Od norského teroru spáchaného Andersem Breivikem 22. července 2011 nás dělí stále více let. Právě tento odstup nám umožňuje prozkoumat tuto událost z vyšší perspektivy a pohlédnout na daleko širší souvislosti, když se prach usadil. Nejpřekvapivějším aspektem nečekaného teroristického násilí v Norsku je to, že při zpětném pohledu vlastně ani tak překvapivý nebyl, byť to někomu může znít značně cynicky. Naše oživené naděje po skončení studené války, že se konečně vynoříme do světa, kde bude ubývat krveprolití, byly bohatě vyvrácené. To potvrdil nejen Anders Breivik, ale i následná migrační krize od roku 2014. Události zdánlivě nahodilého iracionálního násilí, jako byla ta, která mnohé tak šokovala při atentátu na prezidenta Johna Kennedyho, se staly předvídatelnou součástí světa, ve kterém žijeme.
Do jisté míry můžeme za násilí vinit samotný náš společenský systém. Ten je zjevně nevyhovující a potřebuje zásadní rekonstrukci, kterou nenásilné akce přinášejí bolestně pomalu. Násilí tak pomalu narůstá na všech úrovních. Od bleskových davů beznadějných lidí na dně společnosti, až po válečné plány lidí na vysokých místech. Vidíme to teď v době postfaktické, která tento fenomén přímo explodovala. V takovém prostředí byl Anders Breivik jen jedním z mnoha, od Unabombera Teda Kaczynského v Americe, až po džihádistické sebevražedné atentátníky všude na světě, kteří se rozhodli zcela oddat obětavému násilí, namísto bezvýsledného přežívání v odcizeném světě. Dvoudílný pořad o Andersi Breivikovi rozdělím do dvou sekcí. První sekce se bude týkat spíše podrobného popisu sledu událostí, přípravy útoku, jeho fází, provedení a průběhu až po zatčení Anderse Breivika. V druhé sekci se budu věnovat podsvětí, na jaké skupiny byl Breivik napojený, a z jakých mezinárodních zločineckých syndikátů Anders Breivik vlastně vzešel. Troufám si tvrdit, že druhá část bude při nejmenším stejně výživná a hutná jako ta první, popisná. V obou částech se dozvíme spoustu podrobností, které jsme možná ještě neslyšeli. U Anderse Breivika se neustále řešily jeho psychologické aspekty, porucha osobnosti nebo sociologický profil – pořád dokola. Samozřejmě, Breivik byl psychopat proto, co spáchal, ale přesto se obávám, že tato neustálá přemílání o psychologii mají zastřít a přehlušit mnohem zásadnější skutečnosti kruhů, na které byl Anders Breivik napojený. Cosi jako oficiální vrstva mediálního narativu, která překrývá vrstvu temnější v pozadí, o které se vůbec nehovoří. Jen málokdo se pokusil dodnes proniknout za zdánlivě neproniknutelnou clonu Breivikova napojení na skupiny mezinárodního podsvětí. Do jaké míry mu tyto kruhy pomohly realizovat jeho útok? Postrkoval ho někdo? Ovlivňoval ho někdo? Hodil se Breivik těmto stínovým elitám jako pěšák v dlouhodobé strategii vyvolávání napětí ve společnosti? Proč to složitě organizovat sami, když si můžeme vybrat nějakého vražedného psychopata, a myšlenky o vlastním velkém činu mu vnutit. Není tohle mnohem jednodušší varianta? Na tohle všechno se v těchto dvou dílech pokusím nalézt odpovědi, nebo alespoň se k nim přiblížit.
Norsko rovnostářské a homogenní
Norsko, ač malá země, je charakteristické svou poměrnou homogenitou a silným rovnostářstvím. To znamená, že společenská propast mezi různými vrstvami obyvatel je úzká, a když dojde k velkým tragédiím, zasáhnou celé společenství. Každý Nor například zná někoho, kdo osobně zažil ztrátu při neštěstí, kdy se v roce 1980 převrátila ropná plošina Alexander Kielland. Stejně tak si mnozí připomínají požár trajektu Scandinavian Star, při němž o deset let později zahynulo sto padesát osm cestujících. V norské kultuře lze nalézt hlubokou upřímnost, téměř nevinnost. Pokaždé, když se o Norsku nebo jeho občanech objeví zmínka v zahraničním tisku, norská média to s hrdostí reflektují. A každého 17. května, v Den národní ústavy, si lidé obléknou své nejhezčí oblečení, ať už jsou to bunady, obleky nebo šaty, vezmou si vlajky a stuhy s norskými barvami a rozejdou se do ulic, aby sledovali, jak děti zpívají písně o Norsku, zatímco všichni křičí "hurá" a mávají vlajkami v projevu vlastenectví, které zahrnuje všechny vrstvy společnosti a odehrává se v každé části země. Oslava probíhá bez ironie a je v podstatě nepolitická. V tomto moři vlajek a dětí se sjednocuje levice i pravice. To vypovídá něco o egoismu země, ale také o její neškodnosti. Dnešní Norsko je známé svou vysokou životní úrovní, prosperujícím sociálním systémem a štědrým přístupem k veřejným službám. Díky ropnému bohatství země, které bylo objevené v Severním moři, si Norové užívají široké sociální záruky, včetně bezplatného zdravotnictví a vzdělání. Země se pyšní také svou přírodou, kde se klade důraz na ochranu životního prostředí. Ovšem tato ochrana nesnižuje životní úroveň a nenese s sebou negativní politické aspekty greendealů. Na druhé straně však Norsko čelí i svým výzvám. V posledních letech se zvyšuje polarizace v otázkách migrace a integrace, což vede k napětí ve společnosti. Výrazné nerovnosti mezi městskými a venkovskými oblastmi, zejména na severu země, vytvářejí propast mezi životními podmínkami obyvatel. Norové, kteří se často považují za jedny z nejšťastnějších lidí na světě, také čelí výzvám souvisejícím s rostoucí mírou osamělosti a duševních problémů, zejména v zimních měsících, kdy dlouhé období temnoty negativně ovlivňuje jejich psychickou pohodu. Právě z tohoto světa vystoupil 32letý Anders Breivik.
Breivikova rodina a zázemí
Anders Breivik se narodil 13. února 1979, Venche a Jensovi Breivikovým. Po necelé roční známosti se vzali na norském velvyslanectví v Bonu, kam pozvali Jense na konferenci. Když Andersovi bylo půl roku, jmenovali Jense Breivika zástupcem norského velvyslanectví v Londýně. Venche za ním sice přijela, ale jen na krátko. Doma na Princess Street ale bývala často sama, a metropole ji navíc stresovala. Po půl roce se proto zbalila, a odjela zpátky do Osla. Tam požádala o rozvod. Anders vyrůstal v drahé čtvrti Osla. Jeho domácí život však byl od počátku bídný. Byl ještě dítětem, když se jeho rodiče rozvedli. Jeho otec, tehdy 43letý diplomat norského ministerstva zahraničí, který se vrátil domů po pobytech v Londýně a Teheránu, se z Andersova života po rozvodu víceméně úplně vytratil. A jeho matka Venche, tehdy 32letá ošetřovatelka, svobodná matka také se 4letou dcerou, byla depresivní, sebedestruktivní žena, která uvažovala o tom, že chlapce a jeho sestru pošle do sirotčince.
