Druhý díl pojednává o historii vzniku a vývoje organizací Al-Káida a Tálibán, které jsou spojované s teroristickými útoky v západních zemích, zejména v USA. Pořad se zaměřuje na úlohu USA, Saúdské Arábie a dalších zemí v podpoře těchto organizací, včetně financování a poskytování výcviku. Dále se pořad věnuje americké politice v Afghánistánu a střední Asii, a to včetně americké ochrany některých členů Al-Káidy, včetně Usámy bin Ládina a jeho příbuzných. V závěru se pořad snaží zpřehlednit informační mlhu a poskytnout jasnější informace o historii těchto organizací a jejich vztahu k USA a dalším zemím.
Úvod
Co jsme slyšeli v minulém díle. Po předmluvě jsem se zaměřil na výčet konkrétních jmen takzvaných amerických Arabů, kteří hráli klíčovou roli v útocích na Světové obchodní centrum v letech 1993 a 2001. Vyprofilovali jsme si, kdo jsou spojenci a kdo tradiční protivníci amerických zájmů na blízkém a středním východě. Začal jsem Ali Mohamedem, který byl vedený na světovém seznamu teroristů, ale přesto byl po zadržení kanadskou královskou jízdní policií ve Vencouveru propuštěný na pokyn americké FBI. Zaměřil jsem se na jeho dlouhou historii odvíjející se až od pretoriánské gardy egyptského prezidenta Anvara Asada. Zaměřil jsem se na příliv amerických Arabů nejprve do Afghánistánu proti Sovětům v 80 letech, a potom na Balkán proti Srbům v 90 letech z brooklinského náborového centra Al-Kifah. Ali Mohamed mezi tím spáchal atentát na židovského extrémistu v New Yorku Meira Kahaneho, ale FBI ho přesto dále kryla, a to i do konce po prvním bombovém útoku v podzemních garážích Světového obchodního centra v roce 1993, ve kterém byl Ali Mohamed silně namočený. Podíval jsem se na islámskou světovou síť Machtáb, ze které se později vytvořila Al-Káida. Tu vedle Američanů podporovali Egypťané i Saúdové. Vypravil jsem se také do Tádžikistánu a Uzbekistánu, ve kterých jsem zmapoval situaci drogových kartelů a tocích heroinu do Evropy a Ameriky.
Náborové centrum Al-Kifah vysílá džihádisty do světa
Ve Zprávě o 11. září, ani téměř nikde jinde, se také nikdo nezabývá tvrzením Stevena Emersona, že v roce 1987 se náborové centrum Al-Kifah mešity Al-Farúk v Brooklynu stala centrem pro padělání desítek tisíc dolarů. Stejně tak se vláda nezabývala tvrzením Jussefa Bodanského, který se odvolává na informátora FBI Emada Sálema, že jeden z vůdců buňky Al-Kifah Siddiq Ibrahím Siddig Alinabídl k prodeji milion dolarů (padělaných peněz) za 150000 dolarů, což je výrazně pod tržní hodnotou. Množství padělaných stodolarových bankovek bylo později nalezeno v bytě šejka Omara Abdela Rahmána.
J. M. Berger jde ještě dál, když ze soudních výpovědí uvádí, cituji:
"V roce 2001 se ve Spojených Státech objevily dva padělky: Mustafa Šalabí, šéf centra Al-Kifah až do své vraždy v roce 1991, využíval k podpoře svých operací řadu výdělečných zločineckých podniků, včetně obchodu se zbraněmi, nájemného žhářství a padělatelské sítě zřízené ve sklepě kanceláře džihádu".
Zpráva o 11. září však o těchto závažných obviněních, která američtí prokurátoři v té době nevznesli, mlčí.
Proč tato oficiální zdrženlivost? Odpověď může spočívat ve skutečnosti, že v roce 1996 Usáma bin Ládin "podporoval islamisty v Libanonu, Bosně, Kašmíru, Tádžikistánu a Čečensku". A v souladu s bin Ládinem podporovalo Centrum al-Kifah po roce 1992 džihád také "v Afghánistánu, Bosně, na Filipínách, v Egyptě, Alžírsku, Kašmíru, Palestině a jinde".
Usáma Bin Ládin a brooklinské náborové centrum al-Kifáh však nejednali na vlastní pěst, ale podporovali projekty, zejména v Tádžikistánu mezi lety 1993 až 1995 a poté v Čečensku po roce 1995, kde se jejich hlavní spojenec Íbn al-Chattáb, Thamir Sáleh Abdulláh Al-Suwailem těšil vysoké podpoře i v Saúdské Arábii.
Íbn al-Chattáb se těšil určité logistické a finanční podpoře ze strany Saúdské Arábie. Saúdští šejkové prohlásili čečenský odboj za legitimní džihád a soukromí saúdští dárci posílali Chattábovi a jeho čečenským kolegům peníze. Ještě v roce 1996 byli mudžáhidové zranění v Čečensku posíláni na léčení do Saúdské Arábie, což byla praxe placená charitativními organizacemi a tolerovaná státem.
Ali Súfan dodává, že tento džihád podporovala také Amerika, do roku 1996 Spojené státy stály na straně muslimů v Afghánistánu, Bosně a Čečensku.
Tím, že Amerika chránila náborové Centrum Al-Kifah a jeho spolupracovníky, včetně Aliho Mohameda, a nestíhala je za jejich zločiny včetně vražd, americká vláda v podstatě udržovala otevřený kanál, kterým těm, kdo si v Americe přáli vést džihád, pomáhala vést džihád v jiných zemích.
Po zatčení šejka Omara Abdela Rahmána v roce 1993 se náborové centrum Al Kifah uzavřelo. Dále se dozvíme, že spřízněná instituce, Sphinx Trading, byla nadále chráněná, a to i poté, co FBI věděla, že pomáhala jednomu z údajných únosců z 11. září, připravit se na 11. září.
Měla celá tato ochrana za cíl udržet právě takový kanál otevřený? Určitě to byl záměrný důsledek ochrany a podpory sítě Machtáb al-Chidamat v Saúdské Arábii.
Saúdská podpora hnutí Machtáb a později Al-Káidy
Saúdové, stejně jako Egypťané, měli domácí důvody, proč si přáli vyvézt co nejvíce členů Muslimského bratrstva na možnou smrt v Afghánistánu, Bosně nebo kdekoli jinde. Až do roku 1979 poskytovala Saúdská Arábie domov členům Bratrstva, kteří prchali před pronásledováním v zemích, jako je Sýrie a Egypt, kde se někteří z nich pokusili zavraždit politického nepřítele Saúdů, egyptského prezidenta Gamala Abdela Násira.
V roce 1979 však radikální wahhábisté, odsuzující vládnoucí saúdskou rodinu jako zkorumpované nevěřící, obsadili Velkou mešitu v Mekce a několik týdnů ji bránili. Hluboce otřesená saúdská rodina využila svých nadací, stejně jako Světové muslimské ligy, k dotování emigrace politických islamistů, především do nového džihádu v Afghánistánu, který byl zahájený o měsíc později proti Sovětskému svazu.
