Druhý díl se zabývá různými teroristickými útoky a událostmi spojených s Německem. Pořad přináší málo známé důkazy o tom, že některé teroristické útoky byly zřejmě zinscenované nebo řízené vládními rozvědkami. Další kapitoly zkoumají různé aspekty těchto událostí, včetně analýzy psychologie a kriminologie útočníků, podezřelých prvků ve vyšetřování, praxi cvičení před útoky a snahy německých vlád a rozvědek o ovlivňování teroristických skupin. Pořad poukazuje na spojení mezi historií terorismu a politickými agendami německých vlád a rozvědek. Vyvolává tak znepokojující otázky o tom, zda byly některé teroristické útoky v Německu důsledkem utajených operací.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v prvním díle. V úvodu jsem se zaměřil na nápadnou podobnost mezi šňůrami teroru mezi lety 2001 až 2005, a 2015 až 2018. Zhodnotil jsem prosystémová masmédia, která neinformují, ale místo toho fungují jako spouštěče signálů a žádoucích reakcí. Po tomto teoretickém úvodu jsem se už vypravil do Madridu a teroristického útoku 13. března 2004. Španělská vláda se to nejprve snažila hodit na baskickou ETu, ale ani islámská karta nebyla přesvědčivá. Nastražené stopy byly více než podivné. Všechno neslo stopy rukopisu zpravodajských rozvědek. To jsem dokumentoval na vazbách politiků s informátory, členy rozvědek a samotnými islámskými útočníky. Po Španělsku jsem se vydal do Londýna a zdejšího útoku 7. července 2005. Pozoruhodné bylo už to, že budovy a symboly systému zůstaly netknuté. Navíc muslimové zabíjeli ve čtvrti, kde bylo muslimů nejvíce. Pak jsem se podíval na bombu, která přijela na Tavistock Square autobusem. I samotní útočníci byli vším, jen ne útočníky.
3. útočník: Shehzad Tanweer
Také u třetího podezřelého, Shehzada Tanweera, panovaly rozpaky:
"Nadšený hráč kriketu a syn váženého podnikatele Shehzad Tanweer zrovna nezapadal do stereotypního obrazu teroristy," poznamenala televize UTV.
"22-letý Tanweer byl prý hrdý na to, že byl Brit. Po studiu tělesné výchovy na Leeds Metropolitan University plánoval kariéru ve sportu. Zvláště miloval kriket a jeho 19-letý kamarád Mohammed Answar uvedl, že spolu hráli ještě minulý týden."
Podle jiných zdrojů si Tanweer 6. července večer, těsně předtím, než se pokusil zabít sebe i ostatní, dokonce zahrál kriket. Nevypadá to, že byl tak chladnokrevný. Spíš to vypadá, že to nebyl žádný atentátník.
"Nemá to v povaze, je to jeden z těch lidí, kteří by něco takového odsoudili," řekl podle UTV jeho přítel Mohammed Answar.
Tanweerův strýc, 65-letý Bashir Ahmed, uvedl, že jeho rodina byla zdrcená zprávou, že se mohl podílet na útocích z minulého čtvrtka.
"Nebyl to on. Musely za ním stát nějaké síly."
Strýc Ahmed řekl, že jeho synovec byl inteligentní, a dodal:
"Byl to velmi klidný a milý člověk. Všichni si ho vážili."
Poznatky kriminologie a psychologie
Když navíc britská média zkoumala minulost všech 4 útočníků, nenašla žádný trestný čin. Kromě jednoho. Krádež v obchodě, kterou spáchal Hasib Hussain. Byl tak jediným ze všech 4, který spáchal trestný čin. Ale uznejme, mezi zlodějem v obchodě a masovým vrahem je poněkud velký rozdíl. Srovnáme-li to například s psychickými dispozicemi sériových vrahů, je jejich čin ještě nelogičtější. Kriminolog doktor Andrew Silke z University of East London správně prohlásil:
"U někoho, kdo jedná extrémním způsobem, se předpokládá, že je extrémní i po psychické stránce."
To ovšem ani u jednoho atentátníka neplatilo. Zatímco u sériových vrahů lze najít známky budoucího excesu, u sebevražedných atentátníků to kupodivu možné nebylo. Nebylo u nich možné nalézt žádné společné znaky, nápadné rysy nebo zvláštnosti. Jak totiž můžeme vidět na příkladu čtyř údajných londýnských atentátníků, neexistovaly nejen žádné psychologické zvláštnosti, ale ani žádné relevantní násilné činy, které by předcházely jejich krutým zločinům. Pamatujeme si na můj dokument Operace Charlie Hebdo? Bratři Kouachiové také vůbec neodpovídali vzorci masových vrahů. Rodinné typy, pohodáři, diskotéky, sport a běžné koníčky. Ani náznak, ani stopa po extrémismu. U londýnských atentátníků je to naprosto totéž. Stále se ale musíme vracet k základní otázce: Byli to skuteční atentátníci? A jsou jejich přátelé, ženy, matky, otcové a strýcové, jen součástí téhož divadelního představení, které klame veřejnost i po tom, co se stalo? Opak je pravdou: Jejich bezelstně pronesená, omračující prohlášení byla pevně naplánovanou součástí mediální produkce. Nesloužila k očištění obviněných vrahů, ale k posílení obrazu jejich krutosti a zvrácenosti: aby zabili nevinné lidi, byli ochotní podvádět a lhát i ženám a dětem, aby je navždy nechali samotné v temnotě a zoufalství. Nikoho nenapadne, že by pozůstalí mohli říci něco důležitého a pravdivého. Raději věříme nějakým odborníkům na terorismus, bezpečnostním kruhům a televizním moderátorům místo lidem, kteří měli s postiženými přímý kontakt. Proto se systémová masmédia předhánějí v líčení nářků příbuzných. Jak jsem uvedl, masmédia neinformují o událostech, ale spouštějí reakce. Masmédia tak ještě více umocňují psychologický dopad útoků. Zasévají kolektivní nedůvěru ke všem muslimům a rozdmýchávají tak rozjitřené emoce veřejnosti. Výbušná směsice střetu civilizací křesťanství a islámu. Je to stále tatáž hra na nepřítele. Během studené války to byl Sovětský Svaz. Ten zmizel, a tak bylo třeba najít nového nepřítele. Tím byl pro západní hegemony arabský svět. Dnes je to opět Rusko a Čína.
Auta s nastrčenými důkazy
Kam se tedy poděli onoho 7. července 2005 všichni atentátníci? Ráno 7. července tito 3 údajně ujeli asi 260 km z Leedsu do Lutonu v pronajatém autě, na nádraží se setkali s Lindsayem a v 7:40 ráno odjeli vlakem do Londýna. Auta pachatelů hrála od 11. září vždycky významnou roli.