"Mohli by jít k čertu," jak se vyjádřila před pracovnicí sociálky.
Venche měla nesmírně těžký život s matkou, která po jejím porodu částečně ochrnula od pasu dolů, a kladla to za vinu právě Venche. Venche musela zastávat většinu těžkých domácích prací, a byla i opakovaně znásilňovaná jejími nevlastními bratry. Existuje spousta materiálů o jejím dětství, ale pro účely pořadu je zbytečné rozebírat Andersovu matku do takových podrobností. Raději se budu soustředit na širší perspektivy mezinárodního podsvětí, zpravodajské komunity a obchodníků se zbraněmi, na které byl Anders Breivik napojený. To je podle mě mnohem důležitější, než nekonečné litanie o pocitech a emocích Andersovy matky. Jisté však je, že Anders Breivik byl před umístěním do pěstounské péče zachráněný, ale přesto byl dítětem v nouzi, které si matčino zanedbávání vybíjelo na jiných, slabších než on sám. Šikanoval svou sestru a týral domácí zvířata. Jeho pokusy zapojit se do skupin nebo si najít přátele téměř vždycky končily ponížením. Své sociální neúspěchy si vynahrazoval sněním o osobní velikosti. Když se přimkl k partě "umělců" graffiti, předstíral, že byl nejlepším sprejerem v Oslu, a byl svými vrstevníky rychle odmítnutý jako ubohý chvástal.
Anders Breivik měl však jednoho kamaráda z dětství, který se jmenoval Ahmed, syn pákistánských přistěhovalců. Breivik obdivoval pákistánské děti ulice, že byli drsní kluci. Napodoboval jejich pouliční slang (Kebab Núr) a styl oblékání. Norské děti se ale těmto nárokům smály. Ahmed se ovšem nakonec odstěhoval. Po dokončení střední školy zkoušel Breivik různé způsoby, jak si rychle vydělat peníze, například prodejem reklamního prostoru po telefonu, ale neuspěl. Později se mu na chvíli podařilo prodávat falešné vysokoškolské diplomy na internetu v rámci společnosti City Group, ale i to narazilo na mělčinu, když mu hrozilo odhalení, protože si peníze posílal na offshorové daňové ráje, například na Bahamy nebo ostrov Svatého Vincence. Breivik si ale také založil účty v Lotyšsku a Estonsku, protože se mu nechtělo platit v Norsku daně. Už tehdy se zapojil do skupiny obchodníků v podsvětí, ale to rozeberu až ve zpravodajské části. V jednu chvíli se pro Breivika zdálo být lákavé vstoupit do svobodných zednářů. Byl to pro něj způsob, jak se prosadit v tajné společnosti. Ale když ho do lóže uvedl jeden z příbuzných, Breivik se začal nudit a nikdy ji nenavštěvoval. Tehdy do jeho života vstoupila politika v podobě strany Pokrok, což bylo uskupení, jehož hlavním programem bylo obrátit veřejné mínění proti imigrantům a nebezpečí islámu. Anders Breivik doufal, že bude vybraný na kandidátku do městské rady.
Jeho sny o moci byly stále agresivnější. Obrátil se ke zbraním a získal neobvyklé zkušenosti se zbraněmi a vojenskou technikou. Jako první například absolvoval tříměsíční střelecký kurz ve střeleckém klubu města Osla – konkrétně od listopadu 2010, do ledna 2011. Tomu se budu později věnovat v rozboru napojení Breivika na mezinárodní podsvětí. Anders Breivik byl však považovaný za příliš podivínského i pro stranu Pokrok a nikdy nebyl požádaný, aby kandidoval.
Ani jeho milostný život se nerozběhl. Z Běloruska byla povolaná nevěsta na objednávku. Breivikova matka vypadala nadšeně. Konečně si její syn našel přítelkyni. Ale ani z toho nic nebylo. Někteří lidé, kteří Breivika, jež se vždycky pečlivě oblékal a rád se líčil, znali, byli přesvědčení, že byl tajný homosexuál. Sám Breivik to zarytě popíral a chlubil se, že navštěvoval bordely. Když mu moc, peníze a sláva unikly v reálném životě, našel Breivik dočasnou útěchu ve virtuální realitě. Celé dny a noci byl zavřený ve svém pokoji, a stal se bojovníkem v počítačové hře World of Warcraft. Říkal si Andersnordic. To začalo zhruba 5 let před masakrem. Anders Breivik se prostě izoloval v pokoji v bytě své matky. Prakticky se s nikým nestýkal, odmítal návštěvy, téměř nevycházel ven a jen seděl uvnitř a hrál počítačové hry, většinou World of Warcraft. Hodinu za hodinou, den za dnem, měsíc za měsícem. V určitém okamžiku tato fantazie ovládla Breivikovu realitu, ne proto, že by u něj došlo k psychotickému zlomu, ale proto, že objevil modely reality, které byly stejně nekomplikované a zvládnutelné jako ty herní. A tak se, podnícen silou svých fantazií, zejména tím, čím mu umožňovaly se stát – rytířem, vojevůdcem, hrdinou – rozhodl je uvést v život. Až do okamžiku svého rozhodnutí se Breivik jevil jako obyčejný člověk, jakého můžeme potkat kdekoli. Jistě, měl těžkou výchovu, ale to je běžnější, než by se mohlo zdát. Musel teprve najít své místo v životě. Nebyl v něm tím, kým chtěl být, ale to je také poměrně běžná zkušenost. Jeho velké vnitřní konflikty byly něčím, co tajil i sám před sebou. Teprve když provedl teroristický útok, vynikl.
Breivik v Praze (2010)
Málokdo z nás možná ví, že Anders Breivik navštívil v roce 2010 českou metropoli Prahu, aby tu hledal zbraně. V manifestu zveřejněném v den útoků, připisovaném Andersi Breivikovi, napsal, že ho neúspěch v Praze vedl k tomu, aby si ve své vlasti legálně opatřil pušku a pistoli. 32letý Anders Breivik v dokumentu také citoval kritiku českého prezidenta Václava Klause vůči Evropské Unii. Pojďme si o této cestě Anderse Breivika do Prahy povědět něco podrobněji. Podle manifestu Anders Breivik odjel v září 2010 z Norska do Prahy navázat spojení s obchodníky se zbraněmi. Po zhlédnutí blíže nespecifikovaného dokumentu BBC o Praze se Anders Breivik domníval, že české hlavní město bylo možná nejdůležitějším tranzitním bodem pro nelegální drogy a zbraně v Evropě, a domníval se, že si v Praze mohl nelegálně koupit útočnou pušku AK-47, pistoli Glock, granáty a munici. V manifestu Breivik popisoval opatření, která na cestu přijal, včetně toho, že měl během cesty vypnutý mobilní telefon. Obával se také o svou bezpečnost během pobytu v Praze, kde očekával spoustu brutálních a cynických zločinců. Breivik napsal, že v českém hlavním městě strávil 6 dní. Nechal si odborně vytisknout několik materiálů o těžbě nerostných surovin, které hodlal použít jako zástěrku pro nelegální výrobu výbušnin. Nechal si také vytisknout policejní průkazy a další insignie a poznamenal, že v Norsku by tiskárna takovou žádost oznámila úřadům. Breivikovy plány na získání zbraní v Praze ztroskotaly. Během prvních 2 dnů pobytu ve městě navštívil 2 nevěstince a několik nočních klubů, kde hledal spojení se zločinem, ale vrátil se s prázdnou.
