Druhý díl pokračuje v poutavém pohledu na expanzi Ameriky, tentokrát zaměřený na svržení režimů v Portoriku, Filipínách, Nikaraguy nebo Hondurasu. Úvod nám připomíná předchozí epizodu a nastavuje kontext pro další události. První zastávkou je Kuba, kde pořad analyzuje období od roku 1898 do 1900 a popisuje vazalskou vládu, kterou Američané v té době vytvořili. Následující část se věnuje Portoriku, zkoumá toto bohaté pobřeží a události z roku 1897. Dále se posluchači dostávají na Filipíny, kde pořad přináší pohled na nechtěnou americkou kořist v roce 1898. Příběh pokračuje v Nikaraguy, kde se začíná s Panamským průplavem, konkrétně vývojem v roce 1902. Sledujeme události vedoucí k intervenci v Nikaraguy v letech 1909-1911 a následně přesun do Hondurasu v roce 1910. Další kapitola nechává hovořit americké generály, kteří vypovídají o událostech v těchto regionech. Závěr shrnuje vzorce propojení událostí a zanechává posluchače s pochopením systematického zapojení Ameriky do politických dění v různých částech světa. Celkově jde o komplexní pohled na to, jak Amerikorporace formovala politické režimy ve svém imperiálním tažení.
Stručně zrekapituluji, co jsme slyšeli v prvním díle. Po troše teorie, která charakterizovala začátky krvavé Ameriky, jsem začal historicky první americkou revolucí na Havaji. Po tomto ostrůvku, ve kterém Američané získali základnu Pearl Harbor, jsem se přemístil na Kubu. Tam právě začalo další dějství začátků krvavé říše.
Kuba: Poslušná vazalská vláda (1898-1900)
12. srpna, pouhé 2 měsíce po americkém vylodění, se v Bílém domě sešli diplomaté Španělska a Ameriky a podepsali mírový protokol, který ukončil válku. V bojích bylo zabito pouhých 385 Američanů, což bylo sotva o něco více, než kolik zabili indiáni kmene Siouxů u Little Big Hornu v posledním velkém vojenském střetnutí před 22 lety. Později jich na následky zranění a nemocí zemřelo ještě asi 2000, ale i to bylo méně, než kolik jich padlo během jediného odpoledne v intenzivních bitvách občanské války. Po vítězství nastal čas, aby se Američané začali stahovat a slovy Tellerova dodatku přenechaly vládu a kontrolu nad Kubou jeho obyvatelům. Místo toho se stal pravý opak. Žádná nezávislá Kuba, to nebylo v původním americkém plánu. A masmédia opět přizvukovala vládní poptávce. Jen málo amerických zpravodajů bylo na Kubě, aby mohli sledovat, jak povstalci po několik let budovali svou moc, získávali širokou podporu obyvatelstva a vedli velmi úspěšnou partyzánskou válku. Pro většinu těchto novinářů válka začala až vyloděním amerických vojsk na jaře 1898. Nikdo nechápal, že kubánské jednotky zajistily pláže, na kterých se američtí vojáci pohodlně vylodili poblíž Santiaga. Dokonce i tamní velitel amerického námořnictva admirál William Sampson později řekl, že nepřítomnost španělských vojáků na plážích zůstávala záhadou. Další Kubánci sloužili Američanům jako zvědové a zpravodajští agenti, ačkoli rozhořčeně odmítali opakované požadavky, aby pracovali jako nosiči a dělníci. Nebyli žádnými poskoky nebo podržtašky Američanů, ale hrdými kubánskými vlastenci. Mysleli si, že Američané bojovali na jejich straně, zatímco ve skutečnosti chtěli Američané Kubu zabrat pro své základny. Během několika dní po španělské kapitulaci začali Američané Kubáncům říkat, že by měli zapomenout na slib nezávislosti obsažený v Tellerově dodatku. Prezident McKinley prohlásil, že Amerika bude Kubě vládnout podle válečného práva nad dobytým územím. Zmatek, který mnozí Kubánci po těchto prohlášeních pocítili, se změnil v rozhořčený hněv, když generál Brooke odmítl povolit jejich osvobozenecké armádě účast na oslavách plánovaných na první dny roku 1899. Mnozí byli ohromení. Vedoucí představitelé revolučních vlasteneckých výborů v Havaně naplánovali celotýdenní oslavy, které měly začít na Nový rok. Měly se konat velkolepé plesy, závody lodí, ohňostroje, veřejné projevy a slavnostní večeře na počest vítězných povstaleckých velitelů. Tisíce kubánských vojáků pochodovali ulicemi, aby si vysloužili potlesk vděčného národa. Právě v době, kdy měla oslava začít, však nově jmenovaný americký vojenský guvernér Kuby, generál John Brooke, učinil ohromující prohlášení. Celý program zakázal. Nejenže se nemohla konat žádná přehlídka kubánských vojáků, ale každý, kdo by se pokusil vstoupit do Havany, by byl vrácený zpět. Kromě toho generál prohlásil, že Američané povstaleckou armádu neuznávali a přáli si její rozpuštění. Tento náhlý obrat pobouřil kubánské vlastence, zejména tisíce těch, kteří tak dlouho a houževnatě bojovali za nezávislost. Američané jim na poslední chvíli sebrali jejich velkou trofej, nezávislost. Většina Američanů si Kubánců příliš nevážila, a tak bylo přirozené, že takové protesty odmítali. Mnozí šli ještě dál. Zlobili se, že Kubánci nepadli na kolena, aby poděkovali vznešeným Američanům za jejich osvobození. Zpravodajové hlásili, že namísto objímání amerických vojáků působili Kubánci kysele, mrzutě, domýšlivě, ješitně a závistivě. Kubánští vlastenci po léta slibovali, že po získání nezávislosti stabilizují svou zemi prosazováním sociální spravedlnosti. Američané chtěli něco zcela jiného.
"Lidé se mě ptají, co si představujeme pod pojmem stabilní vláda na Kubě," napsal nový vojenský guvernér generál Leonard Wood ve zprávě do Washingtonu krátce po svém nástupu do funkce v roce 1900.
"Říkám jim, že až si bude možné půjčovat peníze za rozumný úrok a až bude kapitál ochoten na ostrově investovat, bude dosaženo stavu stability."
Ve zprávě prezidentu McKinleymu byl ještě stručnější:
"Když se mě lidé ptají, co si představuji pod pojmem stabilní vláda, říkám jim peníze za 6%."
Typické západní vazalství. Půjč si peníze, zadluž se a doživotně splácej úroky. Však to všichni známe. 25. července 1900 zveřejnil generál Wood rozkaz, kterým vyzval k volbě delegátů kubánského ústavního shromáždění. K volbám se dostavila méně než třetina oprávněných voličů, a i ti odmítli podpořit mnoho kandidátů, které podporovali Američané. Na podzim toho roku sepsali ministr války Elihu Root, který byl předním právníkem v New Yorku, a senátor Orville Platt z Connecticutu, předseda senátního výboru pro vztahy s Kubou, zákon, který určil budoucnost Kuby. Plattův dodatek, jak se mu začalo říkat, je zásadním dokumentem v dějinách americké zahraniční politiky. Poskytl Americe způsob, jak kontrolovat Kubu, aniž by ji přímo řídila, a to udržováním poslušného místního režimu. Washington tento systém dále uplatňoval v mnoha částech Karibiku a Střední Ameriky, kde je dodnes známý jako plattismo. 27. února 1901 američtí senátoři schválili Plattův dodatek poměrem hlasů 43 ku 20. Všechny kladné hlasy odevzdali republikáni. Později se ke schválení připojila i Sněmovna reprezentantů, také na základě stranického hlasování. Prezident McKinley podepsal dodatek 2. března. Tím se Kuba ocitla v situaci, kterou jeden historik nazval bouří vzrušení. V noci na 2. března panoval v Havaně zmatek. Průvod s pochodněmi doručil Woodovi do guvernérského paláce protestní petici. Další dav demonstrantů vyhledal delegáty sjezdu a vyzval je, aby se pevně postavili proti americkým požadavkům. K podobným demonstracím došlo i následující noc. Mimo hlavní město se z obecních samospráv po celém ostrově valila záplava protestních vzkazů a rezolucí. V noci na 5. března řečníci v průvodu v Santiagu prohlásili, že pokud Američané setrvají na svých požadavcích, budou muset Kubánci znovu válčit. Kubánci nakonec pod pohrůžkami Američanů Plattův dodatek uznali. Za rok byl ve volbách, na které Američané dohlíželi, zvolený prvním prezidentem Kubánské republiky Tomás Estrada Palma, který žil dlouhá léta ve městě Central Valley ve státě New York. Uznejme, jakého lepšího prezidenta si přát než toho, který žije v zahraničí.
