Druhý díl se věnuje temné historii Vatikánu a jeho spojení s fašismem. V úvodu jsou připomenutá témata z minulé epizody. Poté se pořad věnuje Vatikánské bance a skandálu s ní spojeným, ale také katolickým masakrům v Chorvatsku a popírání Vatikánu. Dále se pořad zabývá tzv. krysími stezkami, což byly tajné únikové trasy pro válečné zločince a fašisty vedené mimo jiné i přes území Vatikánu. V poválečné éře církev bohatla, zatímco svět chudl. Pořad uzavírá téma spojení církve, korporací a fašismu.
Stručně shrnu, o čem jsem hovořil v prvním díle: Na začátku jsem se podíval na staletí růstu a chudnutí církve. Pak jsem pokračoval papežem Rattim, králem krys. Vatikán čelil hrozbě bezbožného komunismu, a tak se nakonec spojil jak s Benitem Mussolinim tak s Adolfem Hitlerem. Po utahování opasků začaly být sejfy Vatikánské banky naduté k prasknutí. Podíval jsem se také na záhadnou smrt papeže Pia XI.
Vatikánská banka
Institut pro náboženská díla, obecně známý jako Vatikánská banka, je jednou z nejzáhadnějších institucí na světě. Působí ve věži v srdci Vatikánu. Věž stojí u zdi Apoštolského paláce naproti vatikánské tiskárně. Vstoupit do ní může jen několik vyvolených. Vchod je i nadále chráněn švýcarskou gardou.
Vatikánská banka zůstává uzavřena pro cizí osoby, dokonce i pro mnohé vysoce postavené členy katolického kléru. V posledních desetiletích se Vatikánská banka stala zdrojem mezinárodních skandálů, ve kterých šlo o miliardy dolarů a značné množství krveprolití. Stala se předmětem mnoha investigativních reportáží a senzačních bestsellerů.
Vatikánská banka je stále terčem stovek žalob. Několik podaly oběti holocaustu kvůli držení nacistického zlata, provozování nacistických krysích stezek a praní špinavých peněz. Vatikánská banka ovšem zůstává vůči žalobám a obviněním z trestných činů imunní. Představuje daňovou agenturu suverénního státu. Jako takovou ji nelze donutit k nápravě křivd, a to ani v případě nejzávažnějších porušení mezinárodního práva.
Vatikánská banka není pobočkou státu Vatikán. Existuje jako samostatný subjekt bez korporátních nebo církevních vazeb na jakýkoli jiný úřad v rámci Svatého stolce. Je pod přímým dohledem papeže. Ten je jediným akcionářem. Je jejím vlastníkem, kontroluje ji. Na rozdíl od jiných finančních institucí, Vatikánská banka není kontrolovaná ani interními, ani externími agenturami. Její hodnota zůstává předmětem dohadů, a to i pro členy kardinálského kolegia.
Ještě bizarnější je, že Vatikánská banka každých deset let ničí veškeré záznamy, aby její fungování zůstalo bez veřejné i soukromé kontroly. Každý, kdo hledá informace o bance, dokonce i o její podnikové struktuře, objeví ve vatikánských archivech jen o málo víc než prázdné složky.
Vnitřní fungování Vatikánské banky je neuvěřitelně složité. Jedno představenstvo tvoří vysoce postavení kardinálové, druhé významní mezinárodní bankéři a třetí vatikánští finanční úředníci.
Vatikán povinně každoročně zveřejňuje finanční zprávy. Zprávy, které zobrazují skromné zisky a ztráty, se zdají být vyčerpávající. Obsahují pečlivé záznamy o příjmech a výdajích každé agentury v rámci Svatého stolce. Tedy každé agentury kromě Vatikánské banky. Jméno této agentury se v žádné rozvaze neobjevuje. Ze všech zveřejněných zpráv se zdá, že tato církevní korporace neexistuje. Například v roce 1990 Vatikán vykázal schodek ve výši 78 milionů dolarů. Přitom se nezmínil o aktivech, jejichž hodnota se odhadovala na více než 10 miliard dolarů.
Vyšetřovatelé, kteří sledují papírovou stopu uvnitř Svatého stolce, se nevyhnutelně dostanou do slepé uličky. Ani nejvyšší vatikánští úředníci nemohou nahlédnout do pokladů uvnitř trezoru. Vzhledem k tajnému fungování Vatikánské banky mohou miliony uložené ve Vatikánské bance, zmizet na švýcarských bankovních účtech. To se ukázalo jako ideální prostředek pro obchodování s podvodnými cennými papíry, penězi mafie a nacistickým zlatem.
Její počátky lze vysledovat do 9. března 1939, kdy Pius XII., bývalý kardinál Eugenio Pacelli, nastoupil na papežský stolec. Na rozdíl od svých předchůdců nový papež trval na velkolepém obřadu v bazilice svatého Petra, nikoli na slavnostním ceremoniálu v Sixtinské kapli. Navíc trval na tom, aby byla událost vysílána z nově zřízené vatikánské rozhlasové stanice do stanic po celém světě. Obřad, na němž se nešetřilo, poskytl výmluvný vhled do smýšlení a osobnosti nového papeže.
Pius XII. měl nemalou míru charismatu. Většinu lidí, kteří se s ním setkali, přitahovaly jeho vlídné způsoby a pohotový úsměv. Anglický spisovatel James Lees-Milne vzpomínal:
"Z jeho přítomnosti vyzařovala vlídnost, klid a svatost, jakou jsem rozhodně nikdy předtím u žádného člověka nepocítil. Okamžitě jsem se do něj bezhlavě zamiloval. Byl jsem tak zasažený, že jsem sotva dokázal mluvit bez slz a uvědomoval jsem si, že se mi třesou nohy."
Navzdory svému mírnému chování vzbuzoval Pius XII. u svých poddaných absolutní respekt a poslušnost. Vatikánští úředníci měli přikázáno přijímat od něj telefonáty na kolenou. Večeřel vždycky o samotě a služebnictvo bylo povinné v naprosté tichosti uspokojovat jeho potřeby. Když chodil na odpolední procházky, zahradníci a správci se museli schovávat v křoví. Nikdo nesměl zpochybňovat jeho názory nebo zpochybňovat jeho pohled na věc. Pius XII. se nepovažoval za smrtelníka, ale za neomylného náměstka Kristova, kterého Bůh vyvolil, aby vládl svaté Matce církvi.
Po korunovaci bylo první starostí nového papeže poslat pozdrav velectěnému panu Adolfu Hitlerovi, vůdci a kancléři Německé říše. Také jmenovat arcibiskupa Cesare Orseniga papežským nunciem v Berlíně. 20. dubna 1939 papež nařídil Orsenigovi, aby vystoupil na oslavě Hitlerových padesátých narozenin v Berlíně. Nuncius předal nejsrdečnější blahopřání Svatého otce a ujištění, že katolíci v celém Německu se za Vůdce a jeho Říši vroucně modlili.
