Haiti je ostrovním státem ve Velkých Antilách v Karibském moři. Tato malá země se nachází v západní části ostrova Hispaniola, na východě hraničí s Dominikánskou republikou.Směrem na západ od Haiti se nacházejí ostrovní státy Kuba a Jamajka, na jihu za Karibským mořem Kolumbie a Venezuela. Na severu a severovýchodě Haiti sousedí přes moře se souostrovím Bahamy, a ještě dále na sever se Spojenými státy.
Tento ostrov byl poprvé objevený Kryštofem Kolumbem roku 1492. Tehdy dostal název Hispaniola. Od počátku 16. století do roku 1697, kdy východní část ostrova zabrala Francie, byl španělskou kolonií pod názvem San Domingo. Haiti bylo založené v roce 1804 po revoluční válce vedené Afričany, která trvala dvanáct let proti Francii, Anglii a Španělsku s podporou Ameriky.
Přesto Američané vedení Alexandrem Hamiltonem uznali nový režim na Haiti po revoluci 18. listopadu 1803. Za vlády Thomase Jeffersonaovšem Američané toto diplomatické uznání odvolaly pod tlakem majitelů otroků, kteří se obávali rozšíření haitského povstání na americkou pevninu, a odmítaly uznat nezávislost Haiti až do roku 1862.
Na Haiti a v sousední Dominikánské republice, která s Haiti sdílí ostrov Hispaniola, došlo k četným blokádám a přímým vojenským zásahům. Francie výměnou za diplomatické uznání Haiti donutila tento karibský stát zaplatit "odškodné" za zničení cukrových plantáží a dalšího majetku ve vlastnictví francouzských koloniálních otrokářů. Následně Washington na Haiti několikrát vojensky zasáhl. V letech 1915 až 1934 zemi okupoval, dále to budu podrobně probírat, a v letech 1957 až 1986 Washington podporoval diktatury Francoise a Jeana-Clauda Duvalierových na základě logiky studené války, že Haiti může být karibskou "protiváhou" komunistické Kuby.
Od pádu Duvaliera mladšího americká vláda stále zasahuje do haitských záležitostí – nabízí a stahuje pomoc, provádí hospodářskou blokádu a zadržuje a repatriuje uprchlíky směřující do Ameriky podle toho, kdo je v hlavním městě Port-au-Prince u moci a zda se podřizuje linii Washingtonu. Po konci éry Duvalierovy vlády v roce 1986 bylo Haiti zmítané vojenskými puči. V kritickém období mezi lety 1991 až 1994 panoval na Haiti totální chaos, který zemi naprosto destabilizoval. K němu se brzy dostaneme. Vojenská junta byla na konci roku 1994 po vojenské intervenci Spojených Států donucená předat moc civilní vládě a moci se ujal znovu řádně zvolený katolický kněz Jean-Bertrande Aristide. Poté proběhly parlamentní i prezidentské volby.
Nicméně, moderní historie Haiti je velmi zásadní pro pochopení pohnutých dějin tohoto ostrova v Karibiku. Proto si pojďme povědět něco o jeho minulosti, abychom pochopili vzdor, bídu a utrpení běžných obyvatel tohoto nejchudšího koutu na západní polokouli.
National City Bank
Než se vypravíme na fascinující pouť do minulosti Haiti ve světle trvalé a brutální americké kolonizace tohoto ostrova, je důležité si něco povědět o historii americké City Bank. Americká City Bank totiž pronikla na Haiti prostřednictvím investic do haitské Banque Nationale, která vydávala měnu a emise od roku 1914. Jaká je ale historie samotné City Group na Haiti? City Bank byla založená v roce 1812 a je předchůdkyní současné nadnárodní investiční bankovní a finanční společnosti Citygroup Incorporated. Na počátku 20. století se ji její manažeři snažili přeměnit z úspěšné domácí komerční banky na mezinárodní finanční instituci, která by mohla konkurovat dominantním evropským bankovním domům.
Jedním z prvních cílů internacionalizace City Bank bylo Haiti. Jednalo se o součást širšího úsilí o vstup do oblasti Latinské Ameriky a Karibiku, které našlo podporu na ministerstvu zahraničí. Spojené státy tehdy prováděly politiku "dolarové diplomacie" a snažily se pomocí finančních prostředků zajistit v regionu politickou stabilitu.
První investice City Bank na Haiti se uskutečnily v roce 1910, kdy se podílela na financování projektů přístavů a železnic. Tyto počáteční investice využila jako odrazový můstek k převzetí kontroly nad haitskou ekonomikou a finančním systémem, zejména prostřednictvím Banque Nationale d’Haiti, soukromé emisní banky kontrolované francouzskými a německými zájmy.
S tím, jak rostly investice City Bank na Haiti a Národní banky, rostlo i jejich zapojení do vnitřních záležitostí Haiti. Manažeři City Bank se stali důležitými spojkami pro ministerstvo zahraničí, pokud jde o haitskou politiku v období, kdy zemí zmítaly vnitřní frakce a rušivé tlaky francouzských, německých a amerických politických a obchodních zájmů.
Manažeři City Bank Roger L. Farnham a John H. Allen byli v tomto ohledu kritičtí. V jednu chvíli si Johna Allena zavolal na schůzku na ministerstvo zahraničí William Jennings Bryan, a požádal ho, aby vysvětlil historii Haiti a současné politické klima. John Allen popsal zemi, jejíž občané jsou potomky dříve zotročených Afričanů, ale jejíž kultura je silně ovlivněná Francií. William Bryan údajně v reakci na to zvolal: "Bože můj, jen si to představte. Negři mluvící francouzsky!".
Bryanovy poznámky nebyly tehdy nijak neobvyklé. Nejenže odrážely pocity, které v té době vůči Haiti chovala většina Američanů, ale vypovídaly také o zvláštních rejstřících opovržení vůči této zemi v samotné City Bank. Pro Allena, Farnhama a další pracovníky City Bank představovalo obyvatelstvo Haiti, stejně jako většina obyvatel Karibiku a Střední Ameriky, méněcennou rasu, jejíž biologické vady byly ještě umocněné degenerací a únavouzpůsobenou klimatem tropů.
Ve svých depeších z Haiti, John Allen osciloval mezi popisem Haiťanů jako nespoutaných divochů a nevinných, ale nevědomých dětí. Jak jednou napsal v časopise The Americas:"Temné miliony obyvatel Haiti mohou být pro Spojené státy hrozbou, ale pod moudrým a promyšleným vedením se mohou vyvinout v sebeúctyhodný a důstojný národ, který by snad mohl pomoci při řešení jednoho z největších problémů, který před námi dnes stojí, totiž budoucnosti barevné rasy."
