Smršť informací, která nás bombarduje každý den, nás nutí kráčet stále kupředu. Stále jen vstřebáváme události z divadelního jeviště globalizace, příliš se neohlížíme, a už vůbec se nezamýšlíme nad architektonikou klíčových událostí. Jak ale praví lidové přísloví, ďábel je skrytý v detailech. Když chceme vyfabulovat věrohodnou lež, musíme dbát na všechny podrobnosti, aby nás někdo nenachytal. Něco jsme opomněli, nedomysleli nebo přehlédli. A jak opět praví lidové přísloví, nikdo není dokonalý – ani tvůrci divadelního jeviště globalizace. To platí i pro šňůru teroristických útoků v Evropě, která posunula starý kontinent směrem k policejnímu státu s kamerami na každém rohu. Náhle jsme už všichni podezřelí z terorismu. Už je to dlouho, co jsem provedl analýzu zinscenované akce Charlie Hebdo ve Francii. Akce byla beze vší pochybnosti provedená profesionálním vojenským komandem. Mnozí se proto domníváme, že šňůra teroru byla v Evropě rozpoutaná teprve až od roku 2015. Už málokdo si vzpomene na španělský Madrid v roce 2004, nebo na britský Londýn rok poté. Ovšem právě tyto útoky předznamenaly další vývoj ve směřování Evropy. Napětí, strach a touha po kontrole. Ovečky se ve strachu semkly kolem svých pastýřů. Staletími ověřená technika stále platí a ve variacích se používá dodnes. Je opravdu neuvěřitelné, jak to lidé stále nechtějí prohlédnout. Někteří dokonce rádi rozebírají falseflag operace před stovkami let, a tváří se u toho nadmíru intelektuálně. Ale za žádnou cenu nechtějí připustit, že totéž se odehrává také dnes. Tento dvojí metr jim neslouží ke cti, ale ostudě! Proč mnohé věci připouštíme v minulosti, ale odmítáme je přijmout v přítomnosti? Jak do třetice praví lidové přísloví, není kouře bez ohýnku. Kouř se už rozplynul, mrtví se oplakali a trosky, coby důkazy doličné, zničily. Zametání pod koberec je doménou západního totalitního systému. Co ale kdybychom cíp koberce odhrnuli a podívali se na nepořádek, který je pod ním? Kobercový totalitní terorismus pak může leckoho šokovat. S tím, jak se prohluboval rozkol mezi Orientem a Západem, mezi křesťany a muslimy, se západní svět ještě více semknul v boji proti nepřátelskému islámu. Londýnské útoky byly jen dalším krokem na cestě k eskalaci, která vedla k dalším, ještě strašnějším válkám. Byly ale tyto útoky pravdivé? Rozumějme, spáchali je opravdu sebevražední atentátníci? Nebo se jednalo o politický podvod? Všechno, co se o terorismu dozvídáme každý den ve zprávách, je jen povrch, vnější obal trezoru, který skrývá výbušný poklad. Utajovaný teror. Tato vnější slupka není ničím jiným než tím, co máme vědět, aby nás postrčilo určitým politickým směrem. Pokusme se rozlousknout kombinaci čísel tohoto trezoru. Pokusme se najít správnou číselnou kombinaci. Pokusme se trezor otevřít alespoň na škvírku. Madrid, Londýn. Jsou skutečně zapomenuté?
Jako vejce vejci: Podobné šňůry teroru
Na začátku této rekonstrukce je třeba porovnat šňůry teroru, které následovaly po jednom obrovském útoku. Všímejme si, že prvotní útok vždycky představuje cosi jako startovní výstřel nebo rozbušku, která uvede do pohybu menší výstřely a výbuchy. První šňůru teroru, kterou budeme rekonstruovat, odpálila rozbuška 11. září 2001. Na tuniském prázdninovém ostrově Djerba pak 11. dubna 2002 zahynulo 21 lidí, když před synagogou vybuchl pick-up. 12 října 2002 zahynulo při bombových útocích na indonéském letovisku Bali 202 lidí. 16. května 2003 provedli sebevražední atentátníci bombové útoky na židovské a marocké podniky v Casablance, při kterých zahynulo 33 lidí. 12. května a 8. listopadu 2003 se terčem bombových útoků stala sídla cizinců v saúdském Rijádu, kde zahynulo 43 lidí. 15 a 20. listopadu 2003 odpálili sebevražední atentátníci auta s výbušninami před synagogami a britskými institucemi v Istanbulu. 57 mrtvých. 6. února 2004 se stalo moskevské metro terčem útoku čečenských sebevražedných atentátníků. 41 mrtvých. 11. března 2004 zahynulo v důsledku bombových útoků v madridském metru 191 lidí. 1. září 2004 zahynulo 186 dětí při obsazení beslanské školy čečenskými teroristy v Severní Osetii. Při bombových útocích v londýnském metru 7. července 2005 přišlo o život 52 lidí. Povšimněme si, že souvislá šňůra teroru, až na výjimky, náhle utichla téměř na 10 let. Jako by si všichni údajní muslimové kolektivně rozmysleli, že útoky páchat nebudou. Z roku 2005 se přesuňme do roku 2015. V tomto roce jsme zažili Charlie Hebdo a Bataclan. Dvě rozbušky, po kterých následovala druhá šňůra teroru po Evropě. Podobná gradace, průběh i okolnosti jako u první šňůry teroru. Jen namátkou: 22. března 2016 proběhly útoky v Belgii, které si vyžádaly 34 mrtvých a 340 zraněných. 14. července 2016 řidič nákladního auta zavraždil 84 lidí. 18. července 2016 zaútočil atentátník v německém vlaku a sekyrou těžce zranil 4 osoby. Útok měl především psychologický efekt. Hned pár dní na to, 22. července 2016, následoval takzvaný mnichovský atentát, při kterém atentátník zastřelil 9 lidí. Dva dny poté, 24 července, také v Německu, Syřan zabil ženu mačetou. Den poté, 25. července, se odpálil muž u festivalu v Amsbachu v německém Bavorsku. 3. srpna Somálec v Londýně pobodal ženu a dalších 5 osob zranil. 12. prosince Anis Amri v Německém Berlíně zabil 12 lidí a desítky dalších zranil na Vánočních trzích. Totéž pokračovalo v roce 2017. 22 března atentátník najel autem do lidí na Westminsterském mostě v Londýně. 5 mrtvých a 40 zraněných. 22. května proběhl útok v Manchesterské aréně. 22 mrtvých. 3. června proběhly další útoky na London Bridge a tržnici Borough Market. 8 mrtvých. 17. srpna najela dodávka do lidí ve španělské Barceloně. 13 mrtvých, 50 zraněných. 18 srpna pobodal atentátník ve Finsku 8 lidí, dva nepřežili. Takto bych mohl pokračovat. Obě šňůry teroru mají mnoho společných prvků, rysů, průběhu a okolností. Především, obě šňůry teroru stejně náhle skončily jako začaly. Jako by kdosi stiskl neviditelné tlačítko. První šňůra teroru začala v roce 2001 a skončila, až na výjimky, v roce 2005, druhá začala v roce 2015 a skončila v roce 2018. Obě šňůry teroru tedy trvaly 4 roky. Dalším společným leitmotivem je technika zabíjení: Výbuchy, dodávky, bodné zbraně. To mělo vyvolat odpovídající psychologický efekt u obyvatelstva. Děs z neviditelného terorismu číhajícího kdekoli. Vlády, sledujte každý náš pohyb, abyste nás ochránily. Dalším společným rysem jsou útoky na měkké cíle, rozumějme na lidi. Všimněme si, že útoky nebyly nikdy provedené na pevné jádro systému: Banky, pošty, nemocnice, mosty, úřední budovy nebo elektrárny. Jako terorista mám přece zájem zabít co nejvíce lidí. Umístěná trhavina na patě sloupů obrovského mostu způsobí doslova apokalypsu se stovkami mrtvých. Ovšem znamená také obří vládní výdaje na opravu infrastruktury. Úkolem angažovaných rozvědek je způsobit maximální škody s minimem nákladů. Měkké cíle jsou ideálním terčem. Vyvolají odpovídající psychologický efekt strachu, ale vlády skoro nic nestojí. A to se vyplatí! Pamatujme si opět základní poučku. Teroristické útoky nás mají postrčit určitým politickým směrem. Koncentrovat a zhmotnit náš děs, abychom odevzdávali stále více našich práv a svobod vládám. Ovečky se ve strachu semknou kolem svých pastýřů. V mém pořadu Operace Charlie Hebdo jsem rekonstruoval tuto rozbušku v roce 2015, která byla ve skutečnosti inscenovaná profesionálním vojenským komandem. V tomto pořadu bych se rád zaměřil na útoky, které dávno překryl informační prach. Bombové útoky z 11. března 2004 v Madridu a ze 7. července 2005 v Londýně.
