Druhý díl nás zavádí do komplexního příběhu politické manipulace a intervence Ameriky v Guatemale. Úvod připomíná předešlé informace a otázky, které jsou klíčové pro pochopení aktuálního děje. Hlavním tématem je prezident Jacobo Árbenz Guzmán a jeho pozemková reforma, která se dostává do středu zájmu. Mistr propagandy Edward Bernays hraje klíčovou roli při manipulaci veřejného mínění a vytváření negativního obrazu Guatemaly jako „rudého strašidla“. Příběh postupuje k popisu Operace Úspěch, americké intervence zaměřené na svržení Guzmánova režimu ve prospěch korporace United Fruit. Pořad následně analyzuje fáze přípravy Operace Úspěch, včetně využití duchovních žoldáků ve jménu víry. Ostrá fáze operace a následné svržení Guzmánovy vlády jsou podrobně popsané, přičemž se zdůrazňuje vliv spojení mezi politikou a korporátními zájmy. Závěrečná část reflektuje, jak „posvěcené převraty“ formují politickou krajinu a jak se provádějí mocenské hry ve jménu ekonomických a korporátních zájmů. Pořad tak zanechává posluchače s hlubokým pochopením o tom, jak mocné zájmy ovlivňují politická rozhodnutí a osud celých národů.
Stručně zrekapituluji, co jsme slyšeli v prvním díle. Po dětství a dospívání bratrů Dullesových jsem se zaměřil na jejich vzestup. Allen budoval svou kariéru špiona, zatímco John Foster rostl jako právník. Po vzestupu německého nacismu hráli bratři Dullesové významnou roli v podpoře Adolfa Hitlera. Po válce byla rozpuštěná OSS a vznikla CIA. John Foster se stal ministrem zahraničí a Allen ředitelem CIA. Společně vytvořili tandem pro svržení režimů v Íránu a Guatemale. United Fruid byla korporací, která byla ve středu zájmů.
Jacobo Árbenz Guzmán: Pozemková reforma
Arévalův mandát skončil 15. března 1951. Za přihlížení tisíců lidí předal prezidentskou šerpu svému zvolenému nástupci Jacobo Árbenzu Guzmánovi. Jednalo se o první pokojné předání moci v historii Guatemaly. Arévalo ovšem neměl slavnostní náladu. Ve svém projevu na rozloučenou litoval, že nemohl pro svůj lid udělat více:
"Banánoví magnáti, Rooseveltovi spoluobčané, se vzbouřili proti troufalosti středoamerického prezidenta, který dal svým spoluobčanům právní rovnost se ctihodnými rodinami vývozců. Tehdy učitel, vynalézavý a romantický, z pozice prezidenta své země zjistil, jak pomíjivé, křehké a kluzké jsou zářivé mezinárodní doktríny demokracie a svobody. Tehdy jsem s nejhlubší sklíčeností a bolestí pocítil, s následným rozhořčením, tlak oné anonymní síly, která bez zákonů a morálky vládne mezinárodním vztahům a vztahům mezi lidmi."
Nastupující prezident tento tlak pociťoval ještě intenzivněji. Guzmán byl 37-letý plukovník, který se podílel na vedení povstání proti Ubicovi v roce 1944. Ovšem v žádném případě nebyl typickým důstojníkem guatemalské armády. Jeho otec byl lékárník, který emigroval ze Švýcarska a spáchal sebevraždu, když byl Jacobo ještě chlapec. Tím skončila jeho naděje, že se stane vědcem nebo inženýrem, ale jeden přítel ze švýcarské komunity mu zařídil místo na vojenské akademii. Tam dosáhl skvělých studijních výsledků a vynikal v boxu a pólu. Byl také nápadně pohledný, modrooký a světlovlasý, ale s latinským profilem. Na středoamerických atletických závodech se seznámil s mladou Salvadořankou Maríou Cristinou Vilanovou, která byla navzdory jejímu původu z vyšších vrstev vášnivou stoupenkyní levice. Po jejich svatbě ho povzbuzovala k rozvoji sociálního cítění a politických ambicí. Obojí projevil ve svém inauguračním projevu, ve kterém stanovil 3 základní cíle svého prezidentství:
"Přeměnit naši zemi ze závislého národa s polokoloniální ekonomikou v ekonomicky nezávislou zemi. Přeměnit Guatemalu ze země svázané převážně feudální ekonomikou v moderní kapitalistický stát. A provést tuto transformaci způsobem, který zvýší životní úroveň velké masy našeho lidu na nejvyšší úroveň."
Byl to skutku rozsáhlý program. Jakmile jej prezident Guzmán začal prosazovat, dostal se do sporu se všemi třemi americkými společnostmi, které ovládaly guatemalskou ekonomiku. Nejprve oznámil plány na vybudování veřejného elektrického systému, který by narušil vysoce lukrativní monopol společnosti Electric Bond & Share. Pak se zaměřil na společnost International Railways of Central America, která vlastnila téměř všechny železniční tratě v zemi, včetně jediného spojení mezi hlavním městem a atlantickým přístavem Puerto Barrios, jehož většinu také vlastnila. Guzmán navrhl vybudovat nový hlubokomořský přístav, otevřený pro všechny, s dálničním spojením s hlavním městem. Potom se postavil krutě nevyváženému systému vlastnictví půdy, který byl příčinou chudoby v Guatemale. Dosáhl přijetí přelomového zákona, který ohrozil samotnou společnost United Fruit. Zákon o agrární reformě, který Národní shromáždění schválilo 17. června 1952, byl vrcholným dílem guatemalské demokratické revoluce. Podle jeho ustanovení mohla vláda zabavit a přerozdělit veškerou neobdělávanou půdu na pozemcích větších než 672 akrů a odškodnit vlastníky podle přiznané daňové hodnoty půdy. To byl tvrdý oříšek pro United Fruit, která vlastnila více než 550 tisíc akrů, tedy asi pětinu orné půdy v zemi, ale obdělávala z ní méně než 15%. Společnost tvrdila, že tyto rozsáhlé, úrodné pozemky potřebovala pro budoucí nepředvídané události. Občanům země, kde statisíce lidí hladověly právě kvůli nedostatku půdy, to připadalo hrubě nespravedlivé, což také bylo. 3 vzájemně propojené společnosti, kterých se Guzmánovi reformy dotkly nejvíce, ovládaly Guatemalu po celá desetiletí. Společnost United Fruit byla zdaleka největším vlastníkem půdy v zemi a největším soukromým zaměstnavatelem. Vlastnila 46% akcií společnosti International Railways of Central America, čímž si zajistila nákladní dopravu a přístup do Puerto Barrios za velmi výhodné ceny. Společnost Electric Bond & Share dodávala energii pro železnice a banánové plantáže. Dohromady tyto 3 společnosti investovaly v Guatemale více než 100 milionů dolarů. Guzmán je podrobil řadě nových nařízení a mnozí z jejich vedoucích pracovníků a akcionářů ho začali nenávidět. Stejně tak newyorský právník John Foster Dulles, který všechny 3 korporace zastupoval. Počátkem roku 1953 zabavila guatemalská vláda 234 tisíc neobdělávaných akrů z 295 tisíců akrů plantáží společnosti United Fruit v Tiquisate. Nabídla náhradu ve výši 1,185 milionů dolarů. To byla hodnota, kterou společnost přiznala pro daňové účely. Tedy abychom rozuměli, Guatemala znárodnila pouze tu půdu, kterou United Fruit nevyužívala. Tato půda jen ležela ladem a byla neobdělávaná. Navíc za tuto neobdělávanou půdu nabídla Guatemala adekvátní částku jako náhradu. Naprosto férové podmínky, žádné komunistické znárodnění, jak by jistě zněla americká propaganda. Vedení společnosti United Fruit ovšem tuto nabídku odmítlo s tím, že nikdo nebral vážně ocenění, které si ale sama korporace stanovila. Ta požadovala 19 milionů dolarů. To je také vtipné, protože to nádherně ukázalo podvod na daních této korporace. Když United Fruit musela platit daně v Guatemale, podhodnotila svou půdu na 1,1 milionů dolarů. Čím menší částka, tím menší daně. Ovšem když byla postavená před otázku prodeje půdy, teprve tehdy vyčíslila její skutečnou hodnotu na 19 milionů dolarů. Kdyby tuto částku uvedli původně, museli by také platit 19krát vyšší daně. Takhle nejen že vlastnili pětinu orné půdy v Guatemale, ale ještě ji 19krát podhodnotili, aby platili 19krát menší daně. Takto to korporace dělají. Samozřejmě veškeré zisky se stahují ze země na účty zahraničních korporací, což typicky vidíme u nás ve formě stovek miliard na dividendách každý rok.
