Úvod
Chemické a biologické zbraně postupně nabyly strašlivého významu. Dnes jsou dokonce větší hrozbou pro bezpečnost světa než před 40 lety, kdy se Američané rozhodli vyvinout novou generaci binárních chemických zbraní. Chemické a biologické zbraně, někdy označované jako atomová bomba chudých, jsou nástroji hromadného ničení, které byly kdysi v dosahu pouze nejvyspělejších států světa. Díky šíření technologií jsou však nyní snadno dostupné i druhořadým mocnostem.
Tento dokument je volným pokračováním cyklu Biologické zbraně, který jsem kdysi natočil. Protože historie vývoje chemických a biologických zbraní je velmi rozsáhlá, rozhodl jsem se zaměřit jen na ty části, o kterých se běžně nehovoří. Mé další pátrání mě přivedlo k tak nechutným materiálům v archivech, že jsem si skutečně kladl otázku, zda má cenu je zveřejňovat. Ovšem chceme-li pohlédnout do očí psychopatům, kteří drží mocenské otěže planety, je třeba vypít tento chemický a biologický koktejl až do dna.
Všechny metody zabíjení jsou odporné, ale na používání chemických látek a zárodků je něco obzvlášť odpudivého a hanebného. Jejich účinnost spočívá v tom, že svou oběť zaskočí. Většinou jsou neviditelné a škodí uvnitř těla. Bombu nebo kulku, která nás zabije, sice nevidíme, ale tato vnější hrozba je jaksi čistší než zhoubný nádor, ochrnutí nebo udušení způsobené těmito neviditelnými zbraněmi. Pokud si chceme představit účinek nervové látky na člověka, přibližnou představu nám poskytne zběsilá smrt mouchy postříkané běžným domácím prostředkem na hubení hmyzu. Ustanovení Úmluvy o zákazu biologických zbraní z roku 1972 a nejnověji Úmluvy o zákazu chemických zbraní z roku 1997 učinila mnoho pro to, aby byla chemická a biologická válka postavená mimo zákon. Přesto tento přízrak jaksi nikdy zcela nezmizel.
Úvod do chemické historie
Lidstvo praktikuje primitivní formy biologické války už tisíce let. Otravování nepřátelských studní těly mrtvých vojáků a zvířat za účelem šíření nemocí je praxe stará jako válka sama. Ve 14. století bylo dobyto krymské město Kaffa, když obléhající tatarská armáda katapultovala do města těla obětí moru. Rusové používali podobné techniky proti Švédům v 18. století. Britové použili přikrývky infikované neštovicemi při pokusu o vyhlazení celých kmenů severoamerických indiánů.
Během první světové války se objevila řada obvinění z bakteriální války. Velký pokrok v lékařských znalostech v předchozích padesáti letech umožnil identifikovat a izolovat jednotlivé typy bakterií. Přísně tajná americká zpráva popisovala zprávy o německých sabotážích v rámci biologické války jako potvrzené a nepochybné. Čím více se zdokonalují výzkumy v tomto odvětví pro lékařské účely, tím častěji je unáší armády.
Chemická a biologická válka je jedním z nejhorších nebezpečí, o kterém se zarytě mlčí, ale které visí nad lidstvem jako Damoklův meč. Chemické a biologické látky byly rozprašované letadly před mnoha desítkami let nad nic netušícími lidmi velkých měst. Jsou to prokázané výzkumy, které byly prováděné na lidech během míru. Proč bychom měli věřit vládám, že podobné pokusy s viry na nás masově neprovádějí dnes? O jakých zvěrstvech se dozvíme za 50 let, že probíhaly dnes? Stejně jako se dnes dozvídáme, co probíhalo před 50 lety? Pojďme se ponořit do vývoje chemických a biologických zbraní. Záhadě, o které jsme jistě neslyšeli. Tajemství, o kterém se mlčí dodnes.
Porton Down (1917 – 1924)
Poprvé byly plynové zbraně použité Němci během první světové války v roce 1915. Zbraně, které byly mimo rámec civilizované války, začaly po pěti letech zaměstnávat obrovské množství vědců, techniků a vojáků ve velkých výzkumných a vývojových zařízeních. Psal se rok 1920. V Edgewood Arsenal měli Američané pravděpodobně největší výzkumnou organizaci, která kdy byla sestavená pro jeden konkrétní cíl. 1 200 techniků a 700 asistentů zkoumalo více než 4 000 potenciálně jedovatých látek. Byl to vědecký projekt, který neměl obdoby až do projektu Manhattan o pětadvacet let později. Celý arzenál stál kolem čtyřiceti milionů dolarů. V jeho zdech se nacházelo 218 výrobních budov, 79 dalších stálých staveb, 40 kilometrů železnice, 20 kilometrů silnice a 17 kilometrů elektrického vedení vysokého napětí. Továrny byly schopné vyrobit 200 000 chemických bomb a nábojů denně.
Ve Velké Británii to bylo podobné. Britská vláda jmenovala Hollandův výbor, který měl podat zprávu o chemických zbraních a navrhnout, jaká by měla být budoucí politika země. Jeho členové se sešli v květnu 1919, a bez stínu pochybností se shodli, že plyn je legitimní zbraní ve válce. Britská plynová válka se stala předmětem politiky přísného úředního utajení. Pečlivě vytříděné spisy o chemické válce za první světové války byly historikům zpřístupněné až v roce 1972. Také válečné memoáry byly přísně prověřované, a cenzurované byly dokonce i jejich názvy.
NEJSTARŠÍ zařízení pro boj s chemickými látkami na světě se rozkládá na 7 000 akrech mírně zvlněné krajiny na jižním okraji Salisburské pláně, známé jako Porton Down. Právě blízko této laboratoře došlo ke známému útoku novičokem na Sergeje a Julii Skripalovy. V roce 1980 tu pracovalo více než 700 mužů a žen v laboratořích a kancelářích roztroušených ve 200 budovách. Nacházely se tu policejní a hasičské stanice, nemocnice, knihovna, pobočka Lloyds Bank, podrobný archiv s tisíci zprávami a fotografiemi. Bylo tu dokonce kino, kde se promítaly filmy pořízené během experimentů. Byly to pozůstatky více než šedesátiletého výzkumu, který zpravidla představoval špičku současného vědeckého poznání.
