Útoky na farmy bělochů se staly fenoménem Jihoafrické republiky po roce 1990. Před rokem 1990, kdy byl fakticky ukončený apartheid, útoky na farmy bělochů prakticky neexistovaly. Existovaly některé výjimky, jako například útok nášlapnou minou na rodiny Van Eckových a De Nysschenových v prosinci 1985, ale byly to skutečně ojedinělé případy. Po roce 1990 se tyto útoky staly brutálnější rutinou. Útoky na farmy bělochů by se proto neměly řešit izolovaně, ale měly by se považovat za součást širšího kontextu. Abychom chápali celý rozsah těchto útoků na bělochy, je třeba hodnotit i další témata. Například nenávistné projevy, historie vlastnictví půdy, pozemková reforma, rasismus, pracovní podmínky na farmách nebo stav jihoafrické policie. Mnohá z těchto témat rádi omílají bizarní skupinky hlásící se k Havlovu odkazu. Je konečně čas, aby se stejné problémy začaly akcentovat i u bělochů, nejen u ukřivděných menšin. Jak jsem zmínil v mém pořadu Rozbuška George Floyd, Jihoafrická republika je testovacím polygonem, ve kterém se zkouší koncept bílé genocidy jako v laboratoři. Toto téma je samozřejmě masmédii takticky obcházené a zamlčované. Říká se tomu cenzura tichem. O čem se nemluví, to jakoby neexistovalo. Je tedy úkolem alternativy toto téma zdůraznit. Nacistický propagandista Joseph Goebbels řekl, že jednou vyslovená lež zůstává lží, ale tisíckrát vyslovená lež se stává pravdou. O tvrzení, že narativy mají větší váhu než realita a fakta, není příliš sporu. Dřívější studie ukázaly, že v Jihoafrické republice existuje jasný narativ bílý pachatel a černá oběť. Na 26. června 2014 vyhlásila OSN Mezinárodní den na podporu obětí mučení. Ovšem není mučení jako mučení. Některá mučení jsou systémově vyzdvihovaná, jiná taktně obcházená. K jednomu z nich dochází každý den v Jihoafrické republice. Bílá genocida. Útoky na farmy bělochů se v této zemi staly běžným jevem, a to do té míry, že se o nich ve zprávách píše jen zřídka. Ostatně, poznali jsme to v Evropě v souvislosti s migrační krizí. Bruselsky jsme se semkli a německy to zvládli do té míry, že se každodenní útoky uprchlíků stali takovou rutinou, že se o tom média po čase neobtěžovala ani informovat. Zvýšil se práh brutality, na který jsme si zvykli. Tentýž model probíhá i v Jižní Africe, ovšem v daleko větším měřítku i období. V průměru je v Jihoafrické republice každý týden spáchána více než jedna vražda na farmě bělochů. Je ale důležité rozlišovat mezi útoky na farmy a vraždami na farmách, protože ne všechny útoky mají za následek také vraždu. Často dochází "jen" k rabování a loupežím. K samotným útokům na farmy bělochů dochází prakticky každodenně po dobu více než dvaceti let. Mluvit o tématu zabíjení na farmách bělochů v Jihoafrické republice je jako vydat se do labyrintu plného nástrah. To by mohlo vysvětlovat, proč se ještě nikdo nepokusil komplexně zpracovat tento aktuální a palčivý problém. Nač se ještě čeká? Zamlčují se témata záměrně, aby měli pachatelé klid na práci? Nebo se čeká, až se tento fenomén bílé genocidy rozšíří do euroamerického prostoru? Vždyť verbální útoky na bělochy dosahují stále horší agresivity. Běloch je líčený jako odpad společnosti (white trash). Běloch prý může za všechno, dokonce i za otroctví. Vyčkává se na to, až dojde od slov k činům?
Všichni Afričané: Trocha nudné, ale nutné historie
Historie Jihoafrické republiky je plná příkladů, kdy jsou běloši odsuzovaní a obviňovaní z toho, co je v této zemi špatně. Někdy úplně ze všeho, co je špatně. Jde to ještě dál než ke kritice nebo obviňování bílých a afrikánských farmářů. Ve skutečnosti existuje mnoho případů, kdy je násilí vůči bělochům aktivně podporované, zejména vůdci v Africkém národním kongresu. V poslední době také dalšími, nově vzniklými revolučními nebo progresivními skupinami. Ve zmatku, který panuje v jihoafrické politice, je jeden faktor nesporně jasný jako facka. Historie. Diskuse o vraždách bělochů na farmách by nebyla úplná bez stručného přehledu dějin konfliktů a vlastnictví půdy v Jihoafrické republice. Jihoafrická republika má velmi složité dějiny. Jsem si proto vědom, že žádný pokus o zkrácení dějin Jihoafrické republiky není spravedlivý. Přesto se o to alespoň pokusím, přičemž budu pro náš účel zdůrazňovat ty nejpodstatnější prvky. Zejména dějiny získávání půdy, zemědělství a rasové vztahy v Jihoafrické republice. Otázka původu lidstva je velmi důležitá pro otázku vlastnictví půdy v Jižní Africe. Historikové se domnívají, že první druhy podobné člověku a první lidé se objevili před čtyřmi až dvěma miliony let ve východní a jižní Africe. Nedávný nález lidské čelisti v Etiopii, která je podle všeho stará 2,8 milionu let, přiměl paleontology považovat teorii paralelního původu za jasně možnou. Podle teorie paralelního původu se lidstvo vyvinulo v Etiopii a jižní Africe. Tato teorie se samozřejmě opírá i o nález australopitéka sediby. Předpokládá se, že tyto kostry jsou staré 1,9 milionu let. Australopithecus sediba, česky: jižní opice, byly předlidské opice, které žily před 4,5 až 1,5 miliony let ve východní a jižní Africe. Zkamenělé kosti 15 těl člověku podobného druhu byly nedávno objevené v lokalitě nedaleko Johannesburgu, která je světu známá jako Kolébka lidstva. Prvním skutečným člověkem, jehož fosilní pozůstatky byly nalezené, byl Homo habilis, který žil před 2,2 až 1,8 miliony let ve východní a jižní Africe. Byli to prostí lovci a sběrači potravy, ale byli fyzicky i intelektuálně schopní vyvinout a používat kamenné nástroje. Mnoho nástrojů lidí Homo erectus z mladší doby kamenné bylo nalezených také v Jižní Africe, zejména na jižním pobřeží a v okolí řek Orange a Vaal. Homo sapiens žil před 500 000 až 100 000 lety a byl rozšířený v Africe, jižní Evropě a Asii. Předpokládá se, že tito lidé byli fyzicky, intelektuálně a v mnoha dalších ohledech podobní modernímu člověku.
"Novější takzvaný Homo sapiens sapiens žil před 150 000 až 100 000 lety," píše historik Fransjohan Pretorius.
