Třetí díl pojednává o financování Adolfa Hitlera a nacistické strany ze strany amerických podniků a bank v období před druhou světovou válkou. Zmiňuje se o spolupráci Fritze Thyssena a Averella Harrimana, finanční podpoře Škodových závodů, Ernstu Hanfstaenglovi jako příteli Hitlera i Rooseveltovi a zapojení Wall Streetu do nacistického vnitřního kruhu. Dále se mluví o spolupráci Chase Bank v Evropě a Jižní Americe a o spolupráci nacistů se spojenci. Závěrem se reflektuje finanční establishment a jeho roli v financování nacistického režimu.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli ve druhé části. Rockefellerovu podporu nacistů jsem uzavřel syntetickým kaučukem, který byl nezbytný pro nacistickou válečnou mašinérii. Pak jsem se podíval na fondy General Electric pro Hitlera, což nás plynule převedlo k rodině du Pontů. Jejich tajemství podpory nacistů by také neměla být zapomenutá. Dále jsem se podíval na nadnárodní americkou společnost I.T.T., která je také v našem příběhu důležitá. S ní je spojený baron Kurt von Schröder. Po něm jsem navázal na Gerharda Westricka a Heinricha Alberta. Dva němečtí advokáti, kteří byli partnery bratrů Dullesových z pozdější CIA. Ovšem Gerhard Westrick se výrazně angažoval v ropné korporaci Texaco. Pak jsem se podíval na obrovské průniky a spolupráci nacistů a Arabů. Prozkoumal jsem různé návštěvy, finanční podporu, špionské sítě a konkrétní osoby. Pokračoval jsem Henry Fordem a jeho legendární spoluprací s nacisty.
Kdo financoval Adolfa Hitlera: Škodovy závody
Financování Adolfa Hitlera a nacistického hnutí dosud nebylo důkladně prozkoumané. Je zřejmé, že prostředky na automobily, osobního tajemníka Rudolfa Hesse, dalšího asistenta, šoféra a výdaje spojené s politickou činností odněkud pocházely. Ale podobně jako u pobytu Leona Trockého v New Yorku v roce 1917 je těžké sladit známé Hitlerovy výdaje s přesným zdrojem jeho příjmů. Víme, že významní evropští a američtí průmyslníci v té době sponzorovali nejrůznější totalitní politické skupiny, včetně nacistů. Americký Kilgoreův výbor uvádí:
"Už v roce 1919 Krupp finančně podporoval jedno z reakčních politických uskupení, které zaselo semínko dnešní nacistické ideologie. Hugo Stinnes byl jedním z prvních přispěvatelů nacistické strany NSDAP. Do roku 1924 poskytovali nacistům tajně značné částky i další významní průmyslníci a finančníci. Mezi nimi Fritz Thyssen, Albert Voegler, Adolph Kirdorf a Kurt von Schröder. V roce 1931 se členové sdružení majitelů uhlí, v jehož čele stál Kirdorf, zavázali platit 50 feniků za každou prodanou tunu uhlí, přičemž peníze měly jít na konto organizace, kterou Hitler budoval."
Mnichovský proces s Hitlerem v roce 1924 přinesl důkazy, že nacistická strana obdržela 20 000 dolarů od norimberských průmyslníků. Nejzajímavějším jménem z tohoto období bylo jméno Emila Kirdorfa, který už dříve působil jako prostředník při financování německé účasti na bolševické revoluci. Kirdorfova role při financování Hitlera byla podle jeho vlastních slov následující:
"V roce 1923 jsem se poprvé setkal s nacionálně-socialistickým hnutím. Vůdce jsem poprvé slyšel v essenské výstavní hale. Jeho jasný výklad mě zcela přesvědčil a ohromil. V roce 1927 jsem se s Vůdcem poprvé setkal osobně. Přijel jsem do Mnichova a tam jsem s Vůdcem hovořil v Bruckmannově domě. Během čtyř a půl hodiny mi Adolf Hitler podrobně vysvětlil svůj program. Potom jsem Vůdce poprosil, aby přednášku, kterou mi přednesl, sestavil do podoby brožury. Tuto brožuru jsem pak svým jménem šířil v obchodních a výrobních kruzích. Od té doby jsem se plně podřídil jeho hnutí. Krátce po našem mnichovském rozhovoru a v důsledku brožury, kterou Vůdce sepsal a kterou jsem distribuoval, se uskutečnila řada setkání Vůdce s předními osobnostmi v oblasti průmyslu. Naposledy před převzetím moci se vedoucí představitelé průmyslu sešli v mém domě spolu s Adolfem Hitlerem, Rudolfem Hessem, Hermannem Göringem a dalšími předními osobnostmi strany."