Vatikán pokračoval v hromadění majetku dál. 27. června 1942 podepsali šestašedesátiletý Pius XII. a dvaasedmdesátiletý Bernardino Nogara dohodu. Na jejím základě vznikl Institut pro náboženské agentury. V jeho stanovách se uvádělo, že jeho účelem bylo převzít a spravovat kapitálové prostředky určené pro náboženské agentury. Agenturami se rozuměla jakákoli strana, která sloužila zájmům Svatého stolce, i kdyby tímto zájmem byl pouze peněžní zisk.
Generálním ředitelem nové banky byl papež. Ten zůstával absolutním vládcem plně suverénního státu Vatikán, nejvyšší hlavou římské kurie a konečným arbitrem správné víry. Papež se po svém zvolení nikomu nezodpovídal, nikdo nemohl zpochybnit jeho autoritu a nikdo, ani žádný ekumenický koncil, ho nemohl odvolat z funkce. Římskokatolická církev tehdy stejně jako dnes představovala absolutní monarchii. Každý úředník katolické církve, každý kardinál, každý biskup, každý prelát, stejně jako každý bankéř a úředník, byl do své funkce jmenován papežem. Jejich pravomoc vykonávat církevní záležitosti vycházela z autority papeže jako zástupce Ježíše Krista na zemi. Papež mohl také mávnutím ruky propustit zaměstnance a duchovní.
Pius XII. si ponechal moc využívat obrovské církevní jmění k dobrému i zlému. Už nemohl svolat velké armády, aby poslouchaly jeho rozkazy a porazily jeho nepřátele. Mohl ovšem shromáždit neuvěřitelné jmění, aby prosadil svou vůli tak, že vůdci západního světa opět padli na kolena před svatopetrským trůnem.
Katolické masakry v Chorvatsku
6. dubna 1941 Hitler v souvislosti s útokem na Řecko napadl Jugoslávii, bombardoval otevřené město Bělehrad a zabil 5 000 civilistů. Když wehrmacht 10. dubna triumfálně vstoupil do Záhřebu, Hitler nařídil rozdělení poražené země. Katolické Chorvatsko bylo odtrženo od vlády pravoslavného Srbska. Nová země také získala árijský statut a byla ustanovena jako nezávislý národ pod vedením Ante Paveliće a jeho armády fašistických hrdlořezů, kteří byli známi jako ustašovci.
14. dubna se arcibiskup Alojzije Stepinać vydal do Záhřebu, aby se osobně setkal s Pavelićem a poblahopřál mu k fašistickému vítězství. Kostelní zvony se rozezněly po celém novém národě triumfální radostí, a katolický tisk uveřejnil chvalozpěv na Paveliće a Hitlera. Jen málo událostí mělo pro Pia XII. větší význam. Chorvatsko představovalo jedinečný politický podnik, příležitost k uskutečnění snu křížových výprav: vytvoření katolického království na Balkáně.
Pavelić a ustašovci dokonce jmenovali vévodu ze Spoleta loutkovým králem Chorvatska, Tomislava II. Papež přijal nového krále den před korunovací a několik hodin se s Pavelićem setkal mezi čtyřma očima. Potom požehnal Pavelićovu premiérovi a celé ustašovské delegaci, včetně členů Velkého křižovnického bratrstva, jehož úkolem bylo obrátit pravoslavné Srby na katolictví. V souladu s tradičním katolickým učením byl nový chorvatský stát řízený občanskou a církevní autoritou. Ante Pavelić byl jako vůdce ustašovců oslavovaný jako vůdce nového Chorvatska. Byl také slavnostně požehnaný arcibiskupem Stepinaćem při obřadu v záhřebské katedrále. Pavelić na oplátku jmenoval Stepinaće nejvyšším vojenským apoštolským vikářem ustašovské armády. 28. června 1941 uspořádal Stepinać bohoslužbu posvěcení, aby Paveliće požehnal jako vůdce chorvatského lidu.
Chorvatský diktátor Ante Pavelić byl jugoslávskými a francouzskými soudy v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za politické vraždy jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua.
Pavelić se rozhodl očistit Chorvatsko od všech náboženských a genetických nečistot, aby vytvořil vzorný fašistický katolický národ. Všechny instituce byly nuceny přizpůsobit se liteře a duchu kanonického práva.
25. dubna 1941 Pavelić vydal nařízení, kterým bylo zakázáno vydávat veškerá díla v cyrilici (kterou používali pravoslavní Srbové).
Během následujícího měsíce byly přijaty antisemitské zákony, které popisovaly Židy rasistickými výrazy, zakazovaly sňatky Židů například s katolickými Chorvaty, a zaváděly arizaci úřednictva, profesí a univerzit. Koncem května byli první Židé deportovaní ze Záhřebu do koncentračního tábora v Danici. Současně byli vyhnáni nebo uvězněni političtí odpůrci ustašovců, tedy komunisté, socialisté a liberálové. Byly zrušeny odbory, potlačena svoboda slova a tisk se stal hlasem Pavelićova režimu.
Jeptišky a kněží svolávali děti k pochodům v polovojenských formacích a k salutování obrazům Paveliće, Hitlera a Mussoliniho. Katolická doktrína se stala povinnou ve všech školách a na všech státních úřadech. Židé byli nucení nosit na oblečení Davidovu hvězdu. Pravoslavným Srbům bylo zakázáno zastávat veřejné funkce, učit ve školách a pracovat v továrnách. U vchodu do parků a na všech prostředcích veřejné dopravy se objevily nápisy:
"Všem Srbům, Židům, Cikánům a psům vstup zakázán."
Taková opatření ovšem k uskutečnění snu o novém Chorvatsku nestačila. Byla přijata nová politika masového vyvražďování všech nežádoucích osob. Nežádoucí byli jednoduše definováni jako všichni jedinci, kteří nebyli árijci a nebyli členy římskokatolické církve.
Ministr spravedlnosti Milovan Zanić prohlásil 2. června 1941:
"Tento stát, naše země, je pouze pro Chorvaty, a ne pro někoho jiného. Neexistují způsoby a prostředky, které bychom my Chorvati nepoužili, aby naše země byla skutečně naše, a aby byla očištěná od všech pravoslavných Srbů. Všichni ti, kteří přišli do naší země před 300 lety, musí zmizet. Svůj záměr neskrýváme. Je to politika našeho státu a při jejím prosazování nebudeme dělat nic jiného, než se řídit zásadami ustašovců."
Ministr školství Mile Budak 22. července 1941 oficiálně potvrdil plán genocidy slovy:
"Všichni jsme se rozhodli, že budeme pokračovat v genocidě. Jednu část Srbů vyvraždíme, druhou odvezeme a zbytek bude nucený přijmout římskokatolické náboženství. Tato poslední část bude absorbovaná chorvatským živlem."
