Třetí díl se zabývá politickými událostmi v Jugoslávii v průběhu 90. let, zejména postupným vzestupem Slobodana Miloševiće k moci a následnou válkou na Balkáně. V úvodu se pojednává o přípravách západních zemí na destabilizaci Jugoslávie a financování opozice a médií. Dále se věnuje politickým aktivistům z barevného studentského hnutí Otpor! a jejich vlivu na pád Miloševiće. Popisuje se také eskalace politického napětí a násilí před pučem v roce 2000, včetně Arkanových tygrů a dalších polovojenských jednotek. Po samotném puči se věnuje pozornost únosu Miloševiće do Haagu a jeho soudnímu procesu před Mezinárodním tribunálem. Pořad rovněž zahrnuje kritiku západního světa za jeho roli v balkánské válce a volání po odporu proti globálnímu řádu, kterému nic nesmí stát v cestě.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v druhém díle. Ponořil jsem se do atmosféry tehdejší Jugoslávie, ve které se snoubil západní rock a východní divadlo. Slobodan se ale překvapivě vypracoval jako bankéř, který často létal do Ameriky a setkal se dokonce s Davidem Rockefellerem. Titova smrt v roce 1980 ale nastartovala sestupnou trajektorii Jugoslávie. Slobodan ale dál stoupal na kariérním žebříčku, až se po Srbsku stal šéfem jugoslávské Komunistické strany. Podíval jsem se na protesty v Kosovu v letech 1987 a 89. Syn Marko ale také čile podnikal, stejně jako dcera Marija vedla bujarý společenský život. Podíval jsem se na potupné jednání ve francouzském Rambouillet koncem února 1999. Následovalo bombardování Srbska letouny NATO. S tím se pojila známá operace Podkova. Podíval jsem se také na tvrdou poválečnou kocovinu Srbska i západu.
Západ připravuje kulisy: Peníze a lidské zdroje
Pokud šlo o Miloševiće, další dohody se už neuzavíraly. Během bombardování 27. května 1999 oznámila Louise Arbourová, hlavní žalobkyně ICTY v Haagu, že Milošević byl obviněný z válečných zločinů v Kosovu. Stejně tak byli obvinění bývalý ministr hornictví Nikola Sainović, srbský ministr vnitra Vlajko Stojiković, srbský prezident Milan Milutinović a generál Dragoljub Ojdanić, náčelník generálního štábu jugoslávské armády. Milošević možná moudře soustředil své síly doma. S pozemky v Užické 34 byl problém. Byly rozdělené na čtyři části, což ztěžovalo získání stavebního povolení. Ochotný starosta Bělehradu Vojislav Mihajlović svolal na 21. dubna 1999, tedy v době bombardování NATO, uzavřené zasedání městské rady bez radních z opozičních stran. Přítomným byl předložený plán, podle něhož měly být čtyři Miloševićovy pozemky právně sloučené do jednoho, čímž by se usnadnila cesta přes stavební byrokracii. Otázka se brzy stala akademickou, když na Miloševićovu prezidentskou rezidenci dopadla řízená střela. V létě 2000 se ale Milošević dostal do vážných problémů. Jeho obvinění z válečných zločinů 27. května 1999 bylo spouštěčem, který mezinárodní společenství potřebovalo k tomu, aby zorganizovalo jeho pád. Začátkem téhož měsíce Tony Blair otevřeně vyzval Srby, aby svrhli Miloševićův režim, který označil za zkorumpovanou diktaturu. V červenci přinesly časopisy Time a Newsweek zprávy, že prezident Bill Clinton pověřil CIA zahájením tajných operací proti Bělehradu s cílem svrhnout Miloševiće. Mohlo by se jednat o počítačové útoky na Miloševićovy mezinárodní bankovní účty, převádění peněz opozičním skupinám a navazování kontaktů s disidentskými složkami v rámci režimu. Obecně řečeno, plán Západu spočíval v soustavném zvyšování mezinárodního politického a ekonomického tlaku na režim a zároveň v podpoře domácí opozice, která by jej podkopala zevnitř. Nakonec by se na dvou frontách uplatnila dostatečná síla, která by si vynutila Miloševićův pád. V tu chvíli by předem připravené tajné dohody s jugoslávskou armádou, policií, zpravodajskými službami a speciálními jednotkami zajistily, že když Milošević požádá o pomoc, žádná nepřijde. Tuto část, známou jako blokování mechanismu reakce, bylo nejobtížnější zajistit. Cílem bylo izolovat režim a zapojit lidi. Tato koncepce byla přijatá po leteckých úderech NATO. Washington měl dlouholeté zkušenosti se svrháváním vlád, které byly považovány za nevýhodné pro americké zájmy, jak mohly dosvědčit národy Guatemaly, Íránu nebo Chile. V těchto zemích Američané zinscenovaly nastolení diktatur. Hrdá a vzdorující Jugoslávie stála v cestě této hegemonii. Následovat měl Afghánistán, Irák nebo Libye, které se také nepodvolily globálnímu teroru. To ovšem tehdy ještě nikdo netušil.
Jak získat média? Koupíme je!
Krok za krokem, den za dnem, Západ stupňoval tlak. Prioritou bylo prolomení srbských médií západní propagandou. Západní propagandistické vysílačky jely v plném proudu. Rádio Svobodná Evropa, Deutsche Welle, Hlas Ameriky a další západní stanice byly přenášené z vysílačů umístěných v sousedních státech včetně Bosny a Chorvatska. Tato akce byla známá jako Kruh kolem Srbska. Podpora byla poskytovaná také síti prozápadních rozhlasových stanic v Srbsku, částečně prostřednictvím britského Programu pro nezávislá média a nadací Soros Foundation v hodnotě 4 milionů dolarů. Byly také vypracované podrobné přípravy, které měly zajistit, aby revoluce byla vysílaná v přímém přenosu v televizi. Médiím byl přikládaný velký význam. Existovaly tři různé plány, jak zajistit satelitní přístup pro CNN a ostatní prostřednictvím různých televizních stanic. Bývalý spolupracovník americké zpravodajské služby CIA, který byl pověřený tajnými operacemi, odhalil plány a operace v tomto regionu. Ve své zprávě se věnoval například Bosensko-srbským bankám, které převzala investiční skupina kolem známého George Sorose. Například banka Pionir z Banja Luky, Nest-Bank z Laktaši, Prior-Bank z Brčka, Jozo-Comerce z Čačaku a Reserva-Bank z Despotovace. Přes tyto banky George Soros financoval a podporoval za pomoci CIA operace v Bosně a Hercegovině a Srbsku. Operace byly především zaměřené na zmenšení vlivu pronárodních srbských médií, a naopak podporu těch neoliberálních. George Soros a CIA se v Banjaluce a okolí podíleli na obnově mešit, které byly v době občanské války zničené. Skupina George Soros Media Center a americká rozvojová agentura USAID postupně skoupili i další média, například proslulou B92, která mezi lety 1996 až 97 sehrála hlavní úlohu při studentských vzpourách proti Slobodanu Miloševičovi. Dále George Soros skoupil další média na Balkáně, jako Nezavisno, Reporter Magazine, ATV Banja Luka, PAN rádio, magazín PANORAMA, Ekstra, Radio Jungle a Radio NES. Dále například Pegaz v Trebinje, Osvit ve Zvorniku, Magc v Milići, Palma v Bratunaci a rádio HIT v distriktu Brčko.
