Třetí díl zkoumá různé teorie o příčinách a okolnostech potopení lodi Titanic. Pořad se zaměřuje na otázky, zda se na lodi nacházel požár před samotným potopením, zda mohlo dojít k výbuchu a jaká byla skutečná příčina vzniku záhadné díry v trupu na obou bocích. Dokument také zkoumá kontroverze týkající se záchrany trosečníků a jejich zastrašování posádkou. Součástí dokumentu je také hypotéza o pojistném podvodu a o tom, proč bylo při této tragédii tak mnoho obětí. Závěr dokumentu se zaměřuje na to, jak vyšetřování této katastrofy rozhodně nebylo důkladné a jak se to projevilo na následné diskusi o příčinách a odpovědnosti za tuto tragédii. Celkově se jedná o poutavý a diskutovaný pohled na jednu z největších námořních katastrof v historii a na různé nevysvětlitelné záhady, které se s ní pojí.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli ve druhé epizodě. Pokračoval jsem navigací na moři a jak překvapivý mohl ledovec být. Propaganda nám sugeruje představu, že ledovec, do kterého Titanic narazil, byl osamocený a proto to bylo velké překvapení. To je samozřejmě nesmysl. Potom jsem pokračoval poslední večeří a pitkou, do které se zapojilo mnoho členů posádky. Jak potom byla posádka akceschopná, když došlo k nehodě? Pokračoval jsem legendou o osamoceném ledovci a tím, že samotní topiči nespatřili ani kousek ledu. Pak jsem pokračoval tím, jak posádka Titanicu dělala všechno proto, aby šla loď ke dnu co nejdříve. Začali cestující ohrožovat pistolemi. Na palubě se válelo několik mrtvol mužů, zatímco čluny byly spouštěné poloprázdné. Pak jsem pokračoval záhadným osudem Johna Jacoba Astora a Benjamina Guggenheima.
Isidor Straus: Miliardáři musí zůstat venku
Isidor Straus je třetím milionářem, který zahynul pod dohledem druhého důstojníka Lightollera. To je samo o sobě velmi zajímavé. Všichni tři nejmocnější muži na palubě zahynuli pod dohledem druhého důstojníka Lightollera. Dalším superbohatým mužem na levoboku Titanicu, kterého potkal tento osud, byl třetí finanční dinosaurus na palubě, Isidor Straus, spolumajitel newyorských obchodních domů Macy’s. Všichni tři byli na palubě Titanicu. Jako by někdo sestavoval žebříček nejbohatších mužů na palubě. Strausova smrt je také přetvořená, dokonce romantizovaná. U Strause se dokonce naznačuje, že mohl jít do záchranného člunu, ale nechtěl. Podle legendy se manželé Strausovi pokusili nastoupit do záchranného člunu číslo 8 na levoboku lodní paluby. Alfred Crawford to při americkém vyšetřování popsal takto:
"Začala sestupovat z paluby do člunu, ale pak se vrátila ke svému manželovi. Řekla. Žijeme spolu už tolik let a kam jdeš ty, tam jdu i já."
Cestující první třídy jménem Hugh Woolner, který přežil v rozpadajícím se člunu D, pomáhal nastoupit do člunů a podal stejné svědectví o tom, co se stalo manželům Strausovým. Stejně jako Crawford ještě řekl panu Strausovi:
"Jsem si jistý, že nikomu nebude vadit, když nastoupí starší pán, jako jste vy. Zdá se, že v této lodi je místo."
Na to Isidor Straus odpověděl:
"Nechci jet dřív než ostatní muži."
Tady je ale potřeba rozlišovat. To, že cestující chtěli učinit výjimku pro Isidora Strause neznamená, že ji chtěla udělat i posádka. Důstojníci tuto výjimku ve skutečnosti Strausovi neudělili. Výjimku pro Strause chtěli vymoci cestující kvůli jeho vysokému věku. Straus sám odmítl pouze tuto výjimku cestujících. Nikde není řeč o tom, že by odmítl výjimku samotného důstojníka. Logicky, protože tato výjimka důstojníky nebyla Strausovi udělená. Straus tedy odmítl výjimku cestujících, ne posádky. Touto elegantní fintou vzniká marketingově dojem, že Straus dobrovolně odmítl místo ve člunu. Jediný, kdo projevil skutečnou odvahu a odhodlání, byla jeho žena, která se k němu vrátila. Ve filmu pak byli manželé Strausovi ztvárnění, jak leželi ve společném objetí na posteli v kajutě, zatímco na podlaze už bublala voda. Kdyby oba skutečně zemřeli v důvěrném objetí ve své kajutě, našli by se vůbec? Asi těžko. Pokud byl Straus se svou ženou hluboko v lodi ve své kajutě, jak by se mohlo stát, že by jeho tělo bylo nalezené? Asi týden po katastrofě vylovila záchranná loď Mackay-Bennett z vody tělo číslo 96. Muž, odhadovaný věk, 65 let, šedé vlasy a vousy. Oblečení, kabát s kožešinovým lemem, šedé kalhoty a vesta, pruhovaná košile, hnědé boty, černé hedvábné ponožky. Cennosti, zápisník, zlaté hodinky, platinový a perlový náhrdelník, zlatý penál, stříbrná láhev na vodu, 40 liber v bankovkách, 4 ve stříbře. Tato záchranná akce se pravděpodobně podařila jen proto, že Straus měl na sobě záchrannou vestu. Takže ležel v posteli se svouženou hluboko v podpalubí v záchranné vestě? A jak se dostal z útrob potápějícího se vraku, když jeho žena se ven nedostala? Na rozdíl od těla Isidora Strause nebylo tělo Idy Strausové nalezené. Nebo nebyla prostě identifikovaná? Těla bohatých se ale většinou našla. Na špercích a oděvech byla často uvedená jména nebo iniciály, takže i silně znetvořené mrtvoly bylo možné identifikovat.
George Widener a další magnáti na levoboku
Katastrofa Titanicu způsobila mezi nejbohatšími Američany skutečný masakr. Přinejmenším levobok lodní paluby, který ovládali především Morganův přítel kapitán Smith a Charles Lightoller, byl pro ně mimořádně nezdravý. To se týkalo i čtvrtého nejbohatšího muže na palubě, George Widenera. Ten usadil svou manželku do člunu číslo 4, aby spolu se svým synem zemřeli na palubě. George Widener byl synem velmi bohatého dopravního a tramvajového magnáta Petera Arella Browna Widenera, obchodního partnera J. P. Morgana v jeho lodním koncernu a spoluzakladatele ocelářského koncernu U. S. Steel. Dalším magnátem, jehož manželka našla místo v záchranném člunu na levoboku, ale který sám musel zemřít, byl John Borland Thayer, viceprezident Pennsylvánské železnice. Dalšími vlivnými muži, kteří při katastrofě zahynuli, byli prezidentův poradce major Archibald Butt, Howard Brown Case ředitel Vacuum Oil Company, makléř Clarence Moore a další.
Co potopilo Titanic?
50 000 tun vážící parník Titanic narazil na ledovec a během dvou a půl hodiny se potopil. To, co nám po sto letech propagandy připadá samozřejmé, je všechno, jen ne normální. A nejsem zdaleka první, kdo se nad tím pozastavuje. Už 16. dubna 1912 se ptal ohromený New York Evening Post:
"Jak se mohla tato velká loď, největší a nejlepší ze všech, pravděpodobně předvoj moderního loďařství, se svými vodotěsnými komorami, kolizními přepážkami, dvojitým dnem, dvojitými a trojitými šrouby, jak se mohla tato loď tak snadno stát obětí srážky s ledovcem?"
