V angličtině se jim říká Black Ops, což znamená černé operace. Jsou to akce tajných služeb, o kterých často neví ani vláda. Americká tajná služba takto vyvolávala státní převraty, manipulovala s veřejností i médii nebo plánovala odstranění nepohodlných lidí.
V této trojdílné sérii Historie CIA vám odhalím pravdu, která byla celá desetiletí součástí přísně utajovaných dokumentů. Nebudu se soustředit na suchopárné popisy průběhů převratů, svržení vlád nebo revolucí, ale jednak se budu primárně soustředit na to, jakou roli v tom hrála samotná CIA a jednak to pojmu poněkud odlišným způsobem, a pokusím se proniknout do způsobu myšlení a povahy lidí, které ty operaci prováděli. Šlo totiž o krvavé akce, ve kterých častým nástrojem byla i fyzická likvidace, tedy vražda nepohodlných osob. Na tohle musíte mít prostě žaludek.
Samozřejmě ti, kteří takové operace režírovali nebo zorchestrovali, byli deprivanti, psychopaté nebo sociopaté, ovšem je nutno dodat, že nebyli osamocení. Velmi často tak činili s posvěcením samotnýchprezidentů. Americký prezident projevil přání, vyslovil své přání, a špinavou práci nebo tajné operace provedla diskrétně a v utajení CIA. Pokud by CIA nedostávala od prezidentů volnou ruku, nestala by se postupně mohutným státem ve státě, který se řídí vlastními pravidly.
7. prosince 1941 Japonsko znenadání zaútočilo na Spojené Státy. Japonské letectvo zničilo velkou část americké flotily, která kotvila v přístavu Pearl Harbor. Americké tajné služby vůbec o tomto útoku nevěděly. A co bylo horší, FBI nedala na varování sovětského dvojitého agenta. Krátce po svém nástupu do Bílého domu se prezident Harry Truman poučil z japonského útoku na Pearl Harbor, a vytvořil CIA. Bylo to jasné odmítnutí FBI a jejího tehdejšího mocného ředitele J. Edgara Hoovera, který tak ztratil moc nad strategickou rozvědkou a jejími aktivitami.
Je to děsivý příběh, který má počátek ve 40 letech. Harry Truman se tehdy rozhodl, že nenechá Edgaru Hooverovi v rukách zahraniční rozvědku. Harry Trumen ve skutečnosti neměl v úmyslu založit CI A v rámci FBI nebo je sloučit do jedné organizace. Znělo mu to jako Gestapo nebo KGB. Trumen ochotně schválil založení CIA a všichni toho od té chvíle litovali.
Pojďme se podívat na začátky CIA, na jakých kořenech byla založená a jak postupně rostla, sílila, bytněla a mohutněla. To je velmi důležité proto, abychom pochopili její význam dnes a dokázali objektivně zhodnotit způsob, jakým se Američané vměšují do záležitostí ostatních suverénních zemí světa. Abychom ale pochopili roli CIA, musíme si říct něco málo o té době. Vždy je třeba pochopit dobový kontext, abychom se dostali pokud možno co nejblíže do myšlení lidí té doby stejně tak jako do kontextu tehdejší geopolitiky, ve které CIA pracovala.
V období rudého strachu v letech 1950 až 1956 senátor Joseph McCarthy vedl v Kongresu hon na komunisty ve veřejném sektoru, odborech, na univerzitách a v Hollywoodu. Mladý právník Robert Kennedy pracoval v letech 52 až 53 jako poradce senátora McCarthyho a získal si pověst neústupného a tvrdého člověka. Jižní demokraté ovládali mnoho výborů Kongresu. Tito demokratičtí senátoři a zástupci Kongresu byli často politicky konzervativnější než republikáni ze severovýchodu a západu. Byli neochvějnými obhájci rasové segregace na Jihu a militarismu v zahraniční politice. Stejně jako politika se i odbory v USA v 50 letech minulého století posunuly doprava.
V roce 1955 se spojily dvě velké odborové konfederace AFL (American Federation of Labor) a CIO (Congress of Industrial Organizations). V čele nového subjektu, který zastupoval 15 milionů zaměstnanců, však stál bývalý prezident AFL George Meany, zarytý antikomunista (a člověk, který se později nepřímo podílel na podpoře převratu v Brazílii v roce 64. Celkově změny ve Spojených státech v 50 a na počátku 60 let snížily pravděpodobnost mírových vztahů mezi levicovými nebo středolevicovými vládami v Latinské Americe a vládou USA. Zintenzivnění studené války, americká paranoia z komunismu a opadávání progresivismu New Dealu z 30 a 40 let ve vnitřní politice USA, takové sblížení ztěžovaly. Místo toho byl pro Spojené státy v tomto období charakteristický národní bezpečnostní stát, vysoké výdaje na obranu, militarizace a sociální konformismus. Takto bychom mohli charakterizovat dobu, která panovala v 50 letech v USA.
Kořeny CIA
Ústředí CIA se nachází v Langley ve státě Virginie, 20 km od Washingtonu D.C. V této pevnosti pracuje 16000 lidí. CIA nemusí zveřejňovat svůj rozpočet ani organizační strukturu, klíčové pracovníky, počet zaměstnanců a jejich platy, ani jejich jména nebo pracovní zařazení.
Proslýchá se, že její celkový rozpočet dosahuje astronomických částek. Je známo, že počet jejich pracovníků vzrostl z počátečních 35 na současných 100.000. Její rozpočet poskočil z několika set tisíc dolarů na 28 miliard ročně.
CIA se podílí na špionáži mimo Spojené Státy, ale nesmí operovat uvnitř země. Tam je zase výsostné území FBI. Jednoduše Amerika zůstává doménou FBI.
Tehdejší americký prezident Harry Trumen rozhodl, že CIA se bude zodpovídat jen prezidentovi. CIA se ale brzy vymkla jeho kontrole, a stala se jedinou organizací, která směla v zahraničí plnit speciální a tajné úkoly. Když CIA vznikla, dostala jasný úkol. Získávat, třídit, vyhodnocovat a analyzovat tajné zprávy, a zasahovat jen tehdy, když selžou diplomatické snahy, a vojenská akce se nedoporučuje.
CIA byla jednoduše výsledkem Studené války. Její jedinou funkcí bylo určit kdy, jak, a kde napadne Sovětský Svaz Spojené Státy. Nic jiného. Z toho důvodu byla vytvořená. Vznikla po devastujícím útoku na Pearl Harbor, jak jsem uvedl na začátku.
Ve snaze upevnit svou roli nového vůdce takzvaného svobodného světa považovala vláda Spojených států za hlavní úkol zastavit ty země, které během druhé světové války projevovaly příliš výraznou nezávislost. USA proto zřídila silné centralizované policejní síly v Asii, Africe a zejména v Latinské Americe. Osobou, kterou Eisenhowerova vláda pověřila organizací pracovní skupiny pro policejní výcvik, byl Byron Engle.
Byron Engle byl vybraný díky svým zkušenostem s výcvikem japonské policie po druhé světové válce a se zřízením policejního poradního sboru v Turecku. Financování nového policejního programu údajně pocházelo z amerického ministerstva zahraničí, přestože Engle pracoval u CIA už od roku 1947.
Když se do Washingtonu nastěhovala Kennedyho administrativa, Engleho program začal žít novým životem. Skupinu kontrarozvědky na úrovni kabinetu vedl Maxwell Taylor, bývalý generál, který byl později jmenovaný velvyslancem USA v Jižním Vietnamu. Skupina kontrarozvědky byla spolu se CIA zodpovědná za vytvoření speciálních jednotek takzvaných zelených baretů, nebo za nový výcvik v protipovstaleckém boji na vojenských školách. Tato jednotka kontrarozvědky spolu se CIA také vytvořila nové kurzy na Středisku zahraničních služeb, které byly určené k tomu, aby se členové ministerstva zahraničí, CIA a vojenských složek seznámili s protipovstaleckými technikami.
Kromě toho byl zřízený zvláštní výbor pro policejní výcvik pod vedením U. Alexise Johnsona, který po celou dobu své kariéry pracoval ruku v ruce se CIA. Alexis Johnson se později stal zástupcem velvyslance v Jižním Vietnamu, ale ve své současné funkci jmenoval Byrona Engla vedoucím nového, rozšířeného policejního programu. Koneckonců, nevycvičil kdysi Byron Engle 100.000 japonských policistů za pouhé dva měsíce?
Američané tedy měli centra na strategických místech na všech světových kontinentech, a na těchto centrech nebo chceme-li vojenských základnách měli vycvičené jednotky, které byly připravené na příkaz Washingtonu aktivovat kdekoli na světě.
Tímto způsobem Američané začli uplatňovat svou moc. Vojenská policejní komanda kdykoli připravená zasáhnout kdekoli po světě. CIA působila všude po světě od Angoly přes africké Kongo, Afghánistán, Írán nebo v Latinské Americe. Byla to věčná tichá válka, která trvala desítky let, a v podstatě trvá až dodnes. Tak se ta hra jmenuje. Špioni CIA měli zjišťovat, co se chystalo. A nejlepším způsobem, jak to provést, bylo proniknout do té které organizace. Někoho tam nasadit, nebo naopak někoho od nich získat. Přesně tak Američané pracují stejně jako ostatní zpravodajské služby.
Jenže od začátku se to začalo kazit, a Američané se už dostávali na scestí. To proto, že těsně po druhé světové válce importovali do USA kolik jen Nacistů mohli. Budoucí šéf CIA Allan Dulles odletěl v roce 1943 do Švýcarska, aby začal tajně jednat s několika nacistickými vůdci.
Nejprve byl navázaný kontakt s generálem Rainhardem Gehlenem, který byl hlavou Hitlerových tajných služeb. Dále Otto von Bolschwingem, pravou rukou architekta Holocaustu Adolfa Eichmana a také Klausem Barbim přezdívaným Řezník z Lionu. Všichni tito váleční zločinci pracovali pro CIA, když skončila Druhá světová válka. Allen Dulles byl uznávaným právníkem na Wall Streetu. Detailně jsem tyto záležitosti rozebíral v trojdílném cyklu Utajení démoni Nacismu. Pokud jste neslyšeli, rozhodně vám doporučuji, protože vám budou vstávat vlasy na hlavě.
