Druhý díl pořadu se zabývá otřesnými příběhy a výpověďmi bílých farmářů v Jihoafrické republice (JAR). Pořad přináší hlubší vhled do brutality, msty a rasismu, které se projevují v této situaci. Úvod posluchače seznamuje s předchozími informacemi a otázkou, co jsme slyšeli v minulém dílu pořadu. Následuje dokončení případu Susan a Roberta, který se odehrál v roce 2017 a představuje další šokující příklad násilí a brutality. Po této úvodní části následují dvě sekce, které se zabývají brutalitou. První se zaměřuje na obecné případy násilí, zatímco druhá přináší konkrétní příklady brutálních činů. Jedním z nich je případ jatek v Lindley z roku 2010, který byl jedním z nejkrvavějších útoků na farmu bělochů. Další část se zabývá odlehlostí farem a obtížemi, které farmáři čelí v izolovaných oblastech. Po ní následuje sekce o farmářích, kteří se brání, představující jejich příběhy a snahu bránit své životy a majetek. Dalším tématem, kterému se pořad věnuje, je ničení soch bělochů a rasové vraždy bílých farmářů. Zde je zmíněná Belinda van Noordová z roku 2012, která se stala obětí brutálního útoku. Následuje část o politickém klimatu a společenské atmosféře, které mají vliv na tuto problematiku. Závěrečná část představuje myšlenku chaosu a bílé genocidy, která se objevuje v této kontroverzní situaci.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v první části. Začal jsem trochou nudné, ale nutné historie o původu Afričanů s akcentem na Jižní Afriku. Pokračoval jsem Holanďany a Búry, britskou anexí a Anglo-búrskými válkami. Abychom pochopili složitou situaci v Jižní Africe, je důležité znát základy zákonů o půdě, ale také apartheid, tedy britský rasismus. Z toho se zrodil Africký národní kongres. Pak jsem se podíval na jihoafrické zákony, podle kterých útoky a vraždy bílých farmářů vlastně neexistují. Africký národní kongres začal přiživovat a rozdmýchávat nevraživost vůči bílým farmářům už od 90. let. Právě tehdy začal počet útoků a vražd dramaticky narůstat. Pokračoval jsem prvním příběhem Johanna a Mariandry z roku 2016. Pak jsem se soustředil na tvrdá čísla, která dokumentují počet útoků a vražd bílých farmářů. První díl jsem zakončil příběhem Roberta a Susan. Dalších farmářů, kterými budu pokračovat právě teď.
Susan a Robert II. (2017)
Robert útočníkům řekl, že měl u sebe v přepočtu pouze 26 dolarů, a pokusil se s nimi vyjednávat. Dal jim svou bankovní kartu a PIN kód a slíbil, že je nebude následujících 24 hodin hlásit jako pohřešované. To se mu nepodařilo. Svázali ho a posadili na pohovku. Přinutili ho sedět na jeho obvyklém místě. Vzhledem k tomu, že nemohli najít žehličku na prádlo, rozhodli se, že jim bude stačit letlampa. Vzali letlampu a začali Roberta pálit. Začali u jeho nohou a pomalu postupovali nahoru:
"Moc jsem křičel, tak vzali červený přehoz, který byl přehozený přes Susaninu židli, a začali mě jím omotávat. Bylo to tak těsné. Myslel jsem si, že v každém případě umřu, protože jsem nemohl dýchat. Uvědomili si, že jsem nemohl mluvit, a to by zmařilo celý účel. " Přinutili Roberta, aby si opět sedl na pohovku. Znovu ho začali pálit.
"Jeden z nich přinesl notebook a požádal mě o heslo, které jsem mu dal. Zeptal se. Je to sledované? Odpověděl jsem, ano, všechno je to sledované. V tomhle domě se sleduje všechno. Ptali se mě, jestli přijdou lidé. Věděl jsem, že nikdo nepřijde, ale řekl jsem jim, že lidé přijdou v 7:00."
Robert byl popálený na chodidlech, nohách a břiše a bodnutý do ramen, rukou a krku. Přes hlavu mu pak přetáhli igelitový pytel. Robertovi se ale podařilo prokousnout do pytle díru, která mu umožnila dýchat. Přinutili ho sednout si do dvoumístné kabiny auta za sedadlo řidiče. Vzadu uslyšel ránu a uvědomil si, že Susan právě hodili na zadní sedadlo.
"Když ji hodili na zadní sedadlo auta, seděl jsem už na zadním sedadle. Bylo to, jako by tam hodili pytel brambor, protože bylo cítit, jak sebou škubala. Pak jsem ji slyšel sténat. Ale nebylo to běžné sténání. Neuvědomil jsem si, že jí do krku nacpali igelitový sáček. Odvezli nás na silnici Burgersfort. Cestou se hádali. Ale nerozuměl jsem, co říkali, protože jsem nerozuměl jejich jazyku. Najednou vozidlo zastavilo. Vedli mě přes plot s ostnatým drátem, asi dalších 50 metrů. Kmotr mě pak donutil kleknout si na kolena. Další věc, kterou si pamatuji, je, že jsem ležel na zemi. Postřelili mě do krku. Byl jsem stále svázaný. Vzhlédl jsem a pamatuji si, že byla krásná noc. Všude byly hvězdy. Když jsem viděl hvězdy, slyšel jsem, jak po silnici jelo auto. Slyšel jsem nějaký rozhovor. Pak jsem uslyšel dva výstřely a slyšel jsem, jak se na polní cestě otáčejí pneumatiky."
Robert měl na těle bodné rány, popáleniny a modřiny. Kolem krku měl stále uvázaný pytel. Sue postřelili třikrát. Poprvé v ložnici. Poslední dvě rány jí vystřelili do pravého oka.
"Nos zlomený neměla, ale celý obličej měla, jako by ji někdo zmlátil, ale to bylo asi kvůli těm střelám. Odsud nahoru až sem to vypadalo, jako by ji někdo protáhl drtičkou na sýr," řekl Robert a jednou rukou se držel za krk a druhou za spodní část těla.
"Vypadalo to, jako by jí někdo strhl kůži. Prostě ji táhli po štěrku. Věděl jsem, že nebyla při vědomí, ale nevěděl jsem, že byla svázaná. Také jsem nevěděl, že měla v ústech sáček."
Robert se pak vypotácel k silnici, aby zavolal pomoc.
"Strávil jsem u silnice asi hodinu. Nikdo nechtěl zastavit. Všechny kamiony houkaly. Bylo už světlo. Pak jsem uslyšel přijíždějící nákladní auto. Na střeše měl všechna ta světla a vzadu přívěs. Pomyslel jsem si, že je to tady. Bude mě muset přejet. Tak jsem vyskočil doprostřed silnice. Zabrzdili a málem ten přívěs převrátili. Spolujezdec vystoupil. Řekl. Ježíši, co je to s tebou? Řekl jsem jim, co se stalo, a ukázal jsem směrem, kde byla Sue. Podařilo se mi doklopýtat k silnici. Bylo to asi 20 až 30 metrů po silnici. Tam jsem ji našel. Spěchali jsme do Belfastu, ale neměli tam žádné lékaře. Sestřička se na nás podívala a řekla. Tady pro vás nemůžeme nic udělat, pane. Potom nás sanitka odvezla do Middelburgu, kam jsme jeli asi 45 minut. Pamatuji si jen, že jsem se ten večer probudil ve 21:30. Řekli mi, že mě nebudou operovat, protože kulka byla příliš blízko mozku. Sue se už nikdy neprobrala k vědomí a nakonec jí byly vypnuté přístroje pro podporu života. " Příběh měl mezinárodní ohlas vzhledem k tomu, že oba byli britskými občany. Robert později řekl, že ho na celém incidentu nejvíce znepokojilo, že muži zřejmě neměli žádný skutečný motiv, kromě krádeže malého množství peněz. Když se Robert Lynn ohlíží zpět, říká, že zjevně procházel různými fázemi smutku.