Mistr propagandy Edward Bernays znovu tahá za nitky
Většina Guatemalců považovala přerozdělení půdy za vítaný krok v zemi, kde začínala kvést demokracie. Z Washingtonu to ale vypadalo úplně jinak. Mnoho starých přátel United Fruit nastoupilo v této době do vlivných funkcí v Eisenhowerově administrativě. Považovali tyto zábory nejen za nezákonné a pobuřující, ale také za důkaz komunistického vlivu. Protože Guatemala byla tradičním lídrem ve Střední Americe, obávali se také, že jakékoli reformy, které by tam uspěly, by se rychle rozšířily do dalších zemí. V jejich myslích se obrana United Fruit a porážka středoamerického komunismu spojily v jediný cíl. Toho mohli dosáhnout pouze svržením Guzmána. United Fruit získala v Guatemale mýtický status pod vedením Sama Zemurraye, vizionáře a banánového krále, který v roce 1911 zorganizoval svržení honduraského prezidenta Miguela Dávily a stal se jednou z nejmocnějších osobností Střední Ameriky. O tom jsem podrobně hovořil ve druhém díle mého pořadu Začátek Amerikorporacie. Když se Guatemala v roce 1944 stala demokratickou zemí, Zemurray vycítil, že reformní vláda této země způsobí United Fruit potíže. V sázce byla vysoká částka a on si chtěl být jistý, že americké veřejné mínění stálo na jeho straně. Rozhodl se najmout externího odborníka na vztahy s veřejností. Stal se jím Edward Bernays, synovec Sigmunda Freuda. Edward Bernays je otcem moderní propagandy, který položil její základy v první světové válce. Tady pracoval po boku týmu prezidenta Woodrowa Wilsona. Bernays byl jedním z prvních mistrů moderní masové psychologie. Rád se označoval za otce public relations a nenašel se nikdo, kdo s ním nesouhlasil. Jeho specializací bylo to, co nazýval vědomou a inteligentní manipulací s organizovanými zvyky a názory mas. Podrobně jsem o něm hovořil v prvním díle mého pořadu Média a propaganda. Neexistoval nikdo lepší pro takovouto práci. Bernays navrhl Zemurrayovi, aby společnost United Fruit zahájila kampaň, která by očernila obraz guatemalské vlády. To by ji podle něj mohlo rozhodujícím způsobem oslabit a možná spustit události, které by vyvolaly její pád. Ještě nikdy předtím nevedla americká korporace přímo na území Spojených Států propagandistickou kampaň, jejímž cílem by bylo podkopat prezidenta cizí země. Zemurray se proto zdráhal, aby byla United Fruit první. Pak mu na jaře 1951 Bernays poslal zprávu se znepokojivými událostmi. Reformistický vůdce vzdáleného Íránu Mohammad Mosaddek právě provedl nemyslitelnou věc a znárodnil Anglo-íránskou ropnou společnost.
"Guatemala by mohla následovat jeho příkladu," napsal Bernays ve své zprávě.
To bylo všechno, co Zemurray potřeboval slyšet. Pověřil Bernayse zahájením kampaně a výsledky se brzy začaly projevovat. Nejprve vyšla série článků v New York Times, které líčily Guatemalu jako oběť rudých. Objevily se, když Bernays navštívil vydavatele Timesů Arthura Sulzbergera. Následovaly reportáže v předních časopisech, z nichž většina byla psaná s Bernaysovými užitečnými radami. Pak začal Bernays organizovat tiskové zájezdy do Guatemaly. Ty přinesly zářivé depeše o společnosti United Fruit a děsivé o vzniku marxistické diktatury v Guatemale.
Guatemala: Rudé strašidlo
Do kampaně špinění Guatemaly se připojili i významní členové amerického Kongresu. Nejvýrazněji se mezi nimi projevil senátor z Massachusetts se známým jménem Henry Cabot Lodge, potomek dvou rodin, kterým United Fruit pomohla zbohatnout. Jeho dědeček půl století před ním přednesl ve stejném Kongresu projev, díky kterému pomohl zajistit americkou kontrolu nad Kubou a Filipínami. Lodge teď přednesl štvavé projevy, ve kterých guatemalské vůdce líčil jako kryptokomunisty. Předseda většiny ve Sněmovně reprezentantů John McCormack pravidelně vystupoval s mrazivými varováními, že guatemalští demokratičtí vůdci se stali podřízenými kremelskému plánu na ovládnutí světa a měnili svou zemi v sovětské předmostí. McCormack pocházel také z Massachusetts, kde společnost United Fruit po generace udržovala prosperitu. Tato rétorika dosáhla nového vrcholu po přijetí zákona o agrární reformě. Mocní úředníci ve Washingtonu, kteří byli produktem mezinárodního obchodního světa a naprosto neznali realitu guatemalského života, považovali myšlenku přerozdělování půdy za marxistickou. Guatemalská komunistická strana byla ve skutečnosti skromnou záležitostí. I v době svého největšího rozkvětu měla jen několik stovek aktivních členů, žádnou masovou základnu a žádnou podporu na ministerstvu zahraničí nebo v armádě. V 61-členném Národním shromáždění neměli komunisté nikdy více než 4 křesla. V Guzmánově vládě nezasedal nikdo, ačkoli mezi jeho nejbližší poradce patřili dva mladí nadaní komunisté. Jeden z nich byl vůdcem odborové federace a druhý charismatický rolnický organizátor. Guzmán byl levicově orientovaný a zaujatý marxistickými myšlenkami. Často dráždil Ameriku symbolickými gesty. Například tím, že dovolil oficiálním novinám obvinit americké jednotky, že v Koreji používaly bakteriální zbraně. Nebo že dovolil Národnímu shromáždění držet minutu ticha, když v roce 1953 zemřel Stalin. Možná tyto incidenty považoval za banální. Úředníci ve Washingtonu se jich ale chopili jako důkazu, že se stal nepřítelem. Jestliže první chybou Američanů při hodnocení Guzmána bylo přesvědčení, že vedl Guatemalu ke komunismu, druhou chybou byl předpoklad, že tak činil v rámci hlavního plánu vypracovaného v Moskvě. Zejména ministr zahraničí Dulles neměl nejmenší pochybnosti o tom, že Sovětský svaz aktivně pracoval na utváření událostí v Guatemale. Jenže pravda nemohla být vzdálenější skutečnosti. Sověti neměli s Guatemalou žádné vojenské, hospodářské, a dokonce ani diplomatické vztahy. Žádná delegace Guatemalců nikdy nenavštívila Moskvu. Nikdy se neobjevil žádný důkaz, který by toto hluboké americké přesvědčení potvrdil. Ani v rozsáhlém archivu spisů, které CIA získala po převratu, ani v žádném jiném dokumentu nebo svědectví, které se od té doby objevilo, není žádný náznak toho, že by se sovětští představitelé v 50. letech o Guatemalu alespoň trochu zajímali. John Foster Dulles to nemohl tušit. Byl fanaticky přesvědčený, že Sověti stáli za každou výzvou americké moci ve světě. Stejně jako zbytek Eisenhowerovy administrativy. Guatemala byla obklopená souhvězdím nepřátelských tyranů, kteří vycházeli vstříc americké moci. Byl to základ budování sítí v Latinské Americe, které jsem popisoval v pořadu Semena zkázy. Anastasio Somoza v Nikaraguy, Rafael Trujillo v Dominikánské republice, Fulgencio Batista na Kubě, François Duvalier na Haiti a Marcos Pérez Jiménez ve Venezuele. Navzdory této nerovnováze považovali bratři Dullesové Guzmána za vážnou hrozbu pro Ameriku.
