Římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Jan Hus je mnohými z nás považovaný za jednoho z největších Čechů. Realitu jeho života a práce nezná vlastně téměř nikdo z běžné populace. Vedle nadčasového boje za pravdu, je Jan Hus také považovaný za vlastence. Tehdy ale panoval středověk a tedy koncept národů nebyl rozvinutý tak jako dnes. Národy se začly budovat až po Vestfálském míru v roce 1648, tedy po dlouhé a vyčerpávající třicetileté válce. Jan Hus prožil vládu dvou českých králů, šesti pražských arcibiskupů, pěti králů Svaté říše římské a devíti papežů. Žil v době velkých sporů. Čím více je někdo známý, tím více mýtů o něm panuje. Postava Jana Husa byla tolikrát zneužitá, a jeho slova tolikrát vytrhávaná z kontextu, že máme o něm v hlavě jen kusé informace. Zvláště, když naše znalosti skončily u středoškolského dějepisu. O Janu Husovy je známo tolik informací z bohatého života, kázání a spisů, že je těžké zachovat co největší přesnost, ale zároveň nevynechat nic podstatného. Tomu jsem čelil prakticky od začátku pořadu. Představme si vlak, který projede 200 zastávek. My se jako cestující svezeme jen mezi dvěma zastávkami na této šňůře. Netušíme ale, co se odehrávalo ani pár stanic před námi, protože jsme naskočili do prostřed úseku trasy. To o čem si lidé kolem nás ve vlaku povídají nám nedává žádný smysl. Z jednoduchého důvodu. Všechno na sebe navazuje v nepřetržitém vývoji. Mým úkolem je citlivě nás napojit, abychom znali základní historický rámec. Co se odehrálo předtím, co probíhá teď a co nastane příště. Minulá, současná a příští stanice. Potom teprve pochopíme, o čem si lidé kolem nás ve vlaku povídají. Pevně doufám, že se mě to v těchto dvou dílech o Janu Husovi podaří. Dokonce mě bylo líto, když jsem pořad dokončil. Jakoby se uzavřela jedna velkolepá kapitola dějin. Studium života a období Jana Husa je fascinující. Čím hlouběji jsem se do něj nořil, tím barevnější a rozmanitější svět jsem poznával. Svět plný pohybu, života a lidí, mladých i starých. Středověk vůbec nebyl temný a už vůbec ne u nás v českém království. Staňme se cestovateli v čase. Vydejme se společně na pouť životem Jana Husa až do jeho hořkého konce. Víme vůbec, kdo stojí za státním svátkem 6. července každý rok? Jaká vlastně byla postava reformátora Jana Husa? Známe ho dokonale? Nebo alespoň trochu? Známe ho vůbec?
Z Husince na studia do Prahy (1370-1400)
Konec 14. století. Západní a jižní Evropu zasáhla morová epidemie, které podlehlo asi 25 milionů lidí, což byla bez mála třetina tehdejší evropské populace. Černá smrt poprvé zasáhla Evropu mezi lety 1347 až 1353. Od roku 1212 se Čechy staly královstvím na trvalo a tvořily politicky významnou součást Svaté říše římské. V roce 1355 český král Karel IV. z rodu Lucemburků povýšil do císařské hodnosti. Hlavní město Čech, Praha, se stalo centrem říše. České země se za vlády Karla IV. dostaly na svůj historický vrchol. I samotné království se díky Janu a Karlu IV. rozšířilo. Původně totiž zahrnovalo pouze Čechy a Moravu. Jejich zásluhou se k zemským državám Koruny české přidala Morava, Slezsko, Lužice, Horní Falc a Braniborsko. Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378. Po něm nastoupil v témže roce jeho syn Václav IV. Neměl evropský rozhled svého otce, do jisté míry nevěděl, co se sebou a těžko říci, zda vnímal sociální neklid té doby. Právě tehdy se narodil Jan Hus v roce 1370. Jan byl velmi chudý chlapec z Husince, selské vesnice u Prachatic, nedaleko českých jihozápadních hranic. Pokud bychom se dnes do jihočeského Husince vypravili, neviděli bychom místo, ve kterém se Hus narodil. Dům číslo 36 v Husinci totiž nepamatuje tak dávnou dobu ani náhodou. Byl vystavený na počátku 17. století. Husovým rodným domkem jej učinila až později místní tradice. Jeho rodiče nebyli příliš majetní. Jeho otec se jmenoval Michal. Měl minimálně jednoho bratra, který se dožil dospělosti a měl dva syny. Hus chodil do školy v Prachaticích v dnešní Husově ulici a domu číslo popisné 71. Prý tady také bydlel. Pro mladého Jana jistě nemohlo být snadné dostat se na pražskou Karlovu univerzitu. Naštěstí ale existoval přítel jeho otce, mistr Křišťan z Prachatic, který mladému Husovi na pražská studia pomohl. Atmosféru v Praze, královském hlavním městě, výrazně ovlivňovala přítomnost univerzity. V některých částech města začaly vznikat univerzitní čtvrti, zejména v oblasti Ovocného trhu a kolem Betlémské kaple s přilehlými kolejemi. V roce 1390 už bylo prestižní Karlově univerzitě přes 40 let. Janovi bylo v té době 20 let. Mezi tisíci studenty, kteří navštěvovali vznešenou univerzitu, patřil Jan rozhodně k těm nejchudším. Nemluvě o jeho jménu, které v češtině neznělo o nic hůř než Jan z Husy. Kolik posměšků, kolik úšklebků musel snášet od zhýčkaných a kultivovaných potomků nejvznešenějších evropských rodů, kteří přijeli do Prahy studovat. Jan Hus si postupně našel řadu přátel. Za svého svěřence si později vybral Martina z Volyně, kterému před cestou do Kostnice svěřil svou závěť. Jeho nejbližšími přáteli se stali další studenti artistické fakulty. Například Jakoubek ze Stříbra, který získal magisterský titul v roce 1397. Právě Jakoubek ze Stříbra se stal Husovým nástupcem po jeho upálení. Zaujal jeho místo v Betlémské kapli a začal formovat vlastní husitskou teologii až do své smrti v roce 1429. Jeroným Pražský, další jeho blízký přítel, získal bakalářský titul v roce 1398. Jeroným Pražský byl upálený na hranici 30. května 1416 po Husovi, k čemuž se v tomto pořadu podrobně dostanu. I další studenti teologické fakulty se s Husem setkávali, i když později ne vždycky v přátelských vztazích. Díky své inteligenci a talentu se Jan Hus velmi rychle prosadil. Ve 22 letech se stal bakalářem svobodných umění. Za 2 roky vystudoval filozofii v roce 1394. Ještě před třicítkou se stal profesorem téhož oboru. Potom byl v roce 1401 jmenovaný děkanem fakulty Artistické. Mezitím byl Jan Hus v červnu 1400 vysvěcený také na kněze. Podle legendy byl vysvěcený na venkovském sídle pražského arcibiskupa Olbrama III. ze Škvorce, v románském hradě u Roudnice nad Labem. Jednalo se o stavbu z roku 1290, tehdy 110 let staré pozdněrománské falce. Jan Hus se začal nebezpečně sbližovat s komunitou známou jako Nový Jeruzalém. Tato komunita byla už v nedávné minulosti opakovaně káraná římskou církví za přílišné trvání na návratu k původní chudobě Kristových následovníků. To ostatně nebylo nic nového. Už o nějakých 30 let dříve si celou Karlovu univerzitu doslova podmanilo kázání moravského kněze Jana Milíče z Kroměříže, autentického hlasatele nejpřísnějšího křesťanského pauperismu a zároveň zarytého žalobce těžce zkorumpované církve. Milíč z Kroměříže se inspiroval rakouským kazatelem Konrádem Waldhauserem (který zemřel roku 1369, tedy rok před narozením Jana Husa. Milíč z Kroměříže toho ale moc nedokázal. Byl zatčený inkvizicí při pokusu o setkání s římským papežem Urbanem VI., ale potom propuštěný v naději, že mu tato lekce dobře posloužila. Jako výstraha to ale nezabralo, protože pokračoval dál v brojení proti avignonskému papeži, až byl v roce 1374 předvolaný do samotného Avignonu. Přijel tam v době postní. Vyšetřovali ho a pak ho zprostili viny. Shodou okolností se ale z Avignonu nevrátil živý. Oficiálně zemřel z neznámých příčin krátce po své rehabilitaci. Osud papežského věznění potkal i Stanislava ze Znojma. Stanislav ze Znojma tvořil součást reformní skupiny kolem Jana Husa. Jeho mladšími kolegy byli například Jakoubek ze Stříbra nebo Štěpán z Pálče. Po nějaké době ale Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče přešli na druhou stranu a stali se Husovými nejenergičtějšími odpůrci. Přebíhání z jednoho praporce pod druhý je běžnou praxí v duchovním i světském životě.
