Pořad zkoumá neobvyklé spojenectví mezi zdánlivě nesourodými skupinami – superkapitalisty a komunisty – během 20. století. V průběhu pořadu se zaměřuje na vztahy mezi Josefem Stalinem, významným komunistickým vůdcem a zakladatelem Sovětského svazu, a dvěma mocnými kapitalistickými rodinami, Rockefellerovými a Rothschildovými. Úvod pořadu nás zasvěcuje do tématu a zprostředkovává otázky, které posluchače přivedou k záhadným spojením mezi těmito skupinami. Kapitoly se postupně zabývají různými fázemi Stalinova života a jeho vztahem k oběma kapitalistickým rodinám. Obsahují informace o Stalinových raných letech, jeho angažmá v revolučním dění a jeho pozdějším politickém růstu. Zajímavější části pořadu se soustředí na spekulace o Rothschildových financích, které údajně podpořily bolševické hnutí v Rusku, a o vlivu Wall Streetu na události jako Velká říjnová revoluce. Dále se zkoumají možné vztahy mezi Stalinem a kapitalistickými kruhy v Německu, přičemž se klade otázka, zda byla tato spolupráce jednostranná nebo oboustranně prospěšná. Pořad také nastiňuje náznaky o Rockefellerových a Rothschildových vztazích se Stalinem během jeho vlády a zkoumá, jaký vliv mohli mít na jeho politická rozhodnutí. Důležitou částí jsou i americké zásobovací protokoly během doby Stalinovy vlády. V závěru se pořad snaží srovnat fakta a dedukce, aby nabídl posluchačům celkový pohled na spojenectví mezi komunistickým režimem a mocnými kapitalistickými silami. Současně vyvolává otázky o motivacích těchto spojenectví, výhodách a důsledcích pro obě strany. Celkově jde o odvážnou analýzu, která podněcuje úvahy o nečekaných propojeních v dějinách a politických intrikách 20. století.
Jaká je pravá tvář muže, kterého obestírá řada tajemství? Pozoruhodné je, že čím známější nějaká osoba je, tím větším zkreslením se musíme prokousávat. Jak odpůrci, tak obdivovatelé vnášejí velkou dávku zkreslení a kontaminací do celkového historického pohledu. Obdivovatelé si postavy vůdců nesmyslně romantizují, zatímco odpůrci přicházejí s chorobnými popisy extrémů. Literatura o Stalinových raných letech je poměrně skoupá, paradoxně na rozdíl od záplavy knih o mladém Hitlerovi. Stalin strávil většinu těchto let v rámci tajného revolučního hnutí, žil v lese mezi vyhnanci, v různých městech na Kavkaze, v severním Rusku a na Sibiři a v průběhu času měl neméně než 40 různých jmen, přezdívek a pseudonymů. Jeho životopisci proto museli počítat s nemalou detektivní prací v archivech. V tomto pořadu nebudu vyčerpávajícím způsobem procházet celým Stalinovým životem. K tomu jsou povolanější. Navíc jsem přesvědčený o tom, že jde o podružné technikálie, které pro nás nejsou až tak stěžejní. Daleko důležitější je celkový kontext, dějinný rámec a hlavně obrazec Stalinových vazeb se západními mocenskými kruhy. Obvykle se má za to, že tyto dva prvky byly vzájemně antagonistické a neslučitelné. Ovšem spojenectví západu se Stalinem během druhé světové války dává tušit hlubších tajemství v zákulisí geopolitiky. V mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství jsem odhalil obří finanční kolos Wall Streetu, který zafinancoval Bolševickou revoluci v roce 1917. Masivní kšeftování Rockefellerových, Rothschildových a Morganových klanů jsem zase popisoval v pořadu Rockefellerové, věčná moc za trůnem. V tomto pořadu se vydám dál po stopě Stalinových vazeb se západem, abychom si vytvořili plastičtější představu o tom, jak se lilo geopolitické olovo a kulo železo moci.
Stalinova raná léta
17. května 1872 se v malém gruzínském městě Gori oženil pohledný mladý švec, dvaadvacetiletý Vissarion Džugašvili se sedmnáctiletou Jekatěrinou Geladzeovou, atraktivní pihovatou dívkou s kaštanovými vlasy. Podle tradice se svatba konala těsně po západu slunce. Gruzínský společenský život byl stejně ritualizovaný jako anglické viktoriánské chování. Sňatek se slavil s bujarým veselím divokého města Gori. Džugašviliovi prosperovali. Mnoho domů v Gori bylo tak chudých, že byly z bláta a vykopané ze země. Ale pro ženu pilného ševce taková chudoba nebyla strachem.
"Naše rodinné štěstí," prohlásila Jekatěrina, "bylo bezmezné."
Vissarion si otevřel vlastní dílnu a Jekatěrina brzy otěhotněla. 14. února 1875, se jim narodil syn. Po 2 měsících však chlapeček, který dostal jméno Michail, zemřel. Jekatěrina znovu otěhotněla. Druhý syn, Giorgi, se narodil 24. prosince 1876. Ovšem dítě opět zemřelo 19. června 1877 na spalničky. Jekatěrina nakonec otěhotněla po třetí. 6. prosince 1878 se jí narodil třetí syn. 17. prosince bylo dítě pokřtěné jménem Josef, známým jako Soso. Josef Džugašvili se narodil v malém gruzínském městě Gori. Jak jsem zmínil, Stalinův otec Vissarion Džugašvili byl poměrně dobře situovaný obuvník, který zaměstnával několik učňů, ale v roce 1889 jeho podnik zkrachoval. Otec Beso se dal na pití a často svého syna bil. O Stalinově otci byly také pochybnosti, protože atraktivní Jekatěrina prý měla poměr se třemi zámožnými muži. Tyto fámy se ale nikdy nepotvrdily, i když se o nich šuškalo. Neštovice, kterými se Stalin v dětství nakazil, zanechaly na Stalinově tváři nezničitelné stopy. Při nehodě v kočáře utrpěl těžké zranění jedné ruky a obou nohou, což v něm vyvolalo velké komplexy ohledně vlastního těla. Jeho nejistotu měla ještě prohloubit mačistická kultura Gruzie, proti které musel bojovat, aby přežil. Gori bylo město, kde pouliční rvačky byly hlavní zábavou. Malý Stalin se skvěle pral. V čele bandy rváčů střílel prakem a lukem po ulicích a terorizoval rolníky a jejich dobytek. Stalinova matka Jekatěrina měla se svým synem velké plány. Snila o tom, že ho uvidí jako biskupa. Nechala ho proto vstoupit v 10 letech do náboženské školy v Gori a pak do slavného semináře v Tiflisu, dnes Tbilisi. Stalin za svůj politický úspěch vděčil neobvyklé kombinaci pouliční brutality a klasického vzdělání. Seminář měl na budoucí podobu Stalina velký vliv. Byla to instituce podobná spíše represivní veřejné škole v Anglii 19. století než teologické akademii. Ubytovny, rozšířená šikana a homosexuální praktiky, svatouškovští a krutí učitelé, hodiny strávené v trestných celách. Tiflisský seminář vychoval více ateistů a revolucionářů než kterákoli jiná škola v Rusku. Jeho mniši byli odhodlaní vymazat všechny stopy gruzínství u svých žáků, kteří byli hrdými Gruzínci. Jako dospívající mladík byl Stalin hrdý na svůj gruzínský původ. Zůstává nejasné, jak a kdy zavrhl toto vlastenecké cítění a přijal ruský nacionalismus, který se později stal hlavním rysem jeho vlády. K romantickým představám o Stalinovy přispívala jeho povaha. Byl oceňovaný pro své pěvecké kvality a často byl najímaný, aby zpíval gruzínské melodie na svatbách. Obdivoval básně gruzínského nacionalistického knížete Rafaela Eristaviho, jehož Vlast Chevsuru znal nazpaměť. Po vzoru Eristaviho napsal několik romantických veršů, které byly publikované v antologiích gruzínské poezie. Jedna z jeho básní, kterou napsal, když mu bylo 17 let, vyprávěla příběh osamělého proroka zrazeného vlastním lidem. Báseň už naznačovala paranoidní mentalitu budoucího diktátora.
