Druhý díl pojednává o podpoře amerických společností a osobností, jako Rockefeller, Du Pontové, I.T.T., General Electric a Henry Ford, pro nacistický režim v Německu. Tato spolupráce se týkala například výroby syntetického kaučuku, který byl používaný pro výrobu pneumatik pro německé tanky, či dodávek ropy pro nacistické vojsko. Zmiňuje se také role bankéře Hjalmara Schachta, který sloužil jako spojka mezi Wall Streetem a Hitlerem, a kartelů, jako byla společnost IG Farben. Dále se v pořadu objevují informace o spolupráci s arabskými zeměmi a o podpoře nacistů ze strany barona Kurta von Schrödera.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v první části. Začal jsem dobovými úryvky z dopisu a deníku amerického velvyslance v Berlíně Williama Dodda. Pak jsem se zaměřil na osobu Hjalmar Schacht, který tvořil spojku mezi Hitlerem a Wall Streetem. Začal jsem budováním německých kartelů. Němci totiž nemohli splácet tvrdé reparace a tak jim Američané půjčili, samozřejmě s patřičným ziskem. Dawesův plán a Youngův plán. Pak jsem pokračoval Bankou pro mezinárodní platby ve Švýcarsku a československým zlatem. Pokračoval jsem impériem společností IG Farben. To mělo i svou mohutnou americkou pobočku. První část jsem završil Rockefellerovou pomocí nacistům, kterou jsem rozdělil. Nejprve to byla výroba ropy z uhlí pro Hitlerovy tanky a potom ethylové olovo pro Hitlerův Wehrmacht.
Rockefeller: Syntetický kaučuk pro Hitlera
Stejně jako u syntetické ropy z uhlí, se stejná technologie opakovala i u syntetického kaučuku. Schopnost německého wehrmachtu vést druhou světovou válku závisela na syntetickém kaučuku – stejně jako na syntetické ropě. Německo nemělo přírodní kaučuk a válka by bez výroby syntetického kaučuku společností IG Farben nebyla možná. IG Farben měla na tento obor prakticky monopol. Společnost Standard Oil of New Jersey byla také úzce spojená se syntetickým kaučukem společnosti IG Farben. Koncem 20. let byla uzavřená řada společných kartelových dohod, jejichž cílem byl společný světový monopol na syntetický kaučuk. Hitlerův čtyřletý plán vstoupil v platnost v roce 1937. V roce 1938 společnost Standard Oil poskytla společnosti IG Farben svůj nový proces výroby butylového kaučuku. Na druhé straně společnost Standard Oil tajila tento německý proces výroby butylkaučuku v samotné Americe. Jinými slovy, společnost Standard Oil of New Jersey, nejprve pod vedením prezidenta Waltera Teagla a potom pod vedením Williama Farishe, důsledně pomáhala nacistické válečné mašinérii a zároveň odmítala pomoc samotné Americe. Teprve v červnu 1940 bylo společnostem Firestone a U.S. Rubber umožněné podílet se na testování butylu, a byly jim udělené licence na výrobu butylkaučuku. Pomoc Standard Oil v nacistickém Německu se tedy neomezovala pouze na ropu z uhlí, ale také na kaučuk. V této souvislosti je třeba zmínit společnost Deutsche-Amerikanische Petroleum. Tuto společnost vlastnila z 94% Standard Oil of New Jersey. Společnost Deutsche-Amerikanische Petroleum měla pobočky po celém Německu, rafinerii v Brémách a ústředí v Hamburku. Prostřednictvím této společnosti byla Standard Oil zastoupená ve vnitřních kruzích nacismu, tedy v Kepplerově kruhu a v Himmlerově kruhu přátel. Ředitelem Deutsche-Amerikanische Petroleum byl Karl Lindemann. Lindemann byl také předsedou Mezinárodní obchodní komory v Německu a ředitelem několika bank, včetně Dresdner Bank, německé Říšské banky a mnoha společností včetně Hamburg-Amerika Line. Lindemann byl ještě v roce 1944 členem Kepplerova Kruhu přátel. Poskytl tak společnosti Standard Oil zástupce v samém jádru nacismu. Dalším členem představenstva Deutsche-Amerikanische Petroleum byl Emil Helffrich, který byl původním členem Kepplerova kruhu. Standard Oil of New Jersey měla tedy dva členy Kepplerova kruhu jako ředitele své německé dceřiné společnosti.
Fondy General Electric pro Hitlera
Mezi první Rooseveltova fašistická opatření patřil zákon o obnově národního průmyslu z 16. června 1933. Počátky tohoto systému stojí za to zopakovat. Tyto myšlenky poprvé navrhl Gerard Swope z General Electric Company. Následně je přijala americká Obchodní komora. Nadnárodní gigant General Electric hrál v dějinách 20. století jedinečnou roli. Dnes je také pečlivě střeženým tajemstvím, že společnost General Electric elektrifikovala Sovětský svaz ve 20. a 30. letech. Tím pro Sověty naplnila Leninův výrok, že socialismus = elektrifikace. Je to další tajemství po americkém financování Bolševické revoluce a Rockefellerovými rafineriemi ve stalinském Rusku. Swopeův plán se ovšem stal New Dealem Franklina Roosevelta. Je ale třeba uvést tyto věci do kontextu. Pamatujeme si na Youngův plán z roku 1928, který dále pomáhal růstu nacistického průmyslu? Jeho tvůrce Owen Young byl agentem J. P. Morgana a byl zároveň členem představenstva General Electric. General Electric také patřila Morganovi. Jejím prezidentem byl Gerard Swope. Tedy naprosto přímá provázanost s J. P. Morganem. Young i Swope z General Electric. Mezi Youngem a Swopem a rodinou Rooseveltových existoval dlouhotrvající důvěrný vztah. V roce 1936 si senátor James Reed z Missouri, který Roosevelta podporoval už v počátcích, uvědomil Rooseveltovu zradu liberálních myšlenek. Ihned napadl Rooseveltův program New Deal jako tyranské opatření vedoucí k despotismu. Senátor Reed dále na půdě amerického Senátu obvinil Franklina Roosevelta, že je nájemným zaměstnancem ekonomických royalistů na Wall Streetu a že Rooseveltova rodina je jedním z největších akcionářů General Electric Company. Když pronikneme do zákulisí německé meziválečné historie a příběhu nacismu, zjistíme, že Owen Young i Gerard Swope, oba z General Electric, byli spojení s nástupem Hitlera. Owen Young ze společnosti General Electric byl jedním ze tří amerických delegátů na zasedání Dawesova plánu v roce 1923, na kterém byl stanovený německý reparační program. A právě v Dawesově a Youngově plánu můžeme vidět, jak některé soukromé firmy dokázaly těžit z moci státu. Největší jednotlivé půjčky Wall Streetu Německu ve 20. letech byly reparační půjčky. Nakonec to byl americký investor, kdo zaplatil německé reparace. Díky těmto půjčkám, Wall Street umožnil kartelizaci německého elektrotechnického průmyslu pod vedením německé General Electric, stejně jako ocelářského a chemického průmyslu, o kterých jsem už hovořil. Když se prokutáváme archivními záznamy a dokumenty, najdeme tyto americké půjčky, aby mohlo Německo splácet své reparace. Například 26. ledna 1925 půjčila National City Company německé General Electric 10 milionů dolarů. 