Pořad se zabývá zapojením CIA do obchodování s drogami po celém světě. V úvodu se hovoří o významu Úřadu pro koordinaci politiky jako základního stavebního kamene tohoto obchodování. Dále se v pořadu objevuje mnoho příkladů operací, které CIA prováděla, jako například operace Paper v Barmě, či zapojení do obchodování s drogami v Thajsku, Venezuele, Kolumbii, Mexiku a dalších zemích. Také se hovoří o historii heroinu v Afghánistánu a Pákistánu, a o drogové lobbistické síle v Pentagonu. Pořad se také věnuje tématům, jako je praní špinavých peněz přes světové banky, zapojení afghánských politiků do drogového obchodu a názoru na neútočení na drogové laboratoře. Závěr pořadu se zabývá kolektivním popíráním této problematiky.
Rozsah zapojení CIA do celosvětového obchodu s drogami, a její zodpovědnost za něj, je tématem, které je v politických kruzích, volebních kampaních a mainstreamových médiích zakázáno seriózně zpochybňovat. Ti, kteří toto tabu přece jen zpochybnili, jako například novinář Gary Webb, se často dočkali zničení své kariéry. Odpovědnost CIA za pozdější dominantní roli Afghánistánu v celosvětovém obchodu s heroinem, do jisté míry pouze kopírovala procesy, které se dříve odehrály v Barmě, Thajsku a Laosu od konce 40. do 70. let minulého století, ale také v latinské Americe od 90. let. Ve všech těchto zemích CIA nejen tolerovala, ale i napomáhala růstu protikomunistických aktiv financovaných z drog, aby vyvážila nebezpečí pronikání komunistické Číny do jihovýchodní Asie. Stejně jako v pozdějším Afghánistánu, pomáhala CIA udělat z dřívějšího Zlatého trojúhelníku (Barma, Thajsko, Laos) přední zdroj světového opia. Neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že peníze z drog z majetku překupníků CIA krmily finanční konta samotné CIA nebo jejích důstojníků. CIA ovšem z obchodu s drogami nepřímo profitovala a v průběhu let si k němu vytvořila úzký vztah. Extrémním případem byla válka v Laosu, kterou CIA vedla mimo účetnictví a kde jako svůj hlavní majetek využívala Královskou laoskou armádu generála Ouane Rattikoneho a Hmongskou armádu generála Vang Pao, které byly z velké části financovány z drog. Ve stejném období CIA získávala prostředky také podél pašeráckých tras asijského obchodu s opiem, a to v zemích jako Turecko, Libanon, Itálie, Francie, Kuba, Honduras a Mexiko. Mezi tato aktiva patřili vládní úředníci jako Manuel Noriega z Panamy nebo Vladimiro Montesinos z Peru, často vysoce postavení představitelé policejních a zpravodajských služeb s podporou CIA. Patřila k nim ovšem také povstalecká hnutí od Contras v Nikaragui v 80. letech až po Džundalláh napojené na al-Kájdu, která později působila v Íránu a Balúčistánu. Je zvláštní, že se zatím nikdo v Česku nevěnoval fenoménu obchodu s drogami a CIA komplexně. To jen podtrhuje skutečnost, o čem mají zaplacení žoldáčtí novináři zakázáno psát i mluvit. Mé pátrání na tomto poli je proto ojedinělé svého druhu v naší lokalitě. Máme tak příležitost dozvědět se něco, o čem u nás téměř vůbec nikdo nepíše ani nemluví. A garantuji vám, že materiál je tím pádem velmi hutný.
Úřad pro koordinaci politiky: Základní stavební kámen
Abychom pochopili leitmotiv CIA a obchodu s drogami, musíme se zaměřit na základní stavební kámen od druhé světové války. Jedním z prvních činů nově vytvořené americké Rady národní bezpečnosti v roce 1947, bylo vyprání přes deseti milionů dolarů z ukořistěných prostředků mocností Osy, které měly ovlivnit italské volby v roce 1948. Toto využívání mimoúčetního financování zločinných aktivit bylo ukotveno do systému v roce 1948 vytvořením tajného úřadu. Ten se jmenoval Úřad pro koordinaci politiky (Office of Policy Coordination). A právě tento úřad tvoří základní stavební kámen CIA – Úřad pro koordinaci politiky. Úkolem tohoto tajného úřadu bylo zapojit se do podvratné činnosti proti nepřátelským státům vůči americkým zájmům, zejména proti komunistům. V důsledku toho si Ředitelství operací CIA, které od roku 1952 spadalo pod tento tajný Úřad pro koordinaci politiky, zvyklo na každodenní rutinní porušování cizích zákonů. Například podle studie pracovníků amerického Kongresu z roku 1996:
"Bezpečný odhad je, že několik set krát denně, klidně sto tisíc krát ročně, se operační důstojníci zapojovali do vysoce nezákonných činností podle cizích zákonů, které nejenže riskovaly politickou ostudu pro Ameriku, ale také ohrožovaly svobodu, ne-li životy, zúčastněných cizích národů, a stále častěji i samotného tajného důstojníka."
Tento tajný Úřad pro koordinaci politiky získával překupníky drog v Evropě jako spojence při obraně západoevropských států před rizikem komunistického nebo ruského převratu. V jihovýchodní Asii CIA uzavírala spojenectví s obchodníky s drogami. Prostřednictvím operace Paper CIA vyzbrojovala a pomáhala svým drogovým zmocněncům budovat a kontrolovat mezinárodní obchod s opiem a heroinem. K operaci Paper se dostanu v kapitole Barma. Cíle tohoto tajného Úřadu pro koordinaci politiky, ruku v ruce se CIA, přitom nebyly pouze obranné, třeba jako v Evropě. Tento tajný americký úřad, spolu se CIA, využil financování drog k tomu, aby pomohl rozvinout útočné protikomunistické síly, které se v roce 1959 staly do značné míry odpovědné za obnovení války v Indočíně. S problémem obchodu s drogami za podpory tajného Úřadu pro koordinaci politiky, který se dnes z velké části přesunul z jihovýchodní Asie do Afghánistánu, se potýkáme i v současnosti. Základním stavebním kamenem pro naši drogovou pouť je tedy vedle CIA hlavně tajný americký Úřad pro koordinaci politiky.
CIA a drogy po 2. světové válce
Od samého počátku poválečné éry hledal Washington vlastní zmocněnce pro boj s hrozbou, kterou vnímal jako světovou revoluci. Někteří z těchto zmocněnců jsou dnes prakticky zapomenuti. Tím se už dostávám ke spojencům Američanů v Evropě, o kterých jsem hovořil v předchozí kapitole. Mezi nimi byli například Banderovští partyzáni z Ukrajiny, původně organizovaní Hitlerovými SS, kteří vedli prohranou bitvu proti Rusku až do počátku 50. let. Kdo myslíte, že převzal po Hitlerovi podporu těchto Banderovských partyzánů z Ukrajiny? Byli to Američané, protože partyzáni přece bojovali proti Rusku. V tomto boji bylo všechno dovoleno. Byl to konkrétně americký Úřad pro koordinaci politiky (Office of Policy Coordination). Přesně tento úřad později koordinoval obchod s opiem v jihovýchodní Asii v takzvaném zlatém trojúhelníku (Barma, Thajsko, Laos). CIA ve 40. letech minulého století uzavírala v Evropě ale další protikomunistická drogová spojenectví s italskou mafií na Sicílii a korsickou mafií v Marseille. Někteří, jako třeba právě mafie v Itálii a francouzském Marseille, brzy přerostli podporu Ameriky, a stali se de facto samostatnými regionálními hráči. Jedna z prvních amerických zástupných armád, zbytky nacionalistických čínských sil strany Kuomintang v Barmě a později v Thajsku, ovšem získávala americkou podporu i v 60. letech. Tvrdí se, že nacistické peníze, vyprané a odkloněné šéfem CIA Allenem Dullesem a Williamem Stephensonem, prostřednictvím jeho společnosti World Commerce Corporation, ke které se dostanu za chvíli, se po válce dostaly právě do Thajska. V Thajsku se pod krytím CIA objevovali další nacisté v roli pilotů letadel převážejících opium. Opium pěstované čínskými partyzány se převáželo smluvními letadly amerického Úřadu pro koordinaci politiky (Office of Policy Coordination) z předsunuté základny do Bangkoku k prodeji kupcům s různými konexemi. Piloti, kteří létali s těmito letadly, a často sloužili jako agenti nebo prostředníci partyzánských vůdců a kupců opia, byli pestrou skupinou mužů. Někteří z nich byli bývalí nacisté, jiní patřili do skupiny emigrantů, kteří se v cizích zemích objeví po každé válce. Dalšími prostředky, které získala tehdy vznikající CIA, bylo uloupené zlato a další zdroje shromážděné admirálem Jamašitou a dalšími v Japonsku, nebo SS v Německu. Další peníze získávala CIA praním peněz z výnosů a zisků Marshallova plánu v Evropě. Další prostředky plynuly CIA z provizí, například zbrojních kontraktů. 14. května 1948 vznikl stát Izrael. Proslýchalo se například, že společnost Eastern Development Company, kterou zastupoval agent Paul Helliwell, ve 40. letech spolupracovala s jedním ze šéfů podsvětí Meyerem Lanskym a dalšími, při dodávkách zbraní vznikajícímu státu Izrael. Agent Paul Helliwell mohl mít dvojí zájem, protože byl nejen bývalým důstojníkem OSS předchůdkyně CIA, ale později se stal také právním poradcem na Floridě pro malou Miami National Bank, kterou po roce 1956 využíval židovský mafián Meyer Lansky k praní nelegálních finančních prostředků. Drogoví bossové ale působili také v Kalifornii. Například doktorka Margaret Chungová byla zapletená s přítelkyní mafiána Bugsyho Siegela, Virgínií Hillovou, do obchodu s narkotiky v kalifornském San Francisku. Když se během druhé světové války Úřad americké námořní rozvědky, prostřednictvím OSS, obrátil na doktorku Margaret Chungovou s žádostí o některé konkrétní zpravodajské informace o Číně, dobrovolně se nabídla, že mohla poskytnout podrobné informace od některých pašeráků přímo v San Francisku. Nejvíce prostředků ale měla CIA paradoxně z nacistického zlata. Určité obrysy jsme mohli pozorovat v odhalené kauze Prescotta Bushe, dědy George Bushe mladšího, který coby šéf Union Banking Corporation spolupracoval s nacisty na uschování jejich zlata v této newyorské bance. Samotný agent Paul Helliwell získal na Floridě bankovního partnera E. P. Barryho, který byl poválečným šéfem kontrarozvědky OSS ve Vídni, jež dohlížela na získávání zlata SS v rámci operace Safehaven. A není zpochybňováno, že v prosinci 1947 Rada národní bezpečnosti vytvořila Skupinu pro zvláštní postupy, která mimo jiné vyprala přes deset milionů dolarů z ukořistěných prostředků mocností Osy, aby ovlivnila italské volby v roce 1948. Stejně jako mafie v Evropě, nebo Jakuza v Japonsku měly tyto drogové organizace výhodu, že byly utajené, do značné míry si vydělávaly samy na sebe obchodem s drogami a byly pevně protikomunistické. Musíme si ovšem uvědomit základní modus operandy, proč je CIA s drogovými kartely v různých částech planety spojována. Přes peníze vyprané z drog CIA získávala obrovské peníze pro financování svých dalších černých operací, ale šlo o širší geopolitiku. U CIA se totiž stalo zvykem obracet se na drogově podporovaná aktiva pro vedení válek všude tam, kde byl ohrožen přístup Ameriky k ropě a dalším přírodním zdrojům. Například novinář Ahmed Rašíd ve své knize zmínil existenci mafie v Perském zálivu, které Tálibán do roku 1998 přímo prodával drogy. Perský záliv znamená přístup Američanů k ropě z Kuvajtu. Když si naprojektujeme základní konflikty, můžeme si utvořit vzorec takových po sobě jdoucích událostí. Nejprve to bylo v Indočíně od 50. do 70. let, v Afghánistánu a Střední Americe v 80. letech, v Kolumbii v 90. letech a znovu v Afghánistánu po roce 2001. Tady všude se CIA spojila s drogovými kartely, díky kterým získávala finanční prostředky pro své operace, ale tím nejdůležitějším bylo, že tu ukotvovala svou moc. CIA zahájila svou padesátiletou historii nepřímého dohledu nad silami zapojenými do výroby opiátů, a to v postupně se rozvíjejících oblastech, které předtím neměly v drogovém mezinárodním obchodě významnější postavení. Jedná se o historii, která se téměř nepřetržitě táhne od Thajska a Barmy přes Laos a Vietnam v 70. letech, přes Kolumbii a střední Ameriku v 90. letech, a poté do dnešního Afghánistánu. Když jsem zkoumal tento fenomén produkce drog a CIA, poskytlo mně to jasnější představu o celkové odpovědnosti Ameriky za obrovský nárůst celosvětového obchodu s drogami od druhé světové války.