Studentské barevné hnutí Otpor!
Ve vyhrocené atmosféře se také objevilo studentské hnutí Otpor. Tato organizace tvoří velmi důležitou cihličku do americké barevné stavebnice. Hnutí Otpor! bylo totiž součástí studentských organizací, které se táhly jako šňůra mnohými státy, ve kterých Američané svrhávali vlády. Trvalo nějakou dobu, než se podařilo otevřít zamčené archivy a vypátrat podrobnosti. Když se to nakonec podařilo, zjistilo se, že vůdce čínského studentského hnutí, známého z náměstí Nebeského klidu, vycvičil v Hongkongu a Kuang-tungu plukovník Robert Helvey. Robert Helvey byl důstojníkem Agentury obranného zpravodajství Pentagonu, který strávil 30 let podněcováním revolucí po celé Asii jménem armády a CIA. Plukovníka Roberta Helveyho si musíme v krátkosti rozebrat, protože s ním je spojená i studentská stávka v Československu. Robert Helvey organizoval studentské revoluce ve Vietnamu a Myanmaru, dále hnutí Otpor! v Srbsku, cvičil také hnutí Kmara! v Gruzii, hnutí Pora! na Ukrajině, sametovou revoluci v Československu v roce 1989 a potom rozšířil svůj talent do Afriky a Jižní Ameriky. Robert Helvey byl spojený s Genem Sharpem v Einsteinově institutu financovaném Georgem Sorosem, který vznikl v roce 1983 jako odnož Harvardské univerzity. Specializoval se na organizování studentských politických protestů jako formy koloniální války Spojených Států. Právě Gen Sharp a Robert Helvey vytvořili příručky pro hnutí Otpor, které zahájily proces zničení Jugoslávie. Už se nám skládá dohromady jmenovatel barevných revolucí? Na tomto místě se dostáváme k samotnému základu. Protože vždycky za vším hledejme lidi se jmény, lidi s adresami z masa a kostí. Barevné revoluce v Číně, Československu, Jugoslávii, Gruzii, na Ukrajině, ale také v Africe a latinské Americe cvičil plukovník Robert Helvey. Jeho kolega z branže Gen Sharp vyvíjel další metody a příručky příprav a realizace barevných revolucí. Jednou z klíčových technik barevných revolucí, která byla vyučovaná ve výcvikových kurzech hlavních aktérů barevných revolucí, je využívání občanských skupin v provádění průzkumů takzvaného pokrokového veřejného mínění. Rozumějme spindoctoring a prefabrikace toho správného pokrokového, zpravidla protivládního názoru veřejnosti. Tato klíčová technika pro organizátory barevných revolucí se vyučuje ve zmíněných výcvikových kurzech, a je součástí návrhů Gena Sharpa. Tyto techniky a metody barevných revolucí následně zdokonalil John Carlan. John Carlan je typickým příkladem liberálního globalisty. Byl důstojníkem britské armády, který se stal šéfem archivu mírového vzdělávání a výcviku. Tedy hlavními organizátory barevných revolucí byli plukovník Robert Helvey, Gen Sharp a také John Carlan. Hnutí Otpor! bylo jednou z této cihlové skládačky barevných revolucí, které byly inspirované studentskými organizacemi. Hnutí Otpor! bylo podle očekávání založené na Bělehradské univerzitě na podzim 1998. Na tričkách, letácích a samolepkách se brzy objevil symbol Otporu se zaťatou pěstí na zdech po celé zemi. Typické americké marketingové techniky. Otpor byl dynamický, inovativní a decentralizovaný. Jeho členové namalovali na zem červené šlápoty, které měly symbolizovat Miloševićův definitivní odchod z parlamentu. Kartonové dalekohledy nabízely kolemjdoucím možnost sledovat padající hvězdu pojmenovanou Slobotea. Když herci v bělehradském divadle zvedli ruce k pozdravu se zaťatou pěstí, diváci jim tleskali vestoje. Nádherná teatrální gesta brnkající na ty správné struny emocí, jako vystřižená z učebnice pro barevné revoluce. Nakonec se k Otporu připojilo více než 70000 mladých Srbů. Mnohým z nich bylo sotva dvacet let. To je dalším typickým projevem západní manipulace. Koho je jednodušší zmanipulovat? Neukotvené a nevyhraněné děti, nebo sebevědomé dospělé ženy a&nnbsp;muže s životními zkušenostmi? Odpovězme si sami. Milošević byl v podstatě autoritářský centralista. Nedokázal proto pochopit principy horizontální, nehierarchické buněčné struktury Otporu. To mu zlomilo vaz. Proto nemohl informační válku vyhrát. Vedoucí představitelé Otporu byli přivezení do maďarské Budapešti, kde se učili technikám nenásilného odporu. V luxusním hotelu Hilton, s výhledem na Dunaj, si osvojili principy takzvané asymetrické politické války. Obrátit sílu režimu proti němu: čím více se režim snaží potlačit opozici, tím větší je zpětná reakce. Když se syn nebo dcera, kteří dříve dodržovali zákony, vrátí domů potlučení od policie za to, že měli na sobě tričko Otporu, jejich rodiče se zradikalizují. Opět další nádherná technika, která se až do puntíku shoduje se Sametovou revolucí u nás. I venkovští chalupáři se zvedli, když jim režim tloukl vlastní děti. Před chvilkou jsem hovořil o Genu Sharpovi, který se specializoval na organizování studentských politických protestů. A teď se podržme! Aktivisté Otporu dokonce přeložili části z knihy Gena Sharpa Od diktatury k demokracii, a předávali je z buňky do buňky. Sharp uvedl 198 metod nenásilné akce, z nichž mnohé se použily v Srbsku. Americké noviny informovaly, že srbské opozici bylo nakonec vyplaceno přes 70 milionů dolarů. Velká část byla předaná v hotovosti v Budapešti a potom propašovaná přes hranice. Navíc proameričtí srbští politici uzavřeli spojenectví s některými z nejznámějších gangsterů v zemi. Situace se stupňovala.
Předčasné volby a eskalace před pučem
Milošević oznámil, že volby se budou konat 24. září 2000, ačkoli jeho mandát vyprší až v červenci 2001. Mnozí považovali toto datum za významné: přesně o třináct let dříve, na osmém zasedání v září 1987, se Milošević stal šéfem jugoslávské Komunistické strany. Politickou hrozbu pro Miloševiće představoval nenápadný lektor práv Vojislav Koštunica. Pod tlakem Ameriky se většina roztříštěné srbské opozice sjednotila kolem Koštunici jako kandidáta Demokratické opozice Srbska. Koštunica byl srbským nacionalistou, ale umírněným, a byl také považovaný za nezkorumpovaného. Ve dvě hodiny ráno 25. září oznámila volební monitorovací komise, že Koštunica získal 52 % hlasů, zatímco Milošević 35 %. To stačilo na Koštunicovo vítězství v prvním kole. Prohlásil:
"Do Srbska přichází úsvit."
