Pořad pojednává o vývoji technologií umělé inteligence a možnostech, jak digitálně simulovat lidské myšlení. Konkrétně se soustředí na myšlenku vytvoření „neokortexu“ – digitálního protějšku lidského mozku. Další témata, která se v pořadu rozebírají, jsou například transcendentní schopnosti, láska a společné vědomí. Pořad se také zamýšlí nad tím, zda může digitální vědomí měnit svět a jak by taková změna mohla vypadat. Závěrem se pořad věnuje otázce, jaká je rovnováha mezi srdcem a lidským vědomím.
Doba sci-fi filmů, která předpovídala přenos vědomí člověka do stroje, se zdála být jen fascinující pohádkou pro dospělé. Autonomní stroj jedná a hovoří tak, že to běžný člověk nerozezná včetně emocí nebo vztahů. Lidský mozek je nosičem informací na biologické bázi. Naše myšlenky se přenášejí neurony a vytvářejí si spojení zvané synapse. Některá myšlenková spojení vznikají, jiná se obnovují, jiná zanikají. To tvoří lidskou paměť, kterou pohánějí elektrické impulsy. Ty aktivují různá centra mozku pro řeč, emoce nebo smyslová vnímání. Jak blízko jsou ale vědci k průniku do našeho vědomí? Zůstanou naše myšlenky výsostně a pouze naším soukromím? Co když se ale vědomí z biologického mozku zkopíruje a přenese na obrovský disk včetně našich pocitů a emocí? Obsah našeho mozku v terrabitech dat. Je to možné? Ponořme se do tajemství fungování lidského mozku.
Vývoj evoluce myšlení
Chápání mozku a umělé inteligence zásadně ovlivňuje každý aspekt našeho života, každé odvětví na Zemi a způsob, jakým přemýšlíme o naší budoucnosti. Předzvěst propojení umělé inteligence s lidským mozkem je fascinující a děsivá zároveň. Inteligence jako nejdůležitější fenomén ve vesmíru je schopná překonávat přírodní omezení a přetvářet svět k obrazu svému. Z krátkodobého hlediska se to může zdát jako úspěch, ale někdy je to v delším časovém horizontu spíše na škodu. Příběh lidské inteligence začíná ve vesmíru, který je schopen kódovat informace. Standardní model fyziky obsahuje desítky konstant, které musí být přesně takové, jaké jsou, jinak by nebylo možné vytvořit atomy a nebyly by hvězdy, planety, lidé ani naše mozky. Před miliardou let se začala vyvíjet evoluce.
Atomy, zejména atomy uhlíku, které mohou vytvářet bohaté informační struktury propojením ve čtyřech různých směrech, vytvářely stále složitější molekuly. O miliardu let později se vyvinula složitá molekula zvaná DNA, která dokázala přesně kódovat dlouhé řetězce informací a vytvářet organismy. U organismů se stále rychleji vyvíjely komunikační a rozhodovací sítě zvané nervové soustavy. Ty dokázaly koordinovat stále složitější části jejich těl i chování, které jim usnadňovalo přežití. Neurony tvořící nervové soustavy se sdružovaly do mozků schopných stále inteligentnějšího chování. Mozky se staly špičkou v ukládání a manipulaci s informacemi. Tak jsme se dostali od atomů k molekulám, od DNA k mozku.
Mozek savců má zvláštní vlohy, které se nevyskytují u žádné jiné třídy živočichů. Jsme schopní hierarchického myšlení. Chápeme strukturu složenou z různých prvků uspořádaných do určitého vzorce. Jsme schopní reprezentovat toto uspořádání pomocí symbolu, a potom tento symbol použít jako prvek v ještě složitější konfiguraci. Tato schopnost se odehrává v mozkové struktuře zvané neokortex. Neokortex u lidí dosáhl takového stupně propracovanosti a kapacity, že jsme schopní tyto vzorce nazývat myšlenkami. Prostřednictvím nekonečného rekurzivního procesu jsme schopní vytvářet myšlenky, které jsou stále složitější. Tuto rozsáhlou škálu rekurzivně propojených myšlenek nazýváme znalostmi. Pouze Homo sapiens má znalostní základnu, která se sama vyvíjí, exponenciálně roste a předává se z generace na generaci. Začali jsme vyrábět nástroje. Tyto nástroje představovaly novou formu evoluce. Jen díky našim nástrojům se naše znalosti mohly neomezeně rozšiřovat. Naším prvním vynálezem byl příběh. Mluvený jazyk, který nám umožnil reprezentovat myšlenky pomocí odlišných výroků. S následným vynálezem psaného jazyka jsme vyvinuli odlišné tvary, které symbolizují naše myšlenky. Založili jsme knihovny, které rozšířily naši schopnost uchovávat a rozšiřovat naši znalostní základnu. Proces evoluce se nezadržitelně řítí vpřed.
Umělá inteligence a neokortex
Evoluční proces se zrychluje v důsledku rostoucí úrovně abstrakce. Proces technologické evoluce vedl k počítači, který zase umožnil obrovské rozšíření naší znalostní základny. Umožnil rozsáhlé propojení jedné oblasti znalostí s jinou. Internet je sám o sobě mocným a výstižným příkladem této schopnosti hierarchického systému. Svět sám je ze své podstaty hierarchický. Stromy obsahují větve, větve obsahují listy, listy obsahují žíly. Budovy obsahují patra, patra obsahují místnosti, místnosti obsahují dveře, okna, stěny a podlahy. Vyvinuli jsme také nástroje, které nám dnes umožňují porozumět naší vlastní biologii. Biologii našeho mozku. Zkoumání mozku se aktuálně přesouvá k něčemu, co můžeme nazvat teorie rozpoznávání vzorů mysli. Tato teorie popisuje základní algoritmus neokortexu, oblasti mozku zodpovědné za vnímání, paměť a kritické myšlení.
Existují stovky úkolů a činností, které byly dříve výhradně doménou lidské inteligence a které dnes mohou provádět počítače. Obvykle s větší přesností a v mnohem větším měřítku. Při každém odeslání e-mailu nebo spojení mobilního telefonu inteligentní algoritmy optimálně směrují informace. Inteligentní algoritmy automaticky detekují podvody s kreditními kartami, řídí a přistávají letadla, navádějí inteligentní zbraňové systémy, pomáhají navrhovat výrobky pomocí inteligentního počítačem podporovaného designu, sledují stav zásob, sestavují výrobky v robotických továrnách a hrají hry, jako jsou šachy na mistrovské úrovni. Dnes už se svými telefony hovoříme přirozeným jazykem. Matematické techniky, které se vyvinuly v oblasti umělé inteligence, jsou velmi podobné metodám biologie v podobě neokortexu. Množství dat, která o mozku shromažďujeme, se každým rokem zdvojnásobují. Tato data můžeme proměnit ve funkční modely a simulace mozkových oblastí.