V Afghánistánu Rahmán i Ajmán al-Závahríovi spolupracovali s organizací Machtáb al Chidamat, kterou v roce 1984 vytvořili další dva členové Muslimského bratrstva, Palestinec Abdulláh Azzám a Saúd Usáma bin Ládin. Jediné, co zpráva Komise pro 11. září uvádí o financování této sítě Machtáb, je, že bin Ládin a jeho druhové měli vlastní zdroje podpory a výcviku a od Spojených států dostávali jen malou nebo žádnou pomoc. Pákistánský autor Ahmed Rašíd však jasně uvádí podporu pocházející od saúdské královské rodiny, včetně prince Turkího al-Fajsála, šéfa saúdské rozvědky, a také od královských výtvorů, jako je Světová muslimská liga, cituji:
"Usáma Bin Ládin, ačkoli nebyl královského původu, měl ke královské rodině dostatečně blízko a byl jistě dostatečně bohatý, aby mohl vést saúdský kontingent. Usáma Bin Ládin, princ Turkí al-Fajsál a generál Hamíd Gul, šéf pákistánské rozvědky, se měli stát pevnými přáteli a spojenci ve společné věci. Centrem pro arabsko-afghánskou skupinu byly kanceláře Světové muslimské ligy a Muslimského bratrstva v Péšávaru, které vedl Abdulláh Azzám. Saúdské finanční prostředky proudily k Azzámovi a do sítě Machtáb al Chidamat, kterou vytvořil v roce 1984, aby obsluhovala nové rekruty a přijímala dary od islámských charitativních organizací. Prostřednictvím této sítě Machtáb proudily dary od saúdské zpravodajské služby, saúdského Červeného půlměsíce, Světové muslimské ligy a soukromé dary od saúdských princů a mešit. O deset let později se síť Machtáb objeví jako centrum sítě radikálních organizací, které pomohly provést bombový útok na Světové obchodní centrum v roce 1993, a bombové útoky na americká velvyslanectví v Keni a Tanzánii v roce 1998".
Bývalý americký velvyslanec Peter Tomsen popsal, jak se uskutečnil přerod sítě Machtáb v al-Káidu s podporou úřadů královsky zasvěcených organizací, jako je Světová muslimská liga a Světové shromáždění muslimské mládeže, cituji:
"Bin Ládinův švagr Mohammad Džamál Chalífa vedl v polovině 80. let 20. století kancelář Světové muslimské ligy v Péšávaru. V roce 1988 se přestěhoval do Manily na Filipínách a otevřel pobočku Světového shromáždění muslimské mládeže. Z této charitativní organizace udělal zástěrku pro bin Ládinovy teroristické operace na Filipínách a v Asii. Agenti Al-Káidy, včetně Chálida šejka Mohammeda, strůjce útoků z 11. září, a jeho synovce Ramziho Jusufa [mistra v bombových útocích na Světové obchodní centrum v roce 1993], cestovali do Manily na počátku 90. let, aby Chalífovi pomohli posílit sítě Al-Káidy v jihovýchodní Asii a naplánovat teroristické útoky v regionu".
Existuje mnoho dalších příkladů spojení Světové muslimské ligy a Světového shromáždění muslimské mládeže s Al-Káidou. Například Maulana Fazlur Rehmán Chalíl, signatář fatwy Usámy bin Ládina z roku 1998 o zabíjení Židů a Američanů, byl v roce 1996 pozvaný na 34. kongres Světové muslimské ligy v Mekce a promluvil tam také k Světovému shromáždění muslimské mládeže.
To, že se FBI v Americe k Světovému shromáždění muslimské mládeže staví odmítavě, může pomoci vysvětlit její ochranu Aliho Mohameda. Podle bývalého federálního prokurátora Johna Loftuse a dalších platil v 80. letech blok proti protiteroristickým akcím, které by mohly Saúdy uvést do rozpaků. Tento blok vysvětluje například ochranu, které se těšil předseda Světového shromáždění muslimské mládeže ve Virginii, synovec Usámy bin Ládina Abdulláh bin Ládin. FBI zahájila vyšetřování Abdulláha bin Ládina v únoru 1996 a označila Světové shromáždění muslimské mládeže za "podezřelou teroristickou organizaci", ale vyšetřování bylo o šest měsíců později ukončené.
Jak Usáma bin Ládin bez pasu opustil Saúdskou Arábii
Žádný z oficiálních ani důvěrných zdrojů o Alím Mohamedovi ho nespojoval se saúdskými zpravodajskými aktivitami. Existuje ovšem přinejmenším jedna taková souvislost, a to jeho cesta, jak je popsaná v Colemanově místopřísežném prohlášení FBI, kdy "odcestoval do Afghánistánu, aby doprovodil Usámu bin Ládina z Afghánistánu do Súdánu".
Místopřísežné prohlášení FBI to bez vysvětlení prezentuje jako čin na podporu "vražedného spiknutí" Al-Káidy. Usámův přesun do Súdánu byl však synchronizovaný se souběžnými investicemi bratrů bin Ládinových v Súdánu, včetně projektu výstavby letiště, který byl z velké části dotovaný saúdskou královskou rodinou.
Okolnosti bin Ládinova přesunu v letech 1991 až 1992 ze Saúdské Arábie přes Pákistán, a možná i Afghánistán, do Súdánu jsou značně nejasné. V těchto rozporuplných líčeních však není zpochybňován jeden fakt: bin Ládinovu cestu původně zorganizoval někdo ze saúdské královské rodiny. Steve Coll v knize Ghost Wars uvádí, že touto osobou byl šéf saúdské rozvědky princ Turkí al-Fajsál, který z ní vinil nátlak ze strany Ameriky, cituji:
"Americký velvyslanec Peter Tomsen a další emisaři z Washingtonu diskutovali v létě 1991 s [šéfem saúdské rozvědky] princem Turkím al-Fajsálem o rostoucí islamistické hrozbě. Na některých schůzkách mezi Turkím a CIA padlo výslovně jméno Usámy bin Ládina. CIA nadále zachycovala zprávy o tom, že financuje radikály, jako je Gulbuddín Hekmatjár v Afghánistánu. "Jeho rodina se ho zřekla," ujišťoval princ Turkí al-Fajsál Američany o bin Ládinovi. Bylo vynaloženo veškeré úsilí, aby bin Ládin přestal protestovat proti saúdské královské rodině. Tyto snahy selhaly, připustil Turkí al-Fajsál, a království je nyní připraveno přijmout přísnější opatření. Usáma Bin Ládin se o tom dozvěděl, když saúdská policie přijela do jeho polštáři posetého, skromně zařízeného sídla v Džiddě, aby mu oznámila, že bude muset opustit království. Podle výpovědi, kterou CIA později poskytl zdroj ze saúdské rozvědky, důstojník pověřený vyhoštěním bin Ládina ujistil, že se tak děje pro jeho vlastní dobro. Důstojník obvinil Američany. Americká vláda se ho chystala zabít, řekl podle tohoto svědectví bin Ládinovi, aby ho královská rodina dostala ze Saúdské Arábie kvůli jeho vlastní ochraně. Eskorta posadila bin Ládina do letadla, které odletělo ze Saúdské Arábie."