A noviny pokračují:
"Mnoho pravděpodobně mnohem slabších lodí takovou srážku přežilo, jmenovitě Niagara, která dorazila do přístavu v neděli večer."
Ukázalo se, že do ledového pole, které údajně odsoudilo Titanic k záhubě, vpluly i jiné lodě. Byla to Niagara, která byla na cestě z Le Havru do New Yorku. S ledovcem se srazila 11. dubna 1912, 3 dny před Titanicem, jen 15 km od místa nehody. Nehoda se ale od nehody Titanicu velmi lišila. 17. dubna 1912 list La Chronique de Bayonne uvedl, že v době srážky byla hustá mlha.
"V salonech se rozbily sklenice a cestující vyběhli na palubu. Náraz byl tak silný, že kapitán okamžitě vysílačkou požádal o pomoc."
Po krátké prohlídce kapitán zjistil, že loď mohla pokračovat v plavbě do New Yorku. Loď utrpěla pouze dvě netěsnosti. S vodou, která se do ní dostala, si čerpadla snadno poradila. Máme tu ale další důkazy, že led zřídkakdy bývá smrtelným. Databáze srážek lodí s ledovci Kanadského institutu pro oceánskou technologii obsahuje přibližně 670 záznamů o srážkách s ledovci od roku 1700 do současnosti. Podle této databáze, většina střetů s ledovci nebyla vážná. Většina záznamů popisuje pouze škody způsobené na lodi, většinou na přídi. V položce ztráty na životech je obvykle uvedeno žádné nebo neznámé. Úplná ztráta lodi v důsledku srážky s ledovcem je vzácná. Ještě vzácnější je úplná ztráta lodi a vysoké ztráty mezi posádkou a cestujícími. Potopení Titanicu způsobené ledovcem, je ve skutečnosti zcela bezprecedentní. Nikdy předtím ani potom se loď podobné velikosti nepotopila tak rychle kvůli ledovci a nevzala sebou tolik lidí na smrt. Jediné dvě lodi, které utrpěly smrtelné srážky, byly dva parníky 35 let před Titanicem. Ve srovnání s Titanicem to byly ale křehké skořápky. Rychlá totální ztráta, jakou utrpěl Titanic, není téměř známa z oblasti ledových nehod, ale spíše z oblasti válečných operací, použití zbraní, například miny nebo torpéda, nebo vnitřní demolice. Velmi častou praxí bylo páchání pojistných podvodů a potom záchrana před obchodními potížemi inkasem pojistné částky. Posledním spektakulárním příkladem tohoto druhu byl případ lodi Lucona. V roce 1977 rakouský zločinec Udo Proksch naložil nákladní loď Lucona železným šrotem, který vydával za závod na zpracování uranové rudy a silně se pojistil. 23. ledna 1977 se loď potopila při výbuchu poblíž Malediv, při kterém zahynulo šest lidí, načež Proksch uplatnil nárok na pojistné plnění. Protože aféra byla nakonec odhalená, byl Proksch poslaný do vězení, kde v roce 2001 zemřel. Čím byly lodě větší, tím méně se mohly potopit v důsledku havárie s ledovcem. Zničující ledovcová nehoda Titanicu je proto ve skutečnosti nevysvětlitelná. Co skutečně potopilo Titanic?
Místo potopení Titanicu
V roce 1985 našla vrak Titanicu expedice financovaná americkým námořnictvem vedená Robertem Ballardem a Jeanem-Louisem Michelem. Proč ale nalezení vraku Titanicu trvalo tak dlouho? Titanic se potopil v jednom z nejhlubších tehdy známých míst severního Atlantiku. Potopil se krátce předtím, než by narazil na kanadský, respektive americký kontinentální šelf, na takzvaném Newfoundlandském břehu. Tento břeh nebo šelf si musíme představit jako podmořskou plošinu. Tato plošina se v určité vzdálenosti od pobřeží náhle zlomí a strmě klesá tisíce metrů hluboko. Podmořská topografie byla v té době dobře známá. Titanic se potopil do hloubky asi 3 800 metrů před touto plošinou, kde hloubka vody klesá pouze na 63 metrů. To si musíme uvědomit. Titanic, který připlouval z Atlantiku, se potopil krátce před dosažením této plošiny. To znamená krátce předtím, než se hloubka vody snížila z přibližně čtyř kilometrů na pouhých 63 až 300 metrů. Je jasné, že 100 metrů hloubky vody není nic pro 50 metrů vysokou loď. Kdyby Titanic doplul ještě o kousek dál, jeho nejvyšší nástavba by byla jen několik metrů pod čarou ponoru. To by ho dostalo do dosahu tehdy dostupné potápěčské techniky. První potápěčské zvony byly vyzkoušené už na konci 17. století. Kolem roku 1900 vyvinul kapitán John Ernest Williamson pružnou železnou trubku, na které bylo možné spouštět potápěčské zvony do hloubky 80 metrů. V roce 1912, tedy v roce potopení Titanicu, jeho synové tento vynález přeměnili na zařízení pro podvodní natáčení. Jinými slovy. Kdyby Titanic té noci doplul jen o kousek dál, mohl být vrak nalezený a prozkoumaný v nejkratší možné době. Ale jako na potvoru, šel Titanic ke dnu právě včas, těsně před dosažením této mělké oblasti. Taková náhoda, řekli bychom. Titanic se ovšem potopil do hloubky přibližně 3 800 metrů. To znamenalo, že ho bylo možné podrobně prozkoumat až po sedmdesáti letech. Znamenalo to ale také, že četné stopy po této události byly odstraněné působením času nebo mechanismů a organismů v mořských hlubinách. Abych to přirovnal k soudnímu lékařství. Z čerstvé mrtvoly se tak stala těžce rozložená mrtvola. Je také zajímavé, že všechny expedice přistupovaly k vraku Titanicu jako muzeu. Ani u jedné expedice jsme nezaznamenali, že by šly systematicky po trupu a prováděly by kriminalistické šetření. Žádné pečlivé ohledávání vraku. Pokud ano, vždy k tomu všichni přistupovali už s ledovcovou nehodou. Kam ledovec narazil, kde loď rozřízl a podobně. Abych to opět přirovnal k soudnímu lékařství. Připomíná to chování soudního patologa, který už před otevřením mrtvoly ví, na co dotyčný zemřel. My ale musíme vzít v úvahu, že ledovec hrál pouze podpůrnou roli, ne-li pouhou kulisu. Titanic byl přece v ledovém poli, nebo ne? Jsme ale v situaci, kdy konečně máme vrak Titanicu. Všechna svědectví se shodují v tom, že ledovec narazil do Titanicu tangenciálně zepředu. To znamená, že se nejprve dotkl lodi v přední části pravoboku a pak se podél ní škrábal. Přitom se prý led hobloval a padal na palubu. Po nalezení vraku Titanicu ale nastal šok. Když potápěčská expedice v roce 1985 poprvé navštívila vrak Titanicu, na pravoboku trupu nebyla po srážce s ledovcem ani nejmenší stopa. Obrovská kotva na pravoboku byla nalezená přesně na svém místě. Ledovec ji zjevně nezasáhl. Kotva je vidět na fotografiích. Dokonce i zábradlí na přídi je na snímcích z expedice z roku 1985 zcela zachované. Obrovská ledová hora, která se tady škrábala podél, by tu měla zanechat viditelné stopy. Dále je třeba na pravoboku trupu nalézt řadu vodorovných škrábanců nebo promáčklin. Namísto toho není vidět sebemenší vodorovná stopa po ledovci. Pouze na dně je několik ocelových plátů, které jsou otevřené a jejichž spoje se časem uvolnily. Přestože to bylo vydávané za poškození ledovcem, nejsou tu žádné škrábance ani otisk ledovce. Spíše se zdá, že jde o poškození usazováním a korozí. Jediné působivé jsou vertikální anomálie. Jinak je prkenná nebo desková konstrukce trupu zcela nepoškozená. Kromě velké díry, která nemá s ledovcem nic společného. Ale o tom až později. Někdo by mohl namítnout, že ledovec drhnul o pravobok Titanicu pod čarou ponoru. Ano, ale i ta zůstala nepoškozená. Nepoškozené byly i podpalubní kýly. Nepoškozený pravoboký kýl příďové části je dokonce vidět na fotografiích Kena Marschalla. V roce 2005 našla americká potápěčská expedice Johna Chattertona a Richieho Kohlera dvě velké kompletní spodní části Titanicu, včetně neporušených podpalubních kýlů. Dnes už prakticky neexistuje místo, kde by se stopy ledovce mohly ještě schovat. Je odhalený už celý vrak. Až na malý kopeček na pravoboku trupu, kde se prý příď při nárazu zaryla do písku. Právě tady se údajně nacházejí stopy ledovce. V roce 1996 tady sonar zjistil několik úzkých trhlin. Jediný problém je v tom, že tyto sonarové snímky nelze najít. Ani jedna z desítek knih, televizních dokumentů a žádný z tisíců článků, které jsem na téma Titanicu přečetl, neobsahoval ani sonarový snímek trhlin. Místo toho existují pouze náčrty. Otázkou také je, jak se ledovci podařilo dotknout lodi pouze tady a nikde jinde. Vždyť loď za ním je stále širší a širší.
