Druhý díl pojednává o tématu, kdo financoval ruskou revoluci v roce 1917 a jak se k ní postavili dva klíčoví aktéři, Leon Trockij a Vladimír Lenin. Zabývá se jejich pobyty v zahraničí, konkrétně Trockého pobytem v New Yorku a Leninovým ve Švýcarsku, a zjišťuje, jakým způsobem se jim podařilo tajně proplížit do Ruska. Dále se věnuje jejich rivalství a spolupráci během revoluce a po jejím skončení. Pořad se také zaměřuje na americké bolševiky a na zapojení židovských bankéřů do financování revoluce.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v prvním díle. Potom, co jsem vylíčil atmosféru, která panovala v New Yorku na začátku roku 2017, jsem se vypravil na palubu lodi Montserrat ve Španělsku. Právě na ni se nalodil Leon Trockij se svou rodinou, aby se přeplavili do Ameriky. Podíval jsem se i na spor mezi Trockým a Leninem, což byla podstatná věc pro utváření ruské revoluce. Trockij začal psát v New Yorku pro novinové sloupky a pronášet řadu projevů. Zanedlouho se stal známou osobou v ruské a židovské komunitě v Americe. Představil jsem klíčového financiéra ruské revoluce, mezinárodního židovského bankéře Jacoba Schiffa. Lenin se v té době nacházel ve Švýcarsku.
V Rusku přituhuje (březen 1917)
Když Trockij pracoval v Novém světě, pravidelně se také zdržoval v nedaleké kavárně Monopole na Druhé avenue, oblíbeném podniku umělců a spisovatelů. Tady byly šachové a karetní stolky rozeseté mezi hloučky mužů debatujících o knihách a politice. O volných večerech se občas připojil k Bucharinovi v newyorské knihovně Public Library. Napětí mezi Washingtonem a Berlínem narůstalo od chvíle, kdy Německo obnovilo neomezenou ponorkovou válku a prezident Wilson s ním přerušil diplomatické styky.
Wilson poté co viděl, že německé ponorky nadále potápějí spojenecké a neutrální lodě, nakonec 26. února vyhlásil novou politiku nazvanou ozbrojená neutralita. V jejím rámci požádal Kongres o zmocnění vyzbrojit americké obchodní lodě, aby se mohly bránit na volném moři. Na Kapitolu se šestnáct pacifistických senátorů rozhodlo Wilsonův návrh zákona o ozbrojených lodích obstruovat v poslední snaze zastavit blížící se válku. Wilson nakonec tento zákon protlačil. Válka teď byla jen otázkou času. Jediným zbývajícím důvodem k váhání na americké straně byla hluboká nechuť veřejnosti k ruskému carovi a v menší míře k aroganci Anglie. Dne8. března 1917 se v Petrohradě Rusku vzdáleném osm tisíc kilometrů, začal odvíjet řetězec událostí.
Měly zcela změnit běh dějin Trockého, Ruska i celého světa. Vypukly potravinové nepokoje, což samo o sobě nebylo nic nového. Hladomor, nedostatek způsobený válkou a zima. Car Mikuláš II. ze svého vojenského velitelství v Mogilevu asi 400 kilometrů západně od Moskvy nařídil ruským vojákům, aby protesty potlačili. Car také vydal dva ukazy neboli carské dekrety. Z nich jeden okamžitě pozastavil činnost ruské dumy a druhý pozastavil činnost své vlastní carské rady. Jinak panovalo podivné ticho. Evropské metropole zjistily, že z Moskvy a Petrohradu přestaly přicházet běžné zprávy a telegramy. Do západních bank začaly přicházet velké zásilky ruského zlata, včetně některých pašovaných pod anonymními účty. Šířily se zvěsti, že byla přerušená železniční doprava. Jinak nic.
Trvalo celý týden, až do pozdního čtvrtka 16. března, než se projevil plný dopad a než se zprávy dostaly do západní Evropy a přes Atlantik. Udeřilo to jako blesk z čistého nebe: „Velká ruská revoluce,“ „Čaroděj Nikolajabdikuje,“ stálo na titulní straně New York American následujícího rána a to tak velkým písmem, že titulek pokrýval polovinu stránky.
"Car abdikuje a prchá, ministři uvěznění a v Rusku vládne duma, 1000 mrtvých v pouliční bitce v Petrohradě," opakoval New York Call.
Bezprostřední reakce Západu se zdály být téměř veskrze pozitivní. V té době v březnu 1917 Leon Trockij a jeho žena Natálie Sedovová neviděli svou vlast už více než deset let. Bylo načase vrátit se domů, pokud jim to mocní dovolí. Zprávadošla Trockému pozdě ve čtvrtek 15. března v Novém Miru. Toho odpoledne, když spolu s Bucharinem a ostatními dokončovali vydání na příští ráno, začaly zvonit telefony. Slyšeli vzrušené klepání na dveře, posly doručující telegramy. Zvěsti zněly neuvěřitelně. Chaos v Petrohradě! Ministři uvěznění!
Z ulice se ozývaly vzrušené výkřiky. V rozsáhlých newyorských přistěhovaleckých čtvrtích propukaly oslavy: Harlem, Bronx, Brooklyn a zejména Lower East Side. Spontánní průvody, rundy nápojů, písně a tance se šířily se zprávou jako požár. Uvnitř stísněné sklepní kanceláře museli Trockij, Bucharin, Čudnovskij a Weinstein, všichni veteráni z carských věznic a sibiřských vyhnanství jásat radostí. Stejně jako novináři na celém světě museli roztrhat titulní stránku Nového míru, kterou měli připravenou na příští ráno a udělat novou.
Obrovské cyrilice měly pokrýt horní třetinu: Revoluce v Rusku. Během výpadku zpráv propukly v Petrohradě potravinové nepokoje, které začaly o týden dříve. Pouliční davy se do druhého dne rozrostly na téměř dvě stě tisíc lidí, kteří začali útočit na vládní budovy a zapálili ministerstvo spravedlnosti. Policie a demonstranti si v ulicích vyměňovali střelbu. Policie střílela na demonstranty z kulometných hnízd umístěných na střechách. Stovky lidí byly zabity. Nakonec se vzbouřili příslušníci třicetitisícové petrohradské posádky a obrátili se proti svým velitelům. Brzy se vojáci a demonstranti potulovali ulicemi společně a oslovovali se soudruhu. Začali zatýkat ministry a vtrhli do elegantního Tauridského paláce, kde zasedala duma v naději, že spojí své síly. V nastalém chaosu se Duma, kterou car osobně před několika dny pozastavil, rozhodla prosadit svou. Skupina poslanců dumy vyhlásila republiku a do nejvyšších funkcí dosadila své vlastní vůdce.
Současně se k životu protlačil Sovět dělnických poslanců. Jakási reinkarnace Trockého petrohradského sovětu z roku 1905. Zabral si vlastní prostory v Tauridském paláci a prohlásil, že mluví nezávisle za lid. Kromě vůdců z továren a dělnických domů bylo jeho členy několik místních menševiků, dokonce i několik bolševiků. V době vrcholící krize se dva vůdci dumy, Alexandr Gučkov a Vasilij Šulgin vydali přes hranice a našli cara Mikuláše druhého v jeho carském železničním vagonu ve Pskově u estonských hranic. Zde ho konfrontovali. Mikuláš, kterému hrozilo svržení nabídl, že se vzdá trůnu ve prospěch svého třináctiletého syna careviče Alexeje Nikolajeviče. Rychle ale couvl potom, co mu synovi lékaři vysvětlili, že mladý Alexej, hemofilik, může na následky námahy zemřít.
Mikuláš potom souhlasil s abdikací ve prospěch svého mladšího bratra, velkoknížete Michaila Alexandroviče. Ani to se ale nepodařilo. Velkokníže Michal, který nabídku vyslechl, odmítl převzít moc bez mandátu od lidu. Jednoduše v obavě, že by i on mohl být zabitý nebo svržený. A tak tři sta let vlády Romanovců v Rusku náhle skončilo. V jejím důsledku se moc náhle přesunula do rukou nové křehké struktury. Ad hoc výboru umírněných a liberálních poslanců dumy, který si říkal prozatímní vláda.