Collova kniha Ghost Wars, Války duchů, vyšla v únoru 2004. O šest měsíců později byla ve zprávě Komise pro 11. září zveřejněná zcela odlišná verze, ze které vyplynulo, že v roce 1991 se saúdská vláda bin Ládinovi odcizila, cituji ze zprávy:
"Saúdská vláda se zavázala umlčet Usámu bin Ládina mimo jiné tím, že mu odebrala pas. S pomocí disidentského člena královské rodiny se mu podařilo dostat ze země pod záminkou účasti na islámském shromáždění v Pákistánu v dubnu 1991."
Lawrence Wright tvrdí, že tím, který Usámovi pas vrátil, byl ministr vnitra princ Naif poté, co ho Usáma bin Ládin přesvědčil o tom, že je ho v Péšávaru zapotřebí, "aby pomohl zprostředkovat občanskou válku mezi mudžáhidy". Princ Naif, který byl z vysoce postavených členů saúdské královské rodiny nejvíce antiamericky naladěný, bin Ládinovi pas vrátil pod jednou podmínkou, a to že "podepíše závazek, že se nebude vměšovat do politiky Jižní Arábie nebo kterékoli arabské země".
Jak vznikl Tálibán
"Islámské shromáždění" je téměř jistě odkazem na probíhající jednání v Péšávaru, které nakonec vyústilo v Saúdy podporovanou Péšávarskou dohodu dokončenou v dubnu 1992 o ukončení afghánské občanské války.
Podle několika dobře informovaných svědectví hrál Usáma bin Ládin v těchto jednáních důležitou roli, a to na podporu politiky samotného šéfa saúdské rozvědky prince Turkího al-Fajsála. Stejně jako před ním šejk Omar Abdul Rahmán v roce 1990 se Usáma bin Ládin marně snažil vyjednat příměří mezi bojujícími vůdci mudžáhidů, Massúdem a Gulbuddínem Hekmatjárem.
Při těchto jednáních, podle amerického velvyslance Petera Tomsena, který byl u toho, Saúdská Arábie, Pákistán, Muslimské bratrstvo a Al-Káida svorně usilovali o stejný cíl. O jednotnou sunnitskou armádu, která by v rozporu s americkými apely na zastoupení šíitů, mohla silou znovu dobýt Kábul.
Téměř na sto procent to vypadá, že Usáma bin Ládin při svých zprostředkovatelských pokusech přivést Gulbuddína Hekmatjára k pešávarskému konsensu jednal v souladu s oficiálními saúdskými a pákistánskými zájmy.
Michael Scheuer, někdejší šéf protiteroristického centra CIA, s tím však nesouhlasí, a nabízí svědectví Sa’ada al-Fakiha, kritika saúdské královské rodiny, kterého americké ministerstvo financí obvinilo z napojení na Al-Káidu, že "po odchodu Sovětů saúdští zpravodajští důstojníci ve skutečnosti zvětšovali rozdíly mezi afghánskými frakcemi, aby je udrželi v boji."
Pokud je ovšem toto tvrzení pravdivé, muselo to být až po pádu Kábulu do rukou džihádistů v roce 1992, kdy Massúd podporovaný favorizovaným saúdským klientem Abdulem Rasúlem Sajjáfem začal bojovat proti Gulbeddínu Hekmatjárovi, favorizovanému klientovi pákistánské rozvědky.
Do té doby bylo cílem afghánské politiky amerického ministerstva zahraničí podporovat široce založenou opozici proti zbytkové komunistické vládě v Kábulu a zároveň "stranit extremistům", včetně Gulbuddína Hekmatjára i Abdula Rasúfa Sajjáfa.
Pákistánská rozvědka ve stejném období zjevně chtěla silnou povstaleckou alianci sjednocenou za Gulbuddínem Hekmatjárem a CIA i Saúdové s tím souhlasili. Jak uvádí Barnett Rubin, "v tomto období byla určitá politická jednota" mezi skupinami mudžáhidů hlavním cílem americko-pákistánsko-saúdské politiky.
Na základě výše uvedených skutečností můžeme snadno dojít k závěru, že bin Ládinovo zprostředkovatelské úsilí v Péšávaru v roce 1991 bylo v souladu s preferencemi šéfa saúdské rozvědky prince Turkího al-Fajsála, stejně jako úsilí Alího Mohameda při organizaci následného bin Ládinova přesunu z Afghánistánu a Pákistánu do Súdánu.
Jak uvádí Steve Coll, k vážnému rozkolu mezi bin Ládinem a saúdskou královskou rodinou došlo až v roce 1993, po zapojení bin Ládinova spojence šejka Omara Abdela Rahmána do prvního bombového útoku na Světové obchodní centrum.
Jak jsem uvedl výše, Ahmed Rašíd tvrdí, že Usáma bin Ládin a šéf saúdské rozvědky princ Turkí al-Fajsál se stali "pevnými přáteli a spojenci" ve stejné věci, kterou byl Tálibán.
Mezitím saúdská královská podpora této sítě radikálních organizací, ve které byl Alí Mohamed hlavním organizátorem a školitelem, pokračovala přinejmenším do roku 1995, tedy dlouho po bombovém útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993. Anthony Summers uvádí, že šéf saúdské rozvědky princ Turkí al-Fajsál možná ještě v roce 1998 osobně obnovil dohodu s Usámou bin Ládinem, cituji:
"V přísežných prohlášeních po 11. září bývalý šéf zpravodajské služby Tálibánu Mohammed Chaksar uvedl, že v roce 1998 princ Turkí al-Fajsál uzavřel dohodu, ve které se Usáma bin Ládin zavázal, že nebude útočit na saúdské cíle. Na oplátku Saúdská Arábie poskytne Tálibánu finanční a materiální pomoc".
Saúdské podniky by mezitím zajistily, aby peníze proudily také přímo k Usámovi bin Ládinovi. Princ Turkí al-Fajsál po 11. září popřel, že by s bin Ládinem byla uzavřená jakákoli taková dohoda. Podle jedné verze se však sám s bin Ládinem, svým starým chráněncem z dob protisovětského džihádu, setkal během výměny názorů, která vedla k dohodě.
Tímto způsobem byl stvořený Tálibán, dohoda mezi všemi skupinami muslimů v regionu podporovaná Usámou bin Ládinem a samozřejmě americkými saúdskými ropnými spojenci. Tyto obrysy spolupráce Američanů s Tálibánem můžeme spatřovat v rámci vyklizení bez boje v srpnu 2021 a tím dobrovolné předání moci Tálibánu ze strany Ameriky. Následné setkání šéfa CIA se šéfem Tálibánu v sousedním Ománu a další indicie.
Dvoukolejná americká politika v Afghánistánu
V roce 1991 byla sovětská vojska už dva roky mimo Kábul, a jak uvedl bývalý americký velvyslanec Peter Tomsen, cíl CIA, kterým byl Pákistánem podporovaný vojenský převrat v Kábulu, byl v rozporu s oficiální americkou politikou, která podporovala "politické urovnání obnovující nezávislost Afghánistánu".