Co se skutečně stalo s Titanicem?
Při porovnání vraku Titanicu s jinými vraky je okamžitě patrné, že obrovská loď byla přibližně v polovině své délky roztržena na dvě poloviny. Obě části, příď a záď, leží na mořském dně asi 600 metrů od sebe. Neuvěřitelné. Jak se ale mohl Titanic z vysokopevnostní oceli takto rozpůlit? Byly to známé ohybové a pákové síly způsobené tím, že záď se prakticky tyčila nad vodou? Jako by Titanic mohl uvíznout přídí v oceánu jako kus dřeva v zemi. Musíme si uvědomit, že voda přece není stabilní prostředí, ve kterém by loď mohla uvíznout jako v pevné hlíně nebo betonu. Ve skutečnosti by z vody mohla vyčnívat jen malá část zádi. Ta by tímto způsobem také mohla vyvinout jen malý pákový efekt. Jak se tedy mohl Titanic takto rozpůlit? Přirozeně se půlí velké a dlouhé tankery. Ty ale s Titanicem nelze srovnávat. Jsou totiž neuvěřitelně dlouhé, ale také poměrně duté. Zatímco Titanic byl postavený jako včelí plástev a byl protkaný četnými nosnými a ztužujícími konstrukcemi, jako jsou chodby celkem dlouhé 7 km, kajuty, jídelny a další místnosti. V prosinci 1999 se tanker Erika v bouři u bretaňského pobřeží rozlomil a potopil. 19. listopadu 2002 se u Pyrenejského poloostrova rozlomil a potopil tanker Prestige se 7 000 tunami ropy. 28. srpna 2009 se ropný tanker Elli krátce před vplutím do Suezského průplavu rozlomil v Rudém moři na tři části a potopil se. V noci 14. dubna 1912 nebyla žádná bouře, ale moře bylo hladké jako sklo. Proto nedocházelo k žádnému vlnobití a také k náhlému výskytu pákových sil jako při nájezdu na hřebeny vln. Místo toho byl proces potápění zpočátku pozvolný a velmi klidný. Titanic také nebyl dlouhý, a uvnitř dutý tanker. Ale osobní loď s četnými nosnými a ztužujícími konstrukcemi, které procházely vnitřkem. Páku Titanicu tvořila pouze jeho krátká záď vyčnívající z vody. Nemohlo to tedy být jako animace ve filmu Titanic z roku 1997. Ve filmovém vyobrazení se příď potápěla hlouběji a hlouběji, zatímco záď se zvedala a odlamovala. Podle očitého svědectví mladého přeživšího Jacka Thayera se celá věc odehrála jinak. Podle jeho výpovědi vyčnívaly obě poloviny Titanicu z vody jako dvě čepele nůžek. Osobní loď, jako byl Titanic, která se takto roztrhla na kusy, byla spíše vyhozená do povětří, nebo řekněme neutrálněji: vybuchla. Když byl například 5. února 1991 na dně Indického oceánu v hloubce 4 700 metrů nalezený vrak nákladní lodi Lucona, která byla vyhozená do povětří při pojistném podvodu, ukázalo se, že i tato loď byla uprostřed roztržená. Příď lodi byla nalezená v určité vzdálenosti od zbytku vraku. Přední podpalubí bylo proříznuté skrz naskrz, zatímco záď vykazovala jen relativně malé poškození. Jsou tu až nápadně podobné rysy s vrakem Titanicu. Obrovské pole trosek Titanicu není obvykle dostatečně doceněné. Je normální, že se při potopení lodi objeví trosky, zejména pokud je poškozený trup. Co ovšem normální není, je to, že na vraku Titanicu chybí obrovská část trupu, která se zcela změnila v pole trosek. Něco takového je možné pouze tehdy, když loď doslova vyletí do vzduchu. Kdyby Titanic explodoval, samozřejmě bychom slyšeli výbuchy.
Na Titanicu zuřil požár
Skutečnost, která nezazněla ani při americkém, ani při britském vyšetřování byla, že na Titanicu zuřil po několik dní plavby požár. Abychom zjistili, jak rozsáhlý tento požár byl, musíme se, místo oficiálních vyšetřování, vnořit do dobového tisku. Jedním ze svědků požáru, který promluvil, byl topič John Dilley. Výpovědi Johna Dilleye nenajdeme ve vyšetřovacích protokolech, ale v tisku, konkrétně v Syracuse Herald z 20. dubna 1912 a v The Stevens Point Journal z 27. dubna 1912. Druhý článek byl podrobnější.
"Byl jsem převelený z Oceanicu na Titanic, kde jsem pracoval jako topič. Od prvního dne naší plavby Titanic hořel. Mou jedinou povinností bylo bojovat s ohněm spolu s jedenácti dalšími muži. V tom jsme vůbec nepokročili. Začalo hořet v bunkru číslo 6. Byly tam uskladněné stovky tun uhlí," řekl Dilley.
Hmotnost uhlí vytváří dole obrovský tlak, který zase může generovat velké množství tepla. Nahoře v bunkru bylo podle něj uhlí vlhké, ale dole v bunkru bylo suché. Dilley pokračoval:
"Uhlí na dně bunkru se vznítilo a doutnalo 4 dny. Vlhké uhlí nahoře bránilo plamenům prorazit, ale dole oheň zuřil."
