Systémová, přefiltrovaná historie nám diktuje verzi, kterou píší vítězové a architekti moci. Tuto oficiální verzi nasáváme už s mateřským mlékem a vsákne se nám do kůže z učebnic školního dějepisu. O tom, co se v mládí naučíme, nemáme ve zvyku pochybovat. Tvoří to pevný hodnotový rámec našeho životního ukotvení. Vedle mnohých událostí však vyvstává jedna, která přetrvává generace. Atentát na amerického prezidenta Johna Kennedyho. A kdyby jenom ta. Prokletí této rodiny pokračovalo po Robertu Kennedyovi i v dalších generacích, dokonce i v roce 2020. Mnozí naivkové i dnes věří oficiální verzi atentátu. Dokonce věří absurdnímu závěru Warrenovi komise, která Kennedyovu smrt vyšetřovala. Podle této teorie prý jediná kulka způsobila Kennedymu a guvernéru Connallymu 7 ran. Zajímavá analogie se 7 kulemi jako v Sarajevu. Tato jediná kulka zlomila dvě kosti a vyšla čistá, nechyběl žádný kov, žádná krevní tkáň ani nic jiného. Její dráha ale byla naprosto absurdní. Vnikla do Kennedyho zad po sestupné trajektorii, změnila směr, vyšla nahoru skrz jeho hrdlo a zastavila se na prvním místě. 6 vteřin, než se rozhodla vniknout do Connallyho. Pak se stočila doprava, pak doleva, pak znovu doprava, zasáhla Connallyho vzadu v pravém podpaží, zamířila dolů skrz jeho hrudník, u Connallyho zápěstí se stočila doprava, roztříštila vřetenní kost a vyšla ze zápěstí. Pak kulka podnikla poslední útok. Dramaticky se otočila a zaryla se do Connallyho levého stehna. Později se tato kulka objevila 7 km od místa činu na nosítkách na chodbě Parklandské nemocnice v neporušeném stavu. Jenom to stačí průměrnému balistikovi k tomu, aby se nad touto amatérštinou pousmál. Tato jediná kouzelná kulka nese stejný model narafičených stopových důkazů, které jsme sledovali v informačních trhlinách jiných atentátů. Charlie Hebdo ve Francii nebo Järga Haidera v Rakousku, ale také teroristických atentátech 11. září 2001, Madridu 2004 nebo Londýně 2005. O všem jsem natočil pořady. Všude nastrčené důkazy rozvědkami. Na těchto ustálených verzích historie panuje vzájemná dohoda. Nesmíme si ale plést historii s mýty. Mýty, které byly opět vytvořené architekty moci. Ti dělají jediné. Semkli se, aby kritizovali a očerňovali ty, kteří se odvažují otevírat události, o kterých panuje obecný konsenzus. Není třeba jen roztrhat tuto oficiální legendu. Je také třeba poukázat a napadnout ty, kteří ji vytvářejí. Částečnou odpověď můžeme najít v přípravě války ve Vietnamu. Jak potvrdil Arthur Schlesinger mladší, prezident Kennedy dal najevo svůj záměr stáhnout se z Vietnamu různými způsoby. Důrazně to uvedl v Memorandu o opatřeních národní bezpečnosti číslo 263 z 11. října 1963. Když Johnson nastoupil po Kennedyovi, toto memorandum ihned zrušil. Kennedy ohrožoval obří vojensko-průmyslový kolos, který roztáčel kola Vietnamu. Šla po něm CIA po jejím fiasku v Zátoce sviní na Kubě. CIA dokonce angažovala americkou mafii. Šla po něm armáda, které Kennedy zatrhl tajnou operaci Northwoods. A šel po něm Wall Street, protože Kennedy usiloval o obnovení měny kryté stříbrem, která by byla nezávislá na bankách a jejich soukromém Federálním rezervním systému. Zkrátka, Kennedy šlapal na krk CIA, armádě, bankéřům, ale i mafii, která ho pomohla do Bílého domu dostat, ale od které se odvrátil. Není proto divu, že tyto mocné síly z americké bažiny vygenerovaly tolik zla, které se dynastie Kennedyů drží dodnes. Americký prezident Thomas Jefferson kdysi prohlásil, že když pravda může soutěžit na svobodném trhu myšlenek, zvítězí. Pojďme i my po vzoru Thomase Jeffersona i Jana Husa tuto pravdu najít.
Kennedy a Nixon: Souboj loutek
Všechno to začalo romantickými volbami. Kennedy byl považovaný za skutečného mesiáše s velkým charismatem. Prezident Eisenhower odcházel do penze. Eisenhower ve svém projevu na rozloučenou v roce 1961 varoval před nastupující mocí vojensko-průmyslového komplexu. Kennedy se proti nim všem chystal odvážně postavit. Ale nebylo v plánu, že zvítězí Kennedy. Původně měl vyhrát Richard Nixon. Nixon byl vždycky přítelem velkých korporací. Jak sám rád vyprávěl, ještě za druhé světové války, když sloužil u námořnictva, odpověděl na inzerát v losangeleských novinách, který tam podala skupina zbohatlíků hledající mladého, tvárného kandidáta do Kongresu. S jejich finanční pomocí volby vyhrál. Zbytek svého bohatého politického života prožil ve stínu a pod taktovkou mocenských center. V roce 1941 pracoval v Úřadu pro správu cen po boku dalšího nadějného mladého právníka Irvinga Shapira, syna litevského emigranta. Tam se oba seznámili s tím, jak sloužit velkému byznysu a jakou hodnotu měl protikomunistický postoj. Vidíme, že Nixon byl připravovaný jako perspektivní kádr na prezidentský post. Byl tvárný a byl přítelem velkých korporací, businessu a peněz. Při pohledu z ještě vyšší perspektivy šlo ale o hru loutek, protože Nixon i Kennedy byli oba členy Rady pro zahraniční vztahy. Jedná se o nejvyšší zákulisní výbor, podobný klubu Bilderberg nebo Trilaterální komisi. Více jsem o tom hovořil v pořadu Tajné globální skupiny. Podle článku Arnolda Beichmana, který vyšel 1. září 1961 v Christian Science Monitor, bylo 63 z prvních 82 jmen na seznamu prezidenta Kennedyho pro ministerstvo zahraničí členy Rady pro zahraniční vztahy. Sloupkařka Edith Kermit Rooseveltová, pravnučka prezidenta Theodora Roosevelta, v této souvislosti uvedla:
"Mnoho lidí si není vědomo existence této legalizované mafie."
Protikandidát Richard Nixon byl prostě jen o něco vstřícnější než Kennedy, ale oba byli členy téže skupiny. To třeba potvrdila skutečnost, že Kennedy jmenoval svým ministrem obrany Roberta McNamaru. Za druhé světové války byl McNamara statistikem letectva a profesorem Harvard Business School. V poslední době byl prezidentem Ford Motor Company, kam přešel přímo z letectva hned po válce. McNamara se stal prezidentem Ford Motor Company 9. listopadu 1960, den po Kennedyho zvolení. Po Kennedym byl McNamara vystřelený na pozici šéfa Světové banky. Kennedy si jako svého poradce vybral třeba Waltera Rostowa, který byl ale také členem Rady pro zahraniční vztahy, stejně jako sám Kennedy. Jeho minulost je také zajímavá. Jeho otec byl marxistickým revolucionářem v Rusku, jeho bratr Eugene Debs Rostow byl pojmenovaný po socialistickém odboráři Eugenu Debsovi a dva jeho strýcové byli členy komunistické strany. Zpravodajská služba amerického letectva ho označila za nebezpečný prvek pro národní bezpečnost. Dlouhodobě udržoval vztahy s členy komunistické strany, včetně některých známých sovětských špionů. Vidíme, že Kennedy musel být součástí elity, ovšem postupně se začal vymikat kontrole a příliš škubat opratěmi. Neměli bychom si proto Kennedyho zvláště idealizovat, ani co do manželské věrnosti. Ještě v 50. letech dodával Meyer Lansky a další mafiáni, jako například Sam Giancana, Johnu Kennedymu ženy. Ještě v roce 1960, po svém zvolení, ale před inaugurací, se prezident vyspal se dvěma členkami tohoto kruhu, včetně Marielly Novotné, bývalé striptérky v londýnském klubu Pigalle. Odposlouchávači Fred Otash a Bernard Spindel zachytili nahrávky, na kterých oba bratři Kennedyové souložili s Marilyn Monroe. Kromě toho agenti FBI odhalili Kennedyho styky s ne méně než 32 ženami během jeho krátkého prezidentství. John Rosselli, prostředník mezi CIA a mafií, udržoval vztah s Judy Campbellovou (Exnerovou), zatímco ona se stýkala jak se Samem Giancanou, tak s Johnem Kennedym, se kterým se seznámila na večírku Franka Sinatry. Šéf FBI Hoover věděl o nesčetných aférách Johna Kennedyho se ženami pochybné pověsti. Kromě toho obdržel přesvědčivé zprávy ze Scotland Yardu, že prezident měl poměr s jednou z dívek na zavolání z okruhu Christine Keelerové, a tento okruh svrhl britského ministra obrany Johna Profuma. A ve svých spisech měl také důkazy o krátkém románku Roberta Kennedyho s Marilyn Monroeovou a o nahrávkách, které tajně pořídil odposlouchávač Bernard Spindell z jejich schůzek. Kennedy tedy rozhodně nebyl žádný svatoušek, a navíc byl členem elitní Rady pro zahraniční vztahy. Protikandidát Nixon ale v roce 1959 nezvítězil. Podařilo se ho do funkce nainstalovat až na konci 60. let. 8. listopadu 1960 byl zvolený senátor John Kennedy s náskokem 112 tisíc hlasů, což představovalo náskok půl hlasu na okrsek. Byl to nejtěsnější náskok v prezidentských volbách od roku 1884. Přehoupl se další rok a přiblížil se den Kennedyho inaugurace.