Portoriko: Bohaté pobřeží (1897)
Portorikánský básník Lola Rodríguez de Tió, který strávil léta na Kubě, kdysi popsal tyto ostrovy jako dvě křídla jednoho ptáka. Expanzionisté v Americe s tím souhlasili. Když se Theodore Roosevelt na jaře 1898 chystal odplout na Kubu, poslal senátorovi Henrymu Cabotu Lodgeovi dopis, ve kterém ho varoval:
"Neuzavírejte mír, dokud nezískáme Portoriko."
Lodge mu vzkázal, aby si nedělal starosti:
"Na Portoriko nezapomínáme a chceme ho mít," ujistil svého přítele. Na ostrově Portoriko, který je menší než desetina Kuby, nikdy nevypuklo ozbrojené povstání proti Španělsku. Stejně jako na Kubě se tu ale zrodila pozoruhodná skupina revolučních intelektuálů, kteří ztělesňovali vlastenectví, které se v druhé polovině 19. století zmocnilo mnoha koloniálních srdcí. Španělsko dlouhá léta odolávalo jejich volání po samosprávě. To se ale změnilo, když se v roce 1897 stal premiérem reformní Práxedes Sagasta. Brzy po svém nástupu do funkce nabídl Sagasta Kubě i Portoriku autonomii. Kubánští povstalci, kteří měli za sebou léta bojů a tisíce mužů ve zbrani, byli odhodlaní vojensky zvítězit a jeho nabídkou pohrdli. Portorikánci ji však okamžitě přijali. Portorická vláda se ještě neujala úřadu, když 12. května za úsvitu zaujala flotila 7 amerických válečných lodí pozice proti San Juanu, hlavnímu městu Portorika. Za úsvitu velitel flotily admirál Sampson nařídil své vlajkové lodi Iowa zahájit palbu na španělské pozice. Následoval zoufalý dělostřelecký souboj. Američané vypálili 1362 střel a zabili asi tucet lidí. Španělští obránci odpověděli 441 granáty a několika salvami pěchotní palby, přičemž se jim podařilo zabít 1 amerického vojáka. Po 3 a půl hodinách děla utichla. Z vojenského hlediska se jednalo o bezvýznamné střetnutí, které však vyslalo jednoznačný signál. Portoriko se nevyhne zapojení do španělsko-americké války. Následující 2 měsíce udržovaly americké lodě účinnou blokádu, jejímž cílem bylo zabránit Španělům posílat zásoby nebo posily svým jednotkám v Portoriku. Španělé se však příliš soustředili na Kubu, než aby věnovali velkou pozornost Portoriku. V naději, že této situace využijí, se 17. července sešli členové nové portorické Sněmovny reprezentantů na svém prvním zasedání. Téhož dne začal fungovat nový kabinet v čele s Munozem Riverou. U moci vydržel pouhých 8 dní. Ráno 25. července v 8:45 se oddíl mariňáků a námořníků z amerického dělového člunu Gloucester vylodil poblíž Guánica na jihozápadním pobřeží Portorika. Po krátké přestřelce, při které neutrpěli žádné ztráty, zajistili město a vyvěsili nad jeho celnicí americkou vlajku. V okamžiku, kdy se vlajka začala třepotat v tropickém větru, Američané fakticky převzali kontrolu nad Portorikem. Všechny instituce španělské nadvlády, včetně autonomní vlády, rychle zanikly. Někteří Portoričané se těšili na vyhlídku americké vlády. Doufali v období budování státu, které by mohlo trvat přibližně 20 let a po kterém by následovala nezávislost nebo připojení k Americe. Válka v Portoriku byla vedlejší záležitostí, kterou téměř zcela zastínil konflikt na Kubě. Americké ztráty byly překvapivě nízké, pouhých 9 mrtvých a 46 zraněných. Španělé a Portoričané ztratili celkem asi 450 mrtvých, zraněných nebo zajatých vojáků a civilistů. 18. října při slavnostním ceremoniálu na balkoně guvernérského paláce v San Juanu předali španělští velitelé svrchovanost nad Portorikem Američanům.
Filipíny: Nechtěná americká kořist (1898)
Američané museli vzít v úvahu osud další země, která byla velmi rozlehlá, pro ně neznámá a vzdálená od jejich břehů. Málokdo z Američanů měl tušení, kde se Filipíny nacházely. Nicméně v důsledku vítězství Deweyho u Manily nad nimi Američané náhle získali moc. Nikdo to neplánoval. Prezident McKinley musel rozhodnout, co měli Američané s tímto rozsáhlým souostrovím udělat. McKinley byl zbožný křesťan žijící v době náboženského obrození. Později řekl skupině metodistických misionářů, že když řešil otázku Filipín, několikrát večer v Bílém domě padl na kolena a modlil se k všemohoucímu Bohu o světlo a vedení:
"Jednou pozdě v noci mě to došlo. Nezbývalo nám nic jiného, než se jich všech ujmout, Filipínce vzdělávat, povznášet a christianizovat a z Boží milosti pro ně udělat to nejlepší, co můžeme, jako pro naše bližní, za které zemřel i Kristus."
