Pořad pojednává o vztahu Kanady a USA a otázce, zda je Kanada suverénní zemí nebo jen americkým satelitním státem. Zahrnuje historické pokusy USA o anexi Kanady a plány americké invaze do Kanady. Dále se zaměřuje na separatistické hnutí v Kanadě a infiltraci CIA v Quebecu, která vedla k teroristickým útokům. Součástí pořadu jsou také informace o amerických ambicích v Kanadě, mezinárodních smlouvách, překračování hranic a boji o vodu. Závěr se věnuje otázce, zda je americká hrozba pro Kanadu reálná nebo jenom chiméra.
Úvod
Den Kanady 1. července, je pro Kanaďany, stejně jako pro nás 1. ledna, příležitostí zamyslet se nad otázkami vlastní národní suverenity. Současná politika v Kanadě je výsledkem složitého historického procesu. Kanadská národní suverenita byla stále ohroženější vládou Justina Trudeaua, která se stále více spojovala s Washingtonem a de facto působila jako zmocněnec Ameriky. Možná většinu z nás překvapí, že Amerika odjakživa snila o anexi Kanady a rozšíření své americké domovské říše na celou délku a šířku severoamerického kontinentu. Tato ambice, získat územní kontrolu nad Kanadou, dokonce existovala už před založením samotné Ameriky a od té doby se měřitelně nezmenšila. Možná ještě překvapivější bude pro většinu z nás informace, že Amerika napadla Kanadu už pětkrát. Přitom poslední pokus zahrnoval plány na zasypání většiny území Kanady otráveným plynem. V 60. letech 20. století zahájila Amerika rozsáhlý program propagandy a násilí, jehož cílem bylo rozdrobit a rozdělit Kanadu jako předehru k jejímu pohlcení. Klasické rozděl a panuj. Dnes se Američané opět pokoušejí Kanadu pohltit prostřednictvím svého mylného plánu "Pevnost Amerika". Násilná vojenská varianta na nějakou dobu zmizela z radaru, ale v budoucnu se může snadno znovu objevit, zejména když Amerika začne stále více toužit po kanadských sladkovodních zdrojích. Pojďme se vypravit na začátek této utajované historie. Tato minulost vykresluje agresi Ameriky nejen v pohledu militarizace Jižní Ameriky a Karibiku, o čemž jsem hovořil v mém minulém pořadu Haiti Somálsko západu, ale i z pohledu demokratického severního souseda – Kanady.
1. a 2. americké mise do Kanady (1690 a 1776)
Američané byli dobyvační a váleční dávno před založením svého státu. V roce 1690 poprvé zaútočili na Kanadu a doufali, že se zmocní Montrealu a celé provincie Quebec. Tato bitva u Quebecu se odehrála v říjnu 1690 mezi koloniemi Nová Francie a Massachusetts. Výprava pod vedením Williama Philipse, složená z 30 nebo 40 lodí, na kterých se plavilo asi 2 000 mužů, vyplula z Nantasketu 9. srpna 1690, ale do Quebecu dorazila až 5. října. Několikrát se pokusila město dobýt, ale bez úspěchu. Protože bouřlivé počasí téměř vyřadilo plavidla z provozu a dokonce některá vyhnalo na břeh, považovalo se za vhodné znovu nalodit vojáky a od tohoto dobrodružství upustit. Americký velitel William Philips naštěstí nebyl na tento úkol připravený. Lodě a muži jeho výpravy byli většinou zničení kanadskou domobranou, což ho donutilo k ústupu. Potom, téměř okamžitě po založení Ameriky jako státu v roce 1776, Američané dvakrát vtrhli do Kanady s dobyvačnou misí a snažili se připojit kanadských 10 milionů kilometrů čtverečních a všechny národní zdroje k původním 13 americkým státům, což byla v té době poměrně velká ambice. Obě tyto invazní výpravy skončily neúspěchem, když byli Američané zahnaní zpět a donucení kapitulovat ve svých městech.
3. americká válečná výprava do Kanady (1812)
Američané se pokusili znovu o válečnou výpravu do Kanady v roce 1812. Přitom americký prezident Thomas Jefferson si byl tak arogantně jistý úspěchem, že o chystaném dobytí Kanady mluvil jako o pouhé otázce pochodu. Kanada ale byla tehdy ještě britskou kolonií. V červnu 1812 vyhlásila Amerika válku Velké Británii. Mezi důvody své nespokojenosti uvedly praxi, kdy se z amerických obchodních lodí odváděli námořníci a byli nucení sloužit v britském námořnictvu. Americe vadil také systém blokád a licencí, který měl zastavit obchod s napoleonskou Francií a údajné podněcování nepokojů původních obyvatel Ameriky ze strany Velké Británie. Téměř okamžitě poté schválil americký prezident James Madison trojí útok proti Kanadě, tehdy stále britské kolonii. Mnozí Američané věřili, že invaze bude hračkou, zejména proto, že Británie byla rozptýlená tehdejšími napoleonskými válkami v Evropě. Bývalý prezident Thomas Jefferson označil získání Quebecu za pouhou záležitost pochodu, zatímco předseda Sněmovny reprezentantů Henry Clay, prominentní válečný jestřáb, prohlásil, že domobranci z Kentucky byli schopní dobýt Horní Kanadu, v podstatě moderní Ontario a Montreal, bez jakékoli pomoci. Bylo to spíše americké chrastění šavlemi, než cokoli jiného. V té době žilo v Americe asi sedm a půl milionu obyvatel, zatímco v Kanadě jen asi půl milionu, z nichž mnozí byli spíše francouzského nebo amerického původu než britského. Navzdory této americké populační převaze, měla ovšem Amerika jen asi 12 tisíc mužů v uniformách, včetně příliš mnoha neschopných důstojníků a mnoha surových, nevycvičených rekrutů. Na začátku války hrála ve prospěch Kanady i řada dalších faktorů. Zaprvé, Britové kontrolovali Velká jezera a měli proto lepší možnosti přesunu vojsk a zásob. Zadruhé, se Britům dostalo podpory od Kanaďanů, o kterých se mnozí Američané mylně domnívali, že je přivítají jako osvoboditele a od indiánských kmenů, které se obávaly americké rozpínavosti. Američané prostě byli žalostně nepřipravení. Britské a kanadské síly se jednoduše ukázaly být ve všech ohledech nadřazené Američanům. Kanaďané nejenže odrazili americkou invazi, ale pronikli do Ameriky až k Washingtonu a donutili tehdejšího prezidenta Jamese Madisona k útěku. Několik amerických měst se přitom vzdalo Kanadě. Američané byli zpráskaní jako psi. O této válce bych mohl hovořit dlouho, ale domnívám se, že by to bylo pro naše účely zbytečné. Jak ale poznamenal jeden spisovatel:
"Ve fantazijním světě amerických dějin se neúspěšný americký pokus o okupaci a anexi Kanady magicky vydává za vítězství. To je výmysl, kterému se v Americe, stejně jako mnoha dalším, dodnes hojně věří."
