Poslední pátý díl se zabývá některými z nejkontroverznějších momentů v nedávné historii Spojených států. Po úvodu, který rekapituluje předchozí díl, se pořad věnuje aféře okolo Moniky Lewinské a způsobu, jakým byla manipulovaná kauza Whitewater. Dále se pořad věnuje spekulacím o propojení prezidenta Clintona a jeho blízkých spolupracovníků s KGB a dalšími ruskými orgány. Pořad pokračuje popisem prvního útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993 a práci dvojitého agenta Aldricha Amese pro CIA a KGB. Dalšími tématy jsou Usáma bin Ládin, boj proti terorismu a útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001. Pořad se pak věnuje situaci v Afghánistánu a kontroverzním otázkám, jak peníze a drogy ovlivňují válku. Nakonec se pořad zabývá otázkami kolem Donalda Trumpa, jeho vztahu k Rusku a světové mafii. Závěr shrnuje, jak všechny tyto události ovlivňují současnou geopolitickou situaci a mezinárodní vztahy.
Úvod
Ve čtvrté předposlední epizodě krvavá historie CIA jsme se podívali třeba na to, že arabští šejkové, teroristé a mafiáni měli napojení na obří pračku peněz, nejzkorumpovanější banku v historii Bank of Credit and Commerce International. Ta spravovala peníze libanonskému Hizbaláhu, afghánským bojovníkům včetně Usámi bin Ládina nebo palestinským teroristům. Více jste se dozvěděli v minulém dílu. Podívali jsme se také na operaci v Nikaragui stejně jako na kauzu Írán kontras proti zdejší sandinistické vládě socialistů. Podívali jsme se také, jak Američané dodávali Íráncům zbraně přes Izrael, který na tom vydělával miliony dolarů, ale také na klienta společnosti Kissinger Associates, společnosti exministra zahraničí Henryho Kissingera. Tím klientem byla italská Banca Nazionale del Lavoro. Právě její bagdátská pobočka prala peníze Saddámu Husseinovi v 80 letech proti Íránu. Američané dodávali zbraně Íránu, a zároveň financovali i Sadáma z Iráku. Opět strýček Sam platí a podporuje obě strany,. a mne si ruce, jak zisky rostou. Pokračoval jsem rozpadem sovětského svazu a podíval jsem se i na dohodu CIA a KGB v uspořádání prostoru ve střední a východní Evropě. Těmto dohodám se vzepřel pouze rumunský Nicolae Ceaușescu a proto ho zamordovali s jeho manželkou. Doklepl jsem také Studenou válku resp. jakým způsobem západ financoval kampaň Borise Jelcina v Rusku stejně jako američtí poradci mu dělali PR a volební kampaně. Toliko o vměšování západu do ruských voleb. Podíval jsem se podrobně na válku v zálivu, jak Saddám Hussein obsadil Kuvajt a jak Američané a mezinárodní společenství podnikly odvetná opatření. Podíval jsem se na nástup Billa Clintona a jeho přístup k CIA a dalším zpravodajským rozvědkám. Proto i čtvrtá epizoda je velmi důležitá pro položení dalších souvislostí, vazeb a návazností na tuto poslední pátou finální epizodu krvavé historie CIA.
Monica Lewinská: Spindoctoring kauzy Whitewater
Prezident Bill Clinton byl vyšetřovaný v takzvaném případu Whitewater, kde panovalo podezření, že manželé Clintonovi byli účastníky nezákonných transakcí s realitami, které prováděla firma Whitewater Development Corporation v Arkansasu, a v té Whitewater Development Corporation byli manželé Clintonovi partnery.
Firma byla za zvláštních podmínek financovaná jejich přáteli Jamesem a Susan McDougalovými, kteří byli většinovými vlastníky banky Edison Guaranty Savings and Loan.
A tahle banka Edison Guaranty Savings and Loanrodině Clintonových také poskytla několik velice výhodných půjček, jenže tato banka později zbankrotovala. V roce 1996 byl v této kauze odsouzený Jim Guy Tucker, což byl Clintonův politický přítel a nástupce ve funkci guvernéra Arkansasu, a také byli odsouzení manželé McDougalovi. Za křivou přísahu byl odsouzený také svědek kauzy David Hale, což byl bývalý soudce městského soudu v Little Rocku, hlavním městě Arkansasu. Vincent Foster, který byl partnerem ve firmě Whitewater Development a právním poradcem v Bílém domě, spáchal během vyšetřování sebevraždu.
Clintonovi ve výpovědích uváděli, že o nezákonných transakcích ve firmě neměli tušení.
V té době byl Bill Clinton obviněný ze sexuálního obtěžování Pauly Jonesové a později se objevila nahrávka, kde Monica Lewinská vypráví o své sexuální aféře s prezidentem.
Lewinská nejdříve aféru pod přísahou popřela, stejně tak učinil i Bill Clinton.
FBI nabídla Lewinské imunitu před trestním stíháním za to, že vypoví pravdivě.
V tomto okamžiku se do kauzy zapojuje James Carville.
Bill Clinton při výpovědi překvapivě přiznal, že lhal a později vystoupil v televizi s emotivním prohlášením své lítosti a žádal americkou veřejnost o odpuštění.
James Carville se velice často objevoval v televizních zpravodajských a diskuzních pořadech, především v těch, které moderovali Clintonovi příznivci.
Pořady se zabývaly vývojem aféry a James Carville se zaměřoval především na případ Lewinská a zcela se vyhýbal kauze Whitewater.
James Carville se přímo vyžíval v popisování sexuálních skandálů prezidenta, a tím naprosto odpoutal pozornost veřejnosti od závažnějších přestupků v kauze Whitewater.
Vše bylo promyšleno do detailů, třeba častým hostem pořadů byl například i reverend Falwell, který samozřejmě činy Billa Clintona odsuzoval, ale zároveň mu jako křesťan odpouštěl, protože Clinton svých činů litoval.
Odpůrci pak byli veřejně označování za netolerantní pokrytce.
Bill Clinton nakonec nebyl odsouzen za žádný z trestných činů, ve kterých byl obžalován.
Práce spin doctora Jamese Carvilla byla účinná.
Z původního kriminálního obvinění se stal pouze sexuální skandál.
Prostřednictvím mnoha nástrojů spinu se podařilo obrátit zájem veřejnosti i médií pouze na aféru Lewinská, a odvrátit tak pozornost od možných kriminálních činů prezidenta Clintona.
Clintonova mafie a napojení na KGB
Jenomže Clintonova mafie, která za sebou nechávala hromadu mrtvol, začala být známou a obávanou. S Billem Clintonem je spojená i osoba s vrcholových pozic mafie na světové úrovni. Marc David RICH měl původní jméno REICH a jméno si změnil po emigraci z Belgie do USA před nacisty. Byl obchodníkem s ropnými produkty.
Bezpečnostní složky řady demokratických zemí tohoto muže považují za dlouhodobého agenta sovětských zpravodajských služeb a současně izraelského Mossadu. Marc David RICH byl podezřelý z organizování nejzávažnější mezinárodní trestné činnosti. Například daňové úniky, racketeering, praní špinavých peněz, které pocházely z nejzávažnější organizované trestné činnosti, z obcházení embarga OSN uvaleného na totalitní režimy, a v neposlední řadě z obchodování se státy, které podporovaly mezinárodní terorismus. Marc David RICH podporoval dlouhodobě bývalý komunistický establišment SSSR a ostatních postkomunistických států a následně pomáhal legalizovat finanční prostředky, pocházející z organizované trestné činnosti těchto skupin. Marc David Rich je považovaný za člověka, který naučil celou generaci dětí bývalých stranických funkcionářů své nezákonné postupy a umožnil jim tak získávat finanční prostředky ze státních rozpočtů postkomunistických zemí.
V USA byl Marc David RICH v roce 1983 obviněn státním zastupitelstvím státu New York z podvodů, krácení daní a dalších trestných činů, za něž mu hrozil úhrnný trest v trvání 325 let.
Marc David RICH emigroval za pomoci korupce do Švýcarska, které nemá s USA extradiční dohodu pro uvedené trestné činy.
Jeho bývala manželka Daniela Richová, která zůstala v USA, sponzorovala senátní kampaň Hillary Clintonové a soukromé aktivity Clintonovy rodiny částkou kolem jednoho milionu Dollarů.
Současně byla Demokratická strana Billa Clintona sponzorována přes nastrčenou osobu z týmu Demokratické strany rusko-izraelskou mafií, konkrétně se uvádí jméno ruského oligarchy a bosse mezinárodního podsvětí Grigorije Loutchanského a jeho firmy NORDEX COMPANY.
Ve prospěch amnestie pro Marca Davida RICHE lobboval vedle významných členů židovské obce v USA, rozumějte člověka, který si změnil před Nacisty jméno, aby nebyl dopadený, podporují členové Židovské obce v USA, a dokonce za něj lobboval i tehdejší izraelský premiér.
Z nahrávek telefonických hovorů vyplynulo, že izraelský premiér přiznal Billu Clintonovi, že Marc David RICH pracoval pro Mossad a že amnestie pro Marca Davida Riche byla pro Izraelce důležitější než propuštění v USA vězněného agenta Mossadu Pollarda.
Bill Clinton pak udělil Marcu Davidu Richovi prezidentskou milost jen několik hodin před skončením svého prezidentského mandátu, což vyvolalo v řadách republikánských senátorů a ve vedení amerických tajných služeb, které už mimochodem měly připraven plán únosu Marca Davida Riche do USA, vlnu pobouření.
Tato kontroverzní milost opět posílila úvahy o spojení Billa Clintona s KGB, která ho podle zpravodajských zdrojů kontaktovala už počátkem 70.let,mimo jiné v bývalé ČSSR, kterou Bill Clinton navštívil jako tehdy mladý levicový intelektuál a odpírač vojenské služby ve Vietnamu. Těch vazeb mafie Clintonů na Rusko a na KGB je více než dost, a jak jsem zmínil na začátku této kapitoly, svědčí o tom i hromada mrtvol kritiků Clintonovy mafie, kterou za sebou nechávali.
