Třetí díl pojednává o temné stránce americké zahraniční politiky a o tom, jak CIA a další americké organizace intervenovaly v zahraničí a ovlivňovaly politické a ekonomické události po celém světě. Pořad se zaměřuje na organizace jako USAID a NED, které často podporují diktátorské režimy a prosazují své vlastní zájmy, a také na operace CIA v Guatemale, Kongu, Kubě a Brazílii. Dalšími tématy jsou íránská revoluce, americké rukojmí v Teheránu a podpora americké rozvědky afghánskému odboji proti Sovětům v 80. letech. Pořad se zaměřuje na kontroverzní praktiky, které jsou obvykle přehlížené, a na to, jak tato intervence ovlivňovala světové dějiny.
V minulém díle jsme se podívali na detailní počínání Lee Harveyho Oswalda měsíce před Kennedyho atentátem, který na něj spáchal. Oswald si přišel v Mexiku na konzulát zažádat o vízum na Kubu a dále do Sovětského Svazu. Podívali jsme se na obří mezinárodní schéma, jak CIA prala velké finanční objemy z prodeje opia v jihovýchodní Asii konkrétně v Laosu. Byl to takový vedlejší produkt války ve Vietnamu. Uvedl jsem samozřejmě jména tajného týmu agentů CIA, jak k praní docházelo, s jakými pašeráky se spojili, a přes jaké banky prali peníze. Šlo o australskou banku, přes kterou financovali další tajné operace např. v Íránu.
Všechno čerpám z odtajněných dokumentů CIA. CIA si dokonce založila soukromou leteckou společnost, která samozřejmě bez celních kontrol, protože šlo o tajné lety, vyvážela obrovské množství opia přímo do Spojených Států. Přesně takové schéma položili v Afghánistánu v roce 2001 anebo v Bolívii v 70. a 80. letech. Tady CIA měla svého naverbovaného agenta. Byl jím exnacista Klaus Barbi, který hlídal distribuční kanály a vzkvétající obchod s kokainem. Jihovýchodní Asie, CIA drogy, Bolívie a Latinská Amerika, CIA drogy, Afghánistán, CIA drogy. Všechno stejné schéma. Pověděli jsme si i o tom, jak agenti CIA zakládají skořápkové společnosti po světě, ze kterých financují lokální zájmy. Pověděl jsem vám i o tom, jak se stejným způsobem zakládají shell companies skořápky i pro politické strany nebo vrcholové politiky včetně těch našich, přes které protékají obrovské peníze vyprané z drog nebo zbraní. Uvedl jsem konkrétní příklady samozřejmě.
Podíval jsem se také na válku ve Vietnamu operaci Phoenix, při které bylo vyvražděno 28 tisíc vietnamských civilistů, nikoli vojáků, ale civilistů a následující operaci Chaos, která byla zase namířená proti Američanům nesouhlasících s válkou ve Vietnamu. Dotkl jsem se také incidentu Watergate a zapojení CIA i FBI resp. jejích agentů do této akce. Podíval jsem se na svržení Salvadora Allendeho v Čile, a nastolení vojenské junty Augusta Pinocheta. Právě toho podporovala a vynesla k moci americká CIA, protože Allende byl pro Američany příliš socialistický podle slov tehdejšího ministra zahraničí Henryho Kissingera. Podíval jsem se také na vyšetřovací komise amerického Kongresu, které vyšetřovaly šéfy CIA. Ukázalo se, že měli prsty v zavraždění mnohých politiků v zahraničí, ale co bylo horší, dělo se tak na příkazy amerických prezidentů. To vyšetřila např. Churchova komise.
Zděšená veřejnost, CIA na rozcestí
CIA si vždy myslela, že je lepší než jakákoli jiná vládní instituce.
Chcete vědět pravdu? Byla mnohem horší. Byla to legenda a mýtus. Ke konci roku 1976 se CIA snažila vylepšit svou image. Výpověď bývalých ředitelů učiněná před americkým Kongresem, odhalení aféry Watergate a převratu v Čile, pošpinily pověst zpravodajské služby. CIA začala získávat nové agenty pomocí spotů v rádiu. To bylo neuvěřitelné, ale bylo to vážně tak. V Americe se normálně pouštěly spoty v rádiu, které náborovaly nové agenty. Třeba jeden takový rozhlasový spot zněl: Máme tu reklamu, která se vám bude líbit. Jsme ústřední zpravodajská služba, a hledáme výjimečné lidi, kteří u nás budou moc budovat svou kariéru. Můžete být jedním z nich. Pokud jste si jistí, že na to máte, zavolejte nám a domluvte si tajný pohovor.
Tak to prostě tehdy bylo, zajímavé, že? Představte si Michala Koudelku, jak v rádiu mezi reklamou na ženské vložky, lahodnou kávu Douwe Egbertsnebo tatarskou omáčku Helmans přednáší svůj spot, kdo chcete k čučkařům, dohodněte si váš tajný pohovor.
Chcete práskat, bonzovat a nahlašovat anonymně, aniž by se to nikdo nedozvěděl? Máte jedinečnou příležitost, přidejte se k nám.
Chcete opruzovat lidi za jejich názor, lézt lidem do soukromí, kazit jim životy jen za to, že se neklaní vznešenému bruselskému nebo americkému božstvu? Přidejte se k nám, čučkaři na každém rohu, čučkař do každé podezřelé rodiny, čučkařem každý z nás.
No, není to ohromná představa? Nicméně vraťme se zpět do druhé poloviny 70 let.
Jimmy Carter nastoupil do prezidentského úřadu s rozhodnutím vymazat temnou minulost CIA, a posléze její tajné operace i podlou taktiku. Americký prezident Jimmy Carter jmenoval do čela zpravodajské služby Admirála Stansfielda Turnera. Byl to jeho bývalý spolužák z americké námořní akademie. Řadoví zaměstnanci CIA však Turnera neuznávali, protože rok předtím vypovídal před americkým Kongresem o zločinech zpravodajské služby CIA, ke kterým došlo v 60 letech. Všichni byli velmi skeptičtí k někomu přicházejícímu zvenčí, ve srovnání s profesionálem činným v CIA.
Když Stansfield Turner nastoupil do funkce, byla CIA pod velkým tlakem, aby odhalila tajemství svých aktivit v Kongu z roku 1960 a na jiných místech. Stansfield Turner musel předstoupit před výbory amerického Kongresu. Mnoho lidí ze CIA celkem pochopitelně zastávalo názor, že o těchto věcech se nikdy nemluví. Prostě se lže, a nikdy se nepřiznají.
Ovšem Stansfield Turner všechno před výbory Kongresu přiznal. Turner do úřadu nastoupil s tím, že CIA trochu očistí, nebo že trochu změní její kulturu. Ale celá kultura CIA jde dodnes proti transparentnosti. Rozvědka přece nemůže chtít, aby lidé věděli, co dělá. To jde proti logice organizace, jejímu utajení, rozkladné a rozvědné činnosti. Turner se snažil zpravodajskou službu změnit. Tlačil na ni způsobem, který se CIA nelíbil. Byrokracie prostě nesnáší lidi, kteří se ji snaží změnit. Tím, že se Turner scházel se zaměstnanci na nižších pozicích, a obcházel vedoucí pracovníky, si znepřátelil některé z těchto vedoucích pracovníků. To sebou neslo problémy. CIA se prostě nelíbil způsob, jakým byla tato zpravodajská služba vystavená zkoumavému pohledu široké veřejnosti.
Stansfield Turner byl přesvědčený, že zpravodajská služba už nemohla být po aféře Watergate úplně tajná. Turner nastoupil do zpravodajské služby s pocitem, že byla příliš autonomní, příliš roztříštěná. Že především náměstek pro řízení operací se vymkl kontrole. Stansfield Turner měl dobré úmysly, ale trpěl stejnou nemocí jako většina admirálů. Bezmezně důvěřoval technologii a nedůvěřoval lidem. Lidé ze CIA měli pocit, že kdosi z venčí nebude schopný rozhodovat o špionážních technikách a podobných věcech.
Stansfielda Turnera si všichni pamatují jako muže, který málem spustil jaderný úder proti Sovětskému Svazu, z důvodu mylné interpretace, při které si odborníci mysleli, že na území Spojených Států byla vystřelená raketa. Byla to chyba. Američané měli problém. Kontrolky naznačovaly, že možná dojde k útoku. Na radar lze uměle umístit signál, který upozorní na to, že se blíží rakety. Takže lidé, kteří neustále dnem i nocí radar sledují, vědí, jak takové upozornění vypadá. Vědí, co hledat. Někdo stiskne špatné tlačítko, a vyskočí toto uměle vytvořené upozornění. Někteří lidé byli přesvědčení o tom, že Turner byl nejhorším ředitelem, jiní lidé ale nesouhlasili, a mysleli si, že byl dobrým ředitelem. Spílali mu, že Turner poškodil CIA víc než vyšetřovací výbory senátora Churche a kongresmana Pikea, spolu s bývalým ředitelem CIA Jamesem Schlesingerem a hrstkou dalších lidí prý zničil tajnou službu.