A: 11. září 2001 bylo na Loganově letišti v Bostonu nalezené auto s arabskou leteckou příručkou, letištní identifikační kartou, jmény dalších podezřelých, leteckou školou a také pasažérem jednoho z postižených letadel.
B:. Po madridských útocích byl na nádraží nalezený bílý Renault Kangoo s rozbuškami pro bomby a kazetou s koránskými verši.
C: Po londýnských útocích byl nalezený Nissan Micra z Leedsu s výbušným zařízením.
D: Po operaci Charlie Hebdo byl nalezený Renault Clio s jasnými stopami k bratrům Kouachiovým.
Opět narážíme na narafičené stopy v autech, které umisťují rozvědky, aby vyvolaly zdání autenticity. Vodí veřejnost po stopách, stejně jako světelné signály děti na bojovce na táboře. Proč by, proboha, sebevražední atentátníci nechávali v autě zásobu výbušnin? Když jdu spáchat sebevraždu výbušninou, tak proč si ještě další schovávám v autě, kam vím, že se už nevrátím? A proč se Shehzad Tanweer při tankování na dálnici M1 z Leedsu do Londýna ve 4:54 ráno hádal s obsluhou benzinového čerpadla kvůli pár drobným? Neměl snad jiné starosti? Další stopa vyvolala ještě více otázek, přitom to byl jeden z nejdůležitějších důkazů. Snímek z průmyslové kamery na nádraží v Lutonu.
A:3 osoby nebyly vidět vůbec, jedna jen velmi nezřetelně. Jak mohl vůbec někdo identifikovat obličeje z takto nezřetelných snímků?
B: Osoby šly za sebou zcela nesouvisle, jako by se vůbec neznaly a nepatřily k sobě.
C: Někteří kritici se domnívali, že snímek, který zobrazoval 4 osoby vstupující na nádraží, byl zfalšovaný. Ze všech nesrovnalostí uvedu asi tu nejdůležitější. Z bezpečnostní kamery na čerpačce byl Tanweer ještě vyfocený v bílém tričku, tmavé bundě, bílých teplákách a baseballové čepici. Na snímku z nádraží v Lutonu ale nikdo bílé tepláky na sobě neměl. Nebylo tedy jasné, zda se jednalo o tutéž osobu. Proč by si Tanweer měnil kalhoty, které měl na obou snímcích jiné? Záleželo mu tak moc na své vizáži a image před vlastní sebevraždou? Vypadá to spíš, že šlo o zcela jinou osobu. Stejný problém vyvstal se snímky bratrů Kouachiových v operaci Charlie Hebdo. Rozmazané snímky jakýchsi dvou mužů na čerpačce byly také vydávané za oba bratry, přitom nebylo možné rozeznat ani základní rysy obličeje. Dále se musíme ptát, proč by chtěli útočníci v Londýně vůbec sebevraždu spáchat? Bomby by přece docela klidně mohli nechat vybuchnout, aniž by přitom odpalovali i sebe. Proč by něco takového dělali svým rodinám, když to mohli provést bez sebevraždy? Naprosto nevysvětlitelné. Sebevražedné útoky provádějí lidé, kteří na jedné straně už nemají žádné vyhlídky na život a na druhé straně nevidí šanci dostat se k nepříteli jiným způsobem. Tato živná půda možná existuje v Palestině, ale rozhodně ne v Leedsu, kde údajní útočníci žili se svými rodinami. Vyhlídky na život s rodinami měli skvělý a bomby by mohli přece odpálit na dálku. Proč by se chtěli sebevraždit? Přiznávací dokumenty Al-Káidy, která se k útokům v Londýně přihlásila, mají asi takovou důkazní hodnotu, jako ty z Madridu o rok dříve.
Zase ta cvičení!
Povšimněme si, že většinu podobných monstr operací provázejí cvičení. Tato cvičení vždy shodou okolností probíhají těsně před, nebo dokonce během samotného ostrého útoku. Tak tomu bylo u 11. září, kdy souběžně s útoky probíhalo cvičení NORADu, ke kterému se ještě dostanu. Před spuštěním pandemie Covid-19 proběhlo navlas stejné cvičení Event 201 v říjnu 2019, tedy o 2 měsíce dříve. Proto nás už snad ani nepřekvapí, že podobné cvičení probíhalo souběžně i s londýnskými útoky 7. července 2005. Už večer téhož dne se Peter Power, manažer bezpečnostní firmy Visor Consultants, rozpovídal v rádiu BBC 5:
"Dnes ráno o půl desáté jsme skutečně měli cvičení s více než tisíci lidmi, které bylo založené na současném výbuchu bomb přesně na těch stanicích, kde bomby skutečně vybuchly. Ještě teď mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě."
A mě z toho vlasy vstávají také. Takže několik bezpečnostních společností a úřadů plánovalo cvičení, při kterém mělo být v metru simulováno několik bombových útoků. A zatímco cvičení probíhalo, bomby skutečně vybuchovaly, a to na stanicích, kde měly při cvičení vybuchnout! A dokonce i časy skutečných útoků v metru 8:50 by se mohly shodovat s časem cvičení. Ve skutečnosti totiž krizoví manažeři seděli pohromadě už před půl desátou, jak vyplynulo ze zprávy londýnského ministerstva vnitra. Šlo o neskutečně podivnou shodu okolností. Dokonce i moderátor BBC se domníval, že neslyšel správně:
"Aby bylo zcela jasno, prováděli jste cvičení, abyste zjistili, jak byste se s takovouto eventualitou vypořádali, a stalo se to v době, kdy jste prováděli cvičení?"
"Ano," odpověděl Peter Power:
"Přesně tak. Bylo půl desáté dopoledne, plánovali jsme to pro jednu společnost, jejíž jméno z pochopitelných důvodů nechci uvádět, ale oni poslouchají a vědí, o čem mluvím. Měli jsme plnou místnost krizových manažerů a během pěti minut jsme celkem rychle dospěli k závěru, že šlo o mimořádnou událost. A tak jsme prošli správnými mechanismy aktivace krizového řízení, abychom přešli z pomalého na rychlé myšlení."
Až nás přechází zrak nad takovou sérií náhod. Výbuchy neproběhly ani týden před nebo po cvičení. Ani den. Dokonce ani hodinu. Ale souběžně s daným cvičením. Cvičení naprosto dokonale simulovalo realitu, která se opravdu stala realitou. Trochu více světla do našeho informačního trezoru vnese, podíváme-li se na sérii útoků, které se údajně odehrály přesně 2 týdny po útocích ze 7. července. Konkrétně 21. července 2005. Skutečnost, že útočníci opět zaútočili na 3 vlaky metra a 1 autobus, ukazuje, že tento vzorec nebyl pouhou náhodou nebo shodou okolností. Spíše se jednalo o pevně stanovený scénář s útoky na 3 vlaky metra a autobus. Proč by islámisté vymýšleli tak koordinovaný scénář? Vůbec to nedává smysl. Pro cvičení nebo inscenaci by to ovšem smysl dávalo. Bylo to pevné schéma cvičení, které se 7. července 2005 proměnilo v tragédii.
