Poslední díl se zaměřuje na další kontroverzní aktivity Sidneyho Gottlieba a CIA. Hovoří se o Operaci Půlnoční vrchol, která zahrnovala využití sexu jako zpravodajské metody, a MK-Ultra, která vedla k vytvoření vlastních nemocnic pro pokusy s lidmi. Dále se diskutuje o tzv. božské houbě a Gottliebově nové kariéře v německém Mnichově. Posluchači se seznamují s pokusy o otrávení politiků jako Patrice Lumumba a Fidela Castra, a také s různými technickými vychytávkami CIA. Závěrečná část se věnuje Gottliebovi, jeho svědomí a jeho smrti, přičemž se dotýká otázky odpovědnosti za jeho činy a jejich důsledků. Celkově se posluchačům odhaluje šokující svět tajných operací a morálních dilemat spojených s jejich prováděním.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli ve třetím díle. Podíval jsem se na některé slovutné profesory z věhlasných amerických univerzit, kteří se vědomky či nevědomky zapojili do projektu MK-Ultra. Pro přísné utajení MK-Ultra bylo nutné, aby každý znal jen tu svou část. Nikdo neznal celý rozsah projektu. To vědělo jen úzké vnitřní jádro CIA. Tím se zajistilo maximální utajení podobně jako podvod s přistáním Američanů na Měsíci. Pak jsem se věnoval případu agenta MK-Ultra Franku Olsonovi. Frank měl nakonec výčitky svědomí, což ho stálo život. Jak ho CIA zavraždila pádem z hotelového okna? Dozvěděli jste se v minulém díle. Třetí díl jsem zakončil dalšími operacemi MK-Ultra pod označením Půlnoční vrchol.
Operace Půlnoční vrchol: Sex jako zpravodajská metoda
Na začátku roku 1955 se uvolnilo místo pro okresního inspektora Federálního úřadu pro narkotika v San Francisku. To nakonec získal George Hunter White. Pamatujeme si z minulých dílů, že White tehdy lákal nic netušící oběti do bezpečného domu CIA v New Yorku a dávkoval jim LSD nebo jiné drogy. Gottlieb si najal Whitea, aby v San Francisku zřídil bezpečný dům, kde mohl dělat všechno, co dělal v New Yorku, a ještě něco navíc. Tak vznikl podprojekt 42 MK–Ultra. White jej nazval Operace Půlnoční vrchol (Midnight Climax). Tento dílčí projekt měl vzájemně provázané cíle. Prvním bylo podávat drogy nic netušícím civilistům a pozorovat jejich reakce, jako tomu bylo v New Yorku. Tentokrát se k tomu přidal i sex. Na Gottliebův pokyn sestavil White skupinu prostitutek, jejichž úkolem bylo přivádět klienty na podložku a dávkovat jim LSD, zatímco on bude sledovat a zaznamenávat jejich reakce. White se ponořil do svého nového úkolu s obrovskou chutí. Svůj bezpečný byt si zařídil na Chestnut Street 225 na Telegraph Hill. Byl uspořádaný do tvaru písmene L a měl krásný výhled na sanfranciský záliv. Když ho White pronajal, zavolal příteli, který vlastnil obchod s elektronikou. Požádal ho o instalaci sledovacího zařízení, aby mohl sledovat, co se uvnitř dělo. Přítel připojil čtyři mikrofony DD4 maskované jako zásuvky ke dvěma magnetofonům F-301, které nainstaloval do odposlouchávacího stanoviště vedle. Důstojník CIA, který jej po dokončení prací navštívil, uvedl, že místo bylo tak zadrátované, že kdybyste vylili sklenici vody, pravděpodobně byste dostali elektrický šok. Sanfranciský bezpečný byt byl zařízený ve stylu, který by se dal nazvat jako styl ala bordel. Stěny zdobily obrazy tanečnic kankánu a zarámované grafiky Toulouse-Lautreca na černých hedvábných podložkách. V ložnici byly červené závěsy a velká zrcadla. V některých zásuvkách byly pomůcky pro toto řemeslo, včetně erotických hraček a fotografií spoutaných žen v černých punčochách a kožených obojcích s cvočky. Jeden agent CIA později vypověděl:
"Na Chestnut Street jsme měli obsáhlou knihovnu, nejpornografičtější knihovnu, jakou jsem kdy viděl: sprosté filmy, obrázky, všechno."
Aby White uspokojil prostitutky a jejich klienty, udržoval bar dobře zásobený. Několik jeho společníků vypovědělo, že často sledoval dění z vedlejšího pokoje, popíjel ze džbánu martini a seděl na přenosném záchodě. Mezi dokumenty se našel i výkaz výdajů, který White vyplnil 3. srpna 1955:
"Jeden přenosný záchod, dvacet pět dolarů. Dvacet čtyři pytlů na likvidaci odpadků po patnácti dolarech."
Gottlieb všechny položky schválil. Vyjmenoval jich více než sto, včetně závěsů, polštářů, lamp, popelníků, kbelíku na led, skříňové pružiny s matrací, odpadkového koše a vysavače – spolu s dalšími kuriózními předměty včetně stojanu a nedokončeného obrazu, dvou bust, dvou sošek a dalekohledu. Gottlieb instruoval Whitea i v dalších věcech. Třeba že White musel vést finanční prostředky na samostatném bankovním účtu, získat stvrzenku nebo fakturu, kdykoli je to možné, . Pravidelně připojovat obecný výkaz o použití alkoholu a zaznamenávat výdaje na taxi podle data. Jediné výdaje, které Gottlieb nechtěl rozepsat, byly platby prostitutkám. Ačkoli byl White hluboce ponořený do newyorského prostředí, v San Franciscu byl nováčkem. S žádostí o pomoc se obrátil na bývalého důstojníka vojenské rozvědky Iru Feldmana, který pracoval v Evropě a Koreji. Feldman odešel do Kalifornie s nejasnou představou, že bude provozovat kuřecí farmu. Nakonec práci přijal. Několik následujících měsíců pracoval v utajení pro protidrogový úřad. Vedl zásahovou operaci, ve které se vydával za pasáka, a jak později vypověděl, pracovalo pro něho půltucet dívek. V jiné akci využil drogově závislou prostitutku k tomu, aby nalákala uživatele drog, a platil jí dávkami heroinu. Na Whitea to udělalo dojem. Feldman později vzpomínal:
"Jednoho dne si mě White zavolal do kanceláře. Iku, řekl mi. Jako tajný odvádíš zatraceně dobrou práci. Teď ti dám další úkol. Chceme, abys testoval drogy, které ohýbají mysl… Jestli se nám podaří zjistit, jak dobře tyhle věci fungují, uděláš toho pro svou zemi hodně."
