Druhý díl se zabývá tragickou událostí potopení lodi Titanic během její první plavby. Pořad se zaměřuje na různé aspekty této katastrofy, včetně navigace na moři, varování před ledem a poslední večeře na palubě. Dokument také zkoumá technologické aspekty lodi, jako jsou čerpadla, přepážky a kotva, a jak velení lodi dělalo všechno proto, aby šel Titanic ke dnu co nejrychleji. Dokument se také zaměřuje na otázku, proč se členové posádky nepokusili zabránit katastrofě, a na to, jak velení lodi po nehodě řídilo záchranářské operace. Součástí dokumentu jsou také příběhy jednotlivých cestujících, včetně Johna Jacoba Astora a Benjamina Guggenheima, kteří zahynuli při potopení lodi. Celkově se jedná o poutavý pohled na jednu z největších námořních katastrof v historii a na její dopad na jednotlivce i na společnost jako celek.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v první epizodě. Začal jsem Titanicem, který se plavil mezi tektonickými deskami mocností. Mělo to mnoho společného s armádami impérií, mezi kterými sršelo a jiskřilo napětí. Na jedné straně stála britská společnost Cunard Line, na druhé americká White Star Line. Pak jsem se zaměřil na impérium J. P. Morgana a federální rezervní banku. Zásadní byla srážka sesterské lodi Titanicu, Olympicu, s jinou lodí ještě v přístavu. Díky tomu byl Olympic neschopný další plavby a jeho oprava byla velmi nákladná. To přivedlo Morganovu White Star Line do velkých finančních těžkostí. Morgan si vzal mnoho půjček a loděmi ručil jako zástavou. Pak jsem se podíval na zásadní bezpečnostní hrozby na Titanicu. Přepážky, které vůbec nebyly vodotěsné, čluny a zabarikádované nouzové východy. Potom jsem pokračoval krysami, které začly opouštět loď. Samotný Morgan na palubu nenastoupil, ale dokonce i mnoho jeho přátel lístek na poslední chvíli odřeklo. Například Vanderbiltovi nebo stavitel Titanicu lord Pirie. Dokonce i mnoho topičů uteklo, přestože díky stávce v Británii pro ně Titanic znamenal chléb a mzdu.
Led na moři
Pro pochopení nehody Titanicu nám bylo zatajeno několik zásadních tajemství. Jedním z těchto nejdůležitějších tajemství je navigace. Kapitán samozřejmě zná trasu, po které se bude pohybovat. To znamená, že ví o převládajících větrech, mělčinách, proudech a dalších podmínkách, například o ledovcích. Podobně jako pilot letadla si předem projde trasu, kterou poletí. Lodní trasy přes severní Atlantik byly už dříve vyznačené určitým způsobem kvůli nebezpečí ledu. Trasa Titanicu vedla z Irska na západ. V zádech Titanicu byla Evropa a Britské ostrovy, před přídí Kanada a Amerika a nad nimi, tedy na severu, jedna z největších ledových mas na planetě, totiž Grónsko, ledový kontinent šestkrát větší než Německo, z něhož je jen pětina bez ledu. Tloušťka ledu dosahuje až 3,4 kilometru. Grónsko má pro lodní dopravu nepříjemnou vlastnost, že neustále ztrácí led, ale zejména na jaře a v létě. Tyto ledové hory, kterých je každoročně kolem 40 000, se lámou a putují na jih. Jejich migrační trasa je dobře známá, protože už po staletí sledují oceánské proudy. Ledové hory jsou unášené Labradorským proudem na jih, až nakonec minou Newfoundland a dostanou se do teplého Golfského proudu. To znamená, že Grónsko vydává pás ledovců, který se takříkajíc táhne na jih a postupně se ztenčuje. Protože mají často obrovské rozměry a hmotnost, představují samozřejmě nebezpečí pro lodní dopravu. A podmínky se samozřejmě mohou rok od roku lišit: Někdy je ledovců více, jindy méně. Proto otázky typu "jak se mohl kapitán hnát tak rychle a kličkovat mezi ledovci" jsou naprosto zcestné. Lidé si takové otázky kladou proto, že neznají všechna zatajovaná fakta.
A: Lodě obvykle pluly vždy po stejné trase.
B: Ledovce se také vždycky pohybovaly po stejné trase.
C: Také kapitán Smith se při plavbě severním Atlantikem obvykle plavil vždy stejnou trasou.
Pro cestu tam i zpět existovaly přesně vymezené optimální trasy, téměř srovnatelné s železničními tratěmi nebo leteckými cestami. A to mělo obrovské výhody:
A: Trasy představovaly optimální spojení, tedy hospodárnost a rychlost, mezi dvěma cíli.
B: Protože se jednalo o stále stejné cesty, podmínky na nich byly známé.
C: Protože lodě na těchto trasách nebyly nikdy zcela osamocené, byla námořní plavba také mnohem bezpečnější.
V zásadě by samozřejmě stačilo jet z Queenstownu do New Yorku rovnou. Tato přímá cesta mezi Irskem a New Yorkem by ale vedla kolem Newfoundlandu a jeho plovoucích ledových obrů. Z Irska se proto raději zamířilo do pomyslného korekčního bodu velmi daleko na jih od Newfoundlandu, který se na 42 stupních severní šířky a 47 stupních západní délky nacházel už téměř na zeměpisné šířce New Yorku. Po dosažení tohoto otočného bodu obratu byl stanovený přímý kurz na západ směrem k New Yorku. Tímto způsobem byla severoatlantická trasa pod Newfoundlandem vytažená velmi daleko na jih. Mezi 24. srpnem a 14. lednem, tedy v zimě, se trasa posouvala o něco severněji, což zkracovalo cestu o něco více než 150 km, tedy asi 5 až 10 hodin plavby. Protože v létě bylo tepleji, odlamovalo se v Grónsku více ledovců, takže trasa musela být v tomto období posunutá na jih. Přesně takovou trasu kopíroval i Titanic. Severoatlantická trasa je jednou z klasických na světových oceánech a proto ji starý mořský vlk, jako byl kapitán Smith, dobře znal. Smith a jeho posádka propluli touto trasou nesčetněkrát, naposledy několik týdnů předtím. Přesně jako řidič autobusu, který se pohybuje po jedné z hlavních ulic města. Znal tedy trasu stejně dobře jako ostatní lidé na cestě do pekárny za rohem. Celé moře a jeho nebezpečí před ním leželo jako v nejjasnějším slunci. Ještě před vyplutím Titanicu toho Smith věděl hodně o ledu v severním Atlantiku. Jednoduše proto, že se tou trasou plavil neustále. Zkušenost nás neoslepí, jak nám absurdní propaganda chce namluvit. I kapitán Smith fungoval jako každý jiný člověk a řídil se starým pravidlem. Zkušenost tě činí moudrým. Smith, kterému bylo v době potopení Titanicu 62 let, se plavil pro společnost White Star Line už 32 let. Ani to, jaké budou podmínky na konkrétní plavbě, nebylo žádným překvapením. Lodě si neustále vyměňovaly rádiové zprávy mezi sebou, ale také s přístavy a lodními společnostmi. Takže moře bylo prakticky neustále pod dohledem v reálném čase. Můžeme si to představit zhruba jako moderní detektory dopravních zácep na dálnici, které si předávají varování mobilním telefonem. Ještě před vyplutím si kapitán a důstojníci Titanicu museli být plně vědomí ledové situace v severním Atlantiku. A to jak obecně, tak i s ohledem na tuto konkrétní plavbu. Ani kapitán ani posádka tedy nebyli překvapení ledem, jak nám to umanutě, houževnatě, neúnavně a vemlouvavě líčí propaganda.