Jednou z prvních reakcí Trockého bylo, že se v kanceláři Nového světa chopil telefonu a zavolal do svého bytu v Bronxu. Telefon zvedla Natálie. Když o tom Trockij a Natálie mluvili, netrvalo dlouho a dospěli k rozhodnutí. Tisíce ruských emigrantů a jejich rodin, kteří se dozvěděli tuto zprávu, zvažovali té noci stejnou otázku. Deset týdnů v New Yorku poskytlo Trockému a Natálii čas na odpočinek, pohodlí, navázání přátelství a zapojení se do místních záležitostí. Jejich nové kořeny ale těžko mohly zastínit celoživotní závazek. Trockij psal o revoluci v Rusku, mluvil o ní, plánoval ji, předvídal ji a povzbuzoval k ní po většinu dvaceti let. Byla to jeho vášeň. Kromě toho, jakmile by Amerika vstoupila do světové války, zásahy proti radikálům, jako byl on, by ho v New Yorku mohly snadno dostat do vězení stejně jako v Evropě. Pokud by do Ruska konečně přišla revoluce, on i ona by tam museli být.
"Toužili jsme odjet první lodí," vzpomínal Trockij.Jásot zdaleka přesahoval americké socialisty a přistěhovalce a zdaleka se netýkal jen New Yorku. K oslavám se připojil Londýn, Paříž i Washington. Nová ruská prozatímní vláda se v jednom ze svých prvních kroků zavázala pokračovat v boji Ruska proti Německu ve světové válce. To byla zpráva, která potěšila britské a francouzské představitele, kteří se dlouho rozčilovali nad vojenskými neúspěchy carského Ruska. V soukromí obviňovali cara z neschopnosti a jeho dvůr považovali za prolezlý německými špiony.
Na finančních trzích stoupla hodnota ruských rublů. Dokonce i konzervativní pravoslavní duchovní se zdáli být se změnou spokojení. Alexandr Kerenskij, ministr spravedlnosti v novém ruském režimu, ještě více podnítil nadšení slibem rozsáhlých reforem. Vyhlásil okamžitou svobodu pro politické vězně a policie začala propouštět stovky lidí z vězeňských cel v Moskvě a Petrohradě a z vyhnanství na Sibiři. Kerenskij také vyhlásil amnestii pro zahraniční politické uprchlíky a právní rovnoprávnost ruských Židů. Na tento poslední bod rychle zareagoval Jacob Schiff, šéf newyorského bankovního domu Kuhn Loeb. Právě on využil svého jmění k protestu proti násilnému antisemitismu v Rusku, a to dokonce do té míry, že zablokoval válečné půjčky a financoval proticarskou propagandu. Jacob Schiff zaslal naléhavý telegram do Evening Post, ve kterém chválil novou vládu a přislíbil jí finanční podporu.
"Po sejmutí okovů z velkého národa," psal Jacob Schiff, "se Rusko zanedlouho finančně zařadí mezi nejoblíbenější národy na peněžních trzích světa."
Inu Žid bankéř, jak se patří. Peníze až na prvním místě. K Jacobu Schiffovi se podrobněji dostanu na konci tohoto cyklu. Právě on tvoří klíčovou zákulisní osobu ruské revoluce. Dobrý pocit se dostal až k prezidentu Woodrowu Wilsonovi do Bílého domu. Wilson to viděl tak, že svržení cara odstranilo ze světové scény strašlivého diktátora. Carovo svržení také odstranilo hlavní překážku pro to, co se stalo Wilsonovým vlastním největším bolehlavem: jak konečně zapojit Ameriku do evropské války. Celý ten měsíc německé ponorky potápěly jednu americkou loď za druhou. Nyní, když byl car odstraněn a nový režim sliboval svobodu, mohl Wilson ve válce otevřeně stát na straně Británie a Francie, aniž by se musel s ruským carem spojovat.
Znamenalo to bojovat za nové svobodné Rusko, což by mohl přijmout každý. Bílý dům udělil nové ruské prozatímní vládě formální diplomatické uznání do týdne. Američané zprávám z Petrohradu tleskali. Revoluci považovali za strhující úspěch a velký krok pro lidstvo. To jsou tajemství historie. Američané, tedy Rusové i mezinárodní Židé, kteří v zákulisí tahali za nitky jako byl Jacob Schiff, tak nenáviděli cara, že ti největší kapitalisté na světě podporovali ruskou bolševickou revoluci. Koho by to někdy napadlo, že?
Leon Trockij a jeho přátelé také oslavovali, ale z jiného důvodu. Pro ně revoluce v Rusku neznamenala žádné vítězství. Místo toho zůstala neúplná. Předehrou k něčemu jinému. Úvodní scénou většího dramatu. Pro Trockého představovala tato krásná revoluce životní šanci dosáhnout socialismu v Rusku a možná i v celé Evropě. Zatím ale byla unesená. Pro Trockého to byla jen prozatímní vláda: kapitalistická, militaristická a roajalistická. Nic moc, co by se mu líbilo. Ale pak tu byla druhá strana příběhu. Petrohradská revoluce uvedla do pohybu mocné síly. Chaos znamenal příležitost. Jen o chodbu dál od prozatímní vlády, ve stejném Tauridském paláci, seděl nový petrohradský sovět. Právě ten Trockij nazval pravou tváří lidu a už pozvedal protestní hlas proti liberálnímu pokusu o okradení revoluce. S odchodem cara a svobodou ve vzduchu znělo Rusko jako změněné, přívětivé místo. Nostalgie, stesk po ztracených domovech a rozdělených rodinách. Šance vybudovat si nový život v idealistické svobodné zemi přitahovaly mnoho imigrantů, kterým se stýskalo po domově.
Na každém shromáždění se předávaly klobouky, aby se vybraly peníze pro ruské emigranty, kteří se chtěli vrátit. Jedna nová skupina, která si říkala Výkonný ruský výbor, vyhlásila plán vybrat dva miliony dolarů na zaplacení průjezdu až třem stům tisícům exulantů. Sbírky se ujal i další malý ruskojazyčný list v New Yorku Russkoe Slovo. Cestu zpět nakonec absolvovalo téměř deset tisíc lidí. Trockij si ale během shromáždění mohl všimnout neznámé tváře. Muže s knírkem a plešatou hlavou, který se bavil rusky s ostatními, očima skenoval místnost, všímal si tváří a zachycoval jména. Kazimír Pilenas.
Přišel, protože měl práci. Pracoval pro organizaci v New Yorku, která se o tyto radikální revoluční oslavy náhle velmi zajímala. Americké úřady si toho možná ještě nevšimly, ale Pilenasův zaměstnavatel, šéf britské kontrarozvědky MI1c na Whitehallu 44, ano. William George EdenWiseman, který řídil britskou zpravodajskou operaci v New Yorku, nemohl mít ze zpráv z Washingtonu i z Ruska větší radost. Wiseman kolem své kanceláře na jižním cípu ostrova Manhattan vybudoval impozantní byrokratické impérium. Wiseman, který stále působil pod krytím britského ministerstva pro munici se nyní dostal mnohem dál než jen k obvyklé kontrašpionážní práci. Stal se jedním z nejlepších britských diplomatů v Americe a hlavním zákulisním spojovacím článkem mezi svou zemí a Bílým domem prezidenta Woodrowa Wilsona.
Wiseman se samozřejmě znal s poradcem prezidenta Wilsona plukovníkem Edwardem Housem. A nová otázka slibovala jeho roli ještě více rozšířit: Co si počít se všemi těmi Rusy? Wiseman už toho o Trockém věděl dost, nebo se to rychle učil. On a jeho tým si vybudovali hlubokou síť zdrojů a placených agentů po celém New Yorku. Kazimír Pilenas do této mozaiky dobře zapadal. Kazimír Pilenas vykonával své řemeslo pro Williama Wisemana z britské rozvědky. Sledoval ruské socialisty, zejména židovské a sledoval, jak shánějí peníze na vyslání revolucionářů do vlasti, aby destabilizovali nový petrohradský režim počínaje velmi významným Leonem Trockým. To Wisemana přivedlo zpět k Leonu Trockému: Žid, Rus, socialista, samozvaný revolucionář, talentovaný řečník a charismatický vůdce s mezinárodními kontakty.