Další prostředky poskytl Ernst Hanfstaengl, přítel a chráněnec Franklina Roosevelta. Na počátku 30. let začala finanční pomoc Hitlerovi proudit stále ochotněji. V Německu proběhla řada schůzek mezi německými průmyslníky, samotným Hitlerem a častěji Hitlerovými zástupci Hjalmarem Schachtem a Rudolfem Hessem. Rozhodující je, že němečtí průmyslníci, kteří Hitlera financovali, byli převážně řediteli kartelů s americkými asociacemi, americkým vlastnictvím, americkou účastí nebo nějakou formou americké dceřiné vazby. Hitlerovi sponzoři nebyli z velké části firmami čistě německého původu nebo představiteli německého rodinného podnikání. S výjimkou Thyssena a Kirdorfa šlo ve většině případů o německé nadnárodní firmy – tedy IG Farben, německá pobočka General Electric, Deutsche-Amerikanische Petroleum atd. Tyto nadnárodní společnosti byly vybudované díky americkým půjčkám ve 20. letech. Na počátku 30. let měly americké ředitele a silnou americkou finanční účast. Jedním ze zahraničních politických fondů byly finanční prostředky z evropské společnosti Royal Dutch Shell, která byla ve 20. a 30. letech velkým konkurentem Standard Oil. Byla obrovským dítětem anglo-nizozemského podnikatele sira Henriho Deterdinga. Všeobecně se tvrdí, že Henri Deterding osobně financoval Hitlera. Toto tvrzení uvádí například životopisec Glyn Roberts v knize Nejmocnější muž světa. Roberts uvádí, že Deterding byl Hitlerem nadšený už v roce 1921. Podobně ve Francii 11. ledna 1932 poslanec Paul Fauré, obvinil francouzskou průmyslovou firmu Schneider-Creuzot z financování Hitlera. Mimochodem do dalších finančních kanálů zapletl i Wall Street. Skupina Schneider byla známou francouzskou zbrojovkou. Francouzský list Le Journal napsal, že Hitler obdržel 300 000 švýcarských zlatých franků z úpisů otevřených v Nizozemsku v případě univerzitního profesora von Bissinga. A toto je zvláště zajímavé. Škodovy závody v Plzni, uvedl Paul Fauré, ovládala francouzská rodina Schneiderů. Byli to právě ředitelé Škodových závodů von Duschnitz a von Arthaber, kteří provedli úpisy pro Hitlera. Fauré dospěl k závěru:
"Jsem znepokojený, když vidím, že ředitelé Škody, ovládaní Schneiderem, dotují volební kampaň Hitlera. Jsem znepokojený, když vidím, jak se vaše firmy, vaši finančníci, vaše průmyslové kartely spojují s nejnacionalističtějším z Němců."
Odhaluje se nám opět rouška tajemství kolem plzeňských Škodových závodů. Bohužel jsem tuto skutečnost nevěděl, když jsem natáčel trojdílný pořad Americké svobodné bomby. Ve třetím díle jsem se Škodovým závodům věnoval velmi podrobně.
Fritz Thyssen a Averell Harriman
Dalším případem financování Hitlera byl případ Fritze Thyssena, německého ocelářského magnáta, který se na počátku 20. let spojil s nacistickým hnutím. Při výslechu v roce 1945 Thyssen vzpomínal, že ho v roce 1923 oslovil generál Ludendorf v době francouzské evakuace Porúří. Krátce po tomto setkání byl Thyssen představený Hitlerovi a prostřednictvím generála Ludendorfa poskytl nacistům finanční prostředky. V letech 1930 a 1931 se na Thyssena obrátil Emil Kirdorf. Následně vyslal Rudolfa Hesse, aby vyjednal další financování nacistické strany. Tentokrát Thyssen zařídil úvěr ve výši 250 000 marek u rotterdamské banky v Nizozemsku, založené v roce 1918. Jejími vedoucími společníky byli Hendrik Jozef Kouwenhoven a D. C. Schutte. Tato banka byla dceřinou společností německé banky Augusta Thyssena. Byla to Thyssenova osobní bankovní operace a byla spojená s finančními zájmy Averella Harrimana v New Yorku. Thyssen svým vyšetřovatelům sdělil:
"Vybral jsem si holandskou banku, protože jsem se ve svém postavení nechtěl zaplést s německými bankami a protože jsem si myslel, že je lepší obchodovat s holandskou bankou a myslel jsem si, že budu mít nacisty trochu víc v hrsti."
Tato nizozemská banka Augusta Thyssena ovládala Union Banking Corporation v New Yorku. Harrimanovi měli v této Union Banking Corporation finanční podíl a E. Roland Harriman, Averellův bratr, byl jejím ředitelem. Newyorská Union Banking Corporation byla společnou operací Thyssenových a Harrimanových. Tedy Fritz Thyssen zprostředkoval Hitlerovi úvěr ve výši 250 000 marek a to prostřednictvím této nizozemské banky napojené na Harrimany. Thyssenovými americkými partnery byli samozřejmě významní členové finančního establishmentu na Wall Streetu. Edward Henry Harriman, železniční magnát z 19. století, měl dva syny. Averella Harrimana narozeného v roce 1891 a E. Rolanda Harrimana narozeného v roce 1895. Averell Harriman byl v roce 1917 ředitelem společnosti Guaranty Trust Company a angažoval se v bolševické revoluci. Kromě ředitelování ve společnosti Guaranty Trust založil Harriman v roce 1917 společnost Merchant Shipbuilding Corporation, která se brzy stala největší obchodní flotilou pod americkou vlajkou. Tato flotila byla v roce 1925 prodaná a Harriman vstoupil na lukrativní ruský trh. Při uzavírání těchto ruských obchodů v roce 1929 získal Averell Harriman neočekávaný zisk ve výši 1 milionu dolarů od Sovětů. Podrobněji jsem se tomu věnoval v mém trojdílném pořadu Rodinný klan Bushů. Děda i otec George Bushe mladšího byli totiž s klanem Harrimanů velmi úzce spjatí. Jen pro dokreslení, později se Avrell Harriman stal velvyslancem v Sovětském Svazu a ještě později americkým ministrem obchodu. Naproti tomu se jeho bratr E. Roland Harriman omezil na soukromé podnikání v oblasti mezinárodních financí. V roce 1922 založili Roland a Averell společnost W. A. Harriman Company. Ještě později se Roland stal předsedou správní rady Union Pacific Railroad a ředitelem časopisu Newsweek, pojišťovny Mutual Life Insurance Company of New York, členem rady guvernérů Amerického červeného kříže a členem Amerického přírodovědného muzea. Spolupracovníkem Harrimanovy Union Banking Corporation byl nacistický finančník Hendrik Jozef Kouwenhoven. Dalším ředitelem Union Banking Corporation byl Johann Groeninger, nacista s četnými průmyslovými a finančními vazbami na německé kartely. Harrimanovi byli tedy úzce propojení s prominentními nacisty Kouwenhovenem a Groeningerem a nacistickou krycí bankou z Nizozemska. Existují všechny důvody se domnívat, že Harrimanovi věděli o Thyssenově podpoře nacistů.
