Když někteří hovoří o světě zvrácené vědy, možná mají na mysli odporné pokusy, které na lidech prováděli nacističtí lékaři v koncentračních táborech. Stejně tak by se ale jejich slova dala vztáhnout na činnost Sidneyho Gottlieba z americké CIA. Právě Sidney Gottlieb byl postavou, kterou mnozí označovali jako doktor Smrt. Jeho jméno je neoddělitelně spojeno s desetiletým programem MK-Ultra a zlověstnými důsledky, jako jsou drogy, LSD, vraždy, mučení a kontrola mysli. Vedle MK-Ultra zahrnovaly další programy CIA projekty na kontrolu mysli jako například Monarch. Operace Monarch byla, pod svým starým názvem Marionette Programme, přenesená z nacistického Německa. Hlavní součástí programu Monarch byla sofistikovaná manipulace s myslí, která pomocí extrémních traumat vyvolávala mnohočetnou poruchu osobnosti, tedy schizofrenii. Původní dokumentace k projektu pocházela z utajovaného výzkumu nacistických SS. Výzkum na konci druhé světové války získala americká vláda a následně jej přejmenovala na Projekt 63 amerického ministerstva obrany. Nešlo ale jen o ovládání mysli, které CIA přejala od nacistů, ale bylo to i mučení. Podle Jesseho Leafa, který byl před svou rezignací v roce 1973 pět let hlavním analytikem CIA pro Írán, byly metody CIA založeny na německých technikách mučení z druhé světové války. Psal o tom dokonce novinář Seymour Hersh v New York Times 7. ledna 1979. Bestiální praktiky mučení CIA můžeme tedy validně dozdrojovat přímo k Hitlerovým nacistům. Není divu, že nacisté se zase pro změnu učili od Američanů v oblasti eugeniky nebo koncentračních táborů. A zase Američané podporovali nacisty logisticky, materiálně i finančně. Pokryl jsem to v dokumentu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Všechno se to krásně prolíná a pasuje do sebe jako bezvadná skládačka lego. To, co prováděla CIA, se od činností, které v roce 1946 v Norimberku poslaly na šibenici řadu nacistických vědců, lišilo jen okrajově. V 60. letech 20. století se Sidney Gottlieb dostal do čela divize technických služeb, která vyráběla přístroje, jež používali důstojníci CIA. Gottlieb vedl ve Washingtonu rušný obchod s těmito přístroji a řídil práci několika stovek vědců a techniků po celém světě. Vyráběli ohromující množství špionážního softwaru. Od gumového letadla po únikovou soupravu ukrytou v rektálním čípku. Gottlieb a jeho tým dodávali pracovní nástroje důstojníkům CIA působícím v Sovětském svazu a desítkách dalších zemí. Pod Gottliebovým vedením vybudovala CIA celosvětové technické kapacity, které byly klíčové prakticky pro všechny významné americké tajné operace v poslední třetině 20. století. Sidney Gottlieb se podílel také na vražedných spiknutích, která se s časovým odstupem čtou jako brutální hororová dramata. Objevil se například v americkém románu. Barbara Kingsolverová v knize Bible z jedovatého dřeva popisuje jeho roli ve spiknutí CIA s cílem zavraždit premiéra Patrice Lumumbu. Psala, že vědec jménem doktor Gottlieb byl najatý, aby vyrobil jed, který by vyvolal tak strašlivou nemoc, že pokud by Lumumbu rovnou nezabil, zanechal by ho tak znetvořeného, že by nemohl být vůdcem lidí. Jeho roli jsem pokryl v mém dokumentu Smrt v Kongu. Sidney Gottlieb po své smrti upadl do zapomnění. Jeho jméno zmiňuje jen několik historických studií. Domnívám se, že toto mlčení je klasickou snahou o selektivní filtrování minulosti, čehož jsme svědky na každém kroku. Americké stvůry jsou vykreslovány jako excentričtí čarodějové, kteří míchali lektvary a prováděli mučení balancující na hraně zákona. Musíme mít s nimi ale slitování, činili tak přece ve jménu vědy. Ale když totéž prováděli Hitlerovi němečtí nacisté, je třeba to patřičně odsoudit, připomínat a opakovat. Když dva dělají totéž, není to totéž. Oživujme proto historii, kterou se před námi snaží zamlčet cenzurou ticha. Poodhrňme roušku tajemství, která obestírá nejtajnější projekty americké CIA v její rané fázi. Odhalme tyto nekonečné záhady, které inspirovaly moderní techniky sociálního inženýrství. Projekty MK-Ultra neskončily. Pouze se změnil jejich název a formy utajení. Pokračují dál v kolektivním ovládání mysli skrze masmédia, školní učebnice a public relation politického systému od dob jejího otce Edwarda Bernayse. Abychom tomu porozuměli, musíme se vrátit na samotný začátek toho všeho.
Gottlieb: Dětství, dospívání a škola
Prvních dvacet let svého života míjel Sidney Gottlieb skoro každý den boční vchod do střední školy Jamese Monroea v Bronxu. Nemohl se mu vyhnout. Mohutná škola stála přímo naproti cihlovému řadovému domu, kde s rodinou bydlel. V této čtvrti žila směsice přistěhovalců, většinou Židů, kteří přišli do Ameriky hledat útočiště před útlakem. Fanny a Louis Gottliebovi byli typičtí. Byli to ortodoxní Židé maďarského původu, kteří odešli ze střední Evropy na počátku 20. století. V New Yorku si Louis Gottlieb našel práci v oděvním průmyslu, otevřel si továrnu a vydělal dost peněz na to, aby si mohl pronajmout polovinu domu pro dvě rodiny na Boynton Avenue 1333. Sidney byl nejmladší ze čtyř dětí, narodil se 3. srpna 1918. Vyrůstal v živé komunitě. Rušná hlavní třída Westchester Avenue, vzdálená pouhé dva bloky, byla tehdy stejně rušná jako dnes. Mnoho Sidneyho spolužáků bylo podobných jako on. Mladý Sidney se ale od svých přátel lišil ve dvou důležitých věcech. Zaprvé se narodil s deformovanýma nohama. Podle jednoho z příbuzných jeho matka křičela, když je poprvé uviděla. Po většinu dětství nemohl chodit. Matka ho všude nosila. Rodinná dílna vydělala dost peněz na to, aby zaplatila tři operace. Ty byly alespoň částečně úspěšné. Ve dvanácti letech chlapec poprvé chodil bez berlí. Už je nikdy nepotřeboval, ale po tomto utrpení kulhal celý život. Dalším problémem, který Sidneyho trápil, bylo koktání. Částečně to mohla být reakce na spolužáky, kteří ho podle jedné výpovědi krutě šikanovali kvůli jeho postižení. Během středoškolských let byl mladík vyčleněný z kolektivu, fyzicky poznamenaný a nebyl schopen normálně chodit ani mluvit. Po maturitě na škole Jamese Monroea v roce 1936 se Sidney zapsal na City College, tehdy známou jako Harvard proletariátu, protože poskytovala vynikající bezplatné vzdělání. Studoval pokročilou němčinu a získal výborné známky z matematiky, fyziky a chemie. Absolvoval také dva kurzy veřejného vystupování, které mu zřejmě měly pomoci překonat koktavost. City College nenabízela kurzy zemědělské biologie, což byl obor, kterému se Sidney chtěl věnovat. Rozhodl se proto přestoupit na školu, kde se tento obor vyučoval. Wisconsinská univerzita měla dobře hodnocený program, a tak napsal žádost. Dostal krátkou, ale srdečnou odpověď, která končila slovy:
"Rád Vám pomohu, jak jen budu moci."
