Stručně shrnu, čemu jsem se věnoval v minulém díle ságy klanu Bushů. Podíval jsem se na rané roky studia Prescotta Bushe, dědy George Bushe mladšího na Yale. Jak se zpřátelil s Harrimanovými i Rockefellerovými. Zmínil jsem také obchodníky se smrtí během první i druhé světové války, kteří prodávali zbraně jak Británii, Americe, tak i Sovětskému svazu, později nacistům v Německu i fašistům v Itálii. Novomanželům Prescottu a Dorothy Bushovým se začlo dařit díky těsnému svazku s Harrimanovými. Podíval jsem se na Hamburg-America Line a začátky Harrimanovy banky. Probral jsem velmi podrobně nacistické partnery Bushů a Harrimanů, což představuje jakési volné pokračování mé trilogie Utajení démoni nacismu. Minulý díl jsem završil první rodinou, se kterou jsou Bushové výrazně spjatí. A to rodinu Ferishových. Právě v těchto rodinách, které všechny prosazovaly eugeniku, rasovou hygienu a čistotu rasy, budu pokračovat dál.
Rasová hygiena: Bushové a Draperovi
20 let předtím, než se Bush starší stal americkým prezidentem, přivedl dva profesory rasové vědy před republikánskou pracovní skupinu pro zemské zdroje a populaci. Jako předseda pracovní skupiny si tehdejší kongresman George Bush starší pozval profesory Williama Shockleyho a Arthura Jensena, aby výboru vysvětlili, jak údajně prudce rostoucí porodnost Afroameričanů vede ke snižování počtu Američanů. K tomuto neonacistickému rasistickému teoretikovi Williamu Shocklymu se ještě vrátím, ale abych teď netříštil dynamiku Draperových. Potom Bush starší osobně shrnul pro americký Kongres svědectví, které jeho obhájci černošské podřadnosti poskytli pracovní skupině. George Bush starší uspořádal slyšení o hrozbě, kterou představují černošské děti, 5. srpna 1969. Bushovy obsesivní úvahy na toto téma vedl rodinný přítel, generál William Draper mladší, zakladatel a předseda Výboru pro populační krizi a místopředseda Federace plánovaného rodičovství. William Draper dlouho řídil americkou veřejnou diskusi o takzvané populační bombě v nebílých oblastech světa. Pojďme se podívat na to, jak se Bushova rodina s generálem Draperem seznámila.
William Draper mladší se k Bushovu týmu připojil v roce 1927, kdy byl najatý newyorskou investiční bankou Dillon Read. Jak víme, tato banka také obchodovala s nacisty. Draper dostal ve firmě nové pracovní místo – staral se o účet Fritze Thyssena. Připomeňme si, že v roce 1924 založil Fritz Thyssen svou Union Banking Corporation v bance George Herberta Walkera na adrese Broadway 39 na Manhattanu. Šéf banky Dillon Read, Clarence Dillon, začal spolupracovat s Fritzem Thyssenem někdy potom, co se s ním poprvé setkal Averell Harriman. Bylo to přibližně v době, kdy Fritz Thyssen začal financovat politickou kariéru Adolfa Hitlera. V lednu 1926 vytvořil Dillon Read společnost German Credit and Investment Corporation v Newarku ve státě New Jersey a v německém Berlíně. Téhož roku Dillon Read vytvořil společnost German Steel Trust, která zahrnovala zájmy rodiny Thyssenů v New Yorku a Londýně. William Draper mladší se stal ředitelem, viceprezidentem a asistentem pokladníka společnosti German Credit and Investment Corporation. Jeho předmětem činnosti byly krátkodobé půjčky a triky finančního managementu pro Fritze Thyssena a German Steel Trust.
Draperovi klienti sponzorovali Hitlerův teroristický převrat. Jeho klienti vedli budování nacistického válečného průmyslu. Jeho klienti vedli válku proti Spojeným státům. Nacisté byli Draperovými přímými partnery v Berlíně a New Jersey. Frederic Brandi, jehož otec byl vrcholným představitelem německého ocelářského trustu, se v roce 1926 přestěhoval do Ameriky a působil jako Draperův spoluředitel v Newarku. Draperova role pro banku Dillon Read byla klíčová. Německá úvěrová a investiční společnost German Credit and Investment Corporation byla "zástěrkou" pro banku Dillon Read. Měla totiž stejnou adresu v New Jersey jako společnost U.S. & International Securities Corporation a jako pokladník obou firem působil stejný člověk. Clarence Dillon a jeho syn C. Douglas Dillon byli řediteli U.S. & International Securities, která se dostala do centra pozornosti, když byl Clarence Dillon v roce 1933 předvedený před slavné slyšení senátního bankovního výboru. Ukázalo se, že U.S. & International Securities byla jednou z velkých spekulativních pyramidových her, která připravila akcionáře o stovky milionů dolarů. Tato investiční politika vedla k rozkladu americké ekonomiky.
V roce 1932 William Draper mladší financoval náš známý Mezinárodní eugenický kongres jako podpůrný člen. Tento kongres jsem řešil v minulé kapitole rodiny Farishových. William Draper pomáhal vybrat Ernsta Rudina jako šéfa světového eugenického hnutí. Farish, jak jsme slyšeli v minulé kapitole, byl v roce 1942 veřejně odhalený, ponížený a zničený. Těsně před Farishovou smrtí byla v tichosti zabavená a zavřená nacistická bankovní kancelář Prescotta Bushe. Ale Prescottův blízký přítel a partner v podniku s Fritzem Thyssenem, William Draper mladší, ani nezemřel ani ze spolupráce s nacisty nevycouval. Draper se po celý rok 1942 uváděl jako ředitel Německé úvěrové a investiční společnosti a firma byla zlikvidovaná až v listopadu 1943. Ale byla válka. Draper, plukovník z předchozí vojenské služby, odešel na pacifickou frontu a stal se generálem.
Nacistický režim kapituloval v květnu 1945. V červenci 1945 byl generál Draper povolaný americkými vojenskými vládními orgány v Německu do Evropy. Draper byl jmenován vedoucím ekonomického oddělení americké kontrolní komise. Byl pověřený rozebráním nacistických korporátních kartelů. Má to překvapivé, ale naprosto logické zdůvodnění. Draper toho o této problematice hodně věděl! Generál Draper, který strávil zhruba 15 let financováním a řízením nejšpinavějších nacistických podniků, byl teď najednou oprávněný rozhodovat o tom, kdo byl odhalený, kdo prohrál a kdo si ponechal svůj podnik a v podstatě i o tom, kdo bude stíhaný za válečné zločiny. Draper ovšem nebyl v rámci poválečné okupační vlády ojedinělý. Vezměme si případ Johna McCloye, amerického vojenského guvernéra a vysokého komisaře v Německu mezi lety 1949 až 1952. Toho jsem částečně probíral v mém pořadu Nacistické kořeny Evropské unie.
Na základě pokynů své advokátní kanceláře na Wall Streetu žil McCloy rok v Itálii, kde působil jako poradce fašistické vlády Benita Mussoliniho. Jako důvěrný spolupracovník Harrimanovy a Bushovy banky seděl McCloy na pozvání nacistických pohlavárů Rudolfa Hesse a Hermanna Göringa v lóži Adolfa Hitlera na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936. William Draper mladší byl jako "konzervativec" spojený s "liberálním" americkým ministrem financí Henrym Morgenthauem ve zlomyslné hře. Morgenthau požadoval, aby bylo Německo jako národ zcela zničené, aby byl zrušený jeho průmysl a aby se stalo čistě okrajovou zemí. Jako ekonomický šéf v letech 1945 a 1946 Draper chránil Německo před Morgenthauovým plánem. Tyto dva plány, buď zničení Německa nebo uchování Německa, jsem řešil v mém pořadu Jak Američané prali nacistické zlato. Po několika letech služby v americké vládě byl generál Draper v roce 1958 jmenovaný předsedou výboru, který měl prezidentu Dwightu Eisenhowerovi radit ohledně správného postupu při poskytování americké vojenské pomoci jiným zemím. V té době byl Prescott Bush senátorem za Connecticut, důvěrným přítelem a golfovým partnerem ředitele národní bezpečnosti Gordona Graye a také významným golfovým partnerem Dwighta Eisenhowera. Prescottův bývalý právník z dob nacismu John Foster Dulles byl ministrem zahraničí. Jeho bratr Allen Dulles, který dříve působil ve Švýcarsku, kde jednal s nacisty o jejich roli v poválečném Německu, byl šéfem CIA.