Amerika se tehdy doslova infikovala Nacisty hned po Druhé světové válce. To byla první obrovská chyba. Druhou chybou se časem stalo přesvědčení, že Američané mohli zasahovat do záležitostí jiných zemí a doslova svrhnout vlády tím, že Američané upláceli a ovlivňovali určité skupiny.
V roce 1953, kdy vrcholila Studená válka, byl Allen Dulles jmenovaný ředitelem CIA. Po jeho jmenování, speciálních a tajných operací stále přibývalo. Když se ohlédneme zpět do roku 47 přesto, co se stalo v Íránu, Guatemale, Kongu, Vietnamu nebo Čile, uvidíme stejné postupy opakované pořád dokola. CIA uskutečnila řadu tajných operací. Jedním z důvodů, proč to dělala, bylo, že to nedělal nikdo jiný, jednoduše nebyla žádná konkurence. Dalším důvodem bylo, že prezidenti přišli na to, že mohli tento nástroj používat tajně, aniž by museli cokoli vysvětlovat Američanům.
Od té doby se změnilo hodně věcí. Když byl ve funkci prezident Dwight Eisenhower nebo i na počátku Kennedyho vlády, panovala mnohem větší disciplína a utajení. A samozřejmě byla také doba, kdy CIA skutečně dokázala svrhnout vlády jako např. v Íránu, Guatemale atd.
V Americe se o těch operacích nemluvilo, protože o nich nikdo nic nevyzradil. Američané využili svou moc v minimálně 30 zemích na celé planetě k nastolení vyhovujících vlád. V dílech tohoto cyklu Krvavé historie CIA nebudu samozřejmě probírat úplně všechny, protože je jich tolik, že bych to musel zpracovávat minimálně půl roku ne-li déle, a to se mě jednak nechce a jednak mě to přijde zbytečné.
Úkolem tohoto cyklu Krvavá historie CIA je nastínit scénáře, co za podnik je CIA, setřít ten nános propagandy vlajkonoše svobody a demokracie, kterým se USA tak pyšně honosí a ze kterého mentoruje zbytek světa, ale hlavně poukázat na hloubku mentality a myšlení psychopatů, sociopatů a deprivantů na klíčových pozicích rozvědek i samotných jejich agentů nebo důstojníků. Mým záměrem ale je představit systém, nástroje a metody CIA, které používají dodnes. Samozřejmě ty nejbrutálnější metody museli zakázat, ovšem o to delikátnější beranidla k prosazení cílů USA používají dnes díky moderním technologiím viz např. odposlechy švýcarské společnosti Crypto, kterou používali jak Američané tak německá rozvědka BND. Američané takto odposlouchávali hlavní politiky vlád do roku 18. Nenechme se proto chlácholit, že jde o minulost, a nic takového se dnes už neděje. Bohužel, jak uslyšíme, a postupně se k tomu propracujeme, děje se tak stále i dnes.
Rodinný klan prezidentů Rooseveltových (vazby na CIA)
Než se vypravíme do první velké akce CIA, kterou byl Írán, uveďme si pár zajímavých faktů o rodině Rooseveltových, protože to je takové předpolí před samotnou operací Ajax, které chci probrat.
Jak jistě víme, Spojené Státy měly dva prezidenty z rodinného klanu Rooseveltů. Theodore Roosevelt 1901 až 1909 a jeho pátý bratranec Franklin Delano Roosevelt 33 až 45. První dáma Franklina Roosevelta Eleanor, byla neteří Theodora Roosevelta. A vnukem toho prvního Roosevelta, Theodora Roosevelta, byl Kermit Roosevelt junior. A tento Kermit Roosevelt mladší byl postavený do funkce vysokého důstojníka CIA pod jejím šéfem Allanem Dullesem.
A zase, když to klubko rozmotáváme, tak Allan Dulles jednal s Nacisty ve Švýcarsku v roce 1943 pod tehdejším prezidentem právě druhým Rooseveltem, a to Franklinem Rooseveltem. Takže: Za prvé. Pozdější šéf CIA Allan Dulles jednal s Nacisty ve Švýcarsku roku 1943 na příkaz Franklina Roosevelta. Za druhé. Allan Dulles přijal do CIA Kermita Roosevelta, vnuka jiného z klanu Rooseveltů, Theodora Roosevelta. Logicky z této minichobotnice vztahů vyplývá, jak Rooseveltové měli přímé vazby na zpravodajské rozvědky.
Franklin Roosevelt instruoval Allana Dullese k jednání s Nacisty ve Švýcarsku roku 1943, a druhý Roosevelt, Kermit Roosevelt junior, vnuk Theodora Roosevelta, pracoval pod Allanem Dulesem jako vysoký důstojník CIA. Ty vazby jsou nejen profesionální, ale příbuzenské a rodinné. Takto se formují a odvíjejí elitní funkce. Příbuzní, spřízněné osoby rodinnými nebo pokrevními svazky, se instalují do nejvyšších elitních řídících a vrcholových pozic. Prezidenti, náměstci, poradci, kapitáni průmyslu, guvernéři, soudci, státní návladní resp. u nás státní zástupci nebo šéfové zpravodajských služeb. Tohle je jen taková odbočka jako předpolí pro operaci Ajax v Íránu.
Operace Ajax (Írán 1953)
19. srpna 2013 CIA poprvé veřejně přiznala svou účast na puči proti zvolenému íránskému premiérovi Mohammadu Mossadeghovi v roce 1953. Odtajněné dokumenty poskytly podrobnosti o tehdejším plánu CIA, který vedl vysoký důstojník Kermit Roosevelt mladší, vnuk amerického prezidenta Theodora Roosevelta. V průběhu čtyř dnů v srpnu 1953 Roosevelt zorganizoval ne jeden, ale hned dva pokusy o destabilizaci íránské vlády, čímž navždy změnil vztahy mezi touto zemí a USA.
Mohammad Mossadegh byl zvolený v dubnu 1951, a v Íránu byl oblíbenou osobností. Během svého působení zavedl řadu sociálních a hospodářských reforem. Mossadegh také zrušil íránské feudální zemědělství a nahradil ho systémem kolektivního zemědělství a státního vlastnictví půdy. Z těchto reforem bylo nejvýznamnější znárodnění íránského ropného průmyslu. Velká Británie kontrolovala íránská ropná naleziště po celá desetiletí prostřednictvím společnosti Anglo-Iranian Oil Company. Kmenová společnost byla samozřejmě British Petroleum. Po měsících jednání premiér dohody přerušil a odmítl další zapojení Britů do íránského ropného průmyslu.
Britská vláda zahájila vůči Íránu mezinárodní embargo, a uvrhla tak celou zemi ve zmatek. Britské a americké ropné společnosti ale považovaly tato opatření za nedostatečná, a z Íránu se zcela stáhly. Donutily britského ministerského předsedu, aby se s pomocí amerického prezidenta Eisenhowera Mosadegha zbavil. Británie se tedy obrátila na Spojené státy s žádostí o pomoc, což nakonec vedlo CIA k zorganizování svržení Mossadegha a obnovení moci Mohammada Rezy Pahlavího, posledního íránského šáha.
Novým vůdcem byl vybraný nacionalistický generál Fazlulláh Záhidí a kvůli jeho podpoře u veřejnosti byly podplaceny noviny i členové parlamentu. Do Iránu byli také dopravení agenti, kteří podporovali Mossadeghovu opozici a pořádali demonstrace. Na to, že to byla jedna z prvních operací CIA, to měli Američané dobře promyšlené. Tak třeba počátkem srpna 1953 íránští agenti CIA, vydávající se za socialisty, vyhrožovali muslimským vůdcům "krutými tresty, pokud se postaví proti Mossadeghovi", čímž vyvolali dojem, že sám Mossadegh potlačuje disent. To vedlo k tomu, že se náboženská komunita obrátila proti Mossadeghovi. 19. srpna 1953 vypukly v ulicích Teheránu masové protesty, při kterých zahynulo téměř 300 lidí. Byl zavražděný velitel íránské policie, nebo dům významného duchovního vyletěl do povětří. Íránský premiér Mohammad Mossadegh byl brzy svržený při převratu, který zorganizovala CIA a britská rozvědka MI6. Do čela Íránu byl znovu dosazený šáh Mohammad Reza Pahlaví.
Vysoký důstojník CIA Kermit Roosevelt se rychle zmocnil kontroly nad íránským tiskem tím, že jej podplácel a šířil protimossadeghovskou propagandu. Totéž si chlapci ze CIA pojistili i na druhé straně, tedy v samotné Americe. Ve spolupráci s ministerstvem zahraničí CIA podsouvala hlavním americkým médiím upravené informace, aby ovlivnila názor veřejnosti na Írán. Vysoký důstojník CIA Kermit Roosevelt získal spojence mezi islámskými duchovními a přesvědčil šáha, že Mossadegh představuje hrozbu.
Posledním krokem byl dramatický pokus zadržet Mossadegha v jeho domě uprostřed noci. Převrat se však nezdařil. Mossadegh se o něm dozvěděl a ubránil se. Druhý den ráno oznámil v rozhlase vítězství. Mossadeghovi se navíc podařilo v srpnu 1953 rozpustit parlament a koncentrovat moc ve svých rukou.
Mezitím iránský šáh na naléhání CIA podepsal dekret, který Mosaddeka zbavoval funkce a nahradil jej Záhidím. Mossadegh si myslel, že má vyhráno, ale vysoký důstojník CIA Kermit Roosevelt se nevzdával. Zorganizoval druhý puč, který se podařil. Mossadegh byl postavený před soud a strávil život v domácím vězení.