4. americký pokus o anexy Kanady (1866)
Tím ale Američané stále neskončili. Územní kontrola nad Kanadou byla součástí geopolitického a vojenského programu Washingtonu už od 60. let 19. století. V roce 1865 skončila americká občanská válka. Její skutečný význam jsem probíral v mém dvoudílném pořadu Bílý muž pod bičem otrokářů. V roce 1866 americký Kongres přijal novou legislativu, která stanovila anexi všech kanadských území. Právě tohle se stalo podnětem k vytvoření dnešní kanadské federace. Překvapivě, je tento americký zákon stále v platnosti. Představoval plán invaze, který počítal s konfiskací všech kanadských veřejných pozemků a převzetím kontroly nad všemi kanadskými železnicemi a vodními cestami. Jednotlivé nové kanadské státy by byly nucené zřídit nové zákonodárství odpovídající zákonům a zvyklostem Americe. Musíme si uvědomit, že to bylo přesně v době, kdy Američané koupili Aljašku od Ruska v roce 1867. Proto měli Američané stejné ambice v pronikání dále na sever, které byly přetavené do plánu anexe kanady z roku 1866, tedy schváleného o rok dříve před koupí Aljašky. Tato hrozba americké anexe tedy dotlačila Kanadu k tomu, aby se Kanada v roce 1967 stala národem, federací, na základě zákona o Britské Severní Americe. Nová kanadská federace způsobila, že se tento plán zrodil, ale Američané na svém snu trvali. Text návrhu tohoto amerického zákona se rovnal plánu invaze. Měl vstoupit v platnost po jeho vyhlášení americkým prezidentem Andrewem Johnsonem. Zahrnoval území Britské Severní Ameriky od Newfoundlandu a Maritimes po Britskou Kolumbii. Na severu zasahoval do území Hudsonova zálivu a Severozápadního území hraničícího s takzvanou Ruskou Amerikou, což byla tehdy Aljaška předtím, než ji Američané koupili. Plán spočíval v přímé konfiskaci veřejné půdy. Jak jsem zmínil, znamenalo to také kontrolu Ameriky nad kanadskou železnicí, vodními cestami a kanály a také kontrolu nad mořskou cestou svatého Vavřince. V návrhu tohoto amerického zákona bylo nastíněné územní rozdělení britské Severní Ameriky. Jednotlivé ústavní kanadské státy by se při zřizování svého zákonodárství řídily americkými zákony. Ocituji některé stěžejní pasáže tohoto plánu:
"Senát a Sněmovna reprezentantů Ameriky se usnášejí, že americký prezident je oprávněný a pověřený, kdykoli bude na ministerstvu zahraničí uloženo oznámení, že vlády Velké Británie a provincií Nový Brunšvik, Nové Skotsko, Ostrov prince Edwarda, Newfoundland, Kanada, Britská Kolumbie a ostrov Vancouver přijaly návrh, který Spojené státy dále prohlašují za veřejný, že ode dne jeho vydání jsou státy Nové Skotsko, Nový Brunšvik, Východní Kanada a Západní Kanada a teritoria Selkirk, Saskatchewan a Britská Kolumbie s hranicemi a právy, jak jsou vymezené v tomto zákoně, ustavené a přijaté za státy a teritoria Spojených států amerických. A dále se stanovuje, že se navrhují následující články, které ode dne vyhlášení prezidentem Spojených států nabudou účinnosti jako neodvolatelné podmínky přijetí států Nové Skotsko, Nový Brunšvik, Východní Kanada a Západní Kanada a budoucích států Selkirk, Saskatchewan a Britská Kolumbie, a to:
Článek 1:
Veškerá veřejná půda, která nebyla prodaná nebo přidělená. Průplavy, veřejné přístavy, majáky a mola. úpravy řek a jezer. železniční akcie, hypotéky a jiné dluhy železničních společností vůči provinciím. celnice a pošty připadnou Spojeným státům. všechny ostatní veřejné stavby a majetek ale připadnou vládám států, které se tímto ustavují, spolu se všemi částkami splatnými od kupců nebo nájemců pozemků, dolů nebo nerostů v době spojení."
Článek 2 rozepisoval převzetí závazků financovaného dluhu za kanadské provincie Amerikou, což není dnes už příliš důležité, stejně jako články 3 a 4, které rozepisovaly nové uspořádání hranic a další články, které zase připsaly počet Kongresmanů volených těmito anektovanými státy Kanady, nově přidružené k Americe.
5. plán americké invaze do Kanady (1930)
Zatímco projekt anexe z roku 1866 byl zastavený po přijetí britského severoamerického zákona v roce 1867, ve 30. letech 20. století se uvažovalo o amerických plánech na další vojenskou anexi nebo invazi do Kanady. V květnu 1930 schválilo americké ministerstvo války další podrobný plán invaze do Kanady, který dokonce dostal oficiální název "Společný základní válečný plán armády a námořnictva", ve zkratce "Červený válečný plán". Jednalo se o 94-stránkový dokument s razítkem "Tajné", který se připravoval už od roku 1924 za vlády amerického prezidenta Herberta Hoovera. Jednalo se o plán invaze do Kanady a bombardování Montrealu, Quebecu, Halifaxu a Vancouveru. V návrhu z roku 1928 se uvádělo, že Kanadě by mělo být zcela jasné, že v případě války by těžce trpěla. Na formulaci a schválení Červeného válečného plánu americkou administrativou se významně podílel ministr války Patrick Hurley. Zkusme pak jen hádat, kdo měl na starosti plánování bombardovacích náletů na kanadská města. Generál Douglas MacArthur, který byl během Druhé světové války pověřený vedením války v Tichomoří a koordinací rozsáhlého bombardování japonských měst. V roce 1935 byl tento Červený válečný plán znovu aktualizovaný a schválený Franklinem Rooseveltem. V únoru 1935 získalo americké ministerstvo války 57 milionů dolarů na vybudování třech leteckých základen na kanadských hranicích a to výhradně za účelem preventivních a překvapivých invazních útoků na Kanadu. Základny se měly maskovat jako civilní letiště, ale z vojenského hlediska měly být dostatečně výkonné, aby ovládly průmyslové srdce Kanady, zejména poloostrov Ontario. Americká armáda uspořádala v srpnu 1935 na kanadských hranicích rozsáhlé válečné manévry za účasti přibližně 50 tisíc vojáků, které zahrnovaly cvičné manévry pro případnou invazi. 36 tisíc vojáků se sjelo ke kanadským hranicím jižně od Ottawy a dalších 15 tisíc se drželo v záloze v Pensylvánii. Scénářem této válečné hry byla americká motorizovaná invaze do Kanady. Přitom obránci zpočátku odrazili invazní modré síly, ale nakonec prohráli v přesile, když dorazily modré posily. Už v té době se Američané zabývali chemickou a biologickou válkou. Jednou z aktualizací plánu americké invaze do Kanady z roku 1930, bylo použití chemických zbraní proti civilistům. Americká armáda dostala pokyny psané velkými písmeny, aby OD VYPUKNUTÍ VÁLKY PROVEDLA VEŠKERÉ NEZBYTNÉ PŘÍPRAVY K POUŽITÍ CHEMICKÝCH ZBRANÍ.
"Použití chemických zbraní, včetně použití toxických látek od zahájení nepřátelství, se povoluje."
V roce 1934 byl Červený válečný plán pozměněný tak, že povoloval okamžité první použití jedovatého plynu proti Kanaďanům a použití strategického bombardování ke zničení Halifaxu, pokud by se jej nepodařilo dobýt. Stojí za zmínku, že v průběhu druhé světové války bylo ministerstvem války přijaté rozhodnutí ponechat plán invaze v platnosti. Ne, že by na to Američané zapoměli, nýbrž zcela vědomě přijali rozhodnutí ponechat tento plán invaze v platnosti. Červený válečný plán byl předložený výboru amerického Kongresu v tajné výpovědi. Byl ovšem odhalený, když byl omylem zveřejněný v roce 1974. V publikovaném článku, Washington Post přiznal, že se nejednalo pouze o smělý plán, ale o postupný plán invaze, obsazení a anexe amerického severního souseda.
"Nejprve vyšleme společné zámořské síly armády a námořnictva, aby se zmocnily přístavního města Halifax a odřízly Kanaďany od jejich britských spojenců. Potom se zmocníme kanadských elektráren poblíž Niagarských vodopádů, aby zamrzly ve tmě. Pak americká armáda vyrazí na tři fronty. Vypochoduje z Vermontu, aby obsadila Montreal a Quebec. Vyrazí ze Severní Dakoty, aby obsadila železniční centrum ve Winnipegu. A nakonec vyrazí ze Středozápadu, aby obsadila strategické niklové doly v Ontariu. Americké námořnictvo mezitím obsadí Velká jezera a zablokuje kanadské přístavy v Atlantiku a Pacifiku."