Kennedyho inaugurace (20. ledna 1961)
Brzy ráno 20. ledna 1961 ležel Washington pohřbený pod půlmetrovou vrstvou čerstvě napadaného sněhu, jako by spal pod peřinou. Hlavní město země bylo zasažené arktickou zimou a mrazivými srážkami, které se převalily přes severovýchodní a středoatlantické státy. V celém regionu byly uzavřené školy, podniky a továrny a letiště odkláněla příchozí lety. Byla to nejchladnější zima za poslední čtvrt století. Za rozbřesku začala armáda přebírat kontrolu nad hlavním městem. Z pevnosti Belvoir vyjela těžká obrněná divize více než stovky sněžných pluhů, aby zaútočila na těžké závěje. Kordon sta vojáků začal zaujímat pozice kolem budovy Kapitolu. Další tisícovka vojáků se rozprostřela podél Pennsylvania Avenue. Na klíčových místech bylo rozmístěno 16 sanitek, které se postaraly o všechny zraněné. V dočasném vojenském velitelském stanovišti zřízeném na rohu East Executive a Pennsylvania Avenues na severozápadě řídil invazi armádní generálmajor C. K. Gailey. Líně vířícím sněhem drkotala těžká transportní vozidla po mostech přes řeku Potomac a mířila ke Kapitolu. Na korbách dlouhých náklaďáků byly rakety Pershing s hlavicemi. Následovaly kolony tanků, houfnic a obrněných transportérů. Tisíce vojáků, letců, námořníků a mariňáků zkontrolovaly své zbraně a shromáždily se na určených místech poblíž Bílého domu. Byla přidělená kódová hesla: Červený koberec pro rádiovou síť, Borůvka pro uzavřenou televizní síť, Baterie pro shromaždiště a Grónsko pro rozptylové oblasti. Generál Lyman Lemnitzer sledoval z širokých čelních oken budovy Quarters 1, oficiálního sídla předsedy sboru náčelníků štábů, jak jeho armáda tiše přebírá vládu nad hlavním městem země. Lemnitzer měl možná nejlepší výhled na celý Washington. Dům stál na strmém kopci na pevnosti Fort Myer v Arlingtonu ve Virginii. Když stál ve svém obývacím pokoji na leštěných parketách, jeho modrou uniformu zakrýval šedavý kabát a bílá šála zakrývala jeho kravatu. V popředí spatřil řeku Potomac, šedou a zamrzlou, která ovíjela město jako stříbrná stuha na opožděném vánočním dárku. Za ní jasně viděl mohutnou bílou kopuli Kapitolu, kde na něj čekala jeho oficiální limuzína. Za několik hodin bude John Fitzgerald Kennedy inaugurovaný jako 35. prezident Spojených států. Veřejnost nevěděla, že obřad bude z velké části vojenskou operací. Kromě jednotky tajné služby bude nového prezidenta střežit kordon dvou desítek vojáků obklopujících prezidentskou lóži a při cestě do Bílého domu ho budou doprovázet vojenská vozidla. V 10:25 nastoupil Lemnitzer do své oficiální limuzíny, černého podlouhlého cadillacu, a vydal se na krátkou cestu k budově Kapitolu. Často byl popisovaný jako medvěd pro svá mohutná ramena a zvučný hlas. Čtyřhvězdičkový generál působil pevným, učeným dojmem.
"Učenlivý, pohledný, přemýšlivý," psaly jedny noviny.
Přesto absolvoval pouze dva roky studia na West Pointu, protože během první světové války velení potřebovalo důstojníky. Ale v době, kdy byl z vojenské akademie narychlo vyhozený, válka skončila. Během let si Lemnitzer získal pověst plánovače. Za druhé světové války sloužil jako pobočník generála Eisenhowera v Londýně. Později se připojil ke generálu Georgi Pattonovi během sicilského tažení. Eisenhower si Lemnitzera vyhlédl jako svého chráněnce a jmenoval ho nejprve zástupcem náčelníka generálního štábu a později, v roce 1957, náčelníkem generálního štábu, což byla nejvyšší funkce v armádě. 25 minut po odjezdu šofér odevzdal Lemnitzera u dveří E senátního křídla. Byla to cesta, kterou generál absolvoval už mnohokrát. Lemnitzer prošel obloukem pod schodištěm Senátu a vyjel výtahem o patro výš do přijímacího sálu Senátu. Tam se připojil k ostatním šéfům služeb, stejně jako k diplomatům a zahraničním velvyslancům. Námořnictvu velel admirál Arleigh Burke, veterán druhé světové války. Posledních pět let působil jako Eisenhowerův náčelník námořních operací. Lemnitzera doprovodili do sekce 2, řady G, sedadlo 1 na prezidentské tribuně. Dole zaplnily zasněžené náměstí tisíce přihlížejících. Kolem 14:15, po přísaze a obědě v Kapitolu, nasedl Lemnitzer do kabrioletu z roku 1961 a vydal se na mrazivou jízdu v inauguračním průvodu k prezidentské tribuně naproti Bílému domu. Kennedy ho osobně pozval, aby stál v prezidentské lóži a prohlížel si usmívající se středoškolské kapely a nekonečné vojenské jednotky. Kennedy zrovna nepatřil k velkým oblíbencům armády, ani Lemnitzera. Tuto hlubokou nedůvěru ještě prohloubilo zvolení tohoto sociálně liberálního demokrata. Kennedy byl od počátku nenáviděn. Znali jeho pověst. Bylo jisté, že bude hrozbou pro jejich budoucí očekávání.