Milošević si myslel něco jiného. Podle zpráv srbského tisku popadl svého spoluobviněného Nikolu Sainoviće za knír a požadoval, aby výsledky opravil. Režim potom oznámil, že Milošević získal 38,6 % hlasů a Koštunica 48,96 %. To stačilo na to, aby Koštunica nezvítězil v prvním kole. Druhé kolo bylo naplánováno na 8. října 2000. Začala závěrečná hra. Srbskem se přehnala vlna stávek, které požadovaly uznání Koštunicova vítězství. V dole Kolubara odložilo nářadí 7000 horníků. Kolubara dodávala uhlí, díky kterému se v Bělehradě a severním Srbsku svítilo a topilo. Školy, obchody a podniky zamkly své dveře. Meteorologický ústav přestal vydávat předpovědi. Noviny otiskly prohlášení, že předpovědi budou obnovené po uznání výsledků voleb. Byl stanovený den a čas, kdy Srbsko požádá Miloševiće o odstoupení: 15 hodin dne 5. října 2000. Budou ale mechanismy reakce zablokované?
Milorad Luković, Arkanovi tykři a polovojenské jednotky
4. října 2000 se Zoran Djindjić setkal s Miloradem Lukovićem, známým také jako Legija, velitelem Miloševićovy obávané pretoriánské gardy. Byla to jednotka zvláštních operací bezpečnostní služby. Pamatujete si na můj pořad o Andersi Breivikovi? Právě s ním se Breivik také setkal v africké Libérii. Milorad Luković byl dříve členem francouzské cizinecké legie. Legija se potom stal velitelem srbské polovojenské jednotky známé jako Arkanovi tygři, která zahájila etnické čistky v Bosně. Jako kapitán této jednotky bojoval mezi lety 1992 až 95 ve válce v Bosně a mezi lety 1998 až 99 ve válce v Kosovu. Bojovníci této jednotky byli vycvičení v boji ve městech nízké intenzity. Byli obviňovaní z páchání zvěrstev v jugoslávských válkách. Legija už Djindjićovi sdělil, že jeho muži nebudou zasahovat do prvního kola voleb. Ale teď? Oba muži jezdili po Bělehradě v obrněném džípu.
"Rozkazy, které dostal, byly extrémní," řekl Legija.
"Bude to průšvih."
Milorad Luković nebyl jen vůdcem milice, ale srbským mafiánem a členem skupiny Zemunského klanu. Zemunský klan je kombinací dnes už neexistující tajné policejní jednotky a mocných gangsterů z bělehradského předměstí Zemun, kteří řídili pašování drog po celém Balkáně a podíleli se na desítkách vražd a únosů. Jugoslávská vláda ztělesněná Miloševićem na politické úrovni a Željkem Ražnatovićem Arkanem jako katem, představovala v Srbsku mafii. Zapojení byli i další vysoce postavení aktéři, včetně Stanka Subotiće zvaného Rákose, který se díky pašování cigaret stal jedním z nejbohatších mužů ve východní Evropě. Rákos později uprchl do zlatého exilu ve Švýcarsku, které nemá se Srbskem dohodu o vydávání osob. Arkanova vražda v roce 2000 znamenala vrchol této fáze. Arkan vydíral všechny ostatní zločinecké skupiny a byl tak přesvědčený, že byl nedotknutelný, že chodil bez ochranky.
"Zemunský klan po něm šel," řekl Stevan Dojčinović z Centra pro investigativní zpravodajství.
"Pod záminkou pomsty Arkana, Zemunský klan v následujících letech zlikvidoval veškerou konkurenci a vytvořil nejtvrdší monopol. Ať jste chtěli podnikat v čemkoli, museli jste to dělat s nimi."
Ruské zdroje spojují srbského Milorada Lukoviće s Vladimírem Filinem, ruským šéfem společnosti Far West, skupiny bývalých důstojníků sovětské vojenské rozvědky obviněných z obchodu se zbraněmi a drogami. Milorad Luković si byl prý s ruským Vladimírem Filinem velmi blízký. Toto spojení bylo institucionální. Srbský a ruský organizovaný zločin, včetně Far Westu, se společně podílely nejen na obchodu s drogami, ale i na ochranářských machinacích v černomořských přístavech. Srbská vláda odhalila podrobnosti o rozmařilém životním stylu zemunského gangu. Jeho kontrola obchodu s kokainem a heroinem v jihovýchodní Evropě přinášela zisky ve výši milionů eur. Vůdci gangu žili v luxusních vilách s vyhřívanými bazény, bezpečnostními kamerami a obehnaných vysokými zdmi. Jejich účty v restauracích za jedno jídlo přesahovaly pětiletý důchod srbského důchodce. Zemunský gang rád trávil dovolenou v Paříži, Monte Carlu, Hongkongu, Aténách, Singapuru a Kolumbii. Nakonec byl Milorad Luković odsouzený k maximálnímu trestu 40 let odnětí svobody za spiknutí s cílem zabít bývalého srbského premiéra Zorana Djindjiče, krátce po poledni 12. března 2003, když premiér vstupoval do vládní budovy v centru Bělehradu. To už ale odbíhám příliš daleko.
Protivládní puč vrcholí
V časných ranních hodinách 5. října 2000 vyvedl Vladimir Ilić z Čačaku 10000 lidí. Kolona 230 nákladních aut, 52 autobusů a stovek osobních vozů byla dlouhá dvaadvacet kilometrů.
"Revoluce, nebo smrt," křičeli, když ujížděli devadesát kilometrů na sever do hlavního města. Pod plachtami se skrývaly úderné oddíly Demokratické opozice Srbska, vyzbrojené kalašnikovy, pistolemi, granátomety a dokonce i minomety. Inu, demokracie jak má být. Přirozeně s podporou západu v zákulisí, tedy bylo vše v pořádku. Být to Rusko, západ by se rozeřval o masakru a brutalitě moci. Zatímco se konvoj Čačak řítil na sever, k hlavnímu městu se blížily další čtyři konvoje. Policejní zátarasy na silnicích byly jednoduše odhozené stranou. Policie se nebránila. Rozkazy ministra vnitra Vlajka Stojilkoviće použít protitankové granáty a automatické zbraně byly ignorované. Celé dopoledne se před budovou federálního parlamentu shromažďoval dav, který jásal a skandoval. První vlna zaútočila v poledne, ale pohnula se příliš brzy a policie je odrazila slzným plynem a gumovými projektily. Tvrdí muži se pak stáhli a přeskupili za pancéřovými dveřmi v kanceláři Demokratické opozice Srbska v centru Bělehradu. Ozbrojenci střežili vchod do budovy a přeplnili schodiště. V 15:30 se před federálním parlamentem shromáždily statisíce lidí. Tenké řady pořádkových sil vypadaly nervózně. Jeden buldozer z Čačaku se začal řítit vpřed a drtil betonové truhlíky na květiny v parlamentu. Zvedl velkou lopatu a snesl ji na okna. Sklo se rozletělo na všechny strany. Policie vypálila kanystry slzného plynu a gumové projektily. Protestující začali kašlat a zvracet. Někteří měli podomácku vyrobené masky z mokré vaty a plastové fólie. Sbírali kouřící kanystry a házeli je vzduchem zpět na policii. Centrum Bělehradu zahalil dusivý mrak. Z hořících policejních vozidel se valil kouř. Barva se rozbila a popraskala. Na budovu parlamentu padaly zápalné lahve a plameny se začaly šířit. Policisté utekli a mnozí z nich odevzdali své plynové masky a zbraně revolucionářům. Milošević a zbytek světa sledoval v přímém televizním přenosu pád svého režimu. Armáda a policie neměly k dispozici dostatek lidí, aby povstání potlačily. To je zvláštní, protože v té době Milošević řídil prakticky policejní stát. Jeho bezpečnostní služby musely vědět, co se připravuje. Vládní budovy ale chránila jen tenká linie policistů, ze kterých mnozí byli přivezení z provincií. Vysoce vycvičené státní polovojenské jednotky zůstaly ve svých kasárnách. Zatímco parlament hořel, dav se hrnul dovnitř. Krabice s volebními lístky se vyklopily z okna a ve větru se rozlétly dolů. Kolem se rozdávaly láhve vodky a brandy. Buldozér z Čačaku vycouval a odjel směrem k bělehradské televizi. Bělehradská televize byla totiž symbolem moci režimu. Řidiči buldozéru trvalo čtyři pokusy, než se probojoval do televizní Bastily. Od jeho kabiny se odrážely kulky a kanystry se slzným plynem. Dvě kulky prorazily díry v čelním skle a těsně ho minuly. Když se konečně proboural do haly, policie utekla. Stovky lidí se za ním valily dovnitř a zapalovaly budovu. Zbývající policisté uvnitř uklidňovali do té doby vyděšené novináře, že armáda je na cestě. Nebyla. Ředitel bělehradské televize Dragoljub Milanović byl surově zbitý, stejně jako další novináři. Ženy byly týrané a poplivávané. Přijela policejní hlídka. Za neprůstřelným oknem svého obrněného vozidla si Legija prohlédl scénu. Dav zatajil dech. Legija vydal rozkaz. Jeho vojáci pozdravili Srby třemi prsty a pak odjeli zpět na základnu. Dav zařval, jásot podpořený hlubokou úlevou. Bělehradští policejní velitelé řekli svým mužům, aby se stáhli. Bylo po všem.