Sám americký velvyslanec Peter Tomsen řekl šéfovi stanice CIA v Islámábádu Billovi, že tím, že podpořil vojenský útok Pákistánu na Kábul, porušuje základní zásady americké politiky, na kterých se ve Washingtonu dohodla jeho vlastní agentura. Americká politika měla Gulbuddína Hekmatjára odříznout, ne ho budovat.
Cituji amerického velvyslance: "Když jsem mluvil, Bill se na mě nechápavě díval. Předpokládal jsem, že jeho nadřízení v Langley ofenzívu schválili. Americká vláda prováděla dvě diametrálně odlišné afghánské politiky."
Steve Coll v jeho knize souhlasí s tím, že počátkem roku 1991 si afghánské politiky prováděné ministerstvem zahraničí a CIA otevřeně konkurovaly. CIA nadále spolupracovala s pákistánskou vojenskou rozvědkou na samostatné vojenské dráze, která podporovala především Gulbuddína Hekmatjára a další islamistické velitele.
Tento konflikt mezi ministerstvem zahraničí a CIA nebyl zdaleka bezprecedentní. Připomínal zejména konflikt CIA a státu v Laosu v letech 1959 až 1960, který vedl k tragické válce v Laosu a nakonec i ve Vietnamu. Stejně jako měly ropné společnosti zájem na tomto konfliktu, tak i v letech 1990 až 1992 myslela CIA nejen na Afghánistán, ale i na ropné zdroje Střední Asie, kam se chystali zaměřit někteří arabských Afghánců vycvičených v brooklinském náborovém centru al-Kifah.
Ministerstvo zahraničí v Afghánistánu zastupovalo vůli Národní bezpečnostní rady a veřejného státu. Na druhé straně CIA sledovala cíle ropných společností a jejich finančních podporovatelů, neboli toho, co běžně definujeme jako deep state, při přípravě na vpád do bývalých sovětských republik střední Asie. To jsem popisoval podrobně v pořadu Psychologie deep state.
Utahování smyčky ve střední Asii
V roce 1991 začali představitelé Střední Asie "na základě probíhajících jednání mezi Kazachstánem a americkou společností Chevron vést rozhovory se západními ropnými společnostmi". První Bushova administrativa aktivně podporovala plány amerických ropných společností na uzavření smluv na těžbu zdrojů kaspické oblasti a také na vybudování ropovodu, který by nebyl pod kontrolou Moskvy a který by mohl odvádět těžbu ropy a plynu na západ.
V témže roce 1991 se v ázerbajdžánské metropoli Baku pod krytím ropné společnosti MEGA Oil objevili bývalí agenti CIA Richard Secord, Harry Aderholt a Ed Dearborn, tři veteráni amerických operací v Laosu a později operací Olivera Northa s Írán-Contras. Bylo to v době, kdy první Bushova administrativa vyjádřila podporu ropovodu táhnoucímu se z Ázerbájdžánu přes Kavkaz do Turecka. Ropná společnost MEGA Oil nikdy ropu nenašla, ale významně přispěla k vyvedení Ázerbájdžánu ze sféry postsovětského ruského vlivu.
Jako agenti MEGA Oil v Ázerbájdžánu se Richard Secord, Harry Aderholt, Ed Dearborn a jejich lidé podíleli na vojenském výcviku, předávali členům vlády "hnědé tašky plné peněz" a především založili leteckou společnost po vzoru Air America, která brzy vyzvedávala stovky mudžáhidských žoldnéřů v Afghánistánu.
Richard Secord a Harry Aderholt tvrdili, že Ázerbájdžán opustili ještě před příchodem mudžáhidů. Mezitím byl Gulbuddín Hekmatjár, který byl v té době stále spojencem Usámy bin Ládina, pozorovaný, jak verbuje afghánské žoldáky, tedy arabské Afghánce, aby bojovali v Ázerbájdžánu proti Arménii a jejím ruským spojencům". Gulbuddín Hekmatjár byl známým obchodníkem s drogami a v té době proudil heroin z Afghánistánu přes ázerbajdžánskou metropoli Baku do Čečenska, Ruska a dokonce i do Ameriky.
Usáma Bin Ládin a jeho přesun do Súdánu
Tím, že se Usáma bin Ládin v roce 1991 pokusil vyjednat Hekmatjárovo usmíření s ostatními pešávarskými veliteli, byl zjevně důležitou součástí tohoto úsilí CIA. Stejně tak o rok dříve učinil šejk Omar Abdul Rahmán.
V roce 1990, po zavraždění Abdulláha Azzáma, byl Omar Abdul Rahmán pozvaný do Péšávaru, kde byl jeho hostitelem Chálid al-Islambúlí, bratr jednoho ze Sadatových atentátníků. Na této cestě, údajně placené CIA, Omar Abdul Rahmán kázal Afgháncům o nutnosti jednoty ke svržení kábulského režimu.
Pravděpodobně to bylo krátce předtím, než šejk Omar Abdul Rahmán, přestože byl po uvěznění za vraždu egyptského prezidenta Anvara Sadata na seznamu teroristů ministerstva zahraničí, dostal v roce 1990 vícenásobné vízum do USA "od důstojníka CIA" pracujícího v utajení na konzulárním oddělení amerického velvyslanectví v Súdánu. Jednalo se o stejný program sponzorovaný CIA, který o šest let dříve přijal Aliho Mohameda, "program bezvízového styku", který byl určený k ochraně cenných aktiv nebo těch, kteří vykonali cenné služby pro Ameriku.
A sám Ali Mohamed byl podle New York Times součástí plánu CIA na vojenské řešení, cituji:
"Na podzim roku 1992 se Ali Mohamed vrátil do Afghánistánu, kde cvičil povstalecké velitele ve vojenské taktice, uvedli představitelé Spojených států."
Předtím byl Ali Mohamed pověřený hlavním úkolem. Přesunout Usámu bin Ládina, jeho čtyři manželky a sedmnáct dětí z Afghánistánu do Súdánu. Úkol to byl významný, neboť Usáma bin Ládin se stěhoval se svými asistenty, stájí arabských koní a buldozery.
Spojení šéfa saúdské rozvědky prince Turkího al-Fajsála a Usámy bin Ládina, které upevnil Turkího náčelník štábu a bin Ládinův učitel Ahmed Badíb, mohlo být obnovené až v roce 1998.
V přísežných prohlášeních po 11. září bývalý šéf zpravodajské služby Tálibánu Mohammed Chaksar uvedl, že v roce 1998 princ uzavřel dohodu, ve které se Usáma bin Ládin zavázal, že nebude útočit na saúdské cíle. Na oplátku Saúdská Arábie poskytne Tálibánu finanční a materiální pomoc. Saúdské podniky by mezitím zajistily, aby peníze proudily také přímo k Usámovi bin Ládinovi. Princ Turkí al-Fajsál po 11. září popřel, že by s bin Ládinem byla uzavřená nějaká taková dohoda. Podle jedné verze se však sám s bin Ládinem, svým starým chráněncem z dob protisovětského džihádu, setkal během výměny názorů, která vedla k dohodě.