Příkladem je více než zdvojnásobení afghánské produkce opia od invaze Ameriky do této země v roce 2001. Odpovědnost USA za současnou dominantní roli Afghánistánu v celosvětovém obchodu s heroinem ovšem pouze kopíruje to, co se dříve stalo v Barmě, Thajsku a Laosu mezi koncem 40. a 70. lety minulého století. To se opakovaně ukázalo v 50. letech v Barmě, díky intervenci CIA, ze čtyřiceti tun v roce 1939 na šest set tun v roce 1970, v Thajsku ze sedmi tun v roce 1939 na dvě stě tun v roce 1968, a v Laosu z méně než patnácti tun v roce 1939 na padesát tun v roce 1973. Tento pořad proto slouží jako podklad pro budoucí zkoumání rozvětvených týmů, protože mé kapacity na pojmutí toho všeho rozhodně nestačí. Snažil jsem se ale shromáždit veškeré dostupné materiály, abych načrtl trend a pokryl spojnici mezi produkcí drog a CIA.
Operace Paper: Barma
V současné době je jasně prokázáno, že v listopadu 1950 prezident Hary Truman, čelící velkému množství čínských komunistických vojsk proudících do Koreje, schválil akci s krycím názvem Operace Paper. Cílem této operace bylo připravit zbytky čínských nacionalistů ze strany kuomintang v Barmě na protiofenzívu v Jünnanu. Je také zřejmé, že tyto jednotky, takzvané 93. divize pod vedením generála Li Mi, už byly zapojeny do obchodu s drogami. Konečně je jasné, že prezident Hary Truman opožděně schválil zásobovací operaci pro obchodníky s drogami, která už nějakou dobu existovala. Rozhodnutí o zahájení této operace Paper v Barmě, bylo učiněné malou skupinou uvnitř našeho tajného Úřadu pro koordinaci politiky (Office of Policy Coordination), zejména Desmondem Fitzgeraldem a Richardem Stilwellem ve spojení s bývalým šéfem OSS, Williamem Donovanem, kteří upřednostňovali odvrácení komunismu před oficiální politikou zadržování ze strany ministerstva zahraničí. S potřebnou americkou podporou, především v podobě letecké přepravy a zbraní, jednotky barmského generála Li Mi, brzy uváděly na trh téměř třetinu světových zásob opia. Tyto barmské jednotky generála Li Mi se časem vyvinuly v důležitý obchodní přínos pro CIA. Tento vztah jednotek generála Li Mi v Barmě byl ale trochu složitější. Li Miho jednotky obchodující s drogami měly pro CIA i nadále velký význam, ovšem jako soběstační, mimopracovní spojenci v boji za zabezpečení jihovýchodní Asie proti komunistům, nikoli jako zdroj příjmů pro samotnou CIA.
CIA: Thajsko
Využívání obchodu s drogami ze strany Ameriky vojsky Kuomintang v Barmě, mělo osudové důsledky pro celou jihovýchodní Asii. Zmíněný Úřad pro koordinaci politiky (Office of Policy Coordination) byl totiž, s podporou šéfa předchůdkyně CIA OSS Williama Donovana a šéfa CIA Allena Dullese, rozšířen a upraven tak, aby rozvíjel a podporoval domorodé partyzánské síly v Thajsku. Šlo o síly PARU. Úspěch těchto thajských jednotek PARU, který pomohl zajistit nezávislost Thajska, totiž povzbudil Ameriku v 60. letech, aby thajské jednotky PARU využily také v Laosu a Vietnamu. První úspěchy thajských PARU tak postupně přivedly Ameriku nejprve ke skryté, a nakonec i k otevřené válce v Laosu a Vietnamu. Ovšem abychom pochopili zapojení CIA do obchodu s drogami v jihovýchodní Asii po druhé světové válce, musíme se vrátit k opiové politice britského impéria v 19. století. Snahy siamské vlády zakázat kouření opia skončily v roce 1852, kdy král Mongkut Rama čtvrtý, podlehl britskému tlaku a zřídil královskou opiovou franšízu, která byla následně propůjčena siamským Číňanům. Za tři roky Siam, podle podmínek nerovné Bowringovy smlouvy, přijal britské opium bez cla s tím, že se mělo prodávat pouze královské franšíze. Za rok, v roce 1856, byla podobná dohoda sjednána s Amerikou. Opiová farma se stala zdrojem bohatství a moci královské vlády a také čínských tajných společností neboli triád, které ji provozovaly. Závislost na opiu měla také za následek usnadnění vstupu Siamu na cestu západního kapitalismu tím, že přivedla rolníky do peněžního hospodářství jako moderní spotřebitele. Až do jejího definitivního zrušení v roce 1959, poskytovaly výnosy z této opiové franšízy, stejně jako v jiných částech jihovýchodní Asie, až dvacet procent příjmů siamské vlády. To byl jeden z důvodů, proč se opiová franšíza přestala v roce 1907 propůjčovat čínským obchodníkům a stala se opět, jako v jiných částech jihovýchodní Asie, státním monopolem. Dalším důvodem byla snaha omezit vliv čínských tajných společností a podpořit asimilaci Číňanů v Siamu. V důsledku toho moc tajných společností ve 20. století obecně klesala, s výjimkou oživení za japonské okupace během druhé světové války. V této době byla čínská nacionalistická strana Kuomintang, působící v utajení, nejmocnější silou v bangkocké čínské komunitě. Ačkoli oficiálním zdrojem opia pro siamskou franšízu byla Indie, relativně vysoká cena indického opia podporovala stále větší pašování opia ze šanských států východní Barmy. S postupným postavením obchodu s opiem mimo zákon na počátku 20. století, Britové zakázali užívání šanského opia v Barmě, ale nadále pokračovali ve zdaňování šanských států jako dříve. Tímto způsobem Britové mlčky podporovali vývoz šanského opia na thajský trh. Když Thajsko v lednu 1942 vyhlásilo Británii válku, stalo se šanské opium jediným zdrojem lukrativního monopolu. Rozvraty způsobené světovou válkou a revolucí vytvořily příležitost ukončit problém opia na Dálném východě. Místo toho americká tajná podpora překupníků drog z Thajska a čínské Kuomintang, přeměnila jihovýchodní Asii na více než dvě desetiletí v hlavní světový zdroj opia a heroinu. Počátky propojení Ameriky s těmito obchodníky s drogami v Thajsku a Barmě jsou nejasné. Zdá se však, že se na nich podíleli především čtyři muži. Šéf OSS, předchůdkyně CIA, William Donovan, jeho britský spojenec William Stephenson, který spolu s Williamem Donovanem založil společnost World Commerce Corporation, dále agent CIA Paul Helliwell a Willis Bird, oba také veteráni OSS v Číně. Po druhé světové válce se společnost World Commerce Corporation Williama Stephensona, stala velmi aktivní v thajském Bangkoku, a William Stephenson sám navázal silný osobní vztah s králem Ramou devátým. Stephenson získal Jamese Thompsona, posledního velitele OSS v Bangkoku, aby zůstal v Bangkoku jako místní zástupce jeho World Commerce Corporation. To vedlo k tomu, že World Commerce Corporation financovala Thompsonovu thajskou hedvábnickou společnost, úspěšný obchodní podnik, který také kryl Thompsonovy opakované cesty na severovýchodní thajskou hranici s Laosem, kde se nejvíce obávali komunistického povstání a kde se měly soustředit budoucí operace CIA. Ve stejném poválečném období působil Paul Helliwell, který byl předtím šéfem zvláštní zpravodajské služby OSS v Kunmingu v provincii Yunnan, jako šéf dálněvýchodní divize Strategic Service Unit, nástupnické organizace OSS. V této funkci se údajně stal mužem, který po válce kontroloval toky tajných finančních prostředků pro tajné operace v celé východní Asii. Nakonec byl Paul Helliwell zodpovědný za založení amerických vlastníků CIA, společností Sea Supply Incorporated a Civil Air Transport, později Air America, které měly poskytovat podporu jak thajskému diktátorovi Phao Sriyanonovi, tak drogovým táborům čínské Kuomintang v Barmě. Tvrdí se, že nacistické peníze, vyprané a odkloněné šéfem CIA Allenem Dullesem a Williamem Stephensonem, prostřednictvím jeho World Commerce Corporation, se po válce dostaly právě do Thajska, kde působili bývalí nacističtí piloti při převážení opia. To jsem už probíral v úvodní předmluvě.