Byli fyzicky i intelektuálně podobní modernímu člověku. Homo sapiens sapiens se postupně rozšířil do Ameriky, Austrálie a Tasmánie. Převládající model geografického původu a rané migrace moderních lidí proto předpokládá, že všichni lidé jsou do jisté míry Afričané. Model pokračuje tím, že moderní lidé se začali rozptylovat po světě zhruba před 50 000 až 100 000 lety. Tato teorie je také známá jako teorie z Afriky. V mladší době kamenné, která v Jižní Africe trvala přibližně od doby před 20 000 lety do doby před 200 lety, žili v Jižní Africe kočovní lovci a sběrači, kteří používali různé kamenné nástroje k různým účelům. Tito lidé byli podle Pretoriuse předky Khoisanů.
Věk objevů: Holanďané a Búrové
Mezi 6. a 16. stoletím začalo postupné stěhování černošských kmenů na jih. To se časově shodovalo s evropským věkem objevů, který probíhal od konce 15. do 18. století. V roce 1488 se Bartolomeu Diasovi podařilo obeplout mys Dobré naděje a vstoupit do Indického oceánu. Jeho nástupce Vasco da Gama dokončil hledání námořní cesty do Indie plavbou kolem mysu Dobré naděje do Kalkaty v roce 1498. Jakmile byly stanovené cesty do Východní Indie a do Ameriky, objevování probíhalo rychlejším tempem. Tento proces aktivně pokračoval i v průběhu 15. století, především díky úsilí Španělů a Portugalců. Víceméně ve stejné době, kdy se běloši vraceli do Jižní Afriky na lodích ze svého 50 000 let trvajícího putování, se začaly vracet pěšky černošské kmeny ze severních částí Afriky. Černošské kmeny putovaly ve čtyřech hlavních skupinách, které jsou souhrnně označované jako jihoafrické kmeny Bantu. Výraz Bantu znamená lidé. Další kmeny se přidávaly a usazovaly se na území Jižní Afriky do 19. století. Khoisané jsou potomky lidí z mladší doby kamenné a jsou považovaní za skutečné původní obyvatele Jižní Afriky. 6. dubna 1652 vystoupil Jan van Riebeeck na břeh Stolové zátoky, kam připlul se třemi loděmi. Jako zaměstnanec Nizozemské východoindické společnosti dostal van Riebeeck pokyn zřídit občerstvovací stanici v malé oblasti, kde by lodě mohly přerušit dlouhou plavbu mezi Nizozemskem a hlavní osadou v Batávii na Jávě. Mezi bílými osadníky a místními obyvateli kmene Khoikhoi už vznikly třenice. Ovšem nedocházelo k násilí, nýbrž k tomu, že se nizozemští osadníci rozhodli s místními obyvateli obchodovat a ve velkém měřítku je zaměstnávat, nikoli je vyhlazovat nebo vyhánět. Historické zotročování černochů je dalším mýtem, který propagují černošští politici v Jižní Africe. Nizozemci místní černochy žijící v Jižní Africe nezotročovali. Místní zákony určovaly, že místní obyvatelstvo nesmí být dobývané ani zotročované. Otroci byli dovážení z Angoly, Dahomey (Beninu), Madagaskaru, Mosambiku, Cejlonu (Srí Lanky), Indonésie, Indie a dalších zemí. Podrobně jsem tuto posedlost svádění viny za otroctví pouze na bělochy pokryl v mém pořadu Rozbuška George Floyd. George Fredrickson, který vyučoval americké dějiny na Stanfordově univerzitě, uvádí:
"Účelem osídlení nebyl nárok na kus země na základě práva objevitele. Nizozemci neměli v jižní Africe ani zájem získat více půdy, než potřebovali pro udržení a ochranu své pevnosti ve stínu Stolové hory. Oficiální ideologie kolonizátorů kladla mnohem větší důraz na obchod než na kontrolu půdy."
Khoikhoiové měli dlouholeté zkušenosti s obchodováním s loděmi různých evropských národů ve Stolové zátoce. Teprve když si Khoikhoiové začali uvědomovat, že se Nizozemci přijeli usadit natrvalo a pomalu zvyšovali svůj počet a rozšiřovali své pozemky, začalo mezi nimi vznikat napětí. První khoikhoisko-holandská válka vypukla v roce 1659 a byla vyřešená smlouvou, která uznala práva bílých vlastníků půdy na obsazení částí sporného území. Holanďané, kteří se stali známí také jako Búrové, začali chovat vlastní dobytek, ale v komunitě Khoikhoiů vypukla epidemie neštovic. Mnozí z Khoikhoiů se stali pastevci a povozníky Búrů. Epidemie neštovic vedla ke zničujícímu úbytku počtu Khoikhoiů. V důsledku epidemie zmizely celé kmeny. Slovo Búr má nizozemský a afrikánský původ. Původně označovalo zemědělce, ale v 17. a 18. století se toto slovo používalo také pro označení Afrikánců, protože měli zvláštní specializaci v zemědělství. Nový význam získal výraz se vznikem bývalých búrských republik v 19. století. Slovo se ale nepoužívalo pouze pro označení zemědělců, ale i pro bílou afrikánsky mluvící komunitu v Jihoafrické republice. Slova Búr a Afrikánec se do jisté míry sblížila. V průběhu 20. století se ale vyvinul další význam tohoto slova. Kromě zemědělského a kulturního kontextu tohoto slova získalo také hanlivý politický kontext. Slovo boorish vzniklo v Británii a je odvozené od slova Búr. Obecně je považované za urážku. Být boorish znamená být drsný nebo nevychovaný člověk, nebo být buranský, šaškovský chlapík. V češtině se ustálil výraz buran, který sebou nese podobnou pejorativní konotaci. Je zvláštní, jak některé výrazy v mnohých jazycích tak zmezinárodnějí.
