Jeden z nejzáhadnějších stavů mysli. Déjà vu. Je možné vysvětlit tento tajemný fenomén díky moderním objevům a teoriím? Známe to. Pocit, že jsme tento okamžik už někdy v minulosti zažili. Takový pocit je běžně známý jako déjà vu, již viděné. Ovšem tento termín se dnes nahrazuje mnohem přesnějším déjà vécu, již prožité. Co se ve skutečnosti odehrává, když máme pocit, že jsme tento okamžik už někdy prožili? Podobných vjemů je samozřejmě mnohem více. Jedním z nich je takzvaný zážitek blízké smrti, anglicky close to death experience. V okamžiku smrti se s lidským vědomím děje něco velmi zvláštního. Mnozí lidé uvádějí pocit, jako by jim celý jejich život proběhl před očima. Technicky se tento pocit nazývá panoramatický pohled na život.
Mnoho lidí s touto zkušeností uvádí, že v mžiku oka prožili celý svůj život, každý detail. Je to, jako by jejich život byl na DVD záznamu a někdo stiskl tlačítko přetočit dopředu. Velmi charakteristický pro tento fenomén je pocit, že se čas zpomaluje. Kolikrát jsme slyšeli lidi s touto zkušeností vysvětlovat, když se nacházeli ve stavu blízké smrti, že pro ně čas najednou neměl žádný význam? Nebo kolikrát lidé, kteří se stali účastníky autonehody nebo jiných život ohrožujících situací, uvádějí, že se jim zdálo, že se čas zpomalil tak, že jim několik vteřin připadalo jako hodiny? Zdá se totiž, že časová dilatace je součástí prožitku smrti. Jak se vědomí blíží smrti, subjektivní čas se stává pružným. Natahuje se a natahuje, až může v mžiku oka obsáhnout celý život. A v tomto mžiku se umírající propadne z času a zjistí, že je zpět na začátku svého života, připravený ho znovu prožít. Existuje v úplně jiném čase než pozorovatelé, kteří ho pozorují při umírání. Když se oči umírajícího naposledy zavřou, je už v náručí své matky. Nový život obsahuje starý život. Kde se tedy bere déjà vu?
Představme si situaci, kdy umírající člověk zažije zážitek, při kterém se jeho staré vzpomínky na okamžik proderou z podvědomí do vědomí. Dojde k podprahovému rozpoznání okolností. Bude mít nejasný pocit, že tento okamžik prožil už dříve v neurčité minulosti. Jedná se o déjà vécu, již prožité. Není třeba žádného složitého neurologického nebo psychologického vysvětlení. Déjà vécu prožíváme proto, že jsme tento okamžik skutečně už někdy prožili. Jak jsem uvedl, déjà vu je jedním z mnoha dalších nevysvětlitelných fenoménů. Například předvídání, synchronicita nebo předtuchy. Tento pořad nás vezme na úžasnou cestu, na které se seznámíme s fascinujícími teoriemi a myšlenkami o tom, co může být déjà vu. Také se seznámíme s dalšími záhadnými anomáliemi mysli, paměti a času. Tajemství mysli jsou stejně rozsáhlá a neznámá jako samotný vesmír. Od lucidních snů po stavy fugy. Od časových skluzů po výlety mysli. Od halucinací po náboženské vize. Od mnohočetné poruchy osobnosti po zázraky. Od intuice po archetypy. Od kletby voodoo a síly sugesce po sdílené myšlenky a masovou hysterii. Od změněných stavů vnímání po démonickou posedlost… Od kolektivního nevědomí po symbolický jazyk podvědomí…
Charakter déjà vu
Máme pocit, že jsme to už někdy dělali, i když to děláme poprvé.
Vidíme něco nového a neotřelého, a přitom je nám to tak důvěrně známé.
Zapojíme se do rozhovoru a v tu chvíli si uvědomíme, že jsme stejná slova už někdy řekli té samé osobě.
Všichni máme zkušenost s pocitem, který nás občas přepadne. Že to, co říkáme a děláme, bylo řečeno a uděláno už dříve, v dávných dobách. Že jsme byli před dávnými věky obklopení stejnými tvářemi, předměty a okolnostmi. Že dokonale víme, co bude řečeno příště, jako bychom si na to náhle vzpomněli. Všichni jsme to zažili! Oficiální studie potvrzují, že více než 70% lidí zažilo děsivý pocit, který Francouzi označují jako déjà vu, tedy již viděné. Déjà vu je známé také jako promnézie, tedy vzpomínka na něco z budoucnosti, nebo paramnézie, tedy zkreslení paměti. Déjà vu je zřetelný pocit prožívání nové situace, která se už v minulosti stala. Termín déjà vu vymyslel francouzský filozof a badatel v oblasti psychiky Émile Boirac, který žil mezi lety 1851 až 1917. Zážitek déjà vu je obvykle doprovázen přesvědčivým pocitem známosti a také pocitem podivnosti. Předchozí zážitek během epizody déjà vu je nejčastěji připisován skutečnému životu, přičemž mnoho lidí uvádí pocit, že se zážitek skutečně stal v minulosti. Zřídkakdy trvá déle než několik sekund. Déjà vu je tedy jen letmou vzpomínkou, jako vánek vanoucí vědomou myslí, na něco, co má pro nás v přítomném okamžiku neuvěřitelně hluboký smysl.
Déjà vu je také univerzální. Překračuje všechny společenské, náboženské a kulturní hranice. Zdá se, že nikdo, od dětí až po dospělé, není vůči němu imunní. Během posledních 30 let odhalil vědecký výzkum déjà vu několik zajímavých poznatků o vzpomínkách na přítomný okamžik. Přitom bylo předloženo mnoho teorií, od chyb v krátkodobé paměti přes neurofyziologické poruchy až po smyslový vstup před viděním. Nové objevy v oblasti kvantové fyziky a výzkumu vědomí naznačují, že tyto podivné a strašidelné výpadky paměti mohou být dokonce potenciálními pohledy do alternativních dimenzí, paralelních vesmírů, a dokonce i do pole nulového bodu. Možná je déjà vu mnohem víc, než jen záškub mysli nebo paměťový trik. Možná je to prchavý pohled do jiné úrovně reality. Paralelní svět, který se pohybuje hned vedle toho našeho, kterému říkáme domov. Zvednutí opony nebo rozhrnutí závoje. Tenké místo, kde si uvědomíme, že svět, ve kterém se pohybujeme, je jen jedním z mnoha. Déjà vu nám připomíná, že pod povrchem reality možná existuje další vrstva, která nás spojuje s hranicemi, kde se mysl a hmota prolínají a setkávají.