Podařilo se nám reverzní inženýrství klíčových funkcí sluchové kůry, kde zpracováváme informace o zvuku. Zrakové kůry, kde zpracováváme informace z našeho zraku. A mozečku, kde provádíme část formování našich dovedností, například chytání letícího míče. Mozková kůra, která tvoří 80 % lidského mozku, je tvořená vysoce repetitivní strukturou. To lidem umožňuje vytvářet libovolně složité struktury myšlenek. Princip fungování neokortexu je stěžejní. Je totiž schopen reprezentovat všechny znalosti a dovednosti a také vytvářet nové. Koneckonců je to právě neokortex, který má na svědomí každý román, každou píseň, každý obraz, každý vědecký objev a mnoho dalších produktů lidského myšlení. Rozpoznání, zapamatování, předvídání. Vzorce, které se v neokortexu opakují milionkrát. Díky těmto operacím máme každý jinak rozmanité myšlení a vstřebáváme jiné zkušenosti. Záleží na tom, co a jak se v našem životě opakuje, nebo čemu jsme vystavení. Právě z toho se učíme.
Člověk žijící ve městě většinou neumí opravit okap na domu, nebo nařezat dřevo. Je to činnost, kterou opakovaně neprovádí a mozek si tak do své databanky neuloží sekvence úkonů spojených s touto činností. Naše myšlení je složené s různé kombinace hodnot genetického kódu. Ohromující škála nápadů, myšlenek a dovedností vzniká na základě vzorců, spojů a síly synapsí, nalezených v našich neokortikálních rozpoznávačích vzorců a mezi nimi. Jednoduše, mozek si vytváří vzorce automatických úkonů jdoucích v přesné sekvenci za sebou. Nevěříte? Můžeme si to ověřit tím, že když často opakujeme nějaký úkon, obvykle nám to jde rychleji a s menší námahou. Mozku pak stačí zavolat konkrétní vzorec, ve kterém už má uložené jednotlivé úkony, které vykonáváme v určitém pořadí. Pokud něco opakujeme, neurony v mozku skrze synapse, tedy spojnice, mění vlastní míru propouštění signálu. Čím častěji opakujeme nějakou operaci, tím panuje k té operaci menší odpor. Jde nám to rychleji s menší námahou. Panuje menší odpor k přenosu úkonu dané operace. Vytvoří se synapse, spojnice, mezi jednotlivými myšlenkami prvky, neurony. Jednoduše trénováním řady úkonů si mozek tyto jednotlivé kroky automatizuje.
Příště už vyvine menší námahu k jejich zopakování. Příště ještě menší. Nakonec budeme řadu úkonů vykonávat bezmyšlenkovitě. Když absolvujeme řidičský kurz, věci provádíme ztuha. Mozek vyvíjí obrovskou námahu. Když jsme rutinní řidiči, úkony při řízení automobilu opakujeme bezmišlenkovitě až do té míry, že jsme schopní během jízdy telefonovat. Mozek nevyvíjí žádnou námahu, pokud nepočítáme aktuální provoz na silnici kolem nás. Při kopírování našeho vědomí na obrovský disk je tohle stěžejní zjištění. Jsou to v podstatě adresáře, uvnitř kterých se nacházejí soubory vzorců. Tyto soubory vzorců obsahují už jednotlivé automatické sekvence úkonů v daném pořadí. Máme například dva adresáře. Cesta do práce, cesta na chalupu. V obou adresářích je vedle ostatních také soubor auto. Soubor auto obsahuje úkony, které máme s automobilem spojené. Mozek zavolá soubor auto, a nepotřebuje pak už vynakládat námahu v přemýšlení, protože už má vytvořený vzorec sekvence úkonů v daném pořadí. Pokud se rozšíří neuromorfní čipy, počítače se tím k našemu vědomí citelně přiblíží. Budou totiž prracovat tak, jak funguje naše vědomí. Budou se inspirovat biologií našeho mozku. K těmto vzorcům se vypravím v další kapitole.
Co naše mysl?
Zatím jsem mluvil o mozku. Ale co mysl? Jak například neokortex řešící problémy dosáhne vědomí? A když už jsme u toho, kolik vědomých myslí máme v mozku? Existují důkazy, které naznačují, že jich může být více než jedna. Stále jsme si ale nebyli schopní odpovědět na základní otázku. Co tvoří naše vědomí? Co způsobuje, že si uvědomujeme sami sebe? Naše vlastní já, tedy to, co Freudisté nazývají superego? Základem našeho vědomí je kmitání takzvaných mikrotubulů. Tato tělíska, mikrotubuly, jsou základní stavební jednotkou našeho vědomí. Právě v těchto mikrotubulích vzniká naše vědomí, které operuje na různých frekvencích. Frekvencím, na kterých lidský mozek operuje, jsem se věnoval v mém dokumentu o projektu HAARP. Americký fyzik doktor Stuart Hameroff a britský matematik Roger Penrose ve své teorii tvrdí, že mozek je biologickým počítačem.
Lidské vědomí je podle nich program, který v tomto biologickém počítači běží. A tento program neboli duše nepřestává fungovat ani po naší smrti. To v praxi znamená, že jsou přesvědčení o tom, že naše vědomí naše duše je nesmrtelná, a po naší smrti odchází do vesmíru. Podle jejich kvantové studie, vědomí je naše duše uchovávaná ve vláknitých strukturách mozkových buněk, které se, jak jsem řekl, nazývají mikrotubuly. Jejich teorie kvantového vědomí také říká, že jakmile lidé vstoupí do fáze známé jako klinická smrt, ztratí mikrotubuly nacházející se v mozku svůj kvantový stav, ale zároveň zachovají informaci, která je v nich uložená. Jinými slovy duše po smrti člověka nezemře, ale vrátí se do vesmíru. Řekněme, že srdce přestane bít, krev přestane proudit. Mikrotubuly ztratí svůj kvantový stav.