"Jednou z nich je hněv, kterého se nemohu zbavit. Sue bylo téměř 65 let. Musela ukončit svůj život v příkopu. Skončila zohavená na stole v márnici. Nemohl jsem ji ani pořádně pohřbít. Musela být zpopelněná. Teď už vím, jakou váhu má mozek mé ženy. Znám váhu jejího srdce. A její ledviny. Nechtěli mi dát pitevní zprávu, tak jsem ji musel získat zadními vrátky z britského konzulátu."
Brutalita: Případy obecně
Abychom více chápali jihoafrický region, musíme vstřebat další informace. V předminulé kapitole jsem hovořil o obrovské četnosti násilí a vražd v celé zemi. S tím se také pojí stejně velká nezaměstnanost. Jihoafrická republika trpí extrémně vysokou mírou nezaměstnanosti. Například v prvním čtvrtletí roku 2018 bylo v Jihoafrické republice nezaměstnaných 26,7 % osob. Jihoafrický statistický úřad v květnu 2018 uvedl, že z 10,3 milionu osob ve věku 15 až 24 let nebylo 3,3 milionu (asi 32 %) zaměstnaných, nevzdělávalo se ani se neúčastnilo odborné přípravy. To znamená, že téměř každý třetí mladý Jihoafričan ve věku 15 až 24 let nebyl zapojený do trhu práce. Důsledkem krize nezaměstnanosti je politický tlak na zemědělský sektor, aby vytvořil více pracovních míst. Jak je to ale možné, když bílí farmáři jsou vraždění ve velkém? Jak jsem uvedl v kapitole Tvrdá čísla útoků a vražd na farmách, počet komerčních zemědělců se snížil ze 128 000 v 80. letech 20. století na hodnotu pod 30 000. Odhaduje se také, že do roku 2025 se tento počet může snížit na polovinu. To by znamenalo pokles zhruba o 90 % během 45 let. Jak chce jihoafrická vláda uživit celou zemi, když jsou bílí farmáři vraždění a zbytek raději farmy opouští docela? Odhaduje se, že mezi lety 1990 až 2003 opustilo Jihoafrickou republiku 126 000 emigrantů, kteří se sami přihlásili k emigraci. Novější odhad počtu obyvatel ale uvádí, že mezi lety 1996 až 2008 opustilo Jihoafrickou republiku celkem zhruba 500 000 bělochů. Podle sítě sdružující expaty po celém světě, InterNations, uvedlo přibližně 62 % jihoafrických expatů jako hlavní důvod pro odchod ze země osobní bezpečnost a kriminalitu. Nestačí, že jsou bílí zemědělci napadaní a zabíjení. Velmi znepokojující je extrémní míra brutality, která tyto zločiny provází. Podle kriminologa Christiaana Bezuidenhouta je mučení při útocích na farmy bělochů svou povahou instrumentální i neinstrumentální. Oběti jsou někdy mučené s cílem něco od nich získat, například klíče od trezoru, ale také jim způsobit psychickou újmu. Bezuidenhout k tomu uvádí:
"Mezi nejčastější formy fyzického mučení, ke kterým dochází při útocích na farmách bělochů, patří bití, bodání nožem, pálení obětí vařící vodou, roztaveným plastem a horkými žehličkami na prádlo. Zahrnuje také případy zadržování proti vůli obětí a útoky na sexuální integritu osoby. Někteří farmáři jsou dokonce porážení jako zvířata nebo vláčení za vlastním vozidlem. Jsou přivázaní k vozidlu provazem a vláčení na obrovské vzdálenosti. Psychické týrání během útoků na farmě zahrnuje zlehčování, vyhrožování, pokusy o napadení a vyhrožování ostatním členům rodiny. Někdy jsou nucení se svléknout, načež se jejich sexuální integrita stává předmětem pomluv."
Duxita Mistryová, vedoucí výzkumná pracovnice Institutu pro lidská práva a trestněprávní studia, a její kolega Jabu Dhlamini zjistili, že nejčastějšími formami násilí, které útočníci předvádějí, jsou upalování, škrcení obětí, míření střelnými zbraněmi a zacpávání úst obětí látkou. Kapitán Francois Laux po svém odchodu do důchodu po 40 letech služby u jihoafrické policie prohlásil, že 17 vražd na farmách, které musel během své kariéry vyšetřovat, byly nejhorší zločiny, jaké kdy viděl. Jedním z případů, které musel Laux vyšetřovat, byla vražda Johana Fourieho (71 let) a jeho manželky Cecile (72 let) poblíž Trompsburgu v září 2012. Byli usekaní k smrti sekerou a lopatou. Lauxovy pocity sdílí mnoho policistů ve službě i ve výslužbě.
