Pořad pojednává o teoriích, které tvrdí, že existovala dřívější, vymazaná civilizace nazývaná Velká Tartárie. Tato říše mohla být mnohem vyspělejší než se obvykle předpokládá. Úvod představuje samotné téma, zatímco další kapitoly se zaměřují na různé aspekty této teorie, včetně historie, kultury, architektury a technologie Tartárie. Pořad také zkoumá možné důvody, proč byla tato civilizace vymazaná z dějin, a spekuluje o tom, jak by vypadaly dějiny světa, kdyby Tartárie přežila. Závěrečná část se věnuje otázce, jakou roli mohou hrát falešné dějiny a mylná představa o historii v naší současnosti.
Úvod
Ve škole nás učí, že před příchodem křesťanství jsme byli všichni téměř divoši. Mnohá fakta však těmto smyšlenkám odporují. Čím více se pohybujeme do minulosti, tím hůře nacházíme vyprávění, které by odráželo autentický vývoj tehdejších dějin. Máme sice k dispozici řadu dokumentů, ovšem na ty se práší kdesi hluboko v archivech. Ve 20. letech 20. století byl král propagandy Edward Bernays zaměstnaný u Nelsona Rockefellera, jednoho z nejbohatších mužů tehdejšího světa. Rockefeller založil dnešní školský systém. Vlastnil také společnosti vyrábějící školní učebnice. Historie kterou nám vítězové chtějí vyprávět je ale jiná, než ta opravdová, nepřefiltrovaná. To co se naučíme ve škole, máme tendenci považovat za základní vědomosti a výchozí bod našeho vědění. Jen málo lidí má schopnost přiznat si, že mají v hlavě oficiální balast historie psané vítězi. Nikdy nepoznáme svět takový, jaký doopravdy je. A to ani v situaci, kdy už si myslíme, že toho víme dost. V životě se setkáme s informacemi, které nás začnou směřovat jinam. Zjistíme že věci přestávají být stejné jako dřív. Musíme se vrátit a všechno se učit znova. To dokáže jen málokdo. Nepříjmou to ani ti, kteří si myslí, že už přijali všechno. Dnes stále více lidí čerpá informace z internetu. Digitalizace znalostí je fenomén, který dokonale pohřbí autentické dějiny. Digitalizací se dá účinně měnit a kontrolova všechny digitalizované knihy a obrazy tak, aby zobrazovaly to, co nám chtějí vyprávět nebo prodávat. Ne to, co se skutečně stalo. Když většina lidí získává všechny zprávy a informace o historii z internetu, se oficiální vyprávění drží pouze v kyberprostoru. Pokud internet přestane být životaschopný, budou ti kdo vlastní knihy a ústní vyprávění jediní, kdo budou poskytovat skutečnou historii naší ne tak vzdálené minulosti. To se týká Tartařanů. Obrovské civilizace, která byla vymazaná z našich dějin. Budu vám vyprávět o jedné světové laskavé společnosti žijící v eleganci, kráse a harmonii hluboce duchovně, mentálně i fyzicky propojené s přírodou v Lásce a Míru. Kéž bychom jednoho dne znovu nalezli a znovu si připomněli a znovu se vrátili k těmto úžasným lidem zvaným Tartařané.
Předmluva o Tartárii
Je skutečně všechno to, co jsme se učili ve škole pravda? Slavná mapa z roku 1587 od italského kartografa Urbano Monte ukazuje Antarktidu plnou života a také několik průplavů, menších i velikých. U jednoho z průplavů dnes stojí vědeckovojenská základna McMurdo. Na mapě lze najít obry, griffiny, kentaury, létající želvy nebo třeba jednorožce, kteří tady ne tak dávno zřejmě existovali. Byla to nadsázka, podobenství nebo tehdejší realita? Dokážeme tyto skutečnosti vstřebat, pojmout a akceptovat je jako možnou realitu? Kdysi dávno existovala vysoce vyspělá civilizace, dnes známá jako Velká Tartárie. Velká Tartárie byl název používaný od středověku do 20. století pro rozlehlou oblast severní a střední Asie rozkládající se od Kaspického moře a Uralu k Tichému oceánu. Ale nejen tam. Tartárie se dokonce rozkládala na několika kontinentech. Asie, Afrika, Evropa, Oceánie a Amerika byly součástí jediné Vysoké civilizace. Aby bylo zcela jasno, Tartárie byla Celým světem s jednotným jazykem a designem. Jak by mohly mnohé pyramidy, které se nacházejí po celém světě, obsahovat stejnou myšlenku a vzory, kdyby všechny Tartárie nebyly nějak propojené? Z našich učebnic dějepisu zmizela před necelým stoletím. Její pozůstatky jsou ovšem stále všude. Miliony Tartařanů vytvořily svébytnou kulturu založenou na duchovních a mravních kvalitách člověka, na úctě k předkům a spravedlnosti, úctě k rodině a lásce k vlasti. Tato civilizace ovládala technologie vyspělejší než ty současné. Jejich geopolymerní beton byl věčný a postupem času sílil. Jejich věže a železniční stanice jsou stále v provozu. Jejich gigantické železné a skleněné stavby, zakončené kopulemi a kovovými jehlami, se vyskytovaly na všech kontinentech. Ve spojení se rtutí rozváděly všem zdarma atmosférickou energii. V dobách Tartařanů byly technologie a chápání využití frekvencí, vibrací a energií mnohem pokročilejší než ty současné, kterým rozumíme dnes. Bohužel technologie volné energie z éteru byla zničená a pohřbená. Místo toho byla znovu zavedená stará technologie, jako jsou kabely a dráty k distribuci energie a k dosažení slušných zisků. Říká se, že Nikola Tesla objevil technologii, jak se napojit na éther a poskytovat neomezenou energii všem, kdekoli a kdykoli. Lodí, autem nebo letadlem bychom mohli cestovat zdarma díky jednoduchému přístupu k magnetické energii přírody, která je všudypřítomná. Tato bezplatná energie nebyla povolená pro všechny kvůli našemu kapitalistickému systému chamtivosti a nadvlády těch, kteří jsou u moci. Více než sto let nám tedy byl odpíraný laskavý systém bezplatné energie pro všechny. Nikola Tesla byl jen zástěrkou, která skrývala tartarská zařízení pro volnou energii, se kterými se podrobně seznámíme v tomto pořadu. Velká Tartárie neměla kolonie. Byla to civilizace jednoho světa, sjednocená ve společném chápání a hovořící stejným jazykem. Civilizace Jednoho světa bez hranic s nezávislými národy, kterým vládli kvalifikovaní kněží, volení místní radou moudrých mužů, ale kterým radily ženy. Tartarská civilizace byla pravděpodobně zničená v 19. až 20. století v důsledku povodní, meteoritů a plánovaného hromadného vyhlazování. Země byla náhle opuštěná miliardami lidí. Veškerá architektura a technologie této nadřazené civilizace byla ukradená a předaná do rukou dnešních globálních správců, kteří vytvářejí současnou nevědomou civilizaci. Tartárie jako mávnutím proutku v 18. století zmizela. Zmizela z map, z knih, vzpomínek. Kam se poděly miliony jejích obyvatel? Proč v učebnicích dějepisu nenajdeme o tomto úžasném územním celku ani zmínku? Vydejme se společně na pouť po této obrovské ztracené civilizaci.