Haiti bylo podle manažera City Bank Johna Allena "skutečně panenským územím připraveným na to, aby mu vedoucí mysl bílého muže pomohla dostat se zpět do podmínek existujících v době, kdy, jak nám říká historie, bylo Haiti nejbohatší ze všech francouzských kolonií."
Další manažer City Bank Roger Farnham popsal haitské masy jako "nic jiného než odrostlé děti". Stejně jako John Allen věřil, že k obnově Haiti může dojít jen díky paternalistické péči Ameriky, a že k samosprávě černochů může dojít jen díky zásahu bělochů. Roger Farnham tvrdil, že haitský lid "musí být poučený".
Tyto úvahy stály v pozadí memoranda o Haiti, které Roger Farnham napsal v roce 1914 pro ministra zahraničí Williama Bryana. Memorandum známé jako "Farnhamův plán" tvrdilo, že vnitropolitické konflikty na Haiti lze vyřešit pouze převzetím země silnějším národem, a že takové převzetí by většina Haiťanů uvítala, protože jsou zvyklí na silné muže u moci. Farnhamův plán byl sice výzvou k americké vojenské intervenci, ale zároveň byl prostředkem, jak by americká armáda mohla být využitá k ochraně finančních a obchodních zájmů City Bank na Haiti. City Bank pracovala na tom, aby se intervence stala nevyhnutelnou. Využívala Národní banku k manipulaci s cenou gourde, haitské národní měny, zadržovala platy ve státní správě a připravovala vládu o její provozní rozpočet.
V roce 1914 došlo k naprosté drzosti amerického diktátu. City Bank totiž nařídila převézt haitské zlaté rezervy z trezorů Banque Nationale na Wall Street na palubě americké bitevní lodi. Jen si to představte. Jako kdyby Američané připochodovali do Prahy, do české centrální banky, přikázali vynést všechno zlato, které by si pak odvezli do trezorů na Wall Streetu. Něco neslýchaného, totální zpochybnění národní suverenity. Jak jinak to mohli chápat Haiťané? Prostě gangsteři s kolťákem u pasu, připravenou námořní pěchotou a vraždícími komandy, pokud země nebude poslouchat a dobrovolně jim zlato nevydá.
V roce 1915 byla svrchovanost Haiti zcela zničená, když byl účinně realizovaný Farnhamův plán s vyloděním americké námořní pěchoty, což bylo zdůvodněno vnitropolitickými nepokoji na Haiti, údajnou hrozbou Německa v Karibiku a snahou chránit americké zájmy. Tomuto vylodění americké námořní pěchoty se budu věnovat od další kapitoly v rámci dějin Haiti.
Americká vojenská okupace Haiti fungovala jako záruka za investice City Bank v této zemi. V roce 1922 byly francouzské a německé zájmy v haitské Banque Nationale eliminované, a banka přešla pod úplnou kontrolu City Bank. Byl zregulovaný výběr cel, což zajistilo splácení dluhopisů na železniční a přístavní projekty banky, a zároveň bylo odstraněné politické riziko pro investory z úvěru banky ve výši 30 milionů dolarů poskytnutého zemi.
Z okupace profitoval zejména manažer City Bank Roger Farnham, který jako správce jedné z haitských železnic obdržel značnou výplatu a roční plat. Jeden z bankéřů City Bank sice popsal Haiti jako "malý, ale výnosný kousek byznysu", ale tyto zisky přišly haitský lid draho. Jejich obchod se zapsal do účetní knihy násilím – brutálním potlačením řady rolnických povstání, po kterých zůstaly desítky vypálených vesnic, tisíce mrtvých Haiťanů a další stovky uvězněných nebo nuceně nasazených na těžké práce, které připomínaly doby otroctví.
Okupace trvala devatenáct let, do roku 1934, a skončila jen díky protestnímu hnutí v celé zemi a nepříznivé publicitě City Bank v samotné Americe. Zatímco mariňáci byli v roce 1934 stažení, Banque Nationale zůstala pod přímou kontrolou City Bank až do roku 1941, kdy byla prodána haitské vládě za půl milionu dolarů. I po roce 1941 však Banque Nationale nadále řídili lidé jmenovaní City Bank,která nadále působila jako její mezinárodní korespondenční banka.
City Bank ovšem neoperovala pouze na Haiti. Jak jsem naznačil, jednalo se o širší zájmy drancování a kolonizování celého Karibiku americkým kapitálem z Wall Streetu. City Bank se angažovala také třeba na Kubě, v Dominikánské republice, Portoriku a Panamě, ale také v zemích, jako je Argentina. V těchto zemích také neoperovala pouze samotná City Bank. Třeba Chase Manhattan působila na Kubě a v Panamě a Brown Brothers zase v Nikaragui. Nikaragua byla ve dvacátých letech 20. století kvůli míře kontroly skutečně označovaná jako "republika Brown Brothers", což komentoval ředitel jedné z tamních dceřiných společností W. Bundy Cole: "Nemyslím si, že by nějaký indián nebo černoch byl schopný samosprávy."
Před několika lety třeba City Bank kompletně převzala portorické dluhy a veřejné služby po hurikánu Maria, ale tomu se budu věnovat v kapitole o geoinženýringu. Pojďme se ale vypravit na další fascinující pouť haitské historie ve světle americké kolonizace a drancování země.
Převrat 1915 a generál Smedley Butler
Od druhé světové války bylo na celém světě zavražděno více než 20 hlav států. Jen na západní polokouli jsou na tomto seznamu země jako Bolívie, Nikaragua, Dominikánská republika a Grenada.
V roce 1946 byl bolivijský prezident Gualberto Villaroel zabitý lynčem v La Pazu. V roce 1956 byl zavražděný nikaragujský prezident Anastasio Somoza. V roce 1961 byl zastřelený silný muž Dominikánské republiky Rafael Trujillo Molina; mezi jeho vrahy byl i jeden z jeho generálů. V roce 1983 byl místními ozbrojenci zabitý grenadský premiér Maurice Bishop. O šest dní později vedly Spojené státy invazi a svrhly režim, který se pokusil Bishopa nahradit.
K dalším významným hlavám států, které zemřely násilnou smrtí od roku 1945, patří indický vůdce Mohandás Gándhí, irácký král Fajsal, pákistánský premiér Liakát Alí Chaný, jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem, jihoafrický premiér Henrik Verwoerd, íránský prezident Mohammed Alí Radžaj a premiér Hojjatoleslám Mohammed Džavád Bahonar, egyptský prezident Anvar Sadat, nově zvolený libanonský prezident Bešír Gemajel, indická premiérka Indira Gándhíová, švédský premiér Olof Palme a samozřejmě americký prezident John Kennedy. Přesto má Haiti obzvláště násilnou minulost.