Bin Ládinův přesun do Súdánu v letech 1991 až 1992, přesun organizovaný Alím Mohamedem, se zřejmě uskutečnil ve spolupráci s jeho rodinou. Existují přímé důkazy o tom, že se Usáma bin Ládin se svými bratry podílel na výstavbě letiště v Port Súdánu, což byl projekt, na který přispívala saúdská královská rodina. Podle Lawrence Wrighta "zakázku na výstavbu letiště v Port Súdánu" získala saúdská společnost Binladen Group, která Usámu bin Ládina často přivážela do země, aby na stavbu dohlížel. Nakonec se v roce 1992 přestěhoval do súdánské metropole Chartúmu.
Súdánská banka pro financování džihádu
Nezpochybnitelné, ale do značné míry přehlížené jsou důkazy o tom, jak Usáma bin Ládin financoval svůj přesun, a to investicí 50 milionů dolarů do súdánské islámské banky al-Šamal, banky, která měla také podporu jak bin Ládinovy rodiny, tak saúdské královské rodiny. Jak uvedl list Chicago Tribune v listopadu 2001, cituji:
"Podle zprávy ministerstva zahraničí o bin Ládinových financích z roku 1996 bin Ládin spoluzaložil banku Al Šamal se skupinou bohatých Súdánců a kapitalizoval ji 50 miliony dolarů ze svého zděděného jmění."
Podle veřejných záznamů patří mezi investory islámské banky Al-Šamal konglomerát finančních služeb se sídlem v Ženevě, v jehož čele stojí princ Mohamed al-Fajsál al-Saud, bratr prince Turkího al-Fajsála, syn zesnulého krále Fajsála al-Sauda a bratranec, tedy synovec pozdějšího saúdského monarchy, krále Fahda.
Súdánská banka Al-Šamal, která byla otevřená v roce 1990, přiznává, že Usáma bin Ládin tu měl tři účty v letech 1992 až 1997, kdy využíval Súdán jako svou operační základnu před útěkem do Afghánistánu. Banka ovšem v písemném prohlášení trvá na tom, že Usáma bin Ládin "nikdy nebyl zakladatelem ani akcionářem Al-Šamal Islamic Bank".
Úředník ministerstva zahraničí na toto prohlášení banky odpověděl, cituji: "si stojíme za tvrzením", že bin Ládin vložil do banky 50 milionů dolarů."
Súdánská banka Al-Šamal nicméně přiznává, že mezi jejími pěti "hlavními zakladateli" a hlavními akcionáři je jiná chartúmská banka, Fajsál Islamic Bank of Sudan. Podle veřejných záznamů vlastní 19 % této Fajsál Islamic Bank investiční fond Dar Al-Maal Al-Islami Trust, v jehož čele stál saúdský princ Mohammed al-Fajsál al-Saud.
Tento investiční fond Dar Al-Mal Al-Islami Trust se sídlem na Bahamách a s "operačním centrem v Ženevě", byla jednou z řady bank, většinou ovládaných Muslimským bratrstvem, které byly založené s pomocí a vedením Západu. V případě tohoto investičního fondu šlo o pomoc Price Waterhouse a nakonec Harvardské univerzity.
Dar Al-Mal Al-Islami Trust byla jednou ze dvou hlavních bank, které podle Jane’s Intelligence Review financovaly síť Machtáb a také Mezinárodní islámskou organizaci pro pomoc, ke které se ještě vrátím za chvilku. Dar Al-Mal Al-Islami Trust, jehož slogan zní "Alláh je nositelem úspěchu" a jehož hodnota činí 3,5 miliardy dolarů, byl založený před více jak 20 lety s cílem podpořit rozšíření islámského bankovnictví v muslimském světě. V jeho dvanáctičlenné správní radě zasedal Hajdar Mohamed bin Ládin, nevlastní bratr Usámy bin Ládina.
Ačkoli je Al-Šamal Islamic Bank malá, umožňovala Usámovi bin Ládinovi rychlé přesuny peněz z jedné země do druhé díky korespondenčním vztahům s některými z největších světových bank, ze kterých některé byly po 11. září pozastavené.
Banka Al-Šamal byla během pozdějšího soudního procesu se čtyřmi operativci Al Kajdy odsouzenými v roce 1998 za bombové útoky na dvě americká velvyslanectví v Keni a Tanzánii označená za jeden z hlavních bin Ládinových finančních subjektů.
Dalo by se očekávat, že tento raný a odhalující pohled na bin Ládinovy finance bude zpracovaný v řadě privilegovaných knih o bin Ládinovi a Al-Káidě, které vyšly v letech po roce 2001. Ve skutečnosti jsem ale našel pouze jednu krátkou a nepodstatnou zmínku, a to v knize Steva Colla The Bin Ladens, cituji:
"Usáma reorganizoval své osobní bankovnictví v bance Al-Šamal v Chartúmu, ale jeho účty postupně vyschly."
Tady vidíme, jak je velmi důležité shánět a skládat informace z mnohých zdrojů a nespoléhat se pouze na jednoho autora, byť je maximálně zasvěcený a obeznámený. I tak je nutné vydávat se po dalších stopách, kutat a dolovat informace kdekoli je to možné.
Ve zprávě Komise pro 11. září samozřejmě není o bance al-Šamal žádná zmínka.
Americká ochrana Usámova švagra, Mohammeda Džamála Chalífy
Zdá se být zřejmé, že oficiální blokáda protiteroristických akcí, které by mohly Saúdy uvést do rozpaků, platila v Americe v 80. letech minulého století ještě v roce 1995. Vidíme to na mimořádné federální ochraně Mohameda Džamála Chalífy, nejlepšího přítele a švagra Usámy bin Ládina.
16. prosince 1994 zatkla FBI v San Francisku Mohameda Džamála Chalífu v Morgan Hills (nedaleko domu Alího Mohameda). Chalífova vizitka byla objevená při domovní prohlídce o rok dříve v rezidenci šejka Omara Abdula Rahmána, po které byl jmenovaný jako neobviněný spolupachatel v případu Landmarks. Krátce poté byl v kabelogramu ministerstva zahraničí popsaný jako, cituji:
"známý finančník teroristických operací a funkcionář islámské nevládní organizace na Filipínách, která je známou zástěrkou palestinského Hamásu. V Jordánsku byl obviněný v souvislosti se sérií bombových útoků v kinech na začátku tohoto roku."
Jinými slovy, Mohamed Džamál Chalífa byl stejně jako Ali Mohamed zapojený do teroristických operací na mezinárodní úrovni. Byl důležitým zdrojem informací a s agenty FBI, kteří ho zatkli, hovořil otevřeně. U něj našli "dokumenty, které spojovaly islámské teroristické manuály s Mezinárodní islámskou organizací pro pomoc, skupinou, kterou vedl na Filipínách". A v jeho zápisníku našli důkazy, které ho přímo spojovaly s Ramzim Júsefem, který byl v té době nejhledanějším teroristou FBI za svou roli v bombovém útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993.
Ale jak vypráví Peter Lance, "federálové nikdy nedostali šanci ho vyslechnout". Místo toho bylo v lednu 1995 ministrem zahraničí Warrenem Christopherem za podpory náměstka generálního prokurátora Jamieho Gorelicka rozhodnuto, že Usámův švagr a přítel Mohamed Džamál Chalífa bude ze Spojených států odvezený k soudu do Jordánska, kde byl brzy zproštěný obvinění z terorismu a bylo mu umožněno přestěhovat se do Saúdské Arábie.