Toto přátelské prostředí dodalo generálu Draperovi odvahu k tomu, aby se svým poradním výborem pro vojenskou pomoc provedl husarský kousek. Změnil zkoumané téma. V následujícím roce Draperův výbor doporučil, aby americká vláda reagovala na údajnou hrozbu populační exploze vypracováním plánů na vylidňování chudších zemí. Navrhoval, aby byl nárůst světové nebílé populace považovaný za nebezpečný pro národní bezpečnost Spojených států. Prezident Eisenhower toto doporučení odmítl. V následujícím desetiletí však generál Draper založil "Komisi pro populační krizi" a "Draperův fond" a spojil se s rodinami Rockefellerů a Du Pontů, aby propagoval eugeniku jako "kontrolu populace". Administrativa prezidenta Lyndona Johnsona, kterému generál Draper v této věci radil, začala prostřednictvím americké Agentury pro mezinárodní rozvoj USAID financovat kontrolu porodnosti v tropických zemích.
Generál Draper byl guru George Bushe staršího v populační otázce. Byly tu ovšem také Draperovy peníze a Draperovy konexe na Wall Street a v zahraničí. Draperův syn a dědic, William Draper třetí, byl v roce 1980 spolupředsedou pro finance, národní organizace Bush-for-President. V době, kdy byl George Bush starší v Bílém domě, stál Draper mladší v čele depopulačních aktivit Organizace spojených národů po celém světě. Generál Draper byl do roku 1953 viceprezidentem banky Dillon Read, která obchodovala s nacisty. V padesátých a šedesátých letech tu byl šéfem Frederic Brandi, Němec, který byl Draperovým spoluředitelem pro nacistické investice a jeho osobním kontaktním mužem s nacistickým German Steel Trust. Od roku 1954 byl Brandiho partnerem Nicholas Brady, který ho v roce 1971 nahradil ve funkci výkonného ředitele firmy. Nicholas Brady byl předsedou volební kampaně svého přítele George Bushe staršího v New Jersey v roce 1980. Po celou dobu Bushova prezidentství zastával funkci ministra financí Spojených států.
Rasová hygiena: Bushové a Grayovi
Ve zprávě z roku 1991 agentura Williama Drapera třetího tvrdila, že v průběhu devadesátých let bude chirurgicky sterilizováno 254 milionů párů a že při zachování současných trendů bude v Portoriku a Panamě chirurgicky sterilizováno 80 procent žen. Americká vláda tyto sterilizace přímo platila. Mexiko bylo na prvním místě mezi cílovými zeměmi na seznamu, který byl sestavený v červenci 1991 na strategickém zasedání USAID. Na druhém místě byla Indie a na třetím Brazílie. Na základě smlouvy s Bushovou administrativou pracoval americký personál na základnách v Mexiku a prováděl operace na milionech mexických mužů a žen. Uznávanou strategií tohoto programu byla sterilizace těch mladých dospělých, kteří ještě nezaložili rodinu. V rámci těchto depopulačních projektů byla značná částka vynakládaná na politickou a psychologickou manipulaci cílových národů a na poměrně zjevné podvracení jejich náboženství a vlád. V této věci měl Bush starší k dispozici radu odborníků. Boyden Gray byl poradcem George Bushe staršího od voleb v roce 1980. Jako hlavní právník Bílého domu mohl Boyden Gray provést Bushe staršího nebezpečím a složitostí vedení takové depopulační války proti obyvatelům třetího světa.
Gray zatraceně dobře věděl, jak se takové věci dělají. Když bylo Boydenu Grayovi čtyři až pět let, organizoval jeho otec pilotní projekt současného celosvětového sterilizačního programu, a to z domácnosti rodiny Grayových v Severní Karolíně. Začal v roce 1946. Eugenické hnutí hledalo způsob, jak v Americe znovu začít po fiasku s nacisty. Nacistické tábory smrti, jako byla Osvětim, právě tehdy zasáhly svědomí celého světa. Americká sterilizační liga chtěla znovu začít. Nejprve musela překonat nervozitu veřejnosti z šílenců, kteří navrhovali likvidaci "méněcenných" a "vadných" lidí. Liga se pokusila vynořit v Iowě, ale kvůli negativní publicitě musela ustoupit. Rozhodli se pro Severní Karolínu, kde rodina Grayových mohla hrát perfektní roli hostitele. Díky kontaktům s britským impériem se dědeček Boydena Graye, Bowman Gray, stal hlavním vlastníkem tabákové společnosti R. J. Reynolds Tobacco. Boydenův otec Gordon Gray tehdy založil lékařskou školu Bowman Gray Medical School, k čemuž využil zděděné akcie tabákové společnosti. Tato lékařská fakulta už byla eugenickým centrem. Když tento eugenický experiment začínal, žila v jeho domácnosti prateta Gordona Graye, Alice Shelton Grayová, která ho od dětství vychovávala. Teta Alice založila Ligu pro zlepšení lidského života. Byla to severokarolínská pobočka národního eugenického sterilizačního hnutí. Teta Alice byla oficiálním vedoucím eugenického experimentu mezi lety 1946 až 1947.
Pod Alicí Grayovou pracoval Doktor Claude Nash Herndon, kterého Gordon Gray jmenoval docentem lékařské genetiky na jejich Bowman Gray Medical School. Dr. Clarence Gamble, dědic jmění firmy Proctor and Gamble, byl vedoucím národních terénních operací sterilizátorů. Tento eugenický experiment probíhal následovně. Všechny děti zapsané ve školním obvodu Winston-Salem ve státě New York byly podrobené speciálnímu testu inteligence. Děti, které dosáhly nižšího skóre než určitá libovolně nízká hranice, byly rozříznuté a chirurgicky sterilizované. Část pasáže oficiální zprávy tohoto eugenického projektu pod vedením rodiny Grayových uvádí:
"Ve Winston-Salemu a v (nedalekém) Orange County v Severní Karolíně se terénní výbor (Sterilizační ligy) podílel na testovacích projektech, jejichž cílem bylo identifikovat děti školního věku, které by měly být uvážené pro sterilizaci."
Lékařská škola Bowmana Graye se dlouho zajímala o eugeniku a sestavila rozsáhlé historie rodin nesoucích dědičné choroby. V roce 1946 Doktor Claude Nash Herndon učinil prohlášení pro tisk o používání sterilizace k zabránění šíření dědičných chorob. Prvním krokem po zadání mentálních testů žákům základních škol, byla interpretace a zveřejnění výsledků. V Orange County výsledky ukázaly, že tři procenta dětí školního věku byly buď nepříčetné, nebo slabomyslné. Potom terénní výbor najal sociálního pracovníka, který každý případ prověřil a všechny případy, u kterých byla indikovaná sterilizace, předložil Státní eugenické komisi, která měla podle zákona Severní Karolíny pravomoc nařídit sterilizaci. Mezi lety 1950 až 1951 vedl John Foster Dulles, tehdejší předseda Rockefellerovy nadace, a John D. Rockefeller třetí sérii cest po světě, na kterých se zaměřovali na nutnost zastavit expanzi nebělošského obyvatelstva. V listopadu 1952 Dulles a Rockefeller založili Populační radu, na kterou Rockefellerova rodina poskytla desítky milionů dolarů. Řešil jsem to obšírně v mé trilogii Depopulace planety.