Kvantová informace uvnitř mikrotubul nebude zničená, nelze ji zničit. Pouze se rozšíří a rozptýlí do vesmíru jako celku. Pokud je pacient resuscitovaný, oživený, tato kvantová informace se vrátí zpět do mikrotubul, načež pacient řekne: Měl jsem prožitek blízký smrti. Pokud se nepodaří pacienta oživit a zemře, je pravděpodobné, že tato kvantová informace může existovat mimo tělo, možná i nekonečně dlouho jako duše. Podle těchto vědců je duše pouhým programem. Další otázkou týkající se mysli je, co je to svobodná vůle a zda ji máme? Existují experimenty, které ukazují, že svá rozhodnutí začínáme realizovat ještě předtím, než si uvědomíme, že jsme je učinili. Znamená to, že svobodná vůle je iluze? Jak vlastně náš mozek ukládá a zpracovává informace? Ať už si čistíme zuby, procházíme se po kuchyni, přemýšlíme nad nějakým problémem, cvičíme na nějaký hudební nástroj, nebo jsme dostali nový nápad. Podívejme se na to, jak náš mozek funguje.
Zkusme tohle. Zkusme si odříkat abecedu. Pravděpodobně si to pamatujeme z dětství a snadno to zvládneme. Teď odříkejme abecedu pozpátku. Pokud jsme se abecedu v tomto pořadí neučili, pravděpodobně nám to bude připadat nemožné. Odříkat abecedu pozpátku by přece měl být jednoduchý úkol, protože zahrnuje úplně stejné informace jako odříkávání dopředu. Přesto toho většinou nejsme schopní. Určitě si pamatujeme své telefoní číslo. Dokážeme ho odříkat pozpátku, aniž bychom si ho předtím zapsali? A co nějaká říkanka, třeba hody, hody, doprovody. Počítače to zvládnou hravě. Nám se to přesto nedaří. To nám říká něco důležitého o tom, jak je organizovaná lidská paměť. Naznačuje to, že naše vzpomínky jsou sekvenční a uspořádané. Lze k nim přistupovat v pořadí, v jakém si je pamatujeme. Nejsme schopní přímo obrátit pořadí vzpomínek. Máme také určité potíže se spuštěním paměti uprostřed sekvence. Pokud se učíme hrát skladbu na klavír, nemůžeme ji zpravidla začít hrát na libovolném místě v jejím středu. Existuje několik bodů, ve kterých můžeme naskočit, protože naše sekvenční paměť skladby je uspořádaná do segmentů. To tvoří základ toho, jak se náš mozek učí. Sled sekvencí úkonů, která se opakuje.
Vybavme si například rutinní postup při oblékání. Je pravděpodobné, že při každém provádění určitého rutinního úkonu postupujeme velmi podobně, i když mohou být přidané další sekvence. Seznamy kroků v naší mysli jsou uspořádané do hierarchie. Před spaním dodržujeme rutinní postup. Prvním krokem je vyčištění zubů. Tento úkon je ale zase rozdělený na menší řadu kroků, z nichž prvním je nanesení zubní pasty na kartáček. Tento krok se zase skládá z dalších menších kroků, jako je nalezení zubní pasty, sejmutí víčka a tak dál. Krok nalezení zubní pasty má také několik kroků, z nichž prvním je otevření koupelnové skříňky. Tento krok zase vyžaduje kroky, z nichž prvním je uchopení vnější strany dvířek skříňky. Toto krokování vlastně pokračuje až do velmi jemného zrnka pohybů. Jako při skládání okének anymovaného filmu.
Takže existují doslova tisíce drobných úkonů tvořící naši noční rutinu. Je důležité zdůraznit, že tento seznam není uložený jako jeden dlouhý seznam tisíců kroků. Spíše si každý z našich rutinních postupů pamatujeme jako propracovanou hierarchii vnořených činností. Stejný typ hierarchie se týká i naší schopnosti rozpoznávat objekty a situace. Rozpoznáváme melodie našich oblíbených skladeb. Rozpoznáváme tváře lidí, které dobře známe. Také poznáváme, že tyto tváře obsahují oči, nos, ústa a tak dál. Hierarchie vzorců, které používáme při vnímání i jednání. Používání hierarchií nám umožňuje opakovaně používat vzorce. Například se nemusíme znovu učit koncept nosu a úst pokaždé, když se seznámíme s novou tváří. Ale co když zkusíme něco jiného? Zkusme si vzpomenout na procházku, kterou jsme absolvovali v minulém dni. Co si z ní pamatujeme? Je pravděpodobné, že si toho moc nepamatujeme. Kdo byl pátou osobou, se kterou jsme se setkali? Viděli jsme dub? Poštovní schránku? Co jsme viděli, když jsme zahnuli za první roh? Pokud jsme míjeli nějaké obchody, co bylo v druhé výloze?
Procházku prostě nezrekonstruujeme celou, přestože se jedná o velmi nedávný zážitek. Vybavíme si jen pár střípků. Tohle všechno naznačuje, že v mozku nejsou uložené žádné obrazy, videa ani zvukové záznamy. Naše vzpomínky jsou uložené jako sekvence vzorců. Vzpomínky, které v průběhu času slábnou. Důležité závěrem této kapitoly je, že si náš mozek nepamatuje jednotlivé úkony, ale hierarchie nebo sekvence vzorců. Ty mozek přehrává jako autopilota. Rutina při oblékání nebo čištění zubů. Spoustu nepodstatností mozek ale vypouští. Naši včerejší procházku nezrekonstruujeme v celku. To je důležité vědět při kopírování našeho vědomí na obrovský disk. Jak rozhodnout, že u procházky stačí jen několik střípků, a ne celá její rekonstrukce? Má mozek tuto rekonstrukci uloženou kdesi hluboko, a dokáže ji vyvolat hypnózou? Má tedy být zkopírovaná na disk i kompletní procházka? Pamatujeme si ji, nebo ne?
Model neokortexu: Teorie rozpoznávání vzorců mysli
Opakované rutinní úkony, které jsem popsal v předchozí kapitole, naznačují, jak funguje neokortex. Víme, že neokortex je zodpovědný za naši schopnost pracovat se vzorci informací, a to hierarchickým způsobem. Neokortex je zodpovědný za smyslové vnímání, rozpoznávání všeho od vizuálních objektů po abstraktní pojmy, řízení pohybu, uvažování od prostorové orientace po racionální myšlení a jazyk. V podstatě za to, co považujeme za myšlení. Lidský neokortex je tenká, v podstatě dvourozměrná struktura o tloušťce asi 2,5 milimetru. Evoluční novinkou u primátů je, že se složitě přehnula přes horní část zbytku mozku s hlubokými hřebeny, rýhami a vráskami, aby se zvětšila její povrchová plocha. Díky svému složení tvoří neokortex převážnou část lidského mozku a představuje 80 % jeho hmotnosti. Homo sapiens si vyvinul velké čelo, které umožnilo ještě větší neokortex. Zejména máme čelní lalok, kde se zabýváme abstraktnějšími vzorci spojenými s pojmy vysoké úrovně. Tato tenká struktura se v podstatě skládá ze šesti vrstev.