Ačkoli se v Portonu odehrálo mnoho politických bouří a několik pokusů o jeho uzavření, Porton je všechny přežil. Je to důkaz trvalé fascinace armády jedovatými plyny. V lednu 1916, britské ministerstvo války povinně zakoupilo prvních 3 000 akrů půdy mezi malými vesnicemi Porton a Idmiston. Začalo vyklízet pozemek, který byl tehdy známý jako Experimentální pozemek ministerstva války. Do dvou měsíců sem dorazili první vědci. V noci přespávali v místním hostinci, přes den pracovali v několika chatrných dřevěných barácích, ve kterých byla umístěná plynová komora, laboratoř a několik lahví. Byli to průkopníci, kteří vnesli vědecké poznatky, které byly v té době v plenkách, do nové éry.
V počátcích se jen málo vědělo o dlouhodobých rizicích plynu nebo dokonce o jeho vlivu na organismus. Kompletní soubor experimentálních postupů musel být vypracován od nuly. Počátky chemického výzkumu psaly takové příběhy, při kterých nám vstávají vlasy hrůzou. Při jedné příležitosti cestovala jedna asistentka vlakem z laboratoře v Cambridgi a vezla kanystr s jedovatým plynem. Plyn začal v kupé z kanystru unikat. Připevnila ho na kus provázku, pověsila z okna a dokončila cestu do Portonu. Pracovní metody byly také drsné, a často velmi nebezpečné. Byl vykopaný kruhový systém zákopů, z jejichž středu se vypouštěly lahve s plynem. Lidští pokusní králíci, v portonské terminologii pozorovatelé, se umisťovali do zákopů. Dokud byli schopní vydržet, podrobně si zaznamenávali příznaky, které pociťovali.
Ve vnitřních prostorách se účinky chemických látek zkoumaly v plynových komorách. Zjistilo se, že deset minut je zhruba maximum, které většina mužů vydrží vystavená nesmrtícímu plynu. Pozorovatelé měli v prototypových maskách stát v oblacích smrtících plynů celé hodiny, aby se otestovala jejich spolehlivost. Později, když se poprvé objevil yperit, si vyhrnuli rukávy a nechali si kontaminovat ruce, aby mohli studovat průběh strašlivých puchýřů, které se na nich vytvořily. Ale vždy se našli dobrovolníci, kteří se nebojácně vystavili zkouškám v komoře. Lidští pokusní králíci ale při těchto pokusech umírali ve velkém. Bylo potřeba se postarat o stálý přísun. Podle odtajněné interní historie Portonu poptávka po lidských bytostech potřebných k testům často vysoce převyšovala nabídku. Proto byli často nasazovaní k experimentům kuchaři, zřízenci a úředníci. Mnozí další si svou prací museli citelně zkrátit život.
"Podstupovali rizika," píše se v interní historii Portonu, "a snášeli utrpení, které bylo možné pouze u mužů s vysokou morálkou pod tlakem války."
Při zkoumání účinků plynu měli vědci v Portonu kromě experimentů, které prováděli sami na sobě, i další zdroje informací. V roce 1917 byla k zařízení připojená farma a chovná kolonie, která poskytovala obrovské množství zvířat používaných při pokusech. Podařilo se mě najít mnoho zpráv o pokusech provedených v těchto prvních letech. Ty dávají určitou představu o rozsahu a podstatě ponurého výzkumu, díky němuž Porton proslul mezi odpůrci. Kočky, psi, opice, paviáni, kozy, ovce, morčata, králíci, krysy a myši byli různě přivazované a zavírané do klecí venku v systému příkopů a uvnitř v plynových komorách, kde byly vystavené oblakům plynu. Do obličeje jim byly stříkané a vstřikované chemické látky, a do nich, nad ně a na ně byly střílené kulky, spreje a bomby. Po objevení hořčičného plynu byla břicha a hřbety oholené a chemikálie vetřené. Některá zvířata byla otevřená, a jejich orgány potřené hořčičným plynem. Rána pak byla sešitá zpět a zaznamenané příznaky, které se objevily.
Zařízení se stalo tak významným centrem vivisekce, že později vyvinulo vlastní kmen portonských myší, které jsou dnes standardním laboratorním zvířetem používaným po celém světě. Pracovní doba v Portonu za první světové války byla dlouhá a počet experimentů téměř přesahoval možnosti systému. Nebylo neobvyklé, že velící důstojník strávil každý večer 4 až 6 hodin, sedm dní v týdnu, sepisováním a vyhodnocováním nashromážděných výsledků.
Vojáci ve válce byli také hromadně plynovaní. Těla a orgány těchto zplynovaných vojáků, byly pravidelně převážena zpět do Portonu k mikroskopickému zkoumání fyziology Královského armádního lékařského sboru. Pro záznamy vědců byly zhotovené olejomalby orgánů odebraných při pitvách. V některých případech byly zachované i samotné části těl.
S postupující válkou došlo k rychlému rozšíření Portonu. Jeho zkušební polygony se zdvojnásobily. Původní počet chatek se rozrostl na malou vesnici, ve které se nacházelo pět samostatných sekcí. V osmi řadách kasáren bylo ubytováno více než tisíc vojáků, balistických expertů, armádních lékařů a vědců. Ty podporovalo 500 civilních zaměstnanců. Když přišel mír v roce 1918, pro Porton Down to nic neznamenalo. Na konci války nebyl Porton uzavřen. Místo toho britská vláda v roce 1919 zřídila Hollandův výbor. Ten jednomyslně doporučil, aby Porton pokračoval v činnosti, a stanovil mnoho zásad, na kterých je zařízení založeno dodnes. Laboratoř přilákala nejlepší mozky v zemi, kteří byli velmi štědře placení.
Britové po první světové válce pokračovali ve vývoji nejsmrtonosnějších zbraní. Do roku 1939 byly v Porton Downu vyvinuté plynové granáty a ruční kontaminační bomby. Byla testovaná jedovatá letecká dýmovnice s novým arsenem. Byly vyrobené protitankové zbraně a Porton vyvinul leteckou rozprašovací nádrž schopnou rozptýlit yperit z výšky 5 kilometrů. Současně byly upravované a vylepšované zbraně z první světové války. Probíhaly rozsáhlé testy na lidech, kterých se často účastnily desítky mužů najednou.