Všechna tato nebezpečná znamení Trockij spojil do jednoho balíčku. Trockij se snadno dostal na vrchol hromady zpráv na Wisemanově stole. Trockij v New Yorku začal plánovat odjezd. V jeho nejbližším kruhu Rusů se mluvilo jen o Petrohradu a návratu domů. Jen ve štábu Nového míru jich pět začalo plánovat cestu: Trockij, Bucharin, Čudnovskij a dva externí spolupracovníci. Rusko vyhlásilo amnestii pro politické uprchlíky, takže by mu mělo vydat pas. Stačilo zajít na konzulát, vejít do hlavních dveří a požádat o něj. Alespoň to mu slíbili. Pasy nakonec dorazily. Překonali první překážku. Další zastávkou bylo zakoupení lístků na parník. I ty sehnali. Britský agent WilliamWiesemanslyšel vše o Trockého návštěvě na ruském konzulátu.
Noc předtím, než Trockého loď odplouvala do Ruska, uspořádali mu newyorští socialisté obrovský večírek na rozloučenou. Více než osm set lidí se tísnilo na slavnostním večírku v Harlem River Casinu na 127. ulici. Na galavečer Trockého přišli všichni v dobré náladě. Ten den v New Yorku pršelo, ale uvnitř sálu hrála kapela sentimentální hudbu, lidé zpívali a páry tančily. Na stěnách visely červené prapory, muži popíjeli kořalku a objímali se se starými přáteli a plácali se po ramenou. Jak bylo pro podobné akce v těch dnech obvyklé, předali si klobouk a vybrali téměř 300 dolarů v příspěvcích pro Trockého, aby je odvezl do Ruska na podporu revoluce.
V davu se objevily levicové celebrity, ale nikdo nepřitahoval větší pozornost než Emma Goldmanová, nejslavnější americká anarchistka. Emma Goldmanová proslula díky svým častým přednáškám o kontrole porodnosti a volné lásce. Hovořil jsem o ní obšírně v mém trojdílném pořadu Depopulace planety. Při pohledu na dav toho večera musel Trockij cítit uspokojení, když viděl, čeho dosáhl během svého sotva desetitýdenního pobytu v Americe. Trockij si vybudoval velké a nadšené osobní přívržence. Stal se sjednocující postavou krajní levice. Trockij, Natálie a chlapci opustili byt na Vyse Avenue v Bronxu brzy ráno. Dveře nechali odemčené. Nechali tam všechny věci, které se jim nevešly do malých cestovních tašek, aby si sousedé přišli vzít, co chtěli.
Toho dne ráno přijeli do přístavu. Lidé mávali červenými transparenty a házeli květinové kytice. Když Trockij dorazil na molo, byl vyzdvižený na ramena svých obdivovatelů na vrchol obrovské balicí bedny. Se svou rozzářenou tváří a šťastným úsměvem se naposledy rozloučil. Kolem desáté hodiny dopoledne Trockij, Natálie a chlapci naposledy opustili své přátele a vystoupili po lávce na hlavní palubu. Parník byl dlouhý pět set metrů a měl dva velké komíny v barvách společnosti Norwegian-America Line. Trockij jim naposledy zamával na rozloučenou, než vystoupil z deště. O několik minut později se loď odlepila od břehu a remorkéry ji navedly do přístavu k soše Svobody. Lidé na palubě viděli, jak se rozeklané panorama budov na Brooklynu a Manhattanu vzdaluje do dálky pod ocelově šedou oblohou. Čas plynul tak rychle, že Trockij sotva stačil zpracovat své myšlenky. Prožil něco mimořádného, ale ještě to nedokázal verbalizovat. Prozatím na palubě parníku mohl jen těžko hledat slova.
"Odjížděl jsem do Evropy s pocitem člověka, který teprve nahlédl do slévárny, v níž se bude kovat osud člověka," napsal Trockij. "Jedinou útěchou mi byla myšlenka, že se možná vrátím."
Trockij v té chvíli netušil, že New York, nebo alespoň pár lidí na jižním cípu Manhattanu, s ním ještě neskončil. Jenže Trockij byl v Halifaxském přístavu kanadského Nového Skotska zatčený a vyvedený z paluby na pevninu. Loď odplula bez něj. Přikázala to britská rozvědka. V Halifaxu přístavní policie okamžitě oddělila Trockého od Natálie a chlapců a předala ho kanadské armádě. Na první noc v zajetí umístili Trockého a ostatní ruské zajatce do nedaleké pevnosti Fort George, jak místní obyvatelé říkali Citadele, hvězdicovité pevnosti, která stála na kopci nad Halifaxem. Potom byl Trockij uvězněný v kanadském pracovním táboře.
Byl prý nebezpečný pro současnou ruskou vládu. Jeho žena Natálie s dětmi zůstala mezitím v Halifaxu. Zpráva o zatčení Trockého dorazila do New Yorku za týden 9. dubna 1917. Nikdo v New Yorku neměl o Trockého zatčení ani ponětí. Všichni si mysleli, že už dávno dorazil do Ruska a připojil se k revoluci. Dopis o jeho zatčení se rozletěl Amerikou. Zpráva se dostala i do Ruska. Z Trockého zatčení se rychle stala senzace, která vyvolala protesty a projevy. Menševici, kteří Trockého stále považovali za svého, požadovali jeho propuštění a obviňovali Británii z podvodu. Britský velvyslanec v Petrohradě sir George Buchanan se cítil protibritskými náladami natolik ohrožený, že si stěžoval prozatímní vládě.
"Útoky vedené proti nám v tisku nabraly tak vážné obrátky,“napsal.„Dokonce ohrožovaly životy některých britských továrníků."
V porevolučním Rusku už neplatila stará pravidla. Přišel nový katalyzátor, který ještě více zamíchal kartami. Byl jím nejvýznamnější bolševický vůdce ze všech, Vladimír Iljič Lenin.
Lenin ve Švýcarsku: Jak se proplížit do Ruska?
Vladimír Iljič Lenin, vůdce bolševiků, který uvízl ve Švýcarsku, se také zoufale chtěl dostat domů. Cítil se ucpaný jako v láhvi, psala o něm v těch dnech jeho žena Krupská. Lenin byl bez sebe, přešlapoval a mumlal:
"Je to ohromující! Takové překvapení!"
Začal psát dopisy dlouholetým přátelům. Konečně revoluce! Ale jak by ji mohli vést ze Švýcarska? Nějak se musel dostat do Ruska. Ale jak? Dostat se ze Švýcarska do Ruska se zdálo téměř nemožné. Lenin viděl problém, kdykoli se podíval na mapu. Švýcarsko nemělo žádné námořní přístavy, nemělo hranice s Ruskem a mezi nimi zuřila světová válka. Cesta do Ruska znamenala zvolit jednu ze tří tras. A každá byla problematická. Leninova touha dostat se domů ho dohnala k úvahám o zoufalých krocích. V jednu chvíli navrhoval převléknout se za němého Švéda a proplížit se přes hranice. Uvažoval také o tom, že si pronajme letadlo, aby přeletěl Německo a zákopy na frontě, dokud mu někdo nevysvětlil, že letadla z roku 1917 nedoletí tak daleko, často havarují a mohou být snadno sestřelená. Jak dny plynuly a z Petrohradu pronikaly podrobnosti, Lenin se dozvěděl jména nových ministrů prozatímní vlády. To jeho odhodlání jen utužilo.
"Buržoazii se podařilo dostat svůj zadek na ministerská křesla," řekl Krupské.„Jejich cílem bylo udělat z lidí hlupáky,“ dodal.