Afghánistán a Pákistán: Historie heroinu
Podívejme se na Afghánistán a na historii CIA v regionu. Bývalý poradce prezidenta Jimmyho Cartera, Zbigniew Brzezinski, který schválil tajné operace CIA v Afghánistánu v letech 1978 až 1979, se později pochlubil jednomu francouzskému listu:
"Tajná operace byla skvělý nápad. Vtáhla Rusy do afghánské pasti a vy chcete, abych toho litoval? V den, kdy Sověti oficiálně překročili hranice, jsem napsal prezidentu Carterovi, a v podstatě jsem mu řekl, že nyní máme možnost dát Sovětskému Svazu jeho vietnamskou válku."
Připomeňme ještě poměrně neznámého Carterova protidrogového poradce v Bílém domě, Davida Musta. V roce 1980 David Musto řekl Radě Bílého domu pro strategii boje proti zneužívání drog:
"Jdeme do Afghánistánu podpořit pěstitele opia v jejich povstání proti Sovětům."
Myslel to samozřejmě sarkasticky nebo cynicky, protože ve skutečnosti byl proti tomu. David Musto, kterému CIA odepřela přístup k údajům, na které měl ze zákona nárok, své obavy v květnu 1980 zveřejnil a v článku pro New York Times poznamenal, že heroin způsobil v New Yorku lékařskou krizi. A prozíravě varoval, že tato krize se bude zhoršovat. David Musto doufal, že by mohl dosáhnout změny politiky tím, že zveřejní rozumné varování před katastrofálním dobrodružstvím v Afghánistánu, kterému pomáhají drogy. Jeho moudrá slova však byla bezmocná proti neúprosnému odhodlání americké válečné mašinérie a politické ekonomice. Mezi vnější síly, které pustošily Afghánistán, patřil ohromující nárůst džihádistického salafismu i produkce opia v Afghánistánu, který následoval po intervencích Ameriky a Sovětského svazu. Při rozdělování amerických a saúdských finančních prostředků afghánskému odboji poskytla pákistánská rozvědka polovinu prostředků, které rozdělila, dvěma okrajovým fundamentalistickým skupinám vedeným Gulbuddínem Hekmatjárem a Abdulem Razulem Sajjáfem, o kterých věděla, že je mohla kontrolovat právě proto, že jim chyběla lidová podpora. Lidově založené odbojové skupiny, organizované na kmenovém základě, byly vůči tomuto vlivu džihádistických salafistů nepřátelské. Odpuzovaly je fundamentalistické požadavky na zrušení kmenové struktury jako neslučitelné se salafistickou koncepcí centralizovaného islámského státu. Mezitím začal Gulbuddín Hekmatjár, pod ochranou pákistánské rozvědky a CIA, okamžitě kompenzovat nedostatek podpory obyvatelstva rozvojem mezinárodního obchodu s opiem a heroinem. Nikoli však sám, nýbrž s pomocí pákistánské rozvědky a CIA. CIA samozřejmě pomáhala s financováním a vyzbrojováním afghánských mudžáhidů proti Sovětům. To je stará známá kapitola historie. Dodávka zbraní do Afghánistánu zahrnovala financování prostřednictvím pobočky Bank of Credit and Commerce International, tedy banky zločinců v Ománu, ve které měl finanční podíl blízký přítel a obchodní partner šéfa CIA v 80. letech Williama Caseyho. Tím člověkem byl Bruce Rappaport. Tehdejší šéf CIA William Casey se opakovaně setkával na podobných schůzkách s generálem Zijou v Pákistánu a s šéfy saúdské rozvědky Kamalem Adhamem a princem Turkím al-Fajsálem, kteří byli oba akcionáři této známé banky zločinců. Výsledkem těchto konkláve bylo, že princ Turki rozdělil afghánským ozbrojencům více než jednu miliardu dolarů v hotovosti, k čemuž byla přidána další miliarda od CIA. Když Saúdové poskytli finanční prostředky, americká administrativa mohla obejít Kongres. Dostat se k penězům CIA bylo poměrně snadné. Do Pákistánu se letecky dopravovaly pytle dolarových bankovek, které se předávaly generálporučíku Achtarovi Abdul Rahmánovi, řediteli pákistánské rozvědky ISI. Rahmán uložil hotovost na účty pákistánské rozvědky vedené v National Bank of Pakistan, a Bank of Oman, z jedné třetiny vlastněné bankou zločinců. Této bance zločinců jsem se věnoval ve čtvrté epizodě mé pětidílné série Krvavá historie CIA, a budu se jí věnovat ještě v praní peněz z drog světovými bankami v tomto pořadu. Nicméně když Pákistán v únoru 1979 zakázal pěstování opia a Írán v dubnu následoval jeho příkladu, paštunské oblasti Pákistánu a Afghánistánu přilákaly západní drogové kartely, včetně některých hledačů štěstí z Evropy a Ameriky, aby v kmenovém pásu zřídili zařízení na zpracování heroinu. V roce 1979 byly v Severozápadním pohraniční provincii otevřeny heroinové laboratoře. Tuto skutečnost náležitě zaznamenal kanadský časopis Maclean’s z 30. dubna 1979. Podle Alfreda McCoye, do roku 1980 pákistánsko-afghánské opium ovládalo evropský trh a zásobovalo také šedesát procent americké nelegální poptávky. Alfred McCoy také zaznamenal, že Gulbuddín Hekmatjár kontroloval komplex šesti heroinových laboratoří v oblasti Balúčistánu, kde měla pákistánská rozvědka naprostou kontrolu.
Jinými slovy, globální epidemie afghánského heroinu nevznikla v Afghánistánu, ale byla Afghánistánu způsobená vnějšími silami. Dodnes platí, že ačkoli devadesát procent světového heroinu pochází z Afghánistánu, afghánský podíl na výnosech z celosvětové heroinové sítě činí v dolarovém vyjádření jen asi deset procent celku. Podle údajů amerického ministerstva zahraničí, dodával Afghánistán například v roce 2007 devadesát tři procent světového opia. Nezákonná produkce máku přitom podle Úřadu OSN pro kontrolu drog přinášela Afghánistánu čtyři miliardy dolarů, tedy více než polovinu celkové ekonomiky země, která činila sedm a půl miliardy dolarů. Představovala také přibližně polovinu ekonomiky Pákistánu a zejména pákistánské rozvědky. Zničení laboratoří bylo vždy zřejmou možností, ale Amerika to z politických důvodů, dlouhá léta odmítala. V roce 2001 CIA odhadovala, že Tálibán a Usáma bin Ládin získávali až deset procent afghánských příjmů z prodeje drog, které se tehdy odhadovaly na šest a půl až deset miliard dolarů ročně. Tento příjem byl nižší než příjem pákistánské zpravodajské agentury, jejíž části se staly klíčem k obchodu s drogami ve střední Asii. Úřad OSN pro kontrolu drog v roce 1999 odhadl, že jen samotná pákistánská rozvědka vydělala na prodeji nelegálních drog přibližně dva a půl miliardy dolarů ročně.
Tulipánová revoluce: Američané a drogy v Kyrgyzstánu
Podobný příklad extrémního nárůstu obchodů s drogami, po vstupu CIA do regionu, proběhl v Kyrgyzstánu po takzvané tulipánové revoluci řízené Američany v roce 2005. Po rozpadu bývalého Sovětského svazu v roce 1991, byl Kyrgyzstán pod vedením Askara Akajeva relativně nejumírněnější a nejotevřenější vládou mezi šesti postsovětskými "stány" Střední Asie. Jako jediný z nástupnických silných mužů nebyl Askar Akajev dlouholetým aparátčíkem komunistické strany, ale intelektuálem, který četl Heineho, fyzikem, vědeckým pracovníkem v Petrohradě a spolupracovníkem legendárního ruského fyzika a disidenta Andreje Sacharova. Je pravda, že Akajevovy počáteční snahy vytvořit z Kyrgyzstánu otevřenou a pluralitní demokracii, neměly dlouhého trvání. Pokračující hospodářská krize činila jeho režim stále nepopulárnějším. Mezitím se brzy dostal pod tlak sousedního Uzbekistánu, Kazachstánu a Číny, aby zakročil proti disidentům, kteří Kyrgyzstán využívali jako základnu pro mobilizaci proti svým domovským zemím. Nakonec hospodářské problémy země vedly k lidovým protestům a jejich brutálnímu potlačení.
V mezinárodní politice se ovšem Askaru Akajevovi zpočátku dařilo udržovat dobré vztahy s USA i Ruskem. V prosinci 2001, po 11. září 2001, poskytl Americe důležitou základnu v Manasu na podporu jejího válečného úsilí v pevninském Afghánistánu. Téměř okamžitě Pentagon udělil Akajevově rodině úplatky za dodávky pohonných hmot do Manasu, prostřednictvím dvou gibraltarských společností s názvem Red Star a Mina, které založil podplukovník americké armády ve výslužbě. Americké dolary pokračovaly v urychlování vládní korupce, stejně jako předtím v Laosu a Afghánistánu.