Některé testy byly tak drastické, že se člověk diví, co mohlo muže motivovat k tomu, aby je podstoupili. Například v roce 1922 bylo 20 osob umístěno do plynové komory na desetiminutovou expozici arsenovému plynu. Hořčičný plyn, král plynů, zaměstnával nejvíce lidských dobrovolníků. Jen jednoho experimentu v roce 1924 se zúčastnilo čtyřicet mužů. V dubnu 1928 bylo při pěti samostatných testech leteckého postřiku kontaminováno velké množství pokusných osob. V témže roce byly hořčicí natřené cihly. Po čtrnácti dnech s nimi manipulovali lidé. Přitom bylo zjištěno, že vylučované páry jsou stále dostatečně silné, aby způsobily popáleniny těžkého charakteru.
Svět po 1. světové válce (1919 – 1924)
Chemické výzkumy byly prováděné ve Velké Británii, ale probíhaly po celém světě. Itálie založila v roce 1923 Servizio Chemico Militaire s rozsáhlým zkušebním polygonem na severu země. Hlavním francouzským zařízením pro chemickou válku byl Atelier de Pyrotechnie du Bouchet poblíž Paříže. Japonské námořnictvo zahájilo práce na chemických zbraních v roce 1923 a armáda jej následovala v roce 1925. V Německu chemické výzkumy také pokračovaly. A v roce 1924 byla zřízená Vojensko-chemická správa Rudé armády. Ruské chemické jednotky byly umístěny u velitelství každé provinční armády.
Chemické zbraně nebyly pouze zkoumané a vyvíjené. Byly také použité. Na začátku roku 1919 použili Britové při zásahu do ruské občanské války v Archangelu zařízení M. Toto zařízení vytvářelo oblaka arzenikového kouře. Britové shazovali kanystry z letadel do hustých lesů. Protibolševická Bílá armáda byla vybavená britskými plynovými granáty a Rudá armáda také používala chemické látky. V srpnu 1919 Britové zvažovali použití chemických látek proti Afgháncům a vzbouřeným kmenům na severozápadní hranici. Nakonec byly rozeslané zásoby fosgenu a yperitu. V Péšávaru u afghánských hranic byly uskladněné velké zásoby dýmovnic, které se používaly při vypuzování vzbouřených kmenů z jejich horských úkrytů. RAF skutečně používala proti Afgháncům plynové bomby. Je to temná kapitola britské imperiální historie. Záznamy se buď nedochovaly, nebo byly zničené. V britských archivech dnes neexistují žádné operační záznamy. V roce 1925 už Francouzi a Španělé používali jedovatý plyn v Maroku. Bylo jasné, že chemická válka našla novou roli, a to jako nástroj, kterým mohly velmoci hlídat vzbouřená území.
Pokrytectví a úmluvy (1925 – 1930)
Spojenecké mocnosti v roce 1919 ve Versailles označily plynovou válku za zakázanou formu války. Navždy zakázaly dovoz a výrobu jedovatého plynu v Německu. O tři roky později šla Washingtonská smlouva ještě dál.
"Civilizované mocnosti" rozhodly, že zákaz chemické války by měl být "všeobecně přijatý jako součást mezinárodního práva závazného jak pro svědomí, tak pro praxi národů."
Nakonec byla v květnu 1925 pod záštitou Společnosti národů svolána do Ženevy konference o mezinárodním obchodu se zbraněmi. Nakonec se delegáti 17. června 1925 sešli, aby podepsali závazný dokument. Tento dokument zůstával až do roku 1997 nejsilnějším právním omezením chemických a biologických zbraní.
Jenže chemické zbraně měly své příznivce a mohutnou lobby. Americká služba pro boj s chemickými látkami zahájila velmi účinnou lobby. Získala podporu sdružení veteránů a Americké chemické společnosti. Do kampaně za chemické zbraně se zapojili senátoři. Tato obrovská lobby za chemické a biologické zbraně uspěla. Američané smlouvu ratifikovali až za 45 let. Americkému Senátu byla smlouva předložená znovu teprve až v roce 1970. Za dalších pět let byla nakonec ratifikovaná. Japonsko následovalo americký příklad a také odmítlo smlouvu ratifikovat. Nakonec tak učinilo v květnu 1970.
V Evropě se jednotlivé země navzájem opatrně pozorovaly. Francie ratifikovala jako první, a to v roce 1926. O dva roky později, v roce 1928, následovala Itálie. Čtrnáct dní po ní Sovětský svaz prohlásil, že se také považuje za vázaný protokolem. Teprve po ratifikaci Německem v roce 1929 se Británie cítila schopná protokol přijmout: 9. dubna 1930, pět let po konferenci, se Británie konečně připojila. Jenže celé to byla typická pokrytecká hra. Ženevský protokol ve skutečnosti zakazoval pouze první použití jedovatého plynu nebo zárodků. Rozhodně neobsahoval zákaz výzkumu a skladování chemických zbraní.
Zatímco britská vláda zdůrazňovala, že Porton Down se zabýval pouze obrannými pracemi, výzkum nových zbraní se ve skutečnosti v plném rozsahu urychlil. Ženevský protokol se týkal chemické války. Proto byl v roce 1930 z oficiálního jazyka a názvů vypuštěný termín chemická válka a nahrazený termínem chemická obrana. Od té doby se veškerá práce prováděla pod hlavičkou Studium chemických zbraní, proti které je nutná obrana. Tato obranná práce zahrnovala vylepšení mnoha zbraní z první světové války, včetně plynových granátů, minometných bomb, Livensova projektoru a generátorů toxického kouře. Dále zahrnovala vývoj přístrojů pro rozprašování yperitu z letadel, bomb mnoha typů, granátů s yperitem, plynových granátů a zbraní pro útok na tanky.
Různé vynálezy byly testované v severním Walesu, ve Skotsku a v zařízeních rozesetých po celém britském impériu. Zejména v severní Indii, Austrálii a na Blízkém východě. Ženevský protokol tedy mocnosti nezastavil ve vývoji chemických zbraní. Pouze jej učinil přísně utajovaným. Paradoxně to byl právě zákaz biologické války v Ženevském protokolu, který vedl k zahájení závodů v biologickém zbrojení.
