Na světě existují dva typy elitních klubů. Prvním jsou exponované kluby, které jsou široce medializované a představované veřejnosti. Tím je například Světové ekonomické fórum ve švýcarském Davosu. Druhé kluby jsou naopak maximálně utajované. Mezi ně patří například Rada pro zahraniční vztahy, Trilaterální komise nebo skupina Bilderberg. Ty jsou součástí snah o globální řízení všech kontinentů. Ještě tajnější je ale klub peněz, o kterém panuje v masmédiích ohromující mlčení. Mnozí si myslí, že matkou všech bank je britská Bank of England. Jiní zase, že má hlavní slovo americká Federální rezervní banka nebo Wall Street. Ti všichni se ale pletou. Existuje jiný, elitnější klub v neviditelném a průzračném peněžním světě. Tento nejexkluzivnější klub na světě má osmnáct členů. Jeho členové se scházejí každý druhý měsíc v neděli večer v sedm hodin v konferenční místnosti E v kruhovém věžáku, z jehož oken je vidět na hlavní basilejské nádraží. Jejich diskuse trvá hodinu, možná hodinu a půl. Schůzka končí, asistenti odcházejí a ti, kteří zůstávají, se odebírají na večeři do jídelny v 18. patře. Jsou si právem jisti, že jídlo a víno budou vynikající. Při jídle, které trvá až do jedenácti hodin večer nebo do půlnoci, se odvádí skutečná práce. Protokol a pohostinnost, zdokonalované skoro po jedno století, jsou bezchybné. Všechno, co se řekne u jídelního stolu, se nesmí opakovat jinde. Kolemjdoucí by poznali jen málo z těch, kteří si pochutnávají na exkluzivních pokrmech. Patří mezi ně řada nejmocnějších lidí na světě. Téměř všichni jsou centrálními bankéři. Přijeli do Basileje na zasedání Hospodářského poradního výboru Banky pro mezinárodní platby. Je to matka všech centrálních bank. Mezi jeho nedávné členy patřili například Paul Volcker nebo Ben Bernanke, předsedové amerického Federálního rezervního systému, Mervyn King, guvernér Bank of England, Jean-Claude Trichet a po něm Mario Draghi z Evropské centrální banky, Zhou Xiaochuan z Bank of China a guvernéři centrálních bank Německa, Francie, Itálie, Švédska, Kanady, Indie nebo Brazílie. Bývalý guvernér Bank of England Mervyn King byl kromě jiného také předsedou orgánu ECC. ECC, které bývalo známé jako zasedání guvernérů zemí G-10, je nejvlivnější z mnoha setkání švýcarské Banky pro mezinárodní platby. Je přístupné pouze malé, vybrané skupině centrálních bankéřů z vyspělých ekonomik. ECC vydává doporučení ohledně složení a organizace tří výborů Banky pro mezinárodní platby, které se zabývají globálním finančním systémem, platebními systémy a mezinárodními trhy. Výbor také připravuje návrhy pro zasedání o globální ekonomice a řídí jeho program. Toto setkání začíná v pondělí ráno v 9:30 v místnosti B a trvá tři hodiny. Mervyn King tu předsedal guvernérům centrálních bank třiceti zemí, které se považují za nejdůležitější pro světovou ekonomiku. Kromě těch, kteří byli přítomni na nedělní večeři, se pondělního zasedání zúčastní například zástupci Indonésie, Polska, Jihoafrické republiky, Španělska a Turecka. Guvernéři z patnácti menších zemí, jako je Maďarsko, Izrael a Nový Zéland, mají právo zasedat jako pozorovatelé, ale obvykle nemluví. Guvernéři z třetího stupně členských bank, jako jsou Makedonie, Česko nebo Slovensko, se zasedání účastnit nemohou. Místo toho si musí o přestávkách na kávu a jídlo sbírat střípky informací. Guvernéři všech šedesáti členských bank této švýcarské bankovní matky si pak v jídelně v osmnáctém patře vychutnají oběd formou bufetu. Tuto jídelnu navrhla švýcarská architektonická kancelář Herzog & de Meuron, která postavila stadion Ptačí hnízdo pro olympijské hry v Pekingu. Ve dvě hodiny odpoledne se centrální bankéři a jejich asistenti vracejí do místnosti B, kde se koná schůzka guvernérů. Na ní se projednávají důležité záležitosti, dokud schůzka v pět hodin odpoledne neskončí. Vedení švýcarské Banky pro mezinárodní platby se snaží, aby atmosféra byla přátelská a klubová po celý víkend. Banka zajišťuje flotilu limuzín, které guvernéry vyzvedávají na letišti v Curychu a přivážejí je do Basileje. Pro guvernéry národních bank, kteří dohlížejí na různé typy a velikosti národních ekonomik, se organizují oddělené snídaně, obědy a večeře, takže se nikdo necítí vyloučený. Všichni guvernéři přítomni na dvoudenním setkání mají zajištěnou naprostou důvěrnost, diskrétnost a nejvyšší úroveň bezpečnosti. Guvernéři mají k dispozici vyhrazenou kancelář a potřebný podpůrný a sekretářský personál. Švýcarské orgány nemají nad prostory Banky pro mezinárodní platby žádnou soudní pravomoc. Banka byla zřízena mezinárodní smlouvou a je chráněna dohodou o sídle se švýcarskou vládou z roku 1987. Požívá tedy podobné ochrany, jaká se poskytuje sídlům OSN, Mezinárodnímu měnovému fondu a diplomatickým velvyslanectvím. Švýcarské úřady potřebují ke vstupu do budov této banky povolení. Švýcarská Banka pro mezinárodní platby má právo komunikovat v šifrách a odesílat a přijímat korespondenci v taškách, na které se vztahuje stejná ochrana jako na velvyslanectví. To znamená, že je nelze otevřít. Banka je osvobozena od švýcarských daní. Její zaměstnanci nemusí platit daň z příjmu ze svých platů, které jsou obvykle velmi štědré. Mimořádná zákonná privilegia banky se vztahují i na její zaměstnance a ředitele. Vrcholoví manažeři mají zvláštní postavení podobné postavení diplomatů. To znamená, že jejich zavazadla se nemohou prohledávat, pokud neexistuje důkaz o zjevném trestném činu. I jejich doklady jsou nedotknutelné. Guvernéři centrálních bank mají během pobytu ve Švýcarsku stejný status. Všichni bankovní úředníci jsou podle švýcarského práva doživotně imunní za všechny činy, které provedli při výkonu své funkce. Sídlo banky má špičkové energetické systémy s několika záložními zdroji, vlastní zdravotnické zařízení, a dokonce vlastní protiatomový kryt. Majetek banky není podle švýcarského práva předmětem občanskoprávních nároků a nemůže být nikdy zabaven. Tato švýcarská banka je vedena v přísném utajení. Zápisy, program jednání a aktuální prezenční listina ze zasedání globální ekonomiky nebo Hospodářské rady se v žádné podobě nezveřejňují. Nenechme se zmást archivem a výročními zprávami, které si můžeme stáhnout ze stránek banky. Jde o kompilace a analýzy informací, které jsou už veřejně dostupné. Podrobnosti o vlastní hlavní činnosti banky, včetně velké části bankovních operací pro její klienty, tedy centrální banky a mezinárodní organizace, zůstávají tajné. Tato tradice privilegovaného utajení sahá až k založení banky. Jaký význam to má pro nás ostatní? Bankéři se důvěrně scházejí od doby, kdy byly vynalezeny peníze. Centrální bankéři se rádi považují za velekněze financí. Za technokraty dohlížející na tajemné měnové rituály a finanční liturgii, které rozumí jen malá, samostatně vybraná elita. Tato úzká skupina řídí měnovou politiku ve světě. Řídí přísun peněz do národních ekonomik. Stanovují úrokové sazby, a rozhodují tak o hodnotě našich úspor a investic. Rozhodují o tom, zda se zaměříme na úspory, nebo na růst. Jejich rozhodnutí utvářejí naše životy. Vydejme se proto na záhadnou cestu poznávání, kde se ková skutečná moc světa. Moc peněz. Peníze a jejich nekonečné dluhy a úroky jsou skutečným otroctvím civilizací. Kdo stojí za oponou tohoto skrytého světa? Kdo buduje novou architekturu nadnárodních financí? Kdo jsou lidé, kteří se pohybují mezi švýcarskou Bankou pro mezinárodní platby, Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou, centrálními a komerčními bankami? A jak peníze efektivně likvidují národní suverenity? Finanční makléři, ekonomové a profesoři finančních škol také mlčí. Proč panuje o této bance takové ticho?
