Druhý díl pojednává o Radě pro zahraniční vztahy, americké organizaci založené v roce 1921, která má vliv na zahraniční politiku USA a globální politiku obecně. Rada pro zahraniční vztahy byla kritizovaná kvůli svému tajnému charakteru a vlivu na americké prezidenty, a také kvůli spojení s trilaterální komisí, která byla založená v roce 1973 a zahrnuje významné politické a podnikatelské představitele z Ameriky, Evropy a Asie. Pořad se také zabývá vlivem Rady pro zahraniční vztahy na masmédia a psychopolitické operace. Zmínění jsou také někteří členové trilaterální komise v Česku. Pořad se také dotýká spojenectví mezi rodinou Rockefellerových a Sovětským Svazem.
První díl Tajných globálních skupin pojednával o skupině Bilderberg. Ta totiž tvoří hlavní mocenské centru, byť se ji někteří členové, na které praskla účast, snaží bagatelizovat jako sbor důchodců, kteří si jezdí jentak poplkat. Vidíme, že tyto informace se vůbec nezakládají na pravdě. První díl jsem tedy věnoval celý této skupině, jejím cílům, struktuře a samozřejmě jsem představil i Čechy, kteří se Bilderbergu účastnili.
Začátky Rady pro zahraniční vztahy (1921)
V současné době existuje několik organizací, které vycházejí ze skupiny Bilderberg. Největší z nich je Round Table, Kulatý stůl, který zahrnuje britský Královský institut mezinárodních vztahů známý jako Chatham House, dále Instituty mezinárodních vztahů Kanady, Austrálie, Jižní Afriky, Indie a Nizozemska a Institut tichomořských vztahů Číny, Ruska a Japonska. Jedna z poboček Round Table, kulatého stolu se sídlem v Americe se nazývá Rada pro zahraniční vztahy. Vznik Rady pro zahraniční vztahy se datuje do roku 1921. Jedním z jejích zakladatelů byl Edward Mandell House, který byl hlavním politickým poradcem prezidenta Woodrowa Wilsona. Plukovník House byl obviněný, že byl skutečným manipulátorem Wilsonovy administrativy mezi lety 1913 až 1921. Právě tento plukovník House nechal Bílý dům zřídit nezávislou centrální banku, která kontroluje americký dolar. Až do roku 1913 kontroloval emisi peněz americký Kongres, ale už o rok později byl přijatý zákon o Federálních rezervách, který tuto pravomoc přenesl z Kongresu na soukromou centrální banku. To jsem podrobněji pokryl v mém pořadu Centrální banky jako trojské koně. Plukovník House také navrhl 16. dodatek k americké ústavě, který zavedl daň z příjmu.
Spoluzakladatel Rady pro zahraniční vztahy, plukovník House, také napsal program Společnosti národů, což byl oficiální návrh prezidenta Wilsona na pařížské mírové konferenci v roce 1919. Na konci Wilsonova funkčního období v roce 1921, plukovník House a jeho stoupenci založili Radu pro zahraniční vztahy. Od samého počátku bylo jejich záměrem vytvořit vládu jednoho světa založenou na centralizovaném finančním systému. Na prvním zasedání Rady pro zahraniční vztahy se sešli členové nejbohatší a nejznámější elity Spojených států. Rockefellerova nadace a Carnegieho nadace poskytly během prvního roku Radě pro zahraniční vztahy finanční prostředky, které se pak mohly rozšířit. Prezident Franklin Roosevelt byl zodpovědný za obsazení ministerstva zahraničí členy Rady pro zahraniční vztahy v roce 1940. Takže následující generace členů Rady pro zahraniční vztahy už byla v jádru americké moci. Sídlo Rady pro zahraniční vztahy se nachází v New Yorku, v historickém sídle Harold Pratt House. Toto sídlo je dědictvím bohatství Rockefellerovy společnosti Standard Oil Charlese Pratta, který budovu v roce 1929 daroval. V roce 2006 bylo členy Rady pro zahraniční vztahy více než čtyři tisíce členů amerického mocenského establishmentu. Opět musíme vycházet z certifikovaných výroků, abychom zůstali pevně nohama na zemi. Například už rok po založení Rady, 26. března 1922, starosta New Yorku John Hylan ve svém projevu prohlásil, že:
"Skutečnou hrozbou pro naši republiku je neviditelná vláda, která jako obrovská chobotnice roztahuje svá blátivá chapadla nad naším městem, naším státem a celým národem. V jejím čele stojí malá skupina bankéřů, které lze obecně nazvat "mezinárodními bankéři". Tato malá klika mocných mezinárodních bankéřů prakticky ovládá naši vládu a využívá ji ke svým sobeckým cílům."
Také 23. února 1954 americký senátor William Jenner opět během projevu varoval, že:
"Cesta k diktatuře ve Spojených státech dnes může být nastoupená přísně legální formou, takovým způsobem, že ji Kongres, prezident a lid nemohou vidět…. Zdánlivě máme ústavní vládu, ale ve skutečnosti za vládou a politickým systémem funguje jiný systém, který představuje jinou formu vlády. Byrokratickou elitu, která se domnívá, že naše ústava je zastaralá a že jejich strana je vítězná… Veškerý podivný vývoj v oblasti zahraničněpolitických dohod lze přičíst na vrub této skupině, která se stará o to, abychom plnili její přání."
To jsou výroky, které pronáší lidé u jádra moci. Lidé, kteří mají informace takříkajíc z první ruky. Více než dvě stovky členů, včetně novinářů, korespondentů a vedoucích pracovníků médií, hájí právo Rady pro zahraniční vztahy pořádat důvěrná setkání, která vycházejí z domnělé potřeby místa, kde mohou zúčastnění představitelé svobodně hovořit a hledat politická řešení, které vedou ke světu ovládanému centralizovanou ekonomikou.
Plánování světové vlády (1941)
Bez ohledu na názory veřejnosti se účel základní skupiny Rady pro zahraniční vztahy od jejího založení v roce 1921 v pařížském hotelu Majestic nezměnil. Ve skutečnosti Rada pro zahraniční vztahy plánovala nový světový řád už před rokem 1942. Musíme ale o to hlouběji pátrat v archivech a být pilní ve shromažďování faktů, zpráv a informací. Prokutáme se až třeba k úvodníku, který se objevil na straně 2 Baltimore News Post 8. prosince 1941, mimochodem pouhý den po bombardování Pearl Harboru. Tento úvodník předpovídal "vznik nové světové aliance, která vypracuje deklaraci základních lidských práv… a k jejich ochraně si opatří struktury a pravomoci k potrestání jednotlivců, kteří je porušují."
Po válce byla založená OSN. V čele OSN stála skupina členů Rady pro zahraniční vztahy nazvaná Skupina pro neformální agendu. Tato skupina už stanovila cíle OSN ještě před jejím založením. Tyto záměry předložili prezidentu Rooseveltovi, který s nimi v následujících dnech seznámil veřejnost. Když se v San Francisku konala ustavující konference OSN, bylo více než čtyřicet amerických delegátů členy Rady pro zahraniční vztahy. OSN následně přijala Deklaraci lidských práv. Dříve se mezinárodní právo řídilo pouze tím, jak jednotlivé státy upravovaly práva svých občanů. Nyní má OSN právo unést jednotlivce na území nezávislého státu a postavit ho před haagský tribunál. Stejně jako se to stalo v případě Slobodana Miloševiče. I když jsou válečné zločiny ohavné, každý stát může jejich pachatele potrestat vlastními zákony. Proti tomuto hrubému porušení mezinárodní spravedlnosti ale zatím nikdo zvlášť neprotestoval. V roce 1941 také Quincy Wright, člen Rady pro zahraniční vztahy a odborník na mezinárodní právo na Chicagské univerzitě, vyslovil první a nejvýstižnější vizi toho, jak by měl vypadat nový světový řád:
"Jedna vláda pro celý svět, která by omezila různou suverenitu a nezávislost národů."