Déjà vu je jednou z nejrozšířenějších, ale nejméně pochopených anomálií mysli. Je to pouhá mozková chyba, nebo stopa k něčemu většímu? Lze tuto událost vysvětlit jen jako prostou závadu? Zpětné zažehnutí nervového spojení, které se během rychlosti na několik vteřin vrátí zpět a znovu si vybaví něco, co se buď právě stalo? Co to je? A proč ho mnozí z nás mají tak často? Déjà vu je popisované jako všechno od paměťové smyčky až po dráždivý pohled do paralelního světa, který se nachází hned vedle toho našeho. Možná je déjà vu reakcí na známý pocit nebo vzpomínku z dřívějšího zážitku. Tento zážitek nebyl zcela podrobný, ale obsahoval dostatek prvků, aby vyvolal pocit, že jsme tam už někdy byli. Spouštěčem by mohly být obrazy, vůně nebo dokonce zvuky, které v člověku vyvolávají náhlý pocit poznání během nové události nebo zážitku. To je jednoduché vysvětlení pro některé zážitky déjà vu. Ovšem takové vysvětlení nepřesvědčí ty, kteří měli velmi podrobné a rozsáhlé pocity zahrnující skutečné rozhovory, konkrétní místa a přítomnost určitých lidí. Někteří lidé mají tak hluboce detailní déjà vu, že mumlají slova rozhovoru, který si pamatují z dřívějška, ale přitom vědí, že rozhovor vedou poprvé.
Stručná historie
Přichází to bez varování. Ten náhlý a děsivý pocit "tady už jsem byl". Přesto jsme si jisti, že jsme na toto místo vkročili poprvé. Možná slyšíme rozhovor a pak si uvědomíme, že jsme ho už někdy slyšeli, slovo od slova, a přitom není možné, abychom ho slyšeli. Možná něco řekneme nebo uděláme, načež se zastavíme a zalapáme po dechu, jak nás ten pocit přemohl. "Přísahal bych, že se to už někdy stalo, a to úplně stejně," slyšíme lidi, kteří se udiveně škrábou na hlavě. "Tohle už se mi stalo." "Tohle už jsem říkal." "Tohle už jsem viděl." Ti, kteří tento matoucí jev zažili, ale bezpochyby vědí, že to skutečně neudělali, neřekli ani neviděli. Formální historie déjà vu začala před stovkami let, kdy se o podobných pocitech zmiňoval svatý Augustin, který je označoval jako falsae memoriae. Sir Walter Scott psal o pocitu před-existence. Podobná témata se objevují v literárních dílech Tolstého, Dickense a dalších. Termín déjà vu, který nemá český ekvivalent, pojmenoval francouzský filozof Émile Boirac. Boirac byl fascinován psychickými jevy a v roce 1876 poprvé použil tento termín pro událost, která se stala v minulosti. V dopise redaktorovi časopisu Review Philosophique jej Boirac nazval le sensation du déjà vu. Později, v roce 1902, působil jako prezident dijonské Akademie, kde se intenzivně zabýval výzkumem emanací, psychokineze a zvířecího magnetismu, například orientace ptáků. Boirac se také zasloužil o definici termínu metagnomie, tedy poznání získané bez smyslů.
V roce 1896 zavedl F. L. Arnaud do vědecké komunity pojem déjà vu. Arnaud oficiálně navrhl, aby se tento jev označoval společným názvem déjà vu. Arnaudova práce zahrnovala kategorizaci prvních příznaků typického zážitku déjà vu, kterou získal na základě studia 34-letého pacienta, zotavujícího se z mozkové malárie.
Frederick William Henry Myers (1843-1901), zakladatel Společnosti pro psychický výzkum, označil déjà vu výrazem promnesia. To odkazuje na řecké pro, což znamená před, a mnesis, což znamená paměť. V roce 1889 psycholog William Burnham vyslovil domněnku, že k déjà vu dochází při nadměrném odpočinku lidského organismu. Uvedl také, že když jsou mozková centra nadměrně odpočinutá, může být vnímání cizí scény tak snadné, že její aspekt může být známý. To vyvrátilo dřívější názory, že déjà vu způsobuje extrémní únava.
V roce 1896 Arthur Allin, profesor psychologie na Coloradské univerzitě v Boulderu, prohloubil studium tohoto fenoménu. Navrhl několik teorií, které by mohly vysvětlit déjà vu. Jednou z těchto teorií byla myšlenka, že tento pocit vzniká buď z prvků zapomenutých snů, nebo z přerušení pozornosti, když někdo zažije nový obraz. A samozřejmě, jakmile se do hry vložil Sigmund Freud, freudovští učenci jednoduše nepovažovali déjà vu za nic jiného než obranný mechanismus sloužící k ochraně ega před superegem.
Carl Gustav Jung ve své knize Vzpomínky, sny, úvahy popsal déjà vu jako rozpoznání neznámého. Věřil, že tento jev souvisí s jeho konceptem kolektivního nevědomí. Od té doby někteří autoři nesprávně chápou Jungovu myšlenku kolektivního nevědomí jako jakousi sdílenou paměťovou banku lidstva a domnívají se, že při prožívání déjà vu člověk ve skutečnosti přistupuje k tomuto úložišti. Také se tvrdilo, že Jungovo kolektivní nevědomí sloužilo také jako výchozí bod pro pocity prožitého minulého života.
Nebudu nás unavovat podrobným výčtem toho, kdo a co o déjà vu prohlásil. Pokusil jsem se jen uvést základní historii ve zhuštěné podobě, kterou je opravdu nutné znát. Musíme mít společný výchozí basic, abychom vůbec mohli fenomén déjà vu zkoumat.
Moderní myšlení
Nejčastější moderní teorie o původu déjà vu se týkají mozku a paměti. Ve druhé polovině 20. století se tento jev začal seriózně vědecky zkoumat jako anomálie vyvolávání vzpomínek. Někteří vědci se domnívají, že déjà vu je prostě to, že jedno oko vnímá událost o zlomek sekundy dříve než druhé oko. Teorie je taková, že jedno oko může podněty zaznamenat o zlomek rychleji, což vyvolává pocit vzpomínky, jakmile se druhé oko zapojí a kognitivně vnímá totéž. Ačkoli se to zdá jako racionální a vědecké vysvětlení tohoto jevu, bohužel to nevysvětluje výzkumy, které byly provedené u lidí s jediným funkčním okem, kteří přesto hlásí déjà vu. Tato skutečnost opět poukazuje na celkovou kauzální účast mozku na tomto podivném jevu. Bohužel, když je nějaká anomálie předložena vědě, často se okamžitě zaškatulkuje a označí jako funkční porucha. Ani déjà vu není vůči tomuto označení imunní. Někteří vědci spojují déjà vu se vším možným. Od úzkosti přes mnohočetnou poruchu osobnosti až po epilepsii. Ze všech možných patologií se zdá, že s déjà vu je nejčastěji spojována epilepsie spánkového laloku, která je výsledkem nesprávných elektrických výbojů v mozku.