V červenci 1915 byl haitský prezident Vilbrun Guillaume Sam obklíčený na francouzském velvyslanectví povstaleckými silami. Povstalci měli širokou podporu obyvatelstva. Nebyl to žádný šok, protože Sam byl známý jako zuřivý, mstivý hrdlořez, který se násilím zmocnil vlády a zavraždil stovky svých politických nepřátel, než se dal na útěk. Když ho rozzuřený dav konečně našel krčícího se na půdě, rozsekal svého prezidenta na kusy.
Ostrovní stát Haiti, kdysi známý jako "perla Antil", tehdy vystřídal během čtyř let sedm prezidentů, ze kterých většina byla zabitá nebo předčasně odstraněná. Venkovský sever byl pod kontrolou Cacos, povstaleckého hnutí, které převzalo svůj název od křiku domorodého ptáka. Ačkoli byli Cacos všeobecně vykreslovaní jako skupina vraždících banditů, byli v podstatě nacionalisté a snažili se vzdorovat kontrole cizinců, zejména Francie, Ameriky a malé menšině mulatů, kteří tehdy ovládali haitskou ekonomiku.
Haiti, vedené povstalci a rolníky, bylo pro Spojené Státy, které považovaly tento národ za pouhý ohrožený investiční majetek, nepřijatelné. Jak jsem popisoval v předchozí kapitole, americká National City Bank tehdy kontrolovala haitskou národní banku a železniční systém země. Američtí cukrovarničtí baroni považovali bohaté plantáže na Haiti za slibné cíle, na které si brousili zuby.
A tak se 29. července 1915, po několika týdnech pozorování z křižníků kotvících u pobřeží, vylodily dva pluky americké námořní pěchoty. Jejich prvotním cílem bylo zajistit, aby byl do čela státu dosazený americký kandidát, senátor Philippe Sudre Dartiguenave. O necelé dva týdny později, v srpnu 1915, byly uspořádané předčasné volby.
Jistě si vzpomínáte na amerického generála Smedleyho Buttlera. Toho jsem probíral v pořadu „Vybělená historie“, v jeho druhé části, ve které jsem popisoval chronologii, jak Američané připravili fašistický převrat v roce 1933. Tehdy skupina největších amerických podnikatelů, včetně třeba Prescotta Bushe, nashromáždili obrovské množství finančního kapitálu, najali půlmilionovou armádu žoldáků, byli připravení svrhnout prezidenta Franklina Roosevelta spolu s americkým Kongresem, a nastolit svou vlastní fašistickou vládu. Přípravu tohoto obrovského převratu předčasně odhalil právě generál Smedley Butler. Tenzašel ale ještě dál a bez servítků vypověděl o tom, co Američané prováděli dříve, a čeho on byl součástí:
"Strávil jsem 33 let u námořní pěchoty, většinu času jsem byl prvotřídním svalovcem pro velký byznys, pro Wall Street a pro bankéře. Stručně řečeno, byl jsem vyděračem a gangsterem kapitalismu. Účet za to nese široká veřejnost. Tento návrh zákona skládá strašlivé účty. Nově umístěné náhrobky, zohavená těla. Zničené mysli. Zlomená srdce a domovy. Ekonomická nestabilita. Zpátečnické zdanění pro generace a generace. Válka byla z velké části otázkou peněz. Bankéři půjčovali peníze cizím zemím, a když je nemohly splatit, prezident na ně poslal námořní pěchotu. Vím to – byl jsem na jedenácti takových výpravách."
A tento generál Smedley Butler zavzpomínal také i na Haiti:"Když se v srpnu 1915 sešlo Národní shromáždění na Haiti, stála americká námořní pěchota v uličkách s bajonety, dokud se prezidentem nestal muž vybraný americkým ministrem“, vzpomínal tento hrdina námořní pěchoty, který vedl rozhodující vojenské tažení a v následujících dvou letech spravoval místní policejní síly na Haiti. "Nebudu říkat, že jsme ho tam dosadili my, ministerstvo zahraničí by mohlo mít námitky. Každopádně byl nasazený", napsal později Smedley Butler.
Byl tu ale pro Američany problém: velká část Haiti byla stále pod kontrolou Cacos, vedených armádním důstojníkem, který se stal vůdcem partyzánů. Jejich vůdcem byl Charlemayne Peralte. Přestože generál Smedley Butler začínal mít pochybnosti o americké politice ve Střední Americe a skutečný úkol armády viděl v pacifikaci obyvatelstva, vedl několik misí, které porazily malou a špatně vycvičenou povstaleckou armádu. Byly to šavle a starobylé pistole proti moderním zbraním a vycvičené námořní pěchotě.
Povstání partizánů Caco pokračovalo ještě několik let, i když okupační síly obrátily svou pozornost na stavbu silnic a další projekty. Tato vylepšení měla většinou za cíl povzbudit investice a usnadnit obranu venkova. V roce 1919 byl vůdce partizánů Caco, Peralte zavražděný americkým mariňákem. Vůdce povstalců se ale nakonec znovu stal symbolem demokratického hnutí z konce 80 let, které se spojilo a z původního katolického kněze Jeana Bertranda Aristida učinilo prvního demokraticky zvoleného prezidenta země v roce 1990. To ale předbíháme.
Mezi lety 1915 až 1934 ale americká okupace vedla ke zničení demokratického potenciálu Haiti, vytvoření represivního policejního aparátu a atmosféry vykořisťování, útlaku a rasismu, která připravila půdu pro mnohé z toho, co následovalo. V mnoha ohledech se jedná o archetypální příběh moderního imperiálního dobývání.
Ukončení demokracie
Necelé dva měsíce po invazi v roce 1915 podepsal prezident Dartiguenave smlouvu, která dávala Americe právo spravovat Haiti po dobu následujících 20 let. Jak vysvětlil Jules Archer v knize The Plot to Seize the WhiteHouse (Spiknutí s cílem zmocnění Bílého domu), haitská ústava byla později přepracovaná tak, aby byl odstraněný zákaz vlastnictví půdy cizinci. Američtí investoři mohli od nynějška kupovat úrodné oblasti a podnikat s plantážemi cukrové třtiny, kakaa, banánů, bavlny, tabáku a sisalu. Tato právní reforma umožnila úplné upevnění haitské oligarchie v následujících desetiletích a připravila půdu pro černošské nacionalistické povstání, které zmanipuloval prohnaný a brutální lékař Francois Duvalier, doživotní prezident Haiti.