Nějak je on a jeho bolševici museli zastavit. Klíč se nacházel v dalším novém orgánu vytvořeném nedávnou revolucí: petrohradskéDělnické radě (sovětu). Tady byla jejich zbraň. Dělnická rada mohutněla a začala tvrdě konkurovat prozatímní vládě. Lenin si tohoto potenciálu okamžitě všiml a chopil se ho. Prozatím ale tyto ambiciózní plány musely počkat. Lenin zůstal trčet ve Švýcarsku a točil se na místě. Mohl jen čekat. Nakonec se mu do Ruska samozřejmě podařilo dorazit. Vedl skupinu bolševiků a menševiků místním vlakem z Curychu do Schaffhausenu na německých hranicích.
Tady nastoupili do dalšího vlaku, který jim poskytla německá vláda. Němečtí vojáci je odvedli na místa ve zvláštním vagonu, který byl pro ně vyčleněný. Vojáci zamkli troje ze čtyř dveří vagonu. Cesta přes Německo jim trvala šest dní. Vlak zastavil v Berlíně, ale cestující neopustili vůz. Jedli v něm, spali v něm, dokonce sdíleli jeho malou koupelnu. V Sassnitz na pobřeží Baltského moře se nalodili na trajekt do Trelleborgu na jižním cípu Švédska. Odtud se Lenin dostal do Stockholmu, pak do Finska a 16. dubna dorazil do Petrohradu, kde ho přivítaly ještě větší fanfáry a oslavy. V té době se už i Nikolaj Bucharin, Trockého mladý spolupracovník z redakce Nového světa v New Yorku, vydal na vlastní dlouhou cestu domů. Cestoval z New Yorku do Vancouveru v Britské Kolumbii a pak přes Tichý oceán do Japonska. Bucharin byl krátce zadržený úřady v Tokiu a potom zatčený na východě Ruska místními menševiky, než začátkem května konečně dorazil do Moskvy. Tam ho přátelé vyzvali, aby se vrátil na své staré místo v moskevském bolševickém výboru.
Trockij v Petrohradu
Zatímco se všichni shromažďovali v Rusku, bolševici, menševici, kadeti, sociální revolucionáři, radikálové všech směrů v nových formách a kombinacích, pouze Lev DavidovičTrockij zůstával uvězněný, uvízlý čtyři tisíce kilometrů daleko v Kanadě, neschopný pohybu pod britskou vazbou. Zatím. Leninův návrat z exilu v tomto okamžiku v dubnu 1917 spustil řetězec událostí, které přetvoří světové dějiny: sedmdesát let komunismu, transformace ruské společnosti, Stalinské čistky, vítězství nad Hitlerem, studená válka. Nic z toho se ale v té době nezdálo pravděpodobné.
Leninovi bolševici na počátku roku 1917 zůstávali malou menšinou. V demokratickém Rusku měli bolševici jen malou šanci stát se něčím víc než nepatrným okrajem. Lenin se ale od chvíle, kdy vstoupil do Petrohradu, rozhodl bolševismus změnit. Vyzýval k úplnému odmítnutí prozatímní vlády, okamžité moci proletariátu a nejchudších vrstev rolníků, odmítnutí parlamentní demokracie, konfiskaci pozemkového majetku a uznání dělnických výborů neboli sovětů jako jediné možné formy revoluční vlády. To bylo v přímém rozporu s menševiky.
"Leninův program je čiré povstání, které nás zavede do jámy anarchie," prohlásil jeden z nich.
Lenin ale nakonec dosáhl svého. Zlom nastal koncem dubna. Tehdy noviny odhalily, že Pavel Miljukov, ministr zahraničí prozatímní vlády, tajně sdělil spojeneckým vládám, že hodlá pokračovat v cílech cara Mikuláše ve světové válce. To byl ve válkou unaveném Rusku krajně nepopulární postoj. Veřejná odezva nejenže donutila Miljukova odejít z funkce, ale zdiskreditovala celou prozatímní vládu jako hybnou sílu změn. Lenin tohoto okamžiku využil. Dne 24. dubna na stranické konferenci přednesl své Dubnové teze. Tentokrát ho většina podpořila. V této době se Lenin také rozhodl postavit své bolševiky za další populární věc: svobodu pro Leona Trockého, hrdinu roku 1905, vězněného Brity v Kanadě. Lenin neměl Trockého nijak zvlášť v lásce. Stále si s ním vyměňoval urážky a hádky táhnoucí se už tucet let. Lenin ale rozpoznal příležitost.
Trockij byl populární. Proč se nesvézt na jeho vlně? Lenin s Trockým spolupracoval, uznával jeho talent a zprávy, které o Trockém slyšel z New Yorku, zejména od přátel jako od AlexandryKollontajové ho musely ovlivnit. Zlom nastal 21. dubna. Britská admiralita vydala nový rozkaz, že ruským socialistům má být umožněno pokračovat v cestě. Trvalo až do 3. května, celý měsíc po jeho zatčení v Halifaxu, než Britové umístili Trockého, jeho rodinu a ostatní ruské vězně na loď Scandinavian-America Line na cestu do Kristianie.
Kristianie bylo hlavní město Norska, které bylo v roce 1924 přejmenované na Oslo. Trockij vzpomínal na plavbu jako na nudnou a bezvýchodnou, jako by projížděl tunelem. Natálie vzpomínala, že do malé lodi nemilosrdně bušily vlny Atlantiku. Z Kristiánie trvalo další týden, než se vlakem dostali do Ruska. Nakonec ale unikli mimo dosah Británie, Kanady a Ameriky. Trockij se mohl vrátit domů a zapojit se do boje. Trockij dorazil do Petrohradu 17. května, sedm týdnů po odjezdu z New Yorku. Měsíc zajetí v Novém Skotsku mu sice zhatil jakoukoli šanci vést průvod emigrantů zpět domů, ale jeho příjezdu dodal dramatický náboj.
Kontroverze kolem jeho uvěznění pomohla Trockému získat zpět status celebrity uvnitř Ruska a povýšila jeho příjezd na veřejnou podívanou. Než dorazili na petrohradské Finské nádraží, shromáždilo se u vlaku tolik příznivců, že ho museli zvednout na ramena a vynést na ulici. Petrohrad, hlavní město Ruska od dob Petra Velikého, se svými velkolepými paláci, kanály a vládními budovami, se změnil. Petrohrad byl hlavním městem Ruska, které Lenin nazval nejsvobodnější ze všech válčících zemí světa. Koncerty, mítinky a pouliční shromáždění se mísily s městským ruchem. Na budovách visely transparenty, tisíce mužů a žen nosily šarlatové stužky připnuté k zimním kabátům. Radikálové ucpávali ulice a vojáci s rudými prapory zpívali písně za pochodu a rušili vlaky. Než si Trockij našel hotelový pokoj, vrhli ho přátelé do závratného víru setkání a recepcí.
Mezi prvními zastávkami ho vzali přes řeku Něvu do nejnovější politické Mekky města, do bývalého elitního dívčího internátu zvaného Smolný institut. Tato pamětihodnost obklopená elegantními zahradami se stala novým sídlem Petrohradského sovětu. Trockij vstoupil do sálu, kde toho dne zasedal výkonný výbor sovětu a ten ho přivítal potleskem. Poslanci výboru přerušili jednání a pronesli několik projevů. Po delší debatě se rozhodli Trockého do této rady sovětu dosadit, ale pouze jako čestného člena bez hlasovacího práva. Zatím si bude muset své ostruhy vydobýt znovu. Natálie a chlapci strávili první noc v Rusku v Kyjevské ubytovně, jednom z mála petrohradských hotelů, kde byly ještě volné pokoje. Když pomineme politiku, byl to pro Trockého a Natálii návrat domů. Oba tu měli rodinu, příbuzné, které jejich synové nikdy nepoznali. Včetně Alexandry Lvovny Sokolovské, Trockého první a stále ještě legální manželky.