Stalin revolucionářem: Pracuji pro Rothschildy
V době, kdy byl ještě nejlepším sboristou v semináři, se Stalin začal zajímat o osud městské chudiny. Při modlitbách měli chlapci na lavicích otevřené Bible, ale ve skutečnosti četli Marxe nebo Plechanova, nestora ruského marxismu, které drželi na kolenou. Inspirací mu byl zakázaný román Alexandra Kazbegiho, Vlastizrádce. Román vyprávěl o kavkazském banditovi Kobovi, který bojoval proti Rusům, obětoval všechno pro svou vlast a pak se strašlivě mstil svým nepřátelům. A právě Koba byl revoluční pseudonym, který Stalin přijal. Toto jméno znamenalo pro Stalina mnoho věcí. Pomstu gruzínských horalů, bezohlednost bandity, posedlost věrností a zradou a obětování sebe a své rodiny pro věc. Kavkaz byl světem pastevců koz a malých dílen, mul, koní a velbloudů, klobouků z ovčí kůže a fezů, bazárů a kočovných kmenů. Svět, který se náhle a radikálně proměnil příchodem mezinárodního kapitalismu, který se přišel přiživit na ropných polích v Baku a rozvojem železnice. Stalin našel vnímavé publikum pro svou jednoduchou revoluční rétoriku v převážně ruských dělnických kruzích, které vznikaly v dílnách a na nádražích v Tiflisu. V roce 1899 byl Stalin vyloučený ze semináře za marxistickou propagandu. Jiná zjištění ale naznačují, že byl zapletený do sexuálního skandálu, ve kterém oplodnil dívku. Vedení semináře považovalo za vhodné tento skandál utajit tím, že ho spolu s dalšími asi dvaceti chlapci vyloučilo za revoluční činnost. Dalších 40 bylo z ústavu vyloučeno v roce 1901. Brzy se stal Stalin vůdcem bandy vyloučených seminaristů, kteří provozovali vyděračský gang a ovládali ulice v dělnických čtvrtích Tiflisu. Stalin byl hlavním mozkem, zatímco jeho pomocník Simon Ter-Petrosjan měl na starosti organizaci gangů. Prvním z dlouhé řady psychopatických vrahů pověřených vykonáváním špinavé práce Stalinovým jménem, byl Simon Ter-Petrosjan. Po dělnické demonstraci potlačené policií a kozáky v roce 1901 v Tiflisu se Stalin přesunul do Batumi, malého gruzínského města u Černého moře. Batumi bylo subtropické pohraniční město u Černého moře, které ovládaly velké finanční a ropné dynastie Nobelových a Rothschildových. Ještě po 20. letech nazval jeden básník Batumi kalifornským městem zlaté horečky v ruském stylu. Ropný boom v Baku, na druhé straně Kavkazského průlivu, představoval výzvu, jak dopravit černé zlato na Západ. Rothschildové a Nobelové vybudovali ropovod do Batumi, kde mohli ropu rafinovat a potom nakládat do tankerů kotvících v přístavu. Batumi, které bylo také přístavem pro vývoz manganu, lékořice a čaje, se rázem stalo dveřmi do Evropy, jediným moderním městem Gruzie. V Batumi najednou pracovalo 16000 perských, tureckých, řeckých, gruzínských, arménských a ruských dělníků. Z toho téměř 1000 v rafinerii, kterou ovládala Kaspická a černomořská ropná společnost barona Eduarda de Rothschilda. Dělníci, často děti, žili v ropném městě v bídě na zapáchajících ulicích, kde vedle vytékajících rafinérií byly přeplněné žumpy. Mnoho lidí zemřelo na tyfus. Batumští milionáři a zahraniční manažeři, zejména Britové, ale z tohoto zapadákova udělali město zábavy s přímořským bulvárem, bílými sídly v kubánském stylu, přepychovými nevěstinci, kasinem, kriketovým hřištěm a anglickým jachtařským klubem. Jednoho dne Stalin vstal brzy ráno a beze slova zmizel. Jeho přátelé dorazili brzy potom a nervózně čekali, až se vrátí.
"Hádejte, proč jsem dneska ráno vstal tak brzy?" zeptal se Stalin rozjařeně.
"Dneska jsem dostal práci u Rothschildů v jejich rafinérském skladu. Budu vydělávat 6 abazů denně." To bylo zhruba 1 rubl a 20 kopějek.
Pro Stalina to muselo být velmi komické. Revolucionář pracuje pro největší mezinárodní kapitalisty všech dob. Stalin se začal smát, téměř zpívat:
"Pracuji pro Rothschildy!"
Stalin se ale chystal obrátit Batumi vzhůru nohama. Tři
měsíce po Stalinově příjezdu, 4. ledna 1902, Rothschildova rafinerie záhadně
vzplála. Davy lidí sledovaly, jak nad přístavem stoupal černý dým. Dělníci
pomáhali hasit požár, což znamenalo, že jim náležely prémie. Stalin se připojil
k delegaci, která se setkala s francouzským manažerem Rothschildů Françoisem Jeunem, což bylo jeho první setkání s evropským
podnikatelem. Existují ale důkazy, že Stalin byl od té doby v tajném
kontaktu s vedením Rothschildových. Byl to začátek jeho nejasných, ale
výnosných vztahů s ropnými magnáty. Rothschildovi jistě věděli, že požár
byl žhářský, a Jeune odmítl vyplatit prémie. To byla provokace, o kterou
Stalin usiloval, a tak svolal stávku. Rothschildové se však obávali o své
dodávky ropy.
17. února 1902 Rothschildové a Nobelové kapitulovali a přistoupili na
požadavky dělníků, včetně zvýšení mezd o 30
%, což byl triumf mladých revolucionářů. Rothschildové pod vedením svých
manažerů Jeuna a von Steina byli odhodlaní
pomstít Stalinův úspěch. 26. února propustili 389 potížistů. Vyslali také
člověka, aby našel Stalina. 5. dubna 1902 byl Stalin v Batumi zatčený na
základě obvinění z vedení demonstrace, při které se 7000 dělníků střetlo s oddílem
kozáků na koních. Ve vězení, kde čekal na rozsudek, se brzy stal šéfem celého
vězeňského komplexu. Ovládal své přátele, terorizoval intelektuály, uplácel
dozorce a přátelil se se zločinci.
Stalin a první kontakty s bolševiky
Stalin, odsouzený k vězení na Sibiři, brzy uprchl s falešnými doklady. Podařilo se mu vrátit do Tiflisu včas před revolučními událostmi roku 1905, kdy došlo k jeho prvnímu skutečnému kontaktu s bolševiky. Lenin si ho cenil jako vůdce schopného obstarat peníze pro potřebné bolševiky, kteří byli po roce 1905 většinou nucení uprchnout do zahraničí nebo se skrývat. V Leninově původu byly rozpaky: jeho matka byla vnučkou židovského obchodníka Moishe Blanka, který se oženil se Švédkou. Význam Židů mezi bolševiky byl v sovětském Rusku vždy problémem. Ostatně v roce 1932 Leninova sestra Anna napsala Stalinovi o Leninově židovském původu. Stalin se stal účinným kmotrem malé, ale výnosné struktury pro získávání finančních prostředků, která ve skutečnosti připomínala poměrně úspěšnou mafiánskou rodinu: praktikoval vydírání a podřezávání, padělal bankovky, prováděl loupeže a pirátské činy a provozoval ochranářství, stejně jako působil na poli politické agitace a žurnalistiky. Stalin také organizoval únosy synů a dalších příbuzných bohatých podnikatelů. Včetně ropného barona z Baku Musy Nagejeva, který byl dvakrát unesený a stejně tolikrát vrácený rodině výměnou za vysoké výkupné. Byl to právě Stalin, kdo řídil velkolepé přepadení Tiflisské národní banky Kamem jeho bandou ve středu 26. června 1907. Byla to velkolepá loupež. Lupiči postříleli stráže a hodili bomby pod koňské povozy, než se dali na útěk s těžkými pytli plnými rublů v dnešní hodnotě asi 3,4 milionu dolarů. To bolševikům vystačilo na několik let obživy. V pamětech Stalinovy švagrové Sašiko Svanidzeové, které jsou uložené v gruzínských archivech, se Stalin otevřeně přiznal, že operaci řídil. Více jak 100 let po loupeži je dnes možné odhalit pravdu. Nakonec se ho v březnu 1908 podařilo policii dopadnout. Stalin byl odsouzený k vyhnanství na dalekém severu, ale brzy opět uprchl. Dalších 5 let žil v úkrytu, měl různá přestrojení a zabíjel každého, o kom se obával, že by ho mohl udat policii. Potom, co mu zemřela jeho první žena, opustil svého syna. Pak žil Stalin dalších 10 let pod praporem amorálnosti a sexuální promiskuity. To nebylo mezi revolucionáři nic neobvyklého. Stalin dával přednost poddajným mladým dívkám nebo zámožným rolnicím, které se mu pokorně podřizovaly. Zplodil nejméně dvě nemanželské děti, o žádné z nich však nikdy neprojevil sebemenší zájem.