V roce 1955 provedl kanadský neurochirurg amerického původu Wilder Penfield své proslulé experimenty. Stimuloval spánkové laloky účastníků studie elektrickými výboji. Penfield zjistil, že přibližně 8% účastníků zažilo v důsledku jeho elektrických sond vzpomínky typu déjà vu. Mohlo by být déjà vu právě takovou neurologickou anomálií, která se vyskytuje jen u několika vyvolených? Případně závada, která je vyvolána odchylkou správného fungování mozku? Nebo zásahem elektrického proudu do spánkového laloku? Nebo si mozek prostě splete minulou vzpomínku se současným zážitkem, opět díky chybnému fungování neuronů nebo chybějícím neurologickým spojením. To jsou jen některé ze záhad déjà vu.
Brána do jiných světů
Ne všichni souhlasí s tím, že déjà vu je anomálie paměti, nebo dokonce nějaký druh prostého mozkového skluzu. Někteří se domnívají, že déjà vu jsou pověstné dveře, nebo spíše nahlédnutí do klíčové dírky dveří, které vedou do jiných světů. Nebo možná letmá vize minulého života nebo dokonce paralelního života v jiné dimenzi, v jiném vesmíru. Pomysleme na ty neuvěřitelné možnosti! Opravdu žijeme dvojí život? A je déjà vu spojovacím článkem mezi těmito životy?
Než se dostanu k nejmodernějším vědeckým výzkumům, je třeba zmínit, že existuje i opak déjà vu, známý jako jamais vu, neboli nikdy neviděné. Během epizody jamais vu člověk zažívá neobvyklý pocit, že nepoznává známou situaci. V tomto případě někdo vidí něco, co už viděl desetkrát, možná i stokrát, a přesto to na krátkou dobu nepozná. Může se jednat o slovo, osobu, místo nebo dovednost. Jamais vu, známé také jako odcizení slov, se objevuje také tehdy, když si nemůžeme vybavit, jak se píše slovo, které známe a často ho používáme. V tomto krátkém časovém úseku jsme zcela ztracení, dokud se naše paměť neobnoví a my si uvědomíme, že se díváme na slovo, které vlastně poznáváme a kterému rozumíme. Ale právě na tu krátkou chvíli to bylo to nejnepolapitelnější slovo na světě.
Stalo se nám někdy, že jsme na pokraji geniálního myšlenkového průlomu nebo že se chystáme narazit na konečnou pravdu o nějaké věci, už už jsme těsně před rozlousknutím něčeho, ale nestane se tak? Zažíváme presque vu, neboli téměř viděné.
Psychologovi Arthuru Funkhouserovi se nelíbilo, že termín déjà vu je příliš široký a vágní. Navrhoval, aby se místo toho používaly tři vysvětlující kategorie déjà vu:
A: Déjà vécu, již prožité. Je to asi nejrozšířenější forma déjà vu. Uprostřed prožitku jsou detaily překvapivě jasné a přesné. Prožívající si uvědomuje, že sled událostí v současném scénáři se shoduje s jeho vzpomínkami.
B: Déjà senti, již pociťované. Spouští se myšlenkou nebo možná hlasem. Souvisí s rozpoznáním pocitu, který je nevysvětlitelně známý.
C: Déjà visité, již navštívené. Jev je spojený s určitým místem, předmětem nebo budovou, které se zdají být známé, přestože je zažíváme poprvé. Čas tu nehraje žádnou roli.
Vidíme, že déjà vu se větví do mnohých podkategorií.
Teorie paralelních světů
Pokud jde o minulé životy, zážitky déjà mohou být přístupem ke vzpomínkám, které člověk mohl prožít. To, co se vybavuje v přítomném okamžiku, často zahrnuje prvky, které lze spojit pouze s přítomností, ve které se prožívající nachází. Představme si někoho, kdo nosí určitý typ oblečení nebo používá určitý typ technologie. Nemůžeme si ho představit v pohledu do minulého života, když tento typ oblečení a technologie ještě neexistovaly. To naznačuje potenciální souvislost s možností paralelního vesmíru.
Teorie mnoha světů, kterou postuloval fyzik Hugh Everett, předpokládá, že můžeme existovat takoví, jací jsme, v mnoha jiných vesmírech. Ovšem možná takoví, jací jsme, jen na krátkou dobu, než učiníme jinou volbu, která nás oddělí do jiného vesmíru. Do hry tu může vstoupit i pojem synchronie, který naznačuje, že déjà vu jsou synchronizované okamžiky mezi dvěma paralelními vesmíry nebo alternativními realitami, ve kterých říkáme nebo děláme přesně stejnou věc ve stejný okamžik a vědomě si ji uvědomujeme, i když trvá jen krátce. Původně Everett nazval teorii mnoha světů relativní stavovou formulací kvantové mechaniky. Ta popisuje univerzální vlnovou funkci řady větvících se vesmírů, které tvoří multivesmír.
Everett se domníval, že právě v těchto větvících se vesmírech existuje několik kopií každého z nás, možná nekonečný počet kopií. V těchto kopiích děláme všechny možné věci v každém možném čase. Existuje tedy pravděpodobnost, že v určitém časovém okamžiku budeme dělat přesně stejnou věc alespoň ve dvou vesmírech, nebo možná dokonce ve dvou tisících vesmírech. V každém z těchto vesmírů bychom náhodou byli stejně oblečení, se stejnou osobou, nebo alespoň její kopií, a měli k večeři stejné jídlo. Je myslitelné, že déjà vu může být skluz vědomí, kdy se spojíme se sebou samými na jiné úrovni reality. Rozhodně se to neděje pořád, protože kdyby ano, zbláznili bychom se. Déjà vu tedy může být nepolapitelné z nějakého důvodu.
Věda a déjà vu
Psychiatr Vernon Neppe šel v kategorizaci zážitků déjà vu ještě o krok dál. Dělí je na 21 různých typů, které spadají do sedmi jedinečných klasifikací.
A: Porucha paměti.
B: Porucha stavu ega.
C: Obrana ega.
D: Časová porucha vnímání.
E: Porucha rozpoznávání.
F: Projevy epileptického vzplanutí.
G: Subjektivní paranormální zážitky.