Kuba: Američané odposlouchávají československou stopu
Lemnitzer doufal, že brzy budou některé z těchto jednotek pochodovat palmovými ulicemi Havany a Castro bude buď mrtvý, nebo ve vazbě. Stejně jako mnozí členové pravicového vojenského hnutí považoval komunismus za rozvrat samotné struktury americké společnosti. Za nenasytnou sílu zla, která nahlodává základní americké hodnoty a musí být zastavená. Protikomunistický fanatismus byl v Americe stále velmi silný. Byl hnacím motorem, který roztáčel kola vojenské mašinérie a otevíral měšce peněz. Lemnitzer věřil, že komunismus na Kubě nemůže porazit nic jiného než masivní vojenská síla. Proto příliš nevěřil tajnému plánu vypracovanému CIA, který počítal s infiltrací méně než tisíce proticastrovských povstalců na ostrov. Operace byla vypracovaná v posledním roce Eisenhowerovy vlády. Zahrnovala povstalce, kteří by vyvolali vnitřní revoluci, která by svrhla Castrův režim. Lemnitzer a náčelníci štábů věděli, že ozbrojená invaze na Kubu by byla odsouzená jak na domácí, tak mezinárodní úrovni. Proto náčelníci štábů vypracovali tajný plán, jak oklamat americkou veřejnost a zbytek světa, aby uvěřili, že Kuba jako první zahájila útok proti Americe. To by byl jasný signál. Podle dokumentů navrhovali tajně zinscenovat útok na americkou námořní základnu v zátoce Guantanámo na Kubě a z násilné akce pak obvinit Castra. Přesvědčení, že Kuba zahájila nevyprovokovaný útok na Spojené státy, by pak podpořilo americkou odvetu. 19. ledna, jen několik hodin před odchodem Eisenhowera z úřadu, Lemnitzer návrh schválil. Jak události postupovaly, plán se měl stát jen špičkou velmi rozsáhlého a tajného ledovce. V 5:43 projížděl exprezident Eisenhower s manželkou, sedící na zadním sedadle pět let staré limuzíny Chrysler, kolem budky tajné služby u vjezdu na soukromou silnici vedoucí k jejich farmě v Gettysburgu v Pensylvánii. Poprvé po osmi letech byla budka tmavá a prázdná. Za tři čtvrtě hodiny doprovodil vojín první třídy Bomer Lemnitzera k jeho limuzíně a odvezl ho tmou zpátky do ubikace. Mezitím generálova armáda ustupovala zpět přes Potomac. 25. ledna se prezident Kennedy poprvé setkal s Lemnitzerem a náčelníky štábů. Kennedy prohlásil, že si velmi přál být s náčelníky v úzkém kontaktu a že se bude s Lemnitzerem často setkávat během zasedání Rady národní bezpečnosti. Potom se prezident zeptal, co by se mělo udělat v souvislosti s Kubou. Lemnitzer rychle odmítl navrhovanou operaci CIA jako příliš slabou. Potom Kennedymu sdělil nedávné znepokojivé zprávy NSA. Před 8 dny v západoněmeckém paneláku operátor NSA, který byl pověřený sledováním československé vojenské letecké komunikace, otočil svůj velký černý číselník na frekvenci 114,25 megahertzů a uslyšel neobvyklý zvuk. Místo aby zachytil běžný rozhovor pilotů v češtině nebo slovenštině na trenčínském letišti, poslouchal, jak pilot náhle začal mluvit španělsky.
"Jedná se o první známou VKV aktivitu španělsky mluvícího pilota v Trenčíně," napsal do své zprávy o odposlechu, která byla rychle předaná do centrály NSA. Dodal:
"Tento pilot byl pravděpodobně v bombardéru nebo v bombardovacím trenažéru."
Další zprávy uváděly, že Kuba nedávno obdržela z Československa nejméně 30 tisíc tun vojenského vybavení. Lemnitzer pak vnutil Kennedymu svou vlastní agendu:
"Je třeba zásadně rozšířit plány," řekl.
"Nadějí je získat exilovou vládu, pak vysadit na břeh nějaké vojáky a nechat partyzánské skupiny zahájit činnost. V tu chvíli bychom přišli a podpořili je. Plány na takovou akci jsou připravené."
Americký debakl v Zátoce sviní (17. dubna 1961)
Za 3 dny se Kennedy sešel ve vládním sále Bílého domu s klíčovými představiteli národní bezpečnosti, včetně Lemnitzera a Allena Dullese, ředitele CIA. Během schůzky zástupci Pentagonu prohlásili, že žádný z tehdy předložených způsobů by Castrův režim neodstranil. Kennedy potom vyzval Pentagon a CIA, aby přezkoumaly různé návrhy na vyslání proticastrovských sil na Kubu. Požadoval také, aby se celá operace provedla v bílých rukavičkách.
"Nikde nesmí být žádné otisky amerických prstů. Nehodlám riskovat americké Maďarsko," varoval Kennedy.
CIA v tom viděla příležitost. Proto se rozhodla naverbovat 300 kubánských exulantů pro tajný výcvik mimo americké území. Jako počáteční výcvikové místo vybrali neaktivní americkou vojenskou základnu Fort Gulick v Panamě. CIA poskytla vysoce specializovaný polovojenský výcvik, který agentura využívala pro podobné jednotky v některých vojensky krytých zařízeních v samotné Americe. Například v Camp Peary ve Virginii. Zpočátku se CIA nedařilo získat pro Fort Gulick náležitě kvalifikované vojenské lékaře, a proto se obrátila na Úřad vojenské podpory na velitelství amerického letectva. CIA ale dodržovala přísné utajení. Letadla, která objednali pro kubánské exilové letectvo, zpracovali podle podmínek smlouvy s letectvem. V polovině léta 1960 byly navržené kroky k vytvoření kubánské exilové úderné jednotky, která by se vylodila na kubánském pobřeží. Operace o 300 mužích se rozrostla na invazi o 3 000 mužích. V červnu 1960 získala CIA od amerického letectva několik letounů B-26, z nichž každý byl upraven osmi kulomety ráže 50 mm v příďové části. Tyto letouny byly aerodynamicky čistší, s menším počtem antén a výstupků, které je zpomalovaly. Mnoho těchto B-26 byly přesunuté z úkrytů na Dálném východě pro použití kubánskými exulanty. CIA soustředila svůj tajný letecký aparát z Evropy a Asie na leteckou základnu Eglin na Floridě. Mezitím CIA uzavřela dohodu s guatemalským prezidentem Miguelem Ydigorasem Fuentesem a jeho blízkým přítelem, bohatým vlastníkem půdy Robertem Alejo Arzuem, o zahájení úprav malého letiště v západní Guatemale. V létě 1960 už probíhala nepřetržitá výstavba pod vedením neexistující firmy Cornwall-Thompson Company. Zanedlouho se začala formovat velká sestava letounů C-46 a C-54 společnosti Air America spolu s letouny B-26. Veškerý další výcvik se zaměřil na výsadkovou operaci na kubánské půdě. 4. listopadu 1960, kdy se o 4 dny později měly konat prezidentské volby, zaslala CIA důstojníkovi operace Zátoka sviní v Guatemale telegram, ve kterém nařizovala omezit výcvik partyzánů a zavést konvenční výcvik obojživelných a vzdušných útočných sil. Ten pojmenovali Operace Trinidad podle pláže, na které se měli útočníci původně vylodit. Plán operace Trinidad byl projednávaný s členy sboru náčelníků štábů mezi 11. až 19. lednem 1961. Šéf CIA Allen Dulles nakonec sdělil Kennedymu, že jakmile se přistání uskuteční, vyvolá to velké povstání a Castro rychle padne. Dulles ale jistě věděl, že to byla lež. Castro byl pro velkou část kubánského obyvatelstva hrdinou, protože jen dva roky předtím zbavil Kubánce krvavých excesů Batisty. Přesto Lemnitzer za několik dní předložil ministru obrany McNamarovi kladné doporučení. Skupina nakonec vybrala místo na bažinatém poloostrově Zapata zvané Zátoka sviní. Zátoka sviní se nacházela podstatně blíže Havaně než pláž Trinidad. To znamenalo rychlejší reakci kubánských jednotek a díky jediné cestě do vyloďovací zóny to bylo ideální místo pro masakr. Kubánské jednotky mohly snadno izolovat útočníky, kteří by byli nucení zemřít na plážích nebo se utopit v moři. 4. dubna 1961 uspořádal Kennedy na ministerstvu zahraničí konferenci se svými klíčovými poradci, aby se dozvěděl jejich poslední názory na invazi. V době Kennedyho inaugurace významně vzrostla úloha NSA při poskytování zpravodajských informací o Kubě. Do té doby byla havanská stanice CIA a její základna v Santiagu úlem špionáže. Těsně před svým odchodem z úřadu však Eisenhower přerušil diplomatické vztahy s Kubou. Po uzavření velvyslanectví v Havaně a konzulátu v Santiagu se CIA ocitla bez domova a musela se vrátit do Ameriky. V očekávání této eventuality vypracovali důstojníci CIA na Kubě řadu agentů, kteří by zůstali v hlubokém utajení. Tuto síť tvořilo asi dvacet sedm osob, z nichž patnáct byli zpravodajští agenti a zbytek radisté a kurýři. Hlavní agenti a jeden z radistů však byli američtí občané, a tak měli omezený přístup ke klíčovým informacím, které byly nejpotřebnější. Bez stanice CIA na Kubě, se CIA, Bílý dům a další členové zpravodajské komunity stali více závislými na odposleších NSA. Základna v Miami dostávala kopie zpráv NSA o Kubě, ale nebyl tam žádný styčný úředník NSA, který by pomohl zprávy interpretovat. To byla závažná chyba. Bez chladné a nezávislé analýzy zpravodajských informací se museli horliví důstojníci CIA spoléhat na vlastní úsudek. To byl jeden z klíčových důvodů, proč přecenili vnitřní kubánskou opozici vůči Castrovi. Jak se uvádí ve zprávě CIA:
"tento závěr se stal zásadním prvkem při rozhodování o pokračování operace."