Ve zkratce: Co musíme vědět o matce všech bank
Banka pro mezinárodní platby je hostitelem velké části praktické a technické infrastruktury, kterou globální síť centrálních bank potřebuje k hladkému fungování. Má dvě propojené obchodní místnosti. V basilejské centrále a v regionální kanceláři v Hongkongu. Banka pro své klienty nakupuje a prodává zlato a devizové prostředky. Zajišťuje správu aktiv a v případě potřeby zprostředkovává krátkodobé úvěry centrálním bankám. Banka také udržuje směnné kurzy v přijatelných pásmech, aby se zajistila hodnota měny, a tím i plynulý mezinárodní obchod a pohyb kapitálu. To je klíčové zejména v globalizované ekonomice, kde trhy reagují v mikrosekundách a vnímání ekonomické stability a hodnoty je téměř stejně důležité jako samotná realita. Banka také pomáhá vykonávat dohled nad komerčními bankami, ačkoli nad nimi nemá žádné zákonné pravomoci. Basilejský výbor pro bankovní dohled reguluje kapitálové požadavky a požadavky na likviditu komerčních bank. Jak se stalo, že tak obrovská moc byla koncentrována právě do této švýcarské banky? Pochopení této záhady nám otevře dveře k vnímání toho, jak funguje současný globální svět a co ho utváří. Švýcarská Banka pro mezinárodní platby byla založena v roce 1930. Údajně byla založena v rámci Youngova plánu, aby spravovala německé reparace za první světovou válku. Hlavními architekty banky byli Montagu Norman, který byl guvernérem Bank of England, a Hjalmar Schacht, prezident Říšské banky. Zakládajícími členy byly centrální banky Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Belgie a konsorcium japonských bank. Akcie byly nabídnuty také americkému Federálnímu rezervnímu systému, ale Američané, podezřívaví vůči všemu, co by mohlo narušit jejich národní suverenitu, jejich přidělení odmítli. Místo toho se akcií ujalo konsorcium komerčních bank J. P. Morgan, First National Bank of New York a First National Bank of Chicago. Skutečný účel banky se podrobně popsal v jejích stanovách:
"Podporovat spolupráci centrálních bank a poskytovat další možnosti pro mezinárodní finanční operace."
Šlo o vyvrcholení snu centrálních bankéřů mít vlastní banku. Mocnou, nezávislou a osvobozenou od vměšování politiků a zvědavých novinářů. A co bylo nejkrásnější, banka se financovala sama a měla se tak financovat na věčné časy. Jejími klienty byli její vlastní zakladatelé a akcionáři, tedy centrální banky. Ve 30. letech 20. století byla Banka pro mezinárodní platby ústředním místem setkávání spolku centrálních bankéřů, jemuž dominovali Montagu Norman a Hjalmar Schacht. Tato skupina pomáhala obnovit Německo. Deník New York Times popsal Schachta jako pilota nacistických financí s železnou vůlí. Během války se banka stala de facto pobočkou Říšské banky. Přijímala uloupené nacistické zlato a prováděla devizové obchody pro nacistické Německo. Spojenectví banky s Berlínem bylo ve Washingtonu a Londýně známé. Ale potřeba, aby banka fungovala dál a udržovala otevřené kanály nadnárodního financování, byla asi jediná věc, na které se všechny strany shodly. Basilej byla ideálním místem, protože se nachází na severním okraji Švýcarska a leží téměř na francouzských a německých hranicích. Několik kilometrů odtud bojovali a umírali nacističtí a spojenečtí vojáci. Na Banku pro mezinárodní platby nic z toho nedoléhalo. Zasedání správní rady byla přerušena, ale vztahy mezi pracovníky banky bojujících zemí zůstaly srdečné, profesionální a produktivní. Na národnostech nezáleželo. Převažovala loajalita k mezinárodním financím. Prezidentem byl Američan Thomas McKittrick. Generální ředitel Roger Auboin byl Francouz. Paul Hechler, zástupce generálního ředitele, byl členem nacistické strany a svou korespondenci podepisoval Heil Hitler. Rafaelle Pilotti, generální tajemník, byl Ital. Per Jacobssen, vlivný ekonomický poradce banky, byl Švéd. Jeho a Pilottiho zástupci byli Britové. Po roce 1945 bylo pět ředitelů této banky, včetně Hjalmara Schachta, obviněných z válečných zločinů. Německo prohrálo válku, ale získalo hospodářský mír, z velké části díky této bance. Mezinárodní scéna, kontakty, bankovní sítě a legitimita poskytla nejprve Říšské bance a pak jejím nástupnickým bankám kontinuitu od nacistické éry až do současnosti. Od prvních dohod z konce 40. let 20. století až po založení Evropské centrální banky v roce 1998 stála Banka pro mezinárodní platby v centru evropského integračního projektu. Poskytovala technické znalosti a finanční mechanismy pro harmonizaci měn. V 50. letech řídila Evropskou platební unii, která internacionalizovala platební systém starého kontinentu. Banka hostila Výbor guvernérů centrálních bank Evropského hospodářského společenství, který byl založen v roce 1964 a který koordinoval transevropskou měnovou politiku. V 70. letech řídila banka takzvaného hada. Mechanismus, pomocí něhož byly evropské měny drženy v pásmech směnných kurzů. V 80. letech banka hostila Delorsův výbor, jehož zpráva z roku 1988 vytyčila cestu k evropské měnové unii a přijetí jednotné měny euro. Banka stála u zrodu Evropského měnového institutu, který byl předchůdcem Evropské centrální banky. Prezidentem tohoto předchůdce byl Alexandre Lamfalussy, jeden z nejvlivnějších světových ekonomů, známý jako otec eura. Před nástupem do tohoto institutu v roce 1994 pracoval Lamfalussy sedmnáct let v Bance pro mezinárodní platby. Nejprve jako ekonomický poradce a potom jako generální ředitel banky. Banka se stala ústředním pilířem světového finančního systému. Kromě zasedání o globální ekonomice je hostitelem čtyř nejdůležitějších mezinárodních výborů zabývajících se globálním bankovnictvím. Basilejského výboru pro bankovní dohled, Výboru pro globální finanční systém, Výboru pro platební a zúčtovací systémy a Výboru Irvinga Fishera, který se zabývá statistikou centrálních bank. Banka také hostí tři nezávislé organizace. Dvě skupiny zabývající se pojišťovnictvím a Radu pro finanční stabilitu. Světová ekonomika se zmítá v krizi za krizí a finanční instituce jsou pod drobnohledem jako nikdy předtím. Armáda reportérů, bloggerů a investigativních novinářů prověřují každý krok bank. Přesto se Bance pro mezinárodní platby nějakým způsobem daří kritickému zkoumání vyhýbat. Dosud. Pojďme tomu učinit přítrž!
