Pořad se zaměřuje na téma vybělené historie, která se týká zkreslování faktů a neobjektivního pohledu na historii v určitých zemích. Konkrétně se pořad věnuje Panamě, Haiti a Guatemale a ukazuje, jakým způsobem se americká historie prezentovala jako nadřazená nad ostatními kulturami. Pořad také ukazuje, jak se to projevilo v různých aspektech společnosti, jako například v otázce otroctví a dětské práce v Americe. Pořad se ptá, zda jsme se v dnešní digitální době vrátili do doby digitálního otroctví a jak tento problém ovlivňuje současnou populaci. Celkově se jedná o kritickou reflexi historie a jejích dopadů na dnešní společnost.
Úvod
Než se vypravíme k druhému dílu, stručně si shrňme, co jsme slyšeli v první epizodě. Podívali jsme se do divokých časů Ameriky druhé poloviny 19. století, kdy ve Spojených státech bujely obrovské podvody, krádeže vlastnictví, plagiátorství a pirátství. Pak jsem se zaměřil na fenomén kolonizace práce a otroctví, a na to, jak demokracie ve skutečnosti vytváří bohaté elity, nikoli bohaté národy. Bohatý národ nelze ze samotné podstaty odvozovat od objemu peněz jednoho procenta elit, ale od životní úrovně většiny národa. Kapitalismus koncentruje majetky do úzké elity, ale rozhodně peníze nejsou rovnoměrněji rozdistribuované napříč většinou lidí. Pojďme se ale podívat na další zajímavé kapitoly.
Vybělená historie – Panama
Jedním z důležitých příkladů "práva Američanů na neomezený přístup" je Panama, malá země na přechodu ze Střední do Jižní Ameriky, kde se kontinentální spojnice stává širokou pouze asi 50 km a kde se nachází Panamský průplav, který umožňuje přechod mezi Atlantickým a Tichým oceánem bez nutnosti absolvovat dlouhou a nebezpečnou plavbu kolem jižního cípu Jižní Ameriky. Jen málo Američanů zřejmě ví, že Panama se stala samostatným státem teprve relativně nedávno, že vždycky byla panamskou provincií Kolumbie. Zhruba před 100 lety chtěla americká vláda vybudovat přes úzký průliv dopravní průplav, ale Kolumbie tento návrh odmítla, když Spojené státy požadovaly, aby průplav a okolní území patřily výhradně Americe, jako svrchovaná americká půda na věčné časy. Prezident Franklin Delano Roosevelt tedy vyslal americkou armádu, "osvobodil" průliv, vyhlásil novou zemi jménem Panama, jmenoval poslušného místního prezidenta a převzal vlastnictví své nové "země".
Po velmi dlouhou dobu bylo téměř nemožné dozvědět se skutečnou pravdu o vzniku Panamy a příběhu průplavu. Americké historické texty se nadšeně chlubily americkou vynalézavostí a zdatností při budování průplavu, ale nikde se nezmiňovaly o vojenské agresi a únosu země. Typický americký historický text nám bez dalších podrobností říká, cituji: "V roce 1903 si Spojené státy smlouvou zajistily právo vybudovat průplav přes Panamu".
Při opakovaných příležitostech, kdy Kolumbie vyslala vojáky při neúspěšných pokusech o osvobození své provincie, uvádějí americké učebnice dějepisu, a dokonce i webové stránky americké vlády, tyto události jako "potlačení místního povstání" nebo někdy jako "ochranu amerických zájmů". Jedna americká univerzitní učebnice dějepisu tvrdí, že Spojené státy vyslaly do Panamy vojáky, aby "zprostředkovali spor o hranice". Přitom spor samozřejmě spočíval v tom, že žádné hranice neexistovaly, že Panama byla prostě provincií Kolumbie. Nová" panamská ústava dávala Spojeným státům právo "zasáhnout v kterékoli části Panamy, aby obnovily veřejný mír a ústavní pořádek", a Spojené státy tak učinily při mnoha příležitostech, zpravidla aby zajistily příznivý výsledek panamských "demokratických" voleb. Několik panamských prezidentů nebo kandidátů "nečekaně zemřelo" během volební kampaně, a více než jednou musela americká armáda zasáhnout, aby ochránila svého dosazeného loutkového prezidenta před lynčováním rozzuřeným davem.
Průplav byl samozřejmě z ekonomického a vojenského hlediska stejně výhodný, jak Američané doufali. Ušetřil americkým lodím nespočet miliard dolarů na dodatečných nákladech na palivo a přinesl americké pokladně stovky miliard dolarů na tranzitních poplatcích. Průplav poskytl také obrovské politické výhody, protože umožnil americké armádě snadnější přístup k oběma oceánům a Američané mohli kontrolovat přístup vojenských a obchodních plavidel jiných států, čímž se stal ceněným nástrojem amerického imperialismu k vynucování podřízenosti a poslušnosti. Většina obyvatel Západu má představu Panamského průplavu jako jakési nestranné dopravní cesty, která je k dispozici všem světovým lodním dopravcům, ale to nikdy nebyla pravda. Spojené státy opakovaně využívaly průplav jako nástroj vyjednávání o podřízení se impériu a k vlastnímu vojenskému a obchodnímu prospěchu. Americká vojenská plavidla průplavem pravidelně proplouvají, ale umí si svět představit, že totéž dělají ruská plavidla nebo že íránská loď, pokud jí vůbec bude umožněný průjezd, zaplatí stejný tranzitní poplatek jako americká loď? Ve skutečnosti bylo jedním z hlavních nástrojů, jimiž Spojené státy vyprovokovaly Japonsko k útoku na flotilu v Pearl Harboru, uzavření průplavu pro veškerou japonskou lodní dopravu a pro všechna plavidla, zejména ta, která převážela ropu a směřovala do Japonska. Když k tomu připočteme finanční zisky a obrovské politické a vojenské výhody, hodnota Panamského průplavu pro vzestup Ameriky byla nedocenitelná.
Nové americké imperiální území Panama mělo i další využití, které nebylo široce propagované a které zůstalo neznámé po mnoho desetiletí. Jedním z nich bylo, že se Panama stala místem největšího a nejznámějšího teroristického a mučícího výcvikového zařízení na světě, slavné "Školy Ameriky" provozované Spojenými státy, kde CIA a americká armáda instruovala a cvičila téměř všechny brutální diktátory a teroristické vlády světa ve všech jemných uměních mučení, teroristických činech, sabotážích, revolucích a potlačování civilního obyvatelstva. Panama byla také využívaná jako základna pro nezákonné invaze do dalších zemí Střední a Jižní Ameriky a také CIA pro své aktivity v oblasti politické destabilizace dalších zemí v regionu. Vzhledem k poloze Panamy a její kontrole ze strany Spojených států měla Panama pro CIA také neocenitelnou hodnotu pro její mezinárodní operace v oblasti obchodu s narkotiky. Jen aby to nezůstalo nevyřčené, panamskému obyvatelstvu ani ekonomice z toho neplynul téměř žádný prospěch. Panamský podíl na příjmech z průplavu byl mizivý a panamským podnikům bylo výslovně zakázané poskytovat služby zóně průplavu nebo lodím proplouvajícím zónou. Místní obyvatelstvo vždycky trpce neslo a dodnes nese americkou přítomnost a kontrolu. Země opakovaně zažila nepokoje a masivní občanské nepokoje způsobené americkou arogancí a otevřenou kontrolou voleb, kdy se místní obyvatelé opakovaně bouřili, aby svrhli "prezidenta" dosazeného Amerikou. Wikipedie nám říká, že "úředníci Spojených států dohlíželi na volby na žádost dosavadních vlád". Aha. Ale to není místní verze.
