Druhý díl se zabývá spojeneckými nálety na území Československa během druhé světové války. V jednotlivých kapitolách jsou popisované konkrétní nálety na různá města a obce, včetně jejich obětí, strategie a následků. Nálet na Prahu je přiblížen jako odplata za dohodu na Jaltské konferenci, kde se spojenci dohodli na rozdělení Evropy. V závěru pořadu jsou shrnuty celkové dopady a ztráty, které tyto nálety způsobily.
Úvod
Stručně zrekapituluji, o čem pojednával první díl tohoto dokumentu. Po úvodu a základních znalostech, kterými musíme být vybavení, jsem se vrhl na chronologii náletů na česká a slovenská města, které Američané bombardovali. Začal jsem bratislavskou Apolkou, rafinerií v Dubnici nad Váhom, ale pak jsem pokračoval českými městy Záluží u Mostu a Chomutovem, nebo Pardubicemi. Američané o měsíc později Pardubice a Chrudim bombardovali podruhé.
Pak přišlo na řadu Brno, Kuřim a Prostějov, následovala Ostrava a Bohumín, o 2 týdny později americké bomby padaly na Karlovy Vary, další měsíc na slovenské Nové Zámky, poté ničivý útok na Plzeň v západních Čechách, následoval Cheb, poprvé Praha 15. listopadu 1944, a pak obrovský ničivý útok na města Brno, Břeclav, Kroměříž, Opava a Přerov. Obrovský nálet Američanů se spoustou mrtvých. Minule jsem se zastavil na 20. listopadu 1944, a v tomto datu budu pokračovat i dnes.
Zlín a Hodonín (20. listopadu 1944)
Na první pohled zcela nesmyslně byly bombardovány Baťovy závody ve Zlíně, zřejmě jen proto, že Američané se potřebovali zbavit velmi schopného konkurenta, který vyráběl boty pro celý svět, a tedy i pro Ameriku. Pro úplnost je třeba dodat, že už 13. října došlo k prvnímu náletu na Zlín. Tehdy Američané shodili na Zlín asi 10 bomb. Zasažené byly například Letná nebo hřiště u elektrárny. Dnes je zde Lidl. Ze 68 poškozených domků bylo jedenáct zničeno zcela a dvanáct těžce. Z průmyslových objektů byla nejvážněji zasažená budova garáží na Malenovské silnici, dnes třída Tomáše Bati. Při náletu byly bezprostředně zabité dvě osoby. Těžce raněných bylo sedm osob, ze kterých tři svým vážným zraněním později podlehly. Další tři desítky osob byly zraněny středně těžce.
Nikdo ale nečekal, že by se nálet mohl opakovat, natož ve větším měřítku. Jasná obloha bez mráčků byla ve válečných dobách velmi riziková. V tyto krásné dny hrozily nálety nejvíc. To ale podle pamětníků nebyl případ 20. listopadu. Americké bombardování Zlína trvalo toho 20. listopadu jen tři minuty, přesto zemřelo 24 lidí. Šlo o americkou 15. leteckou armádu.
Čtyři letky po sedmi strojích typu Liberator zakroužily po patřičném snížení výšky nad městem a ve čtyřech vlnách zaútočily ve směru od severovýchodu k jihovýchodu na tovární objekty. Nálet postupoval od čtvrti Letná, přes náměstí Práce až do továrního areálu. Byl to takový pás Dlouhý přibližně 1500 metrů a široký přibližně 600 metrů. Zasaženo bylo několik měšťanských rodinných domků na Nádražní ulici ve čtvrti Trávník.
Z baťovských rezidenčních čtvrtí se to pak týkalo podnikových domků Nad Ovčírnou a na Letné, přičemž největší škody byly napáchané na nejstarší podnikové zástavbě (domky s mansardovými střechami, nejstarší varianty domků s rovnou střechou) na ulicích Antonínova, Kotěrova, Mostní a Na Vyhlídce. Zcela zničeno a určeno k demolici bylo 62 obytných domků, těžce poškozeno bylo 54 a lehčí škody vykazovalo 312 domků. Stovky rodin baťovských zaměstnanců, včetně desítek jednotlivců dosud ubytovaných na hotelu, muselo hledat útočiště na venkově nebo dát zavděk nejrůznějším obytným provizóriím.
Na Zlín dopadlo 175 tříštivých a 56 časovaných bomb. Američané svrhli dohromady 260 zápalných, trhavých i časovaných bomb o celkové váze 65 tun. Těžištěm útoku byly podniky firmy Baťa, ale zasažené byly také domky na Letné, dokonce i kryty.
Americké bombardování z 20. listopadu 1944 zažil jako malý chlapec i Bohumil Galásek, zlínský učitel a kronikář. Pondělí 20. listopadu 1944. Malí prvňáčci sedí ve třídě ve škole na zlínské Zálešné, dnešní ZŠ Komenského, a učí se, když najednou se ozvou hlasité údery na kolejnici. Všem je jasné, co to znamená: školník tluče kladivem na znamení toho, že se vyhlašuje letecké nebezpečí. Školáci dobře vědí, co dělat. Utíkali do šatny, boty si rychle hodili do aktovky a pospíchali domů.
Mezi hejnem běžících capartů nechyběl ani šestiletý klučina bydlící s rodiči v baťovském domku na Podvesné. Jmenoval se Bohumil Galásek:„Měli jsme nařízené běžet podél řeky Dřevnice, aby nás z letadla nebylo vidět."Když celý udýchaný přiběhl domů, musel se schovat do krytu, který stál za jejich domem. Vměstnalo se do něj kolem stovky obyvatel: "Byli tam lidé z okolních tří ulic. Kryt byl zapuštěný v zemi, nad ním došková stříška, po stranách vyvedené větrací otvory a uvnitř lavičky ze dřeva. Jinak nic. Schovávali jsme se tam, aby na nás při náletu případně nespadl dům," líčí Galásek. Najednou uslyšel hučení letadel, které stále sílilo."Věděli jsme, že letí na Němce. Ten hukot byl nenapodobitelný, rozeznal bych ho dodnes."Dlouho se ale nic nedělo. Až najednou hukot zesílil, jak letadla klesala níž – a v tom se ozvaly obrovské rány a detonace:"Tatínek měl za úkol hlídat dveře od krytu. Nemohl je udržet, úplně se otřásaly."
Po bombardování, které trvalo od 12:35 do 12:38, nesnesitelný hluk letadel ustal a lidé se z krytu odvážili vyjít ven. Nad centrem Zlína spatřili obrovská mračna kouře. "Všem bylo jasné, že hoří Baťovy závody," popisuje Galásek.Po městě se rychle šířila fáma, že bombardéry zasáhly plynárnu a všichni proto musí odejít někam na kopec, kam plyn nevystoupá:"Maminka mě odvedla k nemocnici, odkud sanitky převážely děti na kopec na Přílukách. Do auta nás nacpali, co nejvíc se nás vešlo. Tam jsme čekali až do pozdního odpoledne, kdy si mě zase vyzvedla maminka,“ popisuje Galásek.