Únos Slobodana do Haagu
Po Miloševićově pádu 5. října 2000 nastoupila v Jugoslávii demokratická vláda. Prakticky jedinou věcí, která nový režim spojovala, byl odpor proti Miloševićovi. Koalice Demokratické opozice Srbska se okamžitě rozdělila na dva tábory. Konzervativní nacionalisty pod vedením jugoslávského prezidenta Vojislava Koštunici a prozápadní reformátory pod vedením srbského premiéra Zorana Djindjiće. Západ, zejména Amerika, dal jasně najevo, že budoucí hospodářská pomoc Jugoslávii je podmíněná Miloševićovým vydáním. Koštunica byl proti samotné myšlence Haagu, natož vydání Miloševiće. Djindjić zastával pragmatičtější názor. Koštunica povolil Miloševićovi, Miře, Milici a malému Markovi, aby nadále žili v Titově bývalé rezidenci na adrese Užická 15. Marko rychle uprchl ze Srbska. Jeho parfumerie Scandal v centru Bělehradu byla zcela zničená a diskotéka Madona zdemolovaná. Marko uprchl do Moskvy, kde žil jeho strýc Borislav. Z Moskvy hledal útočiště v Pekingu, ale navzdory Miřině obdivu k Číně byl 9. října vrácený zpět a vrátil se do Moskvy. Milošević odešel z veřejného života, ale nezmizel. V rozhovoru pro televizi Palma ten měsíc řekl, že měl čisté svědomí a mohl klidně spát. Srbská policie nakonec 31. března 2001 přistoupila k zatčení Miloševiće. Milošević se připravoval na tvrdý boj. V domě na Užické shromáždili impozantní arzenál, který zahrnoval: Dva samopaly, třicet útočných pušek, odstřelovací pušku, raketomet, deset beden munice, dvacet tři pistolí a dvě bedny ručních granátů. Jen Marija Miloševićová měla u sebe tři pistole. Beretta, Walther a Derringer. První útok policie zahájila v sobotu brzy ráno. Maskovaní policisté v civilu rozbili okna a pokusili se vtrhnout do rezidence. Jejich útok ovšem narazil na silný odpor, a kulky létaly po zahradě. Dva policisté byli zranění a zraněný byl i fotograf. První útok se nepovedl. V neděli brzy ráno začalo vyjednávání. Členové Miloševićovy vlastní Socialistické strany se snažili přesvědčit jeho a jeho obránce, aby složili zbraně. Svítící slunce přineslo nové vyjasnění. Milošević řekl svému právníkovi, že byl připravený se vzdát. Do domu vstoupil vyšetřující soudce a přečetl seznam obvinění. Patřily mezi ně finanční delikty, poškozování srbské ekonomiky a zavádění hyperinflace. Zároveň bylo předložené prohlášení, které podepsali jugoslávský prezident Koštunica, srbský premiér Djindjić a srbský prezident Milan Milutinović, také hledaný ICTY. V prohlášení se uvádělo, že trestní řízení proti Miloševićovi nebylo zahájené Haagem, a zaručovala se bezpečnost a majetek Miloševiće i jeho rodiny. Klíčové body byly doplněné ve dvou strojopisných přílohách. Zde bylo uvedeno, že Slobodan Milošević nebude předaný žádné soudní ani jiné instituci mimo zemi. Milošević se vzdal a ve 4:30 ráno naposledy prošel dveřmi. Potom, co si vzala několik matčiných prášků na uklidnění a vypila většinu láhve koňaku, vystřelila zoufalá Marija pětkrát do vzduchu, když byl její otec odvezený. Miloševiće odvezla kolona policejních džípů do cely v bělehradské ústřední věznici. Vězeň číslo 101980 byl umístěný v nejpohodlnějším křídle věznice. Tamní cely o rozloze 14 metrů čtverečních se pyšnily vlastní sprchou, toaletou a umyvadlem s tekoucí teplou vodou. Mira přicházela každý den v poledne s obědovým balíčkem. O Velikonocích dokonce přinášela malovaná vajíčka, ačkoli ani ona není věřící. Někdy ztrácela nervy a hartusila na vězeňský personál, i když se později omluvila a vinila z toho přebytek ženských hormonů. Bývalý vládnoucí pár spolu strávil hodinu, drželi se za ruce, líbali se a hladili se po tváři. Milošević byl k vězeňskému personálu vždy zdvořilý a korektní, stejně jako v Haagu. ICTY nadále požadoval Miloševićovo předání do Haagu. Nové jugoslávské orgány se snažily o legální cestu k předání Miloševiće. Problém spočíval v tom, že Jugoslávie ICTY neuznávala a její ústava vydávání zakazovala. Federální vláda pod vedením jugoslávského prezidenta Vojislava Koštunici se pokusila přijmout zákon o vydávání, ale nezískala potřebnou parlamentní většinu. Když šlo Srbsko v prosinci 2001 k volbám, Miloševićovi socialisté si vedli překvapivě dobře. Koalice Demokratické opozice Srbska získala 64 %, ale socialisté získali 13 % hlasů, čímž se stali největším opozičním uskupením s 35 mandáty. 28. června 2001 předsedal srbský premiér Zoran Djindjić zasedání srbské vlády. 28. červen, Den svatého Víta neboli Vidovdan, byl datem bitvy na Kosovu v roce 1389. Na Vidovdan v roce 1914 zavraždil Gavrilo Princip v Sarajevu arcivévodu Františka Ferdinanda. Dekret povolující Miloševićovo vydání byl schválený čtrnácti hlasy proti jednomu. Jediný nesouhlasící byl člen strany Vojislava Koštunici. O tři hodiny později byl Milošević vyzvaný, aby si sbalil věci. Zeptal se, kam jde, ale odpověď byla jasná. Nová vláda podvedla Miloševiće falešným slibem. V dokumentu bylo jasně uvedené, že nebude vydaný žádnému soudu mimo Srbsko. Milošević byl převezený na policejní základnu. Djindjić se obával, že by armáda mohla zasáhnout, a proto nařídil, aby tam přistálo letadlo, ale armáda se nepohnula. V rámci dobře naplánované operace mezi Bělehradem, Londýnem a Washingtonem byl Milošević potom vrtulníkem převezený na americkou vojenskou základnu v Tuzle v severní Bosně. Z Tuzly byl Milošević převezený letadlem RAF na nizozemskou vojenskou základnu. Ve 23:00 byl vyvedený branou zadržovacího střediska OSN. Jugoslávský federální ústavní soud ale mezitím vydal proti vládnímu dekretu soudní zákaz s tím, že jej chce nejprve přezkoumat. Když jugoslávský ústavní soud nakonec ve věci rozhodl, konstatoval, že Miloševićovo převezení do Haagu bylo skutečně nezákonné.