Tartarská říše – jeden svět
Tartárie, původně se vyslovovalo Tatárie bez prvního r, je název předmongolské říše, která vznikla v severní Asii, než se rozšířila na celou severní polokouli. Nutno podotknout, že název Tartárie nemá žádnou spojitost s moderními Tatary. Stejně tak Mongolská Tartárie nijak nesouvisí s Mongolskem. Toto pojmenování však vzniklo ze spojení Bohů Tarcha a Tary, kteří byli ochránci tohoto území. Původní názvy byly ovšem jiné. Velká Rassénie, později Velká Skýtie. Nakonec Velká Tartárie. Tato říše byla ve své době největší říší a byla by největší říší i dnes. Tartárie byla zemí s vlastní vlajkou, vlastní vládou a vlastním místem na mapě. Pokud slyšíme slovo stát, mnozí si vybavíme naučený odstavec z učebnice právní vědy nebo příručky základu státu a práva. Ale to je obrovská chyba. Nejde totiž automaticky přenášet hluboko do historie moderní pojmy s jejich současným významem. Vždycky je třeba pamatovat na to, že s postupem času se definice jevů, procesů a předmětů nevyhnutelně mění, někdy až diametrálně. Dříve se státem nazývala země, jejíž obyvatelé platili daň panovníkovi, který zajišťoval jejich ochranu proti nepřátelským návštěvám nezvaných hostů. A to je vše. Žádné hranice, teritoria, celnice a pasy, žádný společný jazyk, jednotné právní předpisy ani měna. Tedy dívat se do mapy a hledat, kde přesně začíná a kde končí Tartárie, nemá žádný smysl. Tehdy ještě neexistovaly politické mapy, kde se různými barvami vyznačuje území jednotlivých států. Obecně se Tartárie rozkládala na většině území dnešního světa, kterou známe. Přirozenými hranicemi Tartárie, která v dávných dobách zabírala téměř celou severní polokouli, byly břehy oceánů. Přitom tři z nich, Ledový, Tichý a Atlantský, byly ve skutečnosti jejími vnitrozemskými vodami. Na eurasijském území víme o několika provinciích této obrovské državy. Jmenujme alespoň některé z nich. Na západě to byla Moskevská Tartárie, Moskovie, Russie. Na jih od ní, na území dnešní jižní Ukrajiny a Krymu byla Malá Tartárie. Uprostřed asijského kontinentu najdeme na mapách centrální Velkou Tartárii končící na severu až u břehů Tartarského moře, tedy Severního ledového oceánu. Na východ od Kaspického moře zhruba na území dnešního Turkmenistánu najdeme Nezávislou Tartárii. Od Velké čínské zdi na sever se táhla Čínská Tartárie a tam, kde bychom dnes našli Mandžusko, byla dříve Tartárie Mogulská. V 18. století byla Tartárie největší zemí na světě, která měla rozlohu přes 3 050 000 km2. Zdá se, že Tartárie byla jedním krajem, který se pak rozdělil na oblasti jako Malá Tartárie, Východní Tartárie, nebo Ruská Tartárie. Původně v Tartárii žili převážně Tartaři. Vysocí, rusovlasí, bílé pleti, lidé s očima modré, zelené nebo šedé barvy. Slované, Árijci a Rusové. Přátelští a laskaví v dobách míru, stateční a nemilosrdní v bitvě, spravedliví a soucitní ve dnech vítězství a vytrvalí během protivenství. To proto, že chránili morální čistotu a víru svých Předků. Od Uralu po Aljašku. Od Nové Země k Tibetu. Tartárie, ohromná země v severní části Asie ohraničená Sibiří na severu a západě, se nazývá Velká Tartárie. Tartařané žijící jižně od Moskovie a Sibiře se nazývali Astracháni, Čerkezové. Dagestánci žili na severozápad od Kaspického moře. Kalmyčtí Tartařané obývali území mezi Sibiří a Kaspickým mořem. Uzbečtí Tartaři a Mogulové obývali zemi severně od Persie a Indie. A nakonec Tibetští Tartaři žili na severozápad od Číny.
Obři Tartařané
Rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu donutilo Smithsonův institut zveřejnit tajné dokumenty z počátku 20. století. Dokumenty dokazují, že se tato organizace podílela na velkém historickém utajování. Utajování zničilo důkazy, podle kterých byly po celé Americe objevené pozůstatky obřích lidí v počtu desítek tisíc. Důkazy nařídili zničit vysoce postavení úředníci, aby podle soudního rozhodnutí ochránili tehdejší hlavní proud chronologie vývoje člověka. Zlomovým okamžikem soudního případu bylo, když byla u soudu ukázaná 1,3 metru dlouhá lidská stehenní kost jako důkaz existence takových obřích lidských kostí. Tento důkaz byl pro právníky Smithsonova institutu ranou, protože kost byla v polovině 30. let 20. století ukradená ze Smithsonova institutu jedním z jeho vysoce postavených kurátorů, který si kost ponechal celou. Na smrtelné posteli se písemně přiznal k tajným operacím Smithsonova institutu:
"Je to strašná věc, která se děje americkému lidu," napsal v dopise.
"Zatajují pravdu o praotcích a pramatkách lidstva. Našich předcích, obrech, kteří se potulovali po zemi, jak připomíná Bible a starověké texty světa. Ničí důkazy."