Je zbytečné rozebírat neokortex do větších podrobností. Kriticky důležitým zjištěním o neokortexu je mimořádná jednotnost jeho základní struktury. Toho si jako první všiml americký neurovědec Vernon Mountcastle. V lidském neokortexu je asi půl milionu korových sloupců, ze kterých každý zabírá prostor o výšce asi dva milimetry a šířce půl milimetru. Obsahuje asi 60 000 neuronů. Celkem je tedy v neokortexu asi 30 miliard neuronů. Podle hrubého odhadu obsahuje každý rozpoznávač vzorců v rámci jednoho korového sloupce asi 100 neuronů. Takže v neokortexu je celkem asi 300 milionů rozpoznávačů vzorů. V neokortexu se všechno odehrává současně, takže jeho procesy nemají začátek ani konec. Nakonec nám náš mozek v kombinaci s technologiemi, umožní vytvořit syntetický neokortex, který bude obsahovat mnohem více než pouhých 300 milionů rozpoznávačů vzorů. Proč ne třeba miliardu? Nebo bilion? Je tohle nadstavba, která by při kopírování našeho vědomí na disk hrála roli? Stačí zkopírovat pouze naše kompletní vědomí, nebo přidat i nadstavbu dalších stovek milionů rozpoznávačů vzorů? Něco, co náš mozek není schopný kapacitně obsáhnout, ale na disku to možné je? Jakýsi supermozek na obrovském disku?
Myšlenky
Máme dva základní způsoby myšlení. Neřízené a řízené. Oba využívají stejné korové vazby. V neřízeném režimu necháváme vazby působit samy o sobě, aniž bychom se je snažili postrkovat nějakým konkrétním směrem. Jde o klasickou asociaci. Jde o nahodilé myšlenky nebo vzpomínky, které se nám vybaví, když děláme něco jiného. Například když hrabeme listí, jdeme po ulici nebo připravujeme oběd. Jsou to jakési střípky nebo náznaky, které se nám bleskově vybaví a hned zase odejdou. Při řízeném myšlení se snažíme postupovat uspořádanějším procesem, když se snažíme vyřešit problém nebo formulovat konkrétní odpověď. Můžeme si například v duchu zkoušet něco, co máme v plánu někomu říct. To také zahrnuje postupné procházení seznamů v naší neokortexu.
Ovšem tento proces bude doprovázet i méně strukturovaný shon neusměrněného myšlení. Celý obsah našeho myšlení je tedy velmi neuspořádaný. Když se zamyslíme nad vzpomínkami nebo příběhy, tedy vzorci v našem životě, ať už se týkají náhodného setkání s matkou s kočárkem a dítětem na procházce, nebo důležitějšího příběhu o tom, jak jsme se seznámili s naším partnerem, naše vzpomínky se skládají ze sledu vzorců. Když se snažíme vybavit si nějakou významnou událost, v podstatě si v mysli rekonstruujeme obrazy, protože skutečné obrazy neexistují. Kdybychom chtěli číst něčí mysl a nahlédnout, co přesně se děje v neokortexu, bylo by velmi obtížné interpretovat vzpomínky. Ať už bychom se podívali na vzorce, které jsou v neokortexu pouze uložené a čekají na spuštění, nebo na ty, které byly spuštěné, a jsou v současné době prožívané jako aktivní myšlenky.
To, co bychom viděli, je současná aktivace milionů rozpoznávačů vzorů. O setinu sekundy později bychom viděli jiný soubor srovnatelného počtu aktivovaných rozpoznávačů vzorů. Každý takový vzor by byl seznamem dalších vzorů, a každý z těchto vzorů by byl seznamem dalších vzorů, a tak dále, až bychom se dostali k nejzákladnějším jednoduchým vzorcům na nejnižší úrovni. Bylo by nesmírně obtížné interpretovat, co tyto vzorce na vyšší úrovni znamenají, aniž bychom skutečně zkopírovali všechny informace na každé úrovni do naší vlastní mozkové kůry. Každý vzor v našem neokortexu má tedy smysl pouze ve světle všech informací, které nesou úrovně pod ním. Kromě toho jsou pro interpretaci určitého vzorce důležité i další vzorce na stejné úrovni a na vyšších úrovních, protože poskytují kontext. Skutečné čtení myšlenek by tedy vyžadovalo nejen detekovat aktivace příslušných axonů v mozku člověka, ale zkoumat v podstatě celý neokortex se všemi jeho vzpomínkami, abychom těmto aktivacím porozuměli. Kdybychom vytáhli cokoli izolovaně, byl by to jen shluk nesrozumitelných obrazů, emocí nebo slov.
Jeden setinový dílek z animovaného filmu. Když prožíváme své vlastní myšlenky a vzpomínky, víme, co znamenají. Ale nedají se tak snadno vysvětlit. Chceme-li se o ně podělit s ostatními, musíme je přeložit do jazyka. Převést abstraktní myšlenky do slov. I tento úkol plní neokortex, a to pomocí rozpoznávačů vzorů vycvičených na základě vzorů, které jsme se naučili v rámci používání jazyka. Jazyk je sám o sobě vysoce hierarchický. Vyvinul se tak, aby využíval hierarchické povahy neokortexu, který zase odráží hierarchickou povahu reality. Vrozená schopnost lidí učit se hierarchické struktury v jazyce, odráží strukturu neokortexu. Nižší druhy savců do značné míry spotřebovávají svůj neokortex při řešení úkolů spojených s jejich specifickým životním stylem. Lidský druh získal další schopnosti tím, že mu narostlo podstatně více mozkové kůry, která zvládá mluvenou a psanou řeč. Někteří lidé si tyto dovednosti osvojili lépe než jiní. Moderátoři, politici, rétoři, náboženští guru. Pokud jsme si určitý příběh vyprávěli mnohokrát, začneme se vlastně učit sekvenci jazyka, která popisuje příběh jako řadu samostatných sekvencí. Ani v tomto případě není naše paměť tvořená striktní posloupností slov, ale spíše jazykovými strukturami, které musíme při každém přednesu příběhu převést do konkrétních slovních sekvencí.
