Druhý díl se věnuje tématu útoku na Světové obchodní centrum (WTC) v New Yorku dne 11. září 2001 a přináší nové pohledy na události, které se v té době odehrály. První část úvodu se věnuje shrnutí tématu předchozího dílu pořadu. Následně se zabývá historií budov WTC, včetně kontroverzního rozhodnutí o jejich zbourání. Další část se věnuje tématu předstíraných hrozeb, terorismu a pandemií, a jak jsou tyto problémy prezentované médii. Další část se zaměřuje na vztah mezi Spojenými státy a Čínou a zahraniční politiku USA vůči Tádžikistánu, Saúdské Arábii a Tálibánu. Poslední část úvodu se věnuje obchodu s drogami v Afghánistánu a následně se přesouvá na téma dokumentu, kterým jsou „Piloti za pravdu o 11. září“. Tento dokument přináší nové poznatky o tom, co se vlastně dne 11. září stalo.
Co jste slyšeli v minulém díle: V úvodní části jsem se detailně věnoval historickým kořenům a vývoji působení Usámy bin Ládina v 80. letech 20. století v Afghánistánu, kde stál v čele výcviku mudžáhidských formací pod patronací západních zpravodajských struktur. Sledoval jsem následný přesun těchto vycvičených veteránů v průběhu 90. let na balkánské bojiště, konkrétně do Bosny a Hercegoviny a posléze do řad Kosovské osvobozenecké armády bojující proti srbským silám. V této souvislosti jsem představil odtajněné německé vyšetřovací materiály dokládající dodávky zbraní kosovsko albánským formacím ze strany Ameriky i oficiální výroky tehdejších vysokých představitelů německého a britského ministerstva obrany, kteří otevřeně potvrdili řízení těchto operací americkou CIA. Pozornost jsem věnoval také americkému vládnímu programu International Visitor Leadership Program, jehož účastníkem se v roce 1987 stal budoucí afghánský prezident Hamíd Karzájí, jenž byl následně po vojenské invazi v roce 2001 dosazený do čela nově vznikající vládní administrativy v Kábulu. Dále jsem provedl důkladnou analýzu dlouholeté a úzké provázanosti rodinných dynastií Bushových a Bin Ládinových, jejichž společné obchodní zájmy sahaly až do 70. let 20. století. V tomto kontextu jsem rozebral fungování vlivného globálního investičního a zbrojního konsorcia Carlyle Group, v němž se protínaly zájmy předních politických i finančních špiček včetně působení George Bushe staršího, poradenské role George Bushe mladšího, vlivu Hamída Karzájího i masivních kapitálových investic samotné rodiny Bin Ládinových. Současně jsem analyzoval mimořádné finanční výnosy, které těmto kruhům přinesly navazující ozbrojené konflikty a události roku 2001. Zaměřil jsem se na postavu spoluzakladatele skupiny Carlyle Group, Davida Rubensteina, jehož společnost inkasovala armádní kontrakty v řádech stovek milionů dolarů denně v souvislosti s vojenskými operacemi v Iráku, a na newyorského realitního magnáta Larryho Silversteina. Ten 24. července 2001, tedy pouhých šest týdnů před útoky, uzavřel bezprecedentní nájemní smlouvu na komplex Světového obchodního centra zahrnující specifickou pojistnou klauzuli pro případ teroristického útoku, na jejímž základě následně po zničení budov komplexu vysoudil pojistné plnění dosahující téměř pět miliard dolarů. Závěrečná část předchozího pořadu patřila komplexnímu rozboru geopolitických a energetických vazeb Ameriky na Saúdskou Arábii a kuvajtské vládní elity, jež tvořily skutečné pozadí války v Perském zálivu pod vedením administrativy George Bushe staršího. Doložil jsem historický fakt, že po skončení operace Pouštní bouře se obří stavební konglomerát rodiny Bin Ládinových přímo podílel na výstavbě a modernizaci strategických amerických vojenských základen a letišť na území saúdského království v rámci obranného programu Mírový štít. Celý předchozí blok jsem uzavřel přehledem nevysvětlitelných personálních okolností a klíčových schůzek v ranních hodinách 11. září 2001, během nichž řada vysoce postavených aktérů a manažerů za mimořádných okolností unikla bezprostřednímu nebezpečí uvnitř zasažených mrakodrapů.