Britská anexe a Velká cesta
Mezi lety 1688 a 1700 přišlo na Kapsko asi 200 francouzských hugenotů. Usadil se tu také velký počet Němců. V prvních letech holandského osídlení docházelo ke značnému počtu smíšených manželství mezi bělochy a černochy. To bylo částečně důsledkem skutečnosti, že v Kapském distriktu bylo asi dvakrát více bílých mužů než bílých žen. Ve vnitrozemí připadali na jednu bílou ženu tři bílí muži. Známý genealogický badatel Johannes Heese napsal, že odhadem 7 % afrikánských rodin 20. století mělo neevropské předky. Následovaly další kmenové a búrské války mezi 17. až 19. stoletím, které pro nás nejsou podstatné. Mezitím se Kapsko nakonec stalo trvalou britskou kolonií od roku 1806. Otroctví bylo zrušené počátkem 30. let 19. století, a to především díky tomu, že bílí farmáři ve vinařských oblastech Kapska osvobodili své otroky, i když většinou z ekonomických důvodů. V roce 1825 britská vláda snížila clo na dovoz vína z Evropy, což zasadilo místnímu vinařskému průmyslu těžkou ránu. Vinařský průmysl a celá kapská ekonomika se propadly do krize, což mělo za následek dramatický pokles hodnoty otroků. Majitelé otroků, kteří je nakoupili na úvěr, se ocitli na pokraji bankrotu. To vedlo k požadavku na zrušení otroctví a na to, aby britská vláda vyplatila majitelům otroků odškodnění. Frustrace Búrů z politických, ekonomických a sociálních problémů vyvrcholila Velkou cestou v letech 1835 až 1846. Několik tisíc Búrů sbalilo své volské povozy a vydalo se na cestu do dnešní Jihoafrické republiky. Proběhly i další tři Velké cesty Búrů, ze kterých byla nejvýznamnější cesta do Natalu, kde se také usadili. Búrové se prostě přesunuli do oblastí, kde bylo více volné půdy a kde mohli pokračovat ve své pastevecké existenci v bezpečnějším prostředí. Ukázalo se však, že toto bezpečí bylo iluzorní. Brzy se dostali do konfliktu s jinými africkými národy, jako jsou Zuluové nebo Sothoové, kteří nebyli ochotní tolerovat bělošské vpády. Válka s domorodými národy proto zůstala ústředním prvkem búrské zkušenosti. Bylo vybojováno několik legendárních bitev o půdu a pozemky, které také nebudu rozebírat. Republiku Natalia ale Britové nakonec anektovali a 5 let po jejím založení, v roce 1844, ji prohlásili za britskou kolonii. V roce 1887, po anglo-zuulské válce, Britové anektovali také Zululand a velkou část jeho pobřežního území předali bílým farmářům.
Anglo-búrské války
V 19. století bylo zemědělství hlavním průmyslovým odvětvím naprosté většiny obyvatel Jihoafrické republiky. Koncem století byla země rozdělená na dvě britské kolonie. Kapskou kolonii a Natal. Také na dvě búrské republiky, Zuidsko-afrikánskou republiku a Republiku Oranžského svobodného státu. Potom vypukly búrské války. První búrská válka vypukla v prosinci 1880 a Búrové v ní zvítězili po bitvě na Majuba Hill 27. února 1881. Anglo-búrská válka vypukla v říjnu 1899. Navzdory velké přesile Britů dosáhli Búrové několika dramatických vítězství. Do června 1900 ale Britové ovládli obě búrská hlavní města, Bloemfontein a Pretorii. Búrové se nehodlali vzdát a zahájili strategii partyzánské války. V této době Britové zahájili politiku spálené země, přičemž cílem byly zejména búrské farmy, které byly vypálené. Ženy a děti byly odvezené do koncentračních táborů a černoši byli umístění do táborů odděleně od svých bílých protějšků. Politický aktivista a právník Tembeka Ngcukaitobi ve své proslulé knize The Land is Ours tvrdí, že podmínky v táborech, kde byli držení černoši, byly mnohem horší než v táborech, kde byli držení Búrové. Celkové počty v búrských táborech činily asi 26 000 žen a dětí, zatímco v táborech pro černochy bylo drženo velké množství mužů. Do konce války zahynulo v táborech zřízených Brity 21 000 černošských mužů, žen a dětí. Přestože válka byla v podstatě válkou mezi Búry a Brity, černošské obyvatelstvo bylo válkou vážně zasažené. Většina černochů doufala ve vítězství Britů a z toho plynoucí možnost kvalifikovaného volebního práva pro černochy, podobně jako tomu bylo v Kapsku. Černoši byli do války zapojení na obou stranách, i když ne ve velké míře. V roce 1902 Britové válku vyhráli a nad celou Jižní Afrikou byla vyhlášená britská vláda. Búrové byli ekonomicky a psychicky zdrcení prohrou, která vedla k obrovské chudobě v jejich komunitě. Těžkou ránu utrpěli také černoši, kteří v důsledku války ekonomicky strádali. Nebylo zavedené kvalifikované volební právo, jak se doufalo. Búrské války vedené v Jižní Africe zorganizovali Rothschildové a jejich přátelé průmyslníci, kteří využili britskou armádu k vyhlazení obyvatelstva, které se bránilo kolonizaci, a potom si přivlastnili zlatá pole a diamantové doly.
Zákony o půdě v JAR
Krátce po vzniku Jihoafrické unie v roce 1910 byl v roce 1912 založený Jihoafrický domorodý národní kongres. Bylo to hnutí, které v roce 1923 změnilo svůj název na Africký národní kongres. Do roku 1951 mezitím probíhala takzvaná druhá Velká cesta Afrikánců, kdy se lidé ve velkém stěhovali z farem do měst. Počet urbanizovaných Afrikánců se v první polovině 20. století zvýšil přibližně o milion. Zemědělství ovšem hrálo důležitou roli při přípravě zákona o půdě pro domorodce z roku 1913. Černoši si začali pronajímat půdu od soukromých vlastníků. Do konce 19. století byla tímto způsobem obsazená asi třetina až polovina území. Černošští nájemci také pracovali pro bílé farmáře, kteří jim poskytli půdu, na které mohli pást vlastní dobytek. Také se vyskytovaly případy podílového pachtu, kdy černoši poskytovali pluhy, voly a osivo a pak orali, sázeli a sklízeli na půdě vlastněné bělochy. Část svého příjmu následně odváděli majiteli půdy. Mnozí běloši se začali obávat, že podílnictví nakonec vyústí ve zrovnoprávnění volebního práva černochů, kterých bylo více a kteří by pak převzali vládu. Generál Barry Hertzog sloužil během anglo-búrské války. Byl také ministrem spravedlnosti a domorodých záležitostí a později se stal předsedou vlády Jihoafrické unie. Hertzog začal rozvíjet myšlenku, že Jihoafrická republika by měla být rozdělená na bílé a černé pod heslem oddělená, ale rovná. Byl přesvědčený, že bílí, barevní a černí lidé by měli mít v Jihoafrické republice právo na sebeurčení. Ovšem každý na svém území, kde by měli právo volit si vlastní vládu. Zákon o půdě pro domorodce z roku 1913 stanovil, že běloši nesmějí bez souhlasu generálního guvernéra kupovat půdu ve vymezených černošských oblastech a naopak. Anthea Jefferyová, vedoucí politického výzkumu v Institutu pro rasové vztahy, píše:
"Dnes rozšířený názor, že zákon o půdě z roku 1913 vedl k tomu, že bílí osadníci vyvlastnili více než 90 % půdy, není pravdivý. Černochům s vlastnickými dokumenty zůstalo vlastnictví půdy zachované až do 60. let 20. století. Tehdy Národní strana začala provádět nucené stěhování, aby vyčistila oblasti půdy černochů v údajně bílých oblastech."