Dalším problémem bylo, že bez přítomnosti NSA nemohla základna Miami přijímat ani vysílat superrychlé nouzové zprávy, pokud by se invaze dostala do vážných problémů. Klíčovým zdrojem signálů NSA o Kubě byla loď námořnictva, která byla tajně přestavěná na námořní špionážní platformu. Od února USS Perry, torpédoborec vybavený speciálními anténami a přijímači, hlídkoval u kubánského pobřeží a odposlouchával všechno, co mohl zachytit. Perry občas zajížděl na námořní základnu Key West, kde specialisté námořnictva pracovali na zařízení. Přípravy na invazi pokračovaly plnou parou a NSA nadále věnovala velkou pozornost sovětské lodní dopravě. V březnu operátor odposlechu NSA v tureckém Karamürselu zjistil, že loď Nikolaj Burděnko byla opět v přístavu Nikolajev a nakládá novou zásilku zbraní. Mohutná, šedá nákladní loď vyplula z Nikolajeva 21. března. Operátoři záchytné stanice sledovali pohyb lodi tím, že monitorovali její denní vysílání a zaznamenávali její polohu.
"7. dubna se Burděnko nacházel poblíž Závětrného průlivu," uvádělo se v jednom hlášení.
Další hlášení odhalilo, že loď pravděpodobně připlula do kubánského přístavu pozdě večer 7. dubna nebo brzy ráno 8. dubna s blíže nespecifikovaným množstvím zbraní. Když Burděnko vplouvala do havanského přístavu, 22 km nad ostrovem křižovaly letouny U-2. Od 6. dubna provedly U-2 létající z Texasu 15 letů nad ostrovem v rámci závěrečných příprav na invazi CIA. Konečný taktický plán invaze schválil prezident Kennedy v neděli 16. dubna kolem 13:45. Ten víkend se ale stalo ještě něco důležitého. Šéf CIA Allen Dulles, který měl invazi vést, byl během operace na dovolené v Portoriku. Proč tomu tak bylo? To má také svůj důvod. Tehdy existovala podnikatelská skupina Young Presidents Organization, která byla úzce spojena s Harvard Business School a se CIA. Tvořili ji muži, kteří byli prezidenty vlastních společností a bylo jim méně než 40 let. CIA pro ně organizovala setkání s mladými vedoucími pracovníky v cizích zemích za účelem zahájení jednání o exportu a importu a franšízách. O víkendu 15. a 16. dubna 1961 se v Portoriku konalo setkání této organizace, na kterém Allen Dulles vystoupil jako hlavní řečník. Proč přijal toto jmenování v tak klíčové době, nebylo nikdy řádně vysvětleno. Dal snad přednost tomu, aby Zátoka sviní ztroskotala? Nebo se dokonce rozhodl cíleně Kennedyho potopit? Byla noc z neděle na pondělí. Samotná operace začala v pondělí 17. dubna 1961 za úsvitu a rychle se změnila v debakl. Zatímco se kubánské letectvo a další vojenské jednotky sbíhaly do oblasti, operátoři NSA odposlouchávali zoufalé prosby vyhnanců.
"Musíme mít leteckou podporu v příštích několika hodinách, jinak nás zničí," prosil velitel brigády Pepe San Roman.
Odposlechy NSA ale byly z velké části nepoužitelné. Analytici mohli jen sedět a poslouchat beznadějné zprávy od povstaleckých vojáků bojujících na pláži a jejich příznivců po celé Kubě.
"Zbraně jsou naléhavé," řekl jeden z nich.
"Přijali jsme závazek. Splnili jsme ho. Vy ne. Pokud jste se rozhodli nás opustit, odpovězte."
Další vysílačka hlásila:
"Riskujeme stovky rolnických rodin. Pokud nás nemůžete zásobovat, budeme muset demobilizovat. Je to vaše zodpovědnost. Mysleli jsme, že to myslíte upřímně."
Ještě jiný prosil:
"Všechny skupiny demoralizované. Považují se za podvedené, protože se nepodařilo dodat zbraně a peníze podle slibu."
Nakonec přišel poslední vzkaz:
"Nemožné bojovat. Buď se pomoc zvýší, nebo zemřeme. Muži beze zbraní a vybavení. Bůh nám pomáhej."
"Nenechám se evakuovat," řekl San Roman vzdorovitě.
"Budeme bojovat až do konce, pokud to bude nutné."
Na pláži, téměř bez nábojů a minometů, zahájila brigáda marný protiútok proti vojákům kubánské armády, kteří se neúnavně tlačili ze západu.
"Došla nám munice a bojujeme na pláži," hlásil velitel brigády rádiem na velitelskou loď.
"Pošlete nám prosím pomoc, nemůžeme se udržet. Jsme ve vodě a bez nábojů. Nepřítel se blíží. Pomoc musí dorazit během příští hodiny."
San Romanův hlas byl už strohý a zoufalý. Nebylo už kam ustoupit. Mezi nimi a blížícími se Kubánci byly desítky jejich kamarádů, jejichž krev se s každou narážející vlnou přidávala k mořské vodě.
"Kdy tu bude vaše pomoc a s čím?"
Velitelův hlas byl teď slabší, jakoby užaslý, že je Američané nechávají na holičkách.
"Proč vaše pomoc nepřišla?"
Kulky dopadaly do vody, písku i na muže. Operátoři NSA odposlouchávali poslední zprávy.
"Ničím veškeré vybavení a komunikaci. Tanky jsou na dohled. Nemám s čím bojovat. Odcházím do lesů. Nemohu, opakuji, nemohu na vás čekat."
V 15:20 obdržel evakuační konvoj směřující k pláži poslední zprávu.
"Lodě dostaly rozkaz stáhnout se plnou rychlostí."
NSA jen bezmocně kopírovala veškerou komunikaci a prováděla nezbytné monitorování. Byla to zpackaná operace CIA, která skončila za 3 dny, 20. dubna. Takto Američané pracují. Lidé, kteří jsou ochotní položit život, klidně nechají rozstřílet nepřátelskou armádou, jen aby si nepopálili prsty. Proto se vžilo přísloví o Američanech, kteří nemají přátele, ale jen dočasné spojence. Je ale důležité zdůraznit, že Američané nechali kubánské exulanty zemřít záměrně. Operace mohla být úspěšná, pokud by jim na pomoc vyslali letectvo. Bombardéry Kubánské exilové brigády z Nikaraguy měly provést zásadní předpolední letecký úder a zničit poslední 3 Castrova bojová letadla. Tento úder nařídil sám Kennedy den předtím, kolem 13:45. Ovšem v noci mezi nedělí a pondělkem ho zrušil zvláštní asistent pro záležitosti národní bezpečnosti McGeorge Bundy. Tento telefonát Bundy uskutečnil pouhé 4 hodiny předtím, než měly letouny B-26 Exilové brigády odstartovat z Nikaraguy. Prezident Kennedy reagoval rychle a obratně, jakmile byla brigáda donucená ke kapitulaci. 22. dubna vytvořil Kubánskou studijní skupinu a pověřil ji, aby zjistila příčiny neúspěchu této operace. Tato studijní skupina byla složená z šéfa CIA Allena Dullese, generála Maxwella Taylora, admirála Arleigha Burkea a jeho bratra a zároveň generálního prokurátora Roberta Kennedyho. Skupina ve svém dopisu 13. června oznámila, že hlavní příčinou neúspěchu na pláži a kapitulace Kubánské exilové brigády byl Bundyho telefonát generálu Cabellovi, který zrušil Kennedyho rozkaz k leteckému úderu. Brigáda mohla převzít kontrolu nad přistávací dráhou a letouny B-26 pilotované kubánskými piloty mohly rozdrtit všechny Castrovy síly, které se blížily po hrázích. Tento vynikající taktický plán však předpokládal úplné zničení všech Castrových letadel schopných boje. Proto byl naplánovaný útok, který měl v pondělí za úsvitu vyřadit 3 zbývající Castrova letadla, než brigáda dorazí na pláž a zalarmuje Castrovu protivzdušnou obranu. Bylo naprosto nezbytné, aby tato 3 letadla byla zlikvidovaná jako první. Kennedy tento klíčový prvek strategie pochopil, když v neděli rozhodl o provedení výsadku v pondělí 17. dubna. Konkrétně schválil útok 4 bombardérů B-26 z Nikaraguy za úsvitu, který měl zlikvidovat tato 3 poslední letadla. Jenže jak víme, McGeorge Bundy tento letecký úder zrušil v neděli večer kolem 21:30, tedy těsně před operací v pondělí ráno. Kennedy tedy jasně ukázal prstem na sabotéra Bundyho. Znamenalo to také, že vyhlásil válku CIA. To byl jeden z prvních hřebíčků do jeho rakve. Tohle se prostě neodpouští. Ovšem nemohl zabránit tomu, aby se tíha porážky nesnesla na jeho bedra. Kennedy byl ale naprosto bez viny a není pravda, že by sám letecké krytí odepřel. Za jeho zády to provedl McGeorge Bundy. Bundy byl jedním z architektů americké politiky ve Vietnamu, zejména nechvalně proslulého strategického programu Hamlet a brutální operace Phoenix v deltě Mekongu. Toto je autentická verze historie.