Bankéři to vědí nejlíp: Hjalmar Schacht
Mnoho desítek let před založením Banky pro mezinárodní platby volali mnozí po podobné bance. Například Julius Wolff, profesor na univerzitě v Breslau, navrhl v roce 1892, aby se v neutrální zemi zřídila nová finanční instituce, která by vydávala mezinárodní měnu. Tato nová jednotka by byla krytá zlatými rezervami centrálních bank a sloužila by k nouzovému poskytování úvěrů zemím v krizi. Italský politik Luigi Luzatti napsal v roce 1907 ve vídeňském deníku Neue Freie Presse, že centrální banky vedou zbytečnou měnovou válku, když soupeří o zásoby zlata zvyšováním úrokových sazeb a dalšími prostředky. Podle něj by bylo mnohem lepší, kdyby banky přijaly politiku srdečné spolupráce a dodávaly zlato těm bankám, které ho potřebují. Vyzval k vytvoření nové komise, která by koordinovala mezinárodní měnový mír. Proto bylo zapotřebí vytvořit technickou, apolitickou instituci, která by se těmito transakcemi zabývala. Jakousi finanční obdobu poštovních a telegrafních unií. Abychom pochopili, jak a proč má dnes Banka pro mezinárodní platby takový vliv, je třeba se vrátit na začátek 20. let a dohadům o německých reparacích za první světovou válku. Německá válečná vina se zakotvila ve Versailleské smlouvě z roku 1919. Žádné množství peněz ale nemohlo vrátit zpátky všechny mrtvé. V červenci 1916, v první den bitvy na Sommě, ztratila Británie šedesát tisíc mužů. To je ekvivalent středně velkého města, které bylo zničeno během několika hodin. Francie ztratila během čtyř let bojů celkem 1,4 milionu vojáků a Německo 2 miliony. Amerika, která do konfliktu vstoupila až v roce 1917, ztratila sto sedmnáct tisíc tisíc mužů. Dosažení dohody o německých reparacích bylo pomalé, komplikované a politicky náročné. První světová válka zmezinárodnila konflikt do nebývalé míry. Stejně tak se globalizovaly i její finanční důsledky. Válka si vyžádala strašlivé náklady na evropské ekonomiky i obyvatelstvo. Začínající mezinárodní finanční systém nebyl dostatečně uzpůsobený k tomu, aby se vyrovnal s komplexními požadavky, které se na něj najednou kladly. Kde by Německo vzalo peníze na zaplacení? Jaké by byly mechanismy, kterými by tak učinilo? Kdo by dohlížel na platby reparací a reguloval je? Tyto tajuplné diskuse formovaly úlohu, strukturu a výsadní právní postavení plánované banky. V dubnu 1921 reparační komise oznámila, že Německo zaplatí celkem sto třicet dva miliard zlatých marek, což bylo asi třicet jedna a půl miliardy dolarů, splatných po dvou miliardách marek ročně. Komise mohla stejně dobře požadovat desetkrát tolik. Německo se stále vzpamatovávalo z porážky, společnost se hroutila, nezaměstnanost prudce rostla a byl velký nedostatek potravin. Obavy bankéřů, že se Německo chystalo následovat Rusko do komunismu, se zdály být zcela oprávněné. Nastala hyperinflace, protože vláda tiskla peníze, aby udržela ekonomiku v chodu. Nakupující používali trakaře k přemisťování svazků bankovek potřebných k nákupu základních potravin. Chaos bylo třeba zastavit. 13. listopadu 1923, pět dní po neúspěšném mnichovském pivním puči Adolfa Hitlera, nastoupil do funkce říšského měnového komisaře vysoký, panovačný Němec. Hjalmar Schacht. Právě on byl jedním ze dvou bankéřů, kteří stáli u zrodu švýcarské Banky pro mezinárodní platby. Jeho dědeček Wilhelm byl venkovský lékař, který vychoval dvanáct dětí a od každého pacienta, ať už chudého nebo bohatého, vybíral šedesát feniků. Schachtův otec, také Wilhelm, byl učitelem, který emigroval do Ameriky. Pracoval v německém pivovaru v Brooklynu a stal se naturalizovaným občanem. Hjalmarova matka byla rázná šlechtična, baronka Constanze von Eggers. Schachtovi se usadili v New Yorku, ale nedařilo se jim, a tak Wilhelm vrátil rodinu do Evropy. V roce 1877 se jim narodil druhý syn. Nejprve ho chtěli pojmenovat na počest Horace Greeleyho, vlivného newyorského novináře a politika, který vedl kampaň proti obchodu s otroky. Nakonec se jmenoval Hjalmar Horace Greeley Schacht. Rodina byla neustále na cestách. Nějakou dobu žili v Hamburku a pak se přestěhovali do Berlína. Hjalmar se projevil jako pilný student. Zapsal se na Kielskou univerzitu a studoval politickou ekonomii. Pracoval jako novinář, vyzkoušel si práci s veřejností a pak nastoupil do Drážďanské banky. Jeho píle, smysl pro detail a strohé vystupování přispěly k tomu, že si ho brzy všimli. Spolu s dalšími bankovními úředníky odcestoval Schacht do Ameriky. Setkali se s prezidentem Franklinem Rooseveltem a byli pozváni na oběd do jídelny partnerů banky J. P. Morgan. Schachtův přehled o světě mimo Německo a jeho plynulá angličtina se ukázaly jako neocenitelné. Byl povýšen na náměstka ředitele Dresdner Bank a stal se členem představenstva Říšské banky. 13. listopadu 1923 Schacht tedy nastoupil do funkce říšského měnového komisaře. Požadoval a dostal téměř diktátorské pravomoci. Pustil se do stabilizace hodnoty nové německé měny, rentenmarky. Měny byly obvykle kryté zlatem, ale rentenmarka byla kryta hodnotou německé půdy a majetku, protože pro novou měnu nebylo k dispozici žádné zlato. To byla poněkud mlhavá představa. Jak mohl držitel rentenmarky své peníze vykoupit? Dostal by malý kousek pole? Na této obavě nezáleželo. Dokud byl Schacht v úřadu, nikdo by rentenmarku nechtěl vykoupit. Brilantně pochopil klíčový bod psychologie peněz, který platí dnes stejně jako v době hyperinflace ve 20. letech: zdání finanční stability vytváří peněžní hodnotu. Pokud lidé věřili, že někdo vládne, že chaos skončí a že rentenmarka má hodnotu, pak si ji cenili. První bankovky se vytiskly 15. listopadu 1923. Jednu rentenmarku bylo možné vyměnit za jeden bilion starých marek, tedy tisíc miliard. Jeden americký dolar stál 4,2 rentenmarky, což znamenalo návrat ke kurzu před první světovou válkou. Cílem bylo podle Schachta učinit německé peníze vzácnými a hodnotnými. Rentenmarka zastavila německou inflaci tak dobře, že 22. prosince 1923 byl Schacht povýšen na prezidenta Říšské banky, přičemž si ponechal funkci měnového komisaře. Nyní se mohl účastnit zasedání vlády. John Weitz, Schachtův životopisec k tomu poznamenal:
"Během několika týdnů se prakticky stal ekonomickým diktátorem Německa."
