Před časem jsem natočil šestidílný cyklus Nesvatá aliance mezi Vatikánem, italskou mafií a CIA. Tyto spletité vazby byly položeny v minulosti a během dekád mohutněly, prorůstaly církví a proměňovaly se v čase. Spletité pavučiny, kterými jsou církev, mafie a zpravodajské rozvědky protkané, jsou úžasným fenoménem, který je skvělým námětem pro rozsáhlá studia. Je velká škoda, že jsou tato spojení podhodnocená a lidé reagují na jepičí kauzy a fragmentovité příběhy. Stále méně lidí vnímá současné události jako plynulý kontinuální tok času. Něco, co začalo v minulosti, a co se přetváří v aktuální dění. Své pořady se snažím koncipovat právě s tímto přesahem.
Nesvatá aliance byl jakýmsi úvodem do tajemství a záhad církve. Propojení církve s podsvětím. Musíme se ale dostat ke kořenům tohoto vzájemného prolínání. Vypravme se proto do časů, kdy se svatá Matka církev začala přibližovat k nacismu a fašismu. Toto vzájemné působení vyústilo v dnešní stav církve, která hájí své finanční a korporátní zájmy než zájmy běžných věřících. Abychom ale pochopili důvody nacifikace a fašizace církve, musíme si stručně narýsovat základní prerekvizitní vědomosti.
Církev v boji o přežití
Po dvanáct set let, od Konstantinova vydání Ediktu milánského v roce 312 až po Lutherovo vydání 95 disputativních tezí v roce 1517, byli papežové nejmocnějšími potentáty na zemi. Králové a císaři jim poklekali k nohám, aby přijali papežské požehnání a polibek míru. Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 vyhlásil, že římský biskup má absolutní moc nejen v duchovních, ale i světských záležitostech. Po staletí se předpokládalo, že papežové měli právo sesadit z trůnu kteréhokoli krále, zrušit jakýkoli světský výnos nebo zrušit jakoukoli ústavu.
Římská církev byla ustanovena jako absolutní monarchie, přičemž všechny linie moci vedly k papežům a od nich. Pravomoc farářů vycházela z autority biskupů, kteří řídili jejich diecézi. Biskupové zase odvozovali svou autoritu výhradně od nejvyšších pontifiků, kteří vládli jako zástupci Ježíše Krista. V celé mohutné stavbě zvané křesťanství byli všichni duchovní, kněží, mniši, řeholníci, opati, biskupové, arcibiskupové a kardinálové, spojeni v jednu velkou duchovní armádu pod vedením nejvyšších pontifiků v Římě.
Papežové byli zároveň světskými panovníky. Vládli papežským státům, které tvoří velkou část dnešní Itálie. Tato oblast byla rozdělená na osmnáct patrimonií, neboli panství, jako například patrimonium Toskánsko, patrimonium Perugia, patrimonium Marca Ancona, patrimonium Romagna, patrimonium Bologna a patrimonium Řím. Kromě těchto jurisdikcí, které byly spravovány přímo papeži, měli Svatí otcové, po celou středověkou epochu, feudální moc nad většinou Portugalska, španělskými provinciemi Navarra a Aragon, Anglií, Irskem, Korsikou, Sardinií a Sicilským královstvím, které jako vazalské státy, každoročně poskytovaly finanční tribut Svatopetrskému stolci.
Papežové stáli v čele rozsáhlé řady úředníků, kteří spravovali papežská města a vesnice, prodávali papežské služby a vybírali daně. Do papežské pokladny proudily miliony ze všech koutů křesťanstva. Petrovi nástupci se stali bohatšími než kterýkoli sultán nebo panovník. Žili v palácích s tisíci sluhy a pomocníky, kteří uspokojovali každý jejich rozmar. Oblékali se do zdobených šatů, honosných rouch a hermelínových štol. Nosili diadémy, které svou hodnotou převyšovaly mnohá království a léna. Na jejich příkaz byla shromážděna velká vojska k potlačení vzpoury, byly vyslány flotily k vedení obchodu. Byly také vedeny inkvizice, křížové výpravy a pogromy, které měly očistit křesťanství od všech kacířů, povstalců a všech, kdo by chtěli zpochybnit nejvyšší autoritu nejvyššího papeže.
Po reformaci začalo bohatství a moc římské církve upadat. Přišla o příjmy z daní, tributů, odkazů a darů z velké části severní Evropy. Kvůli zákazu lichvy, tedy vydělávání peněz na úrocích, církev odmítala investovat do zahraničních kolonizovaných trhů nebo se zapojovat do mezinárodního obchodu. Navíc církev jako feudální instituce zůstávala odmítavá k novým technologiím. Z tohoto důvodu se papežské státy dostaly do stavu stagnace a papežská pokladna se vyčerpala. Ba co víc, začal stoupat obrovský papežský dluh. Papežství čekaly ještě větší potíže.
2. listopadu 1789, s příchodem Francouzské revoluce, byl veškerý církevní majetek ve Francii předán národu. Národní shromáždění v Paříži zakázalo francouzským biskupům posílat finanční prostředky papeži do Říma. Situace se pro Vatikán ve Francii zhoršila s příchodem Napoleona v roce 1796. Napoleon poslal do Říma své vojáky, aby zbavili paláce, kostely, katedrály a kláštery zlata, stříbra a drahých kamenů. Také odvezli umělecká díla, obrazy, sochy, tapiserie, rukopisy a keramické poklady. Odvezli také všechny cenné předměty z Říma do Paříže. Po pádu Napoleona obnovil Vídeňský kongres v roce 1815 některé z neocenitelných pokladů a nabídl Římu neadekvátní odškodnění. 18 provincií papežských států sice zůstalo nedotčeno, ale dny světské slávy římského katolicismu se rychle chýlily ke konci.
V roce 1919 výdaje převyšovaly příjmy a Vatikán byl nucen spoléhat na své finanční rezervy. Benedikt XV. Investoval téměř všechny rezervy do kdysi velmi výnosných cenných papírů Osmanské říše. S blížícím se rozpadem říše však cenné papíry ztratily velkou část své hodnoty. Byla to stejně bizarní situace. Katolická církev investuje do muslimské říše. Situace se ale stávala zoufalou.
