Druhý díl se věnuje vzestupu Slobodana Miloševiće v srbské politice po smrti Josipa Broze Tita. Další kapitoly popisují jeho politickou kariéru a roli v několika konfliktech na Balkáně, jako například válce v Kosovu nebo rozpadu Jugoslávie. Pořad také ukazuje vliv Miloševiće na srbskou ekonomiku, vazby na mezinárodní společenství a jeho vztahy s rodinou. Závěrečná kapitola naznačuje, co se posluchači dozvědí v posledním díle pořadu.
Stručně zrekapituluju, o čem pojednával první díl. Po krátké předmluvě a představení obrysů Miloševićova příběhu jsem začal historií a Jugoslávií za druhé světové války. Tehdy proti nacistům bojovali partyzáni v čele s Titem. Pak jsem pokračoval Miloševićovým dětstvím a dospíváním. Jugoslávie se po válce začínala vzpamatovávat a budovat lepší zítřky. Tito se rozešel se Stalinem a nastolil mírnější vládu. Ta si vzala to nejlepší ze západu i východu. Následovala sladká léta teenagerů, kdy se Slobodan poprvé setkal s jeho budoucí ženou, Mirou. Milošević začal stoupat v kariérním žebříčku. Pak se ale přihodila rodinná tragédie. Jeho otec spáchal sebevraždu. Slobodan šel po škole na vojnu a pak se s Mirou oženil. Jugoslávie v té době prožívala turbulentní časy. Probíhalo chorvatské jaro a odštěpenecké tendence Kosova na jihu. Lidem se ale začlo nebývale dařit. Životní úroveň stoupala, k čemuž přispívaly i otevřené hranice. Lidé ale neutíkali, naopak, vraceli se a z vydělaných peněz v zahraničí si stavěli v Jugoslávii domy.
Jugoslávská kultura: Socík, rock a kokteily
Miloševićovu matku Stanislavu v Požarevaci navštěvovalo jen málo přátel a rodiny. Přestože Stanislava žila dlouho odděleně od svého manžela Svetozara, jeho sebevražda před deseti lety hluboce zasáhla i ji. Hodně času trávila čtením, ale její zrak začal slábnout. Stále více propadala depresím, až se v roce 1974 ve svých dvaašedesáti letech oběsila v rodinném domě. Ve škole, kde učila, ji nepovýšili a je možné, že se na ní podepsalo i rozvrácené manželství a odchod Slobodana a Borislava. Smrt Miloševićovy matky byla jednou z mála příležitostí, kdy Slobodan projevil emoce. Podle Ljubici Markovićové, Miřiny nevlastní sestry, si Slobodan její sebevraždu vyčítal. V následujícím roce Jugoslávie ratifikovala novou ústavu, která měla zásadní vliv na další vývoj jugoslávských dějin. Třídní boj slábl a rozvíjel se boj nacionalistický. Hněv a odpor, který ústava z roku 1974 vyvolala mezi srbskými nacionalisty, později pomohl Miloševićovi k nástupu k moci. Urychlila také decentralizaci Jugoslávie a následné oslabení federální struktury moci. Povzbudila soupeřící nacionalisty v jednotlivých republikách, aby se snažili získat stále větší kus federálního koláče. Pravděpodobně to předznamenalo rozpad samotné Jugoslávie. Ovšem, jak víme, k tomu v 80. letech, po Titově smrti, výrazně napomáhali Američané. Podrobně jsem to probíral v prvním díle mého pořadu Válka proti Jugoslávii. Začal vznikat stále silnější pocit jugoslávské identity. Stále častěji se uzavíraly smíšené sňatky. Čím jiným by mohlo být dítě srbského otce a chorvatské matky než Jugoslávcem? Do roku 1981 žily ve smíšeném manželství nebo byly dětmi z takového svazku více než tři miliony lidí z celkového počtu dvaadvaceti milionů obyvatel. Vznikala také svébytná jugoslávská kultura, která odrážela složitost a kulturní vyspělost nového státu. Rockové skupiny jako sarajevská Blue Orchestra nebo bělehradská Fish Soup objížděly celou zemi a setkávaly se s nadšeným přijetím, někdy se prodalo i půl milionu jejich desek. Srbové si koupili rekreační domy na chorvatském pobřeží Jadranu. Slovinci se vydali na rafting do Černé Hory. Zatímco Milošević papíroval na bělehradské radnici, jeho kumpán Ivan Stambolić řídil Tehnogas. Tehnogas vyráběl plyny pro průmysl, například kyslík a argon. Stambolić brzy přivedl Miloševiće do Tehnogasu a počátkem 70. let zastával Milošević vysokou manažerskou funkci. I když práce pro Tehnogas nebyla tak prestižní, pro Miloševiće to přesto znamenalo povýšení. Tehnogas byla jugoslávská společnost s pobočkami v Chorvatsku, Bosně a Makedonii a také v Srbsku. Byl to vlajkový jugoslávský podnik. Milošević byl považovaný za Stambolićova nástupce, a když Ivan opustil Tehnogas, Slobodan převzal funkci prezidenta. Milošević věděl jen málo o ekonomice a ještě méně o výrobě technických plynů, ale rychle se učil.
Slobodan: Bankéř v Americe
Milošević se stal zkušeným průmyslníkem. Pravou tvář kapitalisty našel, když v roce 1978 opustil Tehnogas a stal se prezidentem Udružena Beogradska Banka UBB. UBB, konglomerát 19 bank, byla jednou z nejvýznamnějších finančních institucí v Jugoslávii, s rozsáhlými kontakty v zahraničí, včetně pobočky v New Yorku. Miloševićovi se v bance dařilo. Rychle si osvojil základní principy vysokých financí a kapitalismu a brzy zvládl svůj úkol. Zdálo se, že měl našlápnuto k úspěšné kariéře v oblasti financí, a to ve vzrušující době, kdy Jugoslávie otevírala své obchodní a společenské styky se Západem. Miloševićův přechod do UBB byl dobře načasovaný. V roce 1979 se v Bělehradě konalo výroční zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Mnozí západní představitelé se chtěli setkat s jedním z nové generace jugoslávských bankéřů. Na setkání, které hostil tehdejší americký velvyslanec v Bělehradě Lawrence Eagleburger, se Milošević setkal s malou skupinou půl tuctu osob. Mezi nimi byl i David Rockefeller z Chase Manhattan Bank. Diskuse trvala dvacet nebo pětadvacet minut. Milošević mluvil velmi dobrou angličtinou. UBB si otevřela kancelář na Manhattanu a Milošević začal často cestovat do New Yorku. Tam začal chápat, jak západ funguje. Naučil se mluvit s lidmi, což mu pomohlo, když se západní vůdci ucházeli o jeho podporu. Milošević obdivoval americký pulzující tep, který byl v příkrém rozporu s letargií, která často charakterizovala balkánský komunismus. Wall Street, Rockefellerové, to všechno bylo pro chlapce z Požarevace opojné. V pozdějších letech si Milošević vždycky vychutnával telefonát od prezidenta Billa Clintona nebo návštěvu amerického vyjednavače Richarda Holbrooka, jehož přímočarý přístup na rovinu se Miloševićovi velmi zamlouval. V bankovním světě poprvé našel respekt, po kterém toužil. V té době už rodina Miloševićů dávno opustila betonové pustiny Nového Bělehradu. Rodina se přestěhovala do pohodlného třípokojového bytu v ulici 14. prosince v centru Bělehradu. I když tu bylo více prostoru, pro prezidenta banky s manželkou a dvěma malými dětmi byl stále poměrně skromný. Marija chodila do školy a nyní měla bratra Marka, který se narodil v roce 1974. Kromě Miloševićových častých cest do zahraničí byl život Miloševićových podobný životu jejich přátel. Podle Miry:
"Byli jsme obklopení lidmi stejného názoru. Od všeobecné atmosféry, ve které jsme všichni žili, jsme se příliš nelišili."
