Tento pořad se zabývá tajemstvím a neznámou minulostí skupiny Wikileaks a zpravodajských služeb, které ji ovládají ze zákulisí. Pojednává o začátcích Wikileaks, úloze novinářů establishmentu a Google v této organizaci, a také o vlivových operacích. Dále se věnuje okolí Wikileaks a hackerskému podsvětí, zejména Julianu Assangeovi. Závěr reflektuje vazby Wikileaks na špionážní komunitu.
O Wikileaks a jejím nejviditelnějším vůdci Julianu Assangeovi jsme toho slyšeli a četli hodně. Jaká je ale skutečná pravda o Wikileaks? Jednalo se skutečně o neřízený únik materiálů, o kterých naše vlády nechtěly, abychom věděli? Většina lidí se stále domnívá, že Wikileaks vykonává věrnou a populární žurnalistiku a je vzorem ctnosti. Přiznávám, že i já jsem si to velmi dlouho myslel. Ale čím hlouběji jsem se prokutával různými dokumenty, tím více jsem začal pochybovat. Známe to všichni. Rezignující velvyslanci. Diplomaté odhalení jako lháři. Politické rozkoly mezi západními spojenci, nemluvě o údajně zničených kariérách a pověstech. Všechno na Wikileaks. Konečně dostali na frak, jásali jsme. Byla to ale pravda? Julian Assange není Robin Hood, jak by nás média chtěla přesvědčit. Je produktem pečlivě vytvořeným těmi nejmocnějšími. Wikileaks je silně propojená s organizacemi všeho druhu. Budu vyprávět o temné a neznámé stránce této organizace. V žádném pořadu jsme se zatím nedozvěděli, že Wikileaks je konspirace, která proniká hluboko do svatyně Národní bezpečnostní agentury NSA a CIA. Jde o oficiálně schválenou tajnou operaci, která nás zavádí do stínového světa intrik, rozdělování, tajných operací a fiktivních situací. Džungle šikany, podvodů a dvou a třístranné zrady. Damage control. Perception management. Reality engineering. Operace Mockingbird. říkejme tomu, jak chceme: jde o strategické psychologické operace, jejichž cílem je manipulovat médii a naším vlastním vnímáním reality a zakrýt obrovské prohřešky zjevné korupce. Tato fascinující skládačka nás zavede hluboko do králičí nory. A v centru toho všeho je tajemná, robotická postava známá jako Julian Assange. Mnoho z vás sáhne po knoflíku, a rozčíleně mě vypne se slovy, že už to fakt přeháním a to, co tu blábolím, je přitažené za vlasy. To je běžná reakce na tvrdý střet s nepříjemnou skutečností, která je protichůdná. Více jak 10 let jsme žili se zadostiučiněním, jak to Julian nandal všem vládám. Mainstream a korporátní média nám sdělila příběh, který nás v této lži utvrzoval. Vydejme se proto na další zajímavou cestu, na které se budeme snažit pochopit hloubku lží a podvodů lidí s tajnými dlouhodobými plány.
Začátky Wikileaks: Money talks
Jedno staré přísloví říká:
"Řekni mi, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, kdo jsi."
Pro naše pátrání by mělo být ale důležité, že Wikileaks se stýkal především s podivnými organizacemi a nadacemi, které nazýval přáteli. Wikileaks také zahájil jednání s různými firemními nadacemi s cílem zajistit financování. Při bližším pohledu na činnost těchto soukromých agentur zjistíme, že v sázce bylo mnohem více. Zdrojem politiky většiny těchto skupin byly zpravodajské rozvědky. Tyto skupiny lobbovaly v americkém Kongresu, organizovaly konference, zahajovaly propagandistické kampaně a v některých případech dokonce poskytovaly vojenský výcvik různým disidentským skupinám. Zároveň podporovaly represivní diktatury po celém světě. Proto část procesu kooptace provádějí a financují nadace se sídlem v Americe, například National Endowment for Democracy a Freedom House. Nejprve se tedy zaměřme na financování Wikileaks. Stopa peněz nás vždycky neomylně dovede tam, kam potřebujeme. Nejstřeženějším tajemstvím Wikileaks zůstává zdroj jeho financování. Je známo, že podle Juliana Assange je centrem jeho finanční sítě nadace Wau Holland v Německu. Julian Assange uvedl, že Wikileaks získávala asi polovinu peněz ze skromných darů, které zpracovává prostřednictvím svých webových stránek, a druhou polovinu z osobních kontaktů, mezi které patřili lidé s několika miliony, kteří se na Wikileaks obraceli, jak tvrdil Assange. To ale není jejich jediný zdroj financování. Podle některých vyměněných e-mailů se ukázalo, že dostávali skryté finanční prostředky od zpravodajských služeb. Jednou ze zřejmých otázek, které v souvislosti s Assangem vyvstávají, je, kdo ho platí. Málokdo asi ví, že Julian Assange strávil krásné vánoční svátky v Ellington Hall, sídle Vaughana Smithe, který vlastní a provozuje Frontline Club. Mezinárodní globalista, člen Bilderbergu a spekulant George Soros pomohl Vaughanu Smithovi tento Frontline Club založit. Důsledky tohoto propojení jsou více než zřejmé. Blížeji se k tomu dostanu v kapitole o sponzorech. Na začátku roku 2007 Wikileaks přiznaly, že projekt vytvořili čínští disidenti, matematici a technologové ze začínajících společností v Americe, na Tchaj-wanu, v Evropě, Austrálii a Jihoafrické republice….. [V poradním sboru] Wikileaks byli zástupci komunit uprchlíků z Ruska a Tibetu, novináři, bývalý analytik amerických zpravodajských služeb a kryptografové. Ovšem na této kombinaci je něco podezřelého a podivného. Proto budu pokračovat osobami, které stály u zrodu Wikileaks. Jedině na tvrdých jménech můžu prokázat hypotézu o Wikileaks jako řízeném projektu zpravodajských služeb.