Pokud jde o související události, málokdo ví o takzvaných "dohodách o finanční ochraně", které americká vláda – na popud bankéřů z FEDu – násilím vnutila mnoha národům v Americe, dohodách, podle kterých americké banky "spravovaly" hotovost a finance těchto menších národů, vždycky k velkému prospěchu bankéřů a ke škodě obětí. Například v případě Panamy Spojené státy odmítly platit Panamě přímo roční nájemné za užívání pozemků souvisejících s Panamským průplavem. Místo toho předaly peníze bankéřům z J.P.Morgan, kteří měli tyto peníze investovat jménem Panamy, ale ti je investovali do newyorských nemovitostí, čímž za sto let vydělali miliardy, zatímco Panamě platili jen malý roční úrok. Většina zemí Střední a Jižní Ameriky podléhala těmto zvláštním americkým finančním smlouvám. Tyto finanční kontroly, tak běžně uvalované na chudší národy v Americe, poskytovaly Americe ohromnou politickou moc a obrovské finanční zisky a také žádoucí příjmovou nerovnost, protože finanční prostředky národa nemohly být uvolňované na sociální účely, čímž by se vyvolala nelibost Američanů. Jakýkoli z těchto národů, který by se pokusil o výdaje na sociální služby nebo rozvoj infrastruktury bez výslovného amerického souhlasu, by automaticky aktivoval "povinnost intervence" americké armády. Celkově zisky, které několik amerických bankéřů a elitních průmyslníků z těchto dohod získalo, byly po celé století astronomické. Po více než 100 let byl celý jižní kontinent považovaný za lukrativní, i když neochotné a problematické divizní centrum zisku amerických bankéřů a průmyslníků. To se děje dodnes. Rozvojové země, které od Světové banky získají půjčku na rozvoj infrastruktury ve výši 10 miliard dolarů, se těchto peněz možná nikdy nedotknou, protože nakonec budou vyplacené americkým nebo jiným západním firmám. Často tyto prostředky leží v americké bance a čekají na rozdělení, během kterého mohou pohodlně přinést obrovské zisky hedgeovému fondu nebo financovat pěknou bytovou výstavbu na Manhattanu. Kapitalisté nikdy nenechávají peníze ležet ladem, i když nejsou jejich.
Vybělená historie – Haiti
Ale to nebylo všechno. Abych použil jako příklad Haiti, Spojené státy se do jeho vnitřních záležitostí neustále vměšují už více než 100 let, svrhávají zvolené vlády a nahrazují je diktátory, šestkrát nebo sedmkrát Haiti napadly, aby se zmocnily státních příjmů jménem dnešní Citibank. Americká námořní pěchota nejednou vtrhla do země, vnikla do národní centrální banky a ukradla všechny peníze, včetně všech haitských zlatých vkladů. Když Haiti odmítlo předat své banky Citibank a své železnice americké společnosti, zahájily Spojené státy drtivou vojenskou invazi, během které přepsaly haitskou ústavu, předaly téměř veškerý průmysl americkým firmám, rozpustily armádu země a nahradily ji americkou vojenskou policií, povraždily desetitisíce civilistů a zotročily statisíce dalších, aby mohly postavit železnici, která by dopravovala haitské zdroje na americké lodě. Spojené státy po desetiletí řídily zemi jako vojenskou diktaturu a krutě potlačovaly veškerý místní odpor. Přitom zavedly naprostou informační blokádu, aby se žádné zprávy nedostaly ven. V amerických učebnicích dějepisu a propagandě americké vlády se uvádělo, že armáda tu byla pouze "k udržení pořádku během hrozícího povstání" a samozřejmě "k ochraně amerických zájmů". Malé Haiti a mnoho jemu podobných chudých zemí nesmírně přispělo k americkému bohatství.
Vybělená historie – Guatemala
CIA
zorganizovala svržení zvolené guatemalské vlády, aby dosadila Ríose Montta, dalšího patologického vraha financovaného
Amerikou, a podporovala ho během 40 let eskader smrti vycvičených a
sponzorovaných CIA. Ríos Montt se specializoval na mučení, zmizení, masové
popravy a nepředstavitelnou krutost, což mělo za následek více než 200000
obětí. Jednalo se o jednu z nejnehumánnějších akcí celého 20. století, kterou z
velké části sponzoroval americký prezident Ronald Reagan.
A nejen sponzoroval, ale i chválil. Ríos Montt se zúčastnil Reaganovy
prezidentské inaugurace a byl jedním z jeho dobrých přátel. Diktátor
podporovaný Amerikou ale předal prakticky celý svůj národ americkým bankéřům a
korporacím. Jen Rockefellerové v té době vlastnili více než 40 % obdělávané
půdy v Guatemale, stejně jako celou železniční síť a telegrafní systém a také
jediný přístav v zemi. Již dříve, když se Spojené státy připravovaly na invazi
do Guatemaly, byla řada plánovacích dokumentů předaná guatemalské vládě, která
je zveřejnila v médiích a požadovala od Ameriky vysvětlení. Ministerstvo
zahraničí samozřejmě prohlásilo, že tato obvinění jsou "směšná", a
dále dodalo, cituji: "Politikou Spojených států je nevměšovat
se do vnitřních záležitostí jiných národů. Tato politika byla opakovaně
potvrzená."
A časopis Time, vždycky vstřícný, tvrdil, že tyto dokumenty jsou jen ruským
spiknutím s cílem uvést Spojené státy do rozpaků. A pak CIA pokračovala ve
svých plánech, zavraždila prezidenta a svrhla vládu, jako by se nikdy nic
nestalo. Američany rozhodně není snadné uvést do rozpaků.
Další vybělené historie
Kromě toho, že Američané vyrabovali centrální banky Haiti, Portorika, Panamy, Guatemaly a několika dalších zemí v sousedství, vyrabovali i banky mnoha dalších států. Vidíme, že opět první, na co bankéři cílí, jsou centrální banky. Přesně o tom pojednával můj pořad Centrální banky jako trojské koně. Jako bych, jeden po druhém, sbíral korálky všech mých pořadů shromážděných do tohoto sedmidílného cyklu. Byla tu samozřejmě Kuba, která byla vypleněná více než jednou, a Filipíny po španělsko-americké válce a znovu během druhé světové války. Vítězi patří kořist. Totéž se stalo v Afghánistánu a Iráku, i když naše mainstreamová a korporátní média nás touto zprávou nechtěla deprimovat. A Libye, kde téměř první věcí, která se stala po Kaddáfího smrti, bylo uloupení 30 miliard dolarů ve zlatě z centrální banky, což byl jakýsi dar evropským bankovním rodinám ze strany libyjských povstalců, kteří si překvapivě založili vlastní centrální banku s Rothschildem v čele. Opět centrální banky, Libyi jsem podrobně probíral v mé libyjské trilogii, stejně jako Irák jsem podrobně analyzoval v trilogii Saddám Husajn. A měli jsme tu Ukrajinu, kde americký FED zbavil tuto zemi 20 miliard dolarů ve zlatých slitcích a převedl je do New Yorku "do úschovy", aby je už nikdy nikdo neviděl. Rusko bylo po rozpadu Sovětského svazu opět silně vydrancované, stejně jako většina ostatních zemí východní Evropy a nedávno i fragmenty Jugoslávie. Tu jsem rozebíral v mém nedávném pětidílném cyklu. Nepochybně existují i další, i když v těchto záležitostech není snadné získat dokumentaci a přiznání viny. Částky se vám možná nezdají velké, ale 30 miliard dolarů sem a 30 miliard dolarů tam, a brzy máme spoustu peněz.
Abychom ale neztratili to hlavní, všechny tyto státy v Jižní a Střední Americe byly vystavené víceméně stejným politickým, vojenským a finančním tlakům jako Panama, Haiti a Guatemala. Proto jsou dodnes, po více než 200 letech americké pomoci, chudé. Všechny tyto národy dohromady nesmírně přispěly do americké pokladny a k hromadění bohatství americké elity, což je historie nelidská a zavrženíhodná, která byla ze západních historických záznamů zcela vymazaná. Američané se to nikdy nedozvěděli a místní obyvatelstvo na to nikdy nezapomene. Není překvapením, že velká část světa dnes Spojené státy hořce nenávidí, ale Američané tuto stránku své země nikdy nevidí. Internet a americká PR mašinérie jsou totiž plné zářivé chvály na moc amerických společností, s výrazy jako "Americký měděný průmysl: Světlá budoucnost, slavná minulost". A tak dál. Tato "slavná minulost" ale spočívala ve znásilňování, drancování a plenění po více než 200 let, a samozřejmě pokračuje i dnes.