Dalším krokem bylo vytvoření zlaté rezervy, která by nové měně poskytla skutečnou podporu. Proto 31. prosince večer vystoupil Schacht z vlaku na nádraží Liverpool Street v centru Londýna. K Schachtovu překvapení a potěšení ho na nástupišti přivítal sám Montagu Norman.
"Doufám, že se z nás stanou přátelé," řekl Norman s plachým úsměvem.
Schacht Normanovi sdělil, že chtěl, aby Bank of England půjčila dvacet pět milionů dolarů nové dceřiné společnosti Říšské banky, Gold Discount Bank. Nová banka by okamžitě změnila celosvětové vnímání finančních vyhlídek země. To by pak otevřelo dveře na Wall Street a v londýnské City. Schacht jako vždy houževnatě své peníze získal. Schacht s Normanem mluvil, ale otázka reparací zůstávala stále nevyřešená. O Dawesově a Youngově plánu, které měly reparace vyřešit, jsem hovořil v prvním díle mého pořadu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. V kostce šlo o jednoduchou věc. Spojenci uvalili na Německo reparace a následně Německu nabídli půjčky, aby Německo mohlo tyto reparace splácet. Tedy poprvé Německo zadlužili reparacemi, a pak Německo zadlužili podruhé, aby si od nich půjčilo peníze a reparace splácelo. Nádherný příklad nosatého systému světových vysokých financí. Mezi lety 1924 až 1928 si Německo půjčovalo šest set milionů dolarů ročně, z čehož polovinu poskytly americké banky. Velká část z nich se rychle vrátila tam, odkud přišla. Peníze se přelévaly sem a tam, zvyšovaly a snižovaly rozvahu, posilovaly důvěru a udržovaly trhy spokojené. Vlivný britský ekonom John Maynard Keynes napsal:
"Amerika půjčuje peníze Německu, Německo převádí jejich ekvivalent spojencům, spojenci je vracejí americké vládě. Nic skutečného se nepromíjí. Nikdo není ani o cent horší. Rytecké raznice a tiskařské formy mají více práce. Ale nikdo nejí méně, nikdo nepracuje více."
Když se v říjnu 1929 Wall Street zhroutila, američtí investoři houfně stahovali své německé investice. Německo opět čelilo hospodářské katastrofě. Pokud by ale výmarské Německo nesplácelo své závazky, mohlo by dojít ke zhroucení světové ekonomiky. Bylo jasné, že otázka reparací musela být vyřešena. V tomto napětí se ale všichni shodli na jedné věci. Ke správě německých reparací byla zapotřebí nová banka. Schacht a Norman tvrdili, že nová banka by tuto otázku zbavila politického vlivu a spravovala by ji na čistě finančním základě. Schacht argumentoval tím, že taková banka by vyžadovala finanční spolupráci mezi poraženými a vítězi. To by vedlo ke společenství zájmů, vzájemné důvěře a porozumění. Tím by se podpořil a zajistil mír. Schacht na toto prostředí vzpomínal ve svých pamětech:
"Owen Young seděl v křesle, potahoval z dýmky, nohy měl natažené a jeho velké bystré oči se na mě neochvějně upíraly. Jak je mým zvykem, když předkládám podobné argumenty, dělal jsem tiché a stálé "čtvrtpalubí" sem a tam po místnosti. Když jsem skončil, nastala krátká pauza. Pak se celá jeho tvář rozzářila a jeho odhodlání našlo vyjádření ve slovech. Doktore Schachte, vnukl jste mi úžasný nápad a já ho prodám světu."
Platby za německé reparace měla spravovat nová Banka pro mezinárodní platby.
Bankéři to vědí nejlíp: Montagu Norman
Bylo léto 1929 a schylovalo se k revoluci ve finančnictví. Americký krach na burze měl být startovním výstřelem. Montagu Norman byl guvernérem Bank of England mezi lety 1920 až 1944. Byl jedním z nejvlivnějších mužů na světě. Stálou baštou světového finančního systému. Když byl v roce 1932 znovu jmenován guvernérem, deník New York Times o něm napsal, že dohlížel na neviditelné impérium bohatství Velké Británie.
"Zlaté standardy mohou přicházet a odcházet," poznamenal článek, "ale Montagu Norman zůstává."