V říjnu 2003, pak Askar Akajev povolil Vladimíru Putinovi znovuotevřít starou sovětskou základnu v Kantu, což bylo označeno za odstrašující prostředek proti mezinárodnímu terorismu v nedalekém Uzbekistánu a Tádžikistánu. Ačkoli základna v Kantu byla méně než čtvrtinou velikosti Manasu, Akajevovo rozhodnutí ji dostalo na americký seznam sledovaných osob a kyrgyzské opozici proudila zvýšená pomoc prostřednictvím amerických nevládních organizací. V roce 2004 Washington v rámci podpory demokratického procesu nasměroval do Kyrgyzstánu dvanáct milionů dolarů, zatímco ministerstvo zahraničí dokonce financovalo vybavení televizní stanice v neklidném jižním provinčním městě Oš. George Soros, prostřednictvím svých různých nadací, také pomáhal financovat opozici, zatímco americká obří Freedom House provozovala v Biškeku tiskárnu. Z výše uvedených důvodů Askar Akajev ztratil ve Washingtonu podporu, a byl svržen v takzvané "tulipánové revoluci" v březnu 2005, zdaleka nejkrvavější a nejméně demokratické ze všech takzvaných "barevných revolucí", které už předtím změnily vlády například v Srbsku v roce 2002, Gruzii v roce 2003, a na Ukrajině poprvé v roce 2004. Tyto změny režimů byly v podstatě nenásilné. V případě "tulipánové revoluce" ale londýnský Independent 26. března 2005 uvedl, že podle nemocničních úředníků byli při násilnostech zabiti dva lidé a tři sta šedesát jich bylo zraněno a sto sedmdesát tři bylo stále v nemocnici. Ve skutečnosti takzvaná "tulipánová revoluce" vůbec nebyla revolucí v pravém slova smyslu, ale palácovým převratem. Příznakem toho, že hluboká politika Kyrgyzstánu se nezměnila, byly americké kontrakty na dodávky pro leteckou základnu v Manasu, ze kterých dříve těžila Akajevova rodina, které okamžitě převzal Bakijevův syn Maksym. Jak jsem už zmínil, Bakijev poskytl Američanům leteckou základnu Manas, která hrála klíčovou roli při zásobování amerických jednotek v nedalekém Afghánistánu. Bakijev byl kůň Američanů. Zdá se, že není pochyb o tom, že ačkoli Akajevova vláda byla zkorumpovaná, za nového Bakijevova režimu korupce jen vzrostla. Podle slov profesora Kolumbijské univerzity, Alexandra Cooleyho, Bakijevova rodina řídila zemi jako zločinecký syndikát.
Přesněji řečeno, Bakijevova rodina, podle Petera Leonarda z Associated Press, převzala úplnou kontrolu nad tranzitem drog přes zemi. Úřady a analytici nepochybovaly o tom, že Bakijev a jeho příbuzní stáli v centru obchodu s drogami.
"Celá Bakijevova rodina je zapojená do obchodu s drogami," prohlásil Alexandr Kňazev, uznávaný nezávislý politický analytik v Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu.“
"Po nástupu Kurmanbeka Bakijeva k moci byli všichni drogoví bossové zabiti, a jeho starší bratr Žanybek Bakijev konsolidoval většinu obchodu s drogami ve svých rukou."
Úřadující místopředseda vlády a generální prokurátor Azimbek Beknazarov také souhlasil s názorem, že Bakijev a jeho rodina měli zájmy v obchodu s drogami.
"V říjnu 2009 Bakijev zrušil Kyrgyzskou agenturu pro kontrolu drog, což vedlo Jamestown Foundation ke spekulacím, že Bakijev centralizoval nezákonnou kontrolu nad drogovou ekonomikou, a neměl zájem o mezinárodní iniciativy na kontrolu drog."
V květnu 2010 bývalý náměstek tajemníka kyrgyzské bezpečnostní rady, Alik Orozov, pro biškekské noviny uvedl, že Agenturu pro kontrolu drog zrušil Janyš Bakijev, který chtěl převzít plnou kontrolu nad obchodem s drogami. Toto obvinění podpořil i bývalý zástupce vedoucího někdejší Agentury pro kontrolu drog, Vitalij Orozalijev, který dodal, že problémy se začaly objevovat na úrovni amerického ministerstva zahraničí. Všechny iniciativy na rozšíření financování Agentury pro kontrolu drog byly osekány právě v Americe. Všichni předchozí američtí velvyslanci byli pravidelnými hosty Agentury pro kontrolu drog. S příchodem americké velvyslankyně v Kyrgyzstánu, Tatiany Gfoellerové v roce 2008, ovšem byly všechny kontakty přerušeny, jako by je někdo řezal nožem. Americká velvyslankyně nepochopitelně projevovala vůči agentuře na kontrolu drog naprostý nezájem, plně se od tohoto projektu distancovala a nepřijímala pozvání. Co způsobilo tak prudký obrat americké diplomacie k problémům boje proti drogové kriminalitě v Kyrgyzstánu, se můžeme jen dohadovat. Když si tento vstřícný postup Ameriky v nepotírání obchodu s drogami v Kyrgyzstánu vsadíme do kontextu se vzrůstem obchodu s opiem v nedalekém Afghánistánu, také po americké invazi, skládá nám to dohromady velmi silné náznaky. Jak v Afghánistánu, tak v Kyrgyzstánu, Američané vyvíjeli tlak na rušení institucí potírajících obchod s opiem. Sledujeme tu proto naprosto stejný americký rukopis, známý z dřívějších intervencí CIA v Afghánistánu, ještě dříve v Jižní Americe, a ještě dříve v Laosu, Thajsku a Barmě. A celkové odpovědnosti Ameriky za obrovský nárůst celosvětového obchodu s drogami od druhé světové války. Pořád stejný americký rukopis. Kyrgyzstán se stal hlavním centrem všech aspektů drogového průmyslu. Výroby, prodeje a obchodu s drogami. Poloha Kyrgyzstánu, v sousedství hlavních tras přes tádžické hory z Afghánistánu, v kombinaci s neúčinnou domácí kontrolou pašování, přitahovala postavy z organizace světových drogových kartelů, sdružujících nebývale široký okruh členů v Americe, Rumunsku, Brazílii, Rusku, Bělorusku a Kazachstánu. Nebyli to žádní pologramotní tádžicko-afghánští překupníci drog, ale profesionálové, kteří prošli zkušební dobou v mafiánských klanech světového drogového systému. Jiní, zejména bývalá překladatelka FBI Sibel Edmondsová v Americe, tvrdí, že existuje síť teroristických aktivit financovaných z drog a souvisejících s rozvědkou, která se táhne od Kyrgyzstánu až po Ázerbájdžán, Čečensko a Turecko. Jde o určité sbližování různorodých prvků na zpravodajsko-teroristicko-drogové scéně.
CIA: Venezuela a Kolumbie
Co se Venezuely týče, i zde měla CIA svá aktiva. Nejčinorodějším v této zemi byl generál Ramón Guillén Davila, šéf protidrogové jednotky vytvořené CIA ve Venezuele. Generál Ramón Guillén Davila dostal v roce 1996 v Miami na Floridě zapečetěnou obžalobu za to, že před šesti lety, se souhlasem CIA, propašoval do Ameriky tunu kokainu. Amerika ovšem nikdy nepožádala o Davilovo vydání z Venezuely k soudnímu řízení. V roce 2007, kdy byl Davila ve Venezuele zatčen za přípravu atentátu na tehdejšího prezidenta Huga Cháveze, byla jeho obžaloba v Miami stále zapečetěná. Amerika nikdy o jeho vydání z Venezuely nepožádala. Podle deníku New York Times, CIA, přes námitky Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami, schválila přepravu nejméně jedné tuny čistého kokainu na mezinárodní letiště v Miami, jako způsob získávání informací o kolumbijských drogových kartelech. Mike Wallace potvrdil, že tajná operace CIA a Národní gardy rychle nashromáždila tento kokain, více než tunu a půl, který byl propašován z Kolumbie do Venezuely. Podle deníku Wall Street Journal mohlo celkové množství drog, které generál Ramón Guillén Davila propašoval, činit více než dvacet dva tun. Mezitím důstojník CIA Mark McFarlin, kterého chtěl šéf protidrogového úřadu Bonner také obvinit, obviněn vůbec nebyl, ale pouze rezignoval. V tomto případě, který se v médiích objevil pravděpodobně jen díky společenskému neklidu, který ve stejném období vyvolaly články Garyho Webba v San Jose Mercury o CIA, Contras a kokainu, se zkrátka hlavním aktérům nic nestalo. Obchod s drogami zůstal pod kontrolou těch překupníků, kteří byli spojenci kolumbijského státního bezpečnostního aparátu nebo CIA. Podle časopisu Time, deklarovaným cílem tohoto plánu bylo pomoci jednomu z agentů venezuelského generála získat důvěru kolumbijských drogových bossů, konkrétně medellínského kartelu. Zprostředkováním mnohatunových zásilek se však CIA stávala součástí kolumbijské drogové scény, stejně jako se CIA stala v 50. letech nedílnou součástí barmsko-laosko-thajské drogové scény.