Vedoucí představitelé ve Washingtonu se také v roce 1915 rozhodli nahradit malou a neefektivní haitskou armádu policejní jednotkou o síle 3000 mužů, kterou měl vycvičit generál Smedley Butler. Jako velitel haitského četnictva se stal generálmajorem a převzal pravomoci ministra vnitra. Nové síly, vedené výhradně důstojníky námořní pěchoty, stály Spojené Státy přibližně 1 milion dolarů ročně a nezodpovídaly se haitskému prezidentovi, ale americkému ministru zahraničí. Vysokou úctu, kterou haitští vojenští představitelé chovají k americkým vojenským činitelům, lze vysledovat v tomto počátečním dohledu, který se projevil, když se prezident Aristide snažil prosadit civilní kontrolu nad společným americko-haitským vojenským aparátem.
Přestože haitská armáda a policie byly reformované a někteří porušovatelé lidských práv byli odříznutí od moci, hlavní úkol amerických okupačních sil v 90 letech byl stejný: zabránit lidovému povstání.
Butlerova autobiografie Old Gimlet Eye, napsaná společně s Lowellem Thomasem, odhaluje podstatu tohoto amerického výtvoru, stejně jako všudypřítomný rasismus jeho doby. Nejtěžší prací pro domorodé četníky, napsal Butler, "bylo naučit se udržet boty na svých obrovských nohách. Když byli sami na obhlídce, často si domorodí četníci přehodili boty přes ústí svých pušek. Ale když měli obecenstvo, nosili své boty s hrdostí a chodili s rozmachem, tihle černí vojáci. S nablýskanými botami a knoflíky a klobouky nakrčenými nad jedním okem si vykračovali po ulici a hřáli se na obdivných pohledech upjatých černošských žen."
Počátkem roku 1916 bylo haitské četnictvo oficiálně začleněné do nové smlouvy s Amerikou. Mnoho předních Haiťanů, včetně ministra zahraničních věcí a většiny členů Národního shromáždění, už několik měsíců usilovalo o to, aby byla armáda podřízená domácí kontrole. Generál Smedley Butler to vysvětloval takto: "Protože jsme my, Američané, měli být zodpovědní za policejní síly, přirozeně jsme chtěli, aby byly pod naší kontrolou."
Tehdejší prezident Dartiguenave nakonec s americkým plánem souhlasil, nebo si to alespoň Butler myslel, a smlouva byla předaná do Washingtonu. Ale haitský prezident, postarší mulatský darebák, který vypadal jako "dobromyslný hroch" a měl chuť na mladé ženy, se pokusil od dohody odstoupit a tajně požádal úředníky ve Washingtonu, aby Smedleyho Butlera poslali domů.
Jeho intriky se nezdařily a Haiťané nadále využívali své demokratické instituce, aby si vynutili ruku Spojených Států. Protože ustanovení smlouvy bylo v rozporu se starou haitskou ústavou, jednalo se o novém dokumentu. Washington poslal "hrubý návrh" Dartiguenavemu a jeho kabinetu a naléhal na ně, aby schválili pokračování americké vojenské kontroly a zrušení jediné pozemkové politiky Haiťanů. Jak Smedley Butler vzpomínal: "žádný cizinec nemohl na Haiti držet půdu, pokud nebyl občanem Haiti, a nemohl se jím stát, pokud se neoženil s Haiťankou. To nás vylučovalo."
Ministr zahraničí ve spolupráci s Poslaneckou sněmovnou a Senátem mezitím připravoval zcela jiný dokument. Opozice doufala, že přijetím nové ústavy donutí Ameriku, aby se vzdala své moci a ponechala v platnosti omezení týkající se půdy.
Smedley Butler byl okamžitě předvolaný na schůzku s americkým velvyslancem a vlastním vojenským velitelem. Zprávou byl telegram z ministerstva zahraničí, ve kterém se uvádělo, že navrhovaná ústava je "nepřátelská" a nepřijatelná. Jejímu přijetí mělo být zabráněno. Jak Smedley Butler vzpomínal na tuto scénu, velitel jeho pluku plukovník Eli Cole mu vysvětlil, že američtí důstojníci do toho nemohou strkat nos:„Jediný, kdo může jednat, jste Vy, Butlere. Jste haitský důstojník.“
Prezident Dartiguenave prostřednictvím jednoho z ministrů vlády vzkázal Smedleymu Butlerovi, aby s četníky napochodoval k Národnímu shromáždění a rozpustil ho. Smedley Butler místo toho doběhl do paláce, vnikl do prezidentovy ložnice a postavil se třesoucí se hlavě státu. Podle Butlerova vyprávění haitský vůdce naříkal: "Všichni jsou proti mně. Udělejte to vy."
"Smedley Butler neměl žádnou zálibu v roli diktátora," napsal Archer. Snad proto, nebo jen proto, aby se ochránil před budoucími útoky, trval na tom, aby Dartiguenave podepsal dekret, který mu nařizoval jednat a rozpustit Shromáždění, "aby skoncoval s duchem anarchie, který ho oživuje". Prezident chtěl mít ještě větší politické krytí, a tak vyčkával, dokud dekret nepodepíše i jeho kabinet.
Protože se nikdo z Haiťanů neodvážil sdělit tuto špatnou zprávu svým krajanům, musel Smedley Butler oznámit rozpuštění Shromáždění sněmovně plné rozzlobených zákonodárců, kteří se v té době nacházeli v závěrečné fázi přijímání nové ústavy. Smedley Butler, přivítaný sykotem, si uvědomil, že četníci jsou připraveni střílet na své vlastní vůdce. Nařídil jim, aby sklonili zbraně.
Když křik utichl, byl dekret přečtený a zákonodárci, stále tváří v tvář ozbrojeným vojákům, jej neochotně přijali. Budova byla vyklizená a dveře zamčené.
Toho srpna byl Smedley Butler povýšený na podplukovníka a bylo mu řečeno, aby pokračoval v dobré práci.
V utajení za oponou
Přestože Smedley Butler trávil většinu času organizováním rozvojových projektů na Haiti, včetně poštovní služby, telegrafních linek, nemocnice a stovek kilometrů silnic, začínal být skeptický k americkým motivům na Haiti. Také se stále více dozvídal o nespravedlnosti okupace, která byla pod konečnou kontrolou jeho nadřízených z řad americké námořní pěchoty, nikoli domorodé domobrany.
