Tento pořad se zabývá dávnými kulturami a společnými rysy, které spojují různé civilizace. Hlavním tématem je koncept kolektivního vědomí, který je přirovnávaný ke cloudu civilizací – tedy sdílenému úložišti informací, které umožňuje virální předávání vědomostí a myšlenek. Pořad se dále zaměřuje na způsoby, jakými dávné kultury získávaly a předávaly informace, včetně ústního podání a kulturního vývoje. Důraz je kladený také na koncept memů a mentálních sítí, které ovlivňují masové vědomí a kulturu. V dalších kapitolách jsou představená archeoenigmata, tedy záhady z minulosti, které dodnes nebyly uspokojivě rozluštěné. Tyto záhady zahrnují například Bagdádskou baterii, Antikytherský mechanismus a Denderskou žárovku. Celkově se pořad zaměřuje na to, jaké stopy po sobě dávné kultury zanechaly a jaké otázky zůstávají dodnes nevyřešené.
Nejstarší formy vyprávění byly ústní jednoduché příběhy. Buď mluvené, nebo zpívané, a později umělecké v podobě symbolů a obrazů. Ty měly předávat informace na stěnách jeskyní, kamenech, hlíně, písku, keramice, kamenných tabulkách, zvířecích kůžích, pergamenu, a dokonce i v kmenech stromů. Příroda poskytovala jak stojan, tak kreslicí náčiní s hrubými kameny a dokonce i barviva, která fungovala jako primitivní pastelky. Dokonce i barvy používané na tělech různých kmenů a domorodých národů sloužily k vyprávění příběhu. Za každým mýtem, pohádkou a legendou, ukrytou v umění, písních a stavbách našich předků, se skrývá moudrost, věda a pravda předávaná v průběhu dějin. Sloužily jako základ mytologie, posvátné architektury a symbolických obrazů v celém starověkém světě. Všechny civilizace navazovaly jedna na druhou a navzájem se překrývaly. Jak se ale informace předávaly a šířily dávno před internetem? Vezměme si na chvilku chytrý telefon, notebook a stolní počítač. Ačkoli se tato zařízení vzhledově i funkčně liší, mohou spolu často komunikovat. V posledních letech došlo k přechodu na cloud. Různá elektronická zařízení mohou sdílet a získávat data prostřednictvím vzdáleného zdroje. Co ale kdybychom tento způsob vnímali jako simulaci dávného prostředí? Vždyť právě tímto způsobem se v dávných dobách mezi lidmi předávaly a šířily informace. Nejprve musíme zjistit, jak omezené jsou naše znalosti historie. V historických záznamech o životě a kultuře některých nejstarších civilizací existuje jen málo pramenů, pokud vůbec nějaké. Většina výzkumů proběhla teprve v posledních několika stech letech. Je to jen střípek na časové ose dějin člověka. Zkoumání minulosti patřilo vždycky k lidským zájmům. Lidé hledali ztracené poklady a artefakty už od pravěku a běžně vykrádali hroby. K přeměně této neformální činnosti ve vědu ale došlo až v 17. a 18. století našeho letopočtu. Za první systematické archeologické vykopávky jsou považované ty, které se uskutečnily v 18. století. Počínaje třemi významnými lokalitami, římskými městy Herkulaneem a Pompejemi v roce 1738, vykopávkami Thomase Jeffersona ve Virginii v roce 1784 a slavnými Napoleonovými vykopávkami v Egyptě v roce 1798. Studium těchto lokalit nakonec vedlo k rozmachu objevů v následujících letech. Od sumerských objevů v roce 1899 až po objevy minojské, olmécké a tak dál. Organizační snahy se začaly objevovat se vznikem antikvariátů v 19 století. Mnohé z těchto společností dodržovaly základní zásady týkající se klasifikace artefaktů, používání terénních poznámek a fotografií pro záznam vykopávek, a zveřejňování výsledků. V těchto společnostech také vidíme počátek kooperativních vykopávek a péče o práva původních obyvatel. Když se nad tím zamyslíme, je až šokující, jak nová archeologie je. Archeologie a s ní spojené objevy dosáhly kritického množství na počátku 20. století. Od té doby se rozvíjejí jako sněhová koule. To vedlo k některým z nejvýznamnějších a nejvelkolepějších archeologických objevů, jaké kdy byly učiněny. Přesto se archeologie stále vyvíjí, stejně jako naše chápání společné minulosti. Jak tedy archeologie vysvětluje přenos společných témat v mýtech, legendách, umění, stavbách a systémech víry starověkého světa? Rozhodně ne moc přesvědčivě. Stejně jako se neustále mění naše znalosti o minulosti, mění se i naše teorie a vysvětlení.
Mezopotámie a Egypt
Nejlepším místem, kde můžeme začít zkoumat přenos komunikace ve starověkých dějinách, je Mezopotámie. Ta zahrnuje oblast mezi řekami Tigris a Eufrat na území dnešního Iráku. Nejméně ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem se tu začaly formovat první městské kultury. Mezi tyto rané civilizace patřili Sumerové, Akkadové, Babyloňané a Asyřané. Z těchto civilizací bylo díky jejich pečlivému vedení záznamů získáno značné množství poznatků. V Mezopotámii, stejně jako v Egyptě, došlo v posledních stoletích čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem k rychlejšímu kulturnímu rozvoji a nárůstu počtu obyvatel. V mžiku, asi 300 let, se objevují složité struktury, teologie a písemné jazyky. Důvody tohoto zrychlení zůstávají záhadou a vědci o nich stále diskutují. Jedna z myšlenek tvrdí, že pokrok Egypta byl způsobený vpády lidí ze západní Asie. O kulturních vztazích mezi Egyptem a západní Asií není pochyb. Mnozí badatelé se domnívají, že vztahy v těchto regionech se během tohoto krátkého období zvýšily v důsledku intenzivnějšího kontaktu, který přinesl rozvoj pevnějších námořních lodí. Dalším vysvětlením vzniku civilizace v Mezopotámii i Egyptě je hypotéza zavlažování. Tato teorie předpokládá, že soupeření o vodní zdroje zvýšilo potřebu dělníků a podnítilo rozvoj byrokracie, která měla řídit rostoucí počet pracovních sil. To nakonec vedlo ke vzniku státní nadstavby, která se projevovala budováním chrámů a správních center. Rostoucí centralizace ekonomické činnosti si vyžádala rozvoj složitého systému záznamů, jak to nacházíme v sumerských válcových pečetích a tisících klínopisných tabulek, které zaznamenávají obchodní transakce místního i dálkového obchodu. Potřeba povolání, jako jsou písaři, řemeslníci, manažeři, kněží a další na vysokých úrovních státní správy, zase dokládá nutný posun od používání kmenových zákonů k centralizovanějšímu řízení státu. Tento posun je často označován jako městská revoluce a mohl být zodpovědný za vytvoření jednotnější kultury v regionu.