Bělehrad byl tehdy rušné, kosmopolitní město. Na jeho velkých třídách byl k vidění bohatý výběr současného divadla a jugoslávské i zahraniční kinematografie. Byl tu také dobrý výběr restaurací s bohatou nabídkou místních produktů. Město bylo světlejší a živější než ponurá Bukurešť nebo poměrně ospalá Budapešť. Do Jugoslávie přijížděli Rumuni a Maďaři, kteří byli ohromení sortimentem a výběrem nabízeného zboží a rozmanitostí potravin. Sám Milošević byl docela gurmán. Rád jedl mořské plody, jimiž je Jugoslávie proslulá. Zapíjel je suchým bílým vínem a měl rád také pečené jehněčí a selátko na rožni. Stejně jako Tito si Milošević rád dopřál sklenku whisky. V mnoha ohledech byl Slobo typickým Srbem, který si liboval v bohaté nabídce jídla a pití a v dobré společnosti, se kterou si to mohl vychutnat. Milošević trávil část svého volného času četbou ekonomických knih, aby se lépe orientoval ve finančních otázkách. Díky svým cestám do Spojených států si také oblíbil americké spisovatele, například Ernesta Hemingwaye.
Titova smrt
Budováním mezinárodních kontaktů Milošević také sledoval širší trend jugoslávského vedení. Sedmdesátá léta byla zlatým obdobím diplomatické prestiže Jugoslávie. Tito byl největší silou Jugoslávie. Vybudoval stát, srazil nacionalistické hlavy, rozešel se s Moskvou, obrátil se na Západ a otevřel jugoslávské hranice. Zavedl systém rotačního klíče, hospodářskou samosprávu a neangažovanost. Tři základy národní, hospodářské a zahraniční politiky. Jeho ústřední role však byla zároveň největší slabinou Jugoslávie. Věk a slabost si vybíraly stále větší daň na jeho zdraví a energii. Vyhledával pohodlí, nikoli konfrontaci. A tak dával přednost zábavě zahraničních hodnostářů ve svých vilách, loveckých zámečcích a sídlech před politickými boji v Bělehradě. Tam kroužili mladí lvi, zatímco vůdce smečky stárl a pomalu slábl. Přesto byl nezpochybnitelný a jeho slovo bylo zákonem. Neměl žádného syna, žádného nástupce, který by po jeho smrti převzal vládu. Titovi nejbližší spojenci nedokázali Jugoslávii zajistit nového vůdce. Vůdci jako Petar Stambolić nebo Draža Marković se blížili ke konci své politické kariéry. Milošević, stejně jako mnozí jiní, cítil potřebu generační obměny. V květnu 1980 Tito zemřel. Během několika posledních měsíců v nemocnici v Lublani byl udržovaný při životě pomocí lékařské techniky. Kromě oficiálních delegací přijímal jen málo návštěv. Byl ale oplakávaný s velkou pompou. Jeho ostatky byly před pohřbem v Bělehradě převezené pohřebním vlakem přes celou zemi a zahalené do červeného pláště. Od Makedonie po Slovinsko jeho občané ronili upřímné slzy. Za sebe, za svou zemi a možná i za budoucnost, kterou viděli přicházet.
Milošević po Titovi: Kam se vrtnout? Na Bělehrad!
Po Titově smrti byla Jugoslávie v 80. letech nesmírně složitou zemí s několika soupeřícími politickými silami. Kromě rozdělení mezi šesti republikami a federálním státem tu probíhal také vnitrorepublikový boj o moc mezi komunistickými stranami a vládami. V této rozjitřené atmosféře se různé skupiny spojovaly a štěpily jako améby. Podrobnější rozbor by ubíral na dynamice a spádu příběhu. Milošević zvažoval, kam se postavit. V té době mu bylo teprve čtyřicet let. Svou budoucí ideologickou cestu ještě neměl zmapovanou. Stejně jako mnoho jiných úspěšných politiků se rozhodoval na základě rovnováhy politických sil. Jeho obchodní zkušenosti a znalost Spojených států ho přivedly do komise vedené Slovincem Sergejem Kreigherem, která v letech 1983 až 84 požadovala ekonomické reformy s cílem liberalizovat jugoslávské trhy a zvýšit volný obchod. Milošević tyto požadavky podpořil. V této době se v Jugoslávii hodně mluvilo o ttakzvaném jihokorejském modelu, který kombinoval autoritářský politický systém se zahraničními investicemi a omezenou ekonomickou liberalizací. Na jaře 1984 se opět uskutečnila rotace kádrů. Ivan Stambolić postoupil na žebříčku a stal se předsedou Komunistické strany Srbska. Poto m zinscenoval Miloševićovu volbu předsedou Komunistické strany Bělehradu. Nyní měl Milošević skutečně nové pracoviště. Opustil UBB a začal se věnovat politice na plný úvazek. Stará garda byla vůči Miloševićovi velmi podezřívavá. Kdo to byl, ten nenápadný třiačtyřicetiletý bankéř, který se objevil víceméně odnikud a léta cestoval sem a tam do New Yorku? Šuškalo se, že Milošević byl špionem CIA. Slobodan ale tyto boje ustál. Jeho politický radar pečlivě sledoval a vyhodnocoval další vývoj. Glasnosť a perestrojka způsobily šok ve východní Evropě včetně Jugoslávie. Svět se najednou obrátil vzhůru nohama. Tempo reforem určovala Moskva.
Taková normální rodinka
Mira byla dohazovačka. Měla strach o svou dceru Mariju. Byl srpen 1985 a Marija měla za měsíc dvacáté narozeniny. Marija už měla za sebou jedno rozpadlé manželství a jejich vztah matky a dcery byl nepevný. V posledních letech byla Marija v Bělehradě nešťastná, protože se kvůli rostoucí oddanosti rodičů Miloševićově kariéře cítila zanedbávaná. Jako mnoho dětí úspěšných rodičů žila Marija a její jedenáctiletý bratr Marko v pasti privilegií. Miloševićův plat prezidenta Beogradské banky jim zajišťoval, že nikdy neměli nouzi o materiální statky. Ve skutečnosti byli oba nadměrně rozmazlení a příbuzní si všimli, že jim chybí pevné rodičovské vedení. Ljubica Markovićová se hádala se svou nevlastní sestrou Mirou, když se rodina v roce 1980 sešla na oslavě narozenin jejich otce Moma.