Navigace na moři
Propagandistické filmy nám ukazují kapitána Smithe, jak po většinu plavby na Titanicu vysedává s prominentními hosty u obědů, večeří nebo na bohoslužbách. Lehkovážný kapitán ve filmech, který se ale proti takovémuto zkreslování jeho služby nemůže bránit, protože je mrtvý. A na mrtvého můžeme svést cokoli, je to nejschůdnější řešení. Lehkovážný kapitán, který lelkuje s milionářskou smetánkou nám v hlavě vytvoří podprahovou zprávu. Zanedbal své povinnosti a právě kvůli němu Titanic do ledovce narazil. Přesně tuto přefiltrovanou oficiální verzi propaganda protlačuje přes 100 let. Díky tomu také tuto oficiální verzi snázeji příjmeme. Máme v hlavě stále drilovaný archetyp, podobně jako u Slobodana Miloševiće, o kterém jsem také točil pořad. Milošević je vrah, kapitán Smith zase flákač. Oba jsou mrtví, mohou za všechno, zapomeňte. Navigace na vodě je zcela odlišná od jízdy po souši. Otevřená voda je sama o sobě prostředím bez skutečné polohy, jak ji známe ze souše. Málokdy víme, kde se nacházíme, přímým pohledem, ale v podstatě měřením, výpočty a prací mozku. Na volném moři je místo určované pouze navigací. A pokud se přepočítáme, může to mít fatální následky. Na velkých lodích, včetně Titanicu, existovala samostatná navigační kancelář, takzvaná mapovna. Ta byla orientačním střediskem lodi. Nacházely se zde mapy, mapové tabulky, navigační zařízení a další nástroje a pomůcky, které byly potřebné k určení kurzu a polohy. Tato mapovna není v hollywoodských velkofilmech o Titanicu vidět ani jednou. Na velkém stole v mapovně ležela námořní mapa, a na této námořní mapě byla příslušná trasa zakreslena ve velkém a širokém měřítku. Námořní mapa je mapa určité námořní oblasti. Kromě pobřeží jsou na ní zakreslené všechny důležité údaje. Překážky, jako jsou písčité břehy, útesy, ostrovy, skály a mělčiny. Kromě toho jsou zaznamenané mořské proudy a hloubky a v pobřežní oblasti všechny orientační body důležité pro plavbu. Kromě toho jsou tu uvedené námořní značky, jako jsou světelné lodě, bóje a majáky. Dále informace o deklinaci kompasu, tedy rozdíl mezi magnetickým a zeměpisným severem v dané mořské oblasti. A samozřejmě příslušná zeměpisná délka a šířka. Předepsaná trasa byla nyní zakreslená na této námořní mapě. Protože lodě pluly po stejné trase, New York a zpět, mnoho lodí mělo na mapovém stole vždycky stejné mapy. Ale v případě Titanicu byly mapy možná nové, protože se jednalo o první plavbu. A tato okolnost vlastně učinila plavbu ještě bezpečnější, protože na nových mapách nebyly žádné staré značky a pozice, které by mohly člověka zmást. Hlavním úkolem kapitána a důstojníků bylo vytyčit na mapě požadovaný kurz a ten pak následovat. V pravidelných intervalech se určovala poloha lodi pomocí kompasů, sondážních kotoučů a na otevřeném moři sextantů. Jakmile byla poloha určená, byla zapsaná do mapy obvykle malým křížkem. Nyní bylo jasně vidět, zda jsme na zamýšlené trase a pokud ne, jak daleko jsme se od ní odchýlili. Podle toho se provedla korekce kurzu, abychom se opět přiblížili ideální trase. Kapitáni a důstojníci se proto často skláněli nad námořními mapami a pečlivě zakreslovali trasu, kurz a pozice. Za příznivého počasí, za kterého Titanic plul, bylo jen málo prostoru pro chyby nebo větší nepřesnosti. Člověk prakticky neustále věděl, kde se nachází. Protože jsme znali kurz a rychlost, kterou jsme se pohybovali od posledního určení polohy, znali jsme v každém okamžiku svou aktuální polohu. Samozřejmě ne na metr přesně, jako je tomu v moderní době GPS. Ale byla přesná na míli nebo dvě, a to je v oceánu širokém 3 000 námořních mil velmi přesné.
Varování před ledem
Víme tedy, že stačil jeden pohled na mapu a byli jsme v obraze. A to platí i pro slavná varování před ledem, která Titanic obdržel. Mnoho lidí má o těchto varováních před ledem poměrně mlhavou představu. Podstata varování před ledem spočívala v tom, že obsahovala také souřadnice, stejně jako pozice lodí. Při plavbě mezi Evropou a Amerikou si lodě předávaly svá pozorování se souřadnicemi. A co dělá důstojník nebo kapitán? Správně, jde k mapě s rádiovou depeší v ruce a zakreslí polohu ledu do mapy. Později to před americkou vyšetřovací komisí přiznali i členové posádky Titanicu, například důstojník Joseph Boxhall. Stačil proto jeden pohled na mapu a věděli jsme přesně, o co jde. Především jsme viděli, zda naše vlastní kurzová linie směřuje přesně na hlášený led, nebo ne. Posádka Titanicu proto musela mít přesné záznamy. Zmínil jsem čtvrtého důstojníka Josepha Boxhalla. Večer 14. dubna 1912 měl Boxhall službu na můstku od 8 hodin večer. To znamenalo, že musel vědět o všech skutečnostech týkajících se plavby. Samozřejmě také musel mít před očima mapu s vyznačenými kurzy a varováními před ledem. Během dne muselo být do mapy zakresleno asi 7 až 8 ledových varování, včetně jednotlivých ledových hor, ale také obrovských čtverců, kde jiné lodě spatřily led. Většina z nich byla buď na trase Titanicu, nebo v jeho nebezpečné blízkosti. Obchodní a osobní lodě na severoatlantické trase se seřadily doslova jako perly na náhrdelníku. Proto byla prakticky každá loď v pohodlné pozici, že ostatní lodě už pluly před ní. Tím situaci takříkajíc odzkoušely a mohly své poznatky předat následujícím lodím rádiem. A samozřejmě nechyběla ani varování před ledem od protiplujících lodí. Varování před ledem, která přicházela při přiblížení ke grónské ledové kře, nebyla dramatickým překvapením, jak se někdy líčí ve filmech a knihách, ale rutinou. Titanic obdržel 7 až 8 varování o horách ledu nebo ledových polích. Nebudu je tu chronologicky rozebírat, protože jsem tak učinil už v mém předchozím pořadu Poselství nepotopitelného Titanicu. 14. dubna 1912, ve 21:40, tedy 2 až 3 hodiny před katastrofou, přišlo poslední varování o ledu z lodi Mesaba. Mnoho těžkého obalového ledu a velké množství velkých ledovců, jakož i volně plovoucí led. Počasí dobré, jasno. Zpráva znamenala, že obrovský čtverec přesně na trase Titanicu byl plný ledovců, ledových ker a volně plovoucího ledu. Toto varování potvrzovalo předchozí zprávy lodi Baltic, ale říkalo, že ledové pole bylo ještě mnohem větší. Ve 22:55 se znovu ozvala loď Californian společnosti White Star Line. Chtěli Titanicu oznámit, že je zadržel led a že se ocitli v pasti. Skutečnost, že loď musela zastavit poblíž, protože byla doslova uvězněná ledem, byla nyní opravdu výbušnou zprávou. Ani ten nejodhodlanější kapitán by nemohl pokračovat do ledu plnou rychlostí. Ale toto varování prý rázně odmítl radista Titanicu, který vysílal telegramy cestující. Zřejmě se mu zpráva o ledu od lodi asi 30 km od Titanicu zdála jako prkotina. Ke srážce s ledovcem došlo asi po 40 minutách. Je zajímavé, že sbírka rádiových zpráv publikovaná v knize Johna Bootha Signály katastrofy neuvádí žádné rádiové zprávy z Titanicu na misu Race nebo naopak mezi 21:00 až 21:15 newyorského času. Nad tím se pozastavuje i Susanne Störmerová ve své knize o posledních hodinách Titanicu. To je ale velmi zvláštní. Boothova sbírka je nejrozsáhlejší sbírkou rádiových zpráv z Titanicu vůbec. Obsahuje stovky zpráv vyměněných mezi Titanicem a jinými loděmi nebo stanicemi. A ze všeho nejvíc má chybět zpráva, která měla zabránit tomu, aby radista Titanicu přijal varování před ledem z lodi Californian? Tak důležitá zpráva chyběla? Všechna tato varování před ledem musela být zakreslená do námořní mapy v souladu s navigační praxí. A jak víme z výpovědí například důstojníka Josepha Boxhalla, tato praxe byla samozřejmě dodržovaná i na Titanicu. Titanic tedy plnou rychlostí, záměrně vplul do oblasti, kde se výstrahy před ledem shodovaly. Několik varování před ledem popisovalo přesně tu oblast, ve které Titanic později vyslal nouzové volání. Zejména nouzové volání Titanicu a místo potopení se nacházely ve čtvercích, které jmenovaly Mesaba a Baltic. Přitom Baltic takříkajíc předpověděl oblast potopení obzvlášť přesně. Zatímco Mesaba popsala velký čtverec, Baltic popsal menší, protáhlý obdélník uvnitř tohoto velkého čtverce. Bylo obzvláště jisté, že se tu člověk setká s ledem. Navzdory tomu všemu, Titanic do této oblasti vplul. Místo aby se Titanic ledu vyhnul, zamířil rovnou k němu. A právě za tímto účelem provedl kapitán Titanicu ten osudný večer další korekci kurzu. Jediným rozumným opatřením by byla výrazná změna kurzu nebo rychlosti. Čím dále jsme objížděli led, tím rychleji jsme mohli plout. Čím blíže jsme proplouvali kolem výstražných ledových oblastí, tím pomaleji jsme museli plout. Případně i zastavit jako Californian. Nejlepší rozhodnutí by jistě bylo obeplout led vysokou rychlostí daleko na jih, nebo ho proplout velmi nízkou rychlostí nebo dokonce zastavit na noc. Rychlá přímá plavba přímo středem ledovců byla naprosto nemyslitelná. Znamenalo to vysokou pravděpodobnost nehody. Ve skutečnosti ovšem kapitán Smith učinil přesně toto bizarní rozhodnutí, totiž proplout středem ledu vysokou rychlostí za bezměsíčné noci. Toho si nakonec všimlo i britské vyšetřování:
"Pane generální prokurátore, předpokládám správně, že se Titanic vydal přímo na místo, kde byl led, potom, co byl varovaný, že je tam led?", zeptal se britský komisař lord Mersey generálního prokurátora Isaacsa třináctý den vyšetřování. Odpověď zněla:
"Ano, k tomu to směřuje."