Tento mýtus vyvracejí také závěry tehdejší Beaumontovy komise, která zjistila, že domorodci vlastnili přibližně 11 milionů hektarů půdy, což představuje 9 % z celkové rozlohy 122 milionů hektarů v Jihoafrické republice. Komise také zjistila, že černoši měli ve výlučném vlastnictví dalších 4,2 milionu hektarů. Celková rozloha půdy ve vlastnictví nebo v užívání Afričanů dosáhla 15,2 milionu hektarů, tedy 12,5 % celkové rozlohy. Černí Afričané, kterým se podařilo získat potřebný státní souhlas, koupili mezi lety 1913 až 1936 více než 3 200 farem a pozemků mimo plánované oblasti. Zákon o půdě pro domorodce z roku 1913 a zákon o městských oblastech z roku 1923 sloužily jako základní kámen rasové segregace v Jihoafrické republice.
Apartheid: Britský rasismus v JAR
Na jedné straně se Británie částečně zasloužila o zrušení otroctví v Jihoafrické republice. Ovšem na druhé straně zahájila také proces zavádění rasistických zákonů v této zemi. Před příchodem Britů do Jihoafrické republiky neexistoval žádný zákon, který by bránil mezirasovým sňatkům, ani zákon o segregovaných obytných oblastech. S anexí Natalu začali Britové zavádět přechodné zákony, podobně jako v Kapské kolonii. Ty měly zabránit černochům, aby se stěhovali do britských oblastí nebo aby se pohybovali mezi jednotlivými okresy bez povolení britské vlády. Dlouho před vznikem búrských republik nesměli černoši po setmění chodit po britských ulicích a museli u sebe nosit propustky. Tato politika byla nakonec ukotvená do legislativy v podobě Zákona o volebním právu z roku 1892. Také Zákon o Natalském zákonodárném shromáždění vstoupil v platnost od roku 1894. Návrh zákona o všeobecných průkazkách z roku 1905 upíral černochům volební právo, omezoval je na určené oblasti a kodifikoval systém průkazek. Zákon o Jižní Africe byl přijatý Brity v roce 1909. Ten se v roce 1910 stal první ústavou nové Unie. Podle ní byly všechny černošské kmeny s výjimkou obyvatel Lesotha a Svazijska podřízené centrální vládě. Než se v roce 1948 dostala k moci Národní strana, zavedla britská vláda nejméně deset dalších zákonů o apartheidu. Termín apartheid byl v parlamentu poprvé použitý v roce 1944. Národní strana navrhla apartheid ve svém volebním manifestu z roku 1948 jako takzvanou záruku rasové harmonie. Uvádělo se v něm, že je třeba zavést územní oddělení bělochů a černochů a vytvořit domorodé rezervace jako domovinu pro černochy. Národní strana dále tvrdila, že bude třeba podporovat hospodářský rozvoj těchto oblastí a že by v nich měly být zřízené školy. V padesátých letech vláda vyklidila černošské squatterské tábory a postavila asi 100 000 domů pro černochy. Postupně byly veřejné prostory rozdělené podle rasy a opatřené nápisy pouze pro bílé a pouze pro černé. Apartheid se postupně přetvořil v systém, ve kterém běloši a černoši nesměli sdílet stejné pláže, bary a lavičky.
Africký národní kongres: Černoši začínají bílou genocidu
Koncem 70. let začal Africký národní kongres nabývat na síle jako zastánce boje za emancipaci černochů. Africký národní kongres za tímto účelem založil vlastní vojenské křídlo, které v té době získalo značnou podporu Sovětského svazu a dalších komunistických zemí. Jeho cílem bylo provést v Jihoafrické republice národní demokratickou revoluci. Cílem bylo svrhnout koloniální stát, dosáhnout kontroly nad všemi vládními institucemi, znárodnit klíčová průmyslová odvětví a provést radikální transformaci vlastnictví půdy. Méně známou, ale řádně prozkoumanou a zdokumentovanou skutečností je praxe mučení v exilových táborech, kterou prováděli vedoucí představitelé Afrického národního kongresu. Velmi pozoruhodné je, že mnohé z těchto metod se při vraždách bělochů na farmách používají dodnes. To svědčí o propojení Afrického národního kongresu na černošské gangy, které vraždí, znásilňují a mučí bělochy na jejich farmách dodnes. K tomu se dostanu v další části pořadu. Počátkem 90. let byly zveřejněné tři zprávy o činnosti v těchto táborech. Tyto zprávy uvádějí, že vězni byli podrobení bití a různým metodám mučení. Mezi tyto metody mučení patřily např.:
A: Kapání roztaveného plastu na nahá těla a genitálie vězňů.
B: Bičování vězňů přivázaných k nepohyblivým předmětům, jako jsou stromy.
C: Bití vězňů tupými předměty a bičování elektrickými kabely na chodidlech, aby se zabránilo vzniku stop. Vězni byli bičovaní klacky z kávovníku.
D: Šlapání vězňů vojenskými botami.
E: Nařizování vězňům, aby se svlékli do naha, a následné bití jejich nahých těl.
F: Některým vězňům bylo nařízeno nafouknout tváře a potom byli tvrdě plácaní, někdy i podrážkami sandálů, po nafouknutých tvářích. To mělo za následek prasknutí ušních bubínků. Této metodě se říkalo pumpování.
Oblíbenou metodou zabíjení, kterou používali členové Afrického národního kongresu, byla metoda náhrdelníku. Obvykle se oběti svázaly ruce za zády, často drátem. Potom se přes hlavu oběti přetáhla gumová pneumatika naplněná benzínem, která se obtočila kolem těla oběti. Pak se škrtlo zápalkou a pneumatika naplněná benzínem se zapálila. Oběti pak byly obvykle kopané a kamenované jásajícím davem, zatímco hořely. Tyto metody používali a schvalovali vedoucí představitelé strany, která se od 90. let chopila moci v Jižní Africe. Někteří z těch, kteří přežili, zveřejnili zvěrstva, ke kterým docházelo v táborech Afrického národního kongresu. Bohužel, o vůdcích, kteří za tímto mučením stáli, je známo jen málo. V roce 1992 požádala lidskoprávní organizace Amnesty International Africký národní kongres, aby sdělil jména svých vůdců, kteří se na těchto zvěrstvech podíleli nebo o nich věděli. Africký národní kongres ale výzvu nevyslyšel. Je také známo, že v roce 1991 prezident Afrického národního kongresu Nelson Mandela nařídil vyšetřování. Mandelův návrh se setkal s tvrdým odporem v Národním výkonném výboru strany. Proti Mandelovu pokynu se rozhodně postavili zejména tři členové, ze kterých byl nejdůležitějším Jacob Zuma. Zákaz Afrického národního kongresu byl zrušený v únoru 1990. Úměrně s tím začaly od roku 1990 prudce narůstat vraždy bělochů na farmách. Od té doby se setkáváme s popíráním těchto vražd bělochů na jejich farmách ze strany Afrického národního kongresu. A to i v rozporu s novou jihoafrickou Ústavou přijatou 10. prosince 1996.