"Marija byla tehdy ještě puberťačka a už byla úplně rozmazlená. Byla hodně nalíčená a měla zlaté šperky. Byla nezdvořilá a neznala ani jména všech členů rodiny."
Ale make-up a šperky nestačily. Ke zlosti svých rodičů se Marija provdala za jugoslávského diplomata a ještě jako teenagerka se přestěhovala do Tokia. Útěk nepřinesl žádnou úlevu. Když zůstala celé dny sama doma, bez přátel a s malým zájmem o Japonsko, brzy se tam začala nudit. Život manželky diplomata nebyl pro nešťastnou mladou ženu přitažlivý. Manželství skončilo a ona se nyní vrátila domů. Muž, kterého Mira pro svou dceru měla vyhlédnutého, byl Tahir Hasanović, student fyziky na Bělehradské univerzitě. Byl to jeden z jejích oblíbenců, bystrý, politicky angažovaný a pravý Jugoslávec. Jeho rodina nebyli Srbové, ale Turci, kteří se do Bělehradu přistěhovali v 19 století. Malá turecká muslimská menšina v Jugoslávii byla součástí etnické mozaiky, která z této země činila tak kosmopolitní místo. Hasanović byl mladý dynamický studentský politik, který měl po dokončení univerzity předpoklady k velkým úspěchům. Mira a Slobodan mu už na univerzitě pomohli založit studentskou organizaci. Rozhodli se, že Hasanović bude čestným hostem na Marijině večírku, a on s radostí přijal. Zatímco hosté přicházeli, Hasanović se dal do řeči a prohlížel si police s knihami. Byly obložené řadami srbochorvatských překladů německých filozofů a ruských autorů, jako je Dostojevskij, které měla Mira tak ráda. Sám Milošević tolik nečetl. Většinu hostů na večírku tvořili politici, přátelé a známí Slobodana a Miry. Nikdo z nich Mariju příliš nezajímal. Ale mladík s tak exotickým, tmavým vzhledem ji rychle zaujal. I Hasanovićovi se líbilo, co viděl na štíhlé a zranitelné mladé ženě s hustými tmavými vlasy a velkýma hnědýma očima. Ke spokojenosti Miry a Slobodana spolu oba mladí lidé brzy začali chodit.
"V té době neměla žádné přátele, protože se právě vrátila z Japonska," řekl Hasanović.
"Byli jsme spolu rok. Byla to mimořádná láska, zejména ze strany Mariji, ale nakonec jí to nestačilo."
Přinejmenším v prvních letech života si Slobodan a Mira příliš nepotrpěli na luxus a okázalou spotřebu. Víkendy trávili v klidu v Požarevaci. Chovali se jako naprosto průměrní lidé. V pátek večer odjížděli, v neděli odpoledne se vraceli a obědvali se svými přáteli. Se svými sousedy měli zcela normální vztahy. Sousedé jim dávali misku plněných paprik. Rádi sedávali na zahradě. Později, když se Milošević stal důležitějším, postavila kolem nich policie vysokou zeď, ale to se mu nelíbilo. Miloševićovy chutě zůstávaly skromné: sklenička nebo dvě whisky nebo jeho oblíbený nápoj, srbská hruškovice Viljamovka, a doutníček. Tehdy neprojevoval zájem o módní západní oblečení, luxusní auta ani drahé šperky. Vztahy mezi Mirou a jejími příbuznými se ale rozpadaly. Její otec Moma Marković a její sourozenci se s Mirou a Slobodanem vídali jen jednou za půl roku, obvykle u Momy doma. Atmosféra byla napjatá, protože Mira byla oddaná svému muži a jeho kariéře a nesnesla jakoukoli kritiku. Milošević mezitím postupoval na kariérním žebříčku. Osvojil si umění oslovit dvě protichůdné skupiny. Díky svým pobytům v Americe dokázal Milošević přesvědčit diplomaty, že byl reformátorem. Rozuměl jazyku kapitalismu a při rozhovorech se Západem se prezentoval jako modernizátor. Stalinský jazyk, kterým Milošević mluvil na zasedáních ústředního výboru, nebylo slyšet na recepcích amerických velvyslanectví, kde byl v roce 1986 hostem na oslavě Dne nezávislosti 4. července. Jugoslávští komunisté by se také jistě podivovali nad jeho fotografií vedle postele, na které pózoval při setkání s Davidem Rockefellerem. Mira Markovićová mezitím budovala svou síť na Bělehradské univerzitě. V roce 1984, tedy ve stejném roce, kdy Milošević převzal bělehradskou stranu, se Markovićová dostala do vedení univerzitní komunistické strany.
Milošević na špici a protest na Kosově poli
V květnu 1986 seděla rodina Miloševiće doma a poslouchala zprávy, když hlasatel oznámil jméno nového šéfa Komunistické strany Srbska. Miloševićův vzestup byl raketový. Během čtyř let se z ředitele banky stal vůdcem největší a nejmocnější komunistické strany v šesti jugoslávských republikách. Získal si starou gardu i liberály, ale navíc ho podporovali vůdci armády. Jugoslávská armáda byla spolu s Titem a komunistickou stranou jedním ze tří klíčových pilířů, na kterých byla Jugoslávie postavená. Armáda se těšila obrovské prestiži a popularitě. Byla dědičkou partyzánů, kteří vyhnali nacisty a zničili fašismus. Jugoslávská armáda byla připravená bránit zemi proti útoku NATO nebo Varšavské smlouvy. Každý jugoslávský muž musel povinně sloužit v armádě. Vojenská služba byla jakýmsi lepidlem, které drželo pohromadě složitou mozaiku. Právě v armádě se Jugoslávci ze všech šesti republik společně stravovali, žili a pracovali. Právě zde, pod vojenským velením, na střelnici, bylo bratrství a jednota skutečností. Armádní důstojníci žili privilegovaným životním stylem s dobrým platem a penzí, pohodlnými byty a přístupem k nejlepší lékařské péči. Po odchodu do důchodu si bývalí armádní důstojníci mohli vybrat, kde v zemi budou chtít žít, a pro ně a jejich rodiny bylo zajištěné bydlení. Armáda byla téměř státem ve státě a hledala politického ochránce. Milošević to pochopil. A tak byl nakonec vybraný jako šéf srbské Komunistické strany. Hned po jeho nástupu začali Albánci v Kosovu stále agresivněji projevovat svou výbojnost a nespokojenost se srbským režimem. Šéf srbské komunistické strany Slobodan Milošević mezitím přihlížel a vyčkával. 20. dubna 1987 ale odjel Milošević na misi do Kosova Pole, vesnice postavené na místě, kde byl v roce 1389 poražený kníže Lazar v historické bitvě s osmanskou armádou sultána Murada I. Milošević měl zmírnit nacionalistické napětí mezi Srby a Albánci. Právě tady se začala překreslovat a překrucovat historie Slobodana Miloševiće. Západní propaganda Slobodana líčí jako krvelačnou stvůru, rasistu a extrémistu. To se plně projevilo u soudního tribunálu v Haagu. První odkaz na Kosovo se týká projevu, který Milošević pronesl u příležitosti 600. výročí bitvy na Kosově poli v Gazimestanu, v této historické srbské provincii, 28. června 1989. Byl to Den svatého Víta neboli Vidovdan. Od té doby byl Miloševićovými nepřáteli, médii a prokuraturou ICTY, povýšený na jeden z klíčových momentů jeho politické kariéry. Důvodem je letmá zmínka o bitvách, kterým Srbové čelili. Obžaloba tvrdila, že projev byl zastřenou výzvou do zbraně. Ve skutečnosti byl projev opačný, plný nabádání k míru a k hodnotám multikulturalismu. Milošević například řekl:
"Srbsko nikdy nežilo pouze se Srby. Dnes v něm, více než v minulosti, žijí i příslušníci jiných národů a národností. To pro Srbsko není nevýhoda. Jsem skutečně přesvědčen, že je to jeho výhoda. V tomto směru se mění i národnostní složení téměř všech dnešních zemí světa, zejména těch vyspělých. Občané různých národností, náboženství a ras spolu žijí stále častěji a úspěšněji."