Historie budov Světového obchodního centra: Než draze rekonstruovat, radši levně svrhnout!
Když v roce 1976 vyrostla nad Manhattanem legendární Dvojčata, tyčila se do závratné výšky čtyři sta sedmnáct metrů a se svými sto deseti patry měla ztělesňovat triumf moderního stavitelství. Hlavní konstrukční inženýři John Skilling a Les Robertson sice stvořili technický monument, jenže realita všedních dnů zasadila megalomanskému projektu tvrdou ránu. Od samého počátku se prostory nedařilo zaplnit. Kanceláře s nepřirozeně nízkými stropy a úzkými, stísněnými okny působily klaustrofobicky a nájemci se do nich nehrnuli. Prvních deset let existence komplexu se proměnilo v naprostou finanční noční můru. Skutečná tikající časová bomba však dřímala hluboko v útrobách konstrukce. Ocelové příhradové nosníky pater se z výroby poctivě ošetřily nástřikem azbestové izolace. Šlo o materiál, který se záhy ukázal jako prudce karcinogenní zabiják. Budovy začaly stárnout a účet za záchranu narůstal do astronomických výšin. Kompletní výměna zastaralých rozvodů elektřiny a vzduchotechniky si žádala zhruba osm set milionů dolarů, sanace všudypřítomného azbestu dalších dvě stě milionů. Pokud by se měly mrakodrapy očistit a bezpečně odstrojit až na holou kostru, celková suma za rekonstrukci by podle střízlivých odhadů spolykala pět celých šest miliardy dolarů, zatímco ty pesimističtější mluvily až o patnácti miliardách. Vlastník komplexu, vládní agentura Port Authority of New York and New Jersey, se ocitl v pasti. Úřady opakovaně smetly ze stolu žádosti o řízenou demolici. Riziko, že by se při odstřelu do manhattanského ovzduší uvolnily tuny smrtícího azbestového prachu, bylo politicky i ekologicky neprůchodné. Obří kolosy byly v zásadě odsouzené k pomalému zániku. A pak, 24. července 2001, přišel bleskový zlom. Do hry vstoupil židovský realitní magnát Larry Silverstein se svou společností Silverstein Properties a převzal celý komplex do soukromých rukou formou dlouhodobého pronájmu na devadesát devět let. Balík zahrnoval obě sto deseti patrová Dvojčata, budovy číslo 4, 5 a 6 i přilehlý dvaceti dvou patrový hotel Marriott, přičemž sousední budovu číslo 7 už Silverstein vlastnil. Za pronájem celého kolosu zaplatilo konsorcium tři celá dvě miliardy dolarů. Nabízela se dráždivá, přímo křiklavá otázka: proč by ostřílený židovský finančník kupoval toxické břemeno vyžadující renovace za pět až patnáct miliard? Odpověď se skrývala v mistrovsky formulovaných odstavcích čerstvé leasingové smlouvy. Dokument obsahoval zcela bezprecedentní, vysoce nestandardní klauzuli: Pakliže dojde k zasažení budov teroristickým útokem, veškeré povinnosti nájemce plynoucí ze smlouvy automaticky zanikají. Vlastník byl v takovém případě zproštěný splácení astronomického leasingu, a naopak mu vznikl plný nárok na inkasování pojistného plnění. Byl to dokonalý tah na šachovnici. Když se prach usadil, Silverstein nárokoval sedm miliard dolarů a po vleklých právních bitvách nakonec zinkasoval ohromujících čtyři
celé padesát pět miliardy v hotovosti. Ani pojišťovací giganti však nepřišli zkrátka, ale právě naopak. Po dramatickém úderu okamžitě překreslili rizikové mapy a po vzoru záplavových zón napálili pojistky proti terorismu o neuvěřitelných dva tisíce procent. Zrodil se ukázkový byznysový majstrštyk, kde vydělali všichni mocní hráči: Larry Silverstein shrábl miliardové odškodné za odepsané budovy a pojišťovny si své ztráty mnohonásobně vykompenzovaly nově nastoleným, tisíciprocentním kasírováním zbytku světa.