Operace Úspěch: 1. fáze přípravy
John Foster Dulles a jeho kolegové nastoupili do úřadu s odhodláním zbavit se problematického režimu v Guatemale, ale neměli jasnou představu, jak toho dosáhnout. Cestu jim ukázal triumf Kermita Roosevelta v Íránu. Rozhodli se navrhnout guatemalskou verzi operace Ajax. Aby vyjádřili své sebevědomí, dali jí krycí název Operace úspěch. 3. prosince 1953 CIA schválila počáteční částku 3 miliony dolarů na zahájení akce. Měla začít propagandistickou kampaní, pokračovat vlnou destabilizujícího násilí a vyvrcholit útokem zinscenovaným tak, aby vypadal jako domácí povstání. Tato operace by však byla mnohem rozsáhlejší než ta v Íránu. Šéf CIA Allen Dulles měl v úmyslu najít vhodného opozičního vůdce mezi guatemalskými exulanty, vybavit ho milicí, která by se mohla tvářit jako plnohodnotná povstalecká armáda a najmout americké piloty, kteří by bombardovali Guatemalu. Když bude v zemi panovat chaos, měl v úmyslu nechat amerického velvyslance sdělit vojenským velitelům, že mír se vrátí pouze v případě, že svrhnou Guzmána. Velvyslancem, kterého ministr zahraničí Dulles vybral pro tuto práci, byl John Peurifoy, absolvent West Pointu z Jižní Karolíny, který neuspěl u zkoušek do zahraniční služby a v touze pracovat ve státní správě přijal místo výtaháře v Kapitolu. Snadno si našel přátele a s pomocí známostí z rodného státu získal místo na ministerstvu zahraničí. V roce 1950 se stal velvyslancem v Řecku, kde se projevil jako rázná osobnost. Byl nejšťastnější, když řídil rychlá auta nebo odsuzoval levičáky. Jeho vášeň proti levičákům přitáhla Dullesovu pozornost a na konci roku 1953 byl jmenovaný novým americkým velvyslancem v Guatemale. Večer 16. prosince se Peurifoy poprvé ajedinkrát setkal s Guzmánem. Setkání trvalo 6 hodin, během prodloužené večeře v Guzmánově oficiální rezidenci. Když Guzmán začal hovořit o zneužívání společnosti United Fruit, Peurifoy ho přerušil a řekl, že "skutečným problémem v Guatemale je vliv komoušů." Druhý den poslal Dullesovi strohé hodnocení muže, na kterého se zaměřili:
"Pokud to není komunista, tak to určitě zvládne, dokud se nějaký neobjeví. Normální přístupy v Guatemale fungovat nebudou. Svíčka pomalu a jistě dohořívá a je jen otázkou času, kdy budou velké americké zájmy zcela vytlačené," dodal Peurifoy zlověstně.
Právě tato slova chtěl Dulles slyšet. Přinesl telegram Eisenhowerovi, který ho vážně přečetl. Než ji dočetl, rozhodl se podle vlastního vyjádření dát operaci Úspěch konečný souhlas. Eisenhowerův příkaz odstartoval druhé spiknutí CIA proti cizí vládě. Bylo vedené autonomně v rámci CIA. To znamenalo, že její koordinátor, plukovník Albert Haney mohl podávat zprávy přímo Allenu Dullesovi. Agent CIA Albert Haney byl chicagským podnikatelem, který vedl pobočku CIA v Soulu a řídil polovojenské výpady do Severní Koreje. Haney zřídil tajné velitelství na vojenském letišti v Opa-Locka na Floridě na okraji Miami, překladiště zbraní na France Field v zóně Panamského průplavu a síť odlehlých letištních ploch v Hondurasu a Nikaraguy. Tam vládli diktátoři, kteří si horlivě přáli Guzmánovo svržení. Tracy Barnes řídil klíčový psychologický aspekt akce. Jeho hlavními propagandisty měli být David Atlee Phillips, pověřený vytvořením falešné rozhlasové stanice Hlas osvobození, která by vysílala dezinformace do Guatemaly, a budoucí zloděj z Watergate Howard Hunt, který vyráběl karikatury, plakáty, letáky a novinové články pro použití v Guatemale a zbytku Latinské Ameriky. Šéf CIA Allen Dulles to všechno považoval za skvělé, ale plukovník J. C. King, vedoucí operací na západní polokouli pro ředitelství plánů CIA, se ozval s nesouhlasem. King neměl pro vlastence jako Guzmán žádné pochopení, ale obával se dlouhodobého dopadu Haneyho ambiciózního plánu. King protestoval:
"Vyvolá to občanskou válku uprostřed Střední Ameriky!"
Allen Dulles reagoval pozváním Kinga i Haneyho do svého sídla Highlands v Georgetownu. U koktejlu jim sdělil, že už neměli důvod se hádat. Prezident Rooseweld a ministr zahraničí a jeho bratr v jedné osobě, nařídili, aby byl Guzmán svržený. Úkolem CIA bylo tento rozkaz splnit.
"Jdi do toho, chlapče," řekl Allen a poplácal Haneyho po širokých ramenou. "Máš zelenou."
Operace Úspěch byla nyní ve Washingtonu plně schválená a plně financovaná. Konečná částka byla 4,5 milionu dolarů, což bylo více, než kdy CIA na tajnou operaci vynaložila. Chyběl jí pouze jeden podstatný prvek. Guatemalec, který by hrál roli vůdce povstalců. Po několika falešných pokusech se CIA rozhodla pro bývalého armádního důstojníka Carlose Castilla Armáse, který vedl neúspěšné povstání v roce 1950 a stal se známou postavou v guatemalských exilových kruzích. Agenti ho našli v Hondurasu, odletěli s ním do Opa-Locky, řekli mu, že spolupracovali s United Fruit na projektu proti Guzmánovi, a navrhli mu, aby se stal jeho předpokládaným vůdcem. Okamžitě souhlasil. Na jaře 1954 Carlos Castillo Armás čekal v Hondurasu, zatímco CIA najímala stíhačky, rekvírovala letadla, připravovala základny a zajišťovala spolupráci honduraských a nikaraguajských úředníků. Na pobočce CIA ve čtvrtém patře amerického velvyslanectví v Guatemala City panoval čilý ruch. Stejně tak na operační letecké základně v Opa-Locce na Floridě.