Papež: Král krys
Na Nový rok 1929 se papež jako pokaždé objevil, aby udělil požehnání davům, které se shromáždily pod jeho balkonem. Papež zůstal v Lateránském paláci prakticky vězněm. A světský personál vatikánského komplexu v Římě byl zredukován na skupinu uklízečů, údržbářů a švýcarskou gardu. Téměř všechno v Lateránském paláci bylo v havarijním stavu. Horní patra byla poškozená zatékáním a pokrytá hromadami trusu od tisíců holubů, kteří hřadovali na půdě. V suterénu, kuchyni, recepcích, jídelnách, a dokonce i v papežských komnatách pravidelně propukaly požáry elektrického vedení způsobené vadnou elektroinstalací. Svatý otec slyšel, jak se po stěnách proháněly krysy. Krysy zamořily i další budovy vatikánského komplexu, včetně katedrály svatého Petra. Škůdcům se dokonce podařilo ohlodat ostatky papežů, kteří byli uložení ve skle v bočních oltářích. Krysy byly v Lateránském paláci a bazilice svatého Petra! Přesto nebyly k dispozici žádné prostředky na deratizátora. Nebylo ani dost peněz na ochranu neocenitelných obrazů a tapisérií před plísněmi a hnilobou. Nebylo dost peněz na opravy. Dokonce ani na pročištění zanesené kanalizace. Nebylo dost peněz ani na nový topný systém, aby se ve Vatikánu dalo alespoň trochu pohodlně pracovat. Nebylo dost peněz na úklidové prostředky, natož na údržbáře a komorníky. Nebylo dost peněz na opravu rozbitého zařízení a nábytku ani na výměnu moly prožraných závěsů.
Ratti, to byl latinský výraz pro krysy a zároveň papežovo příjmení. Narodil se jako Achille Ratti v Miláně, syn ředitele továrny na hedvábí. Po vysvěcení na kněze sloužil Ratti ve Vatikánské knihovně jako paleograf a archivář. V roce 1919 jej papež Benedikt XV. Vyslal do Polska, kde se vyznamenal jako diplomat. V roce 1921 byl Ratti jmenován milánským arcibiskupem a o několik měsíců později povýšen na kardinála. O rok později nastoupil na papežský stolec a přijal jméno Pius XI.
Papež Pius XI. Byl nízký a podsaditý, měl vysoké čelo a pronikavý pohled. Měl rychlý a zkoumavý intelekt a zálibu ve scholastických disputacích. Jeden z prelátů se zmínil, že příprava na setkání se Svatým otcem byla jako příprava na zkoušku. Papežovy křížové otázky byly ostré a neúprosné. Jeho hněv se snesl na každého duchovního, který nedokázal poskytnout vhodné odpovědi. Mnozí preláti ho nenáviděli a báli se ho.
Ve svých jednasedmdesáti letech byl Pius XI. Stále fyzicky impozantní. V mládí byl horolezcem. Jednou stál na vrcholu hory Rosa a během alpské bouře strávil noc na úzké římse. Široký, ramenatý a s ruměnou pletí působil mezi asketickými úředníky ve Vatikánu nepatřičně. Byl nepopulární volbou a do svatého úřadu nastoupil jen proto, že se kardinálové nedokázali shodnout.
Jako papež se projevil jako neústupný, přísný a náročný. Jako své heslo přijal Kristův mír v Kristově království. Toto motto odráželo jeho přesvědčení, že církev by měla působit ve světě, nikoliv být od něj izolovaná. Papež se zabýval hrozbou ateistického komunismu, která v té době panovala. Právě zarytá nenávist papeže vůči komunismu znamenala, že se později spojil se dvěma nejznámějšími fašistickými vůdci 20. století, Adolfem Hitlerem a Benitem Mussolinim. Proto také plně podporoval třetího španělského vůdce Francisca Franca. Ale nepředbíhejme.
Od počátku své vlády projevoval Pius XI. Silný závazek vůči misiím. Vyžadoval, aby se každý řeholní řád zapojil do misijní činnosti. V roce 1926 vysvětil první rodilé čínské biskupy a v roce 1927 rodilého japonského biskupa. Za jeho pontifikátu se celkový počet domorodých kněží v misijních zemích zvýšil ze 3 000 na více než 7 000. Na rozdíl od svých předchůdců Pius XI. Usiloval o ekumenismus. Vyzýval ke sjednocení s východními pravoslavnými a dělal vše pro to, aby podpořil církve východního obřadu v unii s Římem. Pius XI. Ale své úsilí o smíření nerozšířil na protestanty. V encyklice Mortalium animos z roku 1930 papež zakázal jakoukoli účast katolíků na ekumenických konferencích, synodách a bohoslužbách s protestanty jakéhokoli vyznání.
Také se, na rozdíl od svých předchůdců, angažoval v rozvoji vědy a vzdělanosti. Zmodernizoval Vatikánskou knihovnu, založil Papežský institut křesťanské archeologie a zřídil Vatikánskou observatoř v Castel Gandolfo. To všechno Pius XI. Vykonal se skromným ročním rozpočtem 1 milion dolarů. Bylo toho mnohem více, co bylo třeba vykonat.
Ale pokladna byla prázdná. A banky požadovaly splácení nesplacených úvěrů. A krysy byly skoro všude. Ratti si uvědomil, že s krysami se musí vypořádat více způsoby. Ve svých komnatách před oslavou svátku Kristova obřezání papež věděl, že dohoda s fašisty, s Mussolinim a jeho černými košilemi, musí být co nejdříve dokončena. Byl konečně připraven udělat, co bylo třeba. Byl připravený obnovit bohatství a moc římskokatolické církve. Byl připravený podepsat dohodu s ďáblem. Abychom ale porozuměli, proč se tak stalo, musíme pochopit dobový kontext.
Hrozba komunismu
V první světové válce zahynulo více než půl milionu Italů a lidé se obraceli k socialistické straně, aby řešili své hospodářské potíže. Sám papež se zpočátku do tohoto hnutí poněkud zamiloval a chválil ruskou revoluci jako triumf nad tyranií.
Komunismus ovšem představoval hrozbu nejen pro parlamentní vládu Itálie, ale také pro Svatý stolec. Platformy komunistů vyzývaly ke zřeknutí se soukromé strany, přerozdělení bohatství a odmítnutí učení církve, které zotročovalo lidi. Do roku 1919 byli po celém Rusku uvěznění a zavraždění biskupové a kněží, kostely byly vypleněny a přeměněny v ateistická muzea. Komunistický tisk začal očerňovat pravoslavné a římskokatolické učení. Ve snaze odvrátit rudou hrozbu založil Vatikán v roce 1919 Katolickou populistickou stranu. Během několika měsíců se stala druhou největší politickou stranou v Itálii a hlas církve byl opět slyšet v chodbách moci.
Hrozba komunismu ale přetrvávala mezi továrními dělníky, kteří vyzývali k zastavení montážních linek. Zněla také mezi rolníky, kteří odmítali sklízet úrodu padronů. Ozývala se také mezi revolucionáři, kteří vtrhli do kostelů, aby z kazatelen pronášeli politické projevy. Církev se stala tak slabou a neúčinnou, že nedokázala ochránit své vlastní svatyně před silami, které prosazovaly bezbožnost.
V lednu 1922, kdy Benedikt XV. Zemřel, byl roční rozpočet snížen na 1 milion dolarů. Aby mohla církev pokrýt výdaje, byla nucena zajistit si půjčky, většinou od německých bank. Když se ale Ratti stal Piem XI. Byl odhodlaný věci změnit. Objevil se na lodžii nad Svatopetrským náměstím a udělil lidu slavnostní požehnání urbi et orbi – městu a světu. Byl to náznak toho, že byl rozhodnutý ukončit papežské vyhnanství a vrátit římskokatolické církvi významné místo ve světovém dění. Shromážděný dav volal: Viva Pio Undicesimo! Viva Italia! (Ať žije Pius XI.! Ať žije Itálie!)