Novináři establishmentu ve Wikileaks
Jedním z klíčových členů správní rady Wikileaks byl Philip Adams, který zastával klíčové funkce v australské vládní mediální administrativě. Spolupracoval s deníky The Times, Financial Times of London a The New York Times. Od 60. let pracoval Adams jako sloupkař pro The Australian. List The Australian vlastní společnost News Corporation, kterou vlastní Rupert Murdoch, člen Rady pro zahraniční vztahy a skupiny Bilderberg. Těžko ji lze označit za antiestablishmentovou, že? Mezi další média jmenujme například deník The New York Times, který zaměstnává členy Rady pro zahraniční vztahy. Příkladem je spolupracovník Wikileaks David E. Sanger. Opravdu někdo věří tomu, že zpravodaj New York Times bude jen tak spolupracovat s Wikileaks. David E. Sanger se dokonce veřejně přiznal k úpravě dokumentů Wikileaks:
"Velmi pečlivě jsme procházeli [telegramy] a snažili se z nich vyřadit materiál, o kterém jsme se domnívali, že by mohl poškodit konkrétní osoby nebo ovlivnit stále probíhající operace. Dokonce jsme přistoupili k velmi neobvyklému kroku a ukázali jsme asi stovku kabelů americké vlády, které jsme přepisovali, abychom se jich zeptali, zda mají nějaké další návrhy na změny."
Ještě jednou. David E. Sanger byl spolupracovníkem Wikileaks, a zároveň byl zpravodajem New York Times, členem Rady pro zahraniční vztahy a skupiny Aspen Institute. Vážně antisystém jako řemen.
Google a Wikileaks
Další osobou spojenou s Wikileaks je Ben Laurie, bývalý bezpečnostní šéf Googlu, který popřel jakoukoli účast. Uvedl, že jeho jediná významná interakce s Wikileaks proběhla, když ho Assange požádal, aby mu pomohl navrhnout systém, který by chránil anonymitu úniků. Jak možná víme, Google byl projektem obchodní investiční společnosti In-Q-Tel. Tuto společnost In-Q-Tel řídila CIA. To je veřejné tajemství číslo 1. 4. února 2010 deník The Washington Post oznámil, že největší světová společnost zabývající se vyhledáváním na internetu, tedy Google, a nejmocnější organizace pro elektronický dohled se spojily ve jménu kybernetické bezpečnosti. Kybernetická bezpečnost je velkou skrytou součástí projektu WikiLeaks, o které raději nevěděli. A právě z tohoto prostředí pochází i tento člen představenstva Wikileaks. Za zmínku také stojí, že Ben Laurie byl jedním z ředitelů skupiny Open Rights Group, kterou financoval Joseph Rowntree Reform Trust, a Open Society Foundation George Sorose. Tedy ještě jednou. bývalý bezpečnostní šéf Google Ben Laurie byl ředitelem Open Rights Group, která financovala Sorosovu skupinu Open Society Foundation. A máme tu ještě další spojení s člověkem od George Sorose. Pamatujete si ještě na to, jak jsem v předchozí kapitole popisoval, že Julian Assange strávil krásné vánoční svátky v Ellington Hall, sídle Vaughana Smithe, který vlastní a provozuje Frontline Club. Právě George Soros pomohl Vaughanu Smithovi tento Frontline Club založit. Tedy Julian Assange tráví Vánoce u Vaighana Smithe, člověka od Sorose. Julian Assange zaměstnal Bena Laurie z Googlu, který byl ředitelem Open Rights Group, která financovala Sorosovu Open Society. Wikileaks je zkrátka plná lidí, kteří pracují pro Sorose nebo s ním spolupracují. Uvádím tu jasná jména a vazby s Julianem Assangem. Na tomto místě chci zmínit ještě další věc. Ještě se k tomu dostanu níže, ale Google je také jedním ze sponzorů, který zaslal částku 50 000 dolarů projektu TOR. Některé osoby, které stojí u projektu TOR, hrály důležitou roli u Wikileaks. Například mluvčí Wikileaks Jacob Appelbaum, který později pro projekt TOR pracoval. Tedy jedna osoba, Jacob Appelbaum, je mluvčí Assangovy Wikileaks. Druhá osoba od Google, Ben Laurie, pomáhal Assangově Wikileaks se systémem ochrany úniků dat. Stejný Ben Laurie, který byl ředitelem Open Rights Group financující Sorosovu Open Society. Julian Assange trávil vánoční svátky u Vaighana Smithe, zakladatele Frontline Club, se kterou mu pomáhal George Soros. Google a George Soros. Ale stále věříme, že Wikileaks nemá nic společného se zpravodajskými službami. Ani navzdory krycí společnosti CIA, In-Q-Tel, jejíž projektem byl právě Google.
Čínsko-tibetský disent a barevní studenti z náměstí Nebeského klidu
V poradním sboru Wikileaks bylo mnoho čínských a tibetských disidentů. Jedním z jejích členů byl například Taši Namgjal Chamsitsang, tibetský exulant a aktivista, bývalý předseda Tibetské asociace ve Washingtonu a člen tibetské exilové vlády. V červenci 2010 ho guvernér státu Washington jmenoval do Státní komise pro záležitosti asijských a tichomořských Američanů.
Další člen Wikileaks, Wang Youcai, spoluzakládal Čínskou demokratickou stranu a vedl protesty na náměstí Nebeského klidu v červnu 1989. To byl první nevydařený pokus Ameriky o barevnou revoluci v Číně přes studentská hnutí. V roce 2004 odešel pod mezinárodním politickým tlakem do exilu za spiknutí s cílem svrhnout čínskou vládu. Byl také členem Výzkumné skupiny pro ústavně demokratický přechod v Číně a členem Koordinační platformy služeb Čínské demokratické strany. Tedy jeden z vůdců protestů na Náměstí nebeského klidu byl v poradním sboru Wikileaks.
Dalším klíčovým disidentem zapojeným do projektu Wikileaks byl Siao Čchiang, zakladatel a redaktor China Digital Times, grantu provařené National Endowment for Democracy. Byl také komentátorem Rádia Svobodná Asie, financovaného Broadcasting Board of Governors, které pokrývá veškeré mezinárodní civilní vysílání USA, včetně Hlasu Ameriky, Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, a Rádia Svobodná Asie. Čchiang získal v roce 2001 MacArthurovo stipendium od Nadace Johna a Catherine MacArthurových. Nadace Catherine MacArthurové je spřízněná s Fordovou nadací, Rockefellerovou nadací a Nadací Andrewa Mellona. Tento člověk byl prosím členem poradního sboru Wikileaks.