V závislosti na oblasti Rumunska, odkud legendy pocházejí, existují různá pojmenování obrů. Například v oblasti Boziorul jsou obři známí jako Tartari. Právě v tomto pohoří byla objevená řada neobvykle vysokých koster. Například když se místní obyvatelé snažili vysadit na kopci jabloně, náhodou objevili v pohoří Buzaului humanoidní kostry vysoké přes 2,4 metru spolu s úlomky keramiky. Jedna z těchto legend dokonce praví, že horský útvar známý jako Tainitské sloupy skutečně vybudovali tito dávní obři. V minulosti se obrům připisovalo také vybudování dvou velkých podzemních síní kdesi pod horou. Podivný útvar, který je k vidění na hoře Tainita, připomíná soubor kamenných židlí. Protože se nacházejí ve vysoké nadmořské výšce a ve velmi nepřístupné oblasti, místní obyvatelé tvrdí, že židle postavili Tartařané, aby na nich mohli sedět, když se chtěli sejít na radu. V Giurgiu byla učiněná řada archeologických objevů. Mezi lety 1940 až 1950 tady archeologové objevili 80 koster humanoidů, kteří vypadali jako obři. Obrovské kostry měřily na výšku asi čtyři až pět metrů. Obří kostry byly objevené i v jiných částech země. Jako příklad lze uvést nález 20 obřích koster v říjnu 1989. Podle všeho byli Tartařané vysocí lidé, kteří měřili v průměru od dvou a půl do tří a půl metru. V porovnání s naší současnou průměrnou výškou, která se pohybuje kolem 180 cm, by byli také považovaní za obry. Tehdy ale byla průměrná výška 3 metry. Stejně jako civilizace před nimi, jejichž výška byla v průměru 3 a půl metru a tak dál. Spadá to do logického sestupného schématu. Každá předcházející civilizace byla v průměru vyšší než civilizace po ní. A každá následující civilizace byla v průměru nižší než civilizace před ní. Výšky se zmenšují po každé potopě a s každým novým astrologickým věkem, do kterého vstupujeme. To dokumentuje jedna z posledních žen s tartarijským genem. Marianne Wehde se narodila v Německu ve městě Benkendorf v Durynsku 31. ledna 1866. Do svých 8 nebo 9 let byla obyčejnou dívkou. Rodiče a všech devět dětí byli normální výšky, s výjimkou jednoho bratra. V 16 letech už Marianne přerostla všechny své příbuzné. Dosahovala 218 cm a dále rostla. V té době odjela do Anglie hledat lepší život. Pro zajímavost krátce cestovala po Francii a Irsku a 8. července 1882 poprvé veřejně vystoupila v londýnském divadle Alhambra. Diváci si Obryni, královnu Amazonek zamilovali pro její roztomilost, šarm a pro její výšku, která dosahovala 255 cm. Dále není nic známé o jejím osudu, kromě toho, že zemřela v roce 1884, než dosáhla věku 19 let. Byla to pravděpodobně jedna z posledních žen s tartarijským genem. V roce 1961 objevil archeolog Nicolae Vlassa něco, co může být přímým důkazem nejstarších forem písma na světě. Při archeologických vykopávkách na neolitickém nalezišti v Rumunsku objevil Vlassaův tým tři malé hliněné tabulky s nerozluštitelnými rytinami, dnes známé jako tartarské tabulky. Významy rytin na tabulkách se vykládají různě. Někteří se domnívají, že rytiny jsou primitivní formou písma, jiní se domnívají, že jde o piktogramy, náhodné čmáranice, náboženské symboly nebo symboly vlastnictví.
Každá z tabulek má průměr asi 2 palce. Dvě jsou obdélníkové a jedna je kulatá. Kulatá tabulka a jedna obdélníková tabulka mají vyvrtané otvory. Hliněné tabulky byly nevypálené a byly nalezené spolu s 26 hliněnými a kamennými figurkami, náramkem z mušlí a poškozenými lidskými kostmi. Někteří se domnívají, že tabulky byly nalezené v obětní hrobové jámě. Tabulky jsou popsané pouze z jedné strany. Nápisy připomínají rohaté zvíře, nejasnou postavu, motiv rostliny, větev nebo strom a různé převážně abstraktní symboly. Analýza těchto tartarských tabulek vedla k mnoha zajímavým hypotézám o rané lidské kultuře a o vzniku komunikace pomocí písma. Jednoduše historie Tartarů kráčí napříč civilizacemi a prouděním času minulosti.
Hvězdicové pevnosti
Téměř do konce 18. století Tartařané stavěli takzvané hvězdicové pevnosti. První hvězdicové pevnosti byly postavené už na počátku roku 1500, tedy přesně v době, kdy se Romanovci chystali dobýt rozsáhlé oblasti Tartárie. Na základě rozvoje dělostřelectví bylo třeba vytvořit zcela nový konstrukční typ, který by díky zešikmení stěn snížil destrukční účinek střel. Vybíhající cípy hvězdy zároveň umožňovaly nerušený výhled obránců do všech směrů. Pevnosti obklopovaly hluboké a někdy i velmi široké vodní příkopy a nakupené valy zeminy. Pevnosti tvořily souvislé pásy opevnění. V Evropě je každá pevnost postavená podle jedinečného plánu. Ale sibiřské pevnosti jsou typizované! Svědčí to o existenci standardizace v době jejich stavby. Hvězdicové pevnosti byly navržené tak, aby vytvářely mikrokopule, které chránily obyvatele a rezonující harmonii. Tento princip byl mimochodem podrobně popsaný v Teslově trojrozměrném plášti. Vzniká interferencí dvou Fourierových, trojrozměrných skalárních polokulových vzorů v prostoru tak, že se párově spojí do kopulovitého pláště intenzivní, běžné elektromagnetické energie. Molekuly vzduchu a atomy v tomto plášti jsou zcela ionizované a tudíž vysoce nabité a vydávají intenzivní zářivé světlo. Cokoli fyzického co narazí do obalu, dostane obrovský výboj elektrické energie a okamžitě se vypaří. Tartařané vytvořili hvězdicové pevnosti a hvězdicová města jako ekosystém vibračních frekvencí, který měl zajistit pocit radosti a harmonie mezi komunitou. Hvězdicová města jsou vlastním samostatným prostředím. Hvězdicové pevnosti jsou stavby postavené s posvátnými geometrickými vzory, které metafyzicky nebo symbolicky představují kosmos. Mikrokosmos vesmíru. Hvězdicové pevnosti získávaly elektromagnetickou energii z éteru. Energie se pak zachytávala pomocí věží a obelisků a ukládala v červenobíle pruhovaných elektrárnách. K elektrárnám se dostanu v následující kapitole. Elektromagnetická energie se získávala a uchovávala v toroidních cívkách na vrcholcích elektráren, pokrytých mědí, umístěných pod věžemi. Hvězdicová pevnost koordinovala distribuci vody, plynu a elektromagnetické energie po celé Zemi. Řídila světový potravinový a dopravní systém, byla zodpovědná za veškeré komunikace, zdravotnictví, vzdělávání, kulturu a blahobyt. Podzemní tunely propojovaly všechna města na světě. Skrze ně se přepravovaly miliardy lidí, zavazadel, nebo korespondence. Na povrchu stála dobře naplánovaná města, velkolepé budovy, obrovské parky, elektrárny, hudba, kultura a umění. Na obloze létaly obrovské vzducholodě pro ty, kdo raději pozorovali svět z ptačí perspektivy. Nepřístupný svět, navždy ztracený, jehož stopy lze nalézt pouze útržkovitě.