Financování Hitlera v březnu 1933
Blížil se den, kdy se Hitler definitivně chopí moci. Pro tento puč bylo ovšem třeba vybrat hodně peněz. V květnu 1932 se konala takzvaná Kaiserhofská schůzka mezi Hermannem Schmitzem z IG Farben, Maxem Ilgnerem z americké IG Farben, Kiepem z Hamburg-America Line, a Diemem z německého Potash Trustu. Na této schůzce bylo vybráno více než 500 000 marek, které byly uložené na účet Rudolfa Hesse v Deutsche Bank. Samotný Max Ilgner z americké IG Farben přispěl 100 000 říšskými markami, tedy pětinou celkové částky. Existují nezvratné důkazy o další roli mezinárodních bankéřů a průmyslníků při financování nacistické strany pro německé volby v březnu 1933. Celkem tři miliony říšských marek byly upsané významnými firmami a podnikateli. Potom byly předané do rukou Rudolfa Hesse k použití Hitlerem a NSDAP. Stručně řečeno, během několika týdnů po významném financování Hitlera došlo k propojenému sledu významných událostí. Finanční příspěvek významných bankéřů a průmyslníků na volby v roce 1933, vypálení Říšského sněmu, zrušení ústavních práv a následné převzetí moci nacistickou stranou. Další schůzka ke sbírce se konala 20. února 1933 v Göringově domě, který byl v té době předsedou Říšského sněmu. Hostitelem byl Hjalmar Schacht. Mezi přítomnými byli podle von Schnitzlera z IG Farben například Krupp von Bohlen, který byl počátkem roku 1933 prezidentem Říšského svazu německého průmyslu. Dále Albert Voegler, vedoucí muž Vereinigte Stahlwerke, von Loewenfeld, nebo doktor Stein, vedoucí dolů Gewerkschaft Auguste-Victoria, které patřily IG Farben. Hitler shromážděným podnikatelům v dlouhém dvouapůlhodinovém projevu vyložil své politické názory, a s velkým úspěchem použil hrozbu komunismu a komunistického převratu. Po Hitlerově projevu vyjádřil Krupp von Bohlen podporu shromážděných průmyslníků a bankéřů v konkrétní podobě politického fondu ve výši tří milionů marek. Ukázalo se, že to bylo více než dost na získání moci, protože 600 000 marek zůstalo po volbách nevyčerpáno. Toto historické setkání zorganizoval Hjalmar Schacht. Hned na začátku tohoto pořadu jsem popsal Schachtovy vazby na Ameriku. jeho otec byl pokladníkem berlínské pobočky Equitable Assurance a Hjalmar Schacht byl téměř každý měsíc v úzkém kontaktu s Wall Streetem. Největším přispěvatelem do fondu byla společnost IG Farben. Stručně řečeno, 45 % prostředků na volby v roce 1933 pocházelo od IG Farben. Pokud se podíváme na ředitele americké pobočky IG Farben, dostaneme se blízko ke kořenům angažovanosti Wall Streetu u Hitlera. V představenstvu americké IG Farben v té době zasedala některá z nejprestižnějších jmen mezi americkými průmyslníky. Edsel Ford z Ford Motor Company, Charles Mitchell z Federální rezervní banky v New Yorku a Walter Teagle, ředitel této Federální rezervní banky, ale také Standard Oil of New Jersey a Georgia Warm Springs Foundation prezidenta Franklina Roosevelta. Paul Warburg, první ředitel Federální rezervní banky v New Yorku a předseda Bank of Manhattan, byl ředitelem IG Farben. Jeho bratr Max Warburg byl v Německu dalším ředitelem IG Farben. H. A. Metz z IG Farben byl také ředitelem Warburgovy Bank of Manhattan. A konečně Carl Bosch z americké IG Farben byl také ředitelem společnosti Ford Motor Company v Německu. A opět selektivní spravedlnost. Tři členové představenstva americké pobočky IG Farben byli v Norimberském procesu shledaní vinnými z válečných zločinů. Fritz Ter Meer a Hermann Schmitz. Ovšem američtí členové správní rady, Edsel Ford, Charles Mitchell, Walter Teagle a Paul Warburg, nebyli v Norimberku souzení. Zdá se, že nebyli ani vyslýcháni ohledně svých znalostí o Hitlerově fondu z roku 1933. Závěrem této kapitoly bych rád zmínil banku, přes kterou byly tyto příspěvky Hitlerovi převáděné. Platby Hitlerovi probíhaly prostřednictvím soukromé banky Delbrück Schickler. Banka Delbrück Schickler byla dceřinou společností společnosti Metallgesellschaft AG, největšího podniku na výrobu neželezných kovů v Německu, který měl dominantní vliv na světový obchod s neželeznými kovy. Hlavními akcionáři společnosti Metallgesellschaft byly společnosti IG Farben a British Metal Corporation. Mimochodem, britskými řediteli v této společnosti Metallgesellschaft byli Walter Gardner, a kapitán Oliver Lyttelton, který se stal paradoxně za druhé světové války britským ministrem výroby. Mezi dokumenty Norimberského procesu existují originály převodních listů bankovního oddělení IG Farben a dalších firem, pro Delbrück Schickler Bank v Berlíně, které informují banku o převodu finančních prostředků z Dresdner Bank a dalších bank na jejich účet národního správcovství. Z tohoto účtu Rudolf Hess vyplácel peníze na výdaje nacistické strany. Víme tedy přesně, kdo, kolik a jakými kanály přispěl. Je pozoruhodné, že největší přispěvatelé, IG Farben, německá General Electric a Fritz Thyssen, byli spojení s finančníky z Wall Streetu. Tito finančníci z Wall Streetu tvořili jádro finanční elity a měli významné postavení v soudobé americké politice. Před nějakou dobou jsem hovořil o tom, že Gerard Swope z General Electric byl autorem Rooseveltova New Dealu. Paul Warburg a jeho společníci z americké IG Farben byli Rooseveltovými poradci. Asi nebylo náhodou, že Rooseveltův New Deal se tak podobal Hitlerovu programu pro Německo a že se Hitler i Roosevelt ujali moci ve stejném měsíci téhož roku, tedy v březnu 1933. O tom jsem hovořil v kapitole o rodině du Pontových.