Otázky: Američané a Arabové v globálním souručenství
Když se 11. září 2001 nad New Yorkem rozprostřelo nebývale jasné ráno, v zákulisí moci už běžela pečlivě připravená souhra, kterou zkušení američtí piloti, inženýři i architekti z komerční a armádní sféry bez obalu označili za klasickou operaci pod falešnou vlajkou. Chladnokrevný inside job amerického vojensko-průmyslového komplexu a tajných služeb. Běžná fyzikální logika dostala ten den tvrdou ránu. Každý odborník na statiku věděl, že hořící letecké palivo nedisponuje teplotou schopnou roztavit masivní ocelové jádro mrakodrapů, které se navíc v 70. letech konstruovaly tak, aby bez obtíží ustály přímý náraz letounu, a v podzemí budovy 7 dokonce ukrývaly plnohodnotný protiatomový bunkr pro newyorského starostu. Většina kerosinu navíc explodovala a vyhořela vně pláště věží. V ruinách mrakodrapů se tak ke slovu přihlásil tekutý nano termit, vysoce sofistikovaná směs z amerických armádních laboratoří, kterou natírali nosníky namísto nákladné likvidace karcinogenního azbestu. Přípravy probíhaly týdny dopředu přímo na očích. Marvin Bush, bratr úřadujícího prezidenta, zasedal ve vedení americko-kuvajtské bezpečnostní agentury Securacom (později Stratesec), která měla ostrahu Dvojčat plně v rukou. Dva měsíce před osudným zářím nechal bezpečnostní kamery vypnout a odstavil polovinu výtahových šachet pod záminkou technické rekonstrukce. Uvnitř budov se mezitím nařezávaly klíčové nosníky a rozmísťovaly nálože. Dvojčata byla kvůli toxickému azbestu tak jako tak odepsaná a čekal je nevyhnutelný zánik. Vlivné kruhy v pozadí, takzvaný deep state, však z nákladného problému vytvořily dokonalé divadlo pro globální publikum. Vyrobily mýtus o nečekaném nárazu unesených strojů, který posloužil jako záminka pro spuštění globální mašinérie. Larry Silverstein v tomto scénáři shrábl své miliardy, protože státní aparát zkrátka musel předepsanou legendu o teroristickém útoku udržet při životě za každou cenu. Zvláštní anomálie se vršily jedna za druhou. Budova číslo 7 se odporoučela k zemi s chirurgickou přesností řízené demolice v okamžiku, kdy její pád reportérka britské BBC oznamovala v živém vstupu s dvaceti minutovým předstihem na pozadí stále stojící siluety. Z podzemních trezorů Světového obchodního centra se mezitím beze stopy vypařily tuny uskladněného zlata. Druhý letoun, který zasáhl Jižní věž, vykazoval znaky dálkově naváděného armádního speciálu bez posádky, nápadně připomínajícího zmodernizované plány někdejší operace Northwoods. Podobně groteskní scénář se odehrál u Pentagonu. Do vyseknutého otvoru o rozměrech zhruba tři krát tři metry v nejstřeženější armádní pevnosti planety se obří dopravní Boeing 757 bez poškození okolních okenních tabulí a bez zanechání těžkých motorů zkrátka vejít nemohl. Svědci na místě i sdružení Piloti za pravdu o 11. září mluvili jasnou řečí. Jak by mohl Mohamed Atta, amatér, který dvakrát po sobě pohořel u banálních zkoušek na práškovací letadlo, bravurně vykroužit v plné rychlosti manévr těsně nad zemí, jenž by zapotil i armádní letecká esa? CIA okamžitě zabavila všechny bezpečnostní pásky z okolních benzinových pump i dálnic a zajistila letové zapisovače. Protivzdušná obrana hlavního města zůstala v kritických minutách ochromená a zmatená, neboť armáda zrovna prováděla jedno z největších cvičení s fiktivními únosy letadel v dějinách Ameriky. Tehdejší viceprezident Dick Cheney navíc přímo ve velitelském bunkru ignoroval varování leteckých důstojníků o blížícím se nebezpečí, jak později před komisí popsal tehdejší ministr dopravy Norman Mineta. Usáma bin Ládin pak představoval dokonalého fantoma a virtuálního strašáka pro masy. Když v roce 2001 umíral na Marfanův syndrom v pákistánské nemocnici, navštěvovali ho lékaři z Bílého domu a agenti CIA, kteří mu ještě 4. července 2001 poskytovali komplexní lékařskou péči na americké vojenské základně v Dubaji. V politických kuloárech začala okamžitá pacifikace kritických hlasů. George Bush vystoupil na půdě OSN a ostře zahřímal, že administrativa nebude tolerovat žádné pobuřující konspirační