Tartarská architektura
Falešná historie nazývá antickou architekturu jako maurské obrození nebo maurskou a islámskou. Také koloniální, středověká, neoklasicistní, barokní, románská, gotická a další styly jsou takto označované, aby se zakryla stará a skutečná funkce jejich sloupů, obloukových otvorů, jehlanců, růžicových oken, lodí zdobených železnými sloupy, věží a kopulí. Kostely a katedrály, které vidíme po celém světě, mají všechny podobné konstrukční vzory, které byly navržené s posvátnou akustickou geometrií, aby maximalizovaly vibrace, tóny a rezonance, které léčí a pomáhají stahovat vyšší vědomí. Po velké tartarské čistce, světové náboženské řády přebudovaly tyto úžasné stavby na presbyteriánské, katolické, anglikánské, mormonské synagogy, mešity a podobně. Šestiúhelníky, osmiúhelníky, pětiúhelníky, mnohoúhelníky, obdélníky, trojúhelníky… spousta posvátné geometrie. Existuje mnoho důkazů, které ukazují na to, že architekti tartarských katedrál měli znalosti o cymatice a možná i o léčivé síle zvuku dávno před moderními vědci. Chóry, píšťalové varhany i samotná architektura mohly po staletí doslova léčit návštěvníky kostelů. Jemná energie prostorů se neomezuje pouze na kostely. Každá přírodní i člověkem vytvořená struktura vyzařuje svou vlastní jemnou energetickou frekvenci, kterou jsme podprahově ovlivňovaní. Byla provedená řada vědeckých výzkumů, které ověřily léčebnou sílu zvukových frekvencí v oblasti cymatiky. Profesor Sungchil Ji z Rutgersovy univerzity provedl experiment, jejichž závěrem bylo, že červené krvinky vystavené klasické hudbě měly výrazně delší životnost ve srovnání s krvinkami, které byly převážně vystavené tichu. Vzhledem k tomu, že naše tělo je tvořené kapalinou, vytvářejí v nás léčivé vzory vytvořené rezonancí hudby a zvuku. Z tehdejší doby jsou známé mnohé architektonické skvosty. Propracované hřebeny střech, měděné kopule zakončené vysokými zlatými koncovkami nebo velkými zlatými sochami. Dále četné vrcholy, různé pilíře a lodžie na několika úrovních, masivní kamenické práce a tak dál. Je to jednoduše velkolepé. Budovy jejichž architektura se zdá být podle dnešních měřítek chápání moderní civilizace nepochopitelná. Takové ohromné množství složitých budov svědčí o tom, že tartarští dělníci, inženýři a projektanti měli nejen vysokou kvalifikaci, ale také obrovské materiální i lidské rezervy. Abychom si to dokázali představit, vezměme si jen základní seznam pozic, který potřebujeme k vybudování takto složité stavby. Architekt, učeň, asistent projektového manažera, stavební dozor, tesař, stavební inženýr. Dále stavební asistent, stavební koordinátor, stavební inženýr, mistr a vedoucí. Dále stavbyvedoucí, stavební dělníci, správce zakázky, manažer zakázky, obsluha jeřábu, dokončovatelé suchých zdí, montér suchých zdí, odhadce, elektrikář, obsluha zařízení, polní inženýr, tesař, všeobecný dělník, inspektor, železář, truhlář, dělník, mistr elektrikář, mistr instalatér, malíř, potrubář, plánovač, instalatér, koordinátor nákupu, vedoucí projektu, pokrývač, bezpečnostní manažer, řídící pracovník, signální pracovník, instalatér, stavbyvedoucí, správce, geodet, svářeč a mnoho dalších. Jinými slovy, bez infrastruktury a vyškolených kvalifikovaných stavebních dělníků na různých pozicích není možné postavit nic tak velkého. Tartařané to všechno postavili. Desetitisíce složitých staveb. Velmi často na místech, kde by jakákoli myšlenka na odpovídající infrastrukturu byla směšná. O tom se jaksi nepíše v bajkách o primitivních knížectvích roztroušených na územích středověké Sibiře. Tohle je pouze v možnostech země s centralizovaným systémem vzdělávání a odborné přípravy, který je schopen mobilizovat velké množství zdrojů, peněz a pracovních sil. A také mající systém vojenského vzdělávání a přípravy vojáků. Podobá se to oficiální přefiltrované učebnicové historii? Tam se píše o nekonečných pustých prostorách, řídce obydlených polodivochy, klanícími se dřevěným idolům za zvuků šamanských bubnů. Další skupina nás přesvědčuje o tom, že tehdejší evropští geografové neměli hluboké znalosti o regionu a jeho obyvatelích. O kočovném charakteru turkického a mongolského obyvatelstva, které se potulovalo po stepích. Proto území souhrnně nazývali Tartárie. Tomu ale jednoznačně odporuje technologická vyspělost Tartařanů.
Zvuk a voda
Všechna města velké Tartárie se nacházela na strategických místech na Zemi podél kanálů, řek, moří, jezer a oceánů. Pevnosti ve tvaru hvězd měly vždycky poblíž fontánu s vodou. Všechny tyto prvky byly součástí infrastruktury, která využívala vodu k produkci magnetické frekvence. Tato frekvence byla absorbovaná konstrukcí stavby a vypuštěná zpět do prostředí jako dýchatelný vzduch. Frekvence a vibrace vytvářely energetickou euforii radosti a harmonie. Samotná architektura pro získávání energie pochází výhradně z tartarské civilizace. Vyznačuje se používáním obloukových otvorů, sloupů, kopulí a věží. Pyramidy, divadla i kolosea měly vodní kanály vedoucí přímo pod nimi, kam směřovala zvuková energie. Představme si společnost, která vytvářela volnou energii a všechno mělo hudební charakter. Na Solfeggiově stupnici je frekvence 528 Hz velmi významná. Frekvence 528 Hz je nejvýznamnější ze starověkých frekvencí Solfeggio. Je známá jako frekvence lásky. Má také matematický význam a prokázaný léčivý potenciál. Snad nejslavnější skladbou složenou na frekvenci 528 Hz je Imagine Johna Lennona. Dr. Leonard Horowitz poznamenává, že 528 Hz je ústředním bodem všeho ve vesmíru a hudební, matematické tvoření, včetně vzduchu, který dýcháme, vody, kterou pijeme, trávy pod nohama a slunečních paprsků na naší tváři. Jiná skupina ale tvrdí, že je to naprostý nesmysl. Pro molekuly vody neexistuje žádná taková rezonanční frekvence. Jednotlivé molekuly vody nemají žádnou rezonanci při 528 Hz. Tyto zvukové frekvence prý způsobily, že rostliny, lidé a zvířata byly větší. Jinými slovy, když jsme celý život vystavení těmto specifickým rezonujícím frekvencím, stimulují nás k většímu růstu stejně jako rostliny i zvířata. Hovořil jsem o vysokých lidech, tartarských obrech. Někteří tvrdí, že tyto frekvence šířené do výšky také udržovali mírné klima. Do 15. století bylo zemské klima velmi teplé. I v zemích českých bylo za Karla IV. klima téměř středomořské. To odpovídá kartografické mapě Antarktidy plné života z roku 1587, kterou jsem zmínil. Zvuk je vibrace v éteru. Vibrace ovlivňují všechna magnetická pole, kterých mohou dosáhnout, včetně polí kolem našich těl. Různé frekvence zvuku a vibrací mají různé účinky na naše těla a mysl. Dobré vibrace nebo špatné vibrace. Cymatika nám ukazuje, jakých geometrických tvarů magnetická pole nabývají, když jsou vystavená vibracím. V tomto kontextu tvary hvězdicových pevností nejspíše představují příznivé účinky oblasti při vystavení správné frekvenci zvuku a vibrací. Také představují způsob, jak vytvořit energetické prostředí, které je fraktální a posiluje život.
