Jistě si vzpomínáte, že jsem před několika měsíci vysílal dvoudílný pořad o Židech, kteří vynalezli Hollywood. Šlo o historii jednotlivých židovských rodin, které stály u zrodu Hollywoodu. Židé od té doby až dodnes figurují na většině vedoucích pozic hlavních filmových studií v Hollywoodu. To jsem dokumentoval na tvrdých jménech tehdy i dnes. Tento dvoudílný pořad bude pojednávat o obzvláště zajímavé osobě. Arnon Milchan. Filmový producent v Hollywoodu, ale i agent Mossadu. Arnon Milchan byl zodpovědný za zajištění životně důležité technologie obohacování uranu pro izraelské jaderné zbraně. Arnon Milchan se narodil v Izraeli v roce 1944, ale přestěhoval se do Ameriky a nakonec skončil jako zakladatel a majitel společnosti New Regency Films. Arnon Milchan produkoval celkem 66 celovečerních filmů. Určitě známe například Pretty Woman. I tohle je třeba jeho produkce. Arnon Milchan měl ovšem prvotřídní kontakty. Znal třeba izraelského exprezidenta Šimona Perese, který zakládal jaderný reaktor v Dimoně, nebo tehdejšího ministra financí, pozdějšího premiéra Benjamina Netanjahua. Také znal špičkového izraelského špiona Rafiho Eitana. A právě někdejší izraelský prezident Šimon Peres naverboval Arnona Milchana v roce 1965. Arnon Milchan, který tehdy vedl rodinnou firmu na výrobu hnojiv, se nikdy neohlížel zpět a hrál hlavní roli v izraelském tajném akvizičním programu. Arnon Milchan je obzvláště zajímavou postavou, která dokumentuje skutečnost, na jak exponovaných místech izraelská rozvědka Mossad má své agenty. Abych parafrázoval Winstona Churchilla. Milchan je hádanka zabalená do tajemství uvnitř záhady. V dnešním pořadu se tuto roušku tajemství pokusím zvednout. Je to kontroverzní příběh tajného agenta, šíření jaderných zbraní, miliardových transakcí v oblasti špičkových obranných technologií, ideologie, vlastenectví a obdivuhodné hollywoodské kariéry záhadného magnáta. Arnon Milchan spravuje soukromou sbírku umění v hodnotě 600 milionů dolarů, kterou má rozprostřenou mezi svými honosnými sídly po celém světě. Od Monaka po Jižní Afriku, od Paříže přes Malibu až po Izrael. Jaký je tajúplnný příběh tohoto muže, který vedle točení hollywoodských filmů hrál stínovou roli v izraelském Mossadu? Tato role, na rozdíl od fiktivních filmů, byla tvrdou realitou.
Předmluva: Kdo je Arnon Milchan?
Bývalý izraelský prezident Šimon Peres o Arnonu Milchanovi prohlásil:
"Arnon je výjimečný člověk. Byl jsem to já, kdo ho naverboval. Pracoval tajně, mimo oficiální systém a přinesl mimořádné nápady a kreativitu, které naší zemi velmi prospěly. V době, kdy jsem pracoval na ministerstvu obrany, se Arnon podílel na mnoha obranných zakázkách a zpravodajských operacích. Jeho silnou stránkou je navazování kontaktů na nejvyšší úrovni v zemích celého světa, včetně důležitých zemí, s nimiž Izrael oficiálně neudržuje vztahy. Jeho aktivity nám poskytly obrovskou výhodu, strategickou, diplomatickou i technologickou."
Arnon Milchan byl jedním z nejproduktivnějších a nejkreativnějších operativců, jaké kdy izraelská rozvědka nasadila. V průběhu let mu šéf LAKAMuBenjamin Blumberg a později Rafi Eitan předkládali dlouhé seznamy vysoce citlivých položek potřebných pro izraelské tajné obranné programy a další nedostupné materiály související s obranou. Arnon Milchan je prostřednictvím důmyslné sítě krycích společností po celém světě dodával jako nikdo jiný. Milchanovým úkolem bylo zajistit tyto položky jakýmikoliv prostředky. Všechno bylo fair play. Výměnou za to se k němu vláda chovala jako ke knížeti mezi svými lidmi. Pravidla, která platila pro ostatní, se na Milchana nevztahovala. Státu Izrael zakládal tajné bankovní účty. Účty, které měly sloužit k financování nejtajnějších a někdy smrtelně nebezpečných zpravodajských operací Izraele po celém světě. Své rostoucí osobní bohatství pak zúročil v Hollywoodu a v některých z nejznámějších a nejvýdělečnějších filmů, které kdy vznikly. Stal se tak ikonou populární kultury a jedním z nejbohatších lidí planety. To je Arnon Milchan.
Dětství a dospívání
6. prosince 1944 se v lazaretu, v malém, ale vlivném židovském městě Rehovot v tehdejším britském mandátu Palestina narodilo dítě. Byly to ponuré a nejisté dny v lidských dějinách. Evropa byla tehdy v plamenech. Jeho otec Dov nervózně postával venku, když sestra vystrčila hlavu ze dveří a oznámila: "Je to chlapec.""Je to chlapec," odpověděl otec. Rychle ho obklopila rodina a přátelé, kteří ho objímali a líbali. Jeho rodiče, Dov a Šošana, vybrali pro svého jediného syna jméno Arnon, což je biblický název řeky, která protíná pohoří Moáb v dnešním Jordánsku a teče na západ k východnímu břehu Mrtvého moře. Ve starověku byla tato oblast domovem Moábského království. Národa, který byl často v konfliktu se svými izraelskými sousedy na západě. Ironií osudu je, že rodinné jméno Milchan je odvozené od polského slova milczec, což znamená mlčet nebo nést tajemství, což se v pozdějších letech hodilo. Rehovot se nacházelo uprostřed kopců porostlých bujnými pomerančovníky a vinicemi. Bylo to místo, kde nikdo nezamyká dveře, děti si volně hrají a všichni se ve městě znají. Arnon vyrůstal v rozvětvené rodině, běhal po vinicích a citrusových hájích a donekonečna si hrál s kamarády na volném prostranství mezi domy až do setmění. Až na drobnou výjimku v podobě probíhajícího arabsko-izraelského konfliktu to byl pro Arnona v mnoha ohledech idylický a bezstarostný život. Mladý Arnon tehdy ještě netušil, že jedna z hlavních židovských podzemních továren na zbraně se skrývá prakticky pod jeho nohama, pod městskou balírnou citrusů. Jeho rodina se pod rouškou svého obchodu s hnojivy podílela na výrobě výbušnin. V průběhu let se město a jeho bezprostřední okolí proměnilo z malebné středomořské zemědělské komunity, v obrovské technologické a vědecké centrum. Celá oblast je jedno obrovské vosí hnízdo, ve kterém bzučí přísně tajné aktivity související s bezpečností. Světoznámé výzkumné zařízení, sila s jadernými střelami středního doletu, špičkové programy chemických a biologických zbraní, jaderná letka na nedaleké letecké