Uznejte sami, že z tohoto projevu přímo srší nenávist a extrémismus. Alespoň podle ICTY ano. Druhý zásadní důkaz Miloševićova takzvaného nacionalismu se týkal také události, ke které došlo v Kosovu v roce 1987. Tehdy byl Milošević vyslaný do Kosova, aby zažehnal politický spor mezi kosovskými Albánci a Srby. V hlavním městě regionu Prištině se konalo shromáždění srbské menšiny, kterou kosovští Albánci stále více terorizovali a napadali. Policie začala lidi hrubě potlačovat. Milošević se přišel ze shromáždění podívat, co se dělo, a vyslechl si stížnosti srbské menšiny, že je kosovští Albánci bili.
"Nikdo by vás neměl bít," řekl Slobodan, který se zastal srbské menšiny v Kosovu.
Tento citát byl v titulcích slavného dokumentu BBC mylně přeložený jako "Nikdo se už nikdy neodváží vás bít", což byla chyba, na kterou upozornil sám Milošević, když byl film Smrt Jugoslávie obžalobou už poněkolikáté promítaný u soudu. BBC, možná nevědomky, možná záměrně, přimíchala do jeho tvrzení vyšší úroveň emocí a jakousi temnou výhrůžku v pozadí. Místo "Nikdo by vás neměl bít" byl výrok přeložený jako "Nikdo se už nikdy neodváží vás bít." Slyšíme ten rozdíl v sémantice a emočním zabarvení? Přesně takto vznikají mediální posuny. Rozpracovaná verze BBC ale byla brzy citovaná jako směrodatná. Tato jediná a poměrně nevinná poznámka byla od té doby povýšená na důkaz zběsilého nacionalismu srbského vůdce. Ve skutečnosti se však sotva jednalo o krvelačný výkřik. Je skutečně neuvěřitelné, že by taková nevinná, mírumilovná a mimo mísu pronesená poznámka mohla být vykládaná jako podněcování k nacionalismu. Tato obvinění z nacionalismu přetrvávala dál. Navzdory tomu, že během celé Miloševićovy desetileté politické kariéry se nikomu z jeho velmi početných nepřátel nepodařilo předložit jediný jeho citát, který by se dal označit za nacionalistický nebo extremistický. Tento nedostatek důkazů pro obvinění z nacionalismu a extrémismu vyšel najevo několikrát během samotného procesu. Například když vystoupil Peter Galbraith, americký velvyslanec v Chorvatsku mezi lety 1993 až 1998 jako svědek obžaloby. Soudce se ho zeptal:
"Můžete vlastně identifikovat nějaký konkrétní výrok, postřeh nebo cokoli od obviněného, co by odůvodňovalo váš závěr nebo názor, že byl zastáncem etnických čistek?"
Galbraith odpověděl:
"Ne. Bylo to, bylo to skutečně založeno na, alespoň pokud si vzpomínám, bylo to založeno na chování."
Navzdory tomuto nedostatku důkazů tvořilo takzvané Velké Srbsko hlavní pilíř obžaloby. Teorie Velkého Srbska byla také hlavním argumentem důležitého televizního dokumentu BBC Smrt Jugoslávie, o který se obžaloba ICTY při předkládání svého případu velmi opírala a který byl během procesu několikrát promítaný. Pozadí tohoto konfliktu také vedlo k rozchodu staré partizánské generace a nových technokratů moci, které reprezentoval Slobodan Milošević. 22. září 1987 byl Milošević, na osmém zasedání ústředního výboru Komunistické strany Srbska, zvolený šéfem celé Jugoslávské komunistické strany.
Marko a tabáková mafie
Milošević zahájil reformy. Miloševićova reformní komise, jak se jí říkalo, začala pracovat v lednu 1988. Cílem bylo zahájit proces, který by vedl k zavedení tržního hospodářství v Jugoslávii. O 80. a 90. letech jsem natočil dva cykly. Proto vás nebudu unavovat podrobným výčtem reforem a vývojem Jugoslávie na tomto místě. Místo toho vás odkážu na dva pořady. Jednak Válka proti Jugoslávii, ve kterém jsem pokryl ekonomickou demontáž Jugoslávie západními jestřáby. Zejména Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Také jsem tu pokryl první a druhé dějství válek v 90. letech. Druhým cyklem, na který vás odkážu, je Pravda o Srebrenice. Tady jsem vykreslil zvěrstva, která páchali nejen kosovští Albánci, ale také Muslimové v Bosně nebo Chorvaté v rámci operace Bouře. Oba tyto dokumenty jsou základními stavebními kameny proto, abychom pochopili další vývoj a směřování Jugoslávie. Proto také nemá smysl se tím zabývat na tomto místě. O několik let později se Miloševićův syn Marko přestěhoval do nového domu. Bylo mu teprve dvaadvacet, ale vlastnil prostornou vilu v Požarevaci, obehnanou vysokým plotem, nedaleko bydliště svých rodičů. Docela úspěch, když průměrná měsíční mzda odpovídala padesáti lirám, pokud se vůbec vyplácela. Marko si vydělal víc. Začal podnikat s Mihaljem Kertesem. Kertes od roku 1988 organizoval demonstrace pro Miloševiće a měl další zaměstnání. Byl šéfem jugoslávské celní služby, která kontrolovala tok pašované ropy a cigaret do země. Na zemi bylo totiž uvalené dovozní embargo. Marko kontroloval dovoz cigaret značky Philip Morris. Každý kamion cigaret vynesl asi 250 000 dolarů. Ty se samozřejmě musely rozdělit po částech, ale zbylo dost na to, aby se zaplatilo podlahové topení v Markově domě a bazén. Jako každý dobrý obchodník se Marko snažil diverzifikovat. Provozoval pekárnu a v Požarevaci diskotéku Madona, jeden z největších nočních klubů na Balkáně. Uvažoval o otevření soukromé luxusní porodnice pro matky z Požarevace. Slobodan mu to ale nedoporučil. Radovan Stojičić také pašoval cigarety. Stojičić spolu s Mihaljem Kertesem a dalšími vyzbrojoval povstalecké Srby v Chorvatsku. Stojičić, násilník zběhlý v bojových uměních, za Miloševiće prosperoval. V roce 1997 se stal úřadujícím ministrem vnitra a šéfem policie. Říkalo se, že Badza, jak se mu přezdívalo, začínal být chamtivý. V noci 10. dubna se vydal na schůzku se svým synem Vojislavem a dalšími lidmi do italské restaurace Mama Mia v centru Bělehradu. Restaurace Mama Mia se nacházela nedaleko policejního ředitelství a britského a amerického velvyslanectví. Byla oblíbeným místem setkávání policistů i diplomatů. Někdy po půlnoci vešel dovnitř muž v lyžařské masce. Všem v restauraci nařídil, aby si lehli, přistoupil k Badzovi a téměř zblízka do něj vypálil půl tuctu ran. Policie okamžitě uzavřela okolí, ale vraha se nikdy nepodařilo dopadnout. Zločinní baroni byli natolik sebevědomí, že mohli šéfa policie zavraždit na veřejnosti. Zdálo se, že státní bezpečnost nedokázala ochránit ani samu sebe, natož zemi.