Armáda psychopatů: Tajná operace Northwoods
Debakl v Zátoce sviní ale nijak nezmírnil posedlost Američanů Castrem. V šedivou podzimní sobotu na začátku listopadu 1961, krátce po druhé hodině, svolal generální prokurátor Robert Kennedy do vládního sálu Bílého domu schůzku. Den předtím dal prezident této skupině rozkazy. Chtěl řešení kubánského problému a jeho bratr se hodlal postarat o to, aby se tak stalo. Robert Kennedy se obrátil ke skupině a představil Edwarda Lansdalea, jednohvězdičkového generála letectva a specialistu na protipovstalecké operace, který seděl v polstrovaném černém koženém křesle. Lansdale byl zástupcem ředitele Úřadu speciálních operací Pentagonu, a dříve agentem CIA pro jihovýchodní Asii. Centrum speciálního boje americké armády bylo totiž obnovené těsně před Kennedyho zvolením ve Fort Braggu v Severní Karolíně. Byl sepsaný nový učební plán, který kombinoval protipovstaleckou činnost s programy občanských akcí převzatými ze školy pro civilní záležitosti a vojenskou správu americké armády ve Fort Gordon v Georgii. Tato nová škola speciálních sil Zelených baretů ve Fort Braggu získala významnou pomoc od CIA a také od Úřadu pro speciální operace v rámci Úřadu ministra obrany. V listopadu 1960, tedy v měsíci zvolení Kennedyho, se v Centru speciálního boje otevřela nová protipovstalecká škola pro americké i zahraniční vojenské studenty. Odpovědnost za jednání s Kubou se podle Kennedyho měla přesunout ze CIA do Pentagonu, kde měl být projekt známý jako operace Langusta. Lansdale i Lemnitzer považovali operaci Mangusta za skvělou příležitost, šanci pro armádu konečně napnout svaly a ukázat, že je schopná uspět tam, kde CIA tak žalostně selhala. Když se vyhlídky na vnitřní vzpouru na Kubě zmenšily, začali Lansdale a Lemnitzer v tichosti zkoumat možnost toho, co chtěli udělat od začátku. Provést invazi v plném rozsahu. Od nástupu Kennedyho administrativy se v armádě značně rozrostlo extrémně nedůvěřivé pravicové křídlo, a to nejen co do počtu, ale i co do hlasitosti. Armáda se začala vymykat kontrole a utápěla se ve stále fanatičtější posedlosti infiltrací vnitřního komunismu. Donald Janson z New York Times a reportér CBS Bernard Eismann ve své knize The Far Right (Krajní pravice) z roku 1963 napsali:
"Vzrostly obavy, že bojovná a svobodomyslná armáda by se mohla stát pro americkou stabilitu stejně nebezpečnou, jako byla směs rebelství a politiky v zemích, které podlehly juntám nebo fašismu."
Posedlá armáda začala být stále paranoidnější. Pro ty vojenské důstojníky, kteří byli na vážkách, byla poslední kapkou zpackaná invaze v Zátoce sviní.
"Fiasko v Zátoce sviní protrhlo hráz," říká jedna z tehdejších zpráv.
"Prezident Kennedy byl superpatrioty pranýřovaný jako náčelník, který nevyhrál."
Jak je vidět, Kennedy to začínal mít nahnuté jak u CIA, která operaci vedla, tak u armády. Ačkoli to v té době nikdo v Kongresu nemohl vědět, Lemnitzer a náčelníci štábů v tichosti sklouzli za hranu. Podle tajných dokumentů náčelníci štábů vypracovali a schválili plány na tajnou a krvavou teroristickou válku proti vlastní zemi, aby oklamali americkou veřejnost. Všechno ve zběsilé posedlosti anti-komunismem. Plán s krycím názvem Operace Northwoods, který písemně schválil předseda a všichni členové sboru náčelníků štábů, počítal se zastřelením nevinných lidí na amerických ulicích, s potopením lodí s uprchlíky prchajícími z Kuby na volném moři a s vlnou násilného terorismu ve Washingtonu, Miami a dalších městech. Lidé by se obvinili z bombových útoků, které nespáchali. Pomocí falešných důkazů by se všechno svedlo na Castra. Tím by Lemnitzer a jeho spiklenci získali záminku a veřejnou i mezinárodní podporu, kterou potřebovali k zahájení války. Lemnitzer a jeho kolegové byli frustrovaní tím, že Kennedy jejich plán nakonec neschválil. Poslední kapkou bylo setkání v Bílém domě 26. února 1962. Robert Kennedy byl znepokojený tím, že různé plány tajných akcí generála Lansdalea v rámci operace Langusta nikam nevedly. Nakonec mu řekl, aby upustil od všech proticastrovských snah. Místo toho Lansdaleovi nařídil, aby se po následující tři měsíce soustředil výhradně na shromažďování zpravodajských informací o Kubě. Pro Lansdalea to byla ponižující porážka. Když se zdálo, že bratři Kennedyové byli vůči Castrovi náhle shovívaví, Lemnitzer viděl, že se mu příležitost k invazi na Kubu rychle vzdalovala. Pokusy vyprovokovat kubánskou veřejnost ke vzpouře se zdály být mrtvé a Castro neměl chuť podnikat jakékoli útoky proti Američanům nebo jejich majetku. Lemnitzer a ostatní náčelníci věděli, že jim zbývala jediná možnost, která by jim zajistila válku. Museli by obelstít americkou veřejnost a světové veřejné mínění natolik, aby Kubu nenávidělo. Nakonec by trvalo na válce proti Kubě. Operace Northwoods vyzývala k válce, ve které mělo zemřít mnoho vlasteneckých Američanů a nevinných Kubánců. To všechno pro uspokojení ega zvrácených generálů ve Washingtonu. Psychopaté v armádě se dokonce zabývali zmařením letu na oběžnou dráhu. Šlo o start Johna Glenna, prvního Američana, který obletěl Zemi. Glenn měl 20. února 1962 odstartovat z mysu Canaveral na Floridě na svou historickou cestu. Let měl vynést prapor amerických ctností pravdy, svobody a demokracie na oběžnou dráhu. Lemnitzer a jeho šéfové ale měli jinou představu. Navrhli Lansdalovi, že pokud raketa exploduje a Glenna zabije, cílem bude poskytnout nezvratný důkaz, že na vině budou komunisté. Toho by se dosáhlo, pokračoval Lemnitzer, výrobou různých důkazů, které by prokázaly elektronické zásahy ze strany Kubánců. Zatímco se tedy NASA připravovala na vyslání prvního Američana do vesmíru, náčelníci štábů se připravovali využít možnou smrt Johna Glenna jako záminku k zahájení války. Až do takové míry armádní psychopaté uvažovali. Naštěstí se ale tento plán nevyplnil. Zdálo se, že jejich fanatismus neměl mezí:
"Mohli bychom rozvinout kampaň komunistického kubánského teroru v oblasti Miami, v dalších floridských městech a dokonce i ve Washingtonu," psali.