"Ve vnitrozemí Haiti,“ napsal Archer ve své knize, "mluvili mariňáci o střílení rákosníků stejně nenuceně jako sportovci o lovu kachen. Při hlídkování proti Cacům někteří důstojníci námořní pěchoty rabovali domy domorodých rodin, které měli chránit. Jiní mluvili o vyčištění ostrova vyvražděním všech domorodých obyvatel. Vězni byli bití a mučení, aby je donutili říct, co věděli o tom, kde se Cacos nacházeli. Některým bylo umožněno utéct, a pak byli na útěku zastřelení."
V tomto období po roce 1916, byli Haiťané nucení nosit průkazy "dobrého občana", a pokud je neměli, mohli být zastřelení nebo zatčení. Pro mnohé to bylo jasným projevem rasismu jejich okupantů a obchodních zájmů, které měly takové postupy chránit.
Podle Herberta J. Seligmanna, dopisovatele listu The Nation v tomto období, "současná haitská vláda, která visí na drátech natažených americkými prsty, by nevydržela ani čtyřiadvacet hodin, kdyby byly americké ozbrojené síly stažené. A prezidentu Dartiguenavemu by hrozila smrt nebo vyhnanství."
V té době ale už bylo zřejmé, že Spojené státy neměly v úmyslu uvolnit svou moc. Butlerovy pokusy vnést do v podstatě nespravedlivé situace trochu spravedlnosti jen podtrhovaly zjevné skutečnosti. Ve zprávě pro ministerstvo zahraničí z roku 1916 například poukázal na to, že Haiťanům vadí, že důstojníci námořní pěchoty v řadách četnictva nepodléhají soudnímu řízení před haitskými soudy. Proti ponechání amerických důstojníků na místě poznamenal, že taková situace by umožnila Americe provést státní převrat, kdykoli by se rozhodla vydat rozkaz. Z Washingtonu nepřišla žádná odpověď.
Smedley Butler, hrdina námořní pěchoty, nadšený účastník různých amerických intervencí po téměř 20 let, začal být znechucený. Zdálo se, že nic z toho, co udělal, nezlepšilo život Haiťanů. Dokonce i tolik oslavované projekty veřejných prací, které současní odborníci často uvádějí jako známku vlídných amerických motivů, byly dvojsečné. Jak poznamenala Amy Wilentzová v knize The Rainy Season (Deštivé období), dělníci byli často vtahovaní do služby, shromažďovaní a svazovaní za kotníky. Zatímco někteří lidé měli dostatek peněz, aby se z práce na dálnicích vyplatili, jiní byli odváděni ze svých polí, bitia nuceni do služby.
"Na jedné straně," napsala Wilentzová, "nové silnice umožnily mariňákům přístup do oblastí Caco, na druhé straně nucená práce rozdmýchala odpor rolníků a přivedla do Peraltova tábora stovky nových dychtivých partyzánů. Nakonec americká námořní pěchota odhadovala, že Peralte si může nárokovat asi pět tisíc mužů jako své vojáky; nespočet dalších věřilo v jeho věc svržení okupace."
Rok po vylodění americké námořní pěchoty nespokojenost na Haiti stále rostla. V srpnu dostal Smedley Butler rozkaz do Santo Dominga(hlavního města Dominikánské republiky, která sdílí ostrov s Haiti), potlačit další vzpouru a "stabilizovat ekonomiku". Tato kampaň vedla k osmileté okupaci. Když se vrátil do Port-au-Prince, čekal ho další pochvalný dopis z Washingtonu.
V té době už byl Smedley Butler hluboce rozčarovaný. Přemítal o ctnosti vedení amerických vojáků do boje, "aby chránili americké obchodní zájmy v Karibiku", poznamenal Archer ve své knize. "Začal být tiše cynický vůči některým komplimentům."
Přesto stále doufal, že se mu podaří změnit politiku ministerstva zahraničí. Smedley Butler řekl diplomatům, že většina Haiťanů zůstane protiamericky naladěná, dokud jim nebude umožněno uspořádat čestné volby a zvolit si vlastního prezidenta. Tento návrh se nesetkal s žádnou odezvou, ačkoli ještě více zhoršil jeho vztahy s Dartiguenavem. Vlastnoručně vybraný prezident zůstal v úřadu po celé sedmileté období, což bylo pro americké státníky, kteří tvrdili, že okupace buduje respekt k demokracii, důvodem k hrdosti.
Racketeer pro kapitalismus
Butlerova nespokojenost se ještě více prohloubila po vstupu Ameriky do první světové války v dubnu 1917. Redaktoři novin v Port-au-Prince v komentáři k situaci sarkasticky poznamenali, že prezident Woodrow Wilson měl takové obavy, aby chudé malé národy nebyly ovládnuté silnými vojenskými agresory, že se pustil do války v Evropě. Pak navrhli, že by mohl zvážit záchranu Haiti před útočníky. Reakce byla drsná. Spojené Státy uvěznily redaktory a noviny zavřely podle pravidel válečné cenzury. To ale byla jen oficiální verze. Ve skutečnosti Wilson považoval ostrovní stát za geostrategického pěšáka v přípravě na první světovou válku; konkrétně se obával, že by Německo mohlo využít místních politických zmatků k vytvoření vojenské základny na polokouli. Měl také další, převážně ekonomické důvody, proč se zmocnit vlády v zemi.
O více než deset let později, kdy bylo Haiti stále pod přímou vojenskou kontrolou Ameriky, Smedley Butler konečně zveřejnil svou kritiku. V Evropě a Asii se ozývaly nové válečné hlasy, a jak to ve své knize popsal Archer, Smedley Butler, tehdy velitel výcvikové základny námořní pěchoty v Quantiku ve Virginii, "byl odhodlaný postavit americký lid do pozoru před tím, aby se nechal zatáhnout do dalších zahraničních válek". 21. srpna 1931 na sjezdu Americké legie v Connecticutu pronesl první projev, který měl předznamenat jeho novou kariéru protiválečného aktivisty.
"Byl jsem vyděračem kapitalismu," prohlásil Butler. "V letech 1909 až 1912 jsem pomáhal čistit Nikaraguu pro mezinárodní bankovní dům Brown Brothers. V roce 1916 jsem pomáhal zabezpečit Mexiko a zejména Tampico pro americké ropné zájmy. V roce 1916 jsem přinesl světlo do Dominikánské republiky pro americké cukrovarnické zájmy. Pomohl jsem Haiti a Kubě vytvořit důstojné místo, kde mohli chlapci z National City vybírat příjmy. Pomohl jsem znásilnit půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Streetu. Měl jsem skvělý kšeft. Byl jsem odměněný vyznamenáními, medailemi, povýšením. Možná jsem dal Al Caponemu pár tipů. Nejlepší, na co se zmohl, byla tři města. Mariňáci operovali na třech kontinentech."