Málokterý bývalý zpravodajský důstojník by odolal. Jeho prvním úkolem byl nábor prostitutek, které měly pracovat jako nevědomé smluvní partnerky MK-Ultra. Pokaždé, když některá přivedla na Chestnut Street 225 klienta, dostala padesát až sto dolarů. Jako bonus dostávala propustku z vězení s Whiteovým telefonním číslem. Až ji příště zatknou, mohla toto číslo sdělit policii a White zařídil její propuštění. Zpravodajské služby po staletí využívaly agentky ke svádění mužů, aby se dozvěděly jejich tajemství. Gottlieb chtěl systematizovat studium toho, jak sex, zejména v kombinaci s drogami, může rozvázat mužům jazyk. Tehdy ještě bylo žalostně málo publikací. Gottlieb se rozhodl, že CIA by měla provést vlastní výzkum toho, jak se lidé chovají při sexu a po něm. Už dříve se intenzivně zabýval experimenty s drogami. Operace Půlnoční vrchol dala těmto experimentům nový přesah. Psycholog CIA John Gittinger po letech vypověděl:
"Zajímala nás kombinace určitých drog se sexuálními akty. Zkoumali jsme různé rozkošnické polohy, které používají prostitutky a další. Bylo to dávno předtím, než se něco jako Kámasútra stala široce populární. Některé ženy – profesionálky -, které jsme využívali, byly v těchto praktikách velmi zběhlé."
White otevřel bezpečný byt v San Franciscu koncem roku 1955. Jeho pouličními agentkami byly prostitutky, které Feldman naverboval. Zatímco prostitutky a jejich klienti souložili, White je pozoroval přes jednosměrné zrcadlo a seděl na přenosném záchodě. Někdy se k němu přidal i Feldman. Jejich úkolem bylo pozorovat reakce mužů na různé druhy sexu a jejich chování při kombinaci drog a sexu. Feldman žasl nad tím, jak volně muži mluvili, když byli pod vlivem této kombinace. Uznával, že to byla zajímavá alternativa ke staromódním výslechovým technikám, které používal ve svých vojenských dobách. White, Feldman a další agenti si všimli, že muž po sexu často mluvil se ženou vedle sebe. Začali svým prostitutkám ukládat, aby s klienty zůstávaly několik hodin, místo aby okamžitě odcházely. Doufali, že v kombinaci s účinky LSD tato inscenovaná intimita sníží mužovy zábrany. Gottlieb byl spokojený s úspěchem svého sanfranciského podniku a nařídil jeho rozšíření. Na jeho pokyn otevřel White druhý bezpečný byt CIA ve městě Mill Valley v okrese Marin. Tento byt poskytoval soukromí potřebné pro experimenty, které přesahovaly rámec sexu a drog. Gottlieb například dodal Whiteovi švihadlo s příměsí drogy, ultratenké jehly, kterými bylo možné otrávit láhev vína skrz zátku, a skleněné kapsle, které při rozdrcení pod nohama uvolňovaly škodlivé plyny.
MK-Ultra: Vlastní nemocnice pro pokusy
V roce 1955 oznámila washingtonská univerzitní nemocnice Georgetown plány na výstavbu šestipatrového pavilonu se sto lůžky nazvané Gorman Annex. Gottlieb to vzal na vědomí. Mnoho svých dílčích projektů MK-Ultra financoval prostřednictvím fiktivních nadací. Musel proto přijmout opatření, aby se zúčastnění vědci nedozvěděli o skutečném zdroji jejich financování. To omezovalo jeho svobodu jednání. Chtěl mít vlastní výzkumnou nemocnici. Lékařský bezpečný dům přímo v Americe. Tam by experimenty mohli provádět vědci CIA, nikoli lidé zvenčí. Oznámení z Georgetownu mu dalo šanci. Gottlieb přišel s nápadem tajně zaplatit část nákladů na stavbu pavilonu ve výši tří milionů dolarů výměnou za přístup k jeho zdravotnickému zařízení. V memorandu svým nadřízeným navrhl, aby CIA přispěla na stavbu částkou tři sta sedmdesát pět tisíc dolarů přes fiktivní společnosti, což by vypadalo jako charitativní dar. Napsal, že výměnou za to bude jedna šestina celkového prostoru v novém nemocničním křídle. Tím budou poskytnuté laboratoře a kancelářské prostory, technická pomoc, vybavení a pokusná zvířata. Uvedl čtyři odůvodnění toho, co se stalo podprojektem 35 MK-Ultra:
A: Zaměstnanci CIA by se mohli podílet na práci, aniž by univerzita nebo vedení nemocnice věděly o zájmu CIA.
B: Sponzorování citlivých výzkumných projektů CIA bude zcela popiratelné.
C: Až třem zaměstnancům biochemického oddělení chemické divize bude poskytnuto plné profesní krytí.
D: Lidští pacienti a dobrovolníci pro experimentální použití budou k dispozici za řízených klinických podmínek.
Další část Gottliebova memoranda nám krásně ozřejmuje, jak může CIA vstupovat do schvalování procesů léků. Je to fantastický vhled, který nám poskytuje odpovědi, jak mohly být narychlo schvalovány experimentální vakcíny proti Covid-19. Gottlieb uvedl:
"Vývoj léku až do fáze testování na lidech je poměrně rutinní postup. Obvykle jsou farmaceutické firmy při závěrečném klinickém testování závislé na službách soukromých lékařů. Lékaři jsou ochotni převzít odpovědnost za takové testy, aby se posunula věda v medicíně kupředu. Pro CIA je obtížné a někdy nemožné nabídnout takovou pobídku, pokud jde o její výrobky. V praxi se podařilo využít externích prověřených dodavatelů pro předběžné fáze těchto prací. Avšak ta část, která zahrnuje testování na lidech při účinných dávkách, představuje bezpečnostní problémy, které běžný dodavatel nemůže zvládnout. Navrhovaný způsob nabízí, kromě mnoha výhod uvedených v návrhu projektu, jedinečnou možnost bezpečného provádění takových klinických zkoušek. Výše uvedené bezpečnostní problémy se eliminují tím, že odpovědnost za testování bude plně spočívat na lékaři a nemocnici. Výborné odborné krytí by se zajistilo až pro tři biochemické pracovníky chemického oddělení CIA. To by umožnilo otevřenou účast na vědeckých setkáních, zvýšení osobního postavení ve vědeckém světě, a jako takové by představovalo významné zvýšení efektivity a morálky."