V posledním desetiletí se objevilo mnoho vědců a psychologů, kteří tento fenomén zkoumají a zpochybňují přetrvávající teorie minulosti. Chris Moulin je kognitivní neuropsycholog, který v současné době ve své laboratoři na univerzitě v anglickém Leedsu zkoumá déjà vu. On a jeho kolegové publikovali vědecké práce a provádějí průběžné studie na téma, na které si troufne jen málo vědců. Moulin je vlastně jen jedním z hrstky vědců, kteří věnují kvalitní čas snaze o poznání tohoto nepolapitelného zážitku. V roce 2000 Moulin působil na Bristolské univerzitě v Anglii, když poprvé začal pracovat s pacientem, který zažíval frustrující opakované epizody déjà vu. Tyto epizody se zdály být natolik stálé, že vzbudily Moulinův zájem a ten spolu se svými kolegy popsal v roce 2005 pacientovy zážitky v časopise Neuropsychologia. Tato studie vedla k podobným odhalením u dalších pacientů, kteří trpěli oživenými vzpomínkami podobnými déjà vu. Moulina začal na univerzitní klinice navštěvovat stále více pacientů s podobnými stavy. Díky svému výzkumu dokázal zjistit, že existuje přímá souvislost mezi zážitky typu déjà vu a věkem. Tento vztah k věku je důležitý. Někteří vědci totiž naznačují, že déjà vu se objevuje až po osmém nebo devátém roce života. To silně naznačuje, že mozek musí být vyvinutý do určitého bodu, aby mohly probíhat potřebné procesy.
Psycholog Alan Brown o těchto zjištěních píše ve své obsáhlé knize The Déjà vu Experience. Brown tvrdí, že déjà vu zažívají přibližně dvě třetiny populace. Zároveň uvádí, že se častěji objevuje, když jsou lidé ve stresu nebo vyčerpaní. Brown ve své knize uvádí více než 30 možných vysvětlení tohoto jevu. Od dvojího vnímání přes dvojí zpracování vzpomínek až po elektrické signály v mozku. Možná přehlížíme to, co je zřejmé. Možná je odpověď tak jednoduchá, jako že mozek zažívá zpoždění signálů a pak toto zpoždění vnímá jako déjà vu. Brown také poukazuje na to, jak se v teorii dvojího vnímání pocit déjà vu nakonec vrátí do současné scény a vjem pak působí jako normální vzpomínka. Ale i Brown připouští, že tento jev může zahrnovat několik teorií. Nemluvíme jen o pocitu, že jsme si na něco vzpomněli. Déjà vu je o pocitu, že si člověk vzpomněl na něco, co se děje právě teď, v přítomném okamžiku.
Moulin se spolu s kolegou Akirou O’Connorem pokusil o navození déjà vu v laboratorním prostředí. Motivací jim byl Moulinův výzkum chronického déjà vu, kdy jsou lidé, trpící tímto jevem, zahlceni neustálým pocitem důvěrné známosti u nových zážitků. A to tak často, že se u nich rozvíjí pocit předvídání. V lednovém čísle časopisu World Science z roku 2006 popsali oba výzkumníci proces, ve kterém se snažili rozluštit klíč k chronickému déjà vu. Moulin se zaměřil na systém spánkových laloků, který se zapíná, když si vzpomínáme na minulost, a také na vzpomínkový zážitek neboli pocit sebe sama v minulosti.
Lidé zabývající se studiem anomálních jevů naznačují souvislosti déjà vu se světem kvantové fyziky, paranormálních jevů a dokonce i metafyziky. Jedním z problémů při hledání vědeckého vysvětlení déjà vu je, že déjà vu je zcela subjektivní zážitek, který zažily miliony lidí, ale který nemá žádné vnější účinky nebo důkazy. Máme tedy k dispozici pouze slova lidí, že se to stalo, a pouze na těchto slovech můžeme založit své teorie. Proto je obtížné určit příčinu déjà vu. I když čím více rozumíme svému mozku a lidskému vědomí, tím více se k tomu možná blížíme.
Hypnóza déjà vu
Chronické déjà vu by pak mohlo být nadměrně aktivním obvodem v mozku, možná obvodem ve spánkovém laloku, který je trvale zapnutý a neustále vytváří falešné vzpomínky. O’Connor zahájil výzkum vyvolání déjà vu pomocí hypnózy spolu s Moulinem. Projekt zahrnoval použití hypnózy k vyvolání déjà vu u laboratorních dobrovolníků. Záměrem bylo vyvolat pocit povědomosti o předmětu, který dobrovolník nikdy předtím neviděl. Spočíval v tom, že dobrovolníkům byly ukázány dvě desítky běžných slov a potom byli zhypnotizováni. Dobrovolníci, kteří byli umístěni ve zvukotěsných kabinách, byli uspáni. Potom jim bylo řečeno, že až uvidí další slovo v červeném rámečku, pocítí k němu povědomost, i když nevěděli, kdy toto slovo viděli naposledy. Naproti tomu jim bylo naznačeno, že slova v zeleném rámečku patří do původního seznamu, kterému byli vystavení poprvé. Výsledkem bylo, že 10 z 18 dobrovolníků zaznamenalo pocit velmi podobný déjà vu, když se jim ukázala červeně orámovaná slova. Tato zjištění byla dostatečným podnětem k další práci na stimulaci spánkového laloku k vyvolání povědomí.
Další studie déjà vu
Další vědecké studie z posledních let naznačují, že je vhodné se na déjà vu podívat znovu. Psycholožka Anne Clearyová z Coloradské státní univerzity provedla experimenty, které testovaly rozpoznávání na základě známosti účastníků. Clearyová a její tým dali účastníkům seznam jmen celebrit. Později jim ukázali sbírku fotografií celebrit, z nichž některé byly na původním seznamu a některé ne. Účastníci byli požádaní, aby identifikovali celebrity podle jejich fotografií a uvedli, zda se domnívají, že tytéž celebrity byly na seznamu původním. Výsledky studie naznačují, že i když účastníci nebyli schopní poznat určitou celebritu podle fotografie, stále měli pocit, že se jméno celebrity objevilo na původním seznamu. Závěr této studie naznačoval, že i když účastníci nemuseli být schopní určit zdroj své známosti s danou celebritou, shodli se na tom, že jim daná celebrita byla povědomá. Tým Anne Clearyové nahradil fotografie a jména celebrit známými zeměpisnými lokalitami, přičemž dosáhl podobných výsledků. Potom také prováděli výzkumy s podobnými slovy. Na základě těchto studií vědci vyslovili teorii, že lidé jsou schopni ukládat fragmenty vzpomínek na zážitky. A když jsme vystavení novému zážitku, který obsahuje některé z těchto fragmentů, zažíváme déjà vu.