Ernst Hanfstaengl: Přítel Hitlera i Roosevelta
Ernst Hanfstaengl byl, stejně jako Hjalmar Schacht, dalším Američanem německé národnosti, který stál u zrodu nacismu. Hanfstaengl se narodil ve známé novoanglické rodině, byl bratrancem generála z občanské války Johna Sedgwicka a vnukem dalšího generála z občanské války Williama Heina. Přezdívalo se mu také Putzi. Putziho počátkem 20. let seznámil s Hitlerem kapitán Truman-Smith, americký vojenský atašé v Berlíně. Putzi se stal horlivým Hitlerovým stoupencem, příležitostně financoval nacisty a podle velvyslance Williama Dodda v roce 1923 zachránil Hitlerovi život. Otec vůdce SS Heinricha Himmlera byl shodou okolností také Putziho třídním učitelem na bavorském královském gymnáziu. Putziho přáteli ze studentských let na Harvardské univerzitě byly takové vynikající budoucí osobnosti jako Walter Lippmann, propagandista vedle Edwarda Bernayse, nebo Franklin Roosevelt. Po několika letech studia na Harvardu založil Putzi v New Yorku rodinný obchod s uměním. Byla to rozkošná kombinace obchodu a zábavy, neboť, jak sám uvedl, slavných jmen, která mě navštívila, bylo mnoho. J. P. Morgan, Toscanini, Henry Ford, Caruso, Santos-Dumont, Charlie Chaplin, Paderewski a dcera prezidenta Wilsona. Právě na Harvardu se Putzi také spřátelil s budoucím prezidentem Franklinem Rooseveltem.
"Většinou jsem se stravoval v Harvardském klubu, kde jsem se spřátelil s mladým Franklinem Rooseveltem, tehdy začínajícím senátorem za stát New York. Také jsem dostal několik pozvání k návštěvě jeho vzdáleného bratrance Teddyho, bývalého prezidenta, který se uchýlil na své panství na Sagamore Hill."
Stručně řečeno, Putzi byl americkým občanem, který byl od počátku 20. do konce 30. let v centru Hitlerova doprovodu. V roce 1943, potom co upadl v nemilost nacistů, byl Putzi vykoupený z útrap kanadského zajateckého tábora svým starým přítelem a ochráncem, prezidentem Franklinem Rooseveltem. Následně přijal nabídku pracovat na americké straně. Putzi se usadil v pohodlném prostředí, kde byl jako osobní pobočník přítomen i jeho syn, seržant americké armády Egon Hanfstaengl. V roce 1944 byl Egon pod tlakem republikánské hrozby, že prozradí Rooseveltovo zvýhodňování bývalého nacisty. Byl proto odvelený na Novou Guineu a Putzi byl odvezený do Anglie, kde ho Britové okamžitě internovali na dobu války. Je také legrační, že Hanfstaengl složil pochodové písně nacistických šturmoviků, včetně té, kterou hrály kolony hnědých košil při pochodu v den, kdy Hitler převzal moc. K dovršení tohoto faktu Putzi uvedl, že genezí nacistického chorálu Sieg Heil, Sieg Heil, nebylo nic jiného než Harvard, Harvard, Harvard. Hanfstaengl byl také v úzkém kontaktu s americkým velvyslancem v Berlíně Williamem Doddem. Putzi ale také vyzradil pronikání britských špiček do Hitlerova velení. Například baron William de Ropp pronikl do nejvyšších nacistických kruhů už v době před druhou světovou válkou. Hitler de Roppa využil jako svého důvěrného poradce pro britské záležitosti. Roli Ernsta Hanfstaengla jsem probíral ve druhé epizodě pořadu Agent Trockij.