Masmédia jako spouštěče signálů
Pokud jsou falšování, zkreslování a podvody v oblasti terorismu běžné dnes, jak to vlastně bylo v minulosti? Těmto otázkám se prostě nelze vyhnout. Musíme nastínit jakýsi funkční model moderního terorismu. Cílem je rozluštit tajné mechanismy moderního terorismu. A konečně posledním krokem je pokusit se najít odpověď na otázku, kdo stojí za hrou teroru a snaží se pomocí strachu ovládnout svět. Lidem je ale třeba vsugerovat do podvědomí tentýž axiom. Klasické klišé o zlých teroristech a starostlivém státu. Na jedné straně stojí zlí teroristé. Na druhé straně jsou pak dobré, starostlivé bezpečnostní aparáty, které statečně bojují se svými protivníky. Takové paradigma se osvědčilo během staletí a pozoruhodně stále zabírá. To, že pořád dochází k vážným útokům, je prý způsobené směsicí selhání, smůly a nešťastných náhod. Proto je třeba ještě více posílit bezpečnostní opatření, rozumějme více kamer na ulicích, více sledování, více kontrol. A nikdy toho nebude dost. Stále máme nějaké bezpečnostní rezervy. Další teroristický útok? Vidíte, ještě stále toho není dost. Nekonečný řetězec utahování šroubů divadelního představení hry teroru. Nikdy to neskončí, nikdy toho nebude dost. Neviditelný terorismus vystřídaly neviditelné viry. I proti těm nás vlády musí chránit a sledovat každý náš pohyb, jestli jsme dostatečně pacifikovaní a nefrfláme. Neviditelný terorismus a neviditelné viry. Nekonečné zbraně a nekonečné vakcíny. Dva nekonečné fenomény a jako bonus pohádkové dobývání peněz ze státních rozpočtů. Je ale třeba důsledně uplatňovat princip logiky. Když jako zadavatel chci vyvolat určitý politický posun formou teroru, co tím ve skutečnosti sleduji? Nedělám to přece jen tak z nudy. Chaos a strach je třeba uchopit a přetavit v můj prospěch. Po útocích média a politici konstruují jakési psychologické konkávní zrcadlo, které zaměřuje agresi na určité, politicky nepohodlné skupiny. Terorismus nebo virus vytváří neusměrněnou psychickou energii, především hněv. Vlády tuto psychickou energii nasměrují na požadovanou skupinu odpůrců. Nyní také můžeme pochopit, co by se stalo, kdyby konkávní zrcadlo přestalo fungovat nebo se rozbilo. Například kdyby vyšlo najevo, že za útoky z 11. září 2001 byla zodpovědná samotná Amerika. Nebo že Covid-19 byla záminka, na které se také přímo participovaly některé složky vlád. Tato psychická energie by už nemohla být namířená proti nepříteli, ale působila by na samotné pachatele. Proto si také musíme uvědomit, že systémová masmédia nejsou od toho, aby předkládala informace. Ve skutečnosti fungují jako spouštěče. Spouštěče, které mají vyvolat velmi specifické reakce u obyvatel, například pocity, požadavky a asociace. Pocity, jako je nenávist, požadavky na nové zákony a války a asociace s věcmi, které člověk z etických důvodů nechce říkat otevřeně. Systémová masmédia tedy nahrazují informační model spouštěcím modelem. Neinformují nezávisle o událostech, ale spouštějí požadované reakce. To má dalekosáhlé důsledky. Pokud konzumujeme spouštěče místo informací, nejsme už informovaní, ale ovládaní. Jako Pavlovův reflex reagujeme jako zvířátka na dokola drilovaná slůvka. Cukneme sebou, kdykoli uslyšíme výrazy jako dezinformace, konspirace, fake, hoax. Jsme obětí jakéhosi kolektivního MK-Ultra. Masmédia hypnoticky sugerují signály a spouštěče. Slůvka, na které podprahově reagujeme. Abychom prozřeli, stačí tyto spouštěče prostě dekódovat. To jsem provedl v mém dvoudílném pořadu Válka o naši mysl, kde jsem tyto signály a spouštěče podrobně popsal. V tomto pořadu se ale vypravím do Madridu a do Londýna. Podobnost obou šňůr teroru jak po 11. září, tak po Charlie Hebdo je pozoruhodná. Do jaké míry tahají za nitky tajné služby?