Otroctví
Žádný jiný národ v nedávné historii světa nevděčil za svůj ekonomický rozvoj žádnému faktoru tolik, jako Američané vděčí staletím neomezeného přísunu dělníků bez mzdy. Více než 100 milionů černých Afričanů, a ještě více milionů bílých Angličanů, Irů a Skotů, spolu s mnoha dalšími miliony Číňanů a Indů bylo uneseno a zotročeno americkými a židovskými otrokáři v rámci rozsáhlého obchodního podniku, který trval několik set let a jehož důsledky jsou dodnes velmi patrné v celé Americe. Otroctví nebylo záležitostí bohatých, kteří měli osobní služebnictvo. Šlo o zcela kapitalistický podnik, který byl uzákoněný za účelem maximalizace zisků vlastníků půdy, o legálně uzákoněnou formu nucené práce podpořenou americkou legislativou. Otroctví bylo pro americkou ekonomiku tak zásadní, že po velmi dlouhou dobu nebylo ve Spojených státech standardním ekonomickým měřítkem HDP, ale dolarová hodnota produkce na jednoho otroka. Americký jih by byl ve své době nejbohatší zemí světa, kdyby se měřilo podle jiných zemí.
Národ, který po stovky let nevyplácí mzdu osmdesáti procentům svých dělníků, zažije mnohem rychlejší hospodářský rozvoj a nepoměrně bohatší elitu, než by tomu bylo jinak. Tvrdit dnes Američanům, že rozvojové země budují své ekonomiky "na zádech svých dělníků", svědčí nejen o obrovské neznalosti, ale představuje i odporné pokrytectví. Vždyť přece právě Američané vybudovali svou ekonomickou nadvládu doslova na zádech otroků a chudých.
Dějiny otroctví byly chytře přepsané jako morální záležitost, ale jeho existence ve Spojených státech byla především ekonomická, nikoliv morální, a byla naprosto nezbytná pro rozvoj bohatství americké vládnoucí třídy. Finanční přínos otroctví pro osobní majetek amerických politiků, elit a bankéřů je nevyčíslitelný, stejně jako jeho podíl na finančním vzestupu Ameriky jako celku. Zisky, které plynuly z obchodu s otroky v Atlantiku, vedly přímo k vzestupu amerického průmyslového kapitalismu a celosvětového vykořisťovatelského systému amerického imperialismu. Na obou stranách Atlantiku to byly především obrovské zisky z obchodu s otroky, které vyvolaly a financovaly průmyslovou revoluci. Všudypřítomné otroctví bylo nejen nezbytné pro americký hospodářský rozvoj, ale bylo také nejdůležitějším ukazatelem filozofie a struktury západní formy kapitalismu a inherentního násilí tohoto systému. Nejeden autor poznamenal, že otroctví nejenže po stovky let pohánělo americkou ekonomiku, ale že "formovalo každý zásadní aspekt ekonomiky a politiky" Spojených států. Edward Baptist, na kterého ještě budu odkazovat níže, tak dobře uvedl, že to, co já nazývám "historií Photoshopu, kde se určité části vybělují a čistí", líčí velký hospodářský vzestup Ameriky v termínech "podnikatelů, kreativity, vynálezů", zatímco hořká pravda je, že byl téměř výhradně výsledkem otroctví, brutální kolonizace a rozsáhlého šíření organizovaného násilí proti slabším národům. V žádném případě nebyl hledáním svobody a příležitostí, ale peněz a zisku.
V současné žalobě karibských domorodců se tvrdí, že jen Velká Británie měla ze své účasti na obchodu s otroky prospěch ve výši 4 nebo 5 bilionů britských liber; prospěch nové Ameriky by byl mnohem větší. Žaloby budou do značné míry symbolické, protože odpovědné strany už odmítly – v podstatě z morálních a logických důvodů – jakoukoli naději na odškodnění. Britské ministerstvo zahraničí prohlásilo: "Nespatřujeme reparace jako řešení." Jaké překvapení. Francie se opírala o nesmyslnost výpočtu nákladů. Přitom logika zřejmě byla taková, že když to neumíme přesně spočítat, nebudeme se s výpočtem vůbec obtěžovat, čímž si ušetříme biliony dolarů. Nizozemská vláda byla taktičtější, neboť "vyjádřila hlubokou lítost nad historií otroctví a uznala tak křivdy z minulosti". V překladu: naše milá omluva je vše, co dostanete. Tito lidé ale mají důvod k obavám. Karibik má na těchto ziscích, nebo ztrátách, zdaleka nejmenší podíl, ale různí ekonomové a matematici se upřímně snažili odhadnout jejich skutečné ztráty, a i za konzervativních předpokladů konstatovali, že toto číslo je "tak astronomické, že je téměř bezvýznamné". A tato nesmyslná astronomická čísla jsou samozřejmě právě zisky pro hospodářský rozvoj Ameriky a Evropy, u kterých by tato čísla byla téměř nekonečně vyšší. Jeden americký profesor odhadl, že minimální finanční přínos pro elitní vládnoucí třídu ve Spojených státech by se pohyboval v mnoha desítkách bilionů, a to v dolarech z roku 1800 nebo 1850.
Vynikající knihou z poslední doby, která se do hloubky zabývá finančními aspekty otroctví, je kniha Edwarda Baptista "Nikdy nevyřčená polovina: Otroctví a vznik amerického kapitalismu". Edwardu Baptistovi se podařilo odhalit otroctví jako zásadní součást americké ekonomiky, a nikoli jako, jak kdosi napsal, "poznámku pod čarou k dominantnímu vyprávění o expanzi svobody". Ve skutečnosti se "svoboda" v této rovnici nikde nevyskytovala. Pomyslné "hledání svobody a příležitostí" osadníků bylo bezesporu nejzáludnější částí amerických dějin. Jak uvádí Edward Baptist, celý finanční průmysl Ameriky se vyvinul kolem ekonomiky otroctví. Bankéři vyvinuli generace nových finančních nástrojů, vytvořili finanční cenné papíry, jako jsou dluhopisy s otroky jako zástavou, a mnoho druhů úročených hypoték na otroky, které byly spojované a prodávané investorům podobně jako dnes hypotéky na domy. Tyto svazky finančních nástrojů, které využívaly zotročené lidi jako zástavu, se běžně používaly k získání peněz na nákup půdy nebo jiné investice a byly hojně prodávané bohatým investorům v Americe i v Evropě, a byly jednou z nejdostupnějších a nejoblíbenějších forem investic do cenných papírů.
Poté, co Rothschildové prosadili v americkém Kongresu zákon o založení soukromé centrální banky, se jejich "Bank of the United States" intenzivně podílela na využívání federálních fondů k financování obchodníků s otroky, což byl jeden z hlavních zdrojů akumulace bohatství banky. Byla to právě Rothschildy vlastněná Barings Bank, která financovala většinu obchodu s otroky, který vznikl v Evropě. Přitom Rothschildové a další bankéři a finančníci poskytli obrovský kapitál na financování tisíců lodí, statisíců otrokářských plaveb a nákupu desítek milionů otroků, kteří byli předmětem zástavy. Američtí otrokáři vlastnili největší fond zástav ve Spojených státech. Přitom tyto miliardy dolarů představovaly až 25 % veškerého bohatství Nového světa a, jak poznamenal Edward Baptist, "nejlikvidnější část tohoto bohatství díky efektivitě trhů obsluhovaných profesionálními obchodníky s otroky". A profesionálními bankéři. V té době pravděpodobně neexistoval na světě výnosnější obchod než obchod s otroky nebo financování obchodu s otroky.