základně, závod na výrobu těžké vody a mnoho, mnoho dalšího. Na tom všem se Arnon Milchan začal později podílet. V roce1950, tehdy bylo Arnonu 6 let, vypukl spor mezi Arnonovým otcem a jeho třemi strýci o to, kdo bude ovládat různé části rodinného podniku Milchan and Sons. Došlo k dohodě, podle které Arnonův otec Dov získal obchod s hnojivy. Ostatní bratři řídili zbytek, včetně společnosti na distribuci pohonných hmot, která se rychle stávala nejlukrativnější částí jejich podnikání. Do tří let se Dov sbalil a opustil Rehovot se svou ženou a dětmi. Devítiletý Arnon, jeho mladší sestra Dalia a rodiče Dov a Šošanna odešli z Rehovotu v roce 1953 na rostoucí předměstí severního Tel Avivu. Když už obchod s hnojivy nebyl součástí společnosti Milchan a synové, potřeboval Dov pro firmu nový název. Dov pojmenoval novou společnost Milchan Brothers, přestože jeho bratři neměli ve firmě žádný podíl. Nové kanceláře se nacházely na zemědělském velkoobchodním trhu v Tel Avivu, v těsné blízkosti ministerstva obrany a Mosadu. Vedlejší podnik, Dagon, byla společnost obchodující s obilím, kterou vlastnila rodina Gillermanů. Jejich syn Danny se stal Arnonovým blízkým přítelem a po letech se stal izraelským velvyslancem při OSN. V tomto období začali Arnonovi rodiče pozorovat u svého syna určité chování, které se vymykalo normě. Ačkoli byl extrémně bystrý, zdál se hyperaktivní a neschopný sedět i krátkou dobu. K hyperaktivitě samozřejmě patří i faktory roztěkanosti, netrpělivosti, impulzivity a v některých případech, jako například u Arnona, i náklonnost k nebezpečí. Pro každého, kdo pozoroval mladého Arnona, byla nejzřetelnějším rysem jeho bezmezná energie, kterou si v dětství vybíjel na jediném místě. Na hřišti při sportu, kde téměř udělal kariéru. Jeho přirozený fyzický talent, neuvěřitelná energie a extrémní soutěživost mu vydláždily cestu k přijetí do elitního společenství mládežnického týmu Maccabi Tel Aviv, dominantního fotbalového týmu v zemi. Arnon byl nadšený. Byl tu ovšem malý problém. O několik let dříve byl jeho zrak testovaný a vyhodnocený jako výjimečně špatný. Arnon se o svém problému se zrakem nezmínil a trvalo docela dlouho, než si jeho trenér uvědomil, že má vůbec nějaký problém. Kromě fotbalu se v Arnonovi v tomto období rozvinula ještě jedna vášeň. Film. Jako neklidný mladík s neomezenou fantazií byl fascinovaný mezinárodními filmy, které se pomalu a se zpožděním dostávaly do prvních telavivských kin. Představoval si, že bude vytvářet vlastní příběhy, které uvidí celý svět. Pokud Arnon dokázal někde sedět v klidu, bylo to v jeho osobním kině Cinema Paradiso. Výsledky testů ukázaly, že je velmi nadané dítě. A tak byl Arnon poslaný do internátní školy v Hertfordshiru v jižní Anglii. Rodiče doufali, že prostředí přísné anglické přípravné školy pomůže Arnonovi získat disciplínu a sebeovládání. Chlapecká anglická internátní škola nebyla nijak zvlášť úspěšná v tom, jak zkrotit velmi energického mladíka nebo ho udržet v sedě a soustředit se na studium. Arnon byl ale ze školy vyloučený pro svévolné opuštění areálu školy. Arnon byl následně přijatý na London City College a zároveň navštěvoval samostatnou výuku na známé London School of Economics. To je mimochodem kádrová škola pro výchovu páteřních osob světových globalistů. Studoval tu také například maďarský Žid George Soros a mnoho dalších.
Vojenská služba a návrat do Izraele
Za rok a půl, v osmnácti letech, obdržel povolávací rozkaz a vrátil se do Izraele. Arnon byl odveden k jednotce, o jejíž existenci věděl jen málokdo. Zahraniční přesunová jednotka 1030. Tento oddíl byl složený převážně z vícejazyčných osob se zkušenostmi ze zahraničních cest. Jeho úkolem bylo vytvářet požadované dokumenty a doprovázet vyšší vojenské důstojníky při jejich cestách do zahraničí a také působit jako důvěrník, tlumočník a zprostředkovatel. Během tohoto období získal znalosti, přátelství a kontakty, které mu vydržely po celý život. Dvě atraktivní ženy, Dvora Ben Jicchaková, která sloužila jako finanční kontrolorka jednotky a Ety Kannerová, se staly důvěryhodnými osobnostmi jeho osobního i profesního života. V jednotce sloužil v záloze během šestidenní války v roce 1967 a jomkippurské války v roce 1973. Jeho nejvýznamnější služba státu, ovšem probíhala daleko za hranicemi armády, za hranicemi Izraelských obranných sil a za hranicemi jeho země. Po skončení vojenské služby zamířil Arnon do Ženevy ve Švýcarsku, aby pokračoval ve studiu. Tentokrát se zaměřením na chemii, aby se připravil na rodinný podnik na výrobu hnojiv. Během studia v zahraničí se u Arnona rozvinula vášeň pro tenis, která mu zůstala na celý život. V Ženevě také objevil evropskou kinematografii. V roce 1965 přišel Arnonovi dopis o zhoršujícím se zdravotním stavu jeho otce. Sbalil si kufry a objednal si první let zpět do Izraele. Z letiště Arnon spěchal do nemocnice v Tel Avivu. Vyběhl šest pater po schodech, kde ležel jeho čtyřiapadesátiletý otec na prahu smrti. Když dorazil k Dovovu lůžku, Šošanna mu vysvětlila, že to, co začalo jako infekce slinivky břišní, přerostlo v septický šok a poškodilo Dovovo srdce, plíce a ledviny. Během několika týdnů došlo k překvapení lékařů k zázračnému zlepšení a Dov byl poslán do rehabilitačního zařízení v kibucu Givat Brenner. Rodina si oddechla. Arnon začal plánovat svůj návrat do Ženevy. A pak se věci náhle obrátily k horšímu. Dov pocítil silné bolesti břicha, které byly diagnostikované jako žlučníkový záchvat. Byl urychleně operovaný, což by nepřežil. Rozvětvená rodina dorazila na hřbitov v Rehovotu. Dlouholeté neshody šly stranou, když všechny přítomné zaplavila vlna emocí. Přes slzy si Arnon všiml, že na pohřbu bylo mnoho lidí, které nepoznával, když procházeli kolem hrobu a pokládali kameny jako poslední projev úcty. Vysoký, hubený muž s vážným chováním se držel v odstupu za ostatními smutečními hosty. Teprve když dav po obřadu prořídl, přistoupil k Arnonovi, aby mu vyjádřil osobní soustrast:
"Tvůj otec byl významný muž, který udělal pro Izrael mnoho důležitého. Vím, že půjdeš v jeho stopách," zašeptal tiše Arnonovi do ucha.