Dva muži z každé směny byli přidělení k hašení požáru. Pracovali vždycky 4 hodiny. Bojovali s plameny ze Southamptonu až do střetu s ledovcem. Ale marně. Požár se jim nepodařilo uhasit. Podle Dilleye byla situace vážná. Topiči prý diskutovali o tom, že bunkry budou muset být vyprázdněné po připlutí do New Yorku, aby pak mohly připlout požární čluny. To neznamená nic víc a nic míň než to, že Titanic měl být okamžitě evakuovaný. A podle všeho o této vážné situaci probíhaly i diskuse mezi topiči a důstojníky. Podle Dilleye:
"Topiče to stále více znepokojovalo, ale důstojníci nám nařídili, abychom mlčeli. Nechtěli znepokojovat cestující."
To vyvolává řadu zásadních zjištění. Velení lodi tedy o požárech vědělo. požár byl před cestujícími utajený. Bunkr číslo 6 nebyl vyprázdněný, aby byl požár řádně uhašený. Uhlí bylo pouze udržované vlhké, aby plameny nepronikly až nahoru. proto nedošlo k žádnému pokroku. Požár se prostě nepodařilo uhasit. O požáru v bunkru číslo 6 se zmiňuje řada pramenů, včetně knihy Titanic legenda a realita od Eatona a Haase. Tento argument tedy není v rozporu s tvrzením jiného topiče citovaného v The Stevens Point Journal z 27. dubna 1912. Tento muž nemluvil o bunkru 5 nebo 6, ale o sekcích 2 a 3 na pravoboku. To je mnohem dál vzadu poblíž místa, kde se Titanic rozlomil a odpovídá to kotelnám a bunkrům 2 a 3. Pokud je to pravda, shořelo několik bunkrů Titanicu, neřkuli téměř všechny.
Vybuchl Titanic?
Svědectví o výbuších na Titanicu jsou solidní a nepanují kolem nich žádné pochybnosti. Mnozí shodně hlásili silné detonace uvnitř trupu. Podle jednoho svědectví:
"V přední kotelně číslo 6 se ozýval zvuk, jako by někdo střílel z obrovského děla. Jediný hromový hřmot. S hlukem, z něhož se ježily vlasy, vtrhla do přední kotelny ledová masa vody."
Podle The New York Times z 20. dubna 1912 uvedl cestující druhé třídy Edward Beanes, že 15 minut po srážce s ledovcem došlo ve strojovně k výbuchu a několik minut potom k dalšímu. Dva cestující Titanicu jménem A. H. Barkworth a W. J. Mellers dokonce hovořili o třech slyšitelných explozích:
"Mellers, který si oblékl záchrannou vestu, byl vymrštěný z přídě do vzduchu silou výbuchu, který podle jeho slov roztrhl loď na dvě části."
Máme tu ale i další svědectví, například paní Washington Dodgeové ze San Franciska podle listu The Washington Times z 19. dubna 1912.
"Při prvním výbuchu jsem věděla, že osud Titanicu byl zpečetěný. Po výbuchu zavládla na Titanicu panika. Někteří poklekli a modlili se, ale většina se valila po palubách jako šílený dav."
To znamená, že si lidé uvědomili, že jim Titanic vybuchuje pod nohama. List New York American napsal 19. dubna 1912:
"Cestující první třídy Lady Duff Gordonová si je jistá, že konečnému potopení Titanicu předcházely dva silné výbuchy. Když se záď zvedla do vzduchu, ozvala se obrovská exploze. Pak záď opět klesla zpět, uvedla Duff Gordonová, která se v té době už nacházela v záchranném člunu.
O dvě minuty později došlo k dalšímu velkému výbuchu. Celá přední část se potopila. Záď se narovnala do výšky 30 metrů, téměř kolmo. Po poslední explozi trvalo asi dvě minuty, než se Titanic potopil. Slyšeli jsme o nebezpečí nasátí. Nic takového se však nestalo. Úžasné pro mě bylo, když jsem tam seděla a sledovala, jak se to monstrum ničí, že to bylo dokončené tak jemně. Do té doby nikoho v našem člunu, a předpokládám, že ani v ostatních člunech, nenapadlo, že by se Titanic mohl potopit."
Na jiném místě popsala událost ještě barvitěji:
"Otočila jsem se a uviděla zbývající světla Titanicu. Ale jen na okamžik, pak zhasla. Vzduchem otřásl tupý výbuch. Ze zkázonosné lodi se ozval nepopsatelný křik. Myslím, že teprve v tu chvíli ubohé duše na palubě pochopily svůj osud. Následoval ještě hlasitější výbuch a záď této velké lodi vystřelila z vody. Několik vteřin zůstala nehybně stát, zatímco mučivé výkřiky sílily. Pak se pohybem dolů zabořila do svého hrobu a vzduch se naplnil strašlivým křikem. Pak nastalo ticho. Cítila jsem, že ztrácím rozum."
Mnozí jsou přesvědčení o tom, že jedinými zdroji výbuchů mohly být parní a tlakové kotle. Vždyť co jiného by přece mohlo vybuchovat než kotle. Jenže expedice vraku od roku 1985 ukázala, že kotle nevybuchly. Ve výzkumné práci o potopení Titanicu se uvádí:
"Tvrzení různých svědků, že lodní kotle vybuchly, bylo vyvrácené, protože zmíněné kotle byly nalezené v podstatě nepoškozené."
Ale je tu ještě něco jiného. Už citovaná databáze srážek s ledovcem se svými 670 záznamy neuvádí vůbec žádný výbuch kotlů v důsledku srážky s ledovcem. Kdyby bylo běžné, aby loď explodovala v důsledku vniknutí vody do ní, nepochybně by se potopilo také mnohem více lodí. Ovšem ani jedna loď se nepotopila kvůli výbuchu kotlů nebo bunkrů.
Záhadná díra v Titanicu
Co tedy zatím víme. Titanicem otřásly dva silné výbuchy, které loď roztrhly na kusy. Nějakou dobu předtím mohlo dojít ke třetímu, který zahájil proces potopení. Víme, že příčinou těchto výbuchů nebyly kotle. Vydejme se proto na další pitvu vraku. Byly na vraku patrné nějaké stopy po srážce s ledovcem? Ukázal jsem, že ne. Položme si tutéž otázku kolem výbuchů. Lze na vraku spatřit nějaké stopy nebo náznaky výbuchů? Pokud se například podíváme na detailní malbu příďové části od Kena Marshalla z roku 1986, nenajdeme na ní nejen žádné stopy po kontaktu s ledovcem, ale ani žádné stopy po výbuchu. Obraz ukazuje pravobok příďové sekce šikmo zepředu z mírně zvýšeného úhlu. Jediné, co na pravoboku vyniká jsou tři obrovské kompresní záhyby táhnoucí se svisle po trupu přímo před nástavbou můstku. Pravděpodobně vznikly, když se příď zavrtala do nánosů mořského dna. Pokud se ovšem podíváme na stejný obraz z roku 1987, je nyní uprostřed kompresních záhybů na pravoboku v trupu náhle obrovská díra. Má tvar špičatého ležatého oválu, přičemž lodní paluby byly zřejmě násilím ohnuté směrem ven. Logicky ten, kdo viděl kompresní záhyby v roce 1986, musel vidět i tuto díru. Musel ji tedy v prvním vyobrazení záměrně vynechat. Došlo tu tedy k manipulaci a falšování? Byla díra co nejdéle utajovaná tím, že byla vynechaná? Co se stalo mezi lety 1986 a 1987? Odpověď spočívá v politice. Po první americké expedici přišel v létě 1987 francouzský námořní institut, aby vrak zkoumal. A ejhle, teprve tato expedice díru veřejně odhalila a to v televizním pořadu vysílaném do celého světa z Paříže 9. září 1987. V dokumentu Francouzi přímo sdělili:
"Zde se až k čáře ponoru táhne obrovská desetimetrová díra, pravděpodobně způsobená vnitřním výbuchem."