teorie. Přitom táž administrativa bez mrknutí oka vyrobila největší konspirační teorii moderní doby. Ministr zahraničí Colin Powell mával před celým světem vy fabrikovanými zprávami o iráckých zbraních hromadného ničení, přestože se veškerý arzenál Saddáma Husajna zlikvidoval a zabavil už po válce v Perském zálivu v 90. letech. Pozdější nezávislý malajský tribunál pro válečné zločiny v Kuala Lumpuru proto George Bushe i britského premiéra Tonyho Blaira po letech vyšetřování shledal plně vinnými ze zločinů proti míru a válečných zvěrstev. Vojenská invaze za oceán šla ruku v ruce s utažením šroubů doma. Bush bleskově podepsal takzvaný Patriot Act: Brutální balík šmírovacích zákonů, který zlikvidoval občanské svobody a trvale se vpekl do amerického právního řádu. Tento osvědčený model totální kontroly obyvatelstva se po letech vrátil v novém převleku, ve kterém zůstalo schéma neměnné: Vygenerovat neviditelného, všudypřítomného nepřítele, vyvolat masový strach a pod záminkou ochrany uvrhnout společnost do naprosté poslušnosti. Terorismus je všude a nikde. Stejně jako se později stal neviditelným nástrojem řízení strach z viru při covidové agendě. Iluze věčného boje dobra se zlem se ukázala jako pouhá mediální pohádka pro dospělé, zatímco mocenské elity v zákulisí pokračovaly ve svých krocích zcela nerušeně, bez ohledu na běžící televizní kamery.
Amerika a Čína: Zlý a hodný policajt
Než budu pokračovat dál v rozplétání okolností a následků 11. září 2001, dovolím si jednu drobnou vsuvku. Na veřejnosti se rozehrávalo velkolepé geopolitické představení o nepřátelství Východu a Západu, ale v zákulisí fungoval zcela jiný, dokonale propojený svět. Stačilo sledovat jedinou instituci a její personální obsazení, aby se falešná fasáda o nesmiřitelném boji velmocí rázem zhroutila. V květnu 2017 usedl do čela Světové zdravotnické organizace (WHO) etiopský politik Tedros Ghebreyesus. Klíčová předehra k jeho zvolení se však odehrála o pouhé dva měsíce dříve, v březnu 2017, přímo v srdci komunistické Číny. Ghebreyesus tehdy vystoupil s hlavním projevem na prestižní pekingské univerzitě Tsinghua. Na stejné půdě a během téže akce přednesl svou řeč nazvanou "Pohled do budoucnosti: Inovace, filantropie a globální vedení" i miliardář Bill Gates. Skutečné mocenské těžiště se však skrývalo v poradním sboru Fakulty ekonomiky a managementu této pekingské univerzity, nad níž držel přímou záštitu Wang Qišan, pozdější viceprezident Čínské lidové republiky. Pohled na složení její správní rady odhaloval neuvěřitelnou koncentraci západního vlivu. U jednoho stolu s čínskými komunistickými kádry seděli ti nejvlivnější hráči globálního finančního a technologického světa. Byli tu Henry Paulson z Goldman Sachs, šéf bankovního gigantu J. P. Morgan Chase Jamie Dimon i Laurence Fink, tehdejší vládce největšího investičního fondu planety BlackRock. Technologický sektor a digitální giganty reprezentovali Mark Zuckerberg za Facebook a Instagram, Tim Cook za Apple a Elon Musk stojící za společnostmi Tesla a SpaceX. K nim se řadili generální ředitelé korporací Dell, IBM, Walmart či General Motors. Finální dílek do této mocenské skládačky zasadil další stálý člen pekingské správní rady, miliardář David Rubenstein. Šlo o spoluzakladatele mamutí investiční a zbrojařské skupiny Carlyle Group, v níž se léta proplétaly zájmy dynastie Bushových, saúdského klanu Bin Ládinových i prince al-Valída bin Talála a kde dříve působil také Hamíd Karzájí, pozdější afghánský prezident dosazený po americké invazi v roce 2001. Zatímco televizní obrazovky na Západě plnily zprávy o nebezpečném wuhanském viru, bezpečnostních hrozbách technologií Huawei a nutnosti obchodního embarga vůči Pekingu, nejvyšší špičky amerického korporátního světa zasedaly v centrálním poradním orgánu čínské elitní univerzity. Nebylo třeba složitých dohadů, protože personální mapy mluvily jasnou řečí. Role hodného a zlého policajta se rozdaly pro veřejnost, zatímco v nejužším kruhu fungovalo nejtěsnější spojenectví amerického kapitálu, čínského komunistického vedení a arabských ropných dynastií.