Hnojivo či jádro?
Krátce po pohřbu se Arnon vydal do otcovy malé kanceláře na Zemědělském velkoobchodním trhu v Tel Avivu. Vstoupil do skromných kanceláří v přední části malého skladu. Rychle ho obklopilo několik zaměstnanců firmy, kteří mu vyjadřovali své sympatie. Arnon začal přebírat zodpovědnost za rodinný podnik Milchan Bros. Situace vypadala chmurně. Společnost Milchan Bros byla na pokraji bankrotu. Když Arnon seděl v otcově kanceláři a uvažoval o katastrofě, všiml si několika skříní v rohu, které ještě nezkontroloval. Chvíli si je zvědavě prohlížel, přešel k nim a otevřel zásuvky. Popadl co nejvíce spisů a přinesl je zpět ke stolu, aby je prozkoumal. Během chvilky se na stole povalovaly fotografie raket kosmického věku a luxusní brožury. Arnonovi náhle došlo, že jeho otec se zabýval obchodem zdaleka nejen s hnojivy. Pro Arnona to byl ohromující zvrat událostí. Teď začal chápat slova, která mu ten muž zašeptal do ucha na otcově pohřbu a proč tam ta záhadná osoba vůbec byla. Ukázalo se, že Milchan Bros podniká také v obranném dovozu a vývozu pro stát. Jeho otec vyřizoval některé lukrativní izraelské vojenské zakázky. Milchan rychle upevnil svou pozici ve společnosti. S mladistvou energií oslovil všechny své dodavatele, vysvětlil jim situaci a okouzlil je, aby navýšili své úvěrové linky. Potom přivedl svůj vlastní tým. Jedním z jeho prvních kroků bylo využití mateřské dovolené jeho vedoucí kanceláře. Zavolal bývalé kontrolorce své vojenské jednotky Dvoře Ben Jicchakové a požádal ji, aby ho na tři měsíce zastoupila. Ze tří měsíců se stala třicetiletá jízda na horské dráze. Ve velmi krátké době proměnil malou společnost s hnojivy v kolos na mezinárodní scéně, ve kterém šlo o desítky milionů dolarů a později o mnohem víc. Oslovil všechny významné chemické a hnojivářské společnosti v Evropě a ve Spojených státech a snažil se stát jejich výhradním zástupcem v Izraeli. Byl to ovšem jeden vynález, jeden patent, jeden nákup a jeden hazard, který mu zajistil finance a posunul ho na dalšíúroveň. Týkal se izraelského výrobku, který je dodnes považovaný za jeden z nejpodnikavějších vynálezů. Všechno se to stalo náhodou. Arnon si domluvil schůzku u druhého největšího světového výrobce chemikálií, společnosti DuPont, ve Wilmingtonu ve státě Delaware. Shodou okolností vedle něj v letadle seděl cizinec, který byl ředitelem dřevařské společnosti z Kanady. Během jejich nezávazného rozhovoru Milchana fascinovalo, že kůra stromů se nepoužívá k výrobě žádného produktu a po zpracování dřeva se jednoduše likviduje. Začal se zajímat o chemický obsah stromové kůry. Zajímalo ho, zda tento vedlejší produkt, který byl v té době považovaný za odpad, může být užitečný jako hnojivo. Po příjezdu se o své myšlenky podělil s vedením společnosti DuPont. Byl odkázaný na jediného židovského vedoucího pracovníka ve společnosti, který se v té době jmenoval Irving Saul Shapiro, právník společnosti DuPont. Shapiro byl Milchanem ohromený a pozval ho na víkend k sobě domů. Pozval také skupinu z místní židovské komunity, aby se s mladým mužem z Izraele setkala a vyslechla si jeho příběhy z bojující země. Do pondělí si Milchan zajistil blízké přátelství se Shapirem, smlouvu o výhradním zastupování společnosti DuPont v Izraeli a závazek financovat experimenty s kůrou v Izraeli. Irving Saul Shapiro, klíčový Milchanův kontakt, se později stal předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti DuPont mezi lety 1973 až 1981. Byl to začátek dlouhých a úzkých vztahů se společností, která byla nedílnou součástí projektu Manhattan. Manhattan byla výzkumná skupina, která za druhé světové války vyvinula jadernou bombu. Společnost DuPont byla dlouho dodavatelem jaderného a obranného materiálu. Po této úspěšné cestě a po návratu do Izraele Milchan najal čtyři agronomy ze Zemědělské fakulty Hebrejské univerzity v Rehovotu, kteří vyvinuli recepturu stromové kůry pro pokusy. Pokusy byly neúspěšné, ale Milchan se odmítal vzdát. Nakonec si se svým týmem uvědomil, že hnojivo by bylo mnohonásobně účinnější, kdyby bylo vyvinuto ve formě postřiku a dodávané přímo na listy a větve samotných stromů. Receptura byla časem zdokonalená a ukázala se jako důležitý, revoluční produkt pro pěstitele citrusů na celém světě. Objednávky se začaly hrnout, nejprve z Izraele a nakonec z celého světa. Zrodila se legenda o mladém Milchanovi, který rychle zbohatl a rychle se rozšířila po celé malé zemi. Postupem času oslovil mnoho dalších chemických a biotechnologických společností, včetně těch největších na světě, jako je německý Bayer nebo švýcarská Syngenta. Byla to ale také jakási vhodná zástěrka pro zakázky v oblasti obrany. Arnon Milchan odebíral všechny možné časopisy týkající se obrany. Zejména publikace související s letectvím. Rychle se naučil jména všech významných výrobců obranného materiálu. Studoval nejnovější vývoj v oblasti letectví a vojenských elektronických systémů. Rozeslal nespočet doporučujících dopisů výrobcům obranného průmyslu po celém světě s nabídkou, že je bude zastupovat v Izraeli. K jeho překvapení řada společností projevila zájem a požádala o schůzky. Brzy Milchan létal po Evropě a podepisoval smlouvy o zastoupení.