Jmenovala seBronštajnová a žila v Petrohradě se svými dvěma dcerami, Ninou a Zinou, které měla s Trockým na Sibiři během jejich společného vyhnanství před jeho útěkem v roce 1902. Nina a Zina vyrostly v teenagerky, bylo jim patnáct a šestnáct let. Trockij dal rodiny dohromady a setkání se zřejmě vydařilo. Trockého synové se se svými nevlastními sestrami rychle spřátelili. Rodiny spolu začaly trávit čas. Toho léta, kdy se Trockij zahrabal do politiky, trávily manželky a děti dovolenou jako skupina v nedalekém letovisku Teriyoki, nyní Zelenogorsk, u Finského zálivu. Pro Trockého muselo být po tolika letech strávených v zahraničí opětovné spatření vlastní země šokem.
Rusko ve světové válce strašlivě utrpělo, a to v míře, kterou si cizinci sotva dokázali představit, takže jeho zaostalost a chudoba byly bolestně viditelné. Rusko mobilizovalo do boje 14 milionů mladých mužů, více než kterákoli jiná země v Evropě. Teď jich 3 miliony leželi mrtví a další 4 miliony byli zranění. Válka zabila více než milion civilistů v důsledku nemocí, dislokace, podvýživy a křížové palby. Boje zpustošily ruskou zemědělskou půdu a zničily stovky vesnic a měst. Následný chaos vytvořil miliony uprchlíků. Trockij si tuto dynamiku uvědomoval, i když žil daleko v Paříži a New Yorku. Když v Petrohradě sledoval, jak se sovětští poslanci hádají o ministerská portfolia a jak se prozatímní vláda ocitá v pasti válečného úsilí odsouzeného k zániku, viděl ve městě jen jednoho člověka, který zřejmě chápal situaci stejně jako on. Se stejnou netrpělivostí a cílevědomým oportunismem. Byl to navrátivší se exulant jako on sám, jeho starý učitel a rival Vladimír Lenin.
Trockij a Lenin: Spojení dvou rivalů
Trockij a Lenin se začali sbližovat. V okamžiku, kdy Trockij vkročil do Petrohradu, Lenin vyslal emisara, aby ho přivítal a zeptal se na jeho plány. Trockij tuto přátelskou předehru poznal a odpověděl mu. Trockého mladší sestra Olga, kterou neviděl od doby před válkou, žila v Petrohradě. Byla provdaná za Lva Kameněva, jednoho z Leninových blízkých důvěrníků a člena bolševického ústředního výboru. Trockij a Natálie se s nimi během jednoho z prvních večerů po návratu do Ruska setkali u večeře. Prostřednictvím Kameněva si Trockij domluvil návštěvu bolševického listu Pravda a setkání s místními stranickými předáky.
Trockij se s Leninem poprvé setkal tváří v tvář v Petrohradě jen několik dní po svém příjezdu. Vůdci bolševiků a mezi válečníků se rozhodli sejít a zvážit sloučení obou skupin a Trockij i Lenin se rozhodli zúčastnit. Trockij se s Leninem neviděl více než dva roky, od Zimmerwaldské konference ve Švýcarsku v roce 1915. Je snadné si je představit. Osmatřicetiletého Trockého a sedmačtyřicetiletého Lenina. Dva nesmlouvavé, ambiciózní politiky, jak se navzájem pozorují přes stůl, jeden druhého se snaží odhadnout, zvědaví a skeptičtí zároveň. Nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nimi toho dne vznikla nějaká zvláštní chemie. Namísto toho se většinou hašteřili, když pomineme zdvořilosti.
Trockij sice souhlasil s Leninovými dubnovými tezemi, ale jako menševik se nemohl připojit k bolševikům. Menševici chtěli revoluci provést masově dělníky a proletariátem, zatímco bolševici jen úzkou elitní skupinou, kterou si sami mezi sebou vyberou. To se Leninovi líbilo, protože sám začal bohatnout. Velká část nových prostředků pocházela z účtu v Komerční bance Sibiře, kde se zdálo, že je vždycky dost peněz. Ruští vládní vyšetřovatelé se už začali na tento účet vyptávat a sledovali jeho peněžní toky až do dánské Kodaně a k Leninovu příteli Jacobu Furstenbergovi. A přes něj k Alexandru IsraeloviHelphandoviParvusovi, známému německému agentovi.
Trockij, Lenin a jejich stoupenci se v dalších týdnech nadále scházeli. K uzavření dohody nakonec stačila krize onoho léta. Říkalo se jí červencové dny. Týden násilných pouličních střetů, které vyvrcholily tvrdým zásahem Kerenského vlády proti Leninovi a jeho stoupencům. Toho léta se Kerenskij, ustupující požadavkům Británie a Francie, rozhodl zahájit velkou vojenskou ofenzívu proti německým silám v Haliči na západní Ukrajině. Do operace zapojil čtyři ruské armády. Nakonec se ale ruská armáda zhroutila a rozpadla se do ztracena. Ruské síly utrpěly ohromující ztráty, téměř sto tisíc mužů bylo zabito nebo zraněno. Vojáci v Petrohradě rozzlobení Kerenského vojenským neúspěchem i zhoršujícími se podmínkami doma se rozhodli zahájit protesty proti vládě. Prozatímní vláda i sovět ale v obavách z násilí trvaly na tom, aby vojáci zůstali v kasárnách. Pouze Leninovi bolševici se je rozhodli podpořit, částečně v naději, že udrží situaci pod kontrolou.
Druhý den se demonstrace nesmírně rozrostly. Půl milionu ozbrojených vojáků a desítky tisíc dělníků s puškami v rukou z nedalekých továren zaplnily ulice a požadovaly všechnu moc sovětům. To byla přímá výzva Kerenskému. Dav obklíčil Tauridský palác a hrozil zabitím vládních ministrů. V jednu chvíli musel Trockij osobně zasáhnout u demonstrantů, aby zachránil ministra zemědělství Viktora Černova, když ho demonstranti obklíčili na schodech paláce. Kerenskij, který konečně vycítil podporu veřejnosti, se rozhodl odpovědět vlastní silou. Vyslal loajální vojáky, aby rozehnali davy. To mělo za následek, že více než sedm set demonstrantů bylo zastřeleno nebo zbito v pouličních bitkách. Kerenskij obvinil Leninovy bolševiky z násilností v Petrohradě, ale také z úpadku morálky armády, který stál za vojenskou katastrofou toho léta. Ve skutečnosti Leninovi bolševici po celou dobu vysílali do předních linií agitátory, kteří vyzývali vojáky, aby nebojovali. To ovšem vedlo k ještě temnějšímu obvinění. Populární provládní noviny tvrdily, že mají důkazy o tom, že Lenin jednal na příkaz přímo z Berlína, že byl německým špionem, financovaným císařovým generálním štábem. Kromě bankovních účtů bolševiků poukazovaly noviny na Leninův zapečetěný vlak přes Německo, na jeho jednání s Parvusem, nechvalně známým německým finančníkem a na všechny materiály, které shromáždili vládní prokurátoři zabývající se Obchodní bankou Sibiře.
Obvinění vyvolala ještě větší násilí. Kerenského vláda nakonec vydala zatykač na Lenina a jeho nejvyšší poručíky. Lenin se odmítl sám vzdát, místo toho se rozhodl odejít do ilegality, nakonec se dostal do Finska.
"Vybrali si tento okamžik, aby nás všechny postříleli," řekl Trockému krátce před odjezdem z města.
Kerenskij se ale rozhodl Trockého nezatknout, alespoň zatím ne. Trockij koneckonců nepatřil do Leninova oficiálního okruhu. Technicky vzato se ještě nestal bolševikem a zůstal přísedícím členem sovětského výkonného výboru. Ochrana, kterou mu to poskytovalo, nebyla velká. Trockij se ale rozhodl ji využít, ať už trvala jakkoli dlouho. Trockij se ovšem odmítl distancovat od Lenina. Poslal Kerenského vládě veřejný dopis a v něm se přímo spojil s bolševiky. Ale tím se nezastavil. Trval na konfrontaci se svými obviněními. Přešel do Smolného institutu a vystoupil na pódiu na zasedání sovětského výboru.