Američané, Saúdové a Tálibán
Vyšetřování útoků z 11. září brzy ukázalo nepopiratelný fakt: z devatenácti identifikovaných únosců letadel jich rovných patnáct pocházelo ze Saúdské Arábie. Přesto se americká vojenská odveta stočila zcela jiným směrem a namísto Rijádu zamířily bombardéry a jednotky do Afghánistánu a následně do Iráku. Klíčové informace o saúdských stopách zůstávaly před veřejností léta uzamčené. Celých patnáct let držel Washington pod pokličkou pověstných dvacet osm stran zprávy vyšetřovací komise, ačkoli špičky administrativy včetně prezidenta George Bushe měly tyto materiály k dispozici od samého začátku. Teprve v roce 2016 došlo k jejich odtajnění a následoval bezprecedentní politický střet: americký Kongres tehdy drtivou většinou přehlasoval veto prezidenta Baracka Obamy a schválil zákon JASTA, který pozůstalým po obětech umožnil podat na Saúdskou Arábii žaloby u amerických soudů. Reakce z Perského zálivu na sebe nenechala dlouho čekat. Rijád otevřeně pohrozil, že z amerických bank a finančních trhů stáhne svá aktiva v astronomické hodnotě přes sedm set padesát miliard dolarů. Ve hře byl totiž samotný pilíř amerického globálního vlivu systém petrodolaru, v němž Saúdové po desetiletí garantovali prodej své ropy výhradně v americké měně. Hrozba přesunu k euru či jiným měnám představovala pro Washington zásadní riziko. Snaha o urovnání napjatých vztahů se naplno projevila v dubnu 2017, kdy nově zvolený prezident Donald Trump zamířil na svou vůbec první zahraniční cestu právě do Rijádu. Výsledkem návštěvy byly dojednané gigantické zbrojní kontrakty v hodnotě stovek miliard dolarů. Za dva roky, v roce 2019, pak administrativa prosazovala transfer pokročilých jaderných technologií pro saúdský energetický program. Paralelně s tím se v regionu protínaly i strategické energetické zájmy v samotném Afghánistánu. Už v roce 1997 rozjela kalifornská ropná společnost Unocal, úzce napojená na kruhy kolem budoucího viceprezidenta Dicka Cheneyho, velkolepý plán na výstavbu trans afghánského plynovodu. Ten měl vést z bohatých nalezišť v Turkmenistánu přes afghánské území až k pobřeží Arabského moře. Projekt tehdy získal podporu různých afghánských frakcí včetně samotného Tálibánu, jehož delegace dokonce jednaly v Texasu a místní pracovníci procházeli technickým školením pod americkým dohledem. Silný mediální a politický tlak v Americe však nakonec přiměl firmu Unocal z projektu těsně před koncem 90. let vycouvat. Pouhé čtyři roky před pádem Dvojčat tak v regionu probíhala pragmatická jednání o energetických trasách se stejnými strukturami, které se záhy staly hlavním terčem globální války proti teroru.