To byly samozřejmě bohapusté lži. McKinley totiž sám přiznal, že když se dozvěděl zprávu o Deweyho vítězství u Manily, nedokázal říct, kde byly ty zatracené ostrovy v okruhu dvou tisíc mil. Jeho zápal pro christianizaci Filipínců, z nichž většina už byla praktikujícími katolíky, naznačoval jeho neznalost poměrů na ostrovech. Určitě netušil, že tam právě probíhala první protikoloniální revoluce v moderních dějinách Asie. 1. května 1898, 3 týdny po zničení španělské flotily, Dewey přivítal na palubě své vlajkové lodi Olympia filipínského partyzánského vůdce Emilia Aguinalda. Jejich verze toho, co se stalo, jsou rozporuplné. Aguinaldo tvrdil, že se dohodli na společném boji proti Španělům a následném založení nezávislé Filipínské republiky. Dewey přísahal, že žádný takový závazek nepřijal. Ani jeden z mužů neuměl příliš jazyk toho druhého a nebyl přítomen žádný tlumočník, takže zmatek byl pochopitelný. Ať už byla pravda jakákoli, když Aguinaldo 12. června vyhlásil nezávislost Filipín, Dewey se na slavnostním ceremoniálu neobjevil. Toto odmítnutí vedlo Aguinalda a další filipínské vůdce k obavám, že Američané nezávislost jejich země nakonec neuznají. To se také stalo. Prezident McKinley, poslušný toho, co považoval za slovo boží, rozhodl, že Američané by měli převzít vlastnictví nejen enklávy v Manile, ale celého filipínského souostroví. 10. prosince 1898 podepsali američtí a španělští diplomaté takzvanou Pařížskou smlouvu. Amerika díky ní získala do vlastnictví Kubu, Portoriko a vzdálené filipínské souostroví, které mělo více než 7 tisíc ostrovů a 7 milionů obyvatel. 21. prosince McKinley vydal výkonný dopis, ve kterém vyhlásil americkou svrchovanost nad Filipínami. Tamní povstalci už postupovali vlastní cestou. Zvolili ústavodárné shromáždění, které vypracovalo ústavu. Podle jejího ustanovení byla 23. ledna 1899 vyhlášená Filipínská republika, jejímž prvním prezidentem se stal Aguinaldo. Za 12 dní tento nový stát vyhlásil Američanům na ostrovech válku. Pařížská smlouva sice udělila Americe svrchovanost nad Filipínami, ale nemohla vstoupit v platnost, dokud ji neratifikoval Senát. Debata byla dlouhá a bouřlivá. Odpůrci smlouvu odsuzovali jako imperialistické uchvácení vzdálené země, které zostuzuje americké ideály a příliš rozšiřuje americkou moc. Senátor George Frisbie Hoar z Massachusetts varoval, že by se Amerika změnila ve vulgární, obyčejné impérium založené na fyzické síle, ovládající podřízené rasy a vazalské státy, ve kterém jedna třída musí navždy vládnout a ostatní třídy musí navždy poslouchat. Jak trefné vyjádření, ovšem ojedinělé. Nakonec americký Senát ratifikoval Pařížskou smlouvu poměrem hlasů 57 ku 27. Jak se později ukázalo, zvítězily obchodní zájmy. Podnikatelé byli fascinovaní vyhlídkou na prodej zboží v Číně, která se po prohrané válce s Japonskem v roce 1895 stala slabou a neschopnou vzdorovat intervenci. Viděli v tom úžasnou souhru okolností, protože tato obrovská země se stala dostupnou k využití ve stejné době, kdy zoufale hledali nové trhy. Když Američané převzali svrchovanost nad Filipínami, zdědily konfrontaci Španělska s povstaleckou armádou. Začalo to v únoru 1899 bitvou o Manilu. Od začátku nebylo pochyb o tom, jak skončí. Povstalci měli početní výhodu, ale podle všech ostatních měřítek měli Američané jasnou převahu. Aguinaldo a jeho vojáci byli ochromení nedostatkem zbraní díky americké námořní blokádě. Američtí vojáci se vyloďovali ve vlnách, po desítkách tisíc, dychtiví bojovat proti nepříteli. Jejich motivace se jen těžko dala ppřirovnat ke křesťanské víře. V dopisech domů sdělovali vojáci přátelům a příbuzným, že přišli, aby každého negra vystříleli do negerského nebe, a přísahali, že budou bojovat, dokud nebudou negři vybití jako indiáni. Krásná představa americké svobody a demokracie, kterou přinášeli do světa, že? Když byly dvě roty pod velením generála Lloyda Wheatona přepadené jihovýchodně od Manily, Wheaton nařídil zničit všechna města a vesnice v okruhu 16 km a zabít jejich obyvatele. Američtí velitelé zavedli cenzuru zahraničních zpravodajů, aby se zprávy o podobných epizodách nedostaly k domácímu publiku. Teprve po zrušení cenzury v roce 1901 se Američané mohli dozvědět, jak válka probíhala. Například počátkem roku 1901 podal dopisovatel z listu Philadelphia Ledger:
"Naši muži byli neúprosní. Zabíjeli, aby vyhladili muže, ženy, děti, zajatce a zajatkyně, aktivní povstalce i podezřelé osoby, od 10-letých chlapců výše. Převládala představa, že Filipínec jako takový je jen o málo lepší než pes, v některých případech hlučící plaz, jehož nejlepší dispozicí je hromada odpadků. Naši vojáci pumpovali do mužů slanou vodu, aby je přiměli mluvit. Zajímali lidi, kteří zvedli ruce a pokojně se vzdali, a o hodinu později je bez jediného důkazu, že jsou to dokonce povstalci, postavili na most a jednoho po druhém zastřelili, aby spadli do vody pod ním a plavali dolů jako příklad pro ty, kdo našli jejich prostřílené mrtvoly."
Opět, nádherný příklad americké svobody a demokracie ve světě. Nakonec byl Aguinaldo lstí zatčený a musel se vzdát. V prvních měsících roku 1902 byl prezident McKinley zavražděný a v úřadu ho nahradil Theodore Roosevelt. Rooseveltovi připadl úkol hájit čest vojsk, která miloval, a ujal se ho. 4. července 1902 prohlásil prezident Roosevelt Filipíny za zklidněné. Učinil tak oprávněně. Důležití vůdci partyzánů byli zabití nebo zajatí a odpor téměř ustal. Byla to mnohem nákladnější operace, než kdokoli na začátku předpokládal. Za 3 a půl roku trýznivé války bylo zabito 4374 amerických vojáků, což bylo desetkrát více než na Kubě. Zahynulo také asi 16 tisíc partyzánů a nejméně 20 tisíc civilistů. Filipínci na tato léta vzpomínají jako na jedny z nejkrvavějších ve své historii. Američané rychle zapomněli, že k válce vůbec došlo.
Nikaragua: Začalo to Panamským průplavem (1902)
Američané svrhli nejvlivnějšího vůdce, jakého kdy Nikaragua měla. Můžeme jen žasnout nad tím, že důvodem byla obyčejná poštovní známka. Na první pohled vypadala nenápadně. Byla vytištěná fialovou barvou a zobrazovala dýmající sopku na okraji jezera. Po okrajích byly nápisy Nikaragua, Correos, 10 Centavos a dole drobným písmem American Bank Note Company NY. Tato známka ovšem spustila řetězec událostí, které se odehrávají dodnes. Nikaragua by se možná už dávno stala mírumilovnou a prosperující zemí. Místo toho je chronicky chudá a nestabilní, je kotlem rivality a dějištěm opakovaných amerických intervencí. V době vydání bankovky v roce 1900 byla Nikaragua uprostřed modernizační revoluce. V posledních desetiletích 19. století se ve Střední Americe šířily ideály sociálních a politických reforem. Vizionářští vůdci, inspirovaní evropskými filozofy a buditeli národa, se snažili odstranit feudální systémy. Jeden z nich, nikaraguajský prezident José Santos Zelaya, bral své vlastenecké zásady tak vážně, že Američané cítili nutkání ho svrhnout. V mládí byl Zelaya tak nadějný, že mu jeho otec, armádní plukovník a pěstitel kávy, zařídil studium v Evropě. Po jejím absolvování se vrátil domů se svou belgickou manželkou. Vstoupil do Liberální strany, která reprezentovala ideály sekularismu a radikálních reforem. V roce 1893, kdy dlouho vládnoucí konzervativci propadli frakčnímu konfliktu, zorganizoval se skupinou liberálních soudruhů vzpouru, která je svrhla. Během několika měsíců se stal novým vůdcem země. Zelayovi chybělo 6 týdnů do 40. narozenin, když složil přísahu jako prezident Nikaraguy. Vyhlásil revoluční program a rozhodl se probudit svou zemi z dlouhého spánku. Postavil silnice, přístavy, železnice, vládní budovy a více než 140 škol, vydláždil ulice Managuy, osadil je pouličními lampami a dovezl do země první automobil, legalizoval občanské sňatky a rozvody a dokonce založil první národní baseballovou ligu. Podporoval podnikání, zejména vznikající kávový průmysl. V zahraničních záležitostech prosazoval sjednocení 5 malých středoamerických zemí a horlivě se zasazoval o velký projekt, který Nikaraguu vynesl na světovou scénu. Mezioceánský průplav. Každý americký prezident od dob prezidenta Granta prosazoval projekt průplavu. V roce 1876 vládní komise prozkoumala možné trasy a dospěla k závěru, že trasa přes Nikaraguu měla z hlediska výstavby i údržby průplavu větší výhody a nabízela méně obtíží z technického, obchodního i ekonomického hlediska než kterákoli z ostatních tras. Projekt pomalu nabíral na obrátkách. V roce 1889 začala soukromá společnost najatá americkým Kongresem bagrovat poblíž nikaraguajského pobřeží Atlantiku. Byla podkapitalizovaná a krátce před nástupem Zelayi k moci zkrachovala. Jedna skupina mužů tomuto neúspěchu fandila. Byli to členové pařížského syndikátu, který vlastnil rozsáhlé území napříč Panamou, kde se francouzští inženýři pokoušeli vybudovat průplav, ale neuspěli. Tito muži mohli velmi zbohatnout, pokud by se jim podařilo najít kupce pro své pozemky. Jediným možným zákazníkem byla americká vláda, která ale usilovala o cestu přes Nikaraguu. Přesvědčit Washington, aby změnil kurz, by vyžadovalo velmi důmyslnou lobbistickou kampaň. K jejímu vedení si syndikát najal nadaného newyorského právníka, který chápal, jak přiklonit vládu k vůli byznysu. Když začaly americké společnosti koncem 19. století expandovat, narazily na řadu organizačních a politických problémů. Mnoho z nich se obrátilo o pomoc na Williama Nelsona Cromwella. Cromwellovy obchodní triumfy byly legendární. Cromwell byl pro francouzský průplavový syndikát ideálním partnerem, protože byl mistrem v podnikovém právu a zároveň dokonalým washingtonským lobbistou. V roce 1898 ho šéf syndikátu Philippe Bunau-Varilla najal a pověřil ho náročným úkolem. Zařídit, aby Američané postavili průplav přes Panamu místo Nikaraguy. V roce 1901 pak atentát na prezidenta McKinleyho vynesl do úřadu Theodora Roosevelta, horlivého zastánce námořní síly. Roosevelt byl odhodlaný průplav postavit rychle. Začátkem roku 1902 požádal americký Kongres o vyčlenění 140 milionů dolarů na průplav přes Nikaraguu. Cromwellovi se podařilo získat na svou stranu několik vlivných osobností, včetně senátora Marka Hanny, vysokého představitele Republikánské strany. Vzpomínáte si na můj pořad Tajná globální šachovnice. V prvním díle jsem totiž o Marku Hannovi hovořil. Na přelomu 19. a 20. století bylo vydírání ve Washingtonu rozšířeným problémem. Tuto metodu zdokonalil Mark Hanna, který působil jako hlavní financiér prezidenta Williama McKinleyho. Mark Hanna jednou slavně prohlásil:
"V politice jsou důležité dvě věci. První z nich jsou peníze a nemohu si vzpomenout, co je ta druhá."