Například James Schlesinger se nechal slyšet s tím, že cituji: Tajná služba byla Helmsovou pretoriánskou gardou. Měla příliš velký vliv v agentuře a byla příliš mocná ve vládě. Hodlám ji omezit na minimum." To také udělal a během následujících tří měsíců během jeho funkce přišlo o práci více než sedm procent důstojníků CIA. James Schlesinger působil od února 1973 pouhých 6 měsíců ve funkci ředitele CIA, ale také v Pentagonu a ministerstvu energetiky ve službách tří amerických prezidentů, republikánů i demokratů. Jako ministr obrany za republikánských prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda v letech 1973 až 1975 vedl Schlesinger budování obrany, které mělo zajistit rovnováhu americké armády ve studené válce se Sovětským svazem. Když po půl roce James Schlesinger odešel ze CIA, Richard Nixon ho zaměstnal na ministerstvu obrany. Tam Schlesinger vydržel dva a půl roku.
Když odtamtud Schlesinger odešel, nahradil ho na ministerstvu obrany tehdy mladý Donald Rumsfeld. Vzpomínáte na éru George Bushe mladšího, když se stal prezidentem v roce 2000? Kdo tehdy vedl války do Afghánistánu a Iráku? Vedle ostatních i Donald Rumsfeld. Opět další propojení. Samotný James Schlesinger byl po útocích z 11. září 2001 jmenovaný do Poradního sboru pro vnitřní bezpečnost. Prezident George Bush mladší ho pak v roce 2008 vybral do čela komise, která se zabývala možnostmi, jak zlepšit kontrolu nad americkým jaderným arzenálem.
BěhemSchlesingerova působení v CIA v 70 letech došlo ke třem významným vojenským událostem ve světě. V roce 1973 se na Blízkém východě odehrála Jomkipurská válka, v roce 1974 Turecko napadlo Kypr a v roce 1975 Severní Vietnam ovládl Jih. V Jomkippurské válce Schlesinger doplnil zásoby Izraelcům, když se pro ně válka nevyvíjela dobře, a to navzdory Kissingerovým stížnostem, že tato akce rozhněvá Araby. 29. dubna 1975 Schlesinger oznámil, že Vietnam opustil poslední americký personál, a ukončil tak jedno z nejrozporuplnějších období v dějinách USA.
USAID: Bandité s koltem u pasu, prachy nebo kulka!
Po obrovských skandálech spojených s tajnými operacemi CIA začly Spojené Státy více své tajné operace maskovat. Každému bylo jasné, že s tajnými operacemi a svrháváním vlád CIA jentak neskončí, ovšem bylo důležité zavést nové mechanismy krytí tak, aby celé akce byly méně průhledné. V 80 letech proto Američané začli zakládat organizace, které měly za úkol provádět tyto tajné operace delikátnější formou a pod více vrstvami krytí a maskování. Jednou z prvních takových organizací byla USAID. USAID je americká rozvojová agentura US Agency for International Development.
USAID zajišťuje financování přes americký kongres např. Národní nadaci pro demokracii National Endovnment for Democracy, tu budu probírat hned v další kapitole. A tato Národní nadace pro demokracii zase realizuje financování Národního demokratického institutu Madelaine Albrightové a Michaela McFaula, nebo Mezinárodního republikánského institutu Johna McCaina.
Ovšem USAID byla přetransformovaná a vtažená do systému tajných černých operací od 80 let, i když vznikla mnohem dříve. USAID byla založená v roce 1961, aby, cituji, pomohla Spojeným státům získat "srdce a mysl" občanů v chudých zemích prostřednictvím občanských aktivit, hospodářské pomoci a humanitární pomoci. Typické eufemismy a metafory pro černé operace.
V rámci Kennedyho reorganizace byl pod USAID převedený program policejního výcviku zřízený za prezidenta Eisenhowera, Úřad pro veřejnou bezpečnost. Tento Úřad pro veřejnou bezpečnost byl zřízený v roce 1957, aby školil spřátelené zámořské policejní síly, jak být profesionálnější, demokratičtější, méně zkorumpované, ale ve skutečnosti byl tento úřad v podstatě prodlouženou rukou CIA, v jehož čele stál agent jménem Byron Engle a jehož řady byly tajně prošpikovány špiony CIA v horkých oblastech po celém světě. Pamatujete si na úvod prvního dílu, ve kterém jsem právě Byrona Engleho popisoval? Byron Engle po druhé světové válce během dvou měsíců vyškolil 100.000 japonských policistů na americké postupy a techniky práce. Američané zřídili tato komanda ve strategických místech po světě, připravená kdykoli zasáhnout, pokud by se politika vyvíjela v neprospěch USA. Tento výcvikový policejní program byl tedy přesunutý od CIA do USAID v rámci Kennedyho reorganizací.
Dvě hlavní funkce tohoto policejního výcvikového programu USAID spočívaly v tom, že umožňovaly CIA "dosazovat muže k místní policii na citlivých místech po celém světě" a přivádět do Spojených států nejlepší kandidáty na zaměstnance CIA.
Představme si jednu z klíčových osob jménem Dan Mitrione. Dan Mitrione byl policistou z malého města Richmond ve státě Indiana, který se přidal k FBI a počátkem šedesátých let byl v rámci Úřadu veřejné bezpečnosti USAID vyslán do Brazílie, aby tam vycvičil policejní síly rodící se demokratické vlády. O několik let později, v roce 1964, svrhl puč podporovaný USA demokraticky zvoleného brazilského prezidenta Joao Goularta a nastolil pravicovou vojenskou diktaturu, která vládla po následující dvě desetiletí za vydatné podpory z pokladny USAID a s nezbytným výcvikem a vybavením, které dodávali úředníci USAID jako Dan Mitrione. Brazílii jsem probíral na konci prvního dílu.
Do konce šedesátých let, kdy Dan Mitrione odjel do Uruguaye, USAID vycvičila více než 100.000 brazilských policistů v temném umění vládnutí prostřednictvím teroru; dalších 600 brazilských policistů bylo přivezeno do USA na speciální školení USAID v oblasti výbušnin a výslechových technik. Brazilská vojenská diktatura zavraždila nebo nechala zmizet stovky disidentů a tisíce dalších mučila a věznila. Mezi mučenými byla i tehdejší studentka Dilma Rousseffová, která byla zatčena v roce 1970 a byla podrobena bití do obličeje, které jí zdeformovalo zuby, a elektrickým šokům z autobaterií, což mělo za následek krvácení do dělohy. Kdo trochu znáte Brazílii, tak už víte, že právě tato Dilma Rousseffová se v roce 2011 stala na pět let brazilskou prezidentkou.I tak bylo zjištěno, že jí americká NSA odposlouchávala telefony.
Když byla Brazílie úspěšně pacifikovaná, byl Dan Mitrione v roce 1969 převelen na nové horké místo: Uruguay, která se zmítala pod vládou stále populárnějších levicových povstalců Tupamaro. Po nástupu do funkce nového vedoucího policejní výcvikové mise USAID v Uruguayi si Dan Mitrione zajistil dům v hlavním městě Montevideu a osobně odhlučnil sklep. Mitrione důkladně otestoval odhlučnění tím, že ve sklepě pustil ze sterea havajskou hudbu a postavil se na ulici, aby ji poslouchal, a později nechal jednoho ze svých stážistů střílet z pistole uvnitř odhlučněného sklepa, zatímco Dan Mitrione stál na různých místech ulice v sousedství. Jakmile byl Dan Mitrione spokojen, začal vyučovat lidskou anatomii a lidskou nervovou soustavu elitní uruguayské policejní úředníky, které USAID vybrala pro výcvik proti povstalcům v Americe. Poté – podle dvojího agenta CIA tajně pracujícího pro Kubu Manuela Hevii, začal Mitrione provádět hrůzné demonstrace mučení. Jako subjekty pro první testování Dan Mitrione sesbíral žebráky, kterým se v Uruguayi říká bichicones, z předměstí Montevidea a jednu ženu z hranic s Brazílií. Neprobíhaly žádné výslechy, pouze demonstrace různého napětí na různých částech lidského těla spolu s použitím drogy na vyvolání zvracení, a další chemické látky. Čtyři z Mitrioneho pokusných králíků byli umučení k smrti, včetně jedné ženy. Podle agenta Manuela Hevii se Dan Mitrione takové testování na pouličních žebrácích naučil při výcviku brazilské policie.
Dan Mitrione učil místní policii speciální formy mučení elektrošoky, zaváděl dráty tak tenké, že se vešly mezi zuby a dásně. Předváděl také léky, které vyvolávaly záchvaty prudkého zvracení, a radil s psychologickým mučením, například s přehráváním kazet s křikem ženy a dítěte v místnosti vedle výslechové místnosti, přitom zadrženému říkal, že to jsou jeho žena a dítě. Dvojitý agent Manuel Hevia o tom později napsal, cituji: "Zvláštní hrůzou kurzu byla jeho akademická, téměř klinická atmosféra. Mitrione byl perfekcionista. Byl chladně efektivní, trval na úspornosti námahy. Předčasná smrt, říkával, znamenala, že technika selhala".