Poslední večeře a veselá pitka
Zatímco Titanic nabral přímý kurz k ledu, cestující se sešli, jak se říká, na veselé pitce. Pitka to byla u pasažérů první třídy. U cestujících třetí dřídy by se to nazvalo prostě chlastačka. Pitka zní ale přecejen více nóbl.
"Byl to nejpestřejší večer celé plavby," rozpovídal se později stevard Thomas Whiteley podle listu The Washington Herald z 21. dubna 1912.
Podle něj byla loď až do té doby velmi rychlá a pravděpodobně bude vytvořený nový rekord. Alespoň tak se to říkalo cestujícím a členům posádky.
"Byly vydané rozkazy, že večeře měla být nejlepší, jaká kdy byla na lodi podávaná, bez ohledu na cenu. A rozkazy byly splněné."
Začalo to kolem 18:30. Majitel Titanicu Bruce Ismay seděl u stolu v rohu poblíž manželů Astorových. Krátce po servírování večeře začala zábava. U stolu manželů Astorových se podávalo víno a konverzace byla velmi živá. Kapitán se bavil a žertoval s panem Astorem, občas něco řekl Bruce Ismay. Jedním z témat byla rychlost lodi. A tady se začínají svědectví rozcházet. Stevard tvrdil, že večeře skončila v devět hodin večer a že kapitán Smith později zachránil dítě před utonutím v ledové vodě. Přeživší major Arthur Peuchen později vznesl závažná obvinění ohledně pitky. Podle deníku The Yakima Herald z 1. května 1912 Peuchen uvedl, že pití trvalo až do 22:30 a že mnoho cestujících první třídy i členů posádky bylo opilých, když potřebovali mít rozum. Za hodinu a 15 minut loď narazila do ledovce, uvedly noviny. Maďarský člen posádky Titanicu jménem Louis Klein později také vyčítal velení lodi. Podle něj teklo toho večera spousta alkoholu proudem a to nejen na exkluzivní večeři. Zbytky vína se po ní podávaly členům posádky, dokud nebyli úplně opilí. Podle toho byl Titanic toho večera z velké části bez kormidla. Členové posádky, ať už byli ve službě, nebo ne, se měli opíjet šampaňským, které jim stevardi přinesli z jídelny.
"Vím, že mnozí z nich byli opilí," řekl Louis Klein podle listu The Gazette Times z 22. dubna 1912.
Podle něj Titanic skutečně narazil do ledovce, ale událost proběhla poněkud jinak, než posádka později vyprávěla. Zatímco Klein byl v podstatě jediným střízlivým člověkem na palubě, cestující u zábradlí na něco ukázal:
"Sledoval jsem jeho ruku a viděl, že je to velká ledová hora a běžel jsem na můstek. Třetí důstojník mě uviděl a zakřičel, co se děje."
Podle jeho slov byl ale příliš rozrušený a běžel ke stěžni se strážním košem, aby upozornil muže na hlídce.
"Ale neslyšel jsem ani slovo. Tak jsem vylezl nahoru a našel hlídku v hlubokém spánku. Sám jsem spustil poplachový zvonek."
Že by osamělý hrdina, který se chtěl pokusit zachránit Titanic? Nějaký podnikavec? Nemyslím si, že to lze takhle zjednodušit. Podle zprávy v Evening Postu z 22. dubna 1912 byl Louis Klein maďarský Žid, který tvrdil, že ho společnost White Star Line převezla z města do Clevelandu hned potom, co záchranná loď Carpathia později zakotvila v New Yorku. Tam ho podle novin vzal na kobereček maďarský konzul, ale nepodařilo se mu jeho výpovědí otřást. Na žádost senátora Williama Aldena Smithe byl pak Klein zadržený v Clevelandu. Senátor Smith pak poslal úředníka, aby Kleina přivezl do Washingtonu, kde se měl dostavit před výbor. Protože Smith neměl k takovému kroku oprávnění, svědek ve skutečnosti přišel dobrovolně. Jediným problémem bylo, že když Smith šestý den vyšetřování v 15:30 předvolal Kleina k podání svědectví do Washingtonu, Klein tam nebyl. Znovu opakuji, Klain přijel do Washingtonu dobrovolně a chtěl svědčit. Musíme si tuto věc uvědomit, protože je podstatná. Horlivý svědek, který přísahal, že prakticky celá posádka Titanicu byla v noci katastrofy opilá, je shledaný věrohodným a dobrovolně přijede do Washingtonu svědčit. A pak najednou, zčistajasna, bezhlavě zmizí bez jediné stopy. Nato druhý důstojník Charles Lightoller prohlásil, že Louis Klein se utopil a že tedy nemohl přijet a svědčit. Je zajímavé, že Lightoller viděl zrovna tohoto svědka ze všech ostatních 1 500 cestujících, jak se topí v té tmě. Zajímavé. Že by operace damage control, tedy likvidace škod? Dostal Lightoller instrukce, aby Kleinovu stopu zametl a vahou osoby důstojníka všechno popřel?