Rothschildové financují bolševiky: Stalinovo konečné zatčení
Revoluční hnutí se hemžilo informátory a policejními špiony. Nejznámějším z nich byl Roman Malinovskij, člen Ústředního výboru bolševické strany a jeden ze dvou jejích poslanců v Dumě, který až do roku 1917 klamal Lenina. Pravidelnost, s jakou se Stalinovi dařilo unikat z trestního vyhnanství podnítila spekulace, že mohl být agentem carské policie. To byla běžná praxe. Kavkazská policie byla notoricky známá svou prodejností. Její důstojníci pravidelně přijímali úplatky za propuštění vězňů a ceny byly dobře známé. Dosud se však neobjevil žádný přesvědčivý důkaz, že by Stalin pracoval pro policii. Pokud se mu podařilo tak snadno uniknout uvěznění, bylo to pravděpodobně kvůli neefektivitě a zkorumpovanosti carské policie. Události v Gruzii se ale daly do pohybu. V roce 1912 Eduard de Rothschild, syn Alfonse, prodal většinu svých podílů v Baku společnosti Royal Dutch Shell, kterou tehdy vedl Henri Deterding. Rothschildovi převzali většinu své platby v akciích společnosti Royal Dutch Shell. Ukázalo se, že šlo o klasicky brilantní Rothschildův obchod. Rothschildovi se investicím do ropy v Rusku téměř 100 let vyhýbali. Další bohatství získali v době ruského ropného boomu až ve 21. století. Bývalý Rothschildův palác je nyní ázerbájdžánským ministerstvem spravedlnosti. Stalin měl velké znalosti o ropném průmyslu. Baku se stalo nesmírně důležitým v roce 1942, kdy Hitler v zoufalé potřebě ropy nařídil svým armádám, aby se tlačily k ropným polím. Výsledkem byla bitva o Stalingrad, která byla v podstatě bitvou o Baku. Stalin povolal svého zástupce ropného komisaře Nikolaje Bajbakova:
"Hitler chce kavkazskou ropu. Pod hrozbou ztráty hlavy jste zodpovědný za to, že po vás nezůstane žádná ropa… . Víte, že Hitler prohlásil, že bez ropy prohraje válku?"
Bylo zajímavé, že Rothschildové a další ropní magnáti, kteří patřili k nejbohatším magnátům v Evropě, financovali bolševiky, kteří nakonec zničili jejich zájmy. Ředitel Rothschildových, David Landau, pravidelně přispíval do bolševických fondů, jak zaznamenala carská policie Ochrana. Její agenti si všimli, že v době, kdy Stalin řídil stranu v Baku, bolševický úředník v jedné z ropných společností dostával peníze od Landaua a Rothschildových. Je pravděpodobné, že se Landau se Stalinem osobně setkal. Další Rothschildův manažer, Dr. Felix Somary, bankéř rakouské větve rodiny a později významný akademik, tvrdí, že byl vyslaný do Baku, aby urovnal stávku. Vyplatil Stalinovi peníze a stávka skončila. Nakonec byl ale Stalin znovu zatčený, tentokrát definitivně. Jeho konečné zatčení a 4 roky vyhnanství na Sibiři mezi lety 1913 až 1917, přispěly k jeho rusifikaci. Stalin, zapomenutý svými soudruhy v Petrohradě, žil v chatrči na řece Enisej těsně pod polárním kruhem. Měl poměr s třináctiletou osiřelou dívkou, která mu porodila syna. Stal se z něj zdatný lovec. Lišky, sobi a ptáci byli oblíbenou kořistí při jeho loveckých výpravách ve společnosti členů místních tunguzských komunit. Bezútěšná sibiřská zima a osamělá existence ve vyhnanství se na budoucím diktátorovi podepsaly: Možná v něm sibiřský mráz vymýtil část gruzínské exotiky. Do Kremlu si přinesl zvyk spoléhat se na vlastní síly a být ve střehu.
Stalin a politický růst
Stalinův konspirativní styl se nehodil do politiky nové ruské demokracie roku 1917. Stalin, propuštěný ze sibiřského vyhnanství v březnu téhož roku, se stal důležitou postavou politického a stranického zákulisí revolučního Petrohradu. Úzce spolupracoval s Leninem v bolševickém ústředním výboru, řídil stranický orgán Pravda a zastupoval bolševiky v sovětské exekutivě. Jak sám Trockij přiznával, Stalin měl skutečný talent přesvědčovat středně postavené vůdce, zejména provinciály. Skutečnou průpravou pro Stalina bylo období občanské války mezi lety 1918 až 1921 a boj o nástupnictví, který následoval po Leninově smrti v roce 1924. Během občanské války Stalin zastával velké množství administrativních funkcí. Byl komisařem pro národnosti, komisařem Rabkrinu, tedy inspektorátu dělníků a rolníků, nebo členem Revoluční vojenské rady, politbyra, Orgbyra. Byl také předsedou stranického sekretariátu, což mělo za následek, že si rychle získal pověst skromného a pracovitého průměrného člověka. Klíčem ke Stalinovu rostoucímu vlivu byla kontrola, kterou vykonával nad stranickým aparátem v provinciích. Jako předseda sekretariátu a jediný člen politbyra, které mělo kontrolu nad stranickými nominacemi, mohl prosazovat přátele a zbavovat se nepřátel. Jen v roce 1922, kdy byl Stalin jmenovaný prvním generálním tajemníkem strany, Orgbyro a Sekretariát jmenovaly přes 10000 provinčních funkcionářů, většinu z nich na jeho osobní doporučení. Právě ti byli jeho hlavními oporami během boje o moc proti Trockému. Stejně jako Stalin pocházeli většinou ze skromných provinčních poměrů. Nedůvěřovali kosmopolitním, a židovsky vyhlížejícím intelektuálům, jako byl Trockij. V ideologické oblasti se cítili více naklonění Stalinovu prostému vzývání proletářské jednoty a bolševické disciplíny. Většina Stalinových nejvěrnějších politických spojenců s ním byla od prvních let. Například V. M. Molotov se se Stalinem seznámil v roce 1912. Feliks Děržinskij, zakladatel bolševické politické policie, byl jeho přítelem od roku 1917. Stalin rychle rozpoznal význam policie v revolučních kruzích. Koneckonců s nimi jednal po celou dobu své politické kariéry v Gruzii.
