Pořad zkoumá a odhaluje neuvěřitelné události spojené s tajnou vojenskou základnou nazývanou Oblast 51. Úvod představuje tuto kontroverzní oblast, která se nachází v Nevadské poušti v USA. Začátky Oblasti 51 jsou podrobně rozebrané, včetně historie jejího vzniku a jejího vývoje v průběhu let. Posluchači se dozvídají, jak Oblast 51 začala jako tajné testovací zařízení pro americké letectvo a jak postupně získala pověst jednoho z nejtajemnějších míst na světě. Další část pořadu se věnuje neuvěřitelným událostem, které se odehrály v Oblasti 51. Dozvídáme se o záznamech o neidentifikovaných létajících objektech (UFO), které byly spojované s nacistickými vědci a technologiemi po konci druhé světové války. Tato část pořadu mapuje průzkum nacistických projektů UFO a jejich možný vliv na vývoj Oblasti 51. Pořad také prozkoumává jaderné testy, které se konaly v Oblasti 51 a jejím okolí. Zmíněné jsou známé operace jako Plumbbob, bomba Hood, Hardtack II, Teak a Orange, ale také Argus. Posluchači se dozvídají o rozsahu a dopadu těchto jaderných testů a jak ovlivnily prostředí a zdraví lidí žijících v okolí. Další zajímavou částí pořadu je zkoumání podzemních tunelů a továren v Oblasti 51. Posluchači se dozvídají o tom, jak byly tyto struktury používané pro tajné operace a jaký byl jejich účel. Jsou také odhalené další skutečnosti o tom, co se skrývá pod povrchem Oblasti 51. Poslední část pořadu se věnuje zapomenutým jaderným katastrofám. Posluchači se dozvídají o incidentech a nehodách spojených s jadernými testy a jak byly utajované před veřejností. Závěrečná část pořadu zdůrazňuje, že i přes odhalené informace o historii a událostech v Oblasti 51, stále zůstává velmi tajná a plná záhad. Celkově vzato, pořad je detailním a fascinujícím průzkumem tajemných událostí spojených s touto kontroverzní vojenskou základnou a tím, co se odehrává za zdmi Oblasti 51.
Úvod
Oblast 51 je nejtajnějším vnitrostátním vojenským zařízením. Nachází se v hluboké poušti v jižní Nevadě, 75 km severně od Las Vegas. Její zařízení byla vybudovaná v průběhu posledních 70 let kolem plochého vyschlého jezerního dna zvaného Groom Lake. Americká vláda nikdy nepřiznala jeho existenci. Oblast 51 se nachází na největším, vládou kontrolovaném, pozemku ve Spojených státech, na nevadské testovací a výcvikové střelnici. Tato oblast má rozlohu kolem 6000 km2. Uvnitř této obrovské plochy se nachází menší pozemek o rozloze 2000 km2, který se nazývá Nevada Test Site. Jediné podobné zařízení v kontinentálních Spojených státech. Od roku 1951 zde bylo na příkaz prezidenta Harryho Trumana odpáleno 105 jaderných zbraní nad zemí. Dalších 828 bylo odpáleno pod zemí v tunelových komorách a hlubokých vertikálních šachtách. Poslední test jaderných zbraní na americké půdě proběhl na nevadském testovacím polygonu 23. září 1992. V tomto zařízení se nachází největší množství plutonia a uranu pro výrobu zbraní v Americe. Zuhelnatělá půda, atomové krátery nebo podzemní tunely kontaminované plutoniem. To všechno by mohlo vyprávět o jaderných testech Oblasti 51.
Oblast 51 spadá do Nevadského testovacího střediska, nachází se přibližně 7 km severovýchodně od jeho nejsevernějšího rohu. Všechno, co se děje v Oblasti 51, a většina toho, co se děje na nevadském testovacím a výcvikovém polygonu, je utajované. Ovšem pár programů bylo přecejen odtajněno, i když jsou dnes už naprosto neškodné. CIA odtajnila dva rané projekty v Groom Lake. Špionážní letoun U-2, odtajněný v roce 1998 a špionážní letoun A-12 Oxcart, odtajněný v roce 2007. A přesto je na tisících stran odtajněných poznámek a zpráv Oblast 51 vždycky upravena nebo začerněna. Známé jsou pouze dvě výjimky, pravděpodobně omyly.
Tento pořad bude pojednávat o amerických vládních projektech a černých operacích, které byly po desetiletí utajované. Tyto operace probíhaly ve jménu národní bezpečnosti a všechny se týkaly špičkové vědy.
Začátky Oblasti 51
Byl mlhavý večer roku 1951. Richard Bissell seděl ve svém obývacím pokoji ve Washingtonu, když někdo nečekaně zaklepal na dveře. Stál tam muž jménem Frank Wisner. Richard Bissell patřil do jedné z těch starých amerických rodin, o kterých jsem podrobně hovořil v mém pořadu Řád Skull and Bones. Jeden z předků Richarda Bissella byl špion. Seržant Daniel Bissell plnil během revoluční války špionážní úkoly pro generála George Washingtona. O několik generací později, 18. září 1910, se v rodině connecticutských aristokratů narodil Richard Bissell mladší. Typická rodina z Connecticutu získávala vyšší příčky na mocenské šachovnici s každou další generací. Richard Bissell nakonec zastával funkci správce financí Marshallova plánu, a za chvilku se dozvíme, že šéfoval i Oblasti 51. Frank Wisner byl vysoce postaveným úředníkem CIA a byl také bývalým olympijským závodníkem. Za války byl Wisner špionem OSS, předchůdkyně CIA. Proslýchalo se, že je milencem rumunské princezny Caradji. Co ale bylo důležitější, Frank Wisner byl mužem, který vedl oddělení CIA zvané Úřad pro koordinaci politiky. Právě tento úřad navazoval spolupráci s fašistickými partyzány nebo mafiemi v takzvaném boji proti komunismu. Ke spolupracovníkům patřili například banderovští partyzáni z Ukrajiny proti Rusku. Tento úřad CIA uzavíral další drogová spojenectví, například s italskou mafií na Sicílii a korsickou mafií v Marseille. Podrobně jsem o tomto Úřadu pro koordinaci politiky hovořil v mém pořadu Drogy a CIA. Ve skutečnosti byl Úřad pro koordinaci politiky mocenským centrem všech tajných operací CIA. Všechny černé a polovojenské operace probíhaly přes tento úřad. Úřad zřídil bývalý ministr námořnictva James Forrestal, který byl zároveň prvním americkým ministrem obrany.
Oba muži se toho mlhavého večera dohodli na financování úřadu propráním peněz z Marshallova plánu. Richard Bissell, správce financí Marshallova plánu, poskytne Franku Wisnerovi a jeho Úřadu pro koordinaci politiky malou domů. Takto vznikla značná část prvních tajných černých rozpočtů CIA. Následujícího roku 1955, Richard Bissell a jeho kolega ze CIA Herbert Miller, přední expert na sovětské jaderné zbraně, hledali místo, kde by mohli vybudovat tajné testovací zařízení CIA. Muži letěli z Kalifornie přes Mohavskou poušť do Nevady. Hledali vyschlé jezerní dno zvané Groom Lake těsně u nevadského testovacího areálu. Nevada byla vybraná jako americká kontinentální atomová střelnice. K ní byl přidaný další kus pozemku pro CIA, zvaný Oblast 51, které šéfoval Richard Bissell.