Ve zprávě z prosince 2008, kterou zveřejnil časopis Current Directions in Psychological Science, vědci z Coloradské státní univerzity zkoumali paralely mezi déjà vu a teoriemi lidské rozpoznávací paměti. Zjištění výzkumného týmu pod vedením Anne Clearyové naznačují, že déjà vu nastává, když se současná situace podobá situaci, která se v životě člověka už dříve vyskytla. Jakýsi situační překryv vede k pocitu známosti. Jedná se o stejné části mozku, které se podílejí na uchovávání a vybavování vzpomínek. Ačkoli někteří vědci vydávají déjà vu za pouhý zajímavý jev, ne všichni připouštějí, že odpovědi jsou tak jednoduché.
Psycholog Alan Brown v článku pro časopis Discover ze září 2005 uvedl, že déjà vu je pro vědce horkým bramborem. Podle Browna paranormální teorie kontaminují oblast vědeckého zkoumání.
"Déjà vu je jev, který je obtížné zachytit v laboratoři," říká Brown.
Rychle také zdůrazňuje, že je nezbytné uvést déjà vu do legitimnějšího rámce.
"Kdykoli se mozek chová zvláštně, je to příležitost dozvědět se něco o tom, jak se chová normálně… Pokud se nám to podaří zjistit, máme před sebou zlatý důl," dodává.
Jeho výzkum s psycholožkou Elizabeth Marshovou z Dukeovy univerzity naznačil, že déjà vu je víc než jen halucinace, nebo chybné zapnutí neuronů, jak se mnozí psychologové dlouho domnívali. Navrhují teorii dvojího vnímání, která má svůj původ na konci 19. století. Teorie dvojího vnímání předpokládá, že lidé někdy vidí věci dvakrát za sebou. Poprvé je vidí možná povrchně nebo periferně. Podruhé si to plně uvědomují. Déjà vu nastává, když se vjemy takříkajíc setkají a pozdraví. Mozek možná nezaregistroval předmět nebo událost při prvním pohledu, ale zaregistroval ji podprahově, a tak se mu tento druhý pohled zdá podivně povědomý.
Hluboká mozková stimulace
V lednu 2008 přinesl časopis ScienceDaily zprávu o výzkumné studii, která se týkala použití hluboké mozkové stimulace k léčbě takových onemocnění, jako je Parkinsonova choroba. Tato studie naznačila, že hluboká mozková stimulace by mohla být použita i jako potenciální způsob léčby mnoha dalších onemocnění. Tým v Torontu v kanadském Ontariu vedený profesorem neurochirurgie Andresem Lozanem totiž během studie prováděné na obézním pacientovi objevil velmi zvláštní vedlejší účinek: déjà vu.
Článek s názvem Hluboká mozková stimulace v hypotalamu vyvolává u pacienta vzpomínky déjà vu dokumentuje použití hypotalamické hluboké spánkové stimulace u padesátiletého muže s anamnézou obezity. Tomuto muži nepomáhalo nic, a tak se Lozanův tým rozhodl označit místa v hypotalamu, která by mohla účinně potlačit chuť k jídlu, když jsou stimulována implantovanými elektrodami. Během stimulace hypotalamu u pacienta došlo k náhlému déjà vu. Jeho zážitky déjà vu nabývaly na intenzitě s tím, jak se stimulace zvyšovala.
Bylo zjištěno, že kontaktní body, které zřejmě vyvolávaly zážitky déjà vu, se nacházejí v hypotalamu a v blízkosti fornixu. Tato oblast mozku je zodpovědná za přenos signálů do limbického systému, který se zase podílí na paměti a emocích. Stimulace ovlivňovala jak motorické, tak limbické okruhy v mozku. Podle článku řídila aktivitu ve spánkovém laloku a hipokampu, což jsou kritické části paměťového okruhu mozku. Pacient byl po dvou měsících propuštěn z nemocnice. Výzkumnému týmu se znovu podařilo vyvolat a natočit paměťové efekty pozorované na operačním sále zapnutím elektrické stimulace. K tomu došlo v kancelářském prostředí a paměť pacienta byla nadále testována se stimulací i bez ní, což bylo zakončeno třítýdenním obdobím nepřetržité stimulace hypotalamu. Pacient vykazoval při stimulaci výrazné zlepšení v testech učení a schopnosti vybavit si nesouvisející párové předměty. To naznačuje, že stejně jako lze pomocí hluboké mozkové stimulace ovlivnit motorické a limbické okruhy, může být použita k modulaci paměťových funkcí, a lépe porozumět nervovým substrátům paměti. Zkoumání této oblasti nás možná přibližuje k porozumění déjà vu.
Paranormální možnosti
Mohlo by být déjà vu druhem prekognitivní události? Protože déjà vu nastává v přítomném okamžiku, není možné předpovědět, kdy k němu dojde. Přichází náhle a stejně náhle i končí. Přesto zahrnuje znalost domnělé minulé události, která se vybavuje v přítomnosti. To je možná druh předporozumění, které se spustí nanosekundu předtím, než dojde ke skutečnému pocitu známé události. Déjà vu je také spojováno s psychickými schopnostmi a dálkovým viděním – schopností získat přístup k informacím ze vzdálených míst a od vzdálených lidí.
Jiné, méně vědecké teorie naznačují, že déjà vu je produktem kolektivního nevědomí, jak ho teoreticky popsal psychiatr Carl Jung, o kterém jsem hovořil dříve. Jedna z teorií předpokládá, že déjà vu vzniká, když někdo čerpá z podobné archetypální vzpomínky v kolektivním úložišti vzpomínek lidstva. Jung tuto zkušenost zažil při své první cestě do Afriky, kdy pocítil intenzivní pocit rozpoznání nepamětně známého. Tato myšlenka má ve skutečnosti paralelu v teorii pole nulového bodu v kvantové fyzice. Tato teorie předpokládá úložiště minulých, současných a budoucích událostí. Na to se ale nelze dívat zcela objektivně. U mnoha lidí, kteří zažili déjà vu, není možné skutečně dokázat, že dotyčný četl nebo nečetl, neviděl nebo nezažil ve své vzdálené minulosti něco, co mohlo vyvolat současný zážitek déjà vu. Tato subjektivita se opět vymyká vědeckému vysvětlení, přesto otevírá dveře pro souvislost s lidským vědomím a naším vnímáním reality.