Falešný tribunál a Potěmkinova spravedlnost
Milošević byl do Haagu převezený protiprávně a nezákonně. A tak se ocitl ve vazbě. Většinu dní vstával kolem sedmé hodiny ranní. Sprchoval se a holil ve své cele ve vazební věznici OSN, kousek od ICTY v Haagu. Když se cítil čilý, zdravil své spoluvězně veselým "Dobré ráno, soudruzi!"
"Dobré ráno, pane prezidente," odpovídali mu Srbové mezi nimi.
Jeho cela o rozměrech devět krát patnáct metrů se pyšnila kabelovou televizí, kávovarem a sprchou. Hodně četl Ernesta Hemingwaye a Johna Updikea. V zamyšlenějších chvílích poslouchal na přenosném CD přehrávači Celine Dion a Franka Sinatru. My Way patřila k jeho oblíbeným skladbám. Milošević mohl využívat posilovnu, připravovat si jídlo v kuchyňce. Slobodan Milošević se poprvé objevil před soudem 3. července 2001. Řízení, které bylo v této fázi vlastně pouhou formalitou, vyvolalo celosvětovou senzaci. Jeho tvář se na televizních obrazovkách objevovala už deset let jako zřejmě ústřední postava krvavého a vleklého rozpadu Jugoslávie. Byl přesvědčivě démonizovaný jako nejhorší člověk na světě od dob Hitlera. Nyní seděl v prostředí soudní síně ICTY v Haagu a zjevně zuřil. Předsedající soudce Richard May seděl na vyvýšeném pódiu mezi dvěma dalšími soudci. Milošević seděl na jednom konci soudní síně, oblečený v jednom ze svých dvouřadových obleků. Světlou košili kompenzoval hedvábnou kravatou. Po jeho boku stáli dva svalnatí ozbrojení policisté. Promluvil anglicky a odsoudil tribunál i své obvinění:
"Považuji tento tribunál za falešný tribunál a obžalobu za falešnou obžalobu. Je nezákonný, protože nebyl jmenovaný Valným shromážděním OSN, takže nemám potřebu jmenovat obhájce nezákonného orgánu. Cílem tohoto procesu je vytvořit falešné ospravedlnění válečných zločinů NATO spáchaných v Jugoslávii."
Soudce Richard May toto první jednání ukončil, když byl Milošević ještě uprostřed věty, a slyšení skončilo po pouhých 11 minutách. Při této a další příležitosti soudce Richard May vypnul Miloševićovi mikrofon, když mluvil. K Miloševićovi se nadále choval hrubě po celou dobu procesu až do soudcovy smrti v roce 2004. Trvalo více než dva roky po skončení kosovské války, než tento proces začal. Od samého počátku bylo jasné, že ICTY nebude obyčejným soudem. Rada bezpečnosti OSN, jejímž byl ICTY pomocným orgánem, neměla nad ICTY skutečnou kontrolu. ICTY byl povinen pouze předkládat výroční zprávu generálnímu tajemníkovi OSN. Neexistoval ani žádný dohled ze strany Valného shromáždění OSN. Ba co víc, většina senátu ICTY nikdy nepracovali jako soudci, přesto působili v soudním orgánu a dokonce soudili. Tyto flagrantní nekompetence trápily soudní senát ICTY po celou dobu jeho existence. První předseda ICTY Antonio Cassese byl profesorem práva, který pracoval pro italskou vládu a předsedal výboru Rady Evropy pro mučení. Soudce Patrick Robinson, který převzal funkci předsedy v procesu s Miloševićem, také nebyl soudcem. Pracoval jako právní poradce jamajské vlády a zasedal v různých polovládních výborech. Turecký soudce Güney nebyl soudcem, ale kariérním diplomatem, který působil jako turecký velvyslanec ve třech různých zemích po dobu deseti let. Čínský soudce Dagun pracoval jako právní poradce čínské vlády a byl profesorem práva. Soudce Meron, který se stal předsedou ICTY po Cassesovi, byl úspěšným profesorem práva v Americe, ale nikdy nebyl soudcem. Existuje mnoho dalších příkladů. Dokonce i soudce Richard May, který až do své rezignace v únoru 2004 předsedal procesu s Miloševićem a který pracoval jako soudce v obvodu Oxford & Midlands ve Velké Británii, byl zároveň celoživotním členem Labouristické strany a politickým aktivistou. Není se proto co divit, že proces probíhal podle zadání, šablony a s patřičným narativem.
Zalepit ústa Miloševićovi
Miloševićova rodina prožívala těžké časy. Mira navštěvovala svého manžela každý měsíc na několik dní. Nizozemská vláda jí udělila zvláštní vízum. Jak jsem zmínil, syn Marko byl na útěku. Marija žila svobodně, i když stále bojovala se svými vnitřními démony. V prosinci 2001 stanula Marija před bělehradským soudem obviněná z ohrožení veřejné bezpečnosti a nelegálního držení pistole. Při zatýkání svého otce pětkrát vystřelila do vzduchu.
"Vystřelila jsem do nebe, ze zoufalství jsem vyprázdnila pistoli," řekla.
K soudu přišla bez matky, ale se svým bodyguardem. Marija nenastoupila do vězení a nebyla proti ní vznesená žádná další obvinění. Marija nesla uvěznění svého otce velmi těžce. Když ho navštívila ve vězení v Bělehradě, údajně Slobodanovi vyčítala, že se nebránil zatčení. Vztahy mezi matkou Mirou a její dcerou zůstávaly špatné, což byl jeden z důvodů, proč se Mira sblížila s Milicou, která zůstává oddaná své tchyni, synovi i manželovi. Mira řekla:
"Mám naši snachu Milicu velmi ráda a vycházíme spolu velmi dobře. Není to jen proto, že je Markova manželka. Máme podobnou povahu a jsme si velmi blízké. Malého Marka máme rádi. Je úplně stejný jako Marko."