Po čtyřech měsících měla Oblast 51 první obyvatele. Byla to malá skupina čtyř zkušebních pilotů Lockheedu, dva tucty mechaniků a inženýrů Lockheedu, hrstka důstojníků CIA, kteří sloužili jako ochranka, a malá skupina zaměstnanců podplukovníka Ritlanda z letectva. To první léto na základně panovala kovbojská atmosféra. Teploty byly extrémně vysoké. Původně se Oblast 51 skládala z jednoho leteckého hangáru a několika stanů, postavených z dřevěných plošin a potažených plátnem. Někdy se stávalo, že při prudkém větru stany odlétly. Bouřky byly časté a způsobovaly, že vyschlé dno jezera, dočasně pokryté centimetrovým deštěm, bylo nepoužitelné. Jakmile se vrátilo slunce, voda se rychle odpařila a zkušební piloti mohli opět létat. Napájení zajišťoval dieselový generátor. K dispozici byl jeden kuchař a provizorní jídelna. Trvalo další měsíc, než byly na základně vybudovány napůl slušné sprchy. Obyvatelé dostali pracovní obuv na ochranu proti chřestýšům a čepice se světlem na noční nošení. Když večer slunce zapadlo za hory, obloha se zbarvila do fialova a pak do šeda. Za chvíli byla všude černočerná tma. V noci se ozýval zpěv cvrčků a vytí kojotů. V rádiu se sotva ozývalo něco víc než statická elektřina a rozhodně ne televize. Nejbližší město, Las Vegas, mělo jen 35000 obyvatel a bylo vzdálené 75 km. V noci se obloha v Oblasti 51 třpytila hvězdami.
Jako první projekt se tu testoval přísně tajný špionážní letoun U-2. Protože je tato část historie "profláknutá", nebudu s ní proto plýtvat časem, stejně jako s dalšími navazujícími špionážními letouny.
Brzy se Oblast 51 rozšířila a přibylo dalších sto lidí. Byly přivezeny mobilní chatky námořnictva a vykopány další dvě studny. Velitel Bob Yancey sehnal v Las Vegas kulečníkový stůl a šestnáctimilimetrový filmový projektor. Nyní měli muži i jinou zábavu než pozorování hvězd. V září už bylo v Oblasti 51 200 mužů ze tří organizačních skupin. Třetinu tvořila CIA, třetinu letectvo a třetinu Lockheed. Všichni pracovali na vývoji U-2. Ovšem jeden projekt je spjatý s Oblastí 51 velmi úzce. Jde o program UFO. Abychom pochopili americkou fascinaci UFO, musíme se vypravit 15 let zpět, a to těsně před začátek druhé světové války.
Válka světů (1938)
V předvečer Halloweenu roku 1938 se v New Jersey strhla masová hysterie. Rozhlasová stanice CBS vysílala adaptaci vědeckofantastického románu z viktoriánské éry Válka světů. Mnoho lidí bylo při poslechu rozhlasové hry přesvědčeno, že na Zemi v New Jersey útočí marťané a zabíjejí obrovské množství Američanů.
"Dámy a pánové," začal vypravěč pořadu, "přerušujeme náš program s taneční hudbou, abychom vám přinesli zvláštní zprávu."
Posluchači se dozvěděli, že na zemědělskou půdu v Grover’s Mill, 30 km severně od Trentonu, dopadl obrovský hořící meteorit.
Rozhlasová hra potom dále gradovala. Potíží bylo, že mnoho lidí přišlo k rozhlasovému přijímači později. Netušili proto, že šlo o sci-fi příběh podle románu H. G. Wellse. Mysleli si, že šlo o skutečnost. Tisíce lidí volalo do stanice a další tisíce volalo policii. Ústředny se zasekly. Nemocnice začaly přijímat lidi kvůli hysterii a šoku. Státní policie vyslala přes svůj komunikační systém dálnopis s upozorněním, že vysílané drama byla vymyšlená záležitost, ale hysterie už byla dávno mimo kontrolu. Po celém New Yorku a New Jersey lidé nakládali svá auta a utíkali. Pro mnohé to byl začátek konce světa. Vysílání příběhu Válka světů z roku 1938 využilo rostoucí obavy národa. Jen dva týdny předtím vtrhla vojska Adolfa Hitlera do Československa a bezpečnost Evropy byla nejistá. Amerika zažívala rychlý pokrok ve vědě a technice. Radar, tryskové motory a mikrovlnné trouby. Smrtící paprsky a vražední marťané mohli být v roce 1938 čistou vědeckou fikcí, ale tyto koncepty hrály na lidský strach z invaze a vyhlazení. Člověk se odjakživa bál zákeřného útoku. V roce 1938 bylo UFO pouhou fikcí. To se však změnilo už po 9 letech.
Nacistické UFO: 1. dějství (1947)
Během prvního červencového týdne roku 1947 začali inženýři amerického signálního sboru sledovat dva objekty s pozoruhodnými letovými schopnostmi, které se pohybovaly na jihozápadě Spojených států. Objekty byly výjimečné tím, že ačkoli letěly tradičním pohybem vpřed, začaly se občas vznášet a pak pokračovaly v letu. Tento druh technologie se vymykal všem aerodynamickým možnostem, které mělo americké letectvo v létě 1947 ve vývoji. Když začalo více zdrojů hlásit stejné údaje, bylo jasné, že radar neukazuje přízraky, ale něco skutečného. Armádní letecká základna Kirtland, nacházející se severně od cvičného letiště White Sands, sledovala létající plavidlo ve své těsné blízkosti. Tamní velitel nařídil pilotovi Kennymu Chandlerovi, aby nasedl do stíhačky a neidentifikovaný létající objekt vyhledal a pronásledoval. Během několika hodin po Chandlerově obhlídce oblohy ovšem jeden z létajících objektů havaroval nedaleko Roswellu v Novém Mexiku. Úřad náčelníků štábu okamžitě převzal velení a kontrolu a vyzvedl objekt. Nalezený objekt se vůbec nepodobal běžnému letadlu. Neměl ocas ani křídla. Trup byl kulatý a na jeho vrcholu byla připevněná kopule. V tajných zprávách armádní rozvědky odtajněných v roce 1994 se o něm hovoří jako o létajícím disku. Nejvíce znepokojující byla dlouho utajovaná skutečnost. Uvnitř disku se nacházel velmi pozemský znak: ruské písmo. V kruhu, který se táhl kolem vnitřní strany plavidla, byla vyražená písmena cyrilice. Naplnily se nejhorší obavy americké armády. Ruské armádě se museli dostat do rukou němečtí letečtí inženýři. Obavy byly oprávněné. Američané se obávali, že Rusové disponovali technologií vznášení a létání, že jejich létající plavidla mohou překonat americké radary a že mohou Americe zasadit zničující úder.