Je to něco podobného, jako západ obviňuje Vladimíra Putina, že likviduje své politické odpůrce jako například Borise Němcova a další. Jenže po Clintonově mafii zůstávala hromada mrtvol fyzicky likvidovaných naprosto shodným způsobem. Jak je vidět, u jednoho se tyto věci přehlížejí a umenšují, u jiného naopak přifukují. Vyjmenujme si pár mrtvol, které za sebou zanechala Clintonova mafie, čímž poskočíme sice o pár desítek let do současnosti, ale zato máme všechny tyto věci hezky v souvislostech pohromadě.
John Jones, právník, který zastupoval Juliana Assange, který zveřejnil tuny materiálů o Clintonově mafii, byl nalezený mrtvý 18. dubna 2016. Příčina – sražený vlakem.
Michael Ratner, právník, který zastupoval Wikileaks a Juliana Assange zemřel o pouhý měsíc později 11. května 2016. Příčina – rakovina.
John William Ashe, expředseda valného shromáždění zemřel o další měsíc později 22. června 2016. Bylo to týden předtím, než měl 27. června svědčit proti Hillary Clintonové ohledně přijetí úplatků od čínských investorů. Jeho informace se objevily na Wikileaks. Příčina – udušení činkou, kterou doma posiloval.
Seth Rich, mladý demokrat a insider zemřel o další necelý měsíc později 10. července 2016, a to pouhý týden poté, co kdosi vynesl Wikileaks kompromitující materiály o Hillary Clintonové. Příčina – zastřelený kulkou do zad.
Joe Montano, exprezident Národního demokratického výboru (National Democratic Committee) zemřel pouhý den po uveřejněné zprávě na Wikileaks o obřích volebních podvodech Clintonových 25. července 2016. Příčina – náhlá srdeční slabost ve 47 letech.
Victor Thorn, nejprodávanější autor knih tvrdých investigací o Billu a Hillary Clintonových zemřel o pouhý týden později 1. srpna 2016. Příčina – zastřelený před vlastním domem.
Shawn Lucas, právník, který vedl velký případ o obřím volebním podvodu Clintonových s vyřazením ostatních kandidátů, zemřel pouhý den po smrti Victora Thorna 2. srpna 2016 na toaletě. Příčina – předávkování drogami.
Takže lidé, kteří buď obhajovali Wikileaks nebo Juliana Assange, nebo zveřejňovali vynesené zprávy na Wikileaks o podvodech Clintonů a dalších věcech, umírali v sérii úmrtí od dubna do srpna 2016. Těch mrtvol, které zůstávaly za Clintonovou mafií, bylo samozřejmě daleko více i předtím, ovšem pro celkový obraz, myslím, že tento výčet bohatě stačí. Když si vsadíme do časové osy všechna ta úmrtí, tak to vydává děsivý obraz svědectví, co se stane všem, kteří veřejně začnou rýpat do obrovských politických kauz a podvodů politické mafie.
Podobně jako uštvali k smrti Zdeňka Altnera, kterému Socani dlužili 340 milionů Korun, ten také 7. srpna 2016 zemřel na zástavu srdce na infarkt. Jen pár měsíců potom, co prosáklo na veřejnost, že mu Socani viseli takovýto balík.
1. útok na Světové obchodní centrum (26. únor 1996)
Pojďme dále, a vraťme se do prostřed vlády Billa Clintona, a to do roku 1996.
26. února 1993, jen měsíc poté, co se Bill Clinton přestěhoval do Bílého domu, explodovalo v podzemní garáži Světového obchodního centra v New Yorku, nákladní auto. Zemřelo 6 lidí, a tisíce byly zraněny. Poprvé v dějinách byly Spojené Státy napadené teroristy na vlastním území.
CIA a FBI se navzájem obviňovaly ze selhání. FBI se necítila odpovědnou, protože šlo o útok připravený mimo Spojené Státy. CIA na druhou stranu zdůrazňovala, že nesměla operovat na americkém území. Samozřejmě to mělo být varování.
Při tom prvním útoku na Světové obchodní centrum mohly ztráty dosahovat patnácti tisíc životů. Ty potenciální oběti zachránila jen špatně umístěná rozbuška. Tento první útok byl varováním, které Američané zanedbali. Ta válka byla vedená už dost dlouho, nepoznali to. Islámští extrémisté se ve Washingtonu rekrutovali už od 70 let. Američané podcenili odhodlanost těchto skupin. Po prvním bombovém útoku na Světové obchodní centrum CIA zajistila celou jednu místnost plnou dokumentů o tomto útoku. Ale nepřeložili to. V Newyorské pobočce FBI uměl pouze jeden zaměstnanec Arabsky. Na překlad ale nebyly peníze a ten člověk to odmítl udělat. Nehodlali trávit jeho čas překládáním, na to byl příliš důležitý. Nebyly peníze na zaplacení překladatele odjinud, externího překladatele. A navíc si mysleli, že to beztak nebylo důležité. FBI měla svou strategii už celou řadu let. Dlouhou dobu někoho sleduje. Čím déle lidi sleduje, tím déle ví o jejich operacích, a tím více jich může nakonec pochytat. A tak čekali, a čekali a čekali. A v případě útoku roku 1993 možná čekali příliš dlouho. FBI nic nevěděla, a nový zdroj byl pro ni nevěrohodný.
Bylo to neuvěřitelné. Nebudu omlouvat CIA, té se nepodařilo přijít na kloub terorismu téměř nikde, a mnohde ho sama vyráběla, cvičila, podporovala. Ale první útok na Světové obchodní centrum byl spíše selháním FBI, její byrokracie. Velmi naivní a arogantní byrokracie. Celé to nebrala vážně.
Dvojtý agent Aldrich Ames: Špionáž pro CIA i KGB
Pak přišla aféra s Aldrichem Amesem. Aldrich Ames byl důstojníkem CIA, který se stal dvojitým agentem KGB a který byl v roce 1994 odsouzený za špionáž. Odpykává si doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění ve Federálním nápravném zařízení v Terre Haute ve státě Indiana.
Ames byl 31 let důstojníkem CIA, který se dopustil špionáže proti USA tím, že od roku 1985 pracoval také pro Sověty, za což získal 3 miliony dolarů. V době svého zatčení Ames kompromitoval více přísně utajovaných prostředků CIA, než kterýkoli jiný důstojník v historii, a to až do zatčení Roberta Hanssena o sedm let později v roce 2001.
Ames zřejmě odhalil 30 agentů CIA a odpovídal za smrt dalších deseti, které zlikvidovala KGB. O Aldrichu Amesovi se vědělo, že byl nekompetentní, že byl alkoholik, prostě opravdu příliš pil. Dostal na starost sovětskou kontrarozvědku. CIA rozjela vnitřní vyšetřování, ale nic nezjistila. Případ byl uzavřený. Clintonova vláda byla přesvědčená o tom, že odhalila nejhorší případ špionáže v dějinách Spojených Států, a předala ho FBI.
Tato aféra rozdmýchala soupeření mezi mezi CIA a FBI, což přešlo v otevřenou válku. FBI totiž případ znovu otevřela, a několik měsíců na to usvědčila Aldriche Amese jako špeha. Pro CIA to byl políček do tváře. Pro FBI úžasné vítězství. V CIA nebyli schopní na nic přijít. S FBI nespolupracovali nějak úzce. Nebyli schopní se hnout z místa, pořád procházeli stejné dokumenty. Nevěděli, jak dohledat patřičné informace. FBI smí operovat na území Spojených Států.
Amese dopadli, když případ přebrala FBI. FBI vtrhla do CIA. Kontrarozvědka nefungovala, každý podezíral každého. Nebyl pochyb o tom, že CIA a FBI byly zatvrzelými nepřáteli. FBI převzala Amesův případ, případ ruského špeha, a začali tvrdit, že uvnitř CIA byly stovky špehů. FBI se rozhodla po nich jít a vtrhla do CIA. CIA utrpěla strašné škody. Situace byla vážná. Lidé se tenkrát začali ptát, kdo vlastně potřebuje CIA?
Usáma bin Ládin na scéně
Psal se rok 1994. Studená válka dávno skončila. Vyšetřování útoku na Světové obchodní centrum odhalilo Al-Kajdu a Usámu bin Ládina. Občana Saúdské Arábie narozeného v Ryiádu. Osobní majetek tohoto finančního vůdce svaté války se odhadoval na 2 miliardy dolarů. Washington Post zdůrazňoval, jak těsně byl Bin Ládin propojený se Saúdskou Arábií. Popisoval, jak ho CIA během války v Afghánistánu zaučila a vyškolila.
V té době měl Usáma bin Ládin plnou podporu Spojených Států a Saúdské Arábie, což mu poskytlo prostředky k tomu, aby uskutečnil své ambice. Královská rodina v Saúdské Arábii financovala terorismus, aby udržela vnitřní stabilitu země. Na konci své vlády Bill Clinton věděl až velmi dobře, že peníze saúdské královské rodiny končily u Bin Ládina.
Demokratická i republikánská strana se rozhodly, že budou státem financovaný terorismus tolerovat, protože v Saúdské Arábii je ropa. Proto to Američané nezkoumali. Nesledovali to, a proto také netlačili na Saúdy v otázce lidských práv. Vztah Američanů se Saúdskou Arábií, o paktu o petrodolaru a dalších věcech jsem velmi podrobně rozebíral v mém dvoudílném speciálu o 11. září, proto to tu nebudu rozebírat do podrobna.
Touto politikou Američané podporovali extrémně represivní režim. Američané dávali Saúdům peníze, aby doslova vysávali krev ze Saúdské Arábie. V podstatě živili islámskou revoluci. Dnes víme, že to byla a je osudová strategická chyba prvního řádu. Všechno kvůli ropě. Kdyby se Američané tehdy angažovali v Saúdské Arábii, a došlo by k revoluci, cena ropy by stoupla o 25%. Vyšplhala by se tehdy na 150dolarů za barel, a Amerika by zkolabovala.