Butlerovy názory byly formované přímým poznáním amerických obchodních zájmů a korupce "klientských států". Začal vnímat armádu jako konzervativní a sebe jako radikálního "mavericka", který věří v tradiční hodnoty a demokratickou fair play. Toto přesvědčení, v jistém smyslu konzervativní, ho vedlo k tomu, že se stavěl proti elitářským trendům ve vojenské i civilní politice a vzdoroval jim. Málokterý voják nebo politický vůdce byl tak přímočarý. Jistě, žádný z aktérů novějších amerických imperialistických dobrodružství nebyl tak upřímný, pokud jde o to, co je vlastně v sázce. Američané od té doby z Haiti prakticky neodešli.
Karibské počasí
Jak si povíme později, Američané v karibské oblasti prováděli experimenty nejen s lidmi, ale i s počasím. To jsem probíral v mém dvoudílném pořadu "Poručíme větru dešti". Podívejme se stručně na zprávu Výborupro obchod,vědu a dopravuamerického Senátu.
Tato správa z roku 1978 má 750 stran,a dokumentuje široké změnypočasí za posledních12 let, tedy od roku 1966. Tato oficiálníamerická zpráva třeba uvádí,že letadla Ministerstva obranyvytvářela všechny modely počasíve státech středního Atlantiku,míněno tedy v Karibiku. Jednoduše provádění experimentů s počasím probíhalo v plném proudu nejen nad Spojenými Státy, ale i v Karibské oblasti.
Přesuňme se do ledna roku 2010. 12. ledna 2010 přišlo zemětřesení, které vyvolalo obrovskou humanitární katastrofu. Zahynulo přes 200000 lidí a dalších 300000 bylo zraněných. Mnoho chudých čtvrtí bylo zdevastovaných.
Teď uvedu jednu mou úvahu, která je sice spekulativní, ale zase ne tak úplně. Pro vás, kteří neznáte můj dvoudílný pořad Kdo vlastní počasí, budou následující informace téměř neuvěřitelné. Těm zvás, kteří již tyto informace znáte, logickyzapadnou jako další dílek do skládačky.
Víme, že americká armáda provozuje po světě mnoho stanic stejného typu jako HAARP na Aljašce. Tyto stanice vycházejí z patentů Nikola Tesly na základě elektromagnetických vln. Vlny v určité frekvenci, kmitu, rezonanci a síle, soustředěné do jednoho místa, mohou vyvolat zemětřesení. Mikro-zemětřesení způsobil sám Nikola Tesla, který při svých pokusech téměř zbořil svůj dům tímto vlněním. Tyto stanice americké armády po světě mohou působit stejné otřesy v hlubokých vrstvách zemské kúry vysíláním soustředěných paprsků na určité místo odrazem od ionosféry. Tento proces se nazývá ionosférická čočka. Více jsem to vysvětloval právě v tom zmíněném pořadu "Kdo vlastní počasí".
Nechci to tu širokosáhle vysvětlovat, protože by se tím zpomalila dynamika mého vyprávění, ale poprosím vás, pokud jste tento pořad neslyšeli, poslechněte si ho (nebo přečtěte, pokud je již k dispozici), protože jinak se Vám následující úvaha bude zdát velmi fiktivní, neskutečná a neuvěřitelná.
Víme, že k zemětřesení na Haiti došlo 12. ledna 2010. Jenže jak si vysvětlíme, že přesně jeden den před tímto zemětřesením, tedy 11. ledna 2010, se uskutečnilo plánované cvičení na pomoc Haiti při katastrofě? Toto cvičení, den před haitským zemětřesením, se konalo pod záštitou Jižního velitelství Spojených StátůUSSOUTHCOM, regionálního vojenského velitelství odpovědného za jižní část západní polokoule. Byla to náhoda, nebo USSOUTHCOM vědělo, co se následující den stane? Musíme mít na paměti, že USSOUTHCOM není humanitární jednotkou s mandátem k poskytování pomoci v nouzi. Jak je tedy sakra možné, že den před zemětřesením 11. ledna 2010 byl na velitelství Jižního velitelství Spojených Států v Miami na Floridě naplánovaný scénář pomoci Haiti při katastrofě?
Konání simulací před katastrofou se týkalo dopadů hurikánu na Haiti. Uskutečnily se 11. ledna 2010. Nepřipomíná nám to cvičení americké vzdušné obranné síly NORAD hodiny před útokem 11. září 2001? Nepřipomíná nám to opět pandemická cvičení Clide X a Event 201 před vypuknutím pandemie Covid-19? Těsně před nějakou katastrofou proběhne záhadné cvičení a simulace pomoci při katastrofě, a následujícího dne, týdne nebo měsíce, se přesně tato simulovaná katastrofa stane realitou.
Na organizaci tohoto cvičení se z pověření Velitelství jižních sil Spojených Států SOUTHCOM, podílela Agentura pro obranné informační systémy (DISA), která spadá pod Ministerstvo obrany. Tato Agentura pro obranné informační systémy, definovaná jako "agentura pro bojovou podporu", má mandát poskytovat IT a telekomunikační, systémové a logistické služby na podporu americké armády.
Den před zemětřesením, v pondělí 11. ledna 2010, se Jean Demay, technický manažer této agentury, pro projekt nadnárodní spolupráce při sdílení informací, náhodou nacházel na velitelství Jižního velitelství Spojených Států v Miami, kde se připravoval na testování systému podle scénáře, který zahrnoval poskytování pomoci Haiti po hurikánu. A tady je velmi důležité propojení americké armády s humanitárními organizacemi. To musíme plně pochopit a vysvětlit si to.
Dva dny po haitském zemětřesení,13. ledna 2010, byl do ostrého provozu spuštěn projekt amerického armádního velitelství Southcom. Nazývá se Projekt nadnárodní spolupráce při sdílení informací (Transnational Information Sharing Cooperation). Jde o komunikačně-informační systém, který propojuje nevládní organizace s americkou vládou a armádou a dalšími státy, za účelem sledování, koordinace a organizace pomoci.
Tento nadnárodní komunikační systém je zásadní součástí militarizace pomoci při mimořádných událostech. V podstatě se jedná o systém sdílení komunikací řízený americkou armádou, který je k dispozici schváleným nevládním partnerským organizacím. Zjednodušeně řečeno, americká vláda a americká armáda koordinují interoperabilitu svých bojových jednotek, koaličních partnerů a nevládních organizací.