"Byla to lekce. Byla to první vražda tohoto druhu. Badzu zabila tabáková mafie," řekl jeden z bývalých zasvěcenců režimu. Taková panovala atmosféra v Srbsku v roce 1998. V červenci socialistická většina ve federálním parlamentu zvolila Miloševiće prezidentem Jugoslávie. Milošević byl srbským prezidentem po dvě funkční období, což bylo maximum, co mu ústava umožňovala. Milošević s rodinou měli novou rezidenci: bývalou Titovu rezidenci. Nacházela se na Užické ulici, pár minut chůze od Miloševićova pozemku na Tolstého 33. Byla to nejhonosnější rezidence ze všech na luxusním předměstí Dedinje, známém jako bělehradské Beverly Hills. Bylo to daleko od nuzných chudinských čtvrtí v okolí Bělehradu, kde se desetitisíce srbských uprchlíků z Bosny a Chorvatska tísnily v chatrných obydlích bez řádného zásobování vodou a elektřinou. Užická, jak se rezidenci říkalo, zabírala celý městský blok. Zahrnovala dva domy, Titovu hrobku, několik malých domků, které Tito využíval ke svým koníčkům, například k práci s kovem, a rozsáhlé upravené zahrady. Jeden z domů byla moderní bílá vila, postavená pro Tita v 70. letech 20. století. Druhá byla velkolepá předválečná vila, natolik honosná, že ji za druhé světové války zrekvíroval velitel německé armády. Mira si vybrala sídlo. Nejdřív ale muselo všechno zmizet. V paranoidní představě, že Titovo bývalé sídlo bylo odposlouchávané, Mira nařídila dům vyklidit. Na zahradě byly spálené perské koberce. Starožitné klavíry se proměnily v palivové dříví. Když se někteří z dělníků zeptali, zda si mohou domů odnést alespoň koberec, předák odpověděl, že Mira nařídila všechno zničit. Jakmile byly renovační práce dokončené, šel se Marko podívat. Okamžitě zavolal své matce, aby jí poblahopřál. Chtěla, aby si Marko prohlédl její pracovnu. Nejvíce ale byla pyšná na barevné řešení, které pro Markovy pokoje zvolila. V koupelně byla modrá světla, aby ladila s modrými stěnami. Milošević měl jiné starosti. Sousední Albánie se mezitím propadla do občanské války. Po pádu komunismu země sotva fungovala. Albánie měla nejhorší infrastrukturu v Evropě, značné oblasti byly divoké a mimo kontrolu centrální vlády. Mnoho Albánců vložilo všechny své úspory do nejasných bankovních pyramidových systémů, stejně jako v Srbsku. Když se pyramidové systémy nevyhnutelně zhroutily, nespokojení věřitelé se vloupali do národních arzenálů. Podvedení investoři ukradli zbraně a svedli pouliční bitvy. Země byla zaplavená zbraněmi. Albánie se ponořila do naprosté anarchie, což mělo později hluboké důsledky pro Srbsko. Tyto zbraně později vyzbrojily vznikající Kosovskou osvobozeneckou armádu. Vůdcem kosovských Albánců byl Ibrahim Rugova, obrýlený akademik, který v 70. letech studoval literární kritiku v Paříži u Rolanda Barthese. Rugova stále nosil svůj charakteristický šátek ze studentských let. Jeho velkou vášní bylo sbírání kamenů. Byl předsedou Demokratické ligy Kosova, hlavní albánské politické strany. Kosovo vyhlásilo nezávislost v červenci 1990, ačkoli ji žádná země neuznala. Během 90. let minulého století vybudoval Rugova zcela paralelní stát, který jednoduše obešel srbské instituce. Kosovští Albánci provozovali vlastní školy, nemocnice a sociální organizace, a dokonce vybírali daně. Milošević to víceméně toleroval, protože to zachránilo provincii před konfliktem a Bělehrad před nutností poskytovat obvyklé vládní služby. S přibývajícími léty vznikl systém faktického apartheidu. Mezi Albánci a Srby prakticky neexistoval žádný kontakt. Děti si přestaly hrát společně a večerní korzo, společenská promenáda, bylo rozdělené mezi Albánce na jedné straně silnice a Srby na druhé. Těch několik málo odvážných mladých milenců, kteří etnickou hranici překročili, se muselo scházet tajně. Vidět je spolu na veřejnosti by znamenalo výprask nebo něco horšího. Titova modernizace měla na albánskou společnost jen malý vliv. Většina společnosti, zejména na venkově, zůstávala hluboce konzervativní a patriarchální. Od žen se očekávalo, že se vdají mladé a rychle porodí mnoho dětí. Na venkově byly stále k vidění tradiční zděné usedlosti, ve kterých žilo několik generací rozvětvené rodiny. Mnoho rodin vyžilo z výdělku, který jim posílali domů jejich příbuzní, kteří pracovali jako gastarbeiteři v německých a rakouských automobilkách. Kosovo fungovalo, ale jen stěží. Priština byla zaprášené, tísnivé město, obklopené chatrnými paneláky z dob socialismu. Infrastruktura byla chatrná a ekonomika rozvrácená. Paradoxně, mnoho Kosovanů se obohacovalo provozováním pašeráckých operací přes propustné hranice do Albánie, Řecka a Makedonie, které porušovaly sankce. Někteří Kosované byli zapojení do sítí organizovaného zločinu v Evropě. Na vesnicích mohli Srbům nabízet za prodej jejich domů velkolepé částky. Od poloviny 90. let se v kosovských horách začaly sjednocovat vznikající albánské partyzánské jednotky. Rostoucí nespokojenost s Rugovou vedla mnohé k přesvědčení, že nastal čas chopit se zbraní. Zrodila se Kosovská osvobozenecká armáda. Její podporu tvořili mladí radikálové propuštění z vězení, bývalí vojáci a policisté, kteří měli výcvik se zbraněmi. Nespokojenost s Rugovovým přístupem se šířila. Rugova se choval jako prezident a po Prištině jezdil v Audi. Lidé vstávali, když vstoupil do restaurace. Nic se ale nezměnilo. Albánci začli masakrovat srbské rodinné domy a vesnice. To si samozřejmě Srbové nenechali líbit a podnikali odvetná opatření. Spirála se roztočila a už z ní nebylo cesty ven.