Zde bych mohl udělat několik kroků zpět, nebo stranou, a doplnit tuto záležitost o historické souvislosti. Otrokářství nezačalo únosem černochů z Afriky, to byl vlastně až nedávný vývoj. Židovští obchodníci s otroky působili v Evropě už před 1000 lety a slovo otrok je ve skutečnosti odvozeno od slova "Slovan". Slave Slovan. Přitom křesťanští běloši ze střední a východní Evropy byli první skupinou lidí, kteří byli unášení a prodávaní, většinou do muslimských zemí, kde byly bílé ženy ceněné pro sex a vykastrovaní muži přinášeli velmi vysoké ceny jako eunuchové pro harémy. Většina Evropanů toto obchodování s bílými křesťany trpce nesla a často právě z tohoto důvodu, a také kvůli daňovému hospodaření a dalším nehoráznostem, byli Židé z různých evropských zemí tak často vystěhovávaní – a nikoliv kvůli "antisemitismu", jak se nám snaží namluvit populární vyprávění.
Když ale tyto praktiky zanikly, byli to právě evropští Židé v čele s Rothschildy, kteří založili Britskou východoindickou společnost, která byla ve své době největší korporací na světě a která vybudovala soukromou stálou armádu čítající přibližně milion mužů výhradně za účelem brutálního týrání indického obyvatelstva. K litanii zvěrstev, která tato skupina v Indii páchala, patřilo i zavedení otroctví v širokém měřítku, kdy byly miliony Indů zabavení a vyvezení jako otroci do celého světa, což se brzy přeneslo i do Číny. Rothschildové přišli s nápadem pěstovat v Indii opium jako způsob, jak odčerpat stříbro z Číny, a v té době byly rozsáhlé oblasti indického zemědělství přeměněné z potravin na opiový mák, což vedlo k přeměně obrovského počtu Indů na mrtvoly. Opium se pak dopravovalo do Číny, kde měl jiný Žid, David Sassoon, exkluzivní koncesi na opium udělenou samotnou královnou Viktorií. Není to všeobecně známé a budu se tím podrobně zabývat později, ale 150 let trvající parodie na opium v Číně byla výhradně židovským obchodem, který se dnes chytře svádí na Angličany. Tito obchodníci s drogami možná měli britské pasy, ale nebyli to Angličané.
Židovská encyklopedie z roku 1905 uvádí, že David Sassoon rozšířil obchod s opiem do Číny a Japonska a pověřil svých osm synů vedením různých velkých opiových burz v Číně. Židovská encyklopedie z roku 1944 uvádí, že "ve svém podnikání zaměstnával pouze Židy. Dovezl celé rodiny židovských spoluobčanů a dal jim práci." Sassoonovi nebyla jediná židovská rodina zapojená do obchodu. David Sassoon se o malou část Číny dělil s několika dalšími židovskými rodinami – Hartungovými, Hardoonovými, Kadoorskými, Arnoldovými, Abrahamovými, Ezrovými a Šalamounovými a dalšími.
Zajímavé bylo, že The Economist, což je beztak rozhodně nečestný a nedůvěryhodný list, napsal chvalozpěv na Východoindickou společnost s tématem "největší státní společnost" ze všech. Přitom jaksi zapomněl na totální drancování a ničení Indie, nekonečné masakry, opium, první velký drogový kartel na světě. V dějinách pravděpodobně neexistuje jediná organizace, která by měla na rukou tolik špíny a krve jako Britská východoindická společnost, a přesto se The Economist snažil tuto ohavnost glorifikovat. Příště nám budou tvrdit, že Cecil Rhodes byl mírumilovný muž a že búrské války se nevedly kvůli diamantům a zlatu, ale kvůli svobodě. Nick Robins ve svém článku o Britské východoindické společnosti napsal, cituji:
"Pro mnoho Indů to bylo drancování Společnosti, které nejprve deindustrializovalo jejich zemi a poté poskytlo finance, které podnítily vlastní průmyslovou revoluci v Británii. Ctihodná Východoindická společnost v podstatě založila Indii bohatou a zanechala ji chudou. Útěk Východoindické společnosti před zúčtováním umožňuje Britům pominout zdroj velké části jejich současného bohatství a umožňuje, aby se na přetrvávající chudobu Indie pohlíželo jako na produkt její kultury a klimatu", a nikoli jako na tragický výsledek nelidských dobrodružství malé skupiny krutých zahraničních dravců v honbě za ziskem. Knihy dějin Východoindické společnosti a její sesterské Nizozemské východoindické společnosti byly zavřené už velmi dávno, ale je třeba je znovu otevřít, aby svět mohl prozkoumat jejich obsah, který nepochybně dokumentuje jednu z nejdůkladněji zlých epizod v celé historii světa."
V té době byl David Sassoon uznávaný jako druhý nejbohatší Žid na světě po Rothschildovi, jehož jmění se v roce 1850 pohybovalo v řádu miliard. Na tomto místě je dobré vyvrátit takovou tu hloupou městskou legendu o lidech jako Bill Gates nebo Warren Buffett, kteří jsou nejbohatšími lidmi na světě. Rothschildové a Sassoonové byli multimiliardáři už před 175 lety a jejich jmění od té doby raketově vzrostlo; podle nejspolehlivějších odhadů má dnes každá z těchto a několika dalších evropských židovských rodin majetek v řádu bilionů. Rothschildové podle konzervativních odhadů kolem 25 nebo 30 bilionů. Wikipedie, která jako vždycky lže, nám říká, že Rothschildové byli kdysi bohatí, ale rozdělili toto bohatství mezi příliš mnoho svých dětí, takže rodina prakticky zchudla. To je nesmysl, protože jen jedna položka – několik bilionů amerického vládního dluhu vůči FEDu – skončí v kapsách majitelů FEDu – Rothschildů a několika jejich nejbližších přátel, kteří také ovládají centrální banky Německa, Anglie. Už jsme zase u těch centrálních bank, které jsem podrobně pokryl v pořadu Centrální banky jako trojské koně. Ve srovnání s evropskými židovskými bankovními rodinami jsou Bill Gates a Warren Buffett drobnými.
Po padesáti letech Sassoonovi a několik dalších židovských opiových rodin vlastnilo většinu Šanghaje i mnoho dalšího a hongkongský grandhotel Peninsula, který, jak se domnívám, stále vlastní rodina Kadoorie, byl financovaný z opiové hotovosti z pevniny. Důvodem, proč královna Viktorie odebrala Hongkong Číně, bylo to, že David Sassoon potřeboval distribuční základnu pro svou rozsáhlou opiovou franšízu. Stejně tak banka HSBC byla založena výhradně za účelem praní Sassoonových peněz z prodeje drog, na což se banka specializuje dodnes. Standardní vyprávění nám říká, že HSBC založil Skot Sir Thomas Sutherland, který chtěl banku fungující na "zdravých skotských bankovních principech", ale to je opět vybělený a vyčištěný historický Photoshop. HSBC byla vždycky židovskou bankou a David Sassoon byl předsedou představenstva od jejího založení.
Každopádně Rothschildovy otrokářské snahy v Indii se brzy přenesly do Číny a miliony Číňanů byly unesené a prodané do otroctví po celém světě, víceméně shodně s africkým obchodem do Nové Ameriky. V provincii Fujian bylo pro tento obchod s otroky unášeno tolik Číňanů, že to vyvolalo rozsáhlé a násilné povstání, které donutilo židovské otrokáře ustoupit a znovu zahájit únosy v Makau a Guangdongu. Teprve světová válka tuto praxi nakonec zmírnila.
Je ale třeba poznamenat, že celosvětový obchod s otroky byl téměř vždycky především židovským podnikáním. Nemusím zde pojednání obhajovat, ale nechť prozatím postačí, že mnoho desítek židovských historiků tato fakta obsáhle potvrdilo a velká část historických záznamů je nezpochybnitelná. V americkém obchodu s otroky neměli Židé nutně nebo vždycky monopol, ale rozhodně byli velmi významní a ve většině případů tvořili výraznou většinu. To platí nejen pro lodě, únosy, prodej a vlastnictví otroků, ale i pro financování a zajištění otroků zástavou, což je většinou zásluha vynalézavých židovských bankéřů na obou stranách Atlantiku.
Židovský historik Seymour Liebman napsal, cituji: "Obchod s [anglickými] otroky byl královským monopolem a Židé byli často jmenovaní zástupci Koruny při jejich prodeji. Byli největšími obchodníky s loděmi v celé karibské oblasti, kde byl lodní obchod převážně židovským podnikem…. Lodě byly nejen ve vlastnictví Židů, ale byly obsazené židovskými posádkami a pluly pod velením židovských kapitánů." Opět opakuji, tohle jsem neprohlásil já, ale napsal to židovský historik Seymour Liebman.