Na základě svědectví amerických vědců z Paperclip se armádní zpravodajci domnívali, že létající disk byl dítětem dvou bývalých leteckých inženýrů Třetí říše, kteří se jmenovali Walter a Reimar Hortenovi. Ti nyní pracovali pro sovětskou armádu. Walter a Reimar Hortenovi byli dva letečtí inženýři. Jejich význam v zásadních projektech letadel byl na konci války jaksi přehlížen. Bratři byli vynálezci několika Hitlerových letounů s létajícími křídly. Například letounu nazvaného Horten 229. Nebo také Horten IX, letounu ve tvaru křídla bez ocasu, který byl vyvinut v tajném zařízení v Baden-Badenu během války. Od vědců z Paperclip se armádní zpravodajští vyšetřovatelé dozvěděli, že Hitler vyvíjel letadlo, které bylo navržené bratry a mělo tvar talíře. Létající disk, který se zřítil v Roswellu, měl vyspělejší technologii než cokoli, co kdy americké armádní letectvo vidělo. Jeho pohonné techniky byly obzvláště matoucí. Co způsobilo, že plavidlo letělo tak rychle? Jak to, že bylo tak nenápadné a jak obelstilo radar? Disk se krátce objevil na obrazovkách armádních radarů a pak náhle zmizel. Po celém Německu byly vyslány stovky důstojníků kontrarozvědky CIC americké armády, aby pátrali po každém, kdo by něco věděl o Walteru a Reimaru Hortenových. Důstojníci vyhledávali a vyslýchali příbuzné, kolegy, profesory a známé bratrů s velkou naléhavostí. Američané tuto akci nazvali operace Harass. Dokumenty této operace byly odtajněny v roce 1994. Jedna z poznámek podrobně popisovala pro důstojníky CIC parametry technologie létajících talířů:
"Extrémní manévrovatelnost a zjevná schopnost téměř se vznášet. Půdorysný tvar blížící se oválu nebo disku s kopulovitým tvarem na povrchu. Schopnost rychle zmizet vysokou rychlostí nebo úplným zmizením. Schopnost velmi rychle se seskupit do těsné formace, pokud je více objektů pohromadě. Schopnost úhybného pohybu naznačující možnost ručního ovládání, případně elektronického nebo dálkového ovládání."
Pátrání v Německu pokračovalo. V listopadu 1947 agenti CIC zaznamenali zlom. Bývalý zkušební pilot Messerschmittu Fritz Wendel nabídl svědectví z první ruky. Bratři Hortenové skutečně pracovali na létajícím talíři v Heiligenbeilu ve Východním Prusku hned po válce. Letadlo bylo deset metrů dlouhé a mělo tvar půlměsíce. Nemělo ocas. Prototyp byl navržen tak, aby s ním mohl létat jeden člověk vleže na břiše. Dosahoval výšky 4 km nad mořem. Pozdější model mohl letět výš a rychleji, až 1200 km/h, protože byl poháněn raketami, nikoliv proudovými motory. Jeho kabina byla přetlaková pro lety ve velkých výškách. Wendel dokonce věděl o pokusech s rádiovým řízením na dálku, které prováděla firma Seimens a Halske ve své elektrotechnické továrně v Berlíně. Další solidní informace přišly od raketového inženýra Waltera Zieglera. Během války pracoval Ziegler v automobilce BMW, která sloužila jako zázemí pro pokročilý raketový výzkum. Ziegler byl členem týmu, který měl za úkol vyvinout pokročilé stíhací letouny poháněné raketami.
Ziegler vyprávěl mrazivý příběh. Jednou večer, asi rok po válce, v září 1946, pozvali ruští vojenští důstojníci 400 mužů z jeho bývalé raketové skupiny v BMW na luxusní večeři. Raketoví vědci byli pozváni na večeři a po několika hodinách odvezeni domů. Většina z nich byla opilá. O několik hodin později všechny muže uprostřed noci vzbudili jejich ruští hostitelé a oznámili jim, že pojedou na výlet. Proč mezi nimi nebyl i Ziegler, nebylo objasněno. Němcům bylo řečeno, aby si s sebou vzali manželky, děti a všechno, co na dlouhou cestu budou potřebovat. Tohle nebyla situace, na kterou by se dalo říct ne, vysvětlil Ziegler. Vědci a jejich rodiny byli po železnici převezení do malého města za Moskvou, kde od té doby zůstali a byli nucení pracovat na tajných vojenských projektech v příšerných podmínkách. Podle Zieglera právě v tomto přísně tajném ruském zařízení vyvíjeli němečtí vědci pod ruským dohledem rakety a další pokročilé technologie. Jednalo se o ruskou verzi amerických vědců z Paperclip. Podle Zieglera bylo velmi pravděpodobné, že bratři Hortenové pracovali pro Rusy v tamním tajném zařízení.
Po šesti měsících vyšetřování, 12. března 1948, přišla náhlá zpráva. Bratři Hortenové byli nalezení. V dokumentech se uvádí, že byli vyslechnuti americkými rozvědkami. Potvrdily se informace bývalého zkušebního pilota Messerschmittu Fritze Wendela o bezkřídlém, bezocasém, talířovitém objektu bratří Hortenů, které mělo místo pro více než jednoho člena posádky. Podle Waltera Hortena existoval dostatek německých typů létajících křídel ve fázi vývoje nebo konstrukce a tyto typy mohly Rusům umožnit výrobu létajícího talíře. Poslední zmínka v dokumentaci o bratrech Hortenových je z 12. května 1948. To bylo naposledy, kdy se o nich americké rozvědky zmínily. Další jejich stopa je neznámá.
To byly začátky UFO, které mnozí fantaskně považují za mimozemšťany nebo marťany. Ve skutečnosti jde o klasické armádní technologie, které vymysleli nacisté. To je ale jen jedna část pravdy o UFO.
UFO ve střední Evropě: 2. dějství
Podle deníku někdejšího žáka Luftwaffe Hanse Meyera z 11. srpna 1945:
"Ozval se vysoký, kvílivý zvuk motoru, talíř se velmi lehce vznesl a pak se vydal jihovýchodním směrem. Měřil v průměru asi 6 metrů a uprostřed měl malou kabinku kapkovitého tvaru."
Tento podivný létající disk spatřil Hans Meyer přímo v Praze, konkrétně na letišti ve Gbelích. Z některých archivních dokumentů lze zjistit, že v době nacistické okupace u nás probíhal utajený projekt, na kterém pracovali i dva němečtí vědci, Rudolph Schriever a Klaus Habermohl. Projekty nazývané létající kotouče byly nacisty zahájeny už v roce 1941. V rozhovoru pro deník Der Spiegel Schriever dokonce potvrdil, že navrhl létající talíř poháněný kruhem z rotujících turbín o průměru patnáct metrů. Rudolph Schriever absolvoval pražskou univerzitu. Byl prvotřídním pilotem, ale také konstruktérem nových typů letounů. Většinu času působil v Chebu. Podle legend se právě pod Chebem nacházela obrovská podzemní továrna, ve které se první typy létajících talířů vyráběly. Dokonce se o této továrně zmiňuje Ludvík Souček ve své knize Tajemství jantarové komnaty. Souček uvádí, že továrna měla osm prostorných hal a vlečku na letiště. V podzemí byla osmipatrová továrna, jedna z největších v celé Evropě. O této podzemní letecké továrně psal také pilot a letecký historik Luděk Matějíček v jeho knize Chebská křídla. Nacházela se zde lékařská ordinace, archivy, ústředna a zhruba patnáct místností. Obrovské výrobní haly se ale nenašly. Podle Ludvíka Součka Němci před koncem války tyto prostory zasypali hlínou a zatopili vodou. Zaplavením se mohly stropy obrovských místností zhroutit. Navíc část těchto hal byla také po náletech rozbořená. Důsledkem působení všech těchto vlivů zbylo po obřích výrobních halách jen zmíněných patnáct místností. Rudolph Schriever odešel z Chebu do Prahy v roce 1943, kde ve výrobě létajících disků pokračoval.