Španělský Madrid: Obraz hrůzy
Madrid, nádraží Atocha, 11. března 2004, 8:00. Takhle musí vypadat válka. Červenobílý příměstský vlak byl na několika místech rozervaný bombami. Na kolejích vedle vlaku ležely části těl mrtvých a těžce zraněných lidí, nad kterými se skláněli první pomocníci. Přes mrtvoly byly rozprostřené skrovné kusy oblečení. Téměř 200 mrtvých těl, a asi 1500 zraněných. Obraz hrůzy. Mezi 7:39 a 7:41 explodovalo ve vlacích a na nádražích celkem 10 bomb. V důsledku toho se zhroutil celý každodenní život města. Zdravotnický systém se dostal na hranice svých možností. Lékaři opouštěli své ordinace a spěchali na místo, aby pomohli. Zraněné lidi vozily do nemocnic autobusy a taxíky. Celé centrum města bylo uzavřené a pomocníci zřídili polní nemocnici na nádraží Atocha. Dobrovolníkům se rychlostí blesku odebírala krev. Všude leželi sténající a trpící lidé. Jedno bylo jisté. Ten, kdo by byl za útoky odpovědný, by pocítil koncentrovanou psychickou energii hněvu. A to ze všeho nejvíc 3 dny před parlamentními volbami 14. března 2004. Ještě před atentáty byla volební kampaň vedená tvrdě. Nezúčastněný pozorovatel musel mít dojem, že šlo o rozhodování mezi dobrem a zlem. V každém případě šlo o konfrontaci mezi temným a zářivým mužem. Temným mužem byl zachmuřený premiér José Maria Aznar Lopez, který po boku George Bushe mladšího zapojil Španělsko do války v Iráku. Zářivým mužem byl socialistický kandidát José Luis Rodriguez Zapatero. Jeho jméno připomínalo legendárního mexického revolucionáře Emiliana Zapatu, a jeho jasné oči a vítězný úsměv zrychlovaly tep všem španělským matkám. Odmítl španělskou účast ve válce v Iráku. Po útocích byli kandidáti a strany pod zvýšeným tlakem, protože na politické a propagandistické využití útoků zbývaly pouhé 3 dny. Veřejnost byla svědkem urputného boje o psychologické konkávní zrcadlo. Bylo to, jako by se různé skupiny přetahovaly o obrovský reflektor, aby nasměrovaly kužel světla na vybraného nepřítele. Byl to boj, který se vedl méně o informace a mnohem více o spouštěče. V podstatě se obchodovalo pouze se dvěma alternativami. Buď byli pachatelé útoků radikální islámisté, nebo teroristé z baskické ETA.
Baskové na pranýři
Pokud by za útoky byli zodpovědní islámisté, znovu by se rozhořela debata o vládní účasti na válce v Iráku, která byla pro vládu zničující. Pokud by naopak byla odpovědná ETA, veškerý hněv a rozhořčení by se mohly přesměrovat na oblíbeného nepřítele všech španělských vlád v jednotlivých provinciích. Už v 9 hodin ráno, tedy asi 80 minut po explozích, obvinil baskický premiér Juan José Ibarretxe z odpovědnosti za útoky teroristickou skupinu ETA. V 10 hodin vydala španělská vláda prohlášení napsané ve stejném duchu. Tato obvinění přišla ještě rychleji, než policie vůbec začala vyšetřovat. Forenzní práce v té době ještě ani nemohly začít. Zdá se, že v boji proti modernímu terorismu už nejde o kriminalistiku. Vlády a jiné zájmové skupiny používají útoky jako zbraň proti skutečným nebo domnělým nepřátelům. Ale to už nelze chápat kriminologicky, nýbrž nanejvýš psychologicky. Když mluvím o stopách, mám stále častěji na mysli spouštěče, jak jsem je popsal před chvílí. Přisuzování viny ETA ve Španělsku bylo ještě rychlejší než přisuzování viny Usámu bin Ládinovi v Americe. Ve 14:40, tedy 6 hodin po leteckých útocích, už Donald Rumsfeld plánoval útok na Usámu bin Ládina. I v té době bylo na výsledky vyšetřování ještě příliš brzy. Tím spíše pro mezinárodní vyšetřování. A skutečně, někteří kritici si kladli otázku, zda 11. březen nemohl být Aznarovým 11. zářím. Především takový útok vůbec neseděl na baskickou teroristickou organizaci ETA. V minulosti útoky ETA nevyhazovaly do povětří pouze nezúčastněné civilisty, ale obvykle funkcionáře nebo státní úředníky. Pokud civilistům hrozilo nebezpečí, byla veřejnost obvykle předem varovaná telefonáty. Tentokrát ale k žádnému takovému telefonátu nedošlo. Navíc ani později předložené stopy neodpovídaly tezi ETA. Místo výbušniny Special C/Goma 2, která byla údajně nalezená ve vlacích, ETA obvykle používala takzvaný Titadyn. Dokonce i měděné rozbušky použité v Madridu se lišily od hliníkových rozbušek, které ETA běžně používala. Situace se ještě zhoršila, když ETA okamžitě odmítla jakoukoli odpovědnost za útoky. Arnaldo Otegi, šéf zakázané strany Batasuna napojené na ETA, rychle svolal tiskovou konferenci a v 10:40 už seděl před kamerami světového tisku a popíral jakoukoli odpovědnost baskické teroristické organizace ETA za útoky. Výsledkem bylo, že psychická energie hněvu byla takříkajíc bez kontroly a hrozilo, že se bude divoce potulovat politickým prostorem. Před psychickou energií davu nebyl nikdo v bezpečí, nejméně pak vláda, která zemi zapojila do války v Iráku. Zatímco se představitelé vládnoucí strany zoufale snažili vštípit veřejnosti verzi o ETA, kdosi další připravil zcela jiný mechanismus, který nyní běžel jako pověstný hodinový strojek.
Nastrčené stopy: Podivní islámisté
První rána pro vládu přišla 11. března 2004 v 10:30. Přibližně v této době byl na nádraží Alcalá de Henares nalezený bílý Renault Kangoo s kriminalistickými stopami. Konkrétně rozbuškami pro výbušná zařízení a kazetou s koránskými verši. Zpráva byla jasná. Útoky provedli islámští teroristé. Vláda se ale zahalila do mlčení. Ještě o dvě a půl hodiny později ministr vnitra Angel Acebes prohlásil:
"Jakýkoli pokus odvést pozornost od těch, kteří jsou za útok zodpovědní, je nepřijatelný."
Nalezené stopy tedy interpretoval jako pokus o odvedení pozornosti, čímž mezi řádky připustil, že stopy byly umístěny záměrně. Teprve ve 20:26, tedy téměř 10 hodin po jejich nalezení, policie potvrdila, že v bílém Renaultu Kangoo našla kromě rozbušek i kazetu s koránskými verši. Ministr vnitra Acebes připustil, že už nebylo možné vyloučit jiné pachatele než ETA, ale že tato organizace zůstává hlavním podezřelým. Ve 21:00 následoval nízký úder číslo 2. Přibližně v této době oznámil londýnský arabský deník Al-Quds Al-Arabi, že obdržel e-mail s přiznáním od Al-Káidy. V textu se k odpovědnosti za útoky přihlásila Brigáda Abú Hafse al Masrího.