Jeho táta pracoval jako elektrikář a večer musel do práce. Celé město totiž bylo bez proudu, svítilo se jen svíčkami a z baťovského areálu se ozývaly další výbuchy:"To byly časované bomby, které shodila letadla. Pamatuju si, že jsme o tatínka měli hrozný strach. Přišel ale v pořádku domů a přinesl mi dvě střepiny. Škoda, že je už nemám, dnes by to byla cenná památka," podotkl Galásek.
Jak vypadalo město po náletu, to už si přesně nevybavuje, přece jen mu bylo pouhých šest let. Jeden detail mu ale utkvěl v paměti:"Chodili jsme se dívat na Velké kino, které bylo bez jeviště. Spadly na něj dvě bomby. Tamější promítač dokonce celý nálet natočil, ale nahrávka pak skončila v nenávratnu,“ vysvětlil Galásek. Tehdy ho ještě nenapadlo, jaké nebezpečí jim hrozilo."Stačilo, aby bomba spadla na budovu školy. Radši to ani nedomýšlet. Věděli jsme, že je válka, jenže okolnosti náletu mi začaly docházet až později,“ dodává Galásek.
Bombardování Zlína spojeneckou letkou se stalo jednou z nejkrvavějších událostí na území města během druhé světové války. Vedle hmotných škod bombardování způsobilo i ztráty na životech mezi obyvateli čtvrti Letná. Tam zahynulo zřejmě 24 lidí. Z toho jedno dítě a šest žen. Dalších patnáct lidí bylo zraněno. Řada jich zůstala bez přístřeší.
V Hodoníně byly ztráty na životech daleko větší. Tam Spojenci zaútočili na nádraží a více bomb tam dopadlo do obytných čtvrtí. Celkem tam přišlo o život neuvěřitelných 179 lidí.
Krnov (12. prosince 1944)
Zatímco v první části války bylo nebe nad Krnovem klidné, ke konci války se Krnovu nálety nevyhnuly. 12. prosince 1944 se nad Krnovem objevila menší skupina amerických bombardérů patnácté americké letecké armády. Tento zásah se konal v rámci mise Lone Wolf. Podílelo se na něm 89 létajících pevností B-17 a letadel Liberator. Dopoledne od 10:32 do 11:14 padaly bomby na krnovské hlavní nádraží. Nejvíce byla poškozená kruhová výtopna vpravo za železnou lávkou pro pěší do Kostelce. V Krnově byly mimo jiné zničené tři domy a poškozeno ještě dalších 33. 11 osob zemřelo, 8 bylo raněno a 3 byly nezvěstné. Krnov se stal také cílem náletu 26. prosince. Šlo o menší rozsah bombardování. Byly poškozené tři budovy, zahynuli 2 lidé a 6 bylo raněných.
Ústí nad Labem, Chomutov a Plzeň (16. prosince 1944)
Obyvatelé Ústí nad Labem zažili 16. prosince 1944 první skutečné bombardování. Severočeské město se stalo jen náhradním cílem pro část amerických letounů, které nezvládly odhodit pumy na rafinérii v Záluží u Mostu. Podle dobových záznamů dopadlo na Ústí nad Labem 227 bomb, které zničily deset domů v Krásném Březně a na Střekově.
Ve stejný den jako Ústí nad Labem, se spojenecké bombardéry startující z Itálie objevily také nad dalšími městy na severu a západě Čech. Kromě už tradičního cíle, kterým byla strategicky důležitá rafinerie v Záluží, směřovaly nálety na nedaleký Chomutov, který zasypaly tři stovky pum.
Dalším cílem bombardování byla Plzeň, která byla důležitým cílem kvůli svému zbrojnímu průmyslu. Škodovy závody nálet ze 16. prosince poškodil jen lehce. Byla poničená Elektrotechnická továrna v Doudlevcích a střelnice v Bolevci. 25 pum, shozených po 13:00 ve městě ale zabily 20 lidí.
Olomouc (17. prosince 1944)
Psala se neděle 17. prosince 1944. Právě na tento den naplánovalo velení americké patnácté letecké armády sídlící v italském Bari nálet na tři důležité rafinerie v jižním Polsku, dodávající benzin německé armádě, a další strategické cíle. Do vzduchu k náletu vzlétlo přes pět stovek bombardérů. 191 strojů B-17 Létajících pevností a 336 letounů B-24 Liberator.
"Bylo tehdy pod mrakem, takže ze země nešlo nic vidět, jen občas padající kusy letadel,“ vzpomínal na podmínky svědek událostí Jaroslav Schön z Přerova. Po 11. hodině dopoledne nastala obrovská letecká řež nad Hanou. K prvnímu střetu mezi Němci a Američany došlo zhruba deset minut před polednem a krátce nato začaly na zem dopadat první bombardéry nebo jejich trosky.
"Němečtí stíhači odhodili prázdné přídavné nádrže a zaútočili s mimořádnou agresivitou“, jak hovoří americké hlášení o akci. Pak začali Němci bombardéry doslova masakrovat ve velkém. Některým pilotům se v této akci podařilo sestřelit i dva Liberatory. Jako první skončil deset minut před polednem u Troubek na Přerovsku let Liberatoru velitele Thomase Westa, který při útoku stíhačů začal hořet a přišel o část křídla. Dostal se do vývrtky a poté ještě ve vzduchu vybuchl, což posádku vymrštilo ven. Z deseti mužů se ale čtyřem kupodivu podařilo zachránit. Další stroj dopadl u Kozlova na Olomoucku. Čtvrtý Liberator havaroval přímo v Olomouci, a to na ústřední hřbitov ve čtvrti Neředín.
A tím výčet v regionu stále nekončil. Let pátého amerického bombardéru skončil u Václavova na Šumpersku, šestého o kus dál u Libiny. Poslední z Liberatorů sestřelených na území dnešního Olomouckého kraje pak dopadl u Rokytnice na Přerovsku. Když urputný boj skončil, nikdo ještě netušil, že šlo o vůbec největší měření sil mezi americkým a německým letectvem nad naším územím.
Brno (19. prosince 1944)
Jednalo se o v pořadí třetí americký nálet na město Brno. 19. prosince kolem poledne padlo na střed Brna devět pum. Přestože újmy na majetku byly minimální, znamenalo těchto pár bomb epilog amerického bombardování Brna. Nicméně obyvatelé protektorátu se cítili zrazení. Zhouba najednou nehrozila jen od německých okupantů, ale i od vojáků, které národ považoval za osvoboditele.
Plzeň (20. prosince 1944)
Čtyři dny před Štědrým dnem roku 1944 se americkým pilotům podařilo to, o co se jejich britští kolegové z RAF marně pokoušeli tři roky – zasáhnout výrobní areál Škodových závodů v Plzni. Škodovka, která se za války stala součástí koncernu Reichswerke Hermann Göring, patřila vedle Kruppových závodů v Essenu k největším zbrojovkám Říše, produkovala munici a výzbroj pro německou armádu.
