Soudní procesy lidi vždycky fascinovaly. Trestní procesy ovlivňovaly a ovlivňují hodnoty kultury, ve kterých se odehrávají. Pohlcovaly pozornost v každé epoše každé společnosti, kterou známe, a často měnily její osud. Vzpomeňme si jen na některé z nich. Pilát Pontský versus Ježíš. Johanka z Arku. Ludvík XVI. Dostojevského reportáže o běžných trestních procesech v Petrohradě. Moskevské výstavní procesy. Nebo procesy u nás v 50. letech minulého století. Případně Norimberské mezinárodní procesy. Proces se Slobodanem Miloševićem byl dalším v této nekonečné řadě. Takové procesy jsou kovadlinou, na které se má ukovat nový politický řád. A málokdy jsou vzorem řádného procesu. Proto má proces s Miloševićem rodokmen ve velkých revolučních procesech minulosti, které byly uspořádané tak, aby zdůraznily nástup nového světového řádu. NATO a západní státy potřebovaly proces s Miloševićem. Ukázaly, že rozcupovaly stávající pravidla mezinárodního systému a nahradily je novým globalistickým režimem. V něm práva a povinnosti států ustoupily režimu takzvaných univerzálních lidských práv. Historie ukazuje, že takovéto ukázkové procesy ve skutečnosti kazí systém trestního soudnictví. Právní stát se od té doby stal stále vzácnějším klenotem západní civilizace.
Krátká předmluva
Ve čtvrtek 27. května 1999 byla v Haagu Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii vyhlášená obžaloba proti Slobodanu Miloševićovi, prezidentovi Svazové republiky Jugoslávie. To vyvolalo okamžitou senzaci po celém světě. Obžaloba byla zveřejněná dva měsíce potom, co NATO začalo 24. března 1999 na malý stát Jugoslávii sypat bomby. Bombardovací kampaň měla trvat až do začátku června. Televizní obrazovky celého světa se zaplnily velmi emotivními záběry uprchlíků, kteří přicházeli do Makedonie a Albánie. Západní média byla přesycená válečnou propagandou NATO o zvěrstvech páchaných na civilním albánském obyvatelstvu v jihosrbské provincii Kosovo. Slobodan Milošević byl ve skutečnosti pouze jedním z několika jugoslávských vůdců, kteří byli obžalovaní. Protože byl prezidentem a protože se zdál být ústřední postavou balkánských válek, které začaly zuřit v roce 1991, jeho obvinění a následný proces přitahovaly největší pozornost. Válka NATO a obžaloba Slobodana Miloševiće byly ideologicky propojené na nejhlubší mezinárodní úrovni. Tato bezprecedentní obžaloba měla nakonec vyústit v soudní proces, který byl sám o sobě jedinečný téměř ve všech ohledech. Proces s Miloševićem byl nejdelším trestním procesem v historii. Trval čtyři roky od února 2002 až do Miloševićovy smrti v cele v sobotu 11. března 2006 ráno. Jeho délka kontrastuje s norimberským procesem s dvaceti předními nacisty, který trval pouhých deset měsíců od 20. listopadu 1945 do 30. září 1946. Dovedeme to vysvětlit? Obrovská nacistická mašinérie a světová válka byla odsouzená za 10 měsíců. Zatímco jeden osamocený Slobodan Milošević v lokálním konfliktu trval přes 4 roky. A kdo ví, jak dlouho by trvala dál v případě, že by Milošević přežil. Na konci procesu čítaly protokoly necelých 50000 stran a vypovídalo téměř 300 svědků. Spisy, důkazy, dokumentace, DVD a videozáznamy předložené v procesu čítaly celkem více než 1,2 milionu stran. Kdybychom si sedli a pokusili se přečíst všechny tyto materiály, přičemž bychom četli rychlostí jedna stránka za minutu, osm hodin denně, 365 dní v roce, trvalo by nám splnění tohoto úkolu více než sedm let. Jinými slovy, jedná se o nesplnitelný úkol. celkové množství materiálů předložených v procesu s Miloševićem nikdy nepřečetl jediný člověk. Proces byl proto kafkovský v pravém slova smyslu. Náklady na proces byly současně obrovské. Rozpočet Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) činil téměř 300 milionů dolarů ročně. Například jeden odhad tvrdí, že 20 % nákladů ICTY šlo pouze na Miloševićův proces. Jinými slovy 20 až 30 milionů dolarů každý rok, celé 4 roky. Procesu se účastnili někteří z nejmocnějších lidí světa a mnoho hlavních aktérů jugoslávských válek. Svědčit přišli prezidenti Chorvatska a Slovinska, bývalý prezident Svazové republiky Jugoslávie, tedy Miloševićův předchůdce, bývalí premiéři Jugoslávie a Sovětského svazu, náčelník generálního štábu ruské armády, bývalý vrchní velitel NATO, vysoký představitel Bosny a Hercegoviny a zvláštní vyslanec EU během balkánských válek: jejich vystoupení v Haagu světová média většinou ignorovala. Ke křížovému výslechu Miloševiće byli předvolaní také britský expremiér Tony Blair, a někdejší německý kancléř Gerhard Schröder. Oba se ale odmítli dostavit. Soudci ICTY ještě navíc odmítli vydat předvolání, aby je k výpovědi donutili. Předsedající soudce, sir Richard May zemřel po dvou letech řízení. Místo aby se proces zhroutil, pokračoval dál. Sám Milošević zemřel ve vazbě. Zaměstnanci ICTY ještě přidali na urážce, když po jeho smrti tvrdili, že si Milošević úmyslně poškodil zdraví tím, že užíval léky, které mu nebyly předepsané. Přestože proces vrhl světlo na některé z nejzajímavějších a nejdiskutovanějších událostí konce 20. století, světová média jeho průběh fakticky ignorovala. Proces totiž ukázal, že se jednalo o mnohem diferencovanější skutečnosti. 10 let po Miloševićově smrti se stalo něco neuvěřitelného. Soudní tribunál v roce 2016 rozhodl, že Slobodan Milošević nenesl žádnou vinu na zločinech a genocidě spáchané během bosenské války mezi lety 1992 až 95. V rozhodnutí komory se například uvádělo, že Slobodan Milošević nebyl součástí společného trestného počínání. To přitom mělo spočívat v pronásledování muslimů a Chorvatů během bosenské války. Miloševićovy činy, ze kterých byl definitivně zproštěný, byly vedené jako argumenty k napadení Srbska a obsazení Kosova. Tehdejší ministr zahraničí Slovenska Eduan Kukan po Miloševićově smrti prohlásil:
"Zdá se, že to byla přirozená smrt. Život to nakonec vyřešil místo všech mezinárodních tribunálů."
Cyril Svoboda řekl:
"V tomto případě boží mlýny mlely rychleji než lidská spravedlnost."