Amerika: Praxe dělá mistra
Existuje podezření, že terorismus je někdy státní intrikou v boji proti vnitřním, možná i vnějším nepřátelům. Prototypem takového útoku v 21. století byly útoky z 11. září 2001. I tady probíhalo cvičení souběžně s útokem. Cvičení neslo název Bdělý válečník (Vigilant Warrior). 11. září 2001, kolem 8 hodiny ráno. V jeskyních Cheyenne Mountain nedaleko Colorado Springs dispečeři Severoamerického velitelství protivzdušné obrany (NORAD) upřeně hleděli na obrazovky. NORAD je hlavním úřadem Spojených států pro sledování vzdušného a kosmického prostoru. Na obloze se rozpoutalo peklo. Několik velkých dopravních letadel bylo uneseno, odchýlilo se od svého kurzu a nyní nekontrolovaně bloudí americkým vzdušným prostorem. Ale v tento krásný zářijový den roku 2001 zůstali letečtí dispečeři NORAD naprosto klidní. Ne proto, že by byli tak otrlí. Několik unesených letadel najednou by byl oříšek i pro zkušené dispečery NORAD. Ne, dispečeři zůstali klidní, protože celá věc byla jen cvičení. A tak podplukovník Dwane Deskins zůstal v 8:40 ráno naprosto klidný, když ho starší technik Jeremy Powell zavolal k telefonu. Na lince bylo bostonské řízení letového provozu. Měli unesené letadlo. Tohle musela být součást cvičení, pomyslel si Deskins a nebyl v tom sám. To ráno tak uvažovali všichni. Technik Jeremy Powell také informoval plukovníka Roberta K. Marra z NORADu o možném únosu letadla. I tady nevěděli, zda šlo o cvičení. Zmatek panoval také na letecké základně Tyndall na Floridě, kde se generálmajor Larry Arnold dozvěděl o zbloudilém a neidentifikovaném letadle:
"První, co mě napadlo, bylo: Je to součást cvičení? Děje se něco špatně?"
Navíc, ve stejné době mělo být spuštěné další cvičení s názvem Severní ostražitost (Northern Vigilance). V rámci tohoto cvičení měly být stíhací letouny stažené z východního pobřeží a přesunuté na Aljašku a do Kanady, takže východní pobřeží mělo toho dne zůstat naprosto prázdné a nechráněné. A znovu, jaká osudová náhoda, že útok se odehrál právě na tomto nechráněném východním pobřeží. Zrovna tam, kde toho dne nebyla žádná ochrana. Do jaké míry byla operace už zahájena, není jasné. Mohl to však být jeden z důvodů, proč v 8:46 nebylo nařízeno vzlétnout žádným stíhačkám z vojenských základen v okolí New Yorku nebo Washingtonu, ale místo toho byly vyžádány mimo jiné letouny ze základny v Massachusetts. Bylo tedy čistě náhodou, že 11. září 2001 byly provedené manévry, které zmátly protivzdušnou obranu do té míry, že nedokázala zmatek včas prověřit. Podle mě byla americká protivzdušná obrana záměrně vyřazená z provozu těmito cvičeními, dokud obě letadla nedosáhla Světového obchodního centra. To je až nápadně podobné tomu, co se stalo v Londýně 7. července 2005.
Útoky jako sjednocení před hrozbou krize
Londýn ale nebyl jediným místem, kde se v tento den manipulovalo s vysoce výbušnými materiály. Ve skotském hrabství Perthshire se v luxusním hotelu Gleneagles spřádaly temné plány globalizace. Muži, kteří se tam nacházeli, byli totiž nejen dobře vyzbrojení a odhodlaní udělat cokoli, ale také schopní čehokoli. Byli to účastníci summitu G8. Otázky, o kterých jednali, byly velmi výbušné. Šlo o kontrolu nad krizemi, surovinami, světem a stále nespokojenějším obyvatelstvem. Od bouřlivého summitu v Janově v roce 2001 hlavy států a vlád vyhledávaly místa v ústraní. Vyhýbali se centrům moci, kde bývá někdy dost hlučno. Zvláště když vybuchují bomby. V roce 2005 se nesešli v britském hlavním městě, ale téměř na druhém konci ostrova, v 700 km vzdáleném Gleneagles. Toto rozhodnutí se ukázalo více než prozíravé. Osm hlav států bylo jako osm trosečníků, kteří se zachránili na lodi. Komu z nich se podaří dopravit na břeh? Vznešená témata summitu, jako bylo oddlužení Afriky a ochrana životního prostředí, byla podle kritiků pouze maskováním. Afrika sloužila k zamlžení a odvedení pozornosti od skutečných naléhavých problémů G8, která byla až po krk v krizi. Země G8 byly rozdělené více než kdy jindy. Rány, které diplomatickým vztahům zasadila válka v Iráku, se nezhojily. Stále jednostrannější postup Washingtonu na vojenské i hospodářské frontě a rostoucí potíže světové ekonomiky zvýšily napětí mezi všemi mocnostmi. Politika Bushovy administrativy podněcovala rozpory v Evropě a uvrhla EU do bezprecedentní krize. Neúspěch Ústavy EU a jednání o rozpočtu EU zpochybnily existenci této bruselské instituce, a dokonce i společné evropské měny euro. Jednoduše EU se potácela na hraně rozpadu společného projektu. Hrozilo, že summit v luxusním hotelu Gleneagles nedaleko Edinburghu ukáže nejednotnost a roztříštěnost evropských i světových elit. To by byl asi největší bankrot v historii summitů G8. Neúspěch, který prostě nešlo připustit. Naštěstí či naneštěstí ale summit okamžitě vybičovaly útoky v britské metropoli. Veřejnost byla od skryté katastrofy v Gleneagles odvrácená otevřenou katastrofou v Londýně. Povšimněme si, že kdykoli hrozí nějaký bankrot nebo krize, přijde obrovský útok, který vyhecuje veřejnost k semknutí a jednotě. Je to stále tentýž scénář, který se opakuje.
A: Londýnské útoky 7. července 2005 versus potenciální krach jednání zemí G8. Hrozilo pozastavení procesu globalizace.
B: Nehoda Jörga Haidera 11. října 2008 versus krach irského referenda 12. června téhož roku v rámci reformní smlouvy EU, což představovalo precedens pro mnoho dalších států. Haider byl kritikem s velkým mezinárodním rozsahem, který měl potenciál strhnout sebou další státy. Hrozilo zastavení procesu EU.
C: Útoky Charlie Hebdo 7. ledna 2015 versus protínající se krize Francie, Španělska a Řecka. Hrozilo, že se začne jako pyramida hroutit ekonomika dalších unijních států, například Itálie. Tedy opět hrozba zastavení procesu EU.