9. prosince 1925 opět tutéž částku. 22. května 1928 znovu. 7. června 1928 už to bylo 5 milionů dolarů stále od Rockefellerovy National City Company. Owen Young se stal následně předsedou představenstva společnosti General Electric v New Yorku. Young byl také předsedou výkonného výboru společnosti Radio Corporation of America a ředitelem německé pobočky General Electric. Young působil také ve správních radách dalších významných amerických společností, včetně General Motors nebo NBC. Byl také ředitelem Mezinárodní obchodní komory a místopředsedou správní rady Federální rezervní banky v New Yorku. Gerard Swope byl prezidentem a ředitelem společnosti General Electric Company a francouzských a německých přidružených společností. Swope byl také ředitelem společností RCA, NBC a National City Bank of New York. Young i Swope byli známí jako zástupci J. P. Morgana v představenstvu General Electric. Jeho členem byl i Thomas Cochran, další partner J. P. Morgana. Ředitel společnosti General Electric Clark Haynes Minor byl ve 20. letech prezidentem společnosti International General Electric. Dalším ředitelem byl Victor Cutter z First National Bank v Bostonu, který se podílel na banánových revolucích ve Střední Americe. Koncem 20. let Young, Swope a Minor z International General Electric vstoupili do německého elektrotechnického průmyslu. Získali kontrolu ve vnitřních záležitostech německé General Electric a Osram. Je zbytečné popisovat akciové podíly a další personální rošády, které by náš příběh zpomalovaly. I z tohoto vzorku je patrná obrovská vazba amerických a nacistických obchodů. Do roku 1930 získala společnost General Electric faktický technický monopol v Německu. Brzy pronikla i do zbývajících bašt v Německu, zejména do skupiny Siemens. Šlo o kroky, které směřovaly ke spojení světového elektrotechnického průmyslu do obřího kartelu pod kontrolou Wall Streetu. Německá pobočka General Electric a společnost Osram byly významnými dodavateli finančních prostředků pro Hitlera při jeho nástupu k moci v březnu 1933. Bankovní převodní lístek ze dne 2. března 1933 od německé General Electric pro společnost Delbrück Schickler v Berlíně požaduje, aby bylo na účet Nationale Treuhand uloženo 600 00 říšských marek pro Hitlerovo použití. Do Hitlerova fondu přispívaly i další německé i americké společnosti, což se odhalilo během Norimberského vojenského tribunálu. Například společnost IG Farben přispěla v roce 1933 do Hitlerova správcovského fondu třetinovým podílem. Jak v německé General Electric tak v IG Farben seděli američtí finančníci spojení s Wall Streetem. V roce 1932 byli američtí ředitelé německé pobočky General Electric významně spojení s americkými bankovními a politickými kruhy.
Gerald Swope byl předsedou představenstva společností General Electric Company, International General Electric a německé pobočky General Electric.
Owen Young byl předsedou představenstva společnosti General Electric a místopředsedou Federální rezervní banky v New Yorku.
Clark Haynes Minor byl prezidentem a ředitelem společnosti International General Electric, dále ředitelem společností British Thomson Houston, Compania Generale di Electtricita v Itálii, a Japan Electric Bond & Share Company v Japonsku. Stručně řečeno, máme k dispozici nezpochybnitelné důkazy o tom, že německá pobočka General Electric přispěla na Hitlerův politický fond značnými částkami. V této německé pobočce General Electric, kterou z 30% vlastnila společnost International General Electric, byli čtyři američtí ředitelé Baldwin, Swope, Minor a Clark. Ještě dále, téměř všichni ostatní ředitelé německé General Electric byli spojení s firmou IG Farben, která přímo přispívala do Hitlerova politického fondu. Před soudem v Norimberku v roce 1945 však byli postavení pouze němečtí ředitelé. Američtí ředitelé tu nebyli. Závěrem této kapitoly je také třeba zmínit, že většina závodů německé pobočky General Electric nebyla až do konce války téměř vůbec bombardovaná. Jedním z příkladů nebombardování německé pobočky General Electric byl závod na adrese Muggenhofer Strasse 135 v Norimberku. V předválečném závodě se tu vyrábělo vybavení pro domácnost. Například varné desky, elektrické sporáky, elektrické žehličky, topinkovače, průmyslové pečicí trouby, radiátory, ohřívače vody, kuchyňské trouby a průmyslové ohřívače. V roce 1942 byla výroba tohoto závodu přesunutá na výrobu válečného vybavení. Vyráběly se tu kovové díly pro komunikační zařízení a munice, jako jsou bomby a miny. Další válečnou výrobu tvořily díly pro světlomety a zesilovače. Je zajímavé, že až do náletů z 20. a 21. února 1945, tedy ke konci války, nedošlo k žádným vážným škodám. Dalším příkladem nebombardovaného německého závodu General Electric je závod v Koppelsdorfu vyrábějící radarové soupravy a antény pro bombardéry. Nebombardovaných závodů německé pobočky General Electric bylo mnohem více. Mám tu k dispozici dokonce tabulku devíti dalších továren a závodů. To, že závody německé pobočky General Electric nebyly za druhé světové války bombardované, potvrdil průzkum strategického bombardování Spojených států amerických, který vedli akademici jako John Galbraith a lidé z Wall Streetu jako George Ball a Paul Nitze. Jejich Zpráva o německém průmyslu elektrických zařízení byla vydaná v lednu 1947.