Později také ukážu, že ty takzvaně nevydařené zásahy Škodovky, nebyly s největší pravděpodobností plánované, ale o tom až za chvíli. Americké bombardéry patnácté letecké armády se nad Plzní objevily poprvé v únoru 1944, poté 16. října a 16. prosince. Zasáhnout cíl se jim podařilo 20. prosince 1944. 75 amerických bombardérů shodilo ve 12:22 bomby na škodováckou dělovku, halu na soustružení nábojů a mechanické dílny. V areálu poté vypuklo několik požárů. Způsobené škody vedly pouze ke snížení výroby. Obnovená v plném rozsahu byla záhy.
Jednalo se do té doby o nejtragičtější nálet na Plzeň, při kterém zahynulo 130 lidí a téměř 240 osob bylo zraněno. Bomby totiž zasáhly i centrum města včetně lázní. Americké bomby poškodily 20. prosince také budovu někdejšího policejního ředitelství, sídlo gestapa, bývalou školu U Hamburku, dnes sídlo soudu, a také hotel Continental.
Josef Veltruský, který ve Škodovce pracoval jako totálně nasazený, tušil, že tímto náletem snaha spojenců zlikvidovat škodovku nekončí. Už dříve byl svědkem několika náletů v okolí Plzně. V té době se Josefu Veltruskému podařilo získat práci mimo montovnu Škodovky.
"Šéf v té velké montovně se mě ptal, čím jsem vyučený. Když zjistil, že cukrářem, tak se začal vztekat, co mu to tam posílají. No, já se mu nedivím,“ popsal situaci Josef Veltruský po svém vyučení, kdy byl totálně nasazený právě ve Škodovce.Poslali ho proto kopat protiletecký kryt pro zaměstnance Škodovky:"Ve Skvrňanech za Škodovkou jsem vyvážel zeminu ven z tunelu," popisuje Josef Veltruský.
Po prosincovém náletu se Plzeň začala Josefu Veltruskému zdát nebezpečným místem k životu. Ke strachu z bombardování se přidaly neúnosné podmínky, ve kterých v Plzni žil:"Bydleli jsme v dřevěných barácích, bylo nás hodně na cimře a měli jsme tam zvířátka – štěnice," dodává.
Další pamětník, Jaroslav Hrubý ze Starého Plzence na prosincový nálet, při kterém padaly bomby i do centra Plzně, vzpomínátakto:"Kdykoli, ať autem, tramvají nebo pěšky, se ocitám na mostě U Jána, vždy mně tak trošku zatrne – je tam pod ním v korytě řeky Radbuzy nevybuchlá letecká americká bomba. A jak hluboko je asi zarytá? Vzpomínám, jak jsem se po odhoukaném náletu vyšel ze škodováckého krytu bývalé školy U Branky a šel očumovat plzeňské gestapo na nábřeží po zásahu pumou – asi menšího kalibru, ale stačila vymést vyraženými okny spoustu lejster na břeh Radbuzy a její hladinu. Co mne však zaujalo, byla v mostě skoro uprostřed od bomby proražená díra-asi 1 metr široká a žádné jiné stopy po výbuchu – u hodně případů měly bomby časovaný spínač. Směrem od Jána k pivovaru mě zaujal vysoký komín, který měl od bomby vyhryznutý spodek, takže k mému podivení jsem tam ještě s více čumily čekal, zdali se zhroutí," vzpomíná Jaroslav Hrubý.
Pardubice a Kolín (28. prosince 1944)
Spojenci podnikli ještě poslední, třetí nálet na pardubickou Fantovku. Bylo to na konci roku, 28. prosince, opět krátce po poledni. Současně s pardubickou byla bombardovaná i rafinérie v Kolíně. Útok provedlo 53 bombardérů, které svrhly na rafinérii 122 tun trhavých bomb.
Pro Fantovku byl tento nálet ničivější než ten srpnový a provoz se v ní už do konce války nepodařilo obnovit. Při tomto zimním náletu zahynulo 7 osob a 16 bylo zraněno, bomby zničily v Pardubicích 8 domů a 128 poškodily.
Současně američtí stíhači zaútočili na letiště v Chrudimi, kde zničili obří dopravní letouny Messerschmitt Me-323 Gigant. Americké bombardování vyvolalo nejen v Pardubicích, ale v celém protektorátu strach a jisté rozčarování.
Kralupy nad Vltavou a Veltrusy (28. prosince 1944)
V roce 1944 byla zahájená bitva o benzin. Německo mělo nedostatek pohonných hmot. Vyrábělo proto syntetický benzin. Ten se vyráběl i u nás, nejvýznamnější rafinerie byla v Záluží u Mostu. Ta se stala společně se Škodovkou v Plzni nejčastějším cílem britského a posléze amerického taktického letectva. Výroba benzinu v kralupské rafinerii byla roku 1943 zastavená jako neefektivní. Objekt byl pečlivě zamaskovaný a po zbytek války udržovaný v provozuschopném stavu.
Poprvé se Američané o zničení Kralupolu pokusili 28. prosince 1944. Tento nálet ale nebyl úspěšný.Kvůli husté mlze američtí piloti město vůbec nenašli. Svrhli proto bomby severně od Kralup do prostoru obcí Miřejovice, Veltrusy, Podhořany a Hleďsebe. Největší škody napáchal tento nálet v městečku Veltrusy, kde přišel o život jeden člověk.
Jaltská konference (4. – 11. února 1945)
Jen několik dní před masivním americkým útokem na Prahu, který byl zcela namířený na civilní cíle, skončila Jaltská konference na Krymu. Přesně 11. února. Na této konferenci si Američané, Britové a Sověti rozdělili sféry vlivu po vítězství nad Německem. Právě na této konferenci bylo definitivně rozhodnuto, že Československo bude spadat do sféry vlivu Sovětského Svazu. Toto dělení, v nadneseném slova smyslu, se podle dalších informací mělo uskutečnit dokonce o několik měsíců dříve, v říjnu 1944 na jednání mezi Winstonem Churchilem a Josefem Stalinem v Moskvě. Tady se ovšem jednalo o rozdělení sfér vlivu na Balkáně.
Vraťme se ale k Jaltě. Tady se spojenci také dohodli, že ve středoevropských státech budou vypsané svobodné volby. Když se ovšem vrátil Eduard Beneš z Británie, nezdá se mi, že by západním zemím vadilo, že u nás žádné demokratické volby ten rok vypsané nebyly. Volby proběhly až 19. června 1946. Navíc nevolili lidé, ale 298 poslanců, a všech 298 hlasů připadlo Benešovi. Protože byl preferovaný západem, nikdo volby nezpochybňoval. Ale když by nebyl favorizovaný západem, hned by to byly totalitní manýry.
Považte, všechny hlasy poslanců pro jediného kandidáta, to přece není demokratické. Navíc proti Eduardu Benešovi tehdy nikdo jiný nekandidoval. Kandidoval sám. Je tohle demokratické? Pro západ zřejmě ano. Mimochodem, to se dnes také rádo zapomíná, hlavně mezi pravověrnými demokraty, ale sám Jan Masaryk otevřeně sympatizoval se spojenectvím se Sovětským Svazem.