Vidíme tady, že stačilo jen pár let po válce, a eugenická mašina pokračovala dál. Druhá světová válka nebyla ničím víc než pouhým zádrhelem pro tuto globální eugenickou mašinu. Stejně jako opětovné získání patentů rozštěpených korporací z IG Farbenu, kdy její nacističtí ředitelé byli pár let po Norimberku osvobození a pokračovali v tom, co prováděli během a před druhou světovou válkou. Opět válka pro globální mašinu byla jen drobným zádrhelem, desetiletým zpožděním jejich plánů. Hned po válce se eugenická mašina začla znovu rozjíždět. V té době Americká eugenická společnost, stále ještě opatrná z nedávné špatné publicity kolem Hitlera, opustila své staré sídlo na Yaleově univerzitě. Společnost přestěhovala své sídlo do kanceláře Populační rady a obě skupiny splynuly. Dlouholetý tajemník Americké eugenické společnosti Frederick Osborne se stal prvním prezidentem Populační rady.
V roce 1953, kdy se činnost Americké eugenické společnosti rozšířila pod Rockefellerovou záštitou, se jejím prezidentem stal sterilizátor dětí rodiny Grayových, Dr. Claude Nash Herndon. Mezitím byla v Londýně v kancelářích Britské eugenické společnosti založená Mezinárodní federace plánovaného rodičovství. Eugenika z druhé světové války a před ní byla opět oživená v celé své síle. George Bush byl americkým velvyslancem při OSN v roce 1972, kdy na popud Bushe a jeho přátel americká Agentura pro mezinárodní rozvoj USAID poprvé uzavřela oficiální smlouvu se starou Americkou sterilizační ligou. Liga si ještě dvakrát změnila název a nyní se jmenovala "Asociace pro dobrovolnou chirurgickou antikoncepci". Americká vláda začala této staré fašistické skupině platit za sterilizaci nebělochů v cizích zemích. Experiment rodiny Grayových byl úspěšný. V roce 1988 podepsala americká Agentura pro mezinárodní rozvoj USAID poslední smlouvu se starou Sterilizační ligou, alias Sdružením pro dobrovolnou chirurgickou antikoncepci. Američané se tím zavázaly, že budou v budoucnu pokračovat ve své činnosti. To se také stalo na Haiti, kde sterilizovali zhruba 200 000 žen, a v Peru, kde sterilizovali 300 000 žen. Oba dva sterilizační projekty v 90. letech. Řešil jsem to opět v mém pořadu Depopulace planety, ale také v pořadu Haiti, Somálsko západu.
Američané sterilizovali masově ženy v Mexiku nebo Portoriku. Ale abychom pochopili zrůdnost těchto projektů, musíme si namapovat rodiny kolem klanu Bushů, včetně Bushů samotných. Rodiny Farishových, Draperových a Grayových, kteří pracovali v čele těchto sterilizačních depopulačních projektů. Sám George Bush starší k tomu vypracovával zprávy do amerického Kongresu. Musíme opět chápat spolupráci špiček této pyramidy rodin kolem exprezidenta Bushe staršího. Všechny tyto stvůry pracovaly na masivních depopulačních a sterilizačních projektech stejně zrůdně jako to prováděli nacisté, se kterými opět všechny tyto stvůry spolupracovaly. Nedivte se mě proto, že stvůry nazývám stvůramy. Po odhalení těchto skutečností, je to ještě slabé slovo. Jak to s námi asi myslí globální mocenská klika těchto gaunerů dnes? Skutečně si ještě někdo soudný myslí, že jim tak záleží na našem zdraví, že z toho chudáci nemůžou usnout? Narážím na agendu Covid. Že do nás chtějí nabodat 4 jehly za rok. Fakt si někdo myslí, že tyto stvůry od Rockefellerů přes Bushe až po tyto rodiny Farishových, Draperových nebo Grayových.
Bush v Kongresu: Růst populace je nemoc!
Prescott Bush a Harrimanové, kteří podporovali klíčové nacisty, byli paradoxně po válce v bezpečí. Prescottův syn, George Bush starší, budoucí americký prezident, byl také v bezpečí. V únoru 1945 doprovázel Prescottův šéf Averell Harriman, prezidenta Franklina Roosevelta na osudové vrcholné setkání se sovětským vůdcem Josifem Stalinem na Jaltě. V dubnu Roosevelt zemřel. Dohoda dosažená na Jaltě, která požadovala svobodné volby v Polsku po skončení války, nebyla nikdy prosazená. V následujících osmi letech po válce byl Prescott Bush Harrimanovou oporou v newyorském finančním světě. Harrimanova klika se zmocnila amerického národněbezpečnostního aparátu, a tím otevřela bránu a vpustila dovnitř rodinu Bushů. Po svých službách německé nacistické straně strávil Averell Harriman několik let jako prostředník mezi britskou, americkou a sovětskou vládou ve válce o zastavení nacistů. Mezi lety 1943 až 1946 byl velvyslancem v Moskvě. Prezident Harry Truman jmenoval Harrimana v roce 1946 velvyslancem USA ve Velké Británii.
Jednoho dne roku 1946 byl Harriman na obědě s bývalým britským premiérem Winstonem Churchillem, když mu Truman zatelefonoval. Harriman se Churchilla zeptal, zda by neměl přijmout Trumanovu nabídku vrátit se do USA jako ministr obchodu. Podle Harrimanova vyprávění mu Churchill odpověděl. "Rozhodně. Centrum moci je ve Washingtonu." Posuňme se o několik let dál, a to na konec 60. let, kdy byl Washington stále centrem moci. Tehdy výrazně posilovalo malthusiánské hnutí, které usilovalo o depopulaci planety. Ve zkratce řečeno se jednalo o anglosaskou nadvládu nad planetou. To znamená, že bylo třeba zabránit množení nebílých a neanglosaských obyvatel a pokud možno je zdecimovat, aby se zabránilo zpochybnění anglosaské nadvlády. Černé, rudé a žluté rasy se měly likvidovat, aby se snížil jejich vojenský a ekonomický potenciál. Pokud je to možné, mělo by být podle názoru oligarchů nebělošské obyvatelstvo v oblastech s velkým ropným a jiným strategickým surovinovým bohatstvím zcela vyhlazené, aby tyto oblasti mohly být znovu kolonizované anglosaskou nadřazenou rasou, která bude suroviny využívat do budoucna.
V těchto bodech vidíme George Bushe staršího v akci během jeho působení v americkém Kongresu. Existuje velký důvod, proč se američtí elitáři jako Harrimanové a Bushové stali takovými fanatiky eugeniky a redukce populace. Souvisí to s postavením těchto rodin v angloamerické hierarchii. K tomu, aby člověk získal postavení v oligarchii, je nutné mít šlechtický patent sahající minimálně sto nebo dvě století zpátky. To uvádí rodiny jako Harriman nebo Bush do faktického statusového šílenství. Když byl Averell Harriman ještě dítě, prezident Theodore Roosevelt veřejně napadl jeho otce, stavitele železnic E. J. Harrimana, jako loupeživého barona a veřejné ohrožení země. Jeden ze spolupracovníků Averella Harrimana na ministerstvu zahraničí kdysi vyprávěl, že mladší Harriman a vlastně i zbytek jeho rodiny se nikdy nevyrovnal s kolosálním ponížením, které tento incident způsobil. Tato zajímavá skutečnost vrhá světlo na neúnavné úsilí Averellovy matky vykoupit rodinné postavení a vážnost financováním eugenického výzkumu, který měl zkoumat kriminální sklony těch nenapravitelných nižších vrstev a mentálně defektních.