Mark Hanna tehdy vyslal neomalené varování velkým korporacím. Pokud nezaplatíte určitou částku do stranické kasy republikánské strany, budete mít velké, ale opravdu velké potíže. Toto byl Mark Hanna, který se spojil s právníkem Cromwellem a společně lobbovali za průplav přes Panamu. Ani tito přátelé však nebyli dost silní na to, aby prosadili Panamu. Zvítězit mohli jen tehdy, kdyby nějak zasáhl osud. Ten zasáhl, a to v podobě společnosti American Bank Note Company. Nikaragua si najala tuto renomovanou newyorskou firmu na výrobu poštovních známek. Návrháři společnosti vyrobili známky, na kterých byly zobrazené nejvýznamnější zeměpisné památky Nikaraguy. Mezi nimi byla i série zobrazující majestátní sopku Momotombo s kouřem vycházejícím z jejího kráteru. Jednoho dne si ve Washingtonu bystrý lobbista francouzského průplavního syndikátu všiml jedné z těchto známek na dopise zaslaném z Nikaraguy. Inspirovala ho a změnila běh dějin. Shodou okolností byl rok 1902 rokem mimořádné sopečné činnosti v Karibiku. V květnu došlo na ostrově Martinik k ničivé erupci, při které zahynulo 30 tisíc lidí. Brzy poté došlo k další erupci, a to na ostrově Svatý Vincent. Americké noviny byly plné děsivých zpráv o ničivé síle sopek a veřejnost na několik měsíců zachvátila jakási sopečná hysterie. Cromwell si uvědomil, že této náhody mohl skvěle využít. Nejprve v deníku New York Sun zveřejnil malou zprávu, která se později ukázala jako nepravdivá nebo silně přehnaná, že sopka Momotombo vybuchla a způsobila seismické otřesy. Pak shromáždil svazek známek Momotombo, nechal je nalepit na listy papíru s nadpisem "Oficiální svědek sopečné činnosti v Nikaragui" a každému senátorovi poslal jednu. Letáky přinášely zřejmé poselství. Bylo by šílenstvím stavět průplav v zemi, která je tak geologicky nestabilní, že na poštovních známkách používá obrázek kouřící sopky. Málokdo ve Washingtonu věděl, že Momotombo byla téměř neaktivní, že ležela více než 150 km od navrhované trasy průplavu a že rozhodnutí zobrazit ho na známce se neučinilo v Nikaragui, ale designéry v New Yorku. Když se známky předávaly ve Washingtonu, ministři Nikaraguy a Kostariky se náhle ocitli pod tlakem. Když v Senátu začala debata o návrhu zákona o průplavu, Mark Hanna pronesl vášnivý projev ve prospěch panamské trasy. Svůj projev ilustroval děsivou, i když velmi fantaskní mapou, která měla znázorňovat zóny seismického nebezpečí ve Střední Americe. Jeho projev a zákulisní lobbování, úzce koordinované s Cromwellem, přinesly kýžený výsledek. 19. června 1902 Senátoři hlasovali pro panamskou trasu poměrem hlasů 42 ku 34. Krátce nato sněmovna obrátila a tuto trasu také přijala. Za své lobbistické služby inkasoval Cromwell honorář ve výši 800 tisíc dolarů. Známka Momotombo nebyla jediným faktorem při hlasování, ale to bych už zabíhal do přílišných podrobností. Bylo rozhodnuto. 29. června 1902 prezident Roosevelt podepsal zákon, který povoloval výstavbu průplavu přes Panamu. Dnes je blok známek Momotombo vystavený na viditelném místě v tamním Muzeu mezioceánského průplavu.
Pryč s Nikaraguou (1909-1911)
V letech, kdy se zdálo, že průplav se postaví přes Nikaraguu, vycházeli Američané s prezidentem Zelayou dobře. Když ovšem americký Kongres zvolil Panamskou cestu, tento obdiv se rychle změnil v opovržení. Američtí představitelé, kteří kdysi považovali Zelayovu kampaň za ušlechtilou, ji začali vnímat jako destabilizační. Jeho snahy o regulaci amerických společností, kdysi považované za symboly jeho sebevědomého vlastenectví, začaly vypadat troufale. Prezident Roosevelt se do projektu průplavu pustil s vervou a odhodláním. Než však mohl v Panamské republice cokoli vybudovat, musel vyřešit jeden zbývající problém. Panamská republika neexistovala. Panama byla provincií Kolumbie a kolumbijští představitelé se nechtěli vzdát suverenity nad navrhovanou průplavní zónou. Američané tehdy měli s vyvoláváním revolucí jen malé zkušenosti. Měly ovšem jeden vzor. Před 10 lety vypracoval americký diplomat John Stevens jednoduchý plán, který umožnil hrstce lidí svrhnout havajskou vládu. Roosevelt se rozhodl přizpůsobit tento plán Panamě. Podpořil by panamské revolucionáře, aby vyhlásili nezávislost na Kolumbii, rychle by je diplomaticky uznal a pak by použil americké jednotky, aby zabránil kolumbijské armádě obnovit kontrolu. 2. listopadu 1903 obdržel velitel amerického dělového člunu Nashville, který kotvil v Colónu na panamském karibském pobřeží, rozkaz z Washingtonu, aby zabránil vylodění jakýchkoli ozbrojených sil s nepřátelskými úmysly. Byl zmatený, protože žádná revoluce nevypukla. Následujícího dne k ní ale došlo. Narychlo sestavená skupina povstalců oznámila v hlavním městě provincie Panama City, že vyhlašuje nezávislost Panamy. V Panama City nebylo žádné vojenské stanoviště, ale v Colónu bylo velké a jeho velitel okamžitě zareagoval. Shromáždil 500-člennou jednotku, přešel s ní přes město na nádraží a vyžádal si vlak, který ji odveze do Panama City. Americký správce colónského nádraží mu lživě sdělil, že byl k dispozici pouze jeden vagon. Neohrožený velitel nastoupil se svými štábními důstojníky, zjevně přesvědčený, že dokáže povstalce rozdrtit i bez velkého vojska. Chytil se ale do pasti. Američané telegrafovali dopředu a zařídili, aby byl on i jeho důstojníci zatčení, jakmile vystoupí z vlaku. Druhá americká válečná loď, Dixie, zakotvila u Colónu 5. listopadu a vysadila na břeh 400 mariňáků. Následujícího dne Američané formálně uznali povstalce za vůdce nové Panamské republiky. Ve vodách u Colónu se rychle objevilo dalších 8 válečných lodí, které vytvořily blokádu znemožňující kolumbijským plavidlům doplout do odtržené provincie. Revoluce tak byla dokončená. Zelaya se ovšem neustále dostával do konfliktu s americkými společnostmi působícími v jeho zemi. Největším jeho úspěchem bylo sjednocení nikaraguajského národa. Jeho zásluhou se Britové, kteří dlouho ovládali prosperující přístavy na východním pobřeží Nikaraguy a tropickou divočinu v jejich okolí, nakonec vzdali svých nároků. Po jejich odchodu se do země nastěhovali američtí podnikatelé. Více než desítka z nich si od Zelayovy vlády koupila koncese, které jim umožňovaly výhradní práva na těžbu dřeva nebo jiná práva v určených oblastech. Několik z nich se později obrátilo proti němu a