"Teroristická kampaň by se mohla zaměřit na kubánské uprchlíky, kteří hledají útočiště v Americe. Mohli bychom potopit loď s Kubánci na cestě na Floridu, skutečnou nebo simulovanou. Mohli bychom podporovat pokusy o atentát na kubánské uprchlíky v Americe a ty pak zmedializovat."
Američané by se prostě nezastavili před ničím. Je neuvěřitelné, že se dnes stále najde někdo, kdo si myslí, že by toho nebyli schopní během 11. září 2001. Proč? Mezi nejpropracovanější plány patřilo vytvoření incidentu, který přesvědčivě ukáže, že kubánské letadlo zaútočilo a sestřelilo charterové civilní letadlo na cestě z Ameriky na Jamajku, do Guatemaly, Panamy nebo Venezuely. Cílová destinace by byla zvolená pouze proto, aby trasa letového plánu vedla přes Kubu. Cestujícími by mohla být skupina vysokoškolských studentů, kteří vyrazili na dovolenou. Lemnitzer a náčelníci štábů vypracovali složitý podvod. Letadlo na základně Elgin AFB by bylo natřené a očíslované jako přesná kopie civilního registrovaného letadla patřícího CIA v oblasti Miami. V určený čas by se duplikát nahradil skutečným civilním letadlem a naložil by se vybranými cestujícími, kteří by nastoupili pod pečlivě připravenými krycími jmény. Skutečné registrované letadlo by bylo přeměněné na dron, tedy dálkově řízený bezpilotní letoun. Považme, bezpilotní letouny už v roce 1962! Časy vzletu bezpilotního letadla a skutečného letadla se naplánují tak, aby umožnily setkání jižně od Floridy. Z místa setkání klesne letoun s cestujícími do minimální výšky a přistane na základně Elgin. Tam budou přijatá opatření k evakuaci cestujících a návratu letounu do původního stavu. Bezpilotní letadlo bude mezitím pokračovat v letu podle podaného letového plánu. Při přeletu nad Kubou bude bezpilotní letoun vysílat na mezinárodní tísňové frekvenci zprávu May Day, že je napadený kubánskými letouny. Vysílání se přeruší zničením letounu, které se spustí rádiovým signálem. V závěrečné větě dopisu ministru McNamarovi se Lemnitzer ucházel o ještě větší pravomoci.
"Doporučuje se," napsal, "aby se odpovědnost za otevřené i skryté vojenské operace svěřila sboru náčelníků štábů."
Naprosto ďábelský plán, který byl podle Pilotů za pravdu o 11. září provedený právě toho dne. V úterý 13. března 1962 ve 14:30 Lemnitzer se svým šéfem tajné akce, brigádním generálem Williamem Craigem, prošel poslední detaily operace Northwoods a podepsal dokument. Potom se odebral na zvláštní schůzku do McNamarovy kanceláře. O hodinu později se setkal s Kennedyho vojenským zástupcem, generálem Maxwellem Taylorem. Co se během těchto schůzek dělo, není známo. Za 3 dny ale prezident Kennedy Lemnitzerovi sdělil, že prakticky neexistovala možnost, že by Amerika někdy použila na Kubě otevřenou vojenskou sílu. Během několika měsíců bylo Lemnitzerovi odepřené druhé funkční období ve funkci náčelníka generálního štábu a byl přeložený do Evropy jako šéf NATO. Lemnitzerův šéf Kuby, brigádní generál Craig, byl také přeložený. Byl povýšený na generálmajora a 3 roky působil jako šéf Armádní bezpečnostní agentury, vojenské složky NSA. Při zpětném pohledu nabízejí dokumenty nový pohled na myšlení americké armády. Ačkoli se jim nikdy nepodařilo vehnat Ameriku do falešné války s Kubou, v případě Vietnamu se jim to zřejmě podařilo. Incident v Tonkinském zálivu v roce 1964, jakoby pocházel přímo z příručky operace Northwoods:
"Mohli bychom vyhodit do vzduchu americkou loď v zátoce Guantanámo a obvinit z toho Kubu. Seznamy obětí v amerických novinách by vyvolaly užitečnou vlnu rozhořčení."
Stačí jen nahradit Guantanámo Tonkinským zálivem a Kubu Severním Vietnamem. V této válce nakonec zahynulo více než 50 tisíc Američanů a více než 2 miliony Vietnamců. Kennedy byl tedy obviňovaný z fiaska útoku v Zátoce sviní CIA. Teď se přidala i armáda, které Kennedy překazil operaci Northwoods. Navíc v polovině roku 1963 dospěl Kennedy k rozhodnutí, že veškerý americký personál, vojenský, CIA a další, bude stažený z Vietnamu do konce roku 1965. Armáda se CIA běsnily vzteky. Mračna se nad jeho hlavou začala stahovat. Do pořadu jsem původně zamýšlel rozpracovat napínavou karibskou krizi, ovšem tím bych překročil rozumnou délku. Navíc by to bylo na úkor průběhu atentátu, který bych tak musel zase zkrátit. Proto se už vydejme do měsíců před samotným atentátem na Kennedyho.
Kennedy proti banksterům
Jak víme, Kennedy šlapal na paty CIA, armádě, korporacím i bankéřům. Oznámil snížení vojenského rozpočtu, ukončení americké účasti ve Vietnamu a usiloval o obnovení měny kryté stříbrem, která by byla nezávislá na bankách a jejich soukromém Federálním rezervním systému. Kennedy pověřil ministra financí vydáváním stříbrných certifikátů a byl posledním prezidentem, který vydal volně obíhající bankovky Spojených států (Greenbacks). Dokonce usiloval o zachování brettonwoodského systému. Základem tohoto systému byla vazba dolaru na zlato, tedy zlatý standard. Kennedy začal hrát opravdu tvrdou finanční válku. V roce 1963 James Keogh, vysoký úředník Bank of England (BoE), prohlásil:
"Je mi jedno, jestli se Citibank v Londýně vyhýbá americkým předpisům. Ani bych to nechtěl vědět."
V témže roce Londýn nabízel neregulované a nepojmenované eurobondy, tedy dluhopisy na doručitele. Tyto dluhopisy byly dokonalým nástrojem pro daňové úniky a finanční kriminalitu. A tyto offshorové dolary v podobě vysoce úročených eurodolarových úvěrů syndikovaných londýnskými bankami a bankami na Wall Streetu, se začaly využívat k nahrazování amerických a evropských výrobních a průmyslových závodů náhražkami v zemích s mnohem nižšími mzdami. Na jedné straně stál Kennedy, a na druhé Londýn a Wall Street. Jak tento proces postupoval koncem 60. let a v 70. letech, vypukla v Americe inflace a úrokové sazby vzlétly. Kolaps ohrozil vazbu dolaru na zlaté rezervy, která, jak víme, byla základem brettonwoodského systému. Velké banky z Wall Streetu přesunuly své účty do londýnské City. Tam otevřely offshorové pobočky, kterými se vyhnuly omezením spekulací s cennými papíry podle Glass-Steagallova zákona. Posledním prezidentem, který se snažil zabránit tomuto masivnímu spekulativnímu vývozu americké měny, byl John Kennedy. Kennedy a jeho asistenti plánovali obnovit zesílenou měnovou a kapitálovou kontrolu Brettonwoodské dohody. V knize Nomi Prinsové Všichni bankéři prezidentů, Kennedy prohlásil:
"Je to šílený systém, ve kterém se pohybují všechny ty dolary, které lidé mohou vyměnit za velmi omezenou zásobu zlata."