Harrimanovi byli implicitně odlišnou rasou. Rodokmen Bushů vykazoval své vlastní závažné slabiny, pokud byl zkoumaný v referenčním rámci transatlantické angloamerické oligarchie dvacátého století. To nepochybně propůjčovalo Georgeově fanatické snaze o rasovou čistotu v sálech Kongresu další fanatismus. V roce 1969 Bush starší ve Sněmovně reprezentantů prohlásil, že pokud nebude hrozba růstu lidské populace "rozpoznaná a zvládnutá, vyřeší ji za nás hladomor, mor a válka". Bush starší opakovaně přirovnával populační růst k nemoci. Ve svém vystoupení v americké sněmovně 30. července 1969 přirovnal boj proti viru dětské obrny ke křížovému tažení za snížení světové populace. Naléhal na federální vládu, aby zintenzivnila úsilí o kontrolu populace, a řekl:
"Máme jasný precedens: Když byla objevená Salkova vakcína, byly zahájené rozsáhlé programy na její distribuci. Nevidím důvod, proč by podobné programy osvěty a pomoci při plánování rodiny neměly být v masovém měřítku zavedené i ve Spojených státech."
Bush starší patřil k malé skupině kongresmanů, kteří se úspěšně spolčili, aby prosadili hlubokou změnu oficiálního postoje americké politiky vůči populačnímu růstu. Bush starší a jeho spolek se s vervou chopili ideologie "omezení růstu" a usilovali o přijetí zákonů, které institucionalizovaly kontrolu populace jako domácí i zahraniční politiku USA. Bush zahájil svou malthusiánskou činnost ve Sněmovně reprezentantů v roce 1968, tedy v roce, kdy papež Pavel šestý vydal encykliku Humanae Vitae, která obsahovala prorocké varování před nebezpečím nátlaku ze strany vlád za účelem kontroly populace. To byla přímá výzva k transformaci kulturního paradigmatu, kterou Bush starší a další prosazovali. Nebylo to poprvé ani naposledy, co Bush starší přímo zaútočil na Svatý stolec. Jen několik dní po vydání Humanae Vitae Bush starší prohlásil:
"Rozhodl jsem se energicky podpořit kontrolu populace jak ve Spojených státech, tak ve světě." A také se pustil do papeže: "Pro ty z nás, kteří v této otázce cítí tak silně, byla nedávná encyklika velmi skličující." Bush starší také zřídil zvláštní republikánskou pracovní skupinu, která fungovala jako fórum pro nejzarytější malthusiánské ideology. Stejně jako jeho otec Prescott, podporoval Bush starší organizaci Plánované rodičovství (Planned Parenthood) při každé příležitosti. Opakovaně vystupoval na půdě Sněmovny reprezentantů a chválil práci plánovaného rodičovství. V roce 1967 Bush vyzval k tomu, aby "vládní agentury ještě těsněji spolupracovaly s fungujícími soukromými agenturami, jako je Plánované rodičovství". O rok později vyzval zájemce o "podporu věci plánování rodiny", aby "zavolali do místního centra plánovaného rodičovství" a nabídli "pomoc a podporu". Bush starší zdůraznil, že se rodí více dětí do nebílých chudých rodin než do bílých. Černoši si podle něj musí uvědomit, "že nemohou doufat, že získají větší podíl na americké prosperitě, aniž by snížili porodnost…."
Mezi nejvýznamnější Bushovy příspěvky k neomalthusiánské věci během jeho působení v Kongresu patřila jeho role v Republikánské pracovní skupině pro zemské zdroje a populaci. Tato pracovní skupina, kterou Bush starší pomáhal založit a které poté předsedal, chrlila nepřetržitý proud propagandy. Tvrdila, že svět je už vážně přelidněný, že existuje pevně stanovená hranice přírodních zdrojů a že této hranice je rychle dosahováno. Tvrdila také, že životní prostředí a přírodní druhy jsou obětované lidskému pokroku. Bushova pracovní skupina se snažila akreditovat myšlenku, že genetická kvalita lidské rasy je downbredovaná neboli snižovaná jejím populačním růstem mezi černochy a dalšími nebělošskými, a tedy méněcennými rasami. Bushova pracovní skupina, složená z více než dvaceti republikánských kongresmanů, byla jakousi malthusiánskou avantgardní organizací, která vyslechla svědectví různých "rasových vědců, sponzorovala legislativu a jinak propagovala perspektivu nulového růstu."
Během padesáti slyšení v těchto letech poskytla pracovní skupina veřejné fórum téměř všem známým fanatikům nulového růstu, od Paula Ehrlicha, zakladatele Zero Population Growth, přes rasového vědce Williama Shockleyho, až po klíčové zastánce nulového růstu zamořující federální byrokracii. Poskytnutí prestižní kongresové tribuny neonacistickému rasistickému šarlatánovi, jako byl William Shockley, rok po zavraždění Doktora Martina Luthera Kinga, poukazuje na aroganci Bushova odhodlání k eugenice. Shockley, stejně jako jeho spolumyslitel Arthur Jensen, vyvolal v 60. letech 20. století rozruch, když prosazoval svou tezi, že černoši jsou z hlediska kognitivních schopností a inteligence genově horší než běloši. Ve stejném roce, kdy ho Bush pozval, aby vystoupil před pracovní skupinou Kongresu, Shockley napsal:
"Obáváme se, že bláhová víra v sílu peněz ze sociálních dávek, nepodpořená eugenickou předvídavostí, může přispět k poklesu kvality člověka ve všech segmentech společnosti."
Shockley otevřeně obhajoval program masové sterilizace neschopných a duševně vadných, který nazval "Bonusový plán sterilizace". Abych to opět uvedl v kontextu předchozích kapitol: 24. července 1969 vyslechla pracovní skupina generála Williama Drapera, tehdejšího národního předsedu Výboru pro populační krizi a blízkého přítele Bushova otce Prescotta. Podle Bushova resumé Draper varoval, že populační exploze je jako stoupající příliv, a tvrdil, že "naše snahy o individuální dobro se stanou pohromou pro společnost, pokud nevyužijeme naši Bohem danou mozkovou kapacitu, abychom obnovili rovnováhu mezi porodností a úmrtností." Draper se obořil na katolickou církev a obvinil ji, že její odpor k antikoncepci a sterilizaci maří úsilí o kontrolu populace v Latinské Americe. O týden později Bush starší pozval ke svědectví Oscara Harkavyho, šéfa populačního programu Fordovy nadace. Ve shrnutí Harkavyho poznámek pro Kongresový záznam ze 4. srpna Bush starší uvedl:
"Populační exploze je všeobecně považovaná za jeden z nejzávažnějších problémů, s nimiž se v současnosti národ a svět potýkají. Pan Harkavy proto navrhl, abychom adekvátněji financovali populační výzkum. Zdá se být neslučitelné, že prostředky na výzkum rakoviny činí 250 až 275 milionů dolarů ročně, což je více než osminásobek částky vynakládané na výzkum reprodukční biologie."
To už je silné kafe a skutečný humus, protože Bush starší mezi řádky naznačuje, že by se mělo financování výzkumu úmrtí na rakovinu snížit a nechat přírodu, ať vykoná to, co je nutné. Důležitější byl pro něj výzkum eugeniky než výzkum rakoviny. V roce 1987, opět na Bushův příkaz, jmenoval prezident Reagan Drapera správcem Rozvojového programu OSN, který funguje jako pobočka Světové banky a v minulosti prosazoval snižování počtu obyvatel v zemích třetího světa. Těch zákonů a návrhů do amerického Kongresu bylo ze strany Bushe staršího a jeho republikánské kliky tolik, že by jejich výčet působil spíše nudně. Mám toho tady spousta, abych mohl tvrdit, že Bush starší byl genocidní stvůrou, který usiloval o sterilizaci chudých a neanglosaských ras. Stohy důkazů, archivních materiálů, článků a zákonů, které tady mám. Nedá se popřít, že Bush starší spolu s jeho zpřátelenými rodinami, Rockefellerovou, Fordovou a dalšími nadacemi, pokračoval tam, kde nacisté přestali. Regulovat obyvatelstvo třetího světa a jednoduše neanglosaské obyvatelstvo. To přirozeně zahrnuje i slovanskou rasu.