V padesátých letech 19. století získal židovský přistěhovalec Mayer Lehman od guvernéra jmenování faktickým ministrem bavlny, který měl na starosti a kontroloval celý bavlnářský průmysl v Alabamě, čímž získal také kontrolu nad všemi otroky ve státě. Mayer Lehman a jeho rodina získali díky obchodům s otroky a bavlnou tak obrovské bohatství, že se přestěhovali do New Yorku a založili investiční banku, hádejte jakou? Přece Lehman Brothers. A Lehman Brothers, stejně jako Union Banking Corporation v New Yorku šéfoval, kdo pak? Přece děda Prescott Bush, který spolupracoval s předními Nacisty, kteří si v této židovské bance ukládali své zlato a velké peníze. A pak věřme té báchorce, že Nacisté nenáviděli Židy. Bývá to stejně jako vždy. Základna pěšáků užitečných idiotů, Vehrmacht vojáci nebo SS policie atd. Židy jistě nenáviděla, ale přední Nacisté s nimi čile kšeftovali. Nacisté si ukládali peníze a zlato v židovské bance Lehman Brothers, Rockefellerův Standard Oil dodával obrovské zásoby ropy a kaučuku Němcům během celé Druhé světové války. Rockefeller podporoval Otto von Vohnsurera, nadřízeného Josefa Mengeleho, finančními granty. Všechno jsem to podrobně rozebíral v mém trojdílném pořadu Utajení démoni Nacismu. To je ta surová, autentická, nepřefiltrovaná, nevybělená a nepročištěná historie. Ne ty splašky, kterými nás krmí stoka architektů moci a jejich propagandistická mašinérie.
Podobných doložených příběhů s
otroky je celá řada. Židovská encyklopedie uvádí: "Bavlníkové plantáže v
mnoha částech Jihu byly zcela v rukou Židů." A Roberta
Feurlichtová ve své knize Osud Židů napsala, cituji: "Nejenže
Židé v nepoměrně větším počtu vlastnili otroky, obchodovali s otroky a dražili
je, ale když se tvořila hranice mezi rasami, stáli na straně bílých."
Židé se stali majiteli otroků, obchodníky s otroky a dražiteli otroků.
Opět, netvrdím to já, ale tvrdí to Roberta Feurlichtová v její knize Osud Židů.
Nejbáječnější je, že většinu toho, co uvádím, čerpám z knih psaných samotnými
Židy. Takže pokud se vynoří nějaký naivní trubka nebo prostoduchý blbeček,
který bude šermovat bláboly o antisemitismu, musí obvinit nejprve židovské
autory, které cituji.
Různí autoři si všímají toho, čemu říkám vybělený a vyčištěný historický Photoshop, kdy takzvaní "historici" kontaminují prostředí pohádkami o tom, že otroctví bylo ekonomicky neefektivní a ve skutečnosti šlo jen o to, že pár lidí mělo soukromé služebnictvo a bylo "pánem panství", nebo že obrovský nárůst sběru bavlny nebyl způsobený stále brutálnějším tlakem, který se na záda otroků nakládal, ale vznikem nových odrůd bavlny, které se sbíraly téměř samy. Někteří tvrdí, že otroctví bylo vlastně v opozici vůči kapitalismu a bylo vlastně druhem charity, která "zachránila otroky před jejich vlastním vrozeným barbarstvím". Edward Baptist napsal, že americká ekonomika byla zcela postavená na "nesčetných jednotlivých aktech individuální krutosti", a to je přesně tak. Řekl, cituji: "Myšlenka, že díky komodifikaci, utrpení a nucené práci Afroameričanů se Spojené státy staly mocnými a bohatými, není myšlenka, kterou by lidé nutně slyšeli rádi. Přesto je to pravda." Je to skutečně pravda.
Kimberly Palmerová napsala o Baptistově knize recenzi do Washington Times, ve které uvedla, cituji:
"Edward
Baptist rozebírá mýty, které si naše společnost vytvořila, aby se nám lépe žilo
s naší otrokářskou minulostí. Začíná největším mýtem ze všech, že otroctví bylo
nerentabilní, neefektivní a nakonec zanikne, protože se nedokáže přizpůsobit a
konkurovat industrializaci. Bohužel neexistuje absolutně žádný důkaz, že by
bylo neefektivní nebo že by vymíralo. Naopak, levná a snadno dostupná ukradená
půda a snadné úvěry díky kreativním finančním nástrojům v kombinaci s otrockou
prací, kterou zákony umožňovaly, podporovaly a chránily, vedly k rozmachu
produkce bavlny, který do roku 1860 nevykazoval žádné známky zpomalení. V roce
1860 poskytovaly jižanské tábory otroků 88 % bavlny používané v britských
bavlnářských továrnách. Bavlna se stala obchodní komoditou číslo jedna celého
světa. Podporovala průmyslovou revoluci a živila nejen britské bavlnářské
továrny, ale také továrny ve městech, jako byl Lowell ve státě Massachusetts.
Továrny na bavlnu v Lowellu byly vybudované ze zisků, které plynuly z neplacené
práce Afroameričanů v otrockých pracovních táborech. Podíl bavlny na celkovém
americkém vývozu se ze 14 % v roce 1802 zvýšil na 61 % v roce 1860. Podíl Spojených
států na celosvětovém trhu s bavlnou se vyšplhal z jednoho procenta v roce 1801
na 66 procent v roce 1860."
Dodal bych, že tento nárůst podílu na světovém trhu z nuly na dvě třetiny byl
zcela způsobený efektem Sama Waltona, zakladatele a
šéfa Wal-Martu: "Nic jim nezaplaťte a
ovládněte svět."
Sám Edward Baptist v článku v Salonu napsal, že – cituji:
"Stále lžeme o otroctví a pravdě o tom, jak byly americká ekonomika a moc vybudované na nucené migraci a mučení. Po všech těch desetiletích jsou naše učebnice dějepisu plné mýtů a nepravd. Je čas na skutečné zúčtování. Historici generace Woodrowa Wilsona vtiskli pečeť akademického bádání myšlence, že otroctví bylo oddělené od velkých ekonomických a sociálních proměn západního světa v devatenáctém století. Především historici sjednoceného bělošského národa trvali na tom, že otroctví bylo předmoderní institucí, která se neangažovala v honbě za ziskem. Z tohoto pohledu vyplývá, že otroctví a zotročení Afroameričané měli jen malý dlouhodobý vliv na vzestup Spojených států během devatenáctého století, tedy v období, kdy se tento národ stal z nevýznamného evropského obchodního partnera největší světovou ekonomikou.
Nejhorší na otroctví jako zkušenosti bylo to, že zotročeným Afroameričanům upíralo liberální práva a liberální subjektivitu moderních občanů. Tyto věci dělalo jako samozřejmost a jako nespravedlnost se toto odepření řadí k největším v moderních dějinách. Otroctví ale také zabíjelo lidi, a to ve velkém počtu. Těm, kteří přežili, ukradlo všechno. Ale masivní a kruté inženýrství, které bylo zapotřebí k tomu, aby se milion lidí vytrhlo ze svých domovů, brutálně je vyhnalo na nová, nemocemi prolezlá místa a donutilo je žít v hrůze a hladu při neustálém budování a obnovování říše produkující zboží – to zaniklo v příběhu o otroctví, které se údajně nezaměřovalo primárně na produkci zisku, ale na udržení svého statusu kvazifeudální elity, nebo na produkci moderních představ o rase s cílem udržet jednotu bílých a moc elity. A jakmile bylo násilí otroctví minimalizované, mohl se ozvat jiný hlas, který našeptával, že Afroameričanům byla před emancipací i po ní upíraná občanská práva, protože za ně nechtěli bojovat."