"Eskadře smrti se podařilo proniknout do srdce evropských křižáků a zasadit bolestivý úder jednomu z pilířů spojeneckých křižáků, Španělsku," uvádělo se v e-mailu. Třetí úder přišel 12. března v 18:15. Policie v reakci na anonymní telefonát našla v odpadkovém koši poblíž jedné z madridských mešit videokazetu, na které se k odpovědnosti za útoky přihlásil údajný mluvčí Al-Káidy. Co dokázaly rozbušky a kazeta s koránskými verši v autě? Nic, protože auto s tímto obsahem mohl umístit kdokoli. Co dokázal zpovědní e-mail novinám? Také nic, protože ten e-mail mohl napsat kdokoli. A co dokázala videokazeta, na které se někdo k útokům přiznal? Také nic, protože taková přiznání mají nějakou cenu pouze tehdy, pokud lze dotyčnou osobu poznat, pokud je prokázaná pravost nahrávky a pokud je přiznání podložené závažnými kriminálními důkazy. Jenže nikdo žádného Abú Dudžana neznal. Ani policie, ani zpravodajské služby, ani média, ani nikdo jiný. Jednalo se zřejmě o smluvního kontraktora některé divize zpravodajské služby. Proč si to myslím, vysvětlím v další kapitole.
Rukopisy zpravodajských rozvědek
Pro podporu takového tvrzení si všimněme jedné podstatné skutečnosti. Napadlo nás už někdy, jak je nápadné, že tito muslimové na videích důsledně vynechávají jakoukoli zmínku o Izraeli? Z islámského hlediska jsou zločiny proti palestinskému lidu mnohem horší. Ostentativní vyhýbání se Izraeli je proto velmi nápadné, až zarážející. Pro muslimy je Izrael kořenem všeho zla. Skutečnost, že je v těchto videích vynechávaný, svědčí, i když nepřímo, o zapojení západních rozvědek. Izraelský terorismus nebo izraelský jaderný program je totiž na západě tabu. Prostě se o něm mlčí. Pro autentického muslima ovšem takové mlčení neplatí. Ani západní rozvědky nemohou kritizovat Izrael, i když by to bylo v rámci psychologické operace. Vynechávání Izraele je proto krajně neobvyklé. Údajní muslimští atentátníci se tedy neodvolávají na společný arabsko-muslimský referenční bod. Nicméně tato zjištění nebyla dobrou zprávou pro premiéra Aznara a jeho stranu Partido Popular, která chtěla o 3 dny později vyhrát volby. Nikdo se nezabýval všemi těmito otazníky. A tak byl s útoky spojený islám, protože se kdesi v autě našly koránské verše, a kdosi neznámý se přihlásil k útokům na videu. Nestačila jedna údajná stopa, ale byly potřeba dokonce stopy tři. Stopa na nádraží (Renault Kangoo s koránskými verši), v mešitě (videozáznam s přiznáním) a v zahraničních novinách (e-mail zpovědníka). Jako by si autoři chtěli pojistit, že vina padne na islámisty a španělská vláda to bude muset přijmout. Koránské verše v Renaultu Kangoo? To je jako z béčkového seriálu! Rozvědky rády umisťují takové spektakulární stopy. Opět hledejme společné rysy:
A: Operace 11. září 2001. Dvě občanky vypadly z letadla a doplachtily skrze hořící trosky mrakodrapů na chodník, kde je našel uvědomělý občan. Na ulici byl nalezený průkaz totožnosti únosce Mohammeda Atty, a také řidičský průkaz Ahmada al-Ghamdiho, dalšího z únosců.
B: Operace Charlie Hebdo, 7. ledna 2015: Bratři Kouachiové pár hodin po útoku opustili Renault Clio, ve kterém se našlo 10 zápalných lahví (na jedné z nich otisk prstu Saida Kouachiho), dále vlajka s nápisem Alláh je velký, a v neposlední řadě průkaz totožnosti Saida Kouachiho.
C: Operace madridské nádraží 11. března 2004. V nedalekém Renaultu Kangoo se našly koránské verše a v odpadkovém koši videokazeta s přiznáním neznámé osoby.
Sledujeme opět odlesky metod práce zpravodajských služeb. Rukopis jejich práce. Jakoby náhodné umisťování a nacházení spektakulárních důkazů, aby bylo na první pohled jasné, odkud vítr vane. Náhodná auta, náhodné odpadkové koše. Jako puzzle pro malé děti s nápovědou, aby se nemohly splést! Bojovka na táboře, kde děti po cestě ve tmě provázejí umístěné světelné signály, aby nezabloudily. Děti pak pokračují od jednoho signálu k druhému. Stejně jako vedoucí na táboře, pracují i zpravodajci. Pečlivě naaranžované důkazy, které budí dojem opravdovosti a autenticity. Sledujme tyto společné manuskripty a zpravodajské metody.
Politici, rozvědky a atentátníci
Španělská vláda se nejprve dostala do vleku bezvýhradné podpory Američanů ve válce v Iráku. To se setkalo s ostrým odporem veřejnosti. To se ale po útocích dramaticky změnilo. Před volbami všechny průzkumy předpokládaly vítězství Aznarově straně, ale po útoku se strana propadla. Velkým vítězem se stala Zapaterova strana se 42,64% hlasů. 16. dubna 2004 španělský parlament zvolil Zapatera novým premiérem 183 hlasy z 350 možných. Krátce potom Zapatero stáhl španělské vojáky z Iráku. Tím by to vlastně mohlo skončit: Španělé se už neúčastnili špinavé války v Iráku a zdálo se, že bylo zase všechno v pořádku. Až na jeden drobný detail: kdo, sakra, ty útoky skutečně spáchal? Problém totiž spočíval v tom, že jak verze ETA, tak islámská verze nebyly vůbec přesvědčivé. Pro španělské bezpečnostní orgány bylo všechno od počátku jasné. Už 3. dubna 2004 španělská policie vypátrala několik podezřelých v madridské čtvrti Leganes. A když provedli razii v domech údajných strůjců útoků, ti se sami vyhodili do vzduchu odpálením bomby. Alespoň podle oficiální verze. Pro španělského ministra vnitra byla věc uzavřená:
"Jádro skupiny, která útoky provedla, je buď ve vazbě, nebo zemřelo při sobotním sebevražedném atentátu," řekl Acebes. Co ale čert nechtěl, začali se vynořovat vládní informátoři a situace začala povážlivě houstnout. K výbuchu jsou samozřejmě potřeba výbušniny. A nejlepší místo, kde výbušniny sehnat, je důl. A kde je ve Španělsku nejvíce dolů? V autonomní oblasti Asturie, mezi Biskajským zálivem a Kantaberským pohořím. José Emilio Suárez Trashorras byl informátorem státní policie. Právě Trashoras v takovém dole pracoval, výbušniny ukradl a prodal je podezřelému atentátníkovi Jamalu Zougamovi. Dále, majitel obchodu s mobilními telefony, kde byly odblokované mobilní telefony použité jako dálkové rozbušky pro bomby, byl od roku 1989 součástí národní policie. Podle španělského listu El Mundo to byl španělský úředník, který věděl nejvíce o islamistických buňkách v Evropě. Situace stále více ukazovala na inside job, tedy vnitřní operaci. Různí informátoři Národní policie (Guardia Civil) měli dodat výbušniny, které se dostaly k islámistům prostřednictvím informátora Guardia Civil. Jiný informátor Guardia Civil varoval před obchody s výbušninami a nahrávka o tom zmizela. Nahrávka také dokumentovala, jak se obchodníci s výbušninami dotazovali na know-how k přeměně mobilních telefonů na rozbušky. Kromě toho měli agenti zpravodajské služby CNI pravděpodobně kontakty s okruhem atentátníků.