Mussoliniho dar
Itálie se stejně jako Svatá matka církev nacházela ve finanční tísni. Země měla nejvyšší porodnost v Evropě a italský lid žil z velké části v děsivé chudobě. Míra inflace byla po Německu druhá nejvyšší. Pravidelně se konaly stávky, a veřejné služby se hroutily. Uprostřed bídy ale nový papež spatřil známky svítání nového dne. Benito Mussolini burcoval italské masy svými projevy v jednacích síních a na tržištích a výzvami k úplné reformě stávajícího režimu.
„Náš program je jednoduchý,“ řekl Mussolini.
„Chceme vládnout Itálii.“
Na důkaz tohoto záměru Mussolini vypustil své akční oddíly proti komunistům v celém Pádském údolí. Ve městě za městem byly zapáleny všechny socialistické domy. Místní prefekti, kteří se pokusili povolat místní policii proti fašistickým condottieri, tedy šturmovikům, byli nuceni odstoupit z funkce.
Komunisté na tento výbuch násilí reagovali výzvou ke generální stávce. Ta ovšem skončila katastrofálním neúspěchem a jen posílila Mussoliniho pozici. Bylo zřejmé, že fašistický vůdce byl silou, se kterou se muselo počítat. Na rozdíl od vůdců katolické populistické strany byl Mussolini mužem činu. Mužem, který dokázal rozdrtit rudou hrozbu pod botami svých černých košil.
Byl tu však problém. Mussolini nebyl oddaným synem svaté matky církve. K tomu měl rozhodně daleko. V roce 1910 vydal podnětný pamflet s názvem Bůh neexistuje a senzační román Kardinálova milenka. Aby dal najevo své pohrdání tradičními katolickými hodnotami, žil Il Duce s donnou Rachele, bývalou marxistkou, která mu porodila několik dětí. Mussolini odmítal podrobit své děti obřadu křtu, vyhýbal se účasti na liturgických obřadech a ve veřejných projevech se chlubil svými 136 milenkami.
V jeho pohledu na církev však došlo ke zmírnění. Začal si uvědomovat, že katolicismus bylo možné využít k upevnění vlastní politické pozice. V roce 1920 fašistický vůdce prohlásil:
„Myslím, že katolicismus by mohl být využit jako jedna z našich nejsilnějších národních sil pro vyjádření naší italské identity ve světě.“
Katolická populistická strana pod vedením dona Luigiho Sturza se snažila zabránit Mussolinimu v převzetí moci. Uzavřela proto spojenectví se socialisty. Ve farních sálech od Janova po Neapol se konala shromáždění, na kterých se 107 poslanců katolické strany zavázalo, že se postaví proti vytvoření fašistického státu. V reakci na tento vývoj se Mussolini s olivovou ratolestí dostavil ke kardinálu Pietru Gasparrimu, vatikánskému státnímu sekretáři. V návaznosti na toto setkání vydal Vatikán okružní dopis italské hierarchii. V dopise nařídil duchovním, aby se neztotožňovali s Katolickou populistickou stranou a v politických záležitostech zachovávali neutralitu. Příkaz z 2. října 1922 se zdál věrným členům strany neuvěřitelný. Zdálo se, že svatá matka církev opouštěla vlastní ovce před politickým vlkem.
O dva týdny později, 16. října 1922, vedl Mussolini pochod 40 000 černých košil na Řím. Více než 100 000 občanů vyšlo do ulic, aby vyjádřilo svou podporu fašistům. Starý král Emanuel byl tímto pohledem tak otřesený, že fašistům okamžitě udělil právo vytvořit novou vládu. Mussolini přes noc převzal ministerstva vnitra, zahraničí, kolonií, korporací, armády a veřejných prací. Během několika měsíců se zlepšily hospodářské podmínky. Prudce vzrostla produktivita průmyslu a dramaticky se snížila inflace. Skončily také stávky. Komunisté byli umlčeni. Zkorumpovaní poslanci byli sesazeni z funkcí. Vlaky jezdily včas.
„Katolicismus,“ prohlásil nový diktátor, „je velkou duchovní a morální silou a já věřím, že vztahy mezi italským státem a Vatikánem budou od nynějška velmi přátelské.“
Aby dal Mussolini najevo svou vstřícnost k církvi, zakázal v Itálii svobodné zednářství, přidělil státní finance na pomoc téměř zkrachovalým církevním institucím a osvobodil katolické duchovní od daní.
Vatikán reagoval okamžitě. 9. června 1923 obdrželi vůdci Katolické populistické strany z Vatikánu příkaz k rozpuštění. Když se několik členů odmítlo tomuto požadavku podřídit, pohrozil jim papež exkomunikací.
V roce 1925, který Pius XI. Vyhlásil za Svatý rok, začal Mussolini prosazovat svůj vzorec fašistického státu:
„Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“
Fašistický stát chápal jako sílu, která by měla kontrolovat všechny aspekty života v Itálii. Morální, politické i ekonomické. Fašismus skutečně definoval jako organizovanou, koncentrovanou, autoritářskou demokracii na národním základě. Pro uskutečnění této fašistické utopie ale musel Duce prokázat, že ovládal také podporu lidu. Sám sebe považoval spíše za národního než stranického vůdce. Při setkáních se zahraničními představiteli Mussolini tvrdil, že vládl spíše souhlasem než silou. Aby prokázal svůj mandát od veřejnosti, vyzval k uspořádání celonárodního plebiscitu, aby si italský lid mohl jednou provždy vybrat mezi starou parlamentní formou vlády a novým fašistickým státem. Mussolini proto potřeboval podporu Vatikánu. Drtivá většina obyvatelstva byla zarytě oddaná církvi a poslouchala papežovy výroky.
Aby získal přízeň Svatého stolce, nechal diktátor svůj sňatek s donnou Rachele posvětit katolickým knězem. Začal navštěvovat mše o svátcích. Trval na tom, aby jeho děti přijaly svátost křtu, a jako bohabojný rodič přísahal, že se zřekne ďábla a všech jeho skutků. Jako další důkaz své víry Mussolini navrhl daň pro bezdětné páry, zakázal přísnými tresty cizoložství, a nakažení syfilidou označil za trestný čin. Také brojil proti krátkým sukním a odhalujícím plavkám. Vyzval všechny dobré Italy, aby se vzdali černošských tanců dovezených z Ameriky. Nakonec se Mussolini obrátil na kardinála Pietra Gasparriho, vatikánského státního sekretáře. Vyjádřil přání věnovat Matce církvi velkorysý dar jako odškodnění za ztrátu papežských států.