Všichni politici, k teří hecovali pro bombardování Jugoslávie NATO 78 dní v roce 1999, by měli být zavření do stejných cel jako Slobodan Milošević, od kterých bychom měli zahodit klíče. Protože se soustředím na faktickou stránku, snažím se proto volit co nejmírnější tvrzení, třebaže mě emoce nutí k opaku. Podívejme se proto na jeho život tak, jak ho dosud ještě nikdo u nás nepředstavil. Na pozadí Miloševićova příběhu si vykreslíme skutečnou Titovu Jugoslávii, o které panuje také mnoho zkreslených představ. Jak tehdy lidé žili? Kam chodili? Co si mysleli? Na tento svět už se dnes téměř zapomělo. Je proto čas oprášit archivy a nechat promluvit osoby, kteří se Slobodanem chodili do školy, bydleli s ním na studentské koleji nebo se s ním potkávali jinde.
Jugoslávské království: Partizáni a Titovy začátky
Jugoslávie vznikla po první světové válce, aby prostřednictvím federace malých, neustále válčících jihoslovanských států, přinesla mír na Balkán. Jihoslované ale předtím nikdy nežili společně v jednom státě. Jugoslávie byla dříve rozdělená mezi Osmanskou a Habsburskou říši. K istanbulskému území patřila většina dnešního Srbska, Bosny a Hercegoviny a Makedonie. Vídeň ovládala Chorvatsko, Slovinsko a severosrbskou provincii Vojvodinu. Ačkoli Jugoslávci mluvili stejným jazykem, srbochorvatsky, jak se říkalo, dělila je kultura, náboženství a etnická identita. Balkánské državy Istanbulu byly známé jako Turecko v Evropě. Po většinu 19. století bylo srbské hlavní město Bělehrad nejsevernějším bodem Turecka v Evropě. Hlavní rozdělení se datovalo mezi východní a západní křesťanskou církví od roku 1054, kdy východní pravoslavná církev sídlila v Byzanci a západní katolická v Římě. Toto rozdělení, které protínalo jugoslávské země, se do značné míry odráželo v hranici mezi Osmanskou říší na východě a Habsburskou říší na západě. Od 16. století až do roku 1878 tvořila západní hranici Osmanské říše zhruba dnešní hranice mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou. Jugoslávie byla konstituční monarchií, ale ne příliš pevnou. Po zničení Jugoslávie v roce 1941 si její sousedé lačně přivlastnili její území. Maďarsko okamžitě anektovalo Vojvodinu, oblast rozkládající se od maďarských hranic až po město Novi Sad ležící na Dunaji, asi hodinu jízdy od Bělehradu. Bulharsko zabralo Makedonii a část jižního Srbska. Slovinsko bylo rozdělené mezi Itálii a Německo. Itálie zabrala také velkou část chorvatského pobřeží a jeho ostrovy v Jaderském moři. Nacisté zavedli v Srbsku přímou vojenskou vládu, která byla prováděná s obvyklou brutalitou. Německé vrchní velení nařídilo jednotkám wehrmachtu popravit sto zajatců za každého zabitého vojáka a padesát za každého zraněného. S italskou a německou pomocí vytvořili Ustašovci svůj Nezávislý stát Chorvatsko pod vedením Ante Paveliče a s podporou katolické církve. Strategie Nového Chorvatska, jak se vypořádat s více než dvěma miliony Srbů na jeho území, byla jednoduchá. Třetinu zabít, třetinu vyhnat a třetinu konvertovat. Velmi podrobně jsem toto období probíral ve druhém díle mého pořadu Držte si Bible. Proti nacistům v Srbsku bojovali partizáni v čele s Titem. Tito a partyzáni našli mnoho rekrutů v Požarevaci a jeho okolí. Požarevac bylo rodištěm Slobodana Miloševiće, ke kterému se dostanu v další klapitole. Tato oblast Srbska, známá jako Šumadija, byla dlouho srdcem srbského odporu, který se táhl po staletí osmanské okupace. Ve středověku tu v hustých lesích nacházeli útočiště bandité a psanci známí jako hajduci. Sumadijští Srbové neměli rádi, když jim někdo zvenčí rozkazoval. Tito, rodným jménem Josip Broz, byl napůl Chorvat a napůl Slovinec. Během první světové války byl zajatý Rusy, stal se komunistou a v Rusku zůstal až do roku 1920, kdy se vrátil do Chorvatska a vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie. Rychle stoupal po stranických příčkách. V srpnu 1928 byly v jeho bytě v Záhřebu nalezené bomby a byl zatčený. U soudu byl Tito hrdý a vzdorovitý. Oznámil, že neuznává zákonnost soudního řízení. Tím založil tradici mezi jugoslávskými vůdci souzenými v procesu, která trvá dodnes. Urazil soud a prohlásil, že uzná pouze komunistické soudnictví. Byl odsouzený na pět let. Titovým mistrovským kouskem jako partyzánského vůdce byla politická strategie, která se soustředila na národně osvobozenecký boj. Nejprve bylo třeba zabít nebo vyhnat Němce a osvobodit jugoslávské národy od nacistického teroru. Jakmile by toho bylo dosaženo, partyzáni by založili osvobozenecký výbor, který by řídil jejich nová území. Momcilo Marković, budoucí Miloševićův tchán, se přidal k partyzánům spolu se svými bratry Dražou a Branou. Brana byl zabitý v roce 1942. Momcilo a Draža se později stali vysokými politiky Titovy Jugoslávie. K Titovi se vrátím v další kapitole, abych dodržel časovou chronologii.
Dětství: Dospívání v bratrství a jednotě
Slobodan Milošević se narodil 20. srpna 1941 ve východním městě Požarevac, asi hodinu jízdy od hlavního města Bělehradu, nedaleko rumunských hranic. Slobodan byl dítě s ruměnou tváří a v pozdějších letech mu příbuzní přezdívali rumenko, což znamenalo červené tváře. Jeho rodiče byli učitelé z jižní provincie Černá Hora. Svetozar měřil metr osmdesát, měl modré oči, hnědé vlasy a knír. Byl to duchovní člověk, měl talent na intonaci srbské pravoslavné liturgie. Krásně zpíval a rád hrál na gusle, tradiční jednostrunný smyčcový nástroj. Pokud zrovna neměl v ruce gusle, nosil s sebou filozofickou knihu nebo třeba vlastní básně. Stanislava byla klasická černohorská kráska, štíhlá a statná, s jiskrnýma černohnědýma očima a vysokými slovanskými lícními kostmi nad silnou bradou. Svetozar a Stanislava se vzali v roce 1935 a o rok později se jim narodil první syn Borislav. Svetozar studoval ruštinu a teologii na Bělehradské univerzitě, zatímco jeho žena byla učitelkou na základní škole. Svetozar nechtěl opustit Černou Horu, ale jako zaměstnanec jugoslávského ministerstva školství neměl na výběr. Stanislava se snažila co nejlépe, ale Svetozar Požarevac nenáviděl. Bylo to fádní provinční město s jednou hlavní ulicí, obklopené zemědělskou půdou. Jejich rodná Černá Hora byla naopak součástí Středomoří, místem vína a slunce, vášní a vendet, místem, kde byl život pestřejší a intenzivnější. Byla to země hor a magie s hrdým a tvrdohlavým obyvatelstvem, které bylo připravené prolít krev za věrnost nebo pomstu. Černohorci se dělili na klany a život se řídil složitým souborem pravidel, která určovala pravidla loajality a tresty pro ty, kdo je porušili. Historie, tradice, náležitá úcta, to byly základní kameny černohorské společnosti. Byla také hluboce konzervativní. Rodina Miloševićů byla velmi uznávaná jako vzdělaná a kulturní. Když se německé tanky převalily přes hranice, Svetozar, jeho pětiletý syn Borislav a Stanislava, která byla nyní v pátém měsíci těhotenství, se rychle vydali na jih do Černé Hory. Svetozar chtěl vidět svou matku Joknu a sestru Darinku. Ve spalujícím horku balkánského léta bylo cestování nebezpečné a jídla bylo málo. Cesty byly přerušené boji mezi německými a italskými jednotkami, partyzány a albánskými partyzány. Nakonec rodina dorazila do Kosovské Mitrovice v provincii Kosovo, kde intenzivní boje zabránily Stanislavě a Borislavovi pokračovat dál. Svetozar pokračoval pěšky přes hory a slíbil, že se brzy vrátí. Borislav Milošević vzpomínal na dětství, které prožili v extrémním nedostatku.