Po dokončení cvičení katastrofických scénářů 11. ledna byl tento komunikační systém "v pokročilé fázi připravenosti". 13. ledna, den po haitském zemětřesení, přijalo SOUTHCOM rozhodnutí o zavedení tohoto komunikačního systému do ostrého provozu, který byl o dva dny dříve nacvičovaný v Miami. Tento projekt sdílení informací, který vznikl za podpory velitelství SOUTHCOM i evropského velitelství ministerstva obrany, byl předtím vyvíjený tři roky. Takže časová chronologie je taková, že americký Southcom naplánoval cvičení 11. ledna, o den později, 12. ledna, náhodou proběhlo na Haiti zemětřesení, které prověřilo komunikační systém armádního projektu, a 13. ledna byl spuštěný do ostrého provozu.
Toto je dalším z mnoha řídících mechanismů globálních nástrojů. Nicméně, bylo toto zemětřesení na Haiti záměrně vyvolané těmito stanicemi americké armády, když ta samá americká armáda pořádala den před zemětřesením simulovanou pomoc při katastrofě právě na Haiti? Proč zrovna na Haiti, proč ne třeba Kuba, Portoriko nebo Dominikánská republika? Další náhoda? Není těch náhod takhle náhodou až příliš mnoho?
A máme tu další náhody. Víme, že právě v karibské oblasti se rodí velké množství hurikánů. Zdánlivě nic neobvyklého. Velmi podrobně jsem tu hovořil o americké City Bank, která vydrancovala haitské zlato, a zadlužila Haiti na mnoho desítek let. Před několika lety právě tato City Bank kompletně převzala portorické dluhy a veřejné služby po hurikánu Maria. Komu jsou prospěšné tyto hurikány v Karibiku? Představuje počasí nástroj k devastaci zemí tak, aby se položily na kolena a Američané je pak mohli za hubičku koupit a zadlužit na věky?
Podle odtajněného dokumentu, který mám v PDF, Američané prováděli rozsáhlé modifikační programy ve středním Atlantiku, tedy v oblasti Karibiku, už od začátku 70. let minulého století. Jen spekulativní otázka. Oč jednodušší je rozvířit nějaký ten hurikánek, který nevyvolá podezření, namísto bomb nebo raket, u kterých je jasné, kdo je odpálil? Účel je přece stejný. Srazit zemi na kolena, koupit její veškeré dluhy, infrastrukturu a veřejné služby, a dál je dojit a ždímat.
Fronta za pokrok Haiti (1991-1994)
V roce 1990 byl poprvé 67 procenty zvolený prezident Jean-Bertrande Aristide, který požíval u značné části Haiťanů zaslouženou úctu. Prezident Aristide předtím působil ve čtvrti Lasalin jako katolický kněz v kostele svatého Jeana Boska. Za Aristidova působení, byly v souladu s politikou přijatou v celé zemi postavené nemocnice, byty a školy. Není náhodou, že Aristide byl Američanům trnem v oku, a všemožně se ho snažili odstranit. Dělal totiž prolidové reformy, a nevycházel vstříc zahraničním korporacím. To se Američanům podařilo po osmi měsících Aristidovy vlády v září 1991, a na Haiti vypukl totální chaos, který trval do roku 1994. Prezident Aristide byl potom znovu zvolený v roce 1994, ale nakonec byl definitivně odstraněný od moci v roce 2004. K tomu všemu se samozřejmě dostanu, ale pojďme od začátku.
V 90. letech 20. století prezident Bill Clinton hovořil o takzvaném udržení demokracie na Haiti. Hlavním cílem jeho okupace ale bylo udržet účinnou americkou kontrolu nad zemí do doby, než vyprší mandát prezidenta Aristida. Spojené Státy totiž, během tohoto tříletého chaosu, uzavřely s haitskou armádou dohodu o spoluřízení země do voleb v roce 1994. Podpora CIA těm, kteří provedli převrat v roce 1991, nebyla nikdy zmíněná, stejně jako zapojení haitské armády do obchodu s drogami. Na to se podíváme podrobněji v dalších kapitolách.
Před americkou okupací média také podezřele mlčela o "fiktivním embargu", jak se vyjádřil prezident Aristide, které ždímalo chudé, ale vyjímalo podniky. Namísto toho pomáhala administrativě zahájit pomlouvačnou kampaň proti prezidentu Aristidovi. Pod americkým tlakem generál Raoul Cedras a jeho komplicové nakonec odstoupili.
V roce 1991 se Haiti nacházela na pokraji tříletého totálního chaosu. V tomto chaosu se Haiti zmítala až do roku 1994. Vraťme se proto v historii zpět do roku 1991, od kterého začneme vyprávět haitský příběh.
Tehdejší Frontu pro národní osvobození a obnovu vedl Guy Philippe, bývalý příslušník haitských ozbrojených sil a policejní velitel. Historie Guye Philippa je velmi barvitá, a proto bychom si měli o tomto bývalém členu haitské armády a policie něco prozradit, stejně jako o jednotce Fronta za pokrok Haiti. To je velmi důležité, abychom pochopili základní reálie haitského podsvětí, během převratů v letech 1991, 2004 až prakticky dodnes.
Guy Philippe byl v letech převratu v roce 1991 vycvičený americkými speciálními jednotkami v Ekvádoru spolu s desítkou dalších důstojníků haitské armády. Dalšími dvěma povstaleckými veliteli a spolupracovníky Guye Philippa, byli Emmanuel Constant, přezdívaný "Toto", a Jodel Chamblain, oba bývalí vůdci Fronty za pokrok Haiti. Máme tu tedy tři základní osoby. První je Guy Philippe, vůdcem Fronty za pokrok Haiti. Druhým je Emmanuel Constant, přezdívaný "Toto", a třetím Jodel Chamblain.
Guy Philippe byl ale hlavním vůdcem těchto eskader smrti. Dopadl stejně, jako mnoho jiných Amerikou vycvičených hrdlořezů, když se pro Američany stanou příliš neovladatelnými, nebo jednoduše, když je přestanou potřebovat. 5. ledna 2017 si Spojené Státy při společné operaci Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami a Haiti přišly pro Guye Philippa kvůli obvinění z praní špinavých peněz a drog, pravděpodobně s využitím zákona týkajícího se praní špinavých peněz a financování terorismu.
Guy Philippe nakonec přiznal vinu za "spiknutí za účelem praní špinavých peněz, které vyplývá z jeho přijímání hotovostních plateb pocházejících z výnosů z prodeje drog, ke kterému docházelo v Miami na Floridě a jinde v Americe na konci 90. let a na začátku roku 2000". Guy Philippe, bývalý vysoce postavený úředník haitské národní policie – byl po léta na výplatní listině obchodníků s drogami a přijímal 1,5 až 3,5 milionu dolarů jako úplatky za ochranu zásilek drog. K Haiti jako překladišti kokainu na trase z Kolumbie do Miami na Floridě se vrátíme ve speciální kapitole. Vraťme se ale do období nastolení vojenské junty na Haiti mezi lety 1991 až 1994.