Obchod s drogami: Afghánistán a CIA
Zatímco se v Afghánistánu vedly krvavé bitvy o strategické průsmyky a budoucí trasy plynovodů, pod povrchem válečné vřavy se rozhořel jiný, daleko výnosnější byznys, obchod s bílým jedem. Před americkou invazí v roce 2001 vedlo vedení Tálibánu proti pěstování opiového máku a produkci heroinu nekompromisní tažení a dokázalo narko byznys v zemi téměř vymýtit. Jakmile však do země vstoupily americké jednotky a kontrolu nad klíčovými regiony převzala CIA, karta se obrátila o sto osmdesát stupňů. Výroba heroinu nejenže dosáhla předchozích čísel, ale vystřelila na historická maxima. Vojenské síly Ameriky a spojenců držely dohled nad provinciemi s nekonečnými lány fialových a bílých květů, zatímco zpravodajské služby nad raketovým nárůstem produkce zavíraly obě oči. Výroba heroinu v zemi stoupla o tři sta procent a OSN začala bít na poplach. Distribuce opia stoupala každým rokem o devět tisíc tun a maková pole polykala území o rozloze celých českých krajů. Narko dolary z této masivní sklizně si rychle našly cestu do globálního finančního krevního oběhu. Zisky z černého trhu bezstarostně praly největší bankovní domy planety. Finanční kolosy jako Citigroup, Wells Fargo či britská HSBC, kterým mezinárodní regulátoři po provalení skandálů vyměřovali astronomické pokuty. Banka Wells Fargo navíc točila miliardy pocházející z mexických drogových kartelů, jak podrobně odhalil portál WikiLeaks. Tento prohnilý bankovní systém naplno obnažila v roce 2020 kauza FinCEN Files. Masivní únik tajných dokumentů amerického ministerstva financí ukázal, jak globální giganti, od HSBC přes německou Deutsche Bank až po francouzskou Société Générale, vědomě pumpovali špinavé peníze dál do oběhu. Pavučina sahala i do srdce Evropy. Mezi dvěma tisíci sty uniklými spisy se objevilo přes dvě sta dokumentů týkajících se sto čtyřiceti čtyř českých subjektů, přičemž se v nich přímo ocitly čtyři v tuzemsku působící finanční domy: Raiffeisenbank, PPF Banka, Česká spořitelna a Komerční banka. V samotné Střední Asii však situace začala doutnat. 3. května 2019 se v uzbeckém Taškentu sešli ministři a diplomaté zemí Společenství nezávislých států, Ruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Ázerbájdžánu, na jedenáctém setkání regionální protidrogové spolupráce. U stolu zasedli také zástupci mezinárodních institucí, včetně sítě Aga Khan Development Network, Šanghajské organizace pro spolupráci, koordinačního centra CARICC a Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu. Jen jedno jediné křeslo zůstalo v sále výmluvně prázdné, křeslo Afghánistánu, odkud hlavní drogová lavina do světa proudila. Předložená čísla brala dech. Od okamžiku, kdy se vládní aparát v Kábulu v roce 2001 dostal pod kontrolu Washingtonu, vzrostla výroba afghánských narkotik desetinásobně. Jen za jediný rok, v roce 2017, stoupla produkce surového opiového máku oproti roku 2016 o neuvěřitelných osmdesát sedm procent a dosáhla rekordních devíti tisíc tun. Osevní plocha vystřelila na bezprecedentních tři sta dvacet osm tisíc hektarů, tedy o šedesát tři procent více než v předchozím roce. Maková mračna se rozprostřela po celé zemi. V provincii Balch narostla plocha o deset tisíc hektarů, v Kandaháru o sedm a půl tisíce, v Nímrózu o šest celých dva tisíce a v Uruzgánu o šest tisíc hektarů. Absolutním centrem této narko mánie se však stal neklidný jih, nejrozsáhlejší afghánská provincie Hilmand. Zde plocha osetá opiovým mákem vyskočila o závratných šedesát tři celých sedm tisíce hektarů, tedy o sedmdesát devět procent, což samo o sobě zajistilo plnou polovinu z celkového nárůstu produkce v celé zemi. Právě z těchto vyprahlých plání střežených zahraničními hlídkami se rozbíhala neviditelná síť, jejíž skutečné pozadí a cesty měly teprve vyjít na světlo… Srdcem tohoto nelegálního impéria se tedy stala nezkrotná jižní provincie Hilmand. Krajina posetá tisíci hektary kvetoucího máku ukrývala hustou síť provizorních i moderně vybavených laboratorních komplexů, kde se surové opium ve velkém přetavovalo na čistý heroin. Původně tuto zónu vojensky kontrolovali Britové, ale strategický a výnosný prostor