"Vzpomínám si na lidi v CIA, kteří byli tehdy z tohoto rozhodnutí rozhořčeni," říká Jacob L. Boesen, analytik ministerstva energetiky, který tehdy pracoval v protiteroristickém centru CIA. "Ani ne zpětně, ale v době, kdy zpravodajská komunita věděla o bin Ládinovi, byla Chalífova deportace neskutečná.
Ještě neskutečnější bylo rozhodnutí soudu v občanskoprávním sporu, který Chalífovi před jeho deportací vrátil obsah jeho zavazadel, včetně notebooku a dalších počítačových souborů.
Domnívám se, že Peter Lance po veškeré své pečlivé vědecké práci nedokázal identifikovat, koho toto úhybné opatření skutečně chránilo. Píše, že Usámův švagr a přítel Mohamed Džamál Chalífa byl v letech 1983 až 1991 Al-Káidou pověřený vedením filipínské pobočky Mezinárodní islámské organizace pro pomoc, jedné z jejich klíčových nevládních organizací.
Tato islámská organizace ale byla v rukou mnohem větší síly, než je Al-Káida, která v roce 1983 v žádném případě neexistovala. Jednalo se o charitativní organizaci, která byla schválená v roce 1979 saúdským královským dekretem jako pobočka jiné klíčové instituce královské rodiny, Muslimské světové ligy. Podle bývalého důstojníka CIA Roberta Baera řídil Mezinárodní islámskou organizaci pro pomoc železnou rukou princ Salmán Íbn Abdul-Azíz al Saúd, bratr saúdského krále Abdulláha, který "osobně schvaloval všechna důležitá jmenování a výdaje.
Datum vzniku v roce 1979 odráží důležitý posun, který v tomto roce nastal v postoji saúdské královské rodiny k politickému islamismu Muslimského bratrstva neboli Ichwanu (jehož byl Mohammed Džamál Chalífa vysoce postaveným členem). Jak již bylo uvedeno, rok 1979 byl rokem, kdy se radikální wahhábisté zmocnili Velké mešity v Mekce. V reakci na to saúdské rodinné nadace, stejně jako Mezinárodní islámská organizace pro pomoc, přistoupily k dotování emigrace Muslimského bratrstva.
Chalífovo postavení v této islámské organizaci tedy nebylo anomální. Kromě bombových útoků v Jordánsku byla Mezinárodní islámská organizace pro pomoc spojovaná také s podporou teroristů na Filipínách, v Indii, Indonésii, Kanadě, Albánii, Čečensku, Keni a dalších zemích, zejména v Bosně. Přímo Mohamed Džamál Chalífa byl osobně obviněný z financování filipínské teroristické skupiny Abú Sajáf, která v roce 1993 unesla amerického překladatele Bible. Přesto "americká vláda neoznačila Mohameda Džamála Chalífu za finančního podporovatele terorismu".
Americká ochrana Chálida šejka Mohammeda z Al-Káidy (11. září 2001)
Saúdské královské ochraně Mohameda Džamála Chalífy se více než vyrovnala katarská královská ochrana Chálida šejka Mohammeda, strýce Ramziho Júsufa a spoluspiklence na Filipínách. Komise pro 11. září 2001, která Chálida Šejka Mohammeda označila za "hlavního strůjce útoků z 11. září 2001", tuto jeho katarskou ochranu uznala jen okrajově:
Chálid šejk Mohammed, Júsefův strýc, který se v té době nacházel v Kataru, byl Júsefovým spoluspiklencem v leteckém spiknutí v Manile a před bombovým útokem na Obchodní centrum mu také poslal nějaké peníze. Americký prokurátor získal obžalobu proti Chálidu Šejku Mohammedovi v lednu 1996, ale pravděpodobně ho před ní varoval úředník katarské vlády. Chálid šejk Mohammed se vyhnul dopadení (a zůstal na svobodě, aby sehrál hlavní roli v útocích z 11. září).
Z jiných zdrojů, zejména od Roberta Baera, který byl v té době důstojníkem CIA v Kataru, se dozvídáme, že oním "úředníkem" byl šejk Abdalláh bin Chálid bin Hamád al-Thání, katarský ministr vnitra a bratr tehdejšího katarského emíra šejka Hamáda bin Chálida al-Tháního. Podle ABC News,cituji:
"Chálid Šejk Mohammed pravděpodobně uprchl z Kataru s pasem poskytnutým vládou této země. Předpokládá se také, že mu byl v Kataru poskytnutý dům a také práce na ministerstvu veřejných vodních prací. Úředníci také uvedli, že sám Usáma bin Ládin navštěvoval Abdalláha bin Chálida al-Tháního v Kataru mezi lety 1996 až 2001."
Peter Lance, který se v knize Triple Cross nezmiňuje o útěku Chálida Šejka Mohammeda z Kataru, se místo toho zaměřuje na způsob, jakým později v témže roce američtí federální prokurátoři vynechali jeho jméno z procesu s Ramzim Júsufem v souvislosti s bombovým útokem na Světové obchodní centrum v roce 1993, cituji:
"Asistenti amerického prokurátora Mike Garcia a Dietrich Snell předložili strhující důkazní materiál a označili materiál získaný z Ramziho notebooku Toshiba za nejničivější důkaz ze všech. Přestože Júsufův notebook Toshiba obsahoval veškeré podrobnosti spiknutí, které bylo později uskutečněné 11. září, během soudního procesu nepadlo o tomto scénáři ani slovo. Nejpřekvapivější je, že během celého letního procesu bylo jméno čtvrtého spiklence z Boeingy, Chálida Šejka Mohammeda zmíněno jménem pouze jednou, a to v souvislosti s dopisem nalezeným v Júsufově bytě."
Peter Lance opakovaně naznačuje, že američtí prokurátoři v New Yorku, a zejména Dietrich Snell, byli zodpovědní za bagatelizaci role Chálida Šajcha Mohameda a dalších nedostatků, protože se snažili "skrýt plnou pravdu o selháních amerického ministerstva spravedlnosti".
Záležitost útěku Chálida Šejka Mohammeda v roce 1996, stejně jako propuštění Usámova švagra a přítele Mohameda Džamála Chalífy, však byla citlivá na mnohem vyšší úrovni než na úrovni prokurátorů. Byla to záležitost, která sahala až do černé díry, kterou představuje konečná závislost Spojených států na Saúdské Arábii, Kataru a OPECu na obranu petrodolaru.
Jinými slovy, zamlčení jména Chálida Šejka Mohammeda nebylo vůbec překvapivé. Naopak, bylo zcela v souladu s jedním z nejcitlivějších a nejkontroverznějších rysů příběhu 11. září s tolik diskutovanou skutečností, že před CIA dva protiterorističtí důstojníci chránili dva z údajných únosců před odhalením a sledováním ze strany FBI.
