Tento pořad pojednává o tradicích a zvycích spojených s Vánocemi v české kultuře. Úvod se věnuje historii slovanských Vánoc. Dále se v pořadu mluví o různých aspektech vánočních oslav, jako jsou vánoční betlém, vánoční stromek, tradiční barborky, pouštění lodiček a věštění z různých předmětů. Pořad také zahrnuje informace o přípravách na Vánoce, jako je vánoční úklid nebo zdobení přírodními materiály. Zabývá se také lidovými zvyky a obyčeji jako poslouchání zvonů, pečení cukroví nebo třeba natírání si tváří medem. Dále se věnuje štědrovečernímu stolování a tradicím spojeným s tímto svátkem, včetně barevné kombinace jídel, výzdoby stolu a pokrmů podávaných na Štědrý večer. Pořad uzavírá informace o dalších vánočních svátcích, jako je Půlnoční a Boží hod vánoční, a důrazem na to, jak tyto tradice propojují minulost, přítomnost a budoucnost.
Vánoce si většina z nás nedokáže představit bez svých blízkých, vánočního cukroví, stromečku a dárků. Jsou to nejdůležitější svátky roku, kdy si užíváme rodinnou pohodu. Je to také jeden z mála svátků, kdy lpíme na řadě tradic a zvyků. Vánoce jsou jakousi trojkoalicí církevních oslav narození Ježíše Krista, starých tradic, rituálů a pověr, které kopírují pohanské zvyklosti zimního slunovratu a současného, spíše komerčního stylu vánočních svátků. Zkusme jim letos vrátit alespoň špetku původní magické atmosféry.
Vánoce se pojí s nejrůznějšími tradicemi a zvyky. Většina štědrovečerních tradic pochází z původně slovanských zvyklostí. Existuje řada tradic a zvyků, které jsou buďto úplně zapomenuté, anebo je lidé znají a dodržují jen zřídka. Někdo dodržuje všechny, někdo naopak některé vynechává. Kdo by neznal krájení jablíčka, rozlousknutí vlašského ořechu, lití olova, házení střevíců nebo pouštění ořechových skořápek po vodě. To jsou vánoční tradice, které zná asi každý. Existuje ale i řada dalších, které už tak známé nejsou. Možná se i nám zasteskne po starých časech a letos se třeba některé z nich stanou součástí našeho večera. Každá rodina má s Vánocemi spojené své rituály a tradice. Některé z nich pocházejí z dob dávno minulých. Tradiční české Vánoce položily základ svátkům tak, jak je známe dnes, v mnohém se ale podstatně lišily.
Historie slovanských Vánoc
Mimo křesťanské Vánoce se v této kapitole zaměřím především na Vánoce slovanské. Samotný název Vánoce znamená a vyjadřuje posvátné noci, které byly v dřívějších dobách vnímané jako tajemné svátky. V těch docházelo zároveň ke smrti i zrození a pojilo se s nimi mnoho tradic i rituálů. Některé z nich v mírně pozměněné podobě přetrvaly až do dnešních dob. Slovanské oslavy zimního slunovratu totiž mají mnoho společného s tradičním pojetím dnešních Vánoc. Dá se říci, že to dnešní z nich přímo vychází.
Slované ve své staré vlasti, tedy na území dnešního Ruska, Polska, Čech a Ukrajiny, slavili letní slunovrat dávno před příchodem do střední Evropy a před přestupem na křesťanskou víru. Oslavovali oheň i vodu. O tom, že lidé přikládali už v pravěku zimnímu slunovratu mimořádný význam, svědčí kamenné megalitické stavby z doby bronzové, zhruba 2 000 let před naším letopočtem. Jde s největší pravděpodobností o svatyně, které jsou orientované tak, aby se dal počítat kalendář, a především se přesně zachytila doba slunovratu. Pozůstatky takových staveb známe i z českých zemí, například Makotřasy u Prahy.
Stejně jako u křesťanského pojetí Vánoc, které oslavují zrození Ježíše Krista, také slovanské oslavy směřují k uctívání nově zrozeného boha. Tím je ve slovanském pojetí bůh Dažbog, který se jako dítě rodí právě na zimní slunovrat. V průběhu roku dospívá a je nejsilnějším o letním slunovratu. Potom jeho moc postupně slábne, až se úplně vytrácí a umírá právě o zimním slunovratu, aby se mohl znovu narodit a odstartovat tak nový roční koloběh. Magická noc slunovratu se tak stává obdobím mezi jeho smrtí a znovunarozením, kdy nastává chaos na zemi a lidský svět se prolíná se světem nadpřirozených bytostí i s dušemi zemřelých předků.
Základem slovanských oslav slunovratu byl motiv sňatku ohně a vody coby bratra a sestry, dvou hlavních živlů. Proto se zapalovaly ohňové hranice a pletly se věnce a posílaly se po vodě. Právě oheň Slované používali jako ochranu před nevítanými živly. Oheň v tomto podání zastupoval Slunce a jeho sílu. Z důvodu ochranné funkce se proto zapalovaly při západu slunce silné špalky dřeva, které měly hořet celou noc, a poskytovaly jediné bezpečné místo. Později se zvyk přenesl do jednotlivých domácností, ve kterých se zapalovaly svíce, nebo se přinášelo Betlémské světlo.
Slované před příchodem křesťanství slavili Kračun, také Hody, Koledu, tedy zimní slunovrat, počátek nového roku. Zimní slunovrat je tradičně oslavou zrození slunečního božstva. Zároveň je časem, kdy je moc slunce nejslabší a navrch mají síly podsvětí. Po zrození nového slunce za svítání, následuje dvanáct dní označovaných jako nečisté. Těmto dnům vládne bůh podsvětí Veles, a jsou náhradou za dvanáct měsíců, kdy vládne sluneční bůh Dažbog. Oslavy začínaly východem první hvězdy, který byl oznámen celé vesnici střelbou nebo zvoněním zvonu a zapálením svíčky na stole. Večeře začínala modlitbou, konzumovala se tradiční jídla a vykonávaly se magické úkony. K nim se vrátím podrobněji v dalších kapitolách.
Důležitou součástí oslav Kračunu bylo pálení ohňů, pro jejich očistnou funkci a ochranu proti silám podsvětí. Zásadním prvkem bylo také čtení předků, protože v tomto období se otevírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Dnes je známé jako Dušičky. Dalším ze zvyků, který byl později převzatý, a v určité podobě přetrval dodnes, je klasické koledování. Koledování spočívalo v obchůzkách s figurou dítěte, která symbolizovala právě zrozeného slunečního boha. Nebo se zobrazením slunce – za doprovodu písní, pořekadel a proseb o obdarování. Tyto obchůzky konali mladí muži převlečení za zvířata, duchy nebo ženy, což mělo odehnat temné síly. Muži cestou prozpěvovali a hráli různé scénky. Za to pak dostávali zaslouženou koledu v podobě jídla, pití nebo drobných peněz. Takto se koledovalo od zimního slunovratu až do přísluní, které dnes zastupuje svátek Tří králů.
Slovanský svátek Kračun byl nazývaný také koleda. Praslovanské slovo koleda je odvozené z latinského calendae, tedy první den měsíce, zvláště pak prvního měsíce v roce. Zimní slunovrat byl pro Slovany totiž počátkem nového roku. Nejstarší zmínka o slovanských oslavách zimního slunovratu se nachází ve staroslovanském rukopise Euchologium Sinajské, který je datovaný do 10. století. Dochovaly se také zápovědi maškarních průvodů z 11. století. Kračun jako takový je poprvé zmiňovaný v ruských pramenech. Kronikář Kosmas píše, že "roku 1092 kníže Břetislav II. vyhnal ze země čarodějníky, věštce a pohanské hadače. Kníže vykořenil obyčeje pověrečné, které polonazí vesničané o Letnicích v outerý nebo ve středu zachovávali, přinášejíce dárky ke studánkám, oběti zabíjeli a zlým duchům obětovali."
Postupem času došlo ke zvláštní situaci. Lidé slavili slunovrat po svém, ale zároveň začali uctívat i sv. Jana Křtitele, jehož narození slaví křesťané 24. června. Převrstvili tak pohanský svátek, ale základ zůstal vlastně stejný. Oslavuje se narození, život, víra a touha. Později, v tradiční lidové kultuře, se vánoční obdarování odehrávalo v širokém okruhu lidí a bývalo také spjaté s obchůzkou. Ve vánočním čase si dary vyměňovali sousedé a přátelé. Obdarovaní byli dětští koledníci za dar vyřčených přání v písních, čeleď na statku, obecní služebníci, žebráci. Na konci 14. století, tedy v době mnicha z Břevnovského kláštera v Praze Jana z Holešova, "si lidé posílali vzájemně příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami. Je také zvyk, že poslové, odevzdávajíce štědrovečerní dárky, vyslovují jména dárců říkajíce: Petr nebo Jan Dlapka posílají vám štědrého večera."