Šáh Mohammad Reza Pahlaví se vrátil k moci a vládl dalších 25 let až do íránské revoluce v roce 1979. Na převrat z roku 1953 se později odvolávali studenti a politická třída v Íránu jako na důvod k pozdějšímu svržení šáha. Tento převrat nebyl kdovíjak skvěle naplánovaný, CIA se teprve učila precizovat a dolaďovat metody orchestrování a režírování převratů, občanských nepokojů a podněcování revolucí. Za tímto převratem stála British Petroleum. Britský ministerský předseda tehdy zašel za americkým prezidentem Eisenhowerem, a sdělil mu, že existovala hrozba, že přijdou o ropná pole v Íránu. Stejně jako Američané potřebovali Saúdskou Arábii, Britové potřebovali Írán. Britové ale potřebovali Američany nějak získat pro operaci v Íránu, protože na tom tratila British Petroleum. Když Britové tedy přišli se žádostí na Eisenhowerovu americkou vládu, nepřesvědčovali amerického prezidenta tím, že získá podíl na íránské ropě. Tvrdili že Mosadegh ztrácel moc ve prospěch Komunistů. Britové tvrdili, že Sovětský Svaz pak získá Írán stejně jako komunisté tehdy zvítězili v Číně. A vy, pane prezidente, nechcete být tím, kdo bude muset odpovídat na otázku, kdo prohrál Írán, sugestivně manipulovali Britové.
V tomto případě se postupovalo velmi formálně. Bylo to zorganizované. Tvrdili, že Mosadegh byl špatným vůdcem, že byl slabý a neměl rozum, a naopak že komunisté byli silní. Šáh Réza Pahlaví byl prý ale také slabý a nebude s tím nic dělat. Proto museli zasáhnout bokpoboku, aby Írán zachránili před Sověty. Tak stroze to bylo řečeno. Tak do toho šli ve společném boji.
Američané nechtěli vést válku jako v Korei, ale začli si uvědomovat, že tajné operace, jako byla právě ta v Íránu, byly lacinější a efektnější. CIA byla aktivnější a Allen Dulles se stal šéfem CIA s pověřením být aktivnějším. Američané si uvědomili, že svrhnout vládu v Íránu za pomoci CIA byl levný způsob, jak se stát velmocí. Byl to velký úspěch, proto to zkoušeli v Guatemale a na jiných místech. Ke Guatemale se záhy dostanu. Bylo to snažší, Ale jestli je to morálnější, to nikoho nezajímalo.
Takže popíchnout, rozdmýchat nepokoje, občanský neklid, poštvat nějaké skupiny proti sobě, a pak z toho těžit. Američané se naučili jako světovíbarmani míchat tento toxický koktejl se surovinami, kterými začali celkem lacině zasahovat a ovládat stále více vlád po světě ve svůj prospěch.
Operace Success (Guatemala 1954)
Několikrát jsem se tu dotkl akce, kterou CIA provedla v Guatemale, pojďme se právě proto na Guatemalu podívat. Šlo totiž o jednu z prvních velkých akcí americké tajné služby v Latinské Americe. Odtajněné dokumenty o svržení vlády v Guatemale čítají 180 tisíc stran. Já jsem pročetl pouhou polovinu, ne, dělám si samozřejmě legraci, ale ty hlavní rysy státního převratu v Guatemale jsou zcela jasné.
V roce 1951 si lidé v Guatemale zvolili za prezidenta levicově orientovaného důstojníka Jacobo Árbenze Guzmána, který se rozhodl pokračovat v pozemkové reformě podporující malé rolníky. Pokračoval už de facto v tom, co začal už jeho předchůdce Juan José Arévalo. Tento politicky umírněný profesor filozofie byl hlavou státu v letech 45 až 51 a Árbenze udělal ve své vládě ministrem obrany. V červnu 54 se guatemalský prezident Jacobo Árbenz Guzmán rozhodl, že dá těm nejchudším farmářům několik hektarů země, která patřila nadnárodní americké společnosti United Fruit Company. Zavedl také vývozní daň na banány, kterou byla tato americká firma postižená. Guatemala byla největším vývozcem banánů a tropického ovoce v Karibiku. Pro Guatemalu šlo v tomto případě o nenahraditelný zdroj příjmů.
Veškerá země v Guatemale, a tedy veškerá ekonomika byla ovšem v rukou americké společnosti United Fruit Company. Dnes se tato společnost jmenuje Chiquita Brands International. Se svým půl milionem hektarů byla United Fruit Company největším vlastníkem půdy. Byla mocná a chovala se v řadě směrů jako násilnický feudál. Zatímco naprostá většina lidí žila v bídě, úzká vrstva 2,2 procent boháčů vlastnila 70 procent obdělávané půdy. Na základě této pozemkové reformy z roku 1952 vláda zestátnila v březnu 53 asi 93 tisíc hektarů půdy – šlo přitom o neobdělávanou půdu všech plantáží nad 83 hektarů. Středně velkých farem a obdělávané země se reforma nedotkla.
United Fruit zuřila. Žádala na státu odškodnění 16 milionu dolarů, ale dostala pouhých 525 tisíc. Zatímco guatemalská vláda ocenila jeden akr na 2,99 dolaru, americká vláda jej ocenila na 75 dolarů za akr. Ovocnáři se chytili do vlastní pasti, protože kompenzace se vyplácela na základě přiznaných daní, ve kterých si United Fruit Company dlouhé roky uměle snižovala hodnotu pozemků v jejím vlastnictví. Na ovocných farmách vydělávaly nejvíce velké firmy napojené na nejvyšší kruhy v USA, šlo tedy reálně o ohrožení jejich zisků.
Když Guatemala chtěla zavést celkem pochopitelně daň z vývozu banánů, společnost United Fruit požádala americkou vládu, aby v podstatě Guatemalu zruinovala. Byli to lidé blízcí Bílému domu, Pentagonu a vládě vůbec. Měli na americkou vládu obrovský vliv a mohli požadovat Guzmánovo svržení. Jacobo Árbenz Guzmán stál prostě na té špatné straně. Udělat něco pro lidi znamenalo pro americké kořistníky automaticky Komunismus. V tomto případě Američané nařkli Guzmána ze sympatie ke guatemalské komunistické straně PGT (Partido Guatemalteco de Trabajo). Nutno podotknout, že tato strana měla v guatemalském sedmapadesátičlenném parlamentu zastoupení jen v počtu čtyř poslanců. Neměla ani žádného ministra. Nicméně měla silný vliv v odborech a na ministerstvu zemědělství, které realizovalo pozemkovou reformu.
Ovšem, jak to Američané umí, došlo k fingovanému útoku, který měl vytvořit záminku pro odůvodnění celé akce. Součástí kampaně byl například i fingovaný sklad zbraní na pobřeží Nikaraguy. CIA tvrdila, že výzbroj tam dopravila sovětská ponorka na podporu Guzmána. Ve skutečnosti je tam dovezlo letadlo USA a náklaďák půjčený americkými agenty. CIA si dokonce připravila rozmazané, údajně náhodně pořízené foto ponorky. Komu zbraně patří, měla na místě dokládat odhozená krabička guatemalských cigaret.
Na tomto převratu je paradoxní, že této americké falešné propagandě nakonec nahráli nechtěně do karet i Čechoslováci. Guzmán potřeboval pro svou armádu zbraně, ale protože je kvůli americkému embargu vyhlášenému už roku 49 nemohl nakoupit, od roku 1952 ani ze třetích zemí jako Kanada, Německo nebo Rhodesie, upřel zrak na východní blok, konkrétně na Československo. Guzmán požádal diskrétně o pomoc komunisty z PGT, jejíž generální tajemník José Manuel Fortuny odcestoval v listopadu 1953 tajně do Prahy. Tam se setkal s prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, pozdějším československým prezidentem od roku 1957. Českoslovenští komunisté zřejmě netušili, co přesně se ve střední Americe dělo a svolili k prodeji zastaralého vojenského materiálu z druhé světové války. V nákladu byly jak zbraně německého wehrmachtu, tak československý a britský vojenský materiál z druhé světové války – od samopalů po protitankové kanóny. Obchod konkrétně domluvil Árbenzův člověk, bývalý major Alfonzo Martínez, který odletěl do Evropy oficiálně na léčení do Švýcarska, odkud pocházela rodina prezidenta Árbenze, avšak ve skutečnosti zamířil do ČSSR. Více než pět tisíc beden o váze dva tisíce tun dopravila do polského Štětína československá společnost Metrans, protože měla monopolní postavení v mezinárodním zasilatelství a námořní plavbě. V polském Štětíně naložili náklad na švédskou loď Alfhem. Ačkoli vyplutí motorového plavidla ohlásil CIA jeden její agent, USA její stopu na moři ztratily. Náklad československých zbraní mezitím přes přístavy Dakar a Curacao dorazil v klidu do guatemalského Puerto Barrios. Psal se 15. květen 1954. To ale byla přesně voda na mlýn Američanům, kteří to ihned označili za sovětské vměšování. Jeden z amerických kongresmanů přirovnal misi Alfhemu k připlutí sovětské lodi, na níž je ukryta atomová bomba, přímo do New Yorku. Atomovka už už exploduje… Image guatemalského prezidenta utrpělo těžkou újmu.
Bílý dům jásal. Díky, Praho, díky.
Samotný státní převrat v Guatemale byl naplánovaný během schůzky amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera, šéfa CIA Allana Dullese a jeho bratra Johna Fostera Dullese, který byl tehdy ministrem zahraničí. Opět, jak jsem hovořil o rodinném klanu Rooseveltů s vazbami na zpravodajské služby, tak tady je to něco podobného, rodinkaření nepotismus klientelismus na těch nejvyšších pozicích.
Šéf CIA Allan Dulles, který tajně jednal s Nacisty v roce 1943 ve Švýcarsku, má bratra Johna Fostera Dullese ve funkci amerického ministra zahraničí. Jen kontrolní otázka, mohlo by něco podobného probíhat tady u nás v Česku? Hned by se všichni rozeřvali, že je to diktátorské uchopení moci, ničení demokracie, autokratické pošlapávání svobody. Ale nejdemokratičtější z nejdemokratičtějších USA, to je naprosto v pořádku. Tedy ještě jednou Allan Dulles byl šéfem CIA, jeho bratr John Foster Dulles ministrem zahraničí. Bratři Dullesovi, kdysi uznávaní právníci na Wall Streetu, pak zastávali dva klíčové posty v Eisenhowerově vládě. Ministerstvo zahraničí a CIA. Allen Dulles vedle CIA také zasedal v radě společností United Fruit.
Obrovský střet zájmů, něco naprosto neslýchaného, korupce jak řemen. Šéf CIA Allan Dulles zasedal ve společnosti United Fruit, kterou ve spolupráci s prezidentem Eisenhowerem a jeho bratrem ministrem zahraničí Johnem Fosterem Dullesem, chtěli obhájit. Dva bratři. Jeden šéfoval CIA a druhý ministerstvu zahraničí. A jejich rodinná právnická firma působila ve společnosti United Fruit. Šéf CIA pracoval jako právník a lobbista pro United Fruit. A to nebylo všechno.