Jen pro představu a určité dokreslení, ocituji i několik dalších pasáží tohoto Červeného válečného plánu americké anexe Kanady. Američané tu s přesností rozepisují stát po státě:
"Nové Skotsko a Nový Brunšvik: Obsazení Halifaxu, po prvním úderu jedovatým plynem, by Brity připravilo o hlavní námořní základnu a přerušilo spojení mezi Británií a Kanadou. Pokud by se nepodařilo dobýt Halifax, mohla by Amerika obsadit Nový Brunšvik po souši a odříznout Nové Skotsko od zbytku Kanady na klíčovém železničním uzlu v Monctonu.
Quebec a údolí řeky Svatého Vavřince: Obsazením Montrealu a Quebecu by se zbytek Kanady odřízl od východního pobřeží, což by zabránilo pohybu vojáků a zdrojů oběma směry.
Trasy ze severního New Yorku do Montrealu a z Vermontu do Quebecu jsou považované za vyhovující pro ofenzívu. Přitom Quebec je kritičtějším cílem.
Ontario a oblast Velkých jezer: Obsazením této oblasti se získá kontrola nad Torontem a většinou kanadského průmyslu a zároveň se zabrání tomu, aby ji Británie a Kanada využily k leteckým nebo pozemním útokům proti průmyslovému srdci Ameriky na Středozápadě. Plán navrhuje souběžné ofenzívy z Buffala přes řeku Niagaru, z Detroitu do Ontaria a ze Sault Saint Marie do Sudbury. Ovládnutí Velkých jezer pro americkou dopravu se považuje za logisticky nezbytné pro pokračování invaze.
Winnipeg: Winnipeg je ústředním uzlem kanadského železničního systému pro spojení země. Plán nevidí žádné větší překážky pro ofenzívu z Grand Forks v Severní Dakotě do Winnipegu.
Vancouver a Victoria: Ačkoli vzdálenost Vancouveru od Evropy snižuje jeho význam, jeho obsazení by Británii odepřelo námořní základnu a odřízlo Kanadu od Tichého oceánu. Vancouver by se mohl snadno napadnout po souši z Bellinghamu ve státě Washington a ostrov Vancouver by se mohl napadnout po moři z Port Angeles ve státě Washington. Přístav Prince Rupert v Britské Kolumbii má železniční spojení se zbytkem Kanady, ale námořní blokáda se v případě obsazení Vancouveru jeví jako snadná."
Takto bychom mohli pokračovat dál. Jednalo se o plán, který se vypracoval na U.S. Army War College, zpravodajském oddělení G-2 a předložil 18. prosince 1935. Šlo o nejnovější odtajněný plán invaze, dostupný z amerických archivních zdrojů. Tento Červený válečný plán byl tedy výslovně zaměřený na dobytí Kanady. Počítalo se se strategickým bombardováním Halifaxu, Montrealu a Quebecu. Zmínil jsem také, že toto plánování bombardovacích náletů na kanadská města měl na starosti general Douglas MacArthur. Hořkou ironií je, že tento generál Douglas MacArthur, který za druhé světové války vedl americké síly v Tichomoří, nemluvě o vedení kobercových náletů na Severní Koreu mezi lety 1950 až 1953, se aktivně podílel na plánování války namířené proti Kanadě.
"V březnu 1935 navrhl generál Douglas MacArthur dodatek, podle něhož se Vancouver stal prioritním bombardovacím cílem srovnatelným s Halifaxem a Montrealem."
Jak vidíme, tento plán byl pozoruhodně podrobný. Zahrnoval jak vojenské, tak zpravodajské složky. Podle historika Johna Majora, Červený válečný plán spočíval také v sérii možných preventivních amerických kampaní s cílem napadnout Kanadu v několika oblastech a obsadit klíčové přístavy a železnice dříve, než britské jednotky budou moci poskytnout Kanaďanům posily. Kanadská federální vláda a armáda si byly plně vědomé těchto tajných amerických plánů na invazi do Kanady. Ve 20. letech 20. století byl poručík James Sutherland Brown, jmenovaný ředitelem vojenských operací a zpravodajství v kanadské Ottawě, aby se zabýval otázkou národní bezpečnosti Kanady. Jeho úkoly spočívaly ve vypracování nouzových válečných plánů pro případ amerického útoku proti Kanadskému dominiu. Pod vedením poručíka Browna, který byl následně povýšený na brigádního generála, byla odpověď Kanady na hrozby ze strany Američanů formulovaná v rámci Obranného schématu číslo 1, pohotovostního plánu protiútoku pro případ americké invaze. Tento Obranný plán číslo 1 opustil v roce 1931 náčelník kanadského generálního štábu A. G. L. McNaughton, po přijetí Červeného válečného plánu v roce 1930. Náčelník McNaughton to odůvodnil tím, že Američané by v takové válce nevyhnutelně zvítězili a že nemělo smysl jednat podle pohotovostního plánu. Ottawa tehdy nepochopitelně ustoupila. Přelomové rozhodnutí konzervativní vlády premiéra R. B. Bennetta, která nastoupila do úřadu v srpnu 1930, vzdát se plánu národní obrany Kanady, představovalo faktické uznání americké hegemonie v Severní Americe. I když se invaze do Kanady v rámci Červeného válečného plánu armády a námořnictva nikdy neuskutečnila, vojenská hrozba invazního plánu posloužila k tomu, aby Kanada nakonec kapitulovala před politickým a ekonomickým tlakem Ameriky. Jak? Vysvětlím v dalších kapitolách.
Separatistické hnutí v Kanadě
Od poloviny 60. let a v 70. letech 20. století se v Kanadě vytrvale a široce diskutovalo o možnosti a smysluplnosti připojení k Americe, aby se Kanada stala kontinentální zemí. Ačkoli chyběly podrobnosti, prezentace byla svůdná. Koneckonců, Kanaďané byli téměř stejní lidé s podobnými zájmy a kulturou. Četli stejné knihy, sledovali stejné filmy a televizní programy. Povrchně se zdálo, že vyznávali stejné hodnoty, takže takové spojení by nemělo představovat žádnou významnou kulturní výzvu. Stejně tak by noví Kanaďané a Američané, těžili ze síly amerického dolaru a ekonomiky. Bylo by k dispozici více průmyslového zboží za nižší ceny a byli by součástí mezinárodně vítězného týmu. Součástí této teorie bylo, že Kanada byla tak malá a nevýznamná, že samostatné přežití by bylo z dlouhodobého hlediska obtížné. Fúze, vlastně převzetí, by byla skutečně v nejlepším zájmu Kanady. Tomuto návrhu se dostalo velkého ohlasu v médiích, v akademických kruzích a zejména na univerzitních půdách. Kanaďané byli v těch letech stále se vyhřívající v jednoduchém životě z 50. let politicky nevinní a nic netušící. Studenti zase byli jistě beznadějně naivní, pokud šlo o bezohlednost zahraničních záležitostí. Dychtivě se účastnili těchto diskusí a v duchu zvažovali a debatovali o výhodách a nevýhodách takového spojení národů. Vyhlídka na připojení Kanady k Americe v jakési republikánské federaci, by samozřejmě byla nesmírně výhodná pro Ameriku a stejně tak značně škodlivá pro Kanadu. Přesto byla ale tato vyhlídka prosazovaná a diskutovaná, doporučovaná v mnoha kruzích a představovala něco, co se zdálo být věrohodným zdůvodněním takového kroku. Někteří lidé si v té době všimli, že toto téma projevovalo zvláštní neochotu odumřít. Diskuse na čas ustala, ale pak se znovu objevila o něco vytrvaleji než předtím. A i když si tehdy Kanaďané matně uvědomovali, že téma mělo zřejmě pozoruhodnou vzkříšující schopnost, stále nějak předpokládali, že debata byla spontánní a měla původ v Kanadě. Nikoho tehdy vůbec nenapadlo, že by propagace tématu mohla mít zahraniční a zlověstný zdroj zcela nezávislý na Kanaďanech. Ale jak Kanaďané později zjistili, skutečně mělo zahraniční a zlověstný zdroj, který pocházel z útrob americké vlády – CIA.