Učený mnich ovšem nelibě nesl, že se lidé obdarovávali i z jiného důvodu, totiž podle přesvědčení, že zle se člověku povede, když ten den nic nedaruje. Darování mělo přinést požehnání dárci podle představy dar za dar. V lidových vánočních obyčejích známe koledu jako obchůzku, píseň, vinš i dar, odměnu za službu. Koledou bylo nazývané také ovoce syrové a sušené. Jablka a ořechy, které hospodář rozděloval mezi spolustolovníky. Mezi koledující o Štědrém večeru patřili obecní a církevní služebníci, tedy pastýři, kostelníci, hrobníci. Ve městech raného novověku zpívali a koledovali žáci a studenti.
V národopisné literatuře je zaznamenáno mnoho věštících rituálů, vykonávaných s použitím různých předmětů. Třeba plachty ze štědrovečerní tabule nebo uzlíčku s jídly. Věštící rituály se také prováděly pomocí plodů, kterým lidová víra přisuzovala zvláštní sílu. Například cibule, jablko nebo ořech, ke kterým se dostanu později. Častá byla také magie slova, tedy zvláštní průpovědi. Jedná se vesměs o jevy velmi staré, proti kterým byly namířené už raně středověké církevní zápovědi. Něco z nich přetrvalo jako hra a zábava. Vědělo se také, že kdo chce o svatojánské noci najít poklad, narazí na bludičky, které ho vlákají do bažin, nebo překročí bludný kořen a zabloudí. Světlušky měly představovat duše nekřtěňátek, zemřelých dětí, které nikdo nestačil pokřtít. Říkalo se, že divoženky, bosorky a lesní ženy vyměňují lidské děti za vlastní. Zpěvem a tancem lákají mládence do lesa, utancují je k smrti a roztrhají. Velký důraz se kladl na magickou moc rostlin a bylin. Hledal se bájný kapradinový květ. Vědělo se, že byliny, nasbírané o slunovratu nebo o svátku Jana Křtitele, mají absolutně největší moc. Jejich prostřednictvím se často i čarovalo.
Vánoce české a barokní
O historii Vánoc jsem natočil velmi podrobný dvoudílný dokument Po stopách Vánoc. Přestože se tento pořad bude věnovat spíše mapování českých zvyků, obyčejů a tradic kolem Vánoc, neuškodí si stručně historii Vánoc zopakovat. Ovšem s důrazem na Vánoce české a slovanské. Letní slunovrat se stal v křesťanských, a především slovanských zemích synonymem svatojánských svátků. Oba svátky splynuly, ale v Čechách se slunovrat slavil podle pohanského způsobu ještě dlouho po christianizaci. Vánoce, z německého Weihnachten svaté noci, jsou v křesťanské tradici oslavou narození Ježíše Krista. Spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slaví se od 24. prosince do první neděle po 6. lednu. 25. prosinec jako datum Kristova narození uvádějí někteří křesťanští teologové už ve 3. století. Oslava tohoto narození je dosvědčená poprvé v římských Saturnáliích kolem roku 336 našeho letopočtu. Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7. století.
Legenda o Kristově narození se utvářela několik století a postupně se rozšiřovala. V evangeliích je sice zmínka o Kristově narození, ale jenom obecně. Datum Ježíšova narození zprvu nebylo pro křesťany vůbec důležité. Vnímali ho především jako dospělého člověka, který vykonal spoustu zázraků. Zásadní pro ně byly jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, což slavili o Velikonocích. Teprve ve 4. století se rozšířila myšlenka, že by se mělo oslavit zvláštním svátkem také Ježíšovo narození. Protože se neznal den a rok Ježíšova narození, mohli si křesťané nejvhodnější datum sami vybrat. Západní církev zvolila 25. prosinec, což bylo datum starého pohanského svátku Narození věčného slunce. Východní církev 6. ledna, což bylo datum svátku Narození Božského eonu. Církev tak spojila narození Spasitele s pohanskými oslavami zimního slunovratu.
Vánoce měly po celý středověk do nástupu baroka úplně jiný charakter, než jak je známe dnes. Slavily se jako všechny ostatní svátky veselými průvody masek, zábavou, zpěvem a tancem. Středověké české Vánoce byly ve znamení koledování, ale i dobrého jídla a pití, především alkoholu. Hlavním dnem českých Vánoc je Štědrý den, 24. prosinec, navzdory tomu, že fakticky předchází datu, kdy se podle církevního kalendáře narodil Ježíš Kristus. Podle starého vnímání času se totiž den nepočítal od půlnoci do půlnoci jako dnes. Začínal večerem a končil následujícího dne se západem slunce. Proto se tedy všechny velké církevní svátky slavily v předvečer daného data.
Jeden z nejstarších písemných dokladů o podobě staročeských Vánoc pochází od arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1357. Kromě jiného kritizuje bezbožné hráče v kostky, a to nejen muže, ale také ženy, které tak tráví Štědrý večer a dlouho do noci se vesele baví. Pojednání o Štědrém večeru z pera mnicha břevnovského kláštera v Praze Jana z Holešova popisuje, že lidé v době Karla IV. dodržovali půst, dávali si dárky, pekli vánočky a obdarovávali chudé. Také věštili a čarovali, obětovali bůžkům, převlékali se do zvířecích masek, hráli v kostky a opíjeli se, což učený benediktin přičítal vlivu ďábla.
Od druhé poloviny 17. století se u nás začaly Vánoce slavit jinak. A to v duchu barokní zbožnosti, která kladla důraz na rodinné hodnoty, ale hlavně na církevní normy střídmost, modlitby a dobročinnost. V tomto období baroka se navracela světská nádhera a okázalost. Od druhé poloviny 17. století se vánoční svátky začaly slavit ve větší míře v rodinném kruhu. Štědrý den začínal ráno poslední adventní mší, roráty. Přes den se držel půst. Lidé buď vůbec nic nejedli, nebo si dali postní jídlo zvané muzika, což byl kuba, nebo polévka. Ve vyzdobené jizbě večer společně zasedli ke stolu. Bavili se litím olova a věštěním. Po štědrovečerní večeři se všichni vydali na půlnoční mši, kterou začínaly církevní oslavy narození Páně. Duchovní charakter Vánoc se objevil nejdříve v městském prostředí, kde mohla církev snadněji uplatnit svůj dohled. Na venkově se prosazoval pomaleji, tam se tradiční vánoční zvyky udržely mnohem déle. Štědrý den byl v tradičním lidovém prostředí na venkově vnímaný jako polosvátek. Jeho denní část probíhala ve znamení příprav ke svátkům a k večerní hostině. Říkalo se štědrý na práci, na postění po celý den. Tyto práce zahrnovaly úklid domu, pečení a vaření, mytí všech členů rodiny či péči o domácí zvířata.
Romantická až sentimentální tvář Vánoc se ustálila až během 19. století a hodně k tomu přispěla i tehdejší novinka – ozdobený vánoční stromek. Vánoční výzdoba spočívala hlavně v rozmístění zvykoslovných předmětů. Časté byly rozkvetlé barborky, ozdůbky a figurky ze sušeného ovoce, jablek, oříšků, slámy a větviček jehličnanů. Okna zdobily zelený zimostráz a červené jeřabiny nebo šípky. Kříže a svaté obrázky se zdobily chvojím.
Betlém
K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, ke kterým se řadí také vánoční jesličky nebo Betlém. V roce 1223 postavil v italské Umbrii jáhen Giovanni Bernardone, později světec známý pod jménem František z Assisi, první jesličky. V poustevně v horské jeskyni postavil žlab, založil ho krmivem a přivedl k němu živého oslíka a vola. U jeslí pak jako u oltáře v noci sloužil štědrovečerní mši, tedy první půlnoční. První český betlém představili veřejnosti jezuité v roce 1560 v kostele sv. Klimenta V Praze. Byly první nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě. Neví se, jak přesně vypadaly, ale podle dochovaných záznamů měly velký úspěch, takže se zvyk stavět jesličky brzy rozšířil. Základní figurky jsou Ježíšek v jeslích, Marie a Josef, oslík a vůl, pastýři se stády oveček a postavy tří králů, tedy mudrců z Východu. Betlémy bývají u nás zasazované do krajiny podle místa vzniku. Potom co Josef II. zakázal vystavovat v kostelech betlémy, začaly se stavět v domácnostech.