Zajímavé je, že Wikileaks po čase tento seznam členů svého poradního sboru stáhl. Jednoduše zmizel. K čemu najednou takové skrývání, když už jsou tato jména stejně jednou venku? Máme tu Philipa Adamse pracujícího pro Ruperta Murdocha, dále pracovníka Google, který zajistil zabezpečení a ochranu Wikileaks podle jeho slov, a také čínské disidenty, kteří pravděpodobně v minulosti obdrželi finanční prostředky od CIA. Perspektiva Wikileaks se v tomto světle zcela změní. V zákulisí stojí totálně prosystémové figury. Je to podobné jako s českými politickými stranami. Musíme nejprve načíst historii těchto lidí, abychom se znovu a opět přesvědčili, že jde jen o naleštěný marketing, nabarvený facelift, ale ve skutečnosti cynickou hru na opozici. Stejné je to u Wikileaks. Když se pravda odhalí, je milionkrát podivnější než fikce. Znovu se zeptejme sami sebe. Co pohledává manažer Ruperta Murdocha ve správní radě Wikileaks? Co dělají všichni ti disidenti z náměstí Nebeského klidu napojení na financování CIA ve správní radě údajně protistátní organizace, jako je Wikileaks? To zjevně není náhoda.
Masmédia před Wikileaks
WIKILEAKS se zrodil v prosinci 2006. Je zvláštní, že jako takzvanému leaks webu, tedy disidentskému webu, se mu okamžitě dostalo velké pozornosti ze strany médií, jako je The Washington Post, nebo časopis Time. Článek v časopise Time z 22. ledna 2007 byl velmi zajímavý:
"Do března bude v rámci nového odvážného kolektivního experimentu v oblasti whistleblowingu na internetu k dispozici více než milion uniklých dokumentů od vlád a společností z Asie, Blízkého východu, subsaharské Afriky a bývalého sovětského bloku. Samozřejmě za předpokladu, že nepřijmete žádnou z konspiračních teorií, že by Wikileaks.org mohly být zástěrkou CIA nebo jiné zpravodajské agentury."
V jiné části článku se uvádí, cituji:
"Wikileaks začne fungovat někdy během příštích dvou měsíců."
Nezapomeňme, že tento článek byl napsaný ještě před prvním velkým únikem z Wikileaks, ke kterému podle článku mělo dojít až za dva měsíce, tedy zhruba v březnu 2007. Proč o nich tedy časopis Time vůbec psal, když ještě nic neudělali? Proč se pouštějí do takového riskování, a systémové masmédium dělá reklamu předem antisystémovému serveru? Nebo že by věděli něco víc, co nevíme my? Je také zajímavé, že článek už není dostupný, ale pod waybackl machine archive.org dostupný je, takže si ho každý může vyhledat. Dále v tomto článku nepřehlédněme následující protimluv. Časopis Time chválí údajnou stránku s úniky informací, která zřejmě odhalí nejrůznější konspirační teorie, a zároveň svým čtenářům říká, aby těm hloupým konspiračním teoriím, které kolují kolem Wikileaks, NEVĚŘILI. Ocituji další pasáž textu, který zveřejnil časopis Time:
"Namísto několika teoretických specialistů bude Wikileaks poskytovat fórum pro celou světovou komunitu, která bude neúnavně zkoumat jakýkoli dokument z hlediska důvěryhodnosti, věrohodnosti, pravdivosti a falzifikovatelnosti," píší jeho organizátoři na stránce s častými dotazy.
"Budou schopní interpretovat dokumenty a vysvětlovat jejich význam pro veřejnost. Pokud dojde k úniku čínského vládního dokumentu, celá čínská disidentská komunita jej může volně zkoumat a diskutovat o něm…"
Také vám to zní jako propagandistický PR článek napsaný chlapci z Madison Avenue? Zní to jako praktická příručka k Wikileaks. Aby ovšem Wikileaks získaly důvěřivou veřejnost do správného rozpoložení, potřebovaly oficiální požehnání nejvýznamnějších soukromých médií. Zdálo se, že bez veřejné podpory bude tento malý projekt odsouzený k neúspěchu ještě předtím, než se vůbec rozběhne. Už nám dochází, proč seděl PR manažer Ruperta Murdocha ve správní radě Wikileaks? Proč musely časopisy Time a Washington Post vydat podpůrné články o Wikileaks dříve, než se o Wikileaks kdokoli dozvěděl. Tato spolupráce mezi Wikileaks a vybranými mainstreamovými médii není náhodná. Byla součástí dohody mezi The New York Times s vazbami na Bilderberg a Radu pro zahraniční vztahy, Guardianem, což je levicová pobočka britských zpravodajských služeb, a Der Spiegel také s vazbami na Bilderberg. V menší míře The Economist s vazbami na Bilderberg, a editorem Wikileaks Julianem Assangem. Tyto obrovské společnosti se přímo podílely na úpravách a výběru uniklých dokumentů. Jinými slovy, tisk a Assange byli partneři. Wikileaks a The Economist se také pustily do něčeho, co se zdá být rozporuplné. Proti systémový zakladatel a editor Wikileaks Julian Assange obdržel v roce 2008 cenu systémového časopisu The Economist New Media Award. Jistě jde o další náhodu. The Economist má úzké vztahy s britskými finančními elitami. Časopis, který byl mluvčím londýnské City, začal vycházet v době rozkvětu britské Východoindické společnosti v roce 1843. Málokdo ví, že noviny pravidelně zasahovaly do americké politiky, a to i proti snahám Abrahama Lincolna o záchranu Unie. Dnes představují naprostý protiklad americké revoluce. Šéfredaktor časopisu The Economist John Micklethwait se zúčastnil osmi konferencí Bilderbergu. The Economist vlastní britská rodina Rothschildů a bankovní instituce Lazard Freres, které mají blízko k britské královské rodině. Sir Evelyn Robert Adrian de Rothschild byl mezi lety 1972 až 1989 redaktorem časopisu The Economist. Jeho manželka Lynn Forester de Rothschildová se později stala členkou správní rady časopisu The Economist. Rodina Rothschildů má také významný podíl v týdeníku The Economist. Bývalý redaktor časopisu Economist Andrew Knight se později stal předsedou fondu J. Rothschild Capital Management Fund. Je také známo, že byl členem vedení klubu Bilderberg. O Andrewu Knightovi jsem hovořil ve druhém díle mého pořadu Tajné globální skupiny. Zásadní otázka tedy zní. Proč by měl Julian Assange získat podporu nejznámějšího britského média, které systematicky dezinformuje a má jasné vazby na anglo-holandskou královskou rodinu, klub Bilderberg a bankovní rodinu Rothschildů? Jedná se o typický případ vyrobeného a fejkového disentu, který byl zavedený do systémových masmédií. Je třeba zmínit i další důležitou souvislost. Právník Juliana Assange, Mark Stephens z přední londýnské advokátní kanceláře Finers Stephens Innocent, byl shodou okolností právním poradcem fondu Rothschild Waddesdon Fund. I když to samo o sobě nic nedokazuje, mělo by se to zkoumat v širším kontextu společenského a korporátního okolí Wikileaks.