Plán etnických čistek byl ambiciózní. Nový stát se skládal z obrovského množství rasově-náboženských skupin, které bylo třeba eliminovat. Z 6,7 milionu obyvatel bylo pouze 3,3 milionu chorvatských katolíků. V zemi žilo přes 2 miliony pravoslavných Srbů, 700 000 muslimů a 45 000 Židů. Během několika měsíců začaly naplno fungovat tábory smrti na místech jako Djakovo, Stara Gradiska, Krapje, Gradina, Bročice a Velika Kosutarica. V proslulém táboře Jasenovo bylo od prosince 1941 do února 1942 popraveno 40 000 Srbů. V létě tábor vykazoval mnohem větší efektivitu. Od června do srpna 1942 bylo usmrceno 66 000 Srbů, včetně 2 000 dětí. Krematoria v Jasenovo pracovala dnem i nocí. Ustašovci se tak usilovně snažili Srby zlikvidovat, že je začali házet do pecí ještě zaživa. Od tohoto plánu bylo brzy upuštěno kvůli strašlivé reakci těch, kteří měli být spálení.
"Lidé křičeli, ječeli a bránili se," vzpomínal později jeden z ustašovských důstojníků.
"Aby se předešlo takovým scénám, bylo rozhodnuto je nejprve zabít a pak upálit," dodal.
Pro děti byly zřízeny zvláštní tábory smrti v Loboru, Jablanci, Mlace, Bročicích, Ústí, Staré Gradišce, Sisaku, Jastrebarsku a Gornji Rijece. Gjordana Diedlenderová, která sloužila jako dozorkyně ve Staré Gradišce, poskytla u soudu s velitelem tábora Ante Vrbanem následující svědectví:
"V té době přicházely do tábora ve Staré Gradišce denně čerstvé ženy a děti. Asi po čtrnácti dnech Ante Vrban nařídil, aby všechny děti byly odděleny od matek a umístěny do jedné místnosti. Deset z nás dostalo příkaz, abychom je tam přenesli v dekách. Děti se plazily po místnosti a jedno dítě prostrčilo ruku a nohu dveřmi, takže dveře nešly zavřít. Vrban zakřičel: Zatlačte! A tak se stalo. Když jsem to neudělala, bouchl dveřmi a rozdrtil dítěti nohu. Pak vzal dítě za celou nohu a mlátil s ním o zeď, dokud nebylo mrtvé. Potom jsme pokračovali v nošení dětí dovnitř. Když byla místnost plná, Vrban přinesl jedovatý plyn a všechny je zabil."
Několik velitelů a důstojníků v ustašovských táborech smrti byli katoličtí kněží. Páter Miroslav Filipović, františkánský mnich, sloužil jako velitel v Jasenově. Tři františkánští mniši, otec Zvonko Brekalo, otec Zvonko Lipovać a otec Josef Culina, kteří sloužili jako důstojníci ustašovců, pomáhali otci Filipovićovi při dohledu nad hromadnými popravami. Otec Brekalo byl v roce 1944 Pavelićem vyznamenán Řádem krále Zvonimira za zásluhy o Nové Chorvatsko. Podobně i další františkán, otec Grga Blažević, působil jako asistent velitele v koncentračním táboře Bosanski-Novi.
Zatímco se z táborů smrti valil dým, ustašovští vojáci projížděli krajinou, ničili města a vesnice, shromažďovali hromady kořisti a usmrcovali tisíce Srbů. Popravy probíhaly v domech obětí, a to těmi nejprimitivnějšími zbraněmi. Kladivy, kosami, vidlemi a sekerami. Ulice byly lemovány oběšenými těly. Některé oběti byly ukřižovány, mezi nimi i Lukáš Avramović, bývalý poslanec jugoslávského parlamentu, a jeho desetiletý syn. Při jednom typickém případu zvěrstva ustašovští vojáci shromáždili 331 Srbů a přinutili je vykopat si vlastní hroby, načež je rozsekali sekerami. Jednomu pravoslavnému knězi nařídili, aby odříkával modlitby za umírající, zatímco jeho syn byl před jeho očima rozčtvrcený. Potom byl kněz mučen. Vojáci mu strhali vousy a vlasy z hlavy, vydloubali mu oči a zaživa ho stáhli z kůže.
Aby byly vyznamenání za hrdinství, pózovaly ustašovské bandy se svými oběťmi před kamerami. Na pořízených fotografiích jsou zachycení ustašovci, jak sekají Srbům hlavy sekerami, prořezávají svým obětem krky pilami, a nosí hlavy na holích ulicemi Záhřebu.
Katoličtí kněží, vždy františkáni, masakry nejen podporovali, ale také se jich aktivně účastnili. Organizátorem velkého pogromu v roce 1941 byl františkánský mnich Tugomire Soldo. Páter Božidar Bralow, známý díky samopalu, který byl jeho stálým společníkem, předvedl tanec kolem těl 180 zavražděných Srbů v Alipasin-Mostu. Jednotliví františkánští mniši zabili stovky mužů, žen a dětí, zapalovali domy, plenili vesnice a v čele ustašovských band pustošili bosenský venkov. V září 1941 napsal italský zpravodaj o františkánském knězi, který nabádal ustašovce k masakru Srbů ve vesnici jižně od Banja Luky a oháněl se přitom křížem.
Bezuzdné etnické čistky děsily i otrlé nacistické důstojníky. Německý generál Edmund Glaise von Horstenau hlásil Hitlerovi, že ustašovci zešíleli. Mnohé z největších hrůz nepáchali chorvatští sedláci, ale katolická inteligence. Příkladem je případ Petera Brzići, významného právníka, který navštěvoval františkánskou kolej v Širokém Brijigu v Hercegovině. V noci 29. srpna 1942 byl v koncentračním táboře Jesenovo vydán rozkaz k hromadným popravám, aby se uvolnilo místo pro nové dodávky vězňů. Rozběhla se soutěž o to, kdo během několika hodin povraždí nejvíce vězňů. Brzića se vyznamenal tím, že řeznickým nožem, který si průběžně brousil žiletkovým řemínkem, podřízl hrdla 1 360 vězňům. Za svou snahu byl právník oslavován jako král podřezávačů a odměněn zlatými hodinkami. Na oslavu udělení ceny byla účastníkům uspořádána hostina z pečeného selátka a archivního vína z františkánského kláštera.
Velkokapacitní porážka přinesla církvi nečekaný finanční zisk. Pravoslavné kostely, kláštery a domy byly vypleněny a cennosti byly převedeny do františkánských kostelů a klášterů a později do Vatikánu.
Z holocaustu v Chorvatsku měla církev ještě jeden přínos. Přinesl hromadné konverze pravoslavných Srbů na římskou víru. Konverze se uskutečnily jednoduchou metodou, kterou nejlépe vyjádřil otec Dionizio Jurić, soukromý zpovědník Ante Paveliće:
"Každý Srb, který se odmítl stát katolíkem, byl odsouzen k smrti."