"Otec nakonec matku a sestru našel. Po třech měsících jsme se všichni vrátili do Požarevace a do německé okupace. Slobodan se narodil v srpnu a válku i celé dětství jsme strávili v Požarevaci. Byly to velmi strastiplné časy. Měli jsme pořád hlad. Bylo velmi těžké sehnat něco k jídlu a moje matka musela všechno prodat, aby přežila. Prodala všechny své boty, šaty a nakonec i snubní prsten."
Jugoslávie po válce: Vstříc zářným zítřkům
V říjnu 1944, když byly Slobodanovi tři roky, osvobodil Tito s partyzány hlavní město Bělehrad a potom i Požarevac. Hákový kříž nahradila rudá vlajka. V celé Jugoslávii byl nastolený nový, komunistický režim. Ačkoli otec Svetozar nebyl členem strany, jako učitel a respektovaná opora místní komunity byl jmenovaný místopředsedou regionální Lidové fronty. Stanislava Titovo vítězství uvítala. Byl to marxistický sen, ve který věřila. Svetozar měl stále větší pochybnosti. V Jugoslávii a v celé východní Evropě byli vzdělanci, střední třída, ti, kdo vlastnili majetek, považovaní za třídního nepřítele. Buržoazní způsoby, jaké projevoval Svetozar, vzdělaný způsob mluvy, měkké ruce, byly najednou známkou hanby. Dokonce i jeho milovaná pravoslavná liturgie byla považovaná za podezřelou. Díla Marxe a Lenina byla povinným novým evangeliem, o kterém se diskutovalo na politických schůzích. Rozhovory s přáteli a známými byly opatrné, krátké, protože komu se dalo věřit? Večery se trávily doma, posloucháním rádia nebo čtením dalších stranických textů. Jako loajální členka strany Stanislava nezpochybňovala rozhodnutí mužských představitelů země. V roce 1947 se Svetozar Milošević možná nevyhnutelně vrátil do své milované Černé Hory. Jako hluboce duchovní člověk se v Požarevaci nemohl usadit. Svetozar ale udržoval kontakt s rodinou. Psal, a když mohl, posílal peníze. Stanislava byla smutná z rozpadu manželství. V Požarevaci si městské klepny nesouhlasně povídaly o Svetozarově odjezdu. Městečko bylo stále hluboce konzervativní společností. Nikdo ale nemohl Stanislavě vyčítat její oddanost synům nebo věci komunismu. I v dnešní době je pro osamělého rodiče dost obtížné vychovávat děti sám. V provinčním Srbsku 50. let to byl výkon stachanovských rozměrů. Země se stále ještě vzpamatovávala z válečného pustošení. Stanislavin skromný plat stačil na obživu a ošacení pro ni a její syny, ale jen tak tak. Všichni tři bydleli ve dvou pokojích a kuchyni v předválečném jednopatrovém domě kousek od hlavní ulice. Po válce ale Jugoslávie prožívala roky naděje. Jugoslávie byla v mnoha ohledech pozoruhodným výtvorem. Byla to mnohonárodnostní federace, jejíž hranice sahaly od Rakouska, Itálie a Maďarska na severu až po Rumunsko, Bulharsko a Řecko na jihu. Bohatou etnickou mozaiku tvořily také významné menšiny jako Albánci, Italové, Maďaři, Turci, Rumuni, Bulhaři, Češi, Slováci, ale také Cikáni a zbytky židovské komunity v zemi, každá s vlastním jazykem. Rozmanité kultury Jugoslávie sahaly do evropské historie a pyšnily se složitým dědictvím dávno zaniklých říší. Nacházela se tu pobřežní města římské a benátské říše, přímořská města jako Trogir, Split nebo Dubrovník, středověké opevněné město, které bylo klenotem Jadranu. Procházely tudy římské legie, jejich nástupci, janičáři Sulejmana Nádherného, i Napoleonova bouřlivá armáda. Římané postavili Diokleciánův palác ve Splitu, Osmané nádherné mešity v Sarajevu a Travniku s minarety ostrými jako jehly. Své dědictví po sobě zanechaly Řím, Istanbul a Paříž, ale také Vídeň, která kdysi vládla Chorvatsku, Slovinsku a Bosně. Habsburský duch občanské hrdosti přežíval v prostorných náměstích a zdobených činžovních domech měst jako je Záhřeb a Novi Sad nebo na bývalém habsburském území Vojvodina. Strohé obecní budovy natřené charakteristickou habsburskou okrovou barvou stály až na jihu v Bosně. Tito vytvořil ve východní Evropě malý Sovětský svaz, který byl rozmanitou etnickou směsicí drženou pohromadě pod marxistickou mantrou bratrství a jednoty. Myšlenka bratrství a jednoty byla obdivuhodná, i když optimistická. Vzpomínky na strašná zvěrstva spáchaná četniky, ustašovci a partyzány měly být pohřbené, a měla se vytvořit nová jugoslávská identita. Tito se domníval, pravděpodobně správně, že jakékoli skutečné zkoumání válečné činnosti by jeho rodící se zemi roztrhalo v krvavých obviněních. Válečné vzpomínky a oběti masakrů a vražd nezmizely. Místo toho se jako mamuti z doby ledové dokonale uchovaly pod věčně zmrzlou půdou minulosti, o 50 let později.
Jugoslávie: To nejlepší z východu i západu
Tito se jako jediný z východoevropských komunistických vůdců rozešel se Stalinem a přežil. Po válce se Stalin rozhodl sovětizovat zemi a nastolit promoskevský režim. Alex Bebler, pozdější jugoslávský velvyslanec v OSN, vzpomínal:
"Ruští [armádní] důstojníci se začali chovat, jako by byli pány, a chtěli velet naší jednotce. Našim důstojníkům se to nelíbilo a začali protestovat. Všichni naši důstojníci byli partyzáni, kteří bojovali ve válce. Přirozeně protestovali proti tomu, že byli zbavení velení."