Elektrárny
Podle Wikipedie se z historie dozvídáme, že první elektrárny byly poprvé zřízené v egyptské Káhiře v roce 876. Všechny tartarské elektrárny, malé i velké, měly píšťalové varhany, které měly harmonizovat a léčit obyvatelstvo prostřednictvím zvukových vln. To je dnes známé jako cymatika, kterou jsem zmínil v předchozích kapitolách. Architektura Tartárie používala červenou barvu cihly a bílé pruhy k označení elektráren a souvisejících staveb. V některých oblastech mohly být také pruhované v černé, zelené nebo hnědé barvě. Na střeše obvykle býval bronzový griffin, zvířecí symbol Tartárie. Tartarské elektrárny a další budovy byly postavené z žuly a geopolymerního betonu, protože se stávají odolnějšími plynutím času, a mají v sobě jako složení supravodivý krystal křemene. Elektrárenské kupole spojené s obelisky, minarety a vrcholky z žuly a geopolymerního betonu, se sloupy a ozdobami ze železa sloužily pro extrakci elektromagnetické energie. Elektromagnetismus vytváří gigantické neviditelné vlny energie. Vysílací věže přijímaly a vysílaly elektrické pole na značné vzdálenosti. K přenosu bezdrátové energie do stále rozsáhlejších regionů bylo zapotřebí stále vyšší věže. Pouliční lampy v Tartárii byly také éterickými anténami. Využívaly síly éteru, která způsobovala, že plyny uvnitř horní žárovky ionizovaly a fluoreskovaly. Podle informací, které máme nebyly horní žárovky na vrcholu tartarských lamp vyrobené ze skla ale dost možná z nějakého druhu křemenného krystalu. Stejné žárovky měli Tartařané i uvnitř svých domů. Tyto žárovky mohly také obsahovat různé látky jako například radium nebo rtuť, které reagovali s éterem. Stejně tak s éterem mohl reagovat i samotný křemenný krystal. Co dále souviselo s volnou energií byly bleskové antény. Ty byly nastavené tak, aby energii přitahovaly nikoliv detekovaly. Někteří tvrdí, že volnou energii vyvinuli Tartařané. Nikola Tesla pouze prohloubil její pochopení. Je to možné?
Tartárie a Francie: Ohrožení pro Brity i Rusy
Pojďme si vysvětlit, pro koho představovala Tartárie takové smrtelné ohrožení, že aktivně pracoval na její postupné likvidaci a drolení. Je logické, že tehdejší světové velmoci měly zájem na zničení této říše. Tartárie jednak představovala ohromné nebezpečí pro mocenské ambice britského impéria. Hanoverská dynastie se strachovala o svou indickou kolonii. Ale stejné nebezpečí jednak číhalo i na impérium ruské, protože Romanovci se báli o uchvácený moskevský trůn. Napoleon se už dlouho předtím domlouval s ruským carem Pavlem prvním o společné indické válečné výpravě. K ní ale nedošlo, protože ruský car byl v roce 1801 zavražděný. O to se postaralo spiknutí organizované a zaplacené, kým jiným než Británií. Ale tento nezdar Korzičana nezastavil. Zklamaný novým ruským carem byl Buonaparte připraven uzavřít spojenectví s Velkou Tartárií a Ruskem se prostě probít. A tak podnikl pochod na Moskvu, nikoli na hlavní město Petrohrad. Po jejím dobytí by se jeho legiím otevřela přímá cesta do Indie. To byl pravděpodobně důvod Napoleonova tažení do Moskvy. Srazit Rusko na kolena a vybudovat ohromné spojení obrovské francouzské armády s obrovskou armádou Tartárie. Jen si představme tu hroznou noční můru britské Hannoverské dynastie. Obrovská francouzsko-tartarská armáda pod vedením nejgeniálnějšího vojevůdce své doby. Její týly byly navíc zabezpečené celým vojensko-ekonomickým potenciálem Velké Tartárie. Volný pohyb Francouzů až k Indickému oceánu s diplomatickou podporou Tartárie. To bylo smrtelné ohrožení dominance a hegemonie britské koloniální říše, která by nikdy nemohla rozehrát svou velkou hru ve střední Asii. Hovořil jsem o tom v mém dvoudílném pořadu Královská špionáž. Velká Británie se v rámci této velké hry přetahovala s Ruskem o Afghánistán, který tvořil hráz mezi Ruskem a Indií. Indie byla britská kolonie. Pokud by Rusko dobylo Afghánistán, byla by britská indická kolonie ohrožená. Rusové by k ní měli přímý přístup právě přes Afghánistán. Proto Britové chtěli Afghánistán stůjcostůj ovládnout. To byla součást velké hry, kterou Británie s Ruskem hrála ve střední Asii. Tyto mocenské hry ohrožoval Napoleon, který se chtěl spojit s Tartárií. Tím by Francouzi s Tartařany opanovali střední Asii. Rusko by také ostrouhalo, protože by bylo odstavené na vedlejší kolej. Na jedné straně tedy stáli Francouzi včele s Napoleonem a mocná Tartárie. Na druhé straně britští Hanoveři a ruští Romanovci. Britové se báli o Indii, ruští Romanovci zase oslabení své ruské říše. Když Rusové odrazili Napoleona, odřízli mu tak cestu ve spojení s Tartárií. Zároveň byla zachráněná Indie jako britská kolonie. Když se britským Hanovercům a ruským Romanovcům podařilo svorně zlikvidovat Napoleona, soustředili se na Tartárii. Tu už předtím celé století postupně oslabovali, k čemuž se vypravím v další kapitole. Když byl Napoleon i Tartárie v troskách, britští Hanoverci a ruští Romanovci se pustili do sebe navzájem. Předtím měli společného nepřítele, kterého rukou společnou a nerozdílnou zlikvidovali. Takzvanou velkou hru ve střední Asii začli hrát Britové a Rusové proti sobě navzájem. Dříve přátelé, nyní nepřátelé, třebaže byli spojení příbuzenskými svazky. Podrobněji jsem to řešil v mém dvoudílném pořadu Královská špionáž.