Tak třeba osobní sekretářka prezidenta Eisenhowera byla manželkou Edmunta Whitana, ředitele vnějších vztahů United Fruit. A tak bych mohl pokračovat dál. To byly ty nejvyšší kruhy, o kterých jsem mluvil před pár minutami. Allen Dulles řídil svůj podnik zvaný CIA z Wall Streetské kanceláře na Wall Street číslo 44.
Musíme si uvědomit jednu věc. Byla to špionáž. Šlo o to pomoci americkému obchodu v zahraničí. Prezidenti přišli na to, že mohli vydělat na korporacích prostřednictvím CIA. Odtajněné dokumenty této operace Ajax obsahují vše od hospodářského tlaku přes psychologický teror, sabotáže, obchodní bojkot, diskreditaci Guatemaly a vojenskou invazi až po seznamy lidí, kteří by měli být zlikvidovaní. Vraždy měly být dobře maskované, aby se od nich jejich strůjci mohli věrohodně distancovat a vydávat dementi. Listiny smrti obsahovaly hlavně jména komunistů. Ale také různě nepohodlných osob.
Následnou polovojenskou operaci v Guatemale poprvé naplánovala, řídila a uskutečnila sama americká tajná služba. Invaze do Guatemaly tak dostala zelenou. V dokladech CIA lze nalézt účty na operaci SUCCES za více než tři miliony dolarů. Třeba 800 tisíc dolarů za letadla (od dopravy zbraní po bombardování), 400 tisíc za zbraně a vojenský materiál, 250 tisíc za sabotáže a 270 tisíc za psychologické vedení války. K tomu patřily i rozhlas, novinové články, plakáty a karikatury.
V prosinci 1953 vytvořila CIA na vojenském letišti Opa Locka na Floridě operační velení invazní armády, která měla 480 členů, včetně pilotů letadel. Byli v ní guatemalští exulanti a žoldáci z USA a několika zemí Střední Ameriky. Američané to měli ošéfované i na mediální frontě naprosto stejně jako v Íránu. Sledujeme tady počátek architektoniky provádění státních převratů, kdy mainstreamová média tvoří kouřovou clonu a fíkový list k ospravedlnění těchto útoků. To se během desetiletí značně zdokonalovalo a vylaďovalo.
Samuel Zemurray, největší akcionář společnosti United Fruit Company, zorganizoval s pomocí Tommyho Corcorana v amerických médiích kampaň proti Guzmánovi. Propagandistická kampaň CIA zahrnovala distribuci 100.000 výtisků brožury s názvem Chronologie komunismu v Guatemale. Vyrobila také tři filmy o Guatemale určené k bezplatnému promítání v kinech. Z Floridy vysílala také propagandistická a dezinformační rozhlasová stanice Hlas osvobození (La Voz de la Liberation). Něco jako Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa později u nás. Byly šířené zfalšované fotografie, které údajně ukazovaly zohavená těla Arbenzových odpůrců.
A nastal ten osudový den. 18. června 1954 v 8 hodin ráno, překročily hranice 4 skupiny pěti set žoldnéřů v klíčových bodech na hranici se Salvadorem a Hondurasem, kteří byli podpoření leteckými nálety. Ovšem za kniply dakot, mustangů a thunderboltů z druhé světové války seděli najatí američtí piloti. Účelem bylo vzbudit zdání, že šlo o první vlnu opravdové vojenské invaze USA a donutit prezidenta odstoupit. Tato letadla také shodila nad Guatemalou letáky s požadavkem, aby Guzmán okamžitě odstoupil, jinak bude země bombardovaná. Podobnou rozhlasovou výzvu vysílalo také rádio Hlas osvobození z Floridy provozované CIA.
Paradoxním se může zdát, že těchto pět stovek žoldnéřů nedosáhlo prakticky žádného vojenského úspěchu. Třeba u města Zacapa 122 útočníků rozprášila guatemalská četa o pouhých třech desítkách mužů. Bitvu přežilo jen 25 žoldáků. V Puerto Barrios žoldáky zahnali policisté a ozbrojení občané. Guatemalská armáda o zhruba pěti tisících mužích byla relativně dobře vyzbrojená a vycvičená.
Následovalo týdenní bombardování guatemalských přístavů, muničních skladů, vojenských kasáren a mezinárodního letiště. Že nám to připomíná Srbsko roku 1999? Jenom náhoda. Operace byla nakonec úspěšná. CIA zbavila moci guatemalského prezidenta Guzmána, který 9 dnů po začátku invaze, konkrétně 27. června 1954 ve čtvrt na 10 večer odstoupil. Guzmán se chytal stébla diplomatické karty, ale dokonce i OSN, na kterou vsadil, se od něj odvrátila.
Guatemalský ministr zahraničí Guillermo Toriello požádal OSN o pomoc proti tajným aktivitám Spojených států. Toriello velmi trefně obvinil vládu Spojených států, že "každý projev nacionalismu nebo ekonomické nezávislosti, jakoukoli touhu po sociálním pokroku, jakoukoli intelektuální zvědavost a jakýkoli zájem o pokrokové liberální reformy klasifikuje jako komunismus".
Rada bezpečnosti OSN rozhodovala 25. června, tedy dva dny před Guzmánovou rezignací, zda se bude "případem Guatemala" zabývat. USA se ale postaraly o to, aby se tak nestalo. Henry Cabot Lodge se snažil zablokovat projednávání rezoluce Rady bezpečnosti o vyslání vyšetřovacího týmu do Guatemaly. Když se mu to nepodařilo, vyvíjel nátlak na členy Rady bezpečnosti, aby hlasovali proti rezoluci. Velká Británie i Francie byly zpočátku pro, ale nakonec se pod tlakem Spojených států podvolily a souhlasily s tím, že se zdrží hlasování. V důsledku toho byla rezoluce zamítnuta poměrem hlasů 5:4. Pro byly jen Rusko, Dánsko, Libanon a Nový Zéland. Generální tajemník OSN Dag Hammarskjold byl jednáním USA natolik rozrušený, že zvažoval rezignaci na svou funkci.
CIA nahradila Guzmána vojenskou juntou generála Carlose Castilly Armase, který pučisty vedl. Zajímavé je, že i tohoto plukovníka si Američané předtím vycvičili, protože Carlos Castilla Armas získal část vojenského výcviku ve Fort Leavenworth v USA. Předtím už ale CIA poskytovala plukovníku Carlosi Castillu Armasovi finanční a logistickou podporu. S pomocí Anastasia Somozy vytvořil generál Castillo v Nikaragui povstaleckou armádu. Odhaduje se, že mezi lednem a červnem 54 vynaložila CIA na Castillovu armádu přibližně 20 milionů dolarů. Dva týdny po svržení prezidenta Guzmána přijel do Guatemaly Thomas C. Mann jako zástupce vedoucího mise na americkém velvyslanectví. Armasovu novou vládu okamžitě uznal prezident Dwight Eisenhower.
Prvním krokem nové vlády bylo zastavení zemědělské reformy, která ohrožovala finanční zájmy americké společnosti United Fruit a samotných Spojených Států. 19. července 1954 plukovník Armas vytvořil Národní výbor na obranu proti komunismu a vydal preventivní trestní zákon proti komunismu, aby bojoval proti těm, kteří podporovali Guzmána, když byl u moci. Během několika následujících týdnů bylo zatčeno tisíce lidí podezřelých z komunistické činnosti. Velký počet těchto vězňů byl mučen nebo zabit.
Byla to asi ta nejhorší věc a střet zájmů, které se CIA a americká vláda dopustily. Spojené státy a CIA jsou bez pochyby odpovědné za následující genocidu v Guatemale, protože dali moc určitým lidem jenom proto, aby nemuseli platit malou daň z banánů. Američané podpořili vojenskou diktaturu v Guatemale, která během následujících třiceti let zavraždila v Guatemale tisíce lidí. Velcí vlastníci půdy zůstali u moci a země se propadla do 36 let trvající občanské války, během které podle různých údajů zahynulo až čtvrt milionu lidí, hlavně domorodých indiánů.
Američané opět vlastnili půdu v Guatemale, a hlavně nemuseli platit vývozní daň z banánů. Jejich zisky nebyly ohrožené.
Guzmán žil po odjezdu z Guatemaly v řadě zemí, ale ne vždycky byl zrovna vítaným hostem. Po odjezdu z Mexika zamířil do Švýcarska, protože z curyšského Andelfingenu pocházel jeho otec, který emigroval do Guatemaly. Když byl ve funkci, těšil se ve Švýcarsku sympatiím, ale po svém svržení představoval pro alpskou republiku jistý "problém". Někteří ve vládě v Bernu se dokonce obávali, že Guzmán se odvolá na své kořeny a zůstane ve Švýcarsku s rodinou bydlet. Naštěstí po třech měsících odjel. Nějaký čas pobýval v Paříži a Praze, kde se vláda obávala, že bude chtít vrátit peníze za vojenský "šrot", který mu kdysi prodala. Než se roku 57 vrátil do Uruguaye v Latinské Americe, žil krátce v Moskvě. Po kubánské revoluci ho Fidel Castro pozval na "ostrov svobody". Guzmána později stihla rodinná tragédie, když jeho nejstarší dcera Arabella, modelka, která byla nějaký čas na drogách, spáchala roku 1965 v kolumbijské Bogotě sebevraždu. Zastřelila se před svým přítelem, matadorem Jaime Bravem. Otec ji pohřbil v Mexiku. Právě tady Guzmán za nejasných okolností roku 1971 zemřel. Utopil se ve vaně. O utopení ve vaně si můžeme myslet cokoli.