Stalin brzy zjistil, že když v Bělehradě zatlačí, místní komunisté mu to na rozdíl od Varšavy nebo Budapešti vrátí. Stalin byl rozzlobený odporem proti svým plánům. V březnu 1948 vyloučil Jugoslávii z Kominformu, mezinárodní komunistické organizace. Mnozí jugoslávští komunisté zpočátku prostě nemohli pochopit, co se stalo. Panoval strach a zmatek. V obavách ze sovětského ozbrojeného zásahu zahájil Tito teroristickou kampaň. Moskva už nebyla laskavým strýčkem, ale smrtelným nepřítelem. Na Západě byl Titův rozchod se Stalinem přijatý s euforií. Netrvalo dlouho a Washington podpořil Tita zahájením série půjček od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které měly podpořit jugoslávskou ekonomiku na další tři desetiletí. Zeměpisná poloha Jugoslávie v srdci Evropy, mezi Vídní a Istanbulem, a její dlouhé jadranské pobřeží jí dávaly zásadní strategický význam pro Spojené státy. Rozchod se Stalinem znamenal nejen masivní příliv západní pomoci, ale také začátek liberalizace, která neměla ve zbytku komunistického světa obdoby. Tito se postavil do pozice nárazníku mezi kapitalistickým a komunistickým blokem a do země proudily miliardy dolarů. Požarevac se z ospalé provinční osady proměnil v rušné regionální centrum. Byly položené chodníky, vyasfaltované silnice a vyrostly budovy. Otevřely se další obchody a nakonec i obchodní dům. Městská kina odrážela polohu Jugoslávie mezi východem a západem. Návštěvníci kin mohli sledovat americké filmy a westerny, ale také to nejlepší ze sovětského filmového průmyslu 50. let.
"Od počátku 50. let jsme měli pocit, že jsme zpátky v Evropě. Poslouchali jsme Rádio Luxembourg, zejména v noci. Věděli jsme o nejnovějších nových filmech, americké, britské a francouzské nové vlně. Mluvili jsme o filmech a hudbě jako mladí lidé na Západě," vzpomínala Seska Stanojlovićová, přítelkyně Slobodana Miloševiće z dětství.
Poprvé se setkali v pěti letech na školních prázdninách ve východosrbských horách. Jako všechny jugoslávské děti si nehráli na kovboje a indiány, ale na partyzány a Němce. Spousta žen bojovala s partyzány, ale Stanojlovičová si jako každá dívka hrála na zdravotní sestru. Slobodan byl téměř jistě partyzán. Titova Jugoslávie 50. let se v mnohém podobala strohé poválečné Británii. Stát vždycky poskytoval téměř dostatek, ale luxus byl vzácný a nebylo příliš na výběr. Oblečení a obchody byly fádní. Jak poznamenala Stanojlovićová, každý měl jen jeden kus všeho. Nikdo ale nemrzl ani nehladověl, i když k večeři byl často chléb potřený kapáním nebo domácí marmeládou. Nebyla televize ani ústřední topení. V kotlích se topilo dřevem a uhlím, aby se ohřálo dost vody na koupel. Přesto byl ve vzduchu cítit optimismus, že Tito v zásadě udává dobrý směr a život se zlepšuje. Slobodanova starostlivá matka se snažila zaplnit vakuum, které doma vzniklo po odchodu jejího manžela. Stanislava Miloševićová se stala středobodem dětského vesmíru svého syna. Stanislava byla ambiciózní žena jak pro své děti, tak pro sebe. Jiné matky si při oblékání dětí do školy vystačily s tím, co bylo po ruce. Ale Stanislava dbala na to, aby každý den poslala Slobodana ven v čerstvé bílé košili. Vážný chlapec si ve škole našel jen málo kamarádů a sportu se vyhýbal. Milošević získal přezdívku hedvábník. Nikdy se nepopral ani nelezl s dětmi do sadů v bujné zemědělské krajině kolem Požarevace. Bez kamarádů a bez otce, vysmívaný pro svou neochotu zapojit se do drsné hry, se mladý školák raději uchýlil ke studiu. Milošević trávil volný čas psaním do školního časopisu a prací v žákovské komunistické mládežnické organizaci. Přesto byl mladý Slobodan něčím jiný. Nebyla to zrovna hvězda, ale byla to přinejmenším aura neobvyklého odhodlání.
"Slobodan byl sám sebou," řekla Seska Stanojlovićová.
"Byl to výborný student. Už tehdy mi bylo jasné, že je naprosto oddaný svým osobním ambicím."
V té době, v 50. a 60. letech 20. století, byli mladí Jugoslávci často povolávaní do pracovních brigád na stavbu silnic nebo železnic. Pracovní prázdniny byly namáhavé, ale příjemné a sdružovaly idealistickou mládež z různých jugoslávských republik a také zahraniční dobrovolníky. Silnice a železnice byly více než jen prostředkem efektivní dopravy. Spojovaly dohromady různorodé národy Jugoslávie a spojovaly hlavní města republik, jako byl srbský Bělehrad a chorvatský Záhřeb, slovinská Lublaň a makedonské Skopje. Silnice spojující Bělehrad a Záhřeb byla dokonce známá jako dálnice bratrství a jednoty. Za Tita byly takové projekty také symbolem modernosti. I dnes je jugoslávská síť dálnic mnohem výkonnější než v Polsku nebo Maďarsku. To byl svět tehdy 18letého Slobodana.
Setkání s Mirou: Sladká léta teenagerů
Slobodan Milošević byl samotář, ale jeho spolužačce Miře Markovičové se rozhodně líbil. Všimla si, že nosil vždycky upravené a čisté oblečení. Choval se slušně a měl dobré způsoby. Učitelé ve škole si ho vážili, dokonce mu důvěřovali natolik, že jim nosil znehodnocené zbraně používané v hodinách vojenského výcviku. A Milošević o Miře Markovičové, mladé ženě se zvučným jménem, jistě věděl. Se svými hustými tmavými vlasy a zářivýma černýma očima působila přitažlivě, i když nebyla nejkrásnější dívkou ve škole. Byla dcerou z nejslavnější revoluční rodiny v Požarevaci. Bydlela v jednom z nejhonosnějších domů ve městě. V nádherném sídle, které kdysi patřilo srbskému vévodovi a jehož zdi obsahovaly římské ruiny. Oba její rodiče, Věra Miletićová a Momcilo Marković, byli partyzáni. Moma byl nyní ministrem vlády, jedním z nejvýznamnějších politiků v Jugoslávii. Takže když Slobo na Miru narazil před knihovnou a viděl, že byla rozrušená potom, co dostala špatnou známku, rád jí nabídl útěchu. Mira vzpomínala:
"Chodili jsme do smíšené školy a o přestávkách jsme se vídali. Poprvé jsme spolu opravdu mluvili v polovině pololetí, kdy jsme dostali známky. Měla jsem trojku z dějepisu a byla jsem zoufalá. Měla jsem samé jedničky a trojku z dějepisu. Byla jsem úplně zoufalá. Mým přáním bylo nejen být výbornou studentkou, ale být nejlepší studentkou."