Válka a ničení Tartárie
V roce 1703 založil Petr první Sankt-Petěrburg, který se o devět let později stal hlavním městem. Byl to ale takový paradox. Až do roku 1721 ležel Sankt-Petěrburg na území Švédska. Nicméně západní mocnosti ho plně podporovaly. Z hlediska válečných tažení na Tartárii bylo toto hlavní město vybrané skvěle. Sankt-Petěrburg je skrze moře v přímém kontaktu s evropskými státy. To mnohonásobně zjednodušovalo logistiku při vedení budoucích vojenských operací. Jak jsem popisoval v předchozí kapitole, ruští Romanovci a britští Hanoverci usilovali o zničení Tartárie. Do Moskvy byl mnohem horší přístup než do Sankt-Petěrburgu. Uvědomme si, že tehdy neexistovala žádná radiokomunikace. Bylo nutné věci koordinovat osobně nebo přes důvěryhodné posly. Sankt-Petěrburg byl proto vybraný, aby mohl západ a Rusko lépe koordinovat vojenská tažení. A tím se nám rýsuje scénář budoucích událostí. Sankt-Petěrburg byl obsazený Prusy, pravděpodobně za účasti skandinávských zemí. Vznikl tak nevelký stát pod vládou Romanovců-Holsteinů z klanu Oldenburgů. Tento stát byl ihned a teď pozor, okamžitě uznaný všemi západními mocnostmi. Abychom to úplně pochopili. Sankt-Petěrburg byl založený a prohlášený za hlavní město na území, které patřilo Švédsku. Patřilo jiné zemi. A představme si, že tohle západu vůbec nevadilo. Všechny západní mocnosti tento fakt svorně ignorovaly a ihned tam posílaly své diplomaty. Ti předávali pověřovací listiny Petru prvnímu, zabydlovali se, zařizovali tu svá vyslanectví a také a to především, obchodní zastoupení. Že nám to připomíná analogii s Kosovem? Když to vyhovuje západu, ihned je stát uznaný, zatímco když to západu nevyhovuje jako Krym, území prostě neuzná. Tady Sankt-Petěrburg patřil na území Švédska, ale byl přičleněný do Ruska jako jeho hlavní město. To dokumentuje další spolupráci britských Hanoverců a ruských Romanovců na likvidaci Tartárie. Tak nově vzniklé Ruské impérium začalo svůj útok na Tartárii. Postupně se dostalo až k Volze a pak se poprvé pokusilo obsadit Moskvu a jí kontrolovaná území v roce 1773 ve válce s Moskevskou Tartárií. Ale nevyšlo to. Do války se zapojila sibiřská Tartárie s hlavním městem Tobolskem. Své moskevské sestře poslala na pomoc vojsko pod velením Jemeljana Pugačova. Moskvu osvobodili a Romanovce poslali zpátky do Sankt-Petěrburgu. Za následujících sto let Tartárie utrpěla řadu těžkých porážek. Ztratila mnoho území. Na jižním Uralu, v severním Přikaspicku a jihozápadní Sibiři, v centrální a severo-východní Indii a na východním pobřeží Severní Ameriky. V současné době jsou rozličné epizody této války známé jako potlačení Pugačovova povstání, přisvojení Sibiře, kolonizace Indie a válka za nezávislost britských kolonií v Americe. Na počátku 19. století už na carském trůnu dvě stě let seděli Romanovci. Tehdy centrální Velká Tartárie prakticky zmizela. Přes celou severní část Asie až na Kamčatku se táhlo Ruské impérium. V průběhu těchto staletí obyvatelstvo evropské části Tartárie podlehlo zhoubnému vlivu monoteismu jako judaismus, křesťanství, nebo islámu. Ponořilo se do krvavých hrůz náboženských dobyvačných válek, politických intrik, povstání a revolucí. A nakonec se oddělilo od Asie. Nedokázalo odolat náporu nových světových náboženství a uchránit mravní čistotu a víru svých Předků. Britští Hanoverci ve spolupráci s ruskými Romanovci soustavně pracovali na demontáži Tartárie různými způsoby. Vedle klasických vojenských operací, používali i války kulturní a náboženské. Rozděl a panuj ve své čiré podobě. Hranice mezi původní zemí a novým Západem běžela od Severního ledového k břehům Indického oceánu, podél Uralu, břehů Kaspického moře a vrcholků Zagroza. Navzdory ztrátám rozsáhlých území, Tartárie ale zdaleka nebyla poražená. Aby bylo možné zničit Tartárii, bylo nutné nejdříve zničit její lid. Všechen! Do posledního člověka! Ale k tomu nikdo neměl sílu. Ani Británie, ani Rusové. Ani jejich koalice. Dokonce ani kdyby do té koalice vstoupila celá Evropa. Jen znamenitý vojevůdce Alexandr Suvorov, který se účastnil porážky Pugačova a osobně ho eskortoval do Moskvy, mohl tartarským vojskům způsobit hlavní porážku. A zřejmě také způsobil. Za to byl vyznamenaný zlatým mečem s briliantovou rukojetí. Cena takového meče se rovnala ročním nákladům na celý pluk. Získal také i několik vysokých ocenění, i když oficiální historiografie o tom zarytě mlčí. Přesněji skrývá historii tartarských válek, za války s osmanskými Turky a dalšími krymskými chány. Tartárie o svá území musela bojovat nejedno století. Ale nikdo ji nemohl s konečnou platností zničit. Psal se rok 1813. Rok po zničení vojsk drzého Napoleona, které táhly na Moskvu. Britští Hanoverci i ruští Romanovci si trochu oddechli. Stále ale zbýval jejich největší konkurent, který ohrožoval jejich mocenské ambice a koloniální hegemonii na celém světě. Tartárie. Vedle Napoleona vedla současně spojená vojska Romanovců a dynastií západní Evropy, obrovské tažení proti Tartárii do roku 1815. V roce 1816 ale přišla rozsáhlá přírodní pohroma, která jim pomohla dokonat jejich černé dílo.