Kongo
Podívejme se na zapojení CIA do převratu v africkém Kongu. Tato stomilionová země má 40 km pobřeží Atlantského oceánu, ale jinak je vnitrozemská. Je druhou největší zemí afrického kontinentu; větší je pouze Alžírsko. To je důležité si uvědomit pro celkové pochopení situace. V listopadu 1959 CIA vytvořila zvláštní oddělení pro Afriku. Úkolem tohoto oddělení CIA bylo všemi myslitelnými prostředky zajistit americkou moc na celém kontinentu. Důstojníci CIA sice působili na kontinentu už od založení agentury o 12 let dříve v roce 1947, ale jak se stále více afrických národů osvobozovalo od evropských koloniálních mocností, Spojené státy paranoidní Studenou válkou se stále více zajímaly o kontrolu afrického jaderného materiálu, tedy uranu, afrického veřejného mínění a afrických vlád. Africké Kongo bylo belgickou kolonií.
Belgie tu ovšem prováděla velmi drsnou politiku zejména za krále Leopolda II, který zavedl otroctví a nucené práce. Afričané pracovali v dolech a na plantážích jako námezdní dělníci na základě čtyř- až sedmiletých smluv v souladu se zákonem přijatým v Belgii v roce 1922. Silnice, železnice, elektrické stanice a veřejné budovy se stavěly za pomoci nucených prací.
Belgická nadvláda má ale svou temnou stránku. Belgie totiž dohlížela na vyvraždění přibližně 10 milionů Konžanů během plenění země. O tom se příliš neví, a nehovoří se o tom, ale byla to obrovská africká genocida srovnatelná s Nacismem. Ovšem nyní pod dohledem Belgie. 10 milionů obyvatel Konga bylo vyvražděných.
Na konci 50. let minulého století si byl Brusel vědomý, že nebylo možné tuto středoafrickou zemi dále udržet. Obyvatelé Konga přestávali platit daně, docházelo k otevřeným sporům mezi etnickými skupinami, převládala anarchie. V roce 1958 založil Patrice Lumumba a další konžští vůdci první celostátní konžskou politickou stranu, Národní hnutí Konga.
V lednu 1959 vypukly v Leopoldville, což je dnešní Kinshasa, nepokoje poté, co se konalo shromáždění vyzývající k nezávislosti Konga. Belgický král Baudouin nakonec udělil Kongu nezávislost 30. června 1960. Už samotný slavnostní akt poznamenaly rozpory, řečnili při něm hlavně belgičtí představitelé. Zvoleným premiérem této země bohaté na nerostné suroviny se stal Patrice Lumumba ve sto sedmatřicetičlenném parlamentu.
Soukromé evropské a americké společnosti po první světové válce v Belgickém Kongu intenzivně investovaly. Vznikly tu rozsáhlé plantáže (bavlny, palmy olejné, kávy, kakaa a kaučuku, a chovy dobytka. Ve vnitrozemí se těžilo zlato, diamanty, měď, cín, kobalt a zinek; za druhé světové války se tato belgická kolonie stala významným zdrojem uranu pro Spojené státy. USA tedy věděla o tomto neuvěřitelném nerostném bohatství Konga, především uranu v konžském dole Shinkolobwe.
Právě uran z konžské provincie Katanga se dostal do atomových bomb, které zničily Hirošimu a Nagasaki. To jsou ty paradoxy historie. Patrice Lumumba totiž rozhněval Belgii a Spojené státy svými tvrzeními, že bohatství Konga by mělo patřit obyvatelům země. Stal se také zosobněním sílícího panafrického hnutí, které také ohrožovalo hegemonii Západu na africkém kontinentu. Přesně tak chtěl postupovat i Moamar Kadafi z Libye, vzpomínáte? Spojit a sjednotit Afriku, což ale západ nedovolil, a proto ho sesadili a zavraždili v nějakém kanalizačním potrubí jako nejhoršího zločince. Stejně tak se před půl stoletím vypořádali s Patrice Lumumbou. Jak se historie opakuje.
Během následných týdnů se ale konžské jednotky vzbouřily proti bílým důstojníkům, kteří v Kongu zůstali z koloniální éry Belgie, a začaly masakrovat bílé evropské obyvatelstvo v Kongu. Belgie na to reagovala vysláním jednotek, které zemi znovu obsadily, a pomohla nejbohatší konžské provincii Katanga k odtržení. Spojené státy odmítly žádosti nové konžské vlády o pomoc a místo toho Amerika podpořila mírovou misi OSN, která, jak Amerika doufala, zabrání případným žádostem Konga o sovětskou vojenskou pomoc.
Lumumba se ale brzy dostal do konfliktu s OSN, protože se jí nepodařilo vyhnat belgické jednotky a ukončit odtržení části Konga na přírodní zdroje, bohaté Katangy. Poté, co OSN vydala řadu ultimát, se Lumumba obrátil s žádostí o pomoc na Moskvu, která odpověděla vysláním dopravních letadel, aby Lumumbovy jednotky přepravila na místo. To byla voda na mlýn Američanů, kteří toho obratně propagandisticky využili označením Lumumby za levičáka, který poskytne bohatá přírodní naleziště Sovětům. Ovšem to, že Američané sami odmítli Lumumbově vládě pomoc předtím, taktně zamlčeli. Bude to stejné jako si za chvíli povíme s Fidelem Castrem. Američané také odmítli obchod s Castrem, a tak byl Castro nucený se obrátit na jiné trhy, logicky na Sovětský Svaz. A zase Američané začli řvát, že je to komunista. Ale oni na něj předtím uvalili embargo, odmítli s ním obchodovat, a tak se Castro choval tržně podle jejich hlediska. Stejně jako Lumumba, kterému Američané odmítli pomoc, tak se logicky obrátil s žádostí o pomoc jinam.
Londýn a Washington se obávaly, že se Sověti v Africe prosadí podobně jako na Kubě. Belgické společnosti se zase obávaly, že Lumumba znárodní těžbu zlata a mědi, a Washington s Londýnem se bály, že se Sovětský svaz zmocní konžského uranu. Pro zbytek Afriky to ovšem byl odstrašující příklad, bylo to šokující.
V ten okamžik Patrice Lumumba podepsal svůj ortel a musel být svržený. Při jednání Rady pro národní bezpečnost 18. srpna 1960 americký prezident Dwight Eisenhower naznačil, že by bylo dobré se Lumumby zbavit. Podle materiálů, Eisenhower použil slovo zlikvidovat, pokud šlo o to, co chtěl s Lumumbou udělat. Jenže šéf CIA Allen Dulles si tuto schůzku Rady pro národní bezpečnost vyložil tak, že má volné ruce k přípravě spiknutí proti Lumumbovi. A to také udělali. Byly dané instrukce, aby byl Lumumba odstraněný.
Ředitel CIA Allen Dulles charakterizoval Lumumbu jako cituji, horšího než Castro. Patrice Lumumba byl demokraticky zvolený, ale Amerika k němu zaujala velmi nepřátelský postoj. Tak třeba při jeho první státní návštěvě ve Washingtonu prezident Eisenhower jejich setkání odřekl a vyslal svého poradce, aby konžské delegaci řekl, že "raději půjde hrát golf, než aby se setkal s Lumumbou".
Představím důležitou osobu, která se odmítla podvolit rozkazu CIA z Ameriky. Lawrence Devlin , byl polním důstojníkem Ústřední zpravodajské služby (CIA). Působil po mnoho let v Africe, a během konžské krize byl velitelem pobočky CIA v Demokratické republice Kongo. Devlin se měl sejít v Paříži se spojkou. Nevěděl s kým. Nakonec to byl sám Sidney Gottlieb, vrchní expert CIA na jedy. Ten předal Devlinovi otrávenou zubní pastu. Devlin ale pastu odmítl doručit s tím, že jeho lidé se nemohli podílet na fyzické vraždě. Larry Devlin nebyl sice žádný svatoušek, jemu nevadilo politické řešení v Kongu, takže vyvolání a rozpoutání revoluce mu nevadilo, ale nechtěl sáhnout až k vraždě. Někteří lidé ve Washingtonu měli dojem, že byla vhodnější jiná opatření. Šéf CIA Allen Dulles nařídil, aby byl konžský premiér Lumumba zavražděný. V roce 1975 navíc ukázalo vyšetřování amerického Kongresu, že prezident Eisenhower tehdy před 15 lety tuto operaci schválil.
Vedle CIA pomýšleli na vraždu i někteří lidé v Londýně. Úředník britského ministerstva zahraničí Howard Smith sepsal memorandum, ve kterém nastínil několik možností. "První z nich bylo prosté odstranění ze scény jeho zabitím," napsal úředník a pozdější šéf MI5 o Lumumbovi. 14 září 60 byl Lumumba sesazený vojenským převratem pod vedením bývalého plukovníka belgické koloniální armády Josepha Désirého Mobuta, později známého jako Mobutu Sese Seka, v překladu všemocného válečníka, který Patrice Lumumbu uvěznil.
Lumumbovi se ovšem poprvé podařilo z vězení uprchnout. CIA ovšem podnikala i další propagandistické kroky, kterými bylo mecenášství CIA v oblasti umění. CIA totiž využívala černošské americké jazzové umělce, jako byli Louis Armstrong, Nina Simonová, Duke Ellington a Dizzy Gillespie, k propagaci obrazu Ameriky v zahraničí, zejména v afrických nezařazených zemích. V rámci afrického turné sponzorovaného americkým ministerstvem zahraničí a společností PepsiCo, Louis Armstrong přijel do Konga v říjnu 1960, měsíc po Lumumbově svržení, což bylo zdánlivé odvedení pozornosti od rozvíjející se občanské války vyvolané pučem podporovaným CIA. Jednoduše černošský jazz byl také politickým nástrojem.
Ovšem situace se vyvíjela dál, bohužel pro Patrice Lumumbu nepříznivým směrem. CIA z vězení uprchlého Lumumbu totiž pomohla nalést a znovu zajmout. Mezi vysoce postavenými politiky v Kongu, kteří rozhodli o vydání Lumumby skupině plukovníka Seka, byli dva muži s úzkými vazbami na západní zpravodajské služby. Jeden z nich měl blízko ke zmíněnému Larrymu Devlinovi a CIA, ale druhý měl blízko k důstojnici britské MI6 Daphne Parkové. Tedy CIA pomohla Lumumbu vydat jednomu z jeho úhlavních nepřátel v Kongu, kterým byl plukovník Seko.