Rambouillet (konec února 1999)
Zastavme se těsně před teroristickým bombardováním Jugoslávie letouny NATO. Zcela klíčovou a zásadní byla schůzka v Rambouillet ve Francii koncem února 1999, která byla odpovědí na události v Račaku 15. ledna téhož roku. Na této schůzce byl Slobodan Milošević doslova přitlačený ke zdi západem. Domnívám se, že touto schůzkou západ sledoval eskalaci situace a vehnání Srbů do slepé uličky. Západní zprostředkovatelé totiž předložili Jugoslávcům k podpisu takový dokument, jehož podmínky by žádný stát nikdy nemohl přijmout. Včetně hrdého Slobodana. Tento dokument je natolik kritický, proto se na něj podíváme. Řekněme sami, zda bychom souhlasili, aby s námi jakákoli cizí mocnost takto zacházela? Dokument například požadoval, aby Jugoslávie radikálně reorganizovala své vlastní územní uspořádání a poskytla Kosovu velmi rozsáhlou autonomii. Také požadoval, aby NATO mělo právo obsadit celou Jugoslávii, údajně za účelem monitorování a kontroly dohody. Rambouillet požadoval:
Personál NATO musí být imunní vůči jakékoli formě zatýkání, vyšetřování nebo zadržování ze strany orgánů Srbska. Personál NATO, který bude omylem zatčený nebo zadržený, bude okamžitě předaný orgánům NATO. Personál NATO má spolu se svými vozidly, plavidly, letadly a vybavením volný a neomezený průjezd a neomezený přístup po celém území Srbska, včetně přidruženého vzdušného prostoru a teritoriálních vod. To zahrnuje, mimo jiné, právo přebývat, manévrovat, ubytovat se a využívat jakékoli oblasti nebo zařízení podle potřeby pro podporu, výcvik a operace. NATO je osvobozené od cel, daní a jiných poplatků a inspekcí a celních předpisů, včetně poskytování soupisů nebo jiné běžné celní dokumentace, pro personál, vozidla, plavidla, letadla, vybavení a zásoby, které vstupují na území Srbska, opouštějí je nebo jím procházejí na podporu operace. Řekněme sami, zda bychom byli ochotní tohle dopustit na naší zemi. Žádný stát přece nemůže souhlasit s obsazením celého svého území za drakonických podmínek nepřátelskou armádou. Srbové s dlouhou historickou pamětí přirovnávali ultimátum z Rambouillet k ultimátu, které Rakousko vydalo Srbsku po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu v červenci 1914. Tehdy Rakousko, podobně jako NATO, požadovalo volný přístup svých policejních a bezpečnostních sil na celé území Srbska. Odmítnutí tohoto ultimáta Srbskem vyvolalo první světovou válku. Proto se domnívám, že požadavky uvedené v dokumentu z Rambouillet byly vznesené záměrně s cílem poskytnout záminku k válce. Druhý nejvýše postavený britský ministr obrany, lord Gilbert později řekl:
"Myslím, že někteří lidé si tehdy v NATO kazili náladu. Myslím, že podmínky, které byly Miloševićovi v Rambouillet předložené, byly naprosto nepřijatelné: jak by je mohl přijmout? Bylo to zcela záměrné."
Bývalý pracovník amerického ministerstva zahraničí George Kenney napsal, že mu neověřený zdroj sdělil, že Amerika záměrně nastavila laťku výš, než mohli Srbové přijmout. Kenney k tomu poznamenal:
"Srbové podle něj potřebovali trochu bombardování, aby dostali rozum."
Jugoslávský parlament odmítl ultimátum z Rambouillet 23. března 1999 a bombardování začalo následujícího večera.
Válka: Smrt a krev
Bylo 22. března 1999. Ve vzduchu bylo cítit jaro a s ním i špionážní letadla NATO. Rodiny si horečně dělaly zásoby potravin a základních věcí. Jugoslávský prezident také narychlo nakupoval. Další dům. Jako bankéř věděl, kdy je třeba konsolidovat rodinný majetek. Nemovitost na Tolstého 33 koupil v červenci 1991, právě když v Chorvatsku vypukla válka. Nový dům byl sice malý, ale na vynikajícím místě. Na adrese Užická 34, jen kousek od prezidentské rezidence. Obydlí o rozloze 94 metrů čtverečních, obklopené půldruhým akrem pozemku, stálo Miloševiće 84221 dinárů, což byl zlomek jeho skutečné hodnoty. Smlouva, kterou podepsal srbský ministr financí Borislav Milačič, byla beztak právně sporná, protože nájemci státního majetku si mohli koupit pouze jedno sídlo. Do války zbývaly pouhé dva dny. Dohoda Richarda Holbrooka s Miloševićem z října 1998 o nastolení míru v Kosovu se zhroutila. V polovině prosince jugoslávská armáda zabila 36 bojovníků Kosovské osvobozenecké armády, kteří pronikli z Kosova. Maskovaní ozbrojenci, pravděpodobně Albánci, pak ve městě Pec zastřelili šest srbských teenagerů hrajících kulečník. V lednu 1999 zabila Kosovská osvobozenecká armáda čtyři srbské policisty. V odvetě srbské síly zabily ve vesnici Račak 45 Albánců, včetně dvanáctiletého chlapce a dvou žen. Zdálo se, že zásah NATO se nezadržitelně blíží. O den později začalo NATO bombardovat. Noční obloha nad Bělehradem se rozzářila stopovými střelami protiletadlových děl, která střílela na letadla NATO, letící vysoko mimo dosah. Cílem byla vojenská a komunikační zařízení. Všechny byly prázdné. Někteří se domnívali, že špion uvnitř dal Srbům tip ještě předtím, než byla místa zasažená. Srbskem se přehnala vlna zarputilého vlastenectví. Politické rozdíly byly na čas zapomenuté, protože pod útokem byla celá země. Každou noc se tisíce demonstrantů shromažďovaly na mostech přes Dunaj a vyzývaly NATO, aby bombardovalo mosty i je. Někteří dokonce nosili trička s vyobrazeným terčem. Mnoho mostů bylo zničeno a zřítilo se do Dunaje. Bomby NATO byly shazované na osobní vlaky, domy a další civilní budovy. Útok na čínské velvyslanectví v Bělehradě, údajně proto, že Washington omylem použil zastaralou mapu Bělehradu, vyvolal v Pekingu zuřivost. Jugoslávcům se podařilo sestřelit přísně tajný bombardér Stealth a ten dopadl do pole. Demonstranti tančili na křídle, někteří drželi cedule s nápisem "Sorry, nevěděli jsme, že je neviditelný."