"Už dlouho je známo," napsal Ralf Streck v telepolisu, "že bez informátorů národní policie, kteří obstarali výbušniny a dodali je islámistům prostřednictvím informátora Guardia Civil, by k útokům nedošlo. Zpravodajská služba CNI měla kontakty do přímého okruhu atentátníků a policie kontrolovala šéfy madridských útoků prostřednictvím informátora Cartagena."
Podle zpráv udržoval kontakty s některými údajnými atentátníky i vysoký politik z tábora socialistů. Jmenoval se Fernando Huarte. Pracoval nejen pro tajnou službu CNI, která se na útocích podílela, ale měl také kontakty s podezřelými atentátníky, jako byl Fouad el Morabit Amghar a Abdelkrim Benesmail. Posledně jmenovaný se údajně znal i s Huarteho přítelem a členem socialistické strany Rabiem Gayou. Pamatujeme si ještě na policejního informátora Trashoru, který ukradl výbušniny v dole a prodal je atentátníkům? Nejlepší kontakty s asturskými horníky měl ze všech lidí právě socialista Fernando Huarte, a to v roli šéfa odborů horníků a lodníků. Podle časopisu El Confidencial Digital byl socialista Huarte nejen odborářem v asturských loděnicích, ale hrál také důležitou roli v nekontrolovatelném a bojovném hornickém svazu. Šéf tohoto hornického svazu Manuel Fernández měl zase slabost pro tohoto socialistického politika. Huarte mu totiž zajistil místo generálního tajemníka španělských socialistů. Já na bráchu, brácha na mě. A přichází zlatý hřeb. Přítelem Fernanda Huarta byl samozřejmě jeho socialistický předseda José Luis Rodriguez Zapatero. Právě Zapatero se stal následným premiérem. Dva dny před útoky byla na předvolební akci pořízená fotografie, na které byl budoucí španělský premiér Zapatero zachycený mezi Rabiem Gayou a Fernandem Huartem. Dvěma socialisty s kontakty na podezřelé atentátníky. Zdá se nám to zašmodrchané a ztrácíme se ve jménech?
A: Fernando Huarte měl vazby s atentátníkem jménem Fouad el Morabit Amghar.
B: Rabio Gay měl vazby s atentátníkem jménem Abdelkrim Benesmail.
C: Huarte a Gay byli zachycení se svým předsedou Zapaterou.
D: Zapatero se díky útoku stal následně premiérem.
Útok byl pro něj jako dar z nebes, protože odstavil Aznarovy konzervativce. Ti zatáhli Španělsko do války v Iráku a útok měl být odplatou. Lidé jim to spočítali a zvolili socialistu Zapatera, který Španěle z Iráku stáhl. Můžeme se důvodně domnívat, že útok byl instrumentalizovaný pro účely obou táborů. Konzervativci to chtěli hodit na ETu, zatímco socialisté na islámisty. Šéfy madridských útoků tedy ovládala policie a vazby na samotné atentátníky měli socialističtí politici. To může překvapit jen ty, kteří si vždycky mysleli, že nepřítel přichází zvenčí. Ve skutečnosti nepřítel přichází zevnitř, z vlastního bezpečnostního aparátu, a to nejen ve Španělsku. Problémem tedy není nepřítel státu, ale nepřátelský stát. Od 11. září 2001 státy definitivně přestaly chránit své občany. Státy rozhodně nejsou poskytovatelé služeb, které nám mají zaručit bezpečný a pohodlný život. Místo toho se státy a vlády vyvinuly v dravá monstra, která vysávají krev svých občanů. Z potulných banditů se stali stacionární bandité. Už nechodí loupit do sousedních vesnic, ale terorizují a loupí lidi ve vlastní vesnici. Tento princip stacionárního bandity jsem popisoval v mém pořadu Soukromé vojenské společnosti. Není proto divu, že ve Španělsku se nic nevyšetřilo. Místo toho byla ustavená parlamentní vyšetřovací komise. Takové vyšetřovací komise mají 3 hlavní úkoly:
A: Zachytit a usměrnit rozhořčení veřejnosti.
B: Upevnit oficiální verzi.
C: Vytvořit dojem, že případ byl vyřešený. Děkujeme, zapomeňte.
Jinými slovy, takovým vyšetřovacím komisím nejde o informace, ale o spouštěče. A skutečně, španělská vyšetřovací komise také vynikala v taktických tricích a zdržovacích manévrech. Komise třeba rázně odmítla předvolání Huarteho, muže ze socialistické tajné služby a Zapaterova známého. Místo toho se snažili vyšetřovací výbor pohřbít. Stáj, ve které se atentáty vymýšlely, plánovaly a ze které se nakonec uskutečnily, je dodnes zahalená do pláště utajení. Utajený teror.
Londýn: Přízraky z podzemí
"Vyjeli jsme ze stanice do tunelu. Pak už jsem viděl jen žluté světlo a něco, co vypadalo jako stříbrné čáry. Pak se ukázalo, že to bylo sklo. Roztočilo se to se mnou a hodilo mě to na zem. Bál jsem se, že se z toho nedostanu. Když všechno potemnělo, pomyslel jsem si: Tak a je to. Pak jsem si přiložil ruku na obličej a ucítil krev, a tehdy jsem pochopil, že to ještě nebyl konec."
7. července 2005, nedaleko londýnského nádraží Liverpool Street Station, byl Michael Henning kolem 8:50 náhle sražený vlakem metra. A samozřejmě nejen on. Jen v tomto vlaku přišlo o život 7. lidí a desítky dalších cestujících byli zranění. Loyita Worleyová jela metrem z King’s Cross směrem na východ k Liverpool Street, když se náhle ozvala obrovská rána:
"Všechna světla zhasla a vlak náhle zastavil," vyprávěla později zaměstnankyně jedné londýnské právnické firmy.
"Všude byl kouř a všichni kašlali a sípali, ale zůstali klidní. Nemohli jsme otevřít dveře."