Legenda o osamělém ledovci
Stále znovu se dočítáme, že Titanic té noci narazil do ledovce naprosto nečekaně. Titanic prý našel tento osamělý ledovec uprostřed prázdného oceánu jako jehlu v kupce sena. Jako by vyhrál v loterii. Podle těchto legend byla plavba Titanicu náhle přerušená 14. dubna kolem 23:40, když Frederick Fleet spatřil přímo před sebou ledovec, třikrát zazvonil na poplašný zvon a předal varování telefonicky přímo na můstek, kde ho přijal šestý důstojník James Moody. Vzdálenost k ledovci ale už byla příliš krátká. Titanic se v plné cestovní rychlosti srazil předním pravým bokem s přibližně 300 000 tun vážící ledovou konstrukcí. Tento oficiální výklad je tak věrohodný, že jsem se jím nechal strhnout i já v mém předchozím dokumentu Poselství nepotopitelného Titanicu. Jaké překvapení! Tohle nikdo nemohl čekat! A už vůbec ne chudák kapitán Smith! Všechno byla jen nešťastná náhoda. Tyto historky o osamoceném ledovci jsou smyšlené báchorky. Důkazy nám poskytují svědectví samotných trosečníků Titanicu. Krátce po potopení Titanicu spatřili cestující v záchranných člunech ledové hory a měli skutečné potíže se bílým obrům vyhnout. Záchranný člun číslo 4 například zažil v noci nepříjemné setkání s ledovými horami, neboť jich bylo mnoho spatřeno a jen s obtížemi se jim vyhýbalo, uvedl slavný Lawrence Beesley, který přežil nehodu Titanicu. Člun číslo 8 se také ocitl uprostřed ledovců. Další důkazy přináší záchranná loď Carpathia. Když připlula po více jak hodině po potopení Titanicu, stala se její plavba skutečným ledovým tancem. Jak uvedl kapitán Carpathie Rostron ve své výpovědi. Mezi 2:45 a 4:00 viděli ledové hory na každé straně. Minuli asi 20 velkých, 100 až 200 metrů vysokých a mnoho dalších menších. A museli neustále manévrovat lodí mezi nimi, aby se jim vyhnuli. Nakonec se loď zastavila a těsně před ní se objevil ledovec. Kam až oko dohlédlo, se na severu a západě rozprostíralo rozsáhlé ledové pole, z něhož vystupovaly ledové hory a s nimi spojené kry, jako by se z roviny náhle vynořil kopec. Před námi a na jihu se v bledé tmě vyjímaly plovoucí příšery, jejichž počet se okamžik od okamžiku zvyšoval, jak se rozednívalo a obzor růžověl. Dokonce se uvažovalo, že by cestující mohli být provizorně zachránění na ledu pro nedostatek člunů. To bylo velmi reálné, protože i dříve se takové situace staly. Například když škuner Ellen narazil 27. dubna 1845 200 km západně od mysu Race do ledovce a potopil se, posádka se dostala do bezpečí na ledu. Když 3. května 1893 narazila loď SS Castlegate do ledovce 400 km východně od mysu Race, posádka přežila na ledové kře. Když 27. června 1875 narazil škuner Caledonia do ledovce a během 30 minut se potopil, 82 lidí se zachránilo na ledové kře, kde strávili noc. Na Titanicu mohlo být také možné jednoduše poslat záchranné čluny s plnou posádkou směrem k nejbližšímu ledovci, aby vysadily trosečníky a nabraly nové. To se ale nestalo. To je vlastně jedna z hlavních a zcela nepovšimnutých záhad potopení. Zatímco Titanic čekal na záchranu, záchrana už byla na místě v podobě ledu. Ale jak víme, kapitána a posádku ani nenapadlo naplnit záchranné čluny. Zdá se, že účinná záchrana cestujících vůbec nebyla v plánu. Ale o tom až za chvíli. Nyní tedy víme, kde se Titanic skutečně nacházel. Kolem 23:00 nedosáhl jen tak ledajakého ledovce, ale postupně se dostal do zóny, ke které celou dobu důsledně směřoval a to do obrovského ledového pole tvořeného ledovci, ledovými horami a ledovými krami. Objevila se další šokující informace. Ve skutečnosti byl ledovec ohlášený nejméně čtvrt hodiny před srážkou. Už 21. dubna 1912 New York Times napsaly:
"Námořník hlásí. Hlášení hlídky bylo ignorované."
Stevard první třídy Thomas Whiteley vyslechl rozhovor mezi dvěma námořníky, kteří měli službu v jednom ze záchranných člunů po potopení Titanicu. Potom lidé na hlídce viděli led celou čtvrthodinu před srážkou a varovali můstek ne jednou, ale třikrát: bezvýsledně. Podle výpovědi Thomase Whiteleyho:
"Slyšel jsem, jak jeden z nich řekl, že 15 minut před srážkou informoval prvního důstojníka pana Murdocha na můstku, že si myslí, že vidí ledovec. Potom pana Murdocha ještě dvakrát upozornil na ledovec před ním, řekl námořník. Nepamatuji si přesná slova, ale byli velmi rozčilení, že jejich varování nebyla věnovaná pozornost. Jeden z nich řekl: Není divu, že se pan Murdoch zastřelil."
V roce 1993 objevil viceprezident Americké historické společnosti Titanicu George Behe nepřímé důkazy, že hlídač můstku Frederick Fleet hlásil led třikrát i půl hodiny před varováním, které bezprostředně předcházelo katastrofě. Službu konající důstojníci Murdoch a Moody ho ignorovali. George Behe navíc tvrdil, že společnost White Star Line nabídla Fleetovi finanční zajištění, pokud před vyšetřováním zatají dřívější varování. Byla to ale všechno pravda? Víme, že svědek Louis Klein vypověděl, jak byla posádka večer 14. dubna opilá a jak on sám vylezl do strážního koše a našel tam posádku spící, načež sám zazvonil. Než mohl být svědek vyslechnutý, beze stopy zmizel.
Topiči nespatřili ani kousek ledu
Zeptejme se, jak srážku vnímali lidé, kteří byli přímo na místě hluboko v břiše lodi. Není jich mnoho, což je samozřejmě dané tím, že z trupu lodi jich mnoho nepřežilo. Nejdůležitější je vrchní topič Frederick Barrett. Podle jeho výpovědi před britskou vyšetřovací komisí se Barrett nacházel v kotelně číslo 6, která by se vzhledem ke své velikosti dala lépe popsat jako kotelna. Čtyři kotle vysoké jako domy, které byly napájené uhlím zepředu i zezadu, byly seřazené vedle sebe ve směru jízdy na dvojitém dně lodi. Přední kotelna se nacházela před prvním komínem přímo pod můstkem. Stěny mezi kotelnami tvořily zásobníky uhlí, takže topiči měli kotle před sebou, ale uhlí za sebou. Podle Fredericka Barretta se nacházel na pravoboku kotelny číslo 6, přímo před bunkrem číslo 5. První, čeho si všiml, bylo, že se rozsvítilo červené světlo stop, načež vydal rozkaz uzavřít přívod vzduchu do kotlových ohňů. Potom už přišla rána. S Barrettem se ještě krátce setkáme. Jiný topič z kotelny číslo 10, George Beauchamp, vzpomínal na celou záležitost zcela jinak. Podle něj zněla rána jako hrom, hřmění hromu a voda se dostala do dveří uhelného bunkru. Podle Barretta naopak voda vystřelila 2 metry nad zem skrz boční stranu pravoboku a také na dalších místech, například v bunkru číslo 5. Zajímavé na této výpovědi je opět to, o čem Barrett nemluví. Kdyby do Titanicu narazil ledovec, nebo ho rozřízl, led by se přece musel dostat i do lodi a byl by unášený v trupu. Buď by se odlomily velké kusy ledovce, nebo by se menší kusy hoblovaly z ocelových plátů lodi. Také by poměrně dlouho plaval, aniž by roztál, protože pronikající voda byla také mrazivá, asi -2°C. O ledu v pronikající vodě se ale na žádném místě nezmiňuje ani Barrett, ani další svědci, kteří pronikající vodu také viděli. A voda byla v krátké době všude: v předních kotelnách i například v poštovní místnosti, která hraničila s čelní stěnou bunkru číslo 6. Všude byla voda. Nikde ale neplaval ani malý kousek ledu. Jak je to možné? Narazil Titanic skutečně do ledovce?
Velení lodi po nehodě
Další otázku, kterou si musíme položit je, co udělala posádka bezprostředně po nehodě? S hrůzou zjišťujeme, že kapitán a posádka udělali dost proto, aby nehoda měla co nejhorší následky. Kapitán Smith, jak správně poznamenal Wolf Schneider ve své knize o Titanicu, pokračoval v jedné chybě za druhou. Od chvíle, kdy se do lodi dostala voda, začaly posádce i cestujícím odtikávat hodiny. Tím bylo jasné, že loď utrpěla vážné poškození a rychle nabírala vodu. V podstatě existovaly dvě strategie pro velení lodi:
A: Udržet Titanic co nejdéle na hladině.
B: Co nejlépe využít zbývající čas.
Každá získaná minuta byla cenná a mohla zachránit život. Překvapivě zjišťujeme, že se nic z toho nestalo. Podle důstojníka Boxhalla se vrátil ke kapitánovi se špatnou zprávou, ale ten dal pouze rozkaz, aby byly záchranné čluny připravené. To znamená připravené k použití, ale ještě ne k jejich obsazení nebo spuštění do vody. V sázce bylo 2 300 životů a proto bylo rozhodně kam spěchat. Ve skutečnosti ale trvalo:
A: 35 minut do prvního tísňového volání.
B: 40 až 50 minut na oficiální upozornění cestujících.
C: 45 minut do vydání rozkazu k obsazení člunu, 25 minut po půlnoci.
D: 45 minut do příkazu ke spuštění čerpadel, také 25 minut po půlnoci.