Déjà vu by tedy mohlo být dalším z těch zvláštních a anomálních zázraků lidské zkušenosti, o kterých víme, že se dějí, ale nedokážeme určit příčinu nebo původ, jak se dějí, nebo proč se dějí. Vědci mohou za příčinu déjà vu označit stimulaci specifických částí lidského mozku. Možná mají pravdu. Náš mozek se na jeho vzniku podílí. Ale zatím nám nedokážou říct, proč se to děje. Má to nějaký účel, důvod? Je to jen náhodná chyba, která se některým lidem stává, a jiným ne? Nebo je to pro nás připomínka toho, že ve skutečnosti existuje mnohem víc skutečností, než se na první pohled zdá? Existuje nějaká jistota, zda je mozek stimulován vnitřním, nebo vnějším vlivem? Déjà vu nám prostě stále utíká a hraje si s námi na schovávanou.
Paměťové bludiště
Lidský mozek funguje jako obrovská houba, která zachycuje události v paměťové bance, která je schopná uchovávat vzpomínky na minulost, přítomnost i budoucnost. I když často zapomínáme, občas dokonce na narozeniny nebo důležitá výročí, mozek, podobně jako slon, nikdy nezapomíná. Jakmile se něco jednou stane, paměť to zdánlivě nikdy nepustí. Co přesně je paměť? Je to abstraktní konstrukt, nebo ji lze přesně definovat? Podle definice není paměť nic jiného než schopnost organismu kódovat, ukládat a později vyvolávat informace. Když se ale ponoříme hlouběji do mechanismu paměti, zjistíme, že věci jsou poněkud složitější.
Mozek je neuvěřitelně sofistikovaný mechanismus, podstatně rychlejší a výkonnější než i ten největší počítač. A naštěstí není tak náchylný k nehodám. Mozek je schopný téměř okamžitě zachytit obraz události nebo zážitku tak, že jej doslova otiskne nebo zakóduje v mozku, a tím vytvoří trvalý záznam. Tento záznam je pak indexován a odkazován (podobně jako systém kartotéky používaný v knihovně), aby mohl být později zpřístupněn, nebo potlačen.
Kdo by si nepřál vzpomínat na radosti dětství? Fungování mozku jsem podrobně probíral v mém pořadu Tajemství lidského vědomí. Pokud jsme ovšem v dětství prožili traumatizující událost, jako například znásilnění, mozek je naopak schopný takovou událost potlačit. Přesto je ale uložena hluboko v podvědomí. To jsem zase popsal v prvním díle mého pořadu Satanistické sekty. Paměť je univerzální. Je to něco, k čemu máme všichni přístup a naštěstí si vybíráme, kterým vzpomínkám budeme věnovat pozornost a které zameteme pod koberec podvědomí.
Studium paměti se dnes pevně usadilo v oblasti kognitivní neurovědy. Tento nově vznikající obor propojuje disciplíny kognitivní psychologie a neurovědy. Představuje nejnovější poznatky o tom, jak si vytváříme vzpomínky. Kromě toho se tento výzkum snaží také studovat, jak jsme schopni je následně nalézt a vyvolat. V průzkumu psychologů z roku 1996 se více než 84% z nich domnívalo, že každý náš zážitek je trvale uložený někde v mysli. Zdá se ale, že to, co mozek, respektive mysl, ukládá, se pohybuje spíše v oblasti bitů a útržků informací neboli smyslových dat, než delších videoklipů, které se ukládají jako celé kusy dat. Představme si spíše Twitter než YouTube. Jak asi všichni víme, existují různé typy pamětí.
A: Senzorická paměť, která je nejkratší délkou paměti, se objevuje během 200 až 500 milisekund potom, co něco vnímáme. Pozorujeme, zapamatováváme si, vybavujeme si, všechno téměř okamžitě.
B: Krátkodobá paměť jde ještě o krok dál a umožňuje vybavit si vzpomínky v rozmezí od několika krátkých sekund až po zhruba minutu. Pokud jde o krátkodobou paměť, zdá se, že náš mozek je schopný efektivně zpracovat pouze 4 až 6 položek najednou. Jen si na to vzpomeňme, až půjdeme příště nakupovat potraviny bez seznamu.
C: Mnohem lepší pro nakupování bez seznamu je dlouhodobá paměť, která umožňuje uchovávat větší množství informací po mnohem delší dobu. Skvělý příklad toho, jak dlouhodobá paměť převyšuje krátkodobou, lze názorně demonstrovat na pokusu zapamatovat si náhodné desetimístné číslo. Možná si ho dokážeme zapamatovat na hodinu, možná na den. Ale naše telefonní číslo? To si budeme pamatovat roky. Je to dáno nejen opakováním, ale také uplatněním důležitosti. Své telefonní číslo používáme neustále a je pro nás důležité. Mozek ho tedy zakóduje jako nutnou vzpomínku. Podobně jako funkce rychlé volby na telefonech je tato paměť k dispozici pro okamžité vyvolání v případě potřeby.
Různé paměti vyžadují činnost různých částí mozku. Krátkodobá paměť je doménou čelního laloku, konkrétně dorsolaterální prefrontální kůry, a temenního laloku. Dlouhodobá paměť se uchovává v celé rozsáhlejší oblasti mozku v podobě změn provedených v nervových spojeních, které jsou trvalejší. Skrývá se déjà vu kdesi v tomto bludišti?
Hipokampus a paměť
Pro krátkodobou i dlouhodobou paměť slouží hipokampus. Je to prostředek pro konsolidaci informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Hipokampu můžeme poděkovat za to, že si pamatujeme i něco jiného než to, co jsme včera jedli k večeři. Můžeme také poděkovat svému spánkovému cyklu, protože bez kvalitního spánku se naše paměť stává nedostatečnou. Bez spánku se dostáváme do situace, kdy nejsme schopni ukládat nové vzpomínky. Podobně jako počítač indexuje soubory na svém pevném disku, hipokampus během spánku přezkoumává a indexuje denní aktivity. Tím konsoliduje a uspořádává informace. Hipokampus se nachází v centru limbického systému a tvoří smyčku ve tvaru písmene C. S hypotalamem je spojený fornixem. Hipokampus je rozhodující pro přenos krátkodobých vzpomínek do dlouhodobého úložiště.
V současné době neexistuje žádný všeobecně uznávaný model fungování mysli, respektive mozku a paměti. Existuje ale mnoho vědeckých teorií, které si získaly silnou podporu neurovědců i psychologů. Nejnovější studie se shodují v tom, že paměť je soubor nervových spojení, která jsou zakódována na různých místech v mozku. Čím silnější jsou tato spojení, tím silnější jsou vzpomínky. To, jak dobře si pamatujeme své vzpomínky, lze z velké části přičíst způsobu a hloubce zpracování, které při prožitku používáme. Někdo by mohl říci, že stačí si událost opakovat, a zapamatujeme si ji. To se ale neukázalo jako účinné. To prokázaly mnohé studie, ale zbytečně bych zabíhal do podrobností.