A tohle všechno se dělo pod záštitou této humanitní občanské vznešené agentury USAID. Dan Mitrione byl její člověk, vedl výcviky pod USAID. Dan Mitrione převzal policejní výcvikový program USAID v Uruguayi v roce 1969 a během několika měsíců byla země zasažená obviněními z rozsáhlého mučení a zneužívání policie. V roce 1970 zahájil uruguayský Senát vyšetřování a vyslechl svědectví mučených mužů a žen, kteří byli podrobení elektrickým šokům, mrzačení pohlavních orgánů a psychickému mučení.
Když se situace v roce 1970 vyhrotila, byl dvojitý agent Manuel Hevia odvolaný zpět do Havany, aby ukončil svou dlouholetou práci kubánského špiona v CIA. Před odjezdem z Uruguaye se Manuel Hevia naposledy setkal s Danem Mitrionem:
"Naposledy jsem s Mitrionem mluvil jednoho večera u něj doma u skleničky. Řekl, že výslech považuje za složité umění. Nejprve je třeba zadrženého obměkčit údery a obvyklými nadávkami. Cílem bylo oběť ponížit, oddělit ji od reality, aby se cítila bezbranná. Žádné otázky, jen rány a urážky. Pak už jen tiché rány."
V srpnu 1970 povstalci z Tupamaro Dana Mitrioneho unesli a výměnou za jeho osvobození požadovali propuštění 150 povstalců z Tupamaro. Nixonova vláda veřejně zastávala stanovisko nevyjednávat s teroristy. Deset dní po únosu Dana Mitrioneho bylo v kufru auta nalezené jeho mrtvé tělo. Dostal, co si zasloužil. Odtajněné telegramy ukazují, že Nixonova vláda v zákulisí tvrdě prosazovala osvobození Mitrioneho nikoliv vyjednáváním, ale hrozbami teroru. Nixonovi lidé tlačili na své uruguayské protějšky, aby vyhrožovali nejen zabitím vězňů Tupamaros ve vazbě, ale také lovem na příbuzné vězňů a jejich zabitím. Jak uvádí Archiv národní bezpečnosti, poté, co bylo objeveno Mitrioneho tělo, uruguayské úřady udělaly přesně to, co Nixonovi lidé požadovali.
Devět dokumentů, které zveřejnil Archiv národní bezpečnosti, obsahuje důkazy o tom, že uruguayská vláda po Mitrioneho popravě rozpoutala činnost eskader smrti a že Spojené státy o těchto mimosoudních operacích věděly. Uvedu několik dalších příkladů policejních školení, která USAID prostřednictvím Úřadu pro veřejnou bezpečnost podnikla.
V minulém druhém díle krvavé historie CIA jsem probíral válku ve Vietnamu. Tady USAID školila policii a provozovala civilní věznice. Dále to byl třeba Laos. V roce 1967 USAID společně se CIA financovala soukromou opiovou leteckou společnost Xieng Khouang Air Transport. Pamatujete si na Teda Sheckleyho a Thomase Clinese, dvou agentů CIA, kteří rozjeli obří pračku peněz přes prodej opia z jihovýchodní Asie. Jejich soukromou leteckou společnost, kterou opium převáželi, financovala CIA spolu s USAID.
USAID působila také v Guatemale po svržení Guzmána v roce 1954, což jsem probíral v prvním díle krvavé historie CIA. USAID vycvičila do roku 1970 více než 30.000 guatemalských policistů, aby potlačili místní levičáky. O něco více než deset let později guatemalské eskadry smrti pod vedením diktátora Riosa Montta podporovaného USA rozpoutaly genocidu na mayských rolnících. Během postupných genocidních kampaní guatemalské armády proti Mayům do Guatemaly nadále proudila mezinárodní pomoc. Ať už záměrně, nebo z vědomé nevědomosti, poskytovaly guatemalské armádě finanční, technickou a materiální podporu USAID, americká organizace Food for Peace, OSN, soukromé dobrovolnické organizace dnes známé jako NGO, tedy nevládní organizace, a země Izrael a Tchaj-wan.
Dále třeba El Salvador. Počátkem 60 let minulého století agenti ministerstva zahraničí, zelených baretů, CIA a USAID zorganizovali dvě polovojenské skupiny, které se staly páteří systému eskader smrti v této zemi. V krátkém období mezi Watergate a Churchovým výborem se demokratickému senátorovi Jamesi Abourezkovi podařilo program policejního výcviku USAID zastavit. To znamenalo, že od té doby musel být USAID o něco rafinovanější.
Podívejme se na Haiti. Poté, co v prvních demokratických volbách na Haiti v roce 1990 zvítězil populistický levicový kandidát Jean-Bertrand Aristide, začaly USAID a Národní nadace pro demokracii poskytovat finanční prostředky opozičním skupinám, které se stavěly proti Aristidovi. O několik měsíců později, v roce 1991, byl Aristide svržený státním převratem.
Podívejme se na projekt masové sterilizace v Peru. Pokud byste si mysleli, že jde o nějaké relikty ze 40 nebo 50 let, jste na omylu, dělo se to v 90 letech minulého století. Na počátku 90 let získal Alberto Fujimori prezidentský úřad v Peru a rychle zavedl tvrdá opatření šokové terapie, která ožebračila miliony lidí. Peruánské zbídačené masy nereagovaly na šokovou terapii tak, jak si Alberto Fujimori a neoliberální konsensus mysleli. Fujimori, v současnosti ve vězení za zločiny proti lidskosti, se proto rozhodl, že jediným způsobem, jak snížit chudobu domorodého obyvatelstva, je snížit počet chudých domorodců. A to doslova. V letech 1996 až 1998 Fujimoriho režim násilně masově sterilizoval přibližně 300.000 žen, většinou domorodých obyvatel v Andách a amazonských oblastech.
Fujimoriho program masové nucené sterilizace je jedním z pouhých dvou takových národních programů známých od konce druhé světové války. A ano, Alberto Fujimori byl nadšeně financovaný z prostředků USAID, která na program věnovala 35 milionů dolarů podle dostupných dokumentů. USAID financovala také velké programy a projekty v Rusku v 90 letech na zbídačení obyvatel. Tomu se budu věnovat speciálně v Rusku po Studené válce, ale USAID se angažovala také v Palestině.
V roce 2006 deník Washington Post odhalil tajné propagandistické úsilí USAID ve výši dvou milionů dolarů, které mělo pomoci "umírněné" Palestinské samosprávě ve volbách proti Hamásu. Program v hodnotě přibližně dvou milionů dolarů vedla divize americké Agentury pro mezinárodní rozvoj. V páté epizodě budu ještě hovořit o vzrůstu pěstování a distribuce drog v Afghánistánu. Největší provincie, ve které se opiový mák pěstuje, sklízí a zpracovává je jižní provincie Hílmánd. A teď, věděli jste, že velkou část zavlažovacího systému v Hílmandu financovala naše americká USAID? Organizace, která působí jako krytí CIA pro veřejnost? To je chucpe!
Americká USAID financovala výstavbu zavlažovacího systému v provincii Hílmánd, aby se mohl zavlažovat opiový mák a hezky rostl. Tady máme prvotřídní přímé napojení na masírovku CIA, americkou agenturu USAID.
Myslím, že na výčet operací, které prováděla USAID v rámci jejího programu policejního výcviku Úřadu národní bezpečnosti, je to víc než dost. Jako poslední tu zmíním Kubu. USAID si v roce 2010 prostřednictvím nastrčených firem zaplatila vývoj ZunZuneo, což byla sociální síť a mikroblog ušitá na míru Kubáncům, kdy měla tato síť podobná Twitteru podnítit Kubánce k revoluci proti vládě a vyvolat tím cosi jako kubánské jaro. Zunzuneo je mimochodem kubánský slangový výraz pro zvuk, který vydávají kolibříci. Cílem bylo přimět kubánskou mládež, aby se zaregistrovala na tuto síť ZunZuneo, přimět děti k nesmyslnému tweetování, shromáždit o uživatelích nejrůznější údaje a pak je vyburcovat k protirežimnímu hněvu – revoluci "kubánského jara". Tento plán ZunZuneo selhal, hromada peněz zmizela (pravděpodobně do pokladny státem kontrolované telekomunikační firmy Castrova režimu, nebo se to alespoň říká).
Další pokus o rozdmýchání občanských nepokojů jsme zažili na Kubě v roce 2021. USAID má speciální oddělení s názvem Úřad pro přechodné iniciativy. Právě tento úřad spolupracuje se CIA v oblasti hi-tech propagandy v rámci využití moderních technologií, a destabilizačních programů na Kubě a jinde. USAID před několika lety spustilo další výzkumné oddělení s názvem Global Development Lab, která zkoumá využití umělé inteligence na ovlivňování politických procesů kdekoli na světě. Pokus na Kubě byl právě tím procesem, který selhal, ale v té době byli na samotném začátku.
Dále USAID spolu s Omidyar Network investovala do ukrajinských nevládních organizací, které koordinovaly a vedly revoluci na Majdanu v Kyjevě, která vedla ke svržení prezidenta Viktora Janukovyče.
To je to, co se odehrává v zákulisí, co nám učesaná a ulízaná média nikdy nesdělí. Jejich úkolem, úkolem korporátních médií, je zamlčovat takové informace, a vytvářet ideologickou clonu a psychologickou bariéru. Ve skutečnosti udržují systémovou architektoniku moci, neustále drillují dokola opakované mantry na zlého a hodného, neustále přiživují mýty a kulisy moci. USAID představuje jednu z nejaktivnějších rozvojových agentur západního světa. Ročně jí protékají sta miliony dolarů.