Michael Davie ve své knize o katastrofě Titanicu cituje cestujícího první třídy a tehdejší tenisovou hvězdu Karla Behra.
"Trvalo 40 nebo 50 minut, než byli cestující informovaní o jakémkoli nebezpečí."
Přestože se velení lodi velmi rychle dozvědělo o ničivém průniku vody, ukolébalo cestující pocitem bezpečí. Paní Futrelleová, manželka amerického spisovatele, potvrdila Behrovu zprávu o zpoždění při informování cestujících. Její manžel byl důstojníkem ujištěný, že nehrozí sebemenší nebezpečí. Bylo to ale ještě horší.
Čerpadla, přepážky a kotva
Oficiální legenda tvrdí, že čerpadla začla pracovat na plný výkon a odčerpávat vodu. Ano, to jistě mohla, pokud by byla spuštěná okamžitě. Jak ale vysvětlíme, že na Titanicu kapitán Smith vydal rozkaz pro čerpadla až po 45 minutách. Pokud je to skutečně pravda, rovná se to sabotáži. Čím dříve se totiž spustí čerpadla, tím lépe. Navíc spuštěných čerpadel si nikdo nevšimne, a tedy nevyvolají paniku mezi cestujícími. Jejich preventivní spuštění rozhodně nemůže být na škodu. Přesto byla spuštěná podle pokynů kapitána až 45 minut po nehodě. Další věcí bylo uzavření přepážek. Ač to zní podivně, okamžité zavření vodotěsných přepážek prvním důstojníkem Murdochem bylo správné jen v prvním okamžiku. V případě malé netěsnosti to mohlo zabránit přetečení vody do ostatních prostor. V případě velké netěsnosti to bylo přesně to špatné řešení, protože voda už nemohla odtékat dozadu, přední prostory se naplnily a příď se silně potopila. Protože voda stále stoupala, nakonec přetekla přes přepážky. To odstartovalo exponenciálně zrychlující proces. Čím více vody přetékalo, tím více se loď nakláněla přídí, a tím více vody teklo přes přepážky. Výsledkem bylo naprosté potopení. J. David Rogers z Missourské univerzity vědy a techniky ve své přednášce o potopení Titanicu to popsal dokonale:
"Přelévání vody přes přední přepážky se ještě zhoršovalo kvůli zhoršujícímu se náklonu přídě. To zase zvyšovalo množství přelévající se vody."
Rogers pokračoval:
"Proto by bylo lepší nechat vodotěsné dveře otevřené, aby se mořská voda dostala do kotelny a strojovny. Rozprostřením vody na zádi by se snížil náklon dopředu. Také by se snížil příjem vody tím, že by příď zůstala co nejvýše nad vodou. To by sice loď nezachránilo, ale oddálilo by to její potopení o 2 až 4 hodiny."
To je obrovský šok, protože jen díky tomu by nemusel přijít o život ani jeden člověk. Od potopení Titanicu do připlutí záchranné lodi Carpathia nakonec chyběly necelé 2 hodiny! Další věcí, která by prodloužila životnost Titanicu do záchrany, bylo maximálně loď odlehčit. V době Titanicu to bylo naprosto standardní opatření. Už předtím spousta lodí narazila do ledovce a posádky hodily část nákladu do moře, aby potopení oddálily. Například loď Cordelia v červnu 1880, Jeranos v květnu 1885, Hartville v březnu 1887, Fri v červnu 1894 nebo Furtor v červnu 1897. Titanic naproti tomu ani neshodil těžkou kotvu a kotevní řetězy, aby odlehčil příď. Ještě dnes můžeme na vraku vidět například centrální kotvu ležící na přídi, která váží asi 50 tun. A také můžeme obdivovat dvě kotvy na bocích v jejich původní poloze.
Velení lodi jako ozbrojený gang
Věčnou otázkou zůstává, proč nebylo dovoleno můžum nastoupit do člunů, které byly zpoloviny prázdné? Tito muži byli zadržovaní se zbraní v ruce. To bylo zejména na levoboku, který obsluhoval důstojník Lightoller. Na levoboku se do člunů dostalo jen několik mužů, zatímco na pravoboku se do člunu vešlo deset mužů. Vztahy mezi posádkou a cestujícími se strašidelně proměnily. Cestující už přestali být hosty a proměnili se v protivníka, kterého důstojníci drželi v šachu pistolemi. U důstojníka Lightollera se objevil vrchní strážník Wilde a zeptal se, kde byly uložené zbraně. Před vyplutím ze Southamptonu měl Lightoller na starosti skladování zbraní. Zavedl Wildea, Murdocha a kapitána Smithe ke skříňce v Murdochově kajutě, kde byly zbraně uložené. Od této chvíle byli cestující zcela pod kontrolou velení lodi. Každému, kdo se nepodřídil, bylo výslovně či nepřímo vyhrožováno zbraní. Existují zprávy, které potvrzují použití střelných zbraní na palubě Titanicu nebo v záchranných člunech. Například plukovník Archibald Gracie uvedl, že druhý důstojník Lightoller vystřelil z pistole, aby vyhnal cestující třetí třídy z jednoho ze záchranných člunů. Potom, co byla Charlotte Collyerová násilím odtržená od svého manžela, se ocitla v záchranném člunu číslo 14. Člun byl prakticky plný a žádné další ženy tam nebyly. Když pátý důstojník Lowe vyskočil na palubu a nařídil jej spustit. Cituji zprávu z The San Francisco Call, 2. června 1912:
"U zábradlí stál chlapec, sotva starší než školák, skoro tak malý, aby se dal považovat za dítě. Nepokoušel se násilím dostat do člunu, i když jeho oči se prosebně upíraly k důstojníkovi. Když si uvědomil, že bude skutečně opuštěný, ztratil odvahu, s výkřikem vylezl na zábradlí a skočil dolů do člunu. Vpadl mezi nás ženy a schoval se pod sedadlo. Já a další žena jsme ho schovaly pod oblečení. Chtěly jsme dát chudákovi šanci, ale důstojník ho postavil na nohy a nařídil mu, aby se vrátil na loď. Prosil o život. Vzpomínám si, jak říkal, že by nezabral moc místa. Ale důstojník vytáhl revolver a strčil mu ho do obličeje. Dám ti jen deset vteřin, aby ses vrátil na loď, než ti vystřelím mozek z hlavy, křičel. Chlapec ještě naléhavěji žadonil a já myslela, že ho na místě zastřelí. Najednou ale důstojník změnil tón. Sklopil revolver a podíval se chlapci přímo do očí. Proboha, buďte chlap, řekl vlídně. Musíme zachránit ženy a děti. Musíme zastavit v nižších palubách a vzít ženy a děti na palubu. Chlapec se otočil a beze slova přelezl zábradlí. Udělal několik nejistých kroků a pak si lehl obličejem dolů vedle smotaného lana. Nezachránil se. Ve skutečnosti jsme nezastavili na žádné jiné palubě, abychom vzali na palubu další ženy a děti."
Inženýr Frederick Scott, který vypovídal šestý den britského vyšetřování, viděl střílet důstojníka Lowea. Scott viděl na levoboku dva čluny. V jednom z nich vytáhl důstojník revolver, vystřelil mezi záchranný člun a bok Titanicu a řekl. Jestli někdo skočí do toho člunu, zastřelím ho jako psa. To potvrdil sám Lowe. Uvedl, že vystřelil z revolveru, když se dva muži pokusili skočit do člunu z paluby lodi. Řekl, že pak znovu vystřelil na každé palubě, kterou procházeli, aby odradil lidi od skoku do člunu. Otázka tedy zní. Proč někdo střílí na lidi, kteří chtějí skočit do lodi, kde jsou ještě volná místa? Další cestující vypověděli o strašidelných scénách střelby a zastřelených lidech ležících na palubě. Jedním z nich byl cestující Eugene Daly z Newarku, který tvrdil, že viděl dva zastřelené muže ležet na palubě. Dalyho dcera Marion Joyceová později uvedla:
"Slyšela jsem svého otce vyprávět, jak byl zadržovaný se zbraní v ruce, když se snažil dostat do záchranných člunů. A že viděl, jak byli muži střílení."
"Dalšímu muži Lightoller ustřelil čelist. Když výstřely utichly, velký muž přepadl přes zábradlí do vody," uvádí Logan Marshall v knize o potopení Titanicu.