Přes protesty světové veřejnosti i mnoha politiků byl Lumumba 17. ledna 1961 zavražděný za účasti belgických důstojníků. Plukovník Seko nechal Lumumbu zastřelit a jeho tělo rozpustit v kyselině. Skutečné zabití provedli bojovníci z Konga spolu s Belgičany – a za téměř jistého přispění belgické vlády, která ho nenáviděla ještě více než Američané a Britové. Moc tehdy uchvátil zmíněný generál Mobutu Sese Seko, který dříve sloužil pod belgickou koloniální armádou.
Co jsem se díval na Wikipedii, tak tam uvádějí, že šlo o pouhé etnické boje. Samozřejmě Wikipedie lže jako když tiskne, což není ostatně nic nového, protože tyto etnické boje se odehrávaly na pozadí, ovšem to, že vraždu Lumumby nařídil šéf CIA Allan Dulles, a že to schválil tehdejší prezident Dwight Eisenhower, o tom se tam samozřejmě vůbec nepíše.
V Kongu, dnes přejmenovaném na Zair, byl tehdy také jistý Frank Carlucci. Frank Carlucci se později stal zástupcem ředitele CIA a také ministrem obrany. Pokud jste poslouchali můj dvoudílný speciál o 11. září, jak Američané kšeftovali s arabskými šejky, tak vám je možná jméno Franka Carlucciho povědomé. V tomto dvoudílném speciálu o 11. září jsem rozebíral obšírně mamutí zbrojařský koncern Carlyle Group, ve kterém působil George Bush mladší jako poradce, George Bush starší jako generální ředitel, před ním pozdější afghánský premiér Hamid Karzai a masivně do této zbrojařské společnosti investovali i Saúdové včetně rodinného klanu Bin Ládinů. A v této zbrojařské společnosti Carlyle Groupzasedl takétento bývalý americký ministr obranyFrank Carlucci,který Carlyle Grouppřihrál impozantní kontaktya kontrakty na americký Pentagon.
Tady se nám ta jména největších vražedných jestřábů spojují a navazují, protože tento Frank Carlucci působil tehdy právě v Kongu během tohoto státního převratu. Právě Carlucciho obvinili za to, že byl odpovědným za Lumumbovu smrt. Tehdy ale Carlucci působil jako relativně nezkušený zaměstnanec ministerstva zahraničí. Carlucci v tom pravděpodobně prsty neměl, ale kdo ví, jakými ostruhami si vysloužil tak velkolepý výtah do vrcholových pozic zástupce ředitele CIA a pak ministra obrany.
Dnes je Kongo stále těžebním průmyslem. Teď se ale více zaměřuje na lithium a kobalt pro baterie používané v chytrých telefonech a elektromobilech, ale méně na měď a uran z minulosti. Jak jsem už zmínil, právě uran z konžské provincie Katanga se dostal do atomových bomb, které zničily Hirošimu a Nagasaki. Tento prvek byl klíčovým faktorem tragické politické historie země a krvavých občanských válek.
Těží se tu také diamanty. Skrze Rwandu se nelegálně vyváží coltan, využívaný v počítačích a elektromobilech.
Kongo vyváží i ropu a kávu. Zároveň tu roste skoro polovina všech lesů celého kontinentu. Všechny tyto nadnárodní těžební korporace mají soukromé armády a skupují místní obyvatelstvo.
Tyto zástupné války se prosazují kvůli velkým penězům. To se nezměnilo. Mezinárodní zbrojní a těžební průmysl formuje zahraniční politiku USA a Velké Británie, zejména pokud jde o Afriku a Blízký východ. Tento systém existoval už v roce 1960.
Dnes je obranný průmysl i nadále nadnárodní korporatokracií, která se nedrží národních pravidel, nicméně jejími představiteli jsou političtí vůdci. Stejně jako 4 největší západní banky, které mají obrovské zisky z palmového oleje právě z Konga.
BIO z Belgie, CDC Group z Velké Británie, DEG z Německa a FMO z Nizozemska – patří mezi deset největších bilaterálních rozvojových bank na světě a kontrolují investice v hodnotě miliard dolarů ve více než 2.000 projektech v rozvojových zemích.
Od roku 2013 tyto čtyři banky investovaly téměř 100 milionů dolarů do společnosti Feronia, která vyrábí palmový olej, a její dceřiné společnosti Plantations et Huileries du Congo S.A. Tato společnost provozuje tři plantáže palmy olejné o rozloze více než 100000 hektarů v severním Kongu. Tato společnost vedle životního prostředí poškozuje zdravotní i pracovní podmínky extrémním způsobem.
Zaměstnanci jsou denně vystavení toxickým pesticidům bez odpovídající ochrany, a navíc jim neposkytují výsledky lékařských vyšetření při nakládání s nebezpečným materiálem. Také byly prokázané pracovní praktiky, které mnoho pracovníků staví pod hranici extrémní chudoby. Továrny na palmový olej na plantážích také běžně vypouštějí nezpracovaný průmyslový odpad a kontaminovaly jediný zdroj pitné vody místních komunit. Dvě třetiny ze sto milionů obyvatel Konga žijí v chudobě, 7,7 milionu lidí trpí vážným nedostatkem potravin a 4,5 milionu lidí bylo v důsledku ozbrojeného konfliktu vnitřně vysídleno.
Ale hlavně, že západní banky z Německa, Nizozemska Belgie a Británie mají miliardové zisky. S těžbou lithia a kobaltu do baterií chytrých telefonů je to obdobné. Země, která má neuvěřitelné nerostné bohatství, je tímto způsobem stále drancovaná ve prospěch kořistnických tendencí korporací a bank bažících po zisku. Řekněte sami, chtěli byste pracovat za takovýchto podmínek dnes ve 21 století?
Proč v Česku makáme za třetinové mzdy na rozdíl od Německa? Protože jsme pro ně jako levná pracovní rohožka. Vytáhnout stovky miliard dividend každý rok. V Kongu je ta situace mnohem horší. Nebudeme se bičovat nebo sebeobviňovat, to vůbec ne.
Není to naše chyba. Je to chyba úzké světové západní elity korporatokracie a banksterů s kořistnickými choutkami drancovat a plenit jakákoli naleziště přírodních zdrojů na planetě. Diamanty a další drahé kovy jako zlato, měď, kobalt nebo coltan, zpracování palmy olejné, ropa nebo káva. Vidíme, že USA v udržování tohoto stavu hrála a hraje významnou roli, o čemž si ještě povíme v následujících kapitolách a pořadech.
Operace Zapata, Mangusta a Northwoods (Kuba 1960-1964)
CIA tedy ve státním převratu v Kongu hrála významnou roli. Je ale třeba zmínit, jak se v Americe v té době vládlo. CIA byla požádaná, aby vybírala diktátory, a pomáhala jim udržet vládu nad lidmi. Existují případy jako zmíněná Guattemala v 50 letech minulého století nebo šáh Réza Páhlaví v Íránu ještě předtím, kdy CIA údajně jednala nesprávně. Jestli to bylo správně nebo špatně, to je něco jiného. CIA tu byla a je od toho, aby vedla tajné operace. V době, kdy CIA operovala v Íránu nebo Guatemale, panovalo v Americe takové přesvědčení nebo spíš iluze. A to sice, že CIA mohla dokázat na mezinárodní scéně cokoli. Tento mýtus ještě podporovali někteří lidé ze CIA. A právě to dodávalo CIA zdání moci.
Problém byl, že po nějaké době začali věřit tomu mýtu sami. Že dokáží cokoli. Zůstali na svých postech. Zůstaly jim také peníze a měli moc. Mohli prezidentovi říci jedno. Nakonec, až budete mít opravdu problém, můžeme svrhnout vládu, můžeme vyměnit vládu, my vám takovou moc můžeme dát. Prezident, který by podlehnul takovému opojnému sladkému vábení moci nad většinou světa by musel být skutečně psychicky odolný a na vysoké mentální úrovni.
Nejhorší na tom bylo to, že hodně lidí ze CIA tomu věřilo. Věřili, že byli tak dobří. Takže nějakého Fidela Castra na Kubě přece nemohlo být tak těžké zvládnout. Američané se domnívali, že mohli zacházet s Kubou jako s nějakou banánovou republikou. Ovšem Kuba se ukázala trochu silnější a chytřejší než si američtí byrokraté mysleli. Poté, co byl v lednu 1959 diktátor Fulgencio Batista vyhnaný z Kuby, Fidel Castro zahájil sérii sociálních a hospodářských reforem podobné těm Mosadeghovým v Íránu z roku 1953. Nájemné bylo sníženo až o 50 % pro osoby s nízkými příjmy; byl zkonfiskovaný majetek ve vlastnictví Batisty a jeho ministrů; telefonní společnost byla znárodněná a tarify byly snížené o 50 %; půda byla přerozdělená mezi rolníky (včetně půdy ve vlastnictví rodiny Castrových); byly zrušené oddělené prostory pro černochy a bělochy (bazény, pláže, hotely, hřbitovy atd.).
Některé z nových Castrových zákonů rozladily také Spojené státy. Velká část půdy s cukrovou třtinou, kterou dostali rolníci, patřila americkým společnostem. Stejně tak telefonní společnost, která byla znárodněná. Napětí narůstalo. Spojené Státy okamžitě ukončily veškeré diplomatické styky s Kubou. Kuba uzavřela obchodní dohodu se Sovětským Svazem. Fidel Castro se otevřeně postavil Spojeným Státům tím, že uzavřel přátelství s Nikitou Chruščovem.
V létě 1960 Castro znárodnil majetek Spojených států v hodnotě 850 milionů dolarů. Vyjednal také dohodu, podle které Sovětský svaz a další komunistické země ve východní Evropě souhlasily s nákupem cukru, který Spojené státy odmítly odebrat v rámci uvaleného embarga. Sovětský svaz také souhlasil s dodávkami zbraní, techniky a strojů, které Spojené státy Kubě odepřely také díky embargu uvaleném na Kubu. Castro si prostě našel partnery a odbytiště někde jinde. Choval se tržně, jak by řekli američtí businessmani z Wall Streetu.
Ovšem tržní chování si mohli dovolit pouze Američané, ne však komunista Castro. Malý ostrov Kuba se postavil Washingtonu prohlášením, že už nebude žádnou državou. To bylo na tehdejší dobu neslýchané.