Betlémy vznikaly z papíru, ze slámy, pekly se z těsta, tvarovaly se z hlíny nebo vosku. Také se vyřezávaly ze dřeva, a zdobily se jedlovými větvičkami. Betlém lze pořídit v nejrůznějších velikostech a provedení. Nejoblíbenější jsou dřevěné, keramické nebo papírové. Na trzích a ve městech vídáme i živé Betlémy. Stavění betlémů bývalo nejrozšířenějším vánočním zvykem až do 19. století, kdy se novým symbolem Vánoc stal vánoční stromek.
Vánoční stromek
Vánoční stromeček je asi nejrozšířenější zvyk okolo Vánoc. Na Štědrý den je vztyčený jehličnatý strom, který se následně ozdobí vánočními ozdobami a pod ním se nacházejí dárky. Vánoční stromek během svátků nechybí snad v žádné rodině. Tuto tradici bereme tak samozřejmě, že většina z nás možná ani neví, proč je symbolem a proč se zdobí. Úplně první ozdobený stromek pochází už z roku 573, kdy Kolumbán z Bobbia měl přivést pohany v Bretani a Burgundsku ke křesťanské víře. Kolumbán se narodil v 6. století a žil v Irsku. Díky jeho misionářskému působení se dostal do Burgundska a do Bretaně. Protože tu žili převážně pohané, chtěl jim Kolumbán přiblížit legendu o narození Krista. Proto nejprve ozdobil jehličnan zapálenými pochodněmi ve tvaru kříže a potom pronesl pro obyvatele města kázání o tom, jak přišel na svět Ježíšek. Kázání k stromečku přivedlo zástupy lidí a od té doby byl strom uctívaný všemi obyvateli každý zimní slunovrat. Stromeček se zdobil sušeným ovocem, svíčkami, cukrovím, ořechy a řetězy. Rodina se u něj sešla a zpívala vánoční koledy.
V Čechách tradice zdobení stromečku pochází teprve z 16. století. Říká se dokonce, že jeho vynálezcem byl německý reformátor Martin Luther. Co se českých zemí týče, uvádí se, že ozdobený jehličnan jako první představil v roce 1812 svým známým Jan Karel Liebich, divadelní režisér a ředitel Stavovského divadla v Praze. Roku 1843 došlo v Praze k otevření prvního obchodu s vánočními stromky. Až později, v 60. letech 19. století se tradice zdobení stromečku rozšířila i na venkov, kde převládala výroba betlémů. Až koncem 19. století tradiční vánoční výzdobu postupně nahradil ozdobený stromek. Jmelí, které přináší štěstí, se k nám dostalo až na přelomu 19. a 20. století, stejně jako vánoční květiny. Originální může být třeba výzdoba našeho vánočního stromku v podobě našeho rodokmenu. Co takhle ozdobit vánoční stromek kreativně, a dát na něj třeba své fotografické vzpomínky nebo jiné symboly za všechny naše blízké?
Tradiční barborky
Barborky neodmyslitelně patří k českým vánočním tradicím. Svátek svaté Barbory bývá spojený s řadou lidových zvyků. Nejznámějším z nich, který se dochoval dodnes, je řezání takzvaných barborek. Kvetoucí barborky barvou svého květu, nevinnou bílou, symbolizují také příchod nového světla a naděje s narozením Ježíše Krista. Z pohanské tradice barborky vykvétaly v období zimního slunovratu. Květy připomínaly, že po zimě zase přijde jaro. Jedna z mnoha pověr říká, že svobodné dívky měly 4. prosince za východu slunce ulomit třešňovou nebo višňovou větvičku, případně i více větviček, a to ze stromu nejméně deset let starého. Pokud větvička na Štědrý den rozkvetla, dívka se do roka vdá. Pokud utrhla větviček více, mohla je dát svým nápadníkům a za toho, jemuž vykvetla větvička nejdříve, se provdala. Další zvyk tvrdí, že který den po uříznutí barborky vykvetou, takový měsíc bude v následujícím roce náš šťastný měsíc. Háček je v tom že od sv. Barbory do Štědrého dne je to dvacet dnů, zatímco měsíců je jen dvanáct. Pokud uřízneme i větvičku zlatice, ta vám předpoví, jak to u nás bude vypadat s penězi. Pokud první vyraší zelený list, moc si nepolepšíme. V případě, že bude první zlaté kvítko je to příslib hojnosti.
Aby barborky rozkvetly do Štědrého dne, je potřeba je uříznout 4. prosince, což je na den svaté Barbory. Odtud také vzniklo pojmenování tohoto předvánočního zvyku. Co tato tradice vlastně znamená a jak správně postupovat, abychom se do Štědrého dne dočkali květů? Rozkvetlá barborka patří mezi vánoční tradice, ale okouzlí i jako vánoční ozdoba uprostřed svátečního stolu. A jaké stromy jsou pro vánoční nakvétání nejvhodnější? Původní tradice se vztahuje pouze na stromy třešní nebo višní se sněhobílými květy. Nebojme se ale vyzkoušet i jiné druhy. Vhodné jsou také slivoně, jemně narůžovělé jabloně, broskvoně a sakury nebo větvičky mandloně, šeříku, zlatice a štědřence. Nádherně vypadají v kombinaci se zeleným chvojím a vedle trsu zelenkavého borůvčí. Pro barborky si vybíráme větvičky, které mají hodně květních pupenů. Uříznuté větvičky by měl přejít mráz, který uvolňuje blokační látky v květních pupenech. Proto je lepší barborky po uřezání na dva dny uložit do mrazničky, pokud v naší lokalitě v posledních dnech neklesá teplota pod 0 stupňů Celsia. Při řezání je důležité se vyhnout poškození stromu, keře i dané barborky. Nařezáme je nožem šikmými řezy. Nůž musí být čistý a ostrý, aby se do řezu nedostala infekce. Nestříháme je, protože nůžky stlačí pletiva, které do větvičky přivádějí vodu. A pít barborka potřebuje, aby nám na Štědrý den udělala parádu. Nastříhaným větvičkám přešlým mrazem nebo větvím z mrazničky seřízneme doma nožem dolní konec tak, aby plocha, která přijímá vodu, byla co největší. Potom ihned ponoříme barborky do teplé vody v umyvadle nebo ve vaně, nejlépe přes noc. Druhý den je přemístíme do vázy s odstátou vodou vlažné teploty a tu měníme alespoň třikrát do týdne. Při výměně vody vždycky trošku seřízneme spodek barborky. Pokud je v bytě suchý vzduch, je dobré celé proutky občas ponořit do vody, nebo je rosit, aby pupeny nezasychaly. Právě velké teplo a suchý vzduch z radiátorů jsou častou příčinou neúspěchu vykvetení. Barborce dopřejeme dostatek světla, zvláště pokud se poupata už začnou rozvíjet, a místo bez průvanu. Myslíte, že vám barborky letos vykvetou?
Oheň jako symbol světla
Zapomeňme na blikající vánoční řetězy a vraťme se k tomu pravému vánočnímu světlu, k ohni. Hovořil jsem o tom, že Vánoce jsou původně spjaté s oslavami zimního slunovratu. Startují návrat světla a prodlužování dne. Můžeme zkusit světlo přivolat tak, jak se to dělalo dřív, tedy zapalováním větších i menších ohníčků. Ale pozor na záclony. Zapálené svíčky patří v první řadě na stromek. Představují přání, které do nového roku máme. Vánoční svíčky jsou občas ještě vidět v drogeriích, nebo ve stáncích. Jsou asi 6 mm tlusté, šroubovicové, různé barvy. Používaly se a místy se ještě používají na vánoční stromeček. Poezie Vánoc je s těmito svíčičkami úplně jiná než s dnes běžnými elektrickými. Pozor, jsou ale nebezpečné. Riziko požáru je poměrně značné, zvláště pohybují-li se v blízkosti stromku děti bez dozoru. Je také třeba svíčky vhodně umístit, aby nemohly zapálit větev nad sebou. Svíčky se na stromek upevňují pérovou svorkou na větve. Na této svorce je malý držák svíčky a pod ním kroužek na odkapávající vosk. Co takhle tento starý zvyk obnovit a elektrické svíčky nechat letos ve skříni? Kupme si v domácích potřebách aspoň tolik úchytek na svíčky, kolik nás bude u stromečku, a každý zapalme svíčku se svým největším přáním v srdci. Stejně tak poslouží i oheň v krbu.