Knězem v Betlémské kapli (1401-1411)
24. května 1391 založila novojeruzalémská komunita Betlémskou kapli, pohostinský a modlitební dům pro studenty. Za tři a půl roku byla kaple dokončená a vysvěcená. Skládala se z jednoduché halové stavby s dvojitým gotickým štítem a lichoběžníkovým půdorysem obepínajícím velký prostor, který mohl pojmout až 3 000 věřících. Srovnatelnou kapacitu měl v té době pouze chrám svatého Víta na Pražském hradě nebo kolegiátní kostel na Vyšehradě. Kaple byla tak velká, že se do ní vešla asi desetina obyvatel Prahy a byla postavená speciálně pro kázání. S kaplí byly spojené dvě koleje. První byla studentská kolej Nazaret, založená v 7. století. Od roku 1411 byl Jan Hus pověřený také dohledem nad studenty litevské koleje, kterou královna Hedvika založila v roce 1397. Hus tyto povinnosti vnímal jako součást své pedagogické povinnosti, kterou pravděpodobně rád přijal a zároveň pokračoval ve svých vlastních studiích. V Betlémské kapli se kázalo výhradně česky, přičemž oficiálnější latina šla stranou. V této nepříliš oblíbené kapli začal v roce 1402 kázat Jan Hus, který se okamžitě stal referenční postavou pro všechny jeho návštěvníky. Navázal tam, kde Milíč skončil, na ostrý útok proti korupci a bohatství avignonského a římského kléru. Bydlel v kazatelském domě, který ke kapli přiléhal, a kazatelské centrum Starého Města pražského se stalo středobodem jeho života. Během 10 let, kdy Hus působil v Betlémské kapli, navázal přátelství s mnoha lidmi. Jeho pastorační činnost byla mnohostranná a hluboká. Obvykle měl dvě nedělní kázání a jedno až dvě kázání týdně o svátcích. V postní době kázal denně, často i dvakrát denně. V adventu se jeho kazatelská činnost také zintenzivnila. Podle dochovaných záznamů Hus pronesl ročně asi 280 kázání. K jeho působení v Betlémě musíme připočítat i jeho pedagogickou činnost na univerzitě a také povinnosti studenta teologie. Podle svědectví augustiniána Oswalda Reinleina Hus, kromě výše zmíněných kázání, také denně přednášel dvě přednášky studentům, kteří bydleli na kolejích spojených s Betlémskou kaplí. Husův vztah ke studentům, kteří nebyli o mnoho mladší než on, se vyznačoval přátelskou srdečností. Například při příležitosti určení Martina Kunšova v roce 1400 založil Hus svůj projev na Ovidiově verši "ať přiletí kukačka, pták jasný". V tomto projevu Hus vtipkoval o ospalosti svého bývalého studenta. Prohlásil:
"Kukačka ráda spí a je líná. Cožpak neznáš nedochvilnost lenocha, kukačky Martina?"
Roční příjem rektora Betlémské kaple činil 20 kop pražských grošů, což odpovídalo příjmu typické pražské fary. Hus rozhodně netrpěl chudobou, nicméně na cestu do Kostnice si musel půjčit peníze od svých příznivců. Doba, kdy Jan Hus kázal v Betlémské kapli, byla plná událostí. Zemi vládl slábnoucí král Václav IV. Význam Prahy coby evropské metropole klesal. Církev byla zmítaná bojem o to, který ze tří papežů bude skutečně v jejím čele. Jak jsem uvedl, církev byla velmi bohatou institucí. Její majetek, v kombinaci s často nemravným životem kněží, běžné lidi dráždil. Do toho ještě vstoupil Oxfordský profesor a teolog Jan Viklef, ke kterému se dostanu zanedlouho. Jeho učení ještě přilévalo olej do ohně. Zhoršující se ekonomické poměry a do toho obrovské majetky pyšné církve. Navíc doznívající následky morové epidemie. To všechno radikalizovalo ty, kteří přežili. Jan Hus si se svou kritikou církve nemohl vybrat horší dobu.