Šlo o jeho novoroční projev v roce 1945. Jan Masaryk v jeho projevu z londýnského rozhlasu, určenému pro posluchače Protektorátu, dal najevo, že se distancuje od takzvané politiky mostů. Narážel na to, že se Československo mělo stát mostem mezi východem a západem. Jan Masaryk v jeho projevu pronesl otevřeně, že naši sovětští spojenci i západní spojenci nás jako most nepotřebují, protože most je nejen proto, aby lidi spojoval, ale také, aby se po něm šlapalo.
Spojenci se také 6. února 1945 dohodli na takzvané No Bombing Line. Ta střední Evropu rozdělovala podél spojnice měst polský Štětín, německý Berlín a Drážďany, Brno, rakouskou Vídeň a chorvatský Záhřeb, na západní operační prostor pro americké a britské bombardéry a na východní oblast určenou pro akce sovětských letounů.
O dva dny později, po konci Jalty, od 13. do 15. února, začalo masivní bombardování německých Drážďan. To jsem podrobněji probíral v mém dokumentu Psychologie deepstate. Američané a Britové takřka srovnali Drážďany se zemí v době, kdy už věděli, že Německo válku definitivně prohrávalo. Další msta v rámci psychologických bombardování se chystala na Prahu,tři dny po konci Jaltské dohody.
Praha (14. února 1945)
Byla popeleční středa, den pokání. Pro Američany zase svatý Valentýn, den lásky.Nikdo ještě netušil, že toho dne ráno odstartovalo téměř 1400 bombardérů a 1000 stíhacích letounů z letecké základny amerického armádního letectva ve Velké Británii. Letadla měla za cíl zasáhnout německé cíle Drážďany, Magdeburg, Chemnitz a Wessel.
Obloha nad Evropou byla ovšem zatažená a 62 bombardérů B-17 se při přeletu nad Nizozemskem odchýlilo od svého kurzu. Nastala prý údajná chyba, ke které se vrátím podrobněji za chvíli. Přesně ve 12:20 se Prahou rozlehl ostrý hvizd sirén. Rutinní zprávu o náletové situaci na gramodesce, vystřídala aktuální informace. A ta byla právem znepokojivá. Americký útok trval pouhých devět minut. Od 12:25 do 12:34. Americké armádní letectvo provedlo nálet nad Prahou.
62 létajících pevností B-17 osmé armádní letecké armády svrhlo na mnoho obydlených oblastí Prahy asi 152 tun bomb. Každé letadlo ve svých útrobách neslo šestnáct 227kilových bomb. Američané použili takzvané kobercové bombardování. Všechna města, která byla vybraná pro kobercové bombardování, byla kompletně zničená. Nerozlišovalo se, zda se jedná o civilní nebo průmyslové oblasti. Kobercové bombardování zasáhlo zejména Nové město pražské, Radlice nebo Smíchov. Ušetřené nezůstaly ani další čtvrtě v celé oblasti na pravém břehu Vltavy, jako Vinohrady, Nusle, Žižkov a Vršovice. Zasažené byly také Vyšehrad, Zlíchov nebo Pankrác.
První americké pumy zamířily na Smíchov a Radlice, kde rozmetaly hřbitov na Malvazinkách. Nálet pokračoval přes Vltavu na Palackého a Jiráskovo nábřeží. V Resslově ulici shořely čtyři tramvaje a kryt na Karlově náměstí, ve kterém se schovávala stovka matek s dětmi, dostal přímý zásah. Všichni během vteřiny zemřeli. Zničená byla také bývalá jezuitská kolej na Karlově náměstí. Zásah dostala také nemocnice na Karlově náměstí a dětská klinika vedle porodnice U Apolináře. Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí, sousedící s kolejí, poškozený nebyl. Sloužil ke shromažďování ostatků obětí. Kostely byly za tímto účelem využívané kvůli chladu. Je pravděpodobné, že velké otevřené Karlovo náměstí přitahovalo pozornost pilotů ze vzduchu. Zasáhli nemocnici na náměstí a kostel. Kousek odtud zmizela ze světa i kulisárna Národního divadla, kde byly všechny kulisy od jeho založení. Bomby zdevastovaly benediktinské opatství Na Slovanech přezdívané Emauzy a Palackého most u Emauzského kláštera. Ještě 3 dny poté v jeho blízkosti hořel sklad pneumatik. Americký nálet srovnal se zemí část gotické památky založené Karlem IV. a zeď u barokního Faustova domu.
Bombardéry pokračovaly na Vinohrady, kde vymazaly z mapy několik domů včetně velké Vinohradské synagogy, tehdy největšího židovského svatostánku ve Střední Evropě. Na Vinohradech se v ruiny proměnila také Grébova vila. Nálet skončil v pražských Vršovicích. Asi sto domů, národních památek a historických objektů bylo zcela zničených a další dvě stovky byly těžce poškozené. Některé ze známých pražských moderních staveb, například Tančící dům nebo kostel v Emauzích, byly postavené na místech, kde bomby zničily dříve existující budovy.
Všechny oběti amerického útoku byli civilisté a nebyla poškozená ani jedna z městských továren, které mohly být užitečné pro wehrmacht. Bombardování si vyžádalo 701 mrtvých a 1184 zraněných. Odhaduje se, že 11000 lidí zůstalo bez domova. Třiadvacet obětí v jednom z domů na Vinohradské třídě bylo nalezeno až v 70. letech. Záchranáři si pod budovou s vyhlášeným uzenářstvím a lahůdkářstvím Maceška zkrátka nevšimli, že pod sutí je ještě jeden zasypaný sklep, ve kterém byli lidé pohřbení zaživa. Silně poškozených bylo neuvěřitelných 2607 domů.
Pietní akt za oběti se konal o čtyři dny později 18. února 1945 u kostela svaté Ludmily na náměstí Míru:"Všichni tady v Praze mají smutek v očích i v srdci. V očích máme slzy, když vidíme hroby označené čísly a jmény obětí. Všichni jsme na toto náměstí přinesli bolest a beznaděj.Praha se sešla, aby se v tomto chrámu rozloučila s oběťmi strašlivého útoku z nebe. Útoku, kterému nikdo z nás nerozumí a vůči němuž si můžeme klást jen otázku: Proč?" K tomu doplním, protože Jalta. Tu jsem probíral v kapitole předtím.
Cituji z 9. čísla příslušného ročníku časopisu Týden s rozhlasem: "Na popeleční středu krátce po poledni, naskočil na drahém těle naší matičky měst, široký rudý pruh táhnoucí se prostředkem od jednoho konce k druhému, jako strašná, zlá rána pekelným bičem. To angloameričtí teroristé přeletěli Prahu, a zasypali ji proudem zápalných a fosforových pum." Mě se hrozně líbí ta formulace o teroristech, která naprosto jasně vystihla povahu a motiv útoku. Američané i Němci jsou naprosto rovnocenní teroristé dodnes. Kdo čtete moje dokumenty nebo pravidelně posloucháte moje pořady, snad o tom ani nepochybujete.