Proto vyprávíme příběh pokaždé trochu jinak, když ho sdílíme. Pokud se nenaučíme přesnou slovní sekvenci jako vzorec. Třeba jako báseň ve škole. A jak jsem už uvedl, náš neokortex se učí. Vytváří spojení mezi svými rozpoznávači vzorců. My to známe jako zkušenosti. Něco, co jsme prožili a co náš neokortex už zná. Při kopírování našeho vědomí na obrovský disk je to důležité, protože se v příbězích nebudou kopírovat konkrétní slova v konkrétní posloupnosti přesně za sebou, ale pouze jazykové struktury. Ty spadají do hierarchie složité struktury nad i pod nimi. Jak se s tím vypořádat při kopírování našeho vědomí? Nelze ho zkopírovat otrocky jako hudbu v mp3 formátu, film nebo textový soubor.
Transcendentní schopnosti
Abychom byli schopní kvantifikovat nejen naše myšlenky nebo vzpomínky, ale i pocity, podívejme se teď ve výzkumu našeho mozku do sféry emocí. Naše emoční myšlenky se také odehrávají v neokortexu, ale jsou ovlivňované částmi mozku. Od prastarých oblastí mozku, jako je amygdala, až po některé evolučně novější mozkové struktury, jako jsou vřetenovité neurony, které zřejmě hrají klíčovou roli v emocích vyšší úrovně. Jsou to největší neurony v lidském mozku, které se rozprostírají po celé jeho šířce. Jsou hluboce propojené. Stovky tisíc spojů spojují různé části neokortexu. Část mozku zvaná insula pomáhá zpracovávat smyslové signály, ale hraje také klíčovou roli v oblasti emocí vyšší úrovně. Právě z této oblasti pocházejí vřetenovité buňky. Skenování funkční magnetickou rezonancí odhalilo, že tyto buňky jsou obzvláště aktivní, když se člověk zabývá emocemi, jako je láska, hněv, smutek a sexuální touha.
Mezi situace, které je silně aktivují, patří, když se podíváme na svého partnera nebo slyšíme pláč svého dítěte. Je důležité zdůraznit, že tyto vřetenovité buňky neprovádějí racionální řešení problémů. Proto nemáme racionální kontrolu nad svými reakcemi na hudbu nebo nad zamilovaností. Zbytek mozku je ale silně zapojený do snahy dát smysl našim záhadným emocím na vysoké úrovni. Vřetenovitých buněk je relativně málo. Jen asi 80 000, z toho přibližně 45 000 v pravé a 35 000 v levé hemisféře. Tento nepoměr je přinejmenším jedním z důvodů, proč se má za to, že emoční inteligence je doménou pravé poloviny mozku. Zajímavé je, že vřetenovité buňky se nevyskytují u novorozenců, ale začínají se objevovat až ve věku kolem čtyř měsíců a jejich počet se výrazně zvyšuje od jednoho do tří let.
Ve stejném období se u dětí rozvíjí schopnost řešit morální otázky a vnímat takové emoce vyšší úrovně, jako je láska. Wolfgang Amadeus Mozart napsal menuet, když mu bylo pět let. V šesti letech vystupoval pro císařovnu Marii Terezii na císařském dvoře ve Vídni. Do své smrti v pětatřiceti letech složil šest set skladeb, včetně jednačtyřiceti symfonií. Je všeobecně považovaný za největšího skladatele evropské klasické tradice. O Mozartovi jsem natočil čtyřdílný dokument Věčný fenomén Mozart. Dalo by se říci, že Mozart měl pro hudbu vlohy. Co to znamená v kontextu teorie rozpoznávání vzorců mysli? Je zřejmé, že část toho, co považujeme za vlohy, je výsledkem výchovy, tedy vlivu prostředí a ostatních lidí. Mozart se narodil do hudební rodiny. Jeho otec Leopold byl skladatel a kapelník dvorního orchestru salcburského arcibiskupa. Mladý Mozart byl ponořený do hudby a jeho otec ho začal učit hře na housle a clavier už ve třech letech. Samotné vlivy prostředí ale Mozartovu genialitu plně nevysvětlují. Je zřejmé, že se na něm podílí i příroda. Jakou má podobu?
Různé oblasti neokortexu se optimalizovaly pro určité typy vzorů. Pokud mohou být jednotlivé oblasti optimalizované pro různé typy vzorů, pak z toho vyplývá, že se jednotlivé mozky budou lišit i ve schopnosti učit se, rozpoznávat a vytvářet určité typy vzorů. Mozek může mít například vrozené vlohy pro hudbu, protože je schopen lépe rozpoznávat rytmické vzory nebo lépe chápat geometrické uspořádání harmonií. Fenomén absolutního sluchu, který souvisí s hudebním nadáním, má zřejmě genetický základ, i když je třeba tuto schopnost rozvíjet. Takže se pravděpodobně jedná o kombinaci přírody a výchovy. Genetický základ absolutního sluchu se pravděpodobně nachází mimo neokortex, před zpracováním sluchových informací, zatímco naučený aspekt sídlí v neokortexu.
Láska
Pokud jsme bouřlivou lásku osobně nezažili, nepochybně jsme o ní alespoň slyšeli. Dá se říci, že většina světového umění, příběhy, romány, hudba, tanec, obrazy, televizní pořady a filmy, je inspirovaná příběhy lásky v jejích raných fázích. Lze ale nasimulovat lásku při kopírování našeho vědomí na obrovský disk? Dnes jsme schopní identifikovat biochemické změny, které se objevují, když se někdo zamiluje. Uvolňuje se dopamin, který vyvolává pocity štěstí a rozkoše. Hladina noradrenalinu prudce stoupá, což vede k bušení srdce a celkovému pocitu vzrušení. Tyto chemické látky spolu s fenyletylaminem vyvolávají povznesení, vysokou hladinu energie, soustředěnou pozornost, ztrátu chuti k jídlu a celkovou touhu po objektu své touhy. Zajímavé je, že nedávný výzkum na londýnské univerzitě v College také ukázal, že hladina serotoninu klesá podobně jako u obsedantně-kompulzivní poruchy. To odpovídá obsedantní povaze rané lásky. Jsme objektem naší lásky doslova posedlí, chceme s ním být neustále, myslíme na něj dnem i nocí.
Vysoká hladina dopaminu a noradrenalinu je příčinou zvýšené krátkodobé pozornosti, euforie a touhy po rané lásce. Pokud nám tyto biochemické jevy připadají podobné jako u syndromu bojuj nebo uteč, pak je tomu skutečně tak. Až na to, že tady běžíme směrem k něčemu nebo někomu. Tyto změny také plně odpovídají změnám v raných fázích chování při závislosti na nějaké droze. Studie extatických náboženských zážitků také ukazují stejné fyzické jevy. Lze říci, že osoba, která takový zážitek prožívá, se zamilovává do Boha nebo do jakéhokoli duchovního spojení, na které se zaměřuje. V případě rané romantické lásky hrají estrogen a testosteron jistě roli při vytváření sexuálního pudu. Ovšem pokud by sexuální reprodukce byla jediným evolučním cílem lásky, pak by romantický aspekt tohoto procesu nebyl nutný. Extatická fáze lásky vede k fázi připoutání a nakonec k dlouhodobému poutu. Existují chemické látky, které tento proces také podporují, včetně oxytocinu a vazopresinu. I když tyto chemické látky působí i na člověka, náš neokortex převzal velící úlohu, stejně jako ve všem ostatním, co děláme.