Rána v metru nezůstala toho rána v Londýně jediná. Ve stejnou dobu došlo k výbuchu v metru poblíž Russell Square. Následky byly ještě horší. 26 lidí zemřelo, desítky dalších cestujících byli zranění. V 8:50 došlo také k havárii vlaku ve stanici metra Edgware Road, při tomto útoku bylo zabito 5 lidí. A v 9:47 bomba v autobuse na Tavistock Square zabila 13 lidí a mnoho dalších vážně zranila. Šňůra teroru dorazila do Londýna. Podle úřadů zemřelo celkem 52 lidí a asi 700 bylo zraněno. Bomby podle nich odpálili čtyři muslimští sebevražední atentátníci. Jeden z údajných sebevražedných atentátníků později na předem nahraném videu prohlásil, že to byla vina samotných lidí, kteří si zvolili vlády, které páchaly zvěrstva na jeho lidu:
"Dokud nezastavíte bombardování, plynové útoky, věznění a mučení mého lidu, nevzdáme se tohoto boje. Jsme ve válce a já jsem voják. Nyní okusíte realitu této situace."
Opět se objevil přízrak střetu civilizací. Londýnští atentátníci posunuli politickou a psychologickou tektoniku.
Jádro systému netknuté
Zajímavější otázkou, než kde byly útoky provedené, je otázka, kde útoky provedené nebyly. Přestože útoky byly provedené v britské metropoli, nebyla zasažená ani jedna vládní budova. Teroristé se vyhnuli cílům s vysokou symbolickou hodnotou, jako je Buckinghamský palác, Whitehall, Westminster nebo Downing Street číslo 10. Kolik strachu a hrůzy mohli útočníci v těchto místech šířit, kdyby se vmísili mezi turisty a odpálili své bomby například během slavnostního střídání stráží před Buckinghamským palácem. Šok by zasáhl nejen civilní obyvatelstvo, ale i politickou třídu pohybující se v tomto prostředí. Všechny tyto cíle ale byly vynechané, stejně jako ministerstva, sídla Scotland Yardu a tajných služeb a hodně přes 100 velvyslanectví. Nenáviděná britská vládnoucí třída mohla být napadená tam, kde je snad ještě zranitelnější. Ve svých nóbl rezidenčních čtvrtích Mayfair, West End nebo South Kensington. A bez ohledu na to, jak dobře jsou chráněná centra moci, existuje dostatek nestřežených nebo špatně střežených symbolů britské moci, které by mohly být napadené bez většího rizika. Třeba jeden z mnoha pomníků, které byly postavené britskému impériu a jeho představitelům. Nic z toho se ale nestalo. Vzpomínáte si, jak jsem na začátku hovořil o útocích na měkké cíle? Opět to zopakuji. Maximální dopad s minimálními ztrátami. Hodně peněz za málo muziky. Systém si přece nebude ničit svou vlastní infrastrukturu, kterou by musel draze opravovat. Natož pak své vlastní symboly. Pravda, určitou výjimku představovalo Světové obchodní centrum v New Yorku, ale, jak víme, jeho rekonstrukce byla dražší než nechat budovu prostě zbourat. Ale zpět do Londýna. Údajný sebevražedný atentátník a pracovník s mládeží Mohammad Sidique Khan měl dokonce tu nejlepší příležitost, aby se skutečně vyznamenal: V roce 2004 navštívil se školáky britský parlament. To by bylo ono! Dokonalá záminka a maximální zděšení. Občané by byli zděšení nad mrtvými dětmi, politici zase nad budovou parlamentu. Khan ale opustil budovu parlamentu s dětmi zcela klidně a nikomu nezkřivil ani vlásek na hlavě. Místo toho, stejně jako celá předchozí šňůra teroru, útočníci zasáhli pouze civilní obyvatelstvo. Nikoli elitní obyvatelstvo Mayfairu, South Kensingtonu nebo West Endu, ale ty, kteří se každé ráno mačkají v metru, autobusech nebo vlacích. Útoky tedy byly jednoznačně určené britským středním a nižším vrstvám. A díky tomu si horních deset tisíc a politická třída mohli v klidu sednout. Všímejme si, že útočníci si vždycky vybrali zcela nezúčastněné obyvatelstvo. Nebylo by logičtější, že si fanatičtí islámisté vyberou budovy nebo místa, která reprezentují vůdce nenáviděného západu? Vždyť ti přece vyhlašují války a krveprolití. Ovšem budovy západních vůdců a symboly západu vždycky zůstaly netknuté. Stejně jako požáry, které se v září 2023 přehnaly havajským ostrovem Maui, a přitom vynechaly luxusní čtvrtě a domy milionářské smetánky.
Muslimové zabíjejí muslimy?
Útoky údajných muslimských atentátníků zasáhly také a především jejich vlastní bratry a sestry. V sedmimilionovém Londýně žilo v roce 2005 asi milion a půl muslimů, což je asi 22% z celkového počtu obyvatel. Každý pátý Londýňan byl tedy muslim. To také znamená, že každý pátý cestující v metru byl muslim. Protože většina muslimů nemá zrovna na růžích ustláno, jsou ve veřejné dopravě logicky nadměrně zastoupení. Jedna z bomb dopadla do metra právě na stanici Edgware Road. Jenže Edgware Road je londýnská arabská ulice. Jeden arabský obchod tu stojí vedle druhého. Novinové stánky, restaurace, obchody s potravinami, kavárny, realitní kanceláře, všechno arabské nebo muslimské. V létě se to tu navíc hemží turisty z muslimských zemí, kteří navštěvují své londýnské příbuzné. Edgware Road je nádražím této Malé Arábie. Tady může být každý druhý cestující muslim, ne-li více. Útočníci si toho museli být přece dobře vědomí. Přesto si nevybrali místo s maximálním výskytem nevěřících káfirů, ale ryze muslimskou oblast. Je to také logické?