Wall Street a nacistický vnitřní kruh
Adolf Hitler, Hermann Göring, Josef Goebbels a Heinrich Himmler, vnitřní skupina nacismu, byli zároveň hlavami menších frakcí v rámci nacistického státu. Kolem těchto nacistických vůdců se soustřeďovaly mocenské skupiny nebo politické kliky. Především kolem Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera, říšského vůdce SS. Nejdůležitější z těchto nacistických vnitřních kruhů byl vytvořený na vůdcův příkaz. Byl známý nejprve jako Kepplerův kruh a později jako Himmlerův kruh přátel. Kepplerův kruh vznikl jako skupina německých podnikatelů podporujících Hitlerův nástup k moci před rokem 1933 a během něj. V polovině 30. let se Kepplerův kruh dostal pod vliv a ochranu Heinricha Himmlera a kolínského bankéře a významného nacistického podnikatele Kurta von Schrödera. Připomeňme, že Schröder byl spojený s newyorskou bankovní korporací J. Henryho Schrödera. Právě v tomto samotném jádru nacismu, najdeme Wall Street, včetně Standard Oil of New Jersey nebo americkou korporaci I.T.T.. Wilhelm Keppler, zakladatel původního Kruhu přátel, je typickým představitelem známého fenoménu politického podnikatele. Jednoduše zisky díky politickému vlivu. Protože Keppler tušil výhodné příležitosti, přidal se k národním socialistům a před rokem 1933 se sblížil s Hitlerem. Kruh přátel vznikl ze setkání Adolfa Hitlera a Wilhelma Kepplera v prosinci 1931. Během jejich rozhovoru budoucí vůdce vyjádřil přání mít k dispozici spolehlivé německé podnikatele, kteří by mu poskytli ekonomické rady, až se nacisté ujmou moci. V březnu 1933 byl Keppler zvolený do Říšského sněmu a stal se Hitlerovým finančním expertem. To ovšem trvalo jen krátce. Keppler byl nahrazený schopnějším Hjalmarem Schachtem a poslaný do Rakouska, kde se v roce 1938 stal říšským komisařem. Přesto dokázal využít svého postavení k získání značné moci v nacistickém státě. Během několika let získal řadu lukrativních ředitelských postů v německých firmách, včetně předsedy představenstva dvou dceřiných společností IG Farben. Stručně řečeno, Keppler byl předsedou právě té firmy, která využila americkou technologii pro výrobu nepostradatelného syntetického benzinu, který umožnil Wehrmachtu vstoupit v roce 1939 do války. Tato skutečnost je významná, protože naznačuje, že zisky a kontrolu nad těmito zásadně důležitými technologiemi pro německé vojenské účely si ponechala malá skupina mezinárodních firem a podnikatelů působících přes hranice států. Kepplerův synovec Fritz Kranefuss se pod strýcovou ochranou prosadil jako adjutant Heinricha Himmlera i jako podnikatel a politik. Právě Kranefussovo spojení s Himmlerem vedlo k tomu, že se Kepplerův okruh ve 30. letech postupně odklonil od Hitlera a dostal se do Himmlerova okruhu. Tady výměnou za každoroční příspěvky na Himmlerovy oblíbené projekty SS, získávali členové okruhu politické výhody a nemalou ochranu ze strany SS. Jak jsem uvedl, baron Kurt von Schröder byl zástupcem americké korporace I.T.T. v nacistickém Německu. Byl také jedním z prvních členů Kepplerova kruhu. Tato původní Kepplerova skupina se časem stala Himmlerovým kruhem přátel. Himmler působil jako ochránce a expeditor jejích členů. Bankovní a průmyslové zájmy, včetně amerických, byly proto v úzkém kruhu nacismu silně zastoupené. Když se podíváme na jména, která tvořila pozdější Himmlerův kruh přátel, zjistíme zajímavou věc. Nadnárodní společnosti z Wall Streetu byly zastoupené více než kterákoli jiná institucionální skupina. Vezměme postupně každou nadnárodní společnost z Wall Streetu, nebo její německou přidruženou společnost, a prozkoumejme jejich vazby na Kepplera a Himmlera. Společnost IG Farben byla v Kepplerově kruhu silně zastoupena. Nejméně osm ze 40 členů kruhu bylo řediteli společnosti IG Farben nebo její dceřiné společnosti. V Himmlerově kruhu přátel byly zastoupené velké americké nadnárodní korporace, které až do roku 1944, přispívaly v hotovosti na takzvané Sonder Konto označené písmenem S. Téměř čtvrtinu příspěvků Sonder Konto S z roku 1944 poskytly dceřiné společnosti International Telephone and Telegraph, které zastupoval Kurt von Schröder. Také německá pobočka General Electric ze svého spojení s Himmlerem a dalšími předními nacisty velmi profitovala. Společnost Standard Oil of New Jersey také významně přispěla na Himmlerův zvláštní účet prostřednictvím své německé dceřiné společnosti Deutsche-Amerikanische Gesellschaft, kterou stoprocentně vlastnila. IG Farben byla dalším významným přispěvatelem do Sonder Konto S Heinricha Himmlera. Mám k dispozici seznam ředitelů napojených na Wall Street přes přidružené a dceřiné společnosti, stejně jako přesné částky a firmy. Stručně řečeno, finanční elita Wall Streetu byla hojně zastoupena jak v raném Kepplerově kruhu, tak v pozdějším Himmlerově kruhu.
Chase Bank v Evropě a Jižní Americe
Za frontovými liniemi druhé světové války newyorská finanční elita spolupracovala s nacistickým režimem. Ukořistěné spisy po válce přinesly množství důkazů, které ukazují, že pro některé složky velkého byznysu bylo období 1941 až 1945 běžným obchodem. Například korespondence mezi americkými firmami a jejich francouzskými dceřinými společnostmi odhaluje pomoc poskytovanou vojenské mašinérii Osy. Mezitím Spojené státy byly ve válce s Německem a Itálií. Dopisy mezi francouzským Fordem a americkým Fordem analyzovalo oddělení kontroly zahraničních fondů ministerstva financí. Jejich původní zpráva dospěla k následujícímu závěru:
"Obchod dceřiných společností Fordu ve Francii se podstatně zvýšil. Jejich výroba byla výhradně ve prospěch Němců a zemí pod jejich okupací. Němci jasně projevili přání chránit zájmy Fordu, protože Henry Ford a zesnulý Edsel Ford zastávali postoj přísné neutrality. Zvýšená aktivita francouzských dceřiných společností Fordu ve prospěch Němců se setkala s pochvalou rodiny Fordů v Americe."