požádalo o pomoc ministerstvo zahraničí. Mezi nejbojovnější z nich patřil George Emery, bostonský obchodník se dřevem. V roce 1894 koupil koncesi na těžbu mahagonu, cedru a dalších kvalitních dřevin v lese ve východní Nikaragui. Během několika let se stal hlavním dodavatelem mahagonu pro společnost Pullman Palace Car Company a další náročné zákazníky. Zaměstnával více než 1500 nikaragujských dělníků, vládě platil 40 tisíc dolarů ročně na poplatcích a představoval 2 miliony dolarů amerických investic. Podle koncesní smlouvy musel Emery udělat dvě věci. Postavit železniční trať přes svůj lesní revír a vysadit 2 stromy za každý pokácený. Neudělal ani jedno, ani druhé. Když vláda začala naléhat, požadoval, aby ho ministerstvo zahraničí bránilo proti Zelayově obtěžování. Theodore Roosevelt opustil prezidentský úřad v březnu 1909. Jeho nástupce William Howard Taft měl blízko k velkému byznysu. Pamatujete si na můj pořad Řád Skull and Bones? V prvním díle jsem hovořil o tom, že Alphonso Taft spoluzaložil v roce 1932 na Yaleově univerzitě řád Skull and Bones. Alphonso Taft se v roce 1876 stal ministrem války v Grantově administrativě. Alphonso Taft byl otcem Williama Howarda Tafta, který se jako jediný stal americkým prezidentem i předsedou amerického Nejvyššího soudu. A zase syn prezidenta Williama Tafta, Robert Alphonso Taft, byl po druhé světové válce předním americkým senátorem. Rodina Taftových získávala po generace a století vrcholové pozice v americké politice. Je to podobný případ jako u rodiny Rooseveltových nebo Dullesových. O všem jsem hovořil v pořadu Řád Skull and Bones. Taft si za ministra zahraničí vybral Philandera Knoxe, velmi úspěšného podnikového právníka a bývalého generálního prokurátora. Knox dlouhá léta zastupoval velké americké korporace, především Carnegie Steel, a úzce spolupracoval s Williamem Nelsonem Cromwellem na organizaci společnosti, která se stala United States Steel. Jedním z jeho největších klientů byla filadelfská těžební společnost La Luz and Los Angeles Mining Company, která vlastnila lukrativní koncesi na těžbu zlata ve východní Nikaragui. Knox měl také blízko k filadelfské rodině Fletcherových, která ji vlastnila. Fletcherovi chránili svou společnost účinným způsobem. Gilmore Fletcher ji řídil, zatímco jeho bratr Henry Fletcher pracoval na ministerstvu zahraničí, kde to nakonec dotáhl až na náměstka ministra. Oba nesnášeli Zelayu, zejména když začal v roce 1908 vyhrožovat zrušením koncese na jejich společnost. Knox spolu s Fletcherovými horlivě hledali způsob, jak Zelayu odstavit od moci. Knoxův hněv se znovu rozhořel, když Zelaya podepsal dohodu o půjčce 1,25 milionu liber od evropských bank na financování svého vysněného projektu, železnice od pobřeží k pobřeží. Knox neměl nic proti železnici, ale dobře chápal, že půjčováním peněz od evropských, a nikoli amerických bank se Zelaya snažil učinit svou zemi méně závislou na Americe. S tím se nemohl smířit. Požádal britskou a francouzskou vládu, aby půjčku zrušily, ale ty zdvořile odmítly. V létě roku 1909 byla úspěšně vyplacená v Londýně a Paříži. Knoxovi to všechno připadalo naprosto nesnesitelné. V létě 1909 začal organizovat kampaň, která měla obrátit americké veřejné mínění proti Zelayovi. Vyslal do Nikaraguy diplomaty, o kterých věděl, že byli silně proti Zelayovi, a předal jejich štvavé zprávy přátelům v tisku. Americké noviny brzy začaly křičet, že Zelaya nastolil v Nikaragui vládu teroru a stal se hrozbou Střední Ameriky. Opět vidíme hecující masmédia, které jitří veřejné emoce na politickou poptávku. Masmédia se propůjčují pořád ke stejné věci, stále až dodnes. Opravdu nerozumím tomu, že mnoho lidí pořád odmítá tento stejný cyklický vzorec pochopit. Když jejich kampaň dosáhla vrcholu, prezident Taft oznámil, že Američané už nebudou tolerovat a jednat s takovým středověkým despotou. Zelaya jen chtěl po amerických korporacích to, co slíbily a šlapal jim na paty. Tímto prohlášením Američané vynesli nad Zelayou politický rozsudek smrti. Američtí obchodníci v Bluefieldsu, hlavním městě na karibském pobřeží, spěchali s vykonáním popravy. S tichým souhlasem amerického konzula Williama Moffetta vytvořili spiknutí s ambiciózním guvernérem provincie, generálem Juanem José Estradou. 10. října 1909 se Estrada prohlásil prezidentem Nikaraguy a požádal Ameriku o diplomatické uznání. Tato revoluce byla mimořádně dobře financovaná. Hlavní účetní důlní společnosti La Luz Adolfo Díaz, obrýlený úředník ze skromné konzervativní rodiny, byl jejím pokladníkem. Americké společnosti působící v Bluefieldsu a jeho okolí mu posílaly velké částky peněz. Náklady na revoluci se odhadují na 2 miliony dolarů. Povstalci v Nikaraguy si to samozřejmě nenechali líbit a vzbouřili se. Estrada použil velkou část peněz na vybudování a vybavení domobrany, která byla ovšem velmi slabá. Hrozilo, že revoluce uhasne. To si Američané, kteří už do ní napumpovali 2 miliony dolarů, nemohli dovolit. Estradova výzva k boji s povstalci přilákala desítky amerických dobrodruhů, žoldáků a pistolníků. Někteří z nich byli horníci hledající vzrušení. Jiní pracovali pro společnosti vlastněné Američany v Bluefieldsu nebo jiných pobřežních městech. Hrstka jich připlula z New Orleansu. Dva z nich se zapsali do dějin Nikaraguy. Lee Roy Cannon byl Virgiňan, který byl plantážníkem kaučukovníku v Nikaragui, policistou v Salvadoru a žoldákem v Hondurasu. Odešel do důchodu v Guatemale, ale důchod mu asi nestačil. Když mu Estrada nabídl hodnost plukovníka v nikaragujské povstalecké armádě, přijal ji. Cannonovým kamarádem byl další veterán středoamerických válek, Texasan Leonard Groce, který si vzal dovolenou z práce vedoucího důlních pozemků ve společnosti La Luz. Oba muži spolu provedli několik operací. Po jedné z nich byli oba zajatí. Přiznali se, že položili minu v řece San Juan s úmyslem vyhodit do vzduchu Diamante, námořní loď, která vezla 500 vládních vojáků k potlačení jejich povstání. Oba byli usvědčení ze zločinu vzpoury a odsouzení k smrti. Zelaya odmítl jejich žádosti o milost a brzy ráno 17. listopadu 1909 byli popravení zastřelením. Jakmile se zpráva o těchto popravách dostala do Washingtonu, Knox se jí chopil. Nikaragujskému ministru zahraničí poslal rozzlobenou nótu, ve které prohlásil, že Američané nebudou ani na okamžik tolerovat takové zacházení s americkými občany. Pak vydal oficiální právní stanovisko, podle něhož Cannon a Groce měli nárok na status válečných zajatců. Tím se Zelaya stal válečným zločincem. Knox se snažil přesvědčit Guatemalu, Salvador a Kostariku, aby vyslaly do Nikaraguy armádu a Zelayu svrhli, ale všechny 3 země to odmítly. Ministr zahraničí a prezident Taft tak museli rozhodnout, zda měli Američané jednat sami. Nutno říci, že neměli problém se rozhodnout. Vzhledem k tomu, že proti Zelayovi byly nasazené americké vojenské síly, neměl jinou možnost než se podřídit. 