Trh s odpustky a nevázaný sex v církvi
Jan Hus ale naprosto právem pranýřoval nedostatky tehdejší církve. Bohužel, církev byla tehdy až příliš dobře zabezpečená nemovitostmi. Někteří hovoří dokonce až o dvou třetinách Čech, které patřily církvi. Bohužel, to byla z velké části práce otce vlasti Karla IV. Karel IV. to zkrátka přehnal s počtem všech klášterů, kapitul, kostelů a církevních nadací. Církev až příliš mohutněla, bytněla a tloustla. Měla příliš velkou moc a slávu. Na proti tomu zchudlý lid, zbídačený dozvuky morových ran, projevoval stále větší nespokojenost. Tato fakta je důležité znát proto, abychom mohli porozumět dalšímu vývoji. Jak víme, Karel IV. založil Karlovu univerzitu. Když do ní Jan Hus přišel jako student, bylo jí teprve 40 let. Karlova univerzita ale chrlila obrovské množství lidí, kteří se chtěli uživit v duchovním světě. Toto finanční zajištění vyvolávalo ještě větší sociální napětí. Je to podobný problém jako dnes, kdy univerzity produkují spousty sociologů, psychologů, filozofů, novinářů nebo politologů, kteří jsou následně zaměstnávaní v učilištích nebo organizacích Sorosovského typu. Jednoduše režimní univerzity pěstují kádry pro ukotvení aktuálního režimu, který si je hýčká, zaměstnává a platí. Nabídka určuje poptávku. Když budu chtít mít pohodlný život, zvolím si preferovaný studijní obor a budu režim hlasitě vychvalovat. Ten se mě odvděčí relativním luxusem, komfortem a blahobytem. Jednoduše má nabídka jde na proti režimní poptávce. Tehdy to byla církev, dnes totalita. Karlova univerzita se v tomto procesu nezměnila po celá staletí. Výchova prosystémových a prorežimních kádrů je jejím stavebním kamenem dodnes. Církev tedy měla obrovské mocenské a majetkové zázemí. Proti této obrovské přesile Jan Hus stál. Jan Hus ale sáhl na politická dogmata s velkými ideály, ovšem nedomyslel jejich pragmatický dosah. Janu Husovi byla udělená výsada synodálního kazatele. Od vzniku pražského arcibiskupství v roce 1344 se tyto shromáždění diecéze konaly dvakrát ročně. 15. června, na svátek svatého Víta, a 18. října, na svátek svatého Lukáše. Synodální kázání se mělo obecně týkat zlepšení v rámci církevní politiky. Být pověřen přednesením takového kázání bylo gestem velkého uznání. Husovi byla tato příležitost nabídnutá hned dvakrát. Poprvé Hus vystoupil jako synodální kazatel 19. října 1405 na arcibiskupském dvoře v Praze. V nadpisu svého kázání se rozhodl zdůraznit verš Diliges Dominum Deum (Miluj Pána, svého Boha). Co přesně Hus na synodách kázal? Diliges Dominum Deum se zabývá nevhodným chováním duchovních. Hus si už tehdy nebral žádné servítky:
"Protože se kněží odvrátili od svého původu, od Krista, a místo toho se obrátili ke světu, patří v době antikrista k nejhorším hříšníkům. V této době se kněží stali nejhoršími hříšníky. V prvotní církvi byla Boží láska ještě silná. Později však, když byla církev doslova zavalená bohatstvím, a láska duchovních k Bohu začala ochládat, propukla jejich ničemnost. V naší době láska k Bohu a k bratřím a sestrám tak vyhasla, že se o duchovní věci příliš nestará."
Jaký typ zla Husa nejvíce rozzlobil? V jeho rozsáhlé kritice figurovala nejvíce lenost a chamtivost kněží (a také neoprávněné vyžadování daní, zejména ze strany církevních stavů). Podle jeho názoru tím byli nejvíce postižení chudí lidé, kteří byli dále nucení dávat peníze bratrstvům a také přispívat na velkolepé církevní slavnosti se všemi jejich zázraky a divadelními představeními. Mniši a řeholníci, které lid nazývá bohatými nebo tlustými pány, na tom nejsou o nic lépe. Hus vykresluje obraz pokleslé morálky duchovenstva barvitě. Kněží nosí krásná roucha, pořádají hony a chléb raději dají honákům než těm, kteří ho potřebují. Propadají také hazardním hrám a vedení svým otcem, ďáblem, připojují se k veřejným slavnostem a frivolním tancům. Pod záminkou, že jedou do Prahy nebo jinam studovat, opouštějí kostely a hledají konkubíny. Hus také odsoudil simonii neboli prodávání a kupování církevních úřadů, církevních beneficií nebo svátostí. Poukazoval na to, že dokonce i arcibiskupové byli uplácení dary. Rektoři dokonce nutili věřící platit tím, že odmítali pohřbít jejich mrtvé příbuzné. Zkrátka, duchovní díky své autoritě pěstovali výhodný business. Hus také uváděl, že někteří kněží otevřeně provozovali hostince. Husovi vadilo nejen to, že podporovali opilství, ale také to, že konkurovali vesnickým hospodám. Hus svou kritiku církve stupňoval ve spisech i dalších synodálních kázáních. Například v roce 1407 Hus zdůraznil 7 hříchů kněžstva takto:
Vstupovat do úřadu pro zisk a slávu,
chovat se nevhodně,
pomlouvat druhé,
být nedostatečnými učiteli,
utlačovat své poddané,
užívat si hmotného přepychu
a projevovat naprostý nedostatek pokání.
Nejednalo se ale pouze o kritiku mravů. Jan Hus se začal dotýkat některých ožehavých témat. Kritizoval například provádění zákona escheatu, podle něhož pokud poddaný zemřel bez dědice, připadl jeho majetek majiteli půdy. Na přelomu 14 a 15 století patřila v Čechách problematika takto vymáhaných plateb k nejspornějším společenským otázkám. Duchovní začínali reptat. V roce 1408 pražští kazatelé napadli Husa a stěžovali si na jeho postoj, ve kterém kritizoval přijímání nebo vyžadování peněz za svátosti, ať už před jejich udělením, nebo po něm. To ale Jana Husa nezastavilo. Dalším tématem, které Jan Hus obzvláště kritizoval, byly odpustky. Základem byl starobylý křesťanský zvyk udělovat odpuštění výměnou za oběť nebo pokání. Zhruba 200 let před příchodem Jana Husa se ale vžil zvyk vyměňovat rozhřešení za peněžní oběti. A to do té míry, že se tato praxe stala skutečným trhem. Člověk si mohl koupit slevy na desítky let očistce pro své zemřelé, nebo mohl získat zrušení i velmi těžkých hříchů. Mohl získat cokoli, když dobře zaplatil představitelům duchovenstva. Církev měla odstupňované taxy podle konkrétních hříchů, ale také jejich expiraci do určitého období. Odpustek měl tedy dva prvky cenové kalkulace. Jednak hřích samotný a jednak jeho trvání. Odpustky jsme si prostě museli předplatit podobně jako paušál našeho mobilního operátora. Tento trh se postupně stal tak kvetoucím a plodným, že jej papež zadal jednotlivým biskupům. Biskupové trh s odpustky spravovali ve svých jurisdikcích a vydělávali na bohatých provizích. Čím více odpustků, tím více peněz pro biskupy, podobně jako pojišťováci. Čím více smluv uzavřou, tím více provizí mají. Dalším ožehavým tématem, které Jan Hus kritizoval, byla obecná zkaženost církve. Tuto zkaženost si můžeme názorně vykreslit na papeži Janu XXIII. V dalších kapitolách dospěji k tomu, že byl tento papež v Kostnici ze svého úřadu sesazený. Bylo proti němu vzneseno přes 70 obvinění. Zároveň proti němu vystoupila řada svědků. Abych demonstroval to, co měl Jan Hus na mysli onou zkažeností církve, ocituji několik svědků. Kněz