S bajonety u krku se před katolickými kněžími objevovaly velké masy lidí, aby se zřekly své falešné formy křesťanství a přijaly svátost pokání. Pokání v několika chorvatských městech a vesnicích bylo zpoplatněno vysokou částkou 180 dinárů. Ve vesnici Jasenak vybral otec Ivan Mikan při jednom obřadu hromadného obrácení na víru 80 000 dinárů. Během jednoho roku konvertovalo více než 30% Srbů v Novém Chorvatsku, aby unikli popravě. Peníze vybrané za osvědčení o konverzi byly uloženy na františkánské účty ve Vatikánské bance. Jména konvertitů byla uvedena v diecézních bulletinech. Například Katolický list záhřebské arcidiecéze informoval ve svém prvním čísle o tom, že ve vesnici Budinci vznikla nová farnost s více než 2 300 dušemi, a to v důsledku toho, že celá vesnice konvertovala ke katolické víře.
Všichni konvertité byli katolickým duchovenstvem nucení posílat arcibiskupu Stepinaćovi blahopřejné dopisy. Tyto dopisy byly také zveřejněny v církevních zpravodajích a v ustašovských novinách Nova Hrvatska. Ve svém vydání z 9. dubna 1942 uveřejnila Nova Hrvatska čtyři takové dopisy, všechny adresované arcibiskupovi. Jeden z nich zněl následovně:
"2 300 osob, shromážděných ve Slatinském Drenovaci z obcí Pusina, Krasković, Prekorećan, Miljani a Gjristić, přijalo dnes ochranu římskokatolické církve a posílají své hlavě hluboké pozdravy."
Během několika měsíců přestoupilo na římskokatolickou víru více než 30% Srbů žijících v Novém Chorvatsku. Za 180 dinárů bylo potvrzení o konverzi výhodnou koupí i pro nejskromnějšího rolníka, který musel prodat veškerý svůj majetek. To se ukázalo 14. května 1941 v místě zvaném Glina, kde se stovky Srbů musely zúčastnit děkovné bohoslužby za ustavení Nového Chorvatska. Jakmile byli Srbové nahnáni do shromažďovacího sálu, vtrhla tam banda ustašovských vojáků pod vedením otce Kazimira, opata kláštera Gunić, se sekerami a noži. Srbům přikázali, aby předložili svá osvědčení o konverzi. Pouze dva měli požadovaný dokument a byli propuštění. Potom byly dveře zamčené a zbytek byl zmasakrovaný, zatímco otec Kazimir pronášel zbožné modlitby. Do konce války vynesl prodej konverzních certifikátů Svatému stolci a Novému Chorvatsku nevýslovné miliony.
Další příjmy pocházely z neocenitelných pokladů, které byly odcizeny z pravoslavných kostelů, a z osobního majetku Židů, Cikánů a Srbů. Protesty u papeže byly bezvýsledné. 17. března 1942 zaslal Světový židovský kongres Svatému stolci žádost o pomoc jménem pronásledovaných Židů v Chorvatsku. Kopie této výzvy zůstala v Sionistickém archivu v Jeruzalémě, ale byla vyřazena z jedenácti svazků válečných dokumentů, které Vatikán vydal v roce 1995. To svědčí o tom, že Vatikán stále odmítá plně zveřejnit, co věděl o chorvatských zvěrstvech a raných fázích konečného řešení.
Popírání Vatikánu
Navzdory rozhodnému popírání dal Vatikán holocaustu v Chorvatsku požehnání. Pius XII. byl o událostech, včetně masakrů, táborů smrti a nucených konverzí, dobře informován monsignorem Ramirem Marconem, svým osobním zástupcem v Chorvatsku. Monsignor Marcone se účastnil většiny oficiálních i polooficiálních akcí, kde otevřeně žehnal ustašovcům, veřejně zdravil fašisty a povzbuzoval Chorvaty, aby byli věrní Svatému stolci, který se po staletí stavěl proti východnímu barbarství, tedy proti pravoslavné církvi a Srbům.
Arcibiskup Stepinać také posílal pravidelné zprávy do Vatikánu. V oficiálním dokumentu z 8. května 1944 arcibiskup s potěšením informoval Svatého otce, že k dnešnímu dni bylo 244 000 pravoslavných Srbů obráceno na církev Boží. Na základě těchto zpráv se arcibiskup rozhodl, že bude v budoucnu pokračovat ve své činnosti. Pius XII. měl k dispozici alternativní osobní zdroje informací o poměrech v Chorvatsku, včetně vysílání BBC, které pro něj věrně monitoroval a překládal Francis D’Arcy Osborne, londýnský ministr ve Vatikánu. Vysílání BBC z 16. února 1942 znělo následovně:
"V okolí záhřebského arcibiskupa Stepinaće dochází k nejhorším zvěrstvům. Krev bratří teče v potocích. Pravoslavní jsou násilně přivádění ke katolicismu a neslyšíme arcibiskupův hlas, který by kázal vzpouru. Místo toho se prý účastní nacistických a fašistických průvodů."
Osm dní před tímto vysíláním, 8. února 1942, poslal Prvislav Grizogono, bývalý ministr Jugoslávie, oficiální dopis Piovi XII. a vylíčil v něm zvěrstva, která páchali ustašovci v celém Novém Chorvatsku. Dopis zakončil touto prosbou:
"Na všech těchto bezprecedentních Zločinech, horších než pohanské, se podílela dvojím způsobem i naše katolická církev. Jednak se na všech těchto zločinech aktivně podílelo velké množství kněží, kleriků, řeholníků a organizované katolické mládeže, ale co je ještě strašnější, i katoličtí kněží se stali veliteli táborů a skupin. Jako takoví nařizovali nebo tolerovali strašlivé mučení, vraždy a masakry pokřtěného lidu. Nic z toho nemohli dělat bez svolení svých biskupů. Pokud se tak stalo, měli být postaveni před církevní soud a zbaveni kněžského svěcení. Protože se tak nestalo, pak biskupové zdánlivě dali svůj souhlas přinejmenším mlčky."
Navzdory těmto zprávám Pius XII. nikdy nevyslovil proti ustašovcům jediné slovo odsouzení. Dokonce i po válce, když se v mezinárodním tisku objevily zdokumentované zprávy o účasti františkánských kněží na masových popravách, papež mlčel. Nikdy nevyzval k odpovědnosti jediného člena kléru, dokonce ani otce Miroslava Filipoviće, otce Zvonka Brekala a další velitele táborů smrti. Nikoho necenzuroval, dokonce ani otce Božidara Bralova, který organizoval masové popravy, nebo otce Kazimíra, který dohlížel na masakr v Glině. Na konci války byl arcibiskup Stepinać jugoslávskou vládou zatčen za válečné zločiny. Svědkové 5. října 1945 v Záhřebu vypověděli, že katoličtí kněží ozbrojení samopaly chodili obracet pravoslavné Srby na víru a masakrovali je. Většina svědků byli chorvatští katoličtí rolníci a dělníci. Arcibiskup byl shledán vinným a odsouzený k šestnácti letům vězení. Po vyslechnutí rozsudku Pius XII. vykřikl rozhořčením a nařídil exkomunikaci všech, kteří se procesu zúčastnili. V katolickém tisku byl arcibiskup Stepinać prezentovaný jako bojovník za náboženskou svobodu, který se postavil proti bezbožným silám komunismu.