Byla podepsaná Irou Baldwinem, proděkanem Vysoké školy zemědělské. Tento dopis, datovaný 24. února 1937, znamenal začátek vztahu, který později utvářel tajné dějiny. Baldwin ho přijal, stal se jeho mentorem a vedl ho po dva úspěšné akademické roky. Vystudoval chemii. Gottlieb vstoupil do univerzitní pobočky Young People’s Socialist League. Jeho diplomová práce měla název Studie kyseliny askorbové v hrachu. V roce 1940 promoval s vyznamenáním. Baldwin mu dal zářivé doporučení, ve kterém zmínil jeho mírnou vadu řeči, ale vyzdvihl jeho intelekt a charakter.
Gottlieb se žení
Gottliebovy studijní výsledky a Baldwinovo doporučení mu zajistily přijetí na postgraduální studium na Kalifornském technologickém institutu. Strávil tam tři roky a 11. června 1943 získal doktorát z biochemie. Během těchto let se jeho život změnil ve dvou důležitých směrech. Nejprve se setkal s ženou, která se výrazně lišila od všech, které mohl v Bronxu znát. Margaret Mooreová byla dcerou presbyteriánského kazatele. Narodila se a vyrostla v Indii, kde její otec šířil křesťanské evangelium, ale od útlého věku se proti misionářskému étosu bouřila. Když se s ní Gottlieb seznámil, studovala předškolní pedagogiku v Pasadeně, pobočce Whittier College, kde se budoucí učitelé vzdělávali v pokrokových pedagogických teoriích Mary Montessoriové a dalších inovátorů. Oba měli jen málo společného a mohli by se dokonce považovat za protiklady. Přesto je spojoval duchovní neklid. Gottlieb se odcizil judaismu, který vstřebal v dětství. Margaret Mooreová trápila svého otce ostrými otázkami o křesťanství. Oba toužili po pochopení života nad rámec toho, co nabízelo tradiční náboženství. 16. září 1942, kdy zuřila druhá světová válka, se rozhodli, že budou hledat ducha společně. Svatba v Pasadeně byla známkou toho, že manželé nebrali ohled na konvence: šlo o skromný civilní obřad bez hostů a slavnostních událostí. Další událostí, která Gottlieba formovala během let strávených v Kalifornii, bylo jeho odmítnutí v systému výběrové služby do armády. Byl v polovině studia, když japonský útok na Pearl Harbor přivedl Ameriku do druhé světové války. Ostatní studenti opustili školu a dobrovolně nastoupili vojenskou službu. Gottlieb ale zůstal, dokud nedokončil doktorát v roce 1943. Pak se pokusil narukovat, protože byl přesvědčený, že ho jeho kulhání nediskvalifikovalo. Když ho armáda odmítla, byl zdrcený.
Gottlieb: Začátek kariéry ve státních službách
Gottlieb, kterému odepřeli možnost nosit vojenskou uniformu, se rozhodl najít jiný způsob, jak sloužit. Na podzim roku 1943 se s Margaret přestěhovali do Takoma Parku v Marylandu, předměstí Washingtonu. Našel si práci na ministerstvu zemědělství, kde zkoumal chemickou strukturu organické půdy. Později přešel do Úřadu pro potraviny a léčiva (FDA), kde vyvíjel testy na měření přítomnosti léků v lidském těle. Stal se natolik významným, že ho předvolali jako soudní znalec v několika soudních případech. Jenže ho to neuspokojovalo, a tak hledal vyšší cíle. V roce 1948 našel novou práci v Národní radě pro výzkum, která byla součástí neziskové Národní akademie věd, techniky a medicíny. Tam se zabýval chorobami rostlin a také zkoumal halucinogenní látky. Brzy opět změnil zaměstnání a stal se výzkumným pracovníkem na Marylandské univerzitě, kde se věnoval studiu metabolismu hub.
"V té době jsme našli velmi starou a primitivní chatu ve Virginii," napsala Margaret po letech.
"Neměla elektřinu, vodu ani nic z těch fantastických věcí, ale stála pod třemi nádhernými duby, a když jsem ji uviděla, řekla jsem si. Tohle bude můj domov. Sid, který vyrostl v New Yorku, si myslel, že jsem se zbláznila, ale já ho přesvědčila, že vím, jak se takhle dá žít, a že je to možné. Takže jsme si půjčili peníze od všech našich přátel, abychom zaplatili zálohu, a nastěhovali jsme si tam naše dvě děti a pár věcí."
Příbuzná, která v tomto období strávila s mladou rodinou čtyři dny, napsala v dopise rodičům nadšené svědectví o jejich životě.
"Celá situace Margaret je velmi neobvyklá a zajímavá. Patnáct akrů borového lesa ve Virginii s malým srubem uprostřed, asi třicet kilometrů od Washingtonu. Sid je skvělý člověk, plný energie, iniciativy a umu. Dokonalý gentleman a hostitel, u kterého není nikdy nuda. Právě přijal práci na Marylandské univerzitě jako výzkumný chemik. Byl svým vlastním šéfem a měl vlastní laboratoř se speciálním úkolem vyřešit problém se dřevem pro námořnictvo. Penny (4 roky) a Rachel (1 rok) jsou krásné a andělské děti. Mají zajímavou skupinu přátel a budoucnost pro ně vypadá růžově. Margaret působila velmi přirozeně a je očividně velmi šťastná. Je stejně nadšená do života na venkově jako Sid, takže ji nikdo nemusí ani trochu litovat, ale jen se z ní radovat."
Gottliebovi měli další dvě děti, oba chlapce. Chlapci dostali jména Petr a Štěpán. Gottlieb se pohodlně zabydlel v rodinném životě.
"Sid se zapojuje víc než kdy dřív a je úžasný," napsala Margaret, zatímco kojila jedno ze svých miminek.
"Cítím se provinile, když musím spát, když musí dojit kozy."
Navzdory spokojenému rodinnému životu byl Gottlieb frustrovaný. Neměl jasnou cestu, jak se dostat ze svého středně pokročilého výzkumu léčiv a zemědělských chemikálií. Jeho učitel z Wisconsinské univerzity Ira Baldwin vedl během války jiné bývalé studenty k zajímavé práci, ale Gottlieb byl příliš mladý. Všechno nasvědčovalo tomu, že směřoval ke kariéře vládního vědce. To také byl – ale nedokázal si představit, k jak fantasmagorickému druhu vědy bude povolaný.