Mančaft Wikileaks a vlivové operace
Nejdůležitější otázkou je, kdo kontroloval a dohlížel na výběr, distribuci a úpravu dokumentů, které byly zveřejňované. Jaké cíle zahraniční politiky USA byly tímto procesem naplňované? Na počátku studené války, koncem 40. let 20. století, zahájila CIA tajný projekt známý jako Operace Mockingbird, který byl iniciativou Úřadu zvláštních projektů CIA. Autor Alex Constantine ji ve své knize Virtuální vláda definuje jako projekt CIA zaměřený na ovlivňování mainstreamových médií za účelem propagandy. To jsem podrobně rozebíral ve druhém díle mého pořadu Média a propaganda. Není proto důvod tuto operaci obšírně popisovat na tomto místě. Už v 50. letech se CIA infiltrovala do podniků, médií a univerzit, kde působily desítky tisíc agentů. Tehdejší ředitel CIA Allen Dulles obsadil Agenturu téměř výhradně absolventy nejlepších amerických univerzit, především Yaleovy univerzity. Mezi nimi byl i George Bush starší, který patřil ke Společnosti Skull and Bones. Historik C. Vann Woodward ve svém článku v New York Times z roku 1987 uvádí, že Ronald Reagan, pozdější americký prezident, byl dříve informátorem FBI. To se datuje do doby, kdy byl Reagan prezidentem herecké asociace. C. Vann Woodward tvrdí, že Ronald Reagan předával jména podezřelých lidí ve své organizaci FBI tajně a natolik pravidelně, že mu bylo přidělené krycí číslo T.10 informátor. CIA takto postupně pronikla do všech velkých mediálních domů v Americe. Svůj vliv si udržela až do současnosti. Mediální dezinformace se v 21. století institucionalizovaly. Lži a výmysly jsou stále zjevnější. Americká média se stala mluvčími zahraniční politiky USA. Agenti CIA běžně podstrkují dezinformace redakcím velkých novin, časopisů a televizních stanic. Hrstka zpravodajů s dobrými kontakty poskytuje exkluzivní informace, které se dostanou do relativně malého počtu hlavních zpravodajských zdrojů. Tady jsou nastavené parametry debaty a oficiální realita je zakotvená pro nižší příčky zpravodajského řetězce. Od roku 2001 převzala americká média novou roli při udržování globální války proti terorismu, a maskování válečných zločinů podporovaných Amerikou. Po 11. září vytvořil ministr obrany Donald Rumsfeld Úřad pro strategický vliv, neboli, podle kritiků, Úřad pro dezinformace. Soukromá média jsou dnes nástrojem válečné propagandy. To vyvolává zásadní otázky. Proč by New York Times najednou podporovaly transparentnost a pravdu v médiích tím, že pomáhají Wikileaks šířit informace? A proč by se lidé na celém světě nemohli na chvíli zastavit a položit si otázku, na čem tento nesourodý vztah stojí? Vzhledem k provázanosti a strukturování vztahů mezi soukromými médii a americkými zpravodajskými službami, nemluvě o vazbách jednotlivých novinářů na nejvyšší špičky armády a národní bezpečnosti, je nutné zabývat se otázkou psychologické operace WikiLeaks sponzorované CIA. WikiLeaks má základní rysy procesu vyrobeného fejkového disentu. Snažil se odhalovat vládní lži. Odhalil důležité informace o amerických válečných zločinech. Jakmile se ale projekt dostal do formy mainstreamové žurnalistiky, byl využívaný jako nástroj mediální dezinformace. V zájmu podnikatelských elit je akceptovat nesouhlas a protest jako rys systému, pokud neohrožuje zavedený společenský řád. Cílem není potlačit nesouhlas, ale naopak. Formovat a utvářet protestní hnutí, aby se stanovily vnější hranice nesouhlasu. Tento proces rád přirovnávám k akvárku s rybičkami. Systémové globální elity nám vymezí vnější hranice našeho protestu stěnami akvárka. My jako rybičky máme dovoleno plavat pouze v omezeném prostoru akvárka. Nesmíme ale náš protest rozšířit za stěny akvárka. To není povoleno. Systémové globální elity náš nesouhlas a protest moderují a vymezují pouze na ohraničený prostor stěn akvárka. Ekonomické elity, v zájmu zachování své legitimity, upřednostňují omezené a kontrolované formy opozice….. Aby ale bylo protestní hnutí účinné, musí ti, kteří jsou jeho objektem, tento proces produkovaného nesouhlasu pečlivě regulovat a kontrolovat. To je naprosto stěžejní. Upouštění ventilu jako v papiňáku. Aby nám papiňák nebouchl, musí se z něj postupně upouštět pára. Aby společnost nevybouchla nesouhlasem a protestem, musí se průběžně upouštět ventil společenského ventilu. Demonstrace, petice nebo vyrobený fejkový disent. Fiat alternativa, řízená opozice. Lidé vyventilují svůj hněv v omezené míře stěn akvárka. Z tohoto zkoumání projektu Wikileaks také vyplývá, že mechanika propagandy Nového světového řádu, zejména pokud jde o jeho vojenské plány, je stále sofistikovanější. Už se nespoléhá na přímé zatajování údajů o válečných zločinech Ameriky a NATO. Nevyžaduje ani ochranu pověsti nejvyšších státních úředníků, včetně ministra zahraničí. Politici Nového světového řádu jsou v jistém smyslu na jedno použití. Lze je vyměnit. To, co je třeba chránit a udržovat, jsou zájmy ekonomických elit, které v zákulisí ovládají politický aparát. To přímo souvisí s mým dvoudílným dokumentem Bohatí a mocní. Politici jsou ubrousek na jedno použití. Když se lid nakrkne, rozhněvá se pouze na pěšácké politické loutky na jedno použití, nikoli na zákulisní systémové globální elity, tedy bohaté a mocné. V případě Wikileaks jsou data uložená v databance. Velká