Brutalita: Případy konkrétně
7. dubna 2006 byli Koos (82 let) a Tina van Wyková (57 let) napadení pěti muži na své farmě poblíž Vryheidu v KwaZulu-Natal. Koose udeřili do hlavy pistolí AK-47 a potom obě oběti svázali provazem tak pevně, že jim prořízl kůži. Koos a Tina byli potom oddělení. Koos byl odvedený do koupelny a Tina do obývacího pokoje. Koosovi byl nasazen roubík, aby nemohl vydávat žádné zvuky, a potom byl vhozený do vany, která byla naplněná extrémně horkou vodou. Tině pak řekli, že její manžel je mrtvý, a pohrozili jí, že jí vyříznou oči, pokud jim neřekne, kde jsou klíče od trezoru. Chytili ji za nohy a táhli k ložnici. Jeden z útočníků jí řekl, že se bude cítit jako výjimečná žena. Byla položená na chodbu, načež jí útočníci šlapali na prsa, nohy a břicho. Útočníci později utekli s vozem manželů, naloženým televizí, dvěma šicími stroji, střelnými zbraněmi, šperky a v přepočtu 20 dolary v hotovosti. Tině se podařilo doplazit ke Koosovi, osvobodit ho ze spoutání a zavolat policii. Koos měl na nohou tak silné popáleniny, že se mu odlepila chodidla, která později našli na stole v jídelně. Nebo jiný případ s extrémními prvky brutality. 6. března 2009 byly Alice Lotterová (76 let) a její dcera Helen (57 let) umučené k smrti na své farmě v Allenridge poblíž Welkomu. Jejich dům se nacházel několik set metrů od policejní stanice v Allenridge. Obě ženy byly několik hodin mučené a bodané rozbitými skleněnými lahvemi do vagín. Jedné z žen byla také ještě zaživa uříznutá prsa. Helenina zranění byla tak extrémní, že soudní lékař nebyl schopen určit, zda byla také znásilněná. Alice byla bodnutá do krku a hrdla a utopila se ve vlastní krvi. Jejich krví byla na zdi jejich usedlosti napsaná slova "zabijte Búry." Příkladů s brutálními prvky každým rokem přibývá. 15. května 2010 byl Johan Strydom, 40-letý farmář z Parysu, udeřený do hlavy železnou tyčí, která mu rozdrtila lebku. Potom byl řetězem přivázaný za svůj pickup a vláčený po zemědělské cestě, dokud nezemřel na prasklá játra. Ukradli mu mobilní telefon, peněženku a vozidlo, které se našlo až později. Totéž se 30. dubna 2011 stalo Andrému van der Merweovi (49 let) z Ottosdalu na severozápadě země. André uslyšel před domem hluk a šel to prozkoumat, když v tom na něj mířili pistolí tři muži. Střelili ho do hrudníku, zad a hlavy. Ještě živý byl André přivázaný k vlastnímu vozidlu ostnatým drátem kolem nohou a vlečený přibližně 1,5 km, dokud se vozidlo nepřevrátilo. Potom, co byl André mrtev, útočníci utekli s trochou jídla, penězi, mobilním telefonem a oblečením. V jiném případě byl farmář dvěma útočníky tažený za vlastním traktorem a potom přejetý pluhem. Jeho tělo bylo nalezené v pěti kusech. 1. června 2011 přežili Barbara (76 let) a její syn Etcel Wortmann (45 let) brutální útok na své farmě poblíž Wartburgu v KwaZulu-Natal, když je v podvečer v jejich domě překvapilo šest ozbrojených mužů. Útočníci požadovali peníze. Potom obě své oběti napadli a mučili. Jako zbraně použili pistole a ruční zbraně. Oběti byly dušené igelitovými pytli a polévané vařící vodou. Útočníci utekli s vozidlem Wortmannových, puškou a brokovnicí, kterou vzali z trezoru. 22. října 2013 byli Dawid a Ralie de Villiersovi (oba 87 let) zavraždění na své farmě poblíž Barkly East ve Východním Kapsku. Útočníci napsali na stěny statku krví obětí nápis 666. Číslo odkazovalo na stejnojmenný gang. Na místě činu byl také jejich postižený syn Dawie (53 let). Měl vydloubnuté oči a v krku mu zůstala mačeta. Když Dawieho sestra dorazila na místo činu v časných ranních hodinách následujícího dne, měla dojem, že byli všichni zabití, ale Dawie přežil. Útoky se s dalšími roky stupňovaly a brutalizovaly, jak uvidíme na dalším případu. 20. března 2014 šla Christine Ottová (75 let) ke svému autu cestou na pohřeb, když ji přepadli tři útočníci. Vtáhli ji dovnitř jejího domu a přivázali ji ke sprše. Útočníci popadli nádobu, ve které byl uložen popel jejího zesnulého manžela, a popel jí rozsypali po posteli s tím, že vědí, že je sama. Poté pokračovali v opakovaném bití, pálili ji rozžhavenou žehličkou na šaty a bili ji kusem provazu, na kterém byly připevněné hřebíky. Bití trvalo několik hodin. Potom útočníci utekli s jejím vozidlem, střelnými zbraněmi, DVD přehrávačem a finanční hotovostí. Vozidlo bylo později nalezené. 12. ledna 2015 byli Toon (72 let) a Rienie (70 let) Swanepoelovi napadení na své farmě poblíž Bloemfonteinu. Dvěma ze tří útočníků bylo 19 let a druhému 25 let. Manželé byli přivázaní k jedné posteli a několik hodin mučení. Toon byl postřelený do nohy, aby se nemohl bránit. Tři muži se střídali ve znásilňování Rienie, zatímco její manžel byl nucený se dívat. Potom byl pár odvezený do odlehlé části farmy, kde Toona zastřelili. Potom, co Toona zavraždili, zastřelili i Rienie. Její tělo bylo nalezené ležící nad tělem jejího manžela. V listopadu 2016 byl Koos du Plessis (58 let) napadený šesti muži na své farmě poblíž Viljoenskroonu. Svázali ho a do obličeje mu nastříkali insekticid. Útočníci mu také vyhrožovali, že ho spálí žehličkou na prádlo a zavraždí ho.
"Zastřelte mě! Zastřelte mě ve jménu Páně!" křičel v časných ranních hodinách.
Mučit ho ale podle plánu nemohli, když se jim nepodařilo žehličku rozžhavit. Utekli s jeho střelnými zbraněmi, elektronickým vybavením, peněženkou a vozidlem. Byl těžce traumatizovaný. Známý podnikatel Piet Els (66 let) a jeho přítel Riekie Alsemgeest (68 let) byli 23. ledna 2018 napadení na farmě poblíž Kimberley v Severním Kapsku. Byli přemožení čtyřmi muži, kteří je popálili horkými žehličkami na oblečení. Pietovi také vytrhali nehty na nohou. Už se neprobral z bezvědomí a po 111 dnech v nemocnici zemřel. Tyto útoky na farmy bělochů, často doprovázené vraždami, tedy nejsou jen tak obyčejnými incidenty. Většina z nich nese prvek mučení jako motiv. Dvě sestry, Roelien Schutteová a Eileen de Jagerová, které provozují společnost s názvem Crime Scene Clean-up, dosáhly jisté proslulosti, když o jejich úsilí a zkušenostech z míst činů v Jihoafrické republice byla napsaná kniha Blood Sisters. Celá kapitola je věnována útokům na farmách, kde musely vyčistit více než sto míst činu.
"Atmosféra na místě vraždy na farmě je výrazně odlišná," říká De Jagerová.
Obě jsou přesvědčené, že termín vraždy na farmě je zavádějící. Byly by prý vhodnější termíny mučení na farmě nebo teror na farmě, cituji:
"Při vraždě na farmě je málokdy motivem loupež. Loupež je pouze vedlejším účinkem. Motivem je vražda, a dalším prvkem je pomsta. Vlastně se po tom, co jsme viděli na mnoha různých scénách, nemůžeme ubránit dojmu, že ve skutečnosti jde o mučení a vraždu."
Schutteová a De Jagerová se obávají, že brutalita útoků na farmy je mezi širokou veřejností poměrně neznámá nebo podceňovaná.
"Nikdo neví o hodinách mučení. Vidíme to na tom, co najdeme po takové vraždě. Stará žena, kterou znásilní před očima jejího manžela. Starý muž, kterému přeřízli Achillovy šlachy, takže už nemohl chodit. Potom byl popravený na kolenou. To je případ většiny mužů zabitých při útocích na farmě. Byli zastřelení ve stylu popravy."
Blood Sisters dále vysvětlují, čeho byli svědkyněmi v souvislosti se ženami:
"Útočníci rádi podřezávají ženy. Nebo jim do vagíny strkají rozbité láhve."