Norman měl takovou moc, že jediný jeho projev dokázal pohnout trhy. Když Norman v říjnu 1932 na večeři bankéřů v Londýně chmurně prohlásil, že světový hospodářský chaos byl mimo kontrolu jakéhokoli člověka, vlády nebo země, akcie, dluhopisy i dolar se v New Yorku prudce propadly. Guvernér byl sice potomkem staré bankovní dynastie, ale jeho duševní stav byl mezi finančníky veřejným tajemstvím. Norman byl rtuťovitá postava, maniodepresivní a workoholický člověk. Mezi finančními zasvěcenci byl proslulý svými výkyvy nálad. Byl plachý a přecitlivělý, introvertní až nervově labilní. Před první světovou válkou se Norman bez úspěchu radil s Carlem Jungem, švýcarským zakladatelem analytické psychologie, o způsobu léčby. Jung naznačil, že Norman byl neléčitelný. Nejmocnější bankéř světa nesnášel publicitu, uznání a společenské akce a měl sklony k mdlobám. Jednou hodil kalamář na hlavu svého podřízeného, který nesplňoval jeho náročné požadavky. Byl to velmi nepravděpodobný bankéř. Normanova hrůza z publicity měla přirozeně opačný účinek. Přestože při plavbě přes Atlantik používal falešné jméno, protože tisk sledoval každý jeho krok, hordy novinářů a fotografů na něj čekaly i po vylodění v New Yorku. Krásné měsíce roku 1929 byly posledním vrcholem bouřlivých 20. let. Americký býčí trh stále rostl. Ceny akcií stále rostly. Hodnota akcií společnosti Radio Corporation of America vzrostla za jediný měsíc téměř o padesát procent. Dokonce i čističi bot na Wall Streetu předávali tipy svým makléřským zákazníkům. V srpnu jedna makléřská firma oznámila novou službu pro ty, kteří na zaoceánských lodích mířili do Evropy. Obchodování na palubě během týdenní plavby. Schylovalo se k založení největší banky. Doslova matky všech bank. Měla se jmenovat Banka pro mezinárodní platby. Byla zřizována v souvislosti s Youngovým plánem, nejnovějším a snad i konečným programem realizace německých reparací za první světovou válku. Norman měl ale mnohem ambicióznější představy. Zamýšlená banka měla být první mezinárodní finanční institucí na světě. Měla být místem setkávání centrálních bankéřů. Bankéři by daleko od požadavků politiků a zvědavých očí novinářů vnesli do světového finančního systému tolik potřebný řád a koordinaci. Nakonec bylo dohodnuto, že banka by držela vklady ve zlatě a konvertibilní měně centrálních bank. Tyto vklady by se mohly používat k vypořádání mezinárodních plateb, aniž by bylo nutné zlato fyzicky převážet mezi bankami nebo obchodovat s měnou prostřednictvím devizových trhů. Banka pro mezinárodní platby by byla mezinárodním zúčtovacím centrem centrálních bank, prvním na světě. Když se vyřešily obecné obrysy, další otázkou bylo, kde by nová banka měla sídlit. Montagu Norman a britská vláda prosazovali Londýn. Francie byla zásadně proti a tvrdila, že nová banka by měla sídlit v malé zemi. Mluvilo se o Amsterdamu, a nakonec se delegáti shodli na Basileji ve Švýcarsku, která měla výhodnou polohu na několika mezinárodních železničních tratích a na hranicích Francie a Německa. Schacht a Norman měli svou banku.
Útulný bankovní klubík: My všichni se známe
V září 1930, několik měsíců po vzniku Banky pro mezinárodní platby, usedl americký právník Allen Dulles ve své kanceláři v Paříži a napsal dopis Leonu Fraserovi. Měl k němu malou prosbu. Jeho sestra Eleanor získala stipendium Harvardovy univerzity, aby napsala knihu o Bance pro mezinárodní platby.
"Cokoli, co pro ni můžete udělat, bych velmi ocenil, a mohu vás ujistit, že je to velmi diskrétní osoba."
Leon Fraser byl také právníkem. Tento bývalý reportér novin New York World, působil jako generální poradce při realizaci Dawesova plánu a účastnil se jednání o struktuře Banky pro mezinárodní platby. Fraser byl nyní členem představenstva této banky a jejím zastupujícím prezidentem. O bratřích Dullesových jsem natočil pořad Hořké ovoce Guatemaly. V roce 1930, kdy Dulles napsal Leonu Fraserovi, opustil Dulles zahraniční službu ve Švýcarsku. Spolu se svým bratrem Johnem Fosterem Dullesem se stali partnery v Sullivan & Cromwell, nejmocnější právnické firmě v Americe, se sídlem na Wall Street 48 v New Yorku. Allen Dulles vedl kancelář Sullivan & Cromwell v Paříži a dobře se znal s Hjalmarem Schachtem. V Paříži v roce 1919 se Dulles učil o diplomacii. A v Paříži v roce 1930 se měl seznámit se světem vysokých financí a Bankou pro mezinárodní platby. Jak napsal jeho životopisec Peter Grose:
"Dulles se ponořil do říše, kde byly hranice suverenity průhledné a kam jen zřídkakdy pronikaly přívlastky demokracie. Allen zjistil, že úctyhodné vysoké finance dělí od stinného podsvětí jen tenká linie."
Měli to pěkně rozdělené. Montagu Norman a Hjalmar Schacht využili chaosu kolem německých reparací k tomu, aby přiměli přední světové mocnosti k vytvoření Banky pro mezinárodní platby. Bratři Dullesové využili zmatku v Evropě k tomu, aby zprostředkovali dohody a měnové nástroje k refinancování Německa, které byly tak složité, že jim mimo jejich kanceláře v Sullivan & Cromwell rozuměl jen málokdo. Velká část této sítě byla napojená na Banku pro mezinárodní platby prostřednictvím bratrů Dullesových, jejich přátel na Wall Streetu, v Londýně a Německu. Newyorské banky byly ve 20. letech 20. století vůdčí silou při získávání peněz pro Německo. Londýnská City také poskytla značné finanční prostředky. Nejdůležitější z britských bank byla J. Henry Schröder, londýnská pobočka zavedené německé bankovní firmy stejného jména, která sídlila v Hamburku. Schröder v Londýně založil trust, který investoval do mnoha německých firem, včetně IG Farben, Siemens a Deutsche Bank. Frank Tiarks, který byl partnerem londýnské pobočky banky Schröder, založil v New Yorku dceřinou společnost s názvem Schrobanco. Ta zahájila činnost v říjnu 1923 a okamžitě zaznamenala úspěch. Prezidentem společnosti Schrobanco byl americký bankéř Prentiss Gray, který byl blízkým přítelem Johna Fostera Dullese. Schrobanco se rychle stala předním zástupcem pro obchodování v Německu a později i pro vyřizování půjček v rámci Dawesova a Youngova reparačního plánu. Mezi akcionáře společnosti Schrobanco patřila řada německých, švýcarských a rakouských soukromých bank. Mezi ně přirozeně patřila hamburská pobočka J. Henryho Schrödera a banka J. H. Stein z Kolína nad Rýnem. J. H. Stein, který pocházel z dynastie Schröderů, se později stal členem představenstva Banky pro mezinárodní platby a využíval svou banku J. H. Stein k převádění peněz německých průmyslníků do osobního fondu Heinricha Himmlera. Frank Tiarks, který v Americe založil Schrobanco, byl ředitelem Bank of England a blízkým spolupracovníkem Montagu Normana. Tiarks si vyhlédl amerického finančníka Gatese McGarraha, kterého chtěl získat do správní rady společnosti Schrobanco. McGarrah byl totiž ředitelem Federální rezervní banky v New Yorku. Měl také vynikající kontakty v Německu, kde zastupoval Ameriku v Říšské bance. McGarrah zůstal ve správní radě Schrobanco až do roku 1927, kdy se vrátil do Federální rezervní banky v New Yorku jako její předseda. Tam zůstal až do roku 1930, kdy byl jmenován prvním prezidentem Banky pro mezinárodní platby. Pokud šlo o samotnou Schrobanco, její německé investice byly v dobrých rukou: právníkem banky byl Allen Dulles. Vazby byly tak těsné, že se Schrobanco v roce 1929 přestěhovala do nových prostorných kanceláří na Wall Street 48. Do stejné budovy, kde sídlila Sullivan & Cromwell. Oba bratři pracovali na půjčkách Německu v rámci Dawesova a Youngova plánu. Důvodem, proč představuji tuto zašmodrchanou pavučinu je ukázat trvalá pouta mezi americkými a německými bankéři. Díky Bance pro mezinárodní platby tato pouta překlenula druhou světovou válku a přetrvala i po ní. Právě díky bankéřům někdejší Třetí říše s americkými vazbami se po válce začala budovat říše čtvrtá, evropská. Allen Dulles se do švýcarského Bernu vrátil během druhé světové války jako mnohem zkušenější, mocnější a vlivnější špionážní ředitel. John Foster Dulles se stal v 50. letech minulého století americkým ministrem zahraničí za Eisenhowerovy vlády. Bratři Dullesové pomohli zajistit, aby nacističtí bankéři, podnikatelé a průmyslníci se bezproblémově začlenili zpátky do vlivných pozic v nové Spolkové republice Německo. 20. leden 1930 byl pro Hjalmara Schachta a Montagua Normana příjemným datem: vytvořili banku, která se vymyká národnímu i mezinárodnímu právu. Toho dne vlády Velké Británie, Francie, Německa, Belgie, Itálie, Japonska a Švýcarska podepsaly mimořádný dokument. Haagská úmluva zaručovala, že Banka pro mezinárodní platby bude nejprivilegovanější a právně chráněnou bankou na světě. Její stanovy, které jsou v platnosti dodnes, činí banku v podstatě nedotknutelnou. Článek deset zakládací listiny banky uvádí:
"Banka, její majetek a aktiva, jakož i všechny vklady a jiné prostředky jí svěřeny jsou v době míru i v době války chráněny před jakýmkoli opatřením, jako je vyvlastnění, rekvizice, zabavení, konfiskace, zákaz nebo omezení vývozu či dovozu zlata nebo měny a jakákoli jiná podobná opatření."