Podle amerických pilotů šlo prý o důsledek navigační chyby: ve stejné době probíhalo masivní bombardování Drážďan, vzdálených 120 km severozápadně od Prahy. Silný severozápadní vítr na cestě způsobil navigační chybu při "mrtvém tahu", tedy hrubém matematickém odhadu vzdálenosti, v délce asi 120 km. Letka měla provést obrat nad německým městem Torgau, ale místo toho se otočila nad Freibergem. Jeden z navigátorů se snažil na chybu upozornit, ale jeho rada byla ignorovaná a byl varovaný, aby už neporušoval rádiové ticho. Totiž, aby bombardéry nebyly příliš brzy odhalené, zachovávaly posádky po celou dobu rádiový klid.
Po náletu ostatní navigátoři také uvedli, že zasáhli špatný cíl, ale nebyli schopní nálet zastavit bez porušení protokolu rádiového ticha. Radarové navigační zařízení na letadle prý nefungovalo správně. Hlavní navigátor si proto musel vystačit pouze s hodinkami a mapou. V takových situacích se navigátoři obvykle snažili určit nějaká pozoruhodná místa, jako jsou města, řeky, soutoky řek, frekventované silnice nebo železnice.
Původním orientačním bodem bylo město Zwickau. Kvůli navigační chybě ale bombardéry už dorazily do blízkosti Plzně na západě Čech, která se nacházela nedaleko Zwickau. Jakmile se viditelnost začala zlepšovat, podobně orientované železnice vedly Američany k domněnce, že míří na správný německý cíl Drážďany. Místo toho se ale 62 bombardérů omylem blížilo k Praze.
To všechno způsobilo, že formace dorazila nad předpokládaný "cíl", o kterém se věřilo, že jsou to Drážďany, v době zahájení bombardování. Prahu většinou zakrývala protrhaná oblačnost, občas se objevil záblesk Vltavy. Navíc Praha a Drážďany vypadaly ze vzduchu podobně. Oběma městy protékaly řeky v oblouku. Spatřili prostě město s řekou tekoucí od jihu k východu, podobnou Labi v Drážďanech, a hustou obytnou zástavbou.
Bombardování bylo provedené jako útok "naslepo" s využitím radaru. Piloti měli následně zakázáno o útoku naslepo mluvit. Podle dobových svědků se američtí velitelé snažili bombardování utajit, když si uvědomili závažnost omylu. Americký armádní časopis Stars and Stripes uvedl, že 398. bombardovací skupina shodila množství malých proužků tenké kovové fólie zvaných chaff tedy radarové klamné cíle. Ty měly rušit radarové systémy, spolu s letáky. "Podle mých vzpomínek to byly určitě těžké 500librové letáky," komentoval to později Bill Costanzo, jeden z pilotů.Paradoxem je, že pilot ve vedoucí skupině bombardérů, poručík Andrew Andrako, byl českého původu, který se narodil a vyrostl v Praze. V důsledku bombardování zahynuli také dva členové jeho rodiny. Po válce byly prý Američanům vyúčtované některé škody, které utrpěly historické budovy.
Pamětník Zdeněk Podraha byl v roce 1945 mladým mužem a milovníkem letadel. Pracoval v pražské továrně Aero, která vyráběla cvičné stroje pro německé piloty. Zdeněk Podraha si vybavuje své vzpomínky. Je si jistý tím, že nebyl zamračený den, jak hlásili američtí piloti, ale slunečné ráno s jasnou oblohou. Jinak by nemohl pozorovat bombardéry letící nad Prahou:"Velké skupiny letadel letěly nad Vysočany směrem na sever, pravděpodobně na cestě do Drážďan. Několik letadel se od hlavní skupiny oddělilo, otočilo se a tu a tam shodilo nějaké bomby. Nebylo to systematické bombardování. Jiná letěla velmi nízko nad Radlicemi, které byly zničené. O tom jsme tehdy nevěděli, věděli jsme jen to, co jsme viděli na obzoru. Utíkal jsem samozřejmě domů, měl jsem velký strach. Ale Nusle, kde jsme bydleli, byly nedotčené," dodává pamětník Zdeněk Podraha, který pokračuje:
"Myslím, že to nebyla náhoda, i když to mnozí lidé tvrdí. Letadla, která bombardovala Prahu, nepatřila k hlavní skupině těžkých bombardérů, která pravděpodobně letěla dál na Drážďany. Bylo tam jen několik letadel, která se otočila a letěla z různých směrů. Možná se jen chtěly zbavit některých bomb. Kromě malého nádražního domku nebylo zničeno nic strategicky významného. Bylo to zvláštní, protože ne všechny bombardéry si spletly Prahu s Drážďany. Hlavní jednotka letěla dál a Prahu nebombardovala," končí logickým vysvětlením Zdeněk Podraha.
Jednou z dalších, kteří nálet přežili, byla Dagmar Procházková. Jako devatenáctiletá tehdy pracovala jako účetní ve velkoobchodu na Karlově náměstí. Bomby začaly padat ve chvíli, kdy si ohřívala oběd. Ven z trosek jí pomohl známý. Svůj zážitek popsala následovně:"Najednou strašnej šrumec. Tma, a něco tam padalo, trosky a podobně. Vím, že jsem se najednou schovala pod stůl a pak do skříně. Všude na ulicích byli mrtví lidé. Půl ulice mrtvých lidí. Podskalská, Faustův dům byl rozbitý úplně. Proti nám byla nemocnice. Bylo to, jako když vezmete nůž a tu nemocnici rozkrojíte. Půl postele trčelo ven, půl postele bylo pryč. No hrůza. Všude tekla voda z kanalizací,“ dodává Dagmar Procházková.
Další pamětnicí je Ludmila Janoutová, která jako malá holčička byla s rodiči v jejich bytě před náletem. Dírou ve stropech bylo vidět až ven. Uvnitř byla zborcená celá patra.
Děsivé události ze 14. února 1945 popsal ve svém rukopise student hudby a posléze i lektor Jaroslav Dvořák, který původně pocházel z Českých Budějovic. V době náletu byl zrovna v bytě na pražských Vinohradech u jednoho ze svých žáků a pohled na rozbombardované hlavní město měl, jak se říká z první ruky. Hrůzná podívaná ho zasáhla na ještě dlouhou dobu: "Mám hodinu na klavír u svého žáka na Vinohradech. Úderem půl jedné se rozezněly sirény v celé Praze. Nepospíchali jsme do krytu, neboť jsme byli pevně přesvědčení, že vše, co bude po zahoukání, bude pouze klid na ulicích hlučné Prahy. Ani jsme si nepomyslili, že by nepřátelská letadla něco na Prahu házela. Netrvalo to ani minutu a okenní tabulky se rozechvěly prvními nárazy vzduchu,“ popsal první dojmy ve svém deníku Jaroslav Dvořák.