Mira, Milica a malý Marko se vrátili do domu Tolstého 33, který Slobodan koupil v červenci 1991, když v Chorvatsku vypukla válka. Přestavěný a natřený na růžovou barvu, se zelenou plechovou střechou, byl obehnaný tmavým kovovým bezpečnostním plotem, zpevněným vodorovnými mřížemi. Na vstupní bráně nebylo žádné jméno a na návštěvníky bedlivě dohlížela bezpečnostní kamera. Miloševićův majetek na Západě byl zmrazený. Během let 2002 a 2003 bylo stále zřejmější, že případ obžaloby praskal ve švech. Přímou příčinou rozsáhlosti procesu byla politická povaha obvinění. V důsledku toho se proces začal vymykat kontrole obžaloby. Milošević mezitím projevil důvěrnou znalost faktů a jeho schopnosti křížového výslechu imponovaly i prokurátorům. V roce 2003 žalobce Geoffrey Nice přiznal:
"Obžalovaný prokázal, že si rychle osvojil dovednosti křížového výslechu."
V různých fázích procesu byl Miloševićův zdravotní stav důležitou právní otázkou. V letech 2001 a 2002 se opakovaně ozývaly výzvy jeho příznivců, aby byl propuštěný na svobodu. Jejich tvrzení spočívalo v tom, že jeho zdraví bylo chatrné a že by ho prodloužený proces zabil. Tyto žádosti byly zamítnuté. 5. července 2004, když se Milošević chystal zahájit svou obhajobu, uspořádal soudní senát slyšení týkající se jeho zdravotního stavu. Žalobce Geoffrey Nice opakovaně tvrdil, že Milošević buď předstíral nemoc, nebo záměrně nebral své vlastní léky, aby zhoršil svůj stav a zdržel proces. Nakonec Miloševićova nemoc vedla nejen k jeho smrti ve vazbě, pouhé dva týdny potom, co mu soudci odmítli povolit návštěvu lékařské kliniky v Moskvě, ale v roce 2004 také k jednomu z nejdůležitějších rozhodnutí, které ICTY během procesu přijal. K rozhodnutí ustanovit mu obhájce proti jeho vůli. Toto rozhodnutí bylo přijaté 2. září 2004. Milošević zahájil svou obhajobu dvoudenní výpovědí ve dnech 31. srpna a 1. září 2004. Toto rozhodnutí bylo v přímém rozporu s Miloševićovým opakovaným požadavkem, aby mu bylo přiznané právo na obhajobu. Rozhodnutí představovalo vítězství obžaloby. Až dosud soudci opakovaně odmítali žádost obžaloby a konstatovali, že Milošević měl stejně jako všichni obžalovaní právo na obhajobu. Hned první den Miloševićova soudního jednání, 3. července 2001, předseda soudu Richard May řekl:
"Pane Miloševići, vidím, že dnes nejste zastoupený obhájcem. Chápeme, že je to z vašeho vlastního rozhodnutí. Máte samozřejmě právo se hájit sám."
30. srpna 2001 soudce Richard May opět řekl:
"Obviněný má právo se zastupovat sám."
Nakonec bylo Miloševićovi odňaté právo vést vlastní obhajobu. Doslova mu bylo zakázané sám sebe obhajovat před soudem. Byl přinucený mlčet, zatímco ho měl obhajovat někdo jiný.
Smrt v Haagu
Kolem samotné smrti Slobodana Miloševiće ve věznici OSN panují velké dohady. V sobotu 11. března 2006 v devět hodin ráno začali dva dozorci odemykat cely v křídle E1, vazební jednotky OSN ve Scheveningenu, věznici, kde byli držení obžalovaní ICTY během soudních procesů. Jeden z nich otevřel celu Slobodana Miloševiće a zavolal:
"Dobré ráno, pane Miloševići," načež přešel k další cele.
Budíček v sobotu ráno byl později než v týdnu; nekonala se žádná soudní jednání. Zadržení obvykle vycházeli na dvůr na hodinový sport. Milošević se ale venkovních aktivit zpravidla neúčastnil, a tak ho dozorce nechal ležet na posteli v domnění, že spí.
Dveře jeho cely byly opět zamčené v minutách, kdy dozorci opustili budovu, aby dohlédli na sportovní aktivitu. Teprve po hodině se dozorce vrátil. Když viděl, že Milošević stále leží na posteli, znovu otevřel dveře. Když se strážný přiblížil k posteli, viděl, že Miloševićův obličej má našedlou barvu a jeho uši jsou modré. Jedna ruka visela přes okraj postele. Strážný přivolal kolegu a snažil se Miloševiče probudit voláním jeho jména a třesením nohou. Brzy zjistil, že nejslavnější obžalovaný haagského tribunálu byl ve věku 64 let mrtvý. V den Miloševičovy smrti, Zdenko Tomanović, jeden ze tří Miloševićových srbských právních asistentů zveřejnil ručně psaný dopis Slobodana Miloševiće ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi z 8. března 2006. Bylo to 3 dny před jeho smrtí. V tomto dopise Milošević tvrdil, že "někdo v Haagu podniká aktivní a úmyslné kroky ke zničení mého zdraví" a že právě proto, aby to zakryli, mu soudci ICTY odmítli povolit opustit Haag a navštívit kardiologickou kliniku v Moskvě. Milošević řekl, že manipulace s jeho zdravím by byla nevyhnutelně odhalena ruskými lékaři. Jako důkaz svého tvrzení uvedl skutečnost, že v jeho krvi byla 12. ledna 2006 objevená látka, o jejíž přítomnosti byl ale nevysvětlitelně informovaný až 7. března 2006. Tedy 7. března 2006 byl Milošević informovaný o neznámé droze v jeho krvi, 8. března 2006 to napsal Sergeji Lavrovovi a 11. března 2006 zemřel. Milošević napsal:
"V mé krvi byla nalezená mimořádně silná droga, která se používá, jak sami říkají, k léčbě tuberkulózy a malomocenství."
V závěru dopisu uvedl:
"Obracím se na Vás v očekávání, že mi pomůžete bránit mé zdraví před zločinnou činností v tomto ústavu."
Dotyčná droga byl rifampicin, který měl neutralizovat ostatní léky, které Milošević užíval, aby udržel pod kontrolou svůj krevní tlak a stav srdce. Miloševićovo chatrné zdraví bylo všeobecně známé už od začátku procesu a vědělo se, že má vážné problémy se srdcem. Milošević si už několik měsíců před svou smrtí stěžoval na zvonění v uších a bolest za očima. V listopadu 2005 ho vyšetřili lékaři z Bakulevovy srdeční kliniky v Moskvě. Sdělili, že jeho stav lze vyléčit, ale že bude muset jet na léčbu do Moskvy. Milošević o to 12. prosince 2005 řádně požádal. Jedním z důvodů, proč chtěl odjet do Moskvy, bylo to, že nedůvěřoval nizozemským lékařům, kteří ho léčili v detenčním zařízení OSN. 11. ledna 2006 si soudní komora vyžádala od ruské vlády záruky, že se Milošević vrátí. Ty byly řádně poskytnuté a formálně předložené soudu 18. ledna 2006. Nicméně i přes obdržení požadovaných záruk soudní komora 23. února 2006 rozhodla, že Miloševićovi nakonec nebude umožněno odjet do Moskvy. O něco více než čtrnáct dní později zemřel. Právě v tomto období, od ledna do března 2006, mu byl, podle Miloševićova tvrzení, podávaný rifampicin, který měl zhoršit jeho zdravotní stav. Dokonce ještě 24. února poskytl Miloševićův bratr Borislav rozhovor moskevské stanici Echo. Bylo to den po zamítavém stanovisku soudu o převozu Miloševiće do Moskvy na léčení. Miloševićův bratr Borislav v tomto rozhovoru prohlásil:
"Nevím, jestli ho otráví, ale úplně to nevylučuji. Nevylučuji, že by mohl být i tajně zlikvidován."