V únoru 1930 se sešli guvernéři centrálních bank Velké Británie, Francie, Itálie, Německa a Belgie spolu se zástupci Japonska a tří amerických bank, aby podepsali zakládací listinu Banky pro mezinárodní platby. Protože Federální rezervní banka v New Yorku nesměla z politických důvodů vlastnit akcie, vytvořilo se konsorcium J. P. Morgan, First National Bank of New York a First National Bank of Chicago, které zastupovalo Ameriku. Banka pro mezinárodní platby formálně vznikla 27. února 1930. Počáteční základní kapitál banky se stanovil na pět set milionů švýcarských franků, které se rozdělily na dvě stě tisíc akcií po dvou a půl tisíci zlatých francích. Guvernéři zakládajících centrálních bank byli členy správní rady ex officio. Každý z nich mohl jmenovat druhého ředitele stejné státní příslušnosti. Druhý ředitel nemusel být centrálním bankéřem. Mohl pocházet z oblasti financí, průmyslu nebo obchodu. To bylo ustanovení, které se později ukázalo jako klíčové pro zajištění vlivu nacistů na tuto banku. Bankéři slavili. Norman a Schacht vynalezli věčný stroj na peníze.
Banka pro mezinárodní platby: Nacisté získávají vliv
Banka pro mezinárodní platby se tvářila jako nová a moderní instituce, ale centrální banky byly v historii spjaty s válkami. Bank of England byla založena v roce 1694, částečně proto, aby získala peníze na válku krále Viléma III. proti Francii. Banka přijímala vklady a vydávala proti nim osobní bankovky, které bylo možné vyměnit za zlato. Úředníci do dokumentu, který byl předchůdcem dnešních bankovek, doplnili osobní údaje zákazníka. Zhruba za sto let, v roce 1800, založil Napoleon Bonaparte Francouzskou centrální banku. Cílem císaře bylo nastolit stabilitu a hospodářský růst po válkách a revolučních zmatcích konce 18. století. Německá Říšská banka byla založena v roce 1876 částečně proto, aby financovala budoucí německý expanzionismus, když prusko-francouzská válka v roce 1870 vyvolala krizi likvidity. Postupně se mezi hlavními bankéři vytvořil názor, že řízení světové ekonomiky by mělo probíhat bez politického vlivu. Centrální bankéři tvořili globální bratrstvo, spojené společnými pouty, která přesahovala úzce vymezené národní zájmy. Banka pro mezinárodní platby měla tyto bankéře propojit a globalizovat. Poslední jmenovaná Říšská banka získávala po nástupu Hitlera k moci na Banku pro mezinárodní platby obrovský vliv. Hitler se Schachta zeptal, zda by se vrátil na své původní místo prezidenta Říšské banky. Schacht souhlasil a získal tak zpět své místo v představenstvu Banky pro mezinárodní platby. To lze dokumentovat například na známém německém šlechtici. Kurt von Schröder byl jedním z nejmocnějších a nejvlivnějších bankéřů v nacistickém Německu. Byl potomkem dynastie, do jejíhož impéria patřil J. Henry Schröder v Londýně a Schrobanco v New Yorku, a do jejíž správní rady vstoupil Allen Dulles v roce 1937. Společenský, kosmopolitní a zcestovalý Kurt von Schröder byl známý jako spolehlivý mezinárodní finančník. Byl součástí nové globální elity, která byla stejně dobře doma v londýnských pánských klubech nebo v jídelnách na Wall Streetu. Německý bankéř měl obzvláště blízko k Franku Tiarksovi, řediteli Bank of England, který byl partnerem banky J. Henryho Schrödera v Londýně. Tiarks založil v New Yorku společnost Schrobanco a do jejího představenstva získal Gatese McGarraha. V letech 1923 až 1939 Kurt von Schröder pravidelně cestoval do Londýna a často se setkával s Tiarksem. Oba muži spolu vedli mnoho obchodních jednání, jak Schröder později vypověděl. Během svého pobytu v Londýně Schröder zprostředkovával půjčky pro průmyslové koncerny Flick, jejichž šéf Friedrich Flick přeléval peníze do nacistické strany. Půjčky, stejně jako většina dohod Kurta von Schrödera, šly přes jeho příbuzného barona Bruna von Schrödera, šéfa londýnské pobočky banky J. Henryho Schrödera. Kurt von Schröder obchodoval také s několika dalšími významnými britskými bankami, včetně Guinness Mahon, Kleinwort a Lloydovy banky, a to jménem banky J. H. Steina z Kolína nad Rýnem. Hjalmar Schacht osobně jmenoval Kurta von Schrödera do představenstva Banky pro mezinárodní platby. Kurt Von Schröder se těšil úzkým osobním vazbám na špičky nacistické strany. Pomáhal Hitlera přivést k moci. V lednu 1933 hostil Kurt von Schröder ve své vile v Kolíně nad Rýnem setkání Hitlera a Franze von Papena, bývalého kancléře, který později působil jako Hitlerův vicekancléř. Přítomni byli také Rudolf Hess, Hitlerův zástupce v nacistické straně, Heinrich Himmler, šéf SS, a Wilhelm Keppler, Hitlerův financovatel a spojka s německými podnikateli. Keppler později vedl Himmlerkreis, okruh podnikatelů, kteří posílali peníze do Himmlerova peněžního fondu v bance J. H. Steina. Na