Rusové (1928 – 1941)
V roce 1928 začali Němci spolupracovat s Rusy na sérii přísně tajných testů nazvaných Projekt Tomka na místě v Sovětském svazu asi dvacet kilometrů západně od Volska. Následujících pět let tu žilo a pracovalo asi třicet německých odborníků spolu s poněkud větším počtem sovětských pracovníků, kteří se zabývali především testováním yperitu. Bezpečnostní opatření obklopující projekt Tomka byla značná. Každému z jeho účastníků, který o něm promluvil s cizími lidmi, hrozil trest smrti.
Raný chemický výzkum Rudé armády prováděl Lidový komisariát zdravotnictví. Později byl převedený do Biochemického ústavu Rudé armády. Pokusy s produkcí bakterií byly prováděné na polní stanici na Volze v létě 1935. Na ně navázala obzvláště nebezpečná práce v nové polní zkušební stanici na ostrově v Seligerském jezeře poblíž města Ostahkov severovýchodně od Moskvy. V roce 1940 ohlásil německý špion existenci další základny pro bakteriologickou válku hluboko v jižní části sovětské republiky Turkmenistán, asi několik set kilometrů severně od hranic s Íránem. Další pokusy se týkaly testování tularémie, lepry, cholery, úplavice, tyfu, paratyfu a tetanu.
Nejsenzačnějším tvrzením bylo svědectví ruského dezertéra jménem Von Apen. Byl to kapitán letectva, částečně německého původu, který propašoval svou ženu na palubu letadla a přistál na předsunuté německé letecké základně. Von Apen tvrdil, že byl členem skupiny speciálně vycvičené pro práci v bakteriologické válce. Tvrdil, že se Rusové rozhodli experimentovat s bakteriální válkou na hranicích mezi Sovětským svazem a Mongolskem. Byly vybrané tři nemoci. Mor, sněť slezinná a cholera pod obecným krycím názvem Zlatý trojúhelník. Von Apen tvrdil, že se zúčastnil pokusů, při kterých byly zárodky moru rozprašované z pod letadel. Při jiných testech byl speciálně vyšlechtěný a vysoce agresivní kmen šedé krysy vysazen v padákových klecích obsahujících skleněné lahvičky s bakteriemi. Při dopadu se nádoba rozbila a zakryla krysy, které se pak automaticky uvolnily z klecí a rozšířily nákazu v celé cílové oblasti.
Dalšími zařízeními, která prý viděl, byly skleněné bomby naplněné vývarem z bakterií a dělostřelecké granáty naplněné bakteriemi. Von Apen také tvrdil, že sovětští vědci prováděli v Mongolsku pokusy na lidech. Tvrdil, že v roce 1941 byly prováděné testy s morem a snětí slezinnou. Oběťmi byli političtí vězni. Von Apen popsal, jak byli vězni v řetězech přivádění do stanu, na jehož podlaze byly kotce plné krys nakažených morem. Vězni byli nucení zůstat ve stanu s krysami, dokud je nenapadly blechy přenášející mor. V létě 1941 jeden vězeň, který byl podroben tomuto grotesknímu experimentu, svým věznitelům utekl. Začala menší morová epidemie, kterou sovětské úřady mohly potlačit pouze povoláním letectva. Při pokusu zastavit šíření nemoci zemřelo tři až pět tisíc Mongolů. Jejich mrtvoly byly spálené velkým množstvím benzinu.
Japonsko (1928 – 1937)
V Japonsku byla experimentální výroba yperitu zahájená v roce 1928 v arzenálu Tandanoumi. O šest let později Japonci vyráběli tunu lewisitu týdně. V roce 1937 se produkce zvýšila na dvě tuny denně. Japonci prováděli rozsáhlé zkoušky. Například test v tropických podmínkách na ostrově Formosa v roce 1930. Výsledkem byl vývoj obávané řady plynových zbraní. Když procházím jednotlivé typy těchto zbraní, přivádí mě to až v úžas, s jakou tvořivostí se lidé vrhají do vymýšlení způsobů, jak zabíjet. Běžného člověka by to ani nenapadlo.
Tak například rakety schopné dopravit deset litrů látky na vzdálenost dvou kilometrů. Zařízení pro vypouštění plynové mlhy. Plamenomety upravené tak, aby vrhaly proudy kyanovodíku. Hořčičné bomby, které uvolňovaly proudy plynu, zatímco se jemně snášely k zemi, připevněné na padácích. Dálkově řízené kontaminační přívěsy schopné pokládat hořčík v pásech širokých sedm metrů. Masuka Dan, ruční protitanková zbraň s kilogramem kyanovodíku. Stejně důkladné byly i obranné přípravy, které sahaly až k maskám pro koně a velbloudy, a maskám, legínám a botám pro psy.
Japonci se do studia chemických zbraní pustili s nasazením, které někdy hraničilo až s fanatismem. Armádní škola chemického boje byla založená v roce 1933 v Narašinu, 30 km východně od Tokia. Měla čtyřicet akrů a působivé zázemí. Velitel školy, generálmajor Jamazaki, sliboval spravedlivé a přísné tresty pro ty, kteří nedodrží její kodex. Všichni studenti byli pečlivě vybraní důstojníci. Většina z nich absolvovala jedenáctiměsíční kurz. Během dvanácti let, tato japonská škola vychovala 3 350 odborníků na chemickou válku.
Dnes už není pochyb o tom, že Japonci od roku 1937 ve válce proti Číňanům ve velké míře používali jedovatý plyn. V říjnu 1937 podala Čína formální protest u Společnosti národů. V srpnu 1938 obvinila Japonce z používání yperitu. Předložila řadu svědků, včetně britského chirurga, který ošetřil devatenáct obětí zraněných plynem v bojích na jang-c‘-ťiangské frontě. Čínští rolníci byli vyhnaní z jeskyní a tunelů plynem a potom zmasakrovaní čekajícími japonskými jednotkami.
Stejně jako Britové a Francouzi před nimi i Japonci zjistili, že plyn je vynikající zbraň, pokud je použitý proti špatně vycvičeným a většinou neznalým protivníkům. Operace v Číně se staly učebnicovým příkladem použití chemických zbraní. Japonci dokonce vytvořili sérii brožur s názvem Poučení z čínského incidentu a distribuovali je mezi studenty školy v Narašinu. S Japonskem se pojí ještě jedna výrazná postava. Generálmajor Širo Išii, o kterém jsem hovořil i v mém pořadu Biologické zbraně. K němu se vrátím ve zvláštní kapitole, abych netříštil časovou linii, ve které se právě pohybujeme.