Hermann Dwerg, notář Apoštolského stolce v Utrechtu, 13. května 1415 tvrdil, že slyšel o mnohých, s nimiž žil papež bez úcty k čistotě a dokonce proti přírodě. Otec Dwerg tvrdil, že se také dozvěděl, že papež Jan XXIII. byl zapletený do zločinu sodomie. Později dodal, že je známo, že se papež dopustil incestu s manželkou svého bratra Marina Cossy, který tvrdil, že papeže našel na břiše své vlastní ženy. O čtyři dny později 37-letý lateránský kanovník a klerik v Apoštolské komoře, Angelotto da Roma potvrdil papežův poměr s manželkou svého bratra. Dále uvedl, že o jeho souložích s jinými ženami kolovaly veřejné zvěsti a pověsti v Apulijském království, v Římské provincii, v Toskánsku, Romagni a v Německu, a dodal, že se dopustil zmíněného hříchu sodomie a že slyšel od jednoho velkého pána, že ho [papež] požádal o mladého chlapce pro tento účel. 16. května sám milánský arcibiskup Bartolomeo della Capra prohlásil, že se doslechl, že v Bologni měl papež styk se třemi sestrami a s jedním z jejich mužských bratrů a s jejich matkou. 18. května 1415 tvrdil biskup z Narni Donadio před inkvizitorem, že mnozí obviňují papeže nejen z jeptišek, ale i z hříchu sodomie s mnoha mladými chlapci a to se ve Florencii běžně říkalo. Dokonce papežův vlastní sekretář Theodorik z Niehmu se k němu obrátil zády a prohlásil, že jen za 1 rok papež znásilnil 300 žen, většinou jeptišek a že jen v Boloni měl 200 milenek. Myslím, že pro ilustraci a bohatý důkazní materiál to stačí. Byl Jan Hus v právu, když tohle kritizoval? Nejhorší pokrytci, největší zločinci a gaunerští psychopaté mají aureolu vznešenosti, moc a peníze. Pokud se je někdo opováží kritizovat, se zlou se potáže. Mají za sebou stacionárního banditu, tedy státní nadsvětí, se vší policií, armádou a rozvědkami. A hlavně zákony, které tyto zločiny legalizují. Oč palčivější je toto poselství dnes?
Hněv papežův (1411)
Právě papež Jan XXIII. Jana Husa exkomunikoval. Papež, který měl na svědomí tolik hříchů, znásilnění a podvodů. Všechno ale začalo kvůli nenávisti papeže Jana XXIII. k jeho rivalovi, knížeti Ladislavovi Neapolskému. Křížová výprava, kterou proti němu papež svolal v srpnu 1411, vyvolala značnou kritiku samotného českého kazatele, který z Betlémské kaple hřímal proti světské moci. Jan Hus ale také hřímal proti trhu s odpustky, který papež zavedl k financování této i dalších svých válek. Ne že by papež o Husovi nikdy předtím neslyšel. Už jeho předchůdce Alexandr, znepokojený veškerou kritikou církve mladého Jana Husa, požádal pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka, aby sestavil vyšetřovací komisi, která by prozkoumala dílo muže, který nejvíce inspiroval Husovo myšlení. Oxfordského profesora a teologa Johna Wyclefa, v češtině Jana Viklefa. Viklef byl považovaný za jednoho z prvních velkých obvinitelů z korupce duchovenstva. Viklef byl zpočátku považovaný za neškodného, ale jeho ovoce, které dozrálo v Evropě, vyvolalo u církve velkké obavy. Dokonce Husův nejvěrnější přítel, Jeroným Pražský navštívil Anglii mezi lety 1399 až 1401, aby některé Viklefovy texty přeložil a přinesl do Čech. Viklefovo učení ale přitahovalo české učence dál. V roce 1406 přivezli Jiří z Kněhnic a jeho přítel Mikuláš Faulfš do Prahy nejen rukopisy, ale také kámen, který odnesli z Viklefova hrobu. Pražský arcibiskup Zajíc, pro kterého Jan Hus dříve pracoval jako radní, stropil kolem toho velký povyk. Nechal uzavřít Betlémskou kapli a tím přitáhl na Jana Husa nežádoucí pozornost. Proto nakonec papež povolal Jana Husa na synodu do Říma, kam se ale nedostavil. A byl to právě český král Václav IV., dlouholetý Husův sympatizant a ochránce, kdo Mistrovi radil, aby se papeži nevydával. Král se totiž postavil proti německému kléru. Pražský arcibiskup Zajíc naopak s německým klérem kolaboroval. Z tohoto důvodu se Václav IV. rozhodl změnit mechanismus hlasování v rámci pražské univerzity. Jednalo se o Kutnohorský dekret. 18. ledna 1409, během pobytu v Kutné Hoře, král Václav IV. předložil dekret, který měnil hlasovací podmínky na univerzitě. Český národ měl mít 3 hlasy, zatímco ostatní tři univerzitní národy, Bavoři, Sasové a Poláci, pouze 1. Václav IV. na dekretu trval. A tak 9. května na králův rozkaz vyslali radní staroměstské rady ozbrojený zásah, aby přerušili zasedání univerzity a dosadili nového rektora a nového děkana artistické fakulty. Němcům bylo jasné, že jim nezbývalo než Prahu opustit. Univerzitu opustilo kolem 700 učitelů a studentů, což odpovídalo asi dvěma třetinám Filozofické fakulty. Část z nich odešla na na truc založenou univerzitu v Lipsku. Po odchodu svých kolegů byl Hus připraven převzít odpovědnost za Karlovu univerzitu. 17. října 1409 byl totiž zvolený rektorem. Situace se ale dále stupňovala. Po novém pálení knih 16. července 1410 se do něj Jan XXIII. pustil na plno. Aby to bylo ještě komplikovanější, Hus už nějakou dobu začal dělat pořádek v národní gramatice svým spisem De ortographia bohemica. Tím v srdcích svých krajanů nemalou měrou podnítil snahu o definitivní autonomii na germánské politice. Byla to potřeba, která se nebezpečně šířila, navíc spolu s potřebou české církve, která by už nepodléhala korupci Říma nebo Avignonu. Právě díky tomuto vlastenectví a nezávislosti byl Hus v očích krále Václava a jeho manželky Žofie obzvlášť sympatický. Napětí mezi papežstvím a českou monarchií se tak vystupňovalo. Arcibiskup Zajíc, který se ocitl uprostřed těchto sporů, se rozhodl uchýlit do Uher ke králi Zikmundovi. Cestou ale zemřel na svátek svatého Václava 28. září 1411. Pražský arcibiskupský stolec krátce zastával Václavův osobní lékař Albík z Uničova a potom jeho dvořan Konrád z Vechty. Právě on boj proti Husovi ještě posílil. Ovšem Václav IV. zřejmě podlehl nátlaku a nevěděl, co se sebou. Najednou začal pronásledovat Husovy stoupence, kteří zašli příliš daleko v kritice církve. Dokonce nechal zatknout a odsoudit k smrti 3 Husovy studentské stoupence. Papež Jan XXIII. si uvědomil, že byl král Václav na jeho straně a proto přistoupil k exkomunikaci mistra Jana 29. července 1412. Absolutní zákaz pro každého křesťana stýkat se s prokletým knězem, který dostal 20 dní na to, aby své výroky odvolal. Po uplynutí této lhůty příjde automatické rozšíření exkomunikace na všechny jeho spolupracovníky. Pozastavení duchovních úřadů v každém kostele, kde se zdržoval a to až do dalšího dne po jeho odchodu. Pokud by si potom kacíř Jan Hus vzal dalších 12 dní na pokání, exkomunikace by se vztahovala i na každého, kdo by se náhodou nacházel na jakémkoli místě, kde se zdržoval a to až do 3 dnů po jeho odchodu. Papežská klatba v pravém slova smyslu, vyhlášená v každém kostele, klášteře a modlitebně. Doprovázená výzvou všem věřícím, aby házeli kameny na každý dům, který nešťastně hostil odpadlého kněze. Právě v roce 1412 Hus musel přestat kázat v Betlémské kapli.