Tedy velmi jednoduše. Farmaceutické firmy potřebovaly pro testování léků na lidech lékaře. Ale hrozilo nebezpečí úmrtí nebo velké zdravotní komplikace. S tím měla problém i CIA. Gottlieb tedy navrhl řešení, kde lékaři placení CIA prováděli toto testování na lidech v uzavřeném pavilonu nemocnice. Navíc tito lékaři CIA byli vysíláni na různé konference a budovali si tak profesní kariéru pod krytím samotné rozvědky. Dokonalé Gottliebovo schéma lékařů v žoldu CIA, kteří zkoušeli léky na lidech uvnitř pavilonu CIA. Pokud by někdo zemřel, všechno by probíhalo bezpečně pod krytím CIA. Byl to Gottliebův návrh vytvoření tajné laboratoře CIA v jedné z washingtonských nemocnic, která by sloužila k pokusům na lidech. To byla silná káva i na poměry MK-ULTRA. Richard Helms, jeho neoficiální šéf, předal rozhodnutí řediteli CIA Allenu Dullesovi. Ještě mimořádnější je, že Dulles jej podle badatele Johna Markse předložil zvláštnímu výboru prezidenta Eisenhowera pro kontrolu tajných operací. I tento výbor vyslovil souhlas a peníze CIA byly poskytnuty. Toto zjištění je vyloženě děsivé. Dokazuje totiž na základě dokumentů, že samotný Bílý dům byl zapojen do pokusů na lidech samotnou CIA. Bílý dům tyto pokusy schválil a věděl o nich. Prostě něco neuvěřitelného. O pokusech, které vědci CIA prováděli ve svém pavilonu, je známo jen málo. CIA později potvrdila, že mezi pokusnými osobami byli i nevyléčitelně nemocní pacienti. Téměř nikdo, dokonce ani v nejvyšších vládních kruzích, nevěděl o Gottliebově práci nebo dokonce o jeho existenci. V CIA ale hrstka vysokých důstojníků věděla dost na to, aby ho spojila s LSD. Na konci roku 1955 se Dulles rozhodl, že bylo čas podělit se o obrysy supertajné činnosti CIA s někým dalším. Sestavil skromnou zprávu a poslal ji ministru obrany Charlesi Wilsonovi. Jeho zpráva tak patřila k několika málo dokumentům CIA, které popisovaly MK-Ultra ještě v době, kdy se na ní pracovalo.
"CIA se už čtyři roky aktivně zabývá výzkumem skupiny silných chemických látek ovlivňujících lidskou mysl, takzvaných psychochemikálií. Získali jsme rozsáhlé odborné kontakty, zkušenosti a značné množství informací o mnoha psychochemikáliích, včetně zejména látky známé jako LSD. CIA se nadále zajímá o tuto oblast a ve světle svých nashromážděných zkušeností nabízí spolupráci a pomoc při výzkumných a vývojových programech, které ministerstvo obrany v této době zvažuje. Od roku 1951 provádí tato agentura výzkumný program, který poskytl důležité informace o povaze abnormálního chování vyvolaného LSD a o tom, jak se tento účinek mění v závislosti na faktorech, jako je velikost dávky, individuální rozdíly a prostředí. Byly studované behaviorální účinky opakovaných dávek podávaných po dlouhou dobu. Zjistili jsme, že u jednotlivců se může vyvinout tolerance k LSD. Probíhá hledání možných protilátek. Bylo zjištěno, že LSD vyvolává pozoruhodné psychické účinky, pokud se užívá v mimořádně malých dávkách. Výše uvedené se stalo ještě zajímavějším, když se nedávno zjistilo, že LSD lze syntetizovat ve velkém množství. Existuje mnoho vlastností LSD a dalších psychochemikálií, které buď nebyly prozkoumané, nebo vyžadují další studium."
To byla maximální míra upřímnosti. Dulles chápal, že MK-Ultra bylo potřeba udržet v maximálním utajení. Zvláštní výslechy, které její důstojníci prováděli v tajných věznicích v zahraničí. Extrémní experimenty, které CIA sponzorovala v nemocnicích a věznicích. Bordely bezpečných bytů CIA, které byly středobodem operace Půlnoční vrchol. Tajné financování pavilonu nemocnice a panoptikum dalších Gottliebových podprojektů. To všechno patřilo k nejpřísněji utajovaným programům americké vlády. Kdyby se některý z nich dostal na veřejnost, mohlo to mít za následek nejen pobouření veřejnosti, ale i konec MK-Ultra a možná i samotné CIA. Jedna potenciální hrozba zemřela spolu s Frankem Olsonem.
Božská houba
Jednoho podzimního večera v Římě před dvěma tisíci lety jedl císař Claudius bohatou večeři, jejíž součástí byl i talíř s jeho oblíbenými houbami. Za pár hodin prudce onemocněl. Třásl se, zvracel, lapal po dechu a do rána zemřel. Vědci 20. století potvrdili to, co někteří Římané tušili. Claudiova manželka Agrippina, která chtěla dosadit svého syna na trůn, přimíchala jedovaté houby k těm, které její manžel rád jedl. Příběh o jejím úspěchu důstojníky CIA dráždil. Jeden z nich v poznámce vyzval:
"Pusťme se do technologie atentátů. Vymysleme nejúčinnější způsoby zabíjení – jako císařovna Agrippina."
Některé houby jsou už dlouho známé jako jedovaté, takže bylo možné si představit, že by se jimi nebo jejich chemickými výtažky dalo zabíjet. Jakmile však Gottlieb zahájil svůj projekt kontroly mysli, staly se houby ještě lákavějšími. Podle prastaré tradice mohou některé druhy vyvolávat halucinace a zkreslené vnímání. Španělští mniši, kteří přišli do Mexika v 16. století, uváděli, že domorodci používali houby při náboženských rituálech. Tyto zprávy fascinovaly důstojníky CIA, kteří hledali cesty k lidské psychice. Koncem roku 1952 se Morse Allen dozvěděl o mexické rostlině, jejíž semena zvaná piule měla hypnotický účinek. Vyslal důstojníka CIA, aby shromáždil vzorky piule a jakýchkoli dalších semen, rostlin, bylin nebo hub, které měly vysokou narkotickou a toxickou hodnotu. Důstojník, který se vydával za výzkumníka hledajícího organická anestetika, strávil několik týdnů v Mexiku. Vrátil se s taškami plnými vzorků – a ještě s něčím. Několik lidí, které potkal, mu vyprávělo o kouzelné houbě. Domorodí šamani a kněžky ji prý používali jako cestu k božství. Říkali jí boží maso. Když Allen vyslechl zprávu svého důstojníka, napsal:
"Velmi rané zprávy o obřadech některých mexických indiánských kmenů ukazují, že houby se používají k vyvolání halucinací a omámení. Kromě toho tato literatura ukazuje, že šamani nebo věštci používali některé druhy hub k vyvolání přiznání nebo k nalezení ukradených předmětů či k předpovědi budoucnosti …". Je nezbytné, aby se zvláštní vlastnosti houby prozkoumaly."