Odskočme teď na malou chvilku do Kanady. V roce 1953 společnost Avro Canada oznámila, že vyvíjela VZ-9-AV Avrocar, kruhový tryskový letoun schopný dosáhnout rychlosti 2400 km/h. Krátce po tomto oznámení prohlásil německý inženýr Georg Klein, že tyto koncepty byly úspěšně studovány a testovány už během nacistické éry. Klein dokonce přímo popsal dva typy německých létajících disků. Prvním byl nerotující disk vyvinutý v Breslau inženýrem Richardem Miethem, který byl získán Sověty. Sověti pokračovali v úspěšné práci na létajících talířích na Sibiři. To se přesně shoduje s bratry Hortenovými z předchozí kapitoly. Miethe vyvinul kotouč podobný disku o průměru 42 metrů s přestavitelnými triskami. Miethe uprchl přes Francii do Ameriky, kde následně pracoval pro společnost Avro. Druhým byl disk vyvinutý Rudolfem Schrieverem a Klausem Habermohlem v Praze. Jednalo se o široký prstenec otáčející se kolem pevné kupolovité kabiny. Kolem kabiny rotovaly listy turbíny, které mohly zaujmout vhodnou polohu podle toho, zda přístroj startoval kolmo, nebo letěl vodorovně. Georg Klein tvrdil, že byl 14. února 1945 svědkem prvního pilotovaného letu tohoto disku, kdy disk během tří minut vystoupal do výšky 12400 metrů a dosáhl rychlosti 2200 km/h při vodorovném letu. Další svědek, Karel Urban z Plzně, viděl spolu se svým bratrem létající talíř v březnu 1945 na gbelském letišti. A jak jsem uvedl, pilot Luftwaffe Hans Meyer pozoroval létající talíř až 11. srpna téhož roku také ve Gbelích. To nasvědčuje tomu, že nacisté mohli tyto tajné projekty vyvíjet dál bezprostředně po válce.
Ale skládejme si tyto věci dál. Jak jsem uvedl, nacistický vědec Richard Miethe uprchl do Ameriky a nakonec pracoval pro kanadskou Avro. Druhý nacistický konstruktér Rudolph Schriever také uprchl do Ameriky. Jistě si sebou vzal plány svých létajících disků. Lze předpokládat, že se testovaly právě v tajné Oblasti 51. Rudolph Schriever se ale vrátil po čtyřech letech zpět do Německa a zemřel náhle v pouhých 44 letech. Jak se za chvíli dozvíme, další nacistický vědec Wernher von Braun v Oblasti 51 testoval rakety jaderných zbraní. Nacistickou továrnu v Chebu po válce obsadili Američané. Možná si také odvezli nákresy a plány Rudolpha Schrievera, který v Americe ve vývoji pokračoval další čtyři roky. Je tedy logické, že i další nacističtí vědci tu vyvíjeli projekty létajících talířů. Nikoli pro válečné, ale špionážní účely.
Je to dokonalé maskování a krytí. Lidé jsou unesení mimozemšťany a armáda má tak klid na práci. To koresponduje s přiživováním konspirací samotnými rozvědkami, aby se zamaskovala pravá podstata projektů. K tomu se ještě během pořadu dostanu.
UFO: 3. dějství (1955)
V roce 1955 zachvátil Ameriku fenomén UFO. Novodobé šílenství kolem UFO oficiálně začalo 24. června 1947, kdy pilot pátrací a záchranné služby Kenneth Arnold spatřil devět létajících disků, které se řítily nad státem Washington. Přibližně o dva týdny později došlo k havárii v Roswellu. Do konce měsíce bylo ve zpravodajských médiích zaznamenáno více než 850 pozorování UFO. Národem se šířily zvěsti o létajících talířích. Američané požadovali odpovědi od armády. Podle studie CIA o UFO, odtajněné v roce 1997, letectvo původně provozovalo dva programy. Jeden byl tajný, nejdříve nazvaný Projekt Saucer a později Projekt Sign. Druhý byl otevřenou kampaní letectva pro styk s veřejností nazvaný Projekt Grudge. Smyslem Projektu Grudge bylo přesvědčit veřejnost, že UFO nepředstavuje nic neobvyklého nebo mimořádného. Jenže to nebylo tak snadné. Podivné věci na obloze byly zaznamenávané už stovky let. Neidentifikované létající objekty jsou přinejmenším stejně staré jako Bible. V některých překladech Starého zákona popisuje zmínka o Ezechielově kole vozidlo podobné talíři, které se prohánělo po obloze. Ve středověku se létající disky objevovaly v mnoha různých formách umění, například na obrazech a mozaikách. Na britských inkoustových grafikách z roku 1783 stojí dva královi muži na terase Windsorského zámku v Londýně a pozorují malé talíře letící v pozadí. Badatelům se nepodařilo určit, na co by mohly odkazovat. Podobná vyobrazení jsou ale často zaměňována s lidskou obrazotvorností a animálním strachem.
K jedné takové události došlo v srpnu 1783. Dva francouzští bratři Joseph a Etienne Montgolfierové získali od francouzského krále záštitu nad návrhem a letem horkovzdušného balonu. Během jednoho z prvních letových testů Montgolfierových balonů se dostal do bouřky a zřítil se v malé francouzské vesnici Gonesse. Obyvatelé vesnice si mysleli, že balon byla příšera, která na ně útočila z nebe. Na perokresbě z té doby jsou vyobrazení muži s vidlemi a kosami, kteří havarovaný balon trhají na kusy. V pozadí jsou vidět utíkající vesničané, kteří ve strachu mávají rukama nad hlavou. Za více než 200 let od té doby se tyto obavy dramaticky změnily. Strach z neidentifikovatelných létajících objektů formoval kulturní myšlení a vytvářel průmyslová odvětví. Zdálo se, že hlášení o UFO neměla konce.