Oheň lidé odnepaměti opečovávali, a proto právě na Štědrý den do ohně házeli drobky, nebo zbytky jídla, aby se nasytil a v příštím roce nenapáchal žádnou újmu. O Štědrém dnu se také vykuřovaly domovy, stáje, statky, i chlévy, a to proto, aby se očistily. Na Vánoce zapalme velké, zdravé poleno, které vydrží hořet co nejdéle. Nejen že dům provoní specifickou kouřovou vůní táboráku, a taky pořádně prohřeje, ale kromě toho vnese do života štěstí. To můžeme podle tradic ještě přikořenit, pokud do plamenů hodíme špetku soli nebo nalijeme pár kapek vína, ideálně červeného. V ohni by se také měla pálit přání napsaná na malých kouscích papíru. I tím můžeme na pár chvil zabavit celou rodinu.
Vánoční úklid
Křesťanské Vánoce vycházejí z daleko starší tradice. Z pohanských oslav svátku Yule, doslova kolo. Během Vánoc je závoj mezi světem mrtvých a živých tenčí než jindy, a tak se po Zemi potulují duchové. Je proto nutné uklidit a vysmýčit celý dům. Zbavit se i starého popela z krbů, zapadlých pavučin a rozličných smítek pod skříní. Duchové totiž musí přijít do čistého. Stěny venkovských světnic se před Vánoci bílily, drhly se podlahy a nábytek. Samozřejmostí byly čistě převlečené peřiny. Kromě toho nám tento úklid pomůže odpoutat se od minulého a směle čelit novému roku. Důvody jsou dnes možná jiné, ale tento zvyk se udržel až dodnes. V prosinci gruntujeme i my. Ale pozor, ne o Štědrý den.
Na Štědrý den se nesmí prát, ani věšet prádlo. Značí to smůlu v rodině a zdravotní komplikace. Pokud máme dobytek, neměli bychom v tento den čistit ani chlévy, nebo stáje. Podle tradice by mohla zvířata začít kulhat. Zároveň bychom během Štědrého dne neměli plést ani šít. Říká se, že do druhého dne myši naši práci naprosto zničí. S myšmi se pojí ještě další pověra. Celé stavení se zametalo březovými metličkami. Lidé se tak z domu snažili vyhnat myši. Do konce roku by se měly vrátit všechny cizí věci, které jsou v domě. Projděme pečlivě celý dům nebo byt a vraťme všechno, co nám nepatří.
Zdobme přírodně: Jmelí či cesmína
Rozčilují nás mohutné zlaté nebo stříbrné řetězy, obrovské vánoční hvězdy a baňky všech barev duhy? Vraťme se k mnohem přírodnějšímu a tradičnějšímu zdobení. Rostlinami spojenými s vánočními svátky jsou zejména cesmína a jmelí. Jmelí k Vánoční výzdobě neodmyslitelně patří. Bez jmelí si snad žádná domácnost nedokáže Vánoce představit. Co vlastně jmelí je, jaká je jeho historie a které zvyky jsou s ním spojené? Jmelí je stálezelené a najdeme ho v korunách listnatých stromů, ale i na větvích jehličnanů. Přestože se jedná o poloparazita, do domácnosti si ho před Vánocemi i tak s radostí přineseme, zkrátka je součástí vánoční výzdoby. Zavěšujeme ho především nad dveře nebo jídelní stůl, ale může sloužit také jako dekorace ve váze nebo ve svícnu.
Podle legendy bylo jmelí kdysi stromem. Když byl z jeho dřeva zhotovený Kristův kříž, strom prý hanbou seschl a změnil se v rostlinu. Ta má Kristovo umučení vykoupit tak, že zahrne dobrem všechny, kdo pod ní projdou. Ovšem pozor – jmelí nosí štěstí jen tomu, kdo je jím obdarován. Jmelí zasvěcené bohyni Freye bylo uctívané našimi předky už odpradávna. V římských a řeckých bájích o něm bylo psáno jako o rostlině druidů. Jako ochranný talisman bylo spojované s magií a kouzly zejména proto, že roste v korunách stromů. Předci tak rostlinu brali jako dar z nebe, která ochraňuje před zlými duchy. Jeho posláním je chránit rodinu před nemocemi a neštěstím. Jak jsem už řekl, podle tradice to ale platí v případě, kdy je jmelí darované.
Jmelí má magickou moc a kouzelné účinky. Například jako ochrana proti ohni a zábrana v přístupu čarodějnicím a zlým duchům. Za nejobdivovanější jmelí bylo považované to z dubu. V zimě se řezalo zlatým srpem, který měl představovat energii slunce a měsíce. Aby větvičky neztratily svoje kouzlo, nesměly se dotknout země. Odseknuté jmelí proto padalo na připravené plátno. V historii se jmelí vázalo ke krku a lidé věřili, že je ochrání před zlou a špatnou energií. Kromě magické síly se jmelí hojně využívalo i v lékařství, a to při vysokém tlaku, srdečních nemocech nebo při bolestech hlavy. I moderní věda uznává léčivé účinky jmelí. Jmelí obsahuje látky snižující krevní tlak a roztahující cévy; proto je surovinou k výrobě léčiv proti arterioskleróze.
Dnes je jmelí bohužel spojované s poškozenými stromy, které často musejí být pokácené. A protože jmelí zdobí o Vánocích každou domácnost, je s ním spojeno i několik zvyků. Asi každý o jmelí ví, že do rodiny o Vánocích přináší lásku, štěstí, ale i plodnost. Mezi nejznámější tradici patří ta s polibkem. Pod jmelím by se měli milenci políbit a s každým polibkem utrhnout jednu bílou bobulku. Poslední bobulka se na větvičce nechávala, aby ze stavení neodešla láska. Tato tradice pochází z Anglie a říká, že pokud nebude dívka nebo žena o Vánocích pod jmelím políbená, bude následující rok osamocená. Čím více bobulek se na větvičkách jmelí nacházelo, tím větší štěstí mělo rodinu potkat v příštím roce. Vybírejme tak jmelí s vyšším počtem bobulek.
Dalším zvykem je zavěšování jmelí nad štědrovečerně prostřený stůl. Pokud totiž pod jmelím povečeříme, měli bychom se v příštím roce dočkat hojné úrody. Dalším zvykem je, že by jmelí mělo být darované, a neměli bychom si ho sami pro sebe kupovat. Jedině darované jmelí do domácnosti vnese štěstí, radost a lásku. Zavěsíme-li jmelí a zašeptáme do první zapálené svíčky na vánočním stromku své přání, bude nám prý splněné. Jmelí často zůstává pověšené v rodině po celý rok, přičemž by do příštích Vánoc měla alespoň jedna bobulka zůstat na větvičce.
Křesťanská legenda praví, že jmelí vyrostlo jako strom a z jeho větví vyřezal Josef kolébku pro Ježíška. O 33 let později strom porazili Římané a z jeho kmene vyrobili kříž, na kterém Ježíše ukřižovali.
Do interiéru vneseme tu správnou atmosféru také s větvemi neopadavých jehličnanů nebo s dekoracemi z břečťanu. Všechny tyto rostliny jsou symbolem nezdolnosti a vytrvalosti. Kromě toho vypadají dobře, aniž by musely být obalené třpytkami a umělým sněhem. Věnce z nich pak tradičně připomínají propojení ženského a mužského principu. Velkou parádu také naděláme s některými druhy koření. Zejména skořicí, listy vavřínu, tedy klasický bobkový list, a badyánem. Zimní období si podobné zahřívací koření vyžaduje a pojí se s ním už od pradávna. Dekorace z něj navíc nádherně voní.
Pokud neodoláme lesku, můžeme vsadit na decentnější kov, a rozvěsit po bytě zvonečky nebo rolničky. Ty se dříve během svátku používaly na přivolávání dobrých duchů. Vzpomeňme si na to, až budeme s dětmi zvonit na Ježíška. Symboliku nového života navíc podpoříme i ozdobami z klasičtějších materiálů, než je plast a sklo. Co třeba sáhnout po slaměných ozdobách, pověsit na strom i ořechy nebo jablka? Bude pak působit hezky staročesky. Všechno výše zmíněné navíc patří mezi symboly nesmrtelnosti, zdraví a ochrany – a co víc si v současné situaci přát? Nezapomeňme opět ani na zvonky. Jejich prostřednictvím s námi bude moci duch stromu komunikovat.