Vzpomínáte si na můj pořad Nacistické kořeny EU? Je to velmi inspirativní, protože nacisté plánovali stejnou světovou vládu jako Američané. K tomu vypracovali dokumenty a scházeli se v přísně tajných konferencích v letech 1942 a 1944. Bylo to ve stejném období, kdy se tytéž sny o světové nadvládě pronášely v Americe. Proč si tohoto zásadního srovnání nikdo nevšímá? Proč si nikdo neuvědomuje podobnost cílů nacismu a této doktríny. Pojďme dál. James Warburg, syn Paula Warburga, jednoho ze zakladatelů Rady pro zahraniční vztahy, učinil 17. února 1950 před senátním výborem pro zahraniční záležitosti neomalené prohlášení:
"Vytvoříme světovou vládu, ať se vám to líbí, nebo ne. A dosáhneme jí buď souhlasem, nebo silou."
To bylo pár let poté. O zhruba 20 let později analytik Richard Gardner, bývalý člen amerického ministerstva zahraničí, v roce 1974 v časopise Foreign Affairs napsal, že:
"Stručně řečeno, stavba domu nového světového řádu musí probíhat od základů nahoru, nikoli naopak….. Konec národní suverenity, k němuž se dospěje postupně, pomůže k jeho dosažení mnohem rychleji než staré metody."
Opět klasická demontáž a rozkladná činnost.
Dále, Kingman Brewster mladší, někdejší americký velvyslanec ve Velké Británii a rektor Yaleovy univerzity, kdysi napsal článek Úvahy o cílech našeho národa. Brewster je samozřejmě také členem Rady pro zahraniční vztahy. V článku tvrdil, že:
"Naším národním cílem musí být zrušení americké suverenity: musíme riskovat, že vyzveme ostatní národy, aby spojily svou suverenitu s naší."
Klasická demontáž národů zevnitř.
V dalším projevu 21. května 1992 na konferenci Bilderberg ve francouzském Evianu se Henry Kissinger vyjádřil ještě přímočařeji. Mimochodem jeho projev tehdy přepsal z magnetofonového pásku švýcarský delegát Michael Ringier, šéf a jednatel společnosti Ringier Incorporated. Tedy Henry Kissinger prohlásil:
"Dnes by byli Američané pobouření, kdyby vojska OSN vstoupila do Los Angeles, aby obnovila pořádek. zítra budou vděční. To bude platit zejména tehdy, pokud se nám podaří přesvědčit všechny občany světa, že čelí nebezpečí zvenčí, ať už je skutečné, nebo ne, které ohrožuje jejich přežití. Tak se stane, že všechny národy světa požádají své vůdce, aby je před touto hrozbou chránili. Muži se nejvíce bojí toho, co neznají. Tváří v tvář tomuto scénáři mohou být individuální práva klidně eliminovaná a na oplátku nabídnutý klid, kterého bude dosaženo prostřednictvím jedné světové vlády."
Nelson Rockefeller ve své knize Budoucnost federalismu uvádí:
"Žádný národ dnes nemůže bránit svou svobodu nebo zaručit uspokojení všech potřeb a tužeb svých občanů, když působí pouze v rámci svých hranic a využívá pouze své vlastní zdroje… Proto je národní stát působící sám o sobě v mnoha ohledech stejně anachronický, jako se jím v určitém období starověku staly řecké městské státy."
Musíme si položit základní otázku. Proč chtěla rodina Rockefellerů zlikvidovat národní suverenitu Spojených států, kterou už kontrolovala, a předat ji pod kontrolu světové vlády? Proč se neobávali, že by jejich moc a bohatství mohly být ohrožené novým světovým řádem? Protože Rockefellerové, skupina Bilderberg, Rada pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise dobře věděli, že to budou oni, kdo bude kontrolovat novou světovou vládu. Jejich konečné cíle jsou stejné jako u skupiny Bilderberg. Vytvořit jeden globální trh, řízený jednou světovou vládou, která kontroluje soudy, vzdělávací systémy a média, to, co čteme a co si myslíme. Chtějí vytvořit systém, ve kterém existuje jedna světová armáda, finančně řízená jednou světovou bankou prostřednictvím jedné světové měny. Pokud tohle všechno víme, byli bychom velmi hloupí, kdybychom nadále ignorovali to, co se děje s námi a se světem, ve kterém žijeme.
Američtí prezidenti a iluze volby
Členové Rady pro zahraniční vztahy zastávají v Bílém domě téměř všechny mocenské pozice. Z ředitelů CIA nebyl členem Rady pro zahraniční vztahy pouze James Schlesinger, který tuto funkci krátce zastával v roce 1973. Byl ale chráněncem jednoho z jejích členů, Daniela Ellsberga, známého svou účastí v aféře Pentagon Papers. Jeho jmenování schválil Henry Kissinger, významný člen Bilderbergu, Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise. Pokud jde o americké prezidenty, máme dlouhou řadu kandidátů, kteří byli členy Rady pro zahraniční vztahy. Nevěříte? Pojďme si udělat bleskovou historickou exkurzi, abychom pochopili vliv této Rady.
V letech 1952 a 1956 se člen Rady pro zahraniční vztahy Adlai Stevenson postavil Eisenhowerovi. V roce 1960 přišel na řadu souboj mezi členy Rady pro zahraniční vztahy, Nixon versus Kennedy. V roce 1964 Republikáni narušili establishment a postavili svého člena Barryho Goldwatera proti Johnsonovi, který byl podporovaný Nelsonem Rockefellerem. Rockefeller spolu s křídlem Rady pro zahraniční vztahy vykreslili Goldwatera jako nebezpečného radikála podobného italskému Mussolinimu. Goldwater byl pokořený a Johnson výrazně zvítězil. V roce 1968 se v rámci Rady pro zahraniční vztahy opět odehrál souboj Nixona s demokratem Hurbertem Humphreym. V roce 1972 opět dva členové Rady pro zahraniční vztahy. Prezident Nixon proti demokratickému vyzyvateli Georgi McGovernovi. V roce 1976 republikánský prezident Gerald Ford z Rady pro zahraniční vztahy proti vyzyvateli Carterovi z Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise. V roce 1980 byl prezident Carter poražený Ronaldem Reaganem, který sice nebyl členem Rady pro zahraniční vztahy, ale jeho viceprezidentem byl George Bush starší. Reagan potom, co se stal prezidentem, zařadil do svého štábu 313 členů Rady pro zahraniční vztahy.