Odpustkové bouře (1412)
Na jaře a létě 1412 probíhaly také odpustkové bouře. Papež Jan XXIII. totiž vydal bulu o odpustcích, o kterých jsem hovořil před chvilkou. Pražští studenti uspořádali parodické představení kritizující tuto papežskou bulu. Na vůz tažený dvěma koňmi naložili repliky papežské buly. Jeden ze studentů, který seděl na voze oblečený a nalíčený jako prostitutka, nabízel kolemjdoucím odpustky s vyzývavými gesty. Za celou akci byl zřejmě odpovědný Jeroným Pražský. Jeho přítel a králův dvořan Voksa z Valdštejna přivedl do průvodu několik mužů ozbrojených obušky a meči, pravděpodobně na ochranu účinkujících. Maškaráda vyrazila z Malé Strany a prošla Starým Městem, načež studenti u novoměstského pranýře spálili papežskou bulu. K podobným demonstracím docházelo v Praze často. Hus nechal v roce 1410 přivázat papežskou bulu o zákazu kázání k ocasu kobyly a vláčet ji městem. Znevažující maškarní průvody ale měly i tragický rozměr. Ve Svatovítské katedrále, Týnském chrámu a na Vyšehradě byly rozmístěné nádoby na dary. Pokladničky byly vyztužené železem a připoutané řetězy k zemi. Jan Hus téměř každé kázání využíval k tomu, aby lidi odradil od dávání peněz za odpustky. Někteří studenti vyjadřovali svůj odpor k vyhlášení odpustků veřejně tím, že přerušovali křižácké kazatele při jejich vystoupeních. Jedné červencové neděle se tak stalo ve staroměstském kostele svatého Jakuba, v kostele Panny Marie před Týnem a dokonce i v katedrále na Pražském hradě. Tři mladí laici se hlasitě dožadovali hlásání pravdy a odsuzovali odpustky jako falešné. Všichni tři muži, jmenovali se Martin, Jan a Stašek, byli zatčení a uvěznění na Staroměstské radnici. V pondělí 11. července se zpráva o jejich zatčení roznesla po Praze. Hus se v doprovodu zástupu studentů a mistrů okamžitě vydal na radnici. Byl přijatý spolu s několika dalšími mistry, zatímco zbytek jeho doprovodu čekal na Staroměstském náměstí. Hus požádal o bezpečí pro zatčené mladé muže. Prohlásil, že jako původce odporu proti odpustkové kampani by měl jako jediný nést následky. Radní ho ujistili, že zadrženým se nic nestane. Hus se potom vrátil do Betlémské kaple, kam ho následovala většina davu, i když někteří zůstali na Staroměstském náměstí, aby sledovali, co se bude dít. Ještě téhož dne radní své slovo odvolali a přenechali zadržené katovi. Kvůli velkému množství lidí nebylo možné převézt 3 mladé muže na šibenici za městské hradby. Katovi pomocníci je tedy na náměstí obklíčili a před budovou známou jako U jednorožce na rohu Železné ulice je narychlo sťali. Rozhořčení lidu nad tímto zvratem událostí bylo velké. Jedna zbožná žena zakryla mrtvá těla šátky. Mistr Jan z Jičína nechal těla přenést do Betlémské kaple, přičemž intonoval mučednický chvalozpěv Tito jsou svatí. Potom byli pohřbení v Betlémské kapli. Hus nebyl popravě přítomen. Když se o ní dozvěděl, byl naprosto rozzuřený a otřesený. Den po popravě sloužil za zabité mladíky mši, při které o nich mluvil jako o mučednících. Lidé, kteří se po popravě shromáždili před radnicí, volali, že chtěli také zemřít za pravdu. Radní proto denně vydávali prohlášení zakazující shromažďování davů. To ale výtržnosti nerozptýlilo a nepokoje neutišilo. Někteří z protestujících byli sice zatčení, ale brzy byli propuštění. Městská rada se obávala podněcování větších nepokojů. Oba Lucemburkové, tedy král Václav IV. a jeho bratr Zikmund, ale byli na straně římského papeže Jana XXIII. Proto Václav zakázal jakýkoli způsob odporu proti odpustkům, který by mohl vést k narušení veřejného pořádku. Právě z tohoto důvodu odsoudili staroměstští radní 3 mladé muže k smrti. Vedle exkomunikace byla tato poprava pro Jana Husa další ranou. Jak se proti své exkomunikaci postavit? Jan Hus se nakonec odvolal k nejvyšší autoritě, tedy ke Kristu, který jako jediný mohl jeho kritiku církve soudit. Toto oznámení přitloukl na bránu malostranské mostecké věže. Všichni účastníci synody, kteří cestovali přes Staré Město, aby se dostali k arcibiskupskému dvoru, si tak mohli přečíst jeho prohlášení. Nad Husem a jeho stoupenci už tou dobou visel interdikt.