Poslouchejme zvony
Zvony mají magickou moc zejména na Štědrý den. Stačí před půlnocí vyrazit ke kostelu, kde se koná půlnoční mše. Ten, kdo zvony slyší, by měl najít opravdový poklad. Zvuk zvonů ale můžeme během Vánoc vnést i k nám domů. Stačí si pořídit zvonečky, rolničky nebo jiná cingrlátka.
Pečení cukroví a do vánočky hrášek
Vánoční cukroví a jeho pečení je jednou z obecně rozšířených vánočních tradic, která je ve velké části českých domácností dodržovaná dodnes. Pečení vánočního cukroví je tradicí, která má kořeny už v 16. století a patří k pohanským zvykům. První vánoční pochoutkou byla takzvaná húska, dnešní vánočka. Vznikla taktéž v 16. století a od té doby neprošla žádnými většími změnami. Zajímavostí je, že v té době mohli péct vánočku pouze pekaři. Až v 18. století vešlo v platnost povolení, aby si hospodyňky mohly vánočku upéct samy doma. Copy na vánočce symbolizují provaz, kterým si naši předkové chtěli k sobě přitáhnout sluníčko. Nejoblíbenější cukrovinkou byly karamelky, dětem velmi chutnaly ovocné pamlsky. Ještě v 50. letech 20. století patřily k nejčastějšímu druhu cukroví perníčky s medem a sušeným ovocem. Tato tradice se s většími či menšími obměnami v receptuře udržela dodnes. Vánoční cukroví se nepeklo jen proto, aby měly děti co mlsat. Mělo také chránit rodinu a celé stavení před temnými silami. Rozdávalo se členům rodiny i pocestným. Cukrovinky se pekly většinou ve tvaru nejrůznějších zvířat a zavěšovaly se na domy, ovocné stromy nebo chlévy. K cukroví se popíjela káva, čaj, víno nebo pálenka. Peklo se alespoň 12 druhů cukroví jako symbol 12 měsíců v roce.
Většina dnešního vánočního cukroví se připravuje ze směsi mouky, cukru, vajec, másla, kakaa, čokolády a různých druhů ořechů a kandovaného ovoce. Mezi typické patří cukroví z lineckého těsta, které je možné navíc ochutit strouhaným kokosem nebo kakaem. Typickými vůněmi jsou vanilka a rum, typickým kořením skořice. Původně mělo cukroví odhánět zlé duchy a mělo ochraňovat zejména hospodářství. Proto mělo původně tvar domácích zvířat a zavěšovalo se na ovocné stromy a hospodářské budovy.
Dalším symbolem je vánočka, která má tvarem znázorňovat Ježíška zabaleného do peřinky s ozdobnou mašlí. Vánočka má řadu lidových pojmenování, jako houska, štědrovka, štědrovnice, pletenice, štrycla nebo calta. Ale nešlo vždycky o pletenou housku. Někdy měla i formu nepletené podlouhlé šišky. Vánočky byly připomínané v 17. a 18. století jako dary panovníkovi, vrchnostem, kněžím a městským úředníkům. Dávali je také pekaři svým zákazníkům. Naši předci vánočku pekli také proto, že měla ochránit rodinu před zlem. Do vánočky bychom ale během pečení měli ukrýt jedno zrnko suchého hrášku. Ten, kdo hrášek ve svém ukrojeném kousku vánočky objeví, se v příštím roce nemusí bát o své štěstí. Tato tradice baví i mladší členy rodiny. Každý čeká, kdo jediný hrášek objeví.
Pouštění lodiček
O vánočních svátcích můžeme pouštět oblíbené lodičky ze skořápek vlašských ořechů. Na vypuštění si připravíme lavor, nebo prostornější misku s vodou, prázdné ořechové skořápky rozdělené na poloviny a maličké vyšší svíčky. Rozpůlíme několik vlašských ořechů a do prázdných polovin jejich skořápek připevníme nakapaným voskem po jednom úlomku vánoční svíčky. Svíčky lámeme na kousky cca 2,5 cm dlouhé. Příliš dlouhé svíčky by skořápku převrhly. Aby svíčky ve skořápkách držely, trochu rozpuštěného vosku nakapeme do lodiček a přichytíme svíčku. Před štědrovečerní večeří svíčky zapálíme, a každý člen rodiny pustí svoji loďku na hladinu. Pokud se bude loďka stále stáčet ke středu, nebo se oddělí od ostatních, budeme v příštím roce hodně cestovat. Jestliže se drží spíše při kraji, nebo pohromadě s ostatními, budeme zůstávat nejvíce doma a budeme mít šťastný, rodinný život. Pokud navíc svíčka hoří dlouho, věstí nám dlouhý a šťastný život.
Věštění z cibule, jablka či hrachu
Lidé dokázali určit, jaký bude následující rok, a to z pohledu sucha, nebo naopak deště. Stačilo vzít jednu cibuli a naloupat z ní 12 plátků, které se umístily vedle sebe. Do každého plátku se nasypalo trochu soli. Každý plátek představuje jeden měsíc v roce. Na kterém se sůl do rána rozpustí, v tom bude pršet. Ve kterém jen zvlhne, ten bude srážkově průměrný. A ve kterém většina soli zůstane, v tom lze čekat sucho. Říkalo se tomu cibulový kalendář. Něco podobného se provádělo i s jablky. Do misky s vodou se vloží 12 jadérek. Kolik jich vyplave na hladinu, tolik bude v příštím roce suchých měsíců (pro zemědělce, chataře a chalupáře). Budoucí úroda se také věštila z uvařeného hrachu házeného na zeď. Počet přilepených hrachových zrnek předpovídal počet kup žita nebo ovsa v příštím roce.
Věštění z vlašských ořechů
Věštit lze nejen z olova, nebo rozkrojeného jablka, ale i z vlašských ořechů. Vyberme si čtyři kusy a postupně je rozlouskněme. Jestliže jsou všechny ořechy uvnitř zdravé, bude se u nás držet zdraví a štěstí po celý rok. Pokud najdeme škaredé nebo plesnivé, počítejme s nemocemi. Čím více ošklivých ořechů, tím déle se s nemocemi budeme potýkat.
Svobodné dívky: Věštění z jablečné slupky
Jestliže byla dívka nedočkavá a chtěla se dozvědět jméno svého milého, stačilo, aby oloupala jablko tak, aby jí ze slupky vznikla dlouhá spirála. Třikrát jí zatočila nad hlavou a odhodila za sebe. Slupka spadla na zem ve tvaru nějakého písmene, které musela rozluštit. Písmeno pak znamená začátek jména budoucího ženicha. Svobodná dívka také může zapíchnout do jablka tři zápalky. Každá z nich musí symbolizovat jednoho nápadníka. Všechny zápalky současně zapálí. Ta, která hoří nejdéle, představuje toho, za něhož se má dívka vdát.
Mezi tradice, které se v některých rodinách uchovaly dodnes patří rozkrajování jablíček. Tento zvyk je poměrně jednoduchý. Každý člen rodiny si vezme do ruky jedno jablko a následně ho rozkrojí napůl tak, aby byl řez provedený ve středu jablka vodorovně. Jednoduše řez vedeme kolmo ke stopce. Obě poloviny se všem ukážou a záleží na tom, jaký tvar má vnitřní část s jádry. Pokud vypadá jako pěti, nebo vícecípá hvězda, sejdou se všichni za rok ve zdraví. Pokud má tvar kříže, je čtyřcípá, pak někdo z přítomných těžce onemocní, nebo zemře. Tohoto zvyku se není třeba bát. Vybírejme zdravé, velké jablko. Středověký spisovatel, mnich břevnovského kláštera v Praze, Jan z Holešova, píše na konci 14. století: "Někteří krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré či zlé věci."
Svobodné dívky: Házení střevícem
Zvyk házení střevícem patří také svobodným slečnám. Ty se postaví zády ke vchodovým dveřím a střevíčkem, pantoflem nebo jinou botou, hodí přes rameno. Pokud bude špička boty směřovat ke dveřím znamená to, že se dívka vydá do světa a provdá se. Pokud špička ukazuje směrem do místnosti, zůstane prozatím doma.