Ženy v knize Blood Sisters hovoří o tom, jak ženám do genitálií strkají ostré předměty, včetně rybářských prutů, skleněných lahví a nabroušených násad od košťat.
"V jednom případě byla žena nalezená s nabroušeným koncem násady od koštěte, který jí trčel z krku."
Ženy popisují místo činu, kde farmáře svázali, dostal roubík a musel sledovat, jak útočníci střídavě znásilňovali jeho ženu.
"Jakmile útočníci skončili, vzali střep z rozbitého skla a začali jí zohavovat intimní partie."
Ženy byly svědkyněmi případů, kdy byly obětem odstraněné nehty a položené vedle mrtvých těl, a častých případů, kdy byly odstraněné části těla, zejména genitálie. V některých případech byly oběti skalpované. V jednom případě byly rozčtvrcené části těla zavražděného farmáře vhozené do kurníku, kde je začaly klovat slepice. Ženy zažily další brutální případ, který se ani nedostal do zpráv. Zřejmě byl pro jihoafrická média příliš všední a nezáživný. Jednou musely uklidit místo, kde byl na farmě zabitý mladý muž. Týden potom byla na téže farmě zabitá matka toho mladíka. Týden nato byl zavražděný i otec.
"Myslíme si, že chtěli prodloužit utrpení," říká Schutteová.
"Jen si to představte. Za týden pohřbíte svého syna. O týden později svou ženu. A vy víte, že ti vrazi jsou pořád někde venku … Když byl nakonec zabitý sám farmář, byl rozřezaný a zcela rozčtvrcený. Ruce, paže a nohy mu uřezali v kloubech. Kousky pak byly úhledně složené dohromady, tam, kde měly být. Bylo to takové lidské puzzle. Části jeho těla byly vystavené s roztaženýma rukama, jako by byl ukřižovaný. Uvnitř domu byly nalezené malé hromádky popela a kosti z volských kloubů, které používali šamani nebo africké děti jako hračky. To naznačuje, že během útoku nebo po něm byl vykonaný duchovní obřad."
Soudě podle těchto příběhů se zdá, že kreativita útočníků při vymýšlení nových a hrůzných metod mučení nezná mezí. Cílem brutálních vražd jsou zejména starší běloši a děti. Je ale patrný jasný vzorec rasově motivovaných útoků a vražd. Extrémně brutální černoši vyvražďují bílé farmáře ve velkém. Loupeže jsou jen maskovacím zastíracím manévrem, který má odvést pozornost. Navozuje tak dojem, že jde o součást celkové kriminality, která se nevyhýbá ani farmám. Ve skutečnosti je základem brutální rasový útok černochů na bělochy. Neels Moolman z katedry kriminologie na Limpopské univerzitě uvádí:
"Extrémní míra násilí je využívaná k zastrašování vlastníků půdy s jediným cílem. Vyděsit farmáře z jejich majetku a usnadnit tak proces záboru půdy."
Moolman také tvrdí, že kořist získanou při těchto útocích lze považovat za bonus, nikoli za hlavní cíl útoku. Jak vidíme, brutalitu těchto útoků lze doložit stovkami případů. Například známý případ vraždy Potgieterových, při kterých byl Attie Potgieter před popravou své malé dcery Wilmien a manželky Wilny 151krát bodnutý zahradnickými vidlemi, mačetou a nožem. Tímto brutálním případem budu pokračovat v následující kapitole.
Jatka v Lindley (2010)
V sobotu 1. prosince 2010 jel 40-letý Attie Potgieter na svou farmu u Lindley, malého města v centrální části Jižní Afriky. V autě s ním jela jeho manželka Wilna (36 let) a jejich malá dcera Wilmien (2 roky). Attie a Wilna měli výročí svatby. Po jejich příjezdu, když Attie vystoupil z vozidla, na něj padl výstřel. Okamžitě na něj zaútočilo šest mužů ozbrojených mačetou, zahradními vidlemi a nožem. Během boje s Attiem vytáhli muži z vozidla také Wilnu a Wilmien. Následovala rvačka na trávníku kolem domu, během které se Attie zoufale snažil bránit svou rodinu před útočníky. Když se nakonec Attie dostal na verandu u zadních dveří, zhroutil se. Jeho krev byla nalezená na stěnách kolem domu, a to až od jeho vozidla k zadním dveřím. Byl udeřený do hlavy zahradními vidlemi a pořezaný nožem. Těmito předměty byl 151krát bodnutý a zůstal mrtvý se zahradními vidlemi bodnutými na krku. Stalo se tak samozřejmě před zraky jeho ženy a dcery. Wilmien se rozběhla k otci. Její nohy byly celé od jeho krve a na chodníku kolem jeho těla se našly krvavé stopy. Předpokládá se, že útočníci poté Wilmien zvedli a odnesli ji do malého skladu. Střelili ji do hlavy a hodili do krabice, která byla později nalezená asi do poloviny plná její krve. Potom, co se Wilna stala svědkyní vraždy svého manžela a dcery, byla odvedená do domu, kde měla útočníkům otevřít trezor. Ti si vzali v přepočtu 264 dolarů. Pak Wilně nařídili, aby si klekla, a pak ji popravčím stylem střelili do hlavy. Wilmienino malé tělíčko pak sebrali z krabice a hodili na tělo její matky. Potom, co se to všechno stalo, vzali útočníci kus kartonu a napsali na něj slova:
"Zabili jsme je. Vrátíme se."
Karton pak umístili na vstupní bránu do farmy. Attie si prý den před útokem vybral z banky v přepočtu 560 dolarů. Útočníci zaplatili Attieho zaměstnancům po 40 dolarech za informace, které jim poskytli o aktivitách a pohybu rodiny. Tři z útočníků totiž pro Attieho pracovali. Den potom, co došlo k vraždě, potkali tito tři zaměstnanci na nedaleké silnici syna Attieho souseda a řekli mu, že jejich zaměstnavatel ležel před svým domem mrtvý. Útočníci byli krátce nato zatčení. V chatrči poblíž Lindley byly nalezené kreditní karty a pistole ráže 9 mm, které byly celé od krve. Na místě činu byla nalezená ještě jedna střelná zbraň. Šestice mužů, kteří byli nakonec shledaní vinnými, byla ve věku od 17 do 34 let. U nejmladšího z nich bylo zjištěno, že měl v ruce zahradní vidle. K této vraždě došlo v roce 2010. Právě na tomto roce 2010 je obzvláště zajímavé, že během mistrovství světa ve fotbale, které Jihoafrická republika hostila v červnu tohoto roku, nedošlo k jediné vraždě na farmách bělochů. A to i přesto, že v předchozích 18 letech docházelo v průměru ke dvěma útokům na farmy bělochů denně. K tak náhlému zastavení útoků na farmy bělochů nikdy předtím nedošlo. Ještě zvláštnější bylo, že před tímto červnovým zastavení docházelo k obrovskému počtu útoků a vražd bělochů na farmách. Následoval červen, během kterého k žádnému útoku nedošlo. Ovšem po skončení fotbalového mistrovství vraždy pokračovaly v ještě větším počtu. Je na místě se ptát, jaká síla byla zapotřebí k tomu, aby celostátní útoky na farmy bělochů ustaly. Kde je kohoutek, který lze zavřít, jak se to zřejmě stalo během mistrovství světa ve fotbale? Svědčí to o přímém propojení černošských gangů na vládní stranu Afrického národního kongresu? Rozhodně to tak vypadá. Během olympijských her v roce 1936 v Berlíně také nedocházelo k útokům na Židy v Německu. Byl to stejný kohoutek jako v Jižní Africe?