Duchovní žoldáci: Převrat ve jménu víry
Jeden z agentů přidělených k operaci Úspěch, zmíněný Howard Hunt, který se později proslavil svou rolí při vloupání do Watergate, přišel s dalším nápadem. Využít římskokatolického duchovenstva k tomu, aby Guatemalce poštval proti Guzmánovi. Katoličtí kněží a biskupové v Guatemale, stejně jako v jiných jihoamerických zemích, byli úzce spojení s vládnoucí třídou a nesnášeli reformátory, jako byl Guzmán. Hunt navštívil nejmocnějšího katolického preláta v Americe, newyorského kardinála Francise Spellmana, a požádal ho, zda by mohl své guatemalské kolegy zapojit do přípravy převratu. Spellman ho ujistil, že to nebude žádný problém. Vzpomínáte si na můj pořad Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA? Tam jsem hovořil o praní peněz z drog, které uváděla do chodu CIA v rámci takzvaných černých fondů. Velká část obchodů mezi CIA a Vatikánem se začala odehrávat na každoročních setkáních Maltézských rytířů v Římě a New Yorku. Těmto jednáním předsedal kardinál Francis Spellman, který jménem papeže schvaloval budoucí strategie v Evropě. Spellman také v roce 1948 organizoval masové výzvy americkým Italům, aby volili proti komunistům ve své staré vlasti. Možná si také pamatujete na můj pořad Smrtící Vatikán. Tady jsem líčil velmi sofistikovaný systém tajných číslovaných účtů v rámci Vatikánské banky. Přes tyto tajné účty prošly stovky miliard lir. Architektem tohoto systému byl monsignor Donato de Bonis. Tyto účty byly vedené na jména bankéřů, podnikatelů, developerů, nebo významných politiků. Aby de Bonis udržel na uzdě jakýkoli stín podezření, zaregistroval mnoho vkladů u Nadace kardinála Francise Spellmana. Tajemné nadaci, o které se vědělo jen málo. Volba názvu ale nebyla náhodná. Jednalo se o odkaz na našeho Francise Spellmana, obávaného kardinála v New Yorku. Ten v poválečném období disponoval penězi, které podle některých historiků mohli nacisté ukrást Židům. Později mu dědic de Bonis vzdal hold registrací peněz z Vatikánské banky do jeho Spellmanovy nadace. Kardinál Francis Spellman měl hluboké kontakty v celé Latinské Americe. Mezi jeho přátele patřili 3 diktátoři. Batista, Trujillo a Somoza, kteří Guzmána nesnášeli. Francis Spellman se s ochotou zapojil i do operace v Guatemale. Brzy agenti CIA psali scénáře nebo letáky pro guatemalské duchovní, a tyto informace se rozesílaly v pastýřských listech po celé zemi a v rozhlasovém vysílání. Nejdůležitější z těchto pastýřských listů byl ten, který se četl ve všech katolických kostelech v Guatemale 9. dubna. Bylo to mistrovské dílo propagandy, prošpikované slovníkem víry, strachu a vlastenectví. Varoval věřící, že démonická síla zvaná komunismus se snažila zničit jejich vlast, a vyzýval je, aby jako jeden muž povstali proti tomuto nepříteli Boha a vlasti. Tato brožurka, která byla následujícího rána přetištěná v guatemalských novinách, měla hluboký dopad. Běžní lidé, kteří do té doby Guzmána obdivovali, se poprvé dozvěděli, že byl ve skutečnosti jejich nepřítelem. Nejdůležitější bylo, že varování přišlo od jejich pastorů, které mnozí považovali za skutečné posly Boží. Na kolektivní psychiku Guatemaly to mělo hluboký, transformační účinek. Agenti CIA v Opa Locce nařídili svému guatemalskému týmu, aby používal propagandu založenou na náboženství ve velkém měřítku.
Operace Úspěch: 2. fáze přípravy
Zatímco CIA usilovně připravovala půdu pro převrat v Guatemale, ministr zahraničí Dulles zintenzivnil svou diplomatickou kampaň. V březnu 1954 odcestoval do venezuelského Caracasu na zasedání Organizace amerických států. Někteří ministři zahraničí přijeli do Caracasu s nadějí, že budou jednat o hospodářském rozvoji, ale Dulles trval na tom, že jejich hlavním zájmem musel být komunismus. Předložil rezoluci, ve které prohlásil, že pokud by se některá země na západní polokouli dostala pod kontrolu mezinárodního komunistického hnutí, byl by kterýkoli jiný stát na polokouli oprávněný přijmout příslušná opatření. Zástupce Guatemaly, ministr zahraničí Guillermo Toriello, označil tuto rezoluci za pouhou záminku k zásahu do našich vnitřních záležitostí. Toriello prohlásil:
"Plán národního osvobození, který moje vláda důsledně provádí, se nutně dotýká výsad zahraničních podniků, které brání pokroku a hospodářskému rozvoji země. . . . Chtěli najít pohotový způsob, jak udržet hospodářskou závislost amerických republik a potlačit oprávněné touhy jejich národů. Za komunismus označili každý projev vlastenectví nebo hospodářské nezávislosti, každou touhu po společenském pokroku, každou intelektuální zvídavost a každý zájem o liberální a pokrokové reformy."
S tímto názorem sympatizovalo více než několik delegátů, ale John Foster Dulles byl odhodlaný dosáhnout schválení své rezoluce. Zůstal v Caracasu 2 týdny a absolvoval dlouhá jednání, během kterých odrazil nejméně 50 pozměňovacích návrhů. Nakonec se mu to nevyhnutelně podařilo. 16 zemí podpořilo Caracaskou deklaraci. Pouze Guatemala byla proti a Mexiko a Argentina se zdržely hlasování. Tento výsledek byl pro Ameriku velkým úspěchem a Guzmánem hluboce otřásl. Bratři Dullesové souhlasili s tím, že na něj budou vyvíjet intenzivnější nátlak, dokud nenastane správný čas na jeho sesazení. Než tak mohli učinit, udělal Guzmán nečekaný přešlap, který je potěšil. Až do roku 1944, kdy se Guatemala obrátila k demokracii, byli hlavním dodavatelem zbraní Američané. Po příchodu Guzmána přestali Američané zbraně posílat. Tlačily také na Dánsko, Mexiko, Kubu, Argentinu a Švýcarsko, aby od zbrojních obchodů s Guatemalou odstoupily. Když CIA začala vyzbrojovat guatemalské exulanty, Guzmán byl znepokojený špatným stavem své obrany. Naléhavě hledal zemi, která by mu prodala zbraně, a nakonec ji našel. 15. května 1954 zakotvila v Puerto Barrios nákladní loď Alfhelm a dělníci začali vykládat bedny s nápisem Optické a laboratorní vybavení. Uvnitř byly zbraně a munice z Československa. Českoslovenští výrobci zbraní požadovali platbu v hotovosti, ale většina dodaných zbraní se ukázala jako zastaralá, nepraktická nebo nefunkční. Přesto nemohli prodat zbraně Guatemale bez souhlasu Moskvy. Symbolika zásilky Alfhelmu byla ohromující. V Guatemale přistálo plavidlo naložené zbraněmi sovětského bloku. Pro Američany to bylo jako atomová bomba umístěná na jejich zadním dvorku. Ministr zahraničí Dulles prohlásil, že šlo o důkaz komunistické infiltrace. Od té chvíle bylo pro kohokoli ve Washingtonu téměř nemožné Guzmána bránit. Někteří by se o to možná pokusili, kdyby věděli, co mají ministerstvo zahraničí a CIA v úmyslu. Převrat v Guatemale byl stejně jako ten v Íránu koncipovaný ve velkém utajení. Nikdo mimo hrstku mužů o plánu nevěděl, takže nikdo nemohl nic namítat, varovat ani protestovat. Tato přitažlivost tajných operací změn režimů bratrům Dullesovým neunikla. Veřejně i soukromě se sice objevily určité pochybnosti o politice vlády vůči Guatemale, ale ty byly snadno rozptýlené. Jedna z nich se objevila na stránkách New York Times, kde reportér Sydney Gruson napsal několik článků, ve kterých naznačoval, že Guatemalci se semkli kolem své vlády a že je nezastihl komunismus, ale vášnivé vlastenectví. To nebylo to, co si United Fruit a Eisenhowerova administrativa přály, aby Američané slyšeli. Allen Dulles uspořádal večeři se svým přítelem Juliusem Adlerem, obchodním ředitelem Timesů, a postěžoval si. Adler předal stížnost vydavateli Timesů Arthuru Sulzbergerovi. Před nějakou dobou jsem líčil, že Sulzbergera navštívil i mistr propagandy Edward Bernays, který byl pro tuto kampaň najatý. Za pár dní Grusona jeho šéf z Guatemaly odvolal. Allen Dulles musel řešit problém i na své pobočce CIA v Guatemale. Šéfovi stanice Birchi O’Neillovi se myšlenka převratu nelíbila. Stejně jako jeho protějšek v Teheránu před rokem Roger Goiran varoval, že by to z dlouhodobého hlediska nedopadlo dobře. Dulles reagoval tím, že O’Neilla přeložil ze země. Zatímco Allen Dulles odstraňoval tyto potenciální překážky, jeho bratr čelil nesouhlasu několika úředníků ministerstva zahraničí. Jeden z nich, Louis Halle, člen plánovacího štábu, rozeslal dlouhé memorandum. V něm tvrdil, že Guatemala zoufale potřebovala sociální reformu, že její vláda byla vlastenecká, ale nikoli prokomunistická, a že celou krizi zavinila společnost United Fruit. Jiný úředník, náměstek státního tajemníka Robert Murphy, se o operaci Úspěch dozvěděl náhodou. Poslal Dullesovi rozzlobený dopis, ve kterém mu sdělil, že tento nápad byl špatný a pravděpodobně by byl dlouhodobě velmi drahý. Murphy například napsal:
"Uchýlit se k tomuto kroku je důkazem bankrotu naší politiky vůči této zemi."