Proto Američané našlapovali kolem saúdské královské rodiny po špičkách, aby jim nezavřeli kohoutky s ropou. Americké politické vedení a prezidenti zavírali a zavírají nad touto monarchií bohatou na ropu oči. Přitom každý ví, že tam vládne zákon Koránu. Jenže Saúdská Arábie zároveň dala Americe za Válku v zálivu odškodné ve výši 55 milionů dolarů.
Americké ropné společnosti soupeřily o přízeň saúdské královské rodiny, a o každoroční podíl ve výši 150 miliard dolarů. Několik členů saúdskoarabské společnosti Aramco bylo občany Spojených Států. Řada lidí, kteří vedli americkou zahraniční politiku, byla závislá na penězích saúdské královské rodiny. Předpokládalo se, že tito lidé byli spojenci amerických ropných společností. Buď od nich dostávali peníze přímo, nebo vlastnili jejich akcie. Pozice společnosti Exxon Mobil byla v Saúdské Arábii neotřesitelná. Saúdové si kupovali americké politiky a krmili je informacemi, které ovlivňovaly rozhodnutí ve prospěch korporací, které rabovaly zemi.
Když diplomatům skončilo funkční období, odcházeli na odpočinek do Saúdské Arábie nebo jinam do zálivu. Tohle nikdo nenapadal, že nikomu by nemělo být umožněné, aby odcházel pracovat na Střední východ, pokud chtěl v budoucnu pracovat v ropném průmyslu. Chováte se hezky k Saúdské Arábii, a přitom jste politik ve výslužbě? Můžete za projev v Ryiádu dostat až milion dolarů. Neberte to!
Bill Clinton mluvil hezky o Saúdské Arábii, za jeden projev v té zemi dostal slušné peníze. Lidé z Bílého domu odcházeli pracovat pro saúdské banky jako poradci. Vliv peněz velkých ropných společností na americkou politiku, byl a je obrovský. V tom spočívá celý problém.
Je nutné pochopit jednu věc. Ropná lobby je mnohem důležitější než samotná CIA. Ve Washingtonu existuje jistá hierarchie. A pokud je ropná lobby někdy tady, CIA jde dolů. Ministerstvo zahraničí, lobbující společnosti, poradci a ropa společně s Bílým domem a Kongresem.
Agent CIA Robert Baer shodou okolností odhalil, jak ropná lobby pomáhala Billu Clintonovi s financováním prezidentské kampaně, a to přímo v budově Bílého domu. Agent CIA Robert Baer se setkal s Rodgerem Tamrazem, šéfem několika ropných společností, který byl pozvaný na prezidentovu zahradní slavnost. Přispěl zanedbatelnou sumou 300.000 dolarů, které skončily v pokladně Demokratické strany. Ron Feuer nabídl Rodgeru Tamrazovi celý seznam služeb. Rozhovor s prezidentem v Lincolnově ložnici, let prezidentským speciálem, čaj s prezidentem, manžetové knoflíčky. Byl k tomu dokonce ceník a katalog.
Bill Clinton během svého prvního funkčního období pochopil, že musel naslouchat ropě a Wallstreetu. Robert Baer začal mluvit. Nejdříve tyto informace o Clintonovi sdělil jednomu příteli z Kongresu. Jak myslíte, že to s tím jeho kamarádem dopadlo? Našli ho mrtvého v pokoji v jednom motelu s puškou a prostřelenou hlavou. Clintonova mafie začla úřadovat, protože těch mrtvol lidí, kteří začali příliš mluvit, za sebou Clintonova mafie zanechávala spousty.
Agent CIA Robert Baer se rozhodl, že se nevzdá. V americkém Kongresu popsal, jakou roli hrály lobby v politice Spojených Států. Hovořil o nestandardních metodách Clintonovy vlády. Ten den, kdy Robert Baer šel svědčit před velkou porotu o financování prezidentské kampaně, se někdo vloupal do jeho bytu. Nic se neztratilo. A velkou porotu to vůbec nezajímalo. O financování kampaně Billa Clintona nepadlo ani slovo. Robert Baer se snažil vypovídat a svědčit o tom, jak ten systém fungoval, ale státní zástupkyně ho vždycky přerušila a obvinila ze znevažování. Ta předpojatost a nechuť tam byla přímo hmatatelná. Líčení bylo přerušené, ale to nebylo všechno. Roberta Baera si následně státní zástupkyně zavolala ven, a mezi čtyřma očima mu sdělila, že jestli ještě jednou začne mluvit o financování prezidentské kampaně, odsoudí ho za znevažování a skončí ve vězení.
Když zjistili, že Roberta Baera neumlčí, začali ho vyšetřovat. Bylo to typické zastrašování policejního státu. Agent CIA Robert Baer šlapal Clintonově mafii na paty. Služební lékař potom prohlásil, že Baer potřeboval psychiatrické vyšetření. To začalo zavánět Stalinismem. Vyšetřili by ho, poslali by na něj psychiatry a pak by s ním mohli udělat cokoli. Mohli ho klidně nechat zavřít do blázince. Mohli ho vyhodit ze CIA a poslat domů, prostě cokoli. V okamžiku, kdy s ním začali takto jednat, poznal Robert Baer, že musel odejít.
Robert Baer rezignoval na své místo a dostal prestižní ocenění za zásluhy a příkladnou práci pro CIA. CIA se podařilo lokalizovat Usámu bin Ládina. Tehdy se púřesunul do Súdánu.
Bill Clinton byl ale uprostřed prezidentské kampaně. Nechtěl odvolávat nařízení exprezidenta Geralda Forda, které zakazuje vraždu. V únoru 1996 Bill Clinton podepsal přísně tajný rozkaz, ve kterém pověřil CIA odstraněním Usámy bil Ládina. Clintonův příkaz zněl jasně, zabijte ho, ale nemohli ho najít. Clinton tehdy chtěl Usámu bin Ládina mrtvého. O měsíc později v březnu 1996 se pod nátlakem Společnosti národů Chartúm rozhodl vyhostit Usámu bin Ládina a jeho tajnou armádu a poslat ho zpět do Saúdské Arábie. Královská rodina ho ale do země nevpustila. Súdán se proto obrátil na Billa Clintona. Vlády Spojených Států a Saúdské Arábie oznámily Súdánu, že bin Ládin byl velký problém. Súdán se moc snažil, aby vylepšil vztahy jak se Saúdskou Arábií, tak se Spojenými Státy. Súdán nabídl bin Ládina Saúdské arábii, aby ho uvěznila. Dvě muslimské země si ho měly předat mezi sebou. Jinými slovy, v únoru 1996 mohl být bin Ládin uvězněný v Saúdské Arábii.
Súdán se zoufale snažil Spojeným Státům zalíbit. Proto potom bin Ládina nabídl Američanům. Američané ale na to překvapivě prohlásili, že ho nemohli obvinit z žádného zločinu, že ho nemohly usvědčit a proto si ho nemohly převzít. Američané neměli v rukou žádné obvinění, stížnost, příkaz k zadržení. V roce 1996 neměli žádné důkazy, nemohli ho zatknout. Spojené Státy nijak netlačily na Saúdskou Arábii, aby si Usámu vzala. Súdán se tedy Usámy zbavil. Bin Ládin odešel do Afghánistánu a zbytek známe.
Boj proti terorismu: CIA a FBI
Americká vláda se rozhodla, že posílí svou protiteroristickou jednotku v naději, že jí dodá novou energii. Sloučila oddělení FBI a CIA, dvě znepřátelené agentury, do jediné tajné služby v rámci této jednotky, ne jako celek.
Šéf protiteroristického oddělení FBI Dale Watson byl přesunutý do CIA. Bylo jasné, že FBI nešla kontrarozvědce CIA pod nos. FBI říkali polovojenským důstojníkům CIA hrubiáni. Tímto způsobem začaly CIA a FBI bojovat proti terorismu.
V srpnu 1998 zemřelo při teroristických útocích na americké ambasády v Tanzánii a Keni 224 lidí, z toho 12 Američanů. Bin Ládin se stal nepřítelem číslo 1. Na jeho hlavu byla vypsaná odměna. Navzdory ročnímu rozpočtu ve výši několika miliard dolarů, CIA netušila, že k útokům v Tanzánii a Keni dojde. A ještě hůře, byla připravená na třetí útok, ke kterému došlo v Jemenu, v říjnu 2000. Měsíc před prezidentskými volbami.
Útok na americkou loď v adenském přístavu si vyžádal 17 amerických životů a 26 zraněných. Clintonova vláda se rozhodla, že menší útoky nevyžadovaly žádnou odpověď. Tyto věci se děly jinde, za mořem. Nedocházelo k nim na půdě USA. Tak to vnímali i sami Američané. V listopadu 2000 se navzdory všem očekáváním stal prezidentem Spojených států guvernér Texasu George Bush mladší. Zvítězil o vlásek 8 let poté, co z této funkce odešel jeho otec. Soupeř vice-prezident Al Gore se podrobil výsledku voleb, aby zabránil diskreditaci amerického volebního systému. Ty potíže s americkým nejvyšším soudem tu nebudu rozebírat, na to není čas.
Hodně lidí ze CIA bylo přesvědčeno, že George Bush mladší nebyl dobře informovaný, že neměl zkušenosti se zahraniční politikou. Nebyl ani intelektuálně na takové úrovni, aby to zvládl sám. Neměl zkušenosti, a složitosti zahraniční politiky nepřikládal tu správnou váhu. Měl sklony věci zjednodušovat. Když byl prezident trojkař, moc toho asi o světě nevěděl.
Předtím než se George Bush starší stal ředitelem CIA a prezidentem Spojených Států, založil v roce 1960 ropnou společnost Zapata Company. Ta získala právo obchodovat s kuvajtskou ropou. George Bush starší vydělal obrovské jmění. Jeho syn následoval příkladu svého otce, a v roce 1978 založil svou vlastní texaskou ropnou společnost Arbusto Energy. Tuto společnost založil se starším bratrem Usámy, Sallemem bin Ládinem.