Quebec jako Trojský kůň CIA
Právě během této debaty začala Kanada trpět úzkostí z možného rozpadu, protože její francouzsky mluvící provincii Quebec náhle hrozilo, že by se od Kanady oddělila a stala by se nezávislým státem. Málokdo z Kanaďanů měl pochopení pro motivaci tohoto náhlého a násilného quebeckého úsilí o separatismus. Kanaďané se cítili bezmocní, protože separatistické nálady se stále více rozněcovaly do nebezpečné míry. Aktivizovala se malá teroristická skupina Front de Libération du Québec (FLQ), což mělo za následek několik únosů a vražd, výbuchy bomb na různých místech a další děsivé násilnosti. K dalším důsledkům tohoto nového vývoje patřilo ještě silnější vzkříšení debaty o federaci Kanady a Ameriky. Debata teď neodbytně hlásala, že pokud by se Quebec skutečně oddělil od Kanady, jediným rozumným postupem, který by teď roztříštěnému národu zbýval, by bylo využít amerického vítání a připojit se k Americe jako další stát. 24. září 1971 pak deník Montreal Star uveřejnil fotokopii uniklého dopisu, ve kterém bylo quebecké separatistické hnutí a teroristická skupina FLQ označené za operaci pod falešnou vlajkou CIA. Dopis byl přísně tajnou zprávou CIA z 16. října 1970. Dopis byl napsaný agentům CIA, kteří se podíleli na vytvoření a podnícení FLQ k násilným činům. V dopise se částečně uvádělo:
"Některé zdroje nám doporučují, abychom podnikli naléhavé kroky k dočasnému zastavení kontaktů s aktivisty FLQ, protože opatření kanadské vlády by mohla mít nežádoucí důsledky."
Vzhledem k tomu není třeba příliš velké představivosti, abychom viděli, že CIA byla hluboce zapojená do quebeckého separatistického hnutí, protože to byla právě Amerika, která z takové akce měla zdaleka největší prospěch. Nezávislý Quebec by byl jako politický subjekt spíše k ničemu. S největší pravděpodobností by byl nucený se v určitém okamžiku znovu připojit a to buď k nové americko-kanadské federaci, nebo se stát součástí Francouzské republiky. Mnoho lidí, včetně mnoha akademiků, bylo přesvědčeno, že CIA provedla tyto operace v úmyslné snaze rozdělit Kanadu za účelem případného násilného převzetí země. Toto přísně tajné memorandum bylo samozřejmě vehementně odsouzené americkou vládou. Americké ministerstvo zahraničí třeba tvrdilo, že adresa CIA uvedená v záhlaví memoranda je námořní nemocnice, což se ukázalo jako nepravdivé tvrzení. Wikipedie, věrná svým kořenům a jako vždycky prolhaná, zveřejnila nedoložené tvrzení, že dopis CIA byl podvrhem Sovětského svazu, který se obával, že by mohl být nějakým způsobem obviněný z nepokojů v Kanadě. Po zveřejnění dopisu se nezávisle na sobě objevilo mnoho zdokumentovaných a přesvědčivých důkazů, které většinu lidí přesvědčily o tom, že to byla americká vláda, která prostřednictvím CIA nejen pomáhala teroristické skupině FLQ a cvičila ji, ale také ji vytvořila, stejně jako Amerika vytvořila al-Kájdu. To jsem probíral v mém dvoudílnémpořadu o tom, jak Amerika stvořila a vycvičila al-Kájdu. Amerika tak postupovala v rámci plánovaného a promyšleného pokusu o destabilizaci Kanady s cílem jejího rozpadu a případného ovládnutí Amerikou. Jedním ze zjevných důkazů hlubokého zapojení CIA do činnosti quebeckých teroristů skupiny FLQ byla skutečnost, že když únosci vyjednávali o navrácení živého rukojmí výměnou za svobodu, byl to letoun Sabreliner, který patřil CIA a který je dopravil na Kubu. Dnes se většina pozorovatelů shoduje na tom, že CIA byla zodpovědná za aktivity separatistických skupin v Quebecu v 60. letech 20. století, stejně jako byla zdrojem přetrvávajících návrhů na sloučení Kanady a Ameriky. Novinář François Lisée napsal:
"v Quebecu panuje téměř jednomyslná shoda, že jedna nebo více sítí CIA působily ve stínu."
V září 1973 ředitel špionáže kanadské Královské jízdní policie Leslie Bennett prohlásil, že Montreal byl během separatistické krize infiltrovaný velkým počtem agentů CIA a že CIA vtrhla do Kanady a pracovala v zájmu Washingtonu. Jeho výroky okamžitě vedly k extrémnímu politickému tlaku Američanů na Kanadu. Krátce po tomto prohlášení byl Leslie Bennett obviněný z toho, že byl špionem ruské KGB a se zničenou kariérou opustil Kanadu a odešel do exilu v Austrálii. Za 20 let, v roce 1993, kanadská vláda konečně přiznala, že obvinění proti Bennettovi byla vznesená falešně a že byl nevinný, protože byl obviněný z toho, že byl dvojitým agentem. Jednou z nejsmutnějších částí této tragické epizody v kanadských dějinách bylo vehementní popření ze strany tehdejšího premiéra, Pierra Trudeaua. Ten se zapřísahal, že CIA v Kanadě nikdy žádné operace neprováděla a že žádné takové snahy nemohly být a ani nebyly uskutečněné bez plného vědomí kanadské vlády. Ve skutečnosti ale CIA v Kanadě prováděla mnoho operací a to jak s vědomím kanadské vlády, tak bez něj. Trudeauova prohlášení byla naprostými lžemi, učiněnými z rozpaků, nekompetentnosti a snahy zakrýt pravdu.
Kontraktor CIA v Quebecu
Jedním z kontraktorů CIA v kanadském Quebecu byl Jules Kimble. Tento kontraktor CIA se v roce 1991, během rozhovoru pro dokumentární film o atentátu na Martina Luthera Kinga, přiznal k několika jeho zapojením. Jules Kimble například tvrdil, že v roce 1967 pomohl Kingovu vrahovi, Jamesi Earlu Rayovi, opustit americký kontinent přes kanadský Montreal v Quebecu. Jules Kimble taktéž tvrdil, že byl členem teroristické separatistické skupiny Front de Libération du Québec. Vysvětlil, že CIA byla v 60. letech v Quebecu velmi aktivní. Podle jeho výpovědi se do FLQ infiltroval z pověření CIA. Tvrdil také, že spáchal 2 vraždy, aby čelil vzestupu nacionalismu v Quebecu. Kontraktor CIA Jules Kimble vysvětlil, že tyto vraždy spáchala organizace, která sloužila jako krytí pro CIA. Dokonce dodal, že CIA měla kanceláře na Mount Royal Street v Montrealu.
Bývalý státní zástupce Jim Garrison, později soudce odvolacího soudu v New Orleans, uvedl, že by se mělo těmto výpovědím věřit.
"Každé Kimblovo prohlášení je pravdivé," prohlásil a dodal:
"Kimble nelže. Je článkem řetězu, ale cenným článkem."