Pius XI. Mussoliniho neměl rád a nedůvěřoval mu. Prokoukl diktátorovu masku zbožnosti a jeho šarádu zbožného syna církve. V soukromí o diktátorovi často mluvil jako o ďáblově synovi. Nyní však podlehl pokušení. Musel se sklonit před vůlí Duceho, a posvětit fašistický stát v zájmu světa a všeho jeho bohatství. Papež právě obdržel výsledky auditu kardinálské komise, která posuzovala okamžitou finanční situaci církve. Výsledky auditu už nemohly být horší. Denní výdaje na provoz Vatikánu přesahovaly 7 000 dolarů. Příspěvky církvi se oproti předchozímu roku snížily o 20%. Dědictví ubývalo. Věřitelé, včetně německé Říšské banky, požadovali okamžité splátky nesplacených půjček. Aby toho nebylo málo, papežovi finanční poradci, včetně chicagského arcibiskupa George Williama kardinála Mundeleina, předpovídali dlouhodobou mezinárodní krizi.
Finanční konec papežského úřadu, odkládaný téměř padesát let, se blížil. Benito Mussolini proto znamenal pro církev skutečnou spásu, a to nikoli božskou, ale naprosto světskou. Peníze.
Lateránská smlouva: Spojenectví Vatikánu s Mussolinim
Pius XI. Povolal kardinála Gasparriho a arcibiskupa Eugenia Pacelliho, budoucího papeže Pia XII., do svých komnat, aby dokončili konkordát s Mussolinim. Kardinál Gasparri byl ve svých osmasedmdesáti letech křehký a slabý. Ruce se mu třásly v důsledku obrny. Jeho kostra byla tak ohnutá v důsledku kombinace artritidy a osteoporózy, že se při chůzi díval čelem k zemi. Vzhled dvaapadesátiletého arcibiskupa Pacelliho byl ještě pozoruhodnější. Byl vysoký, měřil něco přes metr osmdesát, a neuvěřitelně hubený. Za brýlemi se zlatými obroučkami měl velké černé oči. Pacelli měl dlouhé prsty, které zvýrazňovaly pečlivě pěstěné nehty. Jeho hlas byl vysoký a pronikavý. Mluvil s tak bolestně přesnou výslovností, až se zdálo, že koktá. Nejvýraznějším aspektem jeho vzhledu však byla popelavá bledost jeho pleti. Vypadal jako invalida, který strávil život v zatemněné ložnici.
Pius XI. Řekl svým dvěma poradcům, že dohoda s fašisty musela být upravena v souladu s auditem Apoštolské komory. Arcibiskup Pacelli papeži připomněl, že Mussolini při předběžných rozhovorech o dohodě přislíbil také 50 milionů dolarů ve státních dluhopisech. Papež ale trval na tom, že musel být zajištěn významný peněžní příspěvek nejen do papežské pokladny, ale také do jeho soukromé peněženky. Pius XI. Dále vyjádřil obavy o zdroj církevních příjmů pro příští roky, příštích pět let, příštích deset let. Zmínil, že chicagský kardinál Mundelein získal půjčku na dvacet let ve výši 1,5 milionu dolarů, přičemž jako zástavu použil církevní majetek, a že peníze už byly utraceny. Dále papež hovořil o předpovědích o zhroucení italské ekonomiky, které vyslovil Bernardino Nogara, vatikánský finanční poradce a hlavní správce Mezispojeneckého reparačního výboru. Řekl, že podmínky dohody musí být uzavřené okamžitě, ještě před začátkem postní doby. Jakmile by začalo období půstu a zdrženlivosti, byla by taková jednání nevhodná.
Kardinál Gasparri a arcibiskup Pacelli, po získání papežova svolení, poslali Mussolinimu naléhavé zprávy. V zájmu obou stran, církve i státu, musí být vatikánská otázka vyřešena před Popeleční středou, uvedli. Mussolini s podmínkami okamžitě souhlasil, a slavnostní podpis byl stanovený na 11. února 1929 v Lateránském paláci, poblíž místnosti, kde papež Lev III. V roce 800 našeho letopočtu korunoval Karla Velikého císařem Svaté říše římské.
V den obřadu vytrvale pršelo. Jakoby Bůh dával najevo svůj smutek s touto dohodou. Mussolini, oblečený v pečlivě ušitých ranních šatech, podepisoval dokumenty za vládu. Kardinál Gasparri, ve středověké nádheře svého purpurového roucha, podepisoval dokumenty za Vatikán s arcibiskupem Pacellim po boku. Obřad, který měl trvat několik hodin, trval pouhých pětačtyřicet minut. Vatikánský text byl uzavřený v červeném sametovém pouzdře s damaškovými okraji. Na obalu pouzdra byl vyobrazen papežský erb. Když se zpráva o dohodě roznesla, rozezněly se po celém Římě kostelní zvony. Lidé proudili do chrámu svatého Petra na děkovnou mši. Ze všech koutů světa přicházely blahopřejné zprávy Piovi XI. A Mussolinimu.
Předseda Dolní sněmovny v Británii prohlásil, že byl potěšen slušným kompromisem, který pan Mussolini uzavřel s papežem. Nyní byla Itálie skutečně sjednocená. Církev byla ve shodě, a jak se zdálo, v souladu se státem. Nový Řím, jak si jej představoval Mussolini a jeho condottieri, černé košile, se měl stát skutečností.
V Berlíně byl Adolf Hitler zprávou o smlouvě nadšený. Napsal článek pro Volkischer Beobachter, který vyšel 22. února 1929:
„Skutečnost, že kurie nyní uzavírá mír s fašismem, ukazuje, že Vatikán důvěřuje nové politické realitě mnohem více než bývalé liberální demokracii, se kterou se nedokázal dohodnout.“
Svou tirádu Hitler uzavřel slovy:
„Víte, co je pro nás důležité? Skutečnost, že katolická církev uzavřela dohodu s fašistickou Itálií, nade vší pochybnost dokazuje, že fašistický myšlenkový svět má, ke škodě dnešního křesťanství a našeho německého národa, blíže ke křesťanství než myšlenky židovského liberalismu nebo dokonce ateistického marxismu, s nimiž se takzvaná katolická Strana středu považuje za tak úzce spjatou.“
V análech římského katolicismu se málokterý dokument ukázal jako významnější než dohoda s Mussolinim, která vešla ve známost jako Lateránská smlouva. První část smlouvy, označená jako konkordát, zajišťovala Vatikánu úplnou jurisdikci nad všemi katolickými organizacemi v Itálii. Tyto organizace, v dokumentu nazývané církevní korporace, byly osvobozeny od daní a státní kontroly. Navíc Vatikán mohl vytvořit tolik organizací, kolik se mu zlíbilo, a všechny byly na dobu neurčitou osvobozené od daní. Tato část také prohlašovala, že katolicismus je oficiálním náboženstvím Itálie, a zakazovala propagandu ve prospěch protestantismu. Na všech veřejných i soukromých školách se měly konat hodiny Katechismu, které připravovaly studenty na svátost biřmování a plné členství ve svaté Matce církvi.