Olmékové
Zdá se, že jde o logické teorie, které vysvětlují, jak se informace mohou předávat mezi různými skupinami lidí. To ale platí do okamžiku, než si uvědomíte, že přibližně ve stejné době na druhé straně zeměkoule došlo v jiných kulturách k podobně rychlému technologickému, uměleckému a společenskému pokroku. Vezměme si například Olméky. Podle archeologických nálezů se olmécká civilizace objevila náhle zhruba od roku 1200 před naším letopočtem. Jednoduché vysvětlení původu Olméků ani jejich vývoje, se nepodařilo najít. Víme ovšem, že se mezi lety 1200 a 800 před naším letopočtem rychle rozšiřovala a že olmécké symboly a artefakty se vyskytují v několika odlišných oblastech. Například v Hondurasu a Kostarice, než se později přenesly do Mexika. Jak je ale možné, že obě civilizace na vzdálených koncích planety se v mnohých rysech podobaly? Někteří badatelé poukázali na některé podobnosti v umění a mýtech mezi jihoamerickou a mezopotámskou kulturou. Menší část z nich vyslovila teorii, že šíření informací v těchto oblastech bylo tak rychlé, že za to musela být zodpovědná nějaká neviditelná ruka invazní civilizace. To by ovšem mohlo být považováno za příliš spekulativní nebo troufalé, protože na tolik podobností, kolik jich můžeme najít, existuje stejně tolik rozdílů. Například mnoho starověkých písemných systémů bylo podobně piktografických, ale při důkladném studiu lze zjistit jasné rozdíly.
Kolektivní vědomí jako cloud civilizace
Co nás tedy archeologie učí o předávání informací ve starověkém světě? Ne tolik, jak by si mainstreamoví archeologové a historici přáli. Nakonec je většina historie stále záhadou. Podle Thomase Edisona o ničem nevíme ani miliontinu procenta. Ucelenějšího pochopení lidských dějin můžeme dosáhnout pouze pomocí interdisciplinárního přístupu. Jak je tedy možné, že se v civilizacích na různých koncích planety nachází tolik podobností? To nás přivádí k teorii kolektivního vědomí, jakéhosi civilizačního cloudu. Tato teorie není zcela podložená archeologickými nálezy, ale je částečně podporovaná v řadě dalších oborů, jako je metafyzika, psychologie, biologie a kvantová teorie. René Descartes věřil, že existuje pouze jedna vědomá mysl. Carl Jung tuto myšlenku rozšířil zavedením konceptu kolektivního nevědomí. Moderní vědci, jako například Rupert Sheldrake, se domnívají, že příroda obecně má paměť, kterou lze označit za telepatickou. Všechny tyto teorie poukazují na myšlenku, že mezi všemi živými tvory existuje vzájemná propojenost a možné kolektivní vzpomínky v rámci jednotlivých druhů. Vezměme si příklad zlatého pravidla. Většina z nás tento základní etický princip zná. Říká nám, abychom se k lidem chovali tak, jak bychom chtěli, aby se chovali k nám. Když si uděláme výlet všemi kulturami, místy a časem, je až ohromující, jak se toto zlaté pravidlo prolíná všemi kulturami.
Konfucianismus: "Co nechceš, aby se dělo tobě, nedělej druhým."
Buddhismus: "Neubližuj druhým tím, co bolí tebe."
Hinduismus: "Nečiň druhému nic, co by ti způsobilo bolest, kdyby se to stalo tobě."
Zoroastrismus: "Nečiň druhým vše, co není dobré pro tebe."
Starověk: "Co nenávidíš, aby se dělo tobě, nedělej druhému."
Staré Řecko, Platón: "Kéž bych činil druhým to, co chci, aby oni činili mně."
Judaismus: "Co je ti protivné, nečiň svému bližnímu."
Křesťanství: "Proto všechno, co chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim, neboť to je Zákon."
Islám: "Nikdo z vás [skutečně] nevěří, dokud nepřeje svému bratru to, co přeje sobě."
Všechny tyto příklady jsou napsány různými styly s různou složitostí a pocházejí z jedinečných jazyků. Kromě všech těchto rozdílů je tu ale jednotné poselství empatické vzájemnosti. Jak je možné, že všechny civilizace na různých místech a v různém čase projevovaly takovou konzistenci tohoto základního poselství? Když se zbavíme kulturní identity, poselství zůstává stejné. Máme věřit, že toto zlaté pravidlo je instinktivní? Je to vrozená zásada? Pokud ano, odkud pochází? Carl Jung věřil, že nevědomí prožíváme prostřednictvím symbolů. To zahrnuje produkty veškerého umění, hudby a jazyka, psaného i mluveného. Vzhledem k ohromující shodě v základních tématech těchto symbolů se možná přenáší kolektivní paměť. Tato kolektivní paměť připomíná memy v řecké mytologii. Je univerzálně vyjádřena prostřednictvím lidských výtvorů. Archetypální symboly se záhadně přenášejí napříč dějinami i moderní dobou. Přesto nejde ani tak o konkrétní zděděné obrazy, jako o jednotnou vědomou zkušenost. Interakce mezi naším individuálním vnímáním, univerzálním vědomím a symbolikou. V mém pořadu Tajemství lidského vědomí jsem kromě jiného nastínil zajímavou myšlenku. Existuje univerzální vědomí naplněné nekonečným množstvím dat? Co když ano? Co když jsou všechny organismy zapojeny tak, aby se mohly napojit na tento kolektivní cloud a odesílat a získávat data. Stejně tak můžeme komunikovat mezi sebou, ale k tomu je zapotřebí rozhraní nebo použití symbolů. Stejně jako v příkladu zlatého pravidla se ale pod symboly stále skrývá jednotné poselství tajemného původu. Základní poselství se zdají být konzistentní a trvalá. A to i po smrti jednotlivce nebo celé civilizace. Informace neumírají spolu s výpočetním zařízením nebo organismem. Lidé cestují, komunikují a šíří myšlenky a symboly. To je nezpochybnitelný fakt. Dokládají to archeologické nálezy i řada dalších oborů. Stejně tak se náš chytrý telefon může synchronizovat s tablety. A naše tablety se mohou synchronizovat se stolními počítači a tak dál. Přenos těchto dat se může jevit jako čistě fyzický. Pokud by někdo pozoroval sdílení dat mezi dvěma smartphony a neznal nebo nerozuměl neviditelným detailům, které za tímto procesem stojí, mohlo by se zdát, že obě zařízení spolu jednoduše komunikují nezávisle, protože mají podobnou konstrukci a funkci a jsou v těsné blízkosti. To je v podstatě to, co děláme, když se soustředíme pouze na fyzické nebo materiální důkazy, které po sobě zanechaly starověké kultury. Interpretujeme z artefaktů, místo abychom se dívali dovnitř. Tyto perspektivy se vzájemně nevylučují. Stejně jako moderní počítačová zařízení, můžeme i my fyzicky sdílet informace, když jsme v těsné blízkosti, a také tak činíme. Jsem ale přesvědčen, že existují i neviditelné, nehmotné faktory, jak naznačují výzkumy a teorie Reného Descarta, Carla Junga a Ruperta Sheldrakea.