Žatec, Kozí hrádek a Krakovec (1412-1414)
Hus se stáhl z veřejného života. V Praze se už necítil v bezpečí a na podzim 1412 hlavní město opustil. Nejdříve se vydal do Žatce, kde je jeho pobyt doložený v korespondenci tamních duchovních. I když Hus pobýval ve městě inkognito, jeho přítomnost nezůstala utajenaá. Měšťané exkomunikovaného kazatele tolerovali. Hus často měnil místo svého pobytu a podle potřeby se stěhoval mezi Prahou, Žatcem a případně dalšími místy. V červnu 1413 Hus opět navštívil Prahu, ale kvůli interdiktu se brzy stáhl zpět na venkov. Odcestoval do jižních Čech, kde našel útočiště u příslušníků místní nižší šlechty, bratří Jana a Ctibora z Kozího hrádku. Kozí hrádek se nachází napůl cesty mezi Táborem a Sezimovo Ústím. Právě na tomto gotickém hradě se nejvíce rozvinula jeho literární činnost. Napsal tu svá vrcholná díla, jako spis o církvi, knížky o svatokupectví a další stěžejní díla Husova života. Pro psaní tu měl Jan Hus skutečně ideální podmínky. Okolí plné lesů, polí a luk působilo tehdy i dnes velmi idilickým dojmem. V Sezimově Ústí vzdáleném zhruba 4 km, Hus také v létě 1414 pobýval. Z Kozího hrádku odjel na poslední místo před odjezdem do Kostnice. Na hrad Krakovec u Rakovníka, kam ho zase pozval jeho velký přítel Jindřich Lefl z Lažan. Jeho úloha ale byla unikátní, protože Jindřich Lefl z Lažan byl prostředníkem mezi Janem Husem a králem Zikmundem. Hus měl tedy informace takříkajíc z první ruky. Krakovec byl postavený bohatým a vlivným Jírou z Rostok, který svému hradu říkal s láskou chalúpka. Ve své době byl Krakovec nejluxusnějším sídlem. Jíra z Rostok býval purkrabím na Křivoklátě a jeho funkce mu zajistila bohatství, zahraniční styky i velký vliv. To všechno využil při stavbě Krakovce. Jeho chalúpka měla celkem 26 místností, dvě patra, pavlače a několik vnitřních schodišť, obrannou věž a také kapli, která byla skutečnou raritou. Na Krakovci Jan Hus napsal například polemiku O knězi Kuchmistrovi. Na základě svědectví Starých letopisů českých jezdil Hus z Kozího hrádku a dokonce i z Krakovce kázat na trhy a do vesnic, zejména když se tam konaly hody nebo svatby. Král Zikmund se tehdy v plné shodě s papežem rozhodl najít řešení, jak ukončit střet mezi pražskou a oficiální církví. 25. srpna 1413 dorazili 3 kardinálové vyslaní Janem XXIII. k Zikmundovi. Tam bylo rozhodnuto uspořádat nový koncil, a to v Kostnici. Toto rozhodnutí se stalo oficiálním 8. prosince. Následoval Zikmundův nátlak na Husa, aby se vydal do německého města vyjasnit své stanovisko. Zkrátka, papež a císař se dohodli proti Janu Husovi. Pravděpodobně proto se slíbená bezpečná eskorta neobjevila po celou dobu knězovy cesty, ale až několik dní po jeho zatčení. K tomu se ještě dostanu. Z Krakovce pak vedla Husova cesta už rovnou do Kostnice. Než se ale na tuto cestu vypravíme, proveďme ještě několik mezizastávek.
Západní schizma a církevní mafie
Abychom si uvědomili, proti čemu Jan Hus vlastně stál, představme si samotného papeže. Když Jan XXIII. svolal kostnický koncil, právě překročil padesátku. Podle oficiální chronologie byl zvolený papežem 17. května 1410. O týden později ho narychlo vysvětili na kněze a biskupa, a to najednou během dvou dnů. Důvod? Měl dobré styky a byl velmi vlivný, počínaje jeho rodinou. Papež byl ale také důvěrným přítelem boloňského biskupa Filippa Carafy a bývalým tajným komořím a chráněncem Bonifáce IX, zvoleného papežem před 21 lety. Byl tedy velmi mocný a nikdo se neodvážil jeho kandidaturu zpochybnit. Jeho vlastní rodina, která se pyšnila dlouhou korzárskou tradicí, vzbuzovala strach. Velký renesanční historik Bartolomeo Sacchi, ve svém díle Delle vite de‘ Pontefici, v necenzurovaném vydání z roku 1552 tvrdil, že si o něm někteří tehdy mysleli, že se stal papežem násilím, protože byl legátem v Bologni. Měl ozbrojené vojáky jak ve městě, tak na celém území, takže když papežství nemohl získat modlitbami, získal ho hrozbami a zbraněmi. Dodal, že v něm bylo více divokosti, více drzosti a více světskosti, než vyžadovala jeho profese. Jeho život byl téměř životem vojáka a jeho zvyky byly zvyky vojáka. Chronologie týkající se dějin církve od poloviny 9. století, kdy toto monumentální dílo vyšlo, ještě nebyly revidované onou strašlivou církevní cenzurou, která se prosadila až s Tridentským koncilem. Rychlá a zářivá kariéra Jana XXIII. se rozvíjela v jednom z nejtěžších a nejskalnějších období v dějinách církve. Bylo to období velkého západního schizmatu. Od září 1378 si totiž kardinálská kolegia v Římě a Avignonu začala volit každá svého papeže a navzájem se neuznávala. Výsledkem byla od roku 1378 přinejmenším trapná situace. Dva papežové, Klement VII. (avignonský) a Urban VI. (římský). I samotné národy byly rozdělené podle toho, kdo uznával jakého papeže. Celá ta šlamastyka se táhla celá desetiletí a týkala se celkem deseti papežů. Výrazně se zkomplikovala v roce 1409, kdy koncil v Pise, speciálně svolaný k vyřešení této otázky, zvolil za papeže Alexandra V. s úmyslem sesadit zbylé dva. To se samozřejmě oběma papežům nelíbilo, a tak výsledkem už nebyli dva, ale rovnou tři papežové! Alexandr V. zemřel následujícího roku za ne zcela jasných okolností. Papež Jan XXIII. byl tedy ve velmi krátké době zvolený konkláve svolaným právě do Boloně.
Zrádce Zikmund
Papež Jan XXIII. lobboval za zvolení Zikmunda Lucemburského císařem, který se mu proto cítil obzvláště zavázaný. Právě tady nacházíme odpověď na Zikmundovy intriky s ochranou Jana Husa. Zikmund měl totiž Husovi poskytnout ochranu na jeho cestě do Kostnice, ale neposkytl ji. Tento bezpečný průvod měl Husovi zajistit nejen bezpečnou cestu až do Kostnice, ale i úplnou svobodu v samotném městě. Dokonce kdyby Jan Hus odmítl podřídit se rozhodnutí koncilu, Zikmundův průvod mu měl zaručit svobodu návratu do Čech. Ovšem znovu, Hus nakonec žádnou Zikmundovu ochranu nedostal. Proč by měl Zikmund chránit mistra Jana proti papežovi, který se zasadil o jeho zvolení císařem? Zikmund byl tedy poslušný papežovi, nikoli pražské obci. Jedná se o nádherný příklad překrývajících se autorit a loajalit, o čemž jsem hovořil v mém pořadu Soukromé vojenské společnosti. Přesně to kopíruje současný globální mocenský systém. Politici se už nezpovídají vlastním občanům, ale nadnárodním korporacím, bankám nebo organizacím typu OSN, NATO nebo EU. Stejně jako Zikmund, který poklonkoval nadnárodnímu Římu. Dopis, který Jan Hus adresoval z Kostnice své pražské obci, mluvil jasně:
"Na zdraví v Kristu Ježíši! V sobotu po svátku Všech svatých jsme bez problémů dorazili do Kostnice. V různých městech, kterými jsme projížděli, jsme konali veřejná kázání v latině a němčině. Ubytovali jsme se v ulici s výhledem na oblast vyhrazenou pro sídlo papeže a jeho dvora. Sem jsme dorazili bez bezpečného průvodu. Den po našem příjezdu připevnil Michal de Causis na chrámové dveře několik plakátů s obviněním proti mně, připojil k nim svůj podpis a předřadil jim dlouhou preambuli, ve které uvedl, že jsou namířené proti exkomunikovanému a zatvrzelému Janu Husovi, podezřelému z kacířství a tak dál. S Boží pomocí však přijímám vše, co mu Bůh seslal, aby o mně řekl zlé věci kvůli mým hříchům a aby vyzkoušel mou vytrvalost a schopnost snášet jakékoli utrpení."