Kromě pozorování létajících disků hlásil stále větší počet občanů také jasná, zelenavě zbarvená světla na obloze. Pro letectvo to bylo obzvláště znepokojující, protože mnoho z těchto pozorování se odehrávalo v Novém Mexiku v blízkosti citlivých vojenských zařízení, jako jsou Los Alamos, Sandia a White Sands. Mezi svědky těchto zelených světelných koulí, které byly hlášeny od konce čtyřicátých let, byli i důvěryhodní vědci a astronomové. Tato pozorování byla zařazena do kategorie letectva známé jako zelené ohnivé koule. V roce 1949 zahájilo Geofyzikální výzkumné oddělení letectva projekt Twinkle. Jeho cílem bylo právě zkoumání těchto různých světelných jevů. Na leteckých základnách po celé zemi byla zřízená pozorovací stanoviště. Operátoři řízení letového provozu po celé zemi dostali tajně 35milimetrové fotoaparáty. Letectvo je požádalo, aby vyfotografovali cokoli neobvyklého. Veškerá práce probíhala pod přísně tajnými bezpečnostními protokoly. Podle zprávy CIA Studies in Intelligence, odtajněné v roce 1997, vyšetřovalo letectvo do roku 1951 tajně 800 až 1000 pozorování UFO. Do roku 1952 se toto číslo zvýšilo na 1900. Úsilí bylo ohromující. 7. dubna 1952 vyšel v časopise Life na titulní straně článek s názvem „Existují argumenty pro meziplanetární talíře“. Šestnáctistránkový článek začínal exkluzivním odhalením letectva. Nad titulkem stálo:
"Letectvo je nyní připravené připustit, že mnoho pozorování talířů a ohnivých koulí se stále vzpírá vysvětlení."
CIA se zajímala zejména o jednu konkrétní osobu, německého vědce z Paperclip jménem Dr. Walther Riedela. Riedel byl několik týdnů po válce vězněn v Německu spolu s kolegou z Peenemünde, raketovým vědcem Wernherem von Braunem. Za války působil Riedel jako šéf Hitlerovy kanceláře pro konstrukci raket V-2 a byl také samozřejmě zařazen do operace Paperclip. Dr. Riedel začal ve Fort Bliss v Texasu jako člen raketového týmu V-2. Už po několika letech byl záhadně vyměněn vládou, aby pracoval jako inženýr pro North American Aviation. Pro North American Aviation byl zjevně cenný: společnost ho jmenovala ředitelem výzkumu raketových motorů. Ale od chvíle, kdy opustil státní službu, byl Riedel CIA trnem v oku a rozvědka ho stále bedlivě sledovala.
Hermes: První balistické testy (1947)
Po programech UFO se vypravme k dalšímu strašnému programu, který probíhal v Oblasti 51. A to jaderné testy. Byla noc 29. května 1947. Armádní vědci, inženýři a technici na zkušebním polygonu White Sands v Novém Mexiku netrpělivě dokončovali poslední úpravy své vlastní americké tajné zbraně nazvané Hermes. Osm metrů dlouhá, tři tuny vážící raketa byla původně pojmenována V-2. Americká armáda zabavila téměř 200 těchto raket V-2 uvnitř německého závodu na výrobu raket v Peenemünde a od prvního měsíce po válce je odeslala do White Sands. V rámci operace Paperclip, dostalo nový život a kariéru 118 zajatých německých raketových vědců, kteří byli dopravení na raketovou střelnici. Stovky dalších následovaly. Dva z těchto německých vědců připravovali Hermes na zkušební start. Jeden z nich, Wernher Von Braun, vynalezl tuto raketu, která byla první balistickou střelou na světě. A druhý vědec, Dr. Ernst Steinhoff, navrhl mozek rakety V-2.
Oné jarní noci roku 1947 se raketa V-2 zvedla z odpalovací rampy. Zpočátku pomalu stoupala a Von Braun se Steinhoffem ji pozorně sledovali. Během prvních 2,5 sekundy, kdy se Hermes vznesl do výšky 50 metrů, spotřeboval více než 1000 kilogramů raketového paliva. Raketa nabrala rychlost. Hermes se nyní plně vznesl, rychle stoupal k noční obloze a mířil do horních vrstev atmosféry. Alespoň takový byl plán. Jen o několik okamžiků později okřídlená střela náhle a nečekaně změnila směr. Namísto na sever k neobydlenému území uvnitř cvičného polygonu White Sands Proving Ground začala raketa směřovat na jih k centru texaského El Pasa. Dr. Ernst Steinhoff sledoval trajektorii rakety dalekohledem z pozorovacího stanoviště kilometr jižně od odpalovací rampy. Nic ale neudělal, aby raketu zastavil. V-2 se obloukem vznesla nad El Paso a zamířila do Mexika. O několik minut později raketa nouzově přistála na hřbitově Tepeyac, tři kilometry jižně od Juárezu, hustě obydleného města se 120000 obyvateli. Silný výbuch otřásl prakticky všemi budovami v El Pasu a Juárezu. Vyděsil obyvatele obou měst, kteří zaplavili novinové redakce, policejní ředitelství a rozhlasové stanice úzkostlivými telefonickými dotazy. Střela zanechala kráter široký 50 metrů a hluboký 24 metrů. Byl to zázrak, že nikdo nepřišel o život. Pokus se prostě nevydařil. Ovšem práce na raketách ve White Sands pokračovaly.
Němečtí vědci tu testovali rakety V-2 po dobu 14 měsíců. Havarovaly další rakety. Jedna poblíž Alamogorda v Novém Mexiku a další poblíž Las Cruces v Novém Mexiku. Třetí spadla opět mimo Juárez v Mexiku. Němečtí vědci z těchto nehod obviňovali staré součástky V-2. Mořská voda zkorodovala některé součástky během původní cesty lodí z Německa. Když nepracovali, byli tito muži uzavření v části základny o rozloze šesti akrů. Důstojnický klub byl pro všechny Němce, včetně vedoucích raketového týmu Steinhoffa a von Brauna, nepřístupný.
Tyto nezdary však Američany od jaderných zbraní neodradily.
Operace Plumbbob: První jaderný test (24. dubna 1957)
Richard Bissell kdysi řekl, že zřízení Oblasti 51 uvnitř jaderného testovacího zařízení drží zvědavce na uzdě. Při operaci Plumbbob, sérii atomových testů z roku 1957, která zahrnovala třicet po sobě jdoucích jaderných výbuchů, získal víc, než si přál. Ale už předtím, od ledna 1951 do ledna 1956, bylo na nevadském testovacím polygonu odpáleno celkem 49 jaderných bomb. Tím Američané dosáhli celkového počtu 85 atmosférických jaderných výbuchů na celém světě. Závody ve zbrojení byly v plném proudu a Američané začínali testovat atomové zbraně. Potřebovali to ale provést v kontrolovaném prostředí, daleko od měst, v naprostém utajení. Nikdo mimo projekt, absolutně nikdo, se o tom nesměl dozvědět. Nakonec se rozhodli, že ideálním místem pro tento pokus byla Oblast 51. Konkrétně uvnitř vzdušného prostoru Dreamland, asi 5 nebo 6 km severozápadně od Groom Lake.