Bomba přijela autobusem
Autobus, který explodoval na Tavistock Square kolem 9:47, byl plný nejen pasažérů, ale také plný podezřelých náhod. Autobus se musel odchýlit od své běžné obvyklé trasy, aby se dostal na Tavistock Square. Oficiálně to bylo kvůli dopravním překážkám. Taková obrovská náhoda. Řekněme, že tato autobusová linka jezdí jednou za půl hodiny 365 dní v roce. O víkendech a o svátcích v delších, během špičky v kratších intervalech, proto berme půlhodinu jako průměr. Za jeden den projedou autobusy 48krát. Za měsíc 1440 autobusů a za rok 525600 autobusů. A z těchto více než půl milionu autobusů za rok se jeden jediný odchýlí ze své trasy. A ještě je to právě ten, který exploduje. Dvě náhody nakumulované do jedné. Pak tu máme další neuvěřitelnou náhodu. Ze všech dní v roce, zrovna v tento den nefungoval kamerový systém v autobuse. Normálně byl v roce 2005 takový autobus monitorovaný čtyřmi kamerami, po jedné na horní a dolní palubě a po jedné na obou schodištích. Takže v takovém autobuse by nemohla být ani myš, aniž by byla zaznamenaná. Kamerový systém se udržoval minimálně dvakrát až třikrát týdně a mohl digitálně ukládat záznamy za celé 2 týdny. Provozoval ho soukromý subdodavatel. Autobus této linky 30 provozovala společnost Stagecoach. Autobus byl podle výpovědi řidiče starý jen dva roky. K poruše došlo i přesto, že subdodavatel předcházející sobotu kamerové systémy na palubě autobusů ve vozovně zkontroloval. Výpověď řidiče je opravdu zajímavá. Podle jeho nadřízeného strávil subdodavatel ten víkend v depu více než 20 hodin". 20 hodin na to, aby zkontrolovali, zda kamery fungovaly? A přesto těch neuvěřitelných 20 hodin nepomohlo a kamery ani tak nefungovaly. Kromě toho ten člověk prý ani nepatřil k obvyklým lidem. Z bezpečnostních důvodů obvykle chodí dělat práci vždycky několik stejných lidí. Tentokrát to bylo jinak. Řidiči z depa se dokonce domnívali, že takzvaným atentátníkům pomáhali zasvěcené osoby, protože to bylo až příliš dobře zorganizované. Někteří se dokonce domnívali, že jim pomáhala i subdodavatelská firma. Byla tak dlouhá dvacetihodinová kontrola kamer určená k vyřazení kamerových systémů, nebo k něčemu ještě horšímu? Mohli externí pracovníci nainstalovat bombu do autobusu, aniž by o tom členové autobusové společnosti věděli? A ještě něco. Řidič autobusu vysvětlil, že nešťastný autobus byl ten den odkloněný jako jediný. Všechny ostatní autobusy pokračovaly po své normální trase, ale tento byl z nějakého důvodu odkloněn. Kdyby byl autobus skutečně odkloněný kvůli dopravním překážkám, jak se oficiálně tvrdilo, muselo by být odkloněno ještě více autobusů. Skutečnost, že tento autobus byl jediný, svědčí o tom, že pro něj bylo plánováno něco zvláštního. A jako obvykle jsou atentátníci tak laskaví a občansky uvědomělí, že za sebou zanechávají identifikační důkazy. Hasib Hussain nebyl zachycený na kameře v autobuse, protože kamery prostě nefungovaly. Pro jeho přítomnost tedy neexistovaly žádné fyzické důkazy, kromě rozporuplné výpovědi jednoho svědka. A tak se stalo, že útočník po sobě zanechal jak řidičský průkaz, tak kreditní karty. Obojí bylo nalezené v autobuse po výbuchu. Představme si, že jsme teroristé. Bojíme se prozrazení a dopadení. Trpíme paranoiou, že po nás pátrá policie, i když jsme zatím ještě nic nespáchali. Rozhodně u sebe nemáme pravé doklady, ale falešné. Mnoho uprchlíků mívá u sebe zpravidla několik falešných dokladů, a co potom samotní teroristé? Přesto všichni teroristé jsou tak čestní a občansky korektní, že u sebe nosí pravé doklady. Už to je silně přitažené za vlasy. Ale mrtvola atentátníka z autobusu se přesto nenašla. Oficiální zprávy pouze tvrdily, že vyšetřovatelé našli v autobuse tělo, jehož oblečení se podobalo tomu, které měl mít Hussain toho dne na sobě. Uznejme, prvotřídnější identifikaci bychom si snad ani nemohli přát. Nalezené doklady a kreditní karty až nápadně připomínají kuriózní okolnost občanek dvou únosců, které proplachtily hořícím peklem z letadla 11. září a přistály na chodníku, kde je našel uvědomělý občan. Už jsem o tom hovořil v minulých kapitolách. Navíc v květnu 2006 byla zveřejněná oficiální zpráva britského ministerstva vnitra o atentátech. A v ní se na straně 11 píše:
"DNA identifikovala čtyři osoby na různých místech útoku. Účinky na jejich tělech naznačují, že se nacházeli v blízkosti výbuchů."
Všímáme si toho bravurního newspeaku? Na první pohled to vypadá, že bylo řečeno vše podstatné. Ovšem na pohled druhý nebylo řečeno vůbec nic. DNA nepocházelo z těl samotných atentátníků, ale z osob, které se vyskytovaly v blízkosti výbuchu. Geniální zastírací formulace, protože v blízkosti výbuchu se v MHD logicky nacházely desítky osob. Takže zpráva ministerstva vnitra hovoří pouze o jakýchsi osobách z několika desítek, které se náhodou nacházely v blízkosti výbuchu. Nehovoří o samotných atentátnících, ale znovu o osobách v blízkosti výbuchu!
Mírové náměstí Tavistock Square
Vraťme se ještě k samotnému místu výbuchu. Proč ale bylo místo Tavistock Square tak důležité? Tavistock Square není jen tak ledajaké náměstí, ale díky svým mírovým památníkům je lidově řečeno Parkem míru.
Za prvé tu stojí pomník Mahátmy Gándhího, slavného kazatele nenásilí, který bojoval proti britské koloniální moci a přiměl Indii k odtržení od koloniální říše. Jeho jméno znamená pravý opak toho, co chtěli politici jako Bush a Blair, totiž Angloamerické světové impérium. Pomník logicky vyjadřuje přání islámských atentátníků, tedy nezávislost na tomto angloamerickém světovém impériu. Bombou na Tavistock Square byl Gándhí a všechno, co představoval, symbolicky zavražděný podruhé. Poprvé zemřel rukou atentátníka 30 ledna 1948.
Za druhé tu stojí třešeň, která na jaře kvete růžově. Na jejím kmeni je umístěná cedule s nápisem:
"Zasazeno na památku obětí Hirošimy. S úctou: starostka a radní města Camdon, paní Millie Millerová."
Každoročně se tu 6. srpna konají shromáždění. Toto místo lze vnímat také jako obžalobu Ameriky, které tehdy na japonskou metropoli shodila atomovou bombu.
Za třetí tu stojí javor polní, který vysadily některé židovské ženy na památku roku míru v roce 1986.
A konečně za čtvrté tu stojí pomník odpíračům vojenské služby s nápisem:
"Za všechny, kteří bojovali a hájili právo odmítnout zabíjet. Jejich prozíravost a odvaha nám dávají naději."
Ještě 15. května 2005, tedy 7 týdnů před útoky, lidé před památníkem pokládali květiny u příležitosti Mezinárodního dne odpíračů vojenské služby z přesvědčení. Jako Park míru je Tavistock Square stálou londýnskou institucí s vysokou symbolickou hodnotou. Útok na toto náměstí byl proto také symbolickým činem. Tavistock Square je místem, kde se lidé spojují a společně stojí za mírem. Vybrali by si opravdoví útočníci toto vysoce symbolické místo, které vyjadřuje také jejich postoj? Rozhodně ne. Spíše to vypadá jako brutální poselství systému, který vzkazuje všem zastáncům míru a odpíračům válek:
"Když odmítnete umírat za naše války, zatočíme s vámi!"