Ministr zahraničí Dulles se už dávno rozhodl svrhnout Guzmána a neobtěžoval se odpovídat nespokojencům ve svých řadách. Zprávy o jejich protestech ale pronikly do vyšších pater ministerstva zahraničí. Velvyslanec Peurifoy byl natolik znepokojen, že se zeptal svých nadřízených, zda došlo ke změně plánů. Raymond Leddy, politický ředitel ministerstva zahraničí pro Střední Ameriku, ho ve zpětném telegramu ujistil, že operace Úspěch stále probíhala. Leddy napsal:
"Jsme na cestě k vyřešení tohoto problému. Existuje stoprocentní odhodlání shora dolů se tohoto smraďocha zbavit a nepřestat, dokud se tak nestane."
Operace Úspěch: 3. ostrá fáze
Haneyho operace už byla v plném proudu. Zverboval malou armádu téměř 500 guatemalských exulantů, amerických vojáků štěstěny a různých středoamerických žoldáků a poslal je do táborů v Nikaraguy, Hondurasu a na Floridu, kde jim poskytl základní výcvik. Jeho tajná rozhlasová stanice Hlas osvobození, která ve skutečnosti sídlila v Opa-Locce, vysílala proud falešných zpráv o lidových nepokojích a vojenských povstáních. Tuto stanici vedl agent David Atlee Phillips, který se za 20 let stal spoluředitelem pracovní skupiny CIA pro Chile proti prezidentu Allendemu. Nastal čas, aby agent CIA Albert Haney poslal do akce svého vybraného osvoboditele, plukovníka Carlose Castilla Armáse. Ráno 16. června 1954 se John Foster, Allen a další Eisenhowerovi nejvyšší poradci pro národní bezpečnost sešli s prezidentem na snídani v rodinné čtvrti Bílého domu. Allen hlásil, že v Guatemale bylo všechno připravené. Eisenhower se zeptal:
"Jste si jistý, že se to podaří?"
Allen řekl, že ano.
"Chci, abyste byli všichni zatraceně dobří a abyste uspěli," řekl jim prezident.
"Jsem připravený podniknout všechny kroky, které budou nutné, aby se to podařilo. Když zavážete vlajku, zavážete ji, aby zvítězila."
Za dva dny to začalo. Krátce po rozbřesku 18. června svolal Armás své muže, naložil je do džípů a nákladních aut a ve svém velitelském voze, starém otlučeném kombíku, je odvedl na sever. Honduraskou hranici překročili bez incidentů. Pak Armas podle rozkazů vedl svou kolonu 9 km na guatemalské území. Tam zastavil. Tohle byla invaze. Guzmán uvedl armádu a policii do pohotovosti, ale na radu ministra zahraničí Toriella nevyslal do pohraniční oblasti vojáky. Toriello doufal, že se tuto záležitost podaří vyřešit diplomatickou cestou. Chtěl světu ukázat, že na guatemalském území se nacházejí vojska sponzorovaná ze zahraničí, a nechtěl, aby tam byli nějací vládní vojáci, kteří by celou záležitost zamlžili. V polovině dopoledne Toriello sepsal naléhavou výzvu Radě bezpečnosti OSN. Žádal, aby se rada okamžitě sešla a odsoudila invazi do Guatemaly, která byla zahájená na popud některých zahraničních monopolů. Zatímco psal, Hlas osvobození vysílal bez dechu zprávy o údajném rychlém postupu Armáse krajinou. Dvě letadla CIA bzučela nízko nad hlavními vojenskými kasárnami v Guatemala City, střílela z kulometů a shodila tříštivou bombu, která vyvolala sérii hlasitých explozí. Velvyslanec Peurifoy, jeden z mála lidí v zemi, kteří přesně věděli, co se dělo, je slyšel ve své kanceláři na velvyslanectví. Podíval se z okna, uviděl kouř stoupající z kasáren a bleskově poslal Dullesovi radostný telegram.
"Vypadá to, že je to tady," napsal.
Nálety pokračovaly několik dní. Jedno letadlo rozstřílelo letiště v Guatemala City. Další nálety zasáhly palivové nádrže a vojenská stanoviště po celé zemi. Vedly k několika zraněním a škodám na majetku, ale jejich účel nebyl vojenský. Stejně jako falešné rozhlasové vysílání měly za cíl vyvolat dojem, že probíhala válka. Jak moc nám takové falešné vysílání připomíná Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. I za těmito projekty stála a stojí CIA, což jsem pokryl v mém pořadu Svobodná Evropa ve službách CIA. Pokaždé, když letadlo bombardovalo další město, byli Guatemalci nejistější, zmatenější, vystrašenější a ochotnější věřit tomu, co slyšeli v Hlasu osvobození. Piloti CIA shazovali také letáky. Na jednom například stálo:
"Bojujte za Boha, vlast, svobodu, práci, pravdu, spravedlnost. Bojujte proti komunistickému ateismu, komunistickému intervencionismu, komunistickému útlaku, komunistické chudobě, komunistickým lžím, komunistické policii."
Ministr zahraničí Dulles dostával téměř každou hodinu zprávy o těchto událostech od svého bratra Allena a velvyslance Peurifoye. Jeho pozice však vyžadovala, aby na veřejnosti vystupoval rozpačitě. Odpoledne 19. června vydalo ministerstvo zahraničí neupřímné prohlášení, že mělo zprávy o vážných povstáních a výbuchu násilí v Guatemale. Potom prohlásilo lež, která byla jádrem operace Úspěch:
"Ministerstvo nemá žádné důkazy, které by naznačovaly, že jde o něco jiného než o vzpouru Guatemalců proti vládě," uvedlo.