část těchto dat, zejména ta, která se týkají zahraničních vlád, slouží zahraničněpolitickým zájmům Ameriky. Na druhou stranu jiné údaje spíše diskreditují americkou administrativu. To přispívá k pověsti WikiLeaks u většiny lidí, kteří věří tomu, že jde o organizaci zaměřenou proti establishmentu a podporující pravdu. Je třeba znovu zdůraznit, že všechna data z Wikileaks byla selektivně redigovaná, a následně analyzovaná a interpretovaná systémovými masmédii, která přece slouží ekonomickým elitám. Přestože je množství informací obsažených na WikiLeaks přístupné, většina lidí si nedá tu práci, aby si prohlédli celou databázi Wikileaks. Veřejnost si přečte redigované výběry a interpretace prezentované v mainstreamových médiích. Je to stejné jako se svodkami hlasování politiků. Lidé reflektují na pouťové tlachaly v holých větách na tribunách, a na zprávy v masmédiích. Nemají čas procházet svodky hlasování, aby zjistili, zda odpovídá politikově mlácení pantem. Tak se předkládá neobjektivní a tendenční obraz. Veřejné mínění přijímá redigovanou verzi, protože vychází z toho, co je inzerované jako autoritativní zdroj. Lidé si neuvědomují, že to, co je prezentované v systémových masmédiích, v novinách, televizích nebo rozhlasu, je pečlivě připravené a překroucené zkreslení skutečnosti. Jsou tolerované pouze omezené formy kritické debaty a transparentnosti. Kritika izolovaných fragmentů vzbuzuje dojem vyváženosti. Ale široká kritika věčné války proti terorismu nebo války proti covidismu nebo klimatismu, není připuštěná do veřejného prostoru. Systém dovoluje upouštění ventilu hněvu společnosti v omezeném prostoru stěn akvárka. Podívejme se například na věčnou válku proti terorismu. Velkou lží 21. století je samotný terorismus. Tálibán, Al-Káida a Usáma bin Ládin. Co Wikileaks zveřejnila o Usámovi bin Ládinovi? Podle dokumentů, které Assange zveřejnil, se Usáma bin Ládin nacházel v Kvétě, kde se účastní Kvétské šúry, rady údajných teroristických vůdců. Podprahové poselství tedy znělo. Musíme jít do Pákistánu a dostat ho. Podle WikiLeaks byl tedy Usáma bin Ládin stále naživu, což bylo pro americkou administrativu a její válku proti terorismu výhodné. Wikileaks udržovala mýtus o bin Ládinovi, který živil válku proti terorismu v myslích světové veřejnosti. Problém s bin Ládinem ale spočíval v tom, že všechny zpravodajské služby na světě věděly, že zemřel v prosinci 2001. Že by tuto zásadní skutečnost Wikileaks netušil? Ale je to ještě lepší. Málokdo z nás ví, že v září 2006, tedy těsně před spuštěním Wikileaks, se svět špionáže dočkal svého vlastního spuštění. Zdroje založeného na sociálních médiích s názvem Intellipedia. Špionážní komunita se svými vlastními verzemi některých vyhledávačů. Jednoduše databáze, která slučovala několik vyhledávačů dohromady. Vidíme tedy, že v září 2006 se špionážní komunita koordinovaně snažila zahájit několik nových programů typu pedia: jeden fungoval jako databáze a druhý jako vyhledávač. Byl to tak trochu interní vtip agentury kolem Wikileaks?
Okolí Wikileaks
V lednu 2007 odešel z Wikileaks John Young, 74-letý newyorský architekt. John Young publikoval webové stránky Cryptome.org, které vznikly více než deset let před Wikileaks. Tento John Young prohlásil, že Wikileaks jsou zástěrkou CIA:
"Wikileaks je podvod…, pracuje pro nepřítele."
O několik měsíců dříve, 3. října 2006, se zakladatelé Wikileaks obrátili na Johna Younga a požádali ho o registraci domény wikileaks.org. 8. prosince 2006 se John Young k Wikileaks připojil. John Young byl k projektu Wikileaks velmi skeptický, zejména k počátečnímu shromažďování finančních prostředků ve výši pěti milionů dolarů, kontaktům s elitními organizacemi, jako je Freedom House, nebo výše zmíněná National Endowment for Democracy. John Young objasnil svůj pohled na Wikileaks v písemné výměně názorů s Evanem Jamesem, ověřovatelem faktů pro časopis MotherJones:
"Wikileaks se rozhodla co nejrychleji získat pět milionů dolarů. To je jejich hlavní poslání, jak nedávno prohlásili, a proto se jejich informacím nedá vůbec věřit, ale je to báječná zábava v oblasti úniku informací."
7. prosince 2010 John Young v ostré kritice webu potvrdil své dřívější tvrzení:
"Wikileaks jsou nájemní žoldáci,….. Wikileaks byl vždycky komerční podnik, který se skrýval za narcistické PR ve veřejném zájmu."
John Young zašel ještě dál. Je přesvědčený, že Wikileaks prodával svá tajemství za účelem komerčního zisku. Ve svém projevu v americkém rozhlase přirovnal Juliana Assange k Henrymu Kissingerovi a dalším interním agentům, kteří si ze svých interních znalostí udělali výnosnou vedlejší činnost. Musíme si ale položit otázku, kdo stál za těmito ukradenými informacemi na Wikileaks? Ve světě kradených informací existuje obrovská šedá ekonomika. Část z nich pochází z internetu, část od lidí naverbovaných do klíčových pozic a část přímo od vlády, prostřednictvím agentur zřízených za tímto účelem. Wikileaks je jejich součástí, i když je to velmi malá část. Technologie prodeje ukradených informací je velmi rozsáhlá a velmi lukrativní. Dělají to vlády, organizace i jednotlivci. V podstatě prodávají informace. Informace za nejvyšší cenu. Byl Wikileaks plánem k naplnění Assangeových offshorových účtů? Podle Johna Younga rozhodně ano.