Americká ochrana únosců z 11. září 2001
Hypotéza amerického prokurátora Roberta Morgenthaua, že CIA chránila saúdské zločinecké prostředky, získala po 11. září další potvrzení. Dnes existují důkazy, ze kterých většinu Komise pro 11. září systematicky zamlčovala, že před 11. zářím důstojníci CIA Richard Blee a Tom Wilshire chránili uvnitř jednotky CIA pro Bin Ládina spolu s agenty FBI Dinou Corsimovou a dalšími, před vyšetřováním a zatčením dva z případných údajných únosců z 11. září, Chálida al-Mihdhara a Nawafa al-Hazmího, podobně jako FBI v roce 1993 chránila před zatčením Aliho Mohameda.
Existují také náznaky, že al-Mihdhar a al-Hazmí, stejně jako před nimi jejich vojenský instruktor Rodney Hampton, mohli nepřímo dostávat finanční prostředky ze saúdského velvyslanectví ve Washingtonu.
V letech 1998 až 2002 bylo až 73000 amerických dolarů v pokladničních šecích převedeno manželkou Haifou saúdského velvyslance prince Bandára, dvěma kalifornským rodinám, o kterých je známé, že financovaly únosce 11. září al-Mihdhara a al-Hazmího.
Princezna Haifa posílala pravidelné měsíční platby ve výši 2000 až 3500 dolarů Majídě Dweikatové, manželce Usámy Basnána, o němž se různí vyšetřovatelé domnívají, že je špionem saúdské vlády. Mnoho šeků bylo přepsáno na Manal Bajadrovou, manželku Omara al-Bajúmího, který je sám podezřelý z tajné práce pro saúdské království. Manželé Basnánovi, al-Bajúmí a oba únosci z 11. září 2001, kdysi dokonce sdíleli stejný bytový dům v San Diegu.
Byl to právě Omar al-Bajúmí, kdo vrahy přivítal, když poprvé přijeli do Ameriky, a poskytl jim mimo jiné byt a průkazy sociálního zabezpečení. Dokonce jim pomohl zapsat se do leteckých škol na Floridě.
Zpráva Společného kongresového vyšetřování 11. září, i když v tomto bodě velmi silně redigovaná, poskytuje potvrzující informace, včetně zprávy, že Usáma Basnán kdysi pořádal večírek pro šejka" Omara Abdul Rahmána, někdejšího vůdce brooklinského centra al-Kifah. Jinými slovy, vyšetřování Kongresu zjistilo náznaky, že stejná ochrana, jaká byla poskytnutá chráněným osobám při zločinech v roce 1993, byla znovu chráněná i při 11. září.
Zpráva Komise pro 11. září uznala, že v souvislosti s al-Mihdharem a al-Hazmím došlo k selhání zpravodajských služeb, ale považovala to za nehodu, ke které nemuselo dojít, "kdyby bylo použito více zdrojů". Toto vysvětlení ovšem od té doby předseda Komise pro 11. září Tom Kean odmítl. Na otázku, zda mohlo být selhání v náležitém postupu vůči únoscům 11. září al-Mihdharovi a al-Hazmímu pouhou chybou, Tom Kean odpověděl, cituji:
"Nebyla to chyba. Nebylo to nedbalé přehlédnutí. Bylo to úmyslné. O tom není pochyb. Dospěli jsme k závěru, že v útrobách těchto organizací je tajnůstkářství. A to utajení do té míry, že se o něj s nikým nepodělíte."
V roce 2011 vyšla důležitá kniha Kevina Fentona Disconnecting the Dots, která přesvědčivě prokázala, že zatajování informací bylo účelové a trvalo po dobu osmnácti měsíců. Toto zasahování a manipulace se staly obzvláště zjevnými a kontroverzními ve dnech před 11. zářím, vedly jednoho z agentů FBI, Steva Bongardta, k tomu, že 29. srpna, necelé dva týdny před 11. zářím, přesně předpověděl, že "jednoho dne někdo zemře".
Kevin Fenton v jeho knize analyzuje seznam třiceti pěti různých případů, kdy byli dva údajní únosci takto chránění, a to od ledna 2000 do zhruba 5. září 2001, tedy necelý týden před únosy. V jeho analýze se incidenty dělí do dvou hlavních skupin. V dřívějších incidentech spatřuje záměr "krýt už probíhající operaci CIA". Avšak poté, co v létě 2001 "systém blikal červeně" a CIA očekávala bezprostřední útok, nevidí Kevin Fenton jiné vysvětlení než to, že "účelem zadržování informací se stalo umožnit pokračování útoků".
Na podporu Fentonova závěru existují důkazy, které naznačují, že v polovině roku 2001 se Protiteroristické centrum CIA, které bylo hlavním dodavatelem ochrany CIA, domnívalo, že útok Al-Káidy byl bezprostřední a že al-Mihdhar byl pro tento útok důležitý.
15. srpna šéf protiteroristického oddělení CIA Cofer Black na tajné konferenci v Pentagonu řekl, cituji:
"Brzy budeme zasažení. Mnoho Američanů zemře, a mohlo by to být ve Spojených Státech."
O tři týdny dříve zástupce šéfa protiteroristického oddělení CIA Tom Wilshire napsal, že "až bude provedená další velká operace, Challád bin Attaš bude na vrcholu nebo blízko něj a Chálid Midhar by měl být velmi zajímavý".
Přesto Tom Wilshire, stejně jako jeho nadřízený Richard Blee, místo aby urychlil předání svých poznatků o al-Mihdharovi FBI, udělal pravý opak. Nejenže nikomu dalšímu, kdo se podílel na pátrání po al-Mihdharovi, neřekl, že Mihdhar bude pravděpodobně brzy účastníkem velkého útoku al-Káidy na území Spojených Států, ale také podpořil pochybný postup, který znamenal, že FBI mohla na pátrání soustředit jen zlomek zdrojů, které měla k dispozici.
Fentonovo závažné obvinění je třeba posuzovat ve světle předchozích případů ochrany, které jsme zkoumali:
1. ochrana, která byla Salamehovi a Abúhalimovi poskytnutá při vraždě židovského extrémisty Meira Kahaneho v roce 1990, což jim umožnilo volně se podílet na bombovém útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993.
2. skutečnost, že po dobu dvou nebo tří let nebyly zpracované dokumenty Aliho Mohameda zabavené v roce 1990, což mohlo zabránit bombovému útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993.
3. propuštění Aliho Mohameda z vazby Kanadskou královskou jízdní policií v roce 1993, což mu umožnilo volně se podílet na bombovém útoku na velvyslanectví v Nairobi v roce 1998.
4. zacházení s Alím Mohamedem jako s "neobviněným spolupachatelem" v případě bombového útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993 a v případu Landmarks, což mu umožnilo volně se podílet na bombovém útoku na velvyslanectví v Nairobi v roce 1998.
Existují i další indicie, které naznačují, že tyto události byly součástí jednoho dlouhodobého krytí, které stále pokračuje. Jednou ze spojnic je mešita Al-Salaam šejka Omara Abdula Rahmána v Jersey City, kterou v roce 1989 navštívil Ali Mohamed a jeho stážisté a kterou v letech 2000 až 2001 navštěvovali dva z únosců z 11. září Mohamed Atta a Marwan al-Šehhí.