2. světová biologická válka
V roce 1941 přicházely do Washingtonu děsivé zpravodajské zprávy z Asie. Japonské síly, které řádily v Číně, používaly bakterie jako zbraň a zabíjely tisíce vojáků a civilistů shazováním antraxových bomb, vypouštěním infikovaného hmyzu a otravováním vodních zdrojů virem cholery. Ministr války Henry Stimson rozpoznal tuto taktiku jako potenciální hrozbu pro Ameriku. Svolal devět předních biologů v zemi a požádal je, aby urychleně vypracovali studii o celosvětovém výzkumu biologických zbraní. Než ji dokončili, byla Amerika ve válce s Japonskem. Závěr studie byl alarmující. Nejenže japonští vědci začali vyrábět biologické zbraně, ale jejich kolegové v nacistickém Německu je také testovali. Účinek těchto zbraní by mohl být zničující. To Stimsona přimělo k akci.
"Biologická válka je samozřejmě špinavá záležitost, ale ve světle zprávy výboru si myslím, že musíme být připraveni," napsal prezidentu Franklinu Rooseveltovi.
Brzy potom Roosevelt schválil vytvoření první americké agentury, která se zabývala studiem biologických zbraní. Z jejího anonymního názvu, Služba válečného výzkumu, nikdo nemohl odvodit její poslání. Jejím ředitelem byl známý chemik George Merck, prezident farmaceutické společnosti, která nese jeho rodinné jméno. Merck byla jedna z farmaceutických korporací, která později vyráběla vakcíny proti Covid-19. Chemická válka, která si během první světové války vyžádala nejméně milion obětí, byla už dobře známá. Ovšem biologická válka, zakázaná Ženevským protokolem z roku 1925, byla v moderní době něčím novým. Merck dospěl k závěru, že Amerika se musela do závodu zapojit. K tomuto úkolu byla povolána armádní chemická služba. Její velitelé svolali 9. prosince 1942 do Národní akademie věd ve Washingtonu skupinu bakteriologů a dalších specialistů. Položili otázku, která se pohybovala za hranicí známé vědecké techniky. Bylo by možné sestrojit hermeticky uzavřený kontejner, ve kterém by bylo možné v průmyslovém měřítku vyrábět smrtící bakterie? Shromáždění vědci trpělivě vysvětlovali svým vojenským hostitelům, proč by výroba toxinů v takovém rozsahu byla příliš obtížná nebo nemožná. Jeden ale nesouhlasil. Ira Baldwin, bakteriolog, který byl mentorem Sidneyho Gottlieba na Wisconsinské univerzitě. Baldwin prohlásil, že neviděl žádnou teoretickou ani technickou překážku pro konstrukci takové komory. Brzy po této schůzce zavolal Baldwinovi generál W. C. Kabrich z chemické služby a požádal ho, aby se vrátil do Washingtonu. Když koncem roku 1942 přijel do Washingtonu, dozvěděl se, že se armáda rozhodla zahájit tajný program biologických zbraní a chtěla, aby ho řídil. Uvědomil si, že to byl strašně velký úkol:
"Chtěli po mně, abych vypracoval výzkumný program, najal personál, našel místo pro vybudování tábora a laboratoře a pak navrhl pilotní závody a laboratoře."
Přijetím této práce se Baldwin stal prvním americkým biologickým bojovníkem. Měl všechny intelektuální a akademické předpoklady k tomu, aby se ujal takové průkopnické role. Baldwinovým prvním úkolem bylo najít místo pro svůj nový komplex. Jasnou volbou byl Edgewood Arsenal, třináctitisícová armádní základna s výhledem na Chesapeake Bay v Marylandu, která od svého založení v roce 1918 sloužila jako velitelství chemické služby. Po prohlídce Edgewoodu ale Baldwin usoudil, že byl příliš přeplněný. Chtěl zcela nový areál. Nakonec u marylandského města Frederick našli bývalou leteckou základnu Národní gardy s názvem Detrick Field, pojmenovanou po armádním chirurgovi, který žil nedaleko a sloužil v první světové válce. Letadla umístěná na Detrick Field byla přesunuta do Evropy. Zůstala prázdná kasárna, hangár, vzletové a přistávací dráhy a řídicí věž. Za branou se rozprostíraly pastviny směrem ke Katoktinské hoře, majestátnímu apalačskému hřebenu, na které se rozkládalo prezidentské útočiště Šangri-La, dnes nazývané Camp David. Washington je vzdálený sedmdesát kilometrů. Tato tisícihektarová základna se stala doslova nervovým centrem hledání způsobů, jak americká vláda přeměnila bakterie ve válečné zbraně a tajné akce. Projekt Iry Baldwina měl vysokou prioritu. 9. března 1943 armáda oznámila, že pole přejmenovala na tábor Detrick, určila ho jako sídlo armádních laboratoří pro biologickou válku a dosáhla dohody o koupi několika přilehlých farem, aby získala další prostor a soukromí. První velitel okamžitě nařídil novou výstavbu za 1,25 milionu dolarů. Během tří měsíců utratil čtyři miliony dolarů. Všechno, co Baldwin zrekvíroval, bylo okamžitě dodané, od bakteriologického vybavení vyrobeného na zakázku přes velké množství chemikálií až po stáda laboratorních zvířat. Nakonec více než půl milionu bílých myší a desítky tisíc krys, králíků, morčat, ovcí, opic, koček, fretek a kanárků. Všechno kolem tábora Detrick bylo zahaleno nejhlubším tajemstvím. Baldwin začal svou práci tím, že najal několik svých známých vědců, včetně několika svých bývalých studentů z Wisconsinské univerzity. Těchto prvních pár lidí rychle následovaly desítky a pak stovky dalších. Nakonec jich do tábora Detrick přišlo pracovat asi tisíc pět set. Všichni byli prodchnuti pocitem poslání, dokonce pocitem, že měli v rukou osud lidstva. Nově příchozí v táboře Detrick prošli školou speciálních projektů, kde se učili známým technickým faktům a možnostem bakteriální války. Kurzy se jmenovaly například Výroba látek nebo Kontaminace potravin a vody. Baldwin se brzy vrátil na Wisconsinskou univerzitu. Měl důvod cítit se spokojeně. Pod jeho vedením Amerika zahájila svůj první program biologických zbraní. Vybudoval tábor Detrick jako rozsáhlý výzkumný komplex s železničním depem, nemocnicí, hasičskou stanicí, kinem a několika rekreačními halami. Stovky vědců se podílely na více než dvou stovkách projektů. Vyráběli průmyslové množství spor antraxu, chovali komáry nakažené žlutou zimnicí, a dokonce vyvinuli holubí bombu, ptáka, jehož peří bylo napuštěné toxickými sporami. Baldwin také řídil práci na dvou polních testovacích stanicích. Jedné v Dugway Proving Grounds v Utahu a druhé na Horn Islandu u pobřeží Mississippi. Dělal to, k čemu ho armáda najala. Zaváděl biologické zbraně do amerického arzenálu. Za dva a půl roku se Baldwin a jeho výzkumníci naučili hodně o tom, jak zabít velké množství lidí pomocí bakterií. Měli podezření, že Německo a Japonsko měly před Amerikou stále velký náskok. Nyní, po skončení války, začali být klíčoví němečtí a japonští odborníci. Proto byli vědci v táboře Detrick tak nadšení, když se dozvěděli, že byl nalezen Kurt Blome.