Všechny tyto zlomové momenty vykolejení Euromašiny provázely brutální útoky. Ty měly dvojí účel:
A: Odsunout hrozící krach nebo jednání do pozadí a
B: semknout rebelující státy pod jednotnou vlajku EU a tedy globalizace.
Všímejme si této stavební architektoniky budování globálních procesů. Kdykoli hrozí krach nebo krize, přihodí se útok, který všem vyrazí dech a sjednotí stádo, které se ve strachu semkne kolem svých pastýřů. Tyto útoky slouží jako palivo, které dává energii v pokračování globálních procesů. Zlu se přece musíme postavit, a proto se ještě těsněji semkněme kolem bruselských pastýřů. Musíme být jednotní, protože jedině tak můžeme zlu čelit. Vražedná rétorika globálních vlků, kteří vždycky spolehlivě naženou kverulantské ovce zpět do ohrady. A skutečně, globální klika si příležitost londýnských útoků nenechala proklouznout mezi prsty. Generální tajemník NATO tehdy prohlásil:
"Útoky zdůraznily potřebu, aby mezinárodní společenství a členové Severoatlantické aliance zůstali jednotní v boji proti terorismu."
Se svým prohlášením přispěchal také tehdejší americký prezident George Bush mladší:
"Tváří v tvář takovým nepřátelům existuje jediná odpověď, a sice přenést válku na nepřítele a bojovat, dokud nebude nepřítel poražen."
Londýnské útoky tak daly summitu mandát k dalším útokům na státy, které by mohly svým surovinovým bohatstvím ohrožovat západ. Útoky měly sloužit jako pochodový rozkaz pro velký, široký svět. Ať už je to jakkoli, oficiální verze ze 7. července 2005 nebyla o nic přesvědčivější než ta z 11. března 2004, kdy v Madridu explodovalo několik bomb.
Německo: Americká laboratoř pro teroristy
Abychom vsadili tyto události do širšího rámce a navlékli madridský, londýnský a americký korálek na provázek, musíme zabrousit do minulosti. V tomto kontextu nám vyvstává Německo jako líheň, nebo chceme-li laboratoř pro teroristy. Na konci 60. let proti sobě stály východ a západ ve studené válce. Německo bylo rozdělené zdí a Západní Berlín žil bizarní existencí jako opevněné město uprostřed NDR. Obě strany proti sobě vymýšlely intriky a zpravodajské hry. Západ se nakonec rozhodl, že propašuje své agenty, kteří převezmou kontrolu nad protestními skupinami. Americké úřady dokonce pro takové případy vypracovaly příručku. Šlo o Polní příručku 30-31, zejména její přílohu B. Podle příručky měla Amerika usilovat o vrchní velení nad takovými agenty. V dodatku k této Polní příručce se například uvádí:
"Pokud by orgány hostitelské země byly pasivní nebo nedbalé vůči komunistickému podvracení, měla by být povstalecká hnutí infiltrovaná pomocí zvláštních agentů. Tito zvláštní agenti měli v povstaleckém hnutí vytvořit zvláštní pracovní skupiny. Ve vhodnou dobu měly být tyto skupiny pod dohledem Američanů využité k provádění násilných nebo nenásilných akcí."
Znamenalo to také atentáty? Pravděpodobně ano. Tyto zvláštní úkolové jednotky byly řízené buď přímo americkými službami, nebo přísně tajnou infiltrací služeb hostitelské země. Tato příloha k Polnímu manuálu 30-31 americké armády nebyla ničím jiným než zakládajícím dokumentem německé RAF. Provokatéři infiltrovaní do protestního hnutí měli provádět násilné či nenásilné akce s cílem vyprovokovat protiopatření orgánů hostitelské země, tedy například německé vlády. Rudé brigády byly infiltrované. Skupina Baader-Meinhofové byla infiltrovaná. Mnoho těchto levicových skupin bylo infiltrováno a spojeno. To prosím pěkně neprohlašuji já, ale oficiálně to uvedl bývalý pracovník CIA Oswald LeWinter 30. dubna 1992 v pořadu BBC Time Watch. Tento bývalý pracovník CIA uvedl, že přední německé levicové skupiny byly infiltrované Američany. Nebylo náhodou, že přílohu podepsal náčelník generálního štábu armády W. C. Westmoreland, který byl vrchním velitelem amerických sil ve Vietnamu.
Rudé brigády a Andreas Baader
Můžeme najít stopy tohoto dokumentu v německém terorismu? Podívejme se na hlavní postavu německého terorismu, muže, který stál na počátku frakce Rudé armády. Andreas Baader. Ve skutečnosti byl Baader na začátku prostě kriminálník, narkoman a duševně nemocný. Navíc se v něm skrývala užitečná vlastnost pro jeho pozdější kariéru, totiž výrazný herecký talent. V každém případě chlapci chybělo především jedno: hranice. Když Andreas Baader nastoupil do školy, projevovaly se u něj typické příznaky poruchy chování. Nedostatek disciplíny a ochoty k učení, nevyzpytatelná sebestřednost, uzavřenost střídaná agresivitou, bezohlednost a náhlá velkorysost a nesobeckost. Doma se Baader odmítal mýt, jíst a slavit narozeniny. Během puberty se z něj vyvinul grázl a drobný kriminálník. Kradl auta a motorky, falšoval řidičské průkazy a na silnici jezdil s falešnými doklady a registračními značkami. Několikrát byl odsouzený k pokutám a trestům odnětí svobody. Baaderova životopiskyně Dorothea Hauserová u něj objevila sklon k podvodům. Liboval si ve fantasmagoriích, inscenacích a autobiografických konstrukcích. Podle Hauserové nebylo možné přehlédnout, že měl rysy antisociální a narcistické poruchy osobnosti. To byla jedna stránka Andrease Baadera. Druhá stránka byla neméně problematická. Baader neměl rád prakticky nic, rozhodně ne politiku. V polovině 60. let Andreas Baader neprojevoval sebemenší zájem o vznikající studentské hnutí. Dokud ovšem nepotkal Gudrun Ensslinovou. To byla jeho první láska. Baader si vypěstoval i další vášeň: drogy. V prvních dnech svého pobytu v Berlíně žil Baader u malířského páru, který jednou měsíčně přijímal nejen umělce a intelektuály, kritiky a novináře, ale také transvestity a prostitutky a první dealery drog z prostředí americké armády. Andreas Baader měl všechny předpoklady pro to, aby ho mohly tajné služby ovládat. Jeho psychická labilita, drogová závislost a kriminalita ho prakticky předurčovaly k tomu, aby se stal ochotným nástrojem služeb. Příkladů tohoto vzoru je dost. Jedním z nich byl psychicky těžce narušený a drogově závislý klíčový svědek Siegfried N., který byl podle vlastního vyjádření donucený hesenským Úřadem na ochranu ústavy tvrdit, že útok na Alfreda Herrhausena v roce 1989 připravoval společně s hledanými, podezřelými členy RAF. Když tajný agent N. tvrdil, že pomáhal teroristům při přípravě atentátu, pracoval už několik let jako informátor pro hesenský Státní úřad na ochranu ústavy. Co to znamená? Znamená to, že zaměstnanec Úřadu na ochranu ústavy pomáhal připravovat smrtící teroristický útok. Ve skutečnosti jsme svědky jedné z etap typické kariéry agentů. Zlomené existence a zločinci jsou službami vydíraní, aby s nimi spolupracovali výměnou za imunitu před trestním stíháním. Andreas Baader byl pro tuto hru také ideálním mužem. Podle mě byl takto vydíraný třeba Jan Cemper ze spolku Manipulátoři. Dříve levicový radikál se přes noc proměnil v etalon systému v potírání takzvaných dezinformací. Co způsobí, že antisystémový