Opět, tyto vazby jsem probíral detailně v mém dvoudílném speciálu o 11. září, tak pokud jste jej ještě nečetli, rozhodně vám pořad doporučuji, protože tvoří jakýsi základ, který je nutné zpracovat a položit pro tento cyklus Krvavé historie CIA. Hlavně abychom dokázali pojmout celou šíři spolupráce Bushů a Bin Ládinů. Rodina bin Ládinů už tehdy dokonce vlastnila letiště v Houstonu v Texasu.
Než byl George Bush mladší zvolený guvernérem Texasu, vyplácela mu skupina Harken Energy Group 120 tisíc dolarů za poradenské služby. Saúdská Arábie vlastnila 25%. Jejím právním zástupcem byla advokátní kancelář Jamese Bakera, ministra zahraničí Bushe staršího. Opět, Harken Energy, který pohltil Bushovu bankrotující Arbusto Energy jsem rozebíral ve dvoudílném speciálu o 11. září stejně jako Jamese Bakera, který pak zasedl v obří zbrojařské Carlyle Group. Tam Bush starší působil jako generální ředitel, proto si tam stáhl svého bývalého ministra zahraničí Jamese Bakera.
Všechno do sebe zapadá jako skládačka. George Bush starší jasně tehdy prohlásil, že válka proti Saddámu Husseinovi, který obsadil Kuvajt, byla americkým strategickým zájmem. Co to znamenalo? Jediným strategickým zájmem v zálivu byla ropa a obchodní zájmy Bushů v Kuvajtu, už jsem to tady rozebíral. Ministr zahraničí James Baker prohlásil, že to byla velmi jednoduchá otázka. Měla 4 písmena. Ropa.
George Bush mladší si vydělal prodejem akcií své Arbusto Energy miliardu dolarů. O 2 měsíce později Irák vtrhl do Kuvajtu. Začalo vyšetřování, jestli prezident Bush starší nepostoupil tajnou informaci, ale chyběly důkazy. Prezidentem Spojených Států byl člověk, jehož otec byl také prezidentem. Vice-prezidentem byl Dick Cheney, kdo čile obchodoval s ropou, a kdo na tomto obchodu velmi zbohatl, protože měl vazby na saúdskou královskou rodinu. Lidé nechápali, že vláda, která by měla proti zločinu bojovat, se sama se zločinci spolčovala.
Hlavními finančními tahouny Bushovy volební kampaně byly ropné společnosti Enron a Unocal z Kalifornie. Opět v dvoudílném cyklu 11. září jsem rozebíral tuto Unocal, která v roce 1997 jednala otevřeně s Tálibánem v Afghánistánu o novém ropovodu. Překazilo to pouze veřejné mínění, jinak by klidně s Tálibánem spolupracovali. Tohle byli totální šílenci.
Prezident George Bush mladší s jeho ropnou Arbusto Energy, jeho otec George Bush starší s jeho ropnou Zapata Company, vice-prezident Dick Cheney, který vydělal na obchodech s ropou miliardy, a obří podporovatelé Bushovy kampaně ropné společnosti Enron a Unocal. Prostě koktejl namíchaný ze samé ropy. Ropa, kam se podíváš.
Bushové jsou nasáklí ropou a ropnou lobby. V roce 1989 se George Bush mladší stal členem správní rady zbrojařské společnosti Carlyle Group. Byl jím až do roku 1994, aniž by kdy zveřejnil své příjmy. Tato obrovská firma působí ve vojenském průmyslu. Vyráběla střely, letadla a tanky. Její jmění dosahuje 16 miliard dolarů. Opírala se o George Bushe staršího. Opět věci kolem Carlyle Group jsem rozebíral v mém dvoudílném speciálu o 11 září, proto nepůjdu do velkých detailů. Jen se to snažím teď pojímat s určitého nadhledu a vyšší perspektivy.
Členové správní rady zbrojařské Carlyle Group zásadním způsobem ovlivňovali volební preference. Měli velký vliv na politická rozhodnutí. Každý ze členů správní rady Carlyle Group vlastnil kapitál 200 milionů dolarů. Společnost vedl Frank Carlucci, někdejší náměstek ředitele CIA a exministr obrany Ronalda Reagana. Když George Bush mladší nastoupil do úřadu, podepsal smlouvu s Carlyle Group, na nákup dělostřeleckého systému za 12 miliard dolarů. Přestože odborníci z Pentagonu se shodli na tom, že nebyl pro americké potřeby vhodný.
Skupina Carlyle Group měla přístup ke všem informacím, které CIA o světě měla. Žádné účetnictví, žádní akcionáři. Carlyle byla velký předvoj rozvědky. Frank Carlucci se stal ústředním bodem americké moci. Carlucci mohl zatelefonovat komukoli ze CIA a promluvit si s ním. Jeho bývalá žena Marcia pracovala pro účetní firmu. Jejím úkolem bylo krýt tajný rozpočet CIA a ministerstva obrany. Všechno to bylo v rodině. Uskutečňovali tajné operace a prostřednictvím Carlyle Group prali špinavé peníze. Jejich obchodním partnerem byl George Bush a Colin Powell, ale jak jsem zmínil bývalý Bushův ministr zahraničí James Baker, bývalý britský premiér John Major, nebo Arthur Lewis. Všechno osobnosti veřejného života, ale byly také schopnými obchodníky, a prostě obchodovaly. Veřejnost se až na pár výjimek, nezajímala o to, odkud pocházely jejich peníze.
Skupina Carlyle Group měla samozřejmě v Saúdské Arábii své zájmy. Například rodina bin Ládinů začla investovat do společnosti Carlyle v Londýně, což svědčí o velmi silných vazbách. Na vztazích, které se vytvořily mezi Saúdskou Arábií a Spojenými Státy vedenými Bushovou rodinou, měla Carlyle Group samozřejmě velký vliv.
Útok na spadnutí (2001)
Hned po svém nástupu do úřadu byl George Bush mladší v lednu 2001 jasně varovaný CIA. Bin Ládin prý jasně ohrožoval Spojené Státy. O 2 měsíce později, v březnu 2001 vydává americká vládní komise stopadesátistránkovou zprávu, která končí slovy, cituji: Přímý útok na americké občany na americkém území je velmi pravděpodobný. CIA přímo křičela, že dříve či později dojde k útoku na USA. Přicházelo obrovské množství informací o teroristické hrozbě a plánech teroristů, o tom, že k něčemu velkému dojde. Dílem to byly reálné informace, dílem si osobně myslím, že to přiživovala armáda, tedy Pentagon, aby ten útok mohli v kooperaci zinscenovat použitím prázdných letadel naváděných ze země na dálku.
Vytvořené legendy, že teroristé pronikli do pilotní kabiny s nožíky na krabici od pizzy jsou už pak jen špatně zahranou komickou etudou. Je ale pravda, že těch útoku byla předtím celá řada.
V New Yorku na Světové obchodní centrum v roce 1993.
Pokus o zničení dvanácti letadel v roce 1995.
Plán namířit letadlo přímo na hlavní stan CIA.
Úmysl zaútočit na letiště v Los Angeles koncem roku 1999.
Před lety existoval plán zaútočit na CIA v Langle.
Objevovaly se také pravidelné výhrůžky proti Bílému domu a Kapitolu. Přijede auto a vyhrožovali, že se něco stane, že to vybouchne atd. Takže ta skutečnost, že může dojít k teroristickému útoku nebyla tak nereálná, atmosféra byla tu dobu velmi napjatá. Opět se musíme mentálně přenést do uvažování lidí v té době. Situace byla velmi závažná.
Navzdory těmto hrozbám boj mezi CIA a FBI stále neustával. Soupeřily spolu a nepředávaly si informace. Šéf FBI nabádal své agenty, aby CIA nepředávali žádné informace. Nešlo o zadržování tajemství, šlo o to, že nebyli vybavení na sdílení informací FBI a CIA. Nekomunikovaly spolu, neměly propojené databázové systémy, jejich lidé se spolu neškolili, nespolupracovali. Obě strany si nechávaly informace pro sebe a nedůvěřovaly si. Nebyla to otázka boje, šlo o odlišná poslání a způsoby práce. Byla to válka vedená v oblasti kontrarozvědky.
V únoru roku 2001 CIA varoval Izrael. Teroristé unesou jedno nebo několik letadel a použijí je jako zbraně. Jordánský král Abdalláh, egyptský prezident Husní Mubarag, německý kancléř Gerhard Schroider, ti všichni varovali Pentagon v podobném duchu. Brzy dojde k útoku na území Spojených Států za použití letadel. Dokonce ještě 24. srpna 2001 fancouzská rozvědka předala zástupci FBI v Paříži dokument, který dokazoval propojení Musawiho na Al-Kajdu. FBI obdržela specifickou informaci především o tom, že se Musawi zaškoloval v Afghánistánu v táboře vedeném Bin Ládinem. Francouzi také věděli, že byl Musawi v kontaktu s al-Kajdou v Evropě, a jména Francouzi předali americkým úřadům.
FBI rozhodla, že informace od Francouzů týkající se Sawiho, byly nedostatečné a nevyžadovaly další šetření nebo odposlechy. Můžeme se ptát, zda naivní Francouzi neodhalili, že Američané poskytovali krytí pro partičku Muslimů, aby své dílo mohli dokončit, a Amerika by měla tak záminku zaútočit na Afghánistán a hlavně Irák, a dostat se tak k Irácké robě, kterou byla Bushova rodina, vice-prezident Dick Cheney a jejich volební kampaň přímo nasáklá. Ještě více ropy.
Američané nic nepodnikali, protože Saúdská Arábie byla spřátelenou zemí. Opět a znovu ropa. Petrodolar. George Bush mladší ani Dick Cheney nechtěli nic vědět. Oni prostě nepověřili rozvědku, aby vykonávala svou práci. Bylo to naschvál? Pamatujete si na Roberta Baera, agenta CIA, který odhalil, jak ropné společnosti mohutně financovaly kampaň Billa Clintona? Tak tento Robert Baer 5 let po jeho odchodu ze CIA, se vypravil soukromě do Perského zálivu. Kontaktoval skupiny, do kterých v minulosti pronikl a získal informace o nadcházejícím útoku. Sblížil se se skupinou dizidentů v Perském zálivu, která o těchto plánech věděla.