du Pontové a nacisté
Pamatujeme si na pasáž dopisu amerického velvyslance v Berlíně Williama Dodda z 19. října 1936? Osvěžme si paměť:
"du Pontové mají v Německu tři spojence, kteří jim pomáhají ve zbrojním průmyslu. Jejich hlavním spojencem je společnost IG Farben…"
Tento postřeh amerického velvyslance odkrývá obrovskou angažovanost du Pontů v Německu. Irénée du Pont byl nejmocnějším členem klanu du Pontů. Byl posedlý Hitlerovými zásadami. Ve 20. letech horlivě sledoval kariéru budoucího vůdce. 7. září 1926 v projevu před Americkou chemickou společností obhajoval rasu nadlidí. Této rasy nadlidí mělo být podle něj dosaženo tím, že jim budou v chlapeckém věku vpraveny speciální léky, aby se jejich charaktery upravily na míru. Trval na tom, aby jeho muži dosáhli fyzické úrovně odpovídající mariňákům a měli krev čistou jako krev v žilách Vikingů. Přestože mu v žilách kolovala židovská krev, jeho antisemitismus se vyrovnal Hitlerovu. Mezi lety 1932 až 1939 nalili šéfové General Motors do závodů IG Farben 30 milionů dolarů s výmluvou, že tyto peníze nelze vyvézt. Wendell Swint, ředitel zahraničních vztahů du Pontu zjistil, že IG Farben a Kruppovy závody zařídily, aby celý nacistický průmysl přispíval nacistům půl procentem z celého objemu mezd a platů ještě před jejich nástupem k moci. Swint v tomto smyslu vypovídal při slyšení o munici v roce 1934. Pod přísahou přiznal, že du Pont si byl plně vědomý toho, že financoval nacistickou stranu. Současně s nástupem Hitlera začali du Pontovi v roce 1933 financovat v Americe domorodé fašistické skupiny, včetně antisemitské a protičernošské Americké ligy svobody a organizace známé jako Clarkovi křižáci, která měla v roce 1933 1 250 000 členů. Pierre, Irénée a Lammot du Pontovi a John Jacob Raskob financovali Ligu svobody spolu s Alfredem Sloanem z General Motors. Liga očerňovala Roosevelta jako komunistu o kterém tvrdila, že byl obklopený Židy. Přestože samotní du Pontové byli také Židé, očerňovali židovské organizace. Je to stejný paradox jako u Rockefellerovy Standard Oil a jejich National City bank nebo Chase bank. Židovství Rockefellerů přesvědčivě doložila genealogie sestavená významným vědcem, doktorem Malcolmem Sternem s názvem Američané židovského původu. To nám dává proniknout do zákulisí skutečně světové hry, kdy Židé du Pontovi a Židé Rockefellerovi mohutně podporovali Hitlerovy nacisty, kteří plynovali Židy v komorách. Spojení mezi General Motors a nacistickou vládou začalo v okamžiku nástupu Hitlera k moci. Göring odmítl anektovat General Motors. S potěšením přijal Williama Knudsena, prezidenta General Motors. Ten se 6. října 1933 vrátil do New Yorku a řekl novinářům, že Německo je zázrakem 20. století. Počátkem roku 1934 se v Americe připravoval fašistický převrat, který měl svrhnout prezidenta Franklina Roosevelta. To jsem detailně pokryl v mém pořadu Vybělená historie. Tento převrat financovali bankéři z rodin Morganů, Harrimanů, a také du Pontů. Jak jsem řekl, tento převrat měl svrhnout amerického prezidenta s pomocí armády žoldáků financované třemi miliony dolarů. Roosevelt by byl nucený přijímat rozkazy podnikatelů v rámci fašistické vlády, jinak by mu hrozilo vězení a poprava. Du Pontovi muži uspořádali s Morganovými řadu naléhavých schůzek. Nakonec se dohodli na jednom z nejoblíbenějších amerických vojáků, generálu Smedleym Butlerovi z Pensylvánie. Butler byl statečným hrdinou, který byl vyznamenaný dvěma medailemi cti Kongresu. Jeho skvělá kariéra velitele námořní pěchoty z něj udělala legendu. Spiklenecká skupina se domnívala, že by byl ideální náhradou za Roosevelta, kdyby se ukázalo, že se prezident nepodřídí. Tito obchodní šéfové našli pro svůj plán velkou podporu v Hermannu Schmitzovi, baronu von Schröderovi a dalších německých nacistech. Stoupenci spiknutí si vybrali uhlazeného advokáta Geralda MacGuirea, aby o plánu informoval generála Butlera. MacGuire souhlasil, že Butler bude ideální volbou. MacGuire se s Butlerem sešel v jeho domě na Newton Square v Pensylvánii a v nedalekém hotelovém apartmá. S velkou intenzitou přednesl fašistický advokát generálovi jejich plán. Butler byl zděšený. I když se mu na Rooseveltovi nelíbilo mnoho věcí, státní převrat se rovnal velezradě. On byl ale přece loajální k americké Ústavě. O svých pocitech ovšem nic neprozradil. S mistrovským klidem předstíral zájem a čekal, až se dozví víc. Když se MacGuire znovu vrátil, přinesl zprávy o dalších milionech. Jejich extravagantní plány zahrnovaly přeměnu Ameriky v diktaturu s Butlerem jako jakýmsi Hitlerem. Butler byl opět rozzuřený, ale mlčel. Když MacGuire odjel podruhé, generál se spojil s Bílým domem. O celém plánu informoval Roosevelta. Roosevelt tedy udělal to jediné, co mohl. Vyzradil tento plán tisku. Roosevelt ustavil zvláštní výbor Sněmovny reprezentantů, který měl případ vyšetřit. Butler prosil výbor, aby předvolal du Pontovy, ale výbor to odmítl. Nesouhlasil ani s předvoláním kohokoli z rodiny Morganů. Pak Butler vypustil bombu. Poskytl rozhovory tisku a oznámil, že účastníkem spiknutí nebyl nikdo jiný než generál Douglas MacArthur. Slyšení v samotném výboru byla fraška. MacGuireovi prošlo tvrzení, že Butler prý nepochopil jeho záměry. Ostatní svědci se chabě vymlouvali a tím celá záležitost skončila. Trvalo čtyři roky, než se výbor odvážil zveřejnit svou zprávu v takzvané bílé knize. Byli nucení přiznat, že jisté osoby se pokusily založit v Americe fašistickou organizaci. Navzdory potvrzení státního převratu nikdo nebyl uvězněný. Další vyšetřování odhalilo, že se do plánu zapojí více než milion lidí, a že potřebné zbraně a munici měla dodat firma Remington, dceřiná společnost du Pontů. Teď si trochu zaspekulujme.
Za prvé, Rooseveltova rodina byla jedním z největších akcionářů General Electric Company.
Za druhé, Owen Young i Gerard Swope, oba ze stejné General Electric, byli spojení s nástupem Hitlera. O tom jsem hovořil v předchozích kapitolách v rámci půjček na německé reparace.
Za třetí, Rooseveltův New Deal po krachu na newyorské burze, byl až nápadně podobný Hitlerovu plánu pro Německo.
Za čtvrté, autorem Rooseveltova New Dealu byl pronacistický Gerard Swope z General Electric.
Za páté, Paul Warburg a jeho společníci z americké IG Farben byli Rooseveltovými poradci.
A konečně za šesté, Franklin Roosevelt a Adolf Hitler se ujali moci ve stejném měsíci téhož roku, tedy v březnu 1933.