levicový radikál přejde na druhý břeh obhajoby dříve tak nenáviděného systému? Prodělal tak výrazný psychický přerod v tak krátkém čase? Vůbec ne. Byl vydíraný rozvědkou. Budeš pracovat pro nás, nebo tě zavřeme do cely a zahodíme klíč. U Baadera to byl opačný přerod. Z poměrně konzervativního až apolitického Baadera se na konci 60. let náhle vyvinul militantní levicový radikál. Tam, kde jiní třeba vyvěsili transparent na berlínském pamětním kostele, Baader chtěl celou věž vyhodit do povětří. Naprostý blázen bez hranic. Tento přerod ale není nikde vysvětlený. Ať procházíme jakoukoli literaturu o RAF, nikdo se neptá, proč a jak se z malého podvodníčka Andrease Baadera stal velký revolucionář. Kde hledat vysvětlení pro takovou proměnu? Baader se už tehdy pohyboval na scéně hemžící se informátory a agenty. Například slavný Peter Urbach, který byl na počátku terorismu v Německu špičkovým tajným agentem, byl jeho dobrým známým. A zároveň dobrým známým berlínského Státního úřadu na ochranu ústavy. Urbach byl nejprve zaměstnaný na částečný, později na plný úvazek na Úřadu na ochranu ústavy v Západním Berlíně. Účastnil se všech důležitých setkání studentských skupin. Ale nejen to. Dodával také
petardy, dýmovnice, ale také zbraně velkého kalibru potřebné k výtržnostem a teroru. Kromě toho obstarával pro scénu hašiš a tvrdé drogy. Setkáváme se tu se stejným fenoménem jako ve Španělsku v roce 2004. Pracovníci rozvědek jsou napojení na podsvětí a infiltrovaní do teroristických skupin. Proč by ale chtělo Německo páchat terorismus na svém vlastním území? Aby posunulo občany určitým politickým směrem. Na přelomu 60. a 70. let se v Německu rozproudila debata o takzvaných krizových zákonech. Balíku zákonů, který měl upravit povinnosti státu a vlády v případě vnitřních a vnějších mimořádných událostí, například v případě obrany. A to, co bylo potřeba k přijetí těchto změn zákonů, byl samozřejmě výjimečný stav, který tento projekt legitimizoval. Pouhých 6 týdnů potom, co RAF spáchala teroristický útok, v Berlíně tehdy shořela Springerova vozidla, byly 30. května 1968 tyto krizové zákony přijaté. Tedy, abychom to pochopili. Peter Urbach, agent Státního úřadu pro ochranu ústavy, byl infiltrovaný do skupiny RAF. RAF spáchala teroristický útok a lidé už nefrflali, když Německo přijalo balík krizových zákonů. Nejprve je třeba zmasírovat veřejnost strachem z terorismu, aby byla tvárnější a benevolentnější k "dobrotivému" státu. Tento vyhecovaný a vybičovaný děs se používá ve válkách, coby vnějšímu nepříteli. Používá se také při terorismu, coby vnitřnímu nepříteli. Ochromit veřejnost děsem, aby se ovečky ve strachu semkly kolem svých pastýřů. Mohl bych tu rozebírat další teroristický útok RAF, jako například zapálení frankfurtských obchodních domů 2 dubna 1968. I tam bylo mnoho napojení na německou civilní kontrarozvědku, ale zabíhal bych do zbytečných podrobností.
Teror: Levicový, pravicový nebo islámský
Po odsouzení a dalších peripetiích se Andreasi Baaderovi s partnerkou podařilo uprchnout. Na útěku se také seznámili s italským nakladatelem Giangiacomem Feltrinellim. Feltrinelli byl pro některé osvědčený levicový radikál, ale ve skutečnosti obhajoval pravicový extrémismus. Feltrinelli pěstoval známosti s lidmi, jako byl fašistický plukovník princ Valerio Borghese. Borghese byl odborníkem na teroristickou válku s posádkou torpéd a výbušných člunů. Borghese se během druhé světové války vyznamenal obzvláště krvavými hony na partyzány, při kterých zabil přes 800 lidí. Po válce Borghese pracoval na budování fašistických skupin, včetně Italského sociálního hnutí. Byl také blízkým důvěrníkem italské zpravodajské agentury Sifar a CIA. V roce 1970 se Borghese pokusil o dva fašistické puče v Itálii. Byl také spojkou pro integraci fašistických skupin do tajné teroristické struktury NATO Gladio. O Gladio jsem točil dvoudílný pořad. V roce 1971 se Baaderův přítel Feltrinelli setkal s Borghesem ve Švýcarsku a radil se s ním o zničení zavedeného demokratického řádu. Počátkem roku 1970 se Feltrinelli setkal nejen s Andreasem Baaderem, ale také s Renatem Curziem z italských Rudých brigád a s vůdcem francouzské teroristické organizace Proletářská levice. Už v roce 1967 byli Ulrike Meinhofová a její manžel Klaus Rainer Röhl hosty Borgheseho přítele Feltrinelliho. Vidíme tu propojení levicových a pravicových buněk, které byly ze zákulisí infiltrované a řízené neviditelnou rukou CIA. Znovu připomínám, že tuto infiltraci odhalil bývalý pracovník CIA Oswald LeWinter 30. dubna 1992 v pořadu BBC Time Watch. Je proto úplně jedno, zda šlo o levici nebo pravici. Důležitý je řídící orgán a mechanismus v zákulisí. Nitky se sbíhají u státních zpravodajských rozvědek, které instrumentalizují terorismus, aby veřejnost ochromili a posunuli tam, kam potřebují. Ustrašená veřejnost dovolí vládám mnohem víc než nebojácná veřejnost. Ve strachu vypínáme racionalitu, a místo ní necháváme mluvit emoce. Prvek emocí se proto zapojuje do rozhodovacích procesů veřejnosti stále častěji. Proto chtějí globalisté v politice více žen, které se rozhodují podle mateřských emocí, ne podle pragmatických hodnocení lovců. Proto chtějí globalisté v politice dospívající děti, které se nechají snadno vyhecovat emocemi. Tlak na snižování volebního věku je stále dotěrnější. Dobro a zlo je u 16-letých jedinců černobílé a vyostřenější mnohem více než u dospělých lidí s životními zkušenostmi a filozofickými meta-perspektivami. Tuto psychologii jsem rozebíral v mém pořadu Děti a ženy u moci. Stejně jako v mém pořadu Tavistockův institut. Míchání koktejlu emocí. Směsice obav, strachu, nenávisti a každodenního stresu. Stále více práce za méně peněz. Když je to potřeba, teroristický útok nasměruje emocemi zmítanou a labilní veřejnost žádoucím směrem. A teroristé mají také jeden nezanedbatelný efekt. Zvyšují budgety policii, rozvědkám i armádám. Je to jako u soukromých vojenských společností. Čím více zločinu, tím více peněz na ochranu před ním. Zaspekulujme si trochu. Je možné, aby si některé složky policie, rozvědek nebo armád vyráběly své vlastní teroristy, kteří pro ně znamenají zdroj obřích rozpočtů? Když to nejde po dobrém, vláda nám nepřidá, stačí pár bomb, a peníze se začnou sypat. A sama veřejnost vládu pobízí, aby přidala peníze na bezpečnost. A práskaní politici si také uloupnou svých 10% provize na zbrojních zakázkách. Všichni jsou spokojení a mnou si ruce. Dostáváme se opět k fenoménu nekonečného terorismu a nekonečných virů. Jsou to zdroje pohádkových zisků pro všechny zůčastněné strany. Čím více teroru, tím více zbraní a peněz. Čím více virů, tím více vakcín a peněz. Čím více uprchlíků, tím více neziskovek, advokátů a peněz. Čím více ekologie, tím více solárů, větrníků a peněz. Samoživitelné agendy, které nikdy neskončí, protože generují nekonečné peníze.