Wall Street a podpora Velké říjnové revoluce
Finanční zdroje sovětského komunismu, a obecněji mezinárodního komunismu, jsou tématem, kterému se věnuje velmi malá pozornost. Kdo jste poslouchali můj pořad Americká častuška a stoleté tajemství, už víte proč. Musely by se na světlo vytáhnout informace o tom, že komunismus byl od svého prvopočátku financovaný těmi největšími kapitalisty na světě. Permanentní hrozba komunistického nepřítele totiž posilovala jejich rostoucí vliv. V poslední době se vynořuje stále více archivních dokumentů, které se integrují do nového pohledu historického bádání. Závěry tohoto pátrání jsou jasné. Jak ruská Říjnová revoluce, tak německý nacionální socialismus využívaly obrovské finanční pomoci mezinárodního superkapitalismu, aby se dostaly k moci a udržely se u ní. Tytéž kruhy podporovaly hospodářskou, politickou a vojenskou spolupráci mezi Německem a Sovětským Svazem s cílem znovuvyzbrojení a obnovení mocenské politiky Německa, a přežití Sovětského Svazu. Známý Jacob Schiff, jeden z vedoucích pracovníků newyorské banky Kuhn, Loeb, začal posílat peníze různým ruským podvratným skupinám už v roce 1905, a pokračoval v tom až do roku 1922. William Boyce Thompson osobně vyplatil bolševikům v Rusku 1 milion dolarů, a to při příležitosti své návštěvy Petrohradu v roce 1917 po misi Mezinárodního červeného kříže. K penězům William Boyce Thompson přidal doporučení, aby je ruští komunisté použili k šíření svého učení v Německu a Rakousku. Další bankovní společnosti a správní rady velkých nadnárodních společností věnovaly bolševikům velké finanční prostředky. Různé iniciativy se centralizovaly a koordinovaly pod názvem sdružení pro mezinárodní hospodářskou spolupráci. Téměř všechny sídlily v mrakodrapu vlastněném pojišťovnou Equitable Life, ovládanou rodinou Rockefellerových na adrese Broadway 120 v New Yorku. To jsem také řešil v mém dokumentu Američané na Sibiři. Aby se finanční prostředky dostaly na ruské území, byly vytvořené mezinárodní zprostředkovatelské řetězce z korespondenčních bankovních institucí. Ty fungovaly na trase začínající v Americe, pokračující přes neutrální země a končící v Rusku. Jedním z nejznámějších a nejefektivnějších řetězců byl organizovaný bankami, které patřily do Morgan Guaranty Trust. Tyto Morganovy banky se opíraly o banku Nya ve švédském Stockholmu, kterou řídil Olof Aschberg, jeden z nejoddanějších kapitalistických kmotrů sovětského režimu. Spojení s revoluční kastou v Rusku udržoval významný bolševický agent Jacob Fürstenberg. Druhý řetězec naopak začínal u Francouzsko-ruské banky řízené Dimitrijem Rubensteinem, procházel přes Olofa Aschberga ve Stockholmu a uzavíral se v Petrohradě u banky Abrahama Givatozva, sympatizanta nového režimu a bratrance Lva Trockého a Lva Kameněva. V tomto nenápadném prostředí vynikla postava bolševického revolucionáře Alexandra Izraila Lazareviče Helphanda, známého jako Parvus. V této kapitole přímého financování nelze nezmínit zázemí, které získal Lev Trockij, když se vrátil domů z amerického exilu, aby se zúčastnil říjnových revolučních povstání. Lev Trockij totiž získal americký pas, díky zájmu šedé eminence amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, slavného plukovníka Edwarda Mandella House. Toho zase požádaly o pomoc kruhy britské kontrarozvědky. Když parník, na kterém cestoval kontrolovala při mezipřistání v Halifaxu kanadská policie. Lev Trockij byl zadržený a do Petrohradu dorazil později než Lenin. Při prohlídce u něj byla nalezená částka 10000 dolarů. Nepřímé indicie naznačují, že byla tato suma součástí mnohem většího obnosu. Vysokého daru, který obdržel v New Yorku z rukou madame Fels-Rotschildové, členky Fabiánské společnosti. Také Německo mělo zájem na destabilizaci ruské hrozby. Od jara 1915 do konce července 1918, tak začaly bolševikům nepřetržitě proudit německé peníze. Podle odhadu německého sociálnědemokratického revolucionáře Eduarda Bernsteina z roku 1921, měly německé peníze do Sovětského Svazu dosáhnout celkem 50 milionů zlatých marek. Systém obcházení front a hranic byl obvyklý: platby bankám v neutrálních zemích a inkasování, buď prostřednictvím dalších převodů do sovětských bank, nebo na místě, bolševickými agenty. Kromě stockholmské centrály, přes kterou procházely americké finanční prostředky, existovala další v Kodani. Tam působí Parvus, který založil Ústav pro studium mezinárodní ekonomie. V tomto ústavu působil Karl Sobelsohn, známější jako Radek, který se stal jedním z nejbližších Leninových spolupracovníků a tajemníkem Kominterny v roce 1919.
Wall Street a podpora Stalina
Západ po Velké říjnové revoluci svou podporu Sovětskému Svazu ještě posílil. Vznikaly obří průmyslové investice a hospodářská pomoc. Tyto snahy našly nový impuls a koordinaci se založením Americké ligy pro pomoc a spolupráci se Sovětským Svazem v květnu 1918. Liga, kterou okamžitě schválilo americké ministerstvo zahraničí, vyvíjela tlak na oficiální politické a diplomatické kruhy tak, aby usnadnila hospodářské vztahy mezi oběma vládami. Dělala všechno pro to, aby rozptýlila peripetie vyvolané spoluprací se Sověty, které se vynořily ze samotného lůna amerického finančního světa. První investice se uskutečnily k polovině roku 1919, přičemž 9 amerických společností přednostně poskytovalo humanitární pomoc a zboží základní potřeby. Potraviny, oděvy nebo obuv. Potom následovaly dodávky zařízení, strojů, technologií a kádrů. Stalin v rozhovoru s Averellem Harrimanem, dlouholetým velvyslancem v Moskvě, v červnu 1944 přiznal, že dvě třetiny sovětského základního průmyslu byly realizované s americkou pomocí. V roce 1922 byla z iniciativy Olofa Aschberga, Německé národní banky, Morgan Guaranty Trust a Bank of England založená RusKomBank. Američané investovali do Sovětského Svazu legálně či nelegálně v různých formách více než 63 miliard dolarů. Kolosální úsilí vyprodukované ve prospěch sovětského ekonomického rozvoje podporovalo více než 200 amerických bankovních skupin. V čele s Chase National Bank a Equitable Trust, předanou od Morganových Rockefellerům. Odhaduje se, že v letech 1920 až 1945 působilo na sovětském území trvale téměř 1000 amerických společností. Z této silné injekce zdrojů a know-how vzešly takové úspěchy, jako byla úplná elektrifikace Sovětského Svazu díky Morganově General Electric, a masové rozšíření radiokomunikací díky společnosti RCA. Dále probíhala motorizace sovětské dopravy a zemědělství vozidly Ford a Caterpillar, obnovení těžby a rafinace ropy a mechanizace armády zase díky Rockefellerovým korporacím. Samotný velký průmyslový uzel Stalingrad, budovalo od roku 1929, 80 amerických firem s 570 techniky. Americké ekonomické a technické know-how, také silně ovlivnilo vypracování a doladění legendárního sovětského Gosplanu z 30. let.