Pod kódovým označením Projekt 57, spolupracovaly Komise pro atomovou energii, americké letectvo a společnost EG&G na simulaci havárie letadla s jadernou hlavicí XW-25. Půda v okolí simulovaného místa havárie by byla kontaminovaná plutoniem, které by se podle vědců rozpadlo na polovinu za 24100 let, tedy skoro dvě a půl tisíciletí. Místo bylo přiměřeně rovné a mělo rozlohu přibližně 70 km2. Suché jezerní údolí bylo ideální. Bylo to místo, kde horskoúdolní drenážní proudy vyvolávaly velký střih neboli proudění. Toto území nikdo nevyužíval. Při vyhledávání v záznamech se zjistilo, že veškerá práva na pastvu v této oblasti byla vymazána.
V březnu 1957 dělníci uzavřeli oblast pro přípravu projektu 57. Jaderná hlavice byla převezena letecky z laboratoří Sandia v Novém Mexiku na přistávací dráhu Yucca Lake v testovacím areálu. Pak byla přemístěna do budovy 11, kde zůstala uskladněná až do dne výbuchu. Pracovníci rozmístili 4000 sběračů spadu kolem bloku o rozloze 10 krát 16 km2. Tyto pozinkované ocelové misky byly postříkány lepkavou pryskyřicí a měly zachycovat vzorky částic plutonia uvolněných do ovzduší. Na ploše 90 km2 bylo rozmístěno 68 stanic pro odběr vzorků vzduchu vybavených filtračním papírem. Ministerstvo obrany chtělo otestovat, jak budou městské povrchy reagovat na kontaminaci plutoniem. Proto byly v pouštní krajině rozmístěny makety chodníků, obrubníků a kusů dlažby. Bylo vyrobeno a na zemi rozmístěno přibližně 1400 bloků dálničního asfaltu a betonu s dřevěným plovoucím povrchem. Aby se zjistilo, jak by se kontaminovaly automobily, kdyby byly vystaveny plutoniu, byly osobní a nákladní automobily zaparkovány mezi jalovcové keře a stromy. Obří balóny na odběr vzorků vzduchu byly připoutány k zemi a vznášely se nad oblastí v různých výškách. Některé byly 2 metry nad zemí a jiné 300 metrů vysoko. Do klecí bylo umístěno 9 oslů, 109 bíglů, 10 ovcí a 31 krys. Fotografické zařízení EG&G mělo zaznamenat radioaktivní mrak během prvních několika mikrosekund po detonaci. Byla také samozřejmě postavena dřevěná dekontaminační budova. Nebylo to nic přepychového, jen dřevěná bouda zásobená radiačním vybavením a ochrannými oděvy. Také sprchovými kabinkami se zásobou 1300 litrů teplé vody a šatnou s lavicemi a věšáky na oblečení.
Jenže testy neprobíhaly podle plánu. Na vině bylo počasí. Byl duben v hluboké poušti, což znamenalo silný vítr, příliš mnoho deště a husté mraky. Několik dní hrozil na obloze dokonce sníh. Ve druhém dubnovém týdnu byl vítr tak silný, že vzducholoď kotvící 16 km jižně na Yuccatské planině, havarovala a vypustila se. 19. dubna se jeden z balonů Projektu 57 také uvolnil. Nakonec se 24. dubna v časných ranních hodinách počasí umoudřilo a projekt 57 byl povolen. V 6:27 místního času byla jaderná hlavice v oblasti ručně odpálena. Tím byla simulována havárie letadla. Předpokládaný průběh spadu byl na sever. Když se prach z malého radioaktivního mraku usadil, plutonium se rozprostřelo na 895 čtverečních akrech přilehlých k jezeru Groom Lake. Testy Projektu 57 vědcům potvrdily, že pokud člověk vdechne plutonium, rozloží se hlavně v kostech a zůstane tam na neurčito. Člověk nemůže tento vliv přežít, protože poločas rozpadu alfa plutonia-239 je řádově 20000 let. Tato zjištění byla výsledkem mnoha testů provedených na mrtvých oslech, ovcích, krysách a bíglech, které byli vystaveni ozáření. Muži měnili zásobníky, krmili zvířata, která ještě žila, a odstraňovali mrtvá a umírající. Byla to doslova márnice zvířat uvnitř nevadského testovacího areálu.
Další jaderný test Hood (5. července 1957)
Následovaly další jaderné výbuchy. Po Projektu 57 následoval další jaderný výbuch v sérii, který vytvořil hřibovitý mrak, odpálený 28. května 1957. Jeho síla 12 kilotun byla přibližně stejně velká jako hirošimská bomba. Způsobila dokonce dočasnou evakuaci personálu Oblasti 51, který se nacházel 15 km za kopcem. Pak přišla bomba Hood. Bylo to uprostřed noci 5. července 1957. Výbuch měl být velký. Tak velký, že komise už z Oblasti 51 evakuovala všechny lidi do posledního. Zůstali jen správci. 70 prasat bylo zavřeno v klecích obrácených k bombě a umístěných kousek od bodu nula. Armáda chtěla pomocí prasat zjistit, které látky nejlépe odolávají výbuchu atomové bomby. Dál vzadu, v zákopech, ležela stovka vojáků, kteří se účastnili 24 vědeckých experimentů. V utajovaných dokumentech vědci tento projekt nazývali Indoktrinační projekt. Výbor pro lidské zdroje prováděl tyto tajné testy na vojácích, aby zjistil, jak budou psychicky reagovat, až začnou vybuchovat jaderné bomby. Výbor pro lidské zdroje chtěl studovat psychologii paniky a vyvinout tak programy emočního inženýrství pro vojáky pro budoucí použití. Přítomné byly také lékařské oddíly, které měly za úkol studovat biologii výbuchu, aby zjistily primární a sekundární účinky létajících cihel, dřeva a skla.
Byly postaveny různé typy dřevěných domů, aby se zjistilo, co nejlépe odolá jadernému výbuchu: dřevo nebo lepenka? Zdivo nebo kov? Azbestový šindel nebo střecha z dehtového papíru? Federální úřad civilní obrany testoval různé typy protiatomových krytů a podzemních kopulí. Jedna konstrukce měla rozměry 90 krát 90 metrů na šířku a měla vyztužené dveře o hmotnosti 100 tun, které byly namontované na jednokolejku. Společnost Mosler Safe Company zaplatila ocelový trezor odolný proti jaderným bombám v hodnotě půl milionu dolarů, ideální pro pojišťovny a banky, které hledaly způsob, jak zmírnit ztráty po jaderném útoku. S obsahem 74 kilotun byla bomba šestkrát větší než bomba svržená na Hirošimu. Záblesk z Hoodovy bomby byl viditelný od Kanady až po Mexiko a na vzdálenost 1000 km od moře.
"Výbuch byl tak silný, že byl cítit a vidět nad většinou západní části Ameriky, když rozzářil tmu," uvedla agentura United Press International.
Trvalo 25 minut, než jaderná tlaková vlna dorazila do Los Angeles, 500 km na západ.
"Policejní ústřednu zaplavila volání," hlásal titulek listu Los Angeles Times.