Masakr v Raboteau (duben 1994)
V dubnu 1994 vedl jeden z těchto vůdců Fronty za pokrok Haiti, Emmanuel Constant, vražednou eskadru Fronty za pokrok Haiti do vesnice Raboteau, což bylo později označeno jako "masakr v Raboteau". Byl to jeden z posledních v dlouhé šňůře předchozích brutálních masakrů. Raboteau je přímořská chudinská čtvrť asi 100 km severně od hlavního města. Raboteau má asi 6000 obyvatel, většinou rybářů a sběračů soli, ale má pověst opoziční bašty, kam se často ukrývali političtí disidenti. 18. dubna 1994 přijelo do Raboteau 100 vojáků a asi 30 polovojenských jednotek na akci, kterou vyšetřovatelé později nazvali "generální zkouškou". Vyhnali lidi z jejich domovů a požadovali, aby zjistili, kde se skrývá Amiot Metayer, známý Aristidův stoupenec. Mlátili lidi, jednu těhotnou ženu třískali tak, až nakonec potratila. Další lidi nutili pít z otevřených kanálů. Vojáci mučili 65letého slepého muže, až zvracel krev. Druhý den zemřel.
Vojáci se vrátili 22. dubna před svítáním. Vyplenili domy a stříleli do lidí na ulicích, a když obyvatelé utíkali k vodě, další vojáci na ně stříleli z ukořistěných člunů. Těla byla několik dní vyplavovaná na břeh, některá se nikdy nenašla. Počet obětí se pohyboval od dvou desítek do 30. Další stovky lidí z města uprchly, protože se obávaly dalších represí.
Haiti a CIA (1991-1994)
Během vojenské vlády mezi lety 1991 až 1994 spadala Fronta za pokrok Haiti neoficiálně pod ozbrojené síly a přijímala rozkazy od vrchního velitele generála Raoula Cedrase. Podle zprávy Komise OSN pro lidská práva z roku 1996 byla Fronta za pokrok Haiti podporovaná CIA.
Za vojenské diktatury mezi lety 1991 až 1994 byl obchod s narkotiky chráněný vojenskou juntou, kterou opět podporovala CIA. Budu se tomu věnovat ve zvláštní kapitole. Angažmá CIA a mnohých amerických nevládních organizací je na Haiti dodnes ohromující. Vůdci převratu v roce 1991 včetně velitelů polovojenských jednotek Fronta za pokrok Haiti byli na výplatní listině CIA.
Jeden ze tří jejich vůdců, Emmanuel Constant alias Toto, v této souvislosti v pořadu CBS "60 Minutes" v roce 1995 potvrdil, že mu CIA platila asi 700 dolarů měsíčně. Emmanuel Constant také potvrdil, že vytvořil Frontu za pokrok Haiti, zatímco byl na výplatní listině CIA. Psal o tom Miami Herald ve článku z 1. srpna 2001. Podle Emanuela Constanta byla Fronta za pokrok Haiti založená "s logistickou a finanční podporou americké Obranné zpravodajské služby a CIA". O tom zase psal článek Miami New Times z 26. února 2004.
Přestože americké okupační síly byly postupně nahrazené jednotkami OSN, na Haiti ale zůstalo mnoho amerických vojenských a civilních poradců, ze kterých se někteří zasloužili o rozvoj nových haitských policejních sil. Jelikož prezident Aristide souhlasil, že nebude usilovat o okamžité znovuzvolení, a do vypršení jeho mandátu zbýval pouze rok z pětiletého funkčního období, skutečná bitva se obrátila k srdcím a myslím Haiťanů.
V následujících letech začali američtí plánovači považovat za nejvážnější hrozbu pro bezpečnost samotného prezidenta Aristida a jeho příznivce, kterým vadilo, že zemi stále ovládali tytéž síly, které byly zodpovědné za puč v roce 1991. Hlavním úkolem okupantů mezitím bylo chránit střední třídu a podnikatelské kruhy a zároveň potlačovat odpor. Stejně jako v roce 1915 bylo základním cílem okupace připravit půdu pro přijatelné volby, pokud možno manipulovat veřejným míněním, ale zůstat připravení použít sílu, pokud by byly podmínky diskuse zpochybněné.
Závěr
To je všechno pro tento první díl Haiti – Somálska západu. Co se dozvíte v příštím, druhém díle? Začnu otřesnou kapitolou, a to sterilizací žen v karibské oblasti. Pokud si vzpomínáte na můj trojdílný dokumentDepopulace planety, hovořil jsem tam o sterilizaci 200000 žen na Haiti v 90. letech. To bylo v období vládnoucí vojenské junty a totálního chaosu mezi lety 1991 až 1994, kterou podporovali Američané a CIA.
Nicméně, když jsem pátral a zjišťoval další informace, dostal jsem se k neuvěřitelným zprávám. Z nich vyplývá, že sterilizace žen byla prováděná na Portoriku a Haiti už od 30. let 20. století kontinuálně a masově až do 90. let. Podíváme se proto i do Portorika.
Potom budu pokračovat takzvanou občanskou opozicí na Haiti, a jejím napojení na největší oligarchy, zkorumpované státní úředníky a zahraniční zájmy převážně z Ameriky. Zaměřím se na americkou Národní nadaci pro demokracii, tedy NED, a její projekty na Haiti pod lupou. Podívám se na hořkou ekonomickou medicínu, kterou Haiti vnutil Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Od Duvalierovy éry přicházely vlny těchto šokových terapií, stejně jako bylo zdecimované haitské zemědělství. To dříve Haiťany uživilo, ovšem dnes je půda vykupovaná zahraničními korporacemi, a většina je neobdělávaná nebo tu jsou těžené nerosty případně i zlato.
Na Haiti byl uplatňovaný tentýž model jako v Kosovu ve stejném období 90. let. Žoldáci a hrdlořezové byli vychvalovaní jako hlas demokratické opozice, a to stejnými lidmi na americké ambasádě jako v Kosovu. Haiti je využívané jako geostrategická pozice pro překládku kokainu z Kolumbie na trase do Miami na Floridě. I to podrobně rozeberu. Na konci příštího dílu se podívám na převrat, kdy byl 29. února 2004 haitský prezident Aristide unesený letadlem do zahraničí Američany. To dokumentuje proces Somalizace Haiti, který pokračuje až dodnes.