V magazínu Counterpunch napsal Ron Jacobs31. prosince 2015 v článku recenzi na knihu The American Slave Coast (Americké otrocké pobřeží) od Neda a Constance Subletteových, která podle něj "popisuje národ založený na genocidě a udržovaný ekonomikou založenou téměř výhradně na obchodu s otroky". Ron Jacobs napsal, cituji:
"Americké dějiny jsou nasáklé krví. A co je důležitější, žádný jiný národ než Amerika nezaložil svou ekonomiku na nákupu, prodeji a chovu lidských bytostí. Rozhodnutí, která vedla k tomuto způsobu fungování, byla prosycená rasismem a založená na chamtivosti. Určujícím znakem ale byla honba za ziskem. Na významné právní předpisy se pohlíželo prizmatem toho, jak ovlivní lidský kapitál, který otrokáři drželi."
Kniha je více než jen pojednáním o ekonomice amerického otrokářství. Je také katalogem brutality, znásilňování, sexuálního zneužívání, únosů a mnoha dalších hrůz spojených s otroctvím. Neexistovali humánní otrokáři; samotný akt vlastnictví jiné lidské bytosti je nelidský. Struktura otroctví vybudovaná ve Spojených státech, struktura, která záměrně chovala lidi, aby je prodávala za jejich pracovní sílu v situaci, o které doufala, že bude trvalá, se vymyká všem definicím nehumánnosti. Jednou ze skutečností, kterou tato kniha objasňuje, je, že každý, kdo se ve Spojených státech podílel na finančních trzích nebo mezistátním obchodu, byl také zapojený do odvětví vlastnictví, chovu a obchodu s otroky. Vzhledem k ústřednímu postavení otrokářského systému v americké ekonomice nebylo prakticky možné se takové spoluúčasti vyhnout. Vskutku, přinejmenším několik dnešních bohatých lidí původně stojí na nákupu a prodeji lidských bytostí.
Díky médiím, takzvaným historikům a ochotnému spolčení vydavatelů historických knih většina Američanů podíl otroků v Americe silně podceňuje. Ve všech amerických státech tvořili otroci nejméně 25 % obyvatelstva a v mnoha státech více než 60 %. Vysoký počet bílých a domorodých otroků jako by nebyl v mnoha studiích započítaný – nebo byl vědomě vyloučený. Vzhledem k tomu, že bílé ženy byly zřídkakdy zaměstnané mimo domov, a že všichni otroci včetně dětí byli nuceně nasazení, tvořili by v mnoha státech převážnou část pracujícího obyvatelstva. Osmnáctihodinová pracovní zátěž a kruté zacházení často vedly k tomu, že se otroci dožívali jen pěti až deseti let, ale otroky, zejména bílé, bylo možné levně nahradit a otrokyně a ženy byly pravidelně od 10 nebo 12 let násilně oplodňované, aby každá z nich zplodila alespoň několik dětí, které se také stávaly otroky, čímž se bez dalších nákladů zvyšovala pracovní síla.
K tvorbě amerického bohatství nepřispívalo pouze černošské otroctví; existoval také značný obchod jak s bílými otroky, především irskými, kteří byli dopravovaní do Spojených států, tak s americkými domorodci, kteří byli zotročovaní osadníky a zároveň byli jako otroci dopravovaní do Evropy. Kromě toho existovaly miliony Číňanů a Indiánů, které stejní obchodníci s otroky unášeli a prodávali jako otroky po celé Americe a Latinské Americe. Pravdou je, že téměř okamžitě po objevení Nového světa začali Kolumbus a další židovští obchodníci s otroky chytat a posílat velké množství domorodců na evropské trhy s otroky. Americké učebnice dějepisu tuto informaci vynechávají, protože je v rozporu s disneyovským vyprávěním o Americe podobné Bambimu, kterou obývá obrovská migrace utlačovaných národů, hledajících svobodu a příležitosti. Američtí historikové a vláda Spojených států stále neústupně odmítají čelit kruté pravdě o finančním přínosu otroctví pro bílou elitu obyvatelstva a pro hospodářský rozvoj národa.
Propagandistická mašinérie nám tvrdí, že Spojené státy byly kolonií, která byla založená na principech náboženské svobody a tolerance. V moderních amerických dějinách ale bylo otroctví zcela jasně spojené s americkou snahou o ekonomickou, politickou a kulturní nadřazenost. Už první lodě, které připlouvaly do Ameriky už v roce 1500, převážely otroky pro místní trh. Mnozí historici odhadují, že bylo uneseno a do Spojených států převezeno nejméně 20 milionů Afričanů pro místní trh s otroky, a když vezmeme v úvahu obecně přijímaný údaj, že jen asi 10 % unesených černochů přežilo a skutečně dorazilo do Ameriky, představuje to možná 200 milionů zabitých. Morální hodnoty, které vedly k obchodu s otroky, kolonizaci a imperialismu, byly v židovsko-křesťanské psychice natolik zakořeněné, že se v podstatě nezměnily po celá staletí, a v žádném případě nezmizely dodnes.
Otroctví bylo údajně zrušené koncem šedesátých let 19. století, ale pokračovalo v jiných formách, a dalších 100 let existoval obrovský odpor proti černochům, který vyústil v terorismus, věšení a nespočet zákonů, které měly zabránit hospodářské a politické konkurenci černochů. Americké otroctví bylo založené na rigidním náboženském smyslu pro hierarchii společenských tříd. Téměř polovina rodin na americkém jihu vlastnila otroky, a jejich ekonomické, politické a společenské postavení záviselo na vlastnictví otroků. Většina z nich se rigidně řídila tvrdými formami judaismu nebo evangelického křesťanství, a svou účast na otroctví ospravedlňovala nejasnými a nepravdivými odkazy na biblické příběhy, zejména na židovské a křesťanské teorie o základní podřadnosti černochů, a tvrzením, že všechny velké minulé civilizace se zabývaly otroctvím. Mnozí se také snažili vnutit otrokům své pokřivené verze náboženství, jako prostředek kontroly populace.
Podle jednoho historika byli
černoši "věšení, upalovaní, bití, mučení, vraždění, bičovaní, rozsekávaní
lidskými řezníky, kteří otroky při nejnepatrnějších příležitostech otřesným
způsobem řezali a mrzačili a vůbec s nimi v každém ohledu zacházeli jako s
brutálními zvířaty". Do sudu "zatloukali hřebíky tak, že hrot hřebíku
jen vyčníval z vnitřku sudu. Pak do sudu posadili otroka, přibili víko a
kutáleli ho z velmi dlouhého a strmého kopce." Majitelé otroků je ubíjeli
k smrti bičem, dokud z nich nebyla jen jedna masa krve a syrového masa, a
nemysleli si o tom nic víc než o zabití psa. Jeden z autorů citoval z osobního
deníku muže jménem Thomas Thistlewood, který byl
dozorcem na plantážích ve Spojených státech a který popisuje, jak jeho otroky
bili a pak jim do úst cpali výkaly a moč. Jeden z otrokářů řekl návštěvníkovi,
cituji: "Někteří černoši jsou rozhodnutí, že se nikdy
nenechají bičovat bílým mužem, a budou se vám bránit, když se o to pokusíte; v
takovém případě je samozřejmě musíte zabít."
Fyzické a sexuální zneužívání otroků bylo všeobecně přijímané a
provádělo se otevřeně. Otrokyně byly pravidelně znásilňované svými pány a
nabízené jako pohoštění pro navštěvující přátele. Fergus
Bordewich v článku pro Wall Street Journal napsal, cituji: "Přestože naprostá většina "lidského inventáře"
společnosti měla skončit na bavlníkových polích, mnoho žen, zejména
atraktivních mulatek, bylo určeno k prostituci. V jednom z několika dopisů,
které pan Baptist cituje, jeden z vedoucích partnerů společnosti věcně
naznačuje, že dvě ženy, které nedávno koupil, "by se mohly brzy vyplatit
tím, že by udržovaly nevěstinec výhradně ve prospěch koncernu a jeho
spřízněných agentů".