Definice útoků na farmy
Abychom měli všichni stejný základ, je třeba vysvětlit, co tento fenomén přesně znamená. Je pozoruhodné, že pojmy vražda na farmě a útok na farmu nejsou v jihoafrickém právu definované a neexistují ani jako samostatná kategorie trestných činů. Ba co hůř, kdybychom neznali jihoafrické reálie a studovali jihoafrické právo, neměli bychom ani tušení o existenci tohoto fenoménu. Už to samo osobě dává tušit nepochopitelně vlažný přístup jihoafrické vlády, která nebyla ochotná nejen přiznat tento fenomén, ale ani ho po čtvrt století kodifikovat do legislativy. Když jsem se zanořil do jihoafrických sociálních sítí, novin nebo politických prohlášení, zaujala mě jedna zásadní věc. Obrovské množství lidí se totiž domnívá, že zemědělci jsou v určitém smyslu utlačovatelé, kteří ukradli půdu. Někteří se dokonce domnívají, že zemědělci si zaslouží to, co je čeká. Není divu, že se téma bílé genocidy v Jižní Africe obchází. Dokonce se obchází i u nás, co potom v samotné zemi. Jak jsem zmínil v úvodu, tento fenomén začal už od počátku 90. let. V důsledku neustálého nárůstu počtu útoků na farmy od počátku 90. let byla pověřená pracovní skupina Národního operačního koordinačního výboru vypracováním plánu ochrany venkova. Tento dokument obsahoval definici toho, co představuje útok na farmu. Definice byla aktualizovaná s drobnými změnami v Národní strategii bezpečnosti venkova z roku 2011. Definice je následující:
"Násilné činy proti osobám v zemědělských podnicích a malých hospodářstvích se týkají činů namířených proti osobám pobývajícím, pracujícím nebo navštěvujícím zemědělské podniky a malá hospodářství, ať už s úmyslem vraždy, znásilnění, loupeže nebo způsobení tělesné újmy. Kromě toho jsou zahrnuté všechny násilné činy proti infrastruktuře a majetku ve venkovské komunitě, jejichž cílem je narušit legální zemědělskou činnost jako obchodní zájem, ať už jsou motivy spojené s ideologií, spory o půdu, pozemkovými otázkami, pomstou, stížnostmi, rasistickými obavami nebo zastrašováním."
Ať tak či tak, měli bychom se tedy zaměřit na řešení problému prostřednictvím praktických opatření, aniž bychom se nechali zaplést do teoretických složitostí a záludností. Bohužel mnozí akademici dávají přednost tomuto zamotávání, protože objevili radost z nekonečných teoretických debat, které nikomu nepřináší praktický užitek. Je to ten typ akademického blábolení, které se často odehrává v klimatizovaných knihovnách nebo na rautech se sýrem a vínem, zatímco ve skutečném světě jsou napadaní a zabíjení lidé.
"Většina lidí si neuvědomuje, že farmář na farmě je krví naší společnosti," říká Hibbe van der Veen, který se vzdal farmaření potom, co byl postřelený při útoku na farmu.
"Pokud farmář nedodá mléko, nebude už žádné máslo."
Venkovské oblasti a okresní města udržují při životě zemědělské komunity. Zemědělci jsou obvykle jedinými výrobci na venkově, kteří prodávají zboží do měst, a dokonce i do zámoří. Tímto způsobem přinášejí do venkovských oblastí kupní sílu, která by jinak neexistovala. To pomáhá podporovat venkovské hospodářství a komunity. Zemědělci proto představují ekonomickou sílu venkovské společnosti. Pokud se zemědělské podniky přestanou využívat, bude to mít negativní dopad na dynamiku a hospodářskou životaschopnost malých měst. Ostatní podniky, které podporují zemědělce a jejich rodiny, zaniknou. Některá malá města v Jihoafrické republice se už dostala do hospodářské deprese a úpadku. Zemědělci tedy nejsou jen určitým společenstvím, ale společenstvím zaměstnavatelů a výrobců potravin. RW Johnson ve své knize Jak dlouho přežije Jihoafrická republika, věnuje jednu kapitolu represi státu vůči ekonomickým aktivitám. Konkrétním příkladem je hrozící zemědělská krize, která je jedním z největších ukazatelů, že země směřuje ke krizi obecně.
"Pokud bude současný úbytek zemědělců pokračovat, není zřejmě pochyb o tom, že země přestane být schopná sama sebe uživit, což může mít výbušné následky."
Jen pro srovnání. Zemědělství tvořilo v roce 2017 2,4 % HDP. To je méně než 16,6 % v roce 1951 a 4,5 % v roce 1991. Podle toho lze odhadnout zhroucení Jihoafrické republiky v rámci potravinové soběstačnosti. Krátkozraké vládě to ale zřejmě nevadí. Bílí farmáři jsou přece utlačovatelé černochů!
Zabij Búra, zabij farmáře
Od legálního vstupu Afrického národního kongresu do politiky v roce 1990 až do nástupu Nelsona Mandely do funkce prezidenta Jihoafrické republiky, vedl jeho mládežnické křídlo bojovník Peter Mokaba. Mokaba pak složil přísahu jako náměstek ministra v Mandelově kabinetu. Ačkoli byl Mokaba popisovaný jako muž se značnou inteligencí, charismatem a odvahou, byl vždycky velmi kontroverzní osobou. Mokaba se proslavil zejména zpopularizováním písně Zabij Búra, zabij farmáře. 17. dubna 1993 Mokaba vystoupil na masovém shromáždění kousek od Kapského Města v Západním Kapsku, kde vedl dav ke skandování "zabijte Búry, zabijte farmáře!"
Tato píseň byla oblíbenou písní Afrického národního kongresu a jeho vojenského křídla. Navzdory ostré kritice Mokaba vytrval a 21. dubna téhož roku na shromáždění poblíž Pretorie v Gautengu zašel ještě dál:
"Dovolte mi, abych se vyjádřil jasně. Řekl jsem. Zabijte farmáře, zabijte Búry. Střílejte, abyste zabili. To je naše kultura, to je naše tradice. Kdo nesouhlasí, může jít k čertu."
Mokaba potom vyzval studenty, aby se připravili na válku. Později řekl, že tyto poznámky nechtěl brát doslova. 22. srpna 1992 byl Godfrey Frederick Lanz Heuer zavražděný před očima své ženy Amy na jejich farmě poblíž Vryheidu v KwaZulu-Natal. Vrahem byl 28-letý muž jménem Ntuthuko Chuene. Z místa činu byla také odcizená střelná zbraň, střelivo a kufřík s hotovostí asi 80 dolarů, kapesní kalkulačkou a knihami. Chuene byl usvědčený z vraždy a odsouzený na doživotí. Později před Komisí pro pravdu a usmíření vypověděl, že vraždu spáchal jen proto, že ho ovlivnilo skandování "zabij Búra, zabij farmáře". Pokračoval:
"Mohl jsem zabít kteréhokoli jiného bělocha, na kterého jsem tehdy narazil. Moje frustrace byla zaměřena na bílé muže, protože měli to, co my jsme neměli."