Virální předávání
Dnes je nemožné jít na internetu na jakoukoli sociální síť, aniž bychom narazili na něco, co není virální. Jde o přenos informací ve formě slov nebo obrázků, které se šíří po celém světě. Stačí, když klikneme na určitý odkaz nebo si poslechneme nějaký pořad. Pak tuto informaci předáme svým přátelům a rodině, kteří ji předají svým přátelům a tak dále a tak dále a tak dále. Během několika hodin to může být klidně několik milionů shlédnutí. Informace se dnes předávají z člověka na člověka rychlostí, nad kterou zůstává rozum stát, a ve starověku by byly považovány za magii. Přesto se i tehdy informace nějakým způsobem šířily, od civilizace k civilizaci. Někdy i přes oceány a rozsáhlá území, dokonce i přes neobydlená území. Přestože chyběla technologie, která by šíření napomáhala. Žádná letadla, vlaky a automobily, žádná pošta… žádné telefony… a už vůbec ne počítače a přístup k internetu. Starověké civilizace neměly žádný zřetelný způsob, jak předávat své znalosti a historii dál. Nebo snad ano? Představme si, že nemáme počítač ani telefon. Představme si, že máme nějaké zprávy, které chceme dostat z našeho kraje do města vzdáleného tisíc kilometrů. Jak bychom to udělali? A co kdybychom neměli záruku, že tuto zprávu někdo za našeho života vůbec uvidí? Jak by bylo možné tuto zprávu vložit tak, aby ji jednoho dne někdo viděl? Klíčové by samozřejmě bylo tyto zprávy vložit a přenést pomocí prostředků, které jsme měli v danou chvíli k dispozici. Písmo, příběhy, mýty, umění, architektura, symbolika, dokonce i hudba. Stačila by jakákoli forma komunikace, pokud by existoval příslib, že se dostane za hranice našeho malého místa na světě. Tyto nástroje minulosti, jakkoli se nám dnes můžou zdát primitivní, umožňovaly vložit vědomosti, dokonce i vědecké a historické informace, do různých forem. Do pohádek a příběhů, náboženských podobenství, mýtů a folklóru, umění nebo posvátných staveb. Vzpomeňme si na řecké a římské mýty, které jsme se učili ve škole. To, co jsme poznali jako příběh, často obsahuje více faktů, než jsme si kdy dokázali představit. Mýty a příběhy mají předávat informace, i když pokračují v odkazu národa z generace na generaci. I ty nejprimitivnější kultury rozuměly světu kolem sebe mnohem více, než jim připisujeme dnes. V různých mýtech, pověstech a legendách mohou být zašifrovány složité vědecké koncepty a porozumění. Tehdy ale nebyla možnost, jak jinak tyto koncepty předat dalším generacím. Viralita byla na rozdíl od současnosti nesmírně pomalá. Proto fungovaly mýty, pověsti a legendy jako nosiče informací. Díky nim se informace přenášejí tisíciletí až dodnes.
Informace: Jak je získáváme a předáváme
Bez informací bychom nic nevěděli, ani bychom nebyli schopní vyjádřit to, co víme. Bez informací zůstáváme ve tmě a klopýtáme. Informace jsou materiálem naší reality. Od myšlenek, které nám plní hlavu, přes statistiky, které vidíme ve zprávách, až po fakta, která se učíme ve škole, a teorie, které vědci předkládají, aby popsali svět, v němž žijeme, a jeho fungování. Informace naplňují náš mozek věcmi, které musíme vnímat a zpracovávat. Dávají nám smysl v realitě, kterou nazýváme domovem, a také si představovat možnosti jiných realit. Informace jsou vzdělání, tvořivost, intuice, znalosti, moudrost a fakta. Všechno, co se vynořuje z říše mysli do fyzického světa. Informace jsou vším. Slovo informace pochází z latinského informare, což znamená informovat nebo dát mysli formu. Znamená také učit nebo poučovat. A když se informace předávají, často je to za účelem poučit nebo naučit něco příjemce. Informaci lze ovšem také popsat jako jakýkoli smyslový vstup do organismu, například do člověka. Tento vstup má organismu pomoci identifikovat a zpracovat systém, ve kterém existuje. A to tak, že identifikuje a využívá údaje, jako jsou faktory a vlivy prostředí, bezpečnostní hrozby, umístění potravy a vody, změny v sociálních systémech, a dokonce i možnost páření. Některé informace jsou pro jeden organismus bezvýznamné, ale pro jiný zásadní. Některé informace mozek obchází nebo filtruje jako nepotřebné pro přežití. Jiné informace vyvolávají extrémní reakce typu bojuj nebo uteč nebo sexuální vzrušení, přičemž obojí je pro přežití nezbytné. I naše tělo je tvořeno informacemi v podobě DNA a genetického kódování, které ovlivňují náš fyzický vývoj. Ačkoli bych mohl pokračovat o různých aspektech informace, budu se soustředit na informaci v podobě vědění, moudrosti a poselství. Vědecké poznatky a vědomosti, duchovní a náboženská moudrost, životní pravdy a tvůrčí myšlenky a koncepty existovaly vždycky, i když ne v tak složité podobě jako v dnešním virálním světě propojeném s internetem. V dávných dobách mělo to, co lidé znali a prožívali, výstupy, které bychom dnes mohli považovat za hrubé a neúčinné. Přesto jsme tato poselství dostali a snažíme se je interpretovat. Starověké umění, mýty, příběhy, pověsti a legendy, stavby a architektura, symboly a archetypy. To všechno sloužilo jako potrava pro tehdejší způsoby předávání informací. Fungovalo to, protože dnes se vyžíváme v objevování toho, co tyto mýty a legendy a symboly a potrava znamenaly a jak zapadají do struktury moderního poznání. Pořád se ale soustřeďme na základní otázku, kterou protkávám celý tento pořad. Jak se kdysi, bez pomoci vysokorychlostních přístrojů a virálních videí, dostávaly informace z jednoho místa na druhé? Můžeme začít tím, že se podíváme na to, jak se věci šíří virálně v přirozeném smyslu, bez přístrojů.