Svobodné dívky: Třesení stromečkem
Rozšířenou praktikou bylo naslouchání – věštění z akustických vjemů. Zvyk třesení stromečkem se dodržuje, pokud je v domácnosti svobodná dívka. Po štědrovečerní večeři jde dívka ven zatřást některým z malých stromků. Následně čeká, dokud nezaštěká první pes. Z toho směru, odkud pes štěká, odtud přijde ženich. Dívky také zjišťovaly, za koho se vdají, potřásáním došku ze střechy. Podle vypadlých zrnek to mohl být ženich buď bohatý, pšeničná zrna, nebo chudý, ovesná. Se štěkáním psa se pojil také další zvyk. O půlnoci pak dívky běhaly přes brázdu a volaly:
"Štěkej, štěkej pes, kde je milý dnes!"
Potom čekaly, z které strany se ozve štěkot psa, a odtud měl pro ni přijít její nastávající ženich.
Svobodné dívky: Další zvyky
Jak vidíme, Štědrého večera hojně využívaly hlavně svobodné dívky, které se různými způsoby snažily zjistit, zda v příštím roce potkají vytouženého ženicha a vdají se. Zvyků pro svobodné dívky proto najdeme celou řadu. Tak například, pokud se dívka potřebuje rozhodnout mezi nápadníky, napíše jejich jména na papírek a dá do knedlíků, které připravuje. Vybere si toho, jehož knedlík rozkrojí první.
Svobodná dívka také zjišťovala budoucího partnera z náhodně vytaženého polínka. Když vezme rovné, dostane pěkného muže, když křivé, muže chromého nebo hrbatého. Svobodná dívka také může jít zaklepat střevícem na kurník. Ozve-li se slepice, dívka zůstane svobodná. Pokud se ale objeví kohout, brzy se vdá. Do kurníku mohla dívka také hodit rybí kost a poslouchat, zda se ozve slepičí kdákání nebo kohoutí zakokrhání.
Svobodné dívky také poslouchaly u konírny, zda zařehtá kůň, nebo hleděly do studny, zda zahlédnou odraz svého milého na vodní hladině. O tomto rituálu se zmiňuje i Karel Jaromír Erben ve své slavné sbírce balad. Pozorný čtenář Kytice jistě zaznamenal, že autor silně varuje před pohanskými zvyky, které se mohou dotyčnému vymstít a mnohdy mu přinesou i smrt. I takový byl vliv křesťanství, které sice z pohanství částečně vycházelo, ale potřebovalo bezmeznou podporu svých oveček. Proto různými zastrašovacími manévry usilovalo o zapomnění starých slovanských rituálů a tradic. K tomu naštěstí nedošlo.
Lití olova
Další oblíbenou tradicí je lití horkého tekutého olova do nádoby se studenou vodou. Tato tradice pochází z Řecka. Na trhu dnes už seženeme celé sady pro lití olova včetně návodu. Zakoupené vánoční olovo doma rozehřejeme ideálně nad plamenem ohně. Rozehřáté olovo pak opatrně vylijeme do nádoby se studenou vodou. Ochlazení vytvoří z olova originální tvary, ze kterých lze vyčíst, co nás čeká v následujícím roce. Například odlitek ve tvaru hvězdy znamená úspěch, uznání. Odlitek podobný rakvi, lopatě nebo smuteční vrbě zvěstoval smrt.
Natřeme si tváře medem
Touto tradicí můžeme pobavit nejen sebe, ale i naše ratolesti. Podle předků bychom si měli na Štědrý den namazat med na tváře. Díky tomu nás budou mít příští rok lidé rádi. Po namazání necháme med působit jen pár minut a pak smyjeme.
Štědrovečerní stolování: Barevná kombinace
Večeře o Štědrém dnu je pro mnoho z nás nejslavnostnější chvíli v roce a pro hospodyňky navíc i možnost předvést svůj um. Přemýšlíme o tom, jak bude vypadat náš štědrovečerní stůl? Možná preferujeme tradiční styl a možná dáváme přednost tomu modernějšímu. Ať tak, nebo tak, určitá pravidla bychom měli dodržovat. Víme, kolik by měla večeře obsahovat chodů, jak zvolit správný ubrus nebo jaké tradice se k ní váží? Správná kombinace barev, seřazené nádobí i dodržování tradic je důležitá.
K Vánocům neodmyslitelně patří červená barva, která působí slavnostně a skvostně. Příjemně lze kombinovat se zlatou, stříbrnou, ale i bílou barvou. Pokud ale nechceme tuto tradiční barvu, pak můžeme experimentovat. V posledních letech vídáme převážně bílé prostírání doplněné stříbrnou, zlatou, ledově modrou, pastelově růžovou nebo zelenkavou barvou. Oblíbené jsou i přírodní, zemité kombinace, jako je například krémová barva nebo bílo-hnědá kombinace.
Štědrovečerní stolování: Ubrus by neměl chybět
Ubrus byl u našich babiček samozřejmostí během celého roku, ale dnes ho na stolech vídáme jen zřídka. Ideální příležitostí pro ubrus jsou tak Vánoce, kterým dodává eleganci a slavnostní atmosféru. Ubrus zvolme v čistě bílé, krémové nebo neutrální barvě, se kterou následně sladíme ostatní prostírání a doplňky. Z materiálů pro ubrus pak bavlna, satén a damašek. Na velký ubrus se pokládá ještě jeden menší nebo běhoun a látkové ubrousky pro každého sedícího. Nic nezkazíme ani papírovými, ale látka je látka. Ubrousek můžeme ozdobit větvičkou. Menší ubrus a běhoun mohou být v tmavočervené barvě, která se hodí nejlépe, ale volba záleží samozřejmě na každém z nás. Barva ubrousků může být výraznější. Nezapomínejme, že ubrus by měl přesahovat hrany stolu alespoň o 20 až 30 centimetrů.
Štědrovečerní stolování: Jak správně prostřít
Štědrovečerní večeře je nejslavnostnější událostí v celém roce, a tak je potřeba i správně prostřít a seřadit jednotlivé nádobí a příbory. Na stůl se vždycky prostírá pro jednoho hosta navíc, kdyby náhodou zazvonil nějaký kolemjdoucí. Vychází se z pověry, že by u stolu měl být počet stolovníků sudý, jinak si z domu někoho v příštím roce odvede Smrtka. Aby stolování vypadalo opravdu pěkně, začněme klubovým talířem, který se pokládá na stůl pro každého strávníka a zůstává na něm po celou dobu večeře. Na klubový talíř umístíme mělký talíř na hlavní jídlo a na něj hluboký talíř na polévku. Mezi ně vložme papírový ubrousek. Nebudou o sebe nepříjemně vrzat.
Správně bychom měli seřadit i příbory, a to podle toho, jak jdou jednotlivé pokrmy za sebou. Na kraj zvenku pokládáme příbor na předkrm. Nad talíř ve vodorovném směru patří dezertní příbor a nejblíže k talíři umístíme příbor na hlavní jídlo. Na stole nemusí stát celý náš arsenál sklenic. Pro každého hosta připravíme maximálně tři. Na nealkoholický nápoj, pivo a víno. Ostatní skleničky se dávají zvlášť. Sklenička na vodu nebo džus patří vpravo nahoru od talíře. Nalevo zase sklenička na bílé víno a následně na červené víno.
Štědrovečerní stolování: Dekorace a výzdoba
Na jídelní stůl patří buď adventní věnec nebo svícen, který se umísťuje doprostřed. Na stůl dále můžeme asymetricky umístit větve z jehličnanů, ale i jmelí nebo šišky. Pokud preferujeme jinou dekoraci než tu z jehličnanů, je ideální na stůl umístit například vánoční hvězdu, nebo kaktus. Na stůl můžeme postavit i vázu s květinami. Stůl také můžeme doplnit stylovými ubrousky, svícny a svíčkami, nebo vánočními ozdobami. Nic nezkazíme vánočními postavičkami z Betléma nebo jinými typickými motivy.
Štědrovečerní stolování: Tradice a zvyky
Dříve se lidé na Štědrý den hned po probuzení šli umýt ledovou vodou, přičemž věřili, že budou zdraví. Následně vodou pokropili i své příbytky. Pokud chceme tento zvyk zavést i v naší rodině, nic nám nebrání. Na Štědrý den bylo zakázané zamykat dveře. Do domu má mít totiž přístup každá duše, která tam bude chtít vstoupit. Jídlo na stole je pak vyjádření úcty k drahým zesnulým. Nechává se tam právě proto, aby oni jako první směli ochutnat, a až poté přichází řada na živé.