Když se bomba dostala do výšky 16 km, hřibovitý mrak se už tou dobou vznášel nad Oblastí. Do soumraku zbyly z požáru jen doutnající stromy na kopcích. Keře shořely a písek se po vystavení teplotě 3000°C roztavil na malé kousky skla. Během celé operace Plumbbob se na testovacím místě nacházelo téměř 7000 civilistů. Zúčastnilo se jí také dalších 14 až 18 tisíc zaměstnanců ministerstva obrany. Po celé Evropě se konaly protesty. Japonsko se snažilo dosáhnout zrušení testů. Když bylo jasné, že testy budou pokračovat, stovka rozzuřených japonských studentů protestovala u amerického velvyslanectví v Tokiu. Když došlo k násilnostem, byly povolány policejní posily. Kdo jiný měl s americkými jadernými zbraněmi živé zkušenosti než mrtví Japonci? Hirošimská bomba okamžitě zabila 70000 lidí a dalších 30 až 50 tisíc otravou radiací během několika následujících dní. Americké jaderné testy převyšovaly japonské bomby mnohonásobně.
Hardtack II: Ještě větší jaderné testy (1958)
Potom, co Oblastí 51 otřásly atomové bomby, byla základna CIA jako město duchů. Plánovači zbraní ale pokračovali v přípravách na další sérii atomových zkoušek, které se měly uskutečnit na podzim následujícího roku. Operace Hardtack II byla ještě větší než Plumbbob, pokud šlo o počet testů. Od 12. září do 30. října 1958 bylo odpáleno neuvěřitelných třicet sedm jaderných bomb. Z vrcholků vysokých věží, v tunelech a šachtách, na zemském povrchu i zavěšených na balónech. Všechny body nula se nacházely 18 kilometrů kolem Oblasti 51. Zatímco vyprahlá krajina přečkala radioaktivní spad, zvířata v okolí jezera Groom Lake strašlivě trpěla. Divocí koně, jeleni a králíci se potulovali kolem opuštěných hangárů a prázdných letištních ploch. Všechna zvířata byla pokrytá popáleninami od beta záření. Ale to ještě nestačilo.
Teak a Orange: Termonukleární testy (1958)
Koncem roku 1958 proběhly dva nejnebezpečnější zbrojní testy v historii jaderné bomby. Dvě termonukleární zařízení nazvaná Teak a Orange, každé o ohromující síle 3,8 megatun. Explodovala v horních vrstvách zemské atmosféry na atolu Johnston, 1000 km západně od Havaje. Teak vybuchl ve výšce 84 km nad zemí, a Orange vybuchl ve výšce 47 km. To je přesně místo, kde se nachází ozonová vrstva. Ohnivé koule, které Teak i Orange vyprodukovaly, vypálily sítnice všem živým tvorům, kteří se dívali na oblohu bez brýlí v okruhu 300 km od výbuchu. Od Guamu přes ostrov Wake až po Maui se přírodní modrá obloha změnila na červenou, bílou a šedou. Vytvořila polární záři na vzdálenost 3000 km podél geomagnetického poledníku. Rádiová komunikace v celé oblasti Tichého oceánu přestala fungovat. Výškové jaderné testy tím ale neskončily.
Argus: Jaderné testy ve vesmíru (1958)
O 2 týdny později byl zahájen další ultra tajný projekt jaderných zbraní nazvaný Operace Argus. Testy jaderných bomb se nyní rozšířily i do vesmíru. Argus byla neobvyklá operace. Byla dokončena za méně než šest měsíců po schválení prezidentem a proběhla v naprostém utajení. Střely s jadernými hlavicemi byly poprvé odpáleny z lodí. Ve dnech 27. srpna, 30. srpna a 6. září 1958 byly z paluby válečné lodi USS Norton Sound, která plula u pobřeží Jihoafrické republiky v jižním Atlantiku, odpáleny tři jaderné hlavice z raket X-17. Rakety i hlavice se vznesly vzhůru, až explodovaly přibližně 300 km ve vesmíru. Tento vědecký experiment vymyslel řecký výtahář, který se stal fyzikem, Nicholas Christofilos. Počínaje projektem Argus využívali vědečtí poradci vesmír jako svou laboratoř a prováděli další testy. Testy ale také probíhaly v podzemí. Tyto podzemní zkoušky však uvolňovaly obrovské chuchvalce radiace z trhlin v zemi. Navíc ve svrchní vrstvě půdy se nacházelo velké množství plutonia, americia, cesia, kobaltu, europia, stroncia a tritia.
Podzemní tunely a továrny Oblasti 51
V podzemí Oblasti 51 se nacházely mnohé laboratoře. Ty byly například vyvrtány do úbočí hory Calico Mountains, která se zvedala z ploché pouštní krajiny. Uvnitř byl dlouhý a rovný betonový tunel, který vedl dále do země. Podle záznamů Komise pro atomovou energii byl podzemní tunel dlouhý 1150 metrů. Tunel byl jasně osvětlený a zářivě čistý. Po celé délce tunelu vedly obnažené trubky vzduchotechnického potrubí a také několik vrstev kovových kabelových žlabů, které se používaly k přepravě těžkých předmětů do tunelu a z něj. Strop byl vysoký asi 8 metrů a muži procházeli tunelem maximálně po dvou. Hluboko v tunelu jsme pak mohli narazit na poslední zavřené dveře. Když se otevřely, objevila se řada jasně osvětlených místností plných stolů. Na konci byla největší osvětlená podzemní místnost. Od podlahy ke stropu tu byly naskládány elektronické zesilovače, multiplexní komponenty a high-tech zařízení lemujících stěny.
Takových podzemních laboratoří bylo v Oblasti 51 mnoho i pod samotnou pouští. Na nevadském testovacím polygonu se už desítky let vrtají podzemní tunely zvané N-tunely, P-tunely a T-tunely. Podzemní tunely a bunkry na nevadském testovacím polygonu jsou možná nejpropracovanější podzemní komory, jaké se kdy vybudovaly na území Ameriky. Do sopečných hornin a žuly byly vyvrtány mohutné komplexy tunelů. Dokončení jednoho tunelu trvalo v průměru 12 měsíců. Většina tunelů vedla přibližně 400 metrů pod povrchem země, některé ale dosahovaly až kilometr pod zem. Jeden z tunelů vyhloubených v žulové hoře Rainer Mesa v Oblasti 51 sahal až do hloubky téměř kilometr pod zem. Uvnitř těchto obřích dutin, které byly v průměru 30 metrů široké, odpálili Američané nejméně šedesát sedm jaderných bomb. Vládních podzemních bunkrů najdeme ale mnohem více. Například reportér Washington Post Ted Gupe v roce 1992 odhalil další vládní bunkr Greenbrier. Bunkr Greenbrier se nachází v pohoří Allegheny, 400 km jihozápadně od hlavního města. Bunkr má rozlohu 112544 m2. Nachází se 800 metrů pod částí módního pětihvězdičkového letoviska Greenbrier v Západní Virgínii. Tento tajný bunkr měl být místem, kde by po jaderném útoku žil prezident a někteří členové Kongresu. V bunkru Greenbrier byly ubytovny, jídelna, dekontaminační komory a nemocnice s 35 lékaři.