V sousedství mešity v Jersey City se nacházela společnost Sphinx Trading Company, jejíž zakladatel a ředitel Walíd Abúel Núr byl stejně jako Ali Mohamed uvedený na seznamu neobviněných spolupachatelů v případu spiknutí Landmarks z roku 1995. Deník New York Times později uvedl, že FBI identifikovala Núra jako teroristu.
Je potvrzeno, že minimálně dva členové newyorské buňky vyškolení Ali Mohamedem, El Sayyid Núsair a Siddig Ali Siddig, měli v devadesátých letech poštovní schránky u společnosti Sphinx Trading, stejně jako sám šejk Omar Abdul Rahmán, vůdce brooklinského náborového centra al-Kifah. O deset let později schránky stále využívali teroristé napojení na Al-Káidu.
Při svědecké výpovědi v zapečetěném řízení v roce 2002 policista z New Jersey uvedl, že mu FBI sdělila, že "několik únosců zapojených do události z 11. září mělo na tomto místě také poštovní schránky". Policie prohledala kancelář podnikatele z New Jersey Mohameda el-Atrisse, jehož jméno se objevilo na zakládacích dokumentech společnosti Sphinx Trading company, a mezi jeho dokumenty našla jména a telefonní čísla několika únosců. Podnikatel nakonec přiznal, že dvěma únoscům prodal falešné průkazy totožnosti. Jeden z falešných průkazů dostal jeden z únosců 11. září Chálid Al-Mihdhar.
Toto důležité vyšetřování infrastruktury spojení s Alím Mohamedem bylo FBI rychle zastavené.
Policejní důstojník v roce 2002 vypověděl, že FBI ukončila vyšetřování těchto spojení policií v New Jersey bez vysvětlení, ale na základě nepotvrzených zvěstí, o kterých informoval deník New York Times, že podnikatel byl sám informátorem FBI. Všechna obvinění z terorismu proti podnikateli byla nakonec stažená.
Saúdskoamerický ropný komplex a obrana petrodolaru
Toto pokračující utajování teroristické infrastruktury trvající několik desetiletí se odráží v cenzurování závěrů společného vyšetřování o Usámovi Basnanovi, který se podílel na předávání finančních prostředků saúdského velvyslanectví al-Mihdharovi a dříve byl hostitelem večírku pro šejka Omara Abdula Rahmána, vedoucího brooklinského náborového centra al-Kifah. Jedním z faktorů umožňujících utajování jsou nadřazené a málo pochopené vztahy mezi Amerikou a Saúdskou Arábií, k jejichž pochopení je třeba vzít v úvahu také kontext petrodolaru, OPEC a velkých ropných společností.
Vývoz saúdské ropy, kterou všichni odběratelé platí v amerických dolarech a která je v případě Ameriky do značné míry kompenzovaná vývozem amerických zbraní do Saúdské Arábie, je hlavní oporou americké petrodolarové ekonomiky. Jak jsem vysvětloval v mém dvoudílném speciálu 11. září a v libyjské trilogii, jeho současná síla je podporovaná požadavkem OPECu, zajištěným tajnou dohodou mezi Amerikou a Saúdskou Arábií v 70. letech, aby veškerý prodej ropy OPECu byl denominovaný v dolarech. 600 miliard dolarů ze saúdských dolarových zisků bylo reinvestovaných v zahraničí, většina z nich v amerických společnostech, jako je třeba Citibank, kde jsou dva největší akcionáři členy saúdské královské rodiny.
Toto spojení amerických a saúdských vládnoucích zájmů je stejně tak politické jako ekonomické. První zvýšení cen ropy v letech 1972 až 1973, které dohodl americký prezident Richard Nixon se saúdským králem a íránským šáhem, pomohlo zaplatit vyzbrojení Íránu a Saúdské Arábie jako zástupců Ameriky v regionu po stažení britských vojsk z regionu v roce 1971. Na druhé straně zvýšení cen ropy v letech 1979 až 1980 jistě nebylo záměrem prezidenta Jimmyho Cartera, který se stal politickou obětí tohoto zvýšení. Bylo však věrohodně přičítané práci velkých ropných společností, jako je BP, které možná jednaly ve spolčení s republikány, a mělo za následek, že pomohlo ke zvolení Ronalda Reagana, stejně jako Margaret Thatcherové v Anglii.
Je tedy jasné, že mezi vládami Ameriky a Saúdské Arábie, ropnými společnostmi a bankami, nemluvě o usnadňujících aliancích, jako je zbrojařská korporace Carlyle Group, existuje spojení zájmů na vysoké úrovni, které má CIA tendenci zastupovat průběžně, a nejen ad hoc v zájmu jednoho konkrétního cíle.
Trvalá ochrana, kterou po léta poskytují zločinci jako Mohammed Salameh, Ali Mohamed, Chálid al-Mihdhar a Hawaf al-Hazmí, by měla být považovaná za příznaky tohoto spojení zájmů na vysoké úrovni. Není třeba dodávat, že 99 % běžných lidí na obou stranách, kteří v důsledku toho dnes trpí řadou opakovaných útoků, první bombový útok na Světové obchodní centrum, bombové útoky na americká velvyslanectví v roce 1998, možná i samotné 11. září, na tomto uspořádání tratilo.
Závěr: Rozptylme informační mlhu!
Jsem přesvědčený, že záhadu ochrany teroristů ze strany americké vlády lze zčásti vysledovat právě díky tomuto zastřešení nevyzpytatelných vládních, finančních a korporátních vztahů mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií. Ve středu tohoto zastřešení je "černá díra", ve které se nevyzpytatelně mísí zájmy vlád, petrodolarových bank a nadnárodních ropných společností.
V těchto intencích musíme uvažovat při posuzování mnohovrstvých událostí, které definují vztahy mezi Amerikou a jejími spojenci v arabském světě. Jedině tak se můžeme dopátrat pravdy a odhalit zákulisní procesy, které probíhají za oponou.
Američané stvořili, vycvičili, trénovali a podporují klíčové teroristy, kteří stáli v útocích na Světové obchodní centrum v letech 1993 a 2001, ale také jsou nasazovaní v horkých oblastech kdekoli po světě. Hovořil jsem o tom obšírně v prvním díle dvoudílného speciálu 11 září.
Pevně doufám, že tento můj pořad přispěje k rozptýlení mlhy, kterou se globalisté kolem nás snaží vytvářet. U mlhy dochází k takzvanéatmosférické absorbci zvuku,a zvuk se utlumuje v závislosti na kmitočtu.Třeba taky sněhová pokrývka mění pohltivostzemského povrchu.Snižuje účinnost zvukových vln,protože nezasněžená plocha má původně nižší pohltivost zvuku. Chtějí nás dezorientované, abychom dohlédli v té husté mlze jen metr kolem sebe, a sice slyšeli kolem sebe z různé dálky silnější nebo slabší zvuky, ale nemohli je identifikovat. V té mlze jen matně tušíme nějaké vzdálené obrysy, ale nemáme šanci si vytvořit celkový obraz toho, co se nachází kolem nás. Svými pořady se snažím přispět k rozptýlení této husté informační mlhy, aby se vzdálenější objekty kolem nás vynořily, měly ostřejší obrysy a mohli jsme se patřičně zorientovat. Doufám, že mé pořady k tomu svým dílem přispívají.