Klub Mandy’s: Arnon verbovaný rozvědkou
Když bylo Arnonovi v létě 1965 jednadvacet let, poprvé přímo vstoupil do podivného světa izraelské politiky. Stal se přispěvatelem a téměř kandidátem jedné z nejpodivnějších politických stran v dějinách Izraele. Příběh začíná v okamžiku, kdy se Arnon stal blízkým přítelem krále nočního života v Tel Avivu Rafiho Šauliho. Začal často navštěvovat jeho klub a restauraci, která byla v té době nejprestižnějším a nejoblíbenějším místem, kde se scházeli lidé z izraelské vyšší společnosti. Podle všeho byl Arnon nespoutaný pařmen. Byl to člověk, který žil na hraně. Klub Mandy’s byl pojmenovaný po Mandy Riceové-Daviesové, krásné blonďaté manželce Rafiho Shauliho z Anglie. Arnon v nočním klubu trávil mnoho hodin a právě tam se odehrávala většina jeho schůzek a to jak obchodních, tak společenských. Tam se také poprvé setkal s člověkem, kterého znal jen z dálky. S jedním z nejtalentovanějších izraelských politiků tehdy i dnes Šimonem Peresem. Tehdy dvaačtyřicetiletý Šimon Peres byl náměstkem ministra obrany potom, co léta působil jako generální ředitel tohoto ministerstva. To byly samozřejmě pozice, které výrazně ovlivňovaly obchodní zájmy společnosti Milchan Bros. Šimon PeresArnonovi sdělil svůj záměr stát se zakládajícím členem nové politické strany s názvem Rafi. Ironií osudu nebyl vůdcem této vzpurné frakce nikdo jiný než sám David Ben-Gurion. První izraelský premiér a ministr obrany. Arnon byl pohlcený mladickým zápalem. Byl uchvácený Šimonem Peresem a dalšími. Milchan oficiálně přispěl částkou 3000 dolarů, ale jeho příspěvky se rozhodně neomezovaly jen na peníze. Ovšem ve volbách do šestého Knesetu získala Rafi asi osm procent hlasů. To znamenalo deset poslaneckých křesel ze 120, a přešla rovnou do opozice. Byl to velký neúspěch ve srovnání s ambicemi zakladatelů. RAFI se ovšem angažovala v následující šestidenní válce. Je to složitý příběh, kterým bych se příliš odchyloval od hlavní postavy Arnona Milchana. Rafi a strana Mapaj společně vytvořili to, co je dodnes známé jako Izraelská strana práce. Tím úloha Rafi skončila.
LAKAM: Izraelský jaderný výzkum
Milchanovo přátelství se Šimonem Peresem a Moše Dajanem mu otevřelo nové světy. PeresArnonovi odhalil velké tajemství Izraele, do kterého bylo v té době zasvěceno jen několik stovek jedinců v zemi. Šimon Peres tehdy naverboval Arnona Milchana. Ještě v září 1957 odjel Šimon Peres do Paříže, aby doladil poslední detaily přísně tajné dohody. Peres jednal s Francií o výstavbě plnohodnotného jaderného reaktoru v Izraeli. Celá dohoda by samozřejmě byla zabalena jako mírový energetický program, pokud by se na něj přišlo předčasně. Reaktor měl být placený mimo účetnictví, většinou skupinou pětadvaceti bohatých jednotlivců z celého světa. Osmnáct z nich byli Američané. Přispěli přibližně 40 miliony dolarů. To by dnes představovalo čtvrt miliardy dolarů. Reaktor byl dokončený a uvedený do kritického stavu v roce 1962. Do provozu byl uvedený v roce 1963a do roku 1967 vyrobil první jadernou zbraň. Od té doby Izrael vlastní šestý největší arzenál jaderných zbraní na světě. Za Spojenými státy, Ruskem, Čínou, Francií a Velkou Británií. KroměDavida Ben-Guriona se o uskutečnění izraelské bomby tajně zajímali tři lidé. Prvním z nich byl Šimon Peres, který se staral o delikátní diplomatickou stránku věci s Francouzi. Byl také hlavní odpovědnou osobou. Bylo to jeho dítě. Druhou osobou, která přispěla k rozvoji izraelského jaderného programu, byl Doktor Ernst David Bergmann, právem nazývaný otcem izraelské bomby. Byl to geniální německo-židovský chemik, který opustil Německo s nástupem Hitlera v roce 1933. Bergmann byl vedoucím vědeckým pracovníkem programu. Třetí osobou byl záhadný muž, který měl na ministerstvu obrany na starosti kontrarozvědku a bezpečnost, dokud ho v roce 1957 Šimon Peres nevybral, aby se staral o všechny bezpečnostní záležitosti a zaručil tak úspěch programu. Jmenoval se Benjamin Blumberg. Benjamin Blumberg nebyl v Izraeli ani nikde jinde příliš známý, ale v úzkém kruhu izraelské rozvědky se stal legendou. Jeho nejbližším protějškem v projektu Manhattan byl generálporučík Leslie Groves. Šimon Peres si uvědomil, že nebude snadné získat materiál a vybavení, které budou pro výrobu jaderných zbraní potřebovat. Peres proto vytvořil novou přísně tajnou agenturu. Jednotku tak tajnou, že ani vychvalovaná izraelská zpravodajská služba Mossad o její existenci neměla po celá léta tušení. Když se o ní dozvěděli, udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby tuto darebáckou operaci ukončili. Nakonec ji Mossad přijal a dokonce s ní úzce spolupracoval. Nějakou dobu tajná jednotka působila beze jména v malých kancelářích uvnitř ministerstva obrany v Tel Avivu. Později dostala nejasné označení Úřad pro zvláštní úkoly. Z ministerstva obrany se přestěhovala do nenápadné komerční zóny, do třetího patra nenápadné kancelářské budovy v Tel Avivu. Na počátku 70. let tato jednotka přijala název LAKAM. Jejím původním úzkým posláním bylo zajišťovat materiály a zařízení, které by umožnily výrobu jaderných bomb. Blumbergovým úkolem bylo zajistit, aby vědcům a pracovníkům v reaktoru poblíž pouštního města Dimona nestálo nic v cestě a oni mohli dosáhnout svého konečného cíle. V pozdějších letech se LAKAM ujímal mnohem širších úkolů. Vyhledával veškeré technologie související s nosiči jaderných zbraní, například navádění raket, technologie miniaturizace jaderných bomb, jaderné spouštěče, odstředivky pro obohacování uranu, pevné raketové palivo, lasery, hlasové kódovače, zařízení pro noční vidění a mnoho dalších citlivých vědeckých a technologických materiálů, zařízení a návrhů. Právě LAKAM, nikoli Mossad, sehrál rozhodující roli při budování samotného základu izraelské jaderné odstrašující kapacity. Zpráva CIA z roku 1976 dokládá, jak úspěšně se LAKAMu dařilo skrývat svou existenci. Tato zpráva pečlivě zkoumala a analyzovala celou izraelskou zpravodajskou komunitu a všechny její různé složky. Přísně tajný status LAKAM se také opíral o práci legendárního šéfa kontrarozvědky CIAJamese Angletona, který izraelský účet v CIA řídil, jako by byl jeho soukromým majetkem. Byl to neochvějný přítel, který přivíral oči, dokud jeho směrem proudily zpravodajské informace Mosadu o Sovětském svazu. Arnon Milchan se seznámil s Benjaminem Blumbergem v létě 1965. Seznámil ho s ním jeho patron Šimon Peres. Blumberg byl tichý muž. Jeho mlčenlivost mu pomohla udržet si pozici šéfa LAKAMu i potom, co Šimon Peres a David Ben-Gurion opustili ministerstvo obrany. Právě Blumberg