"Lidé, které jsem oslovil, byli opravdu nervózní a mysleli si, že jsem buď policajt, nebo úplný blázen," napsal ve svém manifestu.
Tento neúspěch přiměl Breivika přehodnotit svůj plán na získání zbraní. Rozhodl se požádat o licenci na loveckou pušku a pistoli legálně v Norsku. Navzdory neúspěchu Anders Breivik svůj pobyt v Praze nezkrátil. Napsal, že se cítil bezpečněji než v Oslu, pravděpodobně proto, že v této zemi v podstatě nežili žádní muslimové. Jedinými zločinci jsou podle něj křesťanští Cikáni, které vláda vyhnala z hlavního města. Česká republika byla několikrát zmíněná i v těch částech 1500stránkového pamfletu, které se zabývaly ideologickým zdůvodněním útoků. V kapitole nazvané "Proč nemůžeme spoléhat na umírněné muslimy" Breivik navrhoval, že by západoevropské země mohly vyhnat část svého muslimského obyvatelstva stejným způsobem, jakým byli z poválečného Československa vyhnaní etničtí Němci na základě benešových dekretů.
Anders Breivik citoval kromě mnoha politiků, novinářů, spisovatelů a dalších i prezidenta Václava Klause. Breivik vyzdvihoval Klausovu kritiku Evropské Unie z 90. let, kdy tehdejší český premiér údajně řekl, že pokaždé, když se snažím odstranit nějaký předpis ze sovětské éry, je mi řečeno, že to, co se snažím zrušit, je požadavek Evropské komise. Anders Breivik také citoval Klausův projev na konferenci v Lucemburku v březnu 2006, kde tehdejší český prezident řekl, že rozšíření bloku zvýšilo demokratický deficit Evropské Unie.
Roky před masakrem (22. července 2011)
Anders Breivik si v květnu 2009 pronajal odlehlou farmu. Pečlivě si propočítal, jak dlouho mohl čistě finančně fungovat, až by si obstaral všechno potřebné. Čas ho tlačil. Chtěl vyrobit bombu, a tudíž se musel přestěhovat. Na výrobu bomby potřeboval hnojivo, jenže hnojivo směli nakupovat jen zemědělci. Založil si proto firmu Breivik Geofarm. Odstěhoval se z pokoje v bytě u matky. Na statek si odstěhoval dosud nashromážděné věci. Sudy, kanystry, pytle, krabice, různé oblečení, které si nakoupil, černou vestu, odznaky, kožený pás s náboji, ale také zbraně. Plynovou masku, kanady, helmu nebo chránič hrudníku. Během jara 2010 začal na internetu nakupovat vybavení. Jednak začal shánět zbraně, což byla jedna kategorie zboží, a jednak věci pro výrobu bomby, což byla druhá kategorie věcí. Co se týče zbraní: Jako první si objednal transportní kufr Pelican z USA. V květnu si objednal dýmové granáty, laserové zaměřovače ke zbraním a kovové ježky – hvězdice s hroty, které by případnému pronásledovateli prorazily pneumatiky. Později si pořídil výstražný modrý maják, navigaci, tlumiče a zásobníky. V březnu 2011 narazil v německém internetovém obchodě na poslední věc, kterou potřeboval – černé vojenské kalhoty, podobné těm, které používala norská policie. Stály 58 eur. Jak jsem už zmínil, Anders Breivik začal pravidelně docházet na střelnici Střeleckého klubu města Osla, aby získal zbrojní pas. Od listopadu 2010 do ledna 2011 měl zdokumentováno 15 tréninkových hodin a 2 týdny po Novém roce odeslal žádost o zakoupení poloautomatické pistole Glock 17. Navíc trénoval i dovednosti při střelbě z pušky, zejména na vzdálenost větší než 100 metrů. V míření se zlepšil také díky počítačové hře Call of Duty Modern Warfare, která je na střelbě založená. Během zimy si v různých obchodech se zbraněmi pořídil laserové zaměřovače a velké množství střeliva. Z Číny si objednal kapalný nikotin. Tímto jedem se chystal plnit kulky. Všechno potřebné sehnal v obchodě Clas Ohlson. Malou vrtačku k provrtání kulek, štípačky na odstranění špiček, sadu pilek a vteřinové lepidlo na utěsnění.
Koupil si poloautomatickou pušku značky Sturm, Ruger, model Mini-14, a spoušť umožňující rychlou palbu. Na úvěr si objednal 6 tun hnojiva. Podle domluvy mu polovinu zavezli do stodoly a zbytek složili u bříz na pozemku.
V den, kdy mu doručili hnojivo, dokončil výrobu kovového pláště bomby.
Co se týče věcí, které byly potřeba pro výrobu bomby, nejprve si Breivik musel nastudovat praktické ukázky a postupy. Potom začal nakupovat zboží, které mu v zásilkách docházelo na statek. Přicházely baňky, louh, síra, sklenice, teploměr, maska na obličej nebo zápalná šňůra. Potřeboval například několik kilogramů aspirinu, ale lékárny prodávaly vždycky jen omezené množství, a Breivik musel mít několik set balení. Vypracoval si tedy seznam lékáren, ze kterých pravidelně kupoval povolený počet balení, až nashromáždil potřebnou dávku. Prosinec 2010 byl pro zásilky ideálním měsícem. Poštu zahltily hromady vánočních balíčků, a nikdo proto nepojal žádné podezření. Anders Breivik si třeba koupil proteinový prášek, aby podpořil růst svalové hmoty, a ostropestřec mariánský, který měl zase posílit játra a omezit poškození způsobované steroidy. Kromě toho se zásobil nápoji v prášku a pilulkami, které mu měly před akcí dodávat energii. Několik měsíců předtím, než Anders Breivik provedl útok, navštívil svou bývalou nevlastní matku a řekl jí, že se brzy chystal udělat něco, na co bude jeho otec hrdý. Jeho pravá matka Venche totiž opustila otce Jense, když mu byl pouhý rok, a Anders Breivik s otcem už léta nemluvil. Tato slova se ukázala více než zlověstná.
Černý pátek (22. července 2011)
Anders Breivik si musel ostrov Utöya nejprve obhlédnout. Zároveň probíhaly poslední fáze přípravy útoku. Bylo pondělí večer, 18. července, tedy 3 dny před útokem. Po setmění přesunul amonledkovou bombu do auta. Trhaviny zabalil do pevných pytlů z Číny, počinovou nálož umístil do 2 plastových pytlů. Rozřezal matraci a ve 3 vrstvách s ní vyložil kartonovou krabici, ve které se odděleně od bomby chystal převézt počinové nálože a rozbušku. Naložil bednu s puškou, pistolí, brokovnicí a střelivem – celkem přes 3 tisíce nábojů. Když se ujistil, že všechno fungovalo a všechno bylo na svém místě, dotankoval do obou aut naftu. Na druhý den upevnil náklad popruhy.
Byl připravený vyrazit.