"Lenin bojoval za revoluci třicet let, já jsem bojoval proti útlaku lidových mas dvacet let," řekl místnosti plné poslanců."Nemůžeme než nenávidět německý militarismus. Jen ten, kdo neví, co je to revoluce, může říkat něco jiného."V soukromí se vyjádřil ještě ostřeji:"Každý si myslí, že může Lenina bodnout do zad," řekl lidem. "Kdo obvinil Lenina, že je německý agent, je darebák.
Asi po týdnu se Kerenskij rozhodl, že už toho má dost a nařídil Trockého spolu s ostatními zatknout. Trockij se znovu ocitl za mřížemi, tentokrát v petrohradské věznici. Veškerá publicita ale měla svůj účinek. Na ulici se začaly měnit sympatie. Trockého vlastní synové Sergej a Ljova byli také zmatení.
"Co je to za revoluci, když tátu můžou nejdřív zavřít do koncentračního tábora a pak do vězení?" ptali se matky ráno, když do jejich bytu před svítáním vtrhlo komando policistů, aby zatklo jejich otce. Natálie toho léta přes den pracovala v odborech dřevařů, aby vydělala peníze pro rodinu. Držela chlapce mimo Petrohrad, aby je od těchto útoků izolovala. Nakonec odvezla Sergeje a Ljovu zpět do Petrohradu. Tam si chlapci zvykli jezdit tramvají do vězení a nosit otci koše s jídlem. Trockého hlasité protesty se dostaly k nejdůležitějšímu publiku. Začátkem srpna, kdy byli oba klíčoví vůdci nepřítomní, Lenin se skrýval ve Finsku a Trockij byl zavřený ve vězení, se jejich stoupenci rozhodli spojenectví zpečetit. Oba tábory, jak Trockého, tak Leninův se spojily.
Sjezd vedli Nikolaj Bucharin, Trockého spolupracovník, redaktor Nového míru z New Yorku a nyní šéf moskevského sovětu a Josif Stalin. Na Stalinův návrh také odhlasovali, že jedinou ženou v bolševickém ústředním výboru bude Alexandra Kollontajová.Všichni teď byli bolševici, oddaní revoluci, a to v plném rozsahu.
Našlápnuto k poslednímu dějství revoluce
Vláda propustila Trockého z vězení 4. září během své další velké krize. To už se vítr obrátil. Trockij se vrátil do Smolného institutu a zjistil, že nedávno očernění bolševici nyní kontrolují většinu v sovětském výboru. Začátkem října sovět zvolil Trockého svým předsedou. Potom mu svěřil řízení nově vytvořeného Vojenského revolučního výboru. Lenin udržoval kontakt z úkrytů, nejprve ve Finsku a potom v bezpečných domech v okolí Petrohradu. Začátkem listopadu se Lenin ukázal, aby se zúčastnil klíčového zasedání bolševického ústředního výboru. Tady se hlasovalo o provedení vlastního státního převratu. Rozhodnutí padlo v poměru deset ku dvěma hlasům, přičemž Kameněv a Zinovjevbyli proti. Dva z bolševiků hlasujících pro spolu s Leninem a Trockým byli Josif Stalin a Alexandra Kollontajová.
Když se Lenin 6. listopadu objevil v přestrojení ve Smolném institutu, bylo už všechno připravené. V té době byl Trockij v plném rozkvětu. Běhal od projevu k projevu, od schůze ke schůzi. Bolševická revoluce 7. listopadu 1917 byla z velké části nekrvavým převratem. Trockij a jeho Vojenský revoluční výbor, operující ze svého velitelského centra ve Smolném institutu, řídili Rudé gardy. Organizované skupiny ozbrojených členů strany a sympatizující vojenské jednotky. K těm se počítali také námořníci z kronštadtské námořní základny. Ti na Něvě umístili bitevní křižník Aurora a tři torpédové čluny. Počínaje před úsvitem se zmocnili strategických objektů. Centrální pošty, mostů a železničních stanic. Dále státní banky, elektrocentrál, novinových redakcí, komunikačních a administrativních center a telefonních ústředen.
To vyvrcholilo obsazením Zimního paláce, honosného bývalého carského sídla, které se stalo oficiálním sídlem Kerenského vlády. Palác se vzdal dlouho po půlnoci. V Petrohradě při střetech zahynulo pouze šest lidí. V Moskvě došlo k mnohem krvavějšímu boji, při němž zahynulo asi pět set bolševiků a obránců vlády. Bolševici, kteří se chopili vlády, se přejmenovali na komunisty a začali upevňovat moc. Po kruté občanské válce trvalo tři roky, než se podařilo zemi plně ovládnout. Přesunuli hlavní město do Moskvy. Komunisté se v Rusku drželi u moci 74 let. Lenin a Trockij se u moci udrželi jen krátce. Lenin přežil dva pokusy o atentát, oba v roce 1918, a v roce 1923 utrpěl tři mozkové příhody. Mrtvice ho do značné míry zneschopnily až do jeho smrti v lednu 1924, kdy mu bylo pouhých třiapadesát let. Trockij po Leninově smrti prohrál boj o moc se svým rivalem Josifem Stalinem. Stalin v roce 1927 zorganizoval Trockého vyloučení ze strany a o rok později jeho vyhoštění z Ruska.
Po revoluci
Leon Trockij vyšel z bolševické revoluce v roce 1917 a následné ruské občanské války jako nejpopulárnější postava v Moskvě po samotném Leninovi, šviháckém hrdinovi té doby. A proč ne. Trockij vedl v roce 1918 mírová jednání v Brest-Litevsku, která ukončila válku Ruska s Německem. Potom jako lidový komisař pro vojenské a námořní záležitosti obnovil Rudou armádu a velel jí v boji proti nepřátelům ze všech stran. Včetně téměř třímilionové bělogvardějské armády a západních expedičních sil deseti států, včetně britských, japonských, francouzských a amerických vojáků. To všechno navzdory tomu, že neměl žádné předchozí vojenské zkušenosti. V boji zahynulo více než milion lidí, včetně statisíců civilistů, ale vybojoval mír a zajistil sovětský stát. Socialismus zvítězil. Američtí návštěvníci Ruska, kteří viděli Trockého v době jeho největší slávy, žasli nad jeho proměnou. Emma Goldmanová, vyhoštěná z New Yorku během poválečného rudého strachu, zahlédla Trockého jednoho večera v roce 1920 v moskevském baletu a rozplývala se nad podívanou na něj ve vojenské uniformě.
"Jaká změna v jeho vzhledu a vystupování!" napsala. "Už to nebyl ten bledý, hubený a úzkoprsý vyhnanec, kterého jsem viděla v New Yorku.Místo toho se choval hrdě a v jeho očích bylo vidět opovržení, dokonce pohrdání, když se díval na britské hosty."
Bolševické Rusko se ale ukázalo jako brutální místo. Kromě pustošivé občanské války režim zakázal politické strany, uvěznil oponenty, zavřel noviny, dokonce zrušil dělnické sověty. Občanská válka represe ještě zhoršila. Přinesla válečný komunismus, systém nucených prací, masové zabavování majetku, znárodňování průmyslu, příděly potravin a konfiskaci produkce obilí. Podařilo se tím nasytit Rudou armádu. Zároveň se tím ale zhoršilo hospodářství, což způsobilo opouštění zemědělských polí, hromadění zásob a hladomor.
Ve stejné době zahájila Čeka, první sovětská tajná policejní organizace rudý teror, částečně vyvolaný atentátem na Lenina v roce 1918. Při této akci bylo zabito 50000 až 150000 lidí považovaných za politické odpůrce, potížisty nebo kontrarevolucionáře. Nejvýznamnější z těchto vražd byla po půlnoci 17. července 1918 poprava cara Mikuláše druhého a celé jeho domácnosti. Manželky Alexandry, syna, čtyř dcer, lékaře, služebné a dvou dalších služebných. Jejich nejtragičtější obětí se nakonec stal sám Trockij. Leninova smrt v roce 1924 vyvolala tvrdý boj o nástupnictví. Léta napětí uvnitř bolševické vládnoucí kliky vyvrcholila. I v této době se Trockij stále těšil široké podpoře veřejnosti, zejména armády. Ani jeho židovství se nezdálo být nepřekonatelnou překážkou. Mnoho Židů stále zastávalo vrcholné bolševické funkce.