"Několik mužů, kteří se tlačili dovnitř, bylo na místě zastaveno revolverem kapitána Smithe," vzpomíná cestující lady Duff Gordonová.
"několik jich padlo, než byl obnovený pořádek. Člun byl spuštěný o kousek níž. Právě když se uvolnil, jeden muž se do něj chystal skočit a byl zastřelený. Byl zřejmě okamžitě zabitý. Jeho tělo spadlo do člunu k našim nohám, a protože se ho nikdo nepokusil hodit přes palubu, zůstalo tam, dokud nás nevyzvedla Carpathia."
Na tomto člunu číslo 1 zbývalo nejméně 28 míst. Dokonce na vylovených mrtvolách našli pracovníci pohřební služby střelné rány. Steven Santini ve své knize o Titanicu vypráví o hrobníkovi jménem Thad Stevens, který byl povolaný z Hamptonu v Novém Brunšviku do Halifaxu, aby pracoval na obětech Titanicu. Během pobytu se setkal s místním hrobníkem Johnem Snowem, který mu řekl o známkách střelných zranění na některých nalezených obětech. Byli cestující ohrožovaní a zastrašovaní ozbrojeným gangem místo velení lodi?
John Jacob Astor: Pryč z poloprázdného člunu
Hysterické vymáhání pravidla "pouze ženy a děti," i když čluny byly poloprázdné, bylo nejpatrnější na člunu číslo 4. Na něj se chtěl nalodit nejbohatší muž Ameriky John Jacob Astor se svou těhotnou manželkou Madeleine. Pouhých šest měsíců předtím, 9. září 1911, se ti dva vzali. Astor byl nechutně bohatý dědic realitního impéria Astorů, kterému patřila velká část Manhattanu. Proslavil se jako developer, spisovatel, závodník a vynálezce. Na Manhattanu postavil dva luxusní hotely, včetně hotelu Astoria, který se později stal hotelem Waldorf-Astoria. Astor se tváří v tvář záchraně utopil. Tento člun byl spuštěný na vodu až po 70 minutách. Konkrétně v 1:55, tedy 25 minut před potopením Titanicu. Dramatu kolem něj jsem se věnoval v mém pořadu Poselství nepotopitelného Titanicu. Mezi čekajícími na loď číslo 4 byli tedy manželé Astorovi. Manželé Astorovi se vraceli z dlouhé svatební cesty. Astorova mladá manželka Madeleine byla těhotná. Proto Astor také zůstal poblíž a pomáhal Lightollerovi přivést ženy a děti na palubu člunu číslo 4. Potom se zeptal, zda se může také nalodit, protože loď nebyla plná ani ze dvou třetin, ale důstojník byl neoblomný. Pouze ženy a děti. A jsme zase u toho. Proč tak hysterické a rigidně vymáhané "pouze ženy a děti," když čluny byly poloprázdné? Mnoho člunů bylo raději obsazeno jen z poloviny nebo ze tří čtvrtin, než aby na člun pustili byť jen jednoho muže. Bylo to naprosto nesmyslné. Napravoboku bylo do člunů vpuštěno celkem 16 manželských párů s dětmi, na levoboku ani jeden. Tady byli muži důsledně oddělení od svých manželek. John Jacob Astor byl nejen jedním z nejbohatších a nejslavnějších mužů na světě, ale také nejbohatším mužem na palubě. Společně se svou ženou obýval jedno z nejluxusnějších ubytování na lodi na levoboku. O sňatku 47 letého rozvedeného Astora s 18 letou Madeleine se navíc mluvilo ve vysoké americké společnosti. Fotografie manželů Astorových byly v té době ve všech novinách. Vzhledem k Madeleininu těhotenství cestovali Astorovi s vlastní zdravotní sestrou, která před Lightollerovýma očima nastoupila na loď číslo 4 s Madeleine. A konečně, Madeleine byla už v pátém měsíci těhotenství, což mohlo pozorovateli při nástupu na palubu jen stěží uniknout. Astor požádal Lightollera, zda by mohl nastoupit na palubu, aby ochránil svou ženu. Lightoller mu odpověděl:
"Žádný muž nesmí vstoupit na palubu tohoto ani jiného člunu, dokud nebudou dámy pryč."
Na levoboku Lightoller nedovolil mužům nastoupit, ani když už kolem nebyly žádné ženy a děti. Místo toho raději spustil na vodu záchranné čluny s prázdnými místy. Jakou mužskou alergií vlastně Lightoller a kapitán Smith trpěli? Byli alergičtí na všechny muže, nebo jen na některé? Přestože Lightollerovi bylo v obou vyšetřovacích komisích položeno celkem asi 1 600 otázek, je zvláštní, že ani jedna z nich se netýkala okolností smrti Johna Jacoba Astora. Ani jednou nebyl Lightoller dotázaný na to, jak se stalo, že se nejbohatší muž světa nechal utopit pod jeho dohledem. To by bylo podobné, jako kdyby hasič z newyorského hasičského sboru poslal miliardáře Billa Gatese zpátky do hořícího hotelu a nikdo se ho potom na toto podivné rozhodnutí ani jednou nezeptal. Astorovy životopisy ale popisují událost jinak. Potom, co se jeho těhotná manželka Madeleine posadila do člunu se svou ošetřovatelkou, nastoupil Astor do člunu sám. Lightoller pak řekl, že měl rozkaz nechat nastoupit pouze ženy a děti. Astor namítl. Ale moje žena je v jiné situaci, nemohu ji přece nechat samotnou. Lightoller ale na tomto pravidle trval. Astor se zvedl ze svého místa a vrátil se na palubu, což dost možná souviselo s bojovným vystupováním posádky. Astor tedy nesměl nastoupit na palubu záchranného člunu, přestože:
A: Jeho těhotná manželka byla na palubě.
B: Byl k dispozici dostatečný počet míst.
C: O tato místa se neucházely ani ženy a děti, ani muži.
D: Člun odplouval s nejméně 25 prázdnými místy.
Astor sám byl námořník a majitel jachty a proto mohl být na palubě užitečný, zatímco mnoho členů posádky nikdy předtím nedrželo veslo a nakonec nechali veslovat ženy. Z toho všeho vyplývá následující. Odmítnutí vstupu Astora po boku jeho těhotné ženy bylo úmyslným barbarským činem a dvojím šílenstvím. Jednak lidským, jednak logistickým. Ani lidsky, ani logisticky není tento čin pochopitelný. Pokud to ovšem nemělo blízko k vraždě. Aplikujme to na jinou mimořádnou událost, například na hořící hotel ve velkém městě, kde se několik lidí zachránilo na balkoně ve čtvrtém patře. Zaměstnanec hotelu by zablokoval cestu ven nejbohatším a nejmocnějším hostům. Třeba Billu Gatesovi, zesnulému Stevu Jobsovi a Warrenu Buffetovi. Všichni by v důsledku toho zemřeli v plamenech nebo zadušením. Bylo by to normální? Neptal by se pak člověk proč? To si pište! Ale ne po masakru nejbohatších mužů Ameriky na palubě Titanicu. Johnu Jacobu Astorovi byla bez zjevného důvodu odmítnutá záchrana. Dokonce nebyl vpuštěný na palubu záchranného člunu. Všechny případné argumenty pro jeho nevzetí byly neplatné. A to může znamenat jediné. Skutečný důvod dosud neznáme. Co se stalo s manželi Astorovými dál? Těhotná Madeleine odplula se svou ošetřovatelkou na záchranném člunu, o několik hodin později ji vyzvedla loď Carpathia a přežila. John Jacob Astor ale zůstal na palubě.
Astorovy hodinky
Podle lidové tradice bylo Astorovo tělo nalezené rozbité na kusy a pokryté sazemi u záchranného parníku Mackay-Bennett. Astor byl prý pravděpodobně zabitý předním komínem, který se při potopení lodi převrátil a zřítil do vody. Existují ale tři různé výpovědi svědků, kteří vůbec neviděli znetvořené tělo Astora. A tito tři svědci jsou nesmírně důležití, protože dva z nich se přímo podíleli na vyzvednutí těla. Byli to člen posádky záchranné lodi Mackay-Bennett, která vytáhla Astorovo tělo z vody, dále hrobník přítomný na palubě a do třetice kapitán Astorovy soukromé jachty. Členem posádky lodi Mackay-Bennett byl elektrikář Gerald Ross.