Ráno 11. září George Bush mladší pobýval na Floridě a byl si zaběhat. Právě skončila jeho pětitýdenní dovolená na ranči v Texasu. Jeho bratr, guvernér státu Florida Jeb Bush ho pozval, aby tam odstartoval vzdělávací kampaň. Prezident žertoval s reportéry. Za hodinu šel navštívit školu v Sarasetě. V 8 hodin 47 minut, zatímco vtipkoval s dětmi, kterým přednášel o kozách, to si fakt nedělám srandu, on jim přednášel o kozách, tak v tu dobu zazvonil jeho poradci telefon. Útok se tedy stal, a všechno tohle poskytlo Američanům geniální kouřovou clonu pro zinscenování aktualizované operace Northwoods, tedy záměnu dvou civilních komerčních letadel za dvě prázdná letadla ovládaná na dálku ze země.
Afghánistán: Peníze, smrt a drogy
V mém dvoudílném speciálu o 11. září jsem se ve 2 díle věnoval tomu, kdo profituje z obří distribuce drog v Afghánistánu v minulých 20 letech. Ve 2 díle této krvavé historie CIA jsem se věnoval drogovému schématu v jihovýchodní Asii, do kterého byli zapojení důstojníci a agenti CIA. Zakládali banky, své soukromé letecké společnosti a zahraniční účty v offshorových daňových rájích, aby v nich prali peníze za opium získané v jihovýchodní Asii. Pojďme se teď podívat na podobné schéma, které probíhalo v Afghánistánu.
Mnohé z nás jistě překvapí, že distribuce drog začala stoupat v Afghánistánu už od začátku 80 let minulého století, kdy Američané v rámci operace Cyklon podporovali jak penězi tak zbraněmi afghánský odboj vedený třeba Hamidem Karzaim nebo Usámou bin Ládinem. Bylo to v době sovětské okupace Afghánistánu, všechno jsem popisoval v předchozím díle krvavé historie CIA.
V roce 1998 Zbigniew Brzezinski, poradce bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, v rozhovoru pro francouzskou publikaci Le Nouvel Observateur uvedl, že intervence USA do afghánsko-sovětské války nezačala v 80 letech, ale že "to bylo 3. července 1979, kdy americký prezident Carter podepsal první směrnici o tajné pomoci odpůrcům prosovětského režimu v Kábulu", což urychlilo sovětskou invazi do Afghánistánu. Od začátku sovětské invaze následovala krvavá desetiletá válka.
Kupodivu "před rokem 1979 Pákistán a Afghánistán vyvážely na Západ jen velmi málo heroinu", ale v roce 1981 se "nákladní automobily Národní logistické buňky pákistánské armády přijíždějící se zbraněmi CIA z Karáčí často vracely naložené heroinem“ – chráněné dokumenty pákistánské vnitřní bezpečnostní služby (ISI), které je osvobozovaly od policejních prohlídek.
Tato změna nastala v roce 1981, kdy tehdejší ředitel CIA William Casey, princ Turki bin Fajsal ze saúdské rozvědky a pákistánská rozvědka spolupracovali na vytvoření zahraniční legie džihádistických muslimů neboli takzvaných arabských Afghánců. Afghánistán zásoboval do roku 1984 neuvěřitelných 60 % amerického a 80 % evropského trhu. Podle tehdejší zprávy amerického ministerstva zahraničí z roku 1986 je opium "ideální plodinou ve válkou zničené zemi, protože nevyžaduje velké kapitálové investice, rychle roste a snadno se přepravuje a obchoduje". Afghánské klima bylo navíc pro pěstování máku velmi vhodné.
Pěstování opia není nijak zvlášť obtížné. Opiovému máku se daří v teplých a suchých podmínkách, daleko od vlhka a větru. Proto našel úrodný domov ve velké části střední a západní Asie. Rostlině se daří v Afghánistánu, zejména v jižních provinciích, jako je Hílmand, poblíž trojmezí, kde se Afghánistán stýká s Pákistánem a Íránem.
Velkou část zavlažovacího systému v Hílmandu financovala USAID, organizace, která působí jako krytí CIA pro veřejnost. Tady máme přímé napojení Američanů na růst pěstování máku, když zavlažovací systémy v provincii Hílmánd financuje americká USAID, už jsem o tom hovořil.
Také v provincii Kandahár, kde je mimochodem největší americká základna, se nacházejí dokonale zavlažovaná maková pole přímo uprostřed pouště. Je to normální? V plném květu vypadají maková pole velkolepě, s nádhernými květy zářivě růžové, červené nebo bílé barvy. Pod květy lze nalézt velký semenný lusk. Zemědělci je sklízejí, přičemž z nich odčerpávají šťávu, která zasychá do podoby pryskyřice. Prostě se nařeže makovice, a šťáva, která vytéká z máku, je čisté opium, z něhož se vyrobí heroin. Ta šťáva se odváží do místních laboratoří, občas i na oslech. V laboratořích pak dají opium do barelů, 7 kg opia do každého. Pak to nechají jen zahřát nad ohněm, což dělá osoba, která to opium míchá. A nakonec se výrobek lisuje pomocí zvedáku heveru na automobily. Z toho vzniká hnědý roztok, což už je výsledný heroin. Ty podmínky v amatérských laboratořích jsou často improvizované, ale o to nápaditější.
Sklizeň máku probíhá dvakrát ročně. Pak příjdou kupci z Kábulu nebo odjinud, a prodávajího do zahraničí. Opium nebo heroin se často vyváží ze země takzvanou jižní cestou přes Pákistán nebo Írán. Heroin je silné a poměrně dobře dostupné narkotikum. Užívá se všude, ve všech vrstvách společnosti. Lidé závislí na drogách nepreferují pouze jednu drogu, ale kombinují jich více, třeba hašiš, kokain, extázi nebo crack. Trocha heroinu je ideální na vyvážení deprese po jeho vyprchání. Buď v cigaretě, nebo šňupacího. Když si dáte heroin, tak všechno vnímáte zpomaleně, a celkově vás to uklidní, protože heroin obecně člověka uvolňuje. Zatímco kokain vás nabudí, tak účinek heroinu je přesně opačný, uvolní vás, zpomalí a zklidní. Heroin se tedy podává ve třech formách. Kouřením v cigaretách, šňupáním nebo injekční užívání, tedy stříkačka.
Tyto drogy, tedy hašiš, extáze, heroin, kokain a crack mají svůj původ v Afghánistánu. V USA je také příliv z latinské Ameriky, zejména kokainu. Do Evropy vědou z Afghánistánu dvě stezky, už jsem to rozebíral ve druhém díle speciálu o 11. září, ale stručně to zopakuju.
Drogy se dopravují po dvou hlavních trasách.
Stručně řečeno Balkánská trasa vede přes Írán, potom Irák s americkými vojáky, Kuvajt také obchodní partner Američanů zejm. Bushů, hovořil jsem o americkokuvajtském Stratesecu, kde sedí Bushové, pak drogy dále putují přes Turecko a odtud do jižní Evropy na balkánské pobřeží, to znamená Bulharsko, Kosovo, asi nemusím opakovat, kdo tam má stejně jako v afghánském Kandaháru největší základnu na kontinentě, pak Itálie, Francie nebo Španělska. Touto cestou se dostávají drogy i k nám do Slovenska i Česka. Přes Francii se ale dostávají i do Velké Británie Eurotunelem resp. kanálem Lamanche. Tady projede denně 5.000 kamionů, takže pro celníky je to jako hledání jehly v kupce sena. Pokud nedostanou konkrétní tip, je téměř nemožné nějaký kamion najít. Velká Británie je obrovským heroinovým trhem.
Druhá trasa z Afghánistánu je historická. Je to stará legendární hedvábná stezka, která vede přes Kazachstán a Tádžikistán, protože v hlavním městě Dušanbe je spousta laboratoří, potom dále do Ruska, tomu se budu věnovat za chvilku, a odtud přes pobaltské země do severní Evropy, tedy nejen Skandinávie, ale i Německa nebo Holandska. Tyto trasy nás svírají z obou stran, což je vážně děsivé. Drogy se pašují v kamionech s ovocem nebo s mýdlem. Někdy se dokonce dávají do kamionů s cementem, a pak jedou napříč písečnou pouští. Ani komár by tam neprobzučel bez povšimnutí. Kdyby ty proudící kamiony Američané skutečně chtěli zastavit, udělali by to. Mají moderní zbraňové systémy, drony, naváděcí systémy střel. Vážně si někdo myslí, že o těch proudících kolonách kamionů Američané nevědí pod okny jejich základen? Ještě bychom měli vědět, že v samotném Afghánistánu se za drogy neplatí hotově penězi, ale panuje tu směnný obchod, něco jako barter. Řekněme, že si nějaký pašerák drog dojednal schůzku s jiným obchodníkem. Tak, potřebuju dvě auta a 16 tun rýže za 200 kg opia. Uzavřou obchod, který by se do pár týdnů uskutečnil. Samozřejmě něco jiného je, když se drogy pašují dále do ciziny.
Ty jednotlivé balíčky s opiem nebo heroinem, mají označení konkrétního dealera nebo výrobce. Některé balíčky mají dokonce na sobě i reklamní slogany. Baličky s drogami mají na sobě nejčastěji obrázky orla, velblouda nebo palmy. Ty jsou nejoblíbenější. Balíky, které byly zachycené v tádžickém Dušanbe, mají dokonce označení výrobce spolu s jeho jménem a adresou. Dělají si na své produkty normálně reklamu, jakoby prodávali svou značku. Tohle opium nebo tento heroin je mé kvalitní zboží, kupte si ho právě ode mě.
Pojďme ale dál, a podívejme se na výcvik mudžáhidů. V letech 1986 až 1992 bylo v Pákistánu v táborech pod dohledem CIA a [britské] MI6 vycvičeno více než 100.000 islámských bojovníků. Britské speciální jednotky (SAS) cvičily budoucí bojovníky Al-Káidy a Talibanu ve výrobě bomb a dalších černých operacích, zatímco jejich vůdci byli vyškolení v táboře CIA ve Virginii. Dále pomoc CIA procházela přes [pákistánského prezidenta] generála Ziu a pákistánskou rozvědku.