Jen pro zajímavost. Třetí prezidentský kandidát, nezávislý John Anderson, byl rovněž členem Rady pro zahraniční vztahy. V roce 1984 se prezident Reagan střetl s demokratem Walterem Mondalem z Rady pro zahraniční vztahy. V roce 1988 George Bushe staršího, bývalého šéfa CIA a člena Rady pro zahraniční vztahy, vyzval málo známý guvernér státu Massachusetts Michael Dukakis, také člen Rady pro zahraniční vztahy. V roce 1992 stál prezident Bush proti neznámému guvernérovi bezvýznamného státu Arkansas: byl to Bill Clinton, člen Bilderbergu i Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise. Když se Clinton stal prezidentem, dosadil do své administrativy stovku členů Rady pro zahraniční vztahy, navíc Clintonův a Goreův tým byl členy Rady pro zahraniční vztahy podporovaný a financovaný. V roce 1996 Clintona vyzval republikánský veterán a člen Rady pro zahraniční vztahy Robert Dole. V roce 2000 porazil demokrata Ala Gora z Rady pro zahraniční vztahy texaský guvernér George Bush, syn bývalého prezidenta George Bushe staršího. Vítěz, ačkoli nebyl členem Rady pro zahraniční vztahy, byl během svého dobytí moci jejími členy podporovaný. Mezi Bushovými spolupracovníky byli Condoleeza Riceová, Dick Cheney, Richard Perle, Paul Wolfowitz, Lewis Libby, Colin Powell a Robert Zoellick, všichni členové Rady pro zahraniční vztahy.
V roce 2004 byl Bush znovu zvolený prezidentem proti dalšímu členu Rady pro zahraniční vztahy, demokratu Johnu Kerrymu. Z toho vyplývá, že mezi lety 1928 až 1972 vyhrál prezidentské volby vždycky člen Rady pro zahraniční vztahy (s výjimkou Lyndona Johnsona. Ten se ale organizaci odvděčil tím, že její členy dosadil na všechny klíčové vládní posty). George Bush starší měl ve své administrativě 387 členů Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise. Richard Nixon na začátku svého funkčního období dosadil 115 členů Rady pro zahraniční vztahy do klíčových výkonných funkcí. V praxi Rada pro zahraniční vztahy fungovala jako rezervoár pro federální vládu, ať už byla složená z demokratů nebo republikánů. Je úplně jedno, kdo vyhraje volby.
A teď se opět chvilku zastavme. Vzpomínáte si na můj dvoudílný pořad Bohatí a mocní? V něm jsem líčil hypotézu, jaký systém by si nejbohatší lidé planety přáli. Takový systém, který by lidem nabízel iluzi výběru. Iluzi suverénů, že to jsou právě oni, kdo vybírá z politickýc kandidátů. Iluzi, že vhazováním lístků do volební urny oni určují, kdo vyhraje volbi. Na tomto seznamu amerických prezidentů vidíme, že je úplně jedno, kdo volby vyhraje. Všichni kandidáti spadají do systémové sítě, která je rezervoárem pro jejich výběr. Ohlupovaní lidé mají pocit, jak se podílejí na demokratickém volebním systému, ale ten, kdo ve skutečnosti vybírá své kandidáty, je globální mocenská klika. Bohatí a mocní, kteří si tento systém vytvořili pro sebe. Volby jsou pouhou iluzí výběru. Žádný skutečně nezávislý kandidát se díky těmto filtračním mechanismům nedostane do žádné klíčové pozice. Politici vědí, komu se zodpovídají a na čí penězích jsou závislí. Voliči to nejsou. Jsou to globální skupiny, jako je Bilderberg nebo Rada pro zahraniční vztahy. Však jsem přece citoval výrok Davida Rockefellera o médiích, starosty New Yorku Johna Hylana, nebo amerického senátora Williama Jennera. Pořád se o tom přesvědčujeme na každém kroku. Dokonce sloupkařka Edith Kermit Rooseveltová, pravnučka prezidenta Theodora Roosevelta, v této souvislosti uvedla, že mnoho lidí si není vědomo existence této legalizované mafie. Moc této organizace se týká jak profesora, který od ní dostává stipendium, tak uchazeče o místo ve vládě nebo na ministerstvu zahraničí. Určuje národní politiky téměř ve všech oblastech. George Wallace, čtyřnásobný demokratický kandidát na prezidenta v 60. a 70. letech, razil slavný slogan:
"Mezi demokraty a republikány není nejmenší rozdíl."
A jak vidíme, měl pravdu. V politice nás to ale mate. Nejnižší základny politických stran a hnutí obvykle mají rozdílné názory na různé otázky. Ty vytvářejí ostré hrany a zdání odlišnosti mezi nimi. Ti chtějí vyšší daně, ti zase nižší. Ti chtějí příklon k západu, ti zase neutrální. Ale je to jako šplhání po stěnách pyramidy. Čím blíže se dostáváme k vrcholu, tím více mají všechny strany tendenci se navzájem podobat. Takže handrkování kdesi v dolních řadách stran a hnutí posiluje iluzi u veřejnosti, že se frakce navzájem liší. Ale mocenské špičky na vrcholku pyramidy spolu kšeftují a drží basu. To nevylučuje občasné strkanice, ale v zásadních otázkách jsou za jedno. Američtí prezidenti přicházejí a odcházejí, ale moc a program Rady pro zahraniční vztahy zůstávají stále stejné. Průměrný volič ale není tak hloupý. Veřejnost si uvědomuje, že něco není v pořádku. Průzkum o politice ukazuje, že roste pocit, že se ve vládě nic nemění, ať už volíte kohokoli. Tento všeobecný pocit způsobil, že volební účast neustále klesá, a mezi občany se šíří cynismus.
Vliv Rady pro zahraniční vztahy
Určitý vhled do fungování Rady pro zahraniční vztahy nám může poskytnout bývalý ředitel operací CIA Richard Bissell, který byl zároveň poradcem Fordovy nadace. Ten v roce 1968 vyjádřil potřebu zvýšit přítomnost členů Rady pro zahraniční vztahy v tajných operacích CIA, aby v případě zapojení Rady do operací působila diskrétněji:
"Pokud chce být CIA účinná, musí stále více zapojovat soukromé organizace. Takže je třeba zlepšit už navázané vztahy. Musíme ale pracovat ještě skrytěji a věnovat větší pozornost zprostředkovatelům. Rozhraní CIA se zbytkem světa potřebují větší ochranu. Pokud mnoho skupin nebude moci získat pomoc ve formě finančních prostředků, budou následné škody vážnější, než si dokážeme představit. Rozhraní CIA s ostatními organizacemi tvoří obchodní a studijní skupiny, které je třeba podporovat."
Je to nádherná ukázka toho, jak CIA pracuje. Do svých operací vtahuje univerzity, korporace, obchodní společnosti, neziskové organizace, prostě kdokoli může mít krytí CIA. Na veřejnosti vystupuje třeba jako kulturní atašé, novinář známý přístupem k důvěrným informacím, nebo třeba šéf významné neziskovky. Ve všech případech může být navernovaný CIA jako operativní spolupracovník. Důležité je ale zapojení Rady pro zahraniční vztahy do aktivit CIA. Zdá se, že vliv Rady pro zahraniční vztahy pokrývá celý americký způsob života. Politolog Lester Milbrath uvedl, že "…Rada pro zahraniční vztahy sice není financovaná vládou, ale spolupracuje s ní tak úzce, že je obtížné odlišit kroky navrhované Radou pro zahraniční vztahy od těch, které volně podniká vláda… Jejími nejdůležitějšími formami financování jsou nadnárodní korporace a velké mocenské organizace." Mezi organizacemi, které Milbrath zmiňuje, jsou Rockefellerova nadace, Carnegieho nadace a Fordova nadace. Aby se kruh uzavřel, mnoho vedoucích pracovníků těchto nadnárodních společností je členy Rady pro zahraniční vztahy. Na začátku 60. let Dan Smoot zjistil, že 12 z 20 členů správní rady Rockefellerovy nadace, 10 z 15 členů správní rady Fordovy nadace a 10 ze 14 členů Carnegieho nadace bylo členy Rady pro zahraniční vztahy. Pokud si někdo myslí, že tyto organizace jsou mlhavě vzdálené v jakýchsi globálních výšinách a na naše vlády nedohlédnou, šeredně se mýlí.