Člověku až z toho mrazí, jak to mohli takto předvídat. Miloševićův blízký politický spojenec Momir Bulatović, který byl federálním premiérem Jugoslávie v době, kdy byl Milošević prezidentem, po jeho smrti na tiskové konferenci také oznámil:
"Milošević byl pevně a hluboce přesvědčený, že ho ICTY otrávil."
Akademik Leo Bocheria, ruský kardiolog, který chtěl Miloševiče léčit, se k věci vyjádřil velmi jasně:
"Kdyby Miloševiče odvezli do kterékoli specializované ruské nemocnice, tím spíše do takového stacionárního zdravotnického zařízení, jako je naše, žil by ještě mnoho dlouhých let. Bohužel, je to naprosto banální skutečnost, že zemřel v důsledku nedostatečné lékařské péče. To je vše."
Člověk se nemusí zabývat konspiračními teoriemi, aby viděl, kde skutečně leží odpovědnost za Miloševićovu smrt. Soudci už léta věděli, že byl nemocný, a přesto ho odmítli propustit na léčení. Marko Milošević odcestoval do Haagu, aby si vyzvedl otcovo tělo, a v Bělehradě byl urychleně uspořádaný pohřeb. Pohřbu se nezúčastnili žádní státníci ani rodinní příslušníci. Rodinní příslušníci se ani neodvážili do Srbska odcestovat. Miloševićova vdova a děti se obávaly, že úřady je tam zatknou. Odhady počtu běžných Srbů, kteří se sešli na náměstí Plato před jugoslávským parlamentem, aby se zúčastnili pohřebního obřadu, se pohybovaly mezi 50000 a 500000. Účast byla obrovská. K davu promluvil mimo jiné Ramsey Clark, bývalý americký generální prokurátor, který se Miloševiće zastal. Promluvil také rakouský dramatik a spisovatel Peter Handke, který mnohokrát napsal, že Srbové byli nespravedlivě démonizovaní. Vdova po Miloševićovi, Mira Markovićová, se v dojemném dopise přečteném na pohřbu v Bělehradě, kterého se sama nemohla zúčastnit, zmínila o "zločincích, kteří tě zavraždili v Haagu."
Bývalý jugoslávský prezident byl pohřbený pod stromem ve svém rodném Požarevaci, kde poprvé políbil ženu, se kterou měl strávit celý život, Miru Markovićovou.
Západní jestřábi rvou Balkán na kusy
Jak víme, Kosovo bylo v roce 2008 oddělené od Srbska. Kosovo je malinký kousek země, který sám o sobě nic neznamená, ale z amerického geopolitického hlediska zaujímá jedno z nejstrategičtějších míst v celé Evropě. Umožnuje Američanům kontrolu nad potenciálními trasami ropovodů a plynovodů do EU z Kaspického moře a Blízkého východu. Také zaručuje CIA kontrolu nad mnohamiliardovým obchodem s heroinem, protože Kosovo a Albánie byly po desetiletí hlavními tranzitními trasami heroinu do Evropy. Účast známé smíchovské rodačky Marie Jany Korbelové, později známé jako Madelaine Albrightové, na zničení Srbska a vyčlenění Kosova bylo citlivé téma, které se Bílý dům usilovně snažil pohřbít. Ovšem stalo se veřejným a značně kontroverzním, když vyšlo najevo, že kosovská státní telekomunikační a poštovní společnost byla dotlačená k nucené privatizaci a že investiční firma Albright Capital Management získala do vlastnictví majetek, jehož hodnotu Bloomberg Businessweek odhadl na téměř 800 milionů dolarů. V pořadu Pravda o Srebrenice jsem také hovořil o americké zbrojní podpoře bosenských a albánských Muslimů. Opět odkazuji na tento dokument pro širší podrobnosti. Stejně tak jsem v tomto třetím díle hovořil o převzetí bank a médií skupinou kolem George Sorose. Právě Soros na celé této akci neskutečně vydělal. Pokud jsme investorem a rozhodneme se někam vložit peníze, očekáváme, že vyděláme minimálně dvakrát tolik. Investice se prostě musí vyplatit. V případě Sorose to obvykle bývá desetinásobek. O Sorosovi jsem také hovořil v mém dokumentu Charita za naše peníze. Sorosův oblíbený výrok zněl:
"Nejde o to, jestli máte pravdu nebo ne, ale o to, kolik vyděláte, když máte pravdu, a kolik proděláte, když se zmýlíte."
To do puntíku platilo na balkánském regionu. George Soros byl členem mocné Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations). O této organizaci jsem zase hovořil v mém dokumentu Tajné globální skupiny. Radu pro mezinárodní vztahy financoval od 90. let 20. století vlivný mozkový trust s názvem Mezinárodní krizová skupina (International Crisis Group). Tato skupina byla primárně založená proto, aby poskytovala poradenské služby vládám zapojeným do přetváření Balkánu, což byl proces řízený NATO. Abychom to pochopili. NATO, které rozbombardovalo srbskou infrastrukturu, následně Srbům poradilo, aby si od západních bank půjčili peníze na její obnovení. Nejhorší perverze západního psychopatického mozku. Přesně k tomu sloužila tato Mezinárodní krizová skupina. Ještě před bombardováním Srbska vydala tato Mezinárodní krizová skupina zprávu s názvem Trepča: východ z labyrintu. Zpráva doporučovala Misi OSN v Kosovu (UNMIK) zabrat Srbům důlní komplex Trepča, jak nejrychleji to bylo možné. Zpráva také vysvětlovala, jak se to mělo provést. Trepča je konglomerátem 40 dolů a továren, převážně v Kosovu, který zahrnuje zejména Stari Trg, jeden z nejbohatších dolů v Evropě a nejbohatší na Balkáně. Zahrnuje také huť Zvečan, která leží severozápadně od Kosovske Mitrovice. Obrovský komplex Trepča představuje nejbohatší zdroj olova a zinku v Evropě. Obsahuje obrovské zásoby hnědého uhlí, zlata, mědi a uranu. Zpráva Mezinárodní krizové skupiny financované Georgem Sorosem doporučovala tyto doly co nejrychleji Srbům zabrat a hlavně prodat. O tom pojednává třeba studie Převzetí dolů v Trepči, plány a propaganda, kterou v roce 2000 vydala Diana Johnstonová. Podle studie bylo nutné uzavřít oblast Zvecan z environmentálních příčin, kterou ještě spravoval srbský management, a zisky z ní proudily do bývalé Jugoslávie. Tyto doly měly být obnovené až v následujícím Kosovu. Každý, kdo měl jakékoli spojení s Bělehradem, následně nedostal jakoukoli možnost v dolech v Trepči pracovat na jakékoli řídící pozici. Domnívám se, že vedle geostrategické polohy bylo tohle hlavním důvodem tak zarputilého odhodlání západu Kosovo Srbům odtrhnout. Kosovo ukrývá neskutečné zdroje nerostného bohatství, které mezinárodní jestřábi a loupežníci mohli beztrestně rabovat. Položme si základní otázku. Co kdyby nedošlo k rozdělení Srbska s Kosovem? Co kdyby Srbsko mohlo tím pádem těžit tyto nerostné zdroje s pohádkově bohatým ziskem? Co kdyby se tím Srbsko chtělo vyplatit z obřích dluhů u Mezinárodního měnového fondu a Světové banky? Co kdyby chtělo Srbsko být opět soběstačné, nezávislé a hlavně nezadlužené. Vždyť to by byla přece velká pohroma. Znamenalo by to pohřbení veškerého humanitárního snažení západu. Takto bylo Srbsko odstříhnuto od pohádkového bohatství, díky kterému by se mohlo opět postavit na vlastní nohy, a znovu nabýt nezávislost. Tomu bylo potřeba zamezit, proto se honem rychle sáhlo k opatření mezinárodního nátlaku, který směroval k vytvoření nezávislého Kosova s loutkovou vládou, které nevadilo drancování a rabování mezinárodními loupežníky.