Ústní předávání
Začnu tím, co je zřejmé. Viva voce znamená latinsky ústně. Předávání informací ústním podáním, od člověka k člověku, je v podstatě nejzákladnější formou komunikace mezi lidmi. Spolu s písmem, které přišlo později, mluvíme. Vyprávíme. Popisujeme a sdělujeme pomocí slov. Kulturní a náboženské tradice se předávají ústně. Historie se předává ústně, řečí a vyprávěním. Ústní tradice je naším způsobem, jak zaznamenávat a předávat historii našeho druhu všem potomkům. Tato sdělení mohou být mluvená, zpívaná nebo hraná, a musí být předávána alespoň jednu generaci. Ústní historie může zahrnovat předávání osobních informací nebo dokonce společenských informací z jedné generace na druhou. Tato forma historické dokumentace se ale často kontaminuje. Do předávání informací a faktů se dostanou zkreslení, a dokonce i fámy. Nemluvě o tom, že velká část naší ústní tradice zahrnuje skutečné vyprávění a přikrášlování, při kterém musíme oddělit fakta od fikce. Někdy dokonce mluvíme v symbolech a obrazech, které je třeba interpretovat, což ponechává velkou osobní tvořivost každému mluvčímu. Ale dlouho předtím, než jsme přišli na to, jak vyškrábat symboly a obrázky na kameny, vzít pero a přiložit ho na papír, zapnout tablet a připojit se na web, jsme si o tom povídali. Způsob, jakým byly informace prezentovány a uchovávány od starověku, je ale mnohem složitější a komplexnější. V jádru je neodmyslitelně spjatý s naší vlastní evolucí jako druhu.
Kulturní vývoj
V antropologii a archeologii představuje kulturní evoluce teorii, podle které se kultury mění a replikují podobně jako v případě genetické evoluce. Kulturní evoluce je odnoží darwinovské evoluční teorie a zkoumá, jak jsou kultury ovlivňovány nejen prostředím a biologií, ale také sociálními faktory. Tato teorie byla vyvinuta v 19. století k popisu kulturního dědictví zvyků, znalostí a chování a jejich vztahu ke strukturám sociálního učení v rámci daného druhu. Různé druhy mají různé způsoby, jak se učí různým návykům a znalostem, a jak je předávají potomkům. Charles Darwin to připisoval přirozené adaptaci a selekci, která probíhá buď po vertikální linii, tedy z rodičů na potomky, nebo po šikmé linii, tedy od vrstevníků a autorit. Kulturní evoluce ale přesahuje rámec pouhého přírodního výběru. Vysvětluje složitější otázky, jak se učení a informace šíří a předávají v různých kulturách. Do toho vstupuje takzvaný prvek prestižního zkreslení. To nám říká, že jedinci v dané kultuře kopírují myšlenky a znalosti od těch, které považují za výše postavené v žebříčku prestiže než sebe. To vidíme i dnes, kdy lidé nevědomky kopírují některé celebrity nebo jiné autority a přejímají bezmyšlenkovitě jejich názory. Učíme se tím, že se přizpůsobujeme těm, které vyhledáváme jako nám společné nebo se kterými nacházíme společnou řeč. Aby se kultura mohla vyvíjet nebo aby mohlo dojít k jakékoli společenské změně, musí dojít k interakci mezi jednotlivcem a sociálním prostředím, ve kterém žije. Ty se pak předávají potomkům. Nová generace si nese buněčné znalosti předchozí generace, a pokračuje tak ve vlastnostech a charakteristikách rodičovské linie. Tyto znalosti byly znalostmi našich předků, které se otiskly do společné mysli všech. Spory o teorie, které nejlépe vysvětlují kulturní vývoj a společenský přenos informací, pokračují na akademické půdě mezi filozofy a antropology, archeology i psychology. Většina z nich se ale shodne na tom, že existují určité mechanismy, které předávají informace, ať už z kultury na kulturu, nebo z generace na generaci. Nebo dokonce z člověka na člověka.
Memy
V dnešním rychlém světě okamžité komunikace vládne mem. Ať už jde o Facebook, Instagram nebo Twitter, náš přístup k informacím a jejich dostupnost se změnily. Mem je myšlenka nebo chování, které se v rámci kultury šíří z člověka na člověka. Může se tak dít velmi rychle, jako v dnešním propojeném světě, nebo pomalu, jako v ústní tradici a příběhu předávaném z generace na generaci. Pokud jsme na internetu, zejména na mnoha sociálních sítích, víme, co je to mem. Zjednodušeně řečeno, mem je koncept, myšlenka, činnost, chování nebo dokonce styl, který se šíří v rámci určité kultury prostřednictvím interakce mezi lidmi. Memy se mohou šířit prostřednictvím písma, umění, rituálů a čehokoli, co může někdo jiný opakovat nebo napodobovat. Slovo mem pochází ze starořeckého mimeisthai (napodobovat). Britský evoluční biolog Richard Dawkins napsal v roce 1976 knihu Sobecký gen. V knize mimo jiné uvedl:
"Mem je kulturní replikátor, který lze považovat za jednotku se schopností kopírovat nebo duplikovat sebe sama. Veškerý život se vyvinul z rozdílného přežívání replikujících se jednotek."
Myšlenky, přesvědčení, hlášky, a dokonce i gesta se mohly kopírovat prostřednictvím jazykové komunikace a inference z člověka na člověka. Myšlenky, které jsou informacemi, by tedy mohly být považovány za skutečné entity, které přeskakují z jedné mysli do druhé a vytvářejí kopie za pochodu, šíříce se jako mentální virus. To by tak samozřejmě činily různou rychlostí a tempem v závislosti na kulturním prostředí. Nakonec by se mohly šířit mimo jednu kulturu do jiné blízké. Stejně jako se replikují geny, mohou se replikovat i myšlenky. Memy proto můžeme považovat za geny chování. Myšlenky se sice šíří různými způsoby a mnohé z nich se opakovaně reprodukují, dokud se nestanou kulturní normou. Nemusí se ale nutně kopírovat z jednoho člověka na druhého. Jedním ze způsobů, jak se na tyto rozdíly dívat, je svět pečení a vaření. Vezměme si recept a předejme ho stovce lidí. Těchto sto lidí může, ale nemusí tento recept dodržet do puntíku. Některé výsledky budou naprosto shodné a jiné se mu budou blížit. Původní myšlenka nebo informace receptu ale zůstává do jisté míry nedotčená. Když se recept rozšíří mezi několik generací, může se stát, že neporušená struktura bude stále méně formální, protože lidé budou prostě experimentovat, ale přitom zůstanou do jisté míry věrni původnímu receptu. Informace, které se týkají života v podobě genů, se mohou přenášet dvěma způsoby. Buď vertikálně, z rodičů na děti prostřednictvím genetické replikace, nebo horizontálně prostřednictvím virů a podobně. To lze vztáhnout i na memetiku a myšlenky, které se šíří z generace na generaci z rodičů na potomky. Podobně jako viry populací ovlivňují a infikují každého člověka, který s myšlenkou přijde do styku. Stejné hnací síly v genetice jsou tedy přítomné i v případě memů a myšlenek.