Díky neokortexu se můžeme věnovat i lyrickým projevům lásky, nejen sexuálnímu chtíči. Z evolučního hlediska existuje láska jako taková, aby uspokojovala potřeby neokortexu. Kdybychom neměli neokortex, pak by nám k zajištění reprodukce zcela postačoval sexuální chtíč. Extatické podněcování lásky vede k náklonnosti a zralé lásce a vyústí v trvalý svazek. To je zase určené k tomu, aby dětem poskytlo možnost stabilního prostředí. Toto prostředí se na děti přenáší. Jejich vlastní neokortex prochází kritickým učením potřebným k tomu, aby se z nich stali zodpovědní a schopní dospělí. To díky prostředí, které samy poznaly. Učení v bohatém prostředí je neodmyslitelnou součástí metody neokortexu. Stejné hormonální mechanismy oxytocinu a vazopresinu totiž hrají klíčovou roli při vytváření kritické vazby rodiče, zejména matky a dítěte.
Po desítkách let příběhu lásky se milovaná osoba stává hlavní součástí našeho neokortexu. Po desetiletích společného života existuje v neokortexu jakýsi virtuální druhý. To se projevuje tím, že dokážeme předvídat každý krok toho, co náš milý nebo milá řekne a udělá. Naše neokortexové vzorce jsou naplněné myšlenkami a vzorci, které odrážejí to, kým je. Když takového člověka ztratíme, doslova ztratíme část sebe sama. To není jen metafora. Všechny rozsáhlé rozpoznávače vzorů, které jsou naplněné vzory odrážejícími osobu, kterou milujeme, náhle změní svou povahu. Jakoby nám někdo vytrhl přirozenou součást našeho každodenního myšlení s vazbou na toho druhého. Rozsáhlé neokortikální vzory ztracené milované osoby se náhle změní ze spouštěčů radosti na spouštěče smutku. To se větví do desítek a stovek další pocitů a podpocitů tak abstraktních, že je mnohdy ani neumíme pojmenovat. Pocit lásky jsem si vybral jako zajímavý fenomén, ale stejně tak se spouští různé chemické reakce v mozku u ostatních pocitů a emocí. Mohl bych tu rozebírat každý pocit zvlášť, ale to není podstatou. Podstatou je ilustrovat, že jsou to velmi invariabilní, proměnlivé pocity a emoce. Každým okamžikem se proměňují. Jsou zrcadlením a odrazem mnoha dalších vstupních i výstupních informací a faktorů. Ať už psychických, jak o milované osobě přemýšlíme, tak i fyzických, co s milovanou osobou prožíváme. Lze tedy zkopírovat pocity jako je láska na obrovský disk spolu s naším ostatním vědomím? Zachytit tyto emoce ve svém aktuálním zrcadlení a rozmanitosti?
Digitální vědomí: Cloudové myšlení lidstva
Krysí matka postaví hnízdo pro svá mláďata, i když v životě neviděla žádnou jinou krysu. Podobně pavouk upřede síť, housenka si vytvoří vlastní kokon a bobr postaví hráz, i když jim žádný současník nikdy neukázal, jak tyto složité úkoly zvládnout. To neznamená, že se nejedná o naučené chování. Jde jen o to, že se je tato zvířata nenaučila během jediného života. Naučila se je během tisíců životů. Evoluce chování zvířat sice představuje proces učení, ale je to učení druhu, nikoliv jedince. Plody tohoto procesu učení jsou zakódované v DNA. Dnes můžeme proces učení opět urychlit tisíckrát nebo milionkrát tím, že přejdeme od biologické k nebiologické inteligenci. Jakmile se digitální neokortex naučí nějakou dovednost, může ji předat během několika minut nebo dokonce sekund. Dnes nemusíme složitě učit počítače rozpoznávat tištěný text na papíře, který skenujeme. Můžeme si stáhnout OCR program, který už tyto vyvinuté vzory má. Stejně jako existují aplikace na rozpoznávání řeči, které se vyvíjely desítky let. Dnes si stačí takovou aplikaci stáhnout. Nakonec vytvoříme digitální neokortex, který bude mít plný rozsah a flexibilitu svého lidského protějšku. Zvažme výhody.
Elektronické obvody jsou milionkrát rychlejší než naše biologické obvody. Kdybychom rozšířili vlastní neokortex o digitální verzi, nemuseli bychom se starat o to, kolik dalšího neokortexu se nám fyzicky vejde do těla a mozku, protože většina z něj by byla v cloudu. Stejně jako většina výpočetní techniky, kterou používáme dnes. V minulých kapitolách jsem hovořil o tom, že v našem biologickém neokortexu máme řádově 300 milionů rozpoznávačů vzorů. Jakmile bychom začli myslet v cloudu, žádná přirozená omezení by neexistovala. Používali bychom miliardy nebo biliony společných rozpoznávačů vzorů. Aby se digitální neokortex naučil novou dovednost, bude stále potřebovat mnoho iterací vzdělávání, stejně jako biologický neokortex. Ale jakmile se jeden digitální neokortex něco naučí, může se o tyto znalosti ihned podělit s každým dalším digitálním neokortexem. Každý z nás může mít v cloudu své soukromé rozšiřující neokortexy.
Stejně jako dnes máme svá soukromá úložiště osobních dat. V tom se ale skrývá obrovské nebezpečí, kdy by se do tohoto společného cloudu implementovaly zhoubné vzorce učení. To by byla přímá cesta k našemu otroctví. Všichni bychom se propojili na společné vzorce učení cloudového digitálního neokortexu. Mysleli bychom stejně, chovali bychom se stejně, měli bychom stejné znalosti i zkušenosti. Světové elitní kruhy by si nás mohly modelovat doslova jako plastelínu. Byl by to dokonalejší svět Aldouse Huxleyho, o kterém jsem hovořil v mém minulém pořadu Jak CIA zdrogovala hnutí Hippies.