Během měsíce po 17. dubnu 1993, kdy se poprvé veřejně skandovalo "zabij Búra, zabij farmáře", došlo k 19 útokům na farmy bělochů, při kterých bylo zavražděno 15 lidí. V porovnání s měsíčními průměry za tento rok byl patrný vzestup. V počtu útoků na farmy bělochů o 41 % a v počtu vražd bělochů o 135 %. Jedním z mladých členů Ligy mládeže Afrického národního kongresu, který se nechal inspirovat předsedou Ligy Peterem Mokabou, byl neznámý Julius Sello Malema. V roce 2008, několik let po Mokabově smrti, byl Malema také zvolený předsedou Ligy mládeže. Bylo to v době, kdy Jacob Zuma, který usiloval o post prezidenta Jihoafrické republiky, čelil trestnímu stíhání kvůli několika stovkám obvinění z korupce. Hned na začátku svého působení ve funkci předsedy Malema pozvedl úroveň organizace do nových výšin. Prohlásil, že on a Liga mládeže jsou připravení za Zumu nejen zemřít, ale dokonce vzít do ruky zbraň a za Zumu zabíjet.
8. května 2011 Malema a Zuma promluvili na předvolebním shromáždění asi 3 000 příznivců v Kimberley v Severním Kapsku. Když Zuma seděl na pódiu za ním, Malema pronesl tato slova:
"Jakmile se shodneme na tom, že nám [běloši] ukradli půdu, můžeme se shodnout na tom, že jsou to zločinci a jako s takovými s nimi musíme zacházet."
Tato slova se začala prorocky naplňovat.
Zabij je, bratře: Johann a Mariandra (2016)
Tvrdá data, statistiky nebo politické výroky jsou sice důležitá, ale při tom všem nesmíme zapomínat na syrové příběhy obětí bílých farmářů. Abych se vyhnul jistému odosobnění, budu proto teoretické části prokládat praktickými příběhy, abychom chápali skutečný rozměr hrůzy. Na první je čas právě teď. 30. září 2016 skončilo jako běžný den v životě Johanna (43 let) a Mariandry Heunisových (32 let). Žili na malém statku severně od Pretorie. Johann byl samostatně výdělečně činný truhlář, který také v malém měřítku choval slepice a dělal práci i pro jiné farmáře. Jeho snem bylo mít vlastní farmu a být farmářem na plný úvazek. Johann a Mariandra se seznámili v roce 2006 a v roce 2009 se vzali. Právě oslavili sedmé výročí svatby. Manželé měli tři malé holčičky. Mieke (6 let), Mischu (4 roky) a Majandré (2 roky). Mariandra byla ve 36. týdnu těhotenství se čtvrtým dítětem, chlapcem, kterému chtěli dát jméno AJ, po Johannovi. Mariandra a Johann už několikrát hovořili o nebezpečí, které život na statku přináší. Johann byl opravdu rozrušený tím, co se na jihoafrických farmách dělo. Diskutovali o možnosti přestěhovat se do města kvůli své rodině. Rozhodli se ale zvýšit svou bezpečnost. Ten večer byla celá rodina nahoře v obývacím pokoji a dívala se na televizi. Jeden po druhém usínali. Mariandra odnesla Majandru a Mischu dolů do jejich postelí. Mieke byla zachumlaná a tvrdě spala na malé matraci na podlaze u televize. Mariandra se rozhodla, že ji tam ještě chvíli nechá ležet. Šla si lehnout na gauč vedle manžela a dcery. Psi začali štěkat. Mariandra se probudila. Snažila se vzbudit Johanna, ale ten byl velmi unavený. V polospánku zamumlal, že to asi byla kočka. Mariandra šla zkontrolovat všechna okna, ale nic neviděla. Psi se nezdáli být příliš rozrušení, takže předpokládala, že to byla jen kočka. Šla si znovu lehnout. Uslyšela nějaký zvuk. Znělo to, jako by Mischa přišla nahoru, aby si lehla k nim. Posadila se zpříma a podívala se přes zábradlí po dceři, ale neviděla ji přicházet nahoru. Něco se jí nezdálo. Když už Mariandra zkontrolovala dům a věděla, že je zamčený, znovu zavřela oči. Pak uslyšela další zvuk. Byl to zvuk natahování zbraně. Otevřela oči. Před ní stáli dva muži a mířili na ni pistolí. Mariandra si okamžitě uvědomila, co se dělo. Zběsile vykřikla. Útočníci začali křičet také a gestikulovat, že ji chtějí shodit. Johann se probral, ale zůstal klidný. Muži po něm chtěli peníze. Mariandra i Johann jim vysvětlili, že v domě žádné peníze nejsou. Mieke se probudila a začala se pohybovat po místnosti, zcela rozrušená tím, co viděla. Johann jim vysvětlil, kde byly všechny cenné věci v domě. Televize, počítače, auto. Mohli si vzít, co chtěli. Johann zůstal ležet na pohovce a rukou zvedal hlavu do svislé polohy, položenou na lokti. Dával jim jasně najevo, že pro ně nepředstavuje žádnou hrozbu. Stále na ně mluvil klidným hlasem.
"Prosím, nechte nás na pokoji. Můžete si vzít, co chcete. Jen neubližujte mé rodině," řekl.
"Tenhle muž je vrah," řekl jeden z útočníků, "a přišel vás zabít."
Pak zahájili palbu. První výstřel padl na šestiletou Mieke. Otočili se k Johannovi a začali na něj střílet zblízka. První kulka ho zasáhla přímo do srdce. Pětkrát mu vystřelili do těla, do ruky, břicha a nohou. Když Mariandra uviděla krev, modlila se, aby odešli a ona mohla svého muže odvézt do nemocnice. Snažila se chránit své nenarozené dítě. Mieke byla na druhé straně místnosti. Střela ji minula, ale nemohla k matce doběhnout, protože útočníci byli mezi nimi. Pak se rozběhla k otci a vlezla mezi něj a opěradlo pohovky. Útočníci agresivně chytili Mariandru za paži. Řekli jí, aby s nimi šla dolů. Odmítla, a tak na sebe křičeli. V tomto okamžiku projevila šestiletá Mieke takovou dávku duchapřítomnosti a odvahy, kterou by jí mohl závidět lecjaký dospělý. Malá Mieke si sedla na matraci. Zvedla ruku, jako by chtěla vetřelcům naznačit, že jim chtěla něco říct. Zdálo se, že je to nezajímalo. Přestože jejím rodným jazykem byla afrikánština, snažila se vetřelce co nejlépe oslovit anglicky.
"Mám peníze. Můžete si vzít moje peníze. Mám prasátko," řekla.
Pak je požádala ještě úpěnlivěji, aby si vzali její peníze a nechali maminku na pokoji. Útočníci potom začali Mariandru táhnout dolů ještě neurvaleji. Když Johann, který mezitím spadl z gauče, uslyšel, že jim dcera nabídla kasičku, vstal a odpotácel se k nim. Dokázal udělat dva kroky. To už ale nemohl dýchat. Už se topil v krvi, která mu navíc bublala z úst. Podíval se na útočníky.