vytvořil globální zpravodajskou síť nebývalé odvahy, složitosti a utajení. Arnon Milchan se stal jeho rekrutem, přítelem a nejodvážnějším agentem. Jejich první setkání bylo neformální a odehrálo se v kavárně v budově Sionistické organizace Ameriky. Později nabraly schůzky ve válečné místnosti LAKAM na intenzitě. Proces náboru probíhal postupně, ale Arnona nebylo třeba příliš přesvědčovat. Navzdory věkovému rozdílu více než dvaceti let, vzniklo mezi Benjaminem Blumbergem a Arnonem Milchanem blízké přátelství. Blumbergovo působení v izraelském jaderném programu bylo klíčové. V roce 1958 pořídily Spojené státy ze špionážních letounů U-2 fotografie reaktoru v Dimoně. Izrael sice přiznal existenci reaktoru, ale hrál neviňátko. Tvrdil, že reaktor vzniká pro mírové účely. Když Spojené státy trvaly na fyzických kontrolách reaktoru, Blumberg a jeho tým se rozjeli na plné obrátky. Celý reaktor byl vybavený falešnými stěnami, falešnou kontrolní místností, falešnými okny a chodbami, které nikam nevedly. Rekvizitami, za které by se nemusel stydět žádný špičkový hollywoodský scénograf. Inspektoři nic nezjistili. Během celých šedesátých let Blumberg osobně doprovázel do reaktoru a z reaktoru každou větší zásilku zařízení a materiálu. Blumberg v polovině 60. let rozšířil síť vědeckých atašé po Spojených státech, Itálii, Velké Británii, Německu a Francii. Tito vědečtí atašé byli vybraní z řad chemiků, fyziků a inženýrů. Většina z nich byla na nějaké úrovni spojená s izraelskou Komisí pro atomovou energii nebo s různými odvětvími izraelského obranného průmyslu. Byli požádaní, aby měli uši nastražené na veškerý vědecký a technologický vývoj ve světě. Aby odebírali všechna periodika a vědecké časopisy. Aby navázali profesní a osobní vztahy s vědci v zemích, kam byli vyslaní. A aby posílali zpět své zprávy. Vědečtí atašé se zodpovídali samotnému Blumbergovi a všechny jejich zprávy přistávaly na jeho stole. K jedné z prvních operací LAKAMu v Americe došlo na počátku 60. let. John Hadden, vedoucí stanice CIA na americkém velvyslanectví v Tel Avivu odhalil zásilku, kterou odhadl na zhruba 200 kilogramů vysoce obohaceného uranu. Různé stopy vedly ke společnosti Nuclear Materials and Equipment Corporation, ve zkratce NUMEC, v Apollu v Pensylvánii. Majitelem továrny byl chemik jménem Doktor Zalman Shapiro. Doktor Zalman Shapiro před lety pracoval na projektu Manhattan a později pracoval pro americkou Komisi pro jaderný dozor. Pokud jste poslouchali můj dvoudílný pořad Izraelský jaderný program, určitě si na tuto kauzu pamatujete. John Hadden byl přesvědčený, že celá továrna v Pensylvánii byla založená za peníze z Izraelea to především za účelem zásobování Dimony obohaceným uranem. Přestože měl John Hadden k dispozici usvědčující důkazy, nakonec se celá záležitost vyřešila pokutou, kterou továrna zaplatila za nedbalost. Doktor Zalman Shapiro nebyl nikdy obviněný. Chybějících 200 kilogramů vysoce obohaceného uranu se nikdy nenašlo a nikdy nebyl předložený žádný přesvědčivý důkaz. Blumberg začal postupně vyhledávat a získávat klíčové hráče v izraelském a mezinárodním obchodním sektoru. Právě to Blumberga motivovalo, když se později setkal s mladým a vnímavým Arnonem Milchanem. Od Benjamina Blumberga se Milchan naučil, jak být mužem ve stínu. Naučil se také, proč by se měl držet dál od médií. Milchan se prostě naučil, jak mlčet a jak pracovat přísně odděleně. Naučil se, proč je důležitá dvojitá vrstva utajení. Utajení před nepřítelem v zahraničí a utajení před soupeři uvnitř. Naučil se, jak vytvářet krycí společnosti pomocí identit třetích stran, tajných bankovních účtů, falešných dokladů pro koncové uživatele, diplomatických zásilek a schůzek pro zásilky uprostřed moře. Naučil se, jak verbovat a motivovat cizí státní příslušníky, aby plnili jeho příkazy prostřednictvím chtíče, chamtivosti nebo jakékoli jiné slabosti, kterou mohl využít. Umění tajného agenta se zkrátka naučil od Blumberga, který měl s mladíkem dostatek trpělivosti. LAKAM vyhovoval Milchanově zvláštní povaze. Blumberg totiž hledal agresivní agenty s dobrodružným duchem, kteří přemýšlejí mimo rámec. Lidi, kteří vykazují správnou rovnováhu mezi dobrým úsudkem a schopností improvizovat v terénu a převzít odpovědnost za rizika, aniž by museli každou minutu telefonovat domů pro instruukce.
Arnon a Brigitte
Arnon Milchan byl už od útlého věku fascinovaný filmy a celebritami.Začal se potloukat po natáčení těch několika málo filmů, které se v Izraeli natáčely. Myšlenka podílet se na tomto byznysu v něm začala narůstat. Jednoho dne v únoru 1965 si cestou na plánovanou schůzku všiml nádherné mladé ženy, která byla shodou okolností francouzskou modelkou. Připomínala mu Brigitte Bardotovou, francouzskou sexbombu, která byla ikonou tehdejší populární kultury. Mladá žena byla do Izraele pozvaná na první velkou módní přehlídku. Arnon s ní navázal kontakt. Zjistil, že se jmenuje Brigitte Genmairová a že je vzdálenou příbuznou bývalého francouzského premiéra Pierra Mendese. Během několika hodin padly všechny zábrany a vznikl vášnivý románek. Arnon se do ní bezhlavě zamiloval. V následujících dnech ho to zcela pohltilo. Zavolal svému příteli Rafimu Shaulimu. Zařídil, aby byl jeho noční klub Mandy’s na noc uzavřený, aby tam na Brigitte udělal exkluzivní dojem. Pozval jen své nejbližší přátele. Samozřejmě tam byla špička telavivské galérky, jednoduše smetánka. Arnon si pro tuto příležitost objednal také jednu z nadějných izraelských rockových kapel Lions. V roce 1968 se stala první izraelskou kapelou, která se s písní Our Love’s a Growing Thing umístila na předních místech britských hitparád. Baskytaristou kapely byl tehdy neznámý dlouhovlasý hipík bez peněz, který se ale později v životě stal mnohamiliardovým mediálním magnátem v Americe a jedním z největších dárců Demokratické strany,Haim Saban. Muž, který stvořil postavičky jako například želvy nindža. Nakonec se stal obchodním partnerem Arnona Milchana. Ale to předbíhám. Arnon tehdy zároveň přestěhoval kanceláře Milchan Bros. Ať už to byla náhoda, nebo ne, nové sídlo Milchan Bros se nacházelo hned vedle nejtajnější zpravodajské organizace v IzraeliLAKAM. Arnon udělal na Brigitu dojem. Ta se do něj na oplátku zamilovala a rozhodla se v Izraeli zůstat. Arnon a Brigitte se nakonec vzali při civilním obřadu v Paříži. Podle Arnona, problémy začaly po letech, když Brigitte začala rozumět a mluvit hebrejsky a on se naučil mluvit francouzsky. Arnon Milchan nebyl stavěný na jediný podnik, jediný domov a v té době svého života nebyl stavěný ani na jediný vztah.