Hovořil jsem o tom také v mém dvoudílném pořadu Tavistockův institut. Lidé pod vlivem měkkých drog, kteří milují své otroctví bez slz, a které by si vlády formovaly podle svých rozmarů. Vyšší forma tohoto ovládání by byl digitální neokortex řízený ze společného cloudu. Na ten by byly napojené čipy v našem těle typu Neurolink, o kterých hovořil Klaus Schwab. O tom jsem zase hovořil ve druhém díle mého pořadu Klaus Schwab a Světové ekonomické fórum. Před časem jsem také natočil dvoudílný pořad Válka o naši mysl. V ní jsem demonstroval na praktických příkladech, jak se každý den tato válka o naši mysl hraje. Vlády v tandemu s korporacemi se snaží ovlivnit a získat naši mysl. Doslova naši mysl unést. Tímto způsobem by definitivně válku o naši mysl vyhráli. Výsostné území naší vlastní soukromé mysli, by bylo dobyté. V tomto společném digitálním neokortexu bychom přes cloud mohli také zálohovat zpravodajské informace. Hovořím o schopnosti přenést alespoň část našeho myšlení na médium, které může přežít naše biologická těla.
Simulace mozku
Jedním z přístupů k vytvoření digitálního mozku je přesná simulace biologického mozku. Jeden doktorand Harvardovy univerzity se pokusil nasimulovat mozek hlístice. Hlístice si vybral kvůli jejich relativně jednoduché nervové soustavě, která se skládá z asi 300 neuronů, a kterou se pokusil simulovat na velmi detailní úrovni molekul. Vytvořil také počítačovou simulaci těla hlístice a dokonce i prostředí, aby jeho virtuální hlístice mohla lovit virtuální potravu a dělat další věci, které hlístice umí. Jedná se o první kompletní nahrání mozku z biologického zvířete do virtuálního, které žije ve virtuálním světě. Na opačném konci spektra je projekt Blue Brain Henryho Markrama, který se pokusil simulovat lidský mozek, včetně celé neokortexu i oblastí starého mozku, jako je hipokampus, amygdala a mozeček. Tyto simulace vytvářel v různých stupních podrobnosti, až po úplnou simulaci na molekulární úrovni. Henry Markram totiž objevil klíčový modul několika desítek neuronů, který se v neokortexu opakuje stále dokola. To dokazuje, že učení probíhá prostřednictvím těchto modulů, a nikoli jednotlivých neuronů. V přednášce na konferenci TED v Oxfordu v roce 2009 Henry Markram řekl:
"Není nemožné vytvořit lidský mozek a můžeme to udělat do 10 let."
Je nutné zdůraznit, že nejde o přesnou kopii mozku, ale o jeho simulaci. Simulace znamená nápodoba. Procesy fungování mozku jsou pouze digitálně napodobené. Nápodoba nikoli kopie. Markram a jeho tým vycházejí z podrobných anatomických a elektrochemických analýz skutečných neuronů. Pomocí automatického zařízení, které vytvořili, měří specifické iontové kanály, neurotransmitery a enzymy, které jsou zodpovědné za elektrochemickou aktivitu v každém neuronu. Jejich automatizovaný systém byl podle Markrama schopen provést třicetiletou analýzu za šest měsíců. Právě na základě těchto analýz si všimli jednotek paměti, které jsou základními funkčními jednotkami neokortexu. ale je tu ještě jedna klíčová překážka, a tou je učení. Pokud má mozek projektu Blue Brain mluvit, mít inteligenci a chovat se velmi podobně jako člověk, pak bude muset mít v simulované neokortexu dostatečný obsah, aby mohl tyto úkoly plnit. To může potvrdit každý, kdo se pokoušel vést rozhovor s novorozencem.
V simulovaném mozku, jako je Blue Brain, to lze provést dvěma způsoby. Jedním z nich by bylo, že by se mozek učil tento obsah stejně jako lidský mozek. Může začínat jako novorozené lidské dítě s vrozenou schopností získávat hierarchické znalosti a s určitými transformacemi předprogramovanými v jeho smyslových oblastech. Ale takové učení by probíhalo v reálném čase, což je příliš pomalé. Druhý přístup spočívá v tom, že se vezme jeden nebo více biologických lidských mozků, které už získaly dostatečné znalosti, aby mohly konverzovat smysluplným jazykem a jinak se chovat vyspělým způsobem. Jejich neokortikální vzorce se zkopírují do simulovaného mozku. Problém této metody spočívá v tom, že vyžaduje neinvazivní a nedestruktivní technologii skenování s dostatečným prostorovým a časovým rozlišením a rychlostí, aby bylo možné takový úkol provést rychle a úplně. Je zbytečné se zabývat těmito technikáliemi podrobně.
Může společné vědomí měnit svět?
Už Nikola Tesla říkal: „Až věda začne studovat nefyzikální jevy, nastane v jedné dekádě mnohem větší pokrok než ve všech předchozích stoletích její existence. Pokud chcete nalézt tajemství vesmíru, je ukryté v pojmech energie, frekvence a vibrace.“
Teslův učitel byl indický hinduistický mnich Swami Vivekananda. Možná právě proto Tesla tušil, že věda funguje nejlépe v případě, že je v harmonii s přírodou. Když je spojíme dohromady, můžeme objevit skvělé technologie, které mohou vzejít z toho, že vědomí planety je může přijmout jako volnou energii. Může být naše společné vědomí důležitým faktorem při vytváření změny na planetě? Když se naše vědomí sloučí do jednoho kolektivu a my všichni se začneme dívat na svět stejnýma očima, můžeme ho začít měnit? Před určitým časem fyzici zkoumali vztah mezi lidským vědomím a strukturou hmoty. Předtím se věřilo, že Newtonův hmotný vesmír byl základem naší hmotné reality. Všechno se změnilo, když si vědci začali uvědomovat, že Vesmír je vytvořený z energie. Hovořil jsem o tom v mém dokumentu Věda a cestování v čase.
Kvantoví fyzici zjistili, že atomy tvoří malé energetické víry zvané kvarky, které neustále proudí a vibrují. Atomy a fotony, tedy částice světla, jsou základním stavebním kamenem reality. Řešil jsem to v mém dokumentu Věda a cestování časem. Hmota na té nejmenší úrovni je energie. Lidské vědomí je k této energii připojené. Může tedy lidské vědomí ovlivnit její chování, a dokonce ji rekonstruovat? Hypotéza moderní vědy začíná od hmoty jako základní reality. Přitom prostor považujeme za rozšíření prázdnoty. Fenomén vytvoření stabilní vesmírné hmoty proto přesahuje rámec současné vědy. Jsou to omezení moderních vědeckých teorií na té nejzákladnější úrovni fyzikálních jevů přírody. Jak by pak věda mohla pochopit a vysvětlit fenomén vědomí, který je zjevný v živých bytostech?