Druhá část, nazvaná Lateránský pakt, ustanovila Vatikán jako suverénní stát. Nový papežský stát se skládal ze 108,7 hektarů na Vatikánském pahorku, kde se nacházel chrám svatého Petra, Lateránský palác a skupina dalších budov. Obsahoval třicet náměstí a ulic, čtyři vojenská kasárna pro švýcarskou gardu, dva kostely, tedy kromě Svatopetrského a 973 obyvatel. Většina z nich byli kněží žijící v celibátu.
Jako samostatný stát vlastnil Vatikán také několik exteritoriálních majetků v Itálii. Tři baziliky v Římě, několik úředních budov, papežský letní palác v Castel Gandolfu 20 km od Říma a desítku panství od Milána na severu až po Reggio na jihu. Výměnou za svrchovanost se Vatikán vzdal všech nároků na pozemky, které byly v roce 1870 zabaveny národní vládou. Souhlasil také s navázáním diplomatických vztahů s italskou vládou.
Závěrečná část dohody, takzvaná finanční úmluva, stanovila vyplacení 90 milionů dolarů v hotovosti a státních dluhopisech a nezveřejněné částky pro papežův tajný měšec jako restituci za bývalá papežská knížectví. Italská vláda také souhlasila s vyplácením platů všem farářům v zemi.
Jediným škrtem pera se Vatikán stal z Popelky králem. Získal výsadní postavení u stolů mezinárodních peněžních trhů, kde se mělo určovat budoucí směřování 20. století.
O deset let později, v roce 1939, kdy Hitler napadl Polsko, se římskokatolická církev opět stala nejbohatší a v mnoha ohledech nejmocnější institucí na světě.
Zázrak peněz: Neviditelná ruka trhu a páně
V den ratifikace Lateránské smlouvy učinil Pius XI. Dva kroky, které navždy změnily budoucnost římského katolicismu.
Za prvé vytvořil novou finanční agenturu nazvanou Zvláštní správa Svatého stolce. Jediným úkolem této agentury bylo zajistit Mussoliniho dar. Nově nabyté bohatství církve nesmělo proudit do kapes přátel a spolupracovníků vatikánských úředníků. A už vůbec nesměli preláti dopustit, aby byly peníze rozházeny na nějaké sociální účely, jako je jídlo pro chudé nebo přístřeší bezdomovcům. Jednoduše peníze musely zůstat ve vatikánské pokladně stůj co stůj.
Za druhé papež jmenoval Bernardina Nogaru, finančního mága, který reorganizoval Říšskou banku, správcem a ředitelem nové agentury s plnou kontrolou nad investicemi. Na Nogarovo naléhání nebyli do agentury přidělení žádní klerikové z obavy, že by farní zájmy mohly narušit finanční zisk. Jediným účelem Zvláštní správy Svatého stolce bylo generovat příjmy a obnovit bohatství a moc církve. Za své osobní asistenty si Nogara vybral markýze Enrica de Maillardoze a čtyři účetní z předních italských finančních společností. Papež také jmenoval výbor tří kardinálů: Pietra Gasparriho, Donata Sharretteho a Rafaela Merryho del Val. Tento výbor dohlížel na činnost agentury. Výbor ale ve skutečnosti sloužil jako církevní výkladní skříň bez pravomoci přehlasovat rozhodnutí Nogara. Jen málo osobností mělo v dějinách římskokatolické církve větší vliv než Nogara. V době jeho smrti v roce 1959 kardinál Spellman řekl:
„Bernardino Nogara byl vedle Ježíše Krista tím největším, co církev potkalo.“
Nogara předtím vstoupil do služeb italské banky Banca Commerciale Italia, kde se stal viceprezidentem a vedoucím pobočky banky v Istanbulu. V této pozici si získal důvěru britských okupačních sil i mladoturků pod vedením Kimala Atatürka, kteří usilovali o vytvoření nové turecké republiky. Díky svému úsilí přilákat do Turecka západní investice, se Nogara stal známým ve světě světových financí. Stal se jedním ze správců Mezispojeneckého výboru pro reparace, který se účastnil poválečných jednání mezi Rakouskem, Bulharskem, Maďarskem a Tureckem.
Mezi lety 1924 až 1929 se jeho finanční schopnosti naplno projevily při snaze o reorganizaci Říšské banky s cílem stabilizovat poválečné finanční problémy Německa. V této funkci předvedl úžasný výkon finančního žongléra. V Německu se Nogara pravidelně stýkal s arcibiskupem Eugeniem Pacellim, papežským nunciem ve Výmarské republice. Nogara Pacelliho přesvědčil, že Vatikán musí opustit starou tisíciletou myšlenku vytvoření rozsáhlého územního papežského státu, a snažit se stát mocným hospodářským subjektem prostřednictvím mezinárodních investic. Jen tak, trval na svém Nogara, budou světové mocnosti opět nuceny klanět se před Svatopetrským stolcem.
V Římě arcibiskup Pacelli sdělil tyto názory Piu XI. Proto Nogara radil papežovi při přípravě podmínek Lateránské smlouvy. Když byl Nogara požádán, aby řídil Zvláštní správu Svatého stolce, souhlasil. Kladl si ale několik podmínek. Bude mu ponechána volná ruka při jmenování, aniž by je schvaloval vyšší orgán. Bude mít naprostou kontrolu nad tím, co nakoupit a co prodat. Bude agenturu řídit zcela nezávisle na všech ostatních vatikánských byrokratických orgánech. Sídlo Zvláštní správy bylo zřízeno ve čtvrtém patře Lateránského paláce, vedle soukromého bytu papeže. Její činnost byla považována za tak důležitou, že se Nogara stal jediným vatikánským úředníkem s volným a neohlášeným přístupem ke Svatému otci.
Když se svět ocitl ve velké hospodářské krizi, Nogarovým prvním krokem jako vatikánského finančníka bylo převzetí hlavního podílu v Banca di Roma. Tato banka měla mnoho cenných papírů bez kupní hodnoty, tedy cenných papírů, které by při prodeji na burze vynášely jen málo, pokud vůbec něco.
Potom se mu podařilo přesvědčit Mussoliniho, aby banku zahrnul do vytvoření Institutu pro obnovu průmyslu. Úkolem Institutu bylo kapitalizovat průmyslové podniky a stimulovat tak hospodářský růst. Podniky se zavázaly poskytnout jednu liru za každé dvě liry získané ze soukromého sektoru. Všechny investice byly zajištěny vládou. Na základě tohoto ujednání byla bezcenným cenným papírům Banca di Roma navrácena jejich původní hodnota. Byl to geniální trik. Vatikán jako hlavní akcionář se najednou mohl pochlubit jměním ve výši 632 milionů dolarů.
Církevní historici věnují transakci s Banca di Roma jen malou pozornost. Představovala ale důležitý teologický vývoj v římské církvi. Svatý stolec byl teď zapojen do lichvy. A lichva představovala jeden z nejtěžších hříchů katolické tradice.