Rozvědky zametají stopy
Je tedy úplně jedno, zda je teror levicový, pravicový nebo islámský. Důležité jsou řídící orgány a mechanismy v zákulisí. Nitky většinou směřují k samotným vládám a státům. Viděli jsme to v Německu, v Americe, ve Španělsku nebo v Británii. To také ukazuje, jak zmínění teroristé dopadli, když už nebyli potřeba a mohli leccos prozradit. 18. října 1977 byl vězeň RAF Andreas Baader nalezený s prostřeleným krkem ve své cele ve Stuttgartu-Stammheimu. Média a politici prohlásili, že si vůdce RAF přiložil zbraň ke krku sám, aby předstíral policejní vraždu. Zajímavé bylo, že se nikdo nepozastavil nad tím, jak se vězeň v přísně střežené cele mohl dostat k pistoli? Co je to sakra za nesmysl? Ještě zajímavější bylo, že vězni, kteří normálně slyšeli i zvuk splachování záchodu, neslyšeli ani výstřel. Že by tlumič? Ten se ale v cele nenašel. Analýza střelného prachu v ráně ukázala, že výstřel musel být vypálený ze vzdálenosti asi 30 cm do zadní strany krku. Baader si asi musel vykloubit ruku, aby mířil pečlivě zezadu. Sebevražda byla postavená na velmi chatrných základech. To platilo i pro sebevraždu Ulrike Meinhofové, která byla nalezená mrtvá ve své cele už v roce 1976. A také pro Gudrun Ensslinovou, Baaderovu partnerku, která zemřela ve stejný den jako sám Baader. Neuvěřitelné náhody, jedna za druhou. A stejně dopadli i další teroristé RAF. Asi po 4 týdnech došlo k další sebevraždě vězeňkyně RAF, a to Ingrid Schubertové, která byla držená v Mnichově-Stadelheimu. Údajně si vzala život, ačkoli mohla očekávat, že po odpykání více než poloviny třináctiletého trestu bude propuštěná. 4. května 1979 byla podezřelá teroristka Elisabeth von Dycková při vstupu do bytu postřelená do zad, načež zemřela. Totéž se stalo podezřelému teroristovi z RAF Rolfu Heißlerovi, když byl 9. června 1979 zatčený. Při vstupu do bytu ho policista střelil do hlavy bez varování, aniž by se Heißler pokusil vytáhnout zbraň. Heißler, který přežil, byl v roce 1982 odsouzený k doživotnímu trestu a přibližně po 19 letech, v roce 2001, podmínečně propuštěný. Policista akci "zvoral" a opakování by už bylo příliš nápadné. Všimněme si stejného vzorce zametání stop u moderních šňůr teroru. Málokterý útočník přežije. V Londýně se útočníci sami vyhodili do povětří, přestože mohli bomby odpálit na dálku. Bratři Kouachiové v operaci Charlie Hebdo byli také zastřelení, aby náhodou nepromluvili. Dopadli stejně jako teroristé RAF v Německu. Dopadli dokonce stejně jako lidé kolem Clintonovy mafie v Americe. Mnoho tvrdých kritiků Clintonových bylo zastřeleno za záhadných okolností. To jsem popisoval v mém trojdílném pořadu Clintonova vražedná mašinérie. Likvidace a zametání stop rozvědkami je pořád stejná. Postupme ale dál na německé šachovnici.