Roj meteoritů a zánik Tartárie
Mezi lety 1816 až 1819 došlo k podivné klimatické anomálii. V západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky se sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. Prachu nebo popele? Čistě náhodou ve stejnou dobu patrně zanikla Tartárie. Protože víme, že náhody neexistují, zkusíme mezi oběma událostmi najít spojitost. Rok 1816 později dostal jméno rok bez léta. Tehdy došlo ke klimatické anomálii, která postihla velkou část severní polokoule. Neobyčejné počasí trápilo celou západní Evropu, Turecko a východ Severní Ameriky. V březnu teploty v Severní Americe pokračovaly mrazy jako v zimě. V dubnu i květnu bylo nepřirozeně mnoho dešťů a krup. Náhlé mrazy zničily většinu plodin. V červenci dvě obří sněhové bouře způsobily smrt řady lidí. V červenci a srpnu dokonce zamrzaly řeky. Každou noc byl mráz a v New Yorku a na severovýchodě Ameriky napadalo metr sněhu. I Německo trápily silné bouře. Mnohé řeky, včetně Rýna se rozvodnily. Ve Švýcarsku bylo počasí, jaké nikdo nepamatoval. A po všechny měsíce sněžilo a sněžilo. Neobyčejné počasí způsobilo katastrofální neúrodu. Neurodilo se prakticky žádné obilí. Na jaře následujícího roku ceny zrna v Evropě stouply na desetinásobek a vypukl hladomor.
Na svět se spustila tma. V plném smyslu slova. Slunce se nemohlo skrze vrstvy mraků prodrat a zahřát zemi. Americký výzkumník U. Hamfreys spojil tuto změnu klimatu s výbuchem vulkánu Tambora na ostrově Sumbawa. Jenže to není vůbec přesvědčivá hypotéza. Že by výbuch sopky na jižní polokouli tak ovlivnil polokouli severní? Přitom nemáme žádné zprávy o stejných dopadech na polokouli jižní. Navíc když se podíváme na planetární schéma vzdušných proudů vidíme, že vzdušné masy z jižní polokoule se prakticky nemísí se vzdušnými masami polokoule severní. Vypravme se ve stejném období do Tartárie. Co způsobilo, že na území Tartárie nezbyly stopy po velkých městech, sídlech, komunikacích nebo zemědělské činnosti? Nemohla by to být série meteoritů, která během staletí padala na rozlehlou oblast Tartárie? Jednou z posledních mohl být Tunguzský meteorit. Tunguzská katastrofa byl mimořádně silný výbuch, ke kterému došlo 30. června 1908 v prostoru centrální Sibiře, Krasnojarský kraj. Síla této exploze odpovídala asi 185 násobku výbuchu v Hirošimě. Exploze byla natolik silná, že v okruhu kolem 2 000 km2 zničila většinu stromů, asi 80 milionů kusů. Rána způsobená výbuchem byla slyšet v okruhu 1 000 km. Vezměme si k rukám mapy Google a prozkoumejme satelitní snímky Sibiře. Co můžeme z těchto stop vyčíst? První co nás jistě napadne je, že tu spadlo několik velkých těles, majících, soudě podle šířky drah, minimálně okolo 5 kilometrů v průměru. Jsou tu dobře rozeznatelné dvě dolní stopy dlouhé 240 a 220 km. Vzdálenost mezi nimi je zpočátku 30 km. Směrem na severozápad se o 40 km dál nachází další stopa, tentokrát dlouhá 145 km. A ještě jedna se táhne o 100 km dál k severozápadu. Je nejširší ze všech, 7 až 8 km a její délka činí 110 km. Mezi posledními dvěma je patrné ještě větší množství menších stop, které ale nejsou tak zřetelné a zanechaly je patrně menší fragmenty. Ale to ještě není všechno. Budeme-li se pohybovat dále na severozápad, rozeznáme velké množství drobnějších rýh, které způsobily s největší pravděpodobností trosky. Velmi dobře jsou vidět u jezera Čany. Podobné jsou pak v okolí města Omsk, také u Tobolska a také na území severního Kazachstánu v okolí města Rudnyj. Ani tyto fragmenty ovšem nebyly malé, soudě podle rýh, které po sobě zanechaly. Vzhledem k tomu, že všechny stopy jsou ve stejném směru, lze předpokládat, že všechny objekty spadly v tutéž dobu. V počáteční fázi trajektorie, jejich úhly odpovídají úhlu náklonu osy otáčení Země k ploše ekliptiky, ve které se pohybují téměř všechny planety a asteroidy sluneční soustavy. Můžeme tedy předpokládat i to, že se jednalo například o zbytky nějaké planety naší soustavy. Podle tvaru, směru a profilu stop se můžeme důvodně domnívat, že byly způsobené velkými meteority, z nichž ty největší měly 5 a více kilometrů v průměru. Poměrně mělké, ale dlouhé stopy naznačují, že objekty padaly velmi rychle a pod velmi malým úhlem. Navíc všechny tyto objekty spadly na zemský povrch najednou. Tunguzský meteorit byl jednou z menších událostí, která je oficiálně zaznamenaná o století později. Roj meteoritů, který pravděpodobně spadl najednou na tuto oblast v roce 1816 Tartárii zničil. V tomto prostoru o šířce více než 500 km a délce přesahující 250 km bylo zničené všechno, co bylo na povrchu. Vlna roztáté vody odnesla všechny stavby, veškeré rostlinstvo, zabila všechny živé organizmy. Zasažené oblasti nebyly pak vzhledem k chybějící ornici, schopné poskytnout případným přeživším potravu. Tak v závěsu za katastrofou přírodní následovala katastrofa ekonomická, hlad a pravděpodobný zánik Tartárie. Tartárie byla nakonec vymazaná nejen z mapy, ale i zemského povrchu. Spolu s lidmi a jejím obyvatelstvem. Shoduje se tento pád roje meteoritů na oblast Tartárie se změnou klimatu mezi lety 1816 až 1819? Po pádu meteoritů jistě docházelo k prachovým bouřím. Vrchní vrstvy půdy se vlivem vody, slunce a větru proměňovaly v prach zvedající se do horních vrstev atmosféry. Prach se přenášel do vzdálenosti tisíců kilometrů, kde následně vypadával v podobě blátivých dešťů. Na několik let také touto hustou prachovou vrstvou v atmosféře zaclonil sluneční paprsky dopadající na zemský povrch. Tehdy v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky se sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. Byl to prach nebo popel způsobený tímto rojem meteoritů? Byla to právě doba, kdy Tartárie zanikla? Napoleonské tažení a rozbití francouzsko-tartarské koalice bylo dokonané v roce 1812. Rok bez léta a meteorický roj nastal o 4 roky později v roce 1816. Zřejmě sama příroda pomohla v likvidaci nejvyspělejší říše všech dob. To co nedokázaly velmoci, dokončila sama příroda. Od této chvíle v průběhu téměř sta let, Británie vládla mořím. A Británii vládli Rothschildové. A nikdo jim neměl co poroučet! Velká Tartárie byla vymazaná z tváře Země a Francie poražená. Rusko se do konce 19. století z invaze nevzpamatovalo. A když se nakonec vzpamatovalo, Rothschildové připravili nové, neméně ničivé problémy. Zaplatili ruskou revoluci v roce 1917. To jsem podrobně popsal se jmény a vazbami v mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství.