Nastal ten osudový den, pátek 22. července 2011. Poslední Breivikův zápis do deníku zněl:
"Za dílo nežádám žádnou odměnu. Příjměte je jako dar. Jako dar vlastence vlastenci. Pokud my, západoevropská fronta odporu zklameme, nebo pokud se budeme chovat apaticky, západní Evropa padne a s ní všechny svobody. Věřím, že tohle je můj poslední zápis."
Byl pátek 22. července 2011, 12:51. Anders Breivik vyrazil. Oslo bylo toho dne poměrně klidné. Deštivo, letní prázdniny, metropole tichá a skoro vylidněná.
Anders Breivik v policejním oblečení dorazil na místo pár minut po 16:00. Nic nebránilo tomu, aby jeho bílá dodávka s výbušninou vjela až před 17podlažní budovu, ve které sídlilo ministerstvo spravedlnosti a úřad vlády. Na ceduli stálo "Zákaz vjezdu" a mezi 2 sloupy visel řetěz, ale ten se dal pohodlně objet. Když zabočil ke vchodu, všiml si, že nejvhodnější parkovací místo blokovala 2 auta. Aby maximalizoval tlakovou vlnu v 1 směru, uložil 950kilogramovou bombu tak, že na 1 straně bylo o pár set kilogramů trhaviny více, než na druhé. Kvůli těmto 2 vozům byl nucený zaparkovat opačně, než plánoval. Výbušná síla by jinak směřovala od budovy a ne na ni.
Chtěl, aby se zřítila budova celá. Počítal s tím, že pokud by se mu podařilo narušit vnější řadu opěrných sloupů, budova by se sesunula od kanceláře předsedy vlády v nejvyšším patře až dolů.
Zaparkoval hned u vchodu, těsně vedle budovy. Přemáhal ho strach. Třásly se mu ruce. Aby zahnal obavy a uklidnil se, soustředil se na plán, který si v hlavě přehrál už stokrát. Znovu a znovu si onu událost představoval, teď se musel spolehnout na nácvik a postupovat podle plánu. Vytáhl zapalovač. Ruce se mu ještě pořád třásly. Z místa řidiče se otočil a podpálil doutnák vykukující z otvoru mezi ním a nákladním prostorem.
Šňůra okamžitě vzplála a začala jiskřit. Jiskry sršely směrem k pytlům s hnojivem.
Už nebylo cesty zpět.
Byl připravený na to, že může zemřít ve chvíli, kdy šňůru zapálí. Plyny z hnojiva mohly otvorem uniknout a jejich výbuch vyhodit vůz do povětří. Skoro ho vyvedlo z míry, když k tomu nedošlo, popadl klíčky od vozu a vystoupil, jenom zapomněl na přístrojové desce mobilní telefon. Zamkl auto a rozhlédl se. Nikdo k němu neběžel. Stejně ale rozepnul pouzdro na stehně, vytáhl pistoli a cestou ulicí nahoru ji držel v pravé ruce. Breivik pak vyjel jiným vozem z nedaleké ulice Mollergata, odbočil vpravo a zamířil k fjordu a do tunelu pod Operou. Na navigaci ve druhém autě, do kterého přesedl, měl nastavené souřadnice, které si uložil při obhlídce lodi Thorbjorn. A pak se to stalo. Najednou dodávka vybuchla a všechno zalily plameny. Bylo 15 hodin, 25 minut a 22 vteřin. Dvě mladé ženy, právničky z ministerstva, které stály za autem, tlaková vlna také zvedla, ohnivé moře je pohltilo a odhodilo dozadu. Byly na místě mrtvé. Dvě recepční z Výškové budovy vlna vymrštila ze židlí a kolem pultu je vrhla až na náměstí. Do budovy se sypalo sklo, uvnitř se tříštily dveře, jejich rámy se měnily v dřevěná kopí a úlomky kovu ve žhnoucí ostří. Výbuch všechno vrhl buď do budovy, nebo ven na náměstí, na ulici a na fontánu, kde nyní umíralo nebo už zemřelo 8 lidí. Kolem nich leželo několik zraněných. Smetla je tlaková vlna nebo utrpěli těžká řezná poranění.
Nad tím vším se vznášel oblak papírů. Pomalu poletovaly ve větru a zakrývaly nastalou zkázu. Z vládní budovy vybíhaly stovky lidí najednou. Od ní se valil dým, na několika poschodích hořelo, mohlo dojít ke zřícení stavby nebo k dalšímu výbuchu. Jiní lidé prostě jenom stáli a civěli. Nebo zvedli telefon a zavolali domů. Zatímco katastrofické záběry útoku, ve kterém zahynulo 8 lidí, se vysílaly do celého světa, Anders Breivik zamířil na ostrov Utöya. Tam se konal každoroční letní tábor Ligy dělnické mládeže. Potom, co Breivik vystoupil z trajektu, začal ostřelovat lidi na ostrově. Situaci ztěžovalo to, že byl Anders Breivik přestrojený za policistu, což lidi mátlo. Než si uvědomili, kým vlastně byl, byli mrtví. Breivik začal na jednu skupinu lidí pálit z pušky na vzdálenost 30 nebo 40 metrů. Kulky svištěly rychlostí 800 metrů za sekundu, štípaly stromy, pronikaly do kmenů a zasáhly několik těl, nohu, ruku, rameno, záda. Lidé klopýtali, běželi dál, mizeli mezi stromy. Lidé se předbíhali, křížili si cesty, někteří běželi zpátky tam, odkud přiběhli jiní. Úkrytů bylo na Utöye málo. Nacházely se tu jen samé mýtiny porostlé čerstvě posečenou trávou, strmé útesy nebo řídký les. Na mnoha místech klesal terén k vodě příliš příkře. Za stromy slyšeli další a další výstřely. Skupina lidí se zastavila na Stezce, neměli ponětí, co si počít. Anders Breivik na ostrově Utöya zastřelil celkem 69 lidí při masakru, který trval více než hodinu, až do příjezdu policie, kdy se okamžitě vzdal. Chtěl prý Norsko zachránit. V 17:24 někdo zavolal na policejní tísňovou linku. Hovor nejdříve přijala centrála rychlé záchranné služby, pak jej přepojili na policii. Někdo volal, že byl kapitán lodi a že se snažil k ní dostat.
"Střílí tady nějaký chlap!" křičel.
"Je převlečený za policistu!“
To volal kapitán motorové lodi Thorbjorn.
"Má automatickou zbraň!"
Kapitán právě viděl, jak muž zastřelil jeho přítelkyni Monicu. Teď hledal svou nejstarší dceru.
"Zavolejte mi, jestli budete potřebovat převézt!" vysoukal ze sebe nakonec.
Ve stejnou chvíli se objevil hovor i na druhé tísňové lince. Jakýsi chlapec křičel, že se tu všude střílelo, že propukla panika, že nastal chaos a že lidé se rozběhli ke břehům ostrova.
Náhle se červeně rozsvítily všechny linky pro příchozí hovory. V 17:25 se Anders Breivik vracel přes stanové městečko na Utöye. Breivik zatím zabil 3 osoby v přístavišti, 3 na prostranství před hlavním vchodem, 1 u stanů a 2 cestou k nim. Teď zahnul za roh dlouhé dřevěné budovy a kráčel podél stěny.