Odlehlost farem
Mnohé z nás jistě napadlo, proč se farmáři více nebrání, nebo nevolají o pomoc? Důvodem je odlehlost farem. Farmy jsou izolované, obvykle daleko od nejbližších obcí nebo měst a často jsou dostupné pouze po štěrkových cestách. Mnoho zemědělců už nepoužívá pevné telefony a na mnoha farmách je nedostatečný signál mobilních telefonů. Kromě toho jsou velkým problémem krádeže mědi, které mají rovněž dopad na schopnost zemědělců komunikovat, zejména v nočních hodinách, kdy náhle zjistí, že kabely byly ukradené. Zásah policie nebo sousedů také nemůže proběhnout během několika minut. Situace zemědělců se rozhodně nedá srovnávat se situací občanů žijících ve městech.
"Myslím, že veřejnost neví, že útočníci často tráví na místech vražd na farmách celé hodiny," říká Eileen de Jagerová ze společnosti Crime Scene Clean-up.
"Nezapomeňte, že se obvykle jedná o odlehlé oblasti, kde není nikdo v okolí, kdo by slyšel křik a prosby obětí."
"Jsou zaznamenané případy, kdy jsou útoky a mučení na farmách prováděné v časovém rozmezí až pěti nebo dokonce devíti hodin," říká Roland de Vries, generálmajor Jihoafrických národních obranných sil ve výslužbě.
"Vidíme, jak během mučení dokonce připravovali jídlo a jedli. Vidíme, jak si s mučením dávali na čas," říká De Jagerová.
"Upálit někoho rozžhaveným železnou tyčí, která se běžně používá v oplocení farmy, vyžaduje čas. Nabrousit násadu od koštěte, než ji strčíte ženě do vagíny, vyžaduje čas," dodává.
Odlehlost mnoha jihoafrických farem také znamená, že se nacházejí daleko od policejních stanic, a proto reakce policie může trvat i několik hodin. Richard Stofberg (74 let) byl 27. března 2017 přepadený na své farmě poblíž Rustenburgu na severozápadě země. Po návratu z nákupu na farmu ho napadli dva muži, pravděpodobně mladiství. Opakovaně ho bili do obličeje zadní stranou sekery, vyhrožovali mu revolverem a přivázali ho k posteli elektrickými kabely a dráty. Útočníci ho tam pak nechali a z místa činu utekli. Stofberga svázali tak pevně, že se nedokázal osvobodit. Brzy si uvědomil, že tam bude muset počkat v naději, že mu někdo přijde na pomoc. Nakonec strávil svázaný čtyři noci, než konečně dorazila pomoc.
"Ležel jsem ve vlastní moči, měl jsem sucho v krku a byl jsem zraněný. Snažil jsem se křičet o pomoc," řekl.
To je jen jeden z příkladů, jaké dopady má odlehlost farem. Zemědělci tedy žijí v jedinečných podmínkách, kdy jsou daleko od svých sousedů a daleko od policejních stanic. Ovšem není policie jako policie. Existují důkazy o tom, že i samotná policie podněcuje k vraždám bělochů na farmách. Mveleli Molwane Gwabeni, policista z Východního Kapska, na Facebooku napsal:
"Musíme pokračovat v zabíjení dalších jejich farmářů, abychom jim alespoň vynahradili to, co nám udělali."
Chris Gumotso, který pracuje na oddělení prevence kriminality mládeže v Gautengu, uvedl:
"Všichni běloši si zaslouží zemřít v budoucnu … fuck u Mr. white man."
Zveřejnil také fotografie střelných zbraní a munice ležících na stole na policejní stanici. Další policista, konstábl Elvis Thabiso Sithole, byl obviněný za zveřejnění následujícího příspěvku na Facebooku:
"Obvykle takové rasisty trochu dusím pytlem na odpadky, než je zavřu do cely, protože to nezanechává žádné stopy. Prostě zrudnou a po vyřízení papírů je zamknu a odnesu spis domů, aby je nikdo nemohl propustit, dokud se příští den nesetkají u soudu se ctihodným magistrátem."
Zavolejte si pak tyto policejní dárečky, když vás jako farmáře zmasakrují černošské gangy a vy to náhodou přežijete. Co je pro bílé farmáře horší varianta? Černý gang nebo černý policista? Je v tom vůbec ještě nějaký rozdíl?
Farmáři, kteří se brání
Kvůli okázalé ignoraci policie, začali brát farmáři spravedlnost do vlastních rukou. Koneckonců nic jiného jim nezbývalo. O tom svědčí i další případ. Na malé farmě v Limpopu byl jednoho večera napadený starší pár. Farmáři bylo 83 let a jeho ženě kolem sedmdesátky. Dům a zavedené bezpečnostní systémy připomínaly pevnost Fort Knox. Hlídací psi, bezpečnostní zdi, speciální bezpečnostní dveře, reflektory, místnost pro případ paniky a podobně. Dokonce ani dveře neměly panty a nedaly se vykopnout. Jednoho rána farmář vstal jako obvykle v 5:00, vypnul alarm a reflektory a zavolal psy. Toho dne tam psi nebyli, a tak se otočil pro střelnou zbraň. Jen co se dotkl dveří, popadli ho zezadu tři muži. Křičel na svou ženu, aby běžela do místnosti pro případ paniky. Zatímco se s útočníky přetahoval, jeho žena běžela pro dvouhlavňovou brokovnici. Zcela dramaticky mu ji hodila, než doběhla do místnosti pro případ paniky. Začal střílet a jednoho z útočníků rychle zabil. Druhý útočník ho začal sekat mačetou, zatímco třetí útočník utíkal pryč. Farmář byl čtrnáctkrát zasažený do hlavy a zad. Potom byl také desetkrát bodnutý nožem. Zkrvavený nakonec klesl na zem. Jeho žena, bezpečně zavřená v domě, poslouchala, co se dělo venku. Slyšela, jak její manžel křičel bolestí, a pak nastalo naprosté ticho. Venku byl stále naživu, ale ležel rozplácnutý na zádech, poloslepý od krve, která mu tekla po obličeji. Třetí útočník, který se vydal do zadní části domu, aby vypáčil zadní dveře, se pak vrátil směrem k farmáři. V tu chvíli farmář vzhlédl a uviděl muže běžícího jeho směrem. Zvedl brokovnici a vystřelil, čímž ho na místě zabil. Jeho žena zůstala zavřená v místnosti pro případ paniky. Domnívala se, že jejího manžela zabili, zatímco on ležel venku a myslel, že vydechne naposledy. Druhý útočník strávil nějakou dobu v domě a nakonec odešel. Druhý den ráno se na místo činu dostavila dcera manželů a zjistila, že její otec jako zázrakem stále dýchal. Okamžitě byl převezený do nemocnice. Při ohledání místa činu byly ve skříni nalezené zakrvácené šaty druhého útočníka, který si pravděpodobně vyměnil oblečení za čisté. V jeho kapse našli policisté flash disk, na kterém byly fotografie domu zvenčí i zevnitř. Našli také složený list papíru s rozpisem běžného pohybu manželského páru. Tomuto farmáři a jeho ženě se podařilo přežít, i když jen o vlásek, protože přijali dlouhý seznam preventivních opatření.