Gottlieb nechal analyzovat vzorky mexických rostlin a zjistil, že některé z nich skutečně obsahují možné psychoaktivní látky. To ho vedlo k tomu, že začal hledat chemika, kterého by mohl poslat do Mexika, aby našel organické toxiny – a pokud možno i kouzelnou houbu. Obrátil se na detroitskou farmaceutickou firmu Parke Davis a požádal ji, zda by mu mohla doporučit vhodného kandidáta. Gottliebova nabídka byla lákavá. Tento chemik by zůstal v Parke Davis, ale pracoval by pro CIA, která by mu platila mzdu. Firma navrhla seriózního mladého výzkumníka jménem James Moore, který jako postgraduální student pracoval na projektu Manhattan. Moore dostal nabídku a práci přijal. Moore si brzy uvědomil, že nebyl jediným nemexičanem, který hledal kouzelnou houbu. Předcházel ho pozoruhodný manželský pár, Gordon a Valentina Wassonovi. Gordon Wasson byl úspěšným newyorským bankéřem, který se oženil s pediatričkou ruského původu, která byla posedlá houbami. Nasbírala jich košík a ke zděšení svého nového manžela je snědla k večeři. Řekl jí, že se obával, že do rána ovdoví, ale ona to přežila bez špatných následků. To ho přesvědčilo. Společně se vydali na celoživotní cestu do světa hub. Na počátku 50. let 20. století podnikli manželé Wassonovi několik cest do jižního Mexika, aby tam našli kouzelnou houbu. První dvě cesty byly bezvýsledné. Gordon Wasson podnikl třetí cestu, tentokrát v doprovodu fotografa. V jedné oaxacké vesnici našli mladého indiána, který je zavedl do domu mazatecké ženy jménem María Sabina. Ta byla známá jako strážkyně prastaré moudrosti, která používala houby ke komunikaci s nekonečnem. V noci 29. června 1955 seděla před venkovským oltářem a prováděla svůj rituál. Rozdala houby asi dvaceti indiánům – a poprvé v zaznamenané historii i cizincům. Během následujících několika hodin rituálu se Wasson a jeho fotograf ocitli v jiném světě. Později napsal:
"Nikdy jsme nebyli tak vzhůru a vize přicházely, ať už jsme měli oči otevřené nebo zavřené. Účinek hub spočívá v tom, že dochází k rozštěpení ducha, k rozštěpení člověka, k jakési schizofrenii, kdy racionální stránka nadále uvažuje a pozoruje vjemy, které si užívá ta druhá. Mysl je elastickou šňůrou připoutaná k bludným smyslům."
Wasson nemohl tušit, že zpráva o jeho objevu vyburcuje experimentátory s ovládáním mysli ve Washingtonu. James Moore se doslechl o Wassonově cestě a napsal mu dopis. Nenaznačil, že pracoval pro CIA. Místo toho uvedl částečnou pravdu. Zajímal se o výzkum chemických vlastností kouzelné houby. Správně odhadl, že se Wasson bude vracet do mexického města, kde ji našel, a požádal ho, aby ho doprovodil. Aby posílil svůj argument, zmínil se, že věděl o nadaci, která by pomohla expedici zaplatit. Dohoda byla uzavřená. CIA poslala Wassonovi dva tisíce dolarů, maskovaných jako grant z fondu pro lékařský výzkum. Výměnou za to Wasson souhlasil, že vezme Moora s sebou do Mexika. Jednalo se o podprojekt 58 MK-Ultra, jehož cílem bylo odhalit tajemství hub. Wasson, Moore a dva francouzští mykologové se vydali do Mexika a našli Maríu Sabinu. Ta souhlasila s opakováním obřadu. Wasson ji opět shledal transcendentální. Moore měl ale opačnou reakci. Nelíbila se mu špinavá podlaha, byla mu zima a měl hlad, měl průjem a všechno ho svědilo. Ve své zprávě později napsal:
"Obřad byl samé zpívání v dialektu. Cítil jsem halucinogenní účinek, i když dezorientace by bylo lepší slovo pro popis mé reakce."
Navzdory Mooreovým nepříjemným pocitům považoval Gottlieb jeho cestu za velmi úspěšnou, protože se vrátil se vzorky psychoaktivních hub, které si objednali. Důstojníci CIA už navštívili oblast produkce hub v Pensylvánii a sdělili několika pěstitelům, že by je mohli požádat o pomoc s produkcí vzácné houby. Gottlieb ale upozornil, že výzkum psychoaktivních vlastností hub musel zůstat tajemstvím CIA.
Sidney Gottlieb: Nová kariéra v německém Mnichově
V roce 1957 strávil Gottlieb čtyři roky intenzivním řízením MK-Ultra. Od federální věznice v Atlantě přes bezpečné domy v New Yorku a San Francisku až po Allan Memorial Institute v Montrealu byly jeho dílčí projekty v plném proudu. Jeho průkopnická chvíle ale už pominula. Blížily se jeho 40. narozeniny. Gottlieb se proto rozhodl pro nečekanou kariéru. Opustil místo šéfa chemického oddělení v Technické službě, které vedl od jeho vzniku, a zahájil několikaměsíční výcvik jako terénní důstojník CIA. Po absolvování kurzu se přestěhoval do Mnichova, kam ho doprovázela manželka a čtyři děti. Mluvil německy, zemi znal z návštěv spojených s výslechy MK-Ultra a měl tam přátele v síti CIA. Šéf mnichovské pobočky CIA William Hood mu povolil, aby přijel na služební cestu. Tam se Gottlieb spřátelil s důstojníkem CIA Johnem Sherwoodem. Pobočka CIA v Mnichově byla za studené války velitelským stanovištěm. Odtud důstojníci vysílali stovky partyzánských bojovníků na mise za železnou oponu a řídili další operace proti Sovětskému svazu. Mnichov byl také základnou Rádia Svobodná Evropa a Rádia Svoboda, vysílacích služeb napojených na CIA, které přenášely zprávy a protisovětskou propagandu do komunistických zemí. V okrajové čtvrti Pullach sídlila německá zahraniční zpravodajská služba, v jejímž čele stál bývalý nacistický důstojník Reinhard Gehlen. Všechno jsem pokryl v mém pořadu Svobodná Evropa ve službách CIA. CIA neodtajnila spisy, které by poskytly podrobnosti o Gottliebově práci v Mnichově. Za půl století ale německý časopis Der Spiegel objevil a zveřejnil dokument, z něhož vyplývá, že v roce 1958 informovali agenti německé kontrarozvědky kancléře Konrada Adenauera, že důstojníci CIA zatýkali v Německu lidi bez vědomí německých úřadů, věznili je někdy i několik měsíců a podrobovali je formám výslechu zakázaným německými zákony. Adenauer, který úzce spolupracoval s ministrem zahraničí Johnem Fosterem Dullesem, se rozhodl nechat tuto záležitost být. V roce 1958 podnikl Gottlieb ze základny v Mnichově dvě zahraniční cesty. Jedna byla pro potěšení: vzal svou ženu do Paříže. Odletěl také zpět do Washingtonu, kde strávil přestávku v centrále CIA. Gottlieb pracoval na mnichovské pobočce dva roky. V roce 1959 se vrátil na nové místo v centrále CIA, které bylo vytvořeno přímo pro něj. Vědecký poradce Richarda Bissella, zástupce ředitele pro plány. Bissell hledal způsoby, jak účinněji využívat chemické a biologické látky v tajných operacích. Gottliebova kombinace technických znalostí a zkušeností z terénu ho připravila na další etapu jeho kariéry.
Kongo: Jak otrávit Patrice Lumumbu
Když Joe z Paříže procházel africkým horkem a nastupoval do letištního taxíku, nemohl se vyhnout úvahám o válce, do které se právě vrhal. Republika Kongo, kde právě přistál, získala před třemi měsíci nezávislost na Belgii. Okamžitě upadla do násilného chaosu. Vzpoura v armádě vyvolala nepokoje, vzpouru a pád vlády. Spojené státy a Sovětský svaz to se zájmem sledovaly. Rýsovalo se zúčtování v rámci studené války. Joe z Paříže přivezl tajnou americkou zbraň. Šéf pobočky CIA v konžském hlavním městě Leopoldville ho očekával. Před pár dny obdržel telegram z Washingtonu, že se brzy objeví návštěva.