Víme tedy, že Jan Hus cestoval bez bezpečného průvodu, který mu Zikmund slíbil v dopise datovaném 18. října 1414. Jak víme, mistr se svým doprovodem vyrazil už 11. října. Nabízí se otázka, co kdyby Jan Hus počkal ještě týden, než by dopis dostal? Hus vyjel 11. října, zatímco dopis byl datovaný 18. října. Nebo dopis sloužil jen jako fíkový list pro Zikmunda, který bezpečně věděl, že Hus už dávno vyrazil, a proto teprve pak dopis napsal, aby si vytvořil alibi? Znamenalo by to, že Jan Hus by dopis zaručující jeho ochranu nikdy nedostal. Zikmund by vyčkával, až mistr odjede, zatímco Hus by čekal na Zikmundův dopis. Každý by čekal na krok toho druhého. Politické fígle, intriky a manévry. Někteří se ale přesto snaží Zikmundovu zrádcovskou roli umenšovat. Proto ocituji jeho certifikovaný výrok, který vyvrací všechny pochybnosti. Po slyšení 8. června 1415 v Kostnici, Zikmund polosoukromě hovořil s přítomnými koncilními otci. Husovi čeští průvodci ale byli stále v doslechu a tak mohl Petr z Mladoňovic Zikmundova slova zaznamenat:
"A buďte si jistí, že ať už by sliboval cokoli, ať už hodlá odvolat, nebo skutečně odvolá, nevěřte mu. Ani já bych mu nevěřil. Protože po návratu do království půjde ke svým příznivcům a bude šířit tyto a mnohé jiné bludy a poslední blud bude horší než předchozí. Zdržte ho tedy od jakéhokoli kázání, aby už nekázal, a také aby se už nevracel ke svým příznivcům, aby nešířil další z těch bludů."
Tento Zikmundův výrok můžeme analogicky přirovnat k současnému politikovi, který neví, že ho tajně natáčejí mikrofony. O Zikmundově podrazu, který učinil na Jana Husa, proto není žádných pochyb. Politické reálie té doby jsem okřesal na nejnutnější minimum. Tato fakta je třeba znát, abychom rozuměli mračnům, která se nad mistrem Janem Husem stahovala.
Média na přelomu 13. a 14. století
Ještě než se vypravíme na Zlatou cestu s Janem Husem a jeho průvodem do Kostnice, zastavme se ještě u jedné zajímavosti. Hus a jeho spolupracovníci využívali všechna dostupná média, aby sdělovali své názory lidu. Jejich úsilí se tak podobalo masové mediální kampani. Právě to tvoří zajímavý aspekt šíření informací ve 14. století. Středověk ještě nebyl ovlivněn technologickými možnostmi, které přinesl knihtisk. Byly ale dostupné jiné postupy určené k ovlivňování širokých vrstev občanů. V první řadě to byli potulní kazatelé, kteří si získali pověst výjimečných řečníků. Dokázali přilákat obrovské množství lidí. Pečlivá příprava vystoupení spolu s dobrou inscenací dokázala posluchače zaujmout ještě více než samotný obsah kázání. Někteří kazatelé sehrávali dialogické scény s pomocí gest, řeči těla a změny hlasů. Pak tu samozřejmě byla standardní a pravidelná kázání o nedělích a svátcích. Ústní podání ale často reprodukovalo to, co už bylo napsané. Byly to sbírky vzorových kázání. Mendikantské řády a univerzity vyvinuly pro tento účel účinnou metodu kopírování textů. V Paříži 13. století se používal systém pecia. Dílo se rozdělilo na několik nesvázaných částí, které se pak mohly jednotlivě pronajímat u knihkupeckých stánků za účelem kopírování. Díky tomu mohlo několik opisovačů současně přepisovat text z téhož pramene. Jiná poněkud náročnější metoda byla známá jako pronuntiatio. Spočívala v diktování daného díla několika opisovačům. Husité ale nevyužívali k rozmnožování textů všechny tyto metody. V pozdně středověkých Čechách nejsou po systému pecia žádné stopy. Většina opisů jejich textů byla pořízená soukromě. Jen malý počet byl provedený profesionálními písaři. Šíření textů se s největší pravděpodobností ujímaly skupiny čtenářů se stejnými zájmy. Mezi místa, kde texty vznikaly, lze počítat i studentskou kolej u Betlémské kaple. Její členové byli často prvními čtenáři a pisateli Husových děl, a proto se také zasloužili o jejich šíření. Studenti byli zvyklí psát z diktátu, čehož využívali při přepisování Husových textů. Štěpán z Pálče zmiňuje, že Husův traktát O církvi byl předčítaný v Betlémské kapli skupině téměř 80 osob, kteří traktát přepisovali. Nejvýznamnější úspěch raného husitství spočíval v přímém působení hnutí na veřejnost. O potenciálu ústní agitace prostřednictvím kázání jsem se už zmínil. Husitská kampaň se ale přenesla i mimo kostely, do ulic a na trhy. Osobní zkušenost na vlastní oči a uši byla nejspolehlivějším prostředkem. Husité také využívali jeden z nejdůležitějších prostředků své agitace, a to písně. Výhoda písně v lidovém jazyce spočívala ve snadné srozumitelnosti a zapamatovatelnosti, zejména pokud využívalo známou melodii. Husitská písňová propaganda si ale kladla vyšší cíle. Zpěv měl najít uplatnění i mimo prostor kostela. Reformátoři používali zpěv k různým účelům. Některé jejich písně odsuzovaly praktiky kolem odpustků. Třeba jedna skladba využila 171 veršů k popisu lidského života od narození a křtu přes svatbu až po nemoc, smrt a pohřeb. Přitom vypočítávala všechny poplatky a povinnosti, které se v té době platily duchovním. Narodíš se, platíš. Oženíš se, platíš. Zemřeš, platíš. Účinnější při rychlejším ovlivňování veřejného mínění byly kratší písně, protože mohly bezprostředně reagovat na události. Nic ale nesvědčí o uchování kompletní edice Husova díla. U autorů odsouzených jako kacíři musíme počítat se značnou ztrátou rukopisného materiálu. Přesto se některé Husovy spisy dochovaly v poměrně velkém počtu rukopisů. Hus psal jak latinské traktáty pro členy univerzity, tak české knihy pro výuku venkovských kněží, kteří měli za úkol šířit učení husitské reformy. Některá díla byla dokonce zaměřená na kultivaci vzdělaných laiků. Pečlivost, s jakou Hus realizoval své literární projekty, je obdivuhodná, zvláště když si uvědomíme, v jakých podmínkách musel kazatel svá díla tvořit ve vyhnanství. Tak se dochovaly Husovy spisy z pražské Betlémské kaple, Kozího hrádku v jižních Čechách, Krakovce v severozápadních Čechách, nebo ze samotné Kostnice. Jan Hus psal ale také řadu dopisů.