Mentální sítě
Být v centru takové sítě zvyšuje riziko, že se také nakazíme špatnými informacemi a myšlenkami a přijmeme je za své. Stejně jako v případě přenosu memů fungují sítě po vertikálních i horizontálních liniích vlivu. Pokud máme více vztahů napříč sítí, máme větší přístup k myšlenkám a informacím z našeho kolektivu. Sami sebe se zeptejme, na čí radu dáme při nákupu nové ledničky, vysavače, trouby nebo počítače. Většina lidí dá přednost radě přítele před tím, co si přečetli nebo zjistili o tom, který výrobek je nejlepší. Sociální systém jednotlivce má tedy často větší váhu pro to, jaké informace přijmeme, akceptujeme a předáme dál, než tvrdá věda nebo faktický výzkum. Opět se podívejme na náboženskou víru, pověry nebo legendy. Snadno zjistíme, že ústní podání z důvěryhodného zdroje má větší váhu než takzvaná fakta. To může vysvětlovat trend virálních videí, obrázků, nebo dnešních informací. Tento mentální systém jednotlivce nás chrání před pronikáním cizorodých myšlenek vlád a samozvaných autorit. Vlády hrají Válku o naši mysl, jak jsem pojmenoval jeden svůj pořad. Snaží se tento vzorec mentality myšlení prolomit. Nepoužijí dveře, ale okno, aby vnikli do našeho domova a narušili naši mentální síť jednotlivce. Tisíciletou zkušenost, že raději dáme na radu naší rodiny, přátel nebo známých, než na samozvané autority. Dodržíme vzorec kolektivního sociálního prostoru kolem nás. Bohužel se to může týkat i fám a drbů. Proto máme tendenci přikládat větší váhu tomu, co nám říkají přátelé, i když to není pravda, a nejdeme za zdrojem pomluv, abychom si od něj informaci ověřili. Takto se mohou myšlenky, mýty, legendy, vědomosti nebo informace šířit z jedné generace na druhou. Ovšem stále to nevysvětluje, jak je možné, že si lidé v různých časech a prostoru osvojili podobné civilizační rysy.
Masové vědomí a stá opice
Mezi nejroztodivnější koncepty rychlého šíření myšlenek z kultury do kultury patří efekt sté opice. Tento efekt označuje náhlý a spontánní skok poznání nebo vědomí, když je dosaženo kritického zlomu. K tomu může dojít i přes hranice kultur. Tento termín pochází z knihy Lifetide (Životní dráha) od doktora Lyalla Watsona. Watson zkoumal a psal o práci japonských primatologů v 60. letech 20. století, která se týkala makaků. Podle Watsonovy knihy jeden makak naučil jiného, jak umývat sladké brambory, a ten to zase naučil dalšího makaka, a tak dál, až si toto chování osvojil celý ostrov, který obývali. Ale k efektu sté opice došlo v okamžiku, kdy opice na jiných ostrovech najednou začaly také umývat brambory! Tyto opice neměly s původními umývači brambor žádné viditelné komunikační prostředky. Jak si tedy mohly takové chování náhle osvojit? Šlo o nějaký druh psychické komunikace prostřednictvím masového vědomí? Telepatické poznání jménem společenství primátů? Nebo snad opice na nových ostrovech jen náhodou přišly na to, že umyté brambory jsou k jídlu lepší než ty špinavé? Tato myšlenka masového vědomí se ve vědě a umění vyskytuje často. Souvisí s memetikou a kulturní evolucí, která aplikuje koncepty biologické evoluce na šíření lidských znalostí v kultuře. Můžeme to ale připsat nějakému mystickému masovému vědomí nebo nějakému informačnímu poli, které je přístupné nám všem v daném čase a obsahuje v sobě všechny myšlenky a vědomosti? Carl Jung se domníval, že existují dva způsoby, jak si lidé mohou předávat informace. Jedním z nich byl genetický přenos a druhým jiný typ komunikace, včetně kulturní, mytologické a symbolické. Jung věřil, že archetypy neboli specifické mentální vzorce informací, které existují ve všech lidských myslích a vědomí, jsou informace přenášené geneticky. Mocnou symboliku archetypů bylo třeba chápat na úrovni komunikace, která nebyla zřejmá, ale přesto byla součástí psychiky.
Duch genů
Už dlouho je známo, že náš fyzický vzhled, stejně jako některé nemoci a biologické poruchy, je daný genetickým materiálem našich rodičů, jejich DNA. Konvenční pohled tvrdí, že sekvence DNA člověka funguje jako genetický plán pro vývoj, a nese pouze dědičnou informaci. Nic z toho, co jedinec za svého života udělá, nelze biologicky přenést na příslušné potomky. Nejnovější studie z celého světa nyní tento pohled zpochybňují. Naznačují, že naše vrozená zakódovaná DNA může ovlivňovat každý aspekt našeho života. Řada vědců věří, že naše individuální geny jsou částečně utvářeny životními zkušenostmi našich předků. Jak prohlásil molekulární biolog z Rockefellerovy univerzity C. David Allis:
"Byl to skutečně přelom v pochopení, že existuje něco, co přesahuje genom."