Dr. Kurt Blome: Z koncentráku do USA
Druhá světová válka právě skončila a Hitler byl mrtev. William Donovan, ředitel OSS, předchůdkyně CIA, požádal prezidenta Roosevelta o povolení zahájit nový náborový projekt. Donovan chtěl mít pravomoc udělit některým vybraným nacistům imunitu před trestním stíháním a povolení ke vstupu do Ameriky po válce. Roosevelt to odmítl ve své směrnici, která ale nebyla vůbec dodržena. Truman proti tomu také nic nenamítal. Jeden z nejvyšších nacistických zpravodajských důstojníků, Reinhard Gehlen, se v květnu 1945 vzdal americkým silám a rychle uzavřel dohodu. Svou špionážní síť předal OSS výměnou za právní ochranu a štědré stipendium. Jakmile bylo zjištěno, že nacistickým zpravodajským důstojníkům lze v tichosti odpustit a přijmout je do amerických služeb, byl vytvořen precedens pro nacistické vědce. Armáda dokonce zřídila novou tajnou službu. Agenturu pro společné zpravodajské cíle. Jejím jediným cílem bylo vyhledávat a verbovat vědce, kteří sloužili Třetí říši. Její důstojníci jim zařizovali nové zaměstnání v Americe. Do Mnichova se přesunuly čtyři divize americké armády, ale pěšáci nebyli jedinými vojáky ve městě. S nimi přišla kontrarozvědka, polo tajná jednotka, jejíž muži nosili prosté uniformy a označovali se pouze jako agent nebo zvláštní agent. Jejich dvěma hlavními úkoly bylo potlačovat černý trh a vyhledávat nacisty. Dnes už víme, že Američané ve skutečnosti nacisty verbovali. Agenti sestavovali seznamy, sledovali stopy a sbírali podezřelé. Jeden proslulý jim padl do rukou 14. května 1945. Byl to nádherný den. Mezi těmi, kdo si vyšli ven, aby si užili slunce, a mlčky procházeli kolem rozbombardovaných budov a hromad trosek, byl i doktor Kurt Blome, který byl nacistickým ředitelem výzkumu biologických zbraní. Nemohl se divit, když ho zastavil agent kontrarozvědky a blýskl se odznakem zlaté barvy s nápisem vojenská rozvědka ministerstva války. Agent požádal Bloma o prokázání totožnosti. Blome předložil svůj cestovní pas. Agent se podíval do seznamu a našel Blomeovo jméno. Vedle něj byl kód okamžité zatčení – první priorita. Blome byl zadržen a vyslýchán. Vyšetřovatelé brzy dospěli k závěru, že měl co říct. Poslali ho na hrad Kransberg, středověkou pevnost nedaleko Frankfurtu, která byla přeměněna na vazební věznici pro nejvýše postavené podezřelé z válečných zločinů. Mezi dalšími vězni byli Albert Speer, Wernher von Braun, Ferdinand Porsche a ředitelé chemického kartelu IG Farben. V této "výjimečné" společnosti se začal odkrývat Blomeho příběh. Jako mladý student se přidal k ultranacionalistickým skupinám a stal se z něj zarytý antisemita. V roce 1922, po získání titulu v oboru bakteriologie, strávil nějaký čas ve vězení za ukrývání atentátníků na německého ministra zahraničí Waltera Rathenaua, židovského socialisty. V roce 1931 vstoupil do nacistické strany. Když se Hitler za dva roky chopil moci, postupně stoupal v hierarchii Třetí říše. Ve 40. letech byl poslancem Říšského sněmu, náměstkem ministra zdravotnictví a ředitelem lékařského komplexu na univerzitě v Posenu v dnešním Polsku. Tady testoval účinky bakterií a virů na vězních. Blomeho komplex byl obehnaný desetimetrovými zdmi a střežený oddílem nacistických SS. Uvnitř se nacházely klimatická místnost, chladírna, inkubátory, mrazírny a parní komory. Dále laboratoře věnované virologii, farmakologii, radiologii a bakteriologii. Potom tu byla takzvaná nádorová farma, kde se kultivovaly zhoubné viry. Nacházela se tu také izolační nemocnice pro vědce, kteří by se mohli náhodně nakazit jedy, se kterými pracovali. Blome vyvinul aerosolové systémy pro nervový plyn, které se testovaly na vězních v koncentračním táboře Osvětim. Choval infikované komáry a vši, které se testovaly na vězních v táborech Dachau a Buchenwald. A vyráběl plyn, který se používal k usmrcení třiceti pěti tisíc vězňů v táborech v Polsku, kde se drželi pacienti s tuberkulózou. Jeho komplex byl oficiálně známý jako Ústřední ústav pro rakovinu. V lednu 1945, kdy se blížila Rudá armáda, Blome z Posenu uprchl. Podařilo se mu zničit některé usvědčující důkazy, ale nestihl komplex srovnat se zemí. V dopise generálu Walteru Schreiberovi, hlavnímu lékaři nacistické armády, uvedl, že se velmi obával, že zařízení pro pokusy na lidech budou velmi snadno identifikovatelná. Několik dalších měsíců pracoval v jiném centru biologické války, také maskovaném jako ústav pro výzkum rakoviny, v borovém lese poblíž německého města Geraberg. Když ho v dubnu 1945 obsadila spojenecká vojska, bylo z velké části neporušené, s veškerými záznamy a vybavením. V té době se Blome přesunul do Mnichova. Jeho dopadení bylo jen otázkou času. Vyšetřovatelé americké kontrarozvědky Blomeho konfrontovali s dopisem Heinricha Himmlera, šéfa SS a hlavního strůjce holocaustu. Himmler v něm Blomemu nařídil, aby vyrobil toxiny, které by se daly použít k zabíjení vězňů koncentračních táborů trpících tuberkulózou. Blome potvrdil pravost dopisu, ale trval na tom, že nacistický program biologické války neřídil on, ale Himmler, který dohlížel na pokusy na vězních. Vyšetřovatelé to oznámili americkým zpravodajským důstojníkům, kteří se specializovali na výslechy nacistických vědců. Z této otázky vyplynula otázka mnohem hlubší. Nacističtí lékaři nashromáždili jedinečné znalosti. Dozvěděli se, za jak dlouho člověk zemře po vystavení různým bakteriím a chemikáliím a které toxiny zabíjejí nejúčinněji. Nacisté také podávali meskalin a další psychoaktivní drogy vězňům v koncentračních táborech při pokusech, jejichž cílem bylo najít způsoby, jak ovládnout mysl nebo zničit lidskou psychiku. Mnohé z jejich údajů byly jedinečné, protože mohly pocházet pouze z experimentů, při kterých byly lidé nucení trpět nebo zemřít. To z Bloma dělalo cenný cíl, ale cíl pro co? Spravedlnost volala po jeho potrestání. Ze základny americké armády v Marylandu však přišel opačný nápad: místo věšení Bloma zaměstnejme.