Italové (1935 – 1936)
Italové použili chemické látky při invazi do Habeše podobným způsobem. V letech 1935 a 1936 bylo vyvezeno 700 tun plynu. Většinu z něj použilo italské letectvo. Nejprve přišly na řadu hořčičné bomby ve tvaru torpéd. Potom, počátkem roku 1936, Italové vyzkoušeli novou techniku leteckého postřiku. Habešský císař ve svém projevu před Společností národů popsal, jak skupiny devíti, patnácti a osmnácti letadel létaly jedna za druhou, takže kapalina z nich vycházející tvořila nepřetržitou mlhu… Vojáci, ženy, děti, dobytek, řeky, jezera a pastviny byli tímto smrtícím deštěm neustále smáčení.
Podle Britů Italové používali 500librové bomby sprejového typu naplněné yperitem. Fungovaly pomocí časového zapalovače. Když byla bomba asi 70 metrů nad zemí, vybuchla. Tekutý obsah se rozptýlil v podobě spreje na značné ploše. Zprávy, které přicházely z Habeše, dávaly tušit, jak strašlivé utrpení byl yperit schopen způsobit bezbranným domorodcům. Kapalina se držela na zemi a na listí. Zamořovala nejen vojáky, ale i rolníky procházející buší.
Walter Holmes z londýnských Timesů psal o mužích zraněných na nohou a v dolních částech těla. V několika případech byly z nohou a stehen odstraněné velké plochy kůže. Někteří z těchto mužů utrpěli také velmi bolestivé popáleniny pohlavních orgánů. Italská letadla, hlásil Holmes, létala nízko nad krajinou a rozprašovala hořčík v jemném dešti žíravé tekutiny. Neexistovala žádná ochrana ani únik a velké množství domorodců utrpělo strašlivá zranění hlavy, obličeje a horních částí těla. Oslepené oběti se nemohly dostat do kopců, kde měl Červený kříž stanoviště první pomoci. Neošetřené kožní rány se zanášely gangrénou. Nebyla to válka, ale masakr.
Habeš nebyla ničím jiným než zkušebním polygonem pro vražedné moderní plynové zbraně, které byly od konce první světové války vyvíjené. Chemickými zbraněmi bylo zabito nebo zraněno přibližně 15 000 habešských vojáků. Téměř třetina všech obětí za celou válku.
Britové a Francouzi (1936 – 1938)
Světové velmoci zahájily rozsáhlé chemické zbrojení. V roce 1936 postavili Francouzi v Clamency továrnu na výrobu fosgenu za osmnáct milionů franků. O rok později byly opět uvedené do provozu továrny na yperit a fosgen z první světové války v Edgewood Arsenal v Americe. Nové továrny otevřel Sovětský svaz v Brandjužsku, Kujbyševě a Karagandě.
Britové, ve spolupráci se společností Imperial Chemical Industries, začali v roce 1936 stavět novou továrnu na yperit v Sutton Oak u Saint Helens v Lancashiru. Plánované byly další dvě továrny. 2. listopadu 1938 nařídil kabinet vytvořit průmyslovou výrobní kapacitu 300 tun yperitu týdně a rezervu 2 000 tun. Britové začali nakonec spolupracovat s Francouzi od května 1939 na společné politice chemické války. Tady nás opět překvapí inovativní způsoby zabíjení.
Francouzi vyvinuli 4 a půl milionů granátů. Nebyly to ale jen tak obyčejné granáty. Připomínaly velká vejce naplněná yperitem, a shazovaly se po padesáti kusech. Neměly žádné rozbušky. Byly navržené tak, aby se při nárazu jednoduše rozbily. Francouzi se na fosgen spoléhali mnohem více než Britové a používali ho jako náplň do projektorů, dělostřeleckých granátů a velkých leteckých pum. Jedním z důmyslných zařízení byla 200 kg bomba naplněná fosgenem. Ta obsahovala trhavou nálož určenou k rozmetání veškeré zeminy, která se mohla po průniku bomby dostat dovnitř.
Britové zase měli rozsáhlé zkušenosti v rozprašování yperitu ve velkých výškách. Britské bombardéry mohly přesně vypouštět sprej z výšky 5 km, mimo nebezpečí protiletadlových děl. Bez jakéhokoli varování mohli být nepřátelští vojáci zalití sprškou yperitu. Tajemstvím byla varianta konvenčního yperitu, který byl třikrát silnější a s velmi nízkým bodem tuhnutí. Francouzi byli tímto objevem velmi nadšení. S Brity uspořádali mnoho společných zkoušek. Například na rozsáhlém francouzském zkušebním polygonu na Sahaře.
Nacistický objev: Tabun a sarin
Koncem roku 1936 učinil německý vědec Dr. Gerhard Schrader pozoruhodný objev. Metodicky procházel obrovské množství organických sloučenin fosforu. Když náhle narazil na řadu jedů s mimořádnou silou. 23. prosince 1936 se mu poprvé podařilo připravit část chemikálie. Otestoval ji postřikem na několik listových vší. Všechen hmyz byl usmrcen. O několik týdnů později, v lednu 1937, zahájil Schrader první výrobní zkoušky. Vzápětí zjistil, že to, co zpočátku považoval za slibný insekticid, má na člověka vedlejší účinky, které jsou velmi nepříjemné.
"Prvním příznakem," vzpomínal později, "byl nevysvětlitelný účinek, který při umělém světle značně oslaboval zrak."
Sebemenší kapka látky rozlitá na laboratorní stůl způsobila, že se mu zorničky očí stáhly do špendlíkových bodů, a trpěl akutními potížemi s dýcháním. Po několika dnech tohoto stavu byli Schrader a jeho asistent nuceni na tři týdny přerušit práci, aby se zotavili. Měli štěstí, že vyvázli bez úhony.
Nedopatřením objevili nejsilnější chemickou zbraň na světě. Původní nervový plyn tabun. Stali se jejími prvními oběťmi. Schrader byl povolaný do Berlína, aby tabun předvedl wehrmachtu. Jeho hodnota jako bojového plynu byla rychle rozpoznána. Psi nebo opice otrávení tabunem jako by ztratili veškerou kontrolu nad svaly. Jejich zorničky se zmenšily na tečky, pěnili u úst a zvraceli, měli průjem, jejich končetiny se začaly škubat a trhat. Nakonec během deseti nebo patnácti minut upadli do křečí a zemřeli.