Klasickou pověru představuje také držení půstu od rána až do večeře. Dětem, které se nemohou dočkat, se slibuje, že vydrží-li nejíst, uvidí u rozsvíceného stromečku zlaté prasátko, které symbolizuje peníze v dalším roce. Někde slibovali rodiče dětem i zlaté tele, zlatého kohouta nebo beránka. Hrozbou při nedodržení půstu byla návštěva v masce zlé Perchty, která měla dřevěným nožem párat břicha neposlušným. Půst dříve dodržovali i dospělí, muži se dokonce vzdávali kouření. Postit se musel také dobytek.
K vánočnímu stolu tedy usedáme po celodenním půstu, a to s první vycházející hvězdou. Tehdy nastal svatvečer, vigilie svátku Božího narození. Když se rozsvítí světlo, dívají se všichni po stěnách. Čí stín nemá hlavu, ten do roka zemře. Věštění z lidského stínu nebo z naslouchání je uváděné v Homilii de sacrilegiis, v souboru církevních zápovědí pověrečného, pohanského jednání z 8. století.
Starým druhem pečiva byly oplatky z litého těsta, které se pekly na otevřeném ohni v kovových kleštích, oplatečnicích. Oplatkami se začínala štědrovečerní hostina. Otec rodiny a hospodář je rozdával přítomným u stolu. Pomazávaly se medem, nebo se na ně dával česnek a šípek. Plody, kterým se připisovaly posilující účinky; s petrželovou natí se podávaly dobytku.
Stůl prostíráme pro sudý počet osob. Lidová pověra totiž říká, že před večeří do stavení nahlížela smrt. Jestliže objevila u stolu prostřený lichý počet míst, měla se v příštím roce do domu pro někoho vrátit. Proto hospodyně prostírala vždycky jedno místo navíc, například pro náhodného kolemjdoucího, nebo jako vzpomínku na zesnulé. Dříve se během večeře stůl omotával řetězem, nebo provazem. Tento rituál přetrval na východní Moravě až do pozdního 20. století. Řetěz se pojil s představou ochranného magického kruhu, který má udržet všechna pozitiva pohromadě. Aby všichni sedávali u stolu nasycení a v lásce po celý rok, aby se dobytek držel ve dvoře, nebyl zcizený zlodějem nebo rozsápaný divokou zvěří.
Nezapomeňme na symboly Vánoc, které by neměly chybět na slavnostním stole. Na roh stolu bychom měli položit košík nebo ošatku s chlebem, díky kterému budeme mít další rok dostatek jídla. Do dalšího rohu se umísťuje miska s plody, které rodina sklízela na poli, aby je i nadále čekala dobrá úroda. Do třetího rohu pokládáme peníze, abychom se nedostali do nouze a v příštím roce se nám dařilo. Na poslední roh umísťujeme nádobu se zbytky jídla pro slepice a dobytek. Východomoravským obyčejem bylo rozprostření obilných klasů po stole, který se poté pokryl plachtou. Na ní se kladl čerstvě upečený chléb, koláče a plodiny z úrody. Stůl pokrytý obilím symbolizoval úrodné pole a hojnost, která se měla přenést do příštího roku.
Při přípravě kapra ke štědrovečerní večeři si můžeme nechat několik šupin, které umyjeme, usušíme a každému strávníkovi během prostření schováme jednu pod talíř. Šupiny symbolizují peníze, a proto by každý obdarovaný šupinou měl mít další rok hojný, co se financí týče. Musíme ale šupinu nosit v peněžence po celý rok. Na stole můžeme rozsypat zlaté mince, klidně čokoládové, nebo pár drobných, aby se všichni měli v novém roce dobře. Mince se dříve kladly také pod ubrus nebo pod talíř, aby se rodiny drželo bohatství. Dělo se tak už v době středověkého spisovatele, mnicha břevnovského kláštera v Praze, Jana z Holešova na konci 14. století: "Ne však proto, aby je rozdělili chudým, jak to má být a jak to dělali staří poctivci, ale aby měli štěstí na peníze."
Pod stůl se také položila sekera, a každý strávník na ni stoupl bosou nohou. Podle tradice měla síla a pevnost železa každého chránit od bolesti kloubů.
Štědrovečerní stolování: Pokrmy
24. prosince bývá tradicí, že se schází celá rodina na slavnostní večeři. V dávných dobách hospodyně připravovala štědrovečerní večeři už od časného rána, aby všechno stihla. Jakmile hospodyňka uvařila všechno jídlo, věnovala se dětem, zatímco muž obstarával a zdobil vánoční stromeček. Ve chvíli, kdy na obloze vysvitla první hvězda, zapalovala se svíčka a rodina mohla usednout ke štědrovečerní večeři. Před večeří se celá rodina modlila a děkovala za vše dobré, co ji během roku potkalo.
Složení štědrovečerní tabule se také vyvíjelo a proměňovalo v čase. Dříve se na prvním místě nacházely potraviny, které představovaly jakousi koncentraci veškerého snažení zemědělce. Vztahovaly se k obilnářství a byly mezi nimi pokrmy z mouky a druhy pečiva, od oplatků k chlebu, vánočkám, koláčům i těstovinám. Druhá skupina pokrmů symbolizovala plodnost. Jednalo se o jídla ze semen, kaše a polévky z jáhel, pohanky, luštěnin. Třetí skupinu tvořily symboly bohatství, jako med, ořechy a houby, spojené s představou rychlého růstu. Do poslední skupiny náležely rostliny přinášející zdar, tedy česnek, petržel nebo šípky. Některým jídlům byla připisovaná magická síla. Například délka nudlí z žitné mouky měla působit na délku žitných klasů, jak se věřilo na Valašsku nebo v Čechách v okolí Nepomuku. Surovinová složka, kypění a nabývání při vaření učinily symbol plodnosti z kaše, zejména ve spojení s medem. Ani dnes nezanikly některé staré pokrmy, jako hubník nebo kuba, kapr na modro nebo ovocná omáčka zvaná muzika.
Jak jsem zdůraznil, štědrovečerní tabule se proměňovala v čase. Podle dnešní ustálené tradice by se večeře na Štědrý den měla skládat ze sedmi chodů, jako je sedm dní v týdnu. Neměl by chybět pecen chleba, cukroví a jablečný štrúdl, tedy první dva chody. Pak následuje předkrm, houbový kuba z krup a česneku. Kuba přináší životní radost, klid a pohodu. Čočka do stavení přinášela peníze. Hrách na talíři udržuje rodinu pohromadě. Potom se servíruje rybí polévka, nebo jakýkoliv jiný vývar. Rybí polévka měla zajistit rodině sílu. Následoval hlavní chod, nejčastěji bramborový salát, řízek nebo smažený kapr. Může být také vinná klobása.
Ve štědrovečerním rybím pokrmu se konzervuje starý předpis adventního půstu, tedy zdržení se jídel ze zvířat s výjimkou vodních živočichů. V období rozkvětu rybníkářství v 16. století byly ryby rozšířené i mezi chudšími lidmi. Ovšem s pozdějším úpadkem rybníkářství se dostupnost ryb snížila a staly se jídlem zámožných rodin. Měšťané tak mohli večeřet například rybí polévku, kapra na černo, štiku na modro, smaženého kapra a sekané hlemýždě.
Po hlavním chodu se podává dezert, pozdní večeře, tedy nakrájené sýry, paštiky, jednohubky, chlebíčky a další, a druhá večeře, která se podává až po rozbalování dárků. Na přípravě štědrovečerní večeře a výzdobě stolu se má podílet celá rodina. Jídlo už ale obvykle servíruje paní domu a pití nalévá muž. Podle tradic ale nikdo, mimo ženy, která podává večeři, nesmí odcházet od stolu, dokud k tomu nedá pokyn hostitelka nebo hostitel, obvykle ve chvíli, kdy poslední strávník odloží příbor na znamení, že dojedl. Pokud někdo přece jen vstane, podle pověry už příští rok nebude u stolu sedět. Toho, kdo bude sedět zády ke dveřím, z nich mají brzy vynést nohama napřed. Na Vlašimsku věřili, že kdo vstane od stolu a klíčovou dírkou se podívá na ostatní, tomu se ten, kdo má brzy zemřít, zjeví se dvěma hlavami.