Operace Paperclip: Američané najímají nacisty
Ve vyšetřovacím středisku na hradě Kransberg začali úředníci označovat kancelářskými sponkami spisy prominentních vězňů. Z této praxe vznikl krycí název tajného projektu Paperclip. Tuto operaci řídil kapitán Bosquet Wev, rázný dvaačtyřicetiletý letý bývalý velitel ponorky. Nacističtí vědci se vybavili zfalšovanými životopisy a přiváželi na práci do Ameriky. Prezident Harry Truman ji spustil 3. září 1946. Jeho tajný příkaz povoloval vydat až tisíc víz pro německé a rakouské vědce v zájmu národní bezpečnosti. Do Ameriky nakonec přijelo více než sedm set vědců, inženýrů a dalších technických specialistů, kteří sloužili Třetí říši. Američané ale začali toužit po dalších nacistech. Chtěli lékaře, chemiky a biology, kteří by jim mohli poskytnout výsledky pokusů prováděných v koncentračních táborech. Důstojníci řídící operaci Paperclip to považovali za dobrý nápad. S jejich pomocí dorazili do tábora Detrick, necelý rok po skončení války, tři němečtí vědci, kteří pracovali na projektech chemických a biologických zbraní. Všichni byli členy nacistické strany. Součástí jejich úkolu bylo poučit Američany o sarinu, plynu, který pomáhali vyvíjet v Německu a který byl obzvláště slibný pro použití na bojišti. Ve svých přednáškách nacisté používali záznamy ze svých válečných experimentů. Záznamy ukazovaly, že většina pokusných osob zemřela do dvou minut po vdechnutí první dávky sarinu a že věk pokusné osoby neměl na smrtelnost toxických par žádný vliv. Během druhé světové války prováděli nacističtí lékaři pokusy, které vedly k mnoha úmrtím. Jejich práce jim poskytla zkušenosti, které Američané potřebovali. Pro důstojníky operace Paperclip to bylo snadné rozhodnutí. Kdykoli se ukázalo, že některý z vědců, po kterém toužili, měl v záznamu nějakou skvrnu, jeho životopis prostě přepsali. Systematicky vymazávali zmínky o členství v SS, spolupráci s gestapem, zneužívání otroků a pokusech na lidech. Jakmile byli takto odbarvení, stali se vhodnými kandidáty na smlouvy s Američany. Dalšími adepty byli Japonci.
Američané najímají Japonce
V měsících po kapitulaci Japonska 15. srpna 1945 řeklo několik zajatých japonských důstojníků americkým vyšetřovatelům, že Japonsko udržovalo tajný program bakteriální války. Zmínili se, že na základně zvané Jednotka 731 v okupované čínské oblasti Mandžusko se na lidech testovaly jedy. Zprávy o těchto výsleších byly předané laboratořím biologické války v táboře Detrick. Tamní vědci už byli vzrušeni vyhlídkou na informace od Kurta Bloma a dalších lékařů, kteří sloužili nacistům. A tak naléhali na další. Zjistili, že armádní chirurg, který vedl jednotku 731, byl generál jménem Širo Išii, a požádali kontrarozvědku, aby ho našla. Stejně jako našla Blomeho v Německu. Jejich plán byl stejný. Zajistit si jeho loajalitu tím, že ho zachrání před šibenicí. Širo Išiiho formovaly dvě posedlosti. Krajní polohy japonského nacionalismu a krajní polohy medicíny. Pocházel z rodiny bohatých statkářů a byl vynikajícím studentem medicíny na Kjótské císařské univerzitě. Koncem 20. let 20. století ho fascinoval Ženevský protokol, který zakázal biologickou válku. Japonsko jej stejně jako Amerika odmítlo podepsat. To podle Išiiho názoru znamenalo, že měl plné právo vyvíjet zbraně, které ostatní vyvíjet nemohli. Považoval to za způsob, jak přispět k větší slávě své země. V roce 1928, po ukončení studia medicíny, se Išii vydal na dvouletou cestu po biologických laboratořích ve více než tuctu zemí, včetně Sovětského svazu, Německa, Francie a Ameriky. Po návratu do Japonska vstoupil do armádního chirurgického sboru. Brzy pomáhal vést chemickou laboratoř, kde se testovaly plynové masky. Naléhal na ministra armády, svého mecenáše, aby mu poskytl odlehlý pozemek, kde by mohl provádět pokusy na lidech, aby si osvojil techniky protibakteriální války. V roce 1936, když Japonci obsadili severovýchodní Čínu, se mu naskytla příležitost. Armádní velitelé mu dali pozemek jižně od Harbinu, největšího města v Mandžusku. Osm vesnic bylo srovnáno se zemí, aby vznikl komplex o rozloze čtyř kilometrů čtverečních, ve kterém se usídlilo více než tři tisíce vědců a dalších zaměstnanců. Oficiálně se jednalo o Úřad pro prevenci epidemií a čištění vody. Byla to jednotka 731. Japonští vojáci začali na místním venkově shánět bandity a další podezřelé osoby, čínské vojáky, protijaponské partyzány, běžné zločince a duševně nemocné a předávat je Išiimu. Mezi lety 1936 až 1942 obdržel Išii nejméně tři tisíce a možná až dvanáct tisíc osob. Všichni byli určeni k mučivé smrti. Išii chtěl zjistit všechno o tom, jak tělo reaguje na různé formy extrémního týrání. Lidé byly jeho objekty při téměř nepředstavitelných vivisekčních úkonech. Byli vystaveni jedovatému plynu, aby jim později mohly být vyjmuty plíce a studovány. Byli pomalu smaženi elektřinou, aby se zjistilo napětí potřebné k vyvolání smrti. Byli zavěšeni hlavou dolů, aby se studoval průběh přirozeného dušení. Byli zavřeni do vysokotlakých komor, dokud jim nevypadly oči z důlků. Roztočeni v odstředivkách. Infikováni antraxem, syfilidou, morem, cholerou a dalšími nemocemi. Ženy byly násilně oplodněny, aby se získaly děti pro vivisekci. Další lidé byli přivázáni ke kůlům, aby je vojáci mohli spálit při testování plamenometů. Jiní byli pomalu zmrazováni, aby se pozoroval průběh podchlazení. Obětem se do žil vstřikoval vzduch, aby se vyvolala embolie. Nebo krev zvířat, aby se zjistilo, jaký bude mít účinek. Některé oběti se pitvaly zaživa nebo se jim amputovaly končetiny, aby ošetřovatelé mohli sledovat jejich pomalé umírání na vykrvácení a gangrénu. Podle zprávy americké armády, která se později odtajnila, se skupiny mužů, žen a dětí přivázali ke kůlům tak, aby jejich nohy a hýždě byly obnaženy a vystaveny střepinám z antraxových bomb vybuchujících na metry daleko. Pak se sledovalo, jak dlouho budou žít – což nikdy nebylo déle než týden. Išii potřeboval neustálý přísun lidských orgánů, což znamenalo stálou potřebu lidí. Nebyli to jen Číňané, ale i Korejci, Mongolové a podle některých zpráv i američtí váleční zajatci. Po každém experimentu Išiiho mikrobiologové pečlivě odebírali vzorky tkání a ukládali je na sklíčka ke studiu. Technici využívali svůj výzkum k přípravě otrávené čokolády a žvýkaček, stejně jako jehel do vlasů a plnicích per s jehlami potaženými toxinem pro použití při zabíjení zblízka. V průmyslových laboratořích chovali blechy nakažené morem a vyráběli tuny antraxu, který se umístil do nábojnic bomb a použil k zabití tisíců čínských civilistů. Američtí vyšetřovatelé pomalu chápali povahu a rozsah hrůz, které se páchaly v jednotce 731, ale nemohli najít žádný důkaz. V posledních dnech války nařídil Išii popravu posledních sto padesáti osob v jednotce 731. Řekl svým mužům, že si museli vzít tajemství do hrobu, a rozdal jim kyanidové kapsle, které měli použít, kdyby byli zatčeni. Pak nařídil komplex zničit pomocí výbušnin. Japonští policisté na příkaz americké kontrarozvědky zjistili, že Išii žil téměř otevřeně ve svém rodném městě, a zatkli ho. 17. ledna 1946 ho převezli do Tokia. Ubytovali ho v domě své dcery na malé ulici. Během následujících čtyř týdnů ochotně seděl u výslechů s vědcem z tábora Detrick. Byly neformální a někdy i vlídné.