Sovětská okupace skončila v únoru 1989, a po zhroucení sovětského impéria skončila i Studená válka. Afghánistán byl ponechaný bez povšimnutí. Devadesátá léta plynula, Usáma bin Ládin, který bojoval jako jeden z vůdců mudžahedínů v Afghánistánu, měl úkol v Bosně a Hercegovině vyvolávat nepokoje spolu s kosovskou osvobozeneckou armádou UČK. Tam přivedl zhruba 3.000 mudžahedínů, aby rozdmýchávali občanské nepokoje a následně čistky. Ty vyvolaly protireakce u Srbů. To posloužilo jako záminka pro bombardování silami NATO a likvidaci nezávislých a nepoddajných Srbů. Ovšem vraťme se do Afghánistánu, protože právě tady se začal vytvářet Tálibán, a to bez povšimnutí světové veřejnosti a hezky potichu. Naše zraky byly totiž odvrácené na Balkán.
V první fázi občanské války, v letech 1992 až 1994, spojili nemilosrdní místní válečníci zbraně a opium v boji o moc v celé zemi. V polovině 90 let se z neznámé skupiny "paštunských venkovanů" stala mocná vojenská a politická síla v Afghánistánu, známá jako Tálibán, která v téže době měla kontakty na pákistánskou rozvědku, často označovanou za pákistánskou "stínovou vládu".
V roce 1995 pákistánská rozvědka aktivně pomáhala Tálibánu v afghánské občanské válce proti válečným vůdcům, kteří zemi ovládali. Stejně jako v afghánské válce proti Sovětskému svazu v předchozím desetiletí se pákistánská rozvědka navíc obrátila na saúdskou rozvědku, aby poskytla Tálibánu finanční prostředky, a vazby mezi pákistánskou a saúdskou rozvědkou se značně utužily. Vzestupu Tálibánu k moci v Afghánistánu napomáhala také CIA, která spolupracovala s Pákistánem. Zpočátku se ale Tálibán zasadil o maximální pěstování heroinu v zemi.
Není tak úplně pravda, co se o Tálibánu tvrdí, že tvrdě trestají pěstitele drog. Tálibánský režim podporoval místní pěstování opia, nabízel exportnímu obchodu vládní ochranu a vybíral tolik potřebné daně jak ze sklizeného opia, tak z vyrobeného heroinu. Průzkumy OSN týkající se opia ukázaly, že během prvních tří let vlády Talibanu představovala afghánská úroda opia 75 % světové produkce.
V červenci 2000, kdy ničivé sucho vstoupilo do svého druhého roku a v Afghánistánu se rozšířil hlad, ovšem vláda Talibanu náhle nařídila zákaz veškerého pěstování opia. Tento v uvozovkách úspěch afghánského programu vymýcení drog pod vládou Tálibánu v roce 2000 byl uznaný OSN "jako monumentální výkon", neboť žádná jiná země nebyla schopna realizovat srovnatelný program. O tři měsíce později, v září 2000, vyslal Taliban do sídla OSN v New Yorku delegaci, která se snažila o diplomatické uznání přetrvávajícího zákazu drog v zemi. V říjnu 2001 OSN uznala, že Tálibán snížil produkci opia v Afghánistánu z 3.300 tun v roce 2000 na 185 tun v roce 2001.
V červnu 2001, několik měsíců před 11. zářím 2001, americký ministr zahraničí Colin Powell oznámil, že nedávný dar ve výši 43 milionů dolarů afghánským vládcům z Talibanu, Američané poslali jako doplněk k jiné nedávné pomoci tomuto hnutí. Tím se Spojené státy staly oficiálně hlavním sponzorem Talibanu.
Je jasné, že obchod s drogami je po obchodu s ropou a zbraněmi největší světovou komoditou, co se týče zisků, a proto ihned po invazi v říjnu 2001 byly obnovené trhy s opiem. Ceny opia prudce vzrostly. Počátkem roku 2002 byla domácí cena opia v Afghánistánu v dolarech za 1 kilogram téměř desetkrát vyšší než v roce 2000. Angloamerická invaze do Afghánistánu úspěšně obnovila obchod s drogami. Deník Guardian tehdy uvedl, že "v roce 2007 měl Afghánistán více půdy, na které se pěstovaly drogy, než Kolumbie, Bolívie a Peru dohromady“.
V roce 2005 přinesl deník Independent zprávu, že afghánský ministr vnitra rezignoval "na základě zpráv, že skončil kvůli zapojení vysokých vládních úředníků do nelegálního obchodu s drogami". Ministr se otevřeně vyjadřoval k zapojení úředníků do obchodu s drogami a předpokládá se, že měl neshody s prezidentem Karzáím ohledně jmenování provinčních úředníků. Jednotliví ministři afghánské vlády a guvernéři provincií byli v podstatě váleční náčelníci, z nichž každý řídil své vlastní království a jejichž hlavním zájmem bylo vlastní obohacení prostřednictvím heroinu. Do obchodu s heroinem byli zapletení prakticky všichni u moci, včetně mladšího, dnes už zesnulého bratra afghánského prezidenta Hamída Karzáího Ahmeda Wali Karzaiho, který patřil mezi největší a nejznámější drogové krále na jihu země. Muže, o kterém se všeobecně ví, že je v žoldu CIA.
Ahmed Wali Karzai se stal guvernérem jihoafghánské provincie Kandahár, kde byla největší americká základna. Mladší bratr Hamida, Ahmed Wali Karzai žil dříve v USA konkrétně ve městě Chicago státu Illinois. To město Chicago je hodně zajímavé, protože právě chicagská mafie podporovala mohutně Johna Kennedyho při jeho kandidatuře do Bílého domu, pamatujeme si Sam Giancana, a v Chicagu také působil Barack Obama. A teď se dozvídáme, že v Chicagu žil také mladší bratr afghánského prezidenta Hamida, Ahmed Wali Karzai. Zajímavé souvislosti, že? Nicméně po roce 2001 se Ahmed Wali Karzai vrátil do Afghánistánu, a stal se guvernérem provincie Kandahár s největší americkou základnou.
Ahmad Wali Karzai byl zapletený až po uši do obchodů s drogami, a téměř jistě byl v žoldu CIA. Je to další významná stopa, po které kráčíme v rámci souručenství afghánských vrcholových politiků a Američanů. Mnoho lidí z afghánské vlády, kteří jsou hlavami drogové mafie, vlastní v Kábulu luxusní budovy, každý v hodnotě několik milionů Euro. Tito lidé zbohatli na prodeji heroinu, a snaží se své peníze legalizovat. Jedním ze způsobů je nakupovat luxusní nemovitosti. Tyto nemovitosti pak pronajímají lidem nebo firmám ze západu za 6.000 až 20.000 Eur měsíčně. Obvykle jde o zaměstnance bezpečnostních agentur, stavebních společností nebo to jsou dokonce diplomaté ze západu. Dealeři, kteří tyto domy vlastní, získávají díky těmto cizincům ohromná jmění. V podstatě násobí své zisky, které nastartovali distribucí drog. Teď se samozřejmě klepou o své zisky, o své nemovitosti i o svůj život.
Jak jsem před chvílí uvedl, Tálibánu nevadily drogy v 80 letech, ani do roku 2000. Není pravda, že by Tálibán vždy trestal užívání nebo distribuci drog smrtí. To jen od určité doby, konkrétně od sucha roku 2000. Neidealizujme si, a nehýčkejme si tento pohled na ně. Ani po roce 2001 Tálibán neměl nic proti penězům z drog. Sice vyhrožují smrtí každému pěstiteli drog nebo dealerovi, ale z prodeje každých 100 kg heroinu si Tálibán bere 10%. Tálibán má ve skutečnosti obrovské zisky z drog.
Americký USAID platí zavlažovací systémy na maková pole uprostřed pouště minimálně v Hílmándu, a pravděpodobně i v Kandaháru, kde byla největší americká základna v zemi. Američané vycvičili Tálibán v 80 letech, všechny mudžáhidy z Tálibánu proti Sovětům. Colin Powell ještě v červnu 2001 zaslal Tálibánu dar v hodnotě 43 milionů dolarů. Už chápeme to propojení? Američané a Tálibán ve skutečnosti pracují dál, a potvrdilo se to teď, když Američané Tálibánu přenechali biometrické seznamy všech kolaborantů s vládou. Nezapoměli je tam, ale nechali je tam. Tálibán od 80 let spolupracuje s Američany až dodnes.
Je to bizarní, ale je to tak. V roce 2006 deník Independent uvedl, že "britští zpravodajští důstojníci a vojenští velitelé obvinili USA z podkopávání britské politiky v Iráku a Afghánistánu poté, co byl propuštěný klíčový britský spojenec v jižní afghánské provincii Hilmand Mohammed Daud". Britovéobvinili CIA z rozhodnutí prezidenta Hamída Karzáího odvolat Mohammeda Dauda z funkce guvernéra provincie Helmand. Mohammed Daud přežil několik pokusů o atentát ze strany Talibanu, byl považovaný za klíčového hráče v britské protidrogové kampani v Hilmandu" a byl propuštěný poté, co afghánský prezident Hamíd Karzáí "poslechl rady jiných mocných západních hráčů.
Bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu Craig Murray v roce 2007 v článku v britském deníku Daily Mail napsal, že to, čeho bylo v Afghánistánu dosaženo, je "nejvyšší sklizeň opia, jakou kdy svět viděl“. Murray upřesnil, že, cituji: "naše ekonomické úspěchy v Afghánistánu dalece přesahují prostou produkci surového opia. Ve skutečnosti Afghánistán již surové opium vůbec nevyváží. Podařilo se mu to, k čemu naše úsilí o mezinárodní pomoc nabádá každou rozvojovou zemi. Afghánistán se pustil do výroby a činností s takzvanou přidanou hodnotou. To znamená, že Afghánistán "nyní nevyváží opium, ale heroin. Opium se na heroin zpracovává v průmyslovém měřítku, nikoli v kuchyních, ale v továrnách. Miliony litrů chemikálií potřebných k tomuto procesu se do Afghánistánu dovážejí cisternami. Cisterny a nákladní vozy s opiem ve velkém na cestě do továren sdílejí silnice, které byly vylepšené díky americké pomoci, s vojáky NATO."