"Viděl jsem vyzdvihování těla plukovníka Astora. Stejně jako ostatní visel v záchranné vestě. Ruce směřovaly vzhůru. Obličej měl oteklý, čelist poraněnou. Jeho tělo bylo oblečené do obchodního obleku a hnědých bot. Z kapsy mu visely drahé hodinky posázené diamanty."
Další byl hrobník John Snow, který byl přítomný na palubě:
"Tělo plukovníka Astora bylo ve výborném stavu. Byl oblečený do svého nejlepšího večerního obleku. Pěkné kapesní hodinky plukovníka Astora visely na řetízku v jedné z kapes, jako by se na ně podíval, než se naposledy ponořil do vody. V kapse měl 2 500 dolarů."
Ačkoli se tyto dvě zprávy v jednotlivých detailech liší, všechny se shodují v tom, že Astorovo tělo nebylo rozdrcené a pokryté sazemi ani jinak znetvořené. Velmi důležitý je popis elektrikáře Geralda Rosse, který popisoval Astorovu oteklou tvář a poraněnou čelist. Oba svědci, kteří byli na místě činu na záchranné lodi Mackay-Bennett, popisují vzácné hodinky visící z kapsy Johna Jacoba Astora. Elektrikář Gerald Ross považoval za nutné poznamenat nejen to, že hodinky Johna Jacoba Astora se zastavily ve 3:20, ale také to, že hodinky ostatních nalezených těl se prakticky všechny zastavily ve 2:10, tedy v době potopení Titanicu. Tohle vůbec není náhoda, elektrikář Gerald Ross záměrně uvádí časy ostatních hodinek pro srovnání. Snažil se nám tedy něco říct? Že Astor se dostal do vody asi o hodinu později než ostatní oběti? A to je tvrzení s dalekosáhlými důsledky. Musíme se ale vypořádat s dalšími nejasnostmi:
A: Nemohly hodinky prostě běžet ještě další hodinu ve vodě a teprve pak se zastavit? Hodinky tehdy nebyly vodotěsné. Technicky vzato byl Astorův chronometr stále hodinkami z 19. století. Hodinky pravděpodobně nepocházely z roku 1912, ale byly zakoupené dříve. Navíc, mezi lety 1900 až 1912 nedošlo k žádnému významnému vývoji, pokud jde o citlivost na vodu. První vodotěsné hodinky byly patentované až v roce 1926 společností Rolex.
B: Zapoměl si Astor hodinky prostě přeřídit? Jak se Titanic pohyboval na západ, čas na lodi se každý den přenastavoval. Až nakonec po pěti nebo šesti dnech dorazil k newyorskému času. Během této změny času byly hodiny na můstku a všechny hlavní hodiny na lodi nastavené zpět, aby si i cestující mohli změnit své hodiny na lodní čas. Mohl na to Astor prostě zapomenout, takže jeho hodinky stále ukazovaly starý čas z předchozího dne? Zatímco všichni ostatní kromě Astora na to nezapoměli? Třetí důstojník Herbert Pitman americké vyšetřovací komisi řekl, že hodiny se měnily vždycky o půlnoci. A protože se Titanic potopil více než dvě hodiny po půlnoci, musel být lodní čas změněný krátce předtím. Problém je ale v tom, že poslední změna hodin neproběhla o půlnoci ze 14. na 15. dubna, ale ze 13. na 14. dubna, tedy o 24 hodin dříve. V noci nehody se na změnu času prostě zapomnělo nebo se už nedodržovala. Kdo by si přeřizoval hodinky v panice a hysterii čekání ve frontě na záchranné čluny? Že by si Astor jako jediný z pasažérů nepřeřídil čas celých 24 hodin? To všechno znamená, že nejpravděpodobnějším vysvětlením času na Astorových hodinkách je, že Astor vstoupil do vody až ve 3:20, což je asi hodinu po potopení Titanicu ve 2:20. A to je informace velkého významu, která vrhá nové světlo na osud Johna Jacoba Astora. Víme, že kapesní hodinky té doby nebyly vodotěsné. Logicky přestaly okamžitě fungovat, pokud byly ponořené do vody. Proto byl čas zobrazený na hodinkách utonulého důležitým údajem o době smrti. Protože se hodinky zastavily až ve 3:20, znamená to, že Astor byl do této chvíle stále v suchu. Vzhledem k tomu, že se Titanic v té době už asi hodinu potápěl, jak dokazují i časy ostatních obětí, nemohl být Astor už na palubě Titanicu. Pokud byl Astor v suchu, znamená to, že byl pravděpodobně v záchranném člunu. Pokud byl Astor v záchranném člunu, znamená to, že se mu podařilo zachránit. Pokud se hodinky nakonec zastavily ve 3:20, znamená to, že Astor vstoupil do vody v tuto dobu. V té noci ale nebyly žádné vlny, hladina byla klidná jako zrcadlo. Záchranné čluny se za takových podmínek samy od sebe nepřevracejí a lidé z nich sami od sebe nevypadávají. Pokud ano, někdo jim musel pomoci. Pamatujeme si na svědectví elektrikáře Geralda Rosse, který hovořil o Astorově oteklém obličeji a zraněné čelisti? Z toho můžeme vyvodit závěry o tom, jak se Astor pravděpodobně dostal do vody a zemřel. Totiž, že byl udeřený nebo ubitý k smrti. To ostatně vyplynulo i z pitvy, kterou provedl Astorův syn Vincent. Podle pitvy John Jacob Astor nezemřel utonutím nebo umrznutím, ale ubitím k smrti. To hovoří oficiální informace z pitvy. Poselství všech těchto skutečností je jasné. Celá věc zavání vraždou. Toto poselství zatím nikdo podrobně nezkoumal. Dokonce ani jeho syn na tuto stopu nenavázal. Musel si přece také všimnout podivného času na otcových hodinkách, které mimochodem syn nosil celý život u sebe. Možná v tom hrál roli šok, smutek a rezignace, což bylo důvodem, proč tuto otázku Astorovi nerozviřovali. Jak už jsem zmínil, jméno Astor se v mnoha tisících stranách protokolů amerických a britských vyšetřovacích komisí objevilo jen letmo. Jeho osud nebyl dále vyšetřovaný. Druhý důstojník Lightoller, který Astora vyhodil z člunu, nebyl během vyšetřování na Astora ani jednou dotázaný.
Benjamin Guggenheim: Potopíme se jako gentlemani
Tato zjištění nás nutí podívat se na celý osud Titanicu v novém světle. Pokud máme co do činění s tak důležitou vraždou Johna Jacoba Astora, máme snad co do činění s více vraždami? A co další superbohatí, kteří prý zemřeli tak hrdinskou smrtí, například Isidor Straus a Benjamin Guggenheim? Guggenheim, který si oblékl svůj nejlepší večerní oblek, aby zemřel jako gentleman? Nebo Straus, který zůstal bez stížností na palubě a jehož žena mu hrdinně dělala společnost i po smrti? Osudy a hrdinské chování těchto lidí jsme také už dávno nasáli s mateřským mlékem. Takže se o nich jen vypráví, ale už se o nich nepochybuje. Dalším případem, kterému se budu věnovat, je Benjamin Guggenheim. Podle oficiální legendy, Guggenheim spolu se svým komorníkem, čerstvě navoněným a ve smokingu, pomohl dámám do člunu a pak se se světem rozloučil se slovy "Teď jsme řádně oblečení a připravení se potopit jako gentlemani."
Původní podstata této pověsti spočívá v tom, že stevard Henry Etches nabídl Guggenheimovi záchranné vesty, ale ten je odmítl se slovy:
"Jsme řádně oblečení a připravení se potopit jako gentlemani. Ale rádi bychom brandy."