Milchan, Rockwell a Dr. Smyth: Obchodníci se zbraněmi
Mezi tím, proces Milchanovy rekrutace do LAKAM probíhal postupně. Milchan nabídl Šimonu Peresovi, že jeho společnost využijí jako zástěrku, aby mohli otevřít dceřiné společnosti všude tam, kde to LAKAM nebo Mossad považují za nutné pro své aktivity. Milchan otevřel účty a krycí společnosti pro Stát Izrael. Tím v podstatě dostal na starost mechanismy a zdroje pro financování zvláštních potřeb celé izraelské zpravodajské činnosti mimo území země. Tak se Milchan postupně stal nepostradatelným mužem. Arnon byl nyní připraven dobýt svět. Šimon Peres navrhl, že jeho nová francouzská manželka Brigitte by mohla být užitečným mostem. Francie byla v polovině šedesátých let stále hlavním dodavatelem zbraní, a proto byla Milchanovou první zastávkou. Milchan hrál klíčovou roli v růstu celého izraelského moderního vrtulníkového parku. Pro tyto obchody otevřel společnost Heli Trading Limited, sesterskou společnost Milchan Bros. V roce 1967 uzavřel zakázku za 900 milionů dolarů se společností Raytheon. Milchanova oficiální provize z tohoto obchodu činila 45 milionů dolarů, které byly uložené na tajném izraelském offshorovém účtu. Milchanovy obchody s hnojivy a chemikáliemi zajišťovaly přísun peněz.Bylo to dobré krytí pro transakce s obrannými systémy. Milchan získal silné pozice mezi politickou elitou. Najednou byl skutečným hybatelem zákulisního světa izraelské bezpečnosti a zbrojení. Ale stále hledal nové a netradiční výzvy. Koncem šedesátých let se tyto výzvy začaly objevovat. Ode dne vzniku Izraele až do íránské revoluce v roce 1979měly obě země velmi zvláštní a blízký vztah. Írán byl ve skutečnosti druhou zemí na světě, která uznala Izrael jako nezávislý stát hned po Americe. Byl proto považovaný za jeho nejbližšího přítele v muslimském světě. Na šáha udělalo velký dojem bleskové vítězství Izraele v šestidenní válce v roce 1967. Obě země rozvíjely řadu společných projektů. Aby Izrael pomohl udržet šáhovo nejisté postavení, vycvičil Izrael íránskou tajnou službu SAVAK, jednu z největších a nejkrutějších vnitřních bezpečnostních složek na světě té doby. Dokonce v roce 1982 New York Times uvedly, že více než polovina všech zbraňových systémů, které Írán nakoupil až do revoluce v roce 1979, pocházela z Izraele nebo byla Izraelem zprostředkovaná. Jeden takový projekt pozemních a odposlouchávacích stanic chtěl Izrael realizovat spolu s Íránem. Ovšem neměli na to dostatečné kapacity. Bylo jen málo společností na světě, které byly schopné takový projekt uskutečnit. Jednou z nich byla společnost Rockwell. Po počáteční dohodě ovšem Rockwell začli ze zakázky couvat. Proto vyslali do Tel Avivu svého viceprezidenta a zástupce pro rozvoj regionálního obchodu. Regionální zástupce, kterého vyslali, byl vedoucí inženýr jménem Doktor Richard Kelly Smyth. Čtyřicátník Smyth byl neobvyklé povahy. Vědec a matematik s obchodními ambicemi. Smyth postupně stoupal a stal se průkopníkem ve vývoji pokročilých systémů navádění raket a automatického řízení letu. Mezi svými kolegy si získal dobrou pověst. Byl jmenovaný do různých rad a komisí v oblasti obrany v Pentagonu, NATO a NASA. Smyth přistál na izraelském mezinárodním letišti a postavil se do dlouhé fronty na pasovou kontrolu. Náhle ucítil, jak mu někdo zezadu položil ruku na rameno a když se otočil, natáhl k němu ruku mladý muž a představil se jako Arnon Milchan. Oba si vyměnili zdvořilostní pozdravy. Smyth byl ohromený, když viděl, jak je Milchan mladý. Poprvé o něm slyšel od jeho dcery Gretel, která pracovala v účetním oddělení Rockwellu a předpokládal, že jde o významného hráče v rostoucím izraelském leteckém průmyslu. Arnon hladce navigoval Smytha kolem davu u pasové kontroly a rychle obešel imigrační formality. Vyšli z letiště a zamířili k Arnonovu nelegálně zaparkovanému červenému kabrioletu Chevy, který kupodivu nikdo neodtáhl ani mu nedal pokutu. Tak začal vztah mezi Arnonem Milchanem a doktorem Richardem Kellym Smythem. Šéf LAKAMu Benjamin Blumberg dal Milchanovi pokyn, aby věnoval doktoru Smythovi VIP péči, pozval ho na večeři a vínoa hledal jeho osobní slabiny. Nejdůležitější ze všeho bylo, aby Smytha přiměl k účasti na íránském projektu. Po jejich prvním setkání na Ben-Gurionově letišti, Milchan odvezl Smytha do telavivského hotelu Hilton na pláži na úvodní instruktáž. Hřejivé sluneční paprsky, jemný chladivý vánek, modré Středozemní moře a hladivý zvuk šplouchajících vln byly opojné, stejně jako pohled na dlouhou písečnou pláž, která se táhla až na jih k Jaffě, kam, jak MilchanSmythovi vysvětlil, v minulém století poprvé přijel jeho dědeček. V dálce jasně viděl kopec, kde velryba vyvrhla Jonáše ve slavném biblickém příběhu, o němž se učil jako dítě. Doktor Smyth si Izrael rychle oblíbil. Po vydatném spánku Milchan provázel Smytha po kancelářích generálů a slavných politiků, kteří mu předem informovaně vysvětlovali důležitost vztahu s Rockwellem obecně a projektu v Íránu konkrétně. Toho večera vzal MilchanSmytha do restaurace Alhambra jižně od Tel Avivu. Alhambra byla jednou z prvních izraelských gurmánských restaurací a v té době rozhodně patřila k nejdražším v zemi. Nabízela nekošer francouzskou kuchyni. Byla to restaurace pro izraelskou smetánku. Ministr obrany Moše Dajan měl stálý soukromý stůl a toho večera náhodou hostil pár zahraničních návštěvníků v doprovodu dvou nádherných žen. Milchan cítil, že se mu daří na staršího amerického inženýra udělat dojem. Cítil také, že Smyth je typ člověka, kterého by mohl získat. Pozoroval u Smytha silnou zálibu v dobrém životě, náklonnost k penězům a ženám, přestože byl ženatý a Rockwell ho slušně platil. Všiml si poněkud přebujelého ega. Smyth trval na tom, aby při každé příležitosti používal svůj titul doktor. Smyth byl skutečně talentovaný inženýr elektronik s hlubokými znalostmi o zbraňových systémech, materiálech a technologiích a o tom, kde je získat. To byly talenty, které by Milchan a LAKAM mohli