"Je to válka čtvrté generace," říká generálmajor ve výslužbě Roland de Vries, který se v roce 2017 zapojil do bezpečnostních kampaní AfriForum.
"Jsou to lidé, kteří operují v ganzích. Pokud studujete jejich jednání a taktiku, hraničí to v mnoha ohledech s taktikou revoluční války a povstalecké války nízkého rozsahu."
Ničení soch bělochů a rasové vraždy bílých farmářů
Kdo posloucháte mé pořady pravidelně, víte, že barbaři ničící sochy patří k mému oblíbenému tématu. Tvoří totiž součást modelu od čínských Maoistů, kteří v 60. letech páchali ve jménu kulturní revoluce totéž. Pokračovali v tom Black Lives Matter v Americe a Velké Británii. Další barbaři ničící sochy se přidávají v Česku nebo Pobaltských zemích. Málo se ale ví, že stejný proces probíhal i v Jižní Africe. Jde o boj proti minulosti, který jsem popisoval v mém pořadu Rozbuška George Floyd. Ničení a demolování soch bělochů, vypuklo v roce 2015 pod hlavičkou hnutí Rhodes Must Fall. Hnutí nabralo na síle potom, co Chumani Maxwele hodil na sochu Cecila Rhodese na univerzitě v Kapském Městě kbelík s výkaly. Mezi sochy, které se staly terčem útoků, patřila zmíněná socha Cecila Rhodese v Kapském Městě, Paula Krugera v Pretorii a CR Swarta v Bloemfonteinu. Dokonce i socha Horse Memorial v Port Elizabeth, socha vztyčená na památku koní, kteří zemřeli během anglo-búrské války, byla napadená a rozbitá. Ve skutečnosti bylo hnutí zaplavené protibělošskou rasistickou rétorikou. S hnutím se spojovalo prohlášení jeden osadník, jedna kulka. Členové hnutí byli také vidění na akademické půdě v tričkách s nápisem zabijte bělochy. Bílý rasismus prostupuje i do dalších organizací. Například zaměstnanec odboru sportu, umění, kultury a rekreace v Gautengu Velaphi Khumalo napsal na Facebooku:
"Musíme se chovat jako Hitler vůči Židům. Už nevěřím, že je tu velké množství ne tak rasistických bělochů. Začínám být skeptický dokonce i k těm v našem hnutí Afrického národního kongresu. Ode dneška si zruším přátelství se všemi bílými lidmi, které mám v přátelích. Ode dneška musí být zařazení pod stejnou deku jako všichni ostatní bílí rasisté, protože ve skrytu duše jste všichni banda rasistických zmrdů, jak jsme už viděli."
V jiném příspěvku prohlásil:
"Bílí lidé v jižní Africe si zaslouží, aby byli rozsekaní a zabití jako Židé."
Je roztomilé, jak se černoši mohutně ohánějí Hitlerem, přitom Hitler by se po Židech jistě vypořádal právě s černochy. Černochům prostě nedochází, že pro Hitlera byla nadřazená bílá árijská rasa. Inu, komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí. Sociální média jsou jedinečná v tom, že nám poskytují vhled do obecně převládajícího narativu a myšlení. Lidé na sociální média ventilují své názory, postoje nebo myšlenky. Díky tomu můžeme mapovat převládající nálady v určitém regionu nebo zemi. Poskytují nám okamžitý otisk mentálního nastavení většiny. Dříve si o tom lidé jen povídali mezi sebou, a proto se daly převládající nálady těžko dokumentovat a dokazovat. Sociální média nám umožňují sestavování vzorců většinových nálad společnosti. Jsou jakousi vstupní branou do hlav lidí. Poskytují nám důkazy, které bychom mohli horkotěžko prokazovat bez nich. Je to samozřejmě nůž o dvou ostří, protože je to maximálně zneužitelné vládami, které zaznamenávají veškeré naše slovo, fotku či souhlasný lajk prostřednictvím speciálních software a big data úložišť. Je monitorovaná naše interakce, s kým a kde jsme se setkali atp. Tento aspekt už ale přesahuje rámec tohoto pořadu. Jen v roce 2017 podalo sdružení AfriForum celkem 113 trestních oznámení na lidi, kteří na Facebooku a Twitteru vyzývali k násilí proti jiným lidem na základě barvy jejich pleti. Prakticky ve všech těchto incidentech byli terčem běloši. V mnoha z nich byli terčem zejména bílí farmáři. Existuje také mnoho případů vražd bílých farmářů, a útočníci přitom skandovali politická hesla nebo pronášeli rasistické nebo politické výroky na adresu svých obětí. V dubnu 2010 byl Leon Koekemoer (39 let) napadený na své farmě poblíž Cullinanu v Gautengu. Útočníci křičeli slova:
"Chcípni, bělochu! Ať žije Malema!"
V červnu 2014 se Paulus Mandlazi (28 let) přiznal, že během tří měsíců od března do června 2014 zavraždil pět bílých farmářů.
"Donutila mě k tomu nenávist k bílým lidem," řekl.
Své jednání popsal jako pouhé chození do práce. V soudní síni se chlubil tím, že má nyní na kontě šest vražd. Když byl Mike Bonnette (70 let) v dubnu 2018 napadený a mučený na své farmě v Gautengu, útočníci ho označili za bílé hovado a obvinili ho, že ukradl půdu. Vidíme policisty, kteří se otevřeně chlubí rasismem proti bělochům. Vidíme studentské a mládežnické organizace, které bourají sochy bělochů. Vidíme černošské gangy, které otevřeně ventilují svůj rasismus vůči bělochům. V závěrečné kapitole také uslyšíme politiky a mluvčí organizací, kteří také otevřeně artikulují svůj rasismus vůči bělochům. Jednoduše bílý rasismus je prostoupený společenským klimatem Jihoafrické republiky. Jihoafričtí politici toto téma soustavně zametají pod koberec. Bodejď by ne, když i oni sami jsou tímto bílým rasismem nasáklí.
Belinda van Noordová (2012)
13. prosince 2012 Belindin otec a bratr dokončovali denní práci ve svém řeznictví na farmě nedaleko Brits na severozápadě země. Bylo krátce před 19:00 a Gerhardus starší (65 let), Gerhardus mladší (31 let) a domácí pracovnice Rebecca se chystali opustit řeznictví, když do obchodu vtrhli čtyři muži s útočnými puškami. Belindin mladší bratr De Beer (14 let) a její synovec Rudolf (13 let) byli ve vedlejší kanceláři, když uslyšeli první výstřel. Rudolf se rozběhl k řeznictví, kde byli jeho strýc a dědeček, ale jeho bratranec ho chytil se slovy:
"Ne! Nechoď. Oni nás zabijí!"