Julian Assange: Hackerské podsvětí
Julian Assange, o kterém bylo napsaných statisíce stránek, se po svém velkolepém mediálním převratu náhle stal světlem pravdy. Úniky informací z Wikileaks dostaly do úzkých téměř všechny země světa. Nikdo nebyl ušetřen, ani vlády, špionážní agentury nebo manažeři velkých nadnárodních společností. Od obchodníků s drogami, zbraněmi a diamanty až po teroristy, podnikatele, duchovní a členy americké administrativy. Všichni se obávali odhalení muže, kterého donedávna nikdo neznal. Ale kdo to je? Odkud pochází? Z ničeho nic se zhmotnil. Žádná minulost, žádná historie. Údajně neviditelný muž. Když se fenomén Wikileaks objevil, ruská vláda podle zdrojů blízkých prezidentu Vladimíru Putinovi, vyčlenila více než dvě stovky agentů, aby odhalili Assangeův skutečný příběh. Britská tajná služba MI6 vrhla mimořádný rozpočet na hledání odpovědí na úniky informací a jejich zdrojů. Málokdy v nedávné světové historii vynaložilo tolik vlád a špionážních agentur tolik prostředků a úsilí na odhalení pravdy o jedné osobě. Podle zdrojů z NSA, největší americké špionážní agentury, se Assange během první války v Zálivu nacházel v Hamburku. Ruské zpravodajské služby naopak Assange umístily na hackerský večírek v Singapuru v říjnu 1986. Zdroje z CIA jsou ale přesvědčené, že Assange byl naverbovaný několika špionážními agenturami, včetně izraelského Mosadu. Konkrétně prostřednictvím židovského počítačového vědce z Melbournské univerzity, který se angažoval v hackerské komunitě a současně pracoval pro Mosad. Ve skutečnostiAssange pochází z Austrálie, kde se věnoval počítačovému hackingu a softwarovému pirátství. Jeho rodiče vedli v Austrálii kočovnou divadelní společnost. Raffi Khatchadourian z časopisu The New Yorker se ponořil do Assangeovy minulosti a ukázal nám zkrácené dětství, které formovalo jeho posedlost. Assange nějakou dobu žil na malém ostrově u australského pobřeží. Vyrůstal v domácí škole, jezdil na koni a stavěl vory. Když mu bylo osm, začala jeho matka Claire chodit s hudebníkem. Jenže tvrdila, že ji hudebník začal zneužívat a rozešli se. V důsledku toho se strhla bitva o Assangeova nevlastního bratra. Jeho matka Claire se cítila ohrožená, protože se obávala, že jí hudebník syna vezme. Assange si vzpomíná, jak říkala, že musejí zmizet. Na útěku žila od svých jedenácti do šestnácti let. Assange v článku tvrdí, že existují důkazy o tom, že ten muž patřil k mocnému kultu zvanému Rodina, jehož heslem bylo Nevidět, nevědět, neslyšet. Někteří členové byli lékaři, kteří přesvědčovali matky, aby své novorozené děti předávaly vůdkyni sekty Anne Hamiltonové-Byrneové. Assange měl podezření, že sekta měla ve vládě špiony, kteří hudebníkovi poskytli informace o tom, kde se Claire nacházela. Tento hudebník byl ve skutečnosti členem sekty Anne Hamilton-Byrneové, skupiny lidí v australské oblasti Melbourne, kteří používali LSD jako léčbu pro děti a nazývali ji terapií. Terapie spočívala v podávání LSD dětem a jejich zavírání do temné místnosti. To všechno je klasické krytí pro programy zpravodajských služeb na kontrolu mysli, jako je nechvalně známá operace CIA, známá jako projekt Monarch. Operace Monarch byla, pod svým starým názvem Marionette Programme, přenesená z nacistického Německa. Projekt Monarch je kódové označení, které americké ministerstvo obrany přidělilo podskupině dvojnásobně utajovaných projektů CIA. Projekt Monarch je genealogický přístup k definování mezigenerační modifikace chování, prostřednictvím genetické psychologie, prostřednictvím psychologické kontroly mysli založené na traumatech, zejména u dětí. Hlavní součástí programu Monarch je sofistikovaná manipulace s myslí, která pomocí extrémních traumat vyvolává mnohočetnou poruchu osobnosti, tedy schizofrenii. Původní dokumentace k projektu pocházela z utajovaného výzkumu nacistických SS. Výzkum na konci druhé světové války získala americká vláda a následně jej přejmenovala na Projekt 63 amerického ministerstva obrany. Ve veřejném prohlášení pro prezidentský výbor pro radiaci se objevují obrovská obvinění z krutého mučení kanadských, amerických, britských a australských dětí. Podrobně popisují drogy a traumatizující metodiku sofistikovaného ovládání mysli v rámci programu MK-Ultra CIA. O sektě Anne Hamilton-Byrneové nejsou k dispozici prakticky žádné veřejné informace. Australská vláda označila to málo, co existovalo, za přísně tajné. To nás nutí přemýšlet, proč? Podle toho, co víme, to vypadá jako klasický případ operace CIA. Prostřednictvím kultu Arme Hamilton-Byrneové se pacienti, většinou děti, stali součástí hrůzného experimentu. Stejně jako ostatní pokusní králíci, kteří byli podrobení programu Mk-Ultra, byli v bezvědomí a byli testovacími subjekty na jedno použití. Byl Assange jedním z těchto experimentů? Neexistuje nic, co by stoprocentně potvrdilo, že Assange byl pokusným subjektem pro ovládání mysli, ale na základě toho, co bylo napsáno, existuje příliš mnoho nepřímých důkazů na to, abychom tuto možnost jednoduše vyloučili. Vydejme se v pátrání po Assangově minulosti dál. Málo se ví, že Assange byl superhackerem spojený s počítačovým klubem Chaos z německého Hamburku, který v roce 1988 vypustil ničivý počítačový virus, který zničil velkou část vojenských počítačů americké vlády. Po útoku byly osoby odpovědné za nabourání se do těchto počítačů, včetně Karla Kocha, zatčené. V té době už byl Koch v hledáčku německých zpravodajských služeb kvůli prodeji zdrojového kódu operačního systému sovětské KGB. Tehdy proběhl největší špionážní skandál. Pět západoněmeckých hackerů prodalo tajné vojenské a ekonomické informace Sovětskému svazu potom, co pronikli do tajných datových sítí, jako je americká laboratoř jaderných zbraní v Los Alamos, ústředí NASA, americké vojenské databáze, a také databáze OPTIMIS náčelníka amerického generálního štábu. V Evropě