Mira se navíc nemohla dostat do školní knihovny, protože jí skončila platnost čtenářského průkazu.
"Neměla jsem peníze na obnovení průkazu. Potkala jsem na ulici Slobodana a zeptala jsem se ho, jestli nemá drobné, které jsem potřebovala. Řekla jsem mu, že mám z dějepisu jen trojku a že jsem zoufalá. Utěšil mě kvůli té trojce."
Samé jedničky a jedna trojka Miloševićovi nepřipadaly nijak hrozné, ale přesto viděl svou šanci na navázání kontaktu. I on vycítil v mladé ženě s tak mocnými rodinnými vazbami hnací ctižádost. Sympatie byly oboustranné, a konverzace se brzy přirozeně rozproudila. Slobodan a Mira se stali nerozlučnými. Ignorovali zbytek světa a našli jeden v druhém citovou oporu, která jim v životě chyběla. Ve škole se jim říkalo Romeo a Julie II. Jejich rozvrácené rodinné zázemí mělo mnoho společného. Slobodana opustil jeho otec. Miřin otec byl partyzánským hrdinou, ale existenci své dcery téměř nebral na vědomí. Ačkoli Mira tvrdila, že s otcem měla normální vztahy, vídala ho prakticky jen o letních prázdninách. S jugoslávskou elitou v Titově oblíbeném rekreačním domě na ostrově Brioni. Moma se oženil a založil další rodinu, se kterou žil v Bělehradě. O Miru ani o svého syna Ivana, kterého měl s jinou, třetí ženou, se příliš nezajímal. Miru vychovávali prarodiče z matčiny strany. Podle jejích slov to bylo dětství plné lásky.
"Bylo to velmi romantické. Vyrůstala jsem ve starém domě z 19. století, s velkou zahradou, se spoustou květin a stromů. Moje matka padla ve válce a prarodiče si mě nechali u sebe. Nechtěli mě vydat otci a nevlastní matce, což si myslím, že bylo správné. Panovala tam laskavá atmosféra a jako dítěti se mi dostávalo hodně pozornosti. Všichni v rodině, všichni bratranci a sestřenice, které moje matka měla, se o mě starali, protože jsem jako dítě žila u prarodičů a oni mě měli moc rádi."
Slobodan začíná stoupat vzhůru
Kromě lásky tu byly i vzájemné výhody. Pro Miloševiće byl Miřin partyzánský rodokmen vstupenkou mezi jugoslávskou elitu. Už jako teenageři se Slobodan a Mira dvořili těm, kteří měli moc. V Požarevaci, stejně jako v jiných balkánských a středomořských městech, bylo hlavní večerní zábavou korzo neboli noční promenáda. Byla to příležitost ke společenskému setkávání, sledování drbů, vidět ostatní a sami být viděni. Korzo mělo svá pravidla, ale Slobodan a Mira je porušovali. Zatímco jejich spolužáci chodili společně po silnici, mladý pár si dával pozor, aby se procházel po chodníku ve společnosti učitelů a starších studentů. Miloševićova píle ve škole a loajální zastávání stranické linie byly stranickými velmoži v Požarevaci dobře zaznamenané. Spojení s Markovićovou tomu jistě napomohlo. V poválečné Jugoslávii byla partyzánská generace králem i královnou. Milošević se stal řádným členem komunistické strany v lednu 1959, v poměrně nízkém věku 17 let. Bylo to neobvyklé a čestné ocenění, které se dostávalo jen těm nejnadějnějším školákům.
"Vztah mezi Slobodanem a Mirou byl velmi silný a dosti patologický. Milošević byl dostatečně inteligentní, ale Mira mu dala lásku k moci a ambice. Ona z něj udělala to, čím byl," řekl Dušan Mitević.
Mitević, energický Srb z Kosova a někdejší šéf bělehradské televize, byl jedním z Miloševićových klíčových zákulisních politických poradců a přítelem Miloševiće i Miry, dokud se oba muži na počátku 90. let nerozešli. Po absolvování střední školy v Požarevaci nastoupil Milošević na Bělehradskou univerzitu, kde studoval práva. Tam se ubytoval ve studentské ubytovně uprostřed betonové pustiny Nového Bělehradu, postavené kvůli poválečnému nedostatku bytů v hlavním městě. Většina studentů bydlela po třech nebo čtyřech na pokoji. Milošević jako řádný člen strany využil svých konexí, aby získal jeden pokoj. To bylo značné privilegium. Když Milošević přišel na univerzitu počátkem 60. let, v Jugoslávii se objevily první náznaky generační obměny. Lidé narození ve válečných letech se těšili plnohodnotnému vzdělání, které nebylo přerušené válkami ani invazemi. Na Bělehradské univerzitě bylo zapsáno 65000 studentů. Milošević byl jedním z mnoha mladých ambiciózních členů strany, kteří přijeli do velkoměsta a zvažovali možnou budoucí kariéru v politice nebo ve vedení státního podniku. Slobodanův bratr Borislav mu umožnil snadný vstup mezi univerzitní politickou elitu. Jedním z Borislavových nejlepších přátel byl zmíněný Dušan Mitević, tehdejší předseda studentského svazu. Nechme ho proto vyprávět:
"Slobodan se svým ruměným obličejem vždycky vypadal tak trochu jako šprt. Nosil bílou lesklou nylonovou košili, takovou tu, co se dá vyprat a nechat přes noc, a kravatu. Vždycky byl s Mirou. Myslím, že Mira byla jakousi stěnou mezi ním a ostatními lidmi. Nikdy neměl opravdové přátele. Borislav byl naopak nesmírně oblíbený. Vyrostl ve vysokého a pohledného mladého muže s tmavými vlasy a slovanským vzhledem. Se svou kytarou a repertoárem písní byl nepřehlédnutelným hostem na každém večírku. Borislav, přezdívaný Bora, byl vždycky tím, komu se přisuzoval úspěch, zatímco o Slobodanovi většina lidí předpokládala, že se stane úspěšným úředníkem střední úrovně."