Zároveň se vyloženě vyžíval v tom, že se předváděl jako neohrožený gentleman a oblékal se jako na slavnostní recepci. Všechny tyto verze a vyprávění o Guggenheimově smrti působí dojmem, že by je mohlo potvrdit mnoho lidí. Například dámy v záchranných člunech, ale také lidé, kteří viděli Guggenheima s brandy. Překvapivě ale existuje jen velmi málo svědků Guggenheimova konce. Především přeživší palubní stevard James Etches. Deník The New York Times 20. dubna 1912 napsal:
"James Etches, pomocník stevarda v první třídě Titanicu, se včera ráno objevil v hotelu Saint Regis a ptal se po paní Benjamin Guggenheimové. Řekl, že má vzkaz od Benjamina Guggenheima, jedné z obětí námořní katastrofy. Řekl, že je třeba ji doručit osobně. Paní Guggenheimová," uvedl The New York Times, "byla v péči Daniela Guggenheima, jehož byty se nacházely v hotelu Saint Regis. Správce byl vpuštěný dovnitř, ale ne k samotné paní Guggenheimové, která byla ochromená žalem. Správce trval na osobním předání zprávy, ale nakonec souhlasil, že zprávu může předat švagr paní Guggenheimové Daniel Guggenheim. Byli jsme spolu téměř až do konce," řekl prý stevard.
"Já jsem se zachránil, on šel ke dnu s lodí. Ale to nechci paní Guggenheimové říkat."
Henry Etches přitom vytáhl kousek papíru, na který si stevard napsal vzkaz od Guggenheima, aby si ho lépe zapamatoval:
"Kdyby se mi něco stalo, řekněte mé ženě v New Yorku, že jsem udělal všechno, co jsem mohl, abych splnil svou povinnost."
To bylo všechno, řekl stevard, na víc už na palubě Titanicu nebyl čas. Guggenheimův bratr Daniel z něj po kouskách vytáhl celý příběh bratrovy smrti, jak dále psal deník The New York Times. Byla to první konkrétní zpráva od jeho bratra:
"Pan Guggenheim byl jedním z mých úkolů," řekl Steward.
"Měl s sebou svého tajemníka, myslím, že se jmenoval Giglio, Armén, asi čtyřiadvacetiletý. Oba zemřeli jako vojáci. Když došlo k havárii, vzbudil jsem je a řekl jim, aby se oblékli. O několik minut později jsem šel do jejich kajut a pomohl jim se připravit. Panu Guggenheimovi jsem nasadil záchrannou vestu. Říkal, že ho z ní bolí záda. Bylo ještě dost času, tak jsem mu ji sundal, upravil a znovu nasadil. V té době bylo ještě všechno v pořádku. Chtěli vyjít na palubu velmi spoře oblečení, ale já jsem panu Guggenheimovi přes záchrannou vestu navlékl tlustý svetr a pak oba vyšli ven. Zůstali spolu a já mohl sledovat, co dělají. Chodili od jednoho záchranného člunu k druhému a pomáhali ženám a dětem. Pan Guggenheim křičel ženy první a byl důstojníkům velkou pomocí. Zpočátku to nevypadalo tak zle, ale když jsem pana Guggenheima uviděl tři čtvrtě hodiny po srážce, nastalo velké vzrušení. Překvapilo mě, že pan Guggenheim a jeho tajemník byli oblečení ve večerních šatech. Zcela vědomě si sundali svetry, a pokud si vzpomínám, neměli na sobě ani záchranné vesty. O co jde? Zeptal jsem se. Oblékli jsme si své nejlepší šaty, odpověděl pan Guggenheim a jsme připravení se potopit jako gentlemani. Přibližně v té době mi pan Guggenheim sdělil zprávu své ženě, a proto jsem teď tady. Krátce potom, co byly spuštěné na vodu poslední čluny a důstojník mi přikázal, abych se chopil vesel, jsem panu Guggenheimovi zamával na rozloučenou a to bylo naposledy, co jsem ho a jeho tajemníka viděl."
Daniel Guggenheim řekl listu The New York Times, že jeho bratr měl na palubě ve druhé třídě také šoféra jménem Pernot, o kterém se nikdo nezmínil. Pan Guggenheim řekl, že paní Guggenheimovou zprávy od jejího manžela velmi potěšily. Je to podivný a velmi zvláštní příběh, že? Za prvé, fakta nejsou zdaleka tak jasná, jak jsme si vždycky mysleli. Ve skutečnosti neexistuje žádný dokument od samotného Benjamina Guggenheima, ani ručně psaný vzkaz. Příběh o návštěvě stevarda v hotelu Saint Regis a jeho písemném vzkazu totiž The New York Times nevyprávěl sám stevard, ale Guggenheimův bratr Daniel. Právě tento Daniel je zdrojem The New York Times a tedy pravděpodobně i skutečným zdrojem celé historky o hrdinské smrti Benjamina Guggenheima. V nejlepším případě jde o historku z doslechu. Stejně dobře si ji mohl Daniel Guggenheim přikrášlit nebo dokonce vymyslet. Benjamin Guggenheim například mohl jen stěží mávat stevardovi v záchranném člunu. Vždyť Henry Etches opustil Titanic 55 minut po půlnoci v člunu číslo 5 v době, kdy Guggenheim s největší pravděpodobností ještě nebyl na palubě, a pokud ano, pak sotva na přední části paluby tohoto člunu. Nakonec je tu ještě něco, co se v krásném příběhu o poslušném manželovi, který posílá poslední vzkaz truchlící manželce, neobjevuje. Guggenheim byl podobnou mediální postavou jako Astor se svou mladou těhotnou manželkou Madeleine. Jeho tajemník a šofér nebyli zdaleka jedinými členy Guggenheimova doprovodu. Byla tu také jeho čtyřiadvacetiletá milenka Léontine Pauline Aubartová, a její služebná Emma Sägesserová. Podle další verze se s nimy Guggenheim rozloučil na palubě lodi. Aubartová a Sägesserová nastoupily do záchranného člunu číslo 9 a Guggenheim řekl:
"Brzy se zase uvidíme! Je to jen oprava. Zítra Titanic popluje dál."
Zdá se, že toto je poslední věta, kterou Guggenheim spolehlivě předal, nikoli údajný vzkaz jeho ženě. Jak mohou tyto rozpory vzniknout? Je to jednoduché. Guggenheimovi pozůstalí příbuzní se aktivně věnovali PR a proto vypracovali mýtus o Guggenheimově smrti jako gentlemanovi. Údajně dokonce zaplatili jeho milence, aby o aféře mlčela. O slzavém loučení s milovaným Benjaminem tedy nemohla vyprávět. S Guggenheimem to tedy bylo velmi podobné jako s Astorem. Zatímco Astor posadil svou mladou těhotnou ženu do záchranného člunu a musel zůstat, Guggenheim pravděpodobně udělal totéž pro svou milenku. Jen se o tom smělo mluvit ještě méně než u Astora, který byl se svou mladou ženou alespoň oficiálně ženatý. Takže zřejmě existovala snaha samotné Guggenheimovy rodiny zachránit jejich pověst tím, že si buď vymyslela, nebo alespoň zkrášlila a upravila historky o hrdinském konci Guggenheima. Kromě toho nejsou k dispozici žádná další zjištění o Guggenheimově dalším osudu. Kromě Etche nebyli ohledně Guggenheima vyslechnutí žádní další svědci. Ani při americkém vyšetřování a už vůbec ne při britském. Guggenheimovo tělo se také nikdy nenašlo, nebo alespoň nebylo identifikované. Benjamin Guggenheim po určitém okamžiku prostě zmizel ze scény, aniž by zanechal jakoukoli stopu. Ani v paměti posádky a cestujících, ani ve fyzickém světě.
Závěr
To je všechno k druhé části Atentát na Titanic, co uslyšíte v třetím díle? Budu pokračovat záhadným osudem Isidora Strause a další milionářskou smetánkou na palubě. Proč takové procento milionářů bylo odsouzeno ke smrti utonutím? Pak se už budu zabývat zásadními otázkami, co Titanic potopilo. Málokdo z nás ví, že na Titanicu už od vyplutí hluboko v kotelnách s uhlím zuřil požár. Titanic mohl docela dobře vybouchnout. Pro toto tvrzení byla objevená i záhadná díra a to na obou bocích Titanicu. Trosečníci Titanicu byli brutálně zastrašovaní, aby mlčeli o tom, co na Titanicu probíhalo. Máme samozřejmě dobové novinové články a archivy. Proč? Byl Titanic obrovským pojistným podvodem, který byl vydávaný za poškozený Olympic? Nakonec se podívám na to, že kapitán Smith zřejmě nešel ke dnu spolu s lodí, jak nám líčí romantizované filmy a propaganda, ale podle všeho přežil. Opět máme dobové novinové články a archivy. Nakonec se krátce podívám na vyšetřování, ve kterých nebyl J. P. Morgan, majitel Titanicu, zmíněný ani jednou.