Kromě své účinnosti měl tabun i další výhody. Byl bezbarvý a prakticky bez zápachu. Mohl otrávit tělo nejen vdechnutím, ale i proniknutím přes kůži. Takzvané nervové plyny byly stejně velkým pokrokem oproti chemickým zbraním první světové války jako kulomet oproti mušketě. Wehrmacht byl ohromený. Plukovník Rüdriger, velitel armádních zařízení na výrobu jedovatých plynů ve Spandau, nařídil výstavbu nových laboratoří, které měly vyrábět dostatečné množství tabunu pro zahájení polních zkoušek.
Schrader, který pracoval pro chemický konglomerát IG Farben, byl přesunut do nové továrny v Elberfeldu, aby se nerušeně věnoval studiu organických sloučenin fosforu. O rok později, v roce 1938, objevil sloučeninu příbuznou tabunu, jejíž potenciál jako toxické válečné látky považoval za překvapivě vysoký. Nová látka dostala název sarin. Tento název Schrader vymyslel jako zkratku jmen čtyř klíčových osob podílejících se na její výrobě. Schrader, Ambros, Rüdriger a van der Linde.
V červnu 1939 byl vzorec sarinu předán do laboratoří Wehrmachtu v Berlíně. Testy na zvířatech ukázaly, že je téměř desetkrát jedovatější než tabun. V září 1939, kdy vědci v Berlíně připravovali první vzorky sarinu, zahájila německá armáda invazi do Polska. Ještě téhož měsíce bylo německému chemickému průmyslu nařízeno, aby naplánoval výstavbu nové továrny schopné vyrábět tisíc tun tabunu měsíčně. Stavební práce byly zahájené v lednu 1940 ve slezských lesích v západním Polsku. Továrna byla postavena v blízkosti řeky Odry, čtyřicet kilometrů od Breslau, v místě zvaném Dyhernfurth. V roce 1943 stála 120 milionů říšských marek. Peníze pocházely převážně od wehrmachtu a byly přelévané přes speciálně vytvořené společnosti, které byly napojené na IG Farben.
Mezi tyto společnosti patřily Anorgana, Luranil, Monturon a Montana. Anorgana byla největší a její ředitel Otto Ambros, jeden z nejmocnějších průmyslníků v Německu. Měl dokonce přímý přístup k Hitlerovi. O šest let později byl v Norimberku odsouzený k osmi letům vězení za otrokářství a masové vraždy. Vzpomínáte si na můj pořad Nacistické kořeny EU? Tady jsem věnoval Otto Ambrosovi zvláštní kapitolu. V roce 1952 byl Ambros propuštěný z vězení, aniž by si odpykal celý trest. Následně se stal poradcem Konrada Adenauera a různých farmaceutických společností. Pro Američany byl zřejmě natolik ceněný, že ho takto potichu rehabilitovali.
Prostřednictvím společnosti Anorgana poskytoval Ambros chemiky a techniky potřebné k výstavbě a provozu nacistických továren na válečné plyny. To zjevně spojencům po válce nevadilo. Němci to ale během války rozjeli ve velkém. Byl například testovaný kulomet schopný vystřelit 2 000 nábojů za minutu nabitých tabunem nebo sarinem s cílem zaútočit na tanky. Luftwaffe měla téměř půl milionu plynových bomb, od 15 kg protipěchotních až po 750 kg fosgenové bomby. Němcům se podařilo okopírovat konstrukci ukořistěných ruských postřikovačů. Němečtí piloti se naučili postřikovat kolony pochodujících mužů tak účinně, že 50 % vojáků bylo kontaminováno, i když se jim podařilo včas nasadit plynové masky a pláštěnky. Nejlepšími prostředky byly kyanovodík, yperit a tabun.
Němci také zkoušeli rozprašovat koncentrované kyseliny a louhy. Dýmavá kyselina dusičná byla považovaná za užitečnou v nízkém postřiku kvůli bolestivým popáleninám, které způsobovala. Němci si musí připsat velké zásluhy za to, jak obratně oklamali Spojence v souvislosti s nervovým plynem. Bylo to jedno z největších tajemství Třetí říše, které znala jen hrstka lidí. Němci udrželi tajemství svých nervových plynů nedotčené více než osm let, což byl jeden z největších triumfů nacistické kontrašpionáže.
Antrax (1942)
Antrax byl dlouho považovaný za nejpraktičtější náplň biologické zbraně. Dokonce už v roce 1925 psal Winston Churchill o metodicky připravených a záměrně spuštěných morových ranách na člověka a zvířata. To ukazuje, jak privilegované informace tito masoví vrazi měli. Antrax je akutně infekční a smrtelně nebezpečné onemocnění. V přírodě se obvykle vyskytuje u skotu nebo ovcí, ale stejně smrtelná může být i pro člověka. Při náhodné manipulaci s kontaminovaným masem mohou vzniknout zhoubné kožní vředy černé jako uhel, které vedou k otravě krve. Vdechnutí je ještě smrtelnější. I nejmenší dávky mohou během několika hodin vyvolat dusivý kašel, dýchací potíže a vysokou horečku. V devíti případech z deseti následuje brzy poté smrt. Jeho další výhodou jako zbraně byla výjimečná odolnost. Bakterie antraxu jsou prakticky nezničitelné organismy, které mohou ležet v klidu celé roky a čekat, až budou moci infikovat jakoukoli živou tkáň, se kterou přijdou do styku.
Kultivace antraxu se samozřejmě zhostila laboratoř Porton Down. V Portonu se antrax připravoval v kovových nádobách připomínajících baňky na mléko. Antrax byl naplněný do baněk a odvezený na sever do Skotska. A právě tady náš příběh pokračuje dál. Z historie chemické a biologické války se vynořilo několik podivných příběhů. Ovšem jen málo z nich je tak bizarních jako ty, které obklopují malý ostrov u severozápadního pobřeží Skotska. Leží v dobře chráněné zátoce nedaleko rybářské vesnice Aultbea. Je to skalní výběžek, porostlý vřesem, vysoký 300 metrů, dlouhý 3 kilometry a široký kilometr. Tento zcela opuštěný ostrov se jmenuje Gruinard. Díky sérii tajných válečných experimentů tu nesmí nikdo žít, a dokonce ani přistát. Prvními oběťmi pokusů na tomto ostrově byly ovce. A chemická zbraň? Chemická bomba o váze 25 liber, osmnáct centimetrů vysoká a šest centimetrů v průměru. Obvykle obsahovala yperit. Poslechněme si svědectví mladého experta na výbušniny z týmu Porton Down, majora Allana Youngera:
"Henderson odšpuntoval jednu z baněk. Požádal mě, abych držel bombu, zatímco on do ní bude nalévat tuto směs. Ukázalo se, že je to hnědá hustá kaše. S velkým strachem jsem ji držel a dával pozor, abych ji nerozlil, když tam tu hustou hmotu lil."