V roce 1991 potvrdil Kimblovo tvrzení také bývalý ministr Quebecu, který si přál zůstat v anonymitě, a novinářům řekl:
"Bylo mi řečeno o této adrese na Mount Royal a o práci CIA."
CIA a Kubánci v Kanadě
Americká vláda a CIA nepracovaly vždycky nezávisle na kanadské vládě a policejních složkách, ale jejich činnost byla přesto vždycky násilná a nezákonná. Jeden pozoruhodný příklad se odehrál v roce 1972 v Montrealu. Tady kanadská Královská jízdní policie pomáhala Američanům v tajné válce proti Kubě. 4. dubna 1972 agenti CIA odpálili bombu v obchodních kancelářích kubánského konzulátu v Montrealu. Přitom usmrtili 1 osobu, 7 dalších zranili a způsobili rozsáhlé škody. Kanadská Královská jízdní policie a CIA se okamžitě pustily do práce v rámci předem dobře připravené operace. Po příjezdu na konzulát kanadská policie zatkla všechny kubánské zaměstnance, kteří nebyli pachateli, ale oběťmi útoku. Tito kubánští zaměstnanci navíc měli diplomatickou imunitu a nemohli být legálně zatčení ani zadržení. Navzdory všemu byli ale zatčení a držení v izolaci na montrealské policejní stanici. Protože konzulát byl teď prázdný, CIA porušila diplomatickou nedotknutelnost a vyklidila jeho prostory. Během těch hodin, kdy byla budova kubánské ambasády prázdná a nehlídaná, CIA prozkoumala a zabavila všechno, co ji zajímalo. Jejich nejcennějším nálezem byla kniha kódů, kterou označili za jeden z největších zpravodajských nálezů. Kanadská Královská jízdní policie se ale na vyšetřování nijak nepodílela. Podle zpráv kniha kódů a všechny ostatní zabavené dokumenty, spočívaly na stole CIA v Langley ve Virgínii během několika hodin po prvním výbuchu. Kanadská policie i americká vláda samozřejmě popřely, že by se na těchto kriminálních činech jakkoli podílely. Pak ale 6. října 1975, Ronald Dellums, člen výboru americké Sněmovny reprezentantů vyšetřujícího činnost CIA odhalil, že útok na kubánský konzulát v Montrealu byl výsledkem společné operace CIA a kanadské Královské jízdní policie, jejímž cílem bylo získat tajné informace o Kubáncích. Vychvalovaná kanadská Královská jízdní policie byla ovšem jen pouhým poslíčkem CIA, která vstoupila do země, spáchala teroristické činy včetně vraždy a pak se zase v tichosti vytratila. Přitom vina se svalila na protikubánské aktivisty z Floridy.
CIA a FLQ: Další bombové útoky v Quebecu
Tento útok na kubánskou ambasádu v Kanadě z dubna 1975, nebyl zdaleka jediným případem, kdy se CIA aktivně podílela na terorismu v Kanadě. Bylo jich mnoho. Některé měly za cíl podpořit odtržení Quebecu a rozpad Kanady, jiné byly namířené proti Kubáncům. Například v roce 1963 CIA, respektive quebecká teroristická skupina FLQ, odpálila bombu na velitelství Národní obrany v Ottawě a zabila jednu osobu. FLQ byla ovšem špatně vybavenou a špatně organizovanou skupinou separatistů, která rozhodně neměla potenciál pro větší operace. Proto jim CIA nejprve musela opatřit velké množství zbraní. Pašovat tak velký objem zbraní přes americko-kanadské hranice bylo příliš nebezpečné. Zbraně si musela FLQ opatřit přímo v Kanadě. A tak se 30. ledna 1964, odehrál velký útok. Tehdy provedlo komando teroristické FLQ uprostřed dne v centru Montrealu velkou loupež ve zdejší zbrojnici. Teroristé se dostali k velkému množství kulometů všeho druhu, minometů, granátů, munice a dokonce i protitankových raketometů. Dále, 20. února 1964, za bílého dne a po dobu tří a půl hodiny, obsadilo komando FLQ vojenskou budovu v Trois-Rivieres. Opět se jim dostala do rukou působivá sbírka zbraní a munice. V témže roce se quebeckým revolucionářům připisovala krádež tisíců beden dynamitu ze stavenišť Expo a z nákladních aut společnosti Hydro-Québec. Teď měli quebečtí teroristé dostatek zbraní, granátů, dynamitu a munice, které by stačily na vybavení malé armády. Mohly začít bombové útoky orientované převážně na Kubu. Uvědomme si, že v těchto letech, v první polovině 60. let, byli Američané rozčarovaní a roztrpčení z neúspěchů operací na Kubě s cílem sesazení Fidela Castra. Uchýlili se tedy k diverzním aktivitám tajné války proti Kubě a jak velí osvědčená americká praxe, nastrčili k tomu teroristickou skupinu z Quebecu. Přesně jak to později dělali například s al-Kájdou. V roce 1966 řídila CIA útok bazukou na kubánské velvyslanectví v Ottawě. V roce 1966 CIA odpálila bomby na kubánských obchodních úřadech v Ottawě. V roce 1967 CIA odpálila bombu v kubánském pavilonu na výstavě Expo v Montrealu. V roce 1967 CIA odpálila bombu ve skladech kanadské firmy obchodující s Kubou. V roce 1967 CIA odpálila bombu v kancelářích kubánského obchodu v Montrealu. V roce 1968 umístila CIA, respektive quebecká FLQ, bombu do poštovní schránky vedle obchodu Canadian Tire v Ottawě. V roce 1969 CIA, respektive quebecká FLQ, odpálila silnou bombu, která proletěla montrealskou burzou, způsobila obrovskou destrukci a vážně zranila 27 lidí. V roce 1969 umístila CIA bombu ve dveřích kubánského konzulátu v Montrealu. V roce 1971 CIA opět odpálila bombu v kubánských obchodních kancelářích v Montrealu. V roce 1974 CIA odpálila bombu na kubánském velvyslanectví v Ottawě. V roce 1976 CIA odpálila nálož na kubánském konzulátu v Montrealu. V roce 1980 CIA opět odpálila nálož na kubánském velvyslanectví a konzulátu v Montrealu. Jedná se o naprosto zapomenutou historii takového množství výbuchů, o kterých dnes už ani vůbec nevíme.
Rukopis CIA: Teror v Kanadě a Evropě
Na tomto místě předložím jen pouhou divokou spekulaci. Byly stejně četné řetězové výbuchy a teroristické útoky v Evropě od roku 2015, skutečně dílem uprchlíků, nebo v tom také měla prsty CIA s cílem rozdmýchat občanské nepokoje v Evropě a tím ji oslabit? Stejně jako Američané oslabují Evropu sankcemi s Ruskem, přičemž samotní Američané s Rusy o to více obchodují. Stejně jako Američané dnes oslabují Evropu vnucováním greendealů, kterými je Brusel přímo posedlý, abychom utlumovali náš hospodářský výkon. Přitom hospodářství celé planety vyprodukuje pouhých 7% celkového CO2 na planetě! A kdo vyprodukuje nejvíce CO2? Je to především americká armáda, která je tradičně největším znečišťovatelem skleníkovými plyny na světě. Stejně jako CIA vycvičila teroristickou skupinu FLQ v Quebecu, stejně tak vycvičila i vybavila al-Kájdu a Tálibán v Afghánistánu a Pákistánu. Stejně tak je vycvičila v samotné Americe. Hovořil jsem o tom v mém dvoudílném dokumentu Jak Američané vycvičili al-Kájdu. A tito teroristé vycvičení v Americe a nasazení v Afghánistánu v 80. letech a v Bosně v 90. letech, potom mohli páchat teroristické útoky od roku 2015 v Evropě stejně zběsile, jako FLQ v Kanadě dříve. Ocituji zprávu International Media Corporation se sídlem v Londýně. Tuto zprávu jsem také citoval v mém pětidílném dokumentu Válka proti Jugoslávii:
"Spolehlivé zdroje uvádějí, že Amerika se v roce 1994 aktivně podílela na vyzbrojování a výcviku muslimských sil v Bosně a Hercegovině, což bylo v přímém rozporu s dohodami OSN. Americké agentury dodávaly zbraně vyrobené v Číně, Severní Koreji a Íránu. Zdroje uvedly, že Írán, s vědomím a souhlasem americké vlády, dodal bosenským silám velké množství vícenásobných raketometů a velké množství munice. Bylo také oznámeno, že do Bosny dorazilo 400 příslušníků íránských revolučních gard (Pasdaran) s velkou zásobou zbraní a munice. Tvrdilo se, že CIA o této operaci plně věděla a že se CIA domnívala, že někteří ze 400 členů byli oddělení pro budoucí teroristické operace v západní Evropě. V průběhu září a října 1994, došlo k proudu afghánských mudžahedínů, kteří se tajně vylodili v Ploče v Chorvatsku, jihozápadně od Mostaru, odkud odcestovali s falešnými doklady předtím, než byli nasazení u bosenských muslimských sil v oblasti Kupresu, Zenice a Banja Luky."