Kromě Miry byl snad jediným opravdovým přítelem Slobodana Miloševiće jeho spolužák z práv Ivan Stambolić. Stambolić byl o pět let starší, ale stejně jako Milošević pocházel z provinčního prostředí a byl bystrý. Stambolić pracoval v továrně ve městě Čačak na jihu země a k vyššímu vzdělání se dostal pozdě. Na rozdíl od Miloševiće se nebál fyzické práce. Ačkoli byl Stambolić inteligentní, studoval spíše na technické škole než na obvyklé střední škole. Nebyl si jistý mezerami ve svém vzdělání. Zatímco Milošević chtěl mít z každého předmětu nejlepší známky, Stambolič byl rád, když jen prošel. Jejich osobnosti byly zcela odlišné: Milošević byl poněkud odtažitý a zdálo se, že vždycky kalkuloval, jak nejlépe využít událostí pro sebe. Stambolić byl mnohem oblíbenější, vřelý a upřímný člověk s širokým okruhem přátel. Přesto si oba studenti nějakým způsobem vytvořili spojenectví mezi někdy snobskými kruhy bělehradské politické elity. Bylo toho víc. Stambolićův strýc Petar, bývalý srbský prezident, byl stejně jako Moma Marković jedním z nejmocnějších mužů v zemi. Oba muži měli perfektní reference jako váleční komunističtí vůdci. Milošević dobře chápal hodnotu těchto jmen. Na jaře 1961 udělal Milošević první krok na žebříčku stranické moci, který ho za 30 let vynesl na samotný vrchol jugoslávské politiky. Jednoho dne se jeden z Miloševićových spolužáků z práv, Nebojsa Popov, procházel s kolegou po parku Tasmajden, který se nachází hned za bělehradskou právnickou fakultou, když narazil na svého přítele Ivana Stamboliće. V 90. letech se Popov stal vůdčí osobností opozice a uznávaným akademikem. V 60. letech ale byl mladým idealistou, který stejně jako mnozí z jeho generace věřil, že Titův komunismus byl velkou nadějí lidstva. Popov vzpomínal:
"Právě jsem byl na právnické fakultě zvolený tajemníkem komunistické strany. Potřeboval jsem někoho, kdo by byl mou pravou rukou, mým organizačním tajemníkem, jak se tomu říkalo. Procházel jsem se s Ivanem a on mi řekl, že Slobodan by byl ideálním kandidátem. Aniž bych ho znal, přijal jsem, protože jsem měl k Ivanovi plnou důvěru. Miloševićovi byla funkce brzy nabídnutá. Přijal ji s radostí," řekl Popov.
Popov a Milošević si brzy rozdělili práci. Miloševićovým úkolem bylo vyřizovat každodenní záležitosti spojené s organizací administrativy. Vedl záznamy o tom, kdo se účastnil stranických schůzí, zpracovával žádosti o členství a kontroloval tok nekonečného papírování. Při správném použití se práce organizačního tajemníka mohla proměnit v nesmírně mocnou pozici. Milošević, povzbuzován Mirou, se do toho pustil.
Rodinná tragédie: Otcova sebevražda
Na počátku 60. let represe polevily. Jugoslávie byla jistě stále státem jedné strany, s tajnou policií a zkostnatělou byrokracií. Ovšem ve srovnání s východním Německem nebo Československem tu byl značný manévrovací prostor pro ty, kteří chtěli posunout hranice svobody. Byly to vzrušující časy. Připomínaly revoluční Moskvu po roce 1917, kdy Vladimir Majakovskij zahalil Moskvu do rudých praporů a přinesl dělníkům divadlo. Slobodan se ale nezapojil do bujarého studentského světa plného divadel, popíjení a večírků. Místo toho navštěvoval semináře o organizaci strany a struktuře hierarchie. Brzy se stal známým jako cyklista. Tehdy to byl aktuální termín pro typického stranického funkcionáře. Pod nadřízenými sklonil hlavu, ale o to tvrději šlapal do pedálů na podřízené. Prostě cyklista. Milošević zpočátku dával přednost působení v zákulisí. Strávil mnoho času studiem a osvojováním si mechanismu aparátu, její buněčné struktury, stranické hierarchie a způsobu vytváření stranické linie. V roce 1962 postihla rodinu Miloševićů tragédie. Svetozar, izolovaný a osamělý v Černé Hoře, upadl do deprese a střelil se pistolí do hlavy. Svetozar byl hluboce věřící člověk, který se utěšoval spiritualitou srbského pravoslaví. Jedním z klíčových principů pravoslaví je pocit kontinuity a potvrzení. Zvučné zpěvy, kontemplativní tradice, dokonce i vůně kadidla, které jsou charakteristické pro pravoslavnou mši. To všechno jsou vlákna duchovní šňůry víry, která se táhne napříč staletími, od dob Ježíše až po současnost. V komunistické Jugoslávii bylo toto spojení přerušené. Pro věřící nebyl marxismus náhradou. Svetozar zanechal dopis na rozloučenou, který našla jeho sestra Darinka, a ve kterém vysvětlil své rozhodnutí. Svetozar Milošević se nedokázal smířit s novým řádem. Borislav měl k otci blíž než Slobodan, a když se vrátil do Černé Hory, velmi mu chyběl. V roce 1954, po maturitě na gymnáziu, strávil Borislav s otcem nezapomenutelné léto, kdy se procházeli a povídali si v kopcích. Stanislava Borislava povzbuzovala, aby se zapojil do komunistického hnutí mládeže, ale on byl stále synem svého otce. Zajímal se o teologii a duchovní záležitosti. Podle Miry byl Slobodan za otcem v Černé Hoře jen jednou, a to po ukončení střední školy.
"Jeho matka si myslela, že by nebylo dobré udržovat s otcem příliš mnoho kontaktů. Jejich vztahy byly dost volné, ale to bylo hlavně rozhodnutí jeho matky. Slobodan, který byl na studijní cestě, se Svetozarova pohřbu nezúčastnil."
Jména obou Svetozarových synů jsou na jeho náhrobku:
"Bratrovi a otci. Se zlomeným srdcem a bolestí v duši jej stavíme jako symbol naší věčné památky. Tvá sestra Darinka a synové Borislav a Slobodan."
Další kroky po stranickém žebříčku
Prvním skutečným politickým úspěchem Miloševiće byla aféra Titova tajného dopisu. V březnu 1962 napsal jugoslávský vůdce uzavřený dopis určený pouze pro oči členů strany o minikrizi, která vypukla ve složité mocenské struktuře jugoslávského státu. Jednalo se o událost velkého dramatu. Byli vyslaní zvláštní kurýři, aby vyzvedli kopii dokumentu, která se nesměla dostat do rukou nestraníků. Od Slovinska až po Makedonii se rozezněly telefony. Strana potom uspořádala schůzky, na kterých se o krizi diskutovalo. Tyto schůze byly přístupné široké veřejnosti. Ovšem o Titově tajném dopise a jeho obsahu mohli vědět pouze členové strany. Každý člen strany, který by se o jeho existenci zmínil před nestraníkem, by byl ze strany potupně vyloučený. Milošević, jako spolupracovník tajemníka strany Popova, distribuci dopisu dokonale zorganizoval a naplánoval. Stále ale působil v zákulisí. Povzbuzený svým úspěchem se Milošević rozhodl, že bylo načase se veřejně projevit. Jako příležitost si vybral celonárodní debatu, kterou v roce 1963 uspořádala komunistická strana, o přejmenování země, tehdy známá jako Svazová lidová republika Jugoslávie. Straničtí funkcionáři navrhli nový název: Svazová socialistická republika Jugoslávie. Z Bělehradu vyšla po celé zemi směrnice. Soudruzi mají organizovat schůze a účastnit se jich, aby návrh projednali. K účasti byli vybízení zejména mladí kádři, jako například Milošević. Jednání na bělehradské právnické fakultě probíhalo podle standardního schématu. Straničtí velmoži, seřazení na pódiu, nastínili řadám studentů důvody návrhu na změnu názvu. Většina posluchačů moudře přikyvovala. Ale Milošević měl lepší nápad.