Jak vidíme, smrt byla v dřívějších časech všudypřítomnou a běžnou záležitostí. Proto smrt zvěstovaly i jiné obyčeje, konané o Štědrém večeru: zbytky pokrmů se hodily psu a kočce a čí kousek si vzali nejdříve, ten měl zemřít. Dívky také chodily věštit ke studni nebo k potoku. Pokud se na hladině zrcadlila rakev nebo kříž, znamenalo to jistou smrt. Kosti z kapra hospodář zahrabal pod jabloň. Zbytky od večeře se rozdělily mezi dobytek. Ten prý o této sváteční noci mluvil lidskou řečí. Je to jeden ze zvyků, který se držel na Horňácku. Na Štědrý den o půlnoci chodili hospodáři k chlévům naslouchat dobytku, který si měl v tento čas sdělovat lidským hlasem, kdo v domě do roka zemře. Další část zbytků se rozdělila studni, aby v ní byla stále čistá voda, a také stromům v sadě, aby přišla dobrá úroda. Déšť na Boží hod vánoční 25. prosince předznamenával častá úmrtí starců v příštím roce. Pokud pršelo na Den Mláďátek 28. prosince, mělo umírat hodně dětí. Důležitý byl také 1. leden. Například na Uherskohradišťsku věřili, že když v ten den zemře jako první žena, budou v tomto roce umírat hlavně ženy, a obráceně.
Bohatá nadílka
Po večeři konečně přichází ta nejdůležitější chvíle. Celá rodina jde k vánočnímu stromečku. Přichází na řadu rozbalování dárků. Symbolika obdarování může vycházet z Bible, kde je přímo psáno, že Bůh obdaroval člověka, přestože se v tomto případě mluví o daru víry. Už ve starém Římě se lidé obdarovávali dárky. Od 16. století byly symbolem přátelství a lásky. Dárky se rozbalovaly ve chvíli, kdy na nebe vstoupila první hvězda. Ta měla symbolizovat betlémskou hvězdu, která nad Betlémem zářila ve chvíli, kdy se narodil Ježíšek.
V našem prostředí se vžila představa dárce Ježíška. O tom najdeme zmínky už v pramenech 17. a 18. století. Dětem se říkalo, že chodí a naděluje o svaté noci, načež zrána o svátku měly v ošatce ovoce. Představa malého Ježíška jako dárce se v českém prostředí vžila až tak, že Ježíšek znamená i vánoční dárek. Na zdomácnění ježíšovského dárce měla svůj podíl krásná literatura. V Babičce Boženy Němcové je vylíčený obraz Jezulátka, které posílá dárky dětem po andělech a tato představa se zachytila v lidové tradici. Když se usadil v naší vánoční tradici ozdobený jehličnan, byl dětmi přijímaný jako dar od Ježíška: říkalo se mu Kristův strůmek. Dnes děti Ježíška oslovují, a píší mu dopisy s přáním, co by chtěly pod stromkem. Vánoční dárce Ježíšek je svébytným jevem české lidové kultury a měl by tak být námi všemi uchován.
Půlnoční a další svátky
Štědrý den tradičně vrcholí půlnoční mší, na které se zpívají koledy a začíná samotná církevní oslava narození Krista. Kromě půlnoční se sloužily ještě další dvě mše. Jedna za svítání, které se říkalo jitřní nebo pastýřská. Druhá během dopoledne o Boží hod, zvaná slavná nebo velká. Na Štědrý den přímo navazuje Boží hod vánoční, 25.prosinec. Podle lidové víry se o tomto svátku nesmělo vůbec pracovat, některé hospodyně ani nestlaly postele. Dnes se tento den většinou odehrává v rodinném kruhu se slavnostním obědem. Pak pokračuje svátek svatého Štěpána, 26. prosinec. Svatý Štěpán byl Kristovým současníkem a vynikajícím kazatelem, který přitahoval mnoho posluchačů. Nakonec byl odsouzený k smrti a zuřící dav ho ukamenoval. Stalo se to roku 37 v Jeruzalémě.
Štěpán se tak stal prvním křesťanským mučedníkem. Začal být obecně uctívaný už v 5. století, když se v Jeruzalémě našel hrob s jeho ostatky. Bylo mu zasvěceno mnoho kostelů, do kterých se části jeho ostatků ukládaly. Stal se patronem Uher, dnešního Maďarska. První uherský král se jmenoval Štěpán a byl svatořečený. Pro Maďary má stejný význam jako pro nás svatý Václav. Štěpán byl pokládán za ochránce koní, a proto se na jeho svátek světil oves, určený pro jarní setbu. Někdy hospodáři házeli na kněze při mši hrsti ovsa jako symbolickou připomínku kamenování. Jinde oves házeli hospodáři navzájem po sobě. V jižních Čechách chlapci obsypávali ovšem dívky, aby byly hezké a brzy se vdaly. Říkali tomu štěpánování, a hrsti ovsa doprovázeli různými průpovídkami. Cílem bylo, aby se dívky co nejvíce červenaly.
Následuje svátek svatého Jana Evangelisty, známý jako den přípitků, 27. prosinec. Jan byl apoštol a nejoblíbenější Kristův učedník. Protože je autorem jednoho ze čtyř evangelií, popisujících život Krista, dostal přízvisko Evangelista. Podle legendy pečoval po Kristově ukřižování o jeho matku. Po její smrti se vydal do Efezu, kde sepsal své evangelium. Roku 94 byl zajatý a odvlečený do Říma, kde ho za trest ponořili do kotle s vroucím olejem. Ten mu ale nijak neublížil, a tak ho poslali do vyhnanství na řecký ostrov Pathmos. Nakonec se vrátil domů a zemřel přirozenou smrtí. Ze všech Janových zázraků byl nejpopulárnější příběh o tom, jak mu nepřátelé podali číši s otráveným vínem, on ji požehnal, vypil a nic se mu nestalo. Ve středověku bylo proto zvykem před pitím požehnat víno ke cti svatého Jana, a to nejen v den jeho svátku, ale i při jiných významných příležitostech. Připíjeli si tak rytíři odcházející do Svaté země nebo do války. I u nás lidé věřili, že víno vypité na svátek svatého Jana má zázračnou moc a ochrání například před hadím uštknutím nebo proti uhranutí. Někde dávali dobytku kousek chleba namočený ve víně.
Vánoční svátky pokračují svátkem Mláďátek, 28. prosinec. Mláďátka jsou malé děti, které dal krutý vládce Herodes Veliký vyvraždit, když se dozvěděl, že se v Betlémě narodil Ježíš. Věštba totiž předpovídala, že se narodí nový král Židů. Herodes se cítil ohrožen, ale protože nevěděl, kdo má být oním zrozeným Mesiášem, nechal pro jistotu zabít všechny malé chlapce. Díky této legendě se stal Herodes symbolem krutosti a matky jím často strašily zlobivé děti. Pověry a lidové obyčeje se toho dne týkaly většinou dětí. Někde věřili, že pokud prší, dostanou děti osypky. Některé matky zase šlehaly dítě proutkem tak dlouho, dokud neodpovědělo, že Mláďátek bylo 4444.
Potom následuje Nový rok a všechno uzavírá svátek Tří králů, 6. leden. Do Vánoc je někdy zahrnovaná i doba adventní, která Vánocům předchází. Od té chvíle postupně přibývá světlo, ostatně jak praví i lidové moudrosti. Na Boží narození o kuří pokročení, o huby otevření nebo o bleší převalení. Na nový rok o slepičí krok nebo o zaječí skok. Na Tři krále, o tři kroky dále. A na Hromnice o hodinu více. Pranostiky velmi úzce souvisely s přírodními cykly.
Závěr: Tradice propojují minulost, přítomnost i budoucnost
Co by ale byly platné všechny tradice, zvyky a obyčeje, kdybychom nebyli obklopení naší blízkou rodinou. Přejme si proto Vánoce s našimi blízkými, plné radosti, pohody, štěstí, lásky, pevného zdraví, úcty a pokory. A hlavně, ať je příští rok vždycky úspěšnější než ten předchozí. Připomínejme si tradice našich předků, které můžeme začít obnovovat, pokud nám záleží na přítomnosti i budoucnosti. Nemusíme tradice konzervovat, ale můžeme je přizpůsobovat současnosti. Minulost bychom ale neměli opravovat. Tradice jsou nositeli hodnot, národa a historických znalostí. Prostředí, do kterého patříme, vytváří kolem nás pavučinu protkanou zvyky, obyčeji a tradicemi. Ty nám připomínají, kde žijeme a kam patříme. Je to úcta a láska k našim kořenům. Buďme hrdí na to, že jsme Češi a že v češství vychováváme i naše děti. Díky tradicím si připomínáme, že žijeme v Česku. Tradice, zvyky a obyčeje propojují naši minulost, přítomnost i budoucnost nejen o Vánocích.