Ken Marschall aktualizoval svou malbu příďové části Titanicu až v reakci na toto odhalení z roku 1987. Bylo by nepříjemně nápadné, kdyby se takový velkolepý nález na jeho malbách nenacházel. Proč ale malíř Titanicu Ken Marschall v roce 1986 tento otvor jednoduše vynechal? Pomalu se dostávám k jádru věci. Nacházíme další díru, která byla v dřívějších malbách vynechaná, a to přesně na druhé straně, na levoboku. Trhlina se táhne po celé výšce trupu až na mořské dno. Zhruba tady se ale nacházel bunkr číslo 6, který hořel už od začátku. Tento požár popisoval topič John Delley. Máme tu velké výbuchy, které cestující slyšeli. Byl to bunkr číslo 6 a dvojitý bunkr číslo 1. Když se voda dostala do hořícího bunkru číslo 6, vzniklo při kontaktu hořícího uhlí s vodou více vodíku. Bunkr explodoval a roztrhl trup na pravoboku a levoboku, přičemž cestující vyhodil přes palubu. Kvůli zvýšenému potopení nad přídí voda stékala na záď do hořícího bunkru číslo 1. Tento bunkr se skládal ze dvou částí a měl dvojnásobný objem než bunkr číslo 6. Proto pak došlo k obrovské dvojité explozi, která roztrhala loď ode dna směrem vzhůru dutinami komínů. Tím se Titanic potopil a stal se 75 let nedosažitelným na dně Atlantiku. Ledové pole bylo tedy ve skutečnosti jen kulisou a legendou pro zcela jinou událost. Jako obvykle si ale musíme klást otázku, proč by to někdo zakrýval? Jaký měl motiv a důvod?
Zastrašování trosečníků Titanicu
Velmi podezřelou skutečností bylo očividné ovlivňování svědků. To se mi dokonce podařilo zachytit i z dobového tisku. Podle listu New York Herald z 19. dubna 1912 se například pasažérka Antoinette Flegenheimová nechtěla k události vyjadřovat, protože v záchranném člunu číslo 7 už byl předaný vzkaz, který žádal cestující, aby o katastrofě nic neříkali. Není to zvláštní? Pokud je to pravda, musíme se logicky ptát. Kolik dalších zachráněných trosečníků dostalo takový vzkaz? Vynořily se ale další zprávy o zastrašování trosečníků. Potom, co 18. dubna 1912 večer připluli na záchranné lodi Carpathia do New Yorku, byli členové posádky Titanicu společností White Star Line vzatí k modlitbě a složili přísahu. Podle zprávy australského listu Northern Star z 31. července 1996 posádce po příjezdu na břeh dva muži silně vyhrožovali, že pokud promluví, půjdou všichni do vězení a už nikdy potom nedostanou žádnou práci. Ocituji pasáž článku:
"Když přeživší posádka vystoupila na břeh, vzali si ji všichni stranou a konfrontovali ji dva muži. Jeden z vysokých míst ve společnosti a druhý z vlády. Muž z vlády posádce přečetl zákon o úředním tajemství a řekl jim, že pokud někomu řeknou skutečný důvod potopení nebo zvěsti o pojistném podvodu, půjdou do vězení nejméně na 20 let a po propuštění už nikdy nedostanou práci. Vládní muž jim řekl, že pokud pravda vyjde najevo, bude to znamenat konec lodní společnosti i vlády."
The New York Times v článku z 21. dubna 1912 vydal článek, který nesl název Jak byly zapečetěné rty posádky Titanicu:
"Večer 20. dubna 1912 bylo 25 členů posádky shromážděno v New Yorku na lodi White Star Celtic a umístěno do karantény, dokud nebudou moci vypovídat."
Proč chtěla společnost White Star Line takto brutálně umlčet všechny svědky, trosečníky i posádku? A jen na okraj. Pamatujeme si na to, jak jsem popisoval Morganovy obchodní metody zavírání lidí v domech nebo na lodích, dokud nedojde k dohodě. Hovořil jsem o tom, jak Morgan zavřel dva ředitele konkurenčních železničních společností na své jachtě v roce 1885 a pustil je, až když se dohodli. Morgan také zamkl do jedné místnosti bankéře během krize v roce 1907 a pustil je také, až když se dohodli. A teď tu máme 25 členů posádky, kteří byli uzamčení na jedné z jeho lodí, které pustil opět až když se dohodli, že budou mlčet. Není to podezřele stejný vzorec nátlakového a zastrašovacího jednání?
Titanic a pojistný podvod?
Vraťme se tedy znovu k otázce, proč by někdo zakrýval tento výbuch bunkrů. Jaký by k tomu měl motiv a důvod? Téměř všechny osobní lodě na severoatlantické trase na počátku 20. století byly emigrantské lodě ve špatném stavu. Mnohým se říkalo lodě s rakví. Majitelé své lodě bezostyšně přetěžovali a nadměrně pojišťovali. Ve skutečnosti šlo o odvětví, které bylo v té době známé podvody. Tehdejší námořníci totiž zdaleka nebyli vždycky ušlechtilí, vstřícní a dobří. Hranice mezi slušným námořnictvím a pirátstvím byla vždycky nejasná. Posádky se často skládaly ze čtveráckých postav, které byly závislé na alkoholu a nejrůznějších dalších neřestech. Dost často se nedokázali domluvit ani na souši, nebo po nich dokonce pátrala policie. Námořní plavba byla předurčená ke zločinům všeho druhu. Ať už šlo o pochybné obchody, jako pašování, obchod s drogami a pojišťovací podvody, nebo dokonce o vraždy. Nikde nebylo možné zinscenovat pojistnou událost tak snadno jako na moři. A nikde nebylo možné zlikvidovat člověka tak snadno jako na lodi. Skutečnost byla zkrátka v ostrém kontrastu s leskem a pozlátkem, které se dodnes šíří ve filmech a to nejen o Titanicu. Podle mě byl tento pojistný podvod jediným východiskem z prekérní situace. Popsal jsem havárii sesterské lodě Olympic o rok dříve, která nebyla schopná plavby. To přivedlo společnost White Star Line do finanční slepé uličky. Opravy a odstávky Olympicu způsobily obrovské náklady. Poškození ve skutečnosti nebylo možné z ekonomického hlediska vůbec opravit, takže Olympic byl totální ekonomickou ztrátou. Vzhledem k vážnému poškození, Olympic už také nepředstavoval zástavu za přijaté půjčky. A co víc, aby mohla společnost vydat vysoce úročený dluhopis ve výši 1,25 milionu liber potřebný na stavbu Titanicu, dala do zástavy prakticky celou svou flotilu. To znamená, že už dlouho před potopením Titanicu se společnost White Star Line potácela nad propastí. V této situaci existovalo jen jedno východisko. A tímto východiskem byla výměna dvou podobných sesterských lodí Titanic a Olympic. Nechat těžce poškozený Olympic znovu vyplout jako Titanic, poslat ho ke dnu a tím ještě