Dopis Jana Husa před odjezdem do Kostnice (1414)
Jan Hus psal řadu dopisů, které nám také poskytnou větší vhled do jeho mysli, duše a pocitů. Například napsal velmi dojemný dopis svému žáku, mistru Martinovi z Volyně. Bylo to krátce před jeho odjezdem do Kostnice, kde ho očekávala inkvizice. Dopis jsem citlivě upravil pro moderní jazyk, ale zároveň jsem se snažil uchovat co nejvěrnější dikci.
"Mistře Martine, milý bratře v Kristu, prosím tě v Pánu, aby ses bál Boha a zachovával jeho přikázání, aby ses držel dál od žen a abys byl obezřetný při poslouchání jejich zpovědí, aby tě ďábel nesvedl jejich líbivými slovy. Dávej si proto pozor, aby si neztratil svou cudnost a zůstal čistý od veškerého obchodu se ženami. Pamatuj, že jsem tě od dětství učil sloužit Ježíši Kristu. Víš také, že se mi hnusí chamtivý a nepořádný život duchovenstva, kvůli němuž z Boží milosti trpím mučednictví, které se mnou skončí, ale nebojím se být pronásledován pro Kristovo jméno. Také tě z celého srdce prosím, aby jsi se nepachtil za výhodami, ale aby tvým motivem byla vždy Boží sláva, spása duší a tvrdá práce, nikdy ne vlastnictví krásných šatů a pozemků. Pokud je ti svěřen kostel, dbej na to, aby si nezaměstnával mladou ženu jako služku a nestaral se více o svůj dům než o svou duši. Dbej především o svou duchovní stavbu, buď příznivě nakloněn chudým a pokorně smýšlejícím. Neutrácej svůj majetek za večírky. Prosím tě, z milosti Ježíše Krista, aby si mě nenapodoboval v každé lehkomyslnosti, kterou jsi na mně zpozoroval. Víš, že než jsem se stal knězem, bohužel, měl jsem rád šachy a často jsem je hrál. Marnil jsem čas, rozčiloval se a doháněl druhé k hněvu. Za tento hřích a nespočet dalších, kterých jsem se dopustil, se svěřuji tvým modlitbám, aby mi náš drahý Pán odpustil. Zanechávám ti na památku, bude-li ti to milé, svou šedou tuniku, jinak si s ní dělej, co chceš. Dej také vikáři mou bílou tuniku. Prosím, neotvírej tento dopis, dokud si nebudeš jistý, že jsem mrtvý."
Dopis jsem citoval proto, abychom se více vpravili do těch pohnutých časů. Co prožíval, o čem přemýšlel a co cítil mistr Jan Hus. Jistě to byly chmury, ale víra mu dávala alespoň nějakou naději ve zdárný konec. Hus se nakonec rozhodl na koncil odjet. Prohlásil, že byl připraven být veřejně vyslechnutý a v případě potřeby podstoupit i smrt, aby obhájil Kristův zákon. V srpnu a září 1414 se s pomocí svého právníka Jana z Jesenice připravoval na cestu. 11. října se se svými průvodci vydal na cestu.
Odjezd do Kostnice (1414)
Na nadcházející zimu se bude dlouho vzpomínat. A to nejen kvůli ledovému chladu, který pronikal až do morku kostí a rok od roku se více podepisoval na životech ubohých lidí. Bylo 11. října 1414. Jan Hus odjel z Krakovce na cestu do Kostnice. Čtyři jezdci cválali mlčky po starobylé Zlaté cestě. Ostatní, z větší dálky, je s úctou následovali ve skupině. Tři ze čtyř mužů z vedoucího oddílu měli na sobě lesklou zbroj, která ve zlatém západu slunce odrážela světlo. Čtvrtý nebyl ani vojákem, ani šlechticem. Byl to kazatel mistr Jan Hus. Jeho dlouhé vlnité vlasy tančily v chladném větru a lehce padaly přes tmavou tuniku. Mistrův pronikavý, chmurný pohled neohroženě hleděl vpřed, na dlouhou cestu před sebou. Byl to muž, kterého bylo třeba chránit. Ten, kterého doprovázeli tři rytíři a ostatní muži ho sledovali zpovzdálí. Kvůli němu se ten tichý průvod ubíral vpřed. Na něj se toho chladného večera 11. října 1414 upínaly myšlenky všech přítomných. Za úsvitu téhož dne se početná skupina rytířů bez váhání vydala na cestu. Jen tak tak, aby si naposledy prohlédli strohý hrad Krakovec, jeho mladé a impozantní hradby, které po 3 měsíce chránily Jana Husa. Dost času na poslední rozloučení se svobodou. Možná i se životem. Mistrovy pohyby prozrazovaly vznešenou pokoru světce. Jeho muži ho ani na okamžik neztráceli z očí. V pětačtyřiceti letech, na vrcholu své zralosti, cválal Jan Hus vstříc osudu, od něhož očekává jen nepředstavitelné utrpení a ponížení. Byl si vědom, že odevzdal svůj život do rukou lidí, kteří ho toužili roztrhat na kusy. Už jen dlouhá cesta před ním v něm vyvolávala obavy. Vždyť už něco přes 2 roky nad jeho osobou viselo strašlivé odsouzení. V rytmu těchto rozjitřených a nejasných myšlenek jeli naši muži v této sychravé podzimní noci.
Závěr
To je konec první epizody mistra Jana Husa, co uslyšíme ve druhé části? Budeme pokračovat dál s Janem Husem a jeho doprovodem po Zlaté cestě až do Kostnice, kam Jan Hus přicestoval 3. listopadu 1414. Následovaly týdny vězení a nekonečného čekání, kdy se zdánlivě nic nedělo. Jak už víme, Husovo kacířství bylo pouze jedním bodem k řešení na koncilu. Proto se budu věnovat i politickým intrikám v Kostnici. Situace ale přitvrdila a Jan Hus byl vsazený do těžkého žaláře. Poslední dny před jeho upálením byly obzvláště pohnuté. Jeho upálení 6. července 1415 potom dovršilo jeho tragickou pouť. Jeho přítel Jeroným Pražský byl téměř rok po Husovi také upálený. Církev rozpoutala husitské bouře, protože Češi si nenechali líbit vměšování Říma do našich záležitostí. Ty se skončily až v roce 1436. Jan Hus ale zůstává v našich srdcích jako mučedník, který hledal, miloval a bojoval za pravdu.