Jde opět o systém, kteří si bohatí a mocní vytvořili pro sebe. Dnešní zastupitelské demokracie jsou založené na vládách, které lze shodit vytvořením simulovaných krizí prostřednictvím třetí moci. Touto třetí mocí je takzvaný systém centrálních bank. Systém nezávislých centrálních bank kontroluje oběh měny, ovládá národní úvěry a úrokové sazby. Kdykoli s ním vláda nesouhlasí, využívá své moci k tomu, aby zorganizoval její pád. Podrobně jsem systém centrálních bank pokryl v mém pořadu Centrální banky jako trojské koně. Jsou to opravdu trojští koně, které ochromují nezávislost států. Takto skrytě se projektuje vliv globálních skupin. Kdokoli se vymkne kontrole na řetězu, je svržený, sankcionovaný nebo je proti němu vyhlášená válka a nakonec je fyzicky zlikvidovaný.
Rada pro zahraniční vztahy a globální masmédia
Přestože Rada pro zahraniční vztahy hraje důležitou roli při utváření rozhodnutí vlády, zůstává pro mnoho občanů neznámá. O organizaci ví jen jeden z pěti tisíc lidí a ještě menší procento si uvědomuje její skutečný účel. Během prvních 50 let své existence se Rada pro zahraniční vztahy těšila jen malému zájmu médií. Tak velká anonymita nám může připadat zvláštní, alespoň dokud neuvidíme seznam členů Rady pro zahraniční vztahy. Ve skutečnosti jsou mezi nimi vedoucí pracovníci The New York Times, The Washington Post, The Los Angeles Times, The Wall Street Journal, NBC, CBS, ABC, FOX, Time, Fortune, Business Week, U.S. News and World Report a mnoha dalších zpravodajských serverů. Pokud se média účastní takových konferencí, proč bychom si měli myslet, že o nich budou mlčet? V reakci na vyšetřování CIA před více jak 30 lety, prohlásila členka Rady pro zahraniční vztahy Katherine Grahamová, legendární redaktorka deníku Washington Post, že jsou věci, které o nás veřejnost nemusí vědět. Roztomilé přiznání že? Přímo z něj ta transparentnost čiší na sto honů. Richard Salant, bývalý prezident CBS News, také pronesl roztomilý výrok:
"Naším úkolem není dávat lidem co chtějí, ale rozhodovat o tom, co by měli chtít."
Ještě si vážně někdo myslí, že média jsou tu od toho, aby odhalovala pravdu, aby rozkrývala systémovou korupci? Vždyť masmédia se na tom všem podílejí. Jsou součástí systému bohatých a mocných. Jsou závislá na penězích bohatých a mocných stejně jako politici. Je to systém, který si bohatí a mocní vytvořili pro sebe. Bohatí a mocní si pod záštitou těchto skupin vytvořili dohodu, podle které kontrolují celosvětový tok informací. Podrobně jsem to vysvětloval v mém pořadu Bohatí a mocní. Probíhá to pod dohledem světových agentur, které centralizují globální tok informací. Rozhodují o tom, co vidíme v televizi, slyšíme v rádiu a čteme v novinách, časopisech, knihách nebo na internetu. Zapojení Rockefellerů do masmédií má několik důsledků. Jedním z nich je, že plán Rockefellerovy skupiny na vytvoření světové vlády, média nikdy nezpochybní. Masmédia rozhodují o tom, o čem se má v zemi mluvit. Mohou se zaměřit na chudobu nebo ji zcela odstranit. Totéž se děje s populační explozí, znečištěním, mírem, kriminalitou a vším ostatním. Média dokáží vzít člověka, a v okamžiku z něj vytvořit lidového hrdinu. stejně tak jsou schopná vzít jiného člověka a vytvořit o něm takový obraz, aby vypadal jako blbec, šašek, fanatik nebo nebezpečný paranoik.
Prostřednictvím peněz získali Rockefellerové velký vliv na média. Prostřednictvím médií získali kontrolu nad veřejným míněním. Prostřednictvím tlaku veřejného mínění získali velký vliv na politiky. Po podplacení politiků přebírají kontrolu nad národem. Opět ocituji výrok Davida Rockefellera v projevu k Trilaterální komisi, ve kterém se odvolává na skupinu Bilderberg, jejíž existence byla po desetiletí horlivě popíraná a zesměšňovaná jako další konspirační teorie. Hovořil jsem o tom v mém pořadu Humanita na rozcestí:
"Jsme vděční deníkům Washington Post, New York Times, časopisu Time a dalším velkým publikacím, jejichž ředitelé se téměř čtyřicet let účastnili našich setkání a respektovali sliby diskrétnosti. Bylo by pro nás nemožné vypracovat náš plán pro svět, kdybychom byli během těchto let vystavení jasnému světlu veřejné kontroly. Nyní je ale svět vyspělejší a plně připravený na pochod k naší jediné světové vládě. Nadnárodní suverenita našich intelektuálních elit a světových bankéřů je jistě lepší než zeměkoule jako celek."
Tento výrok Davida Rockefellera nám umožňuje vhled do myšlení globálních elit, které velmi nelibě nesou, když někdo odhaluje jejich plány předčasně anebo nedejbůh současně s jejich vznikáním. Nějaký insider. Pracují ve tmě, v zákulisí, v šeru za oponou a instruují své exponované loutky ze zákulisí. Tyto loutky provádějí a vykonávají jejich agendu ve světle veřejnosti ale tak, aby nebylo patrné, o co ve skutečnosti jde. Zdánlivě chaotické počínání si proto musíme spojovat do logických vzorců. A kdo jsou tito lidé? Především politici, kteří sekají jednu legislativní změnu a novelu po druhé. A jak vidíme, jsou to také přední prosystémová média, která jim pomáhají zamaskovat a zakrýt pravou podstatu zákulisní přípravy pro pochod k jediné světové vládě, jak se vyjádřil David Rockefeller.
Chceme snad ještě další důkazy? Vážně si někdo stále myslí, že masmédia jsou tu proto, aby nás informovala? Mám k dispozici seznam jmen osob, kteří byli pozvaní například k zasedání skupiny Bilderberg, nebo jsou členy Rady pro zahraniční vztahy. Většina těch jmen by nám beztak nic neprozradila. Na požádání mohu samozřejmě zaslat stejně jako analýzy napojení šéfů amerických masmédií na korporace, banky, nadace a globální skupiny.
Rada pro zahraniční vztahy a psychopolitické operace
V roce 1967 Hadley Cantrill, sociolog a výzkumník veřejného mínění, který byl známý ve 40. letech 20. století, ve své knize vysvětlil, že psychopolitické operace jsou součástí propagandistických kampaní. Jejich cílem je vytvořit stav neustálého napětí a zmanipulovat různé skupiny lidí tak, aby přijaly konkrétní agendu, kterou jim vnucuje Rada pro zahraniční vztahy svými názory na budoucnost světa. To, co většina veřejnosti považuje za veřejné mínění, je ve skutečnosti pečlivě naplánovaná a provedená propagandistická operace. Jejím cílem je vyvolat u lidí specifické reakce na jejich chování. Podrobněji jsem se tomu věnoval ve svém trojdílném pořadu Média a propaganda a také dalším trojdílném pořadu Tajné nástroje propagandy. V těchto pořadech jsem kromě jiného také vysvětloval, že průzkumy veřejného mínění jsou užitečným nástrojem pro důkladné zkoumání motivů, pocitů a reakcí vybraných sociálních skupin na projekty Rady pro zahraniční vztahy. Tuto zákeřnou propagandu a manipulaci s veřejným míněním provádí v Americe více než 200 think tanků, například RAND Corporation, Planning Research Corporation, Hudson Institute, International Institute for Applied Behavioral Sciences, Heritage Foundation a Brookings Institution.