Podle knihy Prinsové Kennedy 18. července 1962 oznámil program, který zahrnoval 15% daň z nákupu zahraničních cenných papírů Američany. Také oznámil další daň z úvěrů poskytnutých americkými bankami zahraničním dlužníkům. Chtěl jít ještě dál a znovu zavést kontrolu měny a kapitálu. Wall Street v čele s tehdejším newyorským guvernérem Nelsonem Rockefellerem se proti tomu ostře postavil. Časopis Life 6. července 1962 zveřejnil Rockefellerův otevřený dopis Kennedymu, ve kterém se postavil proti navrhovaným devizovým kontrolám. Nelson Rockefeller dodal, že proti nim je i celá finanční a podnikatelská komunita. Kennedy tuto bitvu prohrál. Musel ji prohrát, protože před ním ji prohráli téměř všichni prezidenti.
John Kennedy: Zastavme izrael v jaderném programu!
Jak už to tak bývá, Izrael má volnou ruku v tom, co je pro ostatní zločinným jednáním. Jeho jaderný program vznikl obrovskou, a dodnes nevysvětlenou krádeží amerického uranu a zbrojní technologie. Na počátku 60. let prezident Kennedy požadoval, aby Izrael přijal americké inspektory. Do izraelské Dimony byli vysláni američtí fyzici, ale od začátku se jim nedostalo vstřícného přivítání. Návštěvy se nikdy nekonaly dvakrát ročně, jak bylo s Kennedym dohodnuto, a byly opakovaně odkládané. Američtí fyzikové vyslaní do izraelského střediska pro jaderný výzkum v Dimoně si nesměli vzít vlastní vybavení ani odebírat vzorky. Hlavní americký inspektor Floyd Culler, odborník na získávání plutonia, ve svých zprávách poznamenal, že v jedné z budov byly nově omítnuté a vymalované zdi. Ukázalo se, že před každou americkou návštěvou Izraelci postavili falešné stěny kolem řady výtahů, které klesaly o 6 pater níž do podzemního přepracovacího závodu. Situace s Američany se začínala vyhrocovat. Zabránit šíření jaderných zbraní bylo ve skutečnosti hlavním cílem americké vlády, když se na počátku 60. let prezident John Kennedy ze zprávy CIA dozvěděl, že Tel Aviv vyvíjel jadernou zbraň. Kennedy tehdy řekl Izraelcům, aby svůj program ukončili, jinak riskují ztrátu americké politické a ekonomické podpory. Americká ambasáda v Izraeli předala telegram samotného Johna Kennedyho tehdejšímu izraelskému premiérovi Davidu Ben Gurionovi.
"Vážený pane ministerský předsedo. Vítám Váš dopis z 12. května a pečlivě jej studuji. Mezitím jsem obdržel od velvyslance Barboura zprávu o jeho rozhovoru s Vámi 14. května ohledně opatření k návštěvě reaktoru v Dimoně. Rád bych k tomuto tématu připojil několik osobních poznámek. Jsem si jistý, že budete souhlasit, že pro celý svět neexistuje naléhavější záležitost než kontrola jaderných zbraní. Oba jsme to uznali, když jsme spolu hovořili před dvěma lety, a já jsem to znovu zdůraznil, když jsem se s paní Meirovou setkal těsně po Vánocích. Nebezpečí plynoucí z šíření národních systémů jaderných zbraní jsou tak zřejmá, že je zde jistě nemusím opakovat. Právě kvůli našemu zájmu o tento problém se moje vláda snažila s vámi dohodnout pravidelné návštěvy Dimony. Když jsme spolu hovořili v květnu 1961, řekl jste, že můžeme využívat informace získané při první návštěvě amerických vědců v Dimoně, jak chceme, a že budete souhlasit i s dalšími návštěvami neutrálních osob. Na základě komentáře paní Meirové jsem předpokládal, že v této věci mezi námi nebude žádný problém. Jsme znepokojení dopady na světovou stabilitu, která by provázela vývoj jaderných zbraní Izraelem. Nedovedu si představit, že by se Arabové zdrželi toho, aby se neobrátili na Sovětský svaz s žádostí o pomoc, pokud by Izrael vyvinul jaderný zbrojní potenciál – se všemi důsledky, které by to mělo. Problém je však mnohem větší než jeho dopad na Blízký východ. Vývoj jaderných zbraní v Izraeli by téměř jistě vedl ostatní větší země, které se dosud takového vývoje zdržovaly, k pocitu, že musí následovat jeho příkladu. Jak jsem jasně uvedl na své tiskové konferenci 8. května, jsme hluboce zavázaní k bezpečnosti Izraele. Kromě toho tato země podporuje Izrael celou řadou dalších způsobů, které jsou nám oběma dobře známé. Dokážu dobře ocenit Vaše obavy z vývoje v arabských státech. Nevidím však žádnou současnou ani bezprostřední jadernou hrozbu pro Izrael odtamtud. Jsem ujištěn, že naše zpravodajské informace o této otázce jsou dobré a že Egypťané v současné době nemají žádné zařízení srovnatelné s Dimonou, ani žádné zařízení potenciálně schopné výroby jaderných zbraní. Pokud však máte informace, které by podporovaly opačný závěr, rád bych je od vás prostřednictvím velvyslance Barboura obdržel. Jsme schopní je ověřit. Věřím, že z tohoto poselství bude patrná naléhavost a perspektiva, v níž vnímám včasný souhlas Vaší vlády s návrhem, který Vám velvyslanec Barbour poprvé předložil 2. dubna.
S pozdravem, John F. Kennedy."
Na tomto dopise Johna Kennedyho tehdejšímu izraelskému premiérovi Davidu Ben Gurionovi můžeme pozorovat, jak John Kennedy tlačil na Izrael, aby upustil od vývoje jaderných zbraní. John Kennedy byl ale zabitý dříve, než byly podniknuté jakékoli kroky k ukončení izraelského jaderného projektu.
Předmluva k atentátu na JFK
Atentát na Johna Kennedyho je nekonečnou záhadou. Málokdo se ale zamyslí nad základními fakty a příčinami. Kdo si objednal vraždu prezidenta Kennedyho? Proč to bylo provedeno a v čí prospěch? Kdo řídí a udržuje tuto všudypřítomnou kamufláž i dnes? Jak to tak bývá, vytvořilo se mnoho lákavých krycích scénářů, aby se podstata co nejvíce rozmlžila a zastřela. To je obvyklý postup rozvědek, zahltit veřejný prostor polopravdami a směšnými historkami a postupně z tématu vytvořit tabu. Nebo při nejmenším něco, o čem "slušní lidé" nepochybují. Něco, co probírají jen dezinformátoři sedící kolem stolu s konspiračními rituály za mihotavého světla svíček a strašidelného mumlání hoaxových zaklínadel. Ostatně právě CIA vymyslela termín konspirace kvůli atentátu na Kennedyho. Vyrojilo se totiž tolik pochybností, že bylo potřeba každého očernit. Vyčlenit ho ze společnosti "slušných lidí" na informační skládku komunálního odpadu. Dělá se to tak pokaždé. Od 11. září 2001, přes migrační krizi v Evropě, až po covidovou agendu. Bohužel, někteří na tyto špeky skočili. Tyto návnady prostě slouží k matení, chaosu a zamlžování pravdy. Vražda prezidenta Kennedyho vyžadovala současnou existenci a uplatnění tří základních faktorů:
A: Rozhodnutí a pravomoc je učinit.
B: Profesionální žoldáky, kteří to provedou přesně jako týmovou práci.