Guzmán věděl, že to nebyla pravda. Uvědomil si, že za povstáním stála Amerika, což znamenalo, že ho nemohla porazit ozbrojenou silou. Toto poznání ho přimělo nejprve k pití a potom k rozhodnutí promluvit ke své zemi prostřednictvím rozhlasu. Ve svém projevu prohlásil, že arcizrádce Armás vedl expediční síly United Fruit Company proti jeho vládě:
"Naším zločinem je, že jsme přijali agrární reformu, která se dotkla zájmů společnosti United Fruit Company. Naším zločinem je, že jsme chtěli mít vlastní cestu k Atlantiku, vlastní elektrickou energii a vlastní doky a přístavy. Naším zločinem je naše vlastenecká touha po pokroku. Po získání ekonomické nezávislosti, která by odpovídala naší politické nezávislosti. Tvrzení, že vládu přebírají komunisté, je zcela nepravdivé. Žádný teror jsme nezavedli. To naopak guatemalští přátelé pana Fostera Dullese chtějí šířit teror mezi naším lidem a beztrestně útočí na ženy a děti z pirátských letadel."
Ve dnech po tomto projevu se situace pro Guzmána začala zlepšovat. Armáda mu zůstala věrná a jeho popularita mezi běžnými Guatemalci byla nezlomná. Na zasedání Rady bezpečnosti v New Yorku předložila Francie rezoluci vyzývající k ukončení jakýchkoli akcí, které by mohly způsobit krveprolití v Guatemale, a nařizující všem zemím, aby se zdržely poskytování pomoci jakýmkoli takovým akcím. Carlo Castillo Armás nedosáhl žádného vojenského pokroku. Nejdůležitější bylo, že nálety, které přivedly většinu obyvatel země téměř k panice, ustávaly. Jeden ze 4 letounů P-47 Thunderbolt, které CIA používala, byl vyřazený z provozu a druhý havaroval. Ze svého velitelského stanoviště v Opa-Locce poslal Albert Haney 23. června naléhavý telegram Allenu Dullesovi. Stálo v něm, že operace Úspěch byla na pokraji zhroucení a bez větší letecké podpory pravděpodobně selže. Dulles se okamžitě vydal do Oválné pracovny, aby požádal prezidenta Eisenhowera o povolení vyslat další dvě letadla. Eisenhower ochotně souhlasil. Později řekl jednomu ze svých pobočníků, generálu Andrew Goodpasterovi, že neviděl žádnou reálnou alternativu. Eisenhower řekl:
"Pokud se kdykoli vydáte cestou násilí nebo podpory násilí, pak se zavazujete, že to dotáhnete do konce, a je příliš pozdě na to, abyste si to rozmysleli."
Guzmán, který o tom samozřejmě nic nevěděl, pokračoval v diplomatické ofenzívě. Vyslal ministra zahraničí Toriella do New Yorku kde vyzval Radu bezpečnosti OSN, aby do Guatemaly okamžitě vyslala vyšetřovací tým. To bylo přesně to, čemu chtěli Američané zabránit. Novým americkým velvyslancem při OSN nebyl nikdo jiný než bývalý senátor Henry Cabot Lodge. Právě Lodge horečně pracoval v zákulisí. Nakonec Rada bezpečnosti OSN v klíčovém rozhodnutí 25. června odhlasovala, že nebude vyšetřovat, co se v Guatemale dělo. OSN, která údajně vznikla proto, aby hájila mír ve světě, se ve vleku Američanů rozhodla, že se pro tentokrát na mír vykašle. OSN byla tehdy stará jen 9 let a už flagrantně porušovala pilíř, který tvořil její podstatu. Neexistuje krásnější příklad toho, v čí zájmu tyto globální organizace pracují. Zatímco Lodge držel diplomatickou pevnost, Haney vyslal do akce svá 2 nová letadla. První kolo jeho náletů mělo psychologický efekt, ale nyní nabraly vážnější obrátky. 3 dny a noci letadla ostřelovala vojenské základny, rozstřílela palivové nádrže a shazovala zápalné bomby na muniční sklady. Piloti CIA bombardovali mimo jiné pevnost Matamoros, důležitou vojenskou základnu v hlavním městě. Tyto útoky vyvolaly poplach a přiměly stovky lidí k útěku z domovů. V den hlasování Rady bezpečnosti OSN poslal Toriello Dullesovi dlouhý telegram, ve kterém na poslední chvíli apeloval, což bylo dojemné až patetické:
"S politováním musím Vaši Excelenci informovat, že včera došlo k brutálnímu útoku bombami TNT na civilní obyvatelstvo a k ostřelování měst Gualán a Zacapa. Guatemala se naléhavě obrací na Vaši Excelenci, aby Vám sdělila tuto bolestnou situaci, a žádá, aby Vaše osvícená vláda, která vždy respektovala lidská práva, jejichž je nositelkou, byla tak laskavá a zasáhla u Rady bezpečnosti OSN."
Dulles toto odvolání ignoroval. Mohl si to dovolit, protože události se nyní vyvíjely v jeho prospěch. Nikdo zvenčí neodhalil velkou lest operace Úspěch. Většina Guatemalců věřila tomu, co jim říkal Hlas osvobození. Že Armás vedl krajinou povstaleckou armádu, že mnoho guatemalských vojáků povstalo, aby se k němu přidali, a že vláda byla bezmocná, aby tento žold zastavila. Jak bombardování sílilo, Guzmán začal ztrácet kontrolu nad situací. V jednu chvíli uvažoval o tom, že vyzve rolníky k ozbrojenému odporu, ale jeho vojenští velitelé o tom nechtěli ani slyšet. Došly mu možnosti. V neděli 27. června v poledne poslal Toriella na americké velvyslanectví, aby dohodl podmínky jeho kapitulace. Velvyslanec Peurifoy, který se oblékl do letecké kombinézy a oháněl se pistolí, řekl Toriellovi, že pokud se v Národním paláci udělá pořádek, možná se mu podaří přesvědčit povstalecké síly, aby ukončily svou kampaň. Za pár hodin pozval Peurifoye k sobě domů náčelník generálního štábu armády plukovník Carlos Enrique Díaz. Když Peurifoy dorazil, byli tam také 4 další vysocí guatemalští vojenští velitelé. Díaz si na úvod rozhořčeně postěžoval na to, co Američané v jeho zemi dělali. Peurifoy mu podle vlastního vyjádření ostře odpověděl, že pokud ho pozval k sobě domů, aby vznesl obvinění proti své americké vládě, okamžitě odejde. To Guatemalcům připomnělo, kdo byl v silnější pozici. Neochotně souhlasili s tím, že se postaví Guzmánovi a budou požadovat jeho odstoupení. Ovšem rozhořčeně Peurifoyovi sdělili, že v žádném případě nebudou vyjednávat s Armásem ani ho nezapojí do nové vlády. V 16:00 si velitelé zavolali Guzmána. Sdělili mu, že se ustavili jako vojenská junta a že ho sesazují. Neměl jinou možnost než souhlasit. Jeho přátelé mu slíbili dvě věci. Že s Armásem nikdy nebudou jednat a že mu dovolí přednést vzkaz na rozloučenou přes rádio. Ve 20:15 Guzmán naposledy promluvil ke svému lidu:
"Dělníci, rolníci, vlastenci, přátelé, lide Guatemaly. Guatemala prochází těžkou zkouškou. Už 15 dní probíhá krutá válka proti Guatemale. Za to, co se nám děje, je zodpovědná společnost United Fruit Company ve spolupráci s vládnoucími kruhy Spojených států. Nezklamal jsem svou víru v demokratické svobody, v nezávislost Guatemaly a ve všechno dobré, co je budoucností lidstva. . . Vždy jsem vám říkal, že budeme bojovat bez ohledu na cenu. Ale cena by neměla zahrnovat zničení naší země a odeslání našeho bohatství do zahraničí. A k tomu by mohlo dojít, pokud neodstraníme záminku, kterou náš mocný nepřítel vyvolal. Vláda odlišná od mé, ale vždy inspirovaná naší Říjnovou revolucí, je lepší než 20 let fašistické krvavé tyranie pod vládou band, které do země přivedl Castillo Armás."