Přemýšlel, zda vejít dovnitř. Se vstupem do budov se vždy pojilo jisté nebezpečí. Někdo mohl stát za dveřmi a vrhnout se na něj, nastražit na něj past, přemoct ho. To se naučil ve World of Warcraft. Člověk měl vždycky nižší šance, když vstoupil do nepřítelovy pevnosti.
Breivik vstoupil do budovy. Klidně vešel do první místnosti – do Malého sálu. Na okamžik se zarazil ve dveřích, aby si udělal obrázek. Mladí lidé se na něj dívali a čekali na pokyny, protože je mátlo jeho policejní oblečení. Došel k jednomu hloučku a začal střílet.
Pár lidí padlo na podlahu, včetně několika, které netrefil.
Pomalu došel ke každému z nich a ukončil jeho život střelou do hlavy.
Někteří jenom křičeli a stáli jako přikovaní. Strnule na něj zírali, nedokázali utéct, prchnout, zachránit se.
Někteří prosili o život, ale on pokaždé vypálil.
Jednu dívku zasáhl, když křičela. Pistoli jí přiblížil těsně k obličeji, střelil ji do otevřených úst. Střela jí rozdrtila lebku, ale rty zůstaly neporušené.
U klavíru na konci místnosti seděla na stoličce dívka, hlavu měla položenou na klávesách. Breivik věděl, že tam nikoho nezabil. Střelil ji do hlavy. Vyvalila se krev a protékala mezi klávesami. Jak stál u klavíru, všiml si, že se za velkým nástrojem schovalo pár lidí. Postavil se nad ně, zvedl paži a střílel do mezery mezi stěnou a klavírem. Střela za střelou, zásah za zásahem.
Mnozí si zakryli tvář rukama. Kulky jim nejdříve roztříštily ruce, pak vlétly do hlavy. Najednou pistole cvakla. Prázdný zásobník. Breivik si dával pozor, aby ho nenaplnil úplně, protože pak by se mohly kulky zaseknout. Klidně zásobník vyměnil. Trvalo to několik vteřin, dost dlouho na to, aby se někteří stihli vrhnout k oknu nebo ke dveřím, aby stihli utéct. Mnozí se o to pokusili, ale kvůli jiným se nedostali ze dveří. Hubenou drobnou dívku zasáhly jedna, dvě, tři střely. Svezla se k zemi. Jedna kulka prošla levou stranou zátylku, prorazila lebku a pokračovala vpřed, kde roztrhla mozek. Život z ní vyprchal. Breivik ji překročil. Vešel do větší místnosti, do Velkého sálu. Jeden chlapec se skryl za reproduktor. Breivik ho zahlédl a vystřelil. Chlapec několikrát vykoukl. Breivik se musel snažit, aby ho zasáhl. Vypálil na něj 5 nebo 6 střel a ani jedna ho netrefila.
"Takový hbitý kluk," pomyslel si Breivik, než ho konečně zasáhl.
Střelil ho do hlavy a chlapec se zhroutil. Aby se ujistil, že toho neposedného kluka opravdu zabil, vpálil do něj ještě 2 rány. Breivik zastřelil všechny, kteří seděli u stěny. Postupoval stejně jako v Malém sále. Nejdříve vypálil ze vzdálenosti několika metrů, pak přistoupil blíž a postřílel všechny na zemi.
Ze všeho nejdříve mířil na hlavu. Ale jakmile začal střílet, všichni rychle zalehli na zem. To bylo velice nepřehledné a ne vždycky se mu podařilo zasáhnout člověka, kterého chtěl.
Rozhlédl se po Velkém sále. Žádný pohyb. Vrátil se přes Malý sál – žádný pohyb. Vyšel ven.
V budově strávil 2 nebo 3 minuty. Za nějakých 100 vteřin usmrtil 13 lidí, další zůstali ležet s těžkými poraněními. Hodinky ukazovaly 17:29.
Vrah prošel stanovým táborem. Do několika stanů střelil, ale kontrolovat je jeden po druhém by mu zabralo příliš mnoho času, takže pokračoval dál. Venku Anders Breivik postřílel další desítky lidí, ale nebudu popisovat každého jednoho člověka, protože to už by hraničilo se sadismem než snahou vylíčit situaci tak, jak skutečně proběhla. Nakonec byl tedy Breivik zatčený.
"Policie! Jsme ozbrojení! Stůjte a nehýbejte se! Ruce vzhůru!" zavolal jeden z jednotky v terénu, kteří Breivika pronásledovali.
Breivik opřel pušku o strom. Obrátil se a vykročil k policistům. Ruce držel rozpažené. V uších měl sluchátka, kabel mu mizel pod vestou.
"Lehněte si!" vyzvali ho.
Pak:
"Na kolena!"
S prsty na spoušti na něj mířilo několik mužů. Pokud by neuposlechl, zastřelili by ho.
"Stůjte, nebo budeme střílet!"
Členové Delty si všimli vyboulené vesty. Co když je to pás s výbušninami? Kabel od iPodu vykukoval ven.
"To není pás s výbušninami! To je pás s municí," zavolal muž po straně.
"Lehněte si na zem!" ozval se někdo.
"Na kolena!" křičel jiný.
"Tak se rozhodněte. Na kolena, nebo si mám lehnout?" odpověděl Breivik.
"Lehnout."
Dopadl na zem, nejdříve na kolena, pak si lehl na břicho. Jeden policista na něj okamžitě skočil, zkroutil mu ruce za záda a nasadil mu želízka. Další mu spoutal nohy páskou.
Zmínil jsem, že na ostrově byl v tu dobu tábor ligy dělnické mládeže mladých sociálních demokratů. Jenže tento tábor ligy dělnické mládeže nebyl vůbec žádným nevinným táborem mladých dětí. Článek Barryho Rubina v Jerusalem Post z 31. července 2011 tvrdil, že tento mládežnický tábor Utöya, na který Breivik zaútočil, a který mimochodem nacvičoval způsoby, jak prolomit izraelskou blokádu pásma Gazy, se zabýval něčím, co bylo v podstatě protiteroristickým programem. Jednalo se v podstatě o nácvik bojových postupů ligy dělnické mládeže, kteří trénovali, jak prolomit izraelskou blokádu v pásmu Gazy. Podle interních zpravodajských informací Breivik zatraceně dobře věděl, kam šel, a co tam prováděl. Tím určitě nechci tento masakr ospravedlňovat, ovšem musíme být férově obeznámení se všemi skutečnostmi, které nám oficiální média zatajují. Okamžitě se vynořily také další hypotézy, které tvrdily, že se na ostrově pohybovali s přísně tajným úkolem i ostřelovači ze speciální vojenské jednotky, kteří pomáhali Breivikovi v jeho vraždění. Breivik o nich samozřejmě netušil. Tyto hypotézy celkem logicky poukazovaly na to, že jeden jediný muž by přece nebyl schopný stihnout navštívit tolik míst na celém ostrově a postřílet 69 osob. Navíc v tak širokém časovém rozmezí. K těmto záležitostem se dostanu velmi podrobně v následujících kapitolách.