„Lichva,“ napsal svatý Ambrož, „je všechno, co se přidává ke kapitálu.“
Tuto definici použil císař Gratián při přípravě církevních kanonických zákonů. Tuto praxi získávání úroků z půjček a investic odsoudilo mnoho koncilů. Pius XI. Tím, že schválil investici do Banca di Roma, učinil významný rozchod s tradicí. Tento rozchod měl důsledky pro další dogmata a doktríny církve.
Vytvořením Zvláštní správy Svatého stolce se stalo něco pozoruhodného. To, co bylo neměnné, se změnilo. Praxi, která byla odsouzena jako nejtěžší projev bezohledné chamtivosti, najednou schvalovala svatá Matka církev. A to ne pro dobro věřících, ale kvůli vlastnímu prospěchu.
Za nečekaný zisk z Banca di Roma nakoupil Nogara na volném trhu akcie Institutu pro obnovu průmyslu. Takže Vatikán se v roce 1935 stal největším akcionářem státem zajištěných podniků v zemi. Z těchto akcií mu také plynuly milionové úroky.
Jednou z takových společností, kterou Vatikán ovládl, byl Italgas, který se stal jediným dodavatelem zemního plynu do mnoha italských měst. Další byla Societa Generale Immobiliare, jedna z nejstarších italských stavebních společností. Časem se Immobiliare stala mezinárodním konglomerátem, který sloužil ke svrhávání vlád, působil finanční chaos po celém světě a zapletl Vatikán do řady senzačních skandálů.
Do vypuknutí druhé světové války získal Vatikán významné podíly v textilním průmyslu, ocelářství, těžebním průmyslu, hutnictví, závodech na výrobu hnojiv, zemědělských produktech, dřevě, keramice, železnici, dřevařských závodech, těstovinách a telefonních a telekomunikačních společnostech. Seznam těchto podílů zaplnil více než sedmdesát stran účetních knih. Některé z těchto firem vyráběly předměty, které byly v rozporu s katolickým učením, včetně bomb, tanků a dokonce antikoncepce. To, co bylo z kazatelny odsuzováno, sloužilo k vylepšení portfolia. Když třeba Mussolini v roce 1935 potřeboval výzbroj pro invazi do Etiopie, podstatná část zbraní pocházela z muničního závodu, který Nogara zakoupil pro Svatý stolec.
Potom, co Nogara získal většinovou kontrolu nad předními italskými společnostmi, vybral důvěryhodné laiky do funkcí ředitelů různých správních rad a finančních manažerů různých bank. Mnozí z těchto důvěryhodných osob byli příslušníci černé šlechty, tedy členové aristokratických rodin, které se postavili proti spojení papežských států s Itálií za účelem vytvoření národní vlády pod vedením Giuseppe Garibaldiho.
Černá šlechta podporovala klerikální vládu papežských úředníků, kteří obvykle nosili černé sutany. Nogara také rekrutoval přátele a příbuzné arcibiskupa Eugenia Pacelliho, včetně jeho bratra Francisca a jeho synovců Carla, Giulia a Marcantonia Pacelliho. Aby se předešlo jakémukoli zdání nevhodnosti, Nogarovo vlastní jméno na seznamech funkcionářů a členů představenstva společností vlastněných Vatikánem nadále chybělo.
Protože Itálie zůstávala v zajetí velké hospodářské krize, začal Nogara získávat rozsáhlé pozemky v Římě a jeho okolí. Do roku 1935 měřily pozemky ve vlastnictví Vatikánu více než 12 192 km². Po italské vládě se papež stal jediným největším vlastníkem půdy v Itálii.
Nogara se ale vrátil ke své první lásce. Bankovnictví. Vedle vysoce lukrativní Banca Di Roma získal pro Vatikán přímé vlastnictví řady středních a malých venkovských bank v jižní Itálii. Získal také kontrolní podíl v takových významných bankách, jako jsou Banca Commerciale Italiana, Credito Italiano, Banca Provinciola Lambarda a Banco Ambrosiano. Pochopil nejzákladnější princip kapitalismu. Kontrola toku příjmů rozhoduje o úspěchu hospodářských podniků. Prostřednictvím bank mohl Nogara nasměrovat tok peněz do společností vlastněných Vatikánem, a odklonit je od všech konkurentů. Z tohoto důvodu se římské církvi dařilo prosperovat a vzkvétat i v hubených letech 30. letech.
Do Vatikánu proudily peníze ze všech koutů země, a to v takové výši, že Nogara stál před problémem, jak obrovské majetky a obrovské příjmy utajit před veřejností. Peníze už neplynuly do Zvláštní správy, aby je mohl investovat nebo uložit do bank kontrolovaných Vatikánem. Přebytečné příjmy byly teď odváděny z církevních společností, které byly osvobozeny od daní, na účty ve švýcarských bankách. Takže stopa peněz vedla do uzavřených účetních knih a skrytých záznamů. Skutečné bohatství římské církve bylo papeži a jeho důvěrným poradcům známo. Pro všechny ostatní tato částka zůstala předmětem dohadů.
Mussoliniho dar 50 milionů a Nogarovo finanční čarování uvnitř Itálie, se staly jen jedním ze zdrojů pohádkového bohatství církve. Druhý a stejně výnosný zdroj pocházel od jiného fašistického diktátora. Adolf Hitler, nový německý kancléř, čekal na dohodu s arcibiskupem Eugeniem Pacellim. A Pacelli byl na cestě stát se papežem Piem XII.
Sňatek Hitlera s katolíky
Týden po krachu newyorské burzy v říjnu 1929 byl arcibiskup Eugenio Pacelli povolán do Říma z Berlína, kde působil jako papežský nuncius. Svatý stolec oznámil, že nový kardinál nahradí kardinála Gasparriho ve funkci vatikánského státního sekretáře. To je druhá nejmocnější funkce v katolické církvi.
Od svého nástupu do úřadu se Pacelli stal klíčovým hráčem v německých záležitostech a vzestupu Adolfa Hitlera. Mezi lety 1928 až 1930 se v Německu zvýšil počet členů národně socialistické strany z 10% na 24,2%.
Hitler si uvědomoval, jak důležité je navázat dobré vztahy s Vatikánem. V Mein Kampfu připomněl, že němečtí katolíci, sjednocení pod Katolickou stranou středu, porazili v 70. letech 19. století Bismarckův Kulturkampf, tedy kulturní boj proti katolicismu. Kulturkampf vypukl jako reakce na Pia IX. A dogma o papežské neomylnosti. V rámci Kulturkampfu přešla výuka náboženství pod státní kontrolu, jezuité byli vypovězeni, a kontrolu nad církevním majetkem převzaly laické výbory a biskupové. Preláti, kteří se postavili na odpor proti novému zákonodárství, byli pokutováni, vězněni a vyhnáni. Tato politika vedla pouze k upevnění katolické opozice vůči Bismarckovu režimu. Byla to opozice, která vyústila ve vytvoření katolické Strany středu. Ve vězeňské cele při psaní knihy Mein Kampf si Hitler uvědomil, že římskokatolická církev může zničit jeho sen o Třetí říši. V roce 1927 Hitler prohlásil, že všechna negativní vyjádření o náboženství jsou z taktických důvodů zakázána, a že národní socialisté by se neměli nechat zatáhnout do nového Kulturkampfu.