16. prosince 1909 podal rezignaci. Ve svém projevu na rozloučenou v Národním shromáždění uvedl, že doufal, že jeho odchod přinese mír. Nový prezident José Madríz si potlačení povstání stanovil jako svou prioritu. Vyslal do Bluefieldsu pěchotní jednotky a nařídil také zakoupení parníku Venuše z New Orleansu a jeho přestavbu pro vojenské účely. V polovině května 1910, kdy Venuše dorazila k pobřeží Bluefieldsu, tam už byla pěchota. Vládní velitelé požadovali, aby se Estradovi povstalci vzdali, jinak budou čelit současnému útoku ze souše i z moře. Za několik dní se v Bluefieldsu objevily dvě americké válečné lodě Paducah a Dubuque a vylodily několik rot námořní pěchoty. Jejich velitelem byl major Smedley Butler, mistr v protipovstaleckém boji. Ve svých 28 letech byl už veteránem španělsko-americké války, filipínského konfliktu a panamské intervence v roce 1903. Butlerovi muži ovládli Bluefields bez odporu. Po rychlém zhodnocení tamní situace dospěl k závěru, že povstalci neměli šanci odolat útoku armády. Prezident Madriz věřil, že mohl s Američany vyjednávat na základě zákonnosti. Nepředpokládal, že američtí představitelé zasáhnou tak přímo proti jeho vládě. Nakonec koncem srpna Madriz odstoupil z funkce a následoval Zelayu do exilu. Když se mocenské křeslo uvolnilo, mohl generál Estrada bez odporu vpochodovat do Managuy. Ještě na cestě poslal ministru zahraničí Knoxovi telegram, ve kterém ujistil americké představitele o vřelé úctě, kterou k nim chovala vítězná strana revoluce. Vstoupil do hlavního města a 21. srpna 1910 složil prezidentskou přísahu. Tímto dnem začala americká politická a ekonomická vláda v Nikaragui. Bylo to poprvé, kdy americká vláda výslovně zorganizovala svržení zahraničního vůdce. Na Havaji řídil revoluci americký diplomat, ale bez konkrétních pokynů z Washingtonu. Na Kubě, v Portoriku a na Filipínách byly americké operace na změnu režimu součástí větší války. Svržení prezidenta Zelayi v Nikaragui bylo prvním skutečným americkým pučem.
Honduras (1910)
Čtyři šviháci vyšli jednoho prosincového večera roku 1910 ze svého neworleanského hotelu, aby okusili tělesné požitky ve Storyville, jednom z nejslavnějších světových center nevěstinců, jazzových klubů a heren. Hudba se rozléhala ulicemi. Ženy vrhaly na muže v hedvábných oblecích a s diamantovými sponami svůdné úsměvy. Pro 4 dobrodruhy to bylo skvělé místo, kde mohli strávit poslední noc v Americe, než se vydají svrhnout vládu. Když se čtveřice procházela po Storyville, agenti americké Tajné služby je sledovali v uctivé vzdálenosti. Agenti je sledovali už několik dní. Bylo všeobecně známo, že tito 4 muži chystali v Hondurasu revoluci, a tajná služba se chtěla ujistit, že ji nezahájí z americké půdy. Nejznámějším ze čtveřice spiklenců byl Lee Christmas, který se zúčastnil téměř všech středoamerických válek a revolucí v uplynulém čtvrtstoletí. Christmas, který se prohlašoval za generála, nosil uniformu s knoflíky, kterou mu speciálně ušil pařížský krejčí. Ve Spojených státech byl stejně slavný jako ve Střední Americe. Nedělní přílohy se předháněly v publikování dechberoucích zpráv o jeho hrdinských činech. Obchod, konkrétně obchod s revolucí, přivedl na konci roku 1910 Christmase do New Orleansu. Nejambicióznější a nejúspěšnější banánový plantážník ve Střední Americe Sam Zemurray si ho najal, aby svrhl honduraskou vládu, a přijel do New Orleansu, aby zorganizoval spiknutí. To se mu také podařilo. Teď potřeboval uniknout tajné službě, aby mohl odplout do Hondurasu a začít bojovat. Té noci ve Storyville doprovázeli Christmase jeho tři nejdůležitější spoluspiklenci. Jedním z nich byl proslulý neworleanský gangster George Molony, kterému Christmas věřil, že se prostřílí z každé situace, která je v Hondurasu mohla potkat. Další 2 byli Hondurasané. Manuel Bonilla, kterého Zemurray vybral za příštího prezidenta země, a Bonillův hlavní pobočník Florian Dávadi. Tato čtveřice se rozhodla využít své situace. To je zavedlo do honosného nevěstince May Evans na Basin Street. Ve 2 hodiny v noci se ale čtveřice pustila do akce. Muži doběhli k zátoce, kde kotvila soukromá jachta Sama Zemurraye, nastoupili na palubu a pak se plavili do jeho úkrytu na ostrově Ship Island. Tam na ně čekal jejich patron. Na ostrově měl schované bedny s puškami a municí a pod rouškou zimní tmy je muži převezli na Hornet, přebytečnou loď námořnictva, kterou pro tuto operaci koupili. Před svítáním vypluli do Hondurasu. Sesazení Zelayovy vlády v Nikaragui vyžadovalo společné úsilí ministerstva zahraničí, námořnictva, námořní pěchoty a prezidenta Tafta. V Hondurasu se Zemurray pustil do práce sám. Žádný americký podnikatel nikdy nedržel osud cizího státu tak plně ve svých rukou. Banánový Sam byl jednou z nejbarvitějších postav v dějinách amerického kapitalismu. V New Orleansu si ho pamatovali jako filantropa, který věnoval milion dolarů Tulanské univerzitě a zaplatil výstavbu nemocnice pro černošské ženy. Agronomové dodnes obdivují jeho přínos pro vědu o pěstování banánů. Někteří Židé ho považovali za příkladnou postavu své diaspory. Přistěhovalce z východní Evropy, který přišel na Ellis Island jako chudý mladík a vyšvihl se k velkému bohatství a moci. V Hondurasu ho lidé znali jako muže, který svrhl jejich vládu a zmocnil se jejich země. Dá se předpokládat, že když se Samuel Zmuri v roce 1877 narodil v Kišiněvě, dnešním hlavním městě Moldávie, nikdo nikdy neviděl banán. Stejně tak to nevěděla většina lidí v Alabamě, kde přejmenovaný Sam Zemurray přistál u příbuzných, když mu bylo 15 let. Našel si práci jako přístavní dělník v Mobile. Pozoroval tam námořníky, jak házeli do moře trsy přezrálých banánů. Přišel s nápadem nakupovat je a rychle je posílat do vnitrozemských