Tento nový směr vědeckého výzkumu se označuje jako epigenetika. Doslova to znamená na vrcholu genetiky. Zabývá se studiem toho, jak mohou být jednotlivé genové spínače aktivovány nebo deaktivovány životními zkušenostmi a prostředím, spolu se vzhledem jednotlivých genů prostřednictvím rozložení DNA. K DNA je připojená chemická značka, známá jako epigenetická značka, která následně buňce říká, aby daný gen používala nebo ignorovala. Tyto značky fungují jako druh buněčné paměti. Jak buňky rostou a dělí se, buněčné stroje tyto epigenetické značky věrně kopírují spolu s DNA. To je důležité zejména během embryonálního vývoje, protože minulé zkušenosti informují o budoucích rozhodnutích. Epigenetické značky poskytují buňce způsob, jak si dlouhodobě pamatovat, co mají její geny dělat. Umožňují buňkám pamatovat si své minulé zkušenosti ještě dlouho potom, co signály zmizí. Příklad takového výzkumu před časem zveřejnil profesor Wolf Reik z Babrahamova institutu v Cambridgi, který se léta věnuje studiu tohoto skrytého genetického světa. Pracoval konkrétně s hlodavci. Zjistil, že manipulací s embryi stačí aktivovat takové epigenetické spínače, které zapínají nebo vypínají geny. Kromě toho také zjistil, že samotné spínače se mohou předávat z generace na generaci, což znamená, že podobně se může dědit i paměť na určitou událost. Stejně tak by se myšlenky epigenetiky daly aplikovat i na regresi do minulých životů a koncept déja vu. Obor epigenetiky je dnes v čele změny paradigmatu vědeckého myšlení. Například byl proveden výzkum na Weizmannově vědeckém institutu v Izraeli, který doplňuje výzkumy pracující v oblasti epigenetiky. Namísto zaměření na sekvenování DNA tady vědci zkoumali neurologické vzorce v mozku. Zjistili, že spontánní vlny aktivity nesou otisky dřívějších událostí ještě dlouho potom, co k zážitku došlo. Stručně řečeno, tvrdí, že vzorec klidových mozkových vln může představovat archiv dřívějších zážitků. Pokusím se to vysvětlit. Když člověk odpočívá se zavřenýma očima, bez vizuálních podnětů, jsou normální výbuchy aktivity nervových buněk spojené s přicházejícími informacemi nahrazeny ultrapomalými vzorci neuronální aktivity. Tyto vzorce pak putují vysoce organizovaným způsobem po mozkové kůře, její vnější vrstvě. Předpokládá se, že minulé zkušenosti by tak byly začleněny do sítě mezi nervovými buňkami v této kůře. Tento výzkum naznačuje, že spontánně vznikající mozkové vzorce by mohly být použity jako mapovací nástroj pro odhalení kognitivních událostí z minulosti jedince. Jak to ale souvisí s předáváním informací civilizacím v různém čase a prostoru? Pokud se prastaré lidské zkušenosti mohou předávat z generace na generaci prostřednictvím našeho genetického plánu, otevírá to neuvěřitelné možnosti vývoje lidstva. Epigenetická dědičnost dodává modernímu obrazu evoluce další rozměr. Díky němu by bylo možné tajemství dávného světa, kdysi považované za ztracené, možná znovu získat. Pokud se uplatní multidisciplinární přístup, tedy dědičnost genů v kombinaci s mapováním mozkových vln, mohla by být jednoho dne odhalena tajemství naší archaické minulosti.
Archeoenigmata
Ve virální mytologii se setkáváme s fenoménem zvaným archeoenigmaty. Jsou to zajímavá společná témata a prvky ve starověkých mýtech, příbězích, a dokonce i v umění, architektuře, ikonografii a symbolice. Příběhy se často vyprávěly v obrazech. Obrazy používané po celém světě k popisu různých přírodních jevů, a dokonce i potenciálně nadpřirozených jevů, si byly často podobné. To naznačuje, že určitá témata byla archetypální. Proč tolik různých civilizací, oddělených od sebe tisíci kilometry, bez reálných komunikačních prostředků a metod, vyprávělo stejné příběhy a používalo stejné symbolické obrazy, jen s drobnými regionálními odchylkami? Existoval nějaký vnější vliv, který šířil tato společná témata? Nebo tyto kultury využívaly pole myšlenek a informací, které existovaly v kolektivním vědomí? Obsahují pohádky a folklorní příběhy skutečnou, tvrdou vědu nebo popisy skutečných historických událostí? Formát příběhů často sloužil k popisu procesu zrození, života a smrti, zejména světa přírody. Příběhy o obřadech plodnosti, magii, lidských obětech a uctívání přírody. Archeoenigmata se překrývají s epigenetikou. Znovu odkazuji na fenomén sté opice, o kterém jsem hovořil. Po celém světě existují záhadné předměty, které se zdají být mimo své místo, dokonce i mimo čas. Jako by tam byly umístěny neviditelným způsobem a vůbec nevyrostly ze svého prostředí. Po celém světě existují stavby, které vypadají podobně. Mají stejné tvary a stejnou strukturu, jako by je všechny měl na svědomí stejný projektant. Archeoenigmata jsou archeologické objekty a struktury, které mají záhadnou povahu nebo původ. Jsou to záhady, které jsme dosud plně nepochopili nebo je nedokážeme vysvětlit jednoduchými prostředky. Často se k takovým objektům a strukturám vážou vysvětlení z jiného světa. Jako bychom dostali dary od jiných civilizací z jiných světů, které sem přišly a zanechaly po sobě záhady, které musíme teprve rozluštit. Proč se na pyramidách v Bolívii objevují podobné obrazy jako na stélách ve Střední Americe a na egyptských stavbách? Co nám to říká o naší minulosti, když se stále znovu objevují stejné podivné entity a předměty, které poukazují na historii skrytou v symbolice? Proč jsou kamenné rytiny na hrnci ve starověkém Řecku úplně stejné jako ty, které se našly ve staré Číně? Jde o odkaz Velké Tartárie, říše jednoho světa, o které jsem také natočil dokument? Někteří lidé věří, že všechno, co víme o starověku, je jen malým kouskem mnohem větší skládačky. Naše psaná historie vznikla z ústního podání a legend předávaných z generace na generaci. Musíme se pak ptát na základní otázku. Co když byly kousky skládačky historie omylem, nebo záměrně, vynechány? Americký přírodovědec Ivan Sanderson vymyslel termín pro označení objektů, které se zdánlivě vymykají běžné historické chronologii. Tyto předměty a články řetězu představují záhadu, protože zpochybňují všechno, co si myslíme, že známe. Podle tradičních dějin se lidé na Zemi před 65 miliony let nevyskytovali. Jak si ale vysvětlit kovové trubice ve tvaru poloovce, které byly vykopány z křídy staré 65 milionů let ve Francii? V roce 1912 objevili zaměstnanci jedné elektrárny velký kus uhlí, který po rozlomení odhalil železný hrnec. Hřebíky byly nalezeny hluboko zapuštěné v kusech pískovcových hornin, které pocházejí z období druhohor. Kromě těchto příkladů existuje mnoho a mnoho dalších takových anomálních předmětů, které zdánlivě odporují tradičním vysvětlením. Co by tato zjištění mohla znamenat? Existuje řada možností.
A: Naše skutečná historie sahá mnohem, mnohem dál, než by odpovídalo zaznamenaným zprávám.
B: Existuje možnost, že jiné inteligentní bytosti nebo civilizace existovaly na Zemi před naší zaznamenanou historií.
C: Možná jsou naše datovací metody zcela nesprávné a kámen, uhlí a zkameněliny mohou vznikat mnohem rychleji, než jsme odhadovali.