Podobných indicií, že se také osoby vládnoucí v Afghánistánu dobrovolně či nedobrovolně zapojovaly do obchodu s drogami, byla celá řada. Skutečnost, že se postupem času do obchodu s drogami stále více zapojoval i Tálibán, se ukázala pravdivou, stejně jako se FARC v Kolumbii, a Komunistická strana v Barmě, časem vyvinuly z revolučních hnutí do organizací obchodující s drogami. Ještě o tom budu hovořit obšírněji v kapitole praní peněz z drog světovými bankami. Speciálně Kolumbie se ale týká povstalecká skupina FARC. Tyto ozbrojené revoluční síly FARC bojovaly s kolumbijskou vládou v konfliktu, který trval přes padesát let. Celkem si tyto nekonečné boje vyžádaly dvě stě šedesát tisíc obětí a vyhnaly z domovů přes šest milionů Kolumbijců. V roce 1999 odcestoval předseda NYSE newyorské burzy cenných papírů Dick Grasso do Kolumbie a setkal se s vůdcem povstalců FARC ovládajících jižní třetinu země. Grasso požádal kolumbijské povstalce, aby investovali své zisky na Wall Streetu. Agentura Associated Press uvedla, že Grasso řekl vůdci povstalců, aby uzavřel mír a očekával velké ekonomické výhody od globálních investorů a pozval vůdce povstalců na návštěvu Wall Streetu. Amerika spolupracovala s drogovými šéfy z Venezuely i Kolumbie jak v oblasti rozvědek, tak v oblasti bank. Pravdou bylo, že od druhé světové války se CIA bez odporu establishmentu stala závislou na využívání aktiv, kterými byli obchodníci s drogami. Není tedy důvod předpokládat, že by se této závislosti začala zbavovat. O ničivých důsledcích využívání a ochrany překupníků ze strany CIA, svědčily statistiky produkce drog, které se zvyšovaly tam, kde Amerika zasahovala a také klesala, když americká intervence skončila. Podrobněji jsem to řešil v mém pořadu Psychologie deep state. Stejně jako po nepřímé americké intervenci v roce 1979 následoval nebývalý nárůst produkce afghánského opia, se tento vzorec opakoval i po americké invazi v Afghánistánu v roce 2001. Pěstování opiového máku v hektarech se více než zdvojnásobilo, z předchozích devadesáti jedna tisíc hektarů v roce 1999, které Tálibán v roce 2001 krátkodobě snížil na osm tisíc hektarů, na sto šedesát pět tisíc hektarů v roce 2006, a sto devadesát tři tisíc hektarů v roce 2007. Trend i v dalších letech dramaticky narůstal. Tento nárůst neměl nikoho překvapit. Pouze opakoval dramatický nárůst v každé jiné oblasti produkce drog, kde se Amerika vojensky nebo politicky angažovala. To se opakovaně ukázalo v 50. letech v Barmě, díky intervenci CIA, ze čtyřiceti tun v roce 1939 na šest set tun v roce 1970, v Thajsku ze sedmi tun v roce 1939 na dvě stě tun v roce 1968, a v Laosu z méně než patnácti tun v roce 1939 na padesát tun v roce 1973. Nejdramatičtějším případem byla Kolumbie, kde byla intervence amerických vojsk od konce 80. let minulého století, zavádějícím způsobem zdůvodňována jako součást války proti drogám. Ovšem všichni byli překvapeni obrovským nárůstem, který následoval. Produkce koky v Kolumbii se mezi lety 1991 až 1999 ztrojnásobila z 3,8 na 12,3 tisíce hektarů, zatímco pěstování opiového máku vzrostlo pětkrát až šestkrát, z 0,13 na 0,75 tisíce hektarů. CIA sice mohla poukazovat na svou roli při zatýkání nebo likvidaci řady významných kolumbijských překupníků. Tato zatčení ale nijak nezmenšila skutečný tok kokainu do Ameriky, který naopak v roce 2000 dosáhl nového maxima. Pro tento vzorec nárůstu drog neexistovalo jediné vysvětlení. Je však nezbytné, abychom si uvědomili, že nedílnou součástí tohoto problému byla americká intervence. Nesmíme na ni proto pohlížet jako na řešení problému s drogami. Skutečným cílem většiny těchto kampaní takzvaného potírání drog, nebyla idea jejich vymýcení. Bylo jím změnit podíl na trhu. Zaměřit se na konkrétní nepřátele a zajistit tak, aby obchod s drogami zůstal pod kontrolou těch překupníků, kteří byli spojenci kolumbijského státního bezpečnostního aparátu, nebo přímo CIA. To potvrzuje úsudek senátního vyšetřovatele Jacka Bluma, že Amerika, místo aby bojovala proti drogovému spiknutí, se rafinovaným způsobem stala tohoto spiknutí součástí.
CIA: Haiti
Americká kontrola obchodu s drogami se zjevně podřídila vyšším strategickým cílům. Americký Kongres samozřejmě nedělá nic, co by tyto priority změnilo. CIA nese spoluodpovědnost nejen za nárůst celosvětové produkce drog, ale také za jejich významné pašování do Ameriky. To prokázala dvě obvinění amerického ministerstva spravedlnosti v polovině 90. let. Za pár měsíců po prvním obvinění venezuelského generála Davily, došlo k druhému obvinění. V březnu 1997 byl v Miami na Floridě obviněn Michel-Joseph François, policejní šéf na Haiti podporovaný CIA, za to, že pomohl propašovat do Ameriky třicet tun kolumbijského kokainu a heroinu. Haitská národní zpravodajská služba, kterou CIA pomáhala vytvořit, byla také cílem vyšetřování ministerstva spravedlnosti, které vedlo k obvinění.
CIA: Chile
Orlando Letelier, byl bývalý chilský diplomat v exilu. Působil v socialistické vládě Salvadora Allendeho, který byl v roce 1973 svržen pučem podporovaným Amerikou. Vládu převzal nechvalně známý diktátor Augusto Pinochet. Převrat v Chile jsem podrobně řešil ve druhém díle Krvavé historie CIA. Orlando Letelier byl zajat, mučen a uvězněn. Na mezinárodní nátlak byl ovšem po roce propuštěn. Byl pozván do Washingtonu, kde se stal vedoucím pracovníkem Institutu pro politická studia, ředitelem Transnacionálního institutu a profesorem na Americké univerzitě. Ještě důležitější ale bylo, že se stal vůdčím hlasem chilského odporu. Díky svému lobbingu zabránil tomu, aby bylo Pinochetovu režimu poskytnuto několik půjček. To osudové ráno 21. září 1976, jel Orlando Letelier se svou asistentkou Ronni Moffittovou a jejím manželem do práce, když pod jeho autem vybuchla bomba. Odstřelila mu spodní polovinu těla a usekla obě nohy. Letící střepiny prostřelily hrtan a prořízly krční tepnu Ronni Moffittové, která seděla na sedadle spolujezdce. Oba brzy poté zemřeli. V té době byl ředitelem CIA George Bush starší, otec George Bushe mladšího. Oba se později stali americkými prezidenty. CIA, jihoamerický vražedný aparát a mezinárodní obchod s drogami, byli propojeni. Zní to jako fikce? Kde myslíme, že autoři takových fikcí berou nápady? Kým se inspirují?
Dnes je už známé, že Orlando Letelier byl zavražděn na příkaz chilské zpravodajské agentury DINA, za pomoci nadnárodního společného vražedného aparátu. Jednalo se o operaci Condor, kterou pomáhala vytvořit CIA. Operací Condor, a jejími drogovými souvislostmi, se proto nyní budu chvilku zabývat. Důležité je zejména to, že chilská rozvědka DINA, operace Condor a kubánští Američané, kteří se podíleli na Letelierově vraždě, byli také zapojeni do obchodu s drogami. Je také známé, že krátce před vraždou, zablokoval tehdejší ministr zahraničí Henry Kissinger, návrh naléhavého varování amerického ministerstva zahraničí, které bylo směřováno jihoamerickým státům Condoru, aby se do atentátů nezapojovaly. Pozoruhodné varování, že? Američané chtěli varovat jihoamerické státy, aby se do atentátu nezapojovaly, ale Henry Kissinger toto varování zablokoval. To znamená, že dal jihoamerickým státům zelenou v operaci Condor. Dva dny po vraždě obdržel tehdejší ředitel CIA George Bush starší oběžník, ve kterém se objevily spekulace, které se ukázaly jako pravdivé. Že pokud si chilská vláda skutečně objednala Letelierovu vraždu, mohla si na ni najmout miamské kubánské zločince. Přesto se ještě několik týdnů po vraždě v americkém tisku objevovaly zprávy, že – jak napsal list New York Times – FBI a CIA prakticky vyloučily, že by Orlando Leteliera zabili agenti chilské vojenské junty. Dokonce CIA měla ve svých spisech důkazy proti čilské rozvědce DINA, když se FBI vydala na schůzku s Georgem Bushem ohledně spolupráce CIA na vyšetřování Letelierovy vraždy. George Bush ovšem tyto spisy nepředal, čímž se pravděpodobně dopustil maření spravedlnosti.
Tato neochota amerických úřadů, vyšetřovat souvislosti mezi Letelierovým atentátem a čilskou rozvědkou DINA, byla měřítkem tehdejšího spolčení mezi Washingtonem a Chile. Condor se v podstatě stal teroristickou sítí. CIA svým působením v Chile přispěla ke vzniku této hrůzy. Zejména existují jasné důkazy, že atentátu na Orlando Leteliera bylo možné zabránit, ale nestalo se tak. I v těch nejlepších popisech Letelierova atentátu se obvykle opomíjí drogový aspekt vraždy. Přitom Kubánské nacionalistické hnutí, z jehož řad byli Letelierovi kubánští vrazi vybráni, se financovalo z pašování drog organizovaného chilskou rozvědkou DINA. To, že americká vláda kryla atentát financovaný drogami ve svém vlastním hlavním městě, bylo další stopou k většímu vzorci. Totiž k opakovanému zapojení drogového obchodu do vražd souvisejících se CIA.
CIA: Mexiko
Není tedy překvapivé, že se americká vláda po vzoru CIA stala v průběhu let ochráncem obchodníků s drogami před trestním stíháním. Například FBI i CIA v roce 1981 zasáhly, aby zablokovaly obvinění z krádeže auta mexického zpravodajského agenta, Miguela Nazara Hara, který obchodoval s drogami, a tvrdily, že Haro byl nezbytným, opakovaným a důležitým kontaktem pro pobočku CIA v Mexico City v záležitostech terorismu, zpravodajství a kontrarozvědky. Když náměstek generálního prokurátora Lowell Jensen odmítl pokračovat v Harově obvinění, státní zástupce ze San Diega, William Kennedy, jeho zásah veřejně odhalil. Za to byl okamžitě propuštěn. Michel-Joseph François z Haiti a Ramón Guillén Davila z Venezuely, byli součástí propojené skupiny zpravodajských sítí pro obchod s drogami chráněných CIA, na jih od amerických hranic, včetně Vladimira Montesinose v Peru, Manuela Noriegy v Panamě, Leonido Torrése Ariase v Hondurasu, a především Miguela Nazara Hara a Fernanda Gutiérreze Barriose v Mexiku. To byly hlavní aktivy CIA v Jižní Americe, abychom si utvořili celistvý obraz o této části světa v napojení na CIA.