Bush: Kissingerův klon
George Bush starší vstoupil do fáze těsného spojení s Richardem Nixonem i Henrym Kissingerem. Bush starší byl členem Nixonova kabinetu od jara 1971 až do dne, kdy Nixon rezignoval. Jednoduše věděl, ke komu je výhodnější se přisát. Během těchto let byl prezident Nixon Bushovým patronem, poskytoval mu schůzky a nabádal ho, aby se v budoucnu těšil na větší věci. Pak tu byl Henry Kissinger, zdaleka nejmocnější postava tehdejšího washingtonského režimu. Kissinger se stal Bushovým šéfem, když se Bush starší stal americkým velvyslancem při OSN v New Yorku. Deník Washington Post se tehdy podivoval nad Bushovým vířivým programem, který byl vhodnější pro "politického aspiranta než pro diplomata".
Tehdy sedmačtyřicetiletý Bush každé ráno vstával v sedm hodin, pak nasedl na rotoped a dvanáct minut cvičil, zatímco sledoval televizní zpravodajství, které trvalo také přesně dvanáct minut. Pojedl malou snídani a v osm hodin opustil Waldorf, aby se nechal odvézt na americkou misi při OSN v Turtle Bay, kam obvykle dorazil v 8 hodin a 10 minut. Pak si od své sekretářky, paní Aleene Smithové, přebíral noční kabelový provoz a pak se odebral na poradu se svým výkonným asistentem Tomem Laisem. Později se konaly schůzky s jeho dvěma zástupci, velvyslanci Christopherem Phillipsem a W. Tapleym Bennettem z ministerstva zahraničí. Stále s ním byl také Pete Roussel jako pracovník propagace. Pro Bushe byl šestnáctihodinový pracovní den spíše pravidlem než výjimkou. Jeho dny byly nabité jednou schůzkou za druhou, obědy, recepcemi, slavnostními večeřemi, minimálně jednou recepcí a jednou večeří denně. Někdy se konaly i tři recepce denně, což byla docela dobrá příležitost k navazování kontaktů s podobně smýšlejícími svobodnými zednáři z celého světa. Bush starší také cestoval do Washingtonu na zasedání vlády a stále měl řečnické závazky po celé zemi, zejména pro republikánské kandidáty.
"Pokud je to možné, snažím se jít spát do půl dvanácté, " řekl Bush v roce 1971, "ale často je můj kalendář tak zaplněný, že nestíhám a musím si ho vzít s sebou domů".
Bush starší se chlubil, že je stále "dost tvrdým" hráčem tenisové čtyřhry, dost dobrým na to, aby se mohl spojit s profesionály. Tvrdil ovšem, že nejvíc miluje basseball. Bushovým šéfem, ještě více než prezident Richard Nixon, byl Henry Kissinger. Během těchto let se Bush starší, který si pod Kissingerem odsloužil praxi v diplomacii a světové strategii, stal doslova virtuálním Kissingerovým klonem. Chamtivost, megalomanie a zvrácenost byla tři slova, která Bushe staršího i Kissingera vystihovala nejlépe. Kissinger byl kromě jiného sionista, oddaný ekonomické, diplomatické a vojenské podpoře izraelské agrese a expanzionismu, aby udržoval Blízký východ ve zmatku a zabránil tak arabské jednotě a arabskému hospodářskému rozvoji. Kissingerovou spřízněnou duší byly osobnosti jako generál Ariel Šaron, předzvěst nekonečných válek na Blízkém východě.
V pozdějších letech se Kissinger obohacoval spekulativními nákupy nemovitostí na západním břehu Jordánu. Kissinger skupoval pozemky a budovy, které byly prakticky zkonfiskované bezbranným palestinským Arabům. Kissinger byl také poměrně prosovětský, i když to na první pohled nevypadalo. Všeobecně se uvádí, že polský agent KGB Michael Goleniewski v roce 1972 sdělil britské vládě, že před svým zběhnutím v roce 1959 viděl v Polsku dokumenty KGB, které dokazovaly, že Kissinger byl sovětským agentem. Podle Goleniewského byl Kissinger naverbovaný Sověty během své vojenské služby v Německu po skončení druhé světové války, kdy pracoval jako skromný šofér. Kissinger byl podle těchto dokumentů naverbovaný do špionážní buňky zvané ODRA, kde dostal krycí jméno BOR. Některé verze tohoto příběhu také upřesňují, že tato buňka byla z velké části složena z homosexuálů a že homosexualita byla důležitou součástí způsobu, jakým Kissingera KGB vytipovala. Tyto zprávy částečně podpořil i Golicyn, další sovětský přeběhlík. Britové tuto Goleniewského zprávu předali Jamesi Angletonovi, řediteli kontrarozvědky CIA po dvacet let. Englton ale Kissingera nikdy nevyšetřoval. Kromě toho měl Kissinger i další úzké vazby na podsvětí Meyera Lanského. Ty měly v kariéře George Bushe staršího také velký význam. Pro všechny tyto Kissingerovy zrůdnosti se teď Bush starší stal hlavním mluvčím. Přitom se stal doslova Kissingerovým klonem.
Bush v Pekingu
Díky kauze Watergate prezident Richard Nixon rezignoval, a na jeho místo nastoupil prezident Gerald Ford. Bushova kariéra tak dostala nový směr. Jen několik minut předtím, než prezident Ford poprvé předstoupil před televizní kamery s Nelsonem Rockefellerem, svým kandidátem na viceprezidenta, telefonoval Bushovi staršímu, aby mu oznámil, že jako viceprezident Bush nebyl vybraný. Zároveň ho ale ujistil, že mu jako útěchu nabídne důležitý post. O dva dny později se Bush s Fordem setkal v Bílém domě. Bush tvrdí, že mu Ford řekl, že si může vybrat mezi budoucností amerického vyslance u Svatojakubského dvora v Londýně a předložením pověřovacích listin v Elysejském paláci v Paříži. Bush prý Fordovi řekl, že nechce ani Londýn, ani Paříž, ale Peking. Jenže to nebylo dost dobře možné po aféře Watergate, kdy byl Bush starší příliš těsně spojený s Richardem Nixonem. Senát by jeho nominaci amerického velvyslance v Pekingu jistě neschválil. Další lákadla spojená s vysláním do Pekingu naznačuje skutečnost, že Bushovým předchůdcem v Pekingu byl David K. E. Bruce, který v březnu 1973 otevřel zprostředkovatelskou kancelář. Bruce byl za druhé světové války šéfem londýnské kanceláře tajné služby OSS, předchůdkyně CIA. To znamenalo, že byl šéfem všech evropských operací OSS, včetně Allena Dullese ve Švýcarsku a všech ostatních. Přítomnost Bruce, skutečné eminence anglo-americké rozvědky, v Pekingu poukazuje na význam tohoto postu, zejména v oblasti tajných a zpravodajských služeb.
Bush starší nakonec do Pekingu odjel. Služba v Pekingu znamenala další těsnou podřízenost Henrymu Kissingerovi. Kissinger Bushovi před odjezdem řekl, že politiku bude provádět přímo Kissinger sám, v kontaktu s čínskou spojkou ve Washingtonu a čínským zástupcem v OSN. Bush měl v Pekingu co dělat. Americký zprostředkovatelský úřad se nacházel v oploceném areálu v oblasti obsazené jinými zahraničními misemi na předměstí Pekingu. Venku byla po celou dobu umístěná stráž Lidové osvobozenecké armády. Bush v jednom rozhovoru vyprávěl, že den začínal zprávami na Hlasu Ameriky, následovala jogurtová snídaně, pak schůzky zaměstnanců a pokusy o čínské luštění úvodníků Lidového deníku. V 11:40 dostali Bush a jeho žena Barbara lekci čínštiny od své učitelky mandarínštiny, paní Tangové. Poté následoval oběd o několika chodech. Středa a sobota odpoledne byly volné, stejně jako neděle. Bush se snažil upoutat pozornost tím, že jezdil na kole na diplomatická jednání: "Všichni byli ohromení, zejména proto, že se to tolik lišilo od důstojného chování Davida Bruce," řekl jeden diplomat.