Hodiny po masakru
Několik let po masakru na ostrově Utöya, vydala Asne Seierstadová obsáhlou knihu s názvem "Jeden z nás". Asne Seierstadová, investigativní reportérka, známá především díky knize Knihkupec z Kábulu, založila svou knihu výhradně na Breivikových výpovědích a spisech, stejně jako na policejních záznamech a rozhovorech s lidmi, kteří se na vražedném řádění podíleli jako oběti nebo příbuzní obětí. Česky tuto 500stránkovou knihu vydalo nakladatelství Apsint, v překladu Evy Dohnálkové. Já jsem pro změnu přeložil pasáže, které budu v pořadu citovat, z angličtiny. Autorka ve své knize popisuje, co se dělo v hodinách následujících po Breivikově zatčení. Zatímco se po ostrově válely mrtvoly v kalužích krve a mnoho zraněných se ještě nepřevezlo na břeh, Breivik byl vyslýchaný v dřevěném velitelství tábora. Pro policii byla situace nepřehledná a podstatné bylo zjistit, zda Breivik jednal sám, nebo zda bylo teroristů více. Anders Breivik se ze své strany obával, že by mohl zemřít na dehydrataci, protože předtím toho dne užil kombinaci efedrinu, kofeinu a aspirinu. Před zahájením výslechu dostal sodovku. Za chvíli se jeho obavy přesunuly k řezné ráně na prstu. Asne Seierstadová psala:
"Podívejte, jsem zraněný," řekl. "Bude se to muset obvázat. Už jsem ztratil hodně krve."
"Žádné zasrané náplasti ode mě nedostanete," zamumlal policista, který přebíral zprávy mezi výslechovou místností a vedlejší místností, kde byli ve spojení se štábem v Oslu.
"Nemůžu si dovolit ztratit moc krve," řekl Anders Breivik.
"A už jsem ztratil půl litru." Tvrdil, že ztráta krve by mu mohla způsobit mdloby.
Byly obstarané náplasti. Zatímco mu náplasti přikládali, Anders Breivik přemýšlel, proč krvácel. Vzpomněl si, že se trefil do prstu, když zblízka střelil oběť do hlavy. Něco mu vlétlo do prstu a pak zase vyskočilo ven.
"Musel to být kousek lebky," řekl policistům v místnosti.
Řezná rána byla zaznamenaná jako 5 milimetrů dlouhá. Výslech mohl pokračovat.
Breivikovu starost o drobnou ránu na prstu, která se objevila jen několik minut poté, co připravil o život posledního ze 77 lidí, a pozoruhodnou necitlivost, by snad bylo možné přičíst tomu, že byl pod vlivem stimulantů a také omámený samotnými vraždami, a tak se dostal do stavu nereálnosti. Po letech nic nenasvědčuje tomu, že by se změnil. Když se první výslech chýlil ke konci, byl Breivik požádaný, aby se svlékl. Asne Seierstadová to popsala takto:
"Nakonec stál v místnosti plné uniformovaných mužů jen ve spodním prádle. Začal pózovat a snažil se vypadat jako macho. Teď tady byl pro to, aby se nechal vyfotit. Podíval se do fotoaparátu a vypnul hruď. Ruce měl sepnuté v jednom boku, zatímco držel tělo napnuté v klasické kulturistické póze, aby se mu svaly co nejvíc vyboulily. Policisté byli na okamžik bez sebe. V jiném prostředí, při jiném zločinu, by to možná bylo směšné, ale tady? Bylo to groteskní, bylo to prostě nepochopitelné. S kým to proboha měli tu čest?"
Soud
Šok v Norsku byl naprostý. Po druhé světové válce byl nejvážnějším politickým útokem v zemi takzvaný Hadeland Murders v roce 1981. Tehdy byli zavraždění 2 mladí muži, členové malého neonacistického podzemního hnutí, Norges Germanske Armé. Breivikův zločin byl radikálně odlišný. Televizní přenosy z místa činu byly chaotické. Novináři a moderátoři byli událostmi zasažení stejně jako lidé, se kterými dělali rozhovory. V jejich očích a řeči těla bylo možné číst nedůvěru, šok, zmatek. Obvyklá odtažitost, se kterou se zprávy podávají, vymizela. Po šoku prvních dnů a smutku následujících týdnů, se události 22. července 2011 uzavřely do sebe. Nejpozoruhodnějším aspektem 10týdenního soudního procesu, který se konal o rok později a při kterém jsme měli možnost poprvé nahlédnout do Breivikova nitra, byl jeho život i jeho okolí, který byl zdokumentovaný a analyzovaný. První den procesu se Anders Breivik přiznal, že aktivoval bombu před sídlem norské vlády v Oslu, která zabila 8 lidí, a že pak zabil 69 lidí, převážně mladistvých, v mládežnickém táboře Norské strany práce na ostrově Utöya. Uvedl ale, že byl neviný, protože jednal v sebeobraně při ochraně Norska před muslimy, a dodal, že neuznával norský soud. Druhý den Breivik přečetl šokující dokument o svých zločinech, který si předem připravil, a řekl, že by všechno udělal znovu.
V pozoruhodném okamžiku během soudního procesu Anders Breivik popsal, jak stál před skupinou mladých lidí, kteří byli seřazení u stěny chaty, a chystal se je zastřelit. Přišlo mu velmi zvláštní, že se nehýbali, neutíkali, ale jen tam stáli, protože nikdy v žádném filmu neviděl, že by se lidé takto chovali. Skutečně, pohyboval se po ostrově jako ve filmu nebo ve hře. Breivik vyprávěl své činy bez výrazu soudní síni a bez výrazu naslouchal výpovědím pozůstalých, i když všichni ostatní, soudci i novináři a nejbližší příbuzní, seděli a plakali. Jeho oběti pro něj stále zůstávaly obrazy. Věděl, co udělal, ale nedokázal si představit tu spoušť.
První soudem nařízený psychiatrický posudek dospěl k závěru, že Breivik trpěl paranoidní schizofrenií, ale druhý posudek diagnostikoval pouze disociální poruchu osobnosti a narcistické rysy. Soud rozhodl, že nebyl psychotický.
Co znamená hluboká událost?