Co z toho plyne? Byla to taková paradoxní situace. Větší fašisté, du Pontové, Morganové a Rockefellerové, chtěli zlikvidovat menší tábor nacistů kolem Roosevelta. Pokus o fašistický převrat v Americe se odehrál ve stejném roce 1933, kdy se Hitler chopil moci v Německu. Neplánovaly takhle finanční rodiny z Wall Streetu ryzí fašismus v Americe ve stejné době jako v Německu? Všímáme si té nápadné synchronicity událostí na obou stranách Atlantiku? Přemýšlejme o tom. A co kdyby tento převrat v Americe vyšel? Byl by potom důvod k vypuknutí druhé světové války? Nebyla náhodou druhá světová válka výsledkem krachu instalace fašismu v Americe mírnější formou? V Německu to vyšlo, ale v Americe ne. Amerika německé nacisty dál maximálně podporovala. Pokračovala tak ve své fašistické tradici od tohoto převratu? A co krysí stezky v zastřešení Vatikánu a omilostnění prominentních nacistů v Norimberku? Tedy Američany. Co fašisté z Ukrajiny, Itálie nebo Chorvatska, kteří byli rozebraní do západní Evropy, Austrálie, Kanady nebo právě Ameriky? Co operace Paper Clip? Co operace Gladio pod zastřešením NATO v Evropě po celou druhou polovinu 20. století? Co stejná operace Condor v Jižní Americe a instalace pravicových vojenských junt, které šly na ruku americkým korporacím? Co nacistické kořeny EU? Sledujeme stejnou červenou nit, která se táhne moderními dějinami. Americký fašismus, který latentně prostupuje 20. stoletím. Z těchto vazeb vystupuje Wall Street a největší bankovní rodiny Morganů, Rockefellerů a v tomto případě du Pontů. Fašistické chování du Pontů se projevilo v roce 1936, kdy Irénée du Pont použil peníze General Motors k financování nechvalně proslulé Černé legie. Tato teroristická organizace měla za cíl zabránit automobilovým dělníkům, aby se sdružovali v odborech. Její členové nosili kukly a černá roucha s lebkou a zkříženými kostmi. Podpalovali odborové schůze, a vraždili odborové organizátory, často tak, že je ubili k smrti. Zasvětili svůj život likvidaci Židů a komunistů. Navázali na Ku-klux-klan. Irénée du Pont vybízel předáky General Motors, aby vstoupili do legie. Vyšlo najevo, že Legie, která se prohnala továrnami General Motors a měla 75 000 členů, zmasakrovala nejméně padesát lidí, z nichž mnozí byli černoši. Ve stejné době du Pontovi vytvořili Americkou ligu svobody. Nacistickou organizaci, která hecovala nenávist k černochům a Židům, lásku k Hitlerovi a odpor k Rooseveltovi. Liga svobody měla v New Yorku honosnou kancelář o 31 místnostech, pobočky na 26 vysokých školách a patnáct dceřiných organizací po celé Americe, které distribuovaly 50 milionů výtisků nacistických brožur. V září 1936 du Pontovi a Americká liga svobody vynakládali ve volbách tisíce dolarů na podporu republikána Alfa Landona proti Rooseveltovi. Dalšími podporovateli byla Americká nacistická strana. Pokus o uvedení Landona do úřadu ztroskotal. Du Pontovi proto ještě více Roosevelta nenáviděli. Fašismus se začal projevovat také v jejich továrnách. Nutily muže pracovat na montážních linkách strašlivou rychlostí. Mnoho lidí zemřelo na následky horka a tlaku. Měli strach ze ztráty zaměstnání v době, kdy jich bylo k dispozici jen velmi málo. Irénée du Pont osobně zaplatil z vlastní kapsy téměř milion dolarů za ozbrojené a plynem vybavené šturmové jednotky po vzoru gestapa, které procházely závody a mlátily každého, kdo se ukázal jako vzpurný. Najal Pinkertonovu agenturu, aby vyslala své houfy detektivů do celého chemického, muničního a automobilového impéria a špehovala levičáky nebo jiné nespokojence. V polovině 30. let se General Motors zavázal k plnohodnotné výrobě nákladních a obrněných automobilů a tanků v nacistickém Německu. Představenstvo společnosti si mohlo být jisté, že si zachová politické, osobní a obchodní vazby na Hitlera. Alfred Sloan v roce 1937 povýšil z prezidenta General Motors na předsedu představenstva. Právě tento Sloan zaplatil 12. srpna 1936 Národní radu duchovních a laiků v Ashevillu v Severní Karolíně. Na této radě přednesl John Henry Kirby, milionář a fašistický dřevorubec z Texasu, plamenné projevy ve prospěch Hitlera. Dalšími přítomnými, kteří přednesli stejně hitlerovské projevy, byli guvernér Eugene Talmadge z Georgie a nacistický reverend Gerald Smith. Sloan často navštěvoval Berlín, kde se stýkal s Göringem a Hitlerem. Dalším častým návštěvníkem Německa byl James Mooney, šéf evropské části General Motors. 22. prosince 1936 ve Vídni Mooney řekl americkému diplomatovi Georgi Messersmithovi:
"Měli bychom se s Německem do budoucna nějak dohodnout. Neexistuje žádný důvod, proč bychom měli nechat naše morální rozhořčení nad tím, co se v této zemi děje, stát v cestě."
Jinými slovy, přestože běžní Američané nacisty opovrhovali, obchod musí pokračovat jako obvykle. Business as usual. O těchto Vánocích 1936 byl Mooney v Berlíně na jednání s Hjalmarem Schachtem, aby projednali společnou budoucnost Německa a Ameriky ve světě obchodu. Opět musím vzpomenout amerického velvyslance v Německu Williama Dodda. Ten se v roce 1937 vrátil z Berlína do New Yorku. Na tiskové konferenci na lodi v newyorském přístavu se zmínil o této skupině. Dodd byl citovaný v deníku The New York Times:
"Dodd se vyjádřil, že klika amerických průmyslníků je pekelně odhodlaná nastolit fašistický stát, který by nahradil naši demokratickou vládu a úzce spolupracuje s fašistickým režimem v Německu a Itálii. Na svém postu v Berlíně jsem měl dostatek příležitostí být svědkem toho, jak blízko mají některé naše americké vládnoucí rodiny k nacistickému režimu. Na lodi mi jeden spolucestující, který je významným manažerem jedné z největších finančních korporací, na rovinu řekl, že by byl připraven podniknout rozhodné kroky k zavedení fašismu do Ameriky, pokud by prezident Roosevelt pokračoval ve své pokrokové politice."
Doddova slova byla ignorovaná. V roce 1938 obdržel Mooney, stejně jako Henry Ford, od Hitlera Řád zlatého orla. Je naprosto jasné, že Morganovi, Rockefellerovi i du Pontovi Hitlera a nacismus mohutně podporovali.
I.T.T. na obou stranách barikády
Nadnárodní gigant International Telephone and Telegraph založil v roce 1920 podnikatel Sosthenes Behn, který se narodil na Svatém Tomáši na Panenských ostrovech. Behn představoval spíše politického podnikatele, který své zisky a impérium I.T.T. budoval spíše politickými manévry než na konkurenčním trhu. V roce 1923 získal Behn španělský telefonní monopol Compania Telefonica. Jeho španělským předsedou byl vévoda z Alby, pozdější významný podporovatel Franca a Hitlera. V roce 1930 získal Behn rumunský telefonní průmysl, k němuž později přidal maďarské, německé a švédské společnosti. V roce 1931 mělo jeho impérium, navzdory krachu na newyorské burze, hodnotu přes 64 milionů dolarů. Stal se ředitelem National City Bank, která ho spolu s Morgany financovala. 4. srpna 1933 se spolu se svým zástupcem v Německu, Henrym Mannem z National City Bank, setkal s Adolfem Hitlerem. Tím navázal politické vztahy s Německem, které trvaly až do konce druhé světové války. Vůdce slíbil pomoc a ochranu. Mateřská rada společnosti I.T.T. odrážela zájmy společnosti J. P. Morgan, ve které byli společníky Arthur Anderson a Russell Leffingwell. Ředitelé I.T.T. byly dalšími produkty finanční elity na Wall Streetu.