Název náměstí evokuje také Tavistockův institut. To je instituce, která soustředí největší mozky sociálního inženýrství, sociologie a psychiatrie, kteří vymýšlí sofistikované metody propagandy a techniky vymývání mozků západními politiky a masmédii. O Tavistockově institutu jsem natočil stejnojmenný pořad, ve kterém podrobně tyto postupy popisuji.
Sympaťáci s bombou
Úřady tvrdily, že 3 vlaky a autobus vyhodili do povětří 4 islámisté, z toho 3 pákistánského původu. Tito 3 měli vyrazit do Londýna v noci v pronajatém voze Nissan Micra z Leedsu, téměř 300 km na sever. Se čtvrtým mužem, Britem jamajského původu, který přijel ve Fiatu Brava, se setkali na parkovišti u nádraží v Lutonu v 6:49 ráno. V 7:22 měla čtveřice nastoupit na nádraží v Lutonu, aby odtud odjela vlakem do londýnského King’s Cross. Důkazem pro tuto domněnku byl prý videozáznam. Na něm bylo údajně vidět, jak čtveřice obviněných vstupovala 7 července 2005 v 7:21 a 54 vteřin na nádraží v Lutonu, aby odcestovala do Londýna a provedla jeden z nejstrašnějších bombových útoků v dějinách terorismu. V 7:40 odjela čtveřice z Lutonu do Londýna, uvádělo se v oficiální zprávě z vyšetřování. V 8:23 dorazili na nádraží King’s Cross a v 8:26 je tam zaznamenala videokamera. Odtud se vydali pěšky na stanici metra King’s Cross, vzdálenou několik minut chůze. Tam se rozdělili. Khan jel linkou Circle Line na západ směrem k Edgware Road. Tanweer stejnou linkou na východ ke stanici Liverpool Street. Germaine Lindsay odjel linkou Picadilly Line směrem k Russell Square. V blízkosti těchto 3 stanic měli všichni 3 odpálit své bomby v metru mezi 8:50 a 8:51. Naproti tomu atentátník z autobusu Hasib Hussain nenastoupil do metra na King’s Cross, ale stanici opustil. Potom se vrátil pěšky po Euston Road na stanici King’s Cross Thameslink, kam čtveřice krátce předtím dorazila. Tam si koupil devítivoltovou baterii a potom se vydal k McDonaldu na Euston Road. Po 10 minutách odešel a byl spatřený až na Grays Inn Road. Odjel autobusem číslo 91 z King’s Cross na nádraží Euston. Téměř jistě tam Hussain přestoupil do autobusu číslo 30, kde šel do zadní části horního patra. Bombu pak odpálil na náměstí Tavistock Square v 9:47. Po útocích byla nalezená výbušná zařízení v Nissanu Micra na nádraží v Lutonu a v Leedsu byl prohledaný byt, který si útočníci pronajali. V tomto bytě byly nalezené chemické látky. Toto je oficiální verze britského ministerstva vnitra z května 2006.
1. útočník: Mohammad Sidique Khan
Údajný vůdce, 30-letý Mohammad Sidique Khan, pracoval s dětmi a mládeží, stejně jako jeho manželka Hasina. Zatímco Hasina se starala o děti se speciálními potřebami, Mohammad pomáhal zahraničním žákům základních škol při vstupu do britského vzdělávacího systému a pracoval v centru pro setkávání mládeže. Khan děti miloval. Nejen své vlastní, ale i své svěřence: V roce 2002 dokonce v novinovém rozhovoru nadšeně vyprávěl o své práci. Je logické, že by takový člověk opustil svou ženu a 14-měsíční dceru Maryam, aby 7. července 2005 odpálil bombou na stanici metra Edgware Road nevinné civilisty, mezi nimiž mohly být i děti? Jeho údajný fanatismus je více než sporný. Podle dalšího článku dokonce ve škole vyjádřil nesouhlas s útoky z 11. září. Také se zdálo, že mu chyběl náboženský zápal:
"Rodina sem přišla teprve nedávno a vypadalo to, že Khan nebyl v místní muslimské komunitě příliš známý," uvedla televizní stanice UTV na svých internetových stránkách 14. července 2005.
"Soused Imran Zaman popsal Khana jako tichou osobu. Byl to milý chlapík, kdo by si pomyslel, že něco takového udělá? Neměl jsem tušení o jeho náboženském původu. Chodím do místní mešity a nikdy jsem ho tam neviděl."
2. útočník: Germaine Lindsay
Další údajný atentátník, 20-letý Germaine Lindsay, byl také rodinný typ. Jeho syn Abdullah měl v době atentátu 15 měsíců. Druhé dítě bylo na cestě, narodilo se 2 měsíce po útocích. Lindsayho manželka Samantha byla také otřesená zprávou, že se její manžel podílel na bombových útocích. Nemohla uvěřit, že se její manžel podílel na atentátech:
"Co se na světě tak rychle změnilo, že se z milujícího manžela a otce stal muž, který dal bombu do vlaku metra, aby zabíjel?" ptala se.
Lindsayho manželka zpočátku nechtěla uvěřit jeho účasti na útocích.
"Dokud mi neukážou důkaz. Dokud nebudou mít jeho DNA, nepřijmu to," řekla.
"Byl to veselý člověk," řekla Antoinette Crooková, která chodila do stejné školy jako Lindsay.
Jedním slovem, příbuzní a přátelé údajných atentátníků své pohřešované příbuzné a známé nepoznali v činech, ze kterých byli obvinění.
Závěr
A protože v nejlepším je třeba přestat, dospěli jsme k závěru první epizody. Co uslyšíte ve druhém díle? Budu samozřejmě pokračovat třetím útočníkem a potom se vrhnu na poznatky kriminologie a psychologie. Podívám se na auta s nastrčenými důkazy v Londýně, ale také na záhadné cvičení, které souběžně s útokem probíhalo. Zase ta cvičení. Pak se už přesunu do Německa, protože právě tato země se stala kolébkou teroru v 60. a 70, letech 20 století. Podívám se na zajímavou americkou vojenskou příručku, která položila základ tomuto terorismu v Německu. Potom prozkoumám do hloubky německé Rudé brigády a další teroristické skupiny. Společně dojdeme k závěru, že je úplně jedno, zda je teror levicový, pravicový nebo islámský. Důležité jsou totiž řídící mechanismy, orgány a zákulisní struktury, které řídí oba tábory. Tato označení jsou jen vějičkami pro primitivní lidičky, aby se ještě více vyhecovali k nenávisti vůči těm druhým. Levičáci k pravičákům, pravičáci k levičákům a islámistům a tak dál. Pak se podívám na to, jak rozvědky zametaly stopy a uklízely, když hrozilo, že by účastníci RAF mohli o jejich infiltraci promluvit. Dále prozkoumám německý Spolkový kriminální úřad (BKA), kterému šéfoval prominentní nacista Paul Dickopf. Ten se pak dokonce stal prezidentem Interpolu. V závěru si všechna tato zjištění shrneme v informačním trezoru.