V březnu 1960 prezident Spojených států Dwight Eisenhower schválil plán CIA na svržení Castra. Plán zahrnoval rozpočet ve výši 13 milionů dolarů na výcvik "polovojenských sil mimo Kubu, tedy žoldnéřů, pro partyzánské akce". Tuto strategii organizovali Frank Bissell a pozdější šéf CIA Richard Helms. V den, kdy John Kennedy přebíral vládu od Eisenhowera, převzal také soubor s názvem Zátoka sviní s kódovým označením Operace Zapata. Šlo o spiknutí připravené šéfem CIA Allenem Dullesem a Richardem Nixonem.
Richard Nixon byl předtím Eisenhowerovým vice-prezidentem a Kennedyovým vyzyvatelem při volbách v roce 1960. Kennedy zdědil plán CIA, který předpokládal invazi na Kubu a svržení Fidela Castra. Kennedy to nejprve schválil.
Tím prvním řešením byla operace Zátoka sviní, která proběhla v dubnu 1961. Jak dnes víme, byla to katastrofa. Kennedy se sotva ujal úřadu, zúčastnil se inaugurace, a byl spraven o Zátoce sviní. Kennedy měl o tomto podniku pochybnosti, ale obával se, že bude považovaný za měkkého vůči komunismu, pokud odmítne povolení k jeho uskutečnění. Kennedyho poradci ho přesvědčili, že Fidel Castro byl nepopulárním vůdcem a že jakmile invaze začne, kubánský lid podpoří americké vycvičené jednotky.
14. dubna 1961 začala letadla B-26 bombardovat kubánská letiště. Po náletech zůstalo Kubě pouze osm letadel a sedm pilotů. O dva dny později dorazilo do Zátoky sviní pět obchodních lodí s 1400 kubánskými exulanty. Útok byl naprosto neúspěšný. Dvě z lodí byly potopené, včetně lodi, která převážela většinu zásob. Dvě z letadel, která se pokoušela poskytnout letecké krytí, byla rovněž sestřelená. Během dvaasedmdesáti hodin byly všechny invazní jednotky zabity, zraněny nebo se vzdaly. CIA prostě poslala 1.400 nezkušených kubánských uprchlíků na sebevražednou misi v naději, že Kennedy kapituluje a pošle na pomoc americké letectvo.
Ale to Kennedy odmítl, a operace skončila neúspěchem. CIA činila Kennedyho za celou tuto zpackanou akci odpovědným. Ta operace prostě skončila neúspěchem, protože byla špatně vedená, to je vše. Prostě špatně naplánovaná operace a rozvědka selhala. Představa, že může nějaká malá skupina lidí svrhnout režim, byla mylná. Američané podcenili, jaké oblibě se Fidel Castro těšil. Oni očekávali, že se Kubánci přidají na stranu Američanů, ale to se nestalo. A neexistoval žádný pořádný vojenský plán, a přesto do toho Američané museli jít. CIA totiž prohlásila, že se to dalo provést, pokud Spojené Státy podpoří akci vojensky. Vláda ale na poslední chvíli rozhodla, že se v Zátoce sviní vojensky angažovat nebude. A proto akce skončila neúspěchem. Američané zuřili a vzteky louskali ořechy.
Dokážete si to představit, podařilo se jim svrhnout vládu v Íránu na Blízkém východě, v Guatemale v Latinské Americe, v africkém Kongu, kdekoli na světě. A najednou jim malý ostrůvek, Kuba, vylámal zuby. Doslova běsnili a panikařili. Tyto mocné kruhy kolem Lengley tedy CIA a Pentagonu tedy armáda začaly Kennedyho doslova nenávidět, protože akci nepodpořil vysláním amerického letectva čili vojensky.
Nedá se přímo říct, že by se CIA něco líbilo nebo nelíbilo, to bych příliš abstrahoval, a uchyloval bych se do sféry zvané deep state, jakási nekonkrétní fasáda, která reprezentuje jisté vlivné skupiny a kruhy. Ale bylo jasné, že zasloužilí zaměstnanci a vedoucí pracovníci asi prezidenta moc rádi neměli. Ale co na tom. Dělal věci, které se jim nelíbily, tak ho neměli rádi.
Nicméně fakt byl ten, že několik měsíců poté, co Kennedy přišel do Bílého domu, dostala CIA od něj a také od jeho bratra Roberta Kennedyho, tehdy generálního prokurátora, plnou moc k odstranění Fidela Castra. Generál letectva Edward Lansdale ve spolupráci s Williamem Harveyem ze CIA vyvinul Operaci Mongoose, Mangusta. Byla to série tajných operací na Kubě, jejichž cílem bylo vyvolat občanské nepokoje, podněcovat násilí a nakonec zlikvidovat Fidela Castra.
Odhadem 400 důstojníků CIA bylo zaměstnáno na plný úvazek, aby provedli to, co se stalo známým jako operace Mangusta. Kennedy se ptal, jaké byly na Kubě možnosti, a vedení mu navrhlo, že by šlo obětovat životy Američanů v tajné operaci. Mělo to vypadat jako útok Kuby na území Spojených Států. Ten by se dal využít jako záminka k útoku na Kubu. To John Kennedy, jak víme, odmítl. Kdo posloucháte mé pořady, nebo tyhle věci znáte, tak vám určitě už svítá. Šlo o operaci Northwoods. 13. března 1962 nejvyšší velitel štábu Lyman Lemnitzer předložil ministru obrany Robertu Mcnamarovi návrh s názvem "Operace Northwoods". Byl to dokument navrhující zinscenování teroristických útoků v zálivu Guantanámo a okolí jako záminku pro vojenský zásah proti Kubě.
Tento plán zahrnoval kromě jiného i záměnu původního komerčního letu za bezpilotní, dálkově ovládané letadlo řízené ze země. Tento plán generála Lennitzera byl zamítnutý, Kennedy ho tehdy dokonce vyhodil. To nebudu příliš rozvádět, protože to jsem detailně popisoval v rámci dvoudílného speciálu o 11. září, kdy byla tato operace Northwoods zmodernizovaná a použitá pro dvě letadla, která narazila do budov Světového obchodního centra v New Yorku.
Nicméně v období mezi Zátokou sviní a Kennedyho zastřelením, se Castrovi podařilo uniknout osmi pokusům o vraždu. Mnohdy šlo o velmi směšné nápady, jako odpálit Castrův doutník, nebo štípací prášek do vousů, něco zcela neúčinného. Američané si mysleli, že to oslabí Castrovo postavení. Ale Robert, ne John, ale Robert Kennedy byl Castrem doslova posedlý. CIA tehdy většinou jednala s Robertem, ne s Johnem. John. F. Kennedy o všem věděl, Robert Kennedy také.
Dnes už těžko můžeme chápat, proč byli proti Kubě tak vysazení. Já to taky dost dobře nechápu. Napadá mě jedině, že to bylo přímo v nich, v jejich sobectví. Kuba byl jednoduše problém, který nebyli schopní vyřešit. A oni nebyli zvyklí na neřešitelné problémy. Vždycky jim všechno vycházelo. A tohle ne. Nemohli tomu přijít na kloub. A tak jim všichni museli s řešením tohoto problému pomáhat včetně celé americké vlády. Do plánů likvidace Fidela Castra byla mohutně zapojená také mafie, která v roce 1960 Johna Kennedyho podpořila v prezidentských volbách v rámci odborových svazů. V září 1960 Richard Bissell a ředitel CIA Allen Dulles, zahájili jednání se dvěma předními představiteli mafie, Johnnym Rosellim a Samem Giancanou. Později se do tohoto spiknutí proti Castrovi zapojili i další zločinci, například Carlos Marcello, Santos Trafficante a Meyer Lansky.
Robert Maheu, veterán kontrašpionážních aktivit CIA, byl pověřený, aby mafii nabídl 150.000 dolarů za zabití Fidela Castra. Výhodou využití mafie pro tuto práci bylo, že poskytla CIA věrohodnou krycí historku. Bylo známo, že mafie je na Castra naštvaná kvůli tomu, že na Kubě zavřel jejich výnosné nevěstince a kasina. Kdyby byli atentátníci zabiti nebo zajati, média by rozšířila fámu, že mafie pracovala na vlastní pěst.
Do tohoto plánu musela být zapojená FBI, protože součástí dohody byla ochrana před vyšetřováním mafie ve Spojených státech. Nakonec se Johnny Roselli a jeho přátelé přesvědčili, že kubánskou revoluci nelze zvrátit pouhým odstraněním jejího vůdce. Nicméně i nadále pokračovali v tomto spřažení se CIA, aby zabránili svému stíhání za trestné činy spáchané ve Spojených státech. Johnu Kennedymu se jen s obtížemi dařilo udržet CIA a Allena Dullese na uzdě.
CIA se rychle stávala státem ve státě. Jak jsou postupně pokusy odstranit Fidela Castra neúspěšné, nebylo možné s Allanem Dullesem vůbec jednat. Odstartoval kampaň proti Kennedymu, a vinil ho ze všech neúspěchů. Kennedy byl vzteky bez sebe. Nejraději by CIA roztrhl vejpůl. Měsíc před svou smrtí byl Kennedy strašně rozzuřený. Prohlásil, že CIA rozmetá, jedno oddělení po druhém. John Kennedy se rozhodl omezit moc CIA tím, že odstranil jejího vlivného šéfa Allana Dullese, kterého donutil k rezignaci. Na jeho místo Kennedy jmenoval skromného, ale schopného muže, Johna McConea. Allen Dulles zuřil, protože CIA byla jeho výtvorem, byl jejím ztělesněním 10 let.
Operace Bratr Sam (Brazílie 1964)
Většina lidí o tom byla přesvědčená, ale chyběly důkazy, které 40 let ležely zamčené v Národním bezpečnostním archivu v Marylandu. Americká vláda je odtajnila spolu s dalšími v roce 2004. Dokumenty byly uložené v jedné z tisíců krabic. Brazilští reportéři deníku Folha de São Paulo se jimi prohrabávali měsíce, než našli dokument s poznámkou pod čarou: Nouzový plán pro Brazílii. Právě to hledali…
Tento spis nese datum 11. prosince 1963 a podepsal ho velvyslanec v Brazílii Lincoln Gordon. Navrhoval Bílému domu postup, jak svrhnout vládu, že by se měl odstranit prezident Goulart konstruktivními postupy. Bylo to jen pár týdnů po atentátu na Johna Kennedyho. João Goulart se stal prezidentem Brazílie v roce 1961. Ale byl to socialista, který se chtěl vymanit ze sféry vlivu USA. Chtěl investovat 15 procent státního rozpočtu na vzdělávání, zavést progresivní daň, ale připravoval také pozemkovou reformu.