Z příběhů o nesmírné a bezcitné krutosti, kterou bílí Američané páchali na svých černých otrocích, by se člověk zkroutil hrůzou nad nelidskou surovostí toho všeho, ale Američané byli tak účinně zahlcení mýtem a ideologií, že tvrdošíjně trvají na tom, že jejich země byla založená na křesťanských hodnotách, na svobodě a lidských právech. Americká kongresmanka Michele Bachmanová přišla s neuvěřitelně hloupým tvrzením, že otroctví černochů nebylo tak špatné, protože dávalo dětem možnost vyrůstat v "rodinném prostředí". Přitom pohodlně ignorovala fakta, že za prvé: Rozdělení rodiny bylo neodmyslitelnou součástí otroctví, a za druhé: Otroci se nesměli ženit, takže potomci černošských žen byli zpravidla výsledkem znásilnění bílými pány. To není zrovna rodinné prostředí, Michelle, ale díky za příspěvek.
Američané vám budou tvrdit, že třináctý dodatek americké ústavy postavil národ na nový morálně-právní kurz tím, že postavil otroctví mimo zákon, ale toto tvrzení je nepravdivé. Otroctví nebylo v Americe nikdy zrušené. Třináctý dodatek jasně říká, že otroctví a nedobrovolné nevolnictví jsou přípustné "jako trest za zločiny", a tím je řečeno vše. Po tomto dodatku pokračovalo ve Spojených státech otroctví jako dříve, ale s pozměněnou strukturou. Předtím byli černoši, běloši a domorodí indiáni vlastněni svými pány, po tomto dodatku to byli svobodní zločinci, kteří byli trestaní za zločiny. Jediným užitečným rozdílem byla změna názvu. Ihned po udělení "svobody" otrokům byli ti samí otroci shromáždění jako zločinci a umístění do nového národního systému pronájmu trestanců, kde s nimi bylo zacházeno stejně špatně jako předtím. Okamžitě byly přijaté nové zákony, které fakticky kriminalizovaly černochy a další bývalé otroky, a umožňovaly jejich opětovné zařazení do otroctví. Tyto takzvané zločiny byly často definované tak vágně, že byly univerzální, stejně jako jejich svévolné vymáhání. Za krádež předmětu v hodnotě nižší než jeden dolar hrozilo pět let vězení. Pro černochy a bývalé otroky bylo tuláctví trestným činem, stejně jako "potulování". Podívat se na bílou ženu bylo trestným činem, držení nedostatečného dokladu totožnosti nebo dokladu o zaměstnání vedlo k trestu odnětí svobody, stejně jako dluh nebo "chůze na černo". Téměř denně se vymýšlely další trestné činy, aby se ospravedlnilo shromažďování černochů – a mnoha chudých – do otroctví, které se mohlo stát doživotním otroctvím. Zákony umožňovaly policii "shromažďovat nečinné černochy v době nedostatku pracovních sil" a poskytovaly zaměstnavatelům legální nástroje k tomu, aby zabránili těmto otrokům kdykoli opustit systém.
Dětská práce v Americe
Horníci: Pohled na lom Ewen společnosti Pennsylvania Coal Corporation. Prach byl místy tak hustý, že zakrýval výhled. Tento prach pronikal až do nejzazších zákoutí plic chlapců. Nad chlapci občas stojí jakýsi otrokář, který je pobízí nebo kope, aby poslechli. Jižní Pittston, Pensylvánie.
Mnoho forem dětské práce, včetně nevolnictví a dětského otroctví, existovalo v americké historii až do nedávné minulosti, ale rozšířilo se a organizovalo s tím, jak industrializace stále více přiváděla rodiny do továren a dílen v městských oblastech. Majitelé továren obecně dávali přednost dětem, protože byly levnější, lépe zvladatelné a méně náchylné ke stávkám. Na industrializujícím se severovýchodě tvořily děti asi 25 % výrobní pracovní síly a v továrnách na bavlnu a vlnu 40 až 50 %.
Průmyslová revoluce v Británii i Americe dala vzniknout továrnímu systému, který William Blake označil za "temné satanské mlýny", které vykořisťovaly a utlačovaly děti už od šesti let. Tyto děti byly nejčastěji zavřené v továrnách šestnáct hodin denně a strašně trpěly. Děti byly neustále vystavené působení toxických průmyslových chemikálií a těžkých kovů, což mělo za následek ztrátu zraku, ochrnutí, duševní choroby a smrt. Ty, které chodily do práce pozdě nebo byly nedostatečně výkonné, byly často surově bité. Jejich nedostatečná vyspělost a zkušenosti spolu s žalostně primitivním a nebezpečným strojním zařízením, podpořeným nejkrutějším pohrdáním ze strany majitelů, vedly k nesčetným statisícům zmrzačených malých tělíček. Denně docházelo k tomu, že dětské ruce a paže byly zachycené stroji a utržené. "Malým děvčátkům se do strojů často zachytávaly vlasy a byly skalpované od čela až po zátylek." Téměř vždycky byly tyto děti, které byly v továrnách zraněné nebo zmrzačené, jednoduše vyhozené ven a ponechané, aby na následky svých zranění zemřely na ulici. Jak s oblibou říkal John Foster Dulles: "Na světě jsou jen dva druhy lidí: křesťané, kteří věří v kapitalismus, a ten druhý druh".
Koncem 19. a začátkem 20. století se mnoho jednotlivců a sociálních skupin pokoušelo tlačit na americkou vládu, aby regulovala nebo zakázala nejhorší excesy dětské práce, obvykle bez úspěchu. Dokonce i v těch několika případech, kdy byl zákon o dětské práci přijatý, byl okamžitě zrušený. V roce 1916 přijal americký Kongres Keatingův-Owenův zákon jako první pokus o kontrolu dětské práce, který zakazoval mezistátní přepravu zboží vyrobeného v továrnách, kde pracovaly děti, a omezoval pracovní dobu na osm hodin. Jenže americký Nejvyšší soud tento zákon rychle prohlásil za "protiústavní". Americký Kongres poté přijal druhý zákon, který výrazně zdanil zisky továren zaměstnávajících děti, ale soud na nátlak Drexel Furniture Company i tento zákon rychle prohlásil za protiústavní. Mnoho ženských skupin vyvíjelo na tehdejšího prezidenta Roosevelta tlak, aby ukončil tragédie dětské práce, ale prezident Roosevelt byl opět věrný svým elitářským kořenům a o reformu pracovního práva neměl zájem. Teprve těsně před začátkem druhé světové války byly přijaté nové pracovní zákony, které obsahovaly určitá omezení pro dětskou práci. Většina ekonomických historiků dospěla k závěru, že hlavním faktorem omezení dětské práce nebyla pracovní legislativa, ale rostoucí příjmy, které rodinám umožnily, aby jejich děti nepracovaly a místo toho je posílaly do školy. Jinými slovy, americká vláda, ovládaná svými "neviditelnými lidmi", neudělala nic, aby zabránila nebo dokonce zmírnila utrpení dětské práce, tato parodie ustala až díky neplánovanému snížení chudoby, které samo o sobě bylo způsobeno obavami z další americké revoluce.
Američtí loupeživí magnáti tato omezení trpce nesli a věrni svým židovsko-křesťanským kořenům se na obranu svých zisků obraceli k Bohu a náboženství. Tvrdili, že nedostatek práce udělá z dětí nečinné nástroje ďábla a zničí jejich iniciativu a samostatnost. Mnohé z těchto společností spolupracovaly na rozsáhlé propagandistické kampani, ve které vyzývaly všechny Američany, aby přijali "slavnostní odpovědnost vůči zemi" a zajistili, že zákony o dětské práci nebudou nikdy povolené, a tvrdily, že jejich záměrem je "zachránit mládež všech budoucích generací před morálním a fyzickým úpadkem pod nadvládou samotného ďábla".