"Ohlásí se jako Joe z Paříže. Je naléhavé, abyste se s ním setkal co nejdříve, když vám zavolá. Plně se vám představí a vysvětlí vám svůj úkol."
Pozdě odpoledne 26. září 1960 opustil šéf pobočky CIA Larry Devlin práci a zamířil ke svému autu. Měl krycí práci konzulárního úředníka na americkém velvyslanectví. V kavárně naproti přes ulici se zvedl ze židle nějaký muž. Devlin později napsal:
"Byl to vyšší důstojník, velmi uznávaný chemik, kterého jsem už nějakou dobu znal."
Joe z Paříže byl Sidney Gottlieb. Přiletěl do Konga na jednu z nejneobvyklejších misí 20. století. S sebou vezl jedinečnou soupravu, kterou sám navrhl. Byl to jed na zabití premiéra Patrice Lumumby. Gottlieb přistoupil k Devlinovi a natáhl k němu ruku.
"Jsem Joe z Paříže," řekl.
Devlin pozval návštěvníka do svého auta. Když se rozjeli, Gottlieb mu řekl:
"Přišel jsem vám dát instrukce ohledně jedné velmi citlivé operace."
Veškeré události v Kongu jsem pokryl v mém dokumentu Smrt v Kongu, proto je tu nebudu obšírně popisovat. Po obdržení úkolu začal Gottlieb zvažovat, které smrtící nebo zneschopňující zárodky použije. Nejprve musel zjistit, které nemoci nejčastěji způsobují nečekaná úmrtí v Kongu. Ukázalo se, že to jsou antrax, neštovice, tuberkulóza a tři nákazy přenášené zvířaty. Gottlieb začal hledat shodu: Který jed by způsobil smrt, která se nejvíce podobá smrti způsobené těmito nemocemi? Rozhodl se pro botulinum, které se někdy vyskytuje v nesprávně konzervovaných potravinách. Jeho působení trvá několik hodin, ale je tak silný, že koncentrovaná dávka pouhých dvou miliardtin gramu dokáže zabít. Tábor Detrick se mezitím přejmenoval na Fort Detrick. Ve spolupráci s partnery ve Fort Detricku, kde Gottlieb skladoval své toxiny, začal sestavovat sadu pro atentát. Obsahovala lahvičku s tekutým botulinem, podkožní injekční stříkačku s ultratenkou jehlou, malou nádobku s chlorem, který bylo možné smíchat s botulinem, aby byl v případě nouze neúčinný, a doplňkový materiál včetně ochranných rukavic a obličejové masky, které se měly nosit při provádění operace. V polovině září Gottlieb sdělil Richardu Bissellovi, že souprava byla připravená. Dohodli se, že ji Gottlieb sám přiveze do Leopoldville. Stal se tak jediným známým důstojníkem CIA, který dopravil jed do cizí země s cílem zabít jejího vůdce. Necelou hodinu potom, co se Gottlieb a Devlin setkali před americkou ambasádou v Leopoldville, seděli spolu v Devlinově obývacím pokoji. Tam Gottlieb oznámil, že měl u sebe nástroje určené k atentátu na premiéra Lumumbu.
"Ježíši Kriste!" vykřikl Devlin.
"Kdo tuhle operaci schválil?"
"Prezident Eisenhower," odpověděl Gottlieb.
"Nebyl jsem u toho, když to schvaloval, ale Dick Bissell říkal, že Eisenhower chtěl Lumumbu odstranit."
Oba muži se odmlčeli, aby vstřebali tíhu okamžiku. Devlin později vzpomínal, jak si zapálil cigaretu a zíral na své boty. Po chvíli Gottlieb přerušil ticho:
"Za provedení operace jste zodpovědný Vy sám," řekl Devlinovi.
"Podrobnosti jsou na vás, ale musí to být čisté. Nic, co by se dalo vystopovat k americké vládě."
Pak mu předal soupravu s jedem, kterou vyrobil a převezl přes Atlantik.
"Vezmi si tohle," řekl.
"S tím, co je uvnitř, se nikdo nikdy nedozví, že Lumumba byl zavražděn."
Gottlieb Devlinovi chladně vysvětlil, co bylo v soupravě a jak ji použít. Řekl, že Devlinův agent by měl podkožní jehlou vstříknout botulinum do něčeho, co Lumumba pozře. Devlin později napsal, že sada obsahovala také předem otrávenou tubu zubní pasty. Toxiny byly navrženy tak, aby nezabíjely okamžitě, ale až po několika hodinách. Gottlieb Devlina ujistil, že pitva by ukázala normální stopy, které se vyskytují u lidí, kteří zemřou na určité nemoci. Gottlieb se po doručení jedové soupravy raději nevrátil do Washingtonu, ale zůstal v Leopoldville. Zatímco čekal, Devlin našel agenta, o kterém se domníval, že měl přístup k Lumbovi a mohl by působit jako vnitřní člověk, jak napsal v telegramu do Washingtonu. Nakonec, deset dní po příjezdu se svou výbavou, se Gottlieb cítil dostatečně jistý, aby odletěl domů. Podle Devlinova telegramu tu zanechal určité předměty, které byly nadále užitečné. Ukázalo se, že agent, kterého Devlin najal, aby Lumumbovi podstrčil tubu otrávené zubní pasty nebo otrávil jeho jídlo, nedokázal proniknout bezpečnostními kruhy. Devlin začal zkoumat další možnosti. Jak to s Patricem Lumumbou dopadlo jsem opět pokryl podrobně v mém dokumentu Smrt v Kongu. Toto byla další z Gottliebových misí.