získat náhradu za celkovou ztrátu. Jen si to představme. Nejenže nebylo potřeba Olympic nijak zvlášť opravovat, ale ještě za jeho potopení shrábnout peníze z pojistky. Dvě mouchy jednou ranou. Lodě byly pravidelně kontrolované úřady na obou stranách Atlantiku. Pokud by Olympic jako Titanic dorazil do New Yorku a byl vyřazený z provozu kvůli poškozené konstrukci, měl by pouze hodnotu šrotu. Důležitá byla proto výše pojistky. Titanic stál 10 milionů dolarů a jako zcela nová loď mohl být pojištěný na tuto nebo vyšší částku. Na druhou stranu Olympic jako totální ekonomická ztráta mohl být pojištěný pouze na mnohem nižší částku. Dovedeme si představit pádnější motiv pro výměnu lodí? Za normálních okolností přebírala společnost White Star Line na svých lodích část rizika sama. Proto se zprvu předpokládalo, že Lloydova banka v Londýně bude muset zaplatit pouze 7 a půl milionu dolarů. Ale ne v tomto případě. Protože pouhý týden před první plavbou Titanicu, o kterém dnes víme, že to byl Olympic, White Star Line dramaticky zvýšila pojistnou částku pro loď. A pouhých pět dní po potopení vyplatila Lloydova banka 12 a půl milionu dolarů. Máme tu ale ještě jeden tvrdý důkaz. V roce 1986 zkoumal vrak francouzský námořní institut spolu s Robertem Ballardem. Jednou z věcí, kterou kontrolovali, bylo jméno lodi. V souladu s tradicemi společnosti White Star Line byla jména obou lodí vyrytá čtyřstopými písmeny na horních příďových deskách. Nyní je ovšem čekalo velké překvapení. zkoumání vraku odhalilo, že jméno Titanic bylo vyrobené ze železných písmen přinýtovaných k deskám. Časem dvě písmena odpadla a navždy se ztratila na mořském dně. V místech, kde byla původně připevněná k přídi, se našla vyrytá písmena M a P. Tedy součást slova OlyMPic. Krásně vedle sebe. Za druhým T z Titanicu lze podle všeho rozeznat Y. Tedy Y před M a P, OlYMPic. Nejdůležitější protiargument je velmi snadné vyvrátit. Je jím skutečnost, že vrak lodi nese na několika součástech konstrukční číslo Titanicu 401. To ale nevypovídá vůbec nic, protože při opravě Olympicu byly součásti mezi loděmi vyměněné. Je to jako s automobilovým nadšencem, který má v garáži dvě auta stejného typu. Samozřejmě si tu a tam vystačí s výměnou náhradních dílů mezi auty. Úkolem bylo co nejrychleji připravit otlučený Olympic na start jako Titanic. Co může být samozřejmějšího než obstarat náhradní díly, například lodní šroub, ze sesterské lodi?
Proč tolik mrtvých?
Jsem přesvědčený o tom, že šlo skutečně o pojistný podvod. Ovšem to nedává odpověď na otázku, proč bylo nutné, aby zahynulo tolik lidí? Ukázal jsem, že posádka dělala všechno proto, aby šel Titanic ke dnu co nejdřív a nijak se nesnažili zachránit maximum lidí. Důkazem jsou poloprázdné čluny spouštěné na vodu. Pouhý pojistný podvod proto není dostatečným vysvětlením toho, co se stalo. Historie velkých atentátů totiž ukazuje, že byly vždycky multifunkční. Většinou šlo o tři věci. Peníze, politiku a lidi. Na palubě Titanicu se sešli nejbohatší lidé Ameriky, ba i světa. Složení cestujících se zdá být všechno, jen ne náhodné. Jak se například stalo, že na palubě byli tři nebo čtyři nejbohatší muži Ameriky, obklopení mnoha dalšími multimilionáři, kteří často pocházeli ze stejných podnikatelských odvětví jako J. P. Morgan, tedy banky, železnice, ocelářství a tak dál? Skoro to vypadalo jako schůzka velkého kmotra Morgana, až na to, že se tentokrát kmotr nedostavil. Nebylo by to poprvé, co Morgan unesl své obchodní partnery s lodí. Byli zde opravdu náhodou, nebo šlo o pozvání od Morgana, které dodnes neznáme? Většina z nich zbohatla stejně bezohledně jako J. P. Morgan. Například Astorové nemilosrdně zásobovali americké indiány alkoholem, aby je ošidili o kožešiny a půdu. Neštítili se porušit zákon nebo se dopustit jakéhokoli násilí. Na ochranu Astorových podniků byla opakovaně mobilizovaná armáda, aby potlačila indiánská povstání. Později se Astorové díky bezohledným spekulacím s nemovitostmi stali největšími vlastníky půdy v New Yorku. Guggenheimové zase řídili své důlní a hutní impérium železnou rukou a své dělníky vykořisťovali do krajnosti. Během stávek nabývaly střety mezi dělníky a jejich odbory proti Guggenheimovým ozbrojeným jednotkám charakter občanské války. Ačkoli Benjamin Guggenheim opustil rodinnou firmu, stále aktivně podnikal. Do jaké míry si Benjamin Guggenheim vytvořil mocné nepřátele? J. P. Morgan nečekaně zrušil plavbu ze zdravotních důvodů. Zajímavé je, že se ukázalo, že Morgan ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu cestovat s Titanicem. 13. dubna 1912, tři dny po vyplutí ze Southamptonu, byl Morgan spatřený ve Florencii, kde měl zřejmě důležité obchodní jednání. Vášnivý sběratel umění zde získal cenný obraz, o kterém se ve Florencii domnívali, že to byla Mona Lisa, která byla 21. srpna 1911 ukradená z pařížského Louvru. Potom, co se v místním tisku objevily zvěsti, že měl Morgan ukradenou Monu Lisu, byl pronásledovaný rozzuřeným davem na nádraží, kde se 74 letý Morgan bránil svou holí. 17. dubna 1912 chtěl Morgan oslavit své pětasedmdesáté narozeniny ve francouzském přímořském letovisku Aix-les-Bains. Shodou okolností v den, kdy bylo oficiálně potvrzeno potopení Titanicu. Dal si Morgan dárek k narozeninám? 18. dubna 1912 psal The New York Times o tom, jak korespondent novin, který se vydal poblahopřát J. P. Morganovi k jeho 75 narozeninám, našel finančníka ve výborném zdravotním stavu. Ocituji pasáž článku:
"Nikdo by si nepomyslel, že tento čilý muž s čilým pohledem oslaví své 75. narozeniny s jasným, kritickým pohledem znalce. Pan Morgan, vypadající oslnivě a opáleně po dovolené v Egyptě, obýval stejné pokoje v Grand Hotelu jako vždy za posledních 18 let."
Ve skutečnosti J. P. Morgan trávil nějaký čas ve Francii každé jaro. The Sun z 22. dubna 1912 informaci doplnil:
"Do Francie přijížděl téměř vždycky ve stejný den, ve stejnou hodinu, stejným vlakem. Zůstává tam tři týdny a odjíždí vždy ve stejný den, ve stejnou hodinu, stejným vlakem."