Murray vysvětluje, že k tomu mohlo dojít, protože "všichni čtyři největší hráči v heroinovém byznysu byli vysoce postavení členové afghánské vlády". Murray prohlásil, že cituji: "naším jediným dosavadním skutečným úspěchem je pokles pouličních cen heroinu v Londýně.
Další neskutečná citace tohoto britského velvyslance v sousedním Uzbekistánu Craiga Murraye: V roce 2003 jsem stál na mostě přátelství v Termezu a pozoroval džípy se zatemněnými okny, které přivážely heroin z Afghánistánu na cestu do Evropy. Pozoroval jsem cisterny s chemikáliemi, které se řítily do Afghánistánu. Přesto jsem nedokázal přesvědčit svou zemi, aby s tím něco udělala.
Pamatujete si na ruského agenta Alexandra Litviněnka? Alexandr Litviněnko, bývalý agent KGB, potom FSB, který zemřel v Londýně po otravě poloniem 210, trpěl stejnou frustrací kvůli stejnému tématu. Existuje řada teorií, proč musel Litviněnko z Ruska uprchnout. Poměrně silnou teorií je, že tím důvodem byly jeho objevy obchodu s herojnem, které ohrozily jeho život.
Litviněnko pracoval v letech 2001 až 2002 pro KGB v Petrohradě. Začal být znepokojený obrovským množstvím heroinu pocházejícím z Afghánistánu, zejména z území ovládaného šéfem afghánských ozbrojených sil generála Abdula Rašída Dostuma v severním a východním Afghánistánu. V Afghánistánu byl generál Dostum životně důležitý pro Karzáího koalici a pro Západ, který předstíral stabilní demokratickou vládu. Opium se produkovalo po celém Afghánistánu, ale zejména na severu a severovýchodě, tedy v Dostumově území. ¨
Generál Dostum byl také náměstkem afghánského ministra obrany. Dostum byl známý tím, že své odpůrce přivazoval k pásům tanků a přejížděl je. Vězně nacpal do kovových kontejnerů na žhavém slunci což způsobilo, že desítky lidí zemřely horkem a žízní. Tento šéf afghánských ozbrojených sil Generál Dostum je Uzbek. Heroin procházel přes most přátelství z Afghánistánu do Uzbekistánu, kde ho přebírali lidé prezidenta Islama Karimova. Poté byl heroin v balících bavlny přepravovaný po železniční trati do Petrohradu a do Rigy, hlavního města Lotyšska, tedy do Pobaltí a dále do severní Evropy, Německa a Nizozemska. Heroinové džípy jezdily od afghánského generála Dostuma k uzbeckému prezidentu Karimovovi.
Velká Británie, Spojené státy a Německo investovaly velké částky do darování nejmodernějšího detekčního a kontrolního vybavení uzbeckému celnímu středisku v Termezu, aby se heroin přestal vozit přes hranice. Ale přesto všechno kolony džípů, které jezdily mezi generálem Dostumem a uzbeckým prezidentem Karimovem, kolem těchto zařízení v klidu prosvištěly. A právě Alexander Litviněnko odhalil petrohradskou distribuční větev a byl doslova konsternovaný zapojením petrohradských městských úřadů, místní policie a bezpečnostních služeb na nejvyšších úrovních.
Podrobně o tom informoval prezidenta Vladimira Putina. Putin samozřejmě pochází z Petrohradu a lidé, které Litviněnko jmenoval, patřili mezi Putinovy nejbližší politické spojence. Proto Litviněnko, který se přepočítal, musel z Ruska uprchnout. Litviněnko zjistil na petrohradském konci, že ti, kdo se na tom podíleli, měli nejvyšší ochranu. Tak vysoko sahá drogová mafie.
Mimochodem pamatujete si na americkou rozvojovou agenturu USAID, kterou jsem podrobně rozebíral ve třetí epizodě krvavé historie CIA? Tak je zajímavé, že právě tato USAID také financovala a podporovala silní petrohradský klan tehdy vedený Anatolijem Čubajsem, který dohlížel na úplné zničení ruského sociálního systému a předání lukrativního majetku hrstce oligarchů. Pod Čubajsovou šokovou terapií klesl v 90 letech hospodářský výkon Ruska přibližně o 60 % a průměrná délka života ruských mužů se snížila z 68 let na 56 let. A tento Anatolij Čubas reprezentoval tehdy stejnou petrohradskou větev, kterou financovala americká USAID, a kterou agent Alexander Litviněnko odhalil jako konec pro praní peněz z drog z Afghánistánu. Opět silný petrohradský klan.
I tady můžeme tímto způsobem, byť velmi nepřímým, je to spíš něco jako odraz odlesk, ale i tady můžeme sledovat provázanost na americké kruhy, které podporovaly silný petrohradský klan.
A jen taková kontrolní otázka opět, kdopak působil na petrohradské radnici na odboru vnějších vztahů petrohradského starosty Anatolije Sobčaka? Přece Vladimír Putin. V době, kdy Anatolij Čubajs z Petrohradu podporovaný americkou USAID prováděl brutální reformy šokové terapie v Rusku, seděl na téže radnici Vladimír Putin. Také v Petrohradě. Stejně jako agent Alexander Litviněnko objevil, že právě do Bělehradu vedly koncové kanály praní peněz z drog z Afghánistánu, a musel z Ruska utéct.
Proč, protože Vladimír Putin pocházel také z Bělehradu, je příslušníkem tohoto bělehradského klanu. A Putin přece nemohl dopustit, aby nějaký agent rozsekal klan, který ho chrání. Klan, kterého už od 90 let financovala americká USAID, a který pral peníze z afghánských drog. Vždyť to je všechno tak provázané, a takhle strukturovaně naprosto logické. Ani Rusové ani Američané nestáli o to, aby Litviněnko promluvil o drogách a penězích do Petrohradu. Pojďme dál. V roce 2002 napsal bývalý tajemník v sekretariátu indické vlády v souvislosti s neúspěchem v boji proti nárůstu produkce opia, že tento výrazný nedostatek úspěchů na heroinové frontě je způsobený tím, že CIA, která tyto heroinové barony během afghánské války v 80 letech podporovala, aby rozšířili závislost na heroinu mezi sovětskými vojáky, je nyní využívá při pátrání po bin Ládinovi a dalších přeživších vůdcích Al-Káidy.
Deník The Hindu v roce 2008 uvedl, že "90 % heroinu prodávaného v Rusku pochází z Afghánistánu", a byl dokonce citovaný Vladimír Putin, jak pronesl: "Bohužel v NATO nedělají nic, aby alespoň trochu snížili hrozbu narkotik z Afghánistánu", a že koaliční síly "sedí a sledují, jak karavany táhnou drogy přes Afghánistán do bývalého Sovětského svazu a Evropy". V článku se pak uvádělo, že "podle nepotvrzených zpráv bylo americké vojenské dopravní letectvo využíváno k dodávkám drog z Afghánistánu na americké letecké základny, Ganči v Kyrgyzstánu a Incirlik v Turecku", a že už dříve bylo oznámeno, že CIA byla zapojená do afghánské produkce opia nebo ji přinejmenším chránila. Jeden ruský novinář citoval anonymní afghánské představitele, kteří uvedli, že "85 % všech drog vyprodukovaných v jižních a jihovýchodních provinciích bylo do zahraničí dopravováno americkým letectvem.
Deník The Independent v roce 2008 informoval, že "Británie plánovala vybudovat na jihu Afghánistánu výcvikový tábor Talibanu pro 2000 bojovníků, což bylo součástí přísně tajné dohody, která je měla přimět k přechodu na naši, rozuměj prozápadní stranu. Tábor měl být vybudovaný u Musa Qaly v provincii Hílmand. Plány byly objevené na paměťové kartě, kterou v prosinci zabavila afghánská tajná policie". Dále tu bylo uvedeno, cituji: "Tábor by poskytoval vojenský výcvik pro 1800 řadových bojovníků Talibanu a 200 velitelů nižší úrovně.
Článek vysvětloval, že "Afghánci se obávali, že Britové cvičili milice bez vědomí ústřední vlády. Zachycená komunikace Talibanu naznačovala, že se domnívali, že se jim Britové snažili pomoci". Článek dále informoval, že "program byl financovaný Brity" a že "paměťová karta odhalila, že na přípravu tábora bylo vynaloženo 125000 dolarů a dalších 200000 dolarů bylo vyčleněno na provoz výcvikového tábora v roce 2008", což "vyvolalo obvinění, že britští agenti platili Tálibánu". Dále "afghánská vláda nesouhlasila s plány na poskytování vojenského výcviku, který by z povstalců udělal obranné síly". Kromě toho "paměťová karta odhalila plány na výcvik Talibanu v používání zabezpečených satelitních telefonů, aby mohli komunikovat přímo s britskými představiteli". Oficiálně britské velvyslanectví neuvedlo tyto plány na pravou míru, což podněcuje spekulace, že plán mohl být součástí širší tajné operace.
Kdo nejvíce profituje z peněz vypraných z drog? Obchod s heroinem bychom si mohli popsat jako "hierarchii cen", přičemž pouliční cena drogy (za kterou se prodává převážně v západních městech po celém světě je 80 až 100krát vyšší než cena placená zemědělcům, kteří ji pěstují v Afghánistánu. Mezinárodní měnový fond uvedl, že na konci 90 let 20. století představovalo praní špinavých peněz 2 až 5 % světového HDP a že velké procento z 590 miliard až 1,5 bilionu dolarů ročně, které se vyperou, přímo souvisí s obchodem s narkotiky.