Tyto think tanky jsou pod dohledem Stanford Research Institute se sídlem v Menlo Parku v Kalifornii. Tavistockův institut dnes v Americe provozuje síť organizací v hodnotě 6 miliard dolarů ročně. Pod její přímou kontrolou je deset největších organizací se 400 pobočkami a 3000 dalších think tanků a nátlakových skupin. Ty vytvářejí různé programy s cílem zvýšit kontrolu nad americkou veřejností. Stanfordský výzkumný institut, spojený s Hudsonovým institutem, provozuje operace za 150 milionů dolarů ročně a zaměstnává 3300 lidí. provozuje sledovací programy a zpravodajské operace pro CIA. Tavistockův institut byl založený v roce 1921 v Londýně za účelem studia duševních poruch, které vznikly v důsledku vystavení hrůze v bitvě, na britských vojácích, kteří přežili první světovou válku. Cílem bylo zjistit psychologický bod zlomu mužů v podmínkách extrémního stresu. Výzkum probíhal pod vedením Úřadu pro psychologickou válku britské armády.
Později ústav pracoval na vývoji technik vymývání mozků, které se používaly na amerických zajatcích v korejské válce. Vzhledem k vynikajícím výsledkům byly použité i u amerických občanů. Je to největší organizace na americkém západním pobřeží, která propaguje ovládání mysli a studium masového chování. O Tavistockově institutu natočím další pořad, protože tvoří jádro manipulace veřejnosti. Nechci se proto příliš rozpovídávat o tomto institutu, abych se příliš neodchyloval od Rady pro zahraniční vztahy. RAND Corporation, založený Rockefellery, a Tavistockův institut v Anglii, financovaný také Rockefellery, zkoumají dynamiku vývoje. To znamená duševní procesy, které vedou k tomu, že lidé s různými zkušenostmi z minulosti a s různými zájmy, hodnotami a úrovní vzdělání dospějí k určitým názorům. Elita establishmentu tomu říká továrna na konsensus. Tavistockův institut a podobné nadace v Americe mají jediný cíl. Zlomit naše emocionální síly a učinit nás bezmocnými vůči diktátu nového světového řádu. Thomas Dye, jeden z nejplodnějších amerických autorů zabývajících se analýzou života v Americe, popsal v roce 1971 proces, ve kterém se utváří veřejné mínění:
"Tento názor vytvářejí velmi vlivní členové Rady pro zahraniční vztahy, kteří patří k elitní skupině zvané Zvláštní skupina. Tato skupina plánuje a koordinuje psychopolitické operace používané k manipulaci amerického lidu prostřednictvím rozsáhlé sítě tajných mezivládních struktur, takzvaných tajných týmů. Ty zahrnují zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, jako je ministr zahraničí, ministr obrany, ministr financí a ředitel CIA. Ovládají televizní, rozhlasová a tištěná média, stejně jako ty, kdo řídí největší právnické firmy, největší a nejprestižnější univerzity, nejvýznamnější soukromé nadace a největší veřejné společnosti."
Rada pro zahraniční vztahy je už dlouho přesvědčená, že totální kontrola chování je nevyhnutelná. V tomto systému vymývaní mozků platí tři základní pravidla: Za prvé, opakovaná lež musí obsahovat určitý prvek pravdy. Za druhé, zpráva musí být natolik spletitá, že znemožní odhalení skutečných faktů. Za třetí, použití lží nesmí zdiskreditovat zdroj, který by mohl být v budoucnu užitečný. To znamená, že médiím, která jsou většinou ve vlastnictví korporací kontrolovaných Radou pro zahraniční vztahy, musí být umožněné hrát na důvěryhodnost. Všiměme si, že jsou neustále vykreslovaná jako důvěryhodná, respektovaná, prestižní média. Rada pro zahraniční vztahy vytváří a řídí psychopolitické operace. Falšuje nám realitu prostřednictvím taktiky klamu. Dosazuje své členy na všechny klíčové pozice. Podvod je dokonán, když je veřejnost přesvědčená, že její zájmy se shodují se zájmy agend, které prosazuje Rada pro zahraniční vztahy.
Trilaterální komise (1973)
Ke zmatku přispívá i další příbuzná organizace, která si klade stejný cíl jako Bilderberg a Rada pro zahraniční vztahy. Tedy vytvoření jedné světové vlády. Nazývá se Trilaterální komise. V roce 1973 ji založil a financoval David Rockefeller, dlouholetý předseda Chase Manhattan Bank, kterou vlastnila rodina Rockefellerů. Jací lidé ale tuto soukromou organizaci zvanou Trilaterální komise vytvořili? Jsou to prezidenti, velvyslanci, státní tajemníci, investoři z Wall Streetu, mezinárodní bankéři, tajemníci nadací nebo kulturních sdružení, lobbističtí právníci, vojenští velitelé Pentagonu a NATO, bohatí průmyslníci, šéfové odborů, mediální magnáti, rektoři univerzit nebo uznávaní profesoři, vybraní senátoři nebo členové rad případně bohatí podnikatelé. Většina členů komise pochází z velkých nadnárodních společností. Chcete něco vědět? Mnoho osob, které jsou členy Rady pro zahraniční vztahy a Bilderbergu, jsou také členy Trilaterální komise. Důležitou roli tu hraje globální rozložení těchto skupin. Za prvé, Rada pro zahraniční vztahy zahrnuje pouze americké členy. Za druhé, Bilderbergu se účastní pouze osobnosti z Ameriky, Kanady a západní Evropy. Za třetí, do Trilaterální komise je zapojená veškerá finanční moc ze všech kontinentů, tedy nejen Ameriky nebo západní Evropy.
Trilaterální komise je rozdělená do tří skupin podle zeměpisného hlediska. Amerika, Evropa a Asie a Tichomoří. Americká centrála sídlí ve Washingtonu, evropská v Paříži a asijská v Tokiu. Výroční třídenní zasedání v roce 2006 se konalo v Tokiu, zasedání v roce 2007 v Bruselu a zasedání v roce 2008 ve Washingtonu. Zasedání jsou neveřejná a média, která s Komisí nesouhlasí, nejsou přijímaná. Thomas Foley byl předsedou americké skupiny do května 2001. Předsedou evropské skupiny byl dlouhá léta Peter Sutherland, bývalý komisař EU a předseda Goldman Sachs a British Petroleum. Předsedou asijské skupiny byl podnikatel Yotaro Kobayaši. Komise má kanceláře, malý počet zaměstnanců na plný úvazek, telefonní a faxové linky, kreditní karty a internetové stránky. Její výroční zprávy jsou za mírný poplatek přístupné veřejnosti. Její interní činnost ale zůstává tajná. Seznam jejích členů je k dispozici na vyžádání, ale stejně jako v případě Bilderbergu a Rady pro zahraniční vztahy jsou členové zavázaní, aby cíle a operace komise zůstaly utajené. Společným jmenovatelem všech těchto paralelních skupin je David Rockefeller, jehož rodina financovala Radu pro zahraniční vztahy. Nejenže je emeritním předsedou Rady pro zahraniční vztahy, ale také osobně podporuje a neustále financuje Trilaterály, Radu pro zahraniční vztahy a Bilderberg. Není tedy divu, že kritici považují všechny tyto tři organizace za součást sobecké elity, která chrání své bohatství a investice do mezinárodních bank a nadnárodních korporací prostřednictvím ekonomické expanze.