"Nebylo by lepší," ptal se, "dát na první místo slovo socialistická, aby se zdůraznila politická orientace země? Ať se Jugoslávie jmenuje Socialistická federativní republika Jugoslávie," prohlásil.
Do určité míry je to vtipné, protože šlo o marxistickou posedlost drobným vymezováním nomenklatury. Jakousi demonstraci správné ideologické přísnosti. Babrání se v pořadí slovíček. Miloševićova politická tykadla byla ale dobře vyladěná. Jeho návrh byl řádně postoupený ústavní komisi, která se touto záležitostí zabývala, a potom ratifikovaný parlamentem. Miloševićovi spolužáci se na muže v bílé nylonové košili a polyesterové kravatě znovu podívali. V Požarevaci se Stanislava Miloševićová začala cítit tak trochu odstrčená. Její syn ji navštěvoval méně a raději trávil víkendy v hlavním městě se svou přítelkyní. Obě ženy spolu nevycházely. Mira si žárlivě střežila čas strávený s Miloševićem. Slobodan měl k Miře zvláštní náklonost.
"Ostatní studenti si z jeho oddanosti dělali legraci," řekl Tibor Varady, Miloševićův současník z Bělehradské univerzity.
"Pokud se schůze komunistické strany protáhla, Milošević spěchal k telefonu, aby Miře oznámil, že přijde pozdě."
Ještě na univerzitě slavili Milošević a Mira Nový rok s Ivanem Stambolićem a jeho přítelkyní. Stambolić popsal Miru jako neobvyklou dívku. Odmítla vypít malou skleničku domácí pálenky. Takové odmítnutí je obvykle považované za vážnou nelibost v celé východní a střední Evropě, kde jsou velmi hrdí na to, že z úrody švestek, hrušek nebo meruněk vyrábějí ovocnou pálenku. Mira říkala, že nepije plebejské nápoje. Na univerzitě Mira někdy působila dojmem, že žije v jakémsi královském paralelním vesmíru, což se v následujících desetiletích výrazně prohloubilo. Nepohodlné nebo nežádoucí aspekty reality jednoduše vymazala.
Slobo na vojně a svatba
Po absolvování Bělehradské univerzity v roce 1964 absolvoval Milošević roční státní službu, kterou musel absolvovat každý Jugoslávec. Byl poslaný do přímořského města Zadar na chorvatském pobřeží. Rekruti na vysoké škole pro nižší důstojníky armády absolvovali šestiměsíční důstojnický výcvik a potom se stali poručíky. Milošević si svého působení v armádě příliš neužil. Na univerzitě měl z většiny předmětů devítku nebo desítku, ale z vojenských dovedností měl pouze sedmičku. Vzhledem k pozdějšímu vývoji událostí v Jugoslávii to byla docela ironie. Slobodan a Mira se vzali v březnu 1965. Mira tehdy studovala třetí ročník univerzity. Na svatbě byl Miloševićovi kumem Ivan Stambolić. Kum je ekvivalent svědka, ale má hlubší, balkánskou intenzitu. Znamená to něco jako pokrevní bratr, že oba muži jsou spojení na celý život. Na jejich společných fotografiích vypadal Milošević nezvykle šťastně a objímal svého přítele. Miru více trápilo Slobodanovo přátelství s Ivanem Stambolićem. Chtěla mít Slobodana celého pro sebe. Mira se vydávala na cestu z Bělehradu do Zadaru tak často, jak jen mohla. Příhoda z jedné její návštěvy vstoupila do jugoslávského folklóru. Při procházce po hlavním náměstí v Zadaru spatřila Mira, spolu se svým bratrancem, ve výloze jednoho z obchodů obraz Tita.
"Tam bude jednou obraz mého Slobodana," řekla prý.
Její bratranec byl zaskočený. V té době, sotva dvacet let po skončení války, byl Tito považovaný za nedostižného vůdce, jehož místo bylo na dlouhá léta zajištěné. Sama Mira to označila za obyčejný výmysl a popřela, že by k tomu došlo.
Jugoslávie: Chorvatské jaro a Kosovo
V té době se jugoslávská politika obrátila vzhůru nohama. V roce 1966 Tito propustil svého bývalého partyzánského druha Aleksandara Rankoviće, srbského šéfa UDB, domácí tajné policie, který stál v jejím čele dvacet let. Ranković byl jako každý šéf rozvědky mimořádně vlivnou osobností. Bývalý krejčí s nízkým vzděláním neschvaloval ani cesty Jugoslávců do zahraničí, ani vstup západních turistů do Jugoslávie. Tito zaváděl hospodářské reformy. Ty liberalizovaly jugoslávskou ekonomiku na principu dělnické samosprávy. Místo vlády západních kapitalistů nebo byrokratů sovětského typu měly továrny patřit přímo dělníkům. Titovy reformy měly za cíl uvolnit státní kontrolu a umožnit některým firmám ponechat si větší část zisku v tvrdé měně. Jednalo se o určitý druh tržního socialismu a logický krok v liberalizaci země. Mnozí se domnívali, že Ranković bránil Titovým plánům. Jugoslávská vojenská kontrarozvědka dala Rankoviće sledovat. Důkazy, které Titovi předložili, ho přesvědčily, aby Rankoviće propustil. Ranković byl dokonce obviněný z odposlouchávání Titovy ložnice. Pád Rankoviće uvolnil mnohem hlubší napětí v jugoslávském státě. V chorvatském hlavním městě Záhřebu považovali neklidní nacionalisté Rankovićovo vyhození za signál. Prohlásili, že chorvatština je samostatný jazyk od srbštiny. Úředním jazykem Jugoslávie byla v té době srbochorvatština, sjednocená a kodifikovaná Společnou dohodou podepsanou Srby a Chorvaty v roce 1850. V katolických chorvatských zemích se psalo latinkou, zatímco v pravoslavném Srbsku a Černé Hoře převládala cyrilice. Koncem 60. let 20. století se chorvatští nacionalisté snažili maximálně využít drobných rozdílů v používání srbštiny a chorvatštiny. V roce 1971 se Chorvatskem přehnala vlna lidového vlastenectví, období známé jako chorvatské jaro. V Bělehradě rostly obavy z občanských nepokojů, a co hůř, Komunistická strana Chorvatska byla pročištěná. Nacionalističtí vůdci, mezi nimiž byl i budoucí prezident Franjo Tudjman, byli uvěznění. V provincii Kosovo, kde žijí převážně Albánci, byl Ranković nenáviděný za to, že tu vládl čistě policejní stát s mnohem tvrdšími represemi než ve zbytku Jugoslávie. Kosovo bylo pouze regionem jižního Srbska, kterému se vládlo z Bělehradu. Byl to jeden z nejchudších regionů v Jugoslávii, který zůstal pozadu za vlnami modernizace na severu. Většina vládních úředníků a téměř všichni policisté byli Srbové. Srbové se obávali, že kosovští Albánci plánovali buď spojení se sousedním ultrastalinistickým režimem Envera Hodži v Albánii, nebo násilné odtržení od Jugoslávie. Po odstranění Rankoviće se represe zmírnily. Kosovští nacionalističtí vězni byli propuštěni a rehabilitováni. V hlavním městě Prištině byla otevřena univerzita s albánským jazykem a byly navázané kontakty se samotnou Albánií. Kosovští Albánci byli jmenovaní do policejních a vládních funkcí. Z Bělehradu přicházely obrovské státní dotace. Úspěch jim dodal odvahu. Kosovští nacionalisté vypracovali dlouhodobé plány na odtržení a případnou nezávislost. V roce 1968, stejně jako v Paříži, Londýně a Berlíně, vypukly v ulicích Bělehradu studentské nepokoje. Odsuzovali válku ve Vietnamu a požadovali, aby se jugoslávské univerzity změnily v revoluční marxistické instituce. Srbský politický vůdce Petar Stambolić, Ivanův strýc, požadoval uzavření Bělehradské univerzity a vyslání vojska. Tito, velmistr balkánské politiky, vystoupil v televizi. Nedůvěřivému národu prohlásil, že podporuje studenty, a že pokud nebudou jejich požadavky splněné, odstoupí. Radostní studenti odešli domů. Byl to obratný tah. O pár týdnů později Tito provedl čistky takzvaných reformních komunistů, známých jako srbští liberálové. Liberálové prohráli. Měli pokrokové a moderní myšlenky, ale zastánci tvrdé linie měli armádu, parlament a policii. S odstupem času je jasné, že porážka srbských liberálů byla klíčovým momentem jak v dějinách Jugoslávie, tak v následném nástupu Miloševiće.