Německá podpora Stalina
Další mocnou oporou sovětského hospodářského systému bylo výmarské Německo a po něm následující Hitlerův režim. Zkoumání sovětsko-německých vztahů mezi oběma válkami ukazuje, jak všechny německé vlády spolupracovaly se Sověty na všech úrovních. Diplomatické ekonomické a vojenské. Pakt Molotov-Ribbentrop byl pouze vyvrcholením před operací Barbarossa. Nejdůležitějším krokem v tomto směru byla Rapallská smlouva z 16. dubna 1922, kterou se Moskva zřekla placení válečných škod Německem a prohlásila Německo za privilegovaný národ v obchodu. Smlouva obsahovala také tajné doložky o průmyslové a vojenské spolupráci. Právě v této oblasti začala spolupráce jako první. Velké německé zbrojovky, jako Kruppovy závody, Junkers, Dornier, Heinkel, Fokker, MAN, Deutz, Daimler, začaly na ruské půdě budovat nové továrny určené k výrobě jak pro Rudou armádu, tak pro Reichswehr. Německé zbraně a stroje se vydaly na cestu do Ruska, aby se vyhnuly kontrole spojeneckých vojenských komisí. Rudou armádu reorganizovali a modernizovali němečtí vojenští kádři a technici. V roce 1922 jich bylo asi 5000. Na sovětském území se cvičily pozemní jednotky Reichswehru, které během několika let nenápadně ztrojnásobily své počty. Společné vojenské úsilí koordinovala tajemná sekce R německého ministerstva obrany, v jejímž čele stála centrála v Rusku, takzvaný Zentral Moskau. Osobou, která tahala za nitky této průmyslové a vojenské operace byl tajemný muž, který působil jako prostředník s německým a americkým finančním světem. Muž, který otevřel Sovětskému Svazu úvěry za 150 milionů marek v roce 1923, 100 milionů v roce 1925 a 300 v roce 1926. Tímto vlivným mužem byl plukovník Kurt von Schleicher, který se stal později jedním z architektů Hitlerova nástupu k moci a který byl v roce 1934 zavražděný. Tato mohutná injekce německých zdrojů umožnila rozvoj základních odvětví sovětské ekonomiky až do poloviny 50. let. V ostatních průmyslových odvětvích jsme byli svědky německého technologického a finančního přelévání do oblastí těžby. Například železo nebo uhlí z donské pánve, rafinérie v Batumi nebo Baku, oceli, strojírenství, železnic, chemie, tedy barviva, plyn atd. Tuto spolupráci přivítal například Molotov ve svém prohlášení 28. prosince 1933, tedy téměř rok po nástupu Hitlera k moci:
"Naše vztahy s Německem vždycky zaujímaly samostatné místo."
Pár dní na to, 29. prosince 1933, přispěchal s dalším prohlášením Maksim Litvinov:
"S Německem nás už 10 let spojují úzké hospodářské a politické svazky. Německo i my sami jsme z těchto dobrých vztahů měli obrovský prospěch […] a můžeme jen získat, když budeme v těchto vztazích pokračovat."
Důsledkem tohoto dobrého přijetí bylo poskytnutí dlouhodobých úvěrů Moskvě na jaře 1935, ve výši 200 milionů zlatých marek. Stalin nahradil od roku 1936 židovského ministra zahraničí Maxima Litvinova, Molotovem. V rámci velkých čistek těch let, vyčistil Stalin tajné zahraniční sítě od jejich židovských vůdců, včetně Sobelsohna, tedy Radeka a Fürstenberga.
Rockefellerové a Rothschildové za Stalina
Bezprostředním problémem, se kterým se Sověti potýkali, bylo obnovení tichých ruských továren. K tomu bylo zapotřebí surovin, technických dovedností a provozního kapitálu. Klíčem k obnově Ruska byla ropná pole na Kavkaze. Kavkazská ropná pole představují hlavní segment ruského přírodního bohatství. Nejdůležitější pole Baku bylo rozvinuté v 70. letech 19. století. V roce 1900 produkovalo více ropy než Spojené státy a v roce 1901 více než polovinu celkové světové produkce ropy. Kavkazská ropná pole přežila revoluci bez většího strukturálního poškození. Stala se významným faktorem sovětské hospodářské obnovy, protože vytvářela přibližně 20 % hodnoty veškerého vývozu. Bolševici se Kavkazu zmocnili do roku 1921, ale až do roku 1923 se na ropných polích téměř netěžilo. Během prvního roku sovětské vlády nezačal chrlit ropu ani jeden vrt a nepodařilo se ani vybudovat žádné nové ropné pole. Kromě toho se prakticky přestaly prohlubovat staré vrty. V důsledku toho do vrtů pronikala voda a tok ropy se stal směsí ropy a vody. Hrozil totální kolaps těžby a vývozu ropy. Počátkem roku 1921 se průměrný měsíční objem vrtů v Baku snížil na 0,7 % objemu z roku 1900, ačkoli v provozu bylo 162 vrtných souprav. Předsedou Azněfť (sovětského těžebního fondu) byl Serebrovskij, který začal plánovat obnovu vrtů. Serebrovskij upozornil, že Azněfť neměl žádné rotační vrtačky a že ruský podnik je nemohl dodat. Rotační vrty ale byly pro úspěch plánu nezbytné. Serebrovskij v článku deníku Pravda oznámil:
"Právě tady nás americký kapitál podpoří. Americká firma International Barnsdall Corporation předložila plán… Nedostatek zařízení nám brání, abychom sami zvýšili produkci ropného průmyslu v Baku. Americká firma poskytne zařízení, zahájí vrty na ropných polích a zorganizuje technickou těžbu ropy hlubinnými čerpadly."
Během několika následujících let International Barnsdall Corporation společně s Lucey Manufacturing Company a dalšími významnými americkými firmami, naplňovaly Serebrovského program. Masivní dovoz zařízení pocházel z Ameriky. Společnost International Barnsdall Corporation, zahájila program rotačního vrtání, zasvětila vrtné posádky Azněfť do jeho provozních problémů a reorganizovala čerpání ropy z ropných vrtů pomocí elektrických čerpadel pro hlubinné vrty. První mezinárodní koncese Barnsdall Corporation byla podepsaná v říjnu 1921 a v září 1922 následovaly další dvě dohody. Není pochyb o tom, že Barnsdall Corporation na základě těchto dohod pracoval. O několik měsíců později, americký konzulát v Konstantinopoli, hlásil, že tudy projížděl Philip Chadbourn, zástupce Barnsdall Corporation na Kavkaze, na cestě z Ruska. Kdo nebo co byla společnost International Barnsdall Corporation? Předsedou této společnosti byl Matthew Brush. Tuto společnost vlastnily Morganova Guaranty Trust, Lee, Higginson Company a Averell Harriman. V roce 1886 získala francouzská banka Rothschild Freres značné plochy ruských ropných polí. Vytvořila Kaspickou a Černomořskou petrolejářskou společnost, která se rychle stala druhou největší v těžbě ropy. Tu Rothschildové prodali v roce 1912 společnostem Royal Dutch a Shell. Pokud jste poslouchali můj pořad Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi, víte už, že dokonce americký prezident Herbert Hoover měl v Rusku rozsáhlé ropné podíly. Víte také, že společnost General Electric J. P. Morgana, elektrifikovala Sovětský svaz ve 20. a 30. letech. Víme také, že bankovní rodina Harrimanů vstoupila na lukrativní ruský trh po Bolševické revoluci v roce 1917. Při uzavírání těchto ruských obchodů s Bolševiky v roce 1929, získal Averell Harriman neočekávaný zisk ve výši 1 milionu dolarů od Sovětů. Harrimanové také uzavřeli smlouvu na těžbu sovětského manganu, prvku nezbytného pro moderní výrobu oceli. Tyto koncese Harrimanové dohodli přímo s Leonem Trockým a potom s Feliksem Dzeržinským, zakladatelem KGB. Později se Avrell Harriman zřejmě za odměnu stal velvyslancem v Sovětském Svazu. Rozebíral jsem to také v mém trojdílném pořadu Klan Bushů. Pokud jste poslouchali můj dvoudílný pořad Rockefellerové, věčná moc za trůnem, už také víte, že právě Rockefeller převzal část ruského trhu s ropou po Bolševické revoluci. Například v roce 1926 podepsala společnost Vacuum Oil Company, která patřila Rockefellerovi, dohodu se sovětskou společností Naphta o prodeji sovětské ropy v evropských zemích. Prodej byl uskutečněný