K pochopení rozsahu moci Bilderbergu, Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise stačí připomenout, že téměř všichni kandidáti obou stran v amerických prezidentských volbách patří alespoň k jedné z těchto organizací. Totéž platí pro mnoho senátorů a kongresmanů, většinu politických činitelů v zemi, mnoho členů tisku, mnoho vedoucích pracovníků CIA, FBI, amerického daňového úřadu, a mnoho členů ostatních organizací působících ve Washingtonu. První zasedání Trilaterální komise se konalo v Tokiu ve dnech 21. až 23. října 1973. Americkou skupinu zastupovalo 65 osob. 35 z nich bylo přidruženo k Radě pro zahraniční vztahy. Jak ale tato komise ovlivňuje naši politiku? Antony Sutton, autor knihy Trilaterála nad Washingtonem, píše, že "tato skupina soukromých občanů je organizovaná tak, aby měla jistotu, že její názory na kolektivní život mají významný dopad na veřejnou politiku. Členové skupiny se scházejí, diskutují, studují a po tomto procesu zveřejňují svá doporučení."
Během prvního roku a půl Trilaterální komise písemně sdělila šest stanovisek k tématům obecného zájmu. V těchto dokumentech můžeme vidět čtyři hlavní směry, kterými se bude ubírat kontrola světové ekonomiky. Za prvé, Trilaterálové chtějí obnovit světový měnový systém, za druhé, Spojené státy budou více profitovat ze zbídačování národů třetího světa, za třetí, zvýší se obchod s komunisty a za čtvrté, dojde ke zhoršení energetické krize, aby se získala větší mezinárodní kontrola. To prosím pěkně plánovala Trilaterální komise v roce 1974. A co se odehrává právě teď, téměř po 50 letech? Dochází k naplnění jedné z agend Trilaterální komise, energetické krizi k posílení mezinárodní globální kontroly. Energetická krize se slučuje i s náplní Bilderbergu. Od samého počátku bylo cílem komise navázat trvalou spolupráci mezi vládnoucími elitami západní Evropy, Japonska a Spojených států a koordinovat jejich politiku ve třech hlavních sférách vlivu. Zpočátku bylo třeba, aby komise vzdělávala lidi a veřejné představitele různých národů o potřebě opustit myšlenku světa rozděleného na suverénní země a přijmout myšlenku globalizovaného světa. Na večeři u příležitosti 25. výročí založení Trilaterální komise v roce 1998, Henry Kissinger prozradil, jak mu byla myšlenka na její vytvoření navržená:
"V roce 1973, když jsem byl ministrem zahraničí, přišel jednoho dne do mé kanceláře David Rockefeller a řekl mi, že by potřeboval malou pomoc. Musím se přiznat, že mi ta věta tehdy nebyla příliš jasná. Navrhl mi, abych vytvořil skupinu amerických, evropských a japonských osobností, která by plánovala budoucnost. Zeptal jsem se ho, kdo to za vás bude řídit? Zbigniew Brzezinski, odpověděl. Pochopil jsem, co tím Rockefeller myslel. Chystal se udělat něco velmi důležitého. Když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, že je to skutečně potřeba."
Založením Trilaterální komise se uskutečnil Rockefellerův plán vytvořit unii průmyslových mocností jako dočasnou alternativu k OSN, aby společně mohly uskutečnit jeho cíl. Vytvořit soudržnější globální politickou a ekonomickou strukturu. Nechme proto opět hovořit některé významné americké politiky. Americký senátor Barry Goldwater ve své knize napsal:
"Nová mezinárodní sekta Davida Rockefellera chce být prostředkem, který umožní globální konsolidaci zájmů nadnárodních společností a velkých bank prostřednictvím politické kontroly vlády USA."
Na závěr Goldwater doplnil:
"Členové Trilaterální komise ve skutečnosti chtějí vytvořit světovou ekonomickou moc, která by byla nadřazená politické moci jednotlivých národních vlád. Jako organizátoři a správci této moci chtějí řídit budoucnost."
Americký senátor Jesse Helms ve svém projevu před americkým Senátem 15. prosince 1987 šel ještě hlouběji a zabýval se vlivem těchto soukromých organizací:
"Tato kampaň proti americkému lidu, proti tradiční kultuře a hodnotám Američanů je systematickou psychologickou strategií. A je organizovaná rozsáhlou sítí nátlakových skupin, které jsou projevem nejen východního pobřeží, ale i levicového radikalismu. Mezi nimi můžeme jmenovat ministerstvo zahraničí, ministerstvo obchodu, centrální banky, nadnárodní korporace, média, kulturní establishment, zábavní průmysl a významné neziskové organizace. Pane prezidente, pozorný pohled na dění v zákulisí světových událostí ukazuje, že všechny tyto mocenské skupiny pracují na vytvoření toho, co někteří nazývají nový světový řád. Soukromé organizace, jako je Rada pro zahraniční vztahy, Dartmouthská konference, Aspenský institut pro humanitní studia, Atlantický institut a skupina Bilderberg, slouží k šíření a koordinaci plánů tohoto nového světového řádu v důležitých oblastech obchodu, financí, kultury a správy… Vliv jejich členů v našem politickém establishmentu se stává skutečností v naší každodenní realitě. Tento silný vliv dlouhodobě působí proti bezpečnosti našeho národa. Představuje zásah, který by v případě, že nebude kontrolován, mohl nakonec rozvrátit náš ústavní pořádek."
Bravurní hodnocení, lépe bych to skutečně vyjádřit nedokázal. Přesně k tomuto závěru dospěl autor Antony Sutton, který v časopise Trilateral Observer píše:
"Členové Trilaterální komise odmítli americkou ústavu a demokratický politický proces."
Trilaterální komise v Česku: Vladimír Dlouhý
V rámci struktury Trilaterální komise jsem zmínil, že se skládá ze tří sekcí: americké, evropské a asijsko-pacifické. Evropská sekce Trilaterální skupiny stanovuje členství na základě kvót. Německo má kvótu 20 členů, Francie, Itálie a Velká Británie 18 členů, Španělsko 12. Zbývající země jako je Česko, mají od 6 do 1 člena. Noví členové jsou vybíraní na národní bázi. Procedury, které určují rotaci a přijímání nových členů, jsou různé stát od státu. Komise se schází několikrát ročně. Má vždycky své americké, evropské a asijské setkání. Jednou do roka i setkání společné, které se, podobně jako u skupiny Bilderberg, koná vždycky na jiném místě planety. Regionální evropské shromáždění Trilaterální komise se svého času konalo i v Praze, v rámci rotace po zemích, které do dané větve spadají. Třídenní konference proběhla ve dnech 18. až 20. října 2002. Zdravici na něm pronesl i bývalý prezident Václav Klaus, tehdy ještě v pozici prezidentského kandidáta. Jaké překvapení, že? Pozvaný byl i tehdejší předseda vlády za ČSSD Vladimír Špidla. Musíme si uvědomit, že jde o soukromou organizaci Davida Rockefellera. Její členové tedy nezastupují zájmy své země, ale dá se naopak hovořit o pravém opaku. Tedy že tito členové zastupují zájmy Rockefellera a dalších proroků nového světového řádu. Totéž platí i pro členy z Česka.