CIA a mafie: Společně zabijme Castra
13. května 1960, po vyslechnutí informace od Allena Dullese, nařídil prezident Eisenhower Castra odstřelit. Nepoužil sice přesně toto slovo, které bezpečnostní ředitel CIA Sheffield Edwards později označil za sprostá, ale všichni přítomní to chápali jako prezidentský pokyn odstranit Castra od moci jakýmkoli způsobem včetně atentátu. To dalo Richardu Bissellovi a jeho ředitelství tajných akcí pokyn k plánování další vraždy. Bissell se obrátil na tehdejší štáb technických služeb. Sidney Gottlieb byl mužem na svém místě. Gottlieb a jeho malý tým chemiků se nejprve soustředili na způsoby, jak Castrův pád způsobit nesmrtícími prostředky. Přišli na dvě možnosti. Mohli by rozprašovat aerosol s příměsí LSD v rozhlasovém studiu, z něhož Castro vysílal živě a které oslovovalo miliony Kubánců. Pokud by byl Castro během projevu dezorientovaný a nesouvislý, pravděpodobně by ztratil podporu veřejnosti. Po určité diskusi tento nápad zavrhli jako nepraktický. Gottliebův tým pak přišel s ještě podivnějším plánem. Přesvědčili se, že část Castrovy přitažlivosti pochází z jeho vousů. Domnívali se, že pokud vousy zmizí, Castrova síla se může zmenšit. Najít chemikálii, která by způsobila, že vousy vypadají, byl přesně ten druh výzvy, který Gottlieba bavil. Vybral si sloučeninu na bázi solí thalia. Až by Castro cestoval mimo Kubu, nasypalo by se mu thalium do bot, které by nechal před hotelovým pokojem, aby si je vyleštil. Pak by mu vypadaly vousy, takže by se mohl stát terčem posměchu a svržení. Gottliebovi vědci thallium obstarali a začali ho testovat na zvířatech. Nakonec byl i tento plán zavržen, protože nikdo nevěděl, kdy přesně a kam Castro pojede. Dalším nápadem bylo poskvrnit krabici doutníků a předat je operačním důstojníkům, kteří by našli způsob, jak je Castrovi doručit. Jeden důstojník CIA skutečně kontaminoval plnou krabici padesáti doutníků botulotoxinem, virulentním jedem, který několik hodin po požití vyvolává smrtelné onemocnění. Doutníky byly tak silně kontaminované, že stačilo vložit jeden do úst a zamýšlená oběť by jej ani nemusela kouřit. Otrávené doutníky Cohiba, Castrova oblíbená značka, předali Jacobu Esterlinovi, důstojníkovi CIA, který pracoval na proticastrovském spiknutí. Nikdy se nenašel způsob, jak je doručit. Zůstaly v trezoru CIA. Po sedmi letech byl jeden doutník vyjmutý k testování. Zachoval si devadesát čtyři procent své toxicity. Tyto neúspěchy CIA neodradily, a proto se rozvědka obrátila na mafii. Johnny Roselli spolu s dalšími vlivnými gangstery zbohatl na Kubě díky hazardu, prostituci a obchodu s drogami. Byli odhodlaní zničit Castra dříve, než se mu podaří splnit svůj slib, že zemi zbaví zločinu a neřesti. Roselli měl v havanském podsvětí síť kontaktů, což z něj činilo ideálního partnera pro CIA. Johnny Roselli řekl jednomu zvědavci ze CIA, že měl na Kubě společníky, kteří by mohli zabít Fidela Castra. Nechtěl ale Castra zastřelit, protože by atentátníka zcela jistě chytili. Chtěl to provést delikátnějším způsobem. Spolu se svým mafiánským partnerem Samem Giancanou nabídl CIA protinávrh. Dejte nám jed, který zabíjí delší dobu, aby náš atentátník mohl utéct, než Castro onemocní a zemře. Vysoce postaveným důstojníkům CIA se nápad líbil. Musíme si uvědomit, že vraždu Fidela Castra si objednal sám americký prezident Dwight Eisenhower. Mějme třeba tohle na paměti, až nás bude Amerika zahlcovat žvásty o svobodě a demokracii. Čím se liší od prašivých teroristů, kteří neváhají zabíjet cizí nepřátelské státníky, když mají možnost? Od Eisenhowera bylo velení krátké a přímé. Svůj rozkaz předal Allenu Dullesovi a Richardu Bissellovi. Bissell se obrátil na šéfa bezpečnostního úřadu CIA Sheffielda Edwardse. Edwards si vybral prostředníka, který se dokázal přiblížit k mafiánům, aniž by byl se CIA jasně spojený. Robert Maheu, bývalý agent FBI, který se stal soukromým detektivem a pracoval pro miliardáře Howarda Hughese. Maheu se stal prostředníkem, přes kterého CIA předávala pokyny a zařízení gangsterům, kteří měli Castra zavraždit. Arzenál, který Gottlieb se svým týmem vymyslel byl obdivuhodný. Například jedovaté pilulky, jedovatá pera, smrtící bakteriální prášky a další možnosti. S Kennedym tlak na likvidaci Castra nepolevil. John i jeho bratr Robert, toho času generální prokurátor, tlačili na CIA, aby Castra odstranila. Po fiasku v Zátoce sviní tento tlak ještě zesílil. To jsem pokryl v prvním díle mého pořadu Atentát na Kennedyho. V jednu chvíli CIA například zvažovala, že by vyrobili něco, co by vypadalo jako vzácná mušle, umístilo do ní bombu a nastražilo ji v oblasti, kde se Castro rád potápěl. I tento plán ale také zamítli jako nepraktický. Podle zprávy CIA žádná z mušlí, které by bylo možné v Karibiku nalézt, nebyla dostatečně efektní, aby určitě upoutala pozornost, a zároveň dostatečně velká, aby se do ní vešlo potřebné množství výbušniny. Trpasličí ponorka, která by se musela použít k umístění střely, měla pro takovou operaci příliš krátký operační dosah. To, co zbývalo byl Gottlieb a jed. Prezident Kennedy vybral právníka jménem James Donovan, aby vyjednal propuštění kubánských amerických zajatců, kteří byli zajati během neúspěšné invaze v Zátoce sviní. CIA přišla s nápadem dát Donovanovi otrávený potápěčský oblek, aby ho předal Castrovi. CIA zakoupila potápěčský oblek, poprášila ho uvnitř plísní, která způsobuje chronické kožní onemocnění a kontaminovala dýchací přístroj tuberkulózním bacilem. Od plánu se upustilo, když se právník rozhodl Castrovi předložit jiný potápěčský oblek. CIA pak zvažovala další čtyři možnosti:
A: Něco vysoce toxického, například jed na měkkýše, který se měl aplikovat špendlíkem.
B: Bakteriální materiál v tekuté formě.
C: Bakteriální úprava cigarety nebo doutníku.
D: Kapesník ošetřený bakteriemi.
Prostředníci CIA předali několik balíčků Gottliebových botulinových pilulek mafiánským gangsterům, aby je doručili kontaktům na Kubě. Jedna šarže nemohla být použita, protože kubánský úředník, který měl pilulky vložit Castrovi do jídla, byl přeložen na místo, kde už neměl ke kubánskému vůdci přístup. Pilulky z jiné dávky měly být Castrovi podstrčeny do jídla nebo pití v restauraci, kterou často navštěvoval, ale z neznámých důvodů přestal tuto restauraci navštěvovat. Výběr jedu nebyl jediným Gottliebovým výmyslem. Vyrobil také dvě zařízení pro jeho doručení. První bylo ve zprávě CIA popsané jako tužka navržená jako maskovací zařízení pro doručení pilulek. Propracovanější bylo kuličkové pero, které mělo uvnitř podkožní jehlu, která po stisknutí páčky vyjela ven a jed mohl být někomu vstříknut. Podle dalšího popisu byla jehla navržena tak jemně, aby Castro její zasunutí nepocítil a látka měla čas uniknout dříve, než by se účinky zaznamenaly. Datum, kdy důstojník CIA v Paříži předal toto pero kubánskému aktivu CIA, bylo pikantní. 22. listopadu 1963, ve stejný den, kdy byl prezident Kennedy zavražděn. Tento arzenál technik se samozřejmě časem rozšířil a sofistikoval. Dnes jsou způsoby zabití tak rafinované, že ani pitva atentát neodhalí. Zbraně, které jsou vyvíjeny na základě individuálních genetických vlastností člověka patří asi k těm nejpropracovanějším. To jsem například pokryl od dvanácté kapitoly v mém pořadu Utajený harwardský projekt. Sidney Gottlieb se v 60. letech vyšvihl do nejvyšších pater CIA, ale jeho rodinný život zůstal bohatý. Svou chatu ve Virginii rozšířil na dvoupatrový dům s velkými okny a moderními vymoženostmi. Stál daleko od silnice, v zalesněné rokli na konci dlouhé štěrkové příjezdové cesty. Pozemek byl vystavěný kolem velkého bazénu. O některých letních víkendech sedával Gottlieb oblečený jen v šortkách se zkříženýma nohama u skokanského můstku a meditoval. Gottlieb byl ve svých čtyřiceti letech urostlý, v dobré kondici a pohledný, s pronikavýma modrýma očima. Vstával před sluncem a rád pobýval venku. Když mu to počasí dovolilo, trávil hodiny prací na zahradě a na svém pozemku. Rád plaval. Kdykoli přijel do hotelu, zamířil k bazénu – a zajímal se o plachtění. Hrál tenis. Hodiny strávené na slunci ho opálily do červena. Gottliebovy čtyři děti, dva chlapci a dvě dívky, se od ostatních teenagerů moc nelišili.