této schůzce ve Schröderově vile Hitler nastínil své plány. Německo už nemohlo být závislé na cizích zemích, pokud šlo o jeho potřeby. Země musela být soběstačná, zejména v oblasti syntetické ropy a kaučuku. Bez nich by Německo nemohlo vést válku, prohlásil Hitler. Výrobu syntetické ropy a kaučuku měl na starosti IG Farben, obří nacistický chemický konglomerát. Proto se Hermann Schmitz, generální ředitel IG Farben, později připojil k Schachtovi a Schröderovi v představenstvu Banky pro mezinárodní platby. Dokumenty britské rozvědky odhalily, že během války Schmitz prostřednictvím Schrödera směřoval peníze Himmlerovi na zvláštní účet S u banky J. H. Stein. Jen v roce 1941 převedl Schmitz na osobní účet vůdce SS sto devadesát tisíc říšských marek. Německý IG Farben působil v Americe pod názvem General Aniline and Film. Mezi zakládající členy správní rady americké IG Farben patřili Walter Teagle, prezident společnosti Standard Oil, Edsel Ford, prezident Ford Motors, Charles Mitchell, předseda National City Bank, a Paul Warburg z bankovní dynastie. Společnost Standard Oil byla nejdůležitějším partnerem americké IG Farben a obě firmy podepsaly dohodu o výzkumu a vývoji v oblasti těžby ropy. Společnost Standard Oil měla také výborné vztahy s Bankou pro mezinárodní platby. Například Robert Porters, správní ředitel banky, odešel a stal se poradcem této ropné společnosti. Dohoda mezi Standard Oil a IG Farben vytvořila vzor pro řadu mocných kartelů. John Foster Dulles pro ně vykonal velkou část průkopnické právní práce. Sullivan a Cromwell zastupovala General Aniline and Film, americkou dceřinou společnost IG Farben. A tak to šlo po celá 30. léta, kdy američtí finančníci a právníci, speciálně John Foster Dulles, zajišťovali, aby americké peníze, zboží a odborné znalosti neustále proudily do Třetí říše. Opět to vykresluji proto, abychom si uvědomili, jak provázáni byli Američané a nacisté.
Nacisté, Británie a československé zlato
Bankéři, kteří se sešli v Basileji, nebyli zatíženi idealismem, ovšem až na jednu věc. Chtěli spolupracovat na usnadnění volného toku mezinárodního kapitálu. Usilovali o hospodářskou stabilitu, nízkou inflaci a globální volný obchod, tedy základní obrysy dnešního globálního řízení. Tato klika bankéřů si obratně vybudovala vlastní banku, která byla nedotknutelná a mimo dosah jakékoli vlády. Právě tento obsedantní formalismus, přebalený do neutrality, vedl k tomu, že se banka brzy stala, slovy Henryho Morgenthaua, amerického ministra financí, symbolem nacistické instrumentality. Ještě zlověstnější bylo spojení nacistů a některých nejvlivnějších britských bankéřů. 5. LEDNA 1939, téměř dva měsíce po Křišťálové noci, vystoupil Montagu Norman z vlaku na berlínském nádraží Zoologischer Garten a setkal se s Hjalmarem Schachtem. Norman byl čestným hostem na křtinách Schachtova vnuka a byl rychle odvezen do Schachtova bytu v budově Říšské banky, kde se obřad konal. Chlapeček dostal jméno Norman Hjalmar. Přátelskou atmosféru umocňovaly četné články v německém tisku, které Normana v Berlíně vítaly. Oba bankéři pak společně odcestovali do Basileje na měsíční zasedání představenstva Banky pro mezinárodní platby. Jak se Evropa nezadržitelně blížila k válce, britští novináři a politici si kladli stále ostřejší otázky ohledně úzkých vazeb mezi Normanem a Schachtem. Prezident Říšské banky byl těsně před Vánocemi v Londýně a navštívil Normana doma. O čem spolu hovořili? Například noviny News Chronicle pojaly podezření, že Norman mohl být vyslancem nejen Anglické banky, ale i vlády vedené premiérem Nevillem Chamberlainem. Proč odjel? Co Norman říkal nacistickým vůdcům v Berlíně? Noviny se dožadovaly odpovědi. Novináři měli právo být podezřívaví vůči Normanovým vztahům se Schachtem. Prezident Říšské banky obnovil Německo. Zemi, která měla být brzy ve válce s Británií. Jenže Schachtovým skutečným úkolem bylo připravit Německo na válku. V korespondenci s Hitlerem Schacht opakovaně zdůrazňoval význam zbrojního programu. V roce 1939 přivítala rada Banky pro mezinárodní platby jednoho z nejmocnějších světových průmyslníků: Hermanna Schmitze, generálního ředitele IG Farben. Přítomnost Hermanna Schmitze v představenstvu této banky ukázala, jak hluboce byla banka spjata s Třetí říší. Nacistické Německo mělo ze svého vztahu s touto bankou nesmírný prospěch. V roce 1939 činily investice Banky pro mezinárodní platby v Německu dvě stě devadesát čtyři milionů švýcarských zlatých franků, tedy asi devadesát šest milionů dolarů, což byla značná částka. Zpráva Banky pro mezinárodní platby z roku 1939 reflektovala někdejší mezinárodní situaci:
"Územní změny v Evropě v roce 1938 zanechaly svůj otisk v bankovních a úvěrových strukturách dotčených zemí."