Ta hustá hmota byla kaše z koncentrovaných spor antraxu. Potom, co byla bomba naplněna, byla převezena do Gruinardu. S ní odjeli i tři vědci. Každý z nich byl nyní od hlavy až k patě oblečen do pogumovaného obleku, plynové masky, vysokých gumových bot a silných rukavic. Antraxovou zbraň položili na malý kopeček hlíny. Kolem ní byly v soustředných kruzích uvázané ovce. K bombě byla opatrně připevněná výbušná nálož a položená rozbuška. Zatímco se ovce bezstarostně pásly, vědci se stáhli do bezpečné vzdálenosti po větru. Bude antrax fungovat tak dobře, jak slibovala teorie? Bomba explodovala. Miliardy spor antraxu vytvořily neviditelný oblak, který se vznášel nad ovcemi a postupně se rozptýlil nad testovacím místem a mořem. O den později začaly ovce umírat. Hromada mrtvých těl se během týdne neustále zvětšovala. Pokusy prokázaly, že zárodky antraxu lze vyrobit, přepravit, naložit do munice a odpálit nad cílovými oblastmi, aniž by nutně musely být zničené křehké živé organismy, které infekci šíří.
Při dalších testech v tomto roce a v létě 1943 vybuchly další bomby. Vyvrcholením byl přelet bombardéru Wellington nad ostrovem v nízké výšce, při kterém byla v cílové oblasti elegantně vypuštěná první biologická nálož na světě. Gruinard dlouho zůstával jedním z největších tajemstvích chemických a biologických pokusů druhé světové války.
Biologická operace Anthropoid (1941)
V roce 1940 byla v Porton Downu zřízená nová a přísně tajná laboratoř. Tomuto malému týmu pro biologickou válku, předsedal Paul Fildes. Paul Fildes byl tedy vedoucím tohoto oddělení bakteriologického výzkumu ve Velké Británii. Na rozdíl od chemického, byl bakteriologický výzkum tehdy považovaný za perverzi lékařských znalostí. Paul Fildes ale neměl po celý život žádné výčitky svědomí ohledně své práce. V roce 1940 mu bylo 58 let a byl starý mládenec. Shromáždil kolem sebe muže s podobným odhodláním. Celý Fildesův tým byl přesvědčený o tom, že se nachází v zoufalém závodě s nacisty.
Bylo rozhodnuto, že by měl být vytvořený ústav pro produkci bakteriálních kultur ve velkém měřítku a provádění vědeckých experimentů, které by zkoumaly možnosti využití bakterií. Britské ministerstvo obrany se stále snaží z veřejných archivů vymazat nepříjemná tajemství. Těch několik odtajněných dokumentů ukazuje, že to byli Britové, kdo masově vyrobil první biologickou zbraň na světě. Průlom se podařil Paulu Fildesovi a jeho týmu po sérii experimentů pod širým nebem v Portonu na podzim roku 1941. Paul Fildes, dokonce podle vlastního vyjádření, přispěl k druhé světové válce nejpozoruhodněji 27. května 1942 na rohu ulice v Praze v tehdejším protektorátu Čechy a Morava.
Od založení oddělení biologického boje v Porton Down, pracoval Paul Fildes na botulotoxinech. Ty jsou popsány jako jedny z nejtoxičtějších látek známých člověku. Botulismus se obecně projevuje jako obzvláště virulentní forma otravy jídlem s průměrnou úmrtností 60 %. Ačkoli neexistuje žádné oficiální potvrzení, zdá se, že v roce 1941 se Paulu Fildesovi podařilo z botulismu vytvořit zbraň. Britové ji označili kódovým názvem X.
Britská tajná zpravodajská služba se obrátila na Paula Fildese s žádostí o pomoc, když v říjnu 1941 začala plánovat operaci Anthropoid. Jejím cílem byl atentát na Reinharda Heydricha. Pro ty, kdo se jí ujali, to byla téměř sebevražedná mise, kterou ale Britové považovali za mimořádně důležitou. Heydrich si už získal hrůzostrašnou pověst jako nemilosrdný šéf Sicherheitsdienstu, nacistické bezpečnostní služby. Jejím prostřednictvím řídil Heydrich kontrarozvědné operace proti britským agentům v okupované Evropě. Byl prý Hitlerovou osobní volbou jako muž, který by ho měl nahradit ve funkci vůdce. V září ho jmenoval říšským protektorem Čech a Moravy.
Heydrich byl ve svém novém zaměstnání pozoruhodně úspěšný. Použil techniku cukru a biče. Pomocí biče se mu podařilo zlomit československý odboj. Pomocí cukru přiměl české dělníky k větší výrobě. Zvýšil jim příděly a zkrátil pracovní dobu. Britská tajná služba se rozhodla nechat Heydricha zabít. V deset hodin večer 29. prosince 1941 odstartoval z letiště Tempsford čtyřmotorový bombardér Halifax. Aby mu RAF usnadnila dlouhý a nebezpečný let nad okupovanou Evropou, uspořádala diverzní bombardovací nálet, který měl odlákat německé radary a stíhací letky. Čtyři a půl hodiny po startu se sedm Čechů v pološeru sneslo na padácích do zasněžených kopců u české vesničky Lidice.
Všichni muži prošli výcvikem na zámku Cholmondely v Cheshire a ve speciální výcvikové škole ve Skotsku. S sebou měli britské zbraně, bezdrátové a šifrovací vybavení. Zvláště se dvěma zbraněmi se zacházelo se zvláštní opatrností. Byly to britské ruční protitankové granáty číslo 73. Normálně byly dlouhé 91 palců a vážily 4 libry. Granáty, které měli Češi sebou, byly speciální konverze. Horní třetina granátu měla otevřený konec, který byl hustě převázaný lepicí páskou. Každý z granátů vážil něco málo přes 1 libru. Zdá se pravděpodobné, že je osobně připravil Paul Fildes v Porton downu. Každý z granátů obsahoval smrtící náplň botulismu.