Povšimněme si agentů íránské rozvědky, o kterých se ve zprávě jednalo:
"Někteří ze 400 členů byli oddělení pro budoucí teroristické operace v západní Evropě."
Přesně takové bylo tvrzení ve zprávě International Media Corporation. Oddělení pro pozdější útoky v západní Evropě. Stejně jako se tu uvádí afghánští mudžahedíni s falešnými pasy, kteří byli přivážení do Bosny. Byli tito kontraktoři CIA nasazení v Evropě od roku 2015? Když tento vzorec porovnáme s masakrem v Paříži 13. listopadu 2015, kde tragicky zahynulo 130 mrtvých, žasneme ještě víc. Tehdy dokonce agentura Reuters uvedla, že zbraně použité při útocích v pařížském masakru v Bataclanu 13. listopadu 2015 pocházely z továrny Crvena Zastava, nacházející se v Kragujevaci v Srbsku. Jedna z pistolí byla do Francie dopravená floridskou firmou Century International Arms, což byla krycí floridská firma napojená na CIA. Chápeme ohromující dosah, který sebou takové zjištění obnáší? Kam bychom asi dospěli, kdybychom pátrali po výcviku atentátníků v Evropě a hlavně původu zbraní, granátů, pušek a samopalů? Tito muslimové vycvičení, podporovaní a vyzbrojení Američany, mohli páchat teroristické útoky v Evropě stejně, jako je páchala quebecká FLQ v Kanadě, také vycvičená CIA. Jde o systémovou destabilizaci a vyvolávání napětí po světě s cílem nafukovat armádní rozpočty a vojensko-průmyslový komplex. Hovořil jsem o tom v mém dvoudílném dokumentu o Andersi Breivikovi a jeho napojením na podsvětí. Dokonce Wikileaks tuším v roce 2010 zveřejnila dokument o tom, jak byla CIA vývozcem světového terorismu. Opět sledujme univerzální společný rukopis a přemýšlejme o tom v souvislostech. Ale zpět ke Kanadě. Přes to všechno se zdá, že kanadské úřady nikdy neměly žádné podezřelé a nikdy nevznesly žádné obvinění proti pachatelům těchto teroristických činů. Bylo by na místě se ptát, proč tomu tak nebylo. Historie si proto musí zapamatovat zásadní věc. Pod rouškou legendy quebeckých teroristů skupiny FLQ, operovali ve skutečnosti federální a američtí agenti, kteří tuto fasádu využívali k získání množství zbraní pro své tajné operace. Kanadská vláda, kromě toho, že se na této tajné válce podílela, měla všechny výhody, které jí umožňovaly tyto operace v Quebecu provádět. Trudeauovo tažení proti quebeckému nacionalismu bylo dobře známé a pro nikoho nebylo tajemstvím. Tyto operace umožnily manipulovat veřejným míněním ve prospěch vlády tím, že vyvolávaly strach z těchto nebezpečných felčarů, kteří přiváděli zemi na pokraj ozbrojeného povstání a zároveň bojovaly proti vzestupu quebeckého nacionalismu. Jak stále říkám, největší světoví teroristé sedí ve Washingtonu, v Pentagonu a Langley, ve Virgínii.
Kanadské letadlo Avro Arrow
Kanada měla kdysi prosperující high-tech letecký průmysl, který koncem 60. let navrhl a uvedl do výroby nadzvukový proudový stíhací letoun s novou vzrušující technologií ovládání plochy Avro Arrow, který byl nejrychlejším letadlem na světě a výrazně převyšoval všechno, co v té době měla Amerika. Prototypy a zkušební letouny létaly a letoun byl připravený k uvedení do výroby, na kterou netrpělivě čekala většina světa. Pak ale kanadský premiér John Diefenbaker překvapivě náhle oznámil okamžité zrušení celého projektu vývoje letounu Arrow. Tím bez varování a upozornění, připravil o práci 40 tisíc lidí a víceméně podepsal rozsudek smrti nad leteckým průmyslem v zemi. Nešlo ale jen o prosté zrušení projektu. Kanadská vláda nařídila okamžité zničení všeho, co s projektem Arrow souviselo. Všechny provozované letouny, prototypy a nedokončené letouny měly být rozřezané na kusy a zlikvidované jako šrot. Kromě toho byla urychleně zničená celá konstrukční infrastruktura pro Arrow, včetně všech výrobních přípravků a zařízení, stejně jako všechny dokumenty, výzkumné a testovací údaje, plány a výkresy. Všechno co se dostalo do rukou Kanaďanů a týkalo se technologie a know-how letounu Arrow, se zničilo. Znepokojené kanadské veřejnosti nebylo nikdy podané žádné rozumné vysvětlení. Vláda se chabě vymlouvala na příliš vysoké náklady v době nutných úspor, ale to byla jen prázdná tvrzení, když se vztahovala na tak nápadně úspěšnou a osvědčenou technologii. Zničení se vysvětlilo tvrzením, že Sovětský Svaz Kanadu špehoval a že to mělo zabránit tomu, aby se technologie dostala do sovětských rukou. Toto tvrzení ale bylo zjevně nesmyslné. V normálním světě, který se cítí nejistý z pomyšlení na zloděje v sousedství, by obvyklou reakcí bylo namontovat na dveře lepší zámek. Kanadské řešení spočívalo ve zničení všeho v domě, aby nebylo co ukrást.