Jedná se o americkou vládní organizaci, a tedy logicky plní politická zadání americké vlády. USAID finančně odměňuje ty politiky cizích zemí, kteří prosazují linii politiky USA. To je základní podstata korupce, kdy si USAID prostřednictvím americké vlády kupuje zahraniční politiky, které korumpuje tak, aby vykonávali a prosazovali agendu USA.
A tohle není můj výmysl, nebo nějaká má hypotéza, ale přesně v těchto intencích hovořil republikánský poslanec sněmovny reprezentantů čili dolní komory amerického kongresu Jason Chaffetz. Jako nástroj politiky studené války byla agentura občas využívaná jako zástěrka pro operace a agenty CIA. Mezi nejznámější příklady patří zmíněný Úřad veřejné bezpečnosti, policejní výcvikový program USAID v Southern Cone, který také školil mučitele ohledně technik mučení.
Zajímavé je, že správcem agentury USAID je jistý Rajiv Shah. A kdopak je Rajiv Shah? No, prezident Rockefellerovy nadace. A když jdeme dále po stopě Rajiva Shaha, tak zjistíme, že tento správce agentury USAID a také Rockefellerovy nadace se stal také členem zbrusu nové globální neziskové organizace nejbohatších rodin a světových korporací. Tato organizace nese název Rada pro inkluzivní kapitalismus. Tato globální nadace byla založená pod záštitou Vatikánu s morálním vedením papeže Františka. Takže Rajiv Shah, správce agentury USAID, šéf Rockefellerovy nadace a člen globální neziskovky největších kapitánů globálního průmyslu Rada pro inkluzivní kapitalismus s podporou Vatikánu. Mapujeme tady naprosto prvotřídní napojení amerických rozvědek. Všude mají svoje lidi, svoje koně.
21. května 2003 ředitel USAID Andrew Nacios v projevu, proneseném na konferenci nevládních organizací, prohlásil, že v Afghánistánu měla spolupráce mezi nevládními organizacemi a USAID vliv na zachování Karzaiho režimu, přičemž afghánsky lid si myslí, že jejich život se stává lepším díky mechanismům, které nemají k americké vládě a centrální vládě žádný vztah. tečka Jen připomeňme, že Hamid Karzai absolvoval americký vládní program International visitors leadership už v roce 1987, tedy byl americkými kádry předpřipravený a pěstovaný k převzetí vedoucí funkce v budoucnu.
Ve vztahu k situaci v Iráku uvedl ředitel USAID Andrew Nacios, že co se týká nevládních organizací v zemi, je „důležité vykázat výsledky, ale stejně důležitým je ukázat souvislost mezi těmito výsledky a politikou Spojených států. tečka Ředitel USAID Andrew Nacios dal jednoduše nevládním organizacím na srozuměnou, že jsou nástrojem americké vlády, a že byly vytvořeny jako součást amerického říšského aparátu.
NED: Šedá zóna na hraně legality mezinárodního práva
Druhou nejdůležitější organizací, která přímo spadá pod USAID je National Endovnment for Democracy, v překladu Národní nadace pro demokracii. Zkráceně jí budeme říkat NED. Povšimněme si, že všechny podobné rozvracečské organizace napojené na zpravodajské rozvědky, mají ve svém názvu velkohubá vznešená slova o demokracii, svobodě nebo občanské společnosti. Nejprve si povíme něco o historii vzniku této organizace, a potom, abychom vůbec pochopili hierarchii strukturu provázání těchto amerických institutů nadací a think-tanků, se zaměřím na financování.
Když bylo na konci 60 let odhaleno, že některé americké privátní dobrovolnické organizace byly skrytě financované prostřednictvím CIA, aby vedly takzvaný boj myšlenek na mezinárodních fórech, dospěla tehdejší vláda prezidenta Johnsona k rozhodnutí, že takovéto financování by mělo přestat, a doporučila ustanovení ‘veřejno-soukromého mechanizmu‘ k financování zahraničních aktivit otevřeně. V 70 letech proběhlo masivní odhalení CIA atentáty na státníky cizích zemí, destabilizace vlád, což jsem popsal v minulých dílech, Írán, Gvatemala, Panama, Kongo, Brazílie, Čile, Nikaragua, ale také třeba operace Gladio v Itálii, kterou jsem nepopisoval atd.
Spustilo se obrovské celonárodní vyšetřování např. výbor vedený Frankem Churchem, Demokratem z Idaha, to jsem popisoval na konci předchozího dílu. Protože byla situace neudržitelná, reaganova správa vytvořila NED v roce 1983.
NED je soukromou organizací, a obecně lze říci, že NED podporuje takové politické strany a kandidáty, kteří jsou naklonění zájmům USA v dané zemi nebo oblasti. Konkrétně to jsou často kandidáti se silnými vazbami na vojenskou oblast a takoví, kteří podporují práva amerických společností investovat v daných zemích s minimálními omezeními. NED nepodporuje kandidáty, kteří se staví proti investicím amerických společností nebo ty, kteří slibují omezení práv investic těchto amerických společností.
Jedním z typických přímo ukázkových příkladů politika, který tvrdě prosazoval zájmy USA je u nás v Česku Alexandr Vondra, který obdržel v roce 99 ocenění od této organizace NED v podobě medaile.
Národní nadace pro demokracii NED poskytuje peníze, technickou podporu, zásobování logistiku, školící programy, mediální know-how, pomoc ve vztazích s veřejností a nejmodernější vybavení k výběru politických skupin, občanských organizací, odborů, disidentských hnutí, studentských skupin, knižních vydavatelství, novin a dalších sdělovacích prostředků. NED je dítko Allana Weinsteina. Allan Weinstein byl profesorem na Brownově univerzitě a Georgetownu a redakční kolega the Washingtom Post. Allan Weinstein je také výkonným redaktorem Washington Quarterly, což je středisko strategických a mezinárodních studií v Georgetownu, v podstatě takový mozkový trust, jehož stoupenci spolupracovali s Henry Kissingerem a Zbigniewem Brzezinskim.
Zbigniew Brzezinský člen Rockefellerových uskupení Trilaterální komise a Council on foreign relations výbor zahraničních vztahů objevil třeba známou smíchovskou rodačku Marii Janu Korbelovou, později známou jako Madeleine Albrightovou, která sedí ve správní radě ostře protiruské Eurasia Foundations nebo Aspen institutu, jehož pražská pobočka působí od roku 12 v ČR. Nebudu tu probírat do detailu Aspen a další instituce, jen chci nastínit, jak Američané začli tyto tajné operace rafinovaně maskovat pod jakousi šedou clonu, mlhovinu neprůhledných veřejnosoukromých nadací.
Allan Weinstein roku 1991 prohlásil, že to, co dělá NED dnes, dělala tajně CIA před 25 lety. Ředitel NEDu Carl Gershman otevřeně přiznal, že NED je krytím pro CIA v roce 1986. Tady přesně dokumentuje, jak Američané lépe a delikátněji dělají v podstatě stále totéž až dodnes. Jednoduše našli dostatečně důmyslný mechanismus, jakýsi střed, aby dosáhli téhož jako dříve CIA, ale aby to nebylo tak na očích. Zločinec nikdy nezačne sekat dobrotu, ale své zločiny lépe tajit. V letech 1983 až 1984 NED operoval ve Francii proti odborům, dále ve Venezuele Haiti apod.
Povězme si krátce o tom, jak je NED přímo napojený na americkou vládu. Předsedou rady NED je bývalý americký poslanec Vin Weber. Vin Weber je nadřízeným partnerem v poradenské firmě, která poskytuje strategické rady institucím, které jsou zainteresované v otázkách zákonodárných a výkonných odděleních federální vlády, tedy nejen legislativa, ale i exekutiva, o kterých se tvrdí, že mají být v demokraciích oddělené. Zřejmě Američané tohle staré konzervativní hledisko překonali, a pojali vyšší formu demokracie, kdy už jedna firma radí americké vládě rovnou v obou těchto pilířích, ono je to jednodušší, sníží se tím náklady na administrativu, lidské kapacity, když se to udělá všechno najednou, není s tím tolik práce, a aspoň se nemusí pořád trapně předstírat, že jsou moc výkonná a zákonodárná oddělené. Tímto způsobem je Vin Weber předseda rady NEDu úzce propojený s ovlivňováním zákonů na americkou vládu. Vin Weber je také obchodním partnerem republikánských politiků Jacka Kempa, Jeane Kirkpatrickové a Williama Bennetta.
Ředitel NEDu Carl Gershman působil v minulosti jako vrchní instruktor Jeane Kirkpatrickkové aktuálně členky rady Mezinárodního republikánského institutu. Carl Gershman byl jejím vrchním instruktorem v době, když byla za Reagana vyslankyní USA v OSN. Takže nejen že předseda NEDu Carl Gershman byl vrchním instruktorem republikánské poslankyně Jeane Kirkpatrickové, ale zároveň Jeane Kirkpatricková je obchodní partnerkou s předsedou rady NEDu Vine Weberem. Další přímé napojení předsedy rady NEDu Vina Webera na americkou vládu.Navíc Jeane Kirkpatrickková je členkou rady Mezinárodního republikánského institutu.