Čechoslováci se pod vedením Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, vydali za pomoci českého podzemí na pět měsíců do terénu a vytvořili si podrobný obraz o Heydrichově pohybu. Na tak vysokého nacistického vůdce bylo překvapivé, že jen zřídkakdy cestoval s ozbrojeným doprovodem. 23. května 1942 se členové Anthropoidu díky velkému štěstí dozvěděli, kde se Heydrich bude za čtyři dny nacházet.
V půl desáté dopoledne 27. května zaujali pozice ve vlásenkové zatáčce u Trojského mostu na pražském předměstí na frekventované trase k Heydrichovu velitelství na Hradčanech. Přesné podrobnosti o tom, co následovalo, se liší, ale celkem bylo atentátníků pravděpodobně šest: čtyři muži vyzbrojení samopaly a granáty, jeden se zrcátkem, aby blikal signálem, až Heydrichovo auto zatáčku projede, a Rela Fafková, Gabčíkova přítelkyně, která měla jet autem před Heydrichem. Kdyby jel bez doprovodu, měla by na hlavě klobouk. V 10:31, s kloboukem na hlavě, zajela za roh. O několik vteřin později uviděli znamení zrcátka. Gabčík vyrazil doprostřed silnice a namířil samopal na zatáčku. Heydrichův zelený mercedes s otevřenou střechou proplul zatáčkou. Když se ale Gabčík pokusil zahájit palbu, jeho zbraň se zasekla. Když vůz zpomalil, Heydrich na svého šoféra zakřičel, aby sešlápl plyn. Řidič ale stále dupal na brzdy. V tu chvíli Kubiš hodil jeden z Fildesových granátů. Granát explodoval takovou silou, že rozbil všechna okna projíždějící tramvaje. Přestože výbuch minul mercedes, utrhl dveře. Střepiny z granátu se zabodly do Heydrichova těla. Heydrich vyskočil na silnici a pak náhle upustil revolver. Chytil se za pravý bok, zapotácel se a zhroutil se. Ozbrojenci utekli.
Heydricha, který měl značné bolesti a krvácel ze zad, odvezli při plném vědomí ve vypůjčené dodávce do nedaleké nemocnice Bulovka. Službu na chirurgickém oddělení měl lékař Vladimir Šnajdr. Na první pohled se rána nezdála nebezpečná… Přispěchal profesor Dick. Byl to německý lékař, kterého nacisté jmenovali do Bulovky. Rentgenový snímek ukázal, že v ráně něco je, možná střepina z bomby. Nebo kus karoserie. Zkrátka, něco tam uvnitř bylo. Lehce příběh popoženu a zkrátím. Heydrich se podrobil operaci. Po operaci byl Heydrich odvedený do ordinace doktora Dicka ve druhém patře. Němci vyklidili celé patro, pacienty vykázali nebo poslali domů a jídelnu přeměnili na kasárna SS. Na střeše rozmístili kulomety a dole u vchodu se pohybovali po zuby ozbrojení esesáci.
Doktor Dick říkal, že se Heydrichovi dařilo velmi dobře. Proto všechny jeho smrt zaskočila. Při zpětném pohledu, ale Heydrichova smrt zcela odpovídá symptomům otravy botulotoxiny. Po počátečním období klidu trvajícím jeden den nebo déle, upadá oběť do postupného ochrnutí, které nereaguje na léčbu. Když se botulismus pustil do práce na Heydrichově centrální nervové soustavě, mohli lékaři jen bezmocně přihlížet, jak jejich slavný pacient podléhá klasickým příznakům otravy botulotoxiny. Pacient obvykle buď zemře, nebo se do sedmi dnů zotaví. Týden po přepadení, 4. června 1942, Heydrich zemřel.
Doktor Šnajdr vzpomínal, že oficiální diagnóza příčiny Heydrichovy smrti zněla sepse. Krevní transfuze nic nezmohly. Proč by Britové v této operaci schvalovali použití biologické zbraně? Částečně se museli chtít ujistit, že atentát na Heydricha bude téměř jistě úspěšný: to, co věděli o botulotoxinech, je muselo přesvědčit, že je to dokonalá zbraň, která je bezpečná. Jistě by neměli morální výhrady. O Fildesově podílu na Heydrichově smrti neexistují žádné písemné důkazy. Příslušné úřední spisy jsou stále uzamčené v tajných archivech. Máme tedy pouze nepřímé důkazy, které ukazují na použití biologické zbraně, a tvrzení samotného Paula Fildese. Nebýt Paula Fildese, mohlo tajemství botulotoxinů v Heydrichově vraždě zaniknout.
Paul Fildes řadě kolegů řekl, co udělal. Dva vysoce postavení vědci zapojení do spojenecké biologické války soukromě potvrdili, že jim Fildes řekl, že má prsty v Heydrichově smrti. Pro mladého amerického biologa Alvina Pappenheimera, pozdějšího profesora mikrobiologie na Harvardu, byl Fildes ještě melodramatičtější. Heydrichova vražda, řekl Fildes Pappenheimerovi, byla prvním zářezem na mé pistoli. Vývoj systému botulotoxinů a jeho použití v operaci Anthropoid bylo jen dobrodružným intermezzem v rutinní Fildesově práci. Středobodem britského programu proti bakteriím byl stále antrax a způsob, jak z něj nejlépe udělat zbraň hromadného ničení.
Závěr
To je konec první epizody dvoudílného dokumentu Vyšší forma zabíjení. Co najdete v příštím díle? Podívám se na Japonsko a jejich otřesné pokusy na lidech. Vedoucím byl generál Širo Išii. Jeho výsledky byly tak cenné pro Američany, že mu nakonec udělili imunitu a za své zločiny nebyl popraven. Potom se podívám na USA před i během druhé světové války. I po válce Britové ani Američané se svými pokusy neustali. Dokonce na nic netušících občanech velkých měst prováděli plošné pokusy. Američané v projektu MK-Ultra zkoumali látky jako LSD a další. Podrobně se podívám na válku ve Vietnamu a co přesně prováděla látka Agent Orange.