Podobně byla Rockefellerova Chase Bank obviněná z kolaborace s nacisty ve Francii za druhé světové války. Zkoumání korespondence mezi Chase v New Yorku a Chase ve Francii ukazuje, že ředitel pařížské pobočky se snažil Němce uklidnit a spolupracoval s nimi, aby banky Chase zaujaly výsadní postavení. Němci si Chase Bank velmi vážili, díky mezinárodním aktivitám centrály Chase Bank a příjemným vztahům, které pařížská pobočka udržovala s mnoha jejich německými bankami, jejich německými místními organizacemi a vyššími úředníky. Pařížský ředitel dokonce velmi energicky prosazoval restrikce vůči židovskému majetku. Dokonce šel tak daleko, že odmítal uvolnit finanční prostředky patřící Židům v očekávání, že by v blízké budoucnosti mohl být okupačními úřady zveřejněný dekret se zpětnou platností zakazující takové uvolnění. Ovšem Chase Bank byla zapojená hlouběji do kanálů podsvětí. V květnu 1940 začal významný newyorský obchodník s diamanty Leonard Smit pašovat obchodní a průmyslové diamanty do nacistického Německa přes Panamu. Smitova společnost byla teoreticky nizozemská, což ji řadilo do provenience nacistů. Ovšem její akcie ve skutečnosti vlastnila společnost International Trading Company, která sídlila na Guernsey na Normanských ostrovech. Prezident Roosevelt vydal příkaz ke zmrazení těchto peněz. Ovšem několik dní po zmrazení Smitova účtu úředníci Chase Bank na Smitovu žádost prostředky odblokovali. Prostředky odtekly do Panamy. To umožnilo posílat diamanty přes zónu průplavu do Berlína. 17. června 1940 americký ministr financí Morgenthau znovu zablokoval francouzský účet, aby zabránil odchodu peněz k nepříteli. Během několika hodin po zablokování někdo v Chase Bank povolil jihoamerickým pobočkám francouzské banky převést z New Yorku více než 1 milion dolarů na zvláštní účty v Argentině a Uruguayi. Chase Bank také prováděla transakce pro nacistickou Banco Aleman Transatlantico, která podle zprávy uruguayského velvyslanectví z 18. srpna 1943 nebyla pouhou finanční institucí. Ve skutečnosti šlo o pokladní banku nacistické strany v Jižní Americe. Většina nacistických podniků v Jižní Americe vyřizovala své záležitosti prostřednictvím Banco Aleman. Německé legie v celé Latinské Americe tak disponovaly kanály pro distribuci a příjem nacistických finančních prostředků. Pro diamanty z Evropy do Jižní Ameriky byla vytvořená komplikovaná trasa. Diamanty byly přepravované z Bruselu a Amsterdamu do Říma. Tam byly naložené na palubu letecké společnosti L.A.T.I. kontrolované nacisty. Odtud byly přepravené přes Lisabon a Dakar v Senegalu do Natalu v Brazílii a odtud do Ria. Pak dále do Jižní Ameriky na potřebná místa. Pařížská Chase Bank dostávala prostřednictvím této banky velké množství peněz z nacistických zdrojů. Jenže se také začlo odhalovat spojení mezi Chase Bank a Emilem Puhlem z Říšské banky. Bylo odhaleno, že Říšská banka vedla u Chase Bank vlastní účet. V době, kdy byla Říšská banka osobně řízená Hitlerem, vedla účet také u National City Bank. Obě banky patřily Rockefellerům. V pařížské Chase Bank se po celou dobu druhé světové války s plným vědomím New Yorku soustředilo značné financování aktivit nacistického velvyslanectví. Stejné to bylo samozřejmě i s J. P. Morganem. Společnost Morgan Company si velmi přála zachovat kontinuitu svého domu ve Francii. Aby toho dosáhla, dohodla se s německými úřady. Společnost Morgan Company měla u německých úřadů obrovskou prestiž. Němci se dokonce chlubili skvělou spoluprací s Morgan Company.
Spolupráce Nacistů a spojenců
Spolupráce amerických podnikatelů s nacisty v Evropě byla paralelně doprovázená ochranou nacistických zájmů v samotné Americe. V roce 1939 byla společnost American IG Farben přejmenovaná na General Aniline & Film. Tyto názvy účinně zakrývaly skutečnost, že společnosti byly významným výrobcem důležitých válečných materiálů, včetně atabrinu, hořčíku a syntetického kaučuku. Restriktivní dohody s německou mateřskou IG Farben omezily během druhé světové války americké dodávky těchto vojenských výrobků. Když se podíváme na bombardování Německa, zjistíme, že mnohé závody IG Farben v Německu neutrpěly téměř žádné škody. James Stewart Martin komentuje toto nebombardování německé IG Farben takto:
"Krátce potom, co armády dosáhly Rýna u Kolína nad Rýnem, jsme jeli po západním břehu na dohled od nepoškozené továrny IG Farben v Leverkusenu na druhé straně řeky. Aniž by o mně nebo o mém podnikání řidič džípu cokoli věděl, začal mi dělat přednášku o IG Farben a poukazovat na kontrast mezi rozbombardovaným Kolínem nad Rýnem a trojicí nedotčených závodů na jeho okraji. Fordovými závody, závody United Rayon na západním břehu a závody IG Farben na břehu východním."
Na konci druhé světové války se Wall Street prostřednictvím Kontrolní rady přesunul do Německa, aby ochránil své staré kartelové přátele a omezil rozsah, v jakém by denacifikační horlivost poškodila staré obchodní vztahy. Zástupcem generála Luciuse Claye se stal William Draper z Dillon Read, která financovala německé kartely už ve 20. letech. Začal proces skrývání a uhýbání mohutné americké pomoci nacismu. Henry Ford a Edsel Ford přispívali Hitlerovi penězi a profitovali z německé válečné výroby. Společnosti Standard Oil of New Jersey, General Electric, General Motors a I.T.T. také poskytly finanční nebo technické příspěvky nacistům. Ovšem tytéž firmy a finančníci z Wall Streetu se významně podíleli na Rooseveltově zvolení v roce 1933 a měli tudíž dostatečný politický vliv, aby hrozby vyšetřování potlačili. Wall Street měl dokonce takový vliv, že kontroloval jmenování úředníků odpovědných za denacifikaci a případnou vládu v poválečném Německu. Úplné vyšetřování nebylo nikdy provedené a dodnes nebyla tato vlastizrádná činnost vyšetřená. Kdyby jenom vyšetřená, ale i po 80 letech se o ní vůbec nehovoří.