bylo napadené také vybavení francouzsko-italského výrobce zbraní Thomson, Evropské kosmické agentury ESA, Ústavu Maxe Plancka pro jadernou fyziku v Heidelbergu, CERN v Ženevě a elektronového dekelerátoru v německém Hamburku. To bylo provedeno na objednávku sovětské KGB. KGB v průběhu tří let, za částky od padesáti do sta tisíc dolarů a drogy, obdržela od května do prosince 1986, na neznámém místě ve východním Berlíně, pět disků s tajnými informacemi. Tyto disky obsahovaly tisíce hesel a počítačových kódů, přístupových mechanismů a programů, které Sovětskému svazu umožnily proniknout do počítačových center v západním světě. Příběh začal v listopadu 1985. Tehdy Karla Kocha, vůdce počítačového klubu Chaos, oslovil agent KGB a nabídl mu možnost luxusního životního stylu výměnou za hackerské znalosti. Podle zdrojů KGB řekl Karl Koch v polovině roku 1986 na večírku kybernetických hackerů pod vlivem alkoholu a drog několika svým přátelům, že mu byla nabídnutá těžko odmítnutelná dohoda, která by vyřešila jeho finanční problémy. Jedním z účastníků tohoto setkání, byl podle zdrojů FSB zakladatel Wikileaks Julian Assange. Další osobou, jejíž jméno se objevuje ve spisech KGB, je programátor Dirk Brezinski ze Západního Berlína. Zprávy KGB hovoří o Brezinském jako o počítačovém géniovi, který pracoval na částečný úvazek pro operační systém Siemens-BS-2000. Podle KGB se Dirk Brezinski a Julian Assange setkali v roce 1994 v Singapuru. KGB to věděla, protože Brezinski byl předtím napojený na superhackera Karla Kocha. Assange se postupem času stal jednou z nejznámějších tváří na planetě. Karl Koch takové štěstí neměl. Zemřel 23. května 1989. Policie našla jeho ohořelé tělo pokryté tetováním s falickými symboly v lese nedaleko Gifhornu. Policejní zpráva hovořila o sebevraždě, i když mnozí jiní s ohledem na Kochovu minulost spekulovali, že šlo o strašlivou, pekelnou pomstu nějaké špionážní agentury. Seznam hackerů napojených na tajné služby, vzájemně propojené cíle, trojité agenty a dlouhodobé vládní plány je stále extravagantnější. Není žádným tajemstvím, že vládní úřady často najímají hackery s cíli souvisejícími s kybernetickou bezpečností. Příkladem je nábor Karla Kocha KGB. Peiter Zatko alias Mudge je dalším člověkem z tohoto šíleného světa. Peiter Zatko je odborník na kybernetickou válku. Pracoval pro BBN Technologies, dceřinou společnost Raytheonu, s inženýry, kteří prováděli pokročilý výzkum a vývoj na ochranu dat ministerstva obrany….. Assange v rozhovoru časopisu Forbes přiznal, že Zatka znal a pohyboval se s ním ve stejném prostředí. Zdá se, že existuje také spojení mezi Zatkem a bývalým hackerem Jacobem Appelbaumem, mluvčím Wikileaks. Zatko a Appelbaum patřili k hackerské skupině zvané Kult mrtvé krávy. Jacob Appelbaum později pracoval pro projekt Tor, který je iniciativou americké Námořní výzkumné laboratoře. Mimochodem u TORu jde o stejnou fejkovou iluzi jako u Wikileaks. Stačí se podívat na sponzory tohoto prohlížeče TOR, které dokonce uvedl na svých webových stránkách. Tato sponzorská stránka už opět neexistuje, ale na wayback machine archive.org se dá samozřejmě najít. Mezi sponzory projektu TOR najdeme například Broadcasting Board of Governors. To je společnost, která pokrývá americké vysílání po celém světě Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky nebo rádia Svobodná Asie. Krásně se to spojuje, protože klíčovým disidentem zapojeným do projektu Wikileaks byl Siao Čchiang. Právě Siao Čchiang byl komentátorem rádia Svobodná Asie financovaného společností Broadcasting Board of Governors. Právě tou společností, kterou najdeme mezi sponzory TORu. Stejně jako Jacob Appelbaum, který byl mluvčím Wikileaks, a také pracoval pro TOR. Haha, jsme doma, nádherná mozaika provázání TORu, Wikileaks a Broadcasting Board of Governors, která provozuje Svobodnou Evropu a Svobodnou Asii, hlásnou troubu americké vlády. To je prosím antisystém TOR a Wikileaks. Prostě nádherné. Opět lidé z masa a kostí, lidé s adresami, lidé se jmény. Po čase nám to začne zapadat dohromady. Dalšími sponzory projektu prohlížeče TOR patřila třeba Americká výzkumná laboratoř, nebo dokonce Google prosím pěkně, který přispěl částkou 50 000 dolarů. Dále Human Rights Watch, nebo Omidyar Network, což je organizace Pierra Omidyara, aktiva CIA, která vytvořila projekt na kontrolu takzvaných dezinformací. To jen ve stručnosti k projektu TOR vytvořenému páteřními západními rozvědkami. Ale zpět k Assangovi. Peiter Zatko a Julian Assange se znali. Jacob Appelbaum byl mluvčím Wikileaks. Assange je napojený na Chaos Computer Club prostřednictvím Dirka Brezinského, který měl vazby na KGB přes Karla Kocha. Různá spojení vypovídají o Assangeově okolí. Stará výměna e-mailů z roku 1994 mezi Julianem Assangem a držitelem ceny NASA Fredem Blonderem vyvolává otázky ohledně Assangových profesních aktivit před spuštěním Wikileaks. E-maily prokazatelně naznačují, že Julian Assange byl v 90. letech v kontaktu s lidmi pracujícími pro NASA a laboratoř v Los Alamos. To nejlepší jsem si nechal na konec této kapitoly. Díky rozhovoru pro časopis Forbes víme, že Peiter Zatko je předním výzkumníkem v oblasti kybernetické bezpečnosti v Agentuře pro pokročilé obranné výzkumné projekty (DARPA). Co je DARPA. Je tedy jasné, čemu se DARPA oficiálně věnuje. Pokud ale zapátráme hlouběji, zjistíme, že DARPA se podílí na vývoji děsivé technologie s děsivými důsledky. 5. srpna 2003 vyšel v deníku The Boston Globe článek s názvem Ministerstvo obrany financuje práci na mozkových přístrojích. V článku autor uvádí:
"Není třeba velké představivosti, abychom v tom viděli ingredience kyberpunkové dystopie ve stylu Matrixu: čipy, které vkládají falešné vzpomínky. Stroje, které mohou skenovat perverzní myšlenky. Vědomě posílené vládní bezpečnostní síly, které zavádějí bezohledný pořádek pro nepoddajné obyvatelstvo."