Ani nás snad nepřekvapí, že místopředsedou evropské sekce Trilaterální komise byl Vladimír Dlouhý. Tento těžký kádr Prognostického ústavu figuruje také ve skupině Bilderberg. Zmínil jsem ho v sekci o Bilderbergu. Vladimír Dlouhý vystudoval ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze a v roce 1978 nedokončil studia MBA na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii. To, že se dostal na západní univerzitu, není nijak překvapivé, když víme, že byl mezi lety 1977 až 1989 členem KSČ. Mezi lety 1980 až 1982 vystudoval na Karlově univerzitě postgraduálně obor matematická statistika a pravděpodobnost. Mezi lety 1989 až 1992 byl ministrem hospodářství ČSFR. V letech 1992 až 1997 pak ministrem průmyslu a obchodu ve vládě Václava Klause. Opět se nám to hezky spojuje dohromady, když si uvědomíme, že Vladimír Dlouhý je členem Trilaterální komise, na jejímž zasedání v Praze v roce 2002 přednesl zdravici sám Václav Klaus. Nicméně zpět k Vladimíru Dlouhému.
Od září 1997 pracoval jako mezinárodní poradce investiční banky Goldman Sachs pro střední a východní Evropu. Mimochodem tady mapujeme další mafiánská chapadla. Vzpomínáte si, jak jsem v prvním díle zmínil švýcarskou energetickou společnost ABB? V ní seděli dva lidé. Bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld a Ir Peter Sutherland bývalý komisař EU a předseda British Petroleum, ale také předseda Goldman Sachs. Stejné Goldman Sachs, ve které pracoval i Vladimír Dlouhý. A jak Rumsfeld tak Sutherland seděli také ve švýcarské energetické korporaci ABB. A světe div se, i pro ABB pracoval Vladimír Dlouhý mezi lety 1998 až 2010. Tedy Vladimír Dlouhý pracoval jak pro Goldman Sachs jako Peter Sutherland, ale tak i pro švýcarskou ABB rovněž jako Peter Sutherland a Donald Rumsfeld. Nádherně narýsované vazby a propojení s mezinárodními jestřáby. Vladimír Dlouhý je skutečně těžká váha globalistů. Dlouhý byl členem dozorčí rady Illinois Institute of Technology v Chicagu a členem Evropské skupiny poradců Mezinárodního měnového fondu. Vladimír Dlouhý patří do okruhu lidí kolem exprezidenta Václava Havla, tedy logicky struktury Zdeňka Bakaly, člena Bilderbergu i absolventa školy Mladí globální lídři zítřka Klause Schwaba v roce 1997. Vladimír Dlouhý Byl pravidelným účastníkem známého Fora 2000.
Trilaterální komise v Česku: Jiří Kunert
Dále je členem Trilaterální komise bývalý šéf Živnobanky, český ekonom a bankéř, generální ředitel UniCredit Bank ČR Jiří Kunert. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Potom pracoval od roku 1976 v Československé obchodní bance. I Kunert má komunistickou minulost stejně jako Vladimír Dlouhý. V 80. letech byl Kunert vědomým ideovým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Kunert absolvoval s řídícími důstojníky desítky schůzek, na kterých StB předával analýzy ekonomické situace, nebo hlášení o představitelích finančních institucí na Západě. V roce 1983 dokonce prolomil bankovní tajemství a předal řídícímu důstojníkovi údaje o pohybech na kontě pracovníka exportní firmy Exico Miroslava Šebka. Mezi lety 1982 až 1986 působil v londýnské pobočce Živnobanky. V roce 1986 se tady stal náměstkem ředitele pobočky. V roce 1988 byl jmenován vrchním ředitelem Živnostenské banky a od roku 1992 zastával pozici předsedy představenstva Živnostenské banky. Kunert působil v nakladatelství Mafra od ledna 1993 do února 1995.
Abych to zkrátil, z Živnobanky a další banky vznikla v listopadu 2007 UniCredit Bank ČR. Tady Jiří Kunert působil jako předseda představenstva a generální ředitel. Kunert je také zakládajícím prezidentem České bankovní asociace v roce 1990. Kunert je také zakládajícím členem české pobočky Rady pro zahraniční vztahy. Například v březnu 2009 tu přednášel na téma Světová krize. Součástí Trilaterálů je také Karel Schwarzenberg, který je i členem skupiny Bilderberg. Také jsem ho probíral v sekci této skupiny. Karel Schwarzenberg navštěvoval jednání Trilaterální komise často. Víme například o tom, že se jako ministr zahraničí v Topolánkově vládě účastnil v roce 2007 jejího jednání ve Vídni, kde měl i projev.
Trilaterální komise v Česku: Pavel Telička
Členem Trilaterální komise je bývalý člen Evropské komise Pavel Telička. Telička pochází z rodiny českého komunistického diplomata Františka Teličky, který v době jeho narození působil v kubánském oddělení Velvyslanectví ČSR ve Washingtonu. Jak ve své knize Utajená zákulisí poznamenal bývalý diplomat Miroslav Polreich, Telička působil také jako lobbista kubánských emigrantů při EU. To je obzvláště pikantní, když víme, že jeho otec František Telička dříve za Československo diplomaticky zastupoval Castrovu Kubu v Americe a byl tak placený kubánským ministerstvem zahraničí.
V roce 1986 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. I Telička vstoupil do KSČ a pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR. Mezi lety 1991 až 1995 pracoval ve Stálé misi České republiky při EU. V roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničí a v roce 1999 prvním náměstkem ministra a státním tajemníkem pro evropské záležitosti. V době přístupových rozhovorů o vstupu České republiky do Evropské unie vedl český vyjednávací tým. Potom se stal velvyslancem a vedoucím Stálé mise ČR při EU. V prosinci 2004 spoluzaložil lobbistickou firmu BXL Consulting v Bruselu, které byl spolumajitelem a ředitelem. BXL poskytovala poradenství ve věcech vztahů s EU, převážně se zaměřovala na velké společnosti. Mezi významné české klienty Teličkovy BXL patřil například uhlobaron Zdeněk Bakala nebo zesnulý finančník a jeden z nejbohatších čechů Petr Kellner. Telička často přímo vystupoval za realitní společnost RPG Byty, která pracovala pro podnikatelskou skupinu Bakaly.
Například v roce 2005 byl také najatý, aby vyřešil v Evropské komisi problémy se stížností Penty na nedovolenou podporu při prodeji OKD. Telička byl také ředitelem těžební společnosti NWR, která patří do Bakalovy skupiny RPG Industries. My už víme, že Zdeněk Bakala spadá do stejné skáje mocenských struktur Bilderberg, Trilaterálové, Schwab. Telička pak spolupracoval s Věcmi Veřejnými. Za 140 000 korun měsíčně poskytoval poradenství ministrovi dopravy a šéfovi VV Vítu Bártovi. Také radil ministrovi pro místní rozvoj Kamilu Jankovskému, také z Věcí Veřejných. Následně byl Telička vyslaný znovu do Europarlamentu, tentokrát za hnutí ANO Andreje Babiše, ze kterého nakonec alibisticky utekl. Nesmíme také zapomenout na Madelaine Allbrightovou. Ta byla součástí Rady pro zahraniční vztahy, ale také Trilaterální komise. Objevil ji člen Trilaterální komise a také Výboru zahraničních vztahů Zbigniew Brzezinski. Zajímavostí je to, že se Brzezinski oženil s praneteří Edvarda Beneše, sochařkou Emilií Annou Benešovou.