Malým okénkem byli oba chlapci svědky celé události, která se v řeznictví odehrávala. Oba muži, otec i syn, byli na místě zastřelení. Po jejich odchodu se oba chlapci rozběhli do obchodu. Pro Gerharda staršího ale už bylo pozdě. Byl už mrtvý. De Beer vyběhl ven a křičel:
"Prosím, pomozte nám někdo, zabili mi otce!"
Gerhard mladší a Rebecca byli převezení do nemocnice. Přežili. Během následujících dvou týdnů byl otec Gerharda mladšího pohřbený, zatímco jeho žena a děti seděly u jeho lůžka, kde bojoval o život. Tři dny po Vánocích Gerhard mladší zemřel. Na pohřbu Belinda dřepěla vedle manželovy rakve, svírala v náručí své děti a plakala. Se zlomeným srdcem nad ztrátou manžela se snažila přesvědčit své děti, že všechno bude v pořádku. Stala se aktivistkou, která bojovala za práva farmářů na bezpečí a život. Něco, co by mělo být zaručené jihoafrickou Ústavou. Belinda uzavřela jeden z dopisů slovy:
"Občané Jihoafrické republiky už nejsou v bezpečí, protože po našich ulicích, městech, městečkách a venkovských oblastech se potulují násilní zločinci. Neuplyne téměř den, aby se ve zprávách neobjevily zprávy o tom, že jsou lidé zabíjení ve svých domovech, ženy brutálně napadané a znásilňované a v některých případech i děti, které musí s hrůzou přihlížet, jak jsou jejich rodiče zabíjení. Když může vláda upřednostnit záchranu nosorožců, proč by nemohla chránit občany Jihoafrické republiky? Má nosorožec větší cenu než lidský život? Zemědělští dělníci tvrdí, že po setmění nevycházejí ze svých domovů, protože se bojí o život. Přesto náš policejní komisař stále trvá na tom, že vraždy na farmách nejsou v Jihoafrické republice problémem. Kdy naše vláda proti těmto zločincům zakročí? Nikdo už není v bezpečí. Žijeme ve strachu!"
Politické klima a společenská atmosféra
Velmi závažnou záležitostí, která je často podceňovaná, je společenská atmosféra, kterou v Jihoafrické republice aktivně vytvářejí politici. Jihoafrická vláda vytváří politické klima, ve kterém je násilí zejména vůči bílým farmářům romantizované (bílí utlačovatelé versus vykořisťovaní černoši), odmítá uznat rozsah problému a nedokáže ho řešit. Ověřitelných důkazů, že se na vraždách podílejí státní úředníci, je sice málo, ale existují. Mnohem tristnější je skutečnost, jak se k této bílé genocidě staví jihoafrická vláda. Naprostý nezájem, letargie, ba až téměř latentní souhlas dávají tušit, že proti bílé genocidě vlastně žádné výhrady nemá. Od počátku 90. let 20. století se začalo vytvářet politické klima, ve kterém jsou bílí farmáři neustále prezentovaní jako zdroj zla v Jihoafrické republice. Je to klima, ve kterém jsou bílí farmáři líčení jako rasističtí zločinci, kteří ukradli půdu a vykořisťují dělníky. Bílí farmáři jsou opakovaně pomlouvaní v projevech, prohlášeních a dokonce i v bojových písních. Tvrdí se, že bílí farmáři získali to, co mají, násilím a že není žádný morální důvod reagovat na toto násilí fyzickým násilím. V důsledku toho je násilí vůči bílým farmářům často romantizované, zejména v bojových písních. Tyto písně nezpívají pouze okrajové skupiny, ale i vládní představitelé. V roce 2010 se vládnoucí Africký národní kongres dokonce obrátil na soud, aby ochránil své takzvané právo zpívat písně, ve kterých je romantizované vraždění bílých farmářů. Aktivním hráčem v kampani, která má bílé farmáře vykreslit jako rasistické utlačovatele, se stala také mainstreamová média. Pojem farmář se na jihoafrickém venkově používá jako označení zkaženosti a výraz zneužívání. Příkladů nenávisti vůči bílým farmářům je tolik, že není možné zabývat se každým z nich. Například v únoru 2013 Lulu Xingwana, tehdejší ministryně pro ženy, děti a osoby se zdravotním postižením, v televizním rozhovoru pro australskou ABC uvedla, že mladí afrikánští muži byli vychovávaní v přesvědčení, že jim patří všechno, ale zejména ženy a děti, a proto věří, že je mohou vraždit, kdy se jim zachce. Xingwana se později omluvila, ale za svůj výrok nenesla žádné následky, jako třeba odvolání z funkce. 8. ledna 2012 během oslav stého výročí založení Afrického národního kongresu v Bloemfonteinu bývalý prezident Jacob Zuma zpíval píseň Zabijte Búra. Slova písně lze přeložit takto:
"Budeme je střílet kulometem. Budou utíkat. Zastřelíme Búry. My je zasáhneme a oni budou utíkat. Budeme je střílet kulometem. Budou utíkat."
A to se opakuje stále dokola. Následovalo mnoho dalších rasistických výroků Jacoba Zumy o běloších. Jaký měl tento počin dopad? Studie organizace AfriForum zjistila, že se počet vražd bělochů na farmách zvyšuje po incidentech nenávistných projevů. Například po zpěvu bývalého prezidenta Jacoba Zumy Zastřelte Búra došlo k 16 útokům na farmách bělochů, při kterých bylo zavražděno šest lidí. Výsledkem bylo, že počet útoků na bílé farmáře byl o 11 % vyšší a počet vražd bělochů na farmách o 36 % vyšší než průměr. Mohl bych citovat data, média a výroky, ale nebylo by to příliš záživné pro dynamiku pořadu. Možná ještě jeden, poslední. 27. února 2017 Esethu Hasane, mluvčí tehdejšího ministra sportu, napsal na Twitteru:
"Pouze Západní Kapsko má stále suché přehrady. Prosím boha, máme tam černochy. Zvolte jiný způsob, jak potrestat bílé lidi."
Bylo to v době, kdy Západní Kapsko trpělo nejhorším suchem za poslední desetiletí. Běloch prostě může za všechno, dokonce i za sucho. Stovky podprahových sdělení podobného typu chrlí vládní představitelé desítky let. To se samozřejmě subtilně vtiskne do podvědomí černochů, kteří jsou přesvědčení o tom, že bílý farmář je ďábel a proto je ho třeba zabít. Jihoafričtí politici tyto nálady rafinovaně a důmyslně přiživují v podvědomí černochů. Jde o politické klima a společenskou atmosféru. Podle mě jde o regulérní bílou genocidu. Ta je ovšem páchaná na běloších, proto OSN a další světové organizace zarytě mlčí. Porovnejme to třeba s Ujgurskou menšinou v Číně příp. s Tibeťany. Světoví potentáti jich mají plná ústa. Ale o regulérní genocidě bělochů v Jižní Africe ani slovíčko. V roce 2016 otevřela organizace AfriForum kanál pro podávání stížností. Jeho prostřednictvím může veřejnost hlásit případy nenávistných projevů nebo podněcování k násilí na sociálních sítích. Od té doby obdrželo AfriForum více než 2 000 stížností na nabádání ke genocidě bílého obyvatelstva, vyvražďování bílých farmářů a další kruté činy, jako je znásilňování manželek a dětí farmářů. Jedním z takových případů byl případ Lindsay Maasdorpové, mluvčí hnutí Black First Land First, což by se dalo přeložit jako Černá země první. Tato organizace je prý financovaná miliardářskou rodinou Guptů. Ta na sociálních sítích opakovaně vyzývala k napadání a vraždění bělochů, zejména ale bílých farmářů.