Text napsal Jaroslav Dvořák čtyři dny po bombardování a ve stylu psaní se ještě odrážely jeho bezprostřední emoce. Těžko si jen představit, co musel mladý student s hlubokým vztahem k hlavnímu městu prožívat:"Nálet trval do čtvrt na dvě odpoledne. Vycházeli jsme z krytu celí rozechvělí. Šel jsem zpět do bytu mého žáka, abych se oblékl a jel domů, ale na schodech mne zastavil můj známý doktor a požádal mne, abych mu šel pomoci do ordinace. Krev – krev, a to česká krev! Srdce přestávalo tlouct, dech ustával, když se měl člověk zdravě uvažující na to dívat. Viděl jsem rány, umírající člověk bez nohou, rukou, člověka nepodobného obrazu božímu. To bylo celých 7 hodin,“ napsal Jaroslav Dvořák.
Bohužel, v té době ještě mladík pramálo tušil, co se odehrálo s jeho milovanou Prahou:"Druhý den se mi otevřel jiný obraz. Obraz Prahy, té naší stověžaté Prahy, tak citelně napadené. Nevěděl jsem, jestli sním, nebo bdím. Věřit jsem tomu nechtěl. To že má být ta stověžatá matička Praha? Tato bouračka? Opravdu bouračka! Co nebylo pobořené, to hořelo, co nehořelo, bylo na spadnutí. Nejvíce byly postižené Vinohrady a Nové město. Uplynuly čtyři dny od náletu. Ve stínu věže svaté Ludmily na širokém prostranství se tísnily černé rakve, to rakve obětí, které sešly ze světa touto hanebnou smrtí. Je nás zde mnoho, tisíce a tisíce co jsme se přišli rozloučit s našimi spoluobčany. Smutná je Praha nad níž smutně se rozléhají plačící zvony Svatovítského kostela. V 8 hodin se rozloučily zvony celé Prahy s našimi spoluobčany. Smutný den byl zakončen v půl desáté večer velkým poplachem. Byl to nálet na Drážďany. Taková byla Praha sedmý týden roku 1945. Bylo to 14. února až 18. února 1945,“ uvedl na závěr Jaroslav Dvořák.
Tachov (14. února 1945)
V tentýž den kolem 1 hodiny odpoledne, ale Američané bombardovali také město Tachov v západních Čechách. Ten den poslala Americká letecká armáda 1293 bombardérů, které nesly na německá města 3201 tun bomb. Tachov byl určený jako náhradní cíl kvůli špatné viditelnosti nad původním místem náletu. Bombardování poškodilo nebo zcela zničilo na sedmdesát domů. Nálet nepřežilo téměř šest desítek obyvatel. Pozoruhodné je to, že Američané bombardovali Prahu téměř ve stejný čas. To ještě více podporuje hypotézu, že bombardování Prahy nebyl vůbec žádný omyl, když v ten den Američané podnikli na Česko dvě bombardování téměř ve stejném čase.
Plzeň, Rokycany, Zbiroh (15. února 1945)
15. února 1945 angličtí a američtí hloubkoví letci ostřelovali Plzeň ajejí okolí, včetně Rokycanska a Zbirožska. Deník Nová Doba o akci píše:"Nepřátelští letci stříleli nejen na osobní vlaky, ale i na nákladní auta, povozy s koňskou přípřeží, na selské chalupy, školy, na obytné domy, a v několika obcích nejsurovějším způsobem ostřelovali na silnicích skupiny dělníků a školních dětí. Kritického 15. února byla jasná viditelnost a hloubkoví letci nalétávali tak nízko, že museli na silnicích, v selských usedlostech, prostě všude vidět každou drobnost čili omyl s jejich strany je naprostou vyloučen."
Že by opět msta po Jaltě stejně jako v rámci Prahy? Na to si každý musí odpovědět sám. Myslím, že dobové materiály nám poskytují jasnější vodítka než moderní relativizace a překrucování.
Cheb (14. března 1945)
V ten den došlo k dalšímu bombardování města Cheb. Tentokrát spojenecká letadla bombardovala zdejší letecké dílny.
Nové Zámky (14. března 1945)
Dávno po připojení Slovenska ke spojenecké koalici, a těsně před osvobozením Rudou armádou, Američané podnikli další bombardování. Bylo to v pořadí třetí bombardování města Nové Zámky. Americké letectvo svrhlo na město více než 150 tun bomb. Mnohé z nich dopadly uprostřed města a zabily stovky civilistů. Podle dobových dokumentů se mnoho obětí nepodařilo vůbec identifikovat a bylo jich tolik, že se na výrobu rakví musely použít dřevěné plotové desky.
Po třech ničivých náletech byly Nové Zámky téměř srovnané se zemí. Z původních 3394 domů jich bylo zničeno 2023. Prakticky všechny historické budovy města padly za oběť. Buď se zřítily přímo během bombardování, nebo byly poškozené natolik, že musely být po válce zbořené. Přibližně 2000 obyvatel města zahynulo při explozích bomb a v troskách budov. Spolu s vojáky a dalšími civilisty se počet obětí odhaduje až na 4000.
Kralupy nad Vltavou a Neratovice (22. března 1945)
První ničivý úder na Kralupy přišel 28. prosince 1944. Pak ale přišel druhý, ničivější úder. Tento druhý úder Američané podnikli 22. března 1945. Američané startovali k útoku na bezbranné Kralupy cca v 8:00 ráno z letišť celkem tří základen v Italské Bari. Čtvrt hodiny před polednem se rozezněl městem Kralupy nad Vltavou letecký poplach. O tři čtvrtě hodiny později se nad městem objevily americké bombardéry.
Ten den bylo od 12:30 shozeno v 8 vlnách téměř 300 tun bomb, později ještě dalších 30 tun. Svůj náklad bomb tehdy shodilo za hodinu na město asi 125 letadel. Americký útok trval 72 minut. Cílem masivního útoku bylo kromě rafinerie minerálních olejů i vlakové nádraží, které představovalo důležitý dopravní uzel. Hned první vlna náletů zasáhla v Kralupech plný zásobník ropy a nedalekou lakovnu. V důsledku vzniklého požáru ropy a laku se město zahalilo do hustého černého dýmu a další bombardování proto bylo prováděné prakticky naslepo.
Celkem na město dopadlo 1256 tříštivých bomb o hmotnosti 316 tun. Lidé začali utíkat do okolních polí, pro mnohé však bylo už příliš pozdě. Desetina města byla podle některých zdrojů zničená. Nejvíce zasažená byla oblast dnešního sídliště V Zátiší, oblast kolem železničního nádraží a Palackého náměstí.Železniční, silniční i kanalizační sítě byly zničené, stejně tak elektrické a telefonní vedení. V krytu u nádraží, který dostal přímý zásah, zahynulo naráz 45 lidí. Hodně bomb dopadlo také na kralupské fotbalové hřiště. Výbuchy je celé doslova přeoraly. Jeho správce byl později nalezený mrtvý v jednom z kráterů. Několik bomb dopadlo až do Lobče a Lobečku. Jen kostel se svou tichou věží zůstal trčet mezi troskami nedotčený, popsal obraz zkázy básník Jaroslav Seifert, který bombardování Kralup věnoval cyklus šesti básní.