Přes všechen pokrytecký hluk, který americké ministerstvo zahraničí vydává v souvislosti s dětskou prací v Americe nebo Asii, je dětská práce ve Spojených státech běžná i dnes. Zdá se vám to šokující? Tady jsou důkazy. Kruse a Mahony před několika lety provedli rozsáhlou studii o současné dětské práci ve Spojených státech a odhadli, že během roku je zaměstnáno přinejmenším mnoho set tisíc nezletilých, přinejmenším někteří v nebezpečných povoláních, kteří odpracují hodně přes 100 milionů hodin ročně a dostanou zaplaceno téměř 600 milionů dolarů. Rodinné farmy vždycky využívaly rodinnou práci, dokonce i ti nejmladší přispívali jakýmkoli úsilím, kterého byli schopní. Pracovní síla byla vzácná a drahá a k zajištění přísunu pracovních sil byla často nutná početná rodina. O rodinné farmy ale v tomto případě nejde. Podle současných odhadů tvoří dnes ve Spojených státech asi 10 % zemědělských pracovníků děti, které jsou většinou zaměstnané v průmyslu, a jen málo z nich pracuje na rodinných farmách. Většinu amerických farem dnes vlastní velké zemědělské korporace, které jsou silně mechanizované a používají velké množství pesticidů a dalších chemikálií. Dětským pracovníkům na těchto průmyslových farmách je často pouhých sedm nebo osm let a mohou pracovat 14-16 hodin denně, sedm dní v týdnu. Dostávají jen krátké přestávky na oběd a nemají k dispozici ani toalety nebo pitnou vodu. Federální minimální mzda je 7,50 dolaru za hodinu, ale tyto děti často dostávají jen 2 dolary.
Člověk by si myslel, že jakákoli znalost této historie bude stačit k tomu, aby vyvolala odpor k jakémukoli pomyšlení na využívání malých dětí jako dělníků, ale zřejmě tomu tak není. V roce 2011 navrhla americká senátorka Jane Cunninghamová z Missouri úplné zrušení všech zákonů o dětské práci, alespoň v jejím státě, a umožnila tak návrat i malých dětí do továren. Příznačné je, že jí navrhovaný zákon by zrušil veškeré vládní pravomoci kontrolovat místa, která zaměstnávají děti, nebo je nutit vést záznamy o zaměstnávání. Tvrdí, že tento zákon by "uvolnil příliš široký zákaz dětské práce", a neupřímně předstírá, že chce pouze "legalizovat hlídání dětí". Když byla tato žena za svůj odporný návrh široce napadaná, obvinila z "hysterie" "dezinformace a politiku".
Závěr: Vracíme se do časů digitálního otroctví?
Ve světle takových skutečností by člověka mohlo snadno napadnout, když setřeme veškerý ten pel moderních digitálních technologií, zda se takhle náhodou nevracíme okruhem zpět do časů otrocké síly, akorát dnes sofistikovaněji maskované? Pravdou je, že pracující vrstvy jsou v Americe, a potažmo v západním světě, veskrze stále opovrhovanější kastou a zbytnou masou, což se stále více promítá i k nám. Horní 1 % nejbohatších se zmocnilo prakticky všech příjmů a majetkových přírůstků, a proto platy vedoucích pracovníků korporací vzrostly z desetinásobku průměrného dělníka na několikasetnásobek. Výkonní ředitelé, kteří dříve vydělávali 300000 dolarů ročně, teď vydělávali 20 milionů dolarů a často byli odměňovaní spíše za neschopnost než za schopnosti. Studie Michaela Jensena z Harvard’s Graduate School of Business ukázala, že 95 % všech smluv s generálními řediteli poskytovalo obrovské odstupné i těm vedoucím pracovníkům, kteří se provinili podvodem nebo zpronevěrou, což mělo být ohromujícím odsouzením amerického kapitalismu. V jednom typickém případě byl Stanley O’Neal po oznámení, že pod jeho vedením společnost Merrill Lynch ztratila za jedno čtvrtletí 8 miliard dolarů, "odejit" s více než 160 miliony dolarů ve formě akcií, opcí a dalších penzijních výhod. A Warren Buffett svým akcionářům řekl: "Propuštění může generálnímu řediteli přinést obzvlášť štědrou výplatu. Za jediný den, kdy si uklízí svůj stůl, může v uvozovkách vydělat víc než americký dělník za celý život při čištění záchodů.Zapomeňte na staré rčení o tom, že nic neuspěje tak jako úspěch: V dnešní době je v manažerských funkcích až příliš rozšířené pravidlo, že nic není tak úspěšné jako neúspěch."
Masivní příjmové rozdíly v Americe nebyly náhodou. Byl to plán. Ve skutečnosti šlo o přesně stejný plán, jaký v roce 1948 načrtl George Kennan pro Spojené státy versus Asii a celý svět.
V tomto novém závodě ke dnu se některé části Ameriky už úspěšně vrátily k totožným pracovním poměrům, jaké tam existovaly před 100 a více lety, typickým příkladem jsou korporátní farmy na Floridě. Floridské zemědělství, ovládané obrovskými zemědělskými firmami, je mnohamiliardovým průmyslovým odvětvím, které je vysoce náročné na pracovní sílu a spoléhá na nejbezohlednější vykořisťování domácích i zahraničních pracovníků. Den začíná ve 4:30 ráno a zahrnuje nejméně deset hodin práce ve třicetistupňovém vedru s namáhavou prací a vystavením nebezpečně vysokému množství pesticidů. Dělníci musí platit 50 dolarů za noc, aby mohli spát v otrockých táborech zamořených šváby, a musí platit vysoké poplatky za jídlo a další nezbytné věci; pracují pod dohledem ozbrojených strážců a nesmějí odejít. Mnohé z těchto táborů jsou obehnané vysokými ploty zakončenými žiletkovým drátem stejně jako ve věznicích, a mnozí z nich jsou bičovaní, znásilňovaní a je jim vyhrožováno smrtí, pokud se pokusí tábory opustit. Toto odvětví je samozřejmě nezákonné, ale je velmi rozšířené a americká vláda ho ignoruje. Zhoršují ho také korporace jako Wal-Mart a obrovské řetězce supermarketů, které bezohledně využívají svou kupní sílu ke snižování mezd a ničení pracovních podmínek. Vzhledem k okolnostem, jako jsou tyto, které dnes existují v mnoha částech Ameriky, nemáme pochybnosti o podmínkách nové společenské smlouvy v dnešní Americe.
Aby to nezůstalo nezmíněno, Spojené státy nebyly jedinou zemí, kde americká vláda v minulosti používala a dodnes volně používá tyto taktiky. Spojené státy často vysílaly své vojenské síly k invazi do jiných zemí pod záminkou obrany demokracie nebo "ochrany amerických zájmů". Ve skutečnosti ale používaly americkou armádu k násilnému potlačování stávek amerických společností v celé Střední a Jižní Americe i v Asii, a to včetně Číny. Na jiném místě jsem uvedl seznam amerických vojenských intervencí, který obsahuje oficiální důvody pro každou položku a uvádí příčiny jako "ochrana amerických zájmů, potlačení civilní všeobecné protestní stávky, boj proti civilistům během protiamerických protestů, potlačení protiamerických protestů podniků, kontrola protiamerických civilistů, válka proti civilistům na ochranu diktátora". Všechny tyto a další akce byly čistě komerčními záměry, kdy 1 % nejbohatších využívalo veřejnou moc americké armády jako soukromý nástroj k brutálnímu vynucování toho, co bylo ve skutečnosti otrockou prací amerických společností vlastněných stejnými lidmi v desítkách zemí. Už jsem hovořil o tvrzeních generála Smedleyho Butlera, že on a jeho americká námořní pěchota byli po desetiletí zaměstnaní tím, že jednali jako vražední gangsteři pro americký kapitalismus a jeho bankéře. Právě o tom mluvil. Právě z tohoto důvodu začaly Spojené státy dodávat svým zhruba padesáti brutálním loutkovým diktátorům vysoce kvalitní zbraně a výcvik k potlačování civilního obyvatelstva – aby americké armádě ušetřily náklady a potíže s opakovanými invazemi do těchto zemí za účelem potlačení civilních dělnických protestů proti nelidskosti amerických nadnárodních společností a mezinárodních bankéřů. Je to další způsob, jak Spojené státy zbohatly – pomocí své armády k vynucování faktického otroctví na pracujícím obyvatelstvu desítek chudých zemí. Dnes ale, více než kdy předtím, vyvstává stále palčivěji základní otázka, kterou si musíme pokládat. Vracíme se do dob otroctví před více jak sto lety, dnes zahaleného do digitálních okovů?