Něco málo k financování. NED dostává příspěvky od amerického kongresu v rámci americké informační agentury, a americké mezinárodní rozvojové agentury USAID.Tedy samotný NED financuje americká informační agentura, a americká mezinárodní rozvojová agentura USAID, které financuje americký kongres.
Čili NED není přímo financovaný americkou vládou, takže to je hlavní podstata, kdy pokud dojde k odhalení, že NED ovlivňoval přímo nějakou změnu režimu, manipuloval veřejné mínění u voleb ve prospěch jejich koně, jejich kandidáta, americká vláda si umyje ruce, protože ona přímo NED nefinancuje.
Americká vláda financuje americkou informační agenturu a americkou mezinárodní rozvojovou agenturu, a ty teprve potom zajišťují financování NEDu.A NED tyto čerpané prostředky od amerického kongresu prostřednictvím americké informační agentury a USAID rozděluje do dvou hlavních podskupin:
Mezinárodní republikánský institut a Národní demokratický institut.
Dále potom do Střediska mezinárodního soukromého podnikání Obchodní komory USA a International labor solidarity, které jsou najaté na podporu volebních a občanských iniciativ v cílových zemích. NED finančně podporuje také Odborový institut svobodného trhu Free Trade Union Institute.
Jedním z kongresových předáků, který stál za vytvořením NEDu je Dante Fascell, který byl dříve předsedou výboru zahraničních věcí sněmovny reprezentantů.A právě Dante Fascell prohlásil, že úmyslem tohoto institučního záměru bylo dát každé skupině kousek koláče. Prostě, aby je uplatili, jak republikány, tak demokraty, tak i obchodní komoru USA, aby všichni zastávali ve světě stejný zájem USA. A to se velmi daří, čili to je jeden z důvodů, proč fakticky není žádný velký rozdíl mezi republikány a demokraty.
Obě jsou uplacené systémem, velmi šikovně, obě se musí podílet na systému, aby z něj profitovali.
A oni to velmi dobře vědí, a proto to také rádi dělají.
To se podařilo, protože jak republikáni tak i demokraté rukuvruce tvrdě prosazují americké zájmy v mnoha zemích světa.
Tedy, sečteno a podtrženo, abychom si narýsovali tu hierarchii, a pokusili se to zpřehlednit. CIA už nemohla provádět nadále rozvracečské operace, svrhávání vlád, a tak Američané přišli s novým neprůhledným mechanismem v šedé zóně na hraně legality mezinárodního práva. Máme americký Kongres, který je na špici naší pyramidy. Ten financuje americkou informační agenturu a mezinárodní rozvojovou agenturu USAID. Ty pak financují náš NED, který tyto operace provádí, čili není přímo financovaný americkým Kongresem, který si tak může umýt ruce. A NED pak vyděluje finanční prostředky jak Republikánskému mezinárodnímu institutu tak Demokratickému národnímu institutu. Jak Republikáni tak Demokraté si ukousli půl koláče, a proto rukuvruce tyto operace podporují. Všichni kámoši v zákulisí, žádný rozdíl. Tohle si musíme zapamatovat, jakým způsobem Američané přehodnotili operace CIA. To, co dělala dříve CIA, dělají dnes tyto americké nadace podle slov jak Allana Weinsteina i Carla Gershvina.
Střední východ
Krátce potom, co Jimmy Carter nastoupil do úřadu, udělil milost odpíračům vojenské služby z důvodu svědomí vietnamské války. Jeho největší prioritou se stal Střední východ. 5. září 1978 začala v Camp Davidu, venkovském sídle amerických prezidentů ve státě Maryland, separátní egyptsko-izraelská jednání za účasti Spojených států amerických. Výsledkem jednání byla pak později rámcová dohoda o uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem a rámcová dohoda o dosažení míru na Blízkém východě. Izrael stál své síly z egyptského Sinaje, vyklidil tamější osady a zase Egypt garantoval volnou plavbu izraelských lodí skrze suezský průplav.
Dohody z Camp Davidu vedly poté k egyptsko-izraelské mírové smlouvě podepsané 26. března 1979. Třináctidenního jednání se účastnil vedle egyptského prezidenta Anvara Sadata a izraelského premiéra Menachema Begina i americký prezident Jimmy Carter se svými poradci. Těmi poradci byly známé firmy Zbigniew Brzezinski a Henry Kissinger. Po těchto třináctidenních rozhovorech tedy podepsaly Izrael a Egypt separátní mírovou smlouvu. To úsilí Jimmyho Cartera bylo symptomatické, protože věděl, že Sadat preferoval posílení egyptsko-amerických vztahů oproti tradičnímu spojenectví se Sovětským svazem. Takže určitý kalkul a mocenská vypočítavost tam byla více než zjevná. Navíc se na uzavření těchto mírových smluv napakoval i klasicky vojenskoprůmyslový komplex, protože Egypt i Izrael pak dostaly od americké vlády štědré dodávky vojenské techniky.
Takže opět uzavírá se mír, ale obě strany dostanou zbraně. No, řekněte, není to mír jak vyšitý? Jenže Írán se stal Carterovým prvním neúspěchem a to hodně nepříjemným. Uprostřed srpna 1978 podala CIA Carterovi mylnou informaci o Íránu. V této zprávě se tvrdilo, že země nebyla na pokraji revoluce, a dokonce se k ní podle CIA ani neblížila. William Quandt byl členem Rady národní bezpečnosti oddělení pro oblast Středního východu. Podle něj z rozhovoru, který jsem s ním našel, íránská revoluce znamenala velký obrat. On prohlásil, že před rokem 1979 Spojené státy a většina dalších zemí, nebraly islámský militantismus příliš vážně. Írán Ameriku nepříjemně překvapil.
Ani americké ministerstvo zahraničí, ani CIA nevěděly, že se blížila revoluce. Teherán – Rok 1979 znamenal pro Írán revoluční změny – monarchii nahradil republikánský režim. Do čela první islámské revoluce, jednoho z největších převratů století, se tehdy postavil bělovousý šíitský muslimský duchovní ajatolláh Ruholláh Chomejní, který se do Íránu vrátil 1. února 1979 po patnáctiletém exilu. Revoluce pak zvítězila 11. února, kdy padl zbytek vlády Šáhpura Bachtjára, posledního premiéra Jeho Veličenstva. Skončily tak přes rok trvající násilné demonstrace revolučně naladěné protimonarchistické mládeže a stoupenců demokracie i stávky ropných dělníků a zchudlého venkovského obyvatelstva. Když v Íránu propukly nepokoje, tak náměstek poradce pro národní bezpečnost v Carterově vládě požádal CIA o jakékoli informace týkající se islámského fundamentalismu. Odpověď zněla, že o ničem takovém nikdy neslyšeli. ajatolláh Chomejní žijící v exilu ve francouzském Neauphle-le-Château, luxusním zámečku nedaleko Paříže, připravoval islámskou revoluci už několik měsíců. Otevřeně ukazoval své plány na svržení feudálního režimu íránského Rézy šáha, kterého před 25 lety k moci dosadila CIA. Pamatujete na první díl a operaci Ajax z roku 53? Proto je důležité si tuto krvavou historii CIA pouštět od začátku, abychom pochopili souvislosti v plném rozsahu, a všechno se nám krásně spojovalo dohromady. CIA se domnívala, že i přes potíže, které doma šáh měl, disponoval velmi mocnou armádou a složkami tajné policie. Takže pokud by došlo k pouličním nepokojům, mysleli si, že by šáh tuto policii povolal. Američané měli za to, že by šáh dokázal i zabíjet, kdyby to bylo třeba, ale udržel by se u moci. Šéf CIA admirál Stansfield Turner tehdy několikrát veřejně prohlásil, že CIA neměla žádné náznaky toho, že by osmdesátiletý šíitský duchovní žijící ve Francii dokázal zorganizovat tak rozsáhlé revoluční hnutí.
CIA se ovšem velmi zmýlila. CIA a ostatní americké rozvědky nepochopily, že Chomejní byl schopný provést to, co tehdy provedl. A způsobem, jakým to provedl. Po celou dobu, co byl Chomejní v exilu, si ho na americké straně téměř nikdo nevšímal. Mulláhové se stali zdrojem fundamentalismu během Chomejního působení ve francouzském hlavním městě Paříži. Amerika nebrala jed, který se šířil po arabském světě, vážně. Mysleli si, že šlo jen o další sektu mezi všemi náboženskými sektami světa. Jeden agent CIA, který byl tehdy považovaný za jednoho z nejlepších pozorovatelů a a nejspolehlivějších analytiků Středního východu a Íránu prohlásil, že Chomejní se jen chtěl stát papežem, ale nechtěl být králem. Proto prý nebylo třeba se islámské revoluce v Íránu obávat. Samotný Réza šáh tento názor týkající se Íránu zastával také. Myslel si, že náboženské síly byly reakční a zastaralé, lehce manipulovatelné a podplatitelné, a že se jich nemusel obávat. Američané se jen snažili neutralizovat Komunisty, a ty ostatní nepovažovali za tak důležité. To se jim přirozeně vymstilo.