Způsob, jakým si naplánoval své narozeniny, byl pro něj charakteristický. Podle The New York Times, plánoval otevření nového křídla nemocnice v Aix. Morgana těžce zasáhla katastrofa Titanicu a zvažoval, že zruší cestu do Benátek plánovanou na pozdější dobu. Ve skutečnosti však do Benátek dorazil až o týden později, kde se zúčastnil otevření mezinárodní výstavy umění a restaurované Kampanily. Potopení jeho lodi a smrt 1 500 lidí ho tedy nakonec příliš nezasáhly. Zajímavé je, že Morgan se nakonec 24. července 1912 vrátil do Ameriky na palubě lodi Olympic. Pokud to byl skutečně Titanic, znamenalo to, že si mohl užít apartmá, které si vlastně sám původně navrhl a objednal. Jeho lístek na Titanic nepropadl, protože až toto byl skutečný Titanic! Za zavřenými dveřmi se musel Morgan ve své kajutě za břicho popadat, jak to se všemi parádně skoulel a napálil celý svět. Když o tom dále přemýšlíme, musíme nevyhnutelně dospět k zásadnímu rozporu. Na jedné straně The Sun tvrdil, že Morgan trávil 18 let každé jaro v Evropě a do Ameriky se vracíval až v létě. Na druhé straně Morgan po 18 letech najednou zčistajasna porušil tuto zaběhanou rutinu a s okázalou samozřejmostí si rezervoval cestu na Titanicu. Dvě věci, které se k sobě prostě nehodí! Další zvláštnůstkou byly Morganovy narozeniny 17. dubna. Jaká shoda okolností, že zrovna na jeho narozeniny bylo potopení Titanicu oficiálně potvrzené? 365 možností jako v loterii, ale zrovna to výjde tipťop přesně na den jeho narozenin.
Co se stalo s kapitánem?
Kapitán Edward John Smith šel prý ke dnu spolu s Titanicem. Alespoň tak praví oficiální legenda. I kolem něj se vybájila spousta historek. Včetně historky, jak stál v kormidelně, když voda vtrhla do oken. Kupodivu existuje příběh, který je komunitou fanoušků a odborníků na Titanic zcela přehlížený. Není diskutovaný, zpochybňovaný ani se proti němu nebojuje. Jednoduše se předstírá, že neexistuje. The New York Times, 21. července 1912 vydal článek s názvem Baltimorský námořník vysvětluje, že se na cestě setkal s velitelem Titanicu:
"Kapitán Peter Pryal, jeden z nejstarších a nejznámějších námořníků v baltimorských námořních kruzích, který se plavil na lodi Majestic pod velením kapitána Smithe, dnes učinil překvapivé prohlášení, že včera v Baltimoru na ulici Svatého Pavla viděl kapitána Smithe a mluvil s ním. Podle jeho výpovědi přistoupil ke kapitánu Smithovi a řekl: Kapitáne Smithi, jak se máte?
Podle Pryala muž odpověděl:
Dobře, Pryale, ale prosím, nezastavujte mě. Jsem na služební cestě.
Jak Pryal vysvětlil, muže sledoval. Viděl ho, jak si kupuje jízdenku do Washingtonu a když procházel nádražní bránou, otočil se, poznal Pryala a poznamenal: Sbohem, kamaráde, než se zase setkáme.
Nemohl jsem se mýlit, řekl dnes kapitán Pryal. Znám kapitána Smithe příliš dlouho. Poznal bych ho i bez vousů. Pevně věřím, že byl nějakým záhadným způsobem zachráněný a přivezený do této země. Jsem připravený na své vysvětlení přísahat. Spousta lidí by si mohla myslet, že jsem blázen, ale já jsem o té události řekl doktoru Warfieldovi a on se zaručil za můj zdravý rozum. Doktor Warfield dnes večer prohlásil, že kapitán Pryal je zcela zdráv. Kapitán je dobře situovaný a je spolehlivým členem komunity."
Tento šokující příběh následně převzaly další noviny, z nichž některé jej doplnily. Například The Sun 21. července 1912 napsal, že Pryal byl se Smithem na moři 17 let. Singapore Free Press citoval newyorského dopisovatele, který uvedl, že kapitán Pryal byl vážený občan, abstinent a návštěvník kostela. A jak se předpokládalo, jeden z posledních, kdo se vydal za publicitou. Byl si dobře vědom nepravděpodobnosti svého svědectví. Lidé budou říkat, že jsem buď člověk, který by se měl podruhé podívat pozorněji, nebo blázen, ale mýlí se. Já prostě věřím důkazům svých očí a uší. Jeho lékař, doktor Warfield z Baltimoru, se zaručil, že Pryal je naprosto příčetný, uvedla zpráva. Chicago Examiner z 22. července 1912 napsal, že Pryal stále trvá na svých tvrzeních a je si jistý, že Smith je naživu a ve službách společnosti White Star Line.
Times Dispatch z 21. července 1912 přinesly poněkud podrobnější popis setkání. Podle novin se Pryal, který byl dříve kormidelníkem na lodi Majestic, setkal se Smithem už ve středu 17. července 1912 ráno na cestě ke svému lékaři, doktoru Warfieldovi, kde se léčil s vnitřní nemocí. Smith, který měl na sobě obchodní oblek, slaměný klobouk a hnědé boty, měl s sebou dva kufry a hleděl přímo před sebe. Když se k němu Pryal přiblížil, nedostal žádnou odpověď. Spíše se zdálo, že muž nevnímá své okolí a tvrdošíjně pokračuje rovně po Baltimore Street. Samozřejmě se mohlo stejně dobře stát, že se Smith snažil Pryala ignorovat. V domnění, že se mýlí, se Pryal vrátil domů a o incidentu řekl své ženě. Ta byla toho názoru, že to byla jeho fantazie. Následujícího dne, 18. července, se Pryal vrátil na roh ulic Baltimore a Svatého Pavla a čekal na rohu téměř hodinu. Nakonec ke svému úžasu spatřil stejného muže, který se k němu blížil. Přistoupil k němu a zeptal se: Jak se máte, kapitáne Smithi? Dobře, odpověděl. Aniž by si všiml, co dělal, vydal se za mužem. Muž se několikrát otočil a když spatřil Pryala, rozběhl se do Calvertovy budovy, aby zmizel v davu. Pryal ho ale sledoval i přes budovu Equitable, načež uviděl Smithe nastupovat do tramvaje. Pryal nastoupil do téže tramvajové soupravy a viděl Smithe vystupovat na stanici Washington, Baltimore and Annapolis, kde si koupil jízdenku do Washingtonu. Když procházel branou, aby nastoupil, otočil se a s úsměvem řekl: Sbohem, kamaráde, než se znovu setkáme. Pryal se usmál a řekl: Tak se měj, kamaráde, než se znovu setkáme. Pryal s velkou vážností prohlásil, že je připravený přísahat.
Příběh ale neměl žádné následky. Zatímco komunita kolem Titanicu se obvykle vrhá na každý drobeček na palubě Titanicu, který zkoumá pod mikroskopem, posmrtné setkání mezi kapitánem Smithem a kapitánem Pryalem zůstalo sto let nedotčené. Hned od roku 1912 vyplula loď Oceanic společnosti White Star Line. Tedy stejné společnosti jako Titanic. Tato loď byla od roku 1912, jak by čert nechtěl, opět pod vedením kapitána Smithe, tentokrát ovšem s křestním jménem Henry.