Sosthenes BEHN, National City Bank.
Arthur ANDERSONPartner, J. P. Morgan a New York Trust Company.
Hernand BEHN, Bank of America.
John CUTLER, Grace National Bank a Lee Higginson.
a Allen HOYT, National City Bank a další.
Jedním z dalších významných ředitelů I.T.T. byl například vedoucí kontrarozvědky gestapa Walter Schellenberg. Stručně řečeno, I.T.T. byla společností ovládanou Morganem. Americká I.T.T. postupně od roku 1930 získávala další německé holdingové nebo dceřinné společnosti a výrobní závody. Je zajímavé, že zatímco společnost I.T.T. kontrolovala telefonní společnosti a výrobní závody v Německu, kabelový provoz mezi Amerikou a Německem byl pod kontrolou společnosti Deutsch-Atlantische Telegraphengesellschaft. Tato firma měla spolu s Commercial Cable Company a Western Union Telegraph Company monopol na transatlantickou kabelovou komunikaci mezi Amerikou a Německem. Společnost W. A. Harriman Company převzala v roce 1925 balík 625 000 akcií společnosti Deutsch-Atlantische. Ve správní radě této firmy zasedla neobvyklá řada osobností. Patřil do něj například H. F. Albert, německý špionážní agent v Americe za první světové války. Dále bývalý obchodní partner Franklina Roosevelta von Berenberg-Gossler a doktor Cuno, bývalý německý kancléř z inflační éry roku 1923. Společnost I.T.T. v Americe zastupovali ve správní radě von Guilleaume a Max Warburg z bankovní rodiny Warburgů. Prostřednictvím německých dceřiných společností I.T.T. byly provedené četné platby Heinrichu Himmlerovi na konci 30. let a v samotné druhé světové válce. První setkání mezi Hitlerem a představiteli I.T.T. bylo zaznamenané v srpnu 1933. Tehdy se Sosthenes Behn a německý zástupce I.T.T. Henry Manne setkali s Hitlerem v Berchesgadenu. Následně Behn navázal kontakt s Kepplerovým kruhem přátel. Díky Kepplerovu vlivu se strážcem zájmů I.T.T. v Německu stal nacistický baron Kurt von Schröder. Schröder působil jako prostředník peněz I.T.T., které byly v roce 1944 přelévané do organizace SS Heinricha Himmlera. Prostřednictvím Schrödera získala I.T.T. přístup k výnosnému německému zbrojnímu průmyslu. Koupila značné podíly v německých zbrojovkách, včetně výrobce letadel Focke-Wolfe. Tyto zbrojní provozy přinášely slušné zisky, které mohly být repatriované do mateřské společnosti v Americe. To ale nebyly! Naopak byly reinvestované do německého zbrojení. To naprosto jasně dokazuje, že tvrzení Wall Streetu, že se na německém zbrojení nepodílel a že vlastně ani nevěděl o Hitlerových záměrech, jsou podvodná. Americká I.T.T. koupila významný podíl Focke-Wolfe. To znamená, že I.T.T. vyráběla německá letadla, která zabíjela Američany a jejich spojence a na tomto podniku navíc skvěle vydělala. Důležité bylo také zásobování kuličkovými ložisky. Drobná kuličková ložiska byla pro nacisty nezbytná. Luftwaffe by bez nich nemohla létat. Tanky a obrněné vozy by se bez nich nemohly valit při svých smrtících misích. Focke-Wolfy I.T.T., auta a náklaďáky Ford by bez nich byly bezmocné. Druhá světová válka by se bez nich skutečně neobešla. Focke-Wolfy používaly nejméně čtyři tisíce ložisek na jedno letadlo. Děla, pumovnice, elektrické generátory a motory, ventilační systémy, ponorky, železnice, důlní stroje, komunikační zařízení I.T.T.. To vše existovalo na kuličkových ložiscích. Jak jsem uvedl na začátku, tato nezbytná kuličková ložiska byla dodávaná zákazníkům spojeným s nacisty v Latinské Americe. A to za součinnosti místopředsedy americké rady pro válečnou výrobu Williamem Battem ve spolupráci s Göringovým bratrancem ve Filadelfii Hugem von Rosenem. V roce 1943 začalo mít Německo nedostatek kuličkových ložisek. Vedle Švédska jich totiž bylo potřeba mnohem více z Jižní Ameriky. Hugo von Rosen zařídil opětovnou dodávku z brazilského Ria a Buenos Aires přes Švédsko. Také docházelo k těsnější spolupráci. Šéf německé I.T.T. Gerhard Westrick nasedl v Německu na palubu bombardéru Focke-Wolf a odletěl do Madridu na březnovou schůzku se Sosthenesem Behnem, šéfem americké I.T.T.. V přepychovém královském apartmá madridského hotelu Ritz zasedli k obědu, aby prodiskutovali, jak nejlépe zlepšit spojení I.T.T. s gestapem a jeho vylepšení celého nacistického systému telefonů, dálnopisů, leteckých interkomů, ponorkových a lodních telefonů, elektrických bójí, poplašných systémů, rádiových a radarových součástek a rozbušek pro dělostřelecké granáty, stejně jako bombardérů Focke-Wulf, které zabíjely tisíce Američanů. Opět cynické vlastizrádné kšeftaření Američanů a nacistů.
Baron Kurt von Schröder
Díky Kurtu von Schröderovi měla I.T.T. přístup k samotnému srdci nacistické mocenské elity. Kdo byl vlastně Schröder? Baron Kurt von Schröder se narodil v roce 1889 v Hamburku ve staré, zavedené německé bankovní rodině. Dřívější člen rodiny Schröderů se přestěhoval do Londýna. Tady založil bankovní firmu J. Henry Schröder v Londýně, a J. Henry Schröder Banking Corporation v New Yorku. Kurt von Schröder se spojil s Hitlerem a prvními nacisty. Zastupoval německé průmyslníky a výrobce zbraní a pracoval pro ně. Ihned po nástupu nacistů k moci v roce 1933 se Schröder stal německým zástupcem v Bance pro mezinárodní platby ve Švýcarsku. Stal se také šéfem skupiny soukromých bankéřů, kteří radili německé Říšské bance. Heinrich Himmler jmenoval Schrödera vedoucím skupiny SS a Himmler se na oplátku stal významným členem Kepplerova kruhu. V roce 1938 se německým finančním zástupcem ve Velké Británii stala Schroder Bank v Londýně. Tu na finančních jednáních zastupoval její generální ředitel (a pozor, ředitel Bank of England) F. C. Tiarks. Do začátku druhé světové války získal baron Schröder tímto způsobem impozantní seznam politických a bankovních konexí. Právě Schröder zastupoval po roce 1933 zájmy I.T.T. v nacistickém Německu. V polovině 30. let se mezi Wall Streetem a Schröderem vytvořilo další spojení, tentokrát prostřednictvím Rockefellerů. V roce 1936 se činnost v oblasti cenných papírů, kterou se zabývala bankovní společnost J. Henryho Schrödera v New Yorku, spojila do nové investiční bankovní společnosti Schröder, Rockefeller & Company se sídlem na Wall Street 48. Carlton Fuller ze Schroder Banking Corporation se stal prezidentem a Avery Rockefeller, syn Percyho Rockefellera, bratra Johna D. Rockefellera, viceprezidentem.