Pozadí některých násilných událostí je organizované mnohem záhadněji, než by se mohlo na první pohled zdát. Před nějakou dobou jsem natočil pořad s názvem Psychologie deep state. V tomto pořadu jsem hovořil o činech, jako byl atentát na Johna Kennedyho, jako o něčem, co jsem nazval hlubokými událostmi, odvozeno od deep state. Událostmi zastřenými nebo zkreslenými v mainstreamových médiích, jejichž původ je záhadný, ale často souvisí se zpravodajskými rozvědkami. Připisuje se sice marginálním outsiderům, ale protínají se s velkými a mocnými, ale skrytými hlubokými silami, které mají moc a záměr ovlivnit dějiny. V poslední době, víc než kdy jindy, cítím potřebu, že bychom se měli pod tím vším sršením nepodstatných událostí, které kolem nás proletují jako kapky vodopádu, soustředit na podrobnou analýzu těchto zásadních hlubokých událostí komparativně, jako součást probíhajícího skrytého substrátu v takzvaně vyspělých společnostech. A měli bychom hlavně nastolit otázku, zda spolu klíčové hluboké události souvisejí. Chaos, který Anders Breivik vyvolal 22. července 2011, by nás měl při zpětném pohledu přinutit upřesnit definici hluboké události, abychom rozlišili mezi těmi, které jsou samy o sobě pouze nevyřešené nebo záhadné, a těmi, které se ukázaly být součástí větší systémové záhady zakotvené buď ve strukturách samotné společnosti, nebo v jejím stínovém podsvětí, případně v nějaké kombinaci obojího. Jak jsem prohlásil v některém z mých pořadů, nemyslitelné – že by se elementy uvnitř státu spolčily se zločinci, aby zabíjely nevinné civilisty – se v minulém století stalo nejen myslitelným, ale i běžným jevem. Musíme si ale přesně definovat, co hluboká událost, která ovlivní svět a posune ho na křižovatce určitým směrem, znamená. Je to jakýsi uzlový bod, na kterém se civilizace vždycky vyskytne v nějaký konkrétní okamžik v důsledku nahromadění systémových proměnných, které se v tomto jednom okamžiku spojí. Neexistují žádné důkazy, že by akce Unabombera Teda Kaczynského, nebo třeba 2 pokusy o atentát na někdejšího amerického prezidenta Geralda Forda, byly hlubokými událostmi v tomto smyslu. Za možnou hlubokou událost lze třeba považovat dosud nepochopený útok nervovým plynem v tokijském metru v roce 1995, který provedla skupina Óm šinrikjó. Útok na papeže Jana Pavla II. byl také bez pochyby hlubokou systémovou událostí, vzhledem k členství vraha v turecké skupině Šedí vlci, aktivistickém hnutí blízkém tureckému bezpečnostnímu aparátu, dnes známém jako turecký gizli devlet, neboli hluboký stát.
Gladio a hluboké události
Jako příklady systémových hlubokých událostí mohu uvést 2 spektakulární bombové útoky v Itálii. Bombový útok na milánském náměstí Piazza Fontana a souběžný bombový útok v Římě v roce 1969. Ty byly původně připsané marginálním levicovým anarchistům, ale nakonec se ukázalo, že šlo o útoky pod falešnou vlajkou, které v rámci strategie napětí zorganizovali pravicoví neofašisté uvnitř italské vojenské zpravodajské služby SISMI, kterým dala zelenou složka CIA. Od té doby italský premiér potvrdil, že paralelní zpravodajská struktura zodpovědná za tyto bombové útoky v Itálii, byla součástí sítě Gladio, která, jak už dnes víme, byla původně organizovaná aliancí NATO jako potenciální odpor v případě sovětské okupace západní Evropy. Navíc, slovy italské parlamentní komise:
"Tyto masakry, tyto bomby, tyto vojenské akce byly organizované nebo podporované lidmi napojenými na americké struktury."
V jedné zemi za druhou se sítě Gladio brzy zvrhly v aktivistické protidemokratické buňky s napojením na zpravodajské služby. Bylo prokázané, že stály i za dalšími násilnými činy, včetně akcí Šedých vlků v Turecku a masakrů v Brabantu mezi lety 1983 až 85 v Belgii. Ani to není dávná historie. V listopadu 1990 italský premiér Andreotti odhalil, že Itálie se, spolu s Francií a dalšími zeměmi NATO, sešla na tajné schůzce NATO Gladio, právě měsíc předtím – tedy po pádu Berlínské zdi.
Otázky kolem 22. července 2011
Tato přetrvávající přítomnost sítí Gladio v celé Evropě, včetně Norska, vyvolává zásadní otázku. Byl Breivikův 22. červenec 2011 systémovou hlubokou událostí, nebo alespoň možnou hlubokou událostí? Když jsem nad touto otázkou několik týdnů shromažďoval informace a prokutával světová média, jsem dospěl k těmto závěrům, které budu samozřejmě jednotlivě rozebírat následně:
Zaprvé: Breivik s největší pravděpodobností nejednal sám, navzdory mnohým oficiálním zprávám. Prokurátoři a policie totiž uvedli, že si byli poměrně jistí, že Breivik je naplánoval a spáchal sám.
Zadruhé: Breivikovy společníky bychom pravděpodobně měli hledat spíše ve skupinách mobilizovaných mimo stát a proti státu, než ve strukturách státu samotného.
Zatřetí: Útok 22. července 2011 pravděpodobně nebyl tradiční operací pod falešnou vlajkou. Prostředí Breivikových spolupracovníků bylo skutečně pravděpodobně to, na které bez obvinění poukazoval údajný Breivikův manifest a video.
Začtvrté: Motivem této akce mohlo být maximalizovat publicitu politického poselství jedné konkrétní skupiny z tohoto prostředí – euronacionalistické skupiny Templářští rytíři bývalého neonacisty, který se stal protidžihádistickým publicistou – Nicka Gregera. Nicku Gregerovi se budu věnovat také ve speciální kapitole.
Zapáté: Za protidžihádistickou ideologií Breivikových a Gregerových Templářů bychom měli hledat vazby jejich proklamovaných hrdinů a kontaktů na obchod se zbraněmi a drogami. Zejména srbského mafiána a veterána Červených baretů, Milorada Ulemka.
Zašesté: Zvláště zajímavé byly kriminální vazby mezi obchodníkem s drogami Miloradem Ulemkem, a možná i Andersem Breivikem a ruskou společností Far West, která obchodovala se zbraněmi a drogami. Tato skupina byla totiž už dříve zapojená do operací v zájmu systémové destabilizace. Podle některých prý i do 11. září 2001.
Zasedmé: Zapojení této ruské společnosti Far West bývalých sovětských důstojníků do systémové destabilizace pravděpodobně nebylo motivované pouze jí samotnou, ale mělo ochranu, ne-li podněty, od spojení společnosti Far West s tím, co David Rothkopf ve své důležité knize nazval nelegálními stínovými elitami, které jsou součástí světové elitní supertřídy.
Zaosmé: Norský útok, stejně jako srovnatelné bombové útoky v Itálii a Turecku, tak znovu ilustroval shodu mezi temným kvadrantem systémové destabilizace (mohli bychom to také nazvat řízeným násilím pro vyvolávání napětí), a prostředím mezinárodního obchodu s drogami.
Co napsali jiní?
James Petras se zamýšlel nad tím, zda Breivikovy akce z 22. července 2011 nebyly součástí norské strategie napětí právě po vzoru útoku na milánském náměstí Piazza Fontana. Položil si, jak sám řekl, zřejmou otázku. Do jaké míry pronikla ideologie pravicového extremismu, tedy neofašismu, do policie a bezpečnostních složek, zejména do jejich vyšších pater? Podezříval tak extrémní zpoždění policie při příjezdu na ostrov Utöya. Podezření umocněné potvrzenými zprávami v norských zpravodajských médiích, že Anders Breivik během útoku na ostrově Utöya několikrát volal policii. Norský badatel Ola Tunander v reakci na to poznamenal, že norské bezpečnostní složky a policejní zdroje jsou menší, než by si cizinci mohli představovat:
"Norsko je malá země s relativně jednotnou mocenskou strukturou, kde se všichni navzájem znají a kde není tak zřetelné rozdělení na bezpečnostní složky a politickou elitu. Blízcí přátelé šéfa policie, například náměstek ministra zahraničí, byli mezi těmi, kteří měli na ostrově Utöya děti."