CIA: Pákistán
Ředitel CIA v 80. letech William Casey, byl velmi kontroverzní postavou. Už tehdy využíval Pákistán jako předmostí pro operace v Afghánistánu proti Sovětům. To vzbudilo znepokojení profesionálních operativců a analytiků CIA, včetně jeho náměstků, ředitele Bobbyho Raye Inmana a Johna McMahona. To ale Williama Caseyho přesto neodradilo. Jedním z mužů, se kterými William Casey takto jednal, byl Agha Hasan Abedi, blízký poradce pákistánského generála Zii a především šéf banky zločinců, Bank of Credit and Commerce International. Agha Hasan Abedi pomáhal organizovat Caseyho pobyty v Islámábádu, a setkával se s ředitelem CIA během návštěv ve Washingtonu. Agha Hasan Abedi obvykle bydlel v hotelu a William Casey chodil do jeho apartmá. Oba muži, kteří se s přestávkami setkávali po dobu tří let, trávili hodiny rozhovory o válce v Afghánistánu, obchodech se zbraněmi mezi Írán-Contras, pákistánské politice a situaci v Perském zálivu. Členové štábu senátora Johna Kerryho, kteří tento vztah vyšetřovali, dospěli k závěru, že tehdejší šéf CIA William Casey, při jednání s Aghou Hasanem Abedim, možná nejednal jako ředitel CIA, ale jako poradce prezidenta Reagana, takže jeho jednání bylo nedokumentované, plně popiratelné a fakticky neodvolatelné. Tato spolupráce měla tehdy ještě jeden znepokojivý důsledek. Mnoho prostředků CIA určených pro afghánské mudžáhidy bylo místo toho odčerpaných pákistánskou rozvědkou a přesměrovaných do Chanových výzkumných laboratoří na úspěšný vývoj pákistánské atomové bomby. Přestože evropská zpravodajská komunita často upozorňovala na podvodné aktivity mezi bankou zločinců, její nadací a pákistánskými laboratořemi, Reaganova administrativa neustále popírala, že by se jednalo o problém. Šéf těchto pákistánských laboratoří, Abdul Chadýr Chán, zase vytvořil rozsáhlou síť, která šířila jaderné know-how do Severní Koreje, Íránu a Libye. V roce 2008 švýcarská vláda zabavila a zničila z počítačů pouze jednoho člena této sítě, plány jaderné bomby a návody na výrobu uranu pro hlavice. Vyšetřovatelé se ale i dál obávali, že by přesto mohly stále kolovat na mezinárodním černém trhu. To byl výsledek peněz, které proudily od CIA na Pákistán. Ten je měl obratem předávat afghánským mudžáhidům, ale část těchto peněz odčerpali Pákistánci pro svůj jaderný program. Nicméně vraťme se zpět k drogám. Za důležitější považuji hlavu draka, nikoli jen dračí tělo. Proto se v následujících kapitolách budu věnovat zásadním skutečnostem, které odhalují, kdo ve skutečnosti řídil světový obchod s drogami. Jací lidé stáli v pozadí. V tomto kontextu je celkem zajímavé Spojené velitelství speciálních operací JSOC, vytvořené v rámci Pentagonu v roce 1980. Například v Íránu toto společné velitelství JSOC navázalo kontakty s nejméně dvěma odbojovými skupinami, které se také podílely na obchodování s drogami. Proč o tom ale hovořím. Snad nejznámějším symbolem moci deep state, se jednu dobu stala společnost Blackwater, později přejmenovaná na Xe Services, když ředitel CIA Leon Panetta v červnu 2009 oznámil, že zrušil program CIA na vraždění. Tehdy ale deník Nation uvedl, že Blackwater pokračovala v atentátech v rámci nezodpovědného programu se společným velitelstvím JSOC:
"Na tajné předsunuté operační základně provozované Spojeným velitelstvím speciálních amerických operací JSOC, v pákistánském přístavním městě Karáčí, jsou členové elitní divize společnosti Blackwater v centru tajného programu, v jehož rámci plánují cílené vraždy podezřelých příslušníků Tálibánu a al-Kájdy, chytání a přepadávání vysoce ceněných cílů a další citlivé akce v Pákistánu i mimo něj," jak zjistil Nation.
Situace v Pákistánu ovšem nebyla o mnoho lepší. Většina médií se nikdy nezmínila o zprávě z 23. února 2008 v londýnských Sunday Times a o tom, že Asif Alí Zardárí, pozdější pákistánský premiér, byl kdysi přistižen při akci protidrogového úřadu. Tajný informátor tohoto protidrogového úřadu John Banks řekl listu Sunday Times, že v přestrojení za člena americké mafie nahrával Zardárího a jeho dva společníky po dobu pěti hodin. Asif Alí Zardárí diskutoval o tom, jak by mohl posílat hašiš a heroin do Ameriky a jak to už udělal do Velké Británie. Vysoce postavený britský celník ve výslužbě potvrdil, že vláda obdržela zprávy o údajném Zardárího financování obchodu s drogami asi ze tří nebo čtyř zdrojů. Informátor John Banks tvrdil, že následné vyšetřování bylo zastaveno, když CIA prohlásila, že nechtěla destabilizovat Pákistán.
Jak jsem zmínil v úvodu, novinář Ahmed Rašíd ve své knize zmínil existenci mafie v Perském zálivu, které Tálibán do roku 1998 přímo prodával drogy. Perský záliv znamená přístup Američanů k ropě z Kuvajtu. Snad nejznámějším příkladem takové drogové mafie v Perském zálivu byla D-Company Dawúda Ibrahima Kaskara, jednoho ze dvou mužů. Tím druhým byl Mexičan Joaquin Guzman, kteří byli uvedeni na seznamu nejhledanějších uprchlíků časopisu Forbes. Dawúd Ibrahim Kaskar byl zapojen do al-Kájdy, Laškar-e-Taiby a pákistánské rozvědky.
Drogy a afghánští politici
V roce 2006 zpráva pro Světovou banku tvrdila, že na nejvyšší úrovni kontrolovalo hlavní transakce a transfery asi dvacet pět až třicet klíčových obchodníků, z nichž většina působila v jižním Afghánistánu a úzce spolupracovali se sponzory na nejvyšších vládních a politických postech. V roce 2007 londýnský deník Daily Mail uvedl, že všichni čtyři největší hráči v heroinovém byznysu byli vysoce postavení členové afghánské vlády.
CIA ovšem v roce 2001 vytvořila koalici proti Tálibánu tím, že naverbovala, a dokonce dovezla obchodníky s drogami, z nichž mnozí byli starými aktivy CIA z 80. let. Příkladem byl Hadži Zamán, který odešel na odpočinek do francouzského Dijonu. Například s ním se britští a američtí představitelé setkali a přesvědčili ho, aby se vrátil do Afghánistánu. Z velké části díky protisovětské kampani z 80. let, kterou podporovala CIA, se stal Afghánistán, od shora dolů společností zkorumpovanou drogami nebo heroinem. V mezinárodním indexu měřícím korupci byl Afghánistán jednu dobu na 176. místě ze 180 zemí. Na 180. místě bylo Somálsko. Hamíd Karzáí se vrátil z Ameriky do své rodné země s přísahou, že bude bojovat proti drogám. Přesto se dnes uznává, že jeho přátelé, rodina a spojenci byli do obchodu s drogami hluboce zapojeni. Mezi obviněné z obchodu s drogami patřil dokonce jeho bratr Ahmed Valí Karzáí, aktivní agent CIA až do své smrti, a Abdul Rašíd Dostum, bývalý agent CIA. Nebo například v roce 2005 našli agenti Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami přes devět tun opia v kanceláři Muhammada Achundzadyho, guvernéra provincie Hilmánd a Karzáího blízkého přítele, který ho v roce 2001 doprovázel do Afghánistánu na motorce. Britové úspěšně požadovali jeho odvolání z funkce. Zpráva potvrzující odvolání Muhammada Achunzadyho ale zároveň oznámila, že současně získal křeslo v afghánském senátu. S obchodem s drogami byl spojován také bývalý válečník a guvernér Gul Agha Šerzáí, oblíbenec Američanů, který třeba podpořil Karzáího kampaň za znovuzvolení. V roce 2002 byl Gul Agha Šerzáí prostředníkem v mimořádné dohodě mezi Američany a předním obchodníkem s drogami, Hadžim Bašárem Núrzáím, podle které Američané souhlasili s tolerováním Núrzáího při obchodování s drogami, výměnou za dodávky zpravodajských informací a zbraní Tálibánu. Podle svědectví Výboru pro mezinárodní vztahy Sněmovny reprezentantů pašoval Hadžim Bašár Núrzáí do Pákistánu každých osm týdnů dvě tuny heroinu. Hadžim Bašár Núrzáí byl nakonec v roce 2005 zatčen v New Yorku, kam přijel na pozvání soukromé zpravodajské agentury Rosetta Research. Zprávy amerických médií o jeho zatčení neupozorňovaly na to, že krycí agentura Rosetta Research neposkytla Núrzáímu takovou imunitu, jakou obvykle poskytuje CIA.
Drogová lobby v Pentagonu
Jakkoli byl heroin pro afghánskou a pákistánskou politickou ekonomiku důležitý, místní výnosy představovaly jen malý podíl na celosvětovém obchodu s heroinem. Podle OSN činila například v roce 2007 konečná hodnota afghánské úrody opia v hodnotě čtyř miliard dolarů na světových trzích asi sto deset miliard dolarů. Tento odhad byl pravděpodobně příliš vysoký, ale i kdyby konečná hodnota činila pouhých čtyřicet miliard dolarů, znamenalo by to, že devadesát procent zisku vydělaly síly mimo Afghánistán. K tomu přispívalo ještě další podstatné zjištění. Na protidrogové konferenci v Kábulu v roce 2010 šéf ruské Federální protidrogové služby odhadl hodnotu tehdejší afghánské úrody opia na šedesát pět miliard dolarů. Z této obrovské částky připadlo pouze pět set milionů dolarů na afghánské zemědělce, tři sta milionů dolarů na ozbrojence Tálibánu a zbytek šedesát čtyři miliard dolarů, tedy více jak devadesát procent, na drogovou mafii mimo Afghánistán. Podle Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu zůstalo v samotném Afghánistánu pouze pět nebo šest procent z těchto šedesáti pěti miliard dolarů, tedy 2,8 až 3,4 miliardy dolarů. Odhadovalo se, že osmdesát procent příjmů z obchodu s drogami pocházelo ze zemí spotřeby – v tomto případě z Ruska, Evropy a Ameriky. Neměli bychom si tedy ani na okamžik myslet, že jedinou vládou, kterou afghánský obchod s drogami korumpoval, byla země původu, tedy Afghánistán. Všude, kde se obchod stal významným, i když jen tranzitním, přežíval díky ochraně. To jinými slovy znamenalo korupci vnějších sil. Z toho vyplynulo, že na afghánském obchodu s drogami měla mnohem větší finanční podíl řada světových hráčů než místní afghánští narkobaroni, al-Kájda a Tálibán. V obecnějším rámci to tvoří oblíbený vzorec globální mafie. Aby zastřeli a zamaskovali své vlastní obrovské podvody, popichují média a obyvatele, aby se soustředili na takzvané "malé ryby". Právě na ty neustále poukazují.
"Podívejte se na ně, jaké dělají podvody!"