O sblížení s Hitlerem usiloval i kardinál Pacelli. Uvědomoval si, že pravicová vláda v Německu by stála jako hráz proti šíření komunismu, že církevní majetek v Německu musí být chráněný, a že takové spojení by mohlo vést k finančně výhodnému konkordátu, podobnému dohodě s Mussolinim. Během svého působení jako papežský nuncius v Německu, navázal Pacelli blízký vztah s Ludwigem Kaasem, knězem a zástupcem Strany katolického středu v Říšském sněmu. Díky Pacelliho intervenci byl otec Kaas povýšený do duchovenské hodnosti monsignora a stal se předsedou Strany katolického středu. V roce 1930 se Pacelli díky domluvě s Kaasem setkal s Heinrichem Bruningem, významným členem katolické Strany středu, který byl zvolen kancléřem křehké nové německé vlády. Během schůzky ve Vatikánu Pacelli Bruninga poučil o tom, že by bylo dobré poskytnout Adolfu Hitlerovi významné místo ve vládě a připravit tak půdu pro konkordát mezi vládou a Svatým stolcem.
Hitler se totiž narodil a vyrůstal jako katolík, navštěvoval klášterní školu a dokonce vyjádřil přání stát se knězem. Když se Bruning proti tomuto návrhu ohradil, propadl Pacelli záchvatu vzteku. Trval na tom, že pokud Bruning nebude spolupracovat, bude muset Kaas odstoupit z funkce předsedy Strany katolického středu. Tím by nový kancléř zůstal bez klíčové politické podpory. Na Stranu katolického středu byl vyvíjen další tlak, aby se s nacisty dohodla. V roce 1932 Bruninga ve funkci kancléře nahradil Franz von Papen, významný papežský rytíř a přední člen Strany středu. 30. ledna 1933 se Hitler stal novým německým kancléřem. Jeho prvním krokem bylo jmenování von Papena novým vicekancléřem. Nacisté, díky tajnému působení Vatikánu, získali kontrolu nad vládou.
Hitler ale nemohl vykonávat absolutní moc bez přijetí zmocňovacího zákona. Tento zvláštní zákon vyžadoval schválení dvěma třetinami Říšského sněmu. Protože socialisté zůstávali v opozici vůči národním socialistům, potřeboval Hitler pevnou podporu katolické Strany středu. Hitler a kardinál Pacelli dosáhli pracovní dohody. Pacelli využije svého vlivu k získání katolické podpory pro zmocňovací zákon. Po získání této podpory by Hitler podepsal příznivý konkordát s Římem. Zmocňovací zákon nakonec získal plnou podporu Katolické strany středu a 24. března 1933 byl přijat jako zákon.
O dva dny později protestantské církve v celém Německu formálně potvrdily souhlas s Hitlerem a jeho režimem. 26. března němečtí katoličtí biskupové, kteří předtím odsoudili principy národního socialismu, nyní nabídli prohlášení o podřízení se Třetí říši. V souladu se smířlivým prohlášením biskupů se katolíci mohli rázem stát plnoprávnými nacisty, a zase nacisté byli připuštěni ke svátostem.
V reakci na tuto podporu předložil Hitler Vatikánu podmínky konkordátu, které předčily Pacelliho největší očekávání. Dohoda, dokončená 1. července 1933, stanovila, že všichni němečtí katolíci budou vázáni novým kodexem kanonického práva, že katolická sociální práce bude podporována státem, a že kritika katolické nauky bude zakázána ve školách a na veřejných fórech.
Kromě toho nabízel církvi nevýslovné bohatství v podobě Kirchensteuer neboli církevní daně, která bude vybírána od všech praktikujících katolíků v Německu. Ukázalo se, že tato daň byla pro Vatikán zdrojem miliardových příjmů. Na rozdíl od dřívější církevní daně, se tato daň strhávala z výplat stejným způsobem jako státní daň ve výši 9% z hrubé mzdy. Toto obrovské dobrodiní přineslo Svatému stolci bohatství, které i při Nogarově finanční genialitě daleko přesahovalo jeho investice. Kirchensteuer v kombinaci s Mussoliniho darem upevnil politickou a ekonomickou základnu Vatikánu. Kardinál Pacelli poté, co se stal Piem XII., získal díky tomu obrovskou moc.
Na setkání se svým kabinetem 11. července 1933 Hitler nastínil velké výhody konkordátu pro Říši. Na závěr zasedání vlády Hitler poznamenal, že konkordát vytvořil atmosféru důvěry a podpory Třetí říše, která bude mít velký význam v naléhavém boji proti mezinárodním Židům. Konkordát byl formálně podepsán ve Státním sekretariátu 20. července 1933. Za německou vládu podepsal von Papen, za Vatikán kardinál Pacelli. Po slavnostním ceremoniálu došlo k výměně darů. Pacelli obdržel míšeňskou Madonu, von Papen papežský kov a Svatý stolec dar 25 000 lir od německého velvyslanectví v Římě. Hitler byl nadšený. V dopise nacistické straně z 22. července 1933 napsal:
„Skutečnost, že Vatikán uzavírá smlouvu s novým Německem, znamená uznání národně socialistického státu katolickou církví. Smlouva jasně a jednoznačně ukazuje celému světu, že tvrzení, že nacionální socialismus je nepřátelský vůči náboženství, je lež.“
Svatý stolec byl také potěšen. Arcibiskup Cesare Orsenigo, papežský nuncius v Německu, sloužil v berlínské katedrále svaté Hedviky slavnostní děkovnou mši za ratifikaci konkordátu. Na závěr liturgie, kdy nacistické prapory mávaly s katolickými vlajkami, zazpívalo shromáždění Horst Wessel, oficiální hymnu nacistické strany. Píseň byla přenášena prostřednictvím reproduktorů k tisícům lidí, kteří se shromáždili před katedrálou.
Když se peníze z Kirchensteuer začaly sypat do papežské pokladny, Pacelli přimhouřil oči nad zvěrstvy páchanými na Židech. Tyto záležitosti byly přece záležitostí německých vnitřních záležitostí. S tím Vatikán neměl nic společného. Vatikán sice vydal encykliku, která ale jen povrchně odsuzovala některé nacistické praktiky. Německý diplomat ve Vatikánu byl potěšený usměvavým Pacellim, který ho ujistil, že normální a přátelské vztahy s Hitlerem a nacistickými představiteli budou co nejdříve obnoveny. Tento slib však měl být brzy porušen.