Zprávy o zvěrstvech v katolickém Chorvatsku byly odmítány jako komunistická propaganda nebo výmysly gestapa. Vatikán zorganizoval celosvětové hnutí za záchranu odsouzeného Stepinaće. Kampaň byla úspěšná. V roce 1951 byl Stepinać po výzvě OSN propuštěn z vězení. Triumfující arcibiskup se vrátil do Říma, kde se ho ujal papež a povýšil ho na kardinála.
4. října 1998 přijel papež Jan Pavel II. do Chorvatska, aby blahořečil arcibiskupa Stepinaće. Stalo se tak v katedrále Marija Bistrica. Blahořečení je prvním krokem ke svatořečení. Vyhlašuje se jím, že zesnulý je milován Kristem a hoden úcty. Události v Chorvatsku byly zastíněny zprávami o nacistických hrůzách v Evropě. Ale statistiky ustašovské vlády jsou šokující a těžko uvěřitelné. Mezi lety 1941 až 1945 bylo v Nezávislém státě Chorvatsko zmasakrováno přes 500 000 pravoslavných Srbů, 80 000 Židů a 30 000 Cikánů. V přepočtu na jednoho obyvatele to představovalo největší případ masového vraždění 20. století. Málokdo ve Vatikánu ale mohl tvrdit, že politický experiment v Chorvatsku nebyl výhodný.
Krysí stezky
Po podepsání dohod s Hitlerem a Mussolinim se církev vzkřísila ve všech svých světských podnicích. Stejně jako prosperovala ze svých předválečných spojenectví, prosperovala i ze zániku fašistického režimu v Itálii, pádu Třetí říše a zhroucení Nového Chorvatska.
Koncem února 1945 se jugoslávským vojskům s pomocí komunistických sil podařilo osvobodit Záhřeb, hlavní město Chorvatska. Ustašovci se snažili zachránit co nejvíce kořisti. Ve františkánském klášteře v centru Záhřebu Ante Pavelić, s plným souhlasem arcibiskupa Stepinaće, zakopal třicet šest truhel uloupeného zlata. Zlaté prsteny, zlaté šperky, zlaté hodinky, zlaté zubní protézy a zlaté plomby, které vyrvali z čelistí zmasakrovaných Židů, Cikánů a Srbů, a dva nákladní vozy stříbra.
Zatímco Jugoslávci pronásledovali ustašovské představitele odpovědné za genocidu, Pavelić uprchl do Rakouska, kde byl zajat americkými jednotkami a uvězněný poblíž Salcburgu. V době, kdy se připravovalo Pavelićovo vystoupení před norimberským tribunálem, došlo k záhadnému zásahu a řízení se zastavilo. Pius XII. na zásah salcburského arcibiskupa zařídil, aby byl Pavelić převezený do Vatikánu, kde mu byla poskytnuta svrchovaná ochrana. O několik týdnů později papež, aby se vyhnul skandálu, zařídil, aby Pavelić opustil Vatikán uprostřed noci. Následující tři roky cestoval Ustašovský vůdce z jednoho kláštera do druhého v přestrojení za františkánského mnicha, a pod různými pseudonymy, včetně otce Benarese a otce Gomeze. Zpravodajská služba americké armády byla informovaná o Pavelićově totožnosti a místě jeho pobytu, ale nadále se zdráhala ho zatknout. V důvěrné zprávě z 12. září 1947 William Gowan a Louis Caniglia, zvláštní agenti kontrarozvědky americké armády, napsali:
"Pavelićovy kontakty jsou tak vysoké a jeho současné postavení je pro Vatikán tak kompromitující, že jakékoli vydání dotyčného by znamenalo pro římskokatolickou církev ohromující ránu."
Během této doby byl zakopaný ustašovský poklad převezen z kláštera v Záhřebu do Říma. Potom z Říma do Neapole, kde bylo zlato a stříbro pod dohledem mafie přetavené na pruty. Z Neapole byly pruty ryzího zlata a stříbra mafiány převezeny do Vatikánu. Tady byly uloženy na františkánská konta ve Vatikánské bance, kde v jejím obrovském trezoru zmizelo jmění v hodnotě přesahující 80 milionů dolarů. Další peníze přicházely do Vatikánu z Chorvatska. 7. května 1945 bylo z Chorvatské národní banky a státní pokladny odvezeno 288 kilogramů zlata.
Podle zprávy, kterou 21. října 1946 podal agent Úřadu strategických služeb (OSS) Emerson Bigelow, se britským vojákům podařilo zabavit 150 kilogramů zlata na italských hranicích. Zbývající peníze se ale dostaly ke Svatému stolci, kde byly pro bezpečí uloženy ve Vatikánské bance.
Kromě chorvatského nacistického zlata nashromáždil Vatikán miliony z prodeje falešných pasů prchajících válečných zločinců a ze zřízení nechvalně proslulé krysí stezky. Krysí stezka byl název pro trasy, po kterých nacističtí představitelé unikali před spravedlností za své válečné zločiny. Prostřednictvím vatikánské krysí stezky se vrchní velení ustašovců přesouvalo z Terstu do Říma, do Ženevy a dále do neutrálních zemí, především do Argentiny. Tam mohli trávit své dny bez trestu a bez povšimnutí.
Klíčovou postavou těchto nekalých aktivit byl otec Krunoslav Dragonović, františkánský mnich, který se stal členem vrchního velení ustašovců. Při jedné příležitosti otec Dragonović propašoval z Chorvatska do Říma padesát kilogramů zlata ve dvou přepravních bednách. Potom, co dohlížel na masakr tisíců Srbů v Novém Chorvatsku, byl otec Dragonović v roce 1943 odvolaný do Říma, kde byl jmenován vedoucím koleje San Girolamo degli Illirici. Tento Vatikánem sponzorovaný seminář, který se nacházel v Římě, se stal centrem pro Chorvaty usilující o náboženskou výuku a kněžské svěcení. Později začala San Girolamo sloužit jako ústředí poválečného ustašovského podzemí. Ve zprávě z 12. února 1947 agent kontrarozvědky americké armády William Gowan napsal:
"San Girolamo je prošpikovaná buňkami ustašovských agentů. Aby člověk mohl vstoupit do kláštera, musí se podrobit osobní prohlídce kvůli zbraním a identifikaci….. Celý areál střeží ozbrojení ustašovští mladíci v civilu a neustále se vyměňují ustašovské pozdravy."
Otec Dragonović se prezentoval jako pracovník Červeného kříže. Ovšem podle amerických zpravodajských služeb bylo jeho skutečnou úlohou zajistit nacistům únikovou cestu do Jižní Ameriky. Z důvěrné zprávy sboru kontrarozvědky z 27. července 1950 vyplývá, že Američané byly ochotní dát Dragonovićovi volnou ruku nad krysí stezkou kvůli ochotě vatikánského úředníka zprostředkovat útěk protikomunistických informátorů. Včetně Klause Barbieho, šéfa gestapa v Lyonu, který umučil a zabil tisíce Židů a členů francouzského odboje.