prostřednictvím Chase National Bank také vlastněné Rockefellery. V té době se uvádělo, že John D. Rockefeller poskytl bolševikům půjčku 75 milionů dolarů, jako částečnou úhradu za tuto dohodu. Na základě této dohody postavila Rockefellerova společnost Standard Oil v roce 1927 rafinérii v Rusku, když jí bylo zaručeno 50 % produkce ropy na Kavkaze. Rafinerie nesmírně pomohla postavit bolševickou ekonomiku na nohy. V roce 1935 se Stalin Rockefellerovi částečně odvděčil. Stalin totiž znárodnil velkou část kapitálu zahraničních společností působících v Rusku, ale majetku společnosti Standard Oil v Rusku se vůbec nedotkl. Rockefellerova Chase National Bank se v roce 1928 také podílela na prodeji bolševických dluhopisů v Americe. Ve 30. letech 20. století byla Chase National Bank jednou ze čtyř amerických bank a finančních domů, které navázaly vztahy se Sověty. Vedle Equitable Trust, Guaranty Trust a Kuhn, Loeb. Mezi Chase National Bank a Sověty existovalo v době před druhou světovou válkou úzké spojení. Například poradcem Reeva Schleyho, ředitele a viceprezidenta Chase National Bank, byl bolševický agent Alexander Gumberg. Američané obchodovali se Sověty ve 30. letech i v dalších odvětvích. Tak například do července 1932 bylo na různá rýžoviště zlata v Sovětském svazu odesláno přibližně 22 nových amerických bagrů typu Yuba. Větší americké bagry byly schopné zpracovat 566 tun písku za hodinu, a byly používané na ložiscích Lena, Alden a dalších sibiřských nalezištích. Američtí inženýři najatí z aljašských zlatých dolů, tu také instalovali parní a elektrické rozmrazovací zařízení. Na Sibiři bylo postaveno pět kyanidových zařízení americké konstrukce. Dovážely se také americké hydraulické trysky, parní lopaty, jeřáby, shrnovače, vyhřívaná stavidla a další zařízení. Od roku 1930 byly pokusy o výrobu těchto zařízení přímo v Sovětském svazu. V dřívější dohodě s americkou firmou Union Construction Company byly dodané výkresy a specifikace pro bagry na zlato. Podobná dohoda byla uzavřená v roce 1932 s americkou firmou Yuba Manufacturing Company na bagry na platinu. Pro výrobu velkého bagru Yuba byla vyčleněná část závodu Krasnyj Putilovec. Tři nebo čtyři menší bagry ročně se vyráběly ve Votkinsku a Irkutsku. Výrobní program Irkutského závodu v roce 1933 požadoval nejen bagry a motorová rypadla amerického typu, ale také 60 drtičů rudy modelu Black, 20 drtičů rudy modelu Simons, 2000 rudných vozů Koppel a 2000 rudných vozů Anaconda. Významný dovoz těžebních zařízení pokračoval i po druhé světové válce. Jeden z hlavních amerických výrobců důlního zařízení, společnost Joy Manufacturing Company z Pittsburghu, získala v roce 1944 od americké vlády smlouvu na dodávku 600 dlouhých stěnových uhelných fréz pro doly v Donbasu. Od té doby společnost pokračovala v prodeji zařízení pro odvětví těžby uhlí a potaše. V roce 1963 obdržela společnost kontrakt v hodnotě 10 milionů dolarů. Byl to osmý kontrakt na 30 kontinuálních dobývacích strojů pro těžbu potaše. V následujícím roce obdržela další kontrakt v hodnotě 5,5 milionu dolarů na kombajny, nakládací zařízení a samohybné vozíky pro těžbu potaše v Sovětském Svazu. Nebyli to jen Američané, ale třeba i Kanaďané. Kanada byla tradičním světovým lídrem v oblasti zařízení na zpracování azbestu. Kanadské společnosti poskytovaly sovětským zařízením technickou pomoc ve 20. a 30. letech minulého století. Pokračovaly v tom ale i dál. Například v roce 1964 dodala kanadská společnost Lynn MacLeod Engineering Supplies, zařízení na zpracování azbestu pro uralské azbestové mlýny v hodnotě 7,8 milionu dolarů. Jak vidíme, Američané dělali v nenáviděném Sovětském Svazu obrovské obchody. Nás krmí báchorkami o přátelích a nepřátelích stalinské diktatury, a zdivočelé stádo jim tyto bláboly baští i s navijákem. Američané dělali se stalinským Ruskem obchody nejen v hutním nebo těžařském průmyslu, ale také v průmyslu automobilovém. Víme také, že Henry Ford ve 30. letech postavil první moderní automobilku v Sovětském svazu v Gorkém. Moskevský závod na výrobu malých automobilů byl postavený společností Ford Motor Company, jako montážní závod pro díly vyrobené v Americe. Později, v továrně Gorki postavené Fordem, byl tento závod uvedený do provozu v roce 1940. V tomto roce se v Moskvě začaly vyrábět lehké osobní automobily. Henry Ford v 50. a 60. letech vyráběl nákladní automobily, které Severní Vietnamci používali k přepravě zbraní a munice proti Američanům. Tedy kompletní galérka z Wall Streetu kšeftovala v Rusku, respektive Sovětském Svazu. Začali v tom Rothschildové v roce 1886, pokračoval Rockefeller s Vacuum Oil Company v roce 1926, J. P. Morgan s General Electric ve 20. a 30. letech, bankovní rodina Harrimanů ve stejném období, a také Henry Ford až do 70. let 20. století. Nechyběl ani americký prezident Herbert Hoover s jeho ruskými ropnými podíly. Opět mapujeme tři základní rodinné klany. Morganové, Rockefellerové a Rothschildové. Sestavujme si logické a návazné obrazce z této rozkouskované stavebnice. Vyjde nám z toho celistvý obraz jedné globální mafie, která spolu kšeftuje a drží basu. V médiích předstírají nepřátelství jen proto, aby zvyšovali napětí, děsili lidi k panikaření a tím nafukovali své miliardové zbrojní budgety.
Americké zásobovací protokoly Stalinovi
Američané v této mohutné podpoře Sovětského Svazu pokračovali během druhé světové války. To odhaluje novou stránku utajované historie. Možná bude tento výčet pro někoho nudný a suchopárný. Je ale potřeba uvádět konkrétní fakta a hlavně si utvářet plastickou představu. Uvádět konkrétní výrobky, nikoli mlhavá abstraktní čísla. Pusťme se tedy do práce kutání archivy. Americké ministerstvo války dodávalo masivně do Sovětského Svazu tanky, nákladní automobily a letadla, 100000 polních telefonů, 700000 kilometrů polních telefonních drátů, 20000 tun toluolu, 12600 tun kůže a 1500000 párů armádních bot. V rámci tohoto protokolu bylo k dispozici přibližně 1752000 tun zásob. Jednalo se o takzvaný první zásobovací protokol, který byl podepsaný 28. prosince 1941.
Druhý zásobovací protokol, známý jako Washingtonský protokol, byl podepsaný 6. prosince 1942. Americké ministerstvo války do Sovětského Svazu dodalo letadla, džípy, protiletadlová děla, výbušniny, toluol, traktory, radiostanice, oděvy, polní telefony a drátová signalizační zařízení. Dále soupravy pro nabíjení baterií, elektronky a rádiové komponenty.
Třetí zásobovací protokol, známý jako Londýnský protokol, byl podepsaný v Londýně 19. října 1943. Ministerstvo války učinilo značné nabídky, kdy nabídlo 500 až 700 lokomotiv. Celková dodávka amerického ministerstva války Sovětskému Svazu činila 1466000 tun, včetně značného množství lokomotiv, železničních vozů, průmyslových vysokozdvižných vozíků, traktorů, jeřábů, motorových lopat a dálnopisných přístrojů. Spojené státy rovněž zahájily pro Sověty výrobu 600 parních lokomotiv, a nákup 10000 plošinových vozů a 1000 sklápěcích vozů.
Čtvrtý zásobovací protokol, podepsaný v únoru 1944, se týkal poslední poloviny roku 1944 a roku 1945. Zahrnoval značné dodávky radiolokátorů, traktorů, velkých radiostanic, jeřábů, lopat, obuvi a zdravotnického materiálu. Hlavní novinkou podle tohoto protokolu byla mobilní stavební technika. Americká nabídka Sovětům činila 1700000 tun. Obsahovala také přístavní zařízení v hodnotě 10 milionů dolarů, které zahrnovalo plovoucí, portálové a mobilní jeřáby pro černomořské přístavy a těžké jeřáby pro Murmansk a Archangel.