Jiná teorie popisuje model více paměťových úložišť. Teorie předpokládá, že jediným mechanismem, kterým se krátkodobá paměť přeměňuje na dlouhodobou, je nácvik, tedy opakování. Tento model také předpokládá, že dlouhodobá paměť se skládá z mnoha dílčích složek. Původně se domníval, že smyslové úložiště je tvořené jedinou jednotkou. Nové výzkumy zjistily, že smyslová zásoba je ve skutečnosti rozdělena na mnoho pracovních částí, jako je chuť, zrak, sluch a tak dál. Z toho všeho vyplývá otázka. Na jaké úrovni jsou tyto těžko uchopitelné vzpomínky uloženy? A co je důležitější, jak k nim máme přístup?
To je velmi důležité pro pochopení déjà vu. Vzpomínky, jak se říká, mají tendenci s věkem blednout. Paměť si uchovává hipokampus hluboko v mozku. Postupem času ale začínáme ztrácet schopnost zachytit detaily. Současné studie říkají, že s přibývajícím věkem účast hipokampu slábne. V roce 2006 provedl neurolog Larry Squire z Kalifornské univerzity v San Diegu studii, ve které zkoumal jak osoby s poškozeným hipokampem, tak osoby se zdravým mozkem. Konečný výsledek naznačil, že když se v jedné oblasti mozku sníží schopnost vybavovat si vzpomínky, mohou nastoupit jiné oblasti, aby převzaly péči o ukládání a vybavování paměti, zejména té dlouhodobé. To naznačuje, že možná víme ještě méně o tom, kde přesně je v mozku paměť uložena. Způsob, jakým mozek vytváří a následně ukládá paměť, je stále tak trochu záhadou, a to i pro ty, kteří jsou na špičce výzkumu mozku. Možná je to právě paměť, která déjà vu vyvolává.
Posttraumatická stresová porucha
Posttraumatická stresová porucha dokáže do nervových drah mozku vštípit ničivou vzpomínku, které se nelze vyhnout, a pro některé je nemožné s ní dokonce žít. Jeden výzkum vědců a neurologů ale naznačuje velmi kontroverzní zjištění. Vzpomínky máme tendenci měnit nebo upravovat. Známe to při vzpomínkách na naše mládí, kdy tráva byla zelenější, obloha modřejší, holky krásnější. Tento závěr vychází z práce Karima Nadera z McGillovy univerzity. Ten zjistil, že paměť se při vzpomínání mění, což otevírá dveře ke změně traumatizujících vzpomínek.
V článku nazvaném Out of the Past (Z minulosti) pro časopis Discovery Magazine ze srpna 2009 Kathleen McGowanová zdokumentovala výzkum nervové architektury, která se podílí na ukládání i vybavování paměti.
"Donedávna se mělo za to, že dlouhodobé vzpomínky jsou fyzicky vryté do našeho mozku, trvalé a neměnné," píše autorka.
"Nyní se ukazuje, že vzpomínky jsou překvapivě zranitelné a velmi dynamické."
McGowanová uvádí, že toto nové zjištění je naprostým obratem pro komunitu neurovědců.
V laboratorních podmínkách lze vzpomínky zapnout nebo vypnout jednoduchou dávkou určitého léku nebo stimulantu, který blokuje působení určitých chemických látek v mozku.
Psycholog Alain Brunet z McGillovy univerzity se právě tímto zabýval ve svém výzkumu posttraumatické stresové poruchy a psychického traumatu. Dr. Brunet vzal pacientku trpící posttraumatickou stresovou poruchou po strašlivé autonehodě a podal jí nízkou dávku běžného léku na krevní tlak. Tento lék ale také snižoval aktivitu v amygdale. Část mozku amygdala je zodpovědná za zpracování emocí. Brunet pak nechal pacientku poslouchat nahranou rekonstrukci její autonehody, což předtím sama tisíckrát udělala a pamatovala si každý strašný a hrůzný detail. Tentokrát se ale stalo něco jiného. Lék na krevní tlak přerušil spojení mezi její faktickou a emocionální pamětí. Zablokoval působení adrenalinu, chemické látky v mozku, která způsobuje úzkost a dokonce i strach. Brunetovým záměrem bylo umožnit pacientce prožít vzpomínku pod vlivem léku, aby se trvale změnilo její vnímání nebo vzpomínka na nehodu, a to se podařilo. Pacientka na nehodu nikdy nezapomněla, ale díky přetvoření vzpomínek spojených s nehodou už na ni neměly tak strašný vliv. Konečně se osvobodila od citových a psychických pout, která ji ovlivňovala. Schopnost měnit paměť by jednoho dne mohla pomoci lidem trpícím různými duševními chorobami. Víme tedy, že paměť je dynamická a proměnlivá.
Jak uvádí McGowanová:
"Zdá se, že pokaždé, když vzpomínáme, přidáváme nové detaily, stínujeme fakta, ořezáváme a upravujeme. Aniž bychom si to uvědomovali, neustále přepisujeme příběhy svých životů."
Paměť můžeme přirovnat k představivosti. Umožňuje vykouzlit světy, které možná nikdy ve skutečnosti neexistovaly, dokud jsme si je nevytvořili v naší mysli. To vyvolává základní otázku. Pokud nemůžeme věřit ani svým vlastním vzpomínkám z minulosti, můžeme se vůbec vyrovnat s tím, kým jsme teď, v přítomnosti? Bez svých příběhů se mnozí lidé cítí odříznuti. Bez své minulosti se lidé cítí bez zázemí, bez identity. Ztraceni. Přesto tento nejmodernější výzkum naznačuje, že naše minulost je přinejmenším zčásti konstruktem našeho imaginativního přetváření skutečné skutečnosti.
A aby toho nebylo málo – výzkumy psycholožky Elizabeth Loftusové na Washingtonské univerzitě vedly k dalšímu ohromujícímu zjištění. Je snadné někomu vštípit falešné vzpomínky, zejména pokud je vzpomínka pro dotyčného věrohodná. Loftusová provedla proslulý experiment s dobrovolníky, kteří dostali brožurku, v níž byly vylíčené tři skutečné příběhy z jejich dětství. Součástí ale bylo i další vyprávění smyšleného příběhu o holčičce, která se ztratila v nákupním centru. Když byli později požádaní, aby napsali všechno, co si pamatovali o všech událostech, 25% dobrovolníků si bylo jistých, že se staly všechny události, včetně vymyšleného příběhu.