měst. Obchod vzkvétal. Když bylo Zemurrayovi 21 let, jeho jmění přesáhlo 100 tisíc dolarů. Po 10 letech prodeje cizích banánů se Zemurray rozhodl zkusit pěstovat vlastní. Půjčil si půl milionu dolarů, z toho část na lichvářský úrok až 50%, a koupil 15 tisíc akrů půdy v Hondurasu. Znovu byl úspěšný, snadno splatil své půjčky a stal se významnou silou v obchodu s banány. Jeho jediným problémem byla honduraská vláda. Stejně jako mnoho dalších amerických podnikatelů ve Střední Americe považoval Zemurray svou půdu za soukromé léno. Vadilo mu, že musel platit daně a dodržovat honduraské zákony a předpisy. Dostal se tak do konfliktu s prezidentem Miguelem Dávilou, který nejenže trval na tom, aby se zahraniční podniky podrobily zdanění, ale také vedl kampaň za omezení množství půdy, kterou mohli cizinci v Hondurasu vlastnit. Dávila byl liberál a chráněnec svrženého nikaragujského vůdce Josého Santose Zelayi. Když Zelaya padl, ztratil důležitého politického a vojenského spojence. Mezi těmi, kdo si to uvědomovali, byl i Sam Zemurray. Rozhodl se, že Dávila byl nyní zralý na to, aby byl svržený, a s typickým odhodláním se pustil do svržení sám. Zemurray potřeboval především někoho, kdo by se ujal honduraského prezidentství a řídil zemi jeho jménem. Bonilla, bývalý generál, který se už jednou zmocnil prezidentského úřadu, byl ideálním kandidátem. Od svého svržení žil Bonilla v Britském Hondurasu (dnešní Belize) a snil o návratu k moci. Měl na to ambice, ale ne prostředky. Ačkoli Zemurray a Bonilla tvořili skvělou dvojici, sami o sobě revoluci spustit nemohli. Zemurray měl peníze a Bonilla byl rozumný frontman, ale ani jeden z nich neměl schopnosti k sestavení a vedení spolehlivé bojové jednotky. Oba věděli, kdo to dokáže. Lee Christmas, který v době Bonillova prezidentství působil jako ředitel honduraské policie, byl nejslavnějším vojákem. Nikdo se pro úkol svrhnout středoamerickou vládu nehodil lépe. Zemurray ho oslovil s velkorysou nabídkou a on ji rychle přijal. Na konci roku 1910 se Christmas, Bonilla a Zemurray sešli v New Orleansu, aby vypracovali svůj plán. Nesnažili se skrývat, co dělají. Christmas se pustil do náboru chlápků, kteří se potloukali po New Orleansu a čekali právě na takovou příležitost. Zemurray mezitím zařídil koupi Hornetu. A tak se všichni na Hornet nalodili. Brzy ráno následujícího dne vyplul Hornet, naložený puškami, municí a kulometem, do akce. Na Silvestra se Hornet přiblížil k honduraskému ostrovu Roatán a rychle ho obsadil. Obránci se vzdali po jediném výstřelu. Christmas a Molony tam nechali své muže oslavovat. Odjeli na člunu na nedaleký ostrov Utila, vytáhli místního velitele z postele a oznámili mu, že byl sesazený. Pak ho donutili, aby běhal v kruzích kolem své chaty, oblečený jen ve spodním prádle, a křičel Viva Bonilla. Poblíž křižovaly dva americké dělové čluny, Tacoma a Marietta. Jejich velitelé si nebyli jistí, zda se měli Hornetu zmocnit. Věděli, že by měli jednat podle přání Washingtonu, a čekali na rozkazy. Amerika měla v této chvíli na Hondurasu zvláštní zájem. Za vlády liberálních prezidentů si Honduras zvykl půjčovat peníze od evropských bank. Prezident Taft a ministr zahraničí Knox tuto praxi neschvalovali, stejně jako neschvalovali Zelayovu půjčku na železnici v roce 1909. Požádali prezidenta Dávilu, aby převedl svůj dluh přijetím půjčky ve výši 30 milionů dolarů od americké banky J. P. Morgan, ze které by se většina použila na splacení evropských věřitelů. Jako záruku splacení by J. P. Morgan převzal honduraskou celní službu a dohlížel na státní pokladnu. Tím by se Honduras v podstatě stal protektorátem. Tento návrh postavil prezidenta Dávilu do neřešitelné situace. Věděl, že pokud by půjčku přijal, mnoho jeho liberálních kolegů by propuklo v hněv. Pokud by ji odmítl, Američané by ho jistě potrestali. Zatímco Dávila řešil své dilema, povstalci na palubě Hornetu připluli do přístavu Trujillo a zmocnili se ho. Když se zpráva o tom dostala k honduraskému ministrovi ve Washingtonu, rozhodl se, že bylo načase, aby podepsal smlouvu na Morganovu půjčku. Vydal se na ministerstvo zahraničí a učinil tak. Tím se věci zamotaly a tato zpráva přiměla kapitána George Coopera, velitele Marietty, aby Hornet postavil pod vojenskou stráž. Varoval povstalce na palubě, aby nepodnikali další útoky. Když tak skupina přesto učinila, nařídil loď zabavit pro porušení amerických zákonů o neutralitě. Úředníci ve Washingtonu byli po vypuknutí honduraské revoluce rozpolcení, ale brzy dospěli k závěru, že její úspěch by byl pro Ameriku přínosem. Považovali Dávilu za nedůvěryhodného kvůli jeho známým sympatiím k liberálům. Obávali se také, že pokud mu bude umožněné zůstat v úřadu, stane se nebezpečným symbolem nezávislosti, který by mohl inspirovat vlastence jinde ve Střední Americe. Jeho pochybnosti o Morganově půjčce potvrzovaly jeho nedostatečnou úctu k americké moci. Bonilla naopak toužil vést Honduras k partnerství s Amerikou. Bylo to tedy snadné rozhodnutí. Christmas vyvedl své muže ze zabavené lodi na břeh a vedl je k La Ceibě, hlavnímu městu na pobřeží. Když tam dorazili, zjistili, že jim kapitán Cooper prokázal velkou laskavost. Poslal místnímu armádnímu veliteli, generálu Franciscu Guerrerovi, zprávu, ve které prohlásil La Ceibu za neutrální zónu, která byla mimo dosah jakýchkoli bojů. Guerrero, který měl zakázáno bránit své pozice, se rozhodl zaútočit na povstalce mimo město. Bitva u La Ceiby, která se odehrála 25. ledna 1911, byla jednou z nejzuřivějších v té době. Na obou stranách bojovaly stovky mužů. Nakonec zvítězili povstalci. Mezi mrtvými byl i generál Guerrero, který byl zastřelený na koni, když popoháněl své muže na frontu. V honduraském hlavním městě Tegucigalpa prezident Dávila věděl, že pád La Ceiby bylo velmi špatnou zprávou. V naději, že se mu podaří z této katastrofy něco zachránit, povolal do své kanceláře amerického ministra a prohlásil, že byl připravený předat prezidentský úřad kterékoli osobě určené Američany. Aby prokázal svou dobrou vůli, požádal Národní shromáždění o schválení smlouvy o Morganově půjčce. To to rozhořčeně odmítlo a místo toho přijalo rezoluci, ve které prohlásilo smlouvu za protiústavní a za urážku Hondurasu. Jeden historik napsal:
"Honduras unikl ze spárů bankéřů, jen aby se dostal do spárů banánovníků."