Papež Pius XI.: Záhadná smrt těsně před varováním
V létě 1938 se Pius XI. Rozhodl vydat ostré odsouzení Hitlerova antisemitismu v další encyklice. Papeže k tomuto kroku nepřiměla nově nalezená láska k Židům, ale spíše zprávy o Hitlerově konfiskaci klášterů a řeholních domů v odvetě za obvinění jeptišek a kněží ze zneužívání malých dětí. Novou encykliku připravili jezuitští učenci v Římě a dokončili ji 10. února 1939. Výtisk této encykliky byl Vatikánem dlouho zatajovaný. Našel se až v roce 1997 mezi písemnostmi kardinála Eugenia Tisseranta, který sloužil Piu XI. Jako děkan Posvátné koleje.
Papež Pius XI. Měl podle kardinála Tisseranta v úmyslu encykliku vyhlásit 12. února 1939. Proběhly přípravy na její vyhlášení. Originál rukopisu byl položen na papežův stůl k podpisu. Vatikánský tisk vytiskl kopie, které byly rozeslány biskupům a kněžím po celém světě. Změna postoje papeže Pia XI. K Hitlerovy byla zvláštní. Důvodem jeho rozhodnutí vydat encykliku mohla být touha odsoudit síly zla. Síly, které pomáhal rozpoutat před svou blížící se smrtí. Dva dny před svou smrtí Pius XI. Prosil své lékaře, aby ho udržovali při životě:
„Chci varovat katolíky na celém světě, aby nepodporovali Hitlera a Mussoliniho. Mohlo by to pomoci zastavit vypuknutí války. Nechte mě žít ještě čtyřicet osm hodin!“
Kardinál Tisserant ve svém deníku dodal, že několik vatikánských úředníků, včetně kardinála Pacelliho, bylo velmi znepokojeno vydáním encykliky, a jejím dopadem na vztahy Vatikánu s nacistickým Německem. Nejvíce je znepokojovala skutečnost, že by Hitler mohl ukončit Kirschensteuer, který nyní Svatému stolci vynášel téměř 100 milionů dolarů ročně.
Encyklika ale nikdy nespatřila světlo světa. Pius XI. Zemřel 10. února, dva dny před plánovaným vydáním encykliky. Papež byl starý a vážně nemocný s přetížením srdce. Přesto jeho smrt provázely záhadné okolnosti, které zdokumentoval kardinál Tisserant ve svých denících, a které dávají vzniknout zprávám o nekalých činech ve Vatikánu. Dr. Francisco Petacci se stal oficiálním lékařem Pia XI. V únoru 1939. Od chvíle, kdy se ujal této funkce, jednal doktor Petacci mimořádně obezřetně a byl nevrlý, když byli ke konzultaci povolání další lékaři. Navzdory protestům doktora Petacciho byli požádání čtyři lékaři, aby zůstali v polostálé péči o papeže, kromě dvou řeholních sester. Pod dohledem lékařského týmu se papežův stav zdánlivě zlepšoval.
Mezi 8. a 9. únorem se ale papežův stav zhoršil. Tisserantovi a ostatním kardinálům bylo řečeno, aby se připravili na nejhorší. Večer 9. února se zdálo, že se papež uzdravoval. Tisserant a ostatní kardinálové si s úlevou oddechli v domnění, že Svatý otec bude schopen vydat novou encykliku. Začali plánovat audienci Svatého otce u italských biskupů na 11. února. V půl šesté ráno 10. února byl papež prohlášen za mrtvého. Nikdo nebyl svědkem papežovy smrti. Zemřel, aniž by mu někdo stál po boku. Jedinou osobou, která měla přístup do papežova bytu bezprostředně před jeho smrtí, byl doktor Petacci.
Doktor Petacci a kardinál Pacelli okamžitě vydali příkaz k nabalzamování těla. To bylo v rozporu s posvátnou tradicí. Žádný papež nebyl podroben balzamování. Dokonce ani papežové, kteří zemřeli uprostřed léta a jejichž ostatky se před pohřbem silně rozpadaly. V 6:19 ráno se ve dveřích papežského bytu objevil kardinál Tisserant. Když se zeptal na Pia XI. Bylo mu řečeno, že stav papeže se stal vážným. Tisserant ve svých denících uvádí, že si pečlivě poznamenal čas. Později si uvědomil, že Svatý otec byl mrtev už devětačtyřicet minut, než mu bylo sděleno, že papežův stav se stal vážným. Uvědomil si také, že zatímco on a ostatní kardinálové seděli před papežským bytem a modlili se za papežovo uzdravení, probíhala příprava k balzamování těla.
Tisserant trvá na tom, že jedinými osobami, které během následujících dvou hodin vstoupily do papežské ložnice, byli doktor Petacci a kardinál Pacelli. Nakonec byli Tisserant a ostatní kardinálové povolání do papežské ložnice. Tady Pacelli pronesl oficiální prohlášení, že papež je mrtev. V souladu s tradicí pak Pacelli políbil čelo a ruce Svatého otce. Tisserant ve svých denících vzpomíná, že obličej Pia XI. Byl zkřivený a že tělo neslo podivné namodralé skvrny. Dále poznamenává, že tyto znaky byly zřejmě pokryté bílým práškem, aby se zdály méně modré. Tisserant požádal o provedení pitvy. Jeho žádosti ale zůstaly bez odezvy. Ve svých denících Tisserant utrousil druhou bombu, když ve své rodné francouzštině napsal:
„Zavraždili ho.“
Kdo byli podle Tisseranta atentátníci? Kardinál Tisserant jasně podezříval Pacelliho a doktora Petacciho. Zejména potom, co zjistil, že Petacciho dcera Claretta Petacciová byla Mussoliniho oblíbenou milenkou.
Tisserant se také domníval, že do spiknutí byl zapojen monsignor Umberto Benigni, který působil jako Pacelliho tajemník. Jeho podezření vůči Benignimu bylo opodstatněné. Po válce vyšlo najevo, že Benigni byl úředníkem OVRA, fašistické tajné policie. Nacistům pravidelně podával zprávy o vývoji situace uvnitř Svatého stolce.
2. března 1939 zvolilo kolegium kardinálů Eugenia Pacelliho papežem Piem XII. Bylo to nejrychlejší konkláve za posledních 300 let, které trvalo pouhý jeden den. Pacelli získal dostatečný počet hlasů pro zvolení už ve druhém hlasování. Požádal ale o třetí hlasování, které by potvrdilo vůli kardinálů. Tisserant hlasoval proti Pacellimu až do hořkého konce.
Závěr
To je všechno k prvnímu dílu Držte si Bible.
Co uslyšíte ve druhé epizodě? Nejprve se podívám na Vatikánskou banku.
Potom přejdu na rozsáhlou kapitolu o katolických masakrech v Chorvatsku. Jak Ante Pavelić a jeho Ustašovci masakrovali Srby v Chorvatsku pod vedením svaté Matky církve. Vatikán to samozřejmě vehementně popírá, ale důkazy jsou ještě stále dostupné.
Následně se ponořím do krysích stezek, kterými nacističtí zločinci utíkali do světa, kde se ukrývali.
Nakonec se zaměřím na poválečnou éru, kdy se svět potácel v chudobě a vyčerpání z války, zatímco svatá Matka církev nebývale tloustla a bohatla.