C: Uplatnění a udržování krycího scénáře, který zajistí následnou kontrolu americké vlády. Jednoduše, aby se situace nevymkla kontrole a nevypukly občanské nepokoje. První dva požadavky byly poměrně jednoduché a byly dílem profesionálů. Jakmile se rozhodnutí sjednotilo v rámci mocenské elity, bylo rozhodnuto. Žoldáci pocházeli z mezinárodní skupiny specialistů Murder Incorporated, kterou si vydržuje americká vláda. To koneckonců potvrdil exprezident Lyndon Johnson v rozhovoru s Leem Janosem, který vyšel v červencovém čísle časopisu Atlantic Monthly v roce 1973. Ovšem pokračující krycí příběh bylo obtížné vytvořit a zmanipulovat a je zdaleka nejdůležitějším faktorem. Právě tento třetí faktor odhaluje povahu zúčastněných špiček, moc a odhodlání spiklenců, kteří měli prospěch z toho, že získali kontrolu nad prezidentským úřadem. Koneckonců, členové tohoto spolku byli schopní ovládat komisi vytvořenou prezidentem a vedenou předsedou amerického Nejvyššího soudu. Získali písemný souhlas dvou mužů, kteří se později stali prezidenty. Geralda Forda a Richarda Nixona. Ovládli média a činnost Kongresu do té míry, že atentát se nikdy řádně nevyšetřil. A ovládli soudní systém státu Texas, kde podle zákona měl být svolaný soudní proces za vraždu prezidenta Kennedyho. Proč byl tedy Kennedy zabitý? Co vyvolalo tlak, který učinil vraždu prezidenta nezbytnou, ať to stojí, co to stojí? Za více jak 1000 dní v úřadě byl prezident Kennedy zastřelený v Dallasu koordinovanou střelbou týmu nájemných vrahů, nebo, řečeno terminologií CIA, mechaniků. Tlak, který se vytvořil během voleb, se během tří let ještě zvýšil. Někdo jiný chtěl převzít kontrolu nad prezidentským úřadem dříve, než bude Kennedy v roce 1964 znovu zvolený. Chtěl to tak silně, že zabíjel a snášel věčné břemeno udržování krycího scénáře. Scénáře, že to spáchal jeden osamělý střelec z okna v šestém patře budovy Texaského skladu školních knih třemi výstřely ze staré pušky italské výroby s nespolehlivým teleskopickým zaměřovačem. K udržení této krycí historky je zapotřebí skutečné moci a ti, kdo jsou za atentát zodpovědní, tuto moc mají. Zavraždit prezidenta je poměrně snadné, existují způsoby, jak překonat obranu.
"Zajistit komukoli absolutní ochranu je nemožný úkol," jak říkají sami muži z Tajné služby. Ostatně 22. listopadu 1963, kdy Kennedy zemřel, nevlastnila Tajná služba ani jeden obrněný automobil na ochranu prezidenta. FBI vlastnila 4. Tajná služba ale o žádný nepožádala. Tedy znovu. Jaké obrovské zájmy vedly k vraždě mladého a nesmírně populárního prezidenta? Kennedy se v září 1964 rozhodl, že bude znovu kandidovat příští rok do úřadu prezidenta. Slíbil, že do Vánoc 1963 přivede 1000 mužů z Vietnamu domů a že všichni Američané odejdou z Vietnamu do konce roku 1965. Jako první krok vyslal Kennedy koncem září 1963 do Saigonu generála Maxwella Taylora a ministra McNamaru. Ti se vrátili do Bílého domu a 2. října 1963 mu předložili svou obsáhlou zprávu. V této zprávě se částečně uvádělo:
"Do té doby by mělo být možné stáhnout většinu amerického personálu."
Jeho osudová cesta do Texasu s Johnsonem a Connallym znamenala začátek jeho kampaně za znovuzvolení v roce 1964. Kennedy plánoval odchod z Vietnamu a předání války novému vůdci v Jižním Vietnamu. To byl první úkol. Jeho protivníkům to potvrdilo povahu kurzu, který zvolil. Začali jednat rychle a s konečnou platností. Vražedná skupina už nemohla déle čekat. Kostky byly vrženy a toho dne musely v Dallasu padnout výstřely. Bylo nutné znovu převzít kontrolu nad prezidentskou mocí za každou cenu. Ngo Dinh Diem, první prezident Jižního Vietnamu, byl zabitý 1. listopadu 1963 a Kennedy 22. listopadu 1963. Náhoda? Lyndon Johnson, Kennedyův nástupce, byl jen pár metrů od kulek vypálenými na Kennedyho, když jel v onom osudném průvodu o dva vozy zpět. Také náhoda?
Atentát na JFK: Vzhůru do Dallasu
Z výše uvedené mozaiky je proto snadné pochopit, že určité zájmové skupiny považovaly tohle všechno za krajně nebezpečné. Dva týdny před cestou do Texasu měli Jack a Jackie Kennedyovi nabitý program. Na své poslední tiskové konferenci 14. listopadu čelil Kennedy novinářům a tvářívtvář nezvykle tvrdým otázkám byl pozoruhodně klidný. Kennedyho znepokojovala cesta do Texasu, protože guvernér Connally měl spory se senátorem Ralphem Yarboroughem, který měl také zlou krev s Lyndonem Johnsonem. Connally a Johnson představovali konzervativní křídlo texaské Demokratické strany a Yarborough liberální křídlo. Tato celostátní rivalita se táhla už od Rooseveltových dob. Kennedy byl také proslulý svou nebojácností. Taková nebojácnost se u Kennedyho stala běžnou. Kennedy třeba dovolil davu mladých mužů v Irsku, aby se hrnuly k jeho autu, když jim horlivě potřásal rukou. Předchozí léto ho obklíčily více než 2000 křičících zahraničních studentů, kteří mu ukradli sponu na kravatu a kapesníček, než ho zachránila policie. To ale nevysvětluje, proč se vynechalo tolik bezpečnostních prvků v oné osudové koloně aut v Dallasu. Prezident Kennedy s manželkou Jackie a viceprezidentem Lyndonem Johnsonem odjeli z Washingtonu do Texasu. 21. listopadu manželé Kennedyovi se svým doprovodem přenocovali ve Fort Worthu v hotelu Texas, kde bylo jejich třípokojové apartmá speciálně vyzdobené obrazy a sochami v hodnotě 200 tisíc dolarů. Včetně obrazů Moneta, Picassa nebo Van Gogha, které zapůjčili místní sběratelé. Jack a Jackie byli ale příliš vyčerpaní, než aby si všimli promyšleně sestavené výstavy, ke které byl dokonce přiložený katalog. Když se usadili v apartmá, bylo už po půlnoci.
"Dneska jsi byla skvělá," řekl John, když se objali, než zamířili do oddělených ložnic, aby si dopřáli tolik potřebný spánek.
Kennedy měl nejprve promluvit na shromáždění na parkovišti před hotelem a Jackie se k němu měla připojit na snídani v tanečním sále s Fort Worthskou obchodní komorou. Kennedy stál v mrholení a žertoval s davem, ve kterém byli i bouřliví odboráři, kteří křičeli:
"Kde je Jackie?"
Ukázal na okno jejich apartmá a řekl:
"Paní Kennedyová se organizuje. Trvá jí to trochu déle, ale samozřejmě vypadá lépe než my, když to dělá."
10 minut po plánovaném příchodu Jackie v 9:15 poslal Kennedy vzkaz, aby okamžitě přišla dolů. Když vcházela kuchyní do tanečního sálu, 2000 Texasanů propukly v potlesk. Po návratu do svého apartmá, aby si odpočinuli před odletem do Dallasu, měli prezident a první dáma čas prohlédnout si svou osobní výstavu umění. Na návrh Kennedyho zavolali Ruth Carterové Johnsonové, prvnímu jménu uvedenému v katalogu. Kennedy vyjádřil vděčnost a Jackie na to řekla:
"Budou mít strašnou práci, aby mě odsud dostali se všemi těmi nádhernými uměleckými díly. Jsme oba dojatí, moc vám děkuji." Kennedy měl pak pronést důležitý projev v dalaském obchodním centru. Tohoto projevu se ale už nedožil. Prezidentská výprava se pak vydala na 50ti kilometrový let z Fort Worthu na Love Field v Dallasu. Kennedy v letadle prý řekl své manželce Jackie něco, z čeho nás mrazí:
"Pokud mě někdo zastřelí puškou z okna, nic s tím nenadělám. Tak proč se bát."
Z Air Force One vystoupila Kennedyho skupina v 11:38, aby se zúčastnila vzrušujícího průvodu městem. Na 7 km dlouhou trasu vyjeli v 11:55.
Závěr
A protože v nejlepším je třeba přestat, první díl právě končí. Co uslyšíte v další epizodě? Přejdu už rovnou ke střelbě v centru Dallasu v rámci samotného atentátu. Potom se budu obšírně věnovat zásadním otázkam kolem celé události. Warrenova komise, která měla incident vyšetřit, byla přirozeně vedená na slepou kolej. Dále prozkoumám konkrétní jména žoldáků a profesionálních zabijáků z podsvětí a mafie. Postupně se dopracujeme ke jménům pravděpodobných pachatelů, kteří byli do atentátu zapojení. Potom prozkoumám několik případů v rámci prokletí Kennedyových. Závěrem krátce zhodnotím atentát jako hlubokou událost.