Hlasování proti Morganově půjčce zpečetilo osud prezidenta Dávily. Za pár dní vydali Američané příkaz zakazující další boje v Hondurasu, což znamenalo, že Dávila už nemohl použít svou armádu. Nakonec na prezidentský úřad rezignoval. Nebyl poražený Lee Christmasem, ale fiatem vydaným ve Washingtonu. Během několika následujících týdnů se Christmas a americký diplomat Thomas Dawson několikrát sešli na palubě lodi Marietta, aby rozhodli o budoucnosti Hondurasu. Přišli s návrhem, podle něhož by prozatímní prezident zastával úřad po dobu 1 roku a pak by odstoupil ve prospěch Bonilly. Všechno fungovalo podle plánu a Bonilla se v únoru 1912 ujal prezidentského úřadu. Když v Tegucigalpě skládal přísahu, 75 příslušníků americké námořní pěchoty střežilo přístaviště, které využívaly americké ovocnářské společnosti v Puerto Cortés, aby zajistili, že ho vlastenci na protest nezničí. Americký prokurátor v New Orleansu později obvinil Bonillu i Christmase z porušení zákonů o neutralitě, ale případy se nikdy nedostaly před soud. Prezident Taft osobně nařídil obvinění proti Bonillovi stáhnout. Státní zástupce, který toto poselství pochopil, brzy učinil totéž v případě Christmase. Prezident Bonilla se muži, který ho dostal k moci, bohatě odměnil. Krátce po svém nástupu do úřadu přidělil Zemurrayovi 10 tisíc hektarů banánové půdy na severním pobřeží. Později přidal 10 tisíc hektarů poblíž guatemalských hranic. Potom dal Zemurrayovi jedinečné povolení, které jeho podnikům umožňovalo dovážet bezcelně všechno, co potřebovaly. Nakonec Zemurrayovi povolil, aby jménem honduraské vlády získal půjčku ve výši půl milionu dolarů a použil ji na splacení toho, co podle svých slov utratil za organizaci revoluce. S takovým majetkem není divu, že se Zemurray brzy stal známým jako nekorunovaný král Střední Ameriky. Rozhodně byl králem Hondurasu. Po Bonillově smrti v roce 1913 ovládl řadu prezidentů. V roce 1925 si zajistil výhradní práva na těžbu dřeva v oblasti pokrývající desetinu honduraského území. Později spojil své podniky se společností United Fruit a převzal funkci generálního ředitele této firmy. Pod jeho vedením se společnost United Fruit neodmyslitelně propletla s celým životem Střední Ameriky. Podle jedné studie škrtila konkurenty, ovládala vlády, spoutávala železnice, ruinovala plantážníky, dusila družstva, ovládala dělníky, bojovala s organizovaným odborovým hnutím a vykořisťovala spotřebitele. Za 40 let tato mocná Rockefellerova společnost svrhla další středoamerickou vládu. Guatemalu.
Američtí generálové vypovídají
Generace Američanů jsou ve školách a médiích krmené báchorkami o tom, jak vznešení Američané přinášejí do světa svobodu a demokracii. Tento lživý marketing se vlévá do podprahového myšlení a doslova se vsákne do archetypální mentality. Američané nasávají tyto pohádky o americkém míru a spravedlnosti s mateřským mlékem. Když jsme vychovaní v určitém prostředí, uvažujeme stejně jako stádo. Lišíme se v názorech na drobnosti, ale základních přenositelných civilizačních postulátech a dogmatech se shodujeme. Naštěstí je ale mnoho politiků, komentátorů, spisovatelů nebo generálů, kteří tuto rafinovanou lest prohlédli a podělili se o ní s veřejností. Zmínil jsem generála Smedley Butlera.¨Nechme ho proto hovořit:
"Jsou věci, které jsem viděl, věci, které jsem se naučil a které by neměly zůstat nevyřčené. Válka je jenom humbuk. Raketa je nejlépe popsatelná jako něco, co není tím, čím se zdá být většině lidí. Jen malá vnitřní skupina ví, o co jde. Je vedená ve prospěch několika málo lidí na úkor mas. Válka je raketou na ochranu ekonomických zájmů a naši vojáci se posílají umírat na cizí půdu, aby ochránili investice velkého byznysu."
Smedley Butler dále napsal:
"Spojené Státy běžně ničily demokracii po celém světě, zatímco jejich vůdci tvrdili, že demokracii šíří. Strávil jsem 33 let u námořní pěchoty. Přitom většinu času jsem byl prvotřídním svalovcem velkého byznysu, Wall Streetu a bankéřů. Stručně řečeno, byl jsem vyděrač, gangster kapitalismu. Účet za to nese široká veřejnost. Tento návrh zákona skládá strašlivé účty. Nově umístěné náhrobky, zohavená těla. Zničené mysli. Zlomená srdce a domovy. Ekonomická nestabilita. Zpátečnické zdanění pro generace a generace. V roce 1914 jsem pomáhal zajistit Mexiku, zejména Tampicu, bezpečí pro americké ropné zájmy. Pomohl jsem vytvořit z Haiti a Kuby důstojné místo, kde mohli hoši z National City Bank vybírat výnosy. Pomáhal jsem při znásilňování půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Streetu. V letech 1909 až 12 jsem pomáhal očistit Nikaraguu pro mezinárodní bankovní dům Brown Brothers. V roce 1916 jsem přinesl světlo do Dominikánské republiky pro americké cukrovarnické zájmy. V Číně jsem pomáhal zajistit, aby Standard Oil pokračoval ve své cestě bez překážek."
V jiném projevu generál Smedley Butler prohlásil:
"Válka byla z velké části otázkou peněz. Bankéři půjčují peníze cizím zemím, a když je nemohou splatit, prezident pro ně pošle námořní pěchotu. Já to vím, byl jsem na jedenácti takových výpravách."
V článku zveřejněném v časopise Common Sense v roce 1935 Smedley Butler uvedl, že za americkou námořní pěchotou stála nechvalně známá banka Brown Brothers, Harriman, která se chovala jako vyděrači a gangsteři, aby vykořisťovala nikaragujské rolníky.
Generál David Shoup, bývalý velitel námořní pěchoty Spojených států, v roce 1966 napsal:
"Věřím, že kdybychom měli a chtěli držet naše špinavé dolary nasáklé krvavými prsty stranou od záležitostí těchto národů, které jsou tak plné deprimovaných a vykořisťovaných lidí, dospěly by k řešení samy. A alespoň to, co dostanou, bude jejich vlastní, a ne americký styl, který nechtějí a především nechtějí, aby jim ho Američané cpali do chřtánu."
Samotní američtí generálové nám tedy nabízejí neocenitelná svědectví a výpovědi, které jsou stále nadčasové.
Závěr: Propojení vzorců
Na všech těchto akcích spatřujeme otisk americké vojenské boty. Přísloví, kam americká noha stoupne, tam 100 let tráva neroste, je tu více než trefné. Ovšem musíme hledat spojovací články všech těchto amerických převratů. Američané všechny tyto intervence prováděli především z ekonomických důvodů. Spojené státy anektovaly Havajské ostrovy a Filipíny, protože byly ideálním odrazovým můstkem pro obchod ve východní Asii. Obsadily Kubu a Portoriko, aby ochránily obchodní cesty. Zřídily námořní základnu, a sesadily prezidenty Nikaraguy a Hondurasu, protože odmítli povolit americkým společnostem svobodně působit v jejich zemích. Proč ale Američané podporovali politiku, která přinášela utrpení lidem v cizích zemích? Existují dva důvody, které jsou tak provázané, že se staly jedním. Základním důvodem je, že americká kontrola se považovala za životně důležitou pro materiální prosperitu samotné Ameriky. Toto vysvětlení je ale zabalené do jiného: do hluboce zakořeněného přesvědčení většiny Američanů, že jejich země je ve světě silou dobra. Z toho vyplývá, že i destruktivní mise, které Američané podnikají, aby prosadily svou autoritu, jsou tolerovatelné. V těchto dvou dílech jsem se soustředil výhradně na etapy dějin, na které usedají tlusté vrstvy prachu ve starých archivech. Byly to začátky americké světové dominance. Nepodřídíš-li se, zahyneš. Novější etapy dějin jsem zahrnul ve svých samostatných pořadech, proto je zbytečné je znovu vyprávět. Například Indonésii jsem pokryl v mém pořadu Zapomenutý holokaust v Indonésii. Stejně tak jsem vynechal Haiti nebo Dominikánskou republiku, protože jsem je pokryl v mém trojdílném pořadu Haiti, Somálsko západu. Svržení íránského režimu jsem zase popsal v mém nedávném pořadu Šáhovi muži. Navíc, čím více se přibližujeme do současnosti, tím jsou tyto události známější. Kolik z nás ale znalo skutečný příběh Havaje, počátky Kuby, Portorika, Filipín, Nikaraguy nebo Panamy? Mým cílem bylo vdechnout těmto vzdálenějším historickým epizodám život. Musíme poznat počátky a zrod něčeho, co nás obklopuje v každodenní současnosti. Aby si Američané tuto moc udrželi, vedle vazalských vlád zřídili v mnoha podrobených zemích také své základny. Žádné jiné impérium nemá takový počet základen rozesetých po světě. Americká hegemonie se postupně transformovala na globální moc s unipolárními prvky. Naši politici a vlády jsou jen filiálkami této obří globální sítě, která začínala drtit ostatní státy na přelomu 19. a 20. století. Postupně tak obemknula téměř všechny planetární zdroje.