"Doslova prosil mého otce o přísně tajné údaje o zárodečných zbraních," vzpomínala později Išiiho dcera.
Išii se nakonec s Američany dohodl.
"Pokud mi dáte písemnou imunitu pro sebe, nadřízené a podřízené, mohu pro vás získat všechny informace," odpověděl Išii.
"Rád bych se nechal najmout americkou vládou jako expert na biologickou válku."
Nejvyšší velení spojeneckých sil v čele s generálem Douglasem MacArthurem tajně vyhlásilo novou zásadu:
"Hodnota japonských údajů o biologických zbraních je pro Ameriku natolik důležitá pro národní bezpečnost, že dalece převyšuje hodnotu plynoucí ze stíhání za válečné zločiny."
Generál MacArthur podepsal tajný dekret, který udělil amnestii Išiimu a všem, kdo s ním pracovali v jednotce 731. Muž zodpovědný za řízení pitvy tisíců živých vězňů během války a ti, kteří s ním spolupracovali, tak unikli trestu. Na rozdíl od svých německých kolegů však nebyli převezeni do Ameriky. Místo toho se japonští vědci umístili do laboratoří a vazebních středisek ve východní Asii. Tam pomáhali Američanům vymýšlet a provádět experimenty na lidských subjektech, které nebylo možné legálně provádět v Americe. Jakmile byla Išiimu zaručena imunita před stíháním za válečné zločiny, začal předávat krabice s dokumenty. Byly plné cenných údajů o tom, jak různé toxiny působí na lidský organismus, jak se tyto toxiny mohou šířit a jaké dávky jsou nejúčinnější. Vědci v táboře Detrick byli nadšení. Išii pak vedl Američany do chrámů a horských úkrytů, kde on a jeho muži ukryli patnáct tisíc tisíc mikroskopických preparátů, když válka končila. Každé sklíčko obsahovalo kousek tkáně z lidské ledviny, jater, sleziny nebo jiného orgánu, který utrpěl nějaký smrtelný šok. Oběti zemřely po vystavení extrémním teplotám nebo po nakažení antraxem, botulismem, dýmějovým morem, cholerou, úplavicí, neštovicemi, tyfem, tuberkulózou, gangrénou nebo syfilidou. Často byly oběti při odebírání orgánů ještě při vědomí, protože Išii věřil, že nejlepší údaje lze získat v okamžiku smrti. Sklíčka se odeslala do tábora Detrick, kde vědci oznámili, že výrazně doplnila a posílila americký výzkum biologické války. Kurt Blome a Širo Išii se během válečných let znali, obdivovali a vzájemně se podporovali ve své práci. Návrhy jejich lékařských mučíren si byly pozoruhodně podobné. Když byla Osa v roce 1945 definitivně poražená, dalo se očekávat, že budou sdílet stejný osud. Tak se také stalo, ale byl to jiný osud než ten, kterého se obávali. Vědci z tábora Detrick zachránili Išiiho. Nyní museli najít způsob, jak zachránit Bloma. Generál MacArthur zachránil Išiiho před trestem pouhým škrtem pera, ale zachránit Bloma bylo obtížnější. Zastával příliš viditelné funkce. Nacistické zločiny byly dobře známy. Jednotka 731 mohla být skrytá nebo zamlčená, protože působila v odlehlém Mandžusku, ale nacistické tábory byly v srdci Evropy. Přání vědců v táboře Detrick chránit ho bylo v tichosti sděleno americkým vojenským důstojníkům zapojeným do procesu s lékaři. Rozsudky v Norimberku byly vyneseny 27. srpna 1947. Sedm obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením. Devět dalších dostalo trest odnětí svobody. Sedm z nich bylo zproštěno viny. Blome patřil do této poslední skupiny. Soudci uvedli, že měli podezření, že řídil pokusy na lidech, ale nenašli žádné jasné důkazy. Kurt Blome byl nyní k dispozici pro výslech ve věci biologických zbraní. Po počátečním vzájemném oťukávání Blome učinil nabídku:
"Vezměte mě do Ameriky a já revolučně změním váš program biologické války."
Počáteční program CIA MK-Naomi: Kouzlo LSD
Při pokusu s námelovým enzymem v laboratoři Sandoz v Basileji 16. dubna 1943 zaplavila doktora Alberta Hofmanna dezorientující vlna závratí. S neobvyklými obtížemi dojel na kole domů, lehl si a zavřel oči. Zpočátku se cítil příjemně opojený. Pak se mu začaly hlavou honit představy. Následující dvě hodiny prožíval něco, co později nazval nepřetržitým proudem fantastických obrazů neobyčejné plasticity a živosti, doprovázených intenzivní, kaleidoskopickou hrou barev. Enzym námel, který se přirozeně vyskytuje v houbách rostoucích na žitu a dalších obilovinách, se už po staletí považuje za léčivý, ale může také způsobovat křeče a halucinace. Hofmann, výzkumný chemik, testoval novou permutaci, o které doufal, že zlepší krevní oběh. Když se druhý den ráno probudil, pojal podezření, že příčinou jeho intoxikace byl námel, který se ve středověku spojoval s příběhy o čarodějnictví a posedlosti. Příznaky, které se u něj objevily, však neodpovídaly žádným, které kdy byly zaznamenané. Rozhodl se provést pokus na sobě samém. Tři dny po své první zkušenosti spolkl dvě stě padesát mikrogramů testované látky, což bylo nepatrné množství. Za půl hodiny si do deníku zapsal, že necítil ani stopu po jakémkoli účinku. Jeho dalším zápisem je načmáraná poznámka, která končí slovy potíže se soustředěním, poruchy vidění, výrazná touha smát se. Tento zážitek, jak si později zapsal, byl mnohem silnější než poprvé.