Ovšem nesmíme si představovat, že podzemí je prošpikováno tunely a bunkry, které jsou propojeny s podobnými systémy pod celou Amerikou. Něco jako proděravělý ementál. Toto jsou skutečné bláboly, které podle mě vnáší samotné rozvědky, aby zesměšnily seriózní pátrání a ostatní tak odradily od dalšího zkoumání. Pátrači by se tak mohli dostat k jádru pravdy. Provádí se to tak s každou operací, třeba s 11. zářím 2001 nebo s Covid-19. Kontaminací blábolů o ještěrech nebo mrtvých marťanech se vytvoří tabu, kterého se přece žádný seriózní člověk nedotkne. Tabuizovaných témat se všichni slušní lidé přece štítí. A tak raději nebudou zkoumat ani samotnou událost. I to je řadí do kategorie konspirační spodiny. A skutečné čisté jádro pravdy tak zůstane schované pod nánosem podobných kontaminací. Není proto náhodou, že samotný pojem konspirace vymyslela právě CIA po atentátu na Johna Kennedyho.
Zapomenuté jaderné katastrofy
Mainstreamová propaganda nás zahlcuje historkami o černobylské katastrofě. Podívejme se proto na amerického "mírotvůrce", který má za sebou jaderné katastrofy také ve velkém rozsahu. Ráno 17. ledna 1966 došlo nad španělským městem Palomares k obrovské krizi s jadernou bombou. Bombardér letící se čtyřmi odjištěnými vodíkovými bombami, o síle od 70 kilotun do 1,45 megatun, se ve vzduchu srazil s leteckým tankerem nad španělským venkovem. Ráno v den nehody, se pilot letectva a jeho šestičlenná posádka účastnila cvičení, operace Chrome Dome. Letadla pravidelně kroužila nad Zemí a nesla termonukleární bomby. Toho rána se bombardér vyrovnal s tankerem a právě začal doplňovat palivo.
Podle slov pilota Larryho Messingera, se najednou rozpoutalo peklo a oba letouny se srazily. Došlo k mohutné explozi a muži v cisterně okamžitě uhořeli. Messingerovi, jeho druhému pilotovi, pilotnímu instruktorovi a navigátorovi se nějakým způsobem podařilo katapultovat z letadla, které neslo bomby. Rozvinuly se jim padáky, muži se snesli dolů a přistáli v moři. Čtyři jaderné bomby měly také padáky, z nichž dva se nevysunuly. Jedna bomba s padákem dopadla do suchého říčního koryta a později byla vyzvednuta. Když ale dvě bomby bez padáků dopadly na zem, jejich výbušné nálože explodovaly a rozbily jaderná jádra. Jaderný materiál se v Palomares uvolnil v podobě aerosolového plutonia. To se potom rozptýlilo po 650 akrech španělské zemědělské půdy. Čtvrtá bomba dopadla do moře a ztratila se. Palomares byla tehdy malá rybářská vesnice a zemědělská obec ležící u Středozemního moře. Štěstí tomu chtělo, že 17. ledna byl svátek svatého Antonína, patrona Palomares. To znamenalo, že většina lidí ve vesnici byla toho dne v kostele a nepracovala na poli.
Do Palomares bylo vysláno osm set osob bez praktických zkušeností, aby pomohly při odstraňování následků. Týmy improvizovaly. Jedna skupina zajistila kontaminovanou oblast a připravila půdu k odstranění kontaminované zeminy. Druhá skupina pracovala na nalezení ztracené termonukleární bomby. Byl to vojenskoprůmyslový komplex v plné síle. Následující tři měsíce pracovníci nepřetržitě pracovali na dekontaminaci místa, kde se nacházelo smrtící plutonium. Do konce úklidu bylo vytěženo více než 1400 tun radioaktivní zeminy a rostlin. To všechno bylo odvezeno do závodu Savannah River v Jižní Karolíně k likvidaci. Rozsah částic plutonia rozptýlených větrem, roznášených jako prach a pozřených zvířaty nebyl nikdy znám. Horší to bylo se ztracenou vodíkovou bombou. Pentagon po 44 dní odmítal přiznat, že se ztratila. Teprve potom, co byla bomba vyzvednuta ze dna oceánu, Pentagon přiznal, že se předtím skutečně ztratila.
Jaderné havárie se tím ale nezastavily. O dva roky a čtyři dny později došlo k další letecké nehodě. Americký bombardér B-52G nesl čtyři jaderné bomby. 21. ledna 1968, během tajné mise nad Grónskem, vypukl na palubě bombardéru nekontrolovatelný požár. Šest ze sedmi členů posádky se zachránilo z hořícího letounu, který se přehnal přes střechy americké letecké základny v Thule, a narazil do zamrzlé hladiny zálivu North Star Bay. Náraz odpálil silné výbušniny ve třech ze čtyř termonukleárních bomb. Rozmetal přitom radioaktivní plutonium, uran a tritium po velkém ledovém pásu. Na místě havárie vznikl druhý požár, který zachvátil trosky bomb, trosky letadla a palivo. Potom, co peklo hořelo dvacet minut, začal led tát. Jedna z bomb spadla do zátoky a zmizela pod hladinou zamrzlého moře. V listopadu 2008 vyšetřování BBC News zjistilo, že Pentagon nakonec od této čtvrté jaderné zbraně upustil poté, co se ztratila. Tentokrát se zapojilo 500 lidí. Podmínky byly téměř stejně nebezpečné jako jaderný materiál. Teploty klesly na -56°C a vítr vál rychlostí 90 km/h. Zařízení zamrzala. V tajném dokumentu, který byl za několik desítek let zveřejněn, se uvádělo, že odstranění radioaktivních trosek bude činit pouze 50% z celkového množství toho, co tam bylo. Posádka pracovala nepřetržitě 8 měsíců. Když byli hotovi, bylo z Grónska letecky vyvezeno 10500 tun radioaktivního ledu, sněhu a trosek. Ty byly letecky přepraveny do Jižní Karolíny k likvidaci. Vidíme, že americká svoboda a demokracie má spoustu radioaktivních variací.
Závěr: Stále přísně tajné
Oblast 51 je takto pojmenovaná nikoli proto, že se jednalo o náhodně vybraný kvadrant. Ale proto, že pozůstatky havárie z Roswellu v Novém Mexiku z roku 1947 byly v roce 1951 odeslány z letecké základny Wright-Patterson na tajné místo v nevadské poušti. Číslo 51 bylo tedy odvozené od daného roku, tedy 1951. Oblast 51 je stále utajovanou záležitostí, kterou americká vláda nikdy nepřizná. Už ze samotné americké tradice utajování všeho a všude. Nesmíme se proto nechat mást tunami materiálů, které americká vláda zveřejňuje v rámci pozitivního PR pro veřejnost. Jedná se o zcela neškodné záležitosti, které mají odvádět pozornost veřejnosti od skutečných tajemství. Jak vždycky říkávám. Důležité je to, o čem se nemluví. Oblast 51 je jedním z elitních středisek pod mnohovrstvou ochranou americké vlády.
Jak bývalí nacističtí vědci pokračovali ve vývoji UFO? Jaké byly skutečné důsledky desítek jaderných testů? To se asi už nikdy nedozvíme. Ovšem díky odhalování věcí minulých můžeme lépe předvídat, čeho všeho jsou mocenské kliky schopné v budoucnosti.