Pátý protokol o dodávkách, podepsaný v březnu 1945, zahrnoval motorová vozidla, jeřáby a lopaty, traktory, silniční stavební zařízení, lokomotivy, některá signalizační zařízení, ale hlavně průmyslová zařízení.
Kromě toho existovaly americké programy podřízené těmto hlavním protokolům o dodávkách Lend Lease. Patřil k nim například program Arctic pro zásobování sovětských arktických přístavů. Dále americký program Outpost pro výstavbu přístavů na sovětském Dálném východě. Ale také velmi důležitý program Severní sibiřské letecké cesty, jakož i Projekt Milepost na podporu sovětských operací na Dálném východě. Program Severní sibiřské letecké cesty, jehož cílem bylo vybudovat transsibiřský systém leteckých cest, byl původně navržený Rayi Ellisovi, řediteli divize radiolokace a radaru Rady pro válečnou výrobu, když byl na návštěvě v Sovětském Svazu.
Sověti koupili od Američanů vybavení zahrnující vysílače, přijímače a dálkové zařízení pro 8 hlavních a 50 vedlejších stanic v hodnotě 12 milionů dolarů. Mám tu k dispozici tabulky s rozvržením, množstvím a kategorií všeho, co Američané vyvezli do Sovětského Svazu. Protože je potřeba si utvořit základní představu o mohutném zásobování Sovětů Američany, tabulky pouze shrnu na to nejnutnější. V rámci programu Lend Lease Američané dodali Sovětům celkem 14018 letadel. Tato letadla zahrnovala stíhací letouny, lehké bombardéry, střední bombardéry, jeden těžký bombardér, dopravní letouny, létající čluny, pozorovací letouny a pokročilé cvičné letouny. Kromě toho Američané dodali Sovětům spojovací trenažéry a značné množství přistávacích ploch pro letadla a komunikačního vybavení. Dále Američané do Sovětského svazu dodali 466968 kusů jednotlivých vozidel. Bojová vozidla zahrnovala 1239 lehkých tanků, 4957 středních tanků, asi 2000 samohybných děl, 1104 polopásových a 2054 obrněných průzkumných automobilů.
Americké nákladní automobily dodané Sovětům zahrnovaly 47728 džípů, 24564 třičtvrtětunových nákladních automobilů, 148664 jedenapůltunových nákladních automobilů, 182938 dvouapůltunových nákladních automobilů a menší množství dvouapůltunových obojživelných nákladních automobilů, pětitunových nákladních automobilů a nákladních automobilů pro zvláštní účely. Dále Američané dodali Sovětům 32200 motocyklů a 7570 pásových traktorů s 3216 náhradními motory. Veškerá technika byla vybavená náhradními díly a municí podle standardů americké armády. Dále Američané dodávali Sovětům masivní objem výbušnin. Celkem 325784 tun výbušnin zahrnovalo 129667 tun bezdýmného prachu a 129138 tun TNT.
Americké bezdrátové komunikační zařízení tvořilo značnou část celkových dodávek Sovětům. Zahrnovalo 35779 radiostanic (o výkonu jednoho kilowattu. Související zařízení zahrnovala radiostanice vyšších výkonů, radiolokátory, 705 radiových směrových přístrojů, 528 radiových výškoměrů, 800 radiových kompasů, 63 radiomajáků a velké množství radiových elektronek, součástek, příslušenství a měřicích a zkušebních zařízení.
Americké stavební stroje dodané Sovětům byly v hodnotě přes 10 milionů dolarů. Zahrnovaly silniční a leteckou stavební techniku, nebo traktorovou techniku. Dále míchačky a dlažební kostky, nebo železniční stavební techniku. Železniční vybavení zahrnovalo 1900 parních lokomotiv, 66 dieselelektrických lokomotiv, 9920 plošinových vozů, 1000 sklápěcích vozů, 120 cisternových vozů a 35 vozů těžké techniky. Celkem tedy 13041 železničních jednotek. Mezi další americké položky dodané Sovětům patřilo 15 lanových mostů, 5 přenosných potrubí, 62 přenosných skladovacích nádrží, 100000 svítilen se suchými články a 13 pontonových mostů.
Další kategorie amerických dodávek Sovětům se týkala námořních lodí. Nebojové lodě zahrnovaly 90 suchých nákladních plavidel, 10 zaoceánských tankerů, 9 tankerů Wye, 3 ledoborce, 20 remorkérů, 1 parní škuner, 2398 pneumatických plováků, jeden motorový člun a dvě plovoucí opravárenské dílny. Americké bojové lodě vyslané do Sovětského svazu zahrnovaly 103 stíhačů ponorek, 175 torpédových člunů, kromě dalších 24 torpédových člunů dodaných z Velké Británie, 77 minolovek, 28 fregat, 52 malých výsadkových plavidel a osm tankových výsadkových plavidel. K tomu další dvě tankové výsadkové lodě z Velké Británie, spolu se šesti nákladními bárkami.
Skupina lodních pohonných strojů zahrnovala 3320 lodních dieselových motorů, 4297 lodních benzinových motorů, 108 motorů na dřevo nebo plyn, 2150 přívěsných motorů, hřídele a lodní šrouby.
Američané také zásobovali Sovětský Svaz i potravinami. Tyto dodávky zahrnovaly 1154180 tun pšenice, pšeničné mouky, mlýnských výrobků a osiva, přes 672000 tun cukru, 782973 tun masových konzerv, 730902 tun uzenin, sádla, másla a sádla, 517522 tun rostlinného oleje a 362421 tun sušeného mléka, vajec, sýrů a sušených výrobků. Dále bylo odesláno 9000 tun mýdla a 61483 tun různých potravinářských výrobků. Výrobků bylo samozřejmě mnohem víc, ale to už by bylo příliš pro tento pořad, abych vás přece jen až moc nenudil. Uvědomme si prosím, že se nejednalo o žádné milodary nebo charitu, ale proviant prodaný Sovětům na půjčky. Sověti museli Američanům všechno splatit do posledního centu, nebo spíše kopějky. Ještě ale několik čísel. Jak jsem uvedl, Sověti museli všechno zboží zaplatit Američanům k 31. prosinci 1967. Jednalo se o několik smluv a závazků. První závazek byl uzavřený 15. října 1945, a činil 222494574,01 dolarů. Jenže k této částce naběhly úroky v neuvěřitelné výši 107171641,28 dolarů. Celkem tedy Sověti museli Američanům zaplatit 329666215,29 dolarů. To byla jen jedna smlouva o půjčce, ale bylo jich daleko více. Například za potraviny, oděvy, textil, obuv, zdravotní potřeby, sanitární zařízení, zemědělské stroje, osiva, průmyslová zařízení a tak dál. Opravdu bych nás už nudil. Vidíme opět, jak američtí kapitalisté podporovali svého úhlavního komunistického nepřítele. Paradoxně tak došlo k bizarní situaci. Sovětští komunisté a němečtí nacisté proti sobě válčili americkými zbraněmi. Obě strany, jak Sověti, tak i Němci, válčily díky americkému zásobování. Oč kratší by mohla být válka bez amerických zbraní dodávaných oběma stranám? Slyšíme to cinkání pokladniček na Wall Streetu? Tato stínová a hluboká spolupráce pokračovala i po válce, po celá desetiletí války studené.
Rockefellerové a Rothschildové po Stalinovi
V roce 1964 se David Rockefeller a Nikita Chruščov setkali v Moskvě na dvě a půl hodiny. Deník Chicago Tribune z 12. září 1964 napsal:
"David Rockefeller dnes informoval prezidenta Johnsona o svém nedávném setkání s premiérem Nikitou Chruščovem. Rudý vůdce Chruščov prohlásil, že by Spojené státy a Sovětský svaz měly více obchodovat. Chruščov podle Rockefellera řekl, že by byl rád, kdyby Spojené státy poskytly Rusům dlouhodobé úvěry."