"Měl jsem velké potíže souvisle mluvit, zorné pole se přede mnou kymácelo a předměty se mi jevily zkresleně jako obrazy v křivých zrcadlech. Pokud si vzpomínám, nejvýraznějšími příznaky byly následující: závratě, poruchy vidění. Obličeje lidí kolem mě se jevily jako groteskní, barevné masky. Výrazný motorický neklid, střídající se s ochrnutím. Občasný pocit tíhy v hlavě, končetinách a celém těle, jako by byly naplněné olovem. Pocit sucha a stísněnosti v krku. Pocit dušení. Jasné rozpoznání mého stavu, ve kterém jsem někdy pozoroval na způsob nezávislého, neutrálního pozorovatele, že napůl šíleně křičím nebo blábolím nesouvislá slova. Občas jsem měl pocit, jako bych byl mimo své tělo. Padala na mě nekonečná řada barevných, velmi realistických a fantastických obrazů. Kolem jedné hodiny jsem usnul a druhý den ráno jsem se probudil a cítil se naprosto dobře."
Chemická látka, kterou Hofmann požil, byla pětadvacátou z řady diethylamidů kyseliny lysergové, které si nechal připravit. A proto ji pojmenoval LSD-25. Během onoho jarního týdne roku 1943 se stal prvním člověkem, který ji kdy užil. Během jedné generace měla otřást světem. V dalších měsících Hofmann zkoušel LSD na dobrovolnících z řad svých kolegů ve firmě Sandoz. Výsledky byly ohromující. Hofmann referoval o tom, co nazval mimořádnou aktivitou LSD na lidskou psychiku. Došel k závěru, že to byl zdaleka nejaktivnější a nejspecifičtější halucinogen. Zpráva o tomto objevu dorazila do Washingtonu koncem roku 1949. Důstojník chemického sboru oznámil Wilsonu Greenovi, technickému řediteli chemických a radiologických laboratoří v Edgewood Arsenal, že chemici Sandozu objevili novou drogu, která údajně vyvolává živé halucinace. Greena to zaujalo. Napsal o tom dlouhou zprávu, ve které doporučil, aby vláda začala systematicky testovat LSD, meskalin a šedesát dalších látek měnících mysl, které by se mohly použít jako zbraň proti nepřátelskému obyvatelstvu. Greene navrhl, aby se začal vyvíjet nový typ zbraní. Psychoaktivní drogy. Tato zpráva vyvolala u několika amerických úředníků, kteří si ji mohli přečíst, pozdvižení. Mezi nimi byl i ředitel CIA admirál Roscoe Hillenkoetter. Ten byl jejími odhaleními uchvácený a požádal prezidenta Trumana, aby tento výzkum drog povolil a pověřil jím CIA. Truman souhlasil. Hillenkoetter pověřil hrstku důstojníků CIA, aby začali spolupracovat s chemiky z Divize zvláštních operací v táboře Detrick. Na základě této neformální dohody se dva tajné týmy v Americe staly partnery. Vojenští vědci v Detricku mohli navrhovat a vymýšlet nejrůznější kombinace drog, ale neměli oprávnění je používat v operacích. To zase mohla dělat CIA. Vědci začaly tyto psychoaktivní drogy vyrábět, a vyšetřovatelé CIA je aplikovali na vězně. Tento společný program s pozdějším kódovým označením MK-Naomi dostal okamžitou finanční injekci. Jeden vyšetřovatel uvedl:
"V rámci MK-Naomi vyvinuli lidé z této skupiny celý arzenál toxických látek pro potřeby CIA. Pokud operátoři Agentury potřebovali někoho zabít během několika vteřin například sebevražednou pilulkou, skupina poskytla super smrtící toxin z měkkýšů. Pro atentát byl užitečnější botulin, jak se rozhodli muži ze CIA. Díky inkubační době osm až dvanáct hodin umožňoval vrahovi oddělit se od činu. Když se operátoři CIA chtěli někoho pouze dočasně zbavit, skupina pro ně naskladnila asi tucet nemocí a toxinů různé síly."
V 50. letech se prováděly rozsáhlé pokusy v amerických městech nebo budovách, ve kterých se rozprašovaly různé biologické látky nebo bakterie. Tuto část jsem podrobně rozebíral v mém pořadu Vyšší forma zabíjení, proto je zbytečné to znovu opakovat v tomto pořadu.
Stručná historie: Ovládání mysli v literatuře a filmech
Počátky fascinace kontroly mysli lze vysledovat přinejmenším do roku 1845. Tehdy Edgar Allan Poe publikoval Fakta v případu M. Valdemara, povídku o hypnotizování, kterou napsal, jako by se jednalo o skutečný případ. V něm byl umírající pacient uveden do transu a zůstal v něm sedm měsíců, živý, ale bez pulsu a tlukotu srdce. Povídka vyvolala senzaci. Poe nakonec přiznal, že šlo o podvod, ale zasáhl hlubokou emocionální strunu. Myšlenka ovládání mysli zaujala i Ambrose Bierce. V jeho povídce Říše neskutečna z roku 1890 kouzelník z Kalkaty zhypnotizoval celé publikum v Baltimoru. Tvrdil, že objevil metodu, pomocí které lze obzvláště vnímavý subjekt udržet v říši neskutečna po týdny, měsíce, a dokonce i roky, ovládaný jakýmikoliv bludy a halucinacemi, které mu operátor čas od času vsugeruje. S příchodem kinematografie se fantazie o ovládání mysli dostaly k masovému publiku. Jeden z prvních velkých hororů, Kabinet doktora Caligariho, vyprávěl příběh ďábelského umělce, který dokázal přimět normální lidi k vraždě. Později se ukázalo, že šlo o ředitele místní psychiatrické kliniky. Geniálního vědce, který využíval své znalosti k dobru nebo zlu, podle svého uvážení. Caligari zjistil, jak si psal do svého deníku na konci filmu, že člověk může být donucen k činům, které by v bdělém stavu nikdy nespáchal. Tento fenomén přešel i do dalších filmů. V Londýně 19. století se krásná mladá modelka náhle dostala pod kontrolu intrikánského Žida. Svedl ji od jejího ctnostného nápadníka, vymazal jí vzpomínky na minulý život, udělal z ní skvělou zpěvačku, ačkoli předtím zpívat neuměla, a stal se jejím milencem. Jeho zbraní byla přitažlivá síla jeho očí.