Závěr: Finanční establishment
Po Hitlerově nástupu k moci pracovaly americké firmy i jednotlivci ve prospěch nacismu. Bylo jasné, že z nacistického státu jistě značně profitovali. Z deníků Williama Dodda, amerického velvyslance v Německu, víme, že v roce 1933 procházel americkým velvyslanectvím v Berlíně proud bankéřů a průmyslníků z Wall Streetu. Vyjadřovali svůj obdiv k Adolfu Hitlerovi a toužili najít způsob, jak obchodovat s novým totalitním režimem. William Dodd například 1. září 1933 zaznamenal, že Henry Manne z National City Bank a Winthrop Aldrich z Chase Bank se setkali s Hitlerem, se kterým navázali spolupráci. Ivy Lee, Rockefellerův agent pro styk s veřejností, se podle Dodda, projevil zároveň jako kapitalista a zastánce fašismu. Slyšeli jsme nezvratné důkazy o tom, že američtí průmyslníci a finančníci z Wall Streetu pomáhali budovat nacistickou mašinérii. Nepřestali s tím ani během druhé světové války. Například Emil Helffrich, předseda představenstva dceřiné společnosti Standard Oil of New Jersey, byl členem Kepplerova kruhu ještě před nástupem Hitlera k moci. Ještě v roce 1944 poskytoval finanční příspěvky Himmlerovu kruhu přátel. Na základě dokumentárních důkazů jsem prokázal řadu kritických souvislostí mezi mezinárodními bankéři z Wall Streetu a vzestupem Hitlera a nacismu v Německu.
Za prvé: Wall Street financoval v polovině 20. let německé kartely, které následně přivedly k moci Hitlera.
Za druhé: Financování Hitlera a jeho pouličních zločinců pocházelo zčásti od poboček nebo dceřiných společností amerických firem, včetně Henryho Forda v roce 1922, plateb od IG Farben a General Electric v roce 1933, následovaných platbami Standard Oil of New Jersey a dceřiných společností I.T.T. Heinrichu Himmlerovi až do roku 1944.
Za třetí: Americké nadnárodní společnosti pod kontrolou Wall Streetu bohatě profitovaly z Hitlerova vojenského stavebního programu ve 30. letech a přinejmenším do roku 1942.
Za čtvrté: Stejní mezinárodní bankéři využili politického vlivu v Americe, aby zakryli svou válečnou kolaboraci. Za tímto účelem infiltrovali americkou kontrolní komisi pro Německo.
Důkazy pro tato čtyři hlavní tvrzení lze shrnout následovně. Uvedl jsem důkazy, že Dawesův a Youngův plán německých reparací formulovali lidé z Wall Streetu. Tyto půjčky přinesly těmto mezinárodním bankéřům obrovské zisky. Tři bankovní domy z Wall Streetu, Dillon Read, Harris Forbes a National City Company, se staraly o tři čtvrtiny reparačních půjček použitých na vytvoření německého kartelového systému. Ředitelé americké pobočky IG Farben byli identifikovaní jako významní američtí podnikatelé. Až do roku 1944 probíhaly platby společnosti Standard Oil of New Jersey za vývoj syntetického benzinu pro válečné účely ve prospěch nacistů. Úloha společnosti Standard Oil spočívala v technické pomoci nacistům při vývoji syntetického kaučuku a benzinu prostřednictvím americké výzkumné společnosti pod řídící kontrolou Standard Oil. Společnost Ethyl Gasoline Company, kterou společně vlastnily Standard Oil of New Jersey a General Motors, se podílela na dodávkách životně důležitého etylolova do nacistického Německa. Jedna z nejznámějších nadnárodních korporací, International Telephone and Telegraph, působila za druhé světové války na obou stranách prostřednictvím barona Kurta von Schrödera. I.T.T. také vlastnila dvaceti osmi procentní podíl v letecké společnosti Focke-Wolfe, která vyráběla vynikající německé stíhací letouny. Společnost Texaco byla prostřednictvím německého advokáta Westricka zapojená do nacistických snah. Henry Ford podporoval Hitlera už v roce 1922. Jeho syn Edsel Ford v roce 1942 pokračoval v rodinné tradici tím, že podporoval francouzského Forda, aby profitoval z vyzbrojování německého Wehrmachtu. Následně byla tato vozidla vyrobená Fordem použitá proti americkým vojákům při jejich vylodění ve Francii v roce 1944. Za uznání a pomoc nacistům obdržel Henry Ford v roce 1938 nacistickou medaili. Uváděl jsem také nitky financování Hitlera v roce 1933, které jednoznačně vedou k finančníkům na Wall Streetu. Sledoval jsem také Ernsta Hanfstaengla, přítele jak Adolfa Hitlera, tak Franklina Roosevelta. Zaměřil jsem se také na složení nacistického vnitřního kruhu během druhé světové války a finanční příspěvky dceřiných společností Standard Oil of New Jersey a I.T.T.. Zabýval jsem se také bankami J. P. Morgana a Rockefellerovou Chase Bank ve druhé světové válce, konkrétně jejich spoluprací s nacisty ve Francii během války. Zjišťujeme, že se stále opakuje stejný vzorec finanční podpory od stejných osob a stejných bank na Wall Streetu. Stejná skupina mezinárodních bankéřů podporovala bolševickou revoluci a následně profitovala ze vzniku sovětského Ruska. Stejná skupina podporovala Roosevelta a profitovala z New Dealu. Stejná skupina také podporovala Hitlera a profitovala z německého zbrojení ve 30. letech. Tuto stejnou skupinu vždycky nacházíme v hlubokém zapojení do politických převratů, válek a revolucí. Tato finanční elita z Wall Streetu vědomě a promyšleně napomohla bolševické revoluci v roce 1917 ve spolupráci s německými bankéři. Wall Street bohatě vydělal na německé hyperinflační nouzi v roce 1923 a přenesl německé reparační břemeno na bedra amerických investorů. Tím ale způsobil finanční krizi v roce 1929. Byli podpoření dva hlavní muži jako vedoucí představitelé