V 50. letech 20. století byla agentura DARPA hlavním sponzorem výzkumu v oblasti počítačů. Projekty studené války, jako například automatizovaná síť protivzdušné obrany pro bezpilotní letadla, vedly k rostoucímu zájmu o válečné hry a studium systémů velení. Behaviorální psychologové doufali, že za několik let budou lidské mozky a počítačová zařízení úzce propojené, a vzniklý svazek bude myslet tak, jak dosud žádný lidský mozek nemyslel, a zpracovávat data způsobem, kterého stroje zpracovávající informace, které známe dnes, ještě nedosáhly. Tato naděje se později zformovala v projektech, jako je Augmented Cognition, tedy rozšířené rozpoznávání, agentury DARPA. Jeho cílem bylo vytvořit dvojice voják počítač. Hnutí za posthumánní renesanci, ve které by neexistovalo oddělení mezi tělesnou existencí a počítačovou simulací. Mezi kybernetickým mechanismem a biologickým organismem. To by se stalo svatým grálem tohoto výzkumu. O čipu Neuralink implantovaným do mozku, který propagoval už Klaus Schwab v roce 2016, jsem hovořil ve druhém díle mého dokumentu Klaus Schwab a Světové ekonomické fórum. Tyto výzkumy jsou založené na přesvědčení, že lidská mysl je programovatelný systém, který se v zásadě neliší od zvířete nebo stroje. Podle agentury DARPA je věk kyborgů za rohem. A právě toto náboženství Julian Assange a jeho chaotický tým šíří od počátku projektu známého jako Wikileaks.
Závěr: Vazby na špionážní komunitu
PSYCHOPATIE je pravděpodobně jedním z mnoha selhání genofondového systému. Je selháním evolučního pokusu a omylu, který sloužil velmi užitečnému účelu před příchodem moderní městské společnosti. Psychopatičtí bojovníci museli být cenění pro své schopnosti bránit raná lidská sídla a zastrašovat potenciální nepřátele. V psychologii a psychoanalýze je testování reality technikou objektivního porovnávání emocí nebo myšlenek s reálným životem. Je to schopnost, která je přítomná u normálních jedinců, ale chybí u některých psychotiků. V politice je skutečný život zhuštěný do malého počtu lidí, kteří svůj čas věnují vychytralému egoismu. Politika není cíl, ale prostředek. Calvin Coolidge jednou poznamenal, že politika není produkt, ale proces. Je to umění vládnout. Stejně jako jiné hodnoty má i ona své padělky. Na faleš se klade tak velký důraz, že se zastírá význam pravdy. Politika se tak stává synonymem pro lstivé a mazané sobectví namísto upřímné a poctivé služby. POKUD je demokracie vládou lidu, tajné vládní plány a zlovolné kliky obchodující s jejich vlivem jsou s demokracií neslučitelné. Není možné, aby lidé vládli něčemu, o čem nevědí. Jedním ze způsobů, jak kontrolovat zneužívání moci ze strany vlády, je whistleblowing. Až do vzniku WikiLeaks byl whistleblower člověk, který upozornil na údajné vládní pochybení, ať už veřejné nebo soukromé. Whistlebloweři by se měli rozšířit po celém světě a být nezávislí na administrativě. Proto je internet velkým a divokým experimentem, který bude vždycky ohrožovaný našimi vládami. V tomto smyslu představuje Wikileaks, pokud je správně využitý, smrtelné nebezpečí pro impérium. Sílu Wikileaks je třeba zasadit do širšího kontextu a porozumění. Wikileaks, zahalená tajemstvím, vždycky cítila potřebu ujistit veřejnost, že nemá žádné kontakty se špionážní komunitou. Velmi detailním zkoumáním jsem nade vší pochybnost ukázal, že je to právě naopak. Když si dáme tu práci, a kutáme v archivech, po čase nám jednotlivé střípky začnou zapadat do skládačky. Je to sice otřepaná fráze, ale skutečně je to tak se vším. Tajemná postava Juliana Assange, který si vybíral exkluzivní masmédia jako americký New York Times, londýnský Guardian nebo Economist, ale také německý Der Spiegel. Assange tvrdí, že neměl čas procházet tolik stránek, a tak je předal důvěryhodným redaktorům establishmentových médií, aby zjistili, co by mělo být zveřejněné. Vskutku pozoruhodné na člověka, který o sobě tvrdí, že je proti establishmentu. Assange, který si na zabezpečení Wikileaks povolává bezpečnostního šéfa Google Bena Laurieho. Assange, který tráví vánoční svátky v luxusní usedlosti Vaighana Smithe, přítele George Sorose. Assange, v jehož poradním sboru Wikileaks nacházíme čínsko-tibetské disidenty a bývalé vůdce studentských protestů náměstí Nebeského klidu, prvního pokusu o americkou barevnou revoluci. Když tedy nepočítáme cedrové Filipíny. Pro každého, kdo studoval umění zpravodajství, je v divadelním dramatu kolem WikiLeaks jasný vzorec. Čím více člověk zkoumá oficiální verzi, tím více se zdá, že šlo o velmi dobře organizovanou tajnou vlivovou operaci. Obvyklá metoda konkrétních osob opět nezklamala. Wikileaks je typickou vlivovou, psychologickou operací zpravodajských služeb. Svět, do kterého nahlížíme, je jaksi nad dobrem a zlem. Je to svět sentimentu, líčidel, lidí, kteří jsou ochotni uronit slzu těsně před reklamní přestávkou. Vítejme ve světě kouře a zrcadel. Skutečný svět intrik, stínových her a fiktivních situací. Jediný svět, který musíme pečlivě a opatrně zkoumat. Základ zpravodajské bezpečnosti zní: Nikdy stoprocentně nevěřme žádnému zdroji zpravodajství, žádnému nelze věřit. A základ utajení zní: Nikdy nevěřme nejvyššímu stupni utajení, je to návnada na oklamání těch, kteří se domnívají, že jen oni mají přístup k těmto informacím. Přesně to je příkladem Wikileaks.