Byla to chyba, které se i v jiných směrech dopustila i americká vláda. Američané totiž příliš naslouchali svému Rézi šáhovi, kterého před 25 lety sami dosadili, a nedopřáli sluchu odpůrců uvnitř režimu a mimo něj. Na americké ambasádě nebyl ani jeden člověk včetně agentů CIA, který by třeba hovořil persky. Věnovali se cestování první třídou a nákladným večírkům na americké ambasádě v Teheránu s významnými lidmi, kteří Američanům říkali jen to, co chtěli, aby věděli. CIA neměla s islamistickým hnutím v Íránu téměř žádný kontakt.
Pamatujete si na někdejšího šéfa CIA Richarda Helmse, kterého jsem probíral podrobně v minulém díle? Richarda Helmse vyhodil prezident Richard Nixon proto, že odmítl lhát o aféře Watergate, a tím tak Nixona potopil a zlomil mu vaz. Tak tento bývalý ředitel CIA Richard Helms se stal americkým velvyslancem v Íránu. A právě Richard Helms dokonce zakázal CIA, aby kontaktovala opozici. To bylo z dnešního pohledu velmi nešťastné, protože Američané tak přišli o velmi cenné zdroje informací. A pokud se opozice dostane k moci, nemáte s ní navázaný žádný kontakt. To byla další chyba. Pokud americká vláda podporovala diktaturu Rézy šáha, která potírala své vlastní lidi, a navíc nařídila CIA, aby nemluvila s opozicí, pak se nabízí logická otázka, na co vůbec mít výzvědnou službu, pokud nesmí hovořit s opozicí tajně, aby o tom vláda nevěděla?
Bývalý šéf CIA, nyní americký velvyslanec v Íránu, už od roku 1953, kdy pomáhal s pučem vedoucím ke svržení předsedy vlády Mohammada Mossadegha, byl Richard Helmes blízkým přítelem Rézi šáha. Bezprostředně po aféře Watergate se Richard Helmes stal americkým velvyslancem v Íránu. Byl velvyslancem i během posledních šáhových dnů. Richard Helms šáhovi řekl, že ho Spojené Státy podpoří, že mu dají zbraňové systémy, které chtěl. Existovala tedy úzká spolupráce mezi Američany a Rézou šáhem. Ředitel CIA Stansfield Turner a manželka amerického prezidenta Rosalynn Carterová neustále posílali šáhově manželce povzbudivé vzkazy, aby se držela.
Šíitští fundamentalističtí duchovní posléze, 1. dubna 1979, vyhlásili Íránskou islámskou republiku. Šíitskému kléru a jeho stoupencům se podařilo změnit proamericky orientovanou sekulární monarchii ve strohý teokratický stát. Úspěch si zajistili promyšlenou propagandou vedenou z Paříže a kladoucí důraz na obnovení islámských hodnot. Posloužil i ostrý kontrast mezi šáhovým okázale předváděným pohádkovým bohatstvím a asketickým ajatolláhem Chomejním, žijícím střídmě a ve službě Alláha. Chomejní se po vyhlášení republiky stal až do své smrti v roce 1989 fakticky nejvyšším představitelem státu, duchovním a politickým vůdcem islámské revoluce a íránského lidu.
CIA se pak velmi pozdě dozvěděla, že Réza šáh byl smrtelně nemocný. Francouzi o tom věděli, ale CIA o tom neměla ani tušení. Francouzi Američanům tuto informaci o smrtelné nemoci Rézi šáha neposkytli. Ajatolláh Chomejní se vrátil do Íránu, a Spojené Státy se k šáhovi, který uprchl do exilu a v newyorské nemocnici umíral na rakovinu, otočily zády. Bývalý šéf CIA, později americký velvyslanec v Íránu Richard Helms navštívil šáha několik dní před jeho smrtí. V Íránu se tedy chopil moci Ajatolláh Chomejní.
Stárnoucí Chomejní na sebe naposledy upoutal pozornost 14 února 1989, když fatvou de facto uvalil trest smrti na britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho za jeho knihu Satanské verše, kterou označil za rouhání vůči islámu. Fatva způsobila zmrazení kontaktů na vysoké úrovni mezi Íránem a zeměmi Evropského společenství, které protiíránské sankce zrušily až 22. října 1990.
Američtí rukojmí v Teheránu
Carter ale musel řešit další krizi. Jak víme, Mohammad Rezá Pahlaví přijel na léčení do Spojených států, kde se léčil z rakoviny v newyorské nemocnici. To vyprovokovalo skupinu íránských radikálních studentů, aby zajali desítky rukojmích v americké ambasádě v Teheránu 4. listopadu 1979.
Za propuštění 60 amerických diplomatů žádala skupina íránských radikálních studentů vydání Rezy šáha, navrácení jeho majetku Íránu a závazek nevměšování se do íránských záležitostí. Krize s rukojmími a nepovedená vojenská operace na jejich vysvobození mohly zničit Carterovy politické ambice. Při obhajování prezidentského úřadu se utkal s Ronaldem Reaganem, o jehož kampaň se staral William Casey. Události v Teheránu Cartera naprosto pohltily. Prezident Carter svolal všechny své poradce a rozhodl se začít tajně vyjednávat s novou íránskou vládou o propuštění rukojmích ještě před prezidentskými volbami.
Jenže některý ze zaměstnanců Bílého domu předával informace o každém Carterově kroku týmu Ronalda Reagana. Dnes víme, že Carter byl tehdy velmi blízko k dohodě s Íránci o propuštění rukojmích ještě před volbami. Republikáni se to dozvěděli a uvědomili si, že pokud se Carterovi podaří rukojmí dostat na svobodu, měl Carter šanci ve volbách zvítězit. Proto se republikáni snažili, aby jeho operace nebyla úspěšná. Protože z nějakého důvodu Íránci přestali asi 2 týdny před volbami vyjednávat, prostě přestali. Jak k tomu došlo? Protože zaměstnanci Rady národní bezpečnosti vyzradili utajovanou informaci Reaganovu týmu, aby mu pomohli ke zvolení prezidentem. William Casey a další představitelé Reaganovy prezidentské kampaně se dohodli na dvou sériích schůzek v červenci a srpnu roku 1979 v madridském hotelu Ritz s Íránci na odložení propuštění Američanů držených jako rukojmí v Íránu až do doby po prezidentských volbách v listopadu 1980. Reaganovi asistenti slíbili, že dosáhnou lepší dohody, pokud počkají, až bude Carter poražený.
Probíhala tedy tajná operace, která měla položit prezidenta Jimmyho Cartera. Frank Carlucci byl tehdy zástupce ředitele CIA Stansfielda Turnera. A právě tento Frank Carlucci rezignoval, a vstoupil do týmu Ronalda Reagana. Brzy poté ho následoval Robert Gates. Jen taková drobná vsuvka, abychom si opět složili informace, pamatujete na operaci v Kongu, a zavraždění prvního demokraticky zvoleného prezidenta Patrice Lumumby, ve které měla prsty CIA? Tak tady jsme se poprvé setkali s tímto Frankem Carluccim, tehdy jako relativně nezkušeným zaměstnancem ministerstva zahraničí. Potom tedy povýšil, a stal se zástupcem šéfa CIA Stansfielda Turnera a nakonec se stal ministrem obrany. Pokud jste poslouchali můj dvoudílný speciál o 11. září, tak si možná vybavíte tohoto Franka Carlucciho, který seděl ve zbrojařském koncernu Carlyle Group spolu s Georgem Bushem starším jako ředitelem a mladším jako poradcem. Do Carlyle Group investoval i saúdský rodinný klan Bin Ládinů, ale také tam jako ředitel před Bushem starším působil pozdější afghánský premiér Hamid Karzai. Pěkně se nám to spojuje, protože za chvilku se podíváme na sovětskou invazi do Afghánistánu. Ale zpět k americkým rukojmím v Íránu.
Robert Gates pracoval pro Jimmyho Cartera, Frank Carlucci pracoval také pro Jimmyho Cartera, všichni tito muži pracovali pro Jimmyho Cartera. A najednou, jentak shodou okolností všichni tito muži zapojení v operaci amerických rukojmích v Íránu, operaci, kterou Carter rozjel, najednou začli pracovat pro Ronalda Reagana. Reagan se objevil na scéně, a všichni k němu přešli a práskali mu informace od Jimmyho Cartera.
22. září 1980 Irák napadl Írán. Íránská vláda nyní zoufale potřebovala náhradní díly a vybavení pro své ozbrojené složky. Carter přispěchal s druhým návrhem, že USA budou ochotné předat dodávky výměnou za rukojmí. Jenže CIA tuto informaci opět vyzradila Ronaldu Reaganovi a George Bushovi. Tento pokus o dohodu byl také předaný médiím. 11. října 1980 deník Washington Post přinesl zvěsti o "tajné dohodě, podle kteréby rukojmí byla propuštěna výměnou za náhradní díly americké výroby, které Írán potřeboval k dalšímu boji proti Iráku".