"Prosím!"
V tu chvíli se jeden obrátil k druhému.
"Prostě ho zabij, bratře."
Mariandra křičela z plných plic. Muž přistoupil k Johannovi a zvedl střelnou zbraň k jeho obličeji. Mieke vykřikla. Stiskl spoušť. Johann padl obličejem k zemi. Pak se obrátili k Mariandře.
"Kde jsou ostatní děti?" zeptali se a přiložili jí pistoli k hlavě.
Jediné, čeho se mohla chytit, byl nedaleký polštář, který si zoufale strčila mezi hlavu a hlaveň pistole. Řekla, že už toho udělali dost a že by měli jít.
"Prostě jděte! Můžete si vzít všechno. Prostě odejděte!"
Oba muži pak vzali mobilní telefony, nenuceně sešli po schodech dolů, zevnitř otevřeli zámek u vchodových dveří a vyšli ven. Vyrovnávání se s Johannovým odchodem bylo nesnesitelné. Mieke chvíli neměla Mariandru ráda. Nejdřív proto, že ho nechala právě tam, kde byli útočníci, když odjížděli. Pak si řekla, že Mariandra měla jít dolů a přinést tátovi něco, čím by útočníky zahnal.
"Naštěstí to trvalo jen půl roku," říká Mariandra.
Teď už to chápe. Její láska k dětem je jasně patrná.
"Mělo to na mě vliv, ale chápala jsem, odkud to přichází. Mieke byla loni zlomený, rozbitý človíček. Bála se tmy. Odmítala spát. Dokonce se odmítala dívat na fotky svého táty."
Nakonec na jednom z traumatologických sezení Mieke Mariandře řekla, že kdykoli vidí fotky svého táty, vidí oči muže, který ho zabil. Pohled na obrázky ji rozesmutnil. Mariandra se s dětmi přestěhovala do bytu v Centurionu. Když Mariandra skončí v práci, vyzvedává děti ze školní družiny. Pak jdou všichni domů, udělají si své povinnosti, navečeří se, umyjí se a jdou spát. Přestěhovat se z farmy do bytu byla obrovská změna. Ještě před pohřbem si Mariandra mohla prohlédnout Johannovo tělo.
"Seděla jsem vedle něj velmi dlouho a jen jsem s ním mluvila. Děti pomalovaly jeho rakev a přitiskly na ni namalované ruce."
Tvrdá čísla útoků a vražd na farmách
Je třeba zdůraznit, že Jihoafrická republika je násilnou zemí, která trpí vysokou mírou kriminality. Byla dokonce označená za jednu z nejméně zákonných zemí na světě. Například v roce 2010 dosáhl počet znásilnění a vražd třetího místa na světě. Zpráva Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu z roku 2013 zařadila Jihoafrickou republiku na deváté místo na světě kvůli vysokému počtu vražd. Od roku 2011 se obecně počet vražd v Jižní Africe každoročně zvyšoval. Například jen v roce 2016 bylo každý den zavražděno v průměru 52,1 osob. Pro představu, je to jedna vražda každých 28 minut. V tomto širším kontextu musíme posuzovat i útoky a vraždy na farmách bělochů. Nesmíme ale přejmout argumenty mnohých jihoafrických politiků. Ti tvrdí, že útoky na farmách bělochů jsou součástí struktury už tak násilné společnosti. Kriminalita je všude, a farmy jsou prostě součástí této zločinnosti. Proč je tedy oddělovat? Zdánlivě je tento argument logický, ale opravdu jen zdánlivě. Musíme totiž zohlednit velikost skupiny, ve které k těmto trestným činům dochází. V případě farem jde výlučně o skupinu bělochů. Přirovnejme to k pytláctví nosorožců. V porovnání s ostatními pytlačenými zvířaty, tvoří nosorožci jen malou skupinu. Proč se zabývat pouze nosorožci, jsou přece součástí širšího pytlačení mnoha zvířat. Faktem však je, že díky pytlačení hrozí reálné vyhynutí nosorožců. Stejné je to s farmami bělochů. Jsou sice součástí celkové kriminality, ale stejně jako u nosorožců hrozí jejich celkové vyvraždění. O tom, do jaké míry jsou bílí zemědělci napadáni a vražděni, se vedou vášnivé debaty. Často se objevují velmi rozdílná čísla a provádějí se různé výpočty. Dokonce, i když se o vraždách bělochů na farmách v roce 2017 konečně diskutovalo v jihoafrickém parlamentu, řečníci z různých politických stran sebevědomě uváděli protichůdné statistiky týkající se míry, s jakou jsou bílí farmáři vraždění. Jak je možné, že vznikají takové rozpory? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vypravit do roku 2007. Právě v tomto roce totiž ministerstvo policie rozhodlo, že žádné další statistiky týkající se vražd bělochů na farmách by neměly být zveřejňované. Že nám to připomíná stejná opatření o kriminalitě uprchlíků nebo Ukrajinců u nás? Zřejmě jde o jakýsi masochistický fenomén. Logická obrana by přece byla zacílit na komunitu, která páchá závažnou kriminalitu a provést tvrdá protiopatření. Ale naše vlády místo toho nejenže nic nedělají, ale ještě dokonce zakážou shromažďovat takové statistiky. Navíc k tomu ještě kriminalizují ty, kteří o tom nahlas hovoří. Ne ty, kteří těžkou kriminalitu páchají. Tedy přesný opak jdoucí proti zdravému rozumu ochrany vlastního národa, kterému se děje příkoří. Přesně tak to probíhá i v Jižní Africe, i když tady jde o latentně rasový podtext Afrického národního kongresu. V současné době existují 3 hlavní zdroje údajů, které zahrnují statistiky o útocích na farmy bělochů a vraždách:
A: Zpráva vyšetřovacího výboru o útocích na zemědělce z roku 2003.
B: Výroční zprávy ministerstva policie za roky 2001 až 2007.
C: Jednotlivé zprávy a prohlášení vydané Jihoafrickou policejní službou v letech 2014 až 2017.
Pojďme se na tyto zdroje podrobně podívat. Ve zprávě vyšetřovacího výboru pro útoky na farmy se uvádí:
A: V roce 1991 došlo k 327 útokům na farmy bělochů, které měly za následek 66 vražd.
B: O deset let později, v roce 2001, bylo spácháno celkem 1011 útoků na farmy bělochů, které měly za následek 147 vražd. To představuje nárůst počtu útoků na farmy o 209 % a nárůst počtu vražd o 122 %.
C: Během těchto 11 let bylo spácháno 6 122 útoků na farmy bělochů a 1 254 vražd.
Ministerstvo policie začalo zveřejňovat údaje o útocích na farmy bělochů a vraždách od roku 2001, dokud nebylo zveřejňování statistik v roce 2007 urychleně zastavené. A to i přesto, že poslední zpráva zveřejněná policií v roce 2007 uvádí, že jen v tomto roce došlo k 25 % nárůstu počtu útoků na farmách bělochů. Z čísel ministerstva policie vyplývá:
A: Během 4 869 útoků na farmách bělochů bylo spácháno celkem 587 vražd.