Tento lukrativní obchod s narkotiky přináší zisky, které jsou vyprané v četných offshorových bankovních rájích ve Švýcarsku, Lucembursku, na britských Normanských ostrovech, Kajmanských ostrovech a přibližně na 50 dalších místech po celém světě". Tyto offshorové ráje "jsou kontrolovány velkými západními bankami a finančními institucemi", které "mají eminentní zájem na udržení a podpoře obchodu s drogami.
Příkladem zájmu bankéřů z Wall Street a Londýna na mezinárodním obchodu s drogami může být Kolumbie a povstalecká skupina FARC. To přece víme, ozbrojené revoluční síly FARC, přes 50 let trvající konflikt, který si vyžádal 260 tisíc obětía vyhnal z domovů přes 6 milionů Kolumbijců. Tak v "roce 99 odcestoval předseda NYSE [Newyorské burzy cenných papírů] Dick Grasso do Kolumbie a setkal se s vůdcem povstalců FARC ovládajících jižní třetinu země".
Grasso požádal kolumbijské povstalce, aby investovali své zisky na Wall Street. Agentura Associated Press uvedla, že Grasso řekl vůdci povstalců, aby "uzavřel mír a očekával velké ekonomické výhody od globálních investorů", a pozval vůdce povstalců na návštěvu Wall Streetu.
Samotná americká vláda má za sebou dlouhou historii přímého zapojení do celosvětového obchodu s narkotiky. V Kolumbii spolupracovala s prezidentem Álvarem Uribem na celonárodní válce proti drogám, i když interní americké dokumenty označovaly Uribeho za jednoho z nejdůležitějších obchodníků s drogami v zemi.
Zaměstnance nechvalně proslulého Medellínského kartelu a "blízkého osobního přítele" drogového krále Pabla Escobara. Zisky z obchodování s drogami financovaly Uribeho volební kampaně v letech 2002 a 2006.
Generál Manuel Noriega byl také klíčovým spojencem USA. Panamský generál byl po mnoho let na výplatní listině CIA – přestože Washington věděl, že byl minimálně od roku 1972 zapojený do obchodu s drogami. Když se v roce 1984 stal faktickým diktátorem Panamy, změnilo se jen málo. Ředitel protidrogové agentury ho však zpočátku chválil za "razantní politiku boje proti obchodu s drogami". Nakonec se však Spojené státy rozhodly zemi napadnout, Noriegu zajmout a odsoudit ho ke 40 letům federálního vězení za drogové zločiny spáchané převážně v době, kdy byl ještě v žoldu CIA.
V téže době investigativní novinář Gary Webb odhalil, jak CIA pomáhala financovat špinavou válku proti levicové vládě Nikaraguy prodejem cracku do černošských čtvrtí po celých Spojených státech a propojila krajně pravicové polovojenské armády s americkými drogovými králi, jako byl Rick Ross.
Americká vláda dodnes podporuje honduraského siláka Juana Orlanda Hernandeze, přestože je prezident dobře známý svými vazbami na obchod s kokainem. Před pár lety odsoudil americký soud Hernandezova bratra Tonyho na doživotí za mezinárodní pašování drog, přičemž sám Juan byl v tomto případě neobviněným spolupachatelem. Prezident Hernandez se nicméně osvědčil při potlačování protiimperialistické levice uvnitř své země a upevňování vojenského převratu podporovaného USA v roce 2009, což je jeden z důvodů, proč v blízké budoucnosti pravděpodobně nebude čelit obvinění.
Využívání nelegálního obchodu s drogami a zisků z něj k financování imperiálních cílů je pro velká impéria konstantou již po staletí. Například ve čtyřicátých a padesátých letech 20 století využívalo francouzské impérium pěstování opia v oblasti takzvaného "zlatého trojúhelníku" v Indočíně, aby pomohlo potlačit rostoucí vietnamské hnutí za nezávislost.
Ještě dále v minulosti Britové využívali svou opiovou mašinérii k podmanění a ekonomickému ovládnutí velké části Číny. Neukojitelná touha Británie po čínském čaji začínala zemi přivádět na mizinu, protože Číňané přijímali jako platidlo pouze zlato nebo stříbro. Využila proto sílu svého námořnictva a přinutila Čínu, aby jí postoupila Hongkong, odkud začala Británie zaplavovat Čínu opiem, které pěstovala na svých panstvích v jižní Asii.
Humanitární dopad opiové války byl ohromující. Do roku 1880 Britové zaplavovali Čínu více než 6.500 tunami opia ročně – což se rovnalo mnoha miliardám dávek, což způsobilo obrovské sociální a ekonomické rozvraty, protože Čína se snažila vypořádat s ochromující závislostí v celé říši. Mnozí Číňané dodnes označují toto období jako "století ponížení".
Také v Indii a Pákistánu byl účinek neméně dramatický, protože kolonisté nutili zemědělce, aby místo plodin pro vlastní obživu pěstovali nejedlý mák (a později čaj), což způsobilo vlny obrovských hladomorů, jejichž četnost nebyla nikdy předtím zaznamenána.
Jak vidíme, obchod s opiem protkával historicky většinu kolonizací, není to specialita pouze CIA. Ovšem v současnosti se peníze z drog perou v masovém měřítku víc než kdy jindy. Aby bylo možné investovat do drog v západních finančních institucích, "velké banky jako Citigroup, Bank of America, Morgan Stanley, Deutsche Bank a JPMorgan Chase nabízejí služby soukromých klientů pro velmi bohaté s velmi malým počtem otázek.
Není překvapivé, že zneužívání opioidů a opiátových léků je na vzestupu, protože lidé mohou tyto léky snadno získat online bez lékařského předpisu, nemluvě o tom, že heroin do Spojených Států stále proudí navzdory válce proti drogám. Jisté však, je, že z Afghánistánu odtáhli s ostudou všichni jeho okupanti. Afghánistán nebyl vojensky vítězný ani pro britské impérium na vrcholu jeho nadvlády. Nebyl vítězný ani pro Dareia nebo Alexandra, šáha, ruského cara nebo Velkého Mogula. Nemohlo si ho podmanit 240.000 sovětských vojáků. Co přesně se Britové, Sověti nebo Američané v Afghánistánu snažili vyhrát? Průchod středověké hedvábné stezky? Kdo ví.
Donald Trump, Rusko a světová mafie
V tomto díle jsem na začátku popisoval, jak se západ nepokrytě vměšoval do ruské volební kampaně financováním a podporou Borise Jelcina. Naproti tomu tentýž západ pořvával na Rusko, které se mělo vměšovat do amerických voleb. Jak, to nikdo blíže nevysvětlil, důkazy chyběly. Ovšem to nic nemění na situaci, že Donald Trump je napojený na globální elity,. které jsou s Ruskem provázané. Jeho vazby na skupiny kolem Ruska jsou stejné jako třeba u demokrata Billa Clintona, o kterém jsem dnes také hovořil. Tady vidíme, že je úplně jedno, kdo sedí v Bílém domě, jestli Republikán nebo Demokrat. Všechno je to fasáda pro zákulisní světovou mafii.
Prvním Trumpovým ministrem zahraničí byl Rex Tillerson, osoba známá a populární v Moskvě, držitel Řádu přátelství, který Tillerson obdržel od Vladimíra Putina. Prvním Trumpovým poradcem pro národní bezpečnost se stal Michael Flynn, který s Vladimírem Putinem večeřel a dostal z Moskvy větší množství peněz, které nedeklaroval.
Trumpovým manažerem předvolební kampaně byl Paul Manafort, dlouholetý důvěrník postsovětských oligarchů. Trumpovým poradcem pro zahraniční politiku byl jmenovaný Carter Page, údajný moskevský špion, který předával dokumenty ruské rozvědce.
Americkým ministrem obchodu v Trumpově vládě byl jmenovaný Wilbur Ross, podnikatel s vazbami na ruské finanční oligarchy. Trumpovým osobním právníkem byl Michael Cohen, který komunikoval emaily s Putinovým tiskovým tajemníkem a jednal s pochybnými ruskými oligarchy v České republice. Trumpovým podnikatelským společníkem byl Felix Sater, syn rusko-amerického mafiánského bosse.
A tak dále, a tak dále. To není o tom, že nějaký jeho ministr byl v ruském bistru, kde si dal boršč, nebo šel na večeři s nějakým ruským kámošem, protože to je zase hysterie, nežijí ve vzduchoprázdnu, takže logicky se musí stýkat s ruskými podnikateli a businessmany stejně jako s jakýmikoli jinými, nicméně tady mapujeme skutečné obchodní vazby na Rusko osob, které se soustředily kolem Donalda Trumpa. Ale ty vazby na Rusko můžeme mapovat i u samotného Donalda Trumpa, protože třeba ruský oligarcha Rybolovlev, majitel dolů na potaš a koncernu na výrobu hnojiv Uralkali, koupil za 95 milionů dolarů Trumpovu rezidenci na Floridě, kterou Trump nedlouho předtím koupil za 40 milionů dolarů. Rybolovlev mu v podstatě zadarmo daroval 50 milionů dolarů poté, co se jeho doly na potaš v Permu propadly a firmě Uralkali hrozilo, že jí ruský stát donutí k platbě obrovského odškodného. Poté, co Rybolovlev koupil předraženou Trumpovu rezidenci za 95 milionů dolarů, ruský stát přestal firmu Uralkali pronásledovat. Rybolovlev si tou koupí Trumpovy rezidence zajistil prominutí plateb obrovského odškodného Rusku. Kdo na tom měl zájem?
A to nemluvím ani o skutečnosti, že když si Donald Trump bral slovinskou modelku Melanii Knaussovou 21. ledna 2005 v biskupském kostele v letovisku Palm Beach na Floridě, tak mezi hosty na té jejich svatbě byl i Bill a Hillary Clintonovi. Opět, všichni mafiáni velkého světa se znají, v zákulisí se navštěvují, pořádají opulentní večírky, smějou se, jak jim ti blbečci voliči baští to jejich boxování před televizními kamerami, a upřímně se nad tím baví.
Opět, je to pouhá iluze a odraz takové moci, kterou chtějí, abychom viděli, a které chtějí, abychom uvěřili.