záhy plně převzala americká armáda. Čísla hovořila za vše. Jen v roce 2017 vystřelily čisté zisky z afghánské produkce opia oproti předchozímu roku ve střízlivém odhadu o neuvěřitelných padesát pět procent a dosáhly závratných jedna celá třicet devět miliardy dolarů, což tehdy představovalo plných sedm procent celkového hrubého národního produktu země. Z Hilmandu se bílý jed rozbíhal po planetě po dvou hlavních tepnách. První z nich představovala kratší Balkánská trasa, která mířila přes Írán nebo Pákistán, pokračovala po námořních cestách do Turecka a odtud přes státy bývalé Jugoslávie přímo do jižní, střední a západní Evropy. Souběžně s tím fungovaly i vedlejší pašerácké kanály zásobující obří trhy v Indii a Číně. Daleko masivnější a nebezpečnější však byla Severní trasa. Ta vedla přímo přes horské přechody a propustné postsovětské republiky Tádžikistán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Kazachstán, až do Ruska, odkud proudila přes Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí dál do Německa a Nizozemska. Zvláštní režim otevřených hranic a minimálních kontrol v rámci Společenství nezávislých států z ní učinil ideální pašeráckou dálnici. Nejzranitelnějším místem se stala nekonečná rusko-kazašská suchozemská hranice táhnoucí se v délce přes pět tisíc devět set kilometrů. Přísně střežit takovou linii bylo nemožné, a narkotika tak přes ni volně protékala prakticky po celé její délce. V březnu 2018 přinesl íránský tisk s odvoláním na afghánské analytiky zprávu, která do celé skládačky zasadila klíčový díl: největší lví podíl z miliardového drogového byznysu končil v amerických rukou. Bez tiché asistence a krytí ze strany zahraničních jednotek by se narkotika v tak astronomických objemech do Evropy nikdy nedostala. Využívala se vojenská transportní letadla, která přelétala mezinárodní hranice bez jakýchkoli celních nebo policejních kontrol, a přítomnost americké armády tak fakticky fungovala jako logistický štít pro globální narko byznys. Strategická poloha Afghánistánu totiž představovala dokonalou geopolitickou platformu pro projekci moci. Na severu proti Střední Asii a Rusku, na severovýchodě proti Číně a na západě proti Íránu. Obchod s drogami se z čistě finančního podniku proměnil v chladně kalkulovanou zbraň hybridní války. Mechanismus byl neúprosný. Když chyběl oficiální důvod k přímému vojenskému úderu na geopolitického rivala, stačilo cílové země zaplavit laciným a dostupným heroinem. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat: Raketově rostoucí závislost mladé generace, nárůst brutální kriminality, rozpad rodin, kolaps sociálního systému a ekonomické vyčerpání. Stačil jediný pohled na mapu států, které po americké invazi z roku 2001 nejhlasitěji bily na poplach před drogovou epidemií: Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán a Ázerbájdžán. Šlo o dokonalý prstenec svírající Rusko a jeho strategické zázemí bohaté na obrovské zásoby ropy a zemního plynu. Záplava drog měla tyto státy vnitřně rozložit a vytvořit v nich husté společenské napětí a hněv. Zkvasit společnost, rozvrátit bezpečnost a připravit půdu pro sociální výbuch. Právě to byla směs pro ideální podhoubí pro precizně zinscenované, masově organizované barevné revoluce financované ze zahraničních fondů. Cíl byl přitom jasný: Svrhnout stávající vedení a do uvolněných křesel dosadit tvárné politiky plně loajální americkým zájmům. Přesně podle osvědčeného scénáře, jakým byl v Afghánistánu případ Hamída Karzájího, bývalého ředitele zbrojařské Carlyle Group spojené s rodinou Bushových, jehož si americké struktury vytipovaly a připravovaly už od roku 1987 v programu International Visitor Leadership, aby ho v roce 2001 dosadily do čela kábulské vlády. Podobně vycvičení a prověření loutkoví lídři trpělivě čekali v záloze, připraveni převzít moc i v těchto destabilizovaných zemích, zatímco kola drogového a geopolitického stroje běžela na plné obrátky… Kruh se po dvou dekádách definitivně uzavřel. Přesně v roce 2021, na dvacáté výročí 11. září, se americké jednotky v chaotickém spěchu stáhly a Afghánistán se jako mávnutím proutku vrátil v čase zpět před rok 2001.