Závěr: Falešné dějiny
15. ledna 2013 ruský prezident Vladimír Putin v Ruské geografické společnosti slavnostně otevřel nový archív, kde jsou veřejnosti zpřístupněné mapy Tartárie. Tímto aktem dal světu na srozuměnou, že Rusko se vydává na cestu odhalování své skutečné, nezfalšované historie, protože si je vědomé toho, že národ, který svoji historii nezná, nemůže mít ani budoucnost. O 4 roky později se přihodila další věc. Vladimir Putin se v roce 2017 setkal s bývalým prezidentem Tatarstánu Mintimerem Šajmijevem, aby mu předal dar. Mapu Tartárie, kterou v 17. století vytvořil nizozemský kartograf Willem Blau. Současná oficiální historie, jak je vyučovaná v ruských školách, byla vytvořená v průběhu 18. a 19. století. Byla sepsaná v souladu s biblickou koncepcí historie na zakázku Romanovců. Proto byla Tartárie dlouho potlačovaná. Co musí udělat vítěz na uchváceném území, aby si je podržel? Zničit historii dobyté země. Bez zničení národní paměti není možné ustanovit na okupovaném území nový stát. V opačném případě ho čeká partyzánská válka a ta vždycky končí porážkou okupanta. Dokud si voják pamatuje, za co proléval krev, není možné ho změnit v otroka. Když ovšem ztratí rodovou paměť – stává se lhostejným. Ztrácí chuť k životu, přestává tvořit, nechává se unášet proudem, cítí se být zajatcem okolností. Ztrácí smysl existence, vydává se na cestu sebezničení, alkoholismu nebo narkomanie. Propadne všem druhům legálních drog. Od televizních seriálů přes bitvy sportovních fanoušků a obdivování idolů k naprostému vyprázdnění. Fyzická i duševní genocida národů. Vykořenění základních hodnot svobody člověka. Všímáme si současné paralely? Oč jiná je dnešní civilizace? Chce-li si vítěz podržet dobytá území, zničí jakoukoliv připomínku historie dobytých národů, spálí archívy a knihy, zakáže prapůvodní náboženství, zničí kulturu a umění. Jsme svědky monstrózní manipulace dějin. Například podle prvního vydání Encyclopedia Britannica vydané v roce 1771, byla Tartárie ještě na prahu novověku největší říše na světě. O Tartárii se psalo ve třetím svazku encyklopedie na straně 887. Vedle Encyclopedia Britannica psaly o Tartárii i další svazky. Například šesti dílná španělská encyklopedie Diccionario Geografico Universal z roku 1795. Také další zmínku najdeme ve španělské encyklopedii Enciclopedia Universal Ilustrada Europeo-Americana z roku 1928. Tady tartarské říši věnují celých 14 stran. I na mnoha dalších středověkých, geografických mapách najdeme důkazy o existenci Tartárie. Jednou z nich může být například mapa Orteliuse z roku 1570. Dalším vyobrazením Tartárie je holandská mapa z roku 1595, i další od Johna Speeda, anglického historika a kartografa. O těchto mapách a encyklopediích nenajdeme vůbec nic ve školních učebnicích. Tak obrovská říše, ale dnes ani slovíčko. Učili jsme se o slavném Egyptu, Perské říši, říši Osmanské nebo Římské. Ale to všechno byly jen fragmenty původně obrovské tartarské říše. Tyto encyklopedie nebo mapy ale nelze vyškrtnout z papírových záznamů. Digitálních ano, ale papír je věčný. Vidíme tu jasné důkazy o tom, že Tartárie byla vymazaná z kolektivní paměti naší civilizace. Naší stále rozdělované civilizace na jazyky, kultury, náboženství. Dnes chtějí globalisté opět spojit svět do jednoho celku. Ale už ne podle přirozeného klíče jako dříve, ale pro konečné dobytí naší duše a války o naši mysl. Podmaněním, podrobením, podvolením. To je rozdíl mezi jednotnou Tartárií a snahou o dnešní jednotný globalizovaný svět, který s mírem nemá pranic společného. Dnes jen velmi těžko zjišťujeme, který z historických pramenů je pravý a který upravený. V Rusku se začíná o velké Tartárii opatrně hovořit. Hlavně díky satelitním snímkům, které odhalují to, co dobyvatelé nemohli tušit. Neměli totiž rogala, letadla ani satelity. Pokud by kdysi dobyvatelé tušili, že budou letadla a satelity, určitě by uklízeli a začišťovali pečlivěji. Člověka který jen chodí po zemi, totiž vůbec nenapadne, jaký obraz se otevře z výšky. K pátrání po tartarské říši jednoho světa se může připojit každý z nás. Jeden ze základních principů vědecké metody výzkumu říká, že pokud existuje třeba jen jediný fakt, který je v rozporu s vypracovanou teorií, znamená to, že teorie je nesprávná nebo neúplná a je třeba ji přepracovat. Zatím ale bohužel platí, že pokud historikové narazí na skutečnost, která nevyhovuje vypracované teorii, prostě ji pominou a přidrží se zaběhlé praxe. Aby nenarazili. Neohraničujme své představy do mantinelů znalostí, které máme předem vytýčené. Zkoumejme, pátrejme a hloubejme především za hranicemi těchto mantinelů. Zkusme se tedy alespoň my podívat skrze mříže postulátů, do kterých nás uvěznilo naše vzdělání. Nekamenujme ty, co měli odvahu to udělat před námi a nyní nám referují o zcela jiném světě, který tam objevují. Budou se nám vysmívat, hanět nás, pokřikovat na nás. Stádo které chce zůstat v ohradě, kterou mu systém vymezil. Naším úkolem je vydávat se za mantinely znalostí, za ohradu. Je tam sice nebezpečněji, ale zároveň je tam něco, co v ohradě nikdy nenajdeme. Svoboda.