Američané se o kanadském leteckém průlomu dozvěděli proto, že Kanada v té době neměla žádné aerodynamické tunely vhodné pro testování tohoto revolučního letadla a proto se dohodla na využití amerických zařízení. Amerika byla v té době odhodlaná získat to, co nazývala "vzdušnou převahou" ve všech ohledech. Vyhlídka, že by Kanada vyráběla a prodávala po celém světě vojenské letadlo, které by odsunulo Ameriku na druhou kolej, byla znepokojivá a hrozivá. Kanadská vláda se snažila odmítnout jakákoli obvinění z amerického vměšování do projektu Arrow a tvrdila, že rozhodnutí o něm se přijímala výhradně v Kanadě. Toto tvrzení ovšem při zkoumání sláblo, protože když Kanada Arrow zničila, americká vláda poskytla Kanadě, zdarma a bez jakéhokoli rozumného důvodu, celou letku vlastních letounů Phantom, které měly nahradit zničené Arrows. Cukr a bič. Jediná teorie, která odpovídala všem známým faktům byla, že Amerika Kanadu šikanovala, aby od projektu upustila. Toto šikanování Američané podpořily hrozbami, které Kanada musela považovat nejen za věrohodné, ale i za bezprostřední a děsivé. Nejspíše za vojenský úder. Přesnou taktiku, kterou americká vláda použila, se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Je ale zřejmé, že musela Kanadu vyděsit k smrti, když vláda jednostranně, náhle a bez zjevné příčiny zničila všechny stopy po nejlepším vojenském letadle na světě v té době. Jedním z důvodů americké pomstychtivosti v této věci byla skutečnost, že Amerika se v té době snažila Kanadu přimět ke sdílení schopností NORAD v celé Severní Americe, aby sloužila jako specializovaná síť protivzdušné obrany proti sovětskému útoku, ale zcela pod americkou kontrolou. Výroba takového vynikajícího letounu v Kanadě by Američany připravila o významné postavení. Tím by fakticky zničili NORAD a neuspěli by ve svém celkovém pokusu o podmanění a možná i anexi Kanady. Vzhledem k tomu, že Avro Arrow je v Kanadě stále citlivým tématem, Amerika pravděpodobně neodtajní související dokumenty dříve než za další generaci, až budou všichni účastníci dávno po smrti. Kanada své dokumenty pravděpodobně také nikdy neodtajní. Avro Arrow je dodnes ostudnou skvrnou v kolektivní paměti Kanady, která ustoupila odporné americké šikaně a která stále vyvolává silné pocity nevole vůči Američanům. Stojí za zmínku, že v roce 2013, tedy zhruba za 5 let, když Kanada posuzovala potenciální nákupy různých vojenských letadel nové generace, mnoho lidí tvrdilo, že upravený a přemotorovaný Arrow by byl stále stejný nebo lepší než cokoli dostupného na trhu.
Ve skutečnosti toho bylo mnohem víc. Tehdejší kanadský premiér John Diefenbaker musel americkému nátlaku odolávat nad míru, kterou Američané považovali za rozumnou. Nejenže Američané dosáhli zničení Arrowů, ale silně zasáhli do dalších kanadských voleb, aby zajistili pád vlády a zvolení jiné strany. Tehdejší americký prezident John Kennedy Diefenbakera po fiasku s letouny Arrow nenáviděl a vyvinul velké úsilí, aby vládu svrhl. Kanadský autor John Boyko napsal knihu "Chladný oheň", která se této a souvisejících záležitostí dotýkala. V knize upozornil na téměř fanatické podráždění Ameriky z možného vzestupu Kanady v kontinentálních a mezinárodních záležitostech. Přitom uvedl, že John Kennedy nesnášel to, co nazýval "kanadským nacionalismem". Proto John Kennedy vyvinul velké úsilí, aby proti Diefenbakerovi bojoval, včetně zasahování do kanadských voleb. Dokonce vyvíjel obrovský politický tlak ze záplavy zdrojů, aby změnil státní rozpočty země. CIA dokonce vybavila Kennedyho blízkého přítele falešným pasem, aby mu umožnila vstoupit do Kanady a vydat podrobné zprávy o průběhu voleb v zemi. Tím Američanům poskytla potřebnou munici k sabotáži vlády. Říci, že se jednalo o přímé útoky na kanadskou suverenitu, by bylo velmi slabé.
Ba co víc, Američané vždycky živili sen o integraci Kanady, v případě potřeby i vojenskými prostředky. Podle Boykovy knihy, byla na posledním zasedání vlády před Kennedyho zavražděním, jedním z témat právě tato integrace, což byl jeden z důvodů, proč se Amerika tak zoufale snažila naprosto rozdrtit jakýkoli náznak toho, co označovala za "kanadský nacionalismus". Cílem bylo v podstatě zničit identifikaci Kanaďanů s jejich vlastním národem a pak je pohltit. Americká publicistka Diane Francisová napsala na toto téma přibližně v roce 2015 knihu, ve které propagovala myšlenku, že Američané Kanadu nakonec pohltí, takže by do tohoto procesu měli dobrovolně vstoupit a pokusit se ho řídit. John Boyko každopádně poznamenal, že z pohledu Kanady byl John Kennedy absolutní tyran.
Současné americké ambice
Američané se ale nevzdávají snadno. Na přelomu let 2013 a 2014, se celý proces opakoval s další záplavou mediálních debat o americkém převzetí Kanady. Přitom quebecký separatismus příhodně opět zvedl hlavu v tak dokonalém načasování. V říjnu 2013 navrhla publicistka amerického původu Diane Francisová konečné převzetí Kanady Amerikou, když napsala.
"pokud se má Kanada stát cílem plíživého převzetí ze strany velkého hráče, můžeme tento proces rovnou řídit."
Celý její návrh byl hloupým nesmyslem plný falešných předpokladů a urážek inteligence všech Kanaďanů. Osobně pochybuji, že některá z předložených myšlenek byla skutečně její. Nejspíše pocházela od Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise. Přesto v nich byla vetkaná americká ambice a je nepravděpodobné, že by se američtí neokonzervativci v dohledné době svých snů vzdali. A je znepokojivé, že téměř nikdo z Kanaďanů si nevšímá opakující se podivné shody okolností, kdy quebecký separatismus podněcuje snahu o kontinentální spojení, a nevyvine duševní úsilí, aby si spojil souvislosti. Amerika dodnes chová stejné tajné ambice na připojení Kanady. V dubnu 2002 po vytvoření Severního velitelství Spojených Států (USNORTHCOM), předložil Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld koncept dvojnárodní integrace vojenských velitelských struktur spolu s rozsáhlou reorganizací v oblasti imigrace, prosazování práva a zpravodajství. Donald Rumsfeld, také bez konzultace s kanadskou Ottawou prohlásil, že oblasti teritoriální jurisdikce USNORTHCOM na souši a na moři se rozšíří na severozápadní území a kanadskou Arktidu. Kromě toho by územní integrace, v rámci navrhované Severoamerické unie a Partnerství pro bezpečnost a prosperitu, zahájené v roce 2005, začlenila Kanadu, stejně jako Mexiko, do aparátu vnitřní bezpečnosti Ameriky. Obecně řečeno, Washington by určoval agendu integrace a měl by převažující vliv na vytváření právní, politické, ekonomické, vojenské a národněbezpečnostní architektury.
V sázce byla faktická anexe Kanady, při které by Kanada přestala fungovat jako suverénní stát a degradovala by se do postavení amerického protektorátu. Zjednodušeně řečeno, šlo o zcela imaginární výmysl vytvořený Amerikou, který byl připravený bez přispění Kanady a bez jejího souhlasu a v jehož rámci by americké vojenské velení rozšířilo svou jurisdikci na celou Kanadu včetně kanadské Arktidy. Američané mají v úmyslu stanovit program této integrace, která by měla obrovský vliv a kontrolu nad právními, politickými, hospodářskými a vojenskými záležitostmi Kanady. V rámci tohoto vojenského integračního plánu byla Kanada také zastrašovaná, aby se podílela na americkém programu kontinentální protiraketové obrany. Uzákonění těchto plánů by se rovnalo faktické anexi, kdy by Kanada přestala fungovat jako suverénní stát a stala by se jakýmsi protektorátem Ameriky. Zdálo se, že tehdejší kanadská konzervativní vláda tento americký plán přijala a zároveň podpořila celosvětový válečný program Ameriky a falešnou válku proti terorismu. To mohl být začátek zániku Kanady jako národa. Pokud jde o Washington, je tento plán "zajištění severoamerického bezpečnostního perimetru" jejich způsobem, jak přivést Kanadu do "pevnosti Amerika". Ambicí, ze kterých Kanada asi nikdy neunikne. Američané také vyvíjeli na Kanadu intenzivní tlak, aby nakupovala rozsáhlé a cenově nedostupné vojenské letouny a techniku, čímž chtěli demonstrovat kanadskou loajalitu americkému impériu. Hloupost kanadského souhlasu byla zřejmá. Kanada nemá žádné nepřátele, nebo alespoň žádné neměla předtím, než premiér Stephen Harper horlivě podporoval americké války v Iráku a Afghánistánu a slepě podporoval Izrael. Přesto ale jediným státem, který na Kanadu kdy zaútočil, byla samotná Amerika. Skromné vojenské nákupy, které si Kanada mohla dovolit, by jejímu podmanění nijak nezabránily.