Trilaterální komise v Česku: Gabriel Eichler
Na seznamu komise najdeme i Gabriela Eichlera, který má americké a slovenské občanství, ale žil a působil také v České republice. Je to finančník a zakladatel investiční společnosti Benson Oak. Narodil se v roce 1950 v Bratislavě. V Československu získal středoškolské vzdělání, vysokoškolské pak v Americe a západní Evropě, kde žil mezi lety 1968 až 1990. Zastával vedoucí manažerské funkce v bankovnictví a v průmyslu v Americe i v Evropě. První zkušenosti s mezinárodním bankovnictvím získal u Bank of America, kde strávil patnáct let. Polovinu z toho v ústředí banky v Americe a polovinu jako generální ředitel Bank of America pro Francii v Paříži, Rakousko a východoevropskou divizi ve Vídni a Frankfurtu. Do ledna 2001 byl Eichler předsedou představenstva, presidentem a generálním ředitelem Východoslovenských železáren, největší železniční společnosti ve střední Evropě. Tady dojednal prodej společnosti společnosti US Steel Mezi roky 1994 a 1998 figuroval na vrcholových pozicích ČEZu. Byl místopředsedou dozorčí rady ČSOB, členem dozorčí rady České pojišťovny a Slovenské spořitelny. Všechno to byly největší banky a spořitelny v Česku a Slovensku. Eichler byl také členem představenstva EastWest Institute a americké Atlantické rady. Počátkem devadesátých let radil československé vládě s ekonomickou transformací. Oslovil ho tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý, pozdější člen téže Trilaterální komise jako Eichler. Vladimír Dlouhý tehdy hledal přes Světovou banku lidi československého původu ve vyšších funkcích v ekonomické sféře. Eichler byl častým účastníkem Havlových konferencí, jako je známá Forum 2000.
Trilaterální komise v Česku: Alexandr Vondra
V Trilaterální komisi také zasedal někdejší ministr zahraničí známý z kauzy Promopro a pozdější Europoslanec Alexandr Vondra. Vondra byl známým spolupracovníkem Václava Havla. V roce 1989 byl zatčený coby jeden z nekonečné řady mluvčích Charty 77. Od té doby vystupuje s aureolou chartisty a disidenta. Havel si Vondru po převratu vybral jako svého poradce v zahraničně-politických otázkách. Mezi lety 1997 až 2001 působil na postu českého velvyslance v Americe. Málokterý politik je také tolik napojený na americké politické kruhy, jako právě Vondra. V roce 1999 obdržel Vondra medaili od nadace National Endowment for Democracy. Vám, kteří posloucháte pravidelně mé pořady, nemusím snad vysvětlovat, co tato organizace představuje. Má velmi úzkou vazbu na CIA a podporuje politické strany či jednotlivce, kteří jsou naklonění americkým zájmům. Spolu s dalším americkým velvyslancem, svým předchůdcem ve funkci, Michaelem Žantovským, spoluzaložil v Praze think-tank Program of Atlantic Security Studies. Základním kamenem byly transatlantické vztahy. Vondra byl také prezidentem České euroatlantické rady a čestným členem Knihovny Václava Havla. V roce 2004 pracoval v Praze jako odborný asistent amerického German Marshall Fund a mezi lety 2004 až 2006 jako konzultant mezinárodní společnosti Dutko Worldwide. Ta lobbovala za umístění amerického radaru v Brdech, ale to bych už zabíhal do přílišných podrobností.
Spolu s Petrem Gandalovičem Vondra založil v Ústeckém kraji proněmeckou organizaci Collegium Bohemicum, nadaci, která se podle jeho slov zasazuje o posilování česko-německých vztahů. Vondra byl také vyjednávačem v procesu přípravy Česko-německé deklarace. Vondra také zahajoval rozhovory o přistoupení České republiky k NATO. V letech 2001-2002 byl zmocněncem české vlády pro přípravu summitu NATO v Praze. Od ledna 2004 vyučoval Vondra jako profesor na New York University v Praze, podobně jako další návštěvník Bilderbergu Jiří Pehe. Vondra na universitě vyučoval historii vztahů mezi Spojenými státy a Evropou. Aby byl obraz kompletní, Vondra je také velmi silným proizraelským politikem. Nyní se vyšplhal ve sbírání funkcí na post Europoslance.
Závěr: Rockefeller a Sovětský Svaz
Ve svých pořadech vždycky zdůrazňuji, že globální mocenská klika spolu navzájem kšeftuje a drží basu. Bohatý objem důkazů přináším ve svých pořadech. Naposledy třeba o tom, jak američtí bankéři financovali bolševickou revoluci. Bohužel, po odvysílání mého dvoudílného pořadu Agent Trockij jsem sehnal mnoho objemných materiálů, archivních záznamů a svazků s důkazy o dalším propojení amerického Wall Streetu se samotnými Bolševiky. Možná se k tomu v některém z dalších pořadů vrátím, protože jsem skutečně zíral s otevřenými ústy na taková propojení a vazby. Kdybych to býval věděl, pořad Agent Trockij by měl snad tři díly místo dvou. Každopádně od 20. let 20. století se Morgan a Rockefeller podíleli na mnohých obchodech se Sověty. Ovládali nejdůležitější společnosti obchodující se sovětským Ruskem. Například Vacuum Oil, International Harvester, Guaranty Trust a New York Life.
V roce 1926 podepsala společnost Vacuum Oil Company, která patřila Rockefellerovi, dohodu se sovětskou společností Naphta o prodeji sovětské ropy v evropských zemích. Prodej byl uskutečněný prostřednictvím Chase National Bank také vlastněné Rockefellerem. Na základě této dohody postavila Rockefellerova společnost Standard Oil v roce 1927 rafinerii v Rusku, když jí bylo zaručeno 50 % produkce ropy na Kavkaze. Rockefeller hrál také klíčovou roli při založení Rusko – americké obchodní komory v roce 1922 na podporu obchodu s Ruskem pod vedením jejího tajemníka Reeva Schleyho, který byl zároveň viceprezidentem Chase National Bank. V roce 1935 se Stalin Rockefellerovi částečně odvděčil. Stalin totiž znárodnil velkou část kapitálu zahraničních společností působících v Rusku, ale majetku společnosti Standard Oil v Rusku se vůbec nedotkl. V mém pořadu Klan Bushů jsem také popisoval kšefty Harrimanů se Sověty. Jsou to neskutečné informace, které odhalují naprosto odlišnou tvář světových dějin. Stínových dějin, které získáme jen neúnavným a usilovným pátráním v zaprášených archivech, dobových článcích, svazcích a materiálech.
Nicméně organizace jako skupina Bilderberg, Rada pro zahraniční vztahy nebo Trilaterální komise jsou tmelícím prvkem Rockefellerů pro tyto obrovské kšefty globální mocenské kliky. Hra na imaginárního nepřítele je pouhou simulací pro veřejnost. Aby v nás vzbuzovali napětí a měli tak záminku k pumpování peněz do obrovského kolosu vojensko-průmyslového komplexu. Ovšem tato globální mocenská klika rukou společnou a nerozdílnou drancuje tuto planetu o nerostné zdroje. Nás používá jako zbytnou pracovní nebo válečnou sílu. Pokud se vyčerpá, nahradí ji jinou. To se přesně shoduje s ideologií nacismu, ale hlavně korporátního fašismu, kterou Američané instalují ve světě. Lidé nemají žádná práva. Makej, zatni zuby a drž hubu. Nebo remcej o odborech, vypadni, živoř a chcípni, protože ve frontě čeká 10 dalších. Korporativní fašismus v celé své kráse. Musíme tyto procesy pojmenovávat a vytahovat na světlo. A jako obvykle, prosím, mluvme o tom, pišme o tom. Hlas je naší jedinou zbraní.