Závěr: Falešné vyšetřování, hlubší než Titanic
Katastrofou Titanicu se zabývaly dvě vyšetřovací komise. Prvním bylo vyšetřování amerického Kongresu, který za tímto účelem vytvořil vlastní výbor. Trvalo více než pět týdnů a začalo 19. dubna 1912, den po přistání trosečníků v New Yorku 18. dubna. Do 28. května 1912 bylo vyslechnuto téměř 90 svědků. Zápis z vyšetřování, zveřejněný v roce 1912, má přibližně 1 200 stran. Při samotném vyšetřování stály v cestě nestrannému vyšetřování katastrofy mocenské zájmy. V Americe šlo o nejmocnějšího bankéře a podnikatele v zemi, konkrétně majitele Titanicu J. P. Morgana. To je třeba vysvětlit. Americké vyšetřování bylo zahájené na žádost republikánského senátora Williama Aldena Smithe. A protože to byla jeho iniciativa, bylo mu svěřené i předsednictví. William Alden Smith byl aktivní jak v železničním, tak v paroplavebním průmyslu. Byl tedy v jistém smyslu kolegou velkého bankéře, podnikatele a majitele Titanicu J. P. Morgana. I když v menším měřítku, protože Smithovy parníky pluly mezi Chicagem a Michiganským jezerem. Mnohé zdroje tvrdí, že Smith si protimonopolní legislativou znepřátelil J. P. Morgana. Na druhou stranu byl Smith, stejně jako celá Republikánská strana, finančně podporovaný Morganem. V roce 1904 Morgan také věnoval peníze na volební kampaň republikánského prezidentského kandidáta Theodora Roosevelta. Vzpomínáme si, jak jsem v prvním díle hovořil o tom, že právě s Rooseveltovým otcem Morgan založil Americké přírodovědné muzeum? Smithovo vyšetřování Titanicu neodhalilo žádnou zvláštní přísnost vůči Morganovi a posádce Titanicu. Naopak, vyšetřování bylo k Morganovi mimořádně šetrné tím nejšetrnějším způsobem, jaký si lze představit. Totiž tím, že J. P. Morgana zcela vynechalo. Majitel Titanicu a lodní stratég J. P. Morgan nebyl ani předvolaný k soudu. Pokud byl Morgan během vyšetřování vůbec zmiňovaný, tak jen zřídka a náhodně. Druhé vyšetřování provedl britský vyšetřovatel nehod lord John Charles Bigham Mersey z pověření obchodní rady. Trvalo dva měsíce a probíhalo od 2. května do 3. července 1912 v Londýně ve Velké Británii. Vyslechnuto bylo téměř sto svědků a protokoly zahrnují téměř tisíc stran. V případě britského vyšetřování byli soud a obžalovaný dokonce jeden a tentýž. Zadavatelem vyšetřování byla Britská obchodní rada. Předmětem vyšetřování byla mimo jiné otázka, jakou roli v katastrofě sehrály bezpečnostní předpisy té samé obchodní rady. Jinými slovy, britská obchodní rada vyšetřovala své vlastní předpisy. Je tedy jasné, že britské vyšetřování nemělo ani příliš velký zájem na odhalení nepříjemných pravd. Za některé zákony, které stály stovky životů, například nedostatečný počet záchranných člunů na Titanicu, byla zodpovědná samotná Britská obchodní rada. Ani nás nepřekvapí, že J. P. Morgan opět nebyl předvolaný ani k britskému soudu. Nebyl ani vyslechnutý lord William James Pirrie, předseda představenstva loděnice Harland & Wolff. Co je ale nejpodezřelejší, nikdo nebyl obviněný. Navzdory tomu, že zemřelo 1 523 lidí, nebyl obviněný ani jeden člověk. Dnes, když se někde stane nehoda lodi, lanovky nebo letadla, státní zastupitelství přece běžně vyšetřuje. Je to naprosto samozřejmý postup v případě katastrof, kdy někdo zjevně udělal něco špatně a nese tedy za tuto katastrofu odpovědnost. Absence jakéhokoli trestního vyšetřování v případě Titanicu hovoří za vše. Totiž že nikdo neměl zájem na dopadení skutečných viníků. A tak se tato událost pohřbila v historii, opředená mýty, legendami a tajemstvím. Po skončení první světové války se Morganova mateřská společnost ocitla v dezolátních podmínkách. Na skupinu doléhaly obrovské hospodářské potíže. Nakonec byla společnost nucená White Star Line prodat. Lidé v Británii to přijali s velkou radostí. Ovšem sám americký prezident Woodrow Wilson tento prodej zarazil. Podle něj to bylo v rozporu s národními zájmy. Společnost White Star Line byla v roce 1934 nakonec přecejen stejně pohlcena britskou společností Cunard Line. J. P. Morgan zemřel v Itálii 31. března 1913, tedy necelý rok po potopení Titanicu, ve věku 75 let. Obecně se má za to, že to nebylo ani tak v důsledku šoku z potopení Titanicu, jako spíše v důsledku stresu, kterému byl vystavený od podzimu 1912 při trapných výsleších v americkém Kongresu ohledně svých kartelů. Toto vyšetřování ale nemohlo poškodit vznik nejmocnějšího trustu, který kdy vznikl pod jeho rukama. Centrální banky federálních rezerv 23. prosince 1913. Otazník zůstává pouze nad mimořádnou koncentrací nejbohatších Američanů na palubě, zatímco sám Velký kmotr Morgan svou plavbu zrušil. Kromě samotného Morgana a několika jeho přátel se na palubě zřejmě sešla celá finanční elita Ameriky. Katastrofa Titanicu skutečně vymazala nejvyšší vrstvu společnosti v Americe. Morgan byl šachista a bystrý stratég a byl zvyklý vytěžit maximum z každé operace, včetně podezření z pojistného podvodu. Morgan byl zvyklý ohlodat každou kost až na okostici. Potopení Titanicu znamenalo zabití několika much současně. Poslední slova tohoto pořadu věnuji Irene Harrisové. Irene Harrisová byla vdovou po divadelním řediteli Henrym Harrisovi, kterého musela na poslední chvíli opustit na palubě potápějícího se Titanicu. Po katastrofě Irene Harrisová trvala na tom, že bude vypovídat před americkou vyšetřovací komisí. Ve skutečnosti ale nikdy nebyla před žádnou vyšetřovací komisí vyslechnutá. Podle listu The Times Dispatch z 21. dubna 1912 prohlásila po své záchraně:
"Nikdo nezačal říkat celou pravdu o ztroskotání Titanicu. Vystoupím před vyšetřovací komisí Senátu ve Washingtonu a řeknu všechno, co vím. Chystám se konečně probudit svět a otevřít mu oči před touto hrůzou. Byla jsem poslední ženou, která opustila palubu lodi. Spolu s dalšími dvěma ženami a hromadou členů posádky mě naložili do skládacího člunu. Ženy a děti! A naše manžele od nás odtrhli, aby posádka mohla utéct! Ale jsem ráda, že jsem počkala. Měla jsem s manželem pár minut navíc a dozvěděla jsem se, proč tahle loď mířila do vodního hrobu. Dozvěděla jsem se o nedbalosti, která vedla až k vraždě. K otevřené, chladnokrevné vraždě. Chci světu vyprávět svůj příběh. Chci, aby vina padla tam, kam patří. Muži zodpovědní za tento zločin musí pykat. A já udělám všechno, co je v mých silách, aby za to zaplatili. Viděla jsem, jak ženy nastupovaly do lodí a nakonec jsem musela nastoupit sama. Říkali, že je to jediná šance, jak se zachránit. Zeptala jsem se manžela, kolik je hodin a on se podíval na hodinky. Bylo přesně dvacet minut po druhé hodině. … Když mě spouštěli do člunu, potom co jsem dala manželovi ten poslední, strašlivý polibek na rozloučenou, uviděla jsem vedle něj stát majora Butta. Teprve o deset minut později jsem viděla, jak se přes ně přehnaly vlny. Byla to obyčejná vražda, strašná a účelová. A já to světu dokážu ve chvíli, kdy budu mít sílu to všechno vypovědět."