Americké bomby zcela zničily 117 obytných domů a poškodily celkem 995 domů. V Kralupech a okolí zahynulo 245 českých obyvatel. Město se stalo svědkem mnoha lidských tragédií. Přímý zásah bomby usmrtil například v jediné vteřině tři generace rodiny Váchů, prarodiče, rodiče a pět dětí. V jednom z domů zahynula podle informací z městského archívu také celá rodina advokáta Hrnčíře, přežil jen kohout. Tělo jedné mrtvé ženy bylo nalezené až za komínem polorozbořeného domu, kam je vymrštila síla exploze.
Mrtví byli odnášení na podlahu kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava na kralupském náměstí a raněné odvážely sanitní vozy do nemocnic v Kladně, v Praze, ve Slaném a Mělníku. Bylo jich přes pět set. Na pomoc hořícímu městu bylo povoláno 36 požárních sborů a 300 záchranářů. Součástí děsivé události však byly i příběhy lidí, kteří měli v onen osudný den štěstí na své straně. Například statek rodiny Karbanů dostal zásah, celá rodina se ale stačila ještě před dopadem bomby uklidit do sklepa a nálet přežila. Všechny její členy později vyhrabal kočí Bugajev.
Jedna z bomb si našla i dům pana Kubrichta. Ten však měl už dřív šťastný nápad, že nechal pevnými trámy vyztužit strop sklepního krytu. Díky tomu kryt vydržel a všichni členové Kubrichtovy rodiny byli rovněž po náletu vyhrabaní z trosek domů živí. Kubricht bohužel představoval v tomto směru ve městě světlou výjimku, většina obyvatel zahynula právě proto, že sklepy jejich domů nebyly proti bombám dostatečně odolné. Jediné kryty, které byly dost pevné, se nacházely v masivu Hostibejku. Ty však byly příliš daleko od centra města, a tedy nedostupné pro většinu obyvatel.
Americké bombardování ale nezasáhlo jen Kralupy. Část amerických letadel shodila svůj náklad na nedaleké Neratovice. Tady našlo smrt 52 lidí. Obecně, nálet na kralupskou rafinérii minerálních olejů byl v podstatě zbytečný. Ta totiž nic neprodukovala, jak jsem zmínil, už od poloviny války. Podstatné je to, že se jednalo o poměrně zbytečný útok.
České Velenice (23. března 1945)
V malém pohraničním městě České Velenice na Třeboňsku bylo koncem války velmi živo. Jelikož se zde křižovaly významné železniční tratě do Vídně, Prahy, Plzně a Lince, bylo především zdejší nádraží stále plné vojáků, zajatců i uprchlíků. Navíc ve městě fungovaly velké železniční opravny, které zaměstnávaly stovky dělníků.
První bombardéry se nad Velenicemi objevily 22. března. Nejničivější nálet ale začal o den později 23. března, krátce před polednem. Během necelých dvaceti minut celkem 138 letounů B-24 Liberator pětapadesáté bombardovací perutě amerického letectva z jihoitalské základny shodilo na město kolem 2600 pum různé hmotnosti od 50 do 500 kg. Byly zcela zničené železniční dílny i vlastní seřaďovací nádraží a zasaženo bylo i téměř 200 domů souměstí České Velenice – Gmünd. Cílem bylo také letiště v Plané. Následky byly tragické. Vedle vojáků a zajatců, zahynulo 150 místních obyvatel.
České Budějovice (23.-24. března 1945)
Dnes by jen málokdo při návštěvě Českých Budějovic tušil, že toto město sužovaly nálety a bombardování americké armády, které stály stovky lidských životů. V tentýž den, v pátek 23. března 1945, při návratu z náletu na cíle v okolí saských Drážďan, zamířilo několik létajících pevností B-17 k náhradnímu cíli, českobudějovickému nádraží. Útok 15. americké letecké armády začal ve 13:30 z výšky 6 500m nad zemí. Na jižní část nádraží dopadlo celkem 72 pum o celkové hmotnosti 18 tun. Přímý zásah dostaly výtopny, skladiště, nákladní rampy a dva mosty. Zahynulo zhruba 50 osob, převážně železničářů.
Největší katastrofu přinesl letecký útok v sobotu 24. března. Den předtím už utíkaly stovky Budějovičanů za město a k příbuzným na venkov. Následující den nálet spojenců pokračoval. Byl mnohem zhoubnější. 90 amerických strojů B-24 shodilo na České Budějovice celkem 3238 pum o hmotnosti 161,9 tuny. Aby pumy zasáhly svůj cíl, tedy nádražní budovu, museli piloti americké letecké armády pumy shazovat už v Litvínovicích. Americké bomby zasáhly kromě nádraží i obytné domy, zejména v Pětidomí a Suchém Vrbném. Letecké bomby spadly i na divadlo, justiční palác, Lannovu třídu a Havlíčkovu kolonii.
Po amerických náletech v březnu 1945 zůstalo v Českých Budějovicích mnoho zmařených životů a zničených domů. Nálet si vyžádal více než 300 obětí. Další lidé pak umírali na následky vážných zranění v následujících dnech. Vznikly obrovské materiální škody. Celkem bylo zničeno 185 obytných domů.
Jedním z pamětníků Budějovického útoku je Jiří Jakeš. Bylo mu devatenáct, bydlel s rodinou v Hradební ulici:"Vzpomínám, že když v sobotu zahoukaly sirény, utekli jsme do sklepa. Maminka si pak vzpomněla, že má v troubě buchty, a ještě se vrátila, aby je vyndala,“ říká po letech s úsměvem pamětník Jiří Jakeš.
Druhý sobotní útok byl podle svědků strašný: "Slyšeli jsme detonace, třásly se trámy. Sklepy byly v celém městě, někde se prokopaly a spojily, aby šlo lépe zachraňovat zavalené. V Havlíčkově kolonii v Zeyerově ulici to zasypalo rodinu živnostníka Mlsny, matka se třemi dětmi jsou pohřbení na hřbitově v Mladém,“ líčí Jiří Jakeš.
Podle Jakeše mířily svazy bombardérů letící od Rakouska na nádraží. Zničily výtopnu a depo, při bombardování zahynulo mnoho železničářů: "Moje sestra tam dělala, stačila ale přijet na kole domů. Některá letadla při přeletech kopírovala řeku Vltavu," dodává Jiří Mašek.
Další pamětnicí těch pohnutých dob je Anna Wostlová. Jejich dům v Pekárenské ulici stál nedaleko vojenských zásobáren, kde je dnes obchodní středisko IGY. Wostlovi měli s blížícími se nálety strach, že budou terčem útoků: "V pátek jsem ještě byla v nemocnici. Měla jsem otravu v lýtku, ale tatínek pro mě po prvním náletu dojel, posadil na vozík a jeli jsme i s maminkou přes Hrdějovice až za Hosín. Z Budějovic prchaly zástupy lidí, schovávali se třeba v lese. U Hosína nás napadl hloubkař, skočili jsme do příkopu,“ říká Anna Wostlová.