Co z toho se nejvíce přibližuje pravdě?
Bagdádská baterie
V roce 1936 byla při vykopávkách v ruinách 2000 let staré starověké vesnice nedaleko Bagdádu objevena záhadná malá hliněná váza. Tato jasně žlutá hliněná váza obsahovala válec z měděného plechu o rozměrech 13 krát 4 centimetry. Zdálo se, že okraj měděného válce byl připájený slitinou olova a cínu, což je zcela srovnatelné s moderní pájkou. Dno válce bylo uzavřené zmačkaným měděným kotoučem a utěsněné asfaltem. Na horní straně válce byla použita další vrstva asfaltu k utěsnění horní části a také k udržení železné tyče zavěšené ve středu měděného válce. Tyč vykazovala známky koroze způsobené kyselou látkou. Německý archeolog Willhem Konig došel po prozkoumání záhadného předmětu k ohromujícímu závěru. Tento zdánlivě neškodný hliněný hrnec je ve skutečnosti starověká elektrická baterie! Ale jak je to možné? Podle naší uznávané historie bylo životaschopné využití elektřiny pro technické účely objeveno až v roce 1831, kdy anglický vědec Michael Faraday vytvořil první elektrické dynamo. V roce 1940 si inženýr Willard Gray, který pracoval ve vysokonapěťové laboratoři General Electric v Pittsfieldu ve státě Massachusetts, přečetl Konigovu teorii a vyvinul repliku baterie. Pomocí roztoku síranu měďnatého generoval napětí asi 5 voltů. V 70. letech 20. století postavil německý egyptolog Arne Eggebrecht repliku bagdádské baterie. Naplnil ji čerstvě vylisovanou hroznovou šťávou, o které se domníval, že by ji mohli používat i staří Egypťané, která generovala napětí 0,87 voltu. Eggebrechtův model vyrobil tolik elektřiny, že byl schopen galvanicky pokovit stříbrnou sochu zlatem. Od té doby stovky lidí na celém světě s ohromujícím úspěchem reprodukovaly bagdádskou baterii. Všechny tyto pokusy sloužily jako důkaz, že technologie elektrických baterií byla vytvořena a používána téměř 1800 let před moderním vynálezem Alessandra Volty z konce roku 1799. K čemu mohly tyto primitivní baterie sloužit? Někteří vědci se domnívají, že kromě galvanického pokovování kovů mohly být používány k léčebným účelům nebo dokonce jako zdroj energie pro jiná vyspělá technologická zařízení, která ještě nebyla objevena.
Antikytherský mechanismus
Potápěči pracující u ostrova Antikythera objevili v roce 1901 velmi unikátní a zajímavý nález. Našli pozůstatky pozoruhodně složitého hodinového mechanismu. Technická složitost a technické provedení zařízení je neuvěřitelné, zvláště u zařízení, jehož stáří se předpokládá na více než 2000 let! Po nálezu leželo zařízení více než 50 let v muzeu, než se historici začali vážně zajímat o zkoumání jeho původu a možného využití. Je známý jako Antikytherský mechanismus a je označovaný za složitý hodinový počítač. Toto malé bronzové zařízení bylo sestrojeno někdy mezi lety 150 až 100 před naším letopočtem. Je jedinečné tím, že o více než tisíciletí předstihlo jakýkoli stroj nebo zařízení srovnatelné složitosti. Antikytherský mechanismus se skládá z malé krabičky s ciferníky na vnější straně a mimořádně složité sestavy ozubených koleček umístěných uvnitř. Připomíná precizně vyrobené švýcarské hodiny z 18. nebo 19. století. Vnější výklopná dvířka byla zřejmě umístěna tak, aby chránila ciferníky. Na všech dostupných plochách krabičky, dvířek a ciferníků byly dlouhé řecké nápisy popisující fungování a konstrukci zařízení. Navzdory drsným podmínkám ve slané vodě se zachovalo nejméně 20 ozubených kol. Včetně neuvěřitelně složité sestavy ozubených kol, která byla namontovaná na otočném stole a pravděpodobně fungovala jako typ epicyklického nebo diferenciálního převodového systému. Ocituji portál atlasobscura.com:
"Mechanismus je považovaný za první známý analogový počítač. Dokáže provádět přesné výpočty založené na astronomických a matematických principech vyvinutých starými Řeky."
Nejpravděpodobnější verze je, že mechanismus sloužil k výuce astronomie. Při používání přístroje stačilo zadat datum pomocí kliky. Když se ozubená kola přestala točit, objevilo se nám na dosah ruky množství informací. Poloha Slunce, Měsíce, planet a hvězd, fáze Měsíce, data nadcházejících zatmění Slunce, rychlost pohybu Měsíce po obloze, a dokonce i data olympijských her. Snad nejpůsobivější je, že kalendářní ciferník mechanismu dokázal kompenzovat čtvrt dne navíc v astronomickém roce tím, že každé čtyři roky otočil stupnici o jeden den zpět. Juliánský kalendář, který jako první v regionu zahrnoval přestupné roky, byl zavedený až několik desetiletí po sestrojení přístroje. Z historického hlediska nebylo nic podobně složitého objeveno nikde jinde. V žádném z dobových vědeckých textů ani literárních pramenů není známo nic ani vzdáleně srovnatelného. Z toho, co víme o technice a vědě helénistického období, by takové zařízení vlastně ani nemělo existovat! I ta nejsložitější mechanická zařízení z tohoto období obsahovala pouze jednoduché převodové systémy.
Denderská žárovka
Hluboko pod Hathořiným chrámem v Dendeře se nachází kamenný reliéf, který zdánlivě zobrazuje předmět podobný žárovce. Někteří egyptologové se domnívají, že zobrazená technologie se podobá Crookesově trubici, což byla raná forma žárovky. Uvnitř ikony žárovky se nachází had, který tvoří vlnovku z lotosového květu, tedy patice žárovky. K němu je připojený dlouhý kabel nebo drát, který je zakončený malou krabičkou. Vedle žárovky se nachází dvouramenný sloupek, který je zřejmě spojený s hadem, a také malý pavián držící dva nože. Objev této záhadné ikony vyvolal značné kontroverze, neboť představuje výrazný odklon od tradiční egyptské historie. Ačkoli většina komponentů denderské žárovky by jistě mohla odpovídat specifikacím moderních elektrických žárovek, zůstává několik zastřešujících otázek. Za prvé, jak mohla taková údajně primitivní společnost získat znalosti a nástroje k vývoji tak vyspělé technologie? Za druhé, i kdyby staří Egypťané žárovku vyvinuli, jak byla napájená? Bylo použité zařízení podobné bagdádské baterii? Proč jsme neobjevili žádné dochované žárovky?