Na tuto práci navázal David Rubin z Dukeovy univerzity, který se zabýval autobiografickou pamětí. Rubin si všiml, že i dospělá dvojčata mohou mít odlišné vzpomínky na událost, která se stala oběma. To naznačuje, že i ta nejzákladnější fakta mohou zúčastněné strany zaměnit nebo si je vyložit špatně. Zdá se, že čas se na přesnosti dost podepisuje. McGowanová tvrdí, že bychom se možná měli přestat dívat na paměť jako na dokonalý film minulosti a považovat ji spíše za proměnlivou koláž nebo vyprávění složené z útržků a kousků minulosti, které dostávají novou podobu a jsou přidávané, upravované a měněné. Možná právě tak se udržují ústní tradice, které se po čase stávají legendami. Ježíš Kristus byl možná milý chlapík, který pomáhal ostatním. Ovšem v průběhu tisíciletých vzpomínek se proměnil a stal se pro miliony lidí postavou podobnou bohu. Pokud můžeme paměť potlačovat a měnit, jak jí pak vůbec můžeme věřit? Déjà vu se pak stává další hádankou paměťových bank mysli, kterou toužíme vyřešit.
Amnézie
Amnézie je fascinující charakteristikou špatné paměti v lidském mozku. Amnézie je abnormální porucha paměťových funkcí mozku, při které je u postiženého omezena schopnost vybavit si uložené vzpomínky na jakoukoli událost, která vedla ke vzniku samotné amnézie. Jinými slovy, člověk trpící amnézií zapomíná, kým byl. Ztratil svou minulost v temných a stinných zákoutích mozku, která ji kdysi uchovávala. Amnézie je porucha nebo narušení paměti. Může být způsobená něčím organickým, například poškozením mozku, užíváním sedativ, úrazem a nemocí. Nebo může mít psychogenní příčinu jako obranný mechanismus pro vyrovnání se s psychickou noční můrou, například znásilněním nebo vystavením válce.
Existuje mnoho forem amnézie, což bych opět zabíhal do podrobností a příliš se vzdaloval od déjà vu. Kontrastní zobrazování mozku s vysokým rozlišením u osob trpících amnézií obvykle ukazuje abnormální aktivitu, především v limbických funkcích. Ve studii, kterou v roce 2000 provedl japonský výzkumný tým, byla u osob s psychogenní amnézií provedena aktivační studie pomocí pozitronové emisní topografie. Skenování ukázalo, že došlo ke zvýšení aktivace pravé přední mediální spánkové oblasti, která zahrnuje amygdalu. U kontrolních pacientů nebylo v těchto oblastech zaznamenáno žádné zvýšení. Ať už je amnézie způsobena čímkoli, konečným výsledkem je chybná paměť, která může trvat den, nebo celý život.
Většina z nás v průběhu života zažívá drobné epizody amnézie. Ať už se jedná o tak banální věc, jako je ztráta klíčů od auta nebo zapomenutí koupit pár rohlíků cestou domů. Každý z nás to někdy zažil. Tyto drobné poruchy krátkodobé paměti jsou umocněné stresem, multitaskingem a obrovským množstvím informací, které se na nás valí ze všech stran. Děsivé je, jak křehká je naše paměť. Paměť si můžeme pokazit jednoduchými věcmi, jako je vysoká hladina cukru v krvi, přílišný stres nebo nedostatek spánku. Vysoká hladina cukru v krvi se objevuje na magnetické rezonanci lidí s problémy s pamětí. Může způsobit poškození částí mozku, které ovlivňují paměť. Stres, který vede ke špatnému spánku, může také ovlivnit schopnost mozku zpracovávat a vybavovat si vzpomínky. Může také poškodit hipokampus nadměrným množstvím stresové chemické látky kortizolu. Stres také ovlivňuje mediální temporální systém, který může bránit vybavování vzpomínek. To vede k pocitu ztracené identity. Záblesky střípků zážitků pak může vysvětlovat prožitky déjà vu.
Hudba pro lepší paměť
Lidský mozek je přirovnáván k obrovskému paralelnímu superpočítači. Jsou tu ale významné rozdíly. Náš mozek lze považovat za svého druhu pomalý počítač, který není schopen plně zpracovat všechny informace, jimiž je denně bombardován, a který si vybírá, čemu bude věnovat pozornost okamžitě a co uloží k pozdějšímu zpracování a použití. Někteří vědci, jako například Catriona Morrisonová z univerzity v Leedsu ve Velké Británii, se domnívají, že poslech hudby může pomoci zlepšit schopnost mozku ukládat a vyhledávat informace. Poslech hudby, kterou máme rádi, spouští uvolňování dopaminu, mozkové drogy, která nám přináší dobrý pocit. To zase pomáhá podporovat ukládání paměti. Práce Morrisonové naznačuje, že vzpomínky u lidí často vyvolá pouhá zmínka o skupině, albu nebo písni. To vysvětluje, proč jsou někteří studenti zvyklí pouštět si při učení hudbu. Jejich mozek si zvykl při oblíbené hudbě lépe informace zpracovávat a ukládat. Jiní naopak mají pocit, že je hudba vyrušuje a nikdy by si nedovedli představit, že by měli hudbu při učení puštěnou. Hudba skutečně dokáže člověkem pohnout a vyvolat v něm hluboké vzpomínky. Morrisonová se domnívá, že hudba nám pomáhá zpracovávat informace hlouběji, a tím zajišťuje jejich trvalejší uložení v paměťových bankách mozku. A čím šťastnější nás píseň dělá, tím více dopaminu se uvolňuje. Informace se více upevňuje. Vidíme, že zákoutí mozku je stále tajemné, záhadné a paměť je jedna velká hádanka. To platí i pro déjà vu.
Závěr
To je konec prvního dílu Záhada déjà vu a co uslyšíte ve druhém díle? Začnu tím, jak ztrácíme paměť a jak si s námi naše vzpomínky zahrávají. Máme totiž několik typů paměti. Pak se pokusím narýsovat rozdíl mezi tím, co znamená mysl, a co vědomí. Potom se zaměřím na skupinové myšlení a chování stáda. To přímo souvisí s individuální a kolektivní myslí. Jaký je vlastně rozdíl mezi mozkem, myslí a vědomím? Nebojte, nebudu nás unavovat nudným akademickým pseudointelektuálním balastem, na to mě snad znáte už natolik, abyste věděli, že to nemám rád. Dále se podívám na snění s otevřenýma očima a cestování v čase. Potom prozkoumám více do hloubky zážitky blízké smrti. Následně se budu věnovat spánku a cestování krajinou snů. To už budu finišovat, proto druhý díl zakončím rozdílem mezi našimi offline prožitky a připojením k online virtuální realitě.