USA následně přerušily dovoz ropy z Íránu a prezident Carter dal zablokovat konta íránské vlády v amerických bankách. Přesto se rukojmí dočkali propuštění až za 444 dnů, 20. ledna 1981. Bylo to v den, kdy Jimmy Carter předal úřad svému nástupci Ronaldu Reaganovi. Bylo jasné, že Republikáni s tím neměli nic společného. Íránci se rozhodli Cartera ponížit tím, že rukojmí propustili až 20. ledna, tedy potom, co Carter opustil úřad. Zřejmě žádná dohoda mezi Republikány a jednotkami Chomejního neexistovala. To je dnes zřejmé. Je to jednou z konspiračních teorií, která se vůbec nezakládá na pravdě.
O 10 let později Jimmy Carter popsal v televizi tajné manipulace, cituji: Prezident Baní Sadr, vůdce Íránu tehdy podřízený Ajatolláhu Chomejnímu, při několika příležitostech veřejně oznámil novinářům, že byla uzavřená dohoda. Zbraně, které Íránci požadovali, byly dodané do konce roku 1982 prostřednictvím Izraele.
Po uzavření dohody se Írán mohl svobodně uchýlit k teroristickým činům proti Spojeným státům. V roce 1983 vyhodili teroristé podporovaní Íránem do povětří 241 příslušníků námořní pěchoty v sídle CIA na Blízkém východě. Íránci opět začali brát americká rukojmí výměnou za dodávky zbraní. 16. března 1984 byl William Francis Buckley, diplomat působící na americkém velvyslanectví v libanonském Bejrútu, unesený Hizballáhem, fundamentalistickou šíitskou skupinou se silnými vazbami na Chomejního režim. Buckley byl mučený a brzy se zjistilo, že tento diplomat byl ve skutečnosti vedoucím pobočky CIA v libanonském Bejrútu. William Francis Buckley také úzce spolupracoval s šéfem CIA Williamem Caseym při tajných jednáních s Íránci v roce 1980 v madridském hotelu Ritz.
Buckley měl Íráncům co říci. Nakonec podepsal čtyřsetstránkové prohlášení, v němž podrobně popsal svou činnost v CIA. Při tomto přiznání byl také natočený na video. William Francis Buckley nakonec zemřel na infarkt během mučení. Tehdejší ústřední postavou byl William Casey, manažer volebního týmu Ronalda Reagana. V té době William Casey cestoval po Evropě, jak jsem zmínil setkání s Íránci v Madridu.
Caseyho role zůstávala dlouhou dobu záhadou. Jak jsem zmínil, byl manažerem Reaganovy kampaně, a následně se stal po Stansfieldu Turnerovi ředitelem CIA. Ronald Reagan se rozhodl učinit z Williama Caseyho klíčového člena vlády dávno předtím, než se dostal do Bílého domu. William Casey byl tím, který stál za Reaganovým výrazným vítězstvím a definitivně připravil Jimmyho Cartera o naději na úspěch. Obratně řídil Reaganovu kampaň. Udělal všechno, aby zajistil Reaganovo vítězství. Obchodní aktivity Williama Caseyho z něj udělaly miliardáře. Casey působil také jako předseda americké komise pro burzu a cenné papíry, která kontroluje obchodování na newyorské burze cenných papírů. Ronald Reagan měl omezené znalosti zahraniční politiky. Proto dal Caseymu volnou ruku v rozhodování o novém směřování země. Během přechodného období informoval předchozí ředitel CIA Stansfield Turner budoucího prezidenta Reagana o světovém dění. Podával informace o sovětských raketách, jejich rozmístění, práci na zrušení sovětského raketového sila, bylo to podrobné a dlouhé informační setkání.
Jenže Reagan jak víme, býval hercem. A co takový herec může vědět o složité komplexní geopolitice. Během takové schůzky se prý Reagan zvedl, uvolnil si kravatu, a prohlásil, že v místnosti je horko. Potom se zeptal, jestli chce někdo kávu nebo něco jiného. Evidentně ho to nezajímalo. Potom už žádné informační schůzky neprobíhaly. Reagan je nenavštěvoval, ale chodili na ně jeho asistenti.
Afghánistán
Vraťme se ale ještě naskok na závěr vládnutí Jimmyho Cartera, protože právě tehdy vypukla invaze Sovětů do Afghánistánu.
V roce 1998 Zbigniew Brzezinski, poradce bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, v rozhovoru pro francouzskou publikaci Le Nouvel Observateur uvedl, že intervence USA do afghánsko-sovětské války nezačala v 80 letech, ale že "to bylo 3.Července1979, kdy americký prezident Carter podepsal první směrnici o tajné pomoci odpůrcům prosovětského režimu v Kábulu", což urychlilo sovětskou invazi do Afghánistánu.
Tedy, opět po nějaké době se dozvídáme, že důvod, proč Sovětský Svaz napadl Afghánistán bylo nikoli jako následek, ale jako příčina díky tomu, že Američané už půl roku předtím začali tajně podporovat odpůrce Sovětského Svazu. Sověti pak jako následek na Afghánistán zaútočili, protože se tam formovali mudžahedíni, kteří by mohli po nějaké době mocensky ohrožovat území Sovětského Svazu. Doslova to staví na hlavu celou historii tohoto krvavého konfliktu trvajícího 10 let, protože rozbušku opět zapálili Američané, koho by to ještě překvapilo?
Americký prezident Jimmy Carter byl v mnoha ohledech až schizofrenní. Například do období po sovětské invazi do Afghánistánu se nemohl rozhodnout, jak se k Sovětskému Svazu postaví. I přes přesun Rudé armády na afghánské hranice a opakovaná varování CIA, dělaly Spojené Státy ústupek za ústupkem, a prosazovaly proces vedoucí k uvolnění napětí. Politbyro Sovětského Svazu bylo po většinu roku 1979 nemocné nebo opilé. Celé Politbyro bylo tehdy v pozici udělat osudovou chybu.
V listopadu 1979 bylo vypáleno amerického velvyslanectví v pákistánském Islámábádu. Měsíc po nepokojích v Islámábádu, 12. prosince 1979 členové Politbyra podepsali dokument, ve kterém souhlasili s vojenskou intervencí v Afghánistánu. CIA upozorňovala na přípravy sovětské invaze do Afghánistánu. Věděli, že sovětské vojenské jednotky byly na místě, ale nemysleli si, že Sověti skutečně vstoupí do Afghánistánu. Špatně to vyhodnotili a udělali chybu.
Americká vláda ale věděla, že Sovětský Svaz měl možnosti, a že rozmístil své jednotky takovým způsobem, že mohl kdykoli začít operaci. Američané prostě nevěřili, že Sověti byli v té době schopní nasadit takové vojenské síly, které byly potřeba k efektivní akci v Afghánistánu.
Prezident Carter si vzal ponaučení z chyb CIA během íránské revoluce, a chtěl znát strategie zpravodajské služby, a chyby při zjišťování tajných informací. Šéf CIA Stansfield Turner propustil 700 vedoucích pracovníků a vyšších důstojníků CIA, a začínal zpravodajskou službu rušit. Stansfield Turner rozkládal CIA. Snižoval a snižoval stavy. Propustil stovky lidí, poslal je do penze. Zbavil se také mnohých zaměstnanců CIA v terénu. Byli to klíčoví lidé, kteří tu léta pracovali, a vyznali se. Odešli především ředitelé operací a velké množství dalších lidí. Zlikvidoval asi 700 pracovních míst, což bylo příliš mnoho. Celá infrastruktura CIA byla zničená. Infrastruktura, kterou budovali už od 50 let. Podle mnohých prostě Stansfield Turner CIA poškodil. Jeho úkolem bylo snížit množství zaměstnanců, a naopak zvýšit množství technologie. To bylo skutečným úkolem Stensfielda Turnera. Nebyla to jeho vina, byla to vina prezidenta Jimmyho Cartera.
Takže když v prosinci 1979 Sověti vtrhli do Afghánistánu, obrátil se Jimmy Carter na šéfa CIA Stansfielda Turnera, a řekl mu, že chce, aby s tím CIA něco udělala. A CIA se nad tím podivovala, protože neměla žádné zdroje. Poslední iluze, které Jimmy Carter měl o Brežněvovi, se rozplynuly v roce 1979, kdy sovětská armáda vpadla do Afghánistánu. Potom, co podcenil záměry Sovětů, se jeho domeček z karet zřítil, a objevil skutečný svět, neharmonický a nespravedlivý.
Jimmy Carter byl tím, kdo byl o Vánocích v prosinci roku 1979 nejvíce překvapený, když Sověti vpadli do Afghánistánu. Rozzuřil se, a byl hodně nespokojený. Neměl mnoho zkušeností s Komunisty, ačkoli ho zpravodajská služba upozornila na hrozící invazi do Afghánistánu. Byl prostě překvapený, že to Sovětský Svaz udělal a také zdrcený, protože si myslel, že s Brežněvem bude moct spolupracovat. Brežněv si zase myslel, že Carterovi to bylo jedno, tak se rozhodl, že vpadne do Afghánistánu a narazil, protože Carter byl proti.
Sověti viděli tu Carterovu stránku osobnosti, kterou samotní Američané paradoxně nikdy neviděli. Byla to jeho tvrdá, drsná stránka. Carter dramaticky svůj názor přehodnotil, a souhlasil s okamžitou pomocí afghánským mudžahedínům v podobě zbraní. Brzy nato Carter požádal šéfa CIA Stansfielda Turnera, aby vyzbrojili afghánské rebely na boj proti sovětské okupaci.