Závěr: Chaos a bílá genocida
Stále spatřujeme obrysy toho, kdo tyto nálady rozdmýchává. Jsou to opět politici, jejich servilní prorežimní média a organizace miliardářských rodin. Pořád stejné skupiny jako všude po celém světě. Vyvolávání napětí, nenávisti a chaosu, protože z chaosu se dá vytlouct větší zisk, ze kterého těží nadnárodní korporace, nikoli lidé daných států. Ti znovu a opět naletěli na sladké sliby a medové řeči o svobodě a demokracii. Ve skutečnosti je jejich země rozvrácená, zmítaná kriminalitou a stižená nezaměstnaností. Jaký je cíl? Zbídačená země se nemůže bránit tvrdým nájezdům nadnárodního korporátu. Ovšem sebevědomá země s fungujícími institucemi, surovinami ve vlastních rukou a širokou podporou lidu? To už by byl pro nadnárodní korporace těžký oříšek. Proto si pamatujme, že zbídačené a rozvrácené země jsou rájem pro nadnárodní korporace. Nemusí překonávat těžké překážky k dosažení svých zájmů. Zatímco fungující, nezávislé, sebevědomé a soběstačné země jsou skoro jako nedobytná pevnost. Jižní Afrika je krásným příkladem. Černoši jsou přesvědčení, že vláda je na jejich straně. Jsou ale stejnou obětí zákeřné hry, protože stále žijí v bídě, zmaru a chudobě. Bílí farmáři ve strachu o vlastní bezpečnost a život utíkají. Země o to více chudne a potácí se na hranici krize a zhroucení ekonomiky. Ve finále obě skupiny, jak černoši, tak i běloši, jednoduše ostrouhají. Všechno národní zlato pak padne do rukou nadnárodním korporacím, které zkorumpují za hubičku pár místních politiků. Když bude nejhůř, exilová luxusní hacienda na druhé straně světa je pro ně připravená. Vila za pár mega výměnou za miliardové zisky. To už se přece vyplatí! Jsou to opět běžní lidé, kteří ostrouhají. Žili v bídě předtím, žijí v bídě potom. Politici je jen využili ve hře, když je proti sobě poštvali jako nesmiřitelné nepřátele. Je to stále stejný scénář rozděl a panuj, jaký se používá po celém světě, i u nás. V Česku vidíme infantilní, emocemi zmítaná zvířátka, která při vyslovení jména Babiš vystartují s cholerickou agresivitou, kterou jim vštěpují masmédia. Nemá to nic společného s rozumem, ale pouze mentalitou a emocemi. Pavlovovi psi také začali slintat, když slyšeli zvony. Stejné je to u těchto Babišofobních zvířátek. Mají v podvědomí vypěstované signály a spouštěče. Při vyslovení magické formule se tyto signály spustí v požadovaném režimu. Jako naprogramovaný software, který po vyvolání určité kombinace kláves spustí sérii požadovaných operací. Přitom Babiš je součástí stejné systémové mafie jako ostatní politické partaje a na ně navázaní podnikatelští hráči. Vsjo rovno. Úplně stejný scénář jako totalitní ideologie komunismu a nacismu. Teze, antiteze a nakonec syntéza. Komunismus i nacismus respektive fašismus podporovaly stejné finanční kruhy z Wall Streetu. Točil jsem o tom mnoho pořadů. Výsledkem je spojení těchto dvou protichůdných ideologií do hybridní společnosti totální kontroly. Západní fašistické korporace a východní pracovní gulag digitálního dohledu. V Jižní Africe jsou běloši, Afrikánci a černoši štvaní proti sobě ve vražedné nenávisti. Výsledkem bude země na kolenou, vyrabované a vydrancované přírodní suroviny. Ostatně v honbě za diamanty to už proběhlo. Obě skupiny na tomto souboji tratí. Ani jedna skupina nebude králem. Tím bude někdo úplně, ale úplně jiný. Jak jsem ale uvedl na začátku. Tato bílá genocida se přenesla do podprahové atmosféry v Americe na křídlech hnutí Black Lives Matter. Rozbuškou byl George Floyd. Zároveň s tím probíhá i boj proti minulosti, který jsem popisoval v pořadu Rozbuška George Floyd. V rámci boje proti minulosti je současná generace historickými analfabety. To se využívá k živení mýtu, že bílý člověk vymyslel otroctví a že bílá civilizace byla jedinými otrokáři. Přitom se všechny národy od vzniku lidstva zotročovaly mezi sebou. Otroctví bylo běžné mezi všemi civilizacemi. Protože ale dnešní lidé neznají minulost, je snadné je zmanipulovat do kajícnosti a viny za všechna příkoří minulosti. Jak dlouho bude trvat, než tato bílá genocida zakoření v Euroamerickém prostoru? Jižní Afrika je testovací laboratoří. Polygonem, kde se zkouší různé metody likvidace bílého člověka, nositele pokroku civilizací. Běloši a Afrikánci v Jižní Africe slýchávají písně o tom, jak by měli být zavraždění. Zabij Búra, zabij farmáře. Slyší černošské politiky, jak říkají "zastřelte Búry, jsou to násilníci".
Další černošští aktivisté zase říkají "jeden osadník, jedna kulka," "bílý muži, musíš zemřít," nebo "střílejte, abyste zabili Búra". Navíc se bílým zemědělcům říká, že jsou zločinci a že by se s nimi tak mělo zacházet. Jak dlouho bude trvat, než se místo neživých soch bělochů začnou rozbíjet živí lidé? Praxe Jižní Afriky se může jako tikající bomba přenést i k nám. Nevěříme? Podívejme se na malé Floydy, kteří ničili, rabovali a zabíjeli po celé Americe. A proto, jako obvykle, mluvme o tom. Jako jednotlivci nemáme šanci. Ale pokud bude náš hlas dostatečně silný, může tyto procesy zpomalit, nebo dokonce zmařit. Náš hlas je to jediné, co nám zbývá. Zakazují nám už svobodně myslet. Proto využijme náš hlas, než nám nakonec zakáží i svobodně mluvit. Tento pořad zakončím slovy Mariandry, které zabili na farmě jejího manžela Johanna. Příběh jsem v tomto pořadu také popsal:
"Téměř okamžitě po útoku jsem se rozhodla, že mi vzali manžela, ale nedovolím jim, aby dál ničili život mých dětí. To mohu zajistit jen já. Já ponesu svůj kříž. Oni to nepotřebují. Musí mít šťastný život."
Slova Mariandry by se měla stát i naším motem. Snažme se o totéž, co Mariandra. Nedovolme zlu, aby zvítězilo. Náš hlas má šanci zlo zastavit.