O Klausi Barbim jsem natočil stejnojmenný dokument, který vám rozhodně doporučuji k poslechu, protože je velmi hutný.
V letech 1946 a 1947 držel Dragonović Barbieho pod svou ochranou v San Girolamo, kde spolu pravidelně obědvali. Ze záznamů CIA vyplývá, že Dragonović zůstal na výplatní listině americké armády po celá 50. léta. V roce 1958, po smrti Pia XII, svého papežského ochránce, byl Dragonović, na příkaz vatikánského státního sekretariátu, vyloučen z koleje San Girolamo. Navzdory vyloučení nadále sloužil CIA. Verboval ustašovské žoldáky na pomoc Dominikánské republice v jejím boji proti Fidelu Castrovi.
Vatikánská krysí stezka se pod dohledem otce Dragonoviće stala neuvěřitelně efektivní a vysoce propracovanou. Uprchlí váleční zločinci byli ukrýváni ve Vatikánu, a byla jim udělena nová identita. Rodné listy, víza, pasy a další dokumenty vyráběla, připravovala a doručovala s úžasnou zručností malá armáda vatikánských byrokratů. Pro tento podnik byli najati členové sicilské mafie, kteří jsou zkušení v rafinovaném umění falšování.
Jedním z nejvýznamnějších mafiánů byl Lucio Gelli, který sloužil jako oberleutnant SS v Itálii. Po válce se stal nejen ředitelem vatikánské krysí stezky, ale také klíčovým členem operace Gladio. To byla tajná operace financovaná NATO a CIA, jejímž cílem bylo vytvořit po celé Evropě sítě stay behind, které měly zmařit šíření komunismu. To jsem podrobně rozebíral v mém šestidílném cyklu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA, ale také v dvoudílném dokumentu Operace Gladio. Několika prominentním nacistům, včetně Franze Stangla, velitele Treblinky, bylo poskytnuto bydlení na území Vatikánu a v papežově letní rezidenci v Castel Gandolfo. Jiní byli ubytováni v katolických rodinách, které ochotně otevíraly své dveře vatikánským hostům za malý příspěvek. Další zločinci se ukrývali v klášterech pod rouškou mnichů, řeholníků a řeholních bratří.
V roce 1946 byla tato zařízení naplněna do posledního místa. Desítky uprchlých nacistů byly ubytovány v klášterech, kde se oblékali do plného hábitu jako jeptišky. Několik pozorovatelů si všimlo náhlého nárůstu podivně vypadajících řeholních sester s maskulinním chováním a drsnými způsoby, z nichž některé nutně potřebovaly oholit. Dále si všimli, že mezi lety 1945 až 1948 se počet jeptišek v klášterech po celém Římě v pravidelných intervalech zvyšoval a snižoval. Jeden z vysoce postavených britských politických poradců uvedl, že bylo stále jasnější, že mnoho významnějších kverulantů se uchylovalo pod křídla římskokatolické církve. Poradce předpovídal, že se dalo jen málo udělat, pokud se Vatikán nepodaří přesvědčit k otevřené spolupráci.
Cena požadovaná za takové útočiště byla vysoká. Prchající nacisté se obvykle museli Vatikánu vzdát 40 až 50% svých kompletních úspor včetně zboží, které uloupili svým obětem. Přesto byla cena ochotně zaplacena. Každý uprchlík, který vzbudil podezření, se mohl uchýlit do vatikánských chodeb, kde zůstal v bezpečí před zatčením a stíháním.
Spojenecké síly a kontrarozvědka americké armády při pátrání po válečných zločincích nebyly ochotny zpochybňovat suverenitu státu Vatikán. Z tohoto důvodu se papežská pokladna nadále plnila bohatstvím nově příchozích hostů až k prasknutí. A seznam hostů byl velmi působivý. Kromě Klause Barbieho a Franze Stangla poskytovala církev útočiště takovým velikánům, jako byl Adolf Eichmann, Hitlerův vrchní pobočník a ředitel programu genocidy. Dále Eduard Roschmann, řezník z Rigy. Generál SS Walter Rauff, vynálezce pojízdného plynového vozu. Gustav Wagner, velitel tábora Soribor. Nebo Doktor Joseph Mengele, anděl smrti v Osvětimi. Tito vážení hosté měli díky pasům vyrobeným Vatikánem, zajištěn bezpečný odjezd do Jižní Ameriky, Austrálie a Ameriky. Celkem tak díky svaté Matce církvi uniklo spravedlnosti více než 30 000 nacistů.
Agent William Gowan později vzpomínal:
"Všichni tito lidé utíkali, a to v době, kdy už jen dostat v Římě jídlo byl velký úspěch."
Podle dokumentů odtajněných americkým ministerstvem zahraničí v roce 1998, otec Dragonović osobně profitoval ze své nelegální činnosti, když za falešné doklady účtoval uprchlíkům až 1 500 dolarů. Za každého uprchlíka 650 dolarů navíc k částce, kterou si účtoval Vatikán. Kolovaly zprávy, že sympatizanti nacismu, včetně členů ODESSA, organizace bývalých důstojníků SS, poskytovali vatikánské krysí stezce trvalou finanční podporu. Ante Pavelić byl jako oblíbený syn svaté Matky církve svěřený do zvláštní péče a ochrany otce Dragonoviće. Dragonović fašistickému diktátorovi nejen poskytl falešný pas Mezinárodního červeného kříže, ale také doprovázel jeho a více než dvě stovky vysokých důstojníků Ustašovců do Buenos Aires. Před návratem do Říma Dragonović svěřil Paveliće do péče argentinské hierarchie. Seznámil ho také s nejvyššími argentinskými představiteli včetně Juana Perona. Během jednoho roku Pavelić shromáždil své kolegy z ustašovské emigrace a založil Hrvatska Drzavotvorna Stranka, aby udržel při životě sen o katolickém Chorvatsku. V roce 1959 Pavelić při návštěvě Španělska utrpěl infarkt. Tento řezník Balkánu dostal na smrtelné posteli od papeže Jana XXIII. zvláštní požehnání a svátost nejvyššího pomazání.
23. listopadu 1999 podali pozůstalí po obětech zvěrstev v Chorvatsku žalobu na Vatikán za to, že hromadil zlato ukradené ustašovci, a že zřízením krysích stezek do Jižní Ameriky pomáhal nacistickým válečným zločincům unikat před spravedlností.
Poválečná éra: Církev bohatne, svět chudne
Na konci druhé světové války byla Itálie jedním velkým chudobincem. Spojenecká invaze, německá obrana a zkáza způsobená italskými partyzány vedly k devastaci silnic, železnic, mostů, tunelů, průmyslových závodů, městských ulic, tržišť a obytných domů. To pro Vatikán představovalo ekonomickou zkázu, protože Mussoliniho dary investoval téměř výhradně do italského obchodu a průmyslu. Nyní bylo mnoho podniků uzavřeno a průmysl se potácel na pokraji bankrotu.