B: V průměru bylo ročně spácháno 98 vražd a 812 útoků na farmy.
C: V průběhu těchto 6 let byly každý týden spáchané přibližně 2 vraždy na farmě a více než dva útoky na farmu denně.
V roce 2014 uspořádala Jihoafrická komise pro lidská práva národní vyšetřovací slyšení o problémech v oblasti bezpečnosti a ochrany v zemědělských komunitách. Na tomto slyšení národní policejní komisař Riah Phiyega poprvé od roku 2007 zpřístupnil statistiky policie týkající se útoků a vražd na farmách bělochů. Podle Phiyegy bylo mezi lety 2010 až 2014 spácháno celkem 2 227 útoků na farmy bělochů a 239 vražd. To představuje v průměru 557 útoků na farmy a 60 vražd na farmy ročně. V říjnu 2017 zveřejnila policie další statistiky o útocích na farmách bělochů. Z nich vyplývá, že počet útoků na farmy bělochů stoupl o 43 % z předchozího roku. Také počet vražd stoupl o neuvěřitelných 51 % z předchozího roku. Tyto útoky vykazují strmě stoupající křivku. Jaká je tedy celková bilance za téměř čtvrt století? Podle tohoto zveřejnění bylo celkem v letech 1996 až 2017 spácháno nejméně 12 245 útoků na farmy bělochů a 1 700 vražd. Upozorňuji, že jde pouze o konzervativní údaje ministerstva policie, a to ještě s tříletou mezerou mezi lety 2008 až 2010. Úměrně s tím klesá i počet zemědělských farem bělochů. Podle Ernsta Janovského, ředitele společnosti Absa AgriBusiness, bylo v roce 1980 v Jihoafrické republice přibližně 128 000 komerčních zemědělců. V roce 1997 se jejich počet snížil na 58 000 a v roce 2011 opět pod 40 000. Podle předpovědí klesne tento počet do roku 2025 víceméně pod 15 000. Počet vražd na farmách bělochů je velmi vysoký. Je téměř dvakrát vyšší než počet vražd policistů v Jihoafrické republice. A to navzdory tomu, že práci policisty lze chápat jako nebezpečnou, zatímco zemědělství by primárně nebezpečné být nemělo.
Susan a Robert I. (2017)
Byla noc 19. února 2017. Irský farmář Robert Lynn (66 let) a jeho britská manželka Susan Howarthová (64 let), dcera důstojníka královského námořnictva, spali na své farmě poblíž Dullstroomu ve Mpumalanze. Pár spolu žil 40 let a jako manželé 32 let. Při pohledu zpět Robert vzpomíná na den, kdy ji požádal o ruku:
"Když jsem poklekl na koleno a řekl vezmeš si mě, Susan řekla už bylo sakra na čase!"
Najednou uslyšeli u okna své ložnice rozruch. Psi štěkali. Sklo v okně ložnice se rozbilo. Robert a Sue v šoku vyskočili na nohy. Na okamžik se na sebe podívali, když se posadili na posteli. Netušili, že to bude jejich poslední vzájemná interakce.
"Co chcete?" vykřikla Sue. Oknem do ložnice vlezli tři lidé. Neobtěžovali se odpovědět na Sueinu otázku a okamžitě spustili palbu. Zazněly dva výstřely.
"Myslel jsem, že střílejí na mě, ale očividně stříleli na Susan," říká Robert.
Robert tehdy nevěděl, že střelcem byl bratr muže, kterého Sue nedávno propustila kvůli jeho účasti na krádeži zásob. Jedna z kulek ji zasáhla do čela nad levým okem. Odrazila se od její hlavy a vyšla nad pravé oko. Sue byla okamžitě omráčená, ale ještě byla stále naživu. V tu chvíli sebrali Roberta. Udeřili ho pažbou zbraně do hlavy.
"Tahali mě dopředu a dozadu," vzpomíná Robert.
Vytáhli ho z ložnice do obývacího pokoje.
"Sue jsem neviděl, ale věděl jsem, že je stále naživu. Slyšel jsem, jak těžce dýchala. V té době byla ještě tma. Jeden z útočníků šel rovnou k vypínači, což mě překvapilo. Byli zjevně připravení a měli jasnou hierarchii. Jeden z mužů se choval jako kmotr. Když mě táhli do haly, stihl jsem se cestou podívat na hodiny. Bylo 2:10 ráno. " Robert netušil, že to, co se bude dít, bude pokračovat téměř 4 hodiny a že dalšího člověka uvidí až po východu slunce. První otázka, kterou Robertovi položili, zněla:
"Kde jsou peníze?"
Otázky kladl kmotr, zatímco ti dva mě svazovali provázkem, takovým, kterým se svazují balíky sena. Když mě svazovali, řekl jsem:
"Ten, kdo vám dal informaci, že v tomto domě jsou peníze, vám dal špatnou informaci. A pak jsem se zeptal. Co se stalo? Ten muž odtušil. Ne, nedali, a pak vystřelil. Stále mi vyhrožovali. Viděli charitativní schránku na záchrannou stanici pro border kolie. Kmotr mě požádal o otvírák na konzervy. Řekl jsem, že nevím, kde je. Tehdy mě poprvé bodl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to myslí vážně. Řekl jsem jim, že v ložnici je trezor. Požádali mě o kombinaci. Nikdy jsem trezor nepoužívala a kombinaci jsem neznal. Požádal jsem je, aby tam napsali moje narozeniny. Nefungovalo to. Znovu mě bodli. Věděl jsem jen, že to byl nůž, ale později jsem zjistil, že to byl jeden z našich steakových nožů z kuchyně. Kombinaci jsem si opravdu nepamatoval, ale snažil jsem se. Pak jsem je požádal, aby tam napsali Susaniny narozeniny. Podařilo se. Ale v trezoru nebyly žádné peníze. Alespoň si to myslím. Pak mě odvedli zpátky do salónku."
Závěr
To je všechno v první části Zabijte bělochy, co uslyšíte ve druhém díle? Dokončím příběh farmářů Roberta a Sue, kdy se dozvíme, komu z nich se podařilo přežít a za jakých okolností byli nalezení. Potom budu popisovat extrémní prvky brutality, která tyto útoky na farmy bělochů provází. Po dalším příběhu se zaměřím na odlehlost farem, která způsobuje, že záchrana a pomoc přichází zpravidla pozdě. Ovšem farmáři se také brání a berou spravedlnost do svých rukou, i když to nejde tak snadno. Dále se podívám na ničení soch bělochů a rasové vraždy bílých farmářů. To rámuje celkové politické klima a společenskou atmosféru v Jižní Africe. Jde o regulérní bílou genocidu, což uvedu i na příkladech výroků politiků.