Westrick, Texaco a I.T.T.
Společnost I.T.T. měla ještě jedno spojení s nacistickým Německem a to prostřednictvím německého advokáta Gerharda Westricka. Westrick patřil k vybrané skupině Němců, kteří prováděli špionáž v Americe během první světové války. Do této skupiny patřili nejen Kurt von Schröder a Westrick, ale také Franz von Pape a doktor Heinrich Albert. Albert, údajně německý obchodní atašé v Americe za první světové války, měl ve skutečnosti na starosti financování von Papenova špionážního programu. Po první světové válce Westrick a Albert založili advokátní kancelář Albert & Westrick. Specializovala se na reparační půjčky na Wall Streetu a bohatě z nich profitovala. Firma Albert & Westrick se starala o německou část bankovních půjček J. Henryho Schrödera. Zatímco firma Johna Fostera Dullese Sullivan and Cromwell v New Yorku se starala o americkou část Schröderových půjček. John Foster Dulles byl bratrem Allana Dullese, šéfa pozdější CIA. Vidíme tu nasvícené úhly mezi kruhy na Wall Streetu, rozvědkami, megakorporacemi, bankami a nacistickým Německem. Naprosto jasné obrysy. Těsně před druhou světovou válkou se špionáž opakovala. Westrick přijel do Ameriky v roce 1940, údajně jako obchodní atašé, ve skutečnosti však jako Ribbentropův osobní zástupce. K proudu návštěvníků vlivného Westricka patřili významní ředitelé amerických ropných a průmyslových firem. To Westricka přivedlo do pozornosti FBI. Westrick se v této době stal ředitelem všech operací I.T.T. v Německu, aby ochránil zájmy této společnosti během očekávaného zapojení Ameriky do evropské války. Westrick se mimo jiné snažil přesvědčit Henryho Forda, aby přerušil dodávky do Velké Británie. Westrick zastupoval i další americké firmy, včetně Underwood Elliott Fisher, majitele německé společnosti Mercedes Buromaschinen, Eastman Kodak, který měl v Německu dceřinou společnost Kodak, a International Milk Corporation s dceřinou společností v Hamburku. Mezi Westrickův největší obchod patřila smlouva o dodávkách ropy pro německé námořnictvo, kterou sjednal s Torkildem Rieberem, předsedou představenstva společnosti Texaco. Texas Company měla svou flotilu tankerů a v roce 1933 měla obrovskou mezinárodní moc. Texaco se spojila se Standard Oil of California v Saúdské Arábii a v Bahrajnu v Perském zálivu. Tam získala monopol díky tajným dohodám s místními vládci a japonskými a německými zájmy v těchto oblastech.
Texaco, Standard Oil, nacisté a Arabové
Samotná Saúdská Arábie měla s Hitlerem spletité hospodářské a politické vazby. 8. června 1939 přijal Ribbentrop v Berlíně Chálida al-Húda al-Karkáního, královského poradce Ibn Saúda. Ribbentrop vyložil Chálidovi své obecné sympatie vůči arabskému světu. Zdůraznil, že Německo a Araby spojuje společný nepřítel v podobě Židů. Chálid odpověděl, že Ibn Saúd přikládá největší význam navázání vztahů s Německem. Ribbentrop se obával, že by Ibn Saúd mohl mít zvláštní vztah k anglickému králi. Tato skutečnost byla totiž v tehdejším tisku přetřásaná. Chálid Ribbentropa uklidnil. Zdůraznil, že král nenávidí Brity, kteří ho obkličují. Chálid naopak prohlásil, že Ibn Saúd sympatizuje s Mussolinim. Rozhovor skončil pozdravy a Heil Hitler. 17. června 1939 v 15:15 přijal Hitler Chálida al-Húda na Berghofu. Přijetí byla věnována celosvětová pozornost. Celá Evropa se shodla na tom, že toto setkání bylo ranou pro Británii. V jejím důsledku poskytla Říšská banka Ibn Saúdovi z Hitlerovy osobní pokladny úvěr ve výši jeden a půl milionu říšských marek na nákup 8 000 pušek, 8 milionů nábojů, lehkých protiletadlových děl, obrněných automobilů, speciálního mercedesu pro krále a budovy pro muniční továrnu. Brzy potom Emil Puhl zařídil další půjčku ve výši 6 milionů marek, která byla splácená ve splátkách po zbytek války. Tato ujednání platila od 28. listopadu 1941, kdy se Hitler v Berlíně setkal s jeruzalémským velkým muftím. Velký Muftí byl jedním z nejzarytějších nepřátel Židů. Velký muftí s pověřením arabského světa vyjádřil Hitlerovi svůj obdiv a jmenoval stejné nepřátele. Angličany, Židy a komunisty. Slíbil, že zaručí pomoc ve válce sabotážemi a revolučními činy. Nabídl, že ze všech dostupných muslimských mužů ve vojenském věku sestaví arabskou legii. Ibn Saúd pověřil svého osobního zástupce Rašída Alího El-Kiláního, aby ho v Berlíně nadále zastupoval a oslovoval tamní muslimskou společnost. Bylo jasné, že Němci poskytnou veškerou praktickou pomoc arabským zemím výměnou za arabskou podporu Němcům. Míru této spolupráce odhalily odtajněné dokumenty německého ministerstva zahraničí. Doktor Fritz Grobba, německý ministr pro Irák, řídil z obchodu s koberci v Bagdádu špionážní kruhy, dotoval arabské noviny a kluby v saúdskoarabském hlavním městě Džiddě. Jako špionážní a propagandistická agentura fungovala v Džiddě německá TransOcean News Agency. V Saúdské Arábii sídlil nacistický špion Waldemar von Oppenheim, donedávna působící v Americe a Sýrii. Mnoho nacistů sem proudilo v přestrojení za turisty nebo techniky. Stavěli silnice a budovali továrny. Zakládali německo-arabské spolky a učili se arabsky, aby mohli oslovovat davy a vybičovat je k fanatické podpoře Hitlera. V Saúdské Arábii byli fanatičtí Arabové na německých univerzitách a školách školení jako nacisté. Na tomto místě se setkáváme s pozdějším bosenským vůdcem. Alija Izetbegovič zahájil svou kariéru jako náborář pro stranu SS Handschar. Tuto stranu SS Handschar založil nacistický vůdce SS Heinrich Himmler pro bosenské muslimy. Vedl ji navíc antisemitský jeruzalémský muftí. Mapujeme úzkou spolupráci mezi nacisty a Araby. Tato spojení kryli Američané, protože Texaco, která se spojila se Standard Oil of California, tu měly své zájmy. Šlo o mocné blízkovýchodní společnosti působící v Saúdské Arábii, Sýrii, Iráku a Íránu. Do toho vstupoval i obrovský vliv Británie v tomto regionu. Právě tady se střetávaly zájmy všech mocností světa, které proti sobě oficiálně válčily, ale neoficiálně spolupracovaly. Němci, Arabové, Britové a Američané. Finančním ramenem byla Banka pro mezinárodní platby ve Švýcarsku. Ropným ramenem byl zase Blízký východ překypující ropou. Nádherný příklad cynických důsledků válek a pokryteckého předstírání nepřátelství. Nicméně zpět k Texaco. Texaco také zásobovala Franca ve španělské občanské válce. Převážela ropu z Galvestonu do Bordeaux ve Francii a odtud do Španělska. Po roce 1939 tankery Texaca proplouvaly britskou blokádou, aby tankovaly palivo pro nacistické ponorky. Současně posílaly další na pomoc nacistickým korporacím v Jižní Americe. V roce 1940 Texaco úzce spolupracovala s německým zástupcem texaské společnosti Nikolausem Bensmannem, který byl placeným špionem synovce Hermanna Schmitze z IG Farbenu, Maxe Ilgnera. Všechny tyto aktivity byly zveřejněné 12. srpna 1940. Skandál ale tuto činnost nezastavil.