Jugoslávie: Zlatá sedmdesátá
Po skončení vojenské služby začal Milošević pracovat pro bělehradskou samosprávu. Mira mezitím získala doktorát ze sociologie na univerzitě v Niši na jihu Srbska. To jí později zajistilo místo profesorky sociologie na Bělehradské univerzitě. Rodina se přestěhovala do malého jednopokojového bytu v Novém Bělehradě mezi betonovými věžáky, které byly postavené, aby zmírnily chronický nedostatek bytů v hlavním městě po druhé světové válce. Titova Jugoslávie v těchto letech, na počátku 70. let, byla zcela odlišná od poválečné éry. Titův kult byl nezpochybnitelný, ale i po porážce srbských liberálů byla jeho vláda velmi uvážlivá. Život v Jugoslávii se velmi lišil od východního Německa za vlády Ericha Honeckera, kde miny a ostřelovači střežili berlínskou zeď, nebo Ceausescova Rumunska, kde se měsíce nevytápěly byty, ženy musely mít pět dětí a potraty a antikoncepce byly zakázané. Titova relativně uvolněná vláda byla do jisté míry ovlivněná národním temperamentem. Jugoslávie je v podstatě středomořskou zemí. Na celém Balkáně, stejně jako ve Španělsku nebo jižní Itálii, se žilo pomalejším, uvolněnějším tempem. Velký význam měly mezilidské vztahy. To platilo zejména v jižnějších a východnějších jugoslávských republikách, jako je Srbsko, Bosna a Makedonie, s jejich osmanským dědictvím. Platilo to i pro Slovinsko a Chorvatsko, i když v menší míře. Jugoslávie inklinovala ke španělskému maňana obohaceného o komunistický prvek. Stát se postará, věci se nějak vyřeší samy a vždycky je čas na další kávičku, cigaretku a pokec. Stručně řečeno, v Jugoslávii prostě nebyla žádná národní chuť na vlezlý režim sovětského typu. Pro mnoho Jugoslávců to byla zlatá léta. Přestože inflace ubírala lidem na výdělcích, rodiny si začaly pořizovat vybavení pro moderní městský život. Pračky, ledničky a televizory se dostaly i do odlehlých vesnic. Přístup k tvrdé měně jim záviděli jejich komunističtí sousedé. Život se v té době zlepšoval. Reálné mzdy rok od roku stoupaly a Jugoslávie byla daleko před ostatními východoevropskými zeměmi. Hlavní rozdíl mezi Jugoslávií a ostatními komunistickými státy spočíval v tom, že Jugoslávie měla otevřené hranice. V 70. letech minulého století odešly statisíce Jugoslávců do automobilových továren v Německu a Rakousku a na staveniště na Blízkém východě a v Asii. Jako gastarbeiteři obvykle bydleli v ubytovnách, po několika na pokoji, aby ušetřili co nejvíce ze své mzdy a mohli posílat prostředky zpět svým rodinám. Po skončení smlouvy se ale vraceli domů a často si přivezli dostatek peněz na stavbu domu. Po celé zemi se brzy hromadily hromady cihel u míchaček na cement. Betonové kostry vyrůstaly na polích a mezích. Kdysi zchátralé vesnice se pyšnily ulicemi s moderními několikapokojovými vilami, které byly zaplacené z výplat BMW a Mercedesu a z ropných států Perského zálivu. Mira vzpomínala na ty krásné časy:
"Země, ve které jsem žila, když jsem byla středoškolačkou, studentkou univerzity a kde se narodily mé děti, byla úžasná. Především proto, že to byla jedna z mála společností, která si byla vědomá perspektivy, která ležela před námi. Měli jsme velmi dobrý život a tenkrát jsme si byli jistí, že zítra to bude ještě lepší život, to byla naše vize."
Provoz na hranicích Jugoslávie byl obousměrný. Pod tlakem Chorvatska a Slovinska, dvou nejzápadněji orientovaných republik, se země otevřela masové západní turistice. Návštěvníci z celé Evropy proudili do Chorvatska, aby si užili jeho nádherné pláže a souostroví ostrovů rozesetých po celém Jadranu, slovinská jezera a hory Bosny. Hojně se mluvilo anglicky a německy. To byla tehdejší krásná Jugoslávie.
Závěr
To je všechno k prvnímu dílu cyklu Milošević otráven. Co uslyšíte ve druhém díle? Ponoříme se do atmosféry tehdejší Jugoslávie, ve které se snoubil západní rock a východní divadlo. Slobodan se ale překvapivě vypracoval jako bankéř, který často létal do Ameriky a setkal se dokonce s Davidem Rockefellerem. Titova smrt v roce 1980 ale nastartovala sestupnou trajektorii Jugoslávie. Slobodan ale dál stoupal na kariérním žebříčku, až se po Srbsku stal šéfem jugoslávské Komunistické strany. Podívám se na protesty v Kosovu v letech 1987 a 89. Syn Marko ale také čile podnikal, stejně jako dcera Marija vedla bujarý společenský život. Podívám se na potupné jednání ve francouzském Rambouillet koncem února 1999. Následovalo bombardování Srbska letouny NATO. S tím se pojila známá operace Podkova. Podívám se také na tvrdou poválečnou kocovinu Srbska i západu.