Závěr: Jaké stopy po nás zůstanou?
Jak vidíme, čeká nás ještě mnoho ohromujících nálezů, tajemství a záhad z minulosti. Podobné nálezy byly objevené v různých koutech světa. Odkud se vzaly? Kdo a proč je vyrobil? K čemu sloužily? Hlavní ale je, že jsme na prahu přepisování historie. Objevů tak fascinujících, že se nám z toho až zatočí hlava. Všechno ale propojuje leitmotiv, který zastřešuje celý tento pořad. Jak je možné, že nacházíme tolik podobností v kulturách v různém čase a prostoru? Civilizacích, které se nikdy nesetkaly, ale mají toho tolik společného? Po celém světě je postaveno doslova tisíce staveb ve tvaru pyramid. Ale proč? A co je ještě důležitější, jak se tyto informace předávaly mezi různými kulturami? Ačkoli je Velká pyramida v Gíze nejznámější pyramidou, ve skutečnosti se jen v samotné Gíze nachází osm dalších pyramid různých velikostí. V Americe je jich také několik. Většina amerických pyramid je postavená z hlíny a obecně se jim říká mohyly, podobnost je přesto zřejmá. Poblíž Collinsville v Illinois, Cartersville v Georgii, a hadí mohyla v Miamisburgu ve státě Ohio. Všechny vykazují nápadnou podobnost s jinými pyramidovými stavbami, které se nacházejí po celém světě. Ve Střední a Jižní Americe byly objeveny stovky pyramidových staveb, včetně mnoha stupňovitých pyramid. Vědci se domnívají, že tyto mayské záhady převzaly stylistické prvky od starověkých Babyloňanů. Například velké stupňovité úrovně se stoupajícími středovými schodišti. Věřme nebo ne, ale několik pyramid bylo nalezeno i v Řecku. Ačkoli to není příliš známé, bylo objeveno 16 řeckých pyramid. Většina z těchto pyramid se zdá být monumentálními stavbami na počest vojáků, kteří zahynuli během bojů. Byla to jen láska k objektům ve tvaru pyramidy, která je vlastní naší lidské povaze, co vedlo k rozšíření těchto staveb po celém světě? Nebo obecné pochopení síly samotného tvaru jako symbolu energie, která se dostává od země až k bodu na vrcholu a pak vystřeluje do vesmíru nebo naopak? Někteří archeologové tvrdí, že žádné záhadné vysvětlení není třeba, protože kultury měly podobné vzorce vývoje a pokroku, včetně vývoje myšlenek a inovací. Jsou ale i tací, kteří tvrdí, že jediným způsobem, jak by informace mohly přeskočit oceány a rozsáhlá území, by bylo působení vnějších vlivů, nebo jakéhosi kolektivního vědomí. Cloudu civilizací. Bez ohledu na to, kolik stop nám naši předkové zanechali, stále nemůžeme najít ten poslední cenný dílek skládačky, který by doplnil obraz naší minulosti. Proč lidé psali mýty a vyprávěli příběhy? Proč stavěli pyramidy? Proč vyrývali glyfy a vybírali symboly? Proč uctívali božstva, která si vybrali? Proč, proč, proč dělaly tohle všechno všechny kultury v různém čase a prostoru? Je na nás, abychom zjistili, jak tyto informace interpretovat. Dnes máme potenciální prostředky k tomu, abychom se vydali na Měsíc a založili tam lidskou kolonii. A přesto se stále snažíme skutečně pochopit, co se nám primitivní národy snažily sdělit svými skalními uměleckými díly, petroglyfy, symboly a stavbami. Stále se snažíme najít jedinou spolehlivou odpověď na otázku, proč starověké kultury stavěly své stavby a monumenty právě takovým způsobem? Proč si vyprávěly své mýty a příběhy? A co chtěly, abychom my, jejich vzdálení potomci, věděli o tom, kým byli a jaké bylo jejich místo v plánu našeho vesmíru. Kdysi dávno lidé sedávali u ohňů a vyprávěli si příběhy. Kdysi dávno lidé používali obrazy, aby se pokusili vyjádřit složité myšlenky, které ještě neuměli popsat slovy. Kdysi dávno lidé stavěli věci nejen proto, aby si vytvořili přístřeší a chránili se před živly. Stavěli věci, aby uctili nebe, zemi, moře, bohy a božstva, ve které věřili a která uctívali. Kdysi dávno se lidé dívali na přírodu, a protože ještě nerozuměli vědě, vymýšleli si úžasné a fantastické příběhy, legendy a pověsti, aby popsali, co viděli. Jak moc se to liší od toho, co děláme dnes? Dnes sedíme u mobilů a prohlížíme si hloupé obrázky. Díváme se na seriály v televizi. Posloucháme rádio a zpíváme si písničky, jejichž slova všichni známe. Jdeme do potemnělého kina a ztrácíme se ve filmu nebo unikáme do světa umění v muzeu. Využíváme informace nejen k tomu, abychom zažili svět, jak ho vidíme, a abychom tuto zkušenost předali. Ale také abychom přidali své vlastní kousky sněhu do té stále rostoucí sněhové koule, která bude jednou naší stopou v historické krajině. Možná bychom se měli více zabývat tím, co po sobě zanecháváme, abychom nebyli považováni za nejprimitivnější a nejnevzdělanější kulturu ze všech civilizací. Možná bychom se ale měli spíše zaměřit na to, aby náš život byl dobře prožitý, bez ohledu na stopy, které po sobě zanecháváme. Nepromrhejme svůj život jako stroj na peníze pro systém. Zůstaňme v posteli, když jsme nemocní, místo abychom si mysleli, že se svět zhroutí, když ten den nepůjdeme do práce. Méně mluvme, více naslouchejme. Věnujme více času našim přátelům. Povídejme si s nimi. Pozorně naslouchejme příběhům, které nám naši rodiče nebo prarodiče vyprávějí o svém mládí. Méně se smějme a plakejme u televize, ale zato prožívejme skutečný život. Přestaňme si dělat starosti s nepodstatnými věcmi. Nedělejme si těžkou hlavu z toho, kdo nás nemá rád, kdo má víc nebo kdo co dělá. Místo toho si važme a oceňujme vztahy s těmi, kteří nás mají rádi. Čerpejme z odkazů dávných civilizací, které nebyly stiženy digitálním šílenstvím. Vždycky najdeme klid, mír a pokoj ve zvycích, obyčejích a tradicích, které nás obestírají. Jsou naším přístavem a pevnou kotvou, které se můžeme držet. Možná to je to nejdůležitější, co nám všechny dávné kultury ve svých mýtech, pověstech a legendách, přes proud času, vzkazují.