Henry Ford a nacisté
Henry Ford byl kdysi v populárních anketách hodnocený jako třetí největší muž v dějinách. Hned za Napoleonem a Ježíšem Kristem. Jeho bohatství lze posoudit podle toho, že když bylo jeho synu Edselovi jednadvacet let, vzal otec chlapce do soukromého trezoru a dal mu milion dolarů ve zlatě. Henry Ford do roku 1940 ovládal více než polovinu amerického automobilového trhu. V prvních letech 20. století jeho slavný Model T, vůz obyčejného člověka, způsobil revoluci v zemi. Ford Hitlera obdivoval od samého počátku, kdy byl budoucí vůdce ještě bojovným a obskurním fanatikem. S Hitlerem sdílel fanatickou nenávist k Židům. Poprvé se ke svému antisemitismu přihlásil v roce 1919 v New York Worldu:
"Za každou válkou stojí mezinárodní finančníci. Jsou tím, čemu se říká mezinárodní Židé: Židé jsou hrozbou. Němci-Židé, Francouzi-Židé, Angličané-Židé, Američané-Židé… Židé jsou hrozbou."
V Německu Hitler pronášel totožné názory. V roce 1920 Ford zařídil, aby se jeho Dearborn Independent, který poprvé vyšel v roce 1918, stal platformou pro jeho nenávist k Židům. První antisemitské číslo z 22. května neslo titulek MEZINÁRODNÍ ŽIDÉ: PROBLÉM SVĚTA. Častým přispěvatelem byl Rus Boris Brasol. Boris Brasol byl postupně agentem ruského cara Mikuláše druhého a americké vojenské rozvědky, později se stal nacistickým špionem. 20. prosince 1922 přinesl deník New York Times zprávu, že výrobce automobilů Henry Ford financuje nacionalistické a antisemitské hnutí Adolfa Hitlera v Mnichově. Současně se berlínské noviny Berliner Tageblatt obrátily na amerického velvyslance v Berlíně, aby vyšetřil a zastavil zasahování Henryho Forda do německých vnitřních záležitostí. Na stěnách Hitlerovy osobní kanceláře byl vystavený portrét Henryho Forda. V New York Times se psalo:
"Stěnu za stolem v Hitlerově soukromé kanceláři zdobí velký obraz Henryho Forda. V předsíni je velký stůl pokrytý knihami, z nichž téměř všechny jsou překladem knihy, kterou napsal a vydal Henry Ford."
Henry Ford tyto ranné nacisty financoval. Tyto Fordovy prostředky použil Hitler k podnícení bavorského povstání. Povstání se nezdařilo, Hitler byl zajatý a následně postavený před soud. Hitler dostal za svou bavorskou revoluční činnost mírný trest v pohodlném vězení. Odpočinek od aktivnější činnosti mu umožnil napsat Mein Kampf. V této knize Hitler použil několik doslovných překladů z knihy Henryho Forda Mezinárodní Žid, kterou vydal o rok dříve. Ještě v roce 1945 byla Fordova kniha hojně šířená v Latinské Americe a arabských zemích. Už v roce 1923 Hitler v rozhovoru pro Chicago Tribune řekl:
"Přál bych si, abych mohl do Chicaga a dalších velkých amerických měst poslat na pomoc některé ze svých úderných oddílů."
Henry Ford byl jedním z mála lidí, kteří byli v Mein Kampfu vyzdvihovaní. Při Hitlerově procesu v roce 1924 vypověděl Erhard Auer z bavorského sněmu, že Ford dal Hitlerovi peníze. Ford vytvořil klíčové vazby mezi nacisty už v rané fázi. Předsedou představenstva společnosti Ford jmenoval doktora Heinricha Alberta. Byl to partner Gerharda Westricka. Před nějakou dobou jsem o tom hovořil. Po první světové válce Westrick a Albert založili advokátní kancelář Albert & Westrick. Specializovala se na reparační půjčky na Wall Streetu a bohatě z nich profitovala. Firma Albert & Westrick se starala o německou část bankovních půjček J. Henryho Schrödera. Zatímco firma Johna Fostera Dullese Sullivan and Cromwell v New Yorku se starala o americkou část Schröderových půjček. John Foster Dulles byl bratrem Allana Dullese, šéfa pozdější CIA. A Henry Ford jmenoval do čela představenstva společnosti Ford jednoho z těchto dvou prominentních nacistů z advokátní firmy, která byla dvojčetem firmy bratrů Dullesových v Americe, Heinricha Alberta. Musíme chápat tyto zásadní spojující prvky. Firma Johna Fostera Dullese Sullivan and Cromwell v Americe, Albert & Westrick v Německu. Jeden z jejích partnerů, Heinrich Albert, zasedl v čele správní rady Fordovy společnosti. V roce 1928 Henry Ford spojil svá německá aktiva s aktivy chemického kartelu IG Farben. Významný podíl, 40% německé společnosti Ford Motor AG, byl převedený na IG Farben. Carl Bosch z IG Farben se stal šéfem společnosti Ford Motor AG v Německu. Současně se v Americe Fordův syn Edsel Ford stal členem představenstva americké pobočky IG Farben. Takto to měli rozdělené. Samotný Henry Ford byl mezi elitou Wall Streetu často považovaný za záhadu. Po mnoho let ve 20. a 30. letech byl Ford všeobecně známý jako nepřítel finančního establishmentu. Ford obviňoval Morgana a další z toho, že využívali válku a revoluci jako cestu k zisku a svůj vliv ve společenských systémech jako prostředek osobního vzestupu. V roce 1938 Henry Ford ve svých veřejných prohlášeních rozdělil finančníky na dvě třídy. Na ty, kteří profitovali z války a využívali svého vlivu k vyvolání války za účelem zisku a na konstruktivní finančníky. Do této druhé skupiny zařadil i rodinu Morganů. To potvrdil i v rozhovoru pro New York Times v roce 1938:
"Existuje konstruktivní a destruktivní Wall Street. Dům Morganů představuje konstruktivní. Pana Morgana znám už mnoho let. Podporoval Thomase Edisona, který byl také mým dobrým přítelem. Kdyby bylo po jejich, byli bychom teď ve válce. Chtějí válku, protože na takových konfliktech vydělávají – na lidském utrpení, které války přinášejí."