Tím se ale debata neuzavřela, spíše naopak. V Norsku totiž existovala také síť Gladio stay-behind Rocambole, která byla částečně financovaná a kontrolovaná aliancí NATO, CIA a britskou službou MI6. Rocambole byla také kontroverzní. V 50. letech minulého století vyvolalo tajnou kontroverzi zjištění Norska, že jeden Američan v norské centrále NATO špehoval vysoce postavené norské úředníky. Levicový šéf norské rozvědky, který tuto situaci odhalil a protestoval proti ní u NATO, Vilhelm Evang, byl později donucený k odchodu z funkce ostatními norskými bezpečnostními činiteli, což byl nepřímý důsledek tajného obvinění, které předal šéf kontrarozvědky CIA James Angleton. Norský bezpečnostní aparát tedy nebyl zcela homogenní a autonomní. Ať už byla fakta jakákoli, útok 22. července 2011, je třeba odlišit od klasické akce pod falešnou vlajkou, kterou provedly sítě Gladio stay-behind. Tradičně byl v takových případech určený pachatel spojovaný nikoli s pravicí, ale s levicí.
Klíč k útoku: Člověk nebo událost?
Anders Breivik byl jako člověk jedinečný. Hlásil se jak k filozofii amerického Unabombera Teda Kaczynského, tak k pravicovému protidžihádistickému prostředí. Událost 22. července 2011 je ale známější a má řadu rysů, které byly známé i z minulých hlubokých událostí.
Zaprvé: Legenda nebo doložená charakteristika pachatele.
Zadruhé: nastrčené stopy, často včetně videozáznamů vhodných pro propagaci legendy po události.
Zatřetí: zejména nastrčená autodokumentace, žánr, který se pohybuje v široké škále od historického deníku Lee Harveyho Oswalda až po manifest Unabombera Teda Kaczynského.
Začtvrté: osvědčený modus operandi pro masový bombový útok.
Slovo "legenda" představuje umělecký termín ze světa zpravodajských služeb, který znamená mýtus vytvořený kolem určité osoby, obvykle s cílem zakrýt její skutečné záměry nebo loajalitu. Především v následujících minutách nechci naznačit, že mýtus lze odmítnout jako cynický artefakt. Zdá se totiž jasné, že autor manifestu z videa, ať už Anders Breivik sám, nebo někdo jiný, vědomě vytvářel mýtus o křížovém tažení proti islámu, kterému upřímně věřil.
Dovolte mi, abych na chvíli odbočil jako člověk, který věří ve skutečnou, ryzí a autentickou demokracii, nikoli směšnou parodii na demokracii dnes. Rozsáhlé rozhořčení Breivika a bezpočtu dalších nad multikulturalismem vnímám jako závažný jev hodný soucitného pochopení. Technologie a globalizace, stejně tak v Rusku a Číně jako na Západě, vytvářejí všude, od Thajska přes Tibet až po Francii, problémy pro přežití a zdraví původních domovských kultur a národů, pro které je obtížné vidět krátkodobá řešení. Jednou z reakcí, kterou paradoxně sdíleli euronacionalističtí křižáci, jako je Anders Breivik, a také jejich džihádističtí odpůrci, byla inklinace ke křižáckému džihádistickému násilí. Sekulární anarchista, Unabomber Ted Kaczynsky, kterého Anders Breivik citoval, ale ukázal jinou verzi této reakce. Olivier Roy a další citlivě analyzovali přitažlivost salafistického džihádu pro mladé muslimy v Evropě s krizí identity způsobenou jejich odcizením od různě vzdálených kultur jejich předků, stejně jako od západní kultury, ve které jsou marginalizovaní. Je třeba se zabývat také krizí identity těch, kteří vidí, že jejich tradiční monokultury jsou v Norsku, stejně jako kdekoli jinde, zpochybňované rychlými kulturními změnami, o kterých se nedostatečně diskutuje, natož aby byly řízené. Vezměme si za příklad Švýcarsko, zemi, která se po staletí naučila žít se 4 různými jazyky a 2 verzemi křesťanství, které proti sobě kdysi tvrdě válčily. Tato kulturní vyspělost neumožňuje Švýcarům snadno se vypořádat s novými přistěhovalci, kteří chtějí v jejich středu zakládat nejen mešity, ale i šaríu.
K prozkoumání ohlasů Breivikova mýtu by bylo zapotřebí mnohem delšího eseje, než je tento. Ale dnešním tématem je 22. červenec, nikoli Anders Breivik jako člověk.
Závěr
To je pro dnešek všechno k prvnímu dílu o Andersi Breivikovi, co uslyšíte v díle druhém? Podívám se na až zarážející stopy zasazené pro Breivikovu mediální legendu do jeho 1500stránkového manifestu i 12minutového videa, které umístil na Youtube před tím, než vyrazil na útok. Video totiž naznačuje, že Breivik skutečně nejednal sám. Potom se podívám velmi podrobně na modus operandi jeho útoku. Právě tento modus operandi nesl velmi významné stopy s oklahomským atentátem v Americe v roce 1995, ale i některých osob s vazbami na al-Kájdu. Na první pohled se to může zdát přepečené, navíc s přihlédnutím k jeho boji proti Muslimům, ovšem počkejme si na druhé pokračování, ve kterém se dozvíme zajímavé informace o těchto vazbách. Zamyslím se také nad tím, zda Breivikův útok nepředstavoval trvalou strategii režimu pro zvyšování napětí ve společnosti. Proč? Jednak pro účely ospravedlnění dalších a dalších zákonů na trvalé digitální sledování, kamery, odposlechy a dohled nad obyvateli v rámci totální kontroly pod rafinovanou zástěrkou bezpečnosti, a jednak pro zvyšování vojenských rozpočtů. Vláda přece musí investovat do bezpečnostních složek, policie a armády, když se nám tu může potulovat mnoho Breiviků, a dalších atentátníků. Vládám se tak bude snázeji schvalovat stále vyšší a vyšší rozpočty na armádu. Podívám se také na Breivikovy finance, které také naznačují, že nejednal sám. Na jeho účtě mu přistály zajímavé částky, a to nejen v rámci jeho offshorového podnikání s vysokoškolskými diplomy v rámci společnosti City Group. Podívám se také na Breivikovo napojení na podsvětí, konkrétně jeho cestu do Libérie v roce 2002, setkání se srbským velitelem tajné policie Radomilem Ulemkou, nebo neonacistou z Německa, šíleným Nickem Gregerem. Prozkoumám také další vazby na srbské a ruské podsvětí v rámci obchodu se zbraněmi a ruskou společnost Far West, kterou založili bývalí vysocí důstojníci sovětské armády, a která představovala takzvanou střechu pro devadesátková rabování. Tato ruská Far West ale také hrála roli v těchto destabilizačních snahách na západě. Podívám se také na templářské rytíře, konkrétně Řád 777, ke kterému se Breivik hlásil, kdo za ním stál. Podívám se ale hlavně na to, kdo stál a stojí za systémovou destabilizací na západě v rámci trvalé strategie zvyšování napětí ve společnosti. To bude tvořit jakýsi pomyslný vrchol pyramidy hodnocení a analýzy Breivikovy kauzy v širší perspektivě.