K invazi Sovětů do Afghánistánu došlo 24. prosince 1979. A první zbraně, které byly poslané přes Pákistán, dorazily 30. ledna 1980, což bylo dost rychle. CIA a vláda s podporou prezidenta Cartera začala s podporou afghánských mudžáhidů. CIA uzavřela tichou tajnou alianci s různými zeměmi, a tato aliance pracovala proti Sovětům. Jednalo se především o pákistánskou zpravodajskou službu Inter-Services Intelligence Directorate prezidenta Zii, který pomáhal financovat afghánský odboj, a saúdská monarchie, která hrála klíčovou roli při financování afghánského odboje. Snažili se Sovětům dalších 10 let ztěžovat život.
Záměr v roce 1979 a 1980 a po celá 80 léta byl jasný. Vyhnat Sověty z Afghánistánu. Na omluvu Američanů musím dodat, že Američané přece nemohli v roce 79 předvídat, že ti, které zásobovali zbraněmi určenými k porážce Sovětů v Afghánistánu, nakonec vytvoří něco tak strašného, jako Tálibán. Ovšem, když situaci zpětně hodnotíme, tak je jasné, že Tálibán vytvořili právě Američané. Američané vytvořili tuto armádu fundamentalistů, i když tehdy nevěděli, co dělali. Prostě nezohlednili kulturní realitu této země, tedy Afghánistánu. Během 80 let CIA poskytla mudžahedínům zbraně v odhadované hodnotě 3 miliard dolarů. Šéf CIA William Casey dostal možnost uplatnit jeho strategii boje proti Komunistům a Sovětskému Svazu v Afghánistánu, kde válka zuřila už několik let.
CIA dělala všechno proto, aby Sověti uvázli v konfliktu, který by trval 10 let, a který je z této oblasti nakonec vypudí. Šéf CIA William Casey změnil pravidla pro Afghánistán v roce 1985. Carter chtěl Sověty obtěžovat, trápit je, stěžovat jim život. V roce 1985 přiměl William Casey prezidenta Ronalda Reagana k podpisu rozkazu, ve kterém stálo, cituji: Jste tu, abyste zvítězili. Vypuďte je ze země.
Afghánské hnutí odporu bylo z dlouhodobého hlediska schopné porazit 120.000 sovětských vojáků. To nikdo nečekal. Jak je porazili? Dostávali obrovské množství vojenské pomoci od Američanů, která byla velmi důležitá. Například protiletadlové střely, které operace sovětských letounů skutečně velmi ohrožovaly. Bez protiletadlových střel použitých proti vrtulníkům by Sověti zvítězili. CIA dodávala afghánským mudžahedínům zbraně a peníze už za Cartera. Ale až za Williema Caseyho využívala CIA desítky partizánských skupin, nad kterými ale postupně ztrácela kontrolu. CIA jim dokonce dodávala nejmodernější zbraně, aby mohli na Sověty zaútočit.
Protiletadlové střely se dostaly do rukou islámských fanatiků výměnou za mlhavý slib, že budou použité jen proti Rusům. 10 let potom, co Sověti opustili Afghánistán, byly tyto zbraně stále v oběhu. Byla to zhruba miliarda dolarů ročně, celkem to dělalo asi 3 miliardy dolarů za úsilí v Afghánistánu. Dokonce je spočítané, kolik stála americké daňové poplatníky celá Studená válka. 13 bilionů, čili miliard miliard.
Jenže skutečnost, že Američané vytvořili ozbrojenou skupinu lidí vedla k dalším problémům. Jak jsme si řekli, americká CIA ve skutečnosti poskytovala afghánským mudžahedínům zbraně a instrukce. Jedním z příjemců této pomoci byl tehdy i Usáma Bin Ládin, člen saúdského rodinného klanu Bin Ládinů. Musíme pochopit tu linii, protože Saúdové byli američtí spojenci, a uzavřeli s nimi pakt o prodeji ropy za dolar. Tedy petrodolar. Dolarová měna byla krytá ropou, což se promítlo i do všech zemí vyvážejících ropu, tedy OPECu. Byli tedy spojenci, a vedle Pákistánu i Saúdská monarchie včetně mocné rodiny Bin Ládinů, financovala afghánský odboj, protože to byl bič proti Sovětům, proti sovětské ropě. Sovětská ropa konkurovala té Saúdské postavené na Petrodolaru. Proto se Saúdové tak mohutně angažovali ve financování afghánského odporu, ve kterém měli nasazeného svého člena Usámu Bin Ládina.
Dalšími klíčovými vůdci mudžahedínů byli Ahmed Šáh Masúd, Hamíd Karzáí, pozdější premiér Afghánistánu po vpádu amerických vojsk v roce 2001, který v roce 1987 absolvoval americký program International Visitors Leadership, dále Gulbuddín Hekmatjár a samozřejmě zmíněný Usáma bin Ládin. To je americký paradox. Podrobněji jsem tuto situaci popisoval v mém dvoudílném speciálu o 11. září.
Nejfundamentálnější skupiny, se kterými Američané tehdy spolupracovali, jsou ty, kterým později Američané čelili po roce 2001. Nebo chceme-li potomkům těchto skupin. Je to příklad zpětné reakce, bezděčných následků. CIA podnikla kroky, které měly pomoct vykrvácet sovětský Svaz a způsobit jeho pád. Nechápala však, že lidé, kterým pomáhala, nebojovali jen proti Sovětskému Svazu. Spojené Státy neměly mít tolik iluzí o svých spojencích v boji proti Sovětům v Afghánistánu. Amerika si své spojence nevybrala zrovna pečlivě a neměla nad nimi velkou kontrolu. Potom, co dosáhla toho, že Sovětský Svaz v Afghánistánu vykrvácel, nepokračovala ve spolupráci s lidmi, které podporovala. Prostě zavřela krám. Svět se po roce 1989 obrátil k Afghánistánu zády. Nikoli CIA, ta nebuduje národy. CIA má jen svou práci.
Jakmile Sověti odešli, zájem o stabilní Afghánistán rychle opadl, protože v éře těsně po skončení studené války si Spojené Státy monopolizovaly jiné krize. V důsledku toho Afghánistán upadl do chaosu, když váleční velitelé bojovali o kontrolu nad Kábulem. Nedostatek americké angažovanosti po odchodu Sovětů ponechal Pákistán jako hlavní sílu, která měla řídit postsovětské prostředí. USA nakonec Afghánistán po roce 89 opustily, a stal se z něj špatný stát, což zadělávalo problémy na další dekády. Výsledku jsme svědky dnes.
Závěr
To je pro tento díl všechno, milí posluchači. Určitě jste zvědaví, co uslyšíte příště?
Příště se podíváme třeba na to, že arabští šejkové, teroristé a mafiáni měli napojení na obří pračku peněz, nejzkorumpovanější banku v historii Bank of Credit and Commerce International. Ta spravovala peníze libanonskému Hizbaláhu, afghánským bojovníkům včetně Usámi bin Ládina nebo palestinským teroristům. Více se dozvíte v příštím dílu.
Podíváme se také na operaci v Nikaragui stejně jako na kauzu Írán kontras proti zdejší sandinistické vládě socialistů.
Podíváme se také, jak Američané dodávali Íráncům zbraně přes Izrael, který na tom vydělával miliony dolarů, ale také na klienta společnosti Kissinger Associates, společnosti exministra zahraničí Henryho Kissingera. Tím klientem byla italská Banca Nazionale del Lavoro. Právě její bagdátská pobočka prala peníze Saddámu Husseinovi v 80 letech proti Íránu. Američané dodávali zbraně Íránu, a zároveň financovali i Sadáma z Iráku. Opět strýček Sam platí a podporuje obě strany a mne si ruce, jak zisky rostou.
Budu pokračovat rozpadem sovětského svazu a podívám se i na dohodu CIA a KGB v uspořádání prostoru ve střední a východní Evropě. Těmto dohodám se vzepřel pouze rumunský Nicolae Ceaușescu, a proto ho zamordovali s jeho manželkou, a jejich rozstřílená zmítající se těla vysílaly všechny televize, aby uspíšili váhající politiky, ať drží hubu a souhlasí, jinak dopadnou jako on.
Doklepnu také Studenou válku resp. jakým způsobem západ financoval kampaň Borise Jelcina v Rusku stejně jako američtí poradci mu dělali PR a volební kampaně. Toliko o vměšování západu do ruských voleb.
Podíváme se podrobně na válku v zálivu, jak Saddám Hussein obsadil Kuvajt a jak Američané a mezinárodní společenství podnikly odvetná opatření. Podíváme se na nástup Billa Clintona a jeho přístup k CIA a dalším zpravodajským rozvědkám.
Doufám proto, že si příští díl rozhodně nenecháte ujít, bude to opět porce zásadních skutečností, které musíme vědět o tom, jak spolu ve skutečnosti globální mafie drží basu, a to mediálně deklarované nepřátelství na zlého a hodného je ve skutečnosti jen iluzí a pečlivě pěstovanými kulisami už od základní školy.
https://pando.com/2014/04/08/the-murderous-history-of-usaid-the-us-government-agency-behind-cubas-fake-twitter-clone/
https://pando.com/author/markamespando/