"V tvé mysli není nic, v tvém srdci není nic, v tvé duši není nic než Svengali, Svengali, Svengali," zpíval, když dívka upadala do transu. Přihlížející žasli.
Příběh o Svengalim se poprvé vyprávěl v populárním románu George du Mauriera Trilby a pak v různých filmech. Včetně strhující verze z roku 1932 s Johnem Barrymorem v hlavní roli. Byly součástí vlny příběhů, které Američanům v první polovině 20. století představily myšlenku ovládání mysli. Ukázalo se, že šlo o nekonečně přitažlivý motiv. Svengali tak plně zosobňoval zlého zloděje myslí, že jeho jméno vstoupilo do anglického jazyka. Slovníky definují Svengali jako osobu, která manipuluje nebo nadměrně ovládá druhého, zcela ovládá druhého nebo vykonává na druhého řídící nebo hypnotický vliv, zejména za zlověstným účelem. První velký americký film o ovládání mysli, Gaslight, uvedený v roce 1944, získal Ingrid Bergmanové Oscara za roli ženy, jejíž manžel ovládne její mysl pomocí toho, co vědci z MK-Ultra později nazvali smyslovou deprivací. Manžel zlomil její vůli tím, že jí zakázal vycházet z domu, izoloval ji od návštěv a připravoval intriky, které ji nutily pochybovat o svém zdravém rozumu. Tento film také přidal do slovníku behaviorální psychologie slovo gaslighting, které zaujalo místo vedle svengali. Gaslighting je forma vytrvalé manipulace a vymývání mozku, která způsobuje, že oběť pochybuje o sobě, a nakonec ztrácí smysl pro vlastní vnímání, identitu a sebeúctu. V této době byl uveden jiný populární film, drama o Sherlocku Holmesovi s názvem Žena v zeleném. Film zobrazoval jinou formu ovládání mysli. Představoval promyšlený plán, který vymyslel Moriarty, geniální zločinec, který byl Holmesovou nemesis. Moriarty zabíjel ženy, každé mrtvole uřízl prst, prsty vložil do kapes bohatých pánů, přesvědčil je, že vraždili oni, a vydíral je, aby toto tajemství zachovali. Jak je přesvědčil, že vrahy byli oni? Holmes byl chvíli bezradný, ale náhle přišel na vysvětlení: Moriarty své oběti zhypnotizoval, aby uvěřily, že spáchaly zločiny, a tím je přiměl k vydírání. Bytosti, které jednají na příkaz jiných, se ve sci-fi literatuře objevují pravidelně. V různých verzích Drákuly se k proměně osobnosti obětí používají transfuze krve a česnekové květy. Kultovní monstrum ve Frankensteinovi se ovládá pomocí elektrod implantovaných do krku. Jiné příběhy zobrazují ovládání mysli jako zbraň, kterou používají mimozemští vetřelci. Ovládání mysli bylo přesně to, co začala hledat CIA.
Program CIA Bluebird: Ovládání mysli
CIA hledala spíše ty biologické látky, které by sloužily k ovládání mysli. V roce 1950 učinil ředitel CIA Roscoe Hillenkoetter další krok v tomto hledání. Nařídil vytvoření nového programu, který měl posunout hledání technik ovládání mysli CIA na další úroveň. Program dostal krycí název Bluebird, tedy modrý pták. Podle jedné zprávy mělo být cílem experimentu prozkoumat možnost ovládání jednotlivce prováděním speciálních výslechových technik. Bluebird začal s velkým nadšením. Sotva půl roku po jeho spuštění požádali jeho důstojníci o povolení pro další čtyři týmy, kromě dvou, které se už používaly. Tyto týmy prováděly techniky speciálního výslechu na dobrovolných i nedobrovolných subjektech, a to pro operační účely. V této době došlo v CIA k osudové změně. V říjnu 1950 nastoupil nový ředitel, generál Walter Bedell Smith. Jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo najmout bývalého špiona OSS Allena Dullese. Dulles se během válečných let ve Švýcarsku seznámil s psychoanalytikem Carlem Jungem a začal ho obdivovat. Fascinovala ho vyhlídka, že věda mohla objevit způsoby, jak manipulovat s lidskou psychikou. 2. ledna 1951 nastoupil Dulles oficiálně do CIA. Jeho titul, náměstek ředitele pro plány, lehce zastíral skutečnost, že jeho úkolem bylo dohlížet na tajné operace CIA. Od začátku své kariéry v CIA až do jejího konce Dulles nadšeně podporoval projekty kontroly mysli všeho druhu. Allen Dulles se okamžitě zaměřil na Bluebird. Ve funkci byl teprve několik týdnů, když poslal odhalující oběžník dvěma vysokým důstojníkům, které pověřil, aby ji pomáhali řídit. Franku Wisnerovi a Richardu Helmsovi. Dulles napsal:
"V našem rozhovoru z 9. února 1951 jsem Vám nastínil možnosti rozšíření obvyklých výslechových metod o použití drog, hypnózy, šoku atd. a zdůraznil jsem obranné aspekty i útočné možnosti v této oblasti aplikované lékařské vědy. Přiloženou složku Techniky výslechu připravilo mé lékařské oddělení, aby vám poskytlo vhodné podklady."
Stejně objemné pasáže obsahují i další poznámky z tohoto období. V jedné z nich se například uvádí:
"V týmech Bluebird mají být osoby kvalifikované v oblasti medicíny, psychologického výslechu, použití EEG, elektrických šoků a polygrafu."
Jiný zase uváděl:
"Je třeba zkoumat způsoby, jak přimět člověka, aby pod vlivem posthypnotické sugesce spáchal pro nás užitečné činy."
Začala se také zkoumat další otázka:
"Může být člověk v hypnóze donucený spáchat vraždu?"
Závěr
To je všechno v prvním díle krále jedů, co uslyšíte ve druhé části? Podíváme se na síť mučíren CIA v západním Německu, které vznikaly jen několik málo let po konci druhé světové války. Provádění mnohých experimentů bylo totiž protizákonné na půdě samotné Ameriky, a proto bylo potřeba zřídit takzvané bezpečné domy CIA v zahraničí. Tady se mohly pokusy na lidech provádět bez skrupulí, a hlavně mimo americké zákony. Pak se podívám na program CIA Artichoke, který se mimo jiné zabýval tím, jak přimět lidi k vyzrazení tajemství. CIA nakonec rozjela ultra tajný projekt MK-Ultra s řadou podprojektů. Podívám se podrobně na to, co se odehrávalo v takzvaném bezpečném domě CIA přímo v New Yorku. CIA se začala vedle drog soustředit také na hypnózu a magii, tedy jak podat drogy subjektům nenápadně, aniž by si toho všimly. V závěru epizody budu pokračovat extrémními pokusy CIA, ve kterých se Gottlieb snažil nalézt odpovědi na otázku, zda lze kombinací lektvarů a hypnózy vymodelovat novou osobnost. Brutální experimenty s předávkováním drog byly skutečně děsivé.