V našem případě ukazují prstem na afghánské a pákistánské politiky. Lidé se budou utápět v honbě malých, místních politiků, zatímco velcí globalističtí hráči světového podvodného schématu zůstanou neodhaleni. To je starý známý trik nadnárodních zločineckých syndikátů. Problém se nepopře, ale naše pozornost se šikovně odvede k místním poskokům mafie, aby nadnárodní řídící složka zůstala neodhalena. Ne, že by se lokální poskoci mafie měli vynechávat a obcházet, protože právě oni uvádějí tento opiový kolos do chodu zajišťováním spodních pater pěstitelů a výrobců, tedy pěšáků. Sibel Edmondsová, někdejší překladatelka pro FBI, obvinila pákistánskou a tureckou rozvědku, že ve vzájemné spolupráci využívaly zdroje mezinárodních sítí, které afghánský heroin přenášely. Sibel Edmondsová navíc tvrdila, že FBI shromažďovala důkazy i proti vysokým úředníkům Pentagonu – včetně zvučných jmen -, kteří pomáhali zahraničním agentům. Dva z nich byli údajně Richard Perle a Douglas Feith, bývalí lobbisté Turecka. Douglas Risen uvedl, že Douglas Feith v době, kdy byl náměstkem ministra obrany, na schůzce v Bílém domě tvrdil, že boj proti drogám nebyl součástí války proti terorismu, a proto se ho obrana v Afghánistánu nechtěla účastnit. Loretta Napoleoniová tvrdila, že přes severní část střední Asie vedla islamistická drogová trasa spojenců al-Kájdy, podporovaná Tureckem a pákistánskou rozvědkou, která sahala od Tádžikistánu a Uzbekistánu, přes Ázerbájdžán a Turecko až do Kosova. Dennis Dayle, bývalý špičkový agent protidrogového úřadu na Blízkém východě, potvrdil zájem CIA o drogové spojení tohoto regionu. Dennis Dayle na jedné protidrogové konferenci prohlásil:
"Během mé třicetileté historie v Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami a v příbuzných agenturách, se téměř vždycky ukázalo, že hlavní cíle mých vyšetřování pracovaly pro CIA."
Pentagon: Neútočme na drogové laboratoře
CIA v jedné ze svých zpráv uvedla:
"Většina heroinu z jihozápadní Asie proudí po souši přes Írán a Turecko do Evropy přes Balkán."
Ve skutečnosti ovšem drogy proudily také přes státy bývalého Sovětského svazu a přes Pákistán a Dubaj ve Spojených Arabských Emirátech. Využívání drogových zástupců, které bylo v rozporu s oficiální protidrogovou politikou Washingtonu, muselo zůstat utajené. To v praxi znamenalo, že významné programy s dlouhodobými důsledky iniciovaly a řídily malé kliky s vazbami na americké zpravodajské služby, které byly ve Washingtonu téměř neviditelné, a pro samotné Američany ještě méně. Tyto kliky podobně smýšlejících osob, které bez problémů spolupracovaly s překupníky a dalšími zločinci, byly zase součástí spolčení podporovaného elitními skupinami na vysokých úrovních. Stručně řečeno, někteří Američané měli předvídatelný a téměř neustálý zvyk obracet se na obchod s drogami, aby získali prostředky mimo účetnictví. Malá americká byrokratická skupina, čelící vnitřní opozici, ale těšící se podpoře na vysoké úrovni, mohla zahajovat operace, které se staly mnohem větší, než bylo původně schváleno. Tento model se s pozoruhodnou pravidelností opakoval v Afghánistánu v roce 1979. Opět, stejně jako v Thajsku, byla původně deklarovaným cílem obrana místního národa a zadržení komunistických jednotek, které hrozily jeho podmaněním. Tohoto cíle bylo opět dosaženo. Na začátku americké ofenzívy v roce 2001 podle novináře Ahmeda Rašída, měl Pentagon seznam dvaceti pěti nebo více drogových laboratoří a skladů v Afghánistánu, ale odmítl je bombardovat, protože některé z nich patřily novým spojencům CIA ze Severní aliance. Rašídovi představitelé Úřadu OSN pro kontrolu drog sdělili, že Američané věděli o drogových laboratořích mnohem více, než tvrdili a jejich nebombardování bylo velkou překážkou v protidrogovém úsilí. James Risen uvedl, že trvalé odmítání pronásledování známých drogových laboratoří pocházelo od neokonů na vrcholu americké národní bezpečnostní byrokracie, včetně Douglase Feitha, Paula Wolfowitze, Zalmaje Chálilzáda a jejich patrona Donalda Rumsfelda. Tito muži udržovali ve Washingtonu vzorec ochrany obchodu s drogami, který se datoval od druhé světové války. Pro toleranci drogové ekonomiky v roce 2001 existovaly humanitární i politické důvody. Bez ní by tu zimu mnoha Afgháncům hrozil hladomor. Ruský tisk si třeba vůbec nebral servítky a tvrdil, že se na obchodu s drogami přímo podílely americké síly a NATO. Ruská média tvrdila, že většina drog vyprodukovaných v jižních a západních provinciích Afghánistánu, se dopravovala do zahraničí americkými letadly.
Drogy: Praní peněz přes světové banky
Především se odhaduje, že osmdesát a více procent zisků z obchodu s drogami, se sklízí v zemích spotřeby. Výnosy z celosvětového obchodu s opiáty jsou bezpochyby systematicky směrovány do velkých bank, což se dobře zdokumentovalo i v případě zisků z obchodu s kokainem do amerických bank. Když jen jedna americká banka, Wachovia, přiznala, že porušila americké bankovní zákony, aby mohla nakládat s tři sta sedmdesáti osmi miliardami dolarů v nelegálních kokainových prostředcích, poskytuje to měřítko toho, jak je nadnárodní rozměr důležitý, neboť tvoří základ místních fúzních drogově-teroristických sítí. Výkonný ředitel Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu, Antonio Maria Costa uvedl, že peníze vydělané na nezákonném obchodu s drogami se použily k udržení bank nad vodou v době světové finanční krize. Podle londýnského deníku Observer, Antonio Maria Costa uvedl, že viděl důkazy o tom, že výnosy z organizovaného zločinu byly jediným likvidním investičním kapitálem, který měly některé banky k dispozici v roce 2009, na pokraji krachu. Uvedl, že většina z tři sta padesáti dvou miliard dolarů ze zisků z drog, se absorbovala do ekonomického systému jako výsledek. Antonio Maria Costa uvedl, že na důkazy o tom, že nelegální peníze se absorbovaly do finančního systému, ho poprvé upozornily zpravodajské služby a státní zástupci zhruba před osmnácti měsíci, tedy v roce 2008.
"V mnoha případech byly peníze z drog jediným likvidním investičním kapitálem. V druhé polovině roku 2008 byla hlavním problémem bankovního systému likvidita, a proto se likvidní kapitál stal důležitým faktorem," prohlásil.
Je tedy logické, že k dalším institucím, které jsou přímo zainteresované na mezinárodním obchodu s drogami, patří velké banky, které poskytují půjčky zemím jako Kolumbie a Mexiko, s plným vědomím toho, že toky drog pomohou zajistit splácení těchto půjček. Řada největších amerických bank, včetně Citibank, Bank of New York a Bank of Boston, byly označeny za prostředníky praní špinavých peněz. Přesto jim nikdy nehrozily natolik závažné tresty, aby své chování změnily. Stručně řečeno, zapojení Ameriky do mezinárodního obchodu s drogami propojuje CIA, hlavní finanční zájmy a kriminální zájmy v Americe i v zahraničí. Výrazným příkladem vlivu drog ve Washingtonu byl vliv, který v 80. letech minulého století uplatňovala banka Bank of Credit and Commerce International, legendární a nejzkorumpovanější banka zločinců, která se zabývala praním peněz z drog. Tuto banku jsem podrobně řešil ve čtvrté epizodě mé pětidílné série Krvavá historie CIA, ale také v pořadu Psychologie deep state. v celosvětovém měřítku se tato banka zločinců podílela na dodávkách drog, pašování zlata, krádežích vojenských tajemství, atentátech, úplatkářství, vydírání, tajných zpravodajských operacích a obchodech se zbraněmi. Byla to zkrátka provincie kádru bankovních agentů, polovojenských jednotek, špionů a vymahačů se sídlem v pákistánském Karáčí, kteří řídili nejtemnější operace této banky zločinců po celém světě, a obchodovali s úplatky a korupcí. Mezi vysoce postavenými příjemci velkorysých darů od této banky zločinců, jejích vlastníků a přidružených společností, byli třeba ministr financí Ronalda Reagana, James Baker, který odmítl tuto banku zločinců vyšetřovat, anebo demokratický senátor Joe Biden, pozdější americký prezident. I Tento Joe Biden byl příjemcem velkorysých darů banky zločinců. Vedle obří korupce Burismy na Ukrajině synem Hunterem Bidenem, byl otec Joe Biden, pozdější americký prezident, příjemcem velkorysých darů z této nejzkorumpovanější banky! Dalšími příjemci byli třeba republikánský senátor Orrin Hatch a další řadoví členové senátního justičního výboru, kteří odmítli tuto banku zločinců vyšetřovat. Nakonec to nebyl Washington, kdo se jako první zasadil o ukončení bankovních aktivit Bank of Credit and Commerce International a jejích nelegálních amerických dceřiných společností v Americe. Byla to rozhodná aktivita dvou lidí zvenčí. Washingtonského právníka Jacka Bluma, a manhattanského okresního prokurátora Roberta Morgenthaua. Ovšem tato banka zločinců byla také poměrně aktivní v Jižní Americe, měla pobočky v Argentině, Brazílii, Uruguayi, Paraguayi, Peru, Venezuele a Kolumbii. Právě Kolumbie představovala největší pobočku této banky. Tady Bank of Credit and Commerce International provozovala v podstatě banku s kompletními službami a pobočkami pro praní peněz z distribuce drog. Právě tady se dostáváme k ex nacistovi Klausi Barbiemu, kterého CIA naverbovala po druhé světové válce. Klaus Barbie byl placeným informátorem americké CIA, která mu následně umožnila uniknout do Jižní Ameriky v roce 1951. Ex nacista Klaus Barbie asistoval řadě vojenských režimů v Bolívii, kde vyučoval techniky mučení vojáků a pomáhal chránit vzkvétající obchod s kokainem na konci 70. a na počátku 80. let. Všechno pod záštitou a krytím CIA. O vzkvétající obchod s drogami neměla zájem pouze CIA nebo různí váleční vůdci, ale dokonce i bankéři z Wall Streetu a Londýna, kteří obrovsky profitovali na mezinárodním obchodu s drogami. Příkladem byla právě Kolumbie a povstalecká skupina FARC. O této skupině jsem už hovořil v kapitole o Kolumbii. Ozbrojené revoluční síly FARC bojovaly s kolumbijskou vládou v konfliktu, který trval přes padesát let. Celkem si tyto nekonečné boje vyžádaly dvě stě šedesát tisíc obětí a vyhnaly z domovů přes šest milionů Kolumbijců. V roce 1999 odcestoval předseda NYSE newyorské burzy cenných papírů, Dick Grasso do Kolumbie a setkal se s vůdcem povstalců FARC, ovládajících jižní třetinu země. Grasso požádal kolumbijské povstalce, aby investovali své zisky na Wall Street. Agentura Associated Press uvedla, že Grasso řekl vůdci povstalců, aby uzavřel mír a očekával velké ekonomické výhody od globálních investorů a pozval vůdce povstalců na návštěvu Wall Streetu. To znamená, že o peníze z drog měli zájem skutečně všichni. Mezinárodní měnový fond uvedl, že na konci 90. let 20. století, představovalo praní špinavých peněz dvě až pět procent světového HDP a že velké procento z pěti set devadesáti miliard až 1,5 bilionu dolarů ročně, které se vyperou, přímo souvisí s obchodem s narkotiky. Tento lukrativní obchod s narkotiky přináší zisky, které jsou vyprány v četných offshorových bankovních rájích ve Švýcarsku, Lucembursku, na britských Normanských ostrovech, Kajmanských ostrovech a přibližně na padesáti dalších místech po celém světě. Tyto offshorové ráje jsou kontrolované velkými západními bankami a finančními institucemi, které mají na udržení a podpoře obchodu s drogami eminentní zájem.