Jugoslávská armáda ale nemohla proti NATO zvítězit. Bombardér Stealth byl jedním z pouhých dvou letadel, která byla ztracená z 33000 misí NATO. NATO zničilo více než 100 srbských letadel. Vojenští plánovači NATO mezitím vypracovali plány invaze do Srbska. Pozemní válka by byla zahájena buď z Řecka, Albánie a Makedonie, nebo dokonce ze severu z Maďarska. Bomby a řízené střely nebyly jedinými zbraněmi v arzenálu NATO. V květnu Evropská unie oznámila jména 305 klíčových osob, kterým zakázala cestovat do Evropy nebo v ní podnikat. Spojené státy a většina evropských zemí, které nebyly členy EU, je následovaly. V čele seznamu byl Milošević, následovaný politiky, jako byl jeho vyslanec v Kosovu Nikola Sainović a srbský prezident Milan Milutinović, spolu s jeho ženou Mirou, dětmi Markem, Marijou, Slobodanovým bratrem Borislavem a Markovou manželkou Milicou Gajićovou. Gajićová, která vedla diskotéku Madona v Požarevaci, byla atraktivní žena s havraními vlasy. Po značném nátlaku ze strany matky se Marko s Gajićovou oženil a ta mu porodila syna Marka juniora.
Hecování do války: Operace Podkova, Havel či Blair
NATO V březnu 1999 tvrdilo, že útočilo na Jugoslávii, aby zabránilo pronásledování civilního albánského obyvatelstva Kosova, tehdy ještě provincie Srbska. Bombardování zahájilo bez jakéhokoli souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Místo toho se odvolávalo na tvrzení o všeobecných lidských právech, s tím, že tato práva mají přednost před národní suverenitou a stávajícími pravidly mezinárodního práva. Jistě to nebylo poprvé, kdy bylo porušené mezinárodní právo, ale poprvé, kdy bylo porušené s tak otevřeným pohrdáním. Západní představitelé vyjádřili svůj právní a ústavní postoj velmi jasně. Český prezident Václav Havel tvrdil, že suverenita by už neměla být základem mezinárodního systému. Havel napsal, že tato válka staví lidská práva nad práva státu. Havel tvrdil, že kosovská válka poslouží jako precedens pro celý svět a že stará doktrína neintervence zmizí v propadlišti dějin. Toto Václav Havel uvedl 10. června 1999 v New York Review of Books.
Britský premiér Tony Blair v projevu, který přednesl 22. dubna 1999 v Chicagu, tvrdil, že kosovská válka a ekonomická globalizace ukazují, že mezinárodní systém se musí změnit:
"Všichni jsme nyní internacionalisty, ať se nám to líbí nebo ne."
NATO tvrdilo, že jugoslávské síly podnikaly masivní útoky proti albánským civilistům v Kosovu v rámci programu rasového pronásledování známého jako etnické čistky. Toto tvrzení tvořilo jádro válečného odůvodnění NATO a obžaloby Miloševiće a dalších jugoslávských vůdců. Opět ocituji tehdejší výroky Tonyho Blaira z BBC 14. května 1999:
"Není přehnané říci, že to, co se děje v Kosovu, je rasová genocida. Milošević je odhodlaný vymazat lidi z tváře své země. Děti vidí, jak jsou jejich otcové odvádění k zastřelení. Tisíce popravených. Desetitisíce zbitých. 100000 pohřešovaných mužů. 1,5 milionu lidí vyhnaných ze svých domovů."
Světová média se k tomuto šílenství připojila. Lživé zpravodajství o zvěrstvech se šířilo jako kolektivní šílenství. Široce se informovalo o plačících albánských uprchlících a hojně se objevovaly ty nejdivočejší historky o masovém zabíjení. V jednu chvíli se například tvrdilo, že Srbové, podobně jako nacisté v Osvětimi, spalují těla. To dokumentovalo údajných 1500 zavražděných Albánců ve spalovnách v důlním komplexu Trepča. Samotná agentura Reuters uvedla 13. října 1999, že na údajném místě hrobu v Kosovu nebyla žádná těla. Dokonce mluvčí ICTY Kelly Mooreová, potom, co vyšetřovatelé ICTY prozkoumali Trepču, uvedla:
"Nenašli vůbec nic."
Tím se přirozeně nikdo příliš nezabýval. Vraždili jedině Srbové, a jedině srbové byli vinní. Tyto příběhy byly živené válečnou propagandou vycházející z vlád nejmocnějších západních zemí, především Ameriky. Americké ministerstvo zahraničí vypracovalo v květnu 1999, v době bombardování, zprávu nazvanou Vymazávání historie. Zpráva tvrdila, že režim Slobodana Miloševiće vedl kampaň nucené migrace v rozsahu, jaký nebyl v Evropě zaznamenaný od druhé světové války. Zpráva obsahovala řadu nepravd. Zejména celkové obvinění z genocidy, které bylo natolik neudržitelné, že nebylo nikdy zahrnuté do obžaloby, a to ani po její revizi v červnu 2001. Nebo konkrétní tvrzení, že se kosovské hlavní město Priština stalo městem duchů, ačkoli ve skutečnosti v něm stále žily statisíce lidí. Přední státníci zásobovali média obrovskými čísly o počtu obětí s jistotou, že jejich tvrzení budou zveřejněná jako fakta dříve, než bude možné cokoli ověřit. V dubnu 1999 americký velvyslanec pro válečné zločiny David Scheffer prohlásil, že podle jeho názoru bylo zabito 100000 Albánců. Americký ministr obrany William Cohen zopakoval totéž další měsíc. Britská vláda byla o něco opatrnější a dávala přednost údaji 10000 zabitých. Ústředním bodem tvrzení NATO byla operace Podkova. Jednalo se údajně o srbský plán na vyhnání albánského obyvatelstva z Kosova s cílem nastolit v této provincii etnicky srbskou hegemonii. V Kosovu samozřejmě docházelo k ošklivým incidentům a válečným zločinům, stejně jako se albánští partyzáni nesporně dopouštěli zvěrstev na srbských civilistech a ostatních Albáncích. Srbové měli stejnou jižanskou mentalitu jako kosovští Albánci a rozhodně tedy nebyli svatí. Nemám v úmyslu je vyvinit z čehokoli, co skutečně spáchali. Ovšem v tomto pořadu cílím na jednostranný výklad konfliktu, který je předkládaný v přefiltrované verzi oficiální historie. Koncept zlých Srbů jako agresorů a hodných Albánců jako obětí.
Málo mrtvých: Kapitulace a poválečná kocovina
Slobodan Milošević nakonec kapituloval po 78 dnech, 3. června 1999. Národu sdělil, že "my jsme se Kosova nevzdali."