Ve skutečnosti se schůzka mezi Rockefellerem a Chruščovem konala o dva měsíce dříve, v červenci. Jakékoli potíže, které se objevily, byly zjevně vyřešené až v září, kdy byl prezident informovaný. Do měsíce byl Chruščov sesazený. David Rockefeller se brzy sešel na Černém moři s jeho nástupcem a v říjnu 1966 americký prezident Johnson oznámil svou novou politiku budování mostů do východní Evropy. Abychom to plně pochopili. David Rockefeller se zasadil o to, aby Američané začali obchodovat se Sovětským Svazem. Ostatně nedělal to poprvé. Už od prodeje zbraní carskému Rusku v první světové válce, přes financování Bolševické revoluce, až po rafinování 50 % ropy ve stalinistickém Rusku ve 20. letech. Je to prostě letitá tradice Rockefellerů. Nemůžeme se pak divit, že David Rockefeller dohodl s Nikitou Chruščovem obchody mezi Američany a Sověty. Američané dlouho neotáleli. 7. října 1966 prezident Johnson prohlásil:
"Máme v úmyslu prosadit legislativní zmocnění k vyjednávání obchodních dohod, které by mohly rozšířit celní zacházení podle doložky nejvyšších výhod na evropské komunistické státy. Snížíme vývozní kontroly obchodu mezi Východem a Západem, pokud jde o stovky nestrategických položek."
13. října 1966 Přinesl deník New York Times zprávu:
"Spojené státy dnes uvedly v platnost jeden z návrhů prezidenta Johnsona na podporu obchodu mezi Východem a Západem, a to zrušením omezení vývozu více než čtyř set komodit do Sovětského svazu a východní Evropy. Mezi kategorie, z nichž byly vybrané položky pro uvolnění vývozu, patří zelenina, obiloviny, krmiva, kůže, surový a zpracovaný kaučuk, buničina a sběrový papír, textil a textilní vlákna, surová hnojiva, kovové rudy a šrot, ropa, plyn a deriváty, chemické sloučeniny a výrobky, barviva, léky, ohňostroje, čisticí prostředky, plastové materiály, kovové výrobky a stroje a vědecké a odborné přístroje."
Vtip je v tom, že prakticky každá z těchto nestrategických položek má přímé nebo nepřímé využití ve válce. Třeba kulomet je strategický, ale nástroje na jeho výrobu a chemikálie pro pohon nábojů, byly prohlášené za nestrategické. Jednoduše nepošleme celý smontovaný kulomet, protože to je strategické, ale místo toho pošleme jednotlivé součástky k jeho výrobě, což je už nestrategické. Šlo tedy o obcházení zbrojního embarga. 16. ledna 1967 vyšel na titulní straně deníku New York Times neuvěřitelný článek. Měl nadpis Eaton se připojil k Rockefellerům, aby podpořil obchod s rudými. V článku se psalo:
"Aliance rodinných majetků spojující Wall Street a Středozápad se pokusí vybudovat ekonomické mosty mezi svobodným světem a komunistickou Evropou. International Basic Economy Corporation, ovládaná bratry Rockefellerovými, a Tower International, v jejímž čele stál clevelandský finančník Cyrus Eaton mladší, plánují spolupracovat na podpoře obchodu mezi zeměmi železné opony, včetně Sovětského svazu."
International Basic Economy Corporation řídil Richard Aldrich, vnuk spiklence Federálního rezervního systému Nelsona Aldriche, a Rodman Rockefeller, Rockefellerův syn. Lehce přeskočím časovou chronologii, protože následující skutečnost s tím přímo souvisí. 20. října 1969 International Basic oznámila, že s ní uzavřela partnerství londýnská společnost N. M. Rothschild & Sons. Cyrus Eaton mladší je synem proslulého Cyruse Eatona, který svou kariéru zahájil jako tajemník Johna D. Rockefellera. Dohoda mezi Tower International a International Basic, tak navázala na staré spojenectví. Sledujeme průnik Rockefellerů, Eatonů a Rothschildů na východní trh v roce 1969. Ani Varšavská vojska o rok dříve je neodradila, a zkoušeli to pořád, zas a znova. Jenže pod vznešenou a vzletnou frází budování mostů byl chladný kalkul. A hádejme, kdo byl první na ráně? Přece bývalé Československo, do kterého zřejmě Američané začali prostřednictvím Rockefellera, tento most budovat. Je zřejmé, že si Američané připravovali půdu během Pražského jara v roce 1968. Můžeme se tedy jen domnívat, co skutečně stálo za invazí Varšavských vojsk do Československa. Byl to onen výsledek budování mostů, které zprostředkoval David Rockefeller v červenci 1964 s Nikitou Chruščovem? Nezapomínejme, že Rockefellerové a Eatonové měli exkluzivní smlouvu na dodávky amerických patentů Sovětům. Díky těmto patentům tak Rockefellerové prakticky řídili výzkum a vývoj sovětské vojenské mašinérie. Velmi důležitá v tomto kontextu byla Export-Import Bank. Tato banka byla založená v roce 1934 za účelem financování a podpory obchodu se Sovětským svazem. Ale i v 70. letech začala tato banka financovat obchod se Sověty. Už se jen můžeme rezignovaně pousmát nad tím, že prezidentem této Export-Import Bank byl jmenovaný William Casey, pozdější ředitel CIA za Reagana v 80. letech. William Casey byl také členem Rockefellerovy Rady pro zahraniční vztahy. Prvním z obřích projektů byla továrna na řece Kama, která byla největším výrobcem nákladních automobilů na světě. Továrna na řece Kama vyráběla 150000 těžkých nákladních vozů a 150000 těžkých motorů ročně. Tato produkce byla větší než celková výroba těchto nákladních vozidel ve všech továrnách v Americe. Komplex stavěla divize společnosti Pullman Company nákladem dvou miliard dolarů. Sověti vložili do projektu 10 % hotovosti, zatímco Chase Manhattan Bank, Davida Rockefellera a Export-Import Bank poskytly každá 45 % zálohu. Další americko-sovětský projekt se týkal výstavby a vybavení mezinárodního obchodního centra v Moskvě za 36 milionů dolarů. Na této transakci se společně podílely Chase Manhattan bank a Bank of America. Zařídil to Armand Hammer ze společnosti Occidental Petroleum, někdejší osobní přítel Vladimíra Lenina. Další obrovský projekt se týkal těžby plynu na Sibiři. Americká Export-Import Bank na to poskytla Sovětům úvěr 1,5 miliardy dolarů. Rockefellerové dokonce otevřeli v roce 1973 svou Chase Manhattan Bank v Moskvě. Jejím vedoucím byl Alfred Wentworth. V 70. letech cestoval Rockefeller do SSSR téměř každý rok a několikrát se setkal s premiérem Alexejem Kosyginem. K dovršení všeho se v deníku Wall Street Journal z 25. dubna 1975 objevil titulek, Amerika v tichosti povolila dodávky uranu do Sovětského svazu ke zpracování na palivo. Cha cha, člověk jen žasne. A takto spolu kšeftovali úhlavní nepřátelé během Studené války. Jak jsme slyšeli, Československo bylo jen zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny, Amerikou a Sověty. Byli jsme na pokraji stejné války, jako Ukrajina od roku 2022. Až na to, že v Ukrajině se proxy konflikt rozhořel na plno. Hráči ale zůstávají stejní. David Rockefeller se také setkal s posledním sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem i jeho nástupcem Borisem Jelcinem. Paradoxně Boris Jelcin navštívil poprvé Ameriku v roce 1989, tedy několik let předtím, než se stal prezidentem. Zřejmě byl dohodnout podmínky puče a následné spolupráce. Boris Jelcin vystoupil v roce 1989 v Radě pro zahraniční vztahy. Následovala večeře, které David Rockefeller předsedal. Lev Suchanov, který byl