využít. Později té noci Smyth ze svého hotelového pokoje naléhavě zavolal generálnímu řediteli společnosti Rockwell, aby ho informoval o vývoji událostí a dostal zelenou k realizaci této příležitosti. Další den byla na programu pracovní snídaně v hotelu Hilton a prohlídka památek. Smyth se zmínil, že má zájem o koupi diamantu pro svou ženu a slyšel, že na telavivské diamantové burze se dají sehnat výhodné nabídky. Milchan zavolal kontaktní osobě a během chvíle domluvil schůzku v zákulisí Diamantové burzy, kde Smythovi nabídl skvělou velkoobchodní nabídku na jednokarátový diamant pro jeho ženu. Zdálo se, že každá hodina přináší Milchanovi novou příležitost, jak na Smytha zapůsobit svými konexemi. Druhý den Milchan odvezl Smytha na letiště a osobně ho doprovodil přes bezpečnostní kontrolu do VIP salónku, kde čekal na svůj let. Oba odjížděli se závazným podáním ruky a slibem, že zůstanou v kontaktu a budou úzce spolupracovat na dokončení tohoto projektu. Milchan odvedl svou práci.Smyth toho dne opustil Izrael vyzbrojen potenciálním velkým projektem, nově nabytým obdivem k Izraeli a tím, co cítil jako pevné přátelství se zástupcem společnosti Rockwell v Izraeli. Po návratu do centrály Rockwellu v Los Angeles byl dán předběžný souhlas. Byly sestavené technické týmy a začal komplikovaný proces navrhování projektu a jeho prosazování v monstrózní americké byrokracii. V rekordním čase byl projekt schválenýa počátkem roku 1969 se začalo se stavbou. Milchanovi bylo čtyřiadvacet let. Počátkem 70. let Milchan Bros otevřel společnosti v mnoha zemích. Prostřednictvím dceřiných společností v Řecku a na Kypru otevřel pobočky mimo jiné v Egyptě, Súdánu, Etiopii, Jordánsku a Turecku. Tyto společnosti sloužily jako zástěrky pro různé potřeby státu Izrael. Na vrcholu těchto aktivit Milchan ovládal více než třicet společností v sedmnácti zemích. Milchan nakonec přemluvil doktora Richarda Kellyho Smytha, aby se takzvaně trhl od Rockwellu a udělal se sám pro sebe. Jednoduše ho naverboval. Smyth s tím nakonec souhlasil. Hlavním měřítkem bylo rapidní zlepšení jeho finančního postavení. Bude svým pánem a bude vydělávat více peněz. Richard Kelly Smyth nadšeně navrhl, aby se společnost jmenovala Milco, což Milchanovi vykouzlilo nervózní úsměv na tváři. Smyth mu ale vysvětlil, že to jméno je zkratka pro military, ne pro Milchan. Když Smyth souhlasil s Milchanovým návrhem, neměl ani tušení, jak bude Milco pracovat a jaká bude dohoda mezi nimi. Váhal, stejně jako jeho žena Emilie. Ale k jeho překvapení, když toto téma jemně nadhodil svým šéfům v Rockwellu, byli nadšení. Arabové totiž po Rockwellu neustále požadovali, aby přerušil styky s Izraelem. Takže místo přímých objednávek od Rockwellu by se obchod s Izraelem mohl uskutečňovat přes Milco. Rockwell by tak mohl předstírat, že s Izraelem obchoduje jen málo nebo vůbec. Milchan mohl zadávat své objednávky společnosti Rockwell prostřednictvím Richarda Kellyho Smytha. Ten by pak předával objednávky do Izraele. Velmi fikané a rafinované řešení. Smyth si také uvědomil, že pokud bude fungovat bez Rockwellu, může se věnovat i jiným věcem. Zasedal v různých komisích NATO a NASA, které se zabývaly převážně naváděcími a řídicími systémy raket. Byl členem vědeckého poradního sboru Pentagonu a měl civilní protokolární hodnost tříhvězdičkového generála. Mohl si objednat dopravní letadla, aby ho dopravila kamkoli chtěl. 19. ledna 1973 otevřel čtyřiačtyřicetiletý Smyth oficiálně společnost Milco International Incorporated a zaregistroval ji v Orange County v Kalifornii. Izrael mu zasílal seznamy zboží, které měl nakoupit. Téměř všechny objednané položky byly určené pro jaderný balistický raketový systém Jericho II. Smythovi jako expertovi bylo hned jasné, na co je Izraelci potřebují.
Izraelské jaderné projekty
V době, kdy Milco International Limited začala v Americe naplno fungovat, Milchan už byl dobře informovaný o dlouhém seznamu izraelských přísně tajných programů. Továrna na jadernou bombu v Dimoně. Snaha o výrobu neutronové bomby. Program miniaturizace bomby. Výzkumné zařízení na těžkou vodu. Výroba balistických raket Jericho II. Raketová sila Zachariah. Jaderná letka Tel Nof. Výzkum chemických a biologických zbraní v Izraelském ústavu pro biologický výzkum v Ness Zioně. Milchan si byl velmi dobře vědom chybějících prvků ve všech těchto programech, které Izrael zoufale potřeboval. Podle informací, které odhalil bývalý izraelský jaderný technik Mordechaj Vanunu o kterém jsem hovořil ve druhém díle mého pořadu Izraelský jaderný program, bylo v té době jednou z hlavních izraelských priorit vyrobit jaderné bomby obsahující čtyři kilogramy plutonia. Tyto bomby by byly schopné vyvinout 120 až 160 kilotun výbušné síly, což je přibližně desetinásobek síly, kterou Spojené státy na konci druhé světové války svrhly na Hirošimu a Nagasaki. Když se Milchanovy tajné aktivity zrychlily, Benjamin Blumberg a Šimon Peres usoudili, že je čas vzít ho do klubu. Vzali ho do reaktoru v Dimoně na celodenní prohlídku, do které byli zasvěcení jen nejdůvěryhodnější a nejinformovanější členové izraelského vedení. První věc, která na Arnona po příjezdu k bráně po dlouhé cestě zapůsobila, byla klidná atmosféra. Jako oáza uprostřed pouště. Krajina byla pečlivě upravená a celý areál lemovaly palmy, které se jemně pohupovaly ve větru. V době jeho první prohlídky se jednalo o mnohem menší komplex, kde bylo pouze šest ústavů oproti současným deseti. Arnon byl systematicky provázen jednotlivými sektory. Rychle se dozvěděl, že reaktor má výkon 150 megawattů a zaměstnává zhruba 2700 lidí s vysoce rozdělenými úkoly. Arnon se cítil poctěn, že mu byl umožněný přístup do světa, pro který by řada špičkových zpravodajských agentur doslova vraždila. Arnon byl ohromen tím, čeho byl svědkem. Prohlídkou reaktoru bylo dosaženo Peresova cíle.Arnon byl více než kdy jindy motivovaný k tomu, aby splnil svůj úkol. Shánět potřebné materiály pro Izrael k výrobě jaderných bomb.