Odhalení, že Vesmír není složený z hmotných složek, ale místo toho je složený z energetických vln, má původ v pracích Alberta Einsteina, Maxe Plancka, Wernera Heisenberga a dalších. To, že naše vědomí může utvářet hmotnou realitu, vysvětluje například kvantový experiment se dvěma štěrbinami. Článek zveřejněný v časopise Physics Essays vysvětluje, jak byl tento experiment použitý vícekrát, aby prozkoumal roli vědomí při utváření povahy hmotné reality. V tomto experimentu byl použitý optický systém se dvěma štěrbinami za účelem testování možné role vědomí při zhroucení kvantové vlnové funkce. Poměr interferujícího vzoru spektrální síly se dvěma štěrbinami, a jeho spektrální síly s jednou štěrbinou, měl podle předpokladu klesající tendenci, když byla pozornost zaměřena na dvojitou štěrbinu. Studie zjistila, že faktory spojené s vědomím výrazně korelovaly s odchylkami v interferujícím vzoru se dvěma štěrbinami. Nejenže ruší to, co se má měřit, ale také to vytváří. Přinutíme elektron, abychom získali určitou pozici. My sami vytváříme výsledky měření. Závěr této studie je jasný. Pozorovatel vytváří realitu. Jako pozorovatelé se sami podílíme na tvorbě své vlastní reality.
Primárním cílem experimentu bylo prokázat, že světlo je vlnění. Nicméně sekundární efekt experimentu je zcela zřejmý. Dalším důkazem je experiment globálního vědomí. Experiment globálního vědomí je mezinárodní, multidisciplinární projekt mezi mnoha vědci a inženýry. Pochází z Princetonské univerzity, ve spolupráci s Institutem noetických věd. Neustále shromažďuje údaje z celosvětové sítě fyzických generátorů náhodných čísel umístěných po celé planetě. Data jsou přenášená na domovskou základnu, která dnes obsahuje více než dvacet pět let staré údaje. Jejich cílem je zkoumat jemné vzájemné vztahy, které mohou odrážet přítomnost a aktivitu vědomí ve světě. Předpokládá se, že bude existovat struktura, ve které by mohla být libovolná data spojená s významnými světovými událostmi, které spojují naši mysl a srdce.
Fyzické generátory náhodných čísel jsou systémy, které vytvořili výzkumníci z Princetonu. Jsou citlivé a reagují na záměry jednotlivců. Jinými slovy, ovlivňuje je lidské vědomí. Reagují také na značné posuny pozornosti vyskytující se v jejich prostředí. Vrcholy pořadí se běžně zaznamenávají během okamžiků společné pozornosti a emocí. Tyto fyzické generátory náhodných čísel nejvíce zareagovaly na události typu 11 září 2001. Další velké záznamy se vyskytly během prezidentských inaugurací, vln tsunami a úmrtí veřejných činitelů. Tato zjištění zamíchala otázky o povaze vědomí a jeho spojení s naší hmotnou realitou. Znamená to, že my, lidé, jsme už součástí jednoho kolektivního vědomí celé planety, který už vytvořila sama příroda? Toto společné vědomí nás všech se odehrává v jemněhmotném spektru? Jakýsi přírodní cloud našeho kolektivního vědomí? Tedy cíle vytvoření čipů v našem těle, které budou napojené na digitální neokortex přes cloud jsou pokračováním toho, co už existuje v mnohem jemnější podobě?
Závěr: Srdcem k vědomí
Srdce vytváří to největší elektromagnetické pole v těle. Výzkumníci analyzovali spektrum elektromagnetického pole, které vytváří naše srdce. Výsledky ukázaly, že jsou do něho zakódované emocionální informace. Takže díky tomu, že měníme své emoce, měníme i informace, které jsou zakódované do elektromagnetického pole našeho srdce. Může to mít vliv na ty, kteří jsou kolem nás. Když prožíváme emoce soucitu, lásky, vděčnosti a porozumění, srdce vysílá úplně jiné zprávy. Zbývá ještě tisíce objevů kolem naší energie, vědomí, duše a hlavně našeho mozku. Domnívám se proto, že spektakulární silácké výroky o tom, že zanedlouho bude možné zkopírovat obsah našeho vědomí na obrovský disk jsou snahou o zviditelnění některých vědců. Tito vědci nemají základní pokoru k našemu lidství. Snaží se podmanit si počasí, přírodu a lidi. A to nejen v tom otrockém rozměru, ale hlavně naše vědomí a duši. Poslední výspu našeho skutečného soukromého vlastnictví. Proniknout do našeho vědomí a unést ho.
Díky umělé inteligenci je možné nasimulovat část fungování mozku. Jeho procesy učení. Tímto způsobem je možné naše kolektivní vědomí posílit a rozšířit. Náš mozek má omezenou kapacitu, ale digitální neokortex může být stokrát větší. Závisí pouze na omezení výkonu a síly špičkových počítačů. Nesmíme se ale nechávat do tohoto kolektivního vědomí zapojovat. Byl by to poslední hřebík do rakve války o naši mysl. Bohužel, většina populace už začíná reagovat přesně podle tohoto klíče stádovitého chování. Myslet stejně, vzývat stejné kulty, obdivovat stejný typ falešných mesiášů a falešných autorit. My sami jsme přece svou vlastní autoritou. Společný digitální neokortex univerzálního cloudového myšlení nemusí být jen čip, přes který jsme na něj napojení.
Může to být i naše chování, kterým se snažíme zapadnout do stáda. Nevyčnívat, nechat se unášet pohodlně v hlavním proudu v houfu s ostatními. V pravěku závisela naše schopnost přežít na tom, že jsme se přidali k tlupě, která byla silnější. Dnes už ale přece v pravěku nejsme. Nemusíme proto následovat tyto pravěké instinkty být součástí velké tlupy. Spolupracujme spolu, vzdělávejme se spolu, posilujme navzájem naše vědomí. Obohacujme se o rozmanitost a různorodost našeho vědomí. Sdílení našich myšlenek. Naše společné cíle a společné vědomí může být jedinou obranou proti tandemu vlád a korporací. Nás je většina, jich menšina. Máme svůj hlas, který nesmíme zapomenout používat. Artikulovat naše společné vědomí většiny. Vždyť právě to je základním stavebním kamenem lidství. Naše jinakost, naše originalita, naše meta-fyzické projevy. To žádná věda pochopit nemůže. Musíme to pochopit nejprve my sami v sobě.