Tálibán bleskově ovládl opuštěná území, smetl zbytky vládních sil a okamžitě obnovil tvrdý režim, jaký v zemi panoval mezi lety 1996 až 2001. Do mešit a k místním imámům začaly proudit staronové oběžníky plné zákazů, příkazů a striktních náboženských pravidel, které se záhy šířily i po sociálních sítích. Vítězní bojovníci navíc bez jediného výstřelu napochodovali do opuštěných vojenských základen, kde po sobě stahující se armáda zanechala obrovský arzenál: moderní techniku, těžké zbraně, padesát obrněných vozidel, devět set ručních palných zbraní i hromady minometné munice. Celé to působilo, jako by tam tuto prvotřídní výzbroj Američané „čistě náhodou“ zapomněli jako dar pro nově nastupující pány země. Krutou daň za účast v této vleklé operaci zaplatily i spojenecké země, včetně Česka. 5. srpna 2018 otřásla českou veřejností zpráva o tragédii u letecké základny Bagrám, kde se v blízkosti pěší hlídky odpálil sebevražedný atentátník. Výbuch na místě připravil o život tři české vojáky Martina Marcina, Kamila Beneše a Patrika Štěpánka. V říjnu 2018 pak v provincii Herát padl další voják, psovod Tomáš Procházka. Celkový počet padlých českých vojáků během mise NATO v Afghánistánu vystoupal na sedmnáct. Paralelně s lidskými životy odtékaly do hindukúšských hor obrovské sumy veřejných peněz. Jen v roce 2016 stála česká vojenská přítomnost v Afghánistánu přes šest set devadesát tři celých padesát pět milionu korun, k nimž se každoročně připočítávalo dalších třicet dva celých osmdesát sedm milionu korun na nepřetržitou ochranu české ambasády v Kábulu vojenskou policií. Za celých dvacet let tak Česká republika do afghánské operace napumpovala přes deset miliard korun. Bilanční účet byl mrazivý: dvacet let bojů, astronomické finanční výdaje a zmařené životy, aby se v roce 2021 vlády v Kábulu opět ujal tentýž Tálibán. Skutečným vítězem dvaceti letého tažení se stal nadnárodní vojensko-průmyslový komplex. Globální finanční a zbrojní elity, od amerických přes arabské až po asijské korporace, na válečné konjunktuře pohádkově zbohatly. Obrovské zisky shrábli vlivní hráči, jako zakladatel investiční skupiny Carlyle Group David Rubenstein nebo newyorský developer Larry Silverstein, který krátce před útoky uzavřel pojistku s plněním dosahujícím téměř pět miliard dolarů. Stejně tak inkasovaly rodiny politických špiček, včetně okruhu kolem někdejší britské premiérky Theresy Mayové a jejích zisků ze zbrojních akcií během úderů v Sýrii. Geopolitická šachovnice se tak opět ukázala v celé své syrovosti. Byla to mašinérie ovládaná chladnými stratégy schopnými obětovat celé státy i lidské životy, přesně v duchu historických plánů na vykonstruované operace pod falešnou vlajkou, jakou byla v 60. letech minulého století nechvalně proslulá operace Northwoods, jejíž schválení tehdy odmítl až prezident John Kennedy.
Závěr před dokumentem
Záhad, nesrovnalostí a nezodpovězených otázek se nakupilo víc než dost. Všechny klíčové indicie byly vyloženy na stůl a další protahování by jen rozmělňovalo obraz, který před námi vyvstal v celé své mrazivé nahotě. Nyní však nastal čas obrátit pozornost k neúprosným technickým faktům a svědectvím z první ruky, která předložili zkušení američtí letci ve vyšetřovacím dokumentu Piloti za pravdu o 11. září. Budou následovat precizně zrekonstruované trajektorie jednotlivých letů, autentické záznamy radiové komunikace s dispečery řízení letového provozu, rozhovory posádek s kontrolními věžemi a detailní rozbory letových parametrů, které postavily oficiální verzi do zcela nového světla. Nezbývá než se pohodlně usadit a nechat promluvit suchá fakta z kokpitů.