Závěr: Uhněte z cesty globálnímu řádu!
Po druhé světové válce se koncept federace šesti, převážně slovanských, států stal fungující realitou. Jugoslávie, ležící mezi západní Evropou a Sovětským svazem, si zachovala suverénní nezávislost na obou stranách smrtící studené války. Pomohla vytvořit Hnutí nezúčastněných zemí, aby odolala tlaku a hrozbám násilí ze strany východního i západního bloku. Po rozpadu Sovětského svazu a jeho bloku jednali Američané, Němci a další mocné státy se základním cílem. Rozbít Jugoslávii, balkanizovat Balkán, ignorovat její svrchovanou rovnoprávnost, ovládat a využívat její rozdrolené části a démonizovat její bývalé federální vedení selektivními, diskriminačními, nezákonnými a často falešnými obviněními z mezinárodních zločinů. Je neuvěřitelné, že Američané, kteří v roce 1945 těžce bombardovali Bělehrad, v roce 1999 opět vyslali letadla, která bombardovala Jugoslávii od Nového Sadu, přes Niš, až po Bělehrad. K Americe se připojilo Německo a NATO, aby bombardovaly celé Kosovo, dokud Jugoslávie nezanikla. ICTY byl oprávněný obžalovat pouze oběti útoků Ameriky a NATO, nikoli tzv. agresory. Soud byl válkou jinými prostředky. Korupcí mezinárodního práva a spravedlnosti za účelem pronásledování nepřátel. Tím nepřítelem byl Slobodan Milošević, který je démonizovaný všemi kanály. Byl totiž prvkem, který vzdoroval. Jeho cíl byl jasný. Chtěl zachovat a chránit Jugoslávii, federaci šesti republik. Když viděl, že to není možné, snažil se zachovat a chránit Srbsko. Byl vysoce informovaný. Dobře si uvědomoval, jaké síle jeho země čelily, a byl odhodlaný vytrvat až do konce. Samotný soudní proces s ním byl pomníkem odvahy, houževnatosti a kompetentnosti člověka odhodlaného být pánem svého osudu. Pomníkem politického zneužití soudní moci až k jeho smrti. Představme si tyto strany. Jednu stranu tvořily obrovské prostředky odhodlané Ameriky, která, prostřednictvím své velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightové, přiměla Radu bezpečnosti k vytvoření ICTY. Na druhé straně, proti tomu všemu, stál Slobodan Milošević, sám, před nepřátelským soudem, který byl už od počátku vytvořený za účelem jeho odsouzení. Než obžaloba předložila své důkazy, uplynuly dva roky. Více než 300 soudních dnů, téměř 300 svědků, 30000 stran soudního spisu. Ve dne v noci Milošević přežíval v těsné a vlhké cele haagské věznice postavené a původně využívané nacisty. Veškerá snaha poskytnout mu výzkum, analýzu, dokumenty a pomocnou ruku při přípravě jeho osamělého vystoupení proti bojovnému soudu a obžalobě byla z velké části zmařená. Každá snaha ochránit jeho vyčerpané fyzické zdraví životně důležitou lékařskou podporou byla odmítnutá. Dva dny před smrtí Slobodana Miloševiće, který stále bojoval za pravdu a svou zemi, byla ICTY předaná zpráva, která hodnotila jeho fyzický stav a požadovala okamžitou lékařskou pomoc. Ve zprávě se uvádělo:
"Smrt nebo vážné zhoršení zdravotního stavu prezidenta Miloševiće z důvodu nedostatku lékařské péče vynese stejný rozsudek nad ICTY a mezinárodním právem jako prostředek k dosažení míru."
Dopis přišel příliš pozdě. Odpověď jsme nikdy nedostali. Slobodan Milošević odešel, ale jeho poselství je nesmrtelné. Obviňuje zkorumpovanou podstatu a mafiánskou povahu mezinárodního trestního práva. Slobodan Milošević nám otevřel brány do útrob mezinárodní zkorumpované justice. Toho, jak funguje a jaké jsou její mechanismy. Proto je důležité Miloševićův příběh studovat. Naše budoucnost závisí na bdělém a informovaném lidu. Ne na mediálních konceptech, které nám vnucují kolektivní myšlení a mentalitu. Tato kolektivní mentalita se nám vryje hluboko do našeho podvědomí a vytvoří nám v hlavě připravené signály a spouštěče. Hovořil jsem o tom v mém pořadu Válka o naši mysl. Jde v podstatě o kolektivní provádění projektu MK-ULTRA. Pokud masmédia dokola drilují nějaké poselství, přejmeme ho za své a předáváme ho dál. Předáváme poselství jako mem, jak jsem o tom hovořil v mém pořadu Dávné kultury a společné rysy. Většina obyvatel je postupně kolektivně přivedená do stadia hypnózy. Podobně jako se při rituálních opřadech opakují proklamace a slova neustále dokola. Účastníci rituálního obřadu jsou přivedení do stavu tranzu a hypnózy. Stejně tak se s tím experimentovalo v projektech na ovládání mysli MK-ULTRA. Tisíckrát opakovaná fráze "Milošević je vrah" se vryje hluboko do našeho archetypálního podvědomí. Subliminálně a podprahově. Tuto myšlenku považujeme za běžnou součást našeho života. Stejně jako, že tráva je zelená, sníh bílý nebo obloha modrá. Takovou moc mají masmédia ve vštěpování jejich verze reality. Je čas odmítnout tuto kolektivní hypnózu. Musíme se vyzbrojit, jako středověcí rytíři, do boje s přesilou. Naším mečem je svoboda, naším štítem zvědavost a naším brněním pochybnost. Máme svobodu v bádání. Jsme zvědaví v hledání pravdy. Máme i zdravou pochybnost o oficiální předkládané verzi. V dnešní době dokonalého zamlžování a manipulace jsou tyto vlastnosti tím nejlepším zdrojem, který máme k dispozici, abychom se pravdě přiblížili co nejvíce.