To byla pravda – do určité míry. Kosovo sice technicky zůstalo v Jugoslávii, ale stalo se protektorátem Američanů s jejich obří základnou. Po bombardování se srbská společnost začala hroutit. Mnoho Srbů se ve strachu a zmatku uchýlilo k paranormálním jevům. Čarodějnice a věštci poskytovali temnou útěchu. Na novinových stáncích se náhle objevila vlna časopisů o okultismu. Časopis Třetí oko zveřejňoval Miloševićovy astrologické mapy.
"Hvězdy se usmívají na Slobodana Miloševiće."
Jiní hledali podporu u stále rostoucí gangsterské třídy. Objevil se nový fenomén. Sponzorované dívky. Jejich sponzory byli mafiáni, kteří jim poskytovali značkové oblečení, mobilní telefony a jídlo v luxusních restauracích. Tento odvěký obchod se často uzavíral v restauracích na říčních lodích, které lemovaly břehy Dunaje. Mladé ženy, oblečené v přiléhavých šatech, seděly u baru. Mafiáni seděli u stolu a blýskali se peněženkami a klíčky od aut. Navázali oční kontakt, vyměnili si kývnutí a sponzorský obchod byl uzavřený. Ale být sponzorskou dívkou byla krátkodobá možnost. Na výběr byla téměř nekonečná nabídka mladých žen. Jakmile se jich jejich ochránci nabažili, vyměnili je za novější a mladší model. Mezinárodní propaganda se ale mezitím začínala povážlivě hroutit. Zprávy v masmédiích byly bezprostředně po válce plné strašidelných historek o stovkách masových hrobů po celém Kosovu. Ovšem žádný z nich nebyl nalezený. Kosovská obžaloba byla následně dvakrát revidovaná, a to 29. června 2001 a 29. října 2001. Seznam osob, které podle ICTY zabily jugoslávské síly, čítal 585 osob. I tento seznam obsahoval jména známých bojovníků Kosovské osvobozenecké armády, nikoli civilistů. Zločiny proti lidskosti samozřejmě nejsou jen otázkou statistiky, ale tento údaj je jen nepatrným zlomkem čísel, kterými se během bombardování oháněli západní představitelé. Zprávy o neuspokojivém počtu mrtvých se začaly objevovat v září 1999. Týmu španělských soudních lékařů bylo řečeno, že budou muset provést tisíce pitev. Nakonec si sbalili kufry a vrátili se domů. Dostali totiž k vyšetření pouze 187 mrtvol. Na mnoha místech, kde podle amerického ministerstva zahraničí došlo ke stovkám vražd, nenašli vyšetřovatelé ICTY žádná těla. V místech, kde byla těla objevená, byl počet exhumovaných těl asi desetinou počtu, který uváděla americká vláda během bombardování. Na podzim roku 1999 se o této záležitosti objevily články, a v následujícím roce už bylo všeobecně přijímané, že NATO rozsah zvěrstev záměrně zveličilo. Jedním z nejpalčivějších příkladů lží, které Albánci a jejich spojenci šířili, byla tvrzení, která korespondentce kanadské CBC Nancy Durhamové vyprávěla Rajmonda Rrećiová. Albánka reportérce řekla, že se chopila zbraně, aby pomstila vraždu své sestry, kterou zavraždili Srbové. Durhamová odvysílala emotivní reportáže o Rajmondě v roce 1998, kdy začínal konflikt v Kosovu. Když ale Rajmondu v září 1999 navštívila v Kosovu znovu, zjistila, že dívčina sestra byla živá a zdravá. Lhala. Kromě toho se samo NATO dopustilo strašlivých masakrů. Například když v květnu 1999 bombardovalo konvoj 87 Albánců, kteří se vraceli do svých domovů poblíž Korisy. Nebo když zmasakrovalo desítky civilistů, kteří nakupovali na tržišti v Niši. NATO svrhlo na Niš kazetové bomby, které vydávají spršku pum a způsobují maximální škody na rozsáhlém území. V Kosovu NATO použilo ochuzený uran, který i po sedmi letech způsoboval rakovinu. O tom jsem hovořil velmi rozsáhle ve 4. díle mého pořadu Válka proti Jugoslávii. Takových útoků byly desítky a mluvčí NATO pravidelně popíral zprávy o úmrtích civilistů, než přiznal pravdu. Ve skutečnosti NATO zabilo zhruba stejný počet civilistů jako údajně jugoslávské síly. Mezitím albánští povstalci prováděli rozsáhlé etnické čistky Srbů, Bosňáků a Cikánů. Jak jsem už zmínil, NATO samotné se také pokusilo zabít prezidenta Miloševiće při leteckém útoku na jeho dům 22. dubna 1999. Když začaly prosakovat informace, že tvrzení o srbských zvěrstvech jsou přehnaná, Louise Arbourová 15. září 1999 opustila funkci hlavní prokurátorky a nastoupila k Nejvyššímu soudu Kanady. Začala si snad uvědomovat, že kosovská genocida byla stejně neexistující jako zbraně hromadného ničení v Iráku v roce 2003? Její nástupkyně Carla del Ponteová 10. listopadu 1999 oznámila OSN, že forenzní specialisté exhumovali celkem 2108 těl různých národností, která zemřela z různých příčin. Červený kříž v této fázi uváděl něco přes 3000 pohřešovaných, tedy včetně všech národností a včetně pohřešovaných považovaných za mrtvé. V té době docházelo k obrovské emigraci z Kosova a Jugoslávie, zejména Albánců, jak v té době dosvědčovaly zprávy z uprchlického tábora v Sangatte u Calais. Nikdo se ale nepozastavoval nad tím, že před začátkem bombardování žádní uprchlíci z Kosova nepřicházeli. Jak je to možné, když je prý Srbové vyvražďovali po tisících? Přece bombardování NATO bylo až následkem dřívější genocidy Albánců prováděné Srby. Proč tedy před samotným bombardováním žádní uprchlíci z oblasti nepřicházeli? Proč uprchlíci z Kosova a Makedonie přicházeli až během a po bombardování? Není i tohle nepřímé vodítko k zamyšlení, že věci neproběhly tak, jak byly předkládané?
Závěr
To je všechno k druhému dílu Milošević otráven. Co uslyšíte v závěrečné třetí epizodě? Podívám se na to, jak západ připravoval kulisy pro svržení Miloševiće. Peníze a lidské zdroje. K tomu bylo samozřejmě potřeba získat média. Založilo se také klasické barevné studentské hnutí Otpor!, které spolufinancovala skupina George Sorose. Následovaly předčasné volby a eskalace před pučem. Podívám se na Arkanovy tygry a polovojenské jednotky. Protivládní puč se podařil a Slobodan Milošević byl svržený. Nakonec byl i proti slibům vlády unesený přes americkou základnu v Bosně do Haagu. Zaměřím se na falešný soudní tribunál ICTY a potěmkinovu spravedlnost. Miloševićovi bylo nakonec i znemožněné, aby se obhajoval sám. Nakonec Slobodan zemřel v cele v Haagu. Všechno nasvědčuje jeho otravě. Nakonec se podívám, jak západní jestřábi rvaly Balkán na kusy a zhodnotím globální řád a likvidaci všeho, co mu stojí v cestě.