Problém ještě umocňoval fakt, že komunisté zůstávali jedinou dobře financovanou, dobře organizovanou a politicky agresivní stranou v Itálii. V čele strany stál Palmiro Togliatti, který strávil většinu války v Moskvě jako host Josefa Stalina. Jeho platforma vyzývala k socializaci průmyslových podniků, které během velké hospodářské krize financoval Institut pro obnovu průmyslu. Tedy právě těch podniků, do kterých Nogara investoval většinu církevních majetků. Pius XII. se nad těmito vyhlídkami zalykal hněvem. Aby odvrátil komunistickou hrozbu, poskytl Svatý otec plné finanční prostředky na aktivizaci Strany křesťanské demokracie pod vedením Alcida de Gasperiho. V roce 1946 Pius XII. jen těžko hledal vhodnějšího kandidáta do čela křesťansko-demokratické strany. Ve svých pětašedesáti letech byl Gasperi důstojný, dobře mluvil a byl svému papežskému ochránci zarytě oddaný.
Vatikán nasměroval miliony lir křesťanským demokratům prostřednictvím laické agentury nazvané Katolická akce pod vedením Bernardina Nogary. Za tyto peníze založila Katolická demokratická strana po celé Itálii 20 000 občanských výborů, po vzoru komunistických buněk. Tyto občanské výbory sloužily jako náborové agentury pro nové členy strany. Během 12 měsíců před volbami vložili Američané do Itálie 350 milionů dolarů na pomoc a politické účely. Značná část této částky, přibližně 30 milionů dolarů, byla určena pro Katolickou akci, aby odvrátila hrozbu komunistické vlády v Itálii. Kardinál Spellman stál v čele kampaně sponzorované Vatikánem, která měla povzbudit italské Američany, aby vyzvali své příbuzné ve staré vlasti, aby hlasovali proti Togliattimu a dalším komunistům.
"Osud Itálie závisí na nadcházejících volbách a na konfliktu mezi komunismem a křesťanstvím, mezi otroctvím a svobodou," napsal Spellman v letáku, který byl distribuován v katolických farnostech po celé Americe.
Několik dní před volbami byli Italové bombardováni rozhlasovými zprávami od takových amerických celebrit, jako byli Frank Sinatra, Bing Crosby a Gary Cooper, které je vyzývaly, aby podpořili křesťanské demokraty a zastavili šíření komunismu. Jak je vidět, téměř všichni umělci jsou za kus žvance poplatní každé době.
Na Sicílii využili křesťanští demokraté financování z Vatikánu k uzavření spojenectví s mafií. Katolíci umožnili jmenovat mafiány vedoucími členy strany, a od mafie obdrželi krvavé peníze. Sicilští mafiáni souhlasili, že komunistům udělí lekci. Šéf mafie Salvatore Giuliano a jeho bratranec Gaspare Pisciotta vedli skupinu vrahů do Porta della Ginestra, kde komunisté zaznamenali politické vítězství. Mafiáni zastřelili tucet lidí a více než padesát dalších zranili. Konaly se nové volby a křesťanští demokraté, obklopeni svými novými přáteli, drtivě zvítězili.
O několik let později dostal Gaspare Pisciotta rozkaz zavraždit vlastního bratrance Salvatore Guiliana. Při soudním procesu Pisciotta o předchozím masakru řekl:
"Byli jsme jedno tělo: bandité, policie a mafie, jako Otec, Syn a Duch svatý."
Toto spojení křesťanských demokratů a mafie nakonec dalo vzniknout vysoké mafii neboli politické mafii. Od té doby politici napojení na mafii ovládali pravé křídlo křesťansko-demokratické strany. Výsledkem této kontroly byla korupce italské politiky, infiltrace vzdělaných mafiánů, jako byl Michele Sindona, do obchodu a průmyslu a další kontaminace Svatého stolce. V předvečer voleb v roce 1948 odsoudilo Togliattiho a ostatní komunisty, z kazatelny na 300 biskupů po celé Itálii. Ve stejné době chodilo pětadvacet tisíc kněží od domu k domu, aby navštěvovali své farníky a získávali nové členy Katolické akce. Počet členů organizace se zvýšil ze tří na pět milionů. Krátce před hlasováním byli katolíci pozváni na Svatopetrské náměstí, aby od papeže obdrželi zvláštní požehnání. Taktika zabrala. Křesťanští demokraté se v červnu 1948 dostali k moci se ziskem 48,5% hlasů při 90% volební účasti. Lidové frontě komunistů a socialistů se podařilo získat pouze 31% z konečného počtu hlasů. Tato strana si udržela kontrolu nad Itálií dalších dvacet let.
Nová Italská republika se stala respektovanou centralistickou součástí Nové Evropy. Vstoupila do NATO, stala se členem Rady Evropy a Evropského společenství uhlí a oceli. Podílela se také na Marshallově plánu. Po vítězství nad komunisty se Pius XII. stal svědkem ještě většího rozmachu církve. Nově zvolený prezident Gasperi, z vděčnosti za podporu Vatikánu, ještě rozšířil podmínky konkordátu s Mussolinim. Všechny vatikánské podniky v Itálii zůstaly osvobozeny od daní, a jako schválené operace svrchovaného státu nepodléhaly veřejné kontrole.
Zatímco do Itálie proudila americká pomoc, Vatikán dostával miliony na revitalizaci průmyslových odvětví, jako jsou Italgas a Immobiliare. Kromě toho začala Trumanova administrativa, na přímluvu kardinála Spellmana, odvádět do Vatikánu velké částky černé měny, tedy peněz, o kterých se nevedlo veřejné účetnictví. Tyto peníze šly na konsolidaci protisovětských aktivit v západní Evropě. V jedné ze svých zpráv do Říma Spellman zdůraznil potřebu přísného utajení milionů amerických dolarů, které se sypaly do pokladny římskokatolické církve.
Díky této zahraniční i domácí podpoře se Vatikán stal hlavním příjemcem il miracolo economico, italského hospodářského zázraku. Mezi lety 1953 až 1958 vzrostl hrubý národní produkt Itálie o 150% a dosáhl výše 70 miliard dolarů. Vatikán ovládal více než 90 ze 180 úvěrových, bankovních a pojišťovacích institucí v zemi. Jedním z největších z těchto koncernů byla společnost La Centrale, která poskytovala střednědobé a dlouhodobé úvěry na projekty v zemědělství, vodní energetice, strojírenství a hornictví. Italcementi, další společnost kontrolovaná Vatikánem, dodávala více než 30% cementu v Itálii a vlastnila finanční dům s názvem Italmobiliare. Italmobiliare zase vlastnila osm bank s kumulovanými aktivy ve výši 512 milionů dolarů a kapitálovými rezervami 22 milionů dolarů. Kromě toho tento finanční dům kontroloval Banca Provinciale Lombarda a Credito Commerciale di Cremona, jejichž souhrnné vklady přesahovaly 1,2 miliardy dolarů.