George Bush starší měl potíže se zády a našel si osteopata, který mu je léčil ve veřejných lázních. Když byl Bush v Pekingu asi měsíc, přijel Henry Kissinger na jednu ze svých pravidelných návštěv, aby s pekingským vedením projednal aktuální záležitosti. Kissinger přijel se svou obvyklou armádou členů doprovodu a ochranky tajné služby. Během této návštěvy se Bush s Kissingerem vydal za vicepremiérem Deng Siao-pchingem a ministrem zahraničí Čchiao. Jednalo se o jednu ze čtyř hlášených Kissingerových návštěv, které měly přerušit Bushův pobyt. Bushův pobyt v Číně je třeba chápat v kontextu malthusiánské a genocidní politiky Kissingerova Bílého domu. Ta byla výstižně shrnutá v Memorandu 200 z 10. prosince 1974. Toto Memorandum 200, společné dílo Kissingera a jeho zástupce generála Brenta Scowcrofta, obsahovalo seznam 13 rozvojových zemí, u kterých americký Výbor pro národní bezpečnost předpokládal "zvláštní politický a strategický zájem USA" na snížení nebo omezení počtu obyvatel. Seznam zahrnoval Indii, Bangladéš, Pákistán, Nigérii, Mexiko, Indonésii, Brazílii, Filipíny, Thajsko, Egypt, Turecko, Etiopii a Kolumbii. Demografický růst v těchto a dalších zemích třetího světa měl být zastavený a pokud možno zvrácený. Ekonomický a hospodářský růst těchto zemí, by podle memoranda, znamenal hrozbu pro Spojené státy. Podrobněji jsem toto Memorandum 200 probíral v prvním díle mé trilogie Depopulace planety.
Bush a Pol Pot v Kambodži
V době, kdy Bush pobýval v Pekingu, skončily boje ve Vietnamu, protože jihovietnamská armáda podporovaná Amerikou se zhroutila tváří v tvář rozsáhlé invazi ze severu. Šílené vietnamské dobrodružství zorganizovala Bushova vlastní síť Brown Brothers, Harriman a členové organizace Skull and Bones z Yaleovy univerzity. Když byl John Kennedy v roce 1960 zvolený prezidentem, obrátil se na partnera společnosti Brown Brothers, Harriman, Roberta Lovetta, aby mu poskytl seznam pravděpodobných kandidátů do jeho vlády. Z tohoto seznamu byli vybraní Rusk a McNamara, hlavní jestřábi ve vládě. Harriman, který začínal jako náměstek ministra pro záležitosti jihovýchodní Asie, prošel ministerstvem zahraničí za Kennedyho i Johnsona se stejným programem rozšiřování války. Nyní tato Harrimanova a Lovettova politika vedla k nevyhnutelnému debaklu. Poválečné utrpení jihovýchodní Asie však teprve začínalo. Cílem Američanů se stala nešťastná Kambodža. V čele proamerické vlády Kambodže stál maršál Lon Nol, který se dostal k moci v roce 1970, tedy v roce veřejného a masivního pozemního vpádu Ameriky do země.
Na jaře 1975 Nolova vláda bojovala o holý život proti ozbrojenému povstání komunistických guerill Rudých Khmerů, které podporovala pevninská Čína. Henry Kissinger se jako obvykle snažil sloužit zájmům Pekingu, protože prý bylo třeba zvýšit moc Číňanů a jejich aktiv, Rudých Khmerů, proti triumfujícím Severovietnamcům. Jednoduše Kissinger podporoval jedno křídlo čínských Komunistů proti druhému křídlu severovietnamských komunistů. Vytloukal klín klínem. Čína byla navíc druhou nejsilnější mocností po Sovětském svazu. Američané si tedy vybrali čínskou kartu, aby měli oporu ve výzvách Sovětům. Bylo také důležité udržet rovnováhu sil v jihovýchodní Asii, protože americká politika se hroutila. Kissingerova politika proto spočívala ve svržení proamerické Lon Nolovy vlády a jejím nahrazení Rudými Khmery podporovanými Čínou. George Bush byl jako Kissingerův styčný důstojník v Pekingu jedním z nástrojů, jejichž prostřednictvím byla tato politika prováděná. Bush starší splnil svou úlohu. Výsledek je známý světovým dějinám pod názvem Pol Potův režim, který se dopustil genocidy na vlastním obyvatelstvu, která byla proporcionálně větší než jakákoli jiná v nedávné světové historii. Pojďme se na americkou podporu Rudých Khmerů a Pol Pota podívat blíže, abychom si vytvořili zásadní informační background pro tuto zatajovanou část historie.
Do roku 1970 stál v čele kambodžské vlády princ Sihanúk, bývalý král, který odstoupil z trůnu a stal se předsedou vlády. Navzdory mnoha svým omezením byl Sihanúk nejživotaschopnějším symbolem národní jednoty a naděje na suverenitu Kambodže. Za Sihanúka si Kambodža udržela určitou míru stability. Především se jí podařilo vyhnout se tomu, aby ji zcela pohltil vír válek v Laosu a ve Vietnamu. V roce 1969 však Nixon a Kissinger nařídili tajnou bombardovací kampaň proti severovietnamským vojákům na kambodžském území pod krycím názvem Menu. Kambodža byla vtažená do indicko-čínské války státním převratem v Phnompenhu v březnu 1970, který byl sponzorovaný Američany. Tento převrat podporovaný Američany svrhl Sihanúka ve prospěch maršála kambodžské armády Lon Nola. Jeho režim nikdy nebyl schopen dosáhnout ani špetky stability. Krátce nato, na konci dubna 1970, zahájili Nixon a Kissinger rozsáhlou americkou vojenskou invazi do Kambodže s odvoláním na využívání kambodžského území severovietnamskými ozbrojenými silami pro jejich Ho Či Minovu stezku. Jednalo se o zásobování amerických sil rozmístěných v Jižním Vietnamu. Byla obsazená oblast v Kambodži, která zasahovala hluboko do jižního Vietnamu. Princ Sihanúk, který sám sebe označoval za neutralistu, se po převzetí moci Lon Nolem usadil v Pekingu. V květnu 1970 se stal titulárním vůdcem a hlavou kambodžské exilové vlády. Tato exilová vláda byla v podstatě jednotnou frontou mezi Sihanukem a Rudými Khmery, přičemž Rudí Khmerové vykonávali většinu skutečné moci a veleli ozbrojeným silám a tajné policii. Sihanúk byl pouhou figurkou a věděl to. Italské novinářce Orianě Fallaciové v roce 1973 řekl, že "až mě (Rudí Khmerové) nebudou potřebovat, vyplivnou mě jako třešňovou pecku".
V těchto letech byla Kambodžská komunistická strana neboli Rudí Khmerové, která v roce 1968 zahájila malé partyzánské povstání, v Kambodži zanedbatelným vojenským faktorem. Disponovala jen několika tisíci partyzánských bojovníků. Jedním z jejích vůdců byl Saloth Sar, který studoval v Paříži. Saloth Sar byl jedním z nejdůležitějších vůdců Rudých Khmerů a později se nechvalně proslavil pod svým pseudonymem Pol Pot. Rozhodující podpora Pol Pota a pozdější genocidní politiky Rudých Khmerů vždycky pocházela z Pekingu. Po roce 1970 ovšem Rudí Khmerové, kteří byli odhodlaní okamžitě přeměnit Kambodžu v komunistickou utopii, dosáhli rychlých úspěchů. Nejdůležitější podporu k vzestupu Rudých Khmerů poskytli Kissinger a Nixon prostřednictvím systematické kampaně amerického bombardování Kambodži v roce 1973. Tato akce se nazývala Arclight. Pod záminkou zastavení útoku Rudých Khmerů na Phnompenh, uskutečnily americké síly 79 959 oficiálně potvrzených vzletů bombardérů B-52 a F-111 proti cílům uvnitř Kambodže. Při bombardování Kambodže Američané shodili 539 129 tun výbušnin. Mnoho z těchto bomb dopadlo na nejhustěji osídlené části Kambodže, včetně venkova v okolí Phnompenhu. Počet obětí tohoto amerického genocidního bombardování Kambodže se odhaduje zhruba na 500 000.