Po skončení vysílání Guzmán opustil studio a odešel sám na mexické velvyslanectví, kde požádal o politický azyl, který mu udělili. Mikrofonu se ujal plukovník Díaz. Oficiálně převzal otěže moci a pak Guatemalcům slíbil:
"Boj proti žoldáckým okupantům nepoleví."
Velvyslanci Peurifoyovi se při poslechu přes vysílačku stáhla čelist. Když Díaz skončil, velvyslanec bouchl rukou do stolu.
"Dobře," odplivl si, "teď budu muset na toho sráče zatlačit."
Vysílání také rozrušilo dva hlavní pracovníky CIA v Guatemale. Šéfa pobočky Johna Dohertyho a agenta Enno Hobbinga, kteří byli vyslaní z Washingtonu, aby dohlíželi na operaci Úspěch. Jakmile skončila, shodli se na tom, že jejich práce ještě nebyla hotová. Ještě téže noci se rozhodli Díaze sesadit a nahradit ho důstojníkem, kterého znali a kterému důvěřovali, plukovníkem Elfegiem Monzónem. Doherty a Hobbing přijeli k Monzónovi domů, oznámili mu dobrou zprávu, že se stane prezidentem, a naložili ho na zadní sedadlo. Společně pak všichni 3 odjeli do Díazova sídla. Když dorazili na místo, byla půlnoc. Díaz, který byl u moci teprve několik hodin, se obával nejhoršího. Začal obhajovat Guzmánovy reformy, ale Hobbing ho přerušil.
"Něco Vám vysvětlím," řekl. "Udělal jste velkou chybu, když jste převzal vládu."
Díaz dlouho mlčel, zatímco vstřebával tuto zprávu. Pak Hobbing znovu promluvil.
"Plukovníku, vy prostě nevyhovujete požadavkům americké zahraniční politiky."
Díaz namítl:
"Ale já jsem mluvil s vaším velvyslancem!"
"No, plukovníku, je diplomacie a pak realita. Náš velvyslanec představuje diplomacii. Já zastupuji realitu. A realita je taková, že vás nechceme."
Díaz se prostě zeptal:
"Můžu to slyšet od velvyslance?"
Byly 4 hodiny ráno, když podrážděný Peurifoy dorazil do Díazova sídla. Měli napjatou schůzku. Díaz trval na tom, že neodstoupí bez záruky, že Guatemala nebude předaná Armásovi. Peurifoy ji odmítl poskytnout. Nakonec se vyřítil ven. Za úsvitu se vrátil na velvyslanectví a sepsal jadrný telegram Albertu Haneymu:
"Byli jsme podvedení," stálo v něm. "Výbuch!"
Toho odpoledne na tajném letišti v Hondurasu usedl do kokpitu letounu P-47 pilot CIA Jerry DeLarm. V doprovodu stíhací eskorty zamířil do Guatemala City. Tam shodil dvě bomby na přehlídkové prostranství hlavní vojenské základny a několik dalších na vládní rozhlasovou stanici. K plukovníku Díazovi se blížila americká realita. V úterý 29. června si v podvečer předvolal Peurifoye. Ale jakmile spolu začali mluvit, byl odvolaný do postranní místnosti, aby se poradil s dalšími důstojníky. Za pár minut se vrátil a vedle něj stál plukovník Monzón.
"Můj kolega Díaz se rozhodl rezignovat," řekl Monzón. "Nahrazuji ho."
Monzón vytvořil tříčlennou juntu a o několik dní později odletěl do Salvadoru na jednání s Armásem. Setkali se pod dohledem velvyslance Peurifoye. Díky jeho vlivu dosáhli rychlé dohody. Během několika dní přijali 2 pomocní členové junty, údajně povzbuzeni platbami ve výši 100 tisíc dolarů za každého, diplomatické posty v zahraničí. Monzón je 5. července následoval do výslužby. Carlos Castillo Armás ho nahradil a prohlásil se guatemalským prezidentem. Krátce potom se ministr zahraničí Dulles obrátil k Američanům prostřednictvím rozhlasu a oznámil jim, že bylo dosaženo velkého vítězství nad komunismem. Dulles skutečně věřil, že Guzmán byl nástrojem komunistického imperialismu, a ne tím, čím ve skutečnosti byl: idealistickým, reformním vlastencem, který Američanům nic zlého nepřál. Jeho svržením Američané zničili demokratický experiment, který byl pro Latinskou Ameriku velkým příslibem. Stejně jako o rok dříve v Íránu svrhly režim, který se hlásil k základním americkým ideálům, ale který se dopustil hříchu, když se snažil získat zpět kontrolu nad vlastními přírodními zdroji.
Závěr: Posvěcené převraty
Musíme si uvědomit, že americké převraty režimů schvalovali prezidenti, tajemníci vlády, poradci pro národní bezpečnost a ředitelé CIA, kteří k tomu byli zmocnění zákonem z roku 1947. Tímto zákonem byla CIA zřízená a byly jí svěřené úkoly související se zpravodajskými službami ovlivňujícími národní bezpečnost. Američtí představitelé prosazovali tyto převraty vědomě, záměrně, úmyslně a v přísném souladu s americkými zákony. Každý z těchto amerických převratů byl provedený proti vládě, která byla demokratická, a každý z nich nakonec vedl k nastolení represivní diktatury. Brzy po převratu v Guatemale vystoupil velvyslanec John Peurifoy před kongresovým výborem ve Washingtonu. Jedinou jadrnou větou vysvětlil, proč Američané tak rozhodně vystupují proti vlasteneckým režimům v rozvojových zemích.
"Komunismus je řízený Kremlem po celém světě, a každý, kdo si myslí něco jiného, neví, o čem mluví."
Tento fanatický postoj byl skvělou záminkou, jak mohli Američané svrhávat nepohodlné režimy. Americké převraty byly vedené především touhou získat zpět kontrolu nad přírodními zdroji. Vůdce, kterého Američané po převratu dosadili, plukovník Carlos Castillo Armás, postupoval tvrdě a represivně. V prvních týdnech své vlády zrušil svaz banánových dělníků, odvolal zákon o agrární reformě, zakázal všechny politické strany a rolnické skupiny a nařídil zatčení tisíců podezřelých levičáků. Jeho šéf tajné policie, který stejnou funkci zastával i za bývalého diktátora Jorgeho Ubica, zakázal podvratnou literaturu, konkrétně všechna díla Dostojevského a Victora Huga. Touto represí byl položený základ policejního státu, který v následujících desetiletích uvrhl Guatemalu do krvavé tragédie. 10. října 1954 svolal Armás guatemalské voliče k volbám. Na hlasovacím lístku byla jediná otázka:
"Jste pro to, aby podplukovník Carlos Castillo Armas pokračoval ve funkci prezidenta republiky po dobu, kterou stanoví Ústavodárné shromáždění?"