hlavních západních zemí. Rooseveltův New Deal a Hitlerův Čtyřletý plán si byly velmi podobné. Rooseveltův a Hitlerův plán byly plány na fašistické převzetí moci ve svých zemích. Jde o pozoruhodnou koncentraci moci v relativně malém počtu organizací. Dostávám se k tomu, o čem hovořím téměř ve všech mých pořadech. Chod světových dějin určuje úzká skupina bankovních rodin, které jsem částečně zmapoval v tomto trojdílném pořadu. To dokumentuje i nulové procento antiestablishmentové kritiky v korporátních masmédiích. Jednoduše antiestablishmentová kritika, která by zkoumala tyto hluboké události, se k očím a uším konzumentů mainstreamových médií nedostane. Už to o něčem svědčí. Média hlavního proudu představují psychologickou bariéru a ideologickou clonu, která chrání většinovou populaci před takovým zjištěním. Dějiny píší architekti moci a vítězové. Pravda se ale stále hlučněji dere na povrch. Snad není daleko doba, kdy alternativní média převálcují zkostnatělé poskoky establishmentu, kteří jsou placení proto, aby establishment chránili. Aby odvraceli pozornost většinové populace od skutečných trhlin a souvislostí zkorumpovaného systému. Systému, který píše naprosto jinou historii o přátelích a nepřátelích. Informačnímu procesu establishmentu už nikdo doopravdy nevěří. A zvědavcům je nyní k dispozici celá řada alternativních prezentací událostí. Dějiny 20. století, jak je zaznamenávají učebnice a časopisy establishmentu, jsou zfalšované. Je to historie, která se zakládá pouze na těch oficiálních dokumentech, které různé vlády považovaly za vhodné uvolnit pro veřejnost. Vůbec se nehovoří o tom, že například Federální rezervní banka v New Yorku je mimo kontrolu amerického Kongresu. Že má pravomoc tisknout peníze a vytvářet úvěry podle své vůle. Že má prakticky monopolní kontrolu nad řízením americké ekonomiky. Tento výhonek se vymkl kontrole a naprosto utrhl z řetězu. Nehájí žádný veřejný zájem, ale zájmy úzké skupiny finanční elity z Wall Streetu. Důsledky jsme viděli hned po několika letech financováním Bolševické revoluce, ale také financováním Adolfa Hitlera. Mocenské centrum, které sídlí v Radě pro zahraniční vztahy je dalším ramenem moci. Toto mocenské těžiště se vychýlilo z veřejného do soukromých zájmů úzké globální elity. Hlavním cílem této skryté politiky je získání trhů a ekonomické moci pro malou skupinu obřích nadnárodních korporací, které jsou pod faktickou kontrolou několika bankovních investičních domů a řídících rodin. Opakované krize a války jsou využívané k podpoře dalších cyklů drancování a odměňování. Ve skutečnosti utahují smyčku kolem našich osobních svobod. A samozřejmě tu máme hordy amorálních průmyslníků a akademických příživníků, kteří slouží jako neproduktivní příjemci takového drancování. Prostřednictvím různých nadací a think-tanků kontrolovaných touto elitou, je výzkum poddajných a bezpáteřních akademiků a vědců, směrovaný do kanálů, které jsou užitečné pro cíle elity, která udržuje tento zákulisní mocenský aparát. Prostřednictvím nakladatelství ovládaných stejnou finanční elitou jsou nežádoucí knihy potlačované a užitečné knihy propagované. To jsem předvedl v celé své kráse v mém pořadu Rockefellerové, věčná moc za trůnem. Prostřednictvím kontroly masmédií, které řídí podobně smýšlející redaktoři, lze téměř libovolně organizovat informování veřejnosti. Včera to byla covidová hysterie, dnes energetická krize nebo kampaň za ekologii, zítra válka nebo jiná uměle vyvolaná krize. Jde o řízení globálního informačního toku určitým směrem, který vyhovuje této zákulisní finanční elitě. Páteřním rodinám, které vlastní největší kartely bankovních domů. Vytvářejí stále hlubší propast mezi běžnými lidmi chodících po ulici do práce a establishmentem, který takovou běžnou prací zduše opovrhuje. Podřízení akademici, politici a novináři žijí z peněz nadací založených establishmentem. Vykrmují je think-tanky, aby hlásali a prosazovali názory této úzké elity establishmentu. Neuvědomují si, že jsou jen zaplacené figurky na šachovnici, kterým establishment hází pouhé dropty od stolu, aby manipulovaly s lidmi. Aby vytrubovali umělá klišé a organizovali cirkusová představení, kterým už věří jen ti opravdu nejprostší naivové. Správné informace ve školství, v nakladatelstvích, v médiích, v politice. Řízení globalizovaného informačního toku, který nežádoucí informace prostě nepropustí. A právě to je úkolem alternativy. O tom, co bylo ještě nedávno bláznivou myšlenkou, o které se mluvilo o půlnoci za zavřenými dveřmi, tichým a téměř konspiračním šepotem, se dnes diskutuje otevřeně a nahlas. A to ne v korporátních masmédiích establishmentu, ale na alternativních médiích. To svědčí nejen o růstu alternativy, ale hlavně o probouzení stále více lidí. Lidé přestávají mít strach hovořit otevřeně a nahlas, i když to tak možná někdy nevypadá. Proto se k nim přidejme i my a posilujme tuto skupinu. Náš sebevědomý hlas většiny přehluší menšinu establishmentu, který nám vnucuje jeho vůli. My, svobodní lidé nepotřebujeme totalitní establishment, který hraje válku o naši mysl. Nepotřebujeme globální elitu, která nám přikazuje a svazuje nás pravidly. Nepotřebujeme finanční hegemony a bankovní kartely, aby si nás všechny koupily. Potřebujeme informace. Informace jsou naše zbraň. Náš hlas, hlas většiny, je naše zbraň. Nebojme se proto o tom všem mluvit nahlas.