Spolkový kriminální úřad (BKA)
V 50. letech 20. století dostal jistý Paul Dickopf volnou ruku, aby si Spolkový kriminální úřad zařídil podle svých představ. Jenže Paul Dickopf za války pracoval pro SS a Gestapo. Dickopf, který později pracoval i pro CIA, byl dvojitý agent a chytrý podvodník. Ze Spolkového kriminálního úřadu vytvořil zásobárnu starých nacistů a zločinců. V roce 1959 měla vyšší služba BKA 47 úředníků, ze kterých měli všichni, kromě dvou, nacistickou minulost. Téměř polovinu z tehdejších 47 šéfů BKA je třeba označit za nacistické zločince. Pět z nich byli referenti Říšského kriminálního úřadu, kteří v rámci programu preventivní kontroly kriminality pomáhali zavírat do koncentračních táborů vybrané osoby. Patnáct vedoucích pracovníků BKA bylo členy pracovních skupin v Polsku a jako nadřízení se podíleli na likvidaci polské inteligence. Také veleli tajné polní policii v Bělorusku, která se podílela na zdejších masakrech. Někteří z nadřízených BKA sami přiložili ruku k dílu při popravách nebo byli vedoucími operací. Dva vedoucí BKA byli členy zkrácených soudů nebo SS a policejních soudů. Téměř každý třetí patřil ke gestapu. Takto vypadal německá kriminální úřad po druhé světové válce. Dva z těchto pozdějších vedoucích pracovníků BKA byli odsouzení v zahraničí. Všichni ostatní zůstali nepotrestaní, přežili disciplinární přezkumy bez újmy a odešli do důchodu s plnými poctami jako poradci nebo ředitelé. Nikdy se nedistancovali, ani neprojevili lítost, rozhodně ne smutek. Tak se stalo, že Heydrichův Hlavní úřad říšské bezpečnosti se svými věrnými muži se stal základem Spolkového kriminálního úřadu po válce. Šéfoval jim sám bývalý nacista Paul Dickopf. Dikopf stál v čele tohoto úřadu i v době, kdy se objevila státem podporovaná frakce Rudé brigády. Paul Dickopf stále udržoval vazby, které si vypěstoval ještě během války. Od roku 1941 navázal Dickopf vztah s význačným švýcarským bankéřem jménem Francois Genoud. Jejich vztah postupně přerostl v celoživotní přátelství. Genoud velmi obdivoval Adolfa Hitlera. Dokonce působil také jako správce několika nacistických děl, včetně Goebbelsových deníků. S Hitlerem se seznámil v roce 1932, za války žil nějakou dobu v Říši, spolupracoval s německou tajnou službou a po válce organizoval útěk nacistických pohlavárů. Byl literárním agentem Hitlerových a Goebbelsových dědiců a financoval obhajobu Adolfa Eichmanna a Klause Barbieho. O Klausi Barbiem jsem natočil stejnojmenný pořad. Před válkou a pravděpodobně i po ní Genoud fungoval jako jakýsi spojovací článek mezi nacisty a arabskými nacionalisty, kteří v Izraeli a Židech viděli společného nepřítele. V podstatě ukotvoval spojenectví mezi nacisty a muslimy, což jsem rozebíral v mém pořadu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Dickopfův přítel Genoud například řídil finanční operace organizace Černé září, která byla zodpovědná za masakr na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Genoud také řídil finanční operace palestinských bojovníků za svobodu spolu s Wádím Haddádem. A co čert nechtěl, zmíněný Wádí Haddád v létě 1970 nevycvičil nikoho jiného než dva německé teroristy Andrease Baadera a Ulrike Meinhofovou. Wádí Haddád, kterého Genoud považoval za velkého hrdinu, byl vedoucím zahraničního oddělení Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Tato palestinská fronta rekrutovala teroristy po celé Evropě. Její zvláštní velitelství cvičilo nejen své vlastní bojovníky, ale také členy spřátelených organizací, jako byla RAF, Hnutí 2. června a irské, dokonce i nizozemské skupiny. Palestinci dodávali zbraně, výbušniny, prázdné pasy, a především výcvikové zařízení pro ozbrojený boj. Pamatujeme si na sejf, který vybouchl na palestinské ambasádě v pražském Suchdole 1. ledna 2014 a zabil palestinského velvyslance Džamála Muhammada Džamála? Možná také v tomto sejfu Palestinci ukrývali zastaralé výbušniny z tohoto období, u kterých se porouchal mechanismus. Ale zpět do Německa. Vůdce Palestinců Wádí Haddád měl s prezidentem BKA Paulem Dickopfem blízkého přítele: Francoise Genouda. Abychom to pochopili. Prezident Spolkového kriminálního úřadu a bývalý nacista Dickopf, který údajně bojoval proti terorismu RAF, měl blízkého přítele Genouda, který podporoval palestinské teroristy. Tito Palestinci cvičili také RAF, proti kterým měl Dickopf bojovat. A aby toho nebylo málo, přichází zlatý hřeb. Tento bývalý nacista Paul Dickopf se nakonec stal prezidentem Interpolu! Tak se stalo, že se jeden z nejlepších přátel Françoise Genouda stal prezidentem Interpolu. Toto je, přátelé, nefalšovaná a necenzurovaná historie Interpolu. Stejně jako NATO. Stejně jako EU respektive EHS. Nacista kam se podíváš. Tvrdá jména jsem uvedl v mém pořadu Nacistické kořeny EU. Pamatujete si také na můj pořad Svobodná Evropa ve službách CIA? Tady jsem rozebíral podzemní síť aparátu bývalých nacistů Die Spinne, v překladu Pavouk. Právě ti byli jádrem rozbušky maďarského povstání v roce 1956. Podrobně jsem to ve Svobodné Evropě popsal, stejně jako Paula Dickopfa a jeho vazby na tehdejšího šéfa CIA Allena Dullese. Jak jsem už řekl, bankéř Genoud měl nejen slabost pro Palestince, ale také dobré kontakty v arabském světě. Tak ve své funkci bankéře také vytvořil švýcarské pobočky rodinné skupiny Saudi Bin Laden Group, společnosti rodiny bin Ládinových, ze které měl později vzejít bojovník CIA a specialista na terorismus Usáma bin Ládin. A jak víme, starší Usámův bratr, Salem bin Láden, založil s Georgem Bushem mladším v roce 1978 ropnou společnost Arbusto Energy v texaském Midlandu. To jsem podrobně popsal v mém pořadu 11. září, pozadí světové mafie. Genoud spolupracoval také s arabským bankéřem Chálidem Bin Mahfúzem, který se proslavil už na počátku 90. let finanční podporou mezinárodního terorismu. Později se Bin Mahfúz stal jedním z investorů investiční skupiny Carlyle Group, pro kterou jako poradce pracovali oba Bushové, starší i mladší. A jako třešnička na dortu. Genoudův a Bushův přítel Bin Mahfúz byl následně také obchodním partnerem Thomase Keana, předsedy nezávislé vyšetřovací komise pro 11. září. Svět je malý a když zkoumáme do hloubky všechny tyto vazby, vystoupí nám z toho takový koláč. Nahlížíme tu na obrysy světového podsvětí globální mafie. Státy, rozvědky, policie, armáda, podsvětí, drogoví pašeráci, zločinci, teroristé. Všichni spolu kšeftují a drží basu. Na veřejnosti předstírají boj proti terorismu, ale sami terorismus vyrábějí. Sledují tak několik cílů.
A: Nafukování rozpočtů policie, rozvědek, armád.
B: ochromení veřejnosti, která se ve strachu semkne kolem svých pastýřů.
C: "dobrotivé" vlády pak veřejnost ochrání, ale za cenu stále většího sledování, méně svobod a práv a méně soukromí.
D: Finální endgame a šachová koncovka? Policejní stát, kde jsou vlády bohy a občané otroky pod drobnohledem digitálního koncentráku.