Zprávy o ničivém dopadu tohoto amerického masového bombardování nenechávají nikoho na pochybách, že rozvrátilo většinu toho, co zbylo z kambodžské společnosti. Tím pádem i poskytlo ideální podhoubí pro další rozšíření povstání Rudých Khmerů. Podobně jako katastrofa první světové války oslabila evropskou společnost, aby otevřela dveře masovým hnutím nacismu, fašismu a bolševismu. V roce 1974 Rudí Khmerové upevnili svou moc nad některými částmi Kambodže. V těchto enklávách předvedli své charakteristické metody genocidy, když obyvatele měst rozháněli na venkov a zároveň popravovali učitele, státní zaměstnance, intelektuály, někdy všechny, kdo uměli číst a psát. Tato politika se nápadně podobala politice, kterou prováděly Spojené státy v rámci operace Phoenix v sousedním Jižním Vietnamu. Henry Kissinger a další představitelé začali vidět potenciál Rudých Khmerů pro realizaci genocidní redukce obyvatelstva. Snižování obyvatel třetího světa se nyní stala oficiální doktrínou amerického režimu.
Od druhé poloviny roku 1974 se George Bush starší na této čínsko-kambodžské frontě intenzivně angažoval. Bush starší měl tu výhodu, že tajná diplomacie s Čínou v těchto dnech podléhala jen velmi malé veřejné kontrole. Bushova angažovanost v kambodžské otázce byla zjištěná na základě pozdějších rozhovorů s šéfem kabinetu prince Sihanúka, Pung Peng Čengem, a také s francouzskými a americkými úředníky, kteří byli obeznámení s Bushovými aktivitami v Pekingu v té době. Rudí Khmerové zahájili počátkem roku 1974 útok proti Phnompenhu, který však nedosáhl svého cíle. Následujícího roku se o to pokusili znovu, když 1. ledna 1975 zahájili ofenzívu v období sucha. Záhy bylo přerušeno zásobování Phnompenhu, a to jak na pevnině, tak po řece Mekong. 1. dubna 1975 prezident Lon Nol rezignoval a uprchl ze země pod tlakem amerického velvyslanectví. Princ Sihanúk opakovaně usiloval o přímé kontakty s Kissingerem. Koncem března 1975 se znovu pokusil otevřít kanál do Washingtonu, tentokrát s pomocí francouzského velvyslanectví v Pekingu. 11. dubna 1975 prezident Gerald Ford oznámil, že nebude žádat americký Kongres o další pomoc Kambodži, protože jakákoli pomoc pro Kambodžu by stejně byla "pozdě". Ford původně žádal 333 milionů dolarů na záchranu kambodžské vlády. O několik dní později Ford otočil a žádost o pomoc obnovil, ale to už bylo opravdu pozdě. 11. dubna se americká ambasáda připravovala na dramatickou evakuaci, ale velvyslanectví zůstávalo otevřené v rámci Kissingerovy snahy přivést prince Sihanúka zpět do Phnompenhu. Sihanúk ale vydal prohlášení, ve kterém Kissingerovo pozvání odmítl a odsoudil.
Princ Sihanúk se do Phnompenhu vrátil později v roce 1975 a jeho napjaté vztahy s Pol Potem a jeho spolupracovníky se brzy projevily. Počátkem roku 1976 byl Sihanúk Rudými Khmery umístěný do domácího vězení a zdá se, že ho chtěli popravit. Sihanúk zůstal ve vazbě až do roku 1978, kdy Severovietnamci vyhnali Pol Pota a jeho jednotky z Phnompenhu a ustavili tu vlastní vládu. Když Rudí Khmerové vstoupili do Phnompenhu, okamžitě provedli masakr ve velkém měřítku. Došlo k hromadným popravám učitelů a vládních úředníků. Všech dva a půl milionu obyvatel Phnompenhu bylo vyhnaných na venkov, včetně těžce nemocných pacientů v nemocnicích. Za vlády Rudých Khmerů zahynuly více než 2 miliony Kambodžanů z celkového počtu odhadovaného na něco málo přes 7 milionů obyvatel. Podle některých odhadů genocida zabila 32 % celkové populace. Amerika a Čína, jednající společně v rámci Kissingerovy politiky, zlikvidovaly jednu kambodžskou vládu, zničily strukturu občanské společnosti v zemi, svrhly proamerickou vládu a nastolily nový režim, o kterém věděly, že má genocidní záměry.
Pro Kissingera to byl příklad nové strategické doktríny USA obsažené v Memorandu 200. Pro George Bushe to bylo naplnění fanatického přesvědčení jeho rodiny o nutnosti genocidy, která má zabránit tomu, aby plodnější, ale méněcenné rasy na Zemi, v tomto případě rasy se žlutou pletí, "převálcovaly" imperiální anglosaský rasový kmen. Američané, ale i Britové potom dokonce kambodžské Rudé Khmery Pol Pota cvičili. Řešil jsem to v prvním díle mého pořadu Tajná síť Gladio. Americké Zelené barety cvičily jednotky Rudých Khmerů v Kambodži. Kontakt s Pol Potem navázal Ray Cline, vysoký agent CIA a zvláštní poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana. Neuvěřitelné, v čem všem mají západní vládní teroristé prsty. Prostý naivní občánek se zděšeně otřese a zhrozí nad dvěma miliony zabitých osob v Kambodži Pol Potem. Ale už jen málokdo se dozví, že Rudí Khmerové byli trénovaní americkými Zelenými barety. To jsou oficiální informace. Jenže Pol Potovy Rudé Khmery necvičily pouze americké Zelené barety, ale i britská SAS.
Když se v roce 1983 rozhořel skandál Írán-Contras, prezident Reagan v obavě z dalšího nepříjemného odhalení požádal britskou premiérku Margaret Thatcherovou, která vyslala SAS k výcviku Pol Potových jednotek. Existují i výpovědi vysokých důstojníků SAS:
"Poprvé jsme do Thajska odjeli v roce 1984. Amíci a my spolupracujeme, jsme si blízcí, jako bratři. Nelíbilo se jim to o nic víc než nám. Školili jsme Rudé Khmery v mnoha technických věcech. Zpočátku chtěli chodit do vesnic a prostě rozsekávat lidi. Řekli jsme jim, ať se uklidní. SAS se cítili při operaci nesví a spousta z nás by změnila stranu, kdyby měli poloviční šanci. Tak moc jsme naštvaní. Nesnášíme, když nás pletou s Pol Potem. Říkám vám: jsme vojáci, ne vrazi dětí."
Ale to nebylo všechno. Pol Potův plán vylidnění velkých měst a další jeho plány na genocidu, byly vypracované v Americe jednou z výzkumných nadací Římského klubu. Nad těmito plány měl dohled Thomas Enders, vysoce postavený úředník amerického ministerstva zahraničí. Jsou to stále tytéž genocidní stvůry v Americe, které v rámci Memoranda 200 usilovaly o snižování populace v zemích Třetího světa, a to jakýmikoli brutálními prostředky. Ideální byla podpora genocidních režimů, jako byla Indonésie, Phoenix ve Vietnamu nebo právě Pol Potovi Rudí Khmerové v Kambodži. Pořád to musíme mít na paměti a vsazovat to do stejného souvislého vzorce a kontinuálního schématu.