Technické vychytávky CIA
Důstojníci CIA pozorně sledovali, jak veterinář na operačním stole moderní zvířecí nemocnice umrtvoval šedobílou kočku. Když se při prvním řezu objevila krev, jeden z diváků pocítil mdloby a ustoupil, aby se posadil. Ostatní sledovali každý veterinářův pohyb. Ten kočce do zvukovodu implantoval malý mikrofon, připojil ho ultrajemným drátem k tři čtvrtě centimetru dlouhému vysílači na spodině lebky a jako zdroj energie přidal balíček mikrobaterií. Pak zašil řezy. Kočka se probudila a po určité době rekonvalescence se chovala normálně. Akustická kočka byla koncipovaná jako odpověď CIA na tíživý problém sledování. Odposlouchávací zařízení, která její důstojníci umísťovali na zahraničních velvyslanectvích, často zachycovala příliš mnoho hluku v pozadí. Důstojník nebo technik z Gottliebovy dílny si všiml, že kočičí uši, stejně jako ty lidské, obsahují hlemýžď. Přirozený filtr, který většinu hluku odstiňuje. Proč nezkusit udělat z živé kočky sledovací zařízení? I kdyby se ukázalo, že nebyla schopna odfiltrovat hluk z pozadí, umožnila by zvukový přístup k cílům, které kočkám dovolily, aby se potulovaly po jejich kancelářích nebo konferenčních místnostech. Tento nápad vedl k mnoha měsícům experimentů a nakonec k vytvoření akustické kočky v operačním sále, který si CIA najala. Tato kočka byla zázrakem techniky. Po operaci neměla žádné vnější jizvy, normálně chodila a mohla dělat všechno, co ostatní kočky. Mikrofon a vysílač, které jí implantovali, fungovaly bezchybně. Nakonec ji její ošetřovatelé ze CIA vzali do parku na testovací misi. Nasměrovali ji ke dvěma mužům v rozhovoru, s tímto příkazem:
"Poslouchej ty dva chlapy. Neposlouchej nic jiného. Ani ptáky, ani kočku nebo psa, jen ty dva chlapy."
Každý majitel kočky si může domyslet, co následovalo. Kočka udělala několik kroků směrem k mužům a pak se zatoulala jiným směrem. V jedné zprávě se uvádělo:
"Technicky audio systém fungoval a generoval životaschopný zvukový signál. Ovládání pohybů kočky se však navzdory předchozímu tréninku ukázalo být natolik nekonzistentní, že se provozní užitečnost stala spornou. Během několika následujících týdnů se akustická kočka cvičila proti různým provozním scénářům, ale výsledky se nezlepšily."
Tento projekt byl součástí snahy CIA otestovat hodnotu zvířat jako ptáků, včel, psů, delfínů a dalších, pro elektronické sledování. Nikdo ho nepovažoval za neúspěšný. Určitý vhled nám může poskytnout fiktivní román Až delfín promluví od Roberta Merleho. Uvádím to zde pouze okrajově, abychom měli představu o tom, kam až CIA zacházela ve své touze špionáže a kontroly mysli. Nakonec aféra z Watergate z roku 1972 vedla ke konci Gottliebovi kariéry v CIA. Sidney Gottlieb odešel ze CIA 30. června 1973. Před odchodem mu bylo uděleno jedno z nejvyšších vyznamenání CIA, medaile za vynikající zpravodajské služby. Toto ocenění dostávají důstojníci CIA za vynikající služby nebo za úspěchy mimořádně výjimečné povahy. Drtivá většina dokumentů MK-Ultra byla zničena a nad MK-Ultra se téměř zavřela voda. Zbyly jen fragmenty, svědectví a výpovědi, ze kterých jsem poskládal celý tento cyklus.
Závěr: Gottlieb, svědomí a smrt
Viděli jsme, že ve 2. polovině 20. století bylo jen málo amerických psychopatů s takovou mocí a vlivem, jakou měl Sidney Gottlieb. Svou kariéru strávil hluboko v tajném světě Washingtonu. V CIA působil dvacet dva let. Nikdo nevěděl, co přesně dělal, ale byl čas odejít do důchodu. Běžný člověk by byl rád, kdyby mohl svá poslední léta strávit odpočinkem, vzpomínáním nebo hraním si s vnoučaty. Ale ne Gottlieb. Jeho domovem byl ekologický domek v lese s venkovními toaletami a zeleninovou zahradou. Meditoval, psal poezii a choval kozy. Gottliebovi bylo v době odchodu do důchodu pouhých padesát čtyři let. Jeho kariéra v CIA skončila dobře, tedy alespoň pro něj. Při slavnostním ceremoniálu mu udělili medaili za zásluhy. Krátce poté prodali s manželkou svůj dům a téměř všechno, co vlastnili. Na podzim roku 1973 se vydali hledat humanitární dobrodružství a duchovní naplnění. Jejich plán byl zvláštní a mlhavý. Nalodit se v San Francisku na nákladní loď a odjet tam, kam měla namířeno. Neměli zájem o prohlídku památek ani o běžnou turistiku. Gottliebovi chtěli svá starší léta strávit službou nejpotřebnějším lidem na světě. Jejich první zastávkou byla Austrálie. Po nějaké době si tam zamluvili cestu dál. Rok putování je zavedl do Indie. Dozvěděli se o nemocnici, kde se léčily oběti malomocenství, a vydali se tam jako dobrovolníci. Žili mezi pacienty a přijali práci, která spočívala v péči o vyřazené členy společnosti. Jednoho letního dne v roce 1975 pak Gottliebův svět rozvrátila zpráva z Washingtonu. Někdo zjistil, kým byl. Americký Senát ho chtěl vyslechnout. Za dvacet let působení v CIA řídil Gottlieb nejsystematičtější pátrání po technikách ovládání mysli v historii. Byl také hlavním výrobcem jedů v CIA. Jeho práce byla zahalena takovým tajemstvím, že se stal neviditelným. Teď ho povolali domů. Očekávalo se od něj, že se bude ze svých činů zodpovídat, možná dokonce vystoupí na veřejnosti. Takový zvrat osudu si nikdy nedokázal představit. Brzy po příjezdu do Washingtonu mu přátelé řekli, že bude potřebovat právníka. Jeden z nich navrhl Terryho Lenznera, který pracoval pro senátní výbor Watergate. Gottlieb mu zavolal. Když se setkali, Lenzner napsal:
"Byl jsem v kontaktu se samotným doktorem Smrt."