Podle oficiálních výsledků bylo 485531 hlasů pro a jen 393 proti. Carlo Castillo Armas nebyl příliš bystrý ani čestný člověk a v letech po převratu se zapletl do sítí korupce a intrik. Večer 27. července 1957 byl zastřelený, když kráčel chodbou na večeři ve své oficiální rezidenci. Za několik vteřin někdo zabil atentátníka. Žádné seriózní vyšetřování neproběhlo. Ještě smutnější konec čekal Jacoba Árbenze Guzmána. Muž, který řídil jeho svržení, John Foster Dulles, byl odhodlaný přesvědčit svět, že Guzmán byl celou dobu komunista, a přál si, aby se usadil v zemi sovětského bloku. Udělal všechno, co mohl, aby ho k této volbě dotlačil. Nejdříve zařídil, aby Mexiko poslalo bývalého prezidenta na svobodu. Odtud Guzmán odcestoval do Švýcarska, kde měl jako syn švýcarského emigranta nárok na občanství. Na americký nátlak ale Švýcaři našli způsob, jak mu toto právo odepřít. Pak se přesunul do Paříže, kde v novinovém rozhovoru uvažoval o možném návratu k moci. Francouzské vízum mu nebylo prodloužené. Nakonec přistál v Praze, přesně na místě, které si John Foster přál. U nás byl ale nešťastný. V následujících letech, stále sklíčenější, odjel do Uruguaye, na Kubu a zpět do Mexika. 27. ledna 1971 se utopil ve vaně ve svém bytě v Mexico City. Bylo mu 58 let. Mnoho Guatemalců bylo pučem přirozeně pobouřeno. Když bylo jasné, že demokracie se do země sama nevrátí, se někteří obrátili k revoluci. V roce 1960 se skupiny vojáků a mladých důstojníků v rámci koordinovaného povstání zmocnily dvou středně velkých kasáren. Vládní síly ho potlačily, ale někteří vzbouření důstojníci se vydali do hor a spojili se s rolníky do partyzánských oddílů. Později generál, který byl Guzmánovým ministrem obrany, vytvořil další povstaleckou skupinu. V opojných měsících a letech po převzetí moci Fidelem Castrem na Kubě se tisíce Guatemalců chopily zbraní proti své vládě. V boji proti této hrozbě použila guatemalská armáda tak brutální taktiku, že se v zemi zastavil veškerý normální politický život. Po zemi se beztrestně pohybovaly eskadry smrti, které pronásledovaly a vraždily politiky, odborové organizátory, studentské aktivisty a rolnické vůdce. Tisíce lidí byly unesení neznámými muži v civilním oblečení, které noviny nazývaly neznámými muži v civilním oblečení, a už je nikdy nikdo nespatřil. Mnozí byli umučení k smrti na vojenských základnách. Na venkově řádili vojáci ve vesnicích a po stovkách masakrovali mayské indiány. Tyto represe trvaly 30 let a během tohoto období vojáci v Guatemale zabili více civilistů než ve zbytku polokoule dohromady. Mezi lety 1960 až 90 poskytli Američané Guatemale vojenskou pomoc v hodnotě stovek milionů dolarů. Američané cvičili a vyzbrojovali guatemalskou armádu a policii, vysílali týmy zelených baretů, aby doprovázely vojáky na protipartyzánských misích, a vysílali letadla ze zóny Panamského průplavu, aby shazovala napalm na domnělé úkryty partyzánů. V roce 1968 partyzáni odpověděli zabitím dvou amerických vojenských poradců a amerického velvyslance v Guatemale Johna Gordona Meina. Tato nejkrvavější ze všech moderních jihoamerických válek by nevypukla, kdyby nebylo americké operace Úspěch. Během desetiletí, kdy Guatemalci žili pod demokratickou vládou, měli k dispozici právní a politické způsoby řešení vnitrostátních konfliktů. Když se v zemi usadila diktatura, byl veškerý prostor pro politickou diskusi uzavřený. Napětí, které by bylo v demokratické společnosti zvládnutelné, přerostlo v občanskou válku. Americký převrat v Guatemale měl ještě jeden důsledek, který se projevil až po letech. Během Guzmánových let se do Guatemaly stahovaly desítky zvědavých jihoamerických levičáků. Jedním z nich byl mladý argentinský lékař Che Guevara. Po převratu Guevara odletěl do Mexika. Tam se setkal s kubánským revolucionářem Fidelem Castrem. Dlouze spolu diskutovali o událostech v Guatemale a vyvodili z nich poučení, které se promítlo do celých pozdějších dějin Latinské Ameriky. Operace Úspěch naučila kubánské revolucionáře, a revolucionáře z mnoha dalších zemí, že Američané nebudou akceptovat demokratické vlastenectví v Latinské Americe. To jim dalo rozhodující impuls k radikalismu. Rozhodli se, že jakmile se dostanou k moci, nebudou spolupracovat se stávajícími institucemi, jak to dělal Guzmán. Místo toho zruší armádu, zavřou Kongres, odstraní třídu vlastníků půdy a vyženou společnosti se zahraničním kapitálem.
"Kuba není Guatemala!" křičel s oblibou Castro, když se vysmíval Američanům, že ho v 60. letech nedokázali svrhnout.
Jedním z poražených v operaci Úspěch byla kupodivu společnost United Fruit, která Američany do Guatemaly přilákala. Sam Zemurray, vizionář, který United Fruit tak dlouho ovládal, zemřel v roce 1961. Zdálo se, že bez něj společnost ztratila svou výhodu. Její zisky klesaly a dostala se do antimonopolních sporů, které nakonec vyřešila tím, že se vzdala některých svých podílů v Guatemale. V roce 1972, po přesunu mnoha svých banánových podílů do jiných zemí, prodala zbytky společnosti Del Monte. V té době se United Fruit stala součástí konglomerátu United Brands. Když se prezident a předseda představenstva United Brands Eli Black v roce 1975 zabil, když se ho federální prokurátoři chystali obžalovat z podvodu a dalších trestných činů, jeho čin odrážel násilí, které bylo součástí dědictví korporace v Guatemale. 40 let po převratu si CIA najala nezávislého historika Nicka Cullathera, aby prozkoumal dlouho utajované dokumenty o operaci Úspěch a napsal o ní úplnou zprávu. Po vyčerpávajícím vyšetřování dospěl Cullather k závěru, že Američané svrhli vládu země, o které téměř nic nevěděly. Američtí představitelé měli jen mlhavou představu o tom, co se v Guatemale dělo před nástupem Jacoba Árbenze Guzmána k moci v roce 1950. Paradoxně to potvrdila sama CIA. V roce 1996 podepsali guatemalští vojenští velitelé a vůdci guerilly pod záštitou OSN mírovou smlouvu. Ta sice příliš neřešila obrovskou nerovnost života v Guatemale, kde 2% lidí stále vlastnila polovinu obdělávané půdy. Ovšem ukončila dlouhou a strašlivou vlnu vládních represí. Vedla také k vytvoření komise pro objasnění historie, která měla za úkol prozkoumat násilí a jeho příčiny. Zpráva komise vyčíslila počet mrtvých na více než 200 tisíc a uvedla, že 93% z nich zabili vojáci. V závěru této zprávy se uvádí:
"Až do poloviny 80. let vyvíjela americká vláda a americké soukromé společnosti tlak na zachování archaické a nespravedlivé socioekonomické struktury země."
Sám John Foster Dulles zemřel mnohem dříve, krátce po rozednění 24. května 1959 na rakovinu. Je příznačné, že je po něm pojmenované i letiště Dulles International ve Washingtonu. Allen prodělal několik mrtvic. Po té poslední byl hospitalizovaný v armádním zdravotnickém středisku Waltera Reeda. Jeho pokoj se nacházel nedaleko pokoje, ve kterém před 10 lety naposledy vydechl jeho bratr. Zemřel tam 29. ledna 1969 těsně před půlnocí na chřipku komplikovanou zápalem plic. Svrhávání režimů a manipulace politiky na celé planetě je americkou výsadou. Základy Amerikorporacie se začaly pokládat na přelomu 19. a 20. století, ale bratři Dullesové je dovedli k dokonalosti. Stejně se Američané vypořádávali s režimy kolem Kaspického moře bohatého na ropu a plyn. To jsem pokryl v mém pořadu Kaspická ropa. Američané vybrousili tyto nástroje do delikátnější a rafinovanější formy. Proto dnes mějme na paměti základní poučku: Nezajímejme se o to, co politici říkají, ale naopak o to, o čem mlčí. To je totiž pravá podstata zpravodajství.