Richard Holbrooke: Obamův zvláštní zástupce
Ve Washingtonu se uznává, že afghánská produkce drog byla hlavním zdrojem všech problémů, kterým Amerika v Afghánistánu čelila. K tomu se vyjádřil i Richald Holbrook, člen skupiny Bilderberg, Trilaterální komise a Výboru pro zahraniční vztahy. Richard Holbrook byl mimochodem hlavním architektem Daytonské mírové smlouvy z roku 1995. Tento Richard Holbrooke, někdejší Obamův zvláštní zástupce pro Afghánistán a Pákistán, napsal v roce 2008 ve svém článku, že drogy byly jádrem amerických problémů v Afghánistánu, a že rozbití drogového státu v Afghánistánu bylo nezbytné, jinak všechno ostatní selže. Je pravda, že jak ukázala historie, drogy podporovaly džihádistický salafismus, a to mnohem jistěji než džihádistický salafismus drogy. Americká vláda a její politika k obchodu s drogami prokazatelně přispívaly, a pravděpodobně ho jen tak neomezí. Američtí tvůrci politiky však nadále udržovali myšlení o Afghánistánu jako o zkrachovalém státu. Trvali na tom, že obchod s drogami byl výhradně místní afghánský problém, nikoli celosvětový a tím méně americký. Platilo to dokonce i pro Richarda Holbrooka, který si více než většina ostatních vysloužil pověst pragmatického realisty v otázkách drog. Ve svém článku z roku 2008, ve kterém poznamenal, že rozbití drogového státu v Afghánistánu bylo nezbytné, Richard Holbrooke připustil, že to nebude snadné, a to kvůli všudypřítomnosti dnešního obchodu s drogami, jehož hodnota v dolarech se rovná přibližně padesáti procentům oficiálního hrubého domácího produktu země. Ani na okamžik ale Richard Holbrooke nepřipustil, že by nějakou odpovědnost za afghánský problém s drogami nesli Američané. Rozpaky Washingtonu nad afghánskými drogami se ještě více projevily 27. března 2009 na Holbrookově tiskovém brífinku ráno poté, co prezident Barack Obama představil svou novou afghánskou politiku. Na otázku ohledně priority boje proti drogám v rámci revize afghánské politiky, Richard Holbrooke při odchodu z brífinku řekl:
"Budeme muset přehodnotit drogový problém. Úplně přehodnotit."
Poznamenal, že tvůrci politiky, kteří pracovali na přezkumu Afghánistánu, nedospěli k pevnému, konečnému, závěru v otázce opia.
"Je to prostě zatraceně složité," vysvětlil Richard Holbrooke.
"Nemůžete zrušit celý program vymýcení," zdůraznil.
Bohužel není pravděpodobné, že by zdravý rozum zvítězil nad zvláštními zájmy toho, co se nazývá "ropně-vojenským komplexem", spolu s dalšími, včetně pašeráků drog, kteří mají zájem na současném vojenském postavení Ameriky.
Závěr: Kolektivní popírání rovná se kolektivní nevědomí
Neustálé zapojení Ameriky do celosvětové drogové sítě je destruktivním vzorcem, který přetrvává dodnes. Problém nezákonně posvěceného násilí, chráněného zpravodajskými rozvědkami a krytého vyššími policejními a vládními kruhy, nemusí být nutně připisován státu, jak o něm obvykle uvažujeme. Nevíme například, jestli se nějaký stát přímo podílel třeba na neobjasněné vraždě italského bankéře Roberta Calviho, která souvisela se skandály ve Vatikánské bance. Dokonce se tvrdí, že papež Jan Pavel první byl zavražděn těmi, kdo se podíleli na stejných skandálech. Tam, kde dochází k utajování, jako v případě Roberta Calviho, však vrazi profitovali z napojení na stát. V Americe je to, díky rozvětvenému aparátu, poněkud složitější, protože se tu přidává i byznys. V Americe existuje dlouhá historie – od využívání násilných gangů ovocnářskými společnostmi v 19. století a ve válkách o náklad novin brzy poté, přes využívání mafiánů v boji proti odborům Andrewem Carnegiem, Henrym Fordem a dalšími, přes korupční ovládnutí odborů v dopravě, oděvním, hotelovém a zábavním průmyslu, až třeba po smrt vůdce United Auto Workers, Waltera Reuthera při leteckém neštěstí. Následovaly vraždy Johna Kennedyho, Martina Lutera Kinga, Roberta Kennedyho nebo Orlando Leteliera, kterého jsem řešil v kapitole Chile. Když si takové vraždy naprojektujeme s mafiánským podsvětím, které je většinou napojeno na obchod s drogami, máme stále se opakující a pravidelný vzorec. Když CIA třeba přišla na to, aby využila mafiány k násilí, například Johna Roselliho, Sama Giancanu a Santose Trafficanteho, při pokusu o atentát na Fidela Castra, také se obrátila na stejné zdroje. Přitom navázaly stejné drogové kontakty, jaké před nimi po celém světě navázaly starší nadnárodní firmy, jako American a Foreign Power. Klasickým příkladem byl pronájem havanské dostihové dráhy, kterou v roce 1937 poskytla králi podsvětí Meyerovi Lanskému newyorská National City Bank, dnes Citibank. Proto se musíme zabývat celou šablonou vlivů této hluboké moci deep state. Šablonou, která zahrnuje byrokracii, zpravodajské agentury, byznys, a dokonce i média. Samotný obchod s drogami je součástí této širší šablony a opakujícím se faktorem v americké hluboké historii. Ovšem každý stát má své hluboké síly deep state, které formují základy těchto obchodů s drogami, včetně České republiky. Jsem přesvědčen o tom, že zapojení amerických zpravodajských operativců a agentur do celosvětového obchodu s drogami a do dalších mezinárodních zločineckých sítí je faktorem, který si zaslouží větší pozornost ve vznikající debatě o americké přítomnosti v takzvaných horkých regionech. Naše civilizace se utápí v něčem, co bych nazval kolektivní popírání. Všechno, co se nám zdá jakkoli neskutečné, jednoduše popřeme. Korporátní média a vlády nás v tomto popírání samozřejmě povzbudí tvrzením, že je všechno konspirace, dezinformace, nebo nejlépe obojí dohromady. Tím se jako společnost, jako civilizace, zapouzdřujeme v kolektivním popírání, a tedy i kolektivním nevědomí. Tímto kolektivním popíráním a kolektivním nevědomím se naše civilizace stává ohroženou, a vlastně tím nevědomky usnadňujeme cestu zlu. Tím, že si nedokážeme ani jen připustit, ani přiznat myšlenku existence globálních politických elit, ani způsoby, jakými tyto globální zločinecké syndikáty často spolupracují s policejními a zpravodajskými agenturami, má své sociální a politické důsledky. Skutečnost, že si ani nepřipouštíme a popíráme souvislou řadu detailů, které si nespojujeme do logických vzorců, přispívá k našemu individuálnímu duševnímu zdraví. Přiznejme si, že je to pohodlné – něco si nepřipustit, ignorovat to, potlačovat to nebo to dokonce cynicky zesměšňovat, aniž bychom se snažili proniknout do základů těchto hlubokých událostí. Je nám hezky a příjemně. Nic nevíme, o ničem nemáme tušení, okopáváme si svou zahrádku, zaléváme kytičky, přemýšlíme o značkovém oblečení, které bychom si chtěli koupit nebo kam bychom odfrčeli na dovolenou do slunného zapomnění. Blahoslavení chudí duchem. Přesně k tomuto vzorci nás vychovává konzumní společnost s komerčním apetitem, včetně umrtvování našeho autentického kritického myšlení. Jak vždycky tvrdím, korporátní média tvoří ideologickou clonu a psychologickou bariéru v udržení architektoniky moci a posílení našeho nevědomí. Toto naše potlačování a popírání ovšem vede ke kolektivní politice, která je stále neskutečnější a ne efektivnější, protože se závažná zneužití přestávají vůbec řešit. Jednoduše proto, že to sami ignorujeme a potlačujeme. Tím pádem o tom ani nevíme. Připadá nám to příliš fantaskní, neskutečné a jen těžko uvěřitelné. Je pohodlné o tom nevědět a potlačit to. Díky tomu nám všem může ve finále hrozit kolektivní potlačení historické paměti. To by bylo to nejhorší, co by se mohlo naší civilizaci stát. Proto nezatracujme nic, co nám přijde na první pohled jako příliš neskutečné, jen proto, že tomu nerozumíme. Snažme se do toho proniknout, a nacházet logické souvislosti. Teprve potom se můžeme kvalifikovaně rozhodnout, je-li to nesmysl nebo skutečnost. Řiďme se proto naším rozumem, nikoli předkládanou oficiální, a tedy přefiltrovanou, pročištěnou a vybělenou historií. Oficiální verze je totiž nejspolehlivější cesta ke kolektivnímu potlačení paměti a naší myšlenkové záhubě. My musíme naopak pracovat na osvětě a posílení našeho informačního a znalostního zázemí.