Stěhování do Francie
Po manželských neshodách spojených s odhalením Arnonovy milenky, se manželé rozhodli přestěhovat se do Francie. Tam by se Brigitte cítila lépe a blíže příbuzným. Arnon se rozhodl koupit velký zámek z osmnáctého století na břehu malého jezera, pětadvacet kilometrů jihozápadně od Paříže. Padesátihektarové panství se nacházelo kousek od historického malebného městečka na okraji lesa Rambouillet a kdysi sloužilo jako lovecký zámeček mnoha francouzských králů. Jeho sousedem, který žil v mnohem skromnějším obydlí, byl budoucí francouzský prezident Jacques Chirac. Arnon doufal, že malebné venkovské prostředí s koňmi a veškerým myslitelným luxusem oživí jeho problematický vztah. Bohužel přestěhování do Francie nepřineslo takovou změnu, jak doufalia původní lásku se už nikdy nepodařilo obnovit. Rozhodli se rozvést. Během několika měsíců vstoupila do jeho života nová Švédka Ulrika. Během jejich první společné noci Arnona překvapilo, že pochází ze stejného města jako jeho bývalá milenka Ulla a že s ní v Göteborgu bydlela přímo v ulici. Neznali se, ale Arnon se nestačil divit. Koupil pro Brigitte a děti pohodlný byt v centru Paříže, v pěší vzdálenosti od Eiffelovy věže a pro sebe byt nedaleko. V Paříži pak trávil většinu času, aby byl dětem nablízku a odtamtud vyřizoval veškeré obchodní záležitosti, zatímco často cestoval tam a zpět do Izraele, Spojených států, Íránu a dalších obchodních destinací.
Tajemné krytrony
Milchan poprvé slyšel slovo krytron během instruktáže u jaderného reaktoru v Dimoně. Krytron je malá, levná trubice se studenou katodou plněnou plynem, určená k použití jako velmi rychlý spínač. V reálném světě se tyto krytrony používají ke spouštění velkých zábleskových lamp ve fotokopírkách, laserech, letištních přistávacích světlech a vědeckých přístrojích v řadě oborů včetně lékařských zařízeních. Skutečnost, že toto malé zařízení je nejúčinnějším spouštěčem jaderné bombybyla přísně utajována. Zařízení vyráběla pouze jedna společnost v Americe, EG&G v Massachusetts. Korporace která se podílela na některých nejcitlivějších technologiích americké vlády. Prodej a distribuce krytronů byly pečlivě sledované, zejména pokud šlo o exportní trh. V létě 1975 poslal Izrael prostřednictvím Milchanovy asistentky Dvory Ben Jicchakové doktoru Smythovi žádost o nákup čtyř set krytronů. Objednávka ale byla zrušená z vyšších míst. Izraelci to ale zkusili znovu. V březnu 1976 šéf LAKAMu Benjamin Blumberg znovu přidal krytrony na nákupní seznam. Objednávka byla ale zrušená znovu. Zisky doktora Smytha dramaticky stouply a jemu se začlo dařit. Nakonec jeho žena Emilie opustila místo učitelky a nastoupila do Milco jako manažerka kanceláře. Její hlavní zodpovědností bylo komunikovat s Milchanovou asistentkou Dvorou Ben Jicchakovou. Mezi nimi se časem vyvinulo vřelé přátelství. Doktor Smyth podnikal občasné cesty do Izraele na porady a konzultace a občas s sebou bral Emílii nebo jedno ze svých dětí, aby si užili zábavy a slunce, zatímco se stýkal s Arnonem Milchanem a nakonec i se šéfem LAKAMu Benjaminem Blumbergem. V průběhu let zaměstnával doktor Smyth ve společnosti Milco také tři ze svých dětí. A to v oblasti účetnictví a IT pro kancelářské počítače. Jeden z jeho synů se stal olympijským medailistou v plachtění. Dcera se po studiu na univerzitě ve španělském Madridu stala moderátorkou Univision, největšího španělsky mluvícího televizního kanálu v Americe, který vlastní Milchanův přítel Haim Saban. Vzpomínáte na kapelu Lions, která hrála na večírku v Tel Avivu a kterou si tehdy Aron Milchan objednal? Jenže jak zakázky Izraele rostly, tak se Milco stal klíčovým dodavatelem pro Izrael v Americe. Postupně se dostal do hledáčku ministerstva zahraničí, obrany, Pentagonu a CIA. To Milchanovi nevyhovovalo, protože si chtěl udržet nenápadnost a takzvaně nízký profil. Arnon Milchan se potom vrhl do dobrodružství v Jihoafrické republice, která se s Izraelem sblížila. To je ale velmi složitá vrstvená epizoda, která by vydala na samostatný pořad a pro náš příběh není zase tak až důležitá.
Závěr
To je konec prvního dílu o Arnonu Milchanovi.Co uslyšíte ve druhé epizodě? Podívám se na to, jak Arnon začíná pomalu ale jistě fušovat do filmů v Hollywoodu. Jeden ze článků řetězu spolupracovníků izraelského LAKAMu, který dodával potřebné součástky pro izraelské jaderné zbraně se shroutil. Byl to doktor Richard Kelly Smyth. Bylo to v roce 1985. Tento rok byl označovaný jako rok špiona, protože v Americe jich bylo odhaleno osm. Manželé Smythovi utekli nejprve do Švýcarska a potom do Španělska, kde za pomoci izraelských peněz žili 16 let. Ovšem díky školácké chybě byl Richard Kelly Smyth zatčený v roce 2001.Jen měsíc před 11. zářím. Nakonec byl odsouzený. Arnon Milchan se mezitím vypracoval na jednoho z největších filmových producentů v Los Angeles. Přesto i nadále obchodoval se zbraněmi.