Trockého pád
Tak to alespoň vypadalo navenek. V nové realitě porevolučního Ruska se ale výhoda přesunula k jinému typu hráče, Josifu Džugašvilimu Stalinovi. Stalin, o rok starší než Trockij, šel k moci jinou cestou. Na rozdíl od ostatních prvních bolševiků Stalin napsal jen málo článků nebo knih. Během světové války zůstal v Rusku. Jeho politické přednosti ovšem upoutaly pozornost Lenina, který ho vedl do vedení strany. Stalin sloužil loajálně a Lenin to ocenil. Stalin pocházel z Gori, malého města v Gruzii, které tehdy ovládalo Rusko. Rodiče ho poslali na studia do duchovního semináře v Tiflisu, kde se nejprve připravoval na kněžství, než se rozhodl, že je ateistou a byl vyloučený za chybějící zkoušky. Hltavě četl, psal básně, dokonce pracoval v meteorologickém úřadě. Stalinova raná bolševická činnost zahrnovala organizování dělníků, ale také vykrádání bank a únosy. Přesto si jeho spisovatelské a vůdčí schopnosti vyžádaly dostatečný respekt, aby se počátkem roku 1917 ujal vedení jako spoluredaktor Pravdy.
Stalin považoval Trockého, který patřil k mezinárodním literátům, za povýšeného snoba. Trockij zase Stalina odmítal jako průměrného. Stalin si ovšem získal Leninovu důvěru a Lenin ho v roce 1922 jmenoval bolševickým stranickým tajemníkem. To byla funkce, kterou Stalin využil k tomu, aby byrokracii zásobil svými stoupenci. Stalin postupně skupinu kolem Trockého izoloval. Jakmile se Stalin dostal k moci utáhl smyčku. V roce 1926 nechal Trockého odvolat z funkce válečného komisaře a potom i z politbyra strany. Následujícího roku 1927 nechal Trockého vyloučit z ústředního výboru a potom ze strany vůbec.
Potom Stalin nechal Trockého vyhostit do Alma-Aty, tehdy odlehlé vesnice, dnes města moderního Kazachstánu. Následujícího roku ho vypověděl z Ruska úplně. Poslední roky svého života byl Trockij nucený strávit v exilu. Nejprve v Turecku, pak ve Francii, pak v Norsku, nakonec v Mexiku. Když se Stalin v roce 1939 dozvěděl o Trockého špatném zdravotním stavu, pověřil šéfa NKVDLavrentije Beriju, aby ho vypátral. Trockij se v té době usadil ve vile u Mexico City s dvacetimetrovými zahradními zdmi a stálou ochrankou. V květnu 1940 zaútočila na dům skupina mexických komunistů vedená agentem NKVD. Střelbou ze samopalů Thompson se pokusila Trockého a jeho rodinu zabít, ale stráže je zahnaly. Jeden americký strážce byl útočníky zajatý a zabitý. Obavy z dalšího útoku přiměly Trockého vzdát se pravidelných procházek po mexickém venkově. Stráže instalovaly neprůstřelné dveře a okna spolu s věžemi a nástrahami z ostnatého drátu, které většinou financovali američtí příznivci.
"Když jsme opouštěli dům, jel vždycky v autě. Za ním nebo před ním jelo další auto s dalšími bodyguardy," vzpomínal jeho vnuk Esteban, kterému bylo v té době čtrnáct let a při předchozím útoku utrpěl střelné zranění nohy. Esteban si také vzpomněl na dědečkovu cvičební rutinu v těchto posledních týdnech:"Starat se o králíky, které tam chovali a kteří byli snědení a o slepice, které poskytovaly čerstvá vejce."
Trockij stále pokračoval ve svém rušném životě uvnitř komplexu. Psal dopisy po tuctech a setkával se s návštěvníky z celého světa. Nakonec 20. srpna 1940 vstoupil do vily agent NKVD Ramón Mercader, který se vydával za přítele a spisovatele. Když Trockij seděl ve své pracovně, Mercader ho zezadu napadl sekerou na led a zabil ho. Zpráva šokovala svět. Dostala se na titulní stránky novin a prohloubila obavy ze Stalinova dalekého dosahu. Po odstranění svých rivalů se Stalin stal nezpochybnitelným dědicem bolševicko-komunistického systému, který vymyslely a vybojovaly generace marxistů. Vládl téměř třicet let a předsedal sovětské komunistické straně až do své smrti v roce 1953.
Američtí bolševici
Američané viděli celou tu věc ohledně bolševické revoluce jako zmatečnou. Neměli představu, co se přesně za oceánem odehrálo. Ani to vědět nepotřebovali, měli svých starostí dost. Byli už dlouho také ve válce. Ovšem my si při této analýze musíme uvědomit, že to byl právě New York, který dodal celou řadu vedoucích bolševiků, nejen Trockého. Desítky nových nejvyšších představitelů oznámených v Petrohradě měli jména známá kavárnám na dolním Manhattanu. Patřili k nim Alexandra Kollontajová, nová lidová komisařka pro sociální péči a Nikolaj Bucharin, nový redaktor Pravdy. Grigorij Čudnovskij, kterého si v New Yorku pamatovali jako mladého ruského pobočníka Trockého byl označený za jednoho z rudých gardistů, kteří vedli útok na Zimní palác. Další přispěvatel Nového míru V. Volodarskij se objevil jako nový petrohradský komisař pro tisk. Ředitelem sovětské státní mincovny se stal Alexandr Menson-Minkin. Z New Yorku pocházeli sovětští šéfové městských samospráv v Moskvě a Kronštadtu a klíčové továrny na pušky. Brzy bylo jasné, že většina lidí, kteří převzali mocenské otěže v Rusku, byli předtím v New Yorku. Jejich počet dosáhl stovek. Téměř všichni byli ruští emigranti, kteří se vraceli od března 1917.
"Navrátivší se radikálové díky svým širším zkušenostem získávají nad bolševiky mocenský náskok," napsal reportér New York Worldu přímo na místě. Konečné odhady počtu vracejících se Rusů z New Yorku se pohybovaly až kolem deseti tisíc. To z nich činilo největší zpětnou migraci v amerických dějinách.
Závěr: Židovští bankéři a bolševická revoluce
V tomto dějinném rámci tvoří významný prvek karta židovských bankéřů. Židé ruským carem všeobecně opovrhovali. To nebyla překvapivá reakce na pronásledování po celé generace. Jedním z největších mýtů současných dějin je, že bolševická revoluce v Rusku byla lidovým povstáním utlačovaných mas proti nenáviděné carské vládnoucí třídě. Jak ale uslyšíme, plánování, vedení a zejména financování pocházelo výhradně zvenčí Ruska. V centru stál Jacob Schiff, sedmdesátiletý starší partner společnosti Kuhn, Loeb and Company na Wall Streetu. Jacob Schiff, nejviditelnější židovský finančník v New Yorku otevřeně využíval svého bohatství k nátlaku na Rusko, aby změnilo svou antisemitskou politiku.