Lenzner pokračoval:
"Gottlieb mi řekl, že díky svým odborným znalostem v oblasti jedů ho pověřili vedením vražedných programů CIA. Řídil několik pokusů o atentát na zahraniční vůdce … Překvapivě se většina Sidovy práce nezaměřovala na americké nepřátele v zahraničí. CIA prováděla také experimenty na amerických občanech. Sid se programu LSD obecně vůbec nebránil a skutečně se domníval, že byl pro americkou bezpečnost nezbytný. Sid uvedl, že dohlížel na experimenty s LSD na více než dvaceti nic netušících lidech. Experimentoval s LSD i sám na sobě. Když jsme se bavili o jednotlivých případech, subjektech nebo obětech programu, záleží na úhlu pohledu, vypadal bolestně. Jako akademické cvičení mohl Sid sebevědomě pokračovat o správnosti svých aktivit. Ale už mu nebylo tak příjemné mluvit o jednotlivých případech nebo o skutečných lidech, jejichž životy byly ovlivněné. Není divu, že o Olsonovi nemluvil s nadšením."
Gottlieb léta dohlížel na lékařské experimenty a projekty speciálních výslechů, ve kterých se mučily stovky lidí. Nikdo se do tohoto druhu práce nepustil s větší ctižádostí a nadšením. Gottlieb všechno ospravedlňoval ve jménu vědy a vlastenectví. Až do konce, kdy se v něm konečně zlomilo svědomí. Před americkou vyšetřovací komisí se ale po vzoru protřelých nacistických předchůdců odvolával na špatnou paměť. Právě to se stallo základem všech jeho výpovědí po odchodu do důchodu. V letech po Gottliebově neochotném návratu do Washingtonu se začaly objevovat kusé informace o jeho práci. Svědčil na dvou kolech senátních slyšení. Později se musel bránit žalobám podaným lidmi, kteří byli jeho oběťmi. Neprozradil téměř nic kromě toho, že před odchodem ze CIA zničil všechny záznamy o tom, co dělal. Nikdy nebyl odsouzený za žádný trestný čin. Gottlieb zemřel 7. března 1999 ve svém domě ve Virginii. Bylo mu osmdesát let. Jeho pohřeb v roce 1999 byl soukromý. Gottliebovo tělo bylo zpopelněno. Margaret požádala pohřební ústav, aby neprozradil, co se stalo s popelem. Margaret Gottliebová zemřela 2. listopadu 2011 po více než dvanácti letech jako vdova ve Virginii ve věku devadesáti dvou let. Pouť Gottliebovým životem nám ukázala syrovou stránku CIA v její autentické podobě. Závěrem si položme tu nejzákladnější otázku. Jak nenápadné, rafinované a důmyslné nástroje má CIA a další rozvědky k dispozici dnes, když už v 50. letech minulého století dosahovaly tak ohromující úrovně? Bluebird, Artichoke nebo MK-Ultra splodila své potomstvo. Gottliebova práce rozhodujícím způsobem přispěla k vývoji technik, které Američané používali ve vazebních střediscích ve Vietnamu, Latinské Americe, Afghánistánu, Iráku, na Guantánamu a v tajných věznicích po celém světě. Na počátku 60. let CIA vytvořila tajnou příručku Kubark – výslech kontrarozvědky. Tento sto dvaceti osmi stránkový manuál byl plně odtajněn až v roce 2014. Kodifikoval všechno, co CIA nazvala donucovací kontrarozvědný výslech odolných zdrojů. Příručka formovala program Phoenix ve Vietnamu, v jehož rámci se vyslýchali podezřelí komunisté a nejméně dvacet tisíc jich bylo zabito. Většina technik v příručce pocházely z MK-Ultra. V roce 1983 CIA tuto verzi aktualizovala v příručce pro školení o využívání lidských zdrojů. Byla speciálně určena pro Amerikou podporované junty v Jižní Americe. Mezi prvními policejními složkami, které ji obdržely, byly ty v Hondurasu a Salvadoru, které byly v té době známé extrémní brutalitou. Školitelé zelených baretů ji později přivezli do dalších zemí, kde se mučení běžně praktikovalo. Stala se základem sedmi textů přizpůsobených jednotlivým zemím. Sledujeme tedy stopu od nacistů přes CIA do současnosti. Od nacisty Kurta Blomeho a Japonce Širo Išiiho k ředitelům projektu Bluebird, později přejmenovaného na Artichoke. Od Artichoke ke Gottliebovi a MK-Ultra. Od MK-Ultra ke kontrarozvědnému výslechu KUBARK. Odtud k výcvikovému manuálu pro využívání lidských zdrojů. A od těchto manuálů ke Guantánamu, Abu Ghraibu a tajným věznicím CIA po celém světě. Gottlieb je nepostradatelným článkem tohoto ponurého řetězce. Tímto cyklem chci přispět k oprášení historických archivů, o kterých panuje hluboké mlčení. Chci, abychom si také uvědomili růst rané fáze americké CIA z nacistických kořenů. Abychom nevnímali operaci Paperclip jen jako nepříjemné bzučivé slůvko, ale znali skutečný rozměr a následky amerického nacismu. Právě tato syntéza dnes znovu ožívá. Jediné, co toto korporátněbankovní monstrum může zahubit, je naše informovanost. V informacích je naše síla. Informace jsou naší zbraní. Zlo musíme nejprve pochopit a pojmenovat ho. Musíme ostatním trpělivě vysvětlovat jeho podstatu, abychom mohli společně zaujmout nekompromisní a tvrdý postoj. Nejen prázdně řečnit, ale hodnotně informovat. A hlavně nebát se o tom mluvit nahlas i navzdory rozeřvané tupé mase, která konzumuje systémový kompost informačního šrotu. A hlas je to jediné, co nám ještě zbývá. V 90. letech vznikla v Chicagu rocková skupina MK-Ultra, která se však dostala do právních problémů a změnila název. Britská skupina Muse měla větší štěstí. Její album The Resistance, které získalo cenu Grammy, obsahuje píseň MK-Ultra, která se ptá:
"Kolik klamu sneseš? Kolik lží vytvoříš? Jak dlouho ještě bude trvat, než se zlomíš?"
Odpověď záleží na každém z nás. Budeme dál mlčet a prodlužovat klam? Nebo se sami přičiníme o to, abychom mlčení MK-Ultra zlomili? Co si vyberete právě VY? Gottlieb neúnavně hledal vnitřní klid a stejně neúnavně ničil mysl a tělo jiných lidí. Byl směsicí protichůdných archetypů. Stvořitel a ničitel. Psanec, který sloužil moci. Jemný mučitel. Především však byl nástrojem dějin. Porozumět mu je hluboce znepokojující způsob, jak porozumět sami sobě.