Žena vzpomíná nejen na houkání sirén, ale i na stříbrné papírky, které pouštěla spojenecká letadla před náletem. Ve slunci se blýskaly. Město si pořádně prohlédla až po bombardování: "Bylo pobořené divadlo, justiční palác. Na kole jsem projela Žižkovou ulicí. V místě, kde je dnes budova pozemních staveb, viselo v horním patře ze zdi piano zavěšené za nohu,“ popisuje zkázu Anna Wostlová.
Do třetice citujme pamětníka budějovického útoku Františka Filipa. 9 let je pro malého chlapce věk, kdy má ještě strach z neznáma, ale zároveň už hledá dobrodružství. Sobotní nálet přestál František Filip na zahradě pod kaštanem v domě v Nové ulici:"Měli jsme v baráku hospodu. Koncem války se tam scházeli chlapi, co utekli z nasazení v Reichu. Měli zkušenosti s bombardováním. Radili, abychom do sklepa nelezli, že nás to může zasypat. Lepší je zůstat venku pod stromem,“ vzpomíná František Filip.
Na 24. březen 1945 nikdy nezapomene: "Den předtím, v pátek, jsme ani do sklepa nešli. V sobotu dopoledne se ozvalo varování sirén a potom přilétly svazy letadel. Startovaly z Itálie, bylo jich strašně moc. Ty lesklé papírky házeli na oklamání zaměřovačů protileteckých děl. Odhaduji, že přelétávaly město třikrát,“ říká muž.V té chvíli křečovitě svíral ruku svého otce. Slyšel ohlušující detonace. Od nábřeží u soudu, nádraží, od řeky Malše.
Čtvrtou pamětnicí amerických náletů je Helena Polcarová z Českých Budějovic. "S blížícím se koncem války stále častěji létaly nad Budějovicemi svazy amerických bombardovacích letadel.S tím byly spojené poplachy a ve škole odchody do sklepních krytů. Tam jsme byli namačkaní jeden na druhého, strachy bez sebe, letadla nad námi hřměla, ale naštěstí zatím nebombardovala. Bomby byly určené pro Rakousko a bombardování Lince bývalo někdy slyšet až do Budějovic. V té době nám také Němci zabírali školy, potřebovali v nich umístit lazarety pro své raněné vojáky. Stěhovali jsme se z jedné školy do druhé a není snad jediné školy v Budějovicích, kterou bych z té doby neznala. Ve třídách nás bývalo i šedesát," popisuje Helena Polcarová.
"V únoru 1945 byla bombardovaná Praha, také Plzeň a plzeňská Škodovka. To už se čekalo, kdy dojde i na Budějovice. A nemuseli jsme čekat dlouho. V pátek 23. března 1945 po poledni začaly houkat poplachové sirény. V našem domě nebyl žádný protiletecký úkryt. V ty dny bylo krásné, téměř letní počasí, hráli jsme si na dvorku a pozorovali letadla, ze kterých najednou začalo padat něco, co mi připadalo jako stříbrné proužky. Vzápětí jsme uslyšeli silné detonace a později přiběhl někdo zvenku se zprávou, že bomby spadly na nákladové nádraží. Nálet netrval dlouho, ale byli mrtví a ranění i velké škody. Někdo další přinesl zprávu, že se druhý den čeká nový nálet. V domě nebyl žádný sklep, kde by se dalo ukrýt, jen malinký prostor na chodbě pod šikmým stropem, který tvořily schody do prvního patra. Naši domácí tu měli velkou bednu na zimní uskladnění brambor. Po zprávě o dalším bombardování bednu z tohoto miniprostoru vystěhovali a cihlovou podlahu pokryli slaměnými rohožemi, kterými zakrývali v zimě pařeniště. Víc se udělat nedalo."
"Další den byla sobota, tenkrát normální pracovní i vyučovací den. Do školy jsme nešli. Krátce před polednem zazněly opět sirény a po chvilce už byl slyšet hukot bombardovacích svazů. My čtyři děti a několik žen z domu jsme se po prvních detonacích vrhly do tohoto miniprostoru, ležely jsme tam na břiše jeden přes druhého, s ústy otevřenými dokořán, poučené, že se tak čelí ohluchnutí z tlakové vlny při výbuších. Dodnes nechápu, jak jsme se do toho malého prostoru mohly vejít, bylo nás jistě aspoň deset. Muži drželi zevnitř chodby vchodové dveře do domu ve snaze zabránit náporu tlakových vln. Náš domek byl zásahu ušetřený."
"Jedna z posledních bomb, která byla pravděpodobně určená Jižní zastávce, zasáhla dům, ve kterém bydlel náš dědeček se dvěma svobodnými sestrami mé maminky. Bomba proletěla půdou, bytem v prvním patře, který úplně zdemolovala, a skončila v přízemí u dědečka v kuchyni. Dědeček přežil díky tomu, že ve chvíli dopadu byl v pokoji. Měl jen přeražený nos a odřeniny od padajícího zdiva. Po skončení náletu, když nám přišel říci, že přišli o všechno, ale přežili, byla jsem se s rodiči podívat, co dokáže jediná bomba. Ten pohled vidím jako dnes – všechny dveře a okna vyražené, místo dědovy útulné kuchyňky jen změť zdiva, černých půdních trámů, ohořelé kusy nábytku, všude kusy cihel, hrůza.O několik dní později jsem se dozvěděla, že bombardování nepřežily tři moje kamarádky…"
"Druhý den po náletu začal exodus budějovických obyvatel do okolních lesů, kde všichni chtěli najít úkryt před případným dalším bombardováním. Večer se tyhle průvody vracely zpět a takhle to pokračovalo celý týden," končí vyprávění Helena Polcarová.
Cheb (25. března 1945)
Americká letadla už po několikáté napadla 25. března 1945 Cheb a zničila i obytné domy v dnešní Žižkově, Havlíčkově, Riegrově a Palackého ulici. Kobercový nálet zasáhl nádraží, poštu, hotely a ulice města. Poničeno bylo 352 domů. Při náletu bylo zabito 118 lidí, včetně mnoha politických vězňů. Americké bomby zasáhly tábor, ve kterém byli u Chebu koncentrovaní.
Závěr
To je vše k tomuto druhému dílu, a co se dozvíte v díle následujícím? 6 týdnů po prvním bombardování, Američané tentokrát cíleně vybombardovali Prahu ještě jednou, 25. března, a slovenskou Bratislavu hned den poté 26 března. V dubnu ale začalo to pravé americké peklo. Cheb, Mariánské Lázně, Kraslice, Plzeň, Ústí nad Labem a Hněvice, znovu Cheb, Sokolov, Karlovy Vary, dokonce Kladno a Beroun ve stejný den.
Pak zase Plzeň, Ústí nad Labem, Karlovy Vary, znovu Cheb, Klatovy, a pak největší nálet na Plzeň 25. dubna 19445, pár týdnů před koncem války. Podívám se velmi podrobně na plzeňskou Škodovku, na dobové policejní materiály, na pokyny amerických vojsk v Česku, jak si Američané u nás počínali, přičemž jejich působení připomínalo spíše dobývání a okupaci než osvobození. Ve stejný den, co Američané bombardovali Škodovku, vznikla i OSN.