Ve stejném období se Vatikán stal největším akcionářem tří velkých bank. Banca di Roma, Banca Commerciale Italiana a Credito Italiano. Vlastnil podíly sedmdesáti šesti dalších bank po celé Itálii. Jednou z nejprestižnějších z těchto bank byla Banco Ambrosiano v Miláně. Vatikán také získal dvě velké pojišťovny s celkovým kapitálem 30 milionů dolarů a devět menších pojišťoven s celkovým kapitálem 10,7 milionu dolarů.
V oblasti průmyslu si Vatikán ponechal kontrolu nad společností Italgas, která dodávala zemní plyn do 35 italských měst. Stal se také vlastníkem obří telekomunikační firmy Societa Finanziavia Telefonia, významného dodavatele telefonních a telegrafních služeb s ročním ziskem přesahujícím 20 milionů dolarů.
Jednou z prvních poválečných akvizic Vatikánu byl Finsader, ocelářský kombinát, který mezi své dceřiné společnosti počítal automobilku Alfa Romeo. Dále Finmeccanicu, holdingovou společnost pro 35 firem, které se specializovaly na všechny fáze strojírenství, včetně výroby jaderných zbraní. Dále Finmare, která provozovala osobní lodní linky, společnost Terni, která vyráběla ocelové výrobky a Italsider, která vyráběla surové železo, ocelové ingoty a potrubí. Další akvizicí byla společnost Montedison, která se specializovala na důlní a hutní výrobu, farmaceutické výrobky, elektrickou energii a textil. Rozsáhlé vatikánské impérium zahrnovalo tisíce dalších velkých i malých společností po celé Itálii, které se specializovaly například na hedvábí, přízi, nakladatelství, kožešiny, špagety, turistiku, sůl, elektroniku, konfekci, dětské hračky a obchodní domy.
Hlavním vatikánským koncernem ovšem zůstávala Societa Generale Immobiliare, obří konglomerát a největší italská stavební společnost. Prostřednictvím Immobiliare se Vatikán stal vlastníkem významných hotelů v Itálii, včetně hotelů Rome Hilton a dalších. Společnost také umožnila Vatikánu rozprostřít svá chapadla po celém západním světě. Ve Francii Immobiliare postavila bloky kanceláří a obchodů na Champs Elysees 90, na Rue de Ponthieu 61 a na Rue de Berry 6. V roce 2006 se společnost Immobiliare stala jedním z nejvýznamnějších investorů v Evropě. V Kanadě vlastnila Stock Exchange Tower v Montrealu, jeden z nejvyšších mrakodrapů na světě. Dále Port Royal Tower, blok s 224 byty, a velký obytný komplex v Greensdale (u Montrealu). V Mexiku získala celé satelitní město Mexico City s názvem Lomas Verdes. V Americe vlastnila pět velkých bytových komplexů ve Washingtonu, včetně hotelu Watergate, několik hotelů a kancelářských budov v New Yorku a obytný komplex o rozloze 277 akrů v Oyster Bay v New Yorku.
Úplný výčet nemovitostí Vatikánu by vyžadoval samostatný svazek. Kromě nemovitostí se Vatikán stal významným akcionářem takových amerických společností, jako jsou Shell Oil, Gulf Oil, General Motors, General Electric, Bethlehem Steel, IBM a TWA.
Závěr: Církev, korporace a fašismus
9. října 1958 Pius XII. odešel na věčný odpočinek. Jako rozuzlení papežského dramatu zemřel Bernardino Nogara v Římě o několik týdnů později. Málokdo věděl, že jeho největším projektem nebyla budova ani most, ale rozsáhlý finanční komplex obecně známý jako Vatikán, a.s. Můžeme si představit, jak může jedna instituce ovládat obrovské portfolio korporací.
Vedle vatikánského impéria tu máme nahromaděný majetek pod nejbohatšími rodinami, jako je Rockefellerovo impérium nebo Rothschildovo impérium. A to jsou jen ty nejviditelnější. U nich bychom mohli skládat dohromady stejně impozantní výčet korporací a bank, které ovládají.
Mnoho lidí nedokáže myšlenkově obsáhnout takové množství majetku, který je soustředěný pod jednu instituci nebo rodinu. To je bohužel většina lidí. Ti jsou pak náchylní k vládní propagandě, která jim našeptává, že tohle všechno jsou konspirační teorie a dezinformace. Jsou totiž líní studovat tyto věci do hloubky.
V mém šestidílném cyklu Nesvatá aliance jsem se věnoval dalšímu vývoji církve, které rozhodně doporučuji k vašemu dalšímu studiu. Vidíme, že církev se prokazatelně klaní fašismu i nacismu. Díky nim totiž dokáže pohádkově bohatnout.
Fašismus znamená vládu korporací, které drtí individuální práva člověka. Jde o nesvatou alianci církve, korporací a fašistické ideologie. To můžeme dokumentovat na Radě pro inkluzivní kapitalismus. Jde o globální neziskovou organizaci nejbohatších rodin a korporací. Tato globální nadace byla založena pod záštitou Vatikánu s morálním vedením papeže Františka. Nechybí tu zakladatelé a lidé jako je:
Lady Lynn Forester de Rothschild,
Rajiv Shah, prezident Rockefellerovy nadace,
nebo Darren Walker, prezident Fordovy nadace.
Dále lidé ze světa globálního businessu korporací jako:
Edward Breen, výkonný předseda duPontu,
Kenneth Frazier, předseda představenstva a generální ředitel farmaceutické korporace Merck,
nebo Brian Moynihan, předseda představenstva a generální ředitel Bank of America.
Najdeme tu ale také osoby ze sféry klimatického šílenství a nadnárodních organizací jako:
Angel Gurria, generální tajemník OECD,
nebo Mark Carney, zvláštní vyslanec OSN pro oblast klimatu a financí.
Můžeme tu ale najít ředitele globálních společností platebních karet, tedy příprava na digitální bezhotovostní společnost v plném proudu:
Alfred Kelly, předseda a generální ředitel společnosti Visa Incorporated
nebo Ajay Banga, prezident a generální ředitel Mastercard.
Hlavním cílem Vatikánu není hledání a šíření duchovních pravd v době nejistoty, ale spíše udržení vlastních korporátních zájmů prostřednictvím intrik, lživosti, krádeží, a když to situace vyžaduje, tak i krveprolití.
V roce 1977, krátce před svou smrtí, řekl papež Pavel VI.:
"Ďáblův dým pronikl do církve. Je kolem oltáře."
Kdy vstoupil ďábel do svatyně římskokatolické církve? Někteří tvrdí, že vstoupil s podpisem Lateránské smlouvy 22. února 1929. Jiní tvrdí, že se tak stalo mnohem dříve. Jisté ale je, že ďábel ve Vatikánu zůstává dodnes.