Bushové a bin Ládinové
Mezi tím vyrůstalo další zkažené vejce generace klanu Bushů. Hovořím o Georgi Bushovi mladším, druhým americkým prezidentem tohoto klanu. Ocitáme se ve druhé polovině 70. let. Tehdy to právě všechno začalo. Zatímco později prezident George Bush mladší vedl mezinárodní pátrání po Usámovi bin Ládinovi, jen málo lidí si tehdy uvědomovalo, že Usámův nejstarší bratr Salem byl jedním z Bushových prvních obchodních partnerů. Ve skutečnosti má klan Bushů k bin Ládinům blíže než Saddám Husajn. Bushova rodina a bin Ládinovi se znají mnohem déle, než chtějí, aby se zbytek světa dozvěděl. Pojďme se na to podívat trochu blíže. Podrobně jsem to také rozebíral v mém dokumentu 11. září. Mnozí z pětadvaceti bin Ládinových chlapců navštěvovali školu se syny saúdského krále Abdula Azíze a jeho nástupce Fajsala, na Victoria College v egyptské Alexandrii. Tady měli ve třídě takové spolužáky, jako byl jordánský král Husajn nebo bratři Chášukdžíové. Adnám Chášukdží byl předním saúdským obchodníkem se zbraněmi. Mimochodem, taková zajímavá informace: Adnán Chášukdží byl také strýcem Dodiho Fayeda, který v roce 1997 zahynul při autonehodě v Paříži s princeznou Dianou.
Poprvé se Bushové a bin Ládinové spojili v texaském Houstonu v 70. letech minulého století. Mnozí členové bin Ládinů se dlouhodobě usadili v Americe. Je to naprosto fascinující utajovaná část hluboké historie. Tehdy bin Ládinové a členové rodu Saúdů, kteří trávili čas v Americe, byli většinou mladí profesionálové a studenti navštěvující střední nebo vysokou školu. Mnozí z nich žili v oblasti Bostonu díky vysoké koncentraci vysokých škol. Abdulláh bin Ládin, Usámův mladší bratr, absolvoval v roce 1994 Harvard Law School a měl kanceláře v Cambridge ve státě Massachusetts. Několik bin Ládinů navštěvovalo Tuftsovu univerzitu nedaleko Bostonu. Sana bin Ládinová absolvovala Wheelock College v Bostonu a organizovala saúdský festival v Dětském muzeu v Bostonu. Dva bin Ládinové, Mohammed a Nawaf, vlastnili byty v komplexu Flagship Wharf v Charlestown Navy Yard v bostonském přístavu. Někteří mladí a elegantní členové rodiny bin Ládinů vypadali ještě západněji. Wafahf bin Ladin, šestadvacetiletý absolvent Kolumbijské právnické fakulty, bydlel v pronajatém bytě za 6000 dolarů měsíčně v módní newyorské čtvrti SoHo. Uvažoval o kariéře zpěváka. Měl zálibu v manhattanských nočních podnicích jako Lotus nebo Mercer Kitchen. V době útoku byl ve švýcarské Ženevě a jednoduše se nevrátil.
Kameron bin Ládin, Usámův třicetiletý bratranec, také navštěvoval manhattanské noční podniky a za jeden den utratil za značkové oblečení v butiku Prada na Páté Avenue, něco jako pražská Pařížská, až 30 000 dolarů. Rozhodl se zůstat ve Spojených státech. Ale nevlastní bratr Chalíl bin Ládin se chtěl vrátit do Džiddy. Chalíl bin Ládin, který měl brazilskou manželku, byl jmenovaný honorárním konzulem Brazílie v Džiddě a vlastnil rozlehlé dvacetihektarové sídlo ve Winter Garden na Floridě nedaleko Orlanda. Nejméně čtyři členové rozvětvené rodiny bin Ládinů se jmenují Abdulláh bin Ládin. Jsou to Usámův strýc, bratranec, jeho mladší bratr a syn. Nicméně Usáma bin Ládin ve skutečnosti nebyl jediným bin Ládinem, který měl vazby na militantní islámské fundamentalisty. Už v roce 1979 se Mahrous bin Ládin, Usámův starší nevlastní bratr, přátelil s členy militantního Muslimského bratrstva a možná nevědomky sehrál klíčovou roli v násilném ozbrojeném povstání proti rodu Saúdů v Mekce v roce 1979. To si vyžádalo více než sto mrtvých.
O dalším bin Ládinově příbuzném, Usámově švagrovi Mohammedu Jamalu Chalífovi, se všeobecně uvádí, že je důležitou postavou Al-Kajdy. Je spojovaný s lidmi, kteří stojí za bombovým útokem na Světové obchodní centrum v roce 1993, s bombovým útokem na americkou loď USS Cole v říjnu 2000 a že financoval filipínskou teroristickou skupinu. Další, Khalil bin Ladin, který v Orlandu na Floridě nastoupil do letadla, aby opustil Spojené státy, si získal pozornost brazilských vyšetřovatelů pro možné teroristické vazby. Podle německé zpravodajské služby DPA měl obchodní kontakty v brazilském státě Minas Gerais a navštívil jeho hlavní město Belo Horizonte. Toto město bylo centrem pro výcvik teroristů, včetně členů hnutí Hizballáh.
Bushové a saúdská královská rodina
Pokud jde o saúdskou královskou rodinu, mnozí z nich byli roztroušení po celé Americe. Kolem 11. září někteří odjeli do Lexingtonu v Kentucky na každoroční zářijové aukce ročků. Prodej nejlepších dostihových koní na světě byl po 11. září přerušený, ale hned následující den byl obnovený. Saúdský princ Ahmed bin Salmán koupil 12. září dva koně za 1,2 milionu dolarů. Jiní členové saúdské královské rodiny se cítili ohroženější. Krátce po útoku jeden z bin Ládinů, nejmenovaný Usámův bratr, horečně volal na saúdské velvyslanectví ve Washingtonu a žádal o ochranu. Dostal pokoj v hotelu Watergate a bylo mu řečeno, aby neotvíral dveře. Mezitím saúdský princ poslal policejnímu oddělení v Tampě na Floridě pokyn, že mladí Saúdové, kteří mají blízko ke královské rodině a chodí v této oblasti do školy, jsou v potenciálním nebezpečí. Saúdský velvyslanec v Americe, princ Bandar, se okamžitě pustil do práce.
Princ Bandar měl významné konexe. Bandar, vysoce postavený člen washingtonského diplomatického sboru, hrál koncem sedmdesátých let s ministrem zahraničí Colinem Powellem raketbal. Po dvě desetiletí si Bandar budoval důvěrný osobní vztah s rodinou Bushů, který daleko přesahoval pouhé politické přátelství. Nejprve Bandar zřídil na saúdském velvyslanectví ve Washingtonu horkou linku pro všechny saúdské občany v Americe. 48 hodin po útocích byl princ Bandar v neustálém kontaktu s ministrem zahraničí Colinem Powellem a poradkyní pro národní bezpečnost Condoleezzou Riceovou. ještě před útoky byl Bandar pozvaný do Bílého domu, aby se 13. září setkal s prezidentem Georgem Bushem mladším a diskutoval s ním o mírovém procesu na Blízkém východě. Spíše než s mladším se Bandar více přátelil s Bushem starším. Princ Bandar se s Bushem starším účastnili společných loveckých výprav, společných dovolených a tak dále. Bandar a mladší Bush se navzájem dobře znali, ale nebyli si zdaleka tak blízcí.
Závěr
To je všechno pro tento druhý díl klanu Bushů, co uslyšíte v závěrečném třetím díle? Podívám se na kompletní vazby, konexe a obchody Bushových a bin Ládinových. Dále se zaměřím na falešnou válku proti drogám George Bushe staršího v 80. letech, a jak se ve skutečnosti stýkal s pašeráky drog ze syndikátu mafiána Meyera Lanskyho. Podívám se také na Bushovu roli v genocidní válce v Perském zálivu a na obchody Bushů s Kuvajtem, který právě touto válkou ochránili. Chránili si tak své obchodní investice. Zaměřím se také na obří zbrojařskou korporaci Carlyle Group a investicemi bin Ládinů do této společnosti, ve které byl ředitelem George Bush starší a mladší Bush jako poradcem. Opět, globální zločinecké syndikáty spolu pečou v zákulisí. Všechno je jen iluze nepřátelství. V závěrečné kapitole shrnu význam těchto prezidentských mafií, protože všechno musíme vidět v souvislostech v rámci vystavění mocenské pyramidy na světové úrovni. Proč vlastně všechny tyto prezidentské klany, ať Clintonovy, Trumpovy nebo teď Bushovy, vlastně probírám.