Toto technokratické konstatování je ale nutné rozebrat. Zpráva také konstatovala, že mnohem složitější otázky se týkaly převzetí Sudet, pohraniční provincie, kterou bylo Československo nuceno v září 1938 postoupit nacistům. Československé banky měly v Sudetech sto čtyřicet tři poboček. Tyto banky musely změnit měnu z korun na říšské marky. Zpráva uvádí, že těchto sto čtyřicet tři poboček muselo být odděleno od svých starých ústředí a přizpůsobeno německému systému. Když nacistické Německo v září 1938 zabralo československé pohraničí Sudety, okamžitě pohltilo velkou část našeho bankovního systému a většinu československé strategické obrany. Československá národní banka do té doby obezřetně převedla většinu svého zlata do zahraničí na dva účty u Bank of England. Jeden na jméno Banky pro mezinárodní platby a druhý na jméno samotné Národní banky československé. (Země ukládaly část svých zlatých rezerv na podúčet u Banky pro mezinárodní platby v Londýně, aby usnadnily prodej a nákup zlata). Z 94.772 kg zlata zůstalo v Praze pouze 6.337 kg. Zabezpečení národního zlata bylo více než jen měnovou otázkou. Československé rezervy byly výrazem státnosti. Československá republika, vyčleněná ze zbytků Rakouska-Uherska v roce 1918, byla novým a křehkým národem. Velkou část zlata darovala veřejnost v prvních letech existence země. Josef Malík, guvernér národní banky, a jeho čeští kolegové věřili, že i když nás nacisté rozparcelují, bude-li národní zlato v bezpečí, něco z nezávislosti země přetrvá. Mýlili se. Jejich víra v poctivost Banky pro mezinárodní platby a Bank of England byla tragicky mylná. Zlato se bez rozmyslu obětovalo potřebám nadnárodních financí a Třetí říše. První požadavek nacistů přišel v únoru 1939. Tehdy Berlín nařídil Praze převést něco přes 14,5 tuny zlata, údajně jako zálohu za německou měnu, která nyní obíhala v Sudetech. To byl opravdu originální nápad. Nejprve napadnout sousední zemi, anektovat její část a pak požadovat, aby nově osekaný stát dodal zlato, kterým by zaplatil za ztrátu svého území. Následující měsíc se tato otázka stala akademickou, protože došlo k nejhoršímu. 15. března vpochodoval wehrmacht do Prahy. Byl vyhlášen německý protektorát Čechy a Morava a Československo přestalo existovat. Zlaté rezervy ale zůstaly. Za tři dny byl do Národní banky československé vyslán úředník Říšské banky, který pod hrozbou smrti nařídil ředitelům vydat dva příkazy. Díky pečlivé detektivní práci Pieta Clementse, archiváře Banky pro mezinárodní platby, máme jasný obraz toho, co se dělo dál. První příkaz nařizoval Bance pro mezinárodní platby převést 23,1 tun československého zlata, které se nacházelo na účtu její banky v Bank of England, na účet Říšské banky pro mezinárodní platby, také vedený v Bank of England. Druhý příkaz dával Bank of England pokyn převést téměř dvacet sedm metrických tun zlata, které měla Národní banka československá na svém účtu, na zlatý účet Banky pro mezinárodní platby u Bank of England. Malík a jeho kolegové ředitelé doufali, že bude zřejmé, že pokyny byly vydány pod nátlakem, a proto se neprovedou. Nacisté právě napadli Československo a zřejmě by se zaměřili na národní zlaté rezervy. Malík ale nepočítal s Montagu Normanem. Guvernéra Bank of England nezajímalo, zda bylo Československo svobodné, nebo bylo nacistickou kolonií. Prohlásil:
"Politické ohledy nesměly ovlivňovat transakce Banky pro mezinárodní platby. Příkaz k převodu musí projít."
Mezitím v Basileji Johan Beyen, nizozemský prezident Banky pro mezinárodní platby, zaváhal. Beyen o této záležitosti jednal s právním poradcem banky Felixem Weiserem. Stejně jako Norman ale i Weiser zaujal co nejformálnější přístup. Dokud byly papíry v pořádku, peníze musely projít. Beyen nebyl ochoten přijmout rozhodnutí bez autorizace. Ale koho se mohl zeptat? Předseda představenstva banky, Otto Niemeyer z Bank of England, byl na cestě do Egypta, a tak s ním nebylo možné komunikovat. V 18:00 20. března 1939 generální ředitel banky Roger Auboin sdělil Beyenovi, že guvernér Francouzské banky jednal o této záležitosti s Londýnem. Bank of England a Bank of France nebudou podnikat žádné kroky k zastavení převodu, protože se domnívaly, že k tomu nebyly důvody. Příkaz Banky pro mezinárodní platby k převodu prošel. Díky souhlasu Londýna, Paříže a Basileje nacistické Německo právě uloupilo 23,1 tuny našeho zlata, aniž by padl jediný výstřel. Více než dvě třetiny našeho zlata se obchodovaly s nizozemskými a belgickými národními bankami, a nakonec se z Amsterdamu a Bruselu převezly do trezorů Říšské banky v Berlíně. Pečlivé plánování Československa na ochranu našich národních zlatých rezerv spolu s mylnou vírou v mezinárodní finanční systém přišlo vniveč. Druhý příkaz k převodu dvaceti sedmi metrických tun uložených na vlastním účtu Národní banky československé v Bank of England neprošel. John Simon, kancléř státní pokladny, vydal bankám pokyn, aby zablokovaly všechna československá aktiva. Zdálo se však, že československé zlato uložené na účtu Banky pro mezinárodní platby v Bank of England nebylo definované jako národní aktivum a bylo mimo dosah britských zákonů. Normanovo a Beyenovo rozhodnutí vyvolalo v Praze zoufalství a nepochopení a v Londýně rozruch.
"Za ztrátu československého zlata může Norman," vykřikoval Daily Herald.
Sám Churchill chtěl vědět, jak mohla vláda vyzývat lidi, aby narukovali do armády, když měla tak máslo na hlavě, že šest milionů liber zlata mohla převést nacistické vládě. Skutečným zloduchem celé aféry byl Montagu Norman. Právě Norman mohl převod okamžitě zastavit. Byl guvernérem Bank of England, která držela oba dotčené účty Banky pro mezinárodní platby. Bylo jasné, že se blížila válka, kterou bude muset Británie vybojovat. Nacistická invaze do Československa zničila poslední naděje na mír. Naše zlaté rezervy držené v Londýně byly nyní otázkou britské národní bezpečnosti. Norman nad převodem českého zlata vůbec nelitoval. Ve skutečnosti byl pozitivně rozhořčen samotnou myšlenkou, že by britská vláda mohla mít nějaké slovo v jednání banky. Napsal:
"Nedovedu si představit nevhodnější krok, než je zatažení vlády do současných bankovních záležitostí banky. Myslím, že by to znamenalo zkázu."
Norman dokonce prohlásil, že jeho hlavní loajalita nebyla vůči Británii, ale vůči hyperprivilegované mezinárodní bance, která nebyla stará ani deset let. Nejmocnější mezinárodní bankéři světa nejenže nebyli ochotni bránit nacistickému uchvácení našich aktiv. Jednoduše si nedokázali představit žádný důvod, proč by tak měli učinit. Díky této Bance pro mezinárodní platby jsme byli oloupeni o naše zlato.
Závěr
To je všechno v prvním díle, co uslyšíte ve druhé části? Zamířím do Ameriky, ve které se loupež československého zlata také odrazila zajímavým vývojem. Pak se podívám na Hitlerova amerického bankéře Thomase McKittricka, prezidenta Banky pro mezinárodní platby během války. Během války nacisté plánovali své poválečné působení. Jak zachránit majetky a postupně se dostat do ztracených mocenských pozic. V tom jim Američané značně pomáhali. Dozvíte se konkrétní informace. Nacisté povstali jako Fénix z popela a postupně transformovali třetí říši na říši čtvrtou, evropskou. Opět uvedu konkrétní zdrojované dokumenty a archivy. Podívám se také na skrytou historii otce Evropské Unie, Jeana Monneta. Banka pro mezinárodní platby tak přemostila generace starých nacistů k modernímu nacismu dneška.