Jenže když se podíváme za tato veřejná prohlášení, zjistíme, že Henry Ford a jeho syn Edsel Ford stáli v čele amerických podnikatelů, kteří se pakovali na obou stranách. Pokud použiju Fordovu terminologii, tak Ford patřil mezi destruktivní Wall Street. Byl to právě Henry Ford, kdo ve 30. letech postavil první moderní automobilku v Sovětském svazu v Gorkém a kdo v 50. a 60. letech vyráběl nákladní automobily, které Severní Vietnamci používali k přepravě zbraní a munice proti Američanům. To je další kus utajované historie. Přibližně ve stejné době byl Henry Ford také nejznámějším Hitlerovým zahraničním podporovatelem. Za tuto dlouhodobou podporu byl ve 30. letech odměněný nejvyšším nacistickým vyznamenáním pro cizince. V praxi zjišťujeme, že Ford vědomě profitoval na obou stranách druhé světové války. Z francouzských a německých závodů vyrábějících se ziskem vozidla pro wehrmacht a z amerických závodů vyrábějících se ziskem vozidla pro americkou armádu. V srpnu 1938 obdržel Henry Ford Velkokříž německého orla, nacistické vyznamenání pro zasloužilé cizince. Deník New York Times napsal, že to bylo poprvé, co byl Velkokříž udělený v Americe a že se tak stalo u příležitosti 75. narozenin Henryho Forda. Henry Ford po setkání s Gerhardem Westrickem v roce 1940 odmítl vyrábět letecké motory pro Anglii. Místo toho stavěli dodávky pětitunových vojenských nákladních automobilů, které byly páteří německé armádní dopravy. Navzdory nedostatku pneumatik zařídili jejich dodávku do Německa. Henry Ford vždycky pamatoval na Hitlerovy narozeniny a posílal mu ročně 50 000 říšských marek. Jeho Fordův šéf v Německu byl zodpovědný za prodej vojenských dokumentů Hitlerovi. V roce 1941 Ford přijal Charlese Lindbergha jako člena svého výkonného štábu. Lindbergh patřil k nejhlasitějším Hitlerovým stoupencům. Ford stejně jako Rockefellerova Chase Bank působil ve Francii v podpoře nacistů. Správa Fordových zájmů byla v rukou pařížského finančníka Maurice Dollfusse, který měl užitečné kontakty s Worms Bank a Bankou pro mezinárodní platby ve Švýcarsku. Dollfuss poskytl velkou část finančních prostředků pro novou šedesátihektarovou automobilku Ford v Poissy, 15 km od Paříže v okupované zóně. Pod Dollfussovým vedením začala továrna v Poissy v roce 1940 vyrábět letecké motory a dodávat je německé vládě. Vyráběla také nákladní automobily pro německou armádu. V červenci 1942 dorazily do Washingtonu zprávy od Forda z Francie o jeho aktivitách ve prospěch nacistů v Evropě. Usvědčující informace byly okamžitě pohřbené. Dodnes lze ve Washingtonu dohledat jen část známé dokumentace. Méně známá je skutečnost, že Ford rozšířil své válečné aktivity také do severní Afriky. V prosinci 1941 byla ve Francii zaregistrovaná nová společnost Ford-Afrique, která získala veškerá práva bývalé anglické Ford Motor Company. Působila v Alžírsku, Tunisku, Francouzském Maroku, Francouzské rovníkové oblasti a Francouzské západní Africe. Severní Afrika byla pro britský Ford nedostupná a tak byla tato nová společnost Ford Company registrovaná ve Francii okupované Němci. Tím tuto mezeru v Africe zacelila. Ředitelé byli pronacističtí a patřili k nim Maurice Dollfuss, a Roger Messis. Tyto Fordovy továrny v Africe vyráběly nákladní a obrněné automobily pro Rommelovu armádu. Vedle Evropy a Afriky Ford také podnikal v Jižní Americe. 29. května 1942 odeslala Ford Motor Company v Edgewateru v New Jersey šest nákladů automobilů José Mollovi z Chile, který byl zařazený na černou listinu. Dalším příjemcem byla nepřátelská korporace Lilienfeld v Bolívii, která se také ocitla na černé listině. Stručně řečeno, existují doklady o tom, že společnost Ford Motor Company pracovala na obou stranách druhé světové války. Příběh Forda ale Washington utajil, zřejmě jako téměř všechno, co se mohlo dotknout finanční elity z Wall Streetu.
Závěr
To je všechno k první epizodě trojdílného cyklu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Co uslyšíte ve třetí poslední části? Podívám se na konkrétní fondy financování Hitlera. Mezi nimi najdeme i peníze z plzeňských Škodových závodů. To jsem vykutal v archivech v rámci interpelace jednoho francouzského poslance, bude to velmi zajímavé. Podívám se na spolupráci prominentního nacisty Fritze Thyssena a rodinného klanu Harrimanových, kteří zaměstnávali i známého Prescotta Bushe v Union Banking Corporation. Protože je to notoricky známá skutečnost, nebudu to ale rozebírat příliš podrobně. Pak se podívám na konkrétní fondy, osoby a částky ve vztahu k nacistickému puči v březnu 1933. Kdo zaplatil požár v Reichstagu? Pak se podívám na osobu Ernsta Hanfstaengla, který byl přítelem Adolfa Hitlera i Franklina Roosevelta. Budu se dostávat k vrcholu a proto se zaměřím na nacistický vnitřní kruh, tedy samotné jádro nacistů s napojením na Wall Street. V tomto kontextu je také důležitá Rockefellerova Chase Bank v Evropě, ale i Jižní Americe. Nakonec veškerá zjištění z těchto tří epizod shrnu v krátké rekapitulaci a vytvořím jasný závěr.