Tento příběh začíná válkou mezi Ruskem a Japonskem v roce 1904. Jacob Schiff shromáždil kapitál pro velké válečné půjčky Japonsku. Právě díky tomuto financování mohli Japonci zahájit ohromující útok proti Rusům u Port Arturu a následující rok prakticky zdecimovat ruské loďstvo. V roce 1915 Jacob Schiff odmítl, aby se jeho banka podílela na amerických válečných půjčkách Británii nebo Francii, pokud se spojí s ruským carem. Toto prosím pěkně není žádná má teorie nebo domněnka. S podezřením na přímé spojení mezi Jacobem Schiffem a Leonem Trockým nepřišel nikdo menší než americká vláda a její Vojenská zpravodajská služba MID. Jedna konkrétní zpráva MID z roku 1918 nazvaná Bolševismus ajudaimsus je obzvláště důležitá. Napsal ji agent označený pouze jako zvláštní důvěrný zdroj. Podrobně v ní popisoval rozsáhlé spolčení:
"Židé už dosáhli formálního uznání židovského státu v Palestině a měli v úmyslu vytvořit židovskou, tj. bolševickou republiku v Rusku a židovskou republiku v Německu a Rakousku-Uhersku.“
Zpráva MID obsahovala dlouhé seznamy židovských spiklenců, většinou bolševiků a bankéřů. Ve zprávě MID se dále psalo:"Na jaře 1917 začal Jacob Schiff financovat Žida Trockého za účelem uskutečnění sociální revoluce v Rusku. Určité finanční prostředky na stejný účel poskytl i newyorský Forward, bolševický deník v jidiš. Ve stejné době ve Stockholmu financoval Žid Max Warburg firmu Trotzky&Company. To je židovská firma."
Pak došlo k dalšímu úniku dokumentu. Ačkoli byl tajný, američtí představitelé se o něj podělili s francouzskou a spojeneckou armádou a pronikl na veřejnost. Jedna verze se objevila 13. února 1925 v britském Guardianu.
Pro korektnost je třeba doplnit, že Jacob Schiff se téměř jistě nikdy nesetkal s Leonem Trockým v New Yorku v roce 1917. To ale celou teorii nepodkopává. Pamatujete si na můj trojdílný pořad o rodinném klanu Bushů? Tady jsem popisoval spřízněné americké bankéře Harrimany. Ti se vedle obrovských kšeftování s německými nacisty také vrhli do obchodů s novou diktaturou Sovětského svazu. Američtí Harrimanové vedli vybranou skupinu spekulantů z Wall Streetu a britského impéria, kteří znovu nastartovali ruský ropný průmysl, zničený bolševickou revolucí.
Američtí Harrimanové také uzavřeli smlouvu na těžbu sovětského manganu, prvku nezbytného pro moderní výrobu oceli. Tyto koncese američtí Harrimanové dohodli přímo s Leonem Trockým a potom s Feliksem Dzeržinským, zakladatelem KGB. Pokračovali tak vlastně v tradici obchodníků se smrtí v první světové válce. Tehdy například společnost Remington ArmsPercyho Rockefellera dodávala kulomety a automatické pistole jak carskému Rusku, tak Británii i Americe během první světové války. To byl Percy Rockefeller, který kšeftoval se Sověty. Zamysleli jsme se nad tím, proč jeho následovník David Rockefeller pořádal tajné schůzky s Michailem Gorbačovem v 80. letech, aniž by měl posvěcení vlád nebo diplomacie?
Američtí bankéři Harrimanové kšeftovali se sověty. Percy Rockefeller kšeftoval se Sověty. David Rockefeller pořádal tajná setkání s Michailem Gorbačovem, díky kterému se rozpadl Sovětský svaz. Jacob Schiff podporoval ruskou revoluci, tedy i Trockého a Lenina na rozpad Ruska. Stále mějme na paměti leitmotiv rozpad Ruska, chaos v Rusku, aby se mezinárodní bankéři a Wall Street dostali k pohádkovým nerostným přírodním zdrojům Ruska. To je ten základní motiv. Pohádkové přírodní zdroje. Nekonečný plyn, nekonečná ropa. Josif Stalin svým brutálním způsobem zmařil plány mezinárodních bankéřů, kteří chtěli držet ruské revolucionáře na nekonečných dluzích stejně jako dnes téměř všechny státy na světě.
Mezinárodním bankéřům, kde nezanedbatelnou část tvořili židovští bankéři, rozpad Ruska prostě nevyšel. Josif Stalin jim svou brutalitou překazil plány. Bolševici se nenechali vehnat do područí nekonečných dluhů mezinárodních bankéřů. Proto Rusko tak nenávidí. To byl rok 1918. Ovšem už zanedlouho začali američtí bankéři další pokus. Byl jím Ernst Hafstaengl. Ernst Hafstaengl se narodil v Bavorsku a potom v roce 1909 vystudoval Harvard. Celou první světovou válku Ernst Hanfstaengl strávil v klidu v Americe. Ernst Hanfstaengl měl už za první světové války významného právníka. Nebyl jím nikdo menší než státní tajemník amerického prezidenta Theodora Roosevelta.
Hanfstaegl se po první světové válce vrátil do své německé vlasti. V roce 1922 se spřátelil s tehdy neznámým Adolfem Hitlerem. Americký zpravodajec Ernst Hanfstaengl poskytoval Hitlerovi skutečně neocenitelné služby. Ne ze sympatií. Bylo to jeho zadání. Měl za úkol tohoto neotesaného kaprála, pozdějšího führera, formovat a kultivovat ho. Hitler se učil chování ve slušné společnosti, získával potřebné způsoby. Vila Hanfstaenglových mu byla vždy otevřená. Hitler byl bezesporu nadaný mluvčí. Ale tento dar bylo třeba rozvíjet a korigovat. A Ernst Hanfstaengl dokázal posilovat sebedůvěru svého přítele Adolfa, víru v jeho schopnosti. Pozvedal jeho rétorický talent ještě výše:
"Pověděl jsem mu o efektivním využívání expresivních aforismů v americkém politickém životě. Vysvětlil jsem mu, jak se jejich dopad násobí pichlavými novinovými titulky, které myšlenkám přidávají na fonetickém, neliterárním působení."Hitler do sebe všechno absorboval spolehlivě, jako houba."V mnoha ohledech byl Hitler stále poddajný a přizpůsobivý,“ uvádí Hanfstaengl.
Myšlenky, které Ernst Hanfstaengl pečlivě zaséval začínajícímu führerovi, otevřeně popisuje ve svých pamětech:
"Přijde-li ještě nějaká další válka, nevyhnutelně ji vyhraje ten, na jehož straně bude Amerika… Jediná správná politika, která má budoucnost?To je přátelství se Spojenými státy… Jestliže Američané budou na straně nepřítele, jakoukoliv válku prostě prohrajete…"
Podle všeho byl Hanfstaengl americkým agentem rozvědky, který měl za úkol směřovat Hitlera tím správným směrem. Až bude dostatečně silný napadnout Sovětský svaz. V březnu 1937 Ernst Hanfstaengl náhle odjel zpět do Ameriky. Ukázalo se totiž, že Hanfstaengl měl v Americe dalšího dobrého přítele, spolužáka z ročníku na Harvardu, amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta. A za druhé světové války byl Hitlerův duchovní učitel, guru a poradce Ernst Hanfstaengl znovu angažovaný. Tentokrát se stal poradcem samotného amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta.
Válka, pro kterou si vypiplali Adolfa Hitlera, začala. 22. červenec 1942 operace Barbarossa. Napoleonovi se to v roce 1812 nepodařilo. Utrpěl zdrcující porážku Rusy. Mezinárodní bankéři zkusili další plán na rozvrat Ruska. Američtí bolševici se stali dalším nástrojem pro pokus o demontáž Ruska v roce 1917. Nevnímejme to tak, že bankéři si dali dostaveníčko s Trockým a nabídli mu peníze. Jde o zákulisní intrikaření, financování a umetání cestiček. Myšlenka Trockého se prostě shodovala se zájmy těchto mezinárodních bankéřů. A tak ji prostě zákulisně podpořili.
Díky Leninovi a později Stalinovi to nevyšlo. A už v roce 1923 vyslali dalšího svého agenta, Ernsta Hanfstaengla, aby si vyšlechtili další nástroj v pokusu o demontáž Ruska. Tentokrát Adolfa Hitlera. Oni se nezakecají. Jeden plán v roce 1917 selhal. A už za pět let začali pracovat na dalším plánu. To jsou základní fakta, která bychom měli vstřebat o ruské revoluci. Historie je jako šňůra. Jednotlivá fakta a střípky tvoří korálky, které si postupně na šňůru navlékáme. Tímto cyklem jsem přidal dalších několik korálků na šňůru pochopení skutečných a autentických světových dějin.