Je to pořád tentýž scénář. Mění se jen kulisy, ale základ je stále stejný. Nicméně Německo jako líheň, nebo chceme-li laboratoř terorismu, tu hraje významnou roli. Mohli bychom dokonce říct, že Německo vdechlo život mezinárodnímu terorismu. Druhým centrem mezinárodního terorismu byl britský Londýn a třetím francouzská Paříž. Ve všech případech ale silným hlasem hovoří CIA. Americká podpora mudžahedínů v Afghánistánu v 80. letech, včetně samotného Usámy, je notoricky známá. 3000 těchto Usámových mudžahedínů se v 90. letech přesunulo na Balkán a bojovali po boku Kosovských Albánců. Kam se pak tito bojovníci poděli? Určité vodítko nám poskytuje zpráva International Media Corporation se sídlem v Londýně:
"Spolehlivé zdroje uvádějí, že Spojené státy se v roce 1994 aktivně podílely na vyzbrojování a výcviku muslimských sil v Bosně a Hercegovině, což bylo v přímém rozporu s dohodami OSN. Americké agentury dodávaly zbraně vyrobené v Číně, Severní Koreji a Íránu. Zdroje uvedly, že Írán s vědomím a souhlasem americké vlády dodal bosenským silám velké množství vícenásobných raketometů a velké množství munice. Bylo také oznámeno, že do Bosny dorazilo 400 příslušníků íránských revolučních gard (Pasdaran) s velkou zásobou zbraní a munice. Tvrdilo se, že CIA o této operaci plně věděla a že se CIA domnívala, že někteří ze 400 členů byli oddělení pro budoucí teroristické operace v západní Evropě."
Na této citaci si povšimněme dvou klíčových pasáží.
A: Muslimům do Bosny bylo dodané velké množství munice.
B: CIA se domnívala, že někteří ze 400 muslimů byli oddělení pro budoucí teroristické operace v západní Evropě.
A jsme doma. Muslimové oddělení pro budoucí teroristické operace v Evropě, kterým bylo předtím navíc dodané velké množství munice. Munice, která bouchala v Madridu v roce 2004 nebo Londýně v roce 2005. I když ve Španělsku se částečně jednalo o munici z asturských dolů. Oddělení členové pro budoucí teroristické operace v Evropě. Přesně to tvrdila zpráva International Media Corporation se sídlem v Londýně. Byli tito mudžahedíni vycvičení a recyklovaní západními službami v útocích v Madridu v roce 2004 nebo Londýně v roce 2005? Od roku 1999 to přece nebylo tak dlouho. A co druhá šňůra teroru od roku 2015? Jsou to správné dedukce? Západní vlády prokazatelně stvořily, vyráběly a cvičily teroristy. Propojení jsou nepopiratelná a neobhajitelná.
Závěr: Utajený teror
Slavný státní filozof 16 století Niccolo Machiavelli:
"K zachování výkonu moci je třeba v určitých chvílích použít teror."
Dalším horlivým zastáncem této myšlenky byl francouzský revolucionář a vůdce jakobínů Robespierre, který zavedl skutečný režim teroru. Myšlenka vládnout pomocí teroru tedy není nikterak nová. Teror bylo potřeba jen zmodernizovat. Už to není ten primitivní brutalizovaný teror Adolfa Hitlera nebo Josefa Stalina. Moderní teror je daleko rafinovanější. Pracuje s psychologií, mentalitou, emocemi a energiemi. To je o to horší, že moderní systém pracuje s falšováním autorství teroru. Vidíme, že ve světě terorismu není nic tak, jak se zdá. Na začátku pořadu jsem předložil tezi, že to, co se o terorismu dozvídáme každý den ve zprávách, je pouze vnější povrch trezoru. Utajený teror. Pokusil jsem se alespoň trochu otevřít trezor, ve kterém jsou tyto utajované informace ukryté, abychom se dostali ke skutečným důvodům terorismu. Po 11. září 2001 byl madridský případ další lekcí moderního terorismu: ukázal, jak se v nestabilní politické situaci vytváří obrovská politická a emocionální energie a jak se následně rozpoutá ostrý boj o kontrolu nad touto energií. Podobně i v Londýně se po 7. červenci 2005 oficiální verze při bližším zkoumání vypařila s dechberoucí rychlostí. Podezření, že se na útocích podílely státní struktury, přetrvává, protože útoky nemohly být provedené bez krytí souběžného cvičení. Jen tak bylo možné nechat všechny přípravy proběhnout otevřeně a legálně, aniž by se jednalo o velké spiknutí. Další zkoumání pozadí 11. září vedlo přímo ke státu ve státě. Teroristická cvičení z 11. září, která zmátla protivzdušnou obranu do té míry, že nemohla reagovat na letadla na obloze nad Amerikou, protože si až do samého konce myslela, že letadla byla součástí cvičení. Také německá teroristická minulost byla mimořádně traumatizující a dlouhodobě změnila zemi politicky i psychologicky. Politici, šéfové rozvědek, policie nebo Interpolu se slévali s bankéři, teroristy a členy podsvětí. Stačilo se jen podívat na blízkost státu a teroristů v machinacích kolem RAF. Triumvirát, který tvořil tehdejší prezident BKA Paul Dickopf se svým přítelem Francoisem Genoudem a jeho palestinským přítelem Wádím Haddádem. Za tím vším se klene zákulisní práce CIA v podobě americké vojenské příručky FM 30-31. Rozlišování teroru na levicový a pravicový je v tomto případě jen primitivní vějičkou na lidi. Ve skutečnosti oba tábory řídí stejné mechanismy, orgány a struktury. Představme si terorismus jako politickou surovinu, která čeká na to, až ji politici vytěží a zpracují do žádoucího tvaru. Ze zlatých dolů vytěží zlato, které můžou proměnit v řetízek, prsten nebo cihlu. Ze suroviny teroru uhnětou žádoucí politický kapitál stejně jako ze zlata. Pro naplnění svých cílů musí veřejnost pořádně vyděsit, ochromit a zpracovat. My jsme touto surovinou, kterou politici těží. Naše emoce, naše mentalita, náš životní standard, naše naděje, a hlavně naše zdraví. To všechno jsou suroviny, které politici těží a tvarují do příslušných artiklů a komodit své moci. Stavební kameny technologie moci, důmyslné propagandy a obratného marketingu. Záleží pouze na nás, do jaké míry dopustíme, aby tito zločinečtí paraziti a pijavice systému těžili z našeho strachu, našich nadějí, našich myšlenek a našeho lidského potenciálu. Vysávali naši krev jako upíři, kteří se živí naší prací. Přemýšlejme o divadelním jevišti globalizace. Uvažujme o souvislostech představení, které sledujeme v telce. Masmédia nám nepředkládají informace, ale fungují jako spouštěče našich požadovaných emocí a reakcí. Nereagujme proto jako zvířátka na podněty a impulsy. Místo toho se vždycky zastavme a klaďme si otázky. A hlavně prověřujme, analyzujme a pochybujme. Pochybnost o sobě sama je klíčem k vyššímu stupni vědomostí. I ti největší filozofové věděli, že nic nevěděli. Obezřetnost, zkoumání a pochybování je motor, který nás spolehlivě přiblíží k cíli svobodného světa. Bezmezná, servilní a nekritická důvěra v systém do totalitní záhuby.