Mezinárodní smlouvy
Vzhledem ke své často drtivé politické a vojenské síle, má Amerika také nepřiměřenou vyjednávací sílu, díky čemuž uzavírala různé mezinárodní obchodní dohody. Těmito dohodami Američané nutí ostatní účastníky, aby souhlasili s pravidly, která mají být ovšem výhodná pouze pro Američany. V jedné celkem nedávné obchodní dohodě s Kanadou o přepravě kanadské ropy do Ameriky ropovodem, Američané požadovali, že jakmile se tok ropy zahájí, nebude možné jej zastavit, i kdyby se Kanada ocitla v situaci nedostatku pro své vlastní potřeby. V takovém případě by Kanada směla snížit dodávky ropy do Ameriky pouze tehdy, pokud by o stejný podíl snížila i dodávky do svých rafinerií. Je s podivem, že Kanada byla tak slabomyslná, že se takovému rozsahu americké šikany podvolila. Dohoda fakticky stanovuje, že Kanada musí vyvážet ropu do Ameriky, i když ji nemá. Musí také dovážet každou kapku, jen aby ji mohla zpětně vyvážet do Ameriky.
Překračování hranice
Před ne tak dávnou dobou, Amerika v rámci plánu na ochranu kanadsko-americké hranice, oznámila projekt společné policejní kontroly, který by americkým agentům a policistům dával právo pronásledovat podezřelé osoby nebo provádět donucovací akce na kanadské straně hranice. Stejně jako u všech mezinárodních dohod ale Amerika požadovala, aby se na její policisty kanadské zákony už nevztahovaly, což je jasné porušení kanadské suverenity. Totéž se stalo v případě amerických celních a imigračních úředníků, kteří na kanadských letištích prováděli předběžné celní odbavení cestujících do Ameriky. Tito úředníci porušovali řadu kanadských zákonů s opovržením, včetně ukládání a vybírání pokut od Kanaďanů ještě v Kanadě, za množství drobných takzvaných celních přestupků, které neporušovaly žádné kanadské zákony. K takovému jednání neměli žádnou pravomoc. Ovšem místo toho Kanaďany trestali na kanadském území podle amerických zákonů a někdy podle žádného existujícího zákona. Jedním z nich bylo pokutování Kanaďanů vysokými částkami za držení kubánských doutníků, ještě v Kanadě. Jednoduše američtí celníci uplatňovaly skutečné nebo smyšlené americké zákony na kanadské občany v Kanadě a nárokovaly si imunitu před stíháním nebo odvoláním. Když Kanada hostila konferenci G-20, americká tajná služba a další agenti se pokusili převzít kontrolu nad celým kanadským bezpečnostním aparátem a způsobili vážné diplomatické incidenty. To všechno pod všeobecným tvrzením, že Američané byli imunní vůči všem kanadským zákonům a neustále se o domácích policejních orgánech vyjadřovali jako o "těch zasraných Kanaďanech". Podobných nepříjemných vpádů bylo mnoho.
Agrese americké armády
Další epizodou, která Američany v Kanadě zrovna neoslovila, bylo jednostranné prohlášení americké armády, že kanadský Severozápadní průjezd je mezinárodním územím, což zjevně není a je otevřený pro americkou obchodní lodní dopravu. A co hůř, americká armáda prohlásila, že americká vojenská plavidla mohou volně operovat v otevřených kanadských severních vodách a pod ledovým šelfem v ponorkách, bez oznámení nebo povolení Kanady. Američané naznačili, že pokud by Kanada byla odhodlaná nárokovat si své vlastní severní území, musela by výrazně investovat do vojenského potenciálu na obranu této oblasti. Přitom Amerika by ráda prodala Kanadě veškerou techniku potřebnou k obraně před jejím údajným nejlepším americkým přítelem a sousedem.
Boj o vodu
Amerika, zejména celá její západní část, nakládá se svými zásobami vody tak rozmařile, že se velká část země pravděpodobně brzy stane vyprahlou pouští, která nebude schopná uživit žádný druh zemědělství. Především Kalifornii, která produkuje většinu národních potravin. Amerika už má zálusk na bohaté zásoby sladké vody v Kanadě a už ji dokonce přiměla k vybudování kanálu, který by odváděl velkou část kanadské vody na jihozápad Ameriky. Taková dohoda je samozřejmě velmi škodlivá pro Kanadu. Kanadská vláda nechce žádný z těchto dokumentů zveřejnit s odvoláním na národní bezpečnost. Ovšem kdyby kanadský lid měl jasnou představu o tom, do jaké míry se už jeho vláda národní suverenity vzdala, pověsil by každého kanadského politika na nejbližší strom. Je s podivem, že Kanaďané jsou o těchto dohodách tak neznalí a nepožadují zveřejnění jejich úplného znění.
Závěr: Americká hrozba nebo chiméra?
Největší hrozba pro kanadskou národní suverenitu pochází z amerických plánů hluboké integrace, které podporovaly jak Harperova, tak Trudeauova vláda. Je třeba zdůraznit, že z politických a obranných machinací nebo z chamtivosti po kanadských přírodních zdrojích, je velmi pravděpodobné, že Amerika jednoho dne Kanadu nakonec skutečně napadne. Nápis je na zdi už 300 let a Kanaďané by museli být slepí, aby to neviděli. Jednou ze smutných stránek této pohnuté situace je, že až k tomu dojde, nikdo se Kanady nezastane. Kanada se jako národ tak úzce a slepě svázala s Amerikou, že se na ni většina světa dívá jako na mladšího bratra Ameriky. Na vojenský spor se proto bude dívat jako na rodinnou hádku. Je sice pravdou, že Kanada má ve světě málo nepřátel, ale je také pravdou, že Kanada nemá žádné přátele. Tato ubohá země se vydala snadnou cestou. Slepě a naivně se vystavila plíživé americké kolonizaci a nikdy nevytvořila mezinárodní spojenectví ani si nezískala přátele, na které by se mohla v případě potřeby spolehnout. A až Američané konečně ukážou svou pravou tvář, nepřátelský svět Kanady bude jen nečinně přihlížet. Pravděpodobně to nebude znamenat ani žádné mezinárodní odsouzení. To je na celé této situaci nejhorší. Pro nás ale z toho plyne nejen nutnost učit se z historie a budovat hráz proti našemu německému sousedovi se stejnými ambicemi anexe našeho pohraničí. Znamená to pro nás ale také učit se z historie i v rámci hledání společných rukopisů série teroristických útoků, které jsem nastínil. Stejně jako v Quebecu v 60. a 70. letech, probíhaly teroristické útoky v Evropě od roku 2015. Obě organizace, jak kanadskou FLQ, tak afghánské mudžahedíny, cvičila CIA. Dále dokumenty Wikileaks, krycí firma CIA na Floridě v pašování zbraní, a zpráva International Media Corporation, přidávají další přímé důkazy o zapojení CIA v evropském teroru. Učme se v historii, zkoumejme, kutejme v archivech a hledejme souvislosti společných univerzálních jmenovatelů. Pokud takto budeme důsledně postupovat, budeme se zlepšovat ve světové mozaice, jako ve skládání rubikovy kostky.