Opět začal pracovat pro lidi, což Američany opět rozzuřilo. Měli totiž obavu, že Brazílie směřovala cestou Kuby, a to CIA nemohla dopustit. Velvyslanec Gordon dokonce použil tvrdší kalibr, cituji: Chce udělat z Brazílie Čínu 60 let, psal americký velvyslanec.
CIA začala plánovat Operaci Bratr Sam, tedy svržení Goularta po několik let. Byron Engle, to byl ten člověk, který byl pověřený policejním výcvikem vojenských jednotek po celém světě, tak tento Byron Engle vyslal do Brazílie důstojníka CIA Laurena Goina pod krytím poradce pro vědecké vyšetřování. Tady vidíme, jak CIA vyprofiluje legendu pro svého agenta, který v dané zemi působí třeba jako vědecký pracovník, přitom je to agent CIA. Standardní rozvědná činnost.
Před příchodem do Brazílie agent CIA Lauren Goin sestavil první policejní poradní tým v Indonésii, který se podílel na převratu podporovaném CIA, který vyvrcholil zdokumentovaným zabitím více než tří set tisíc Indonésanů. Spolu s Byronem Englem působil také při vytváření prvního policejního poradního týmu v Turecku, pokud jsem to už nezmínil. CIA v Brazílii využívala širokou škálu nástrojů manipulace různých společenských skupin. Policie, armáda, politické strany, odbory, studentské svazy a sdružení žen v domácnosti – tivšichni byli využití v zájmu vyvolání odporu proti Goulartovi. Třeba ženy v domácnosti Američané shledali jako vnímavé k varování před hrozbou, kterou komunismus představoval pro brazilskou rodinu a pro hodnoty společnosti obecně.
Přitom Guilart nebyl žádný komunista stalinistického střihu, ale pouze prováděl sociální a hospodářské reformy ve prospěch lidí. Američané financovali a radili brazilské opozici, ale také dodávali zbraně na podporu maršála Humberta Castella Branca.
Tady opět vidíme, jaké nástroje CIA využívá i dnes při získávání odporu proti nevyhovujícímu režimu. Neziskový sektor, studentské svazy, odbory, politické strany, každého lze uplatit nebo zmanipulovat. Na konci července 1962 prezident John Kennedy hovořil se svými poradci a zvažoval vojenské možnosti v Brazílii. V prosinci téhož roku prezident Kennedy vyslal svého bratra Bobbyho, tehdy generálního prokurátora USA, aby promluvil s brazilským prezidentem Goulartem a pokusil se ho přesvědčit, aby změnil složení a směřování své vlády. 11 prosince 1962 se Bobby Kennedy vydal do Brazílie, kde se 18. prosince spolu s americkým velvyslancem Lincolnem Gordonem a tlumočníkem setkal v paláci Alvorada s prezidentem Goulartem.
V říjnu 1963 Kennedy a jeho hlavní poradci zvažovali své možnosti na schůzce v Bílém domě, na které zkoumali podporu převratu. Nakonec koncem března 1964, poté, co tvůrci převratu už učinili první krok, informoval prezident Johnson své poradce a řekl jim, aby udělali vše, co je v jejich silách, aby zajistili úspěch převratu. Jednoduše americký prezident Lyndon Johnson adresoval svým poradcům velmi jasné sdělení. Prohlásil, cituji z nahrávky: Myslím, že bychom měli podniknout všechny možné kroky, být připraveni udělat vše, co je třeba, jako jsme to udělali v Panamě, pokud je to vůbec možné. Poslal bych tam všechny, kohokoli, kdo má nějakou představivost nebo vynalézavost. Tohle prostě nemůžeme nechat a já bych se do toho hned pustil a trochu nasadil krk. Konec citace ze zvukového záznamu Bílého domu, ve kterém prezident Lyndon Johnson diskutoval o chystaném převratu v Brazílii s náměstkem ministra zahraničí Georgem Ballem, 31. března 1964. Všem bylo jasné, co měl na mysli.
CIA měla další úkol. Svrhnout vládu v Brazílii. A tak se 1. dubna 1964 brazilské vlády zmocnila armáda a z maršála Humberta Castella Branca se stal vojenský diktátor, a demokracii odzvonilo. Mimochodem maršál Humberto Castello Branco měl dlouholeté a úzké vazby na armádu Spojených států. Během spojenecké invaze do Itálie v roce 1945 se řada významných brazilských důstojníků seznámila s americkými vojenskými myšlenkami a taktikou. Castello Branco byl v Itálii spolubydlícím architekta CIA, tehdejšího podplukovníka Vernona Walterse. V roce 64 byl Vernon Walters vojenským atašé amerického velvyslanectví a mužem, který měl nejtěsnější kontakty s brazilským vojenským vedením.
Dalším brazilským armádním generálem, který se podílel na převratu, byl Golbery do Couto e Silva. Stejně jako Castello Branco byl Couto e Silva členem brazilské vojenské elity, který se během působení ve spojeneckých expedičních silách v Itálii v roce 1945 nadchl pro americké vojenské myšlení. Tato šedá eminence brazilské armády Couto e Silva měl zvláštní vliv na vytvoření Vysoké školy pro pokročilé válečné vzdělávání, lidově nazývané "brazilská Sorbonna". Couto e Silva, který v určitém období vedl brazilskou sekci společnosti Dow Chemical, se po převratu v roce 1964 stal šéfem první brazilské národní zpravodajské služby SNI.
Tady vidíme, jak si Američané dlouhá léta pěstují své případné kádry, které mají připravené kdykoli v záloze, pokud jsou potřeba. Ve Washingtonu se po převratu v Brazílii konalo mnoho oslav. Jeden člen Kongresu označil brazilský převrat za to nejlepší, co se v Latinské Americe za dlouhou dobu stalo. Generál O’Meara, šéf SOUTHCOM, vypovídal v Kongresu o rok později, cituji: "Příchod vlády Castela Branca k moci loni v dubnu v Brazílii zachránil zemi před diktaturou, po níž by nevyhnutelně následovala komunistická nadvláda. Zástupce Kongresu Harold Gross se generála zeptal: "Je to dnes diktatura?" a generál odpověděl: "Ne". Když se americký velvyslanec v Brazílii Lincoln Gordon po převratu vrátil do Washingtonu, setkal se s Bobbym Kennedym. Kennedy měl radost z toho, co se v Brazílii stalo. Kennedy pronesl: "No, Goulart dostal, co si zasloužil…" "Škoda, že se neřídil radami, které jsme mu dali, když jsem tam byl."
Já záměrně cituji tyto vrcholné politiky, protože nám poskytují vhled do jejich myšlení a jejich mentality ve stylu, ano, bravo hoši, good job, well done, dobrá práce, dobře jste to provedli, šampaňské se chladí a kaviár je na stole, můžeme slavit. Uvažování psychopatů, kteří si pohrávají se zbytkem světa jako s kostkami. Vydávají příkazy a pokyny, které vrhají státy do krvavých občanských válek, diktatur a tvrdých vojenských režimů.
Závěr: Co uslyšíte příště?
Pro dnešní díl je to všechno, příště budu pokračovat. Jistě vás zajímá, co uslyšíte příště?
Podíváme se na detailní počínání Lee Harvyho Oswalda měsíce před Kennedyho atentátem, který na něj spáchal. Oswald si přišel v Mexiku na konzulát zažádat o vízum na Kubu a dále do Sovětského Svazu.
Podíváme se na obří mezinárodní schéma, jak CIA prala velké finanční objemy z prodeje opia v jihovýchodní Asii konkrétně v Laosu. Byl to takový vedlejší produkt války ve Vietnamu. Uvedu samozřejmě jména tajného týmu agentů CIA, jak k praní docházelo, s jakými pašeráky se spojili, a přes jaké banky prali peníze. Šlo o australskou banku, přes kterou financovali další tajné operace např. v Íránu. Všechno čerpám z odtajněných dokumentů CIA. CIA si dokonce založila soukromou leteckou společnost, která samozřejmě bez celních kontrol, protože šlo o tajné lety, vyvážela obrovské množství opia přímo do Spojených Států. Přesně takové schéma položili v Afghánistánu v roce 2001 anebo v Bolívii v 70 a 80 letech. Tady CIA měla svého naverbovaného agenta. Byl jím exnacista Klaus Barbi, který hlídal distribuční kanály a vzkvétající obchod s kokainem. Jihovýchodní Asie, CIA drogy, Bolívie a Latinská Amerika, CIA drogy, Afghánistán, CIA drogy. Všechno stejné schéma.
Povíme si i o tom, jak agenti CIA zakládají skořápkové společnosti po světě, ze kterých financují lokální zájmy. Mám samozřejmě jména i společnosti se zeměmi, kde jsou založené.
Povím vám i o tom, jak se stejným způsobem zakládají shell companies skořápky i pro politické strany nebo vrcholové politiky včetně těch našich, přes které protékají obrovské peníze vyprané z drog nebo zbraní. Uvedu konkrétní příklady samozřejmě.
Podíváme se také na válku ve Vietnamu operaci Phoenix, při které bylo vyvražděno 28 tisíc vietnamských civilistů, nikoli vojáků, ale civilistů a následující operaci Chaos, která byla zase namířená proti Američanům nesouhlasících s válkou ve Vietnamu.
Dotkneme se také incidentu Watergate a zapojení CIA i FBI resp. jejích agentů do této akce.
Podíváme se na svržení Salvadora Allendeho v Čile, a nastolení vojenské junty Augusta Pinocheta. Právě toho podporovala a vynesla k moci americká CIA, protože Allende byl pro Američany příliš socialistický podle slov tehdejšího ministra zahraničí Henryho Kissingera.
Podíváme se také na vyšetřovací komise amerického Kongresu, které vyšetřovaly šéfy CIA. Ukázalo se, že měli prsty v zavraždění mnohých politiků v zahraničí, ale co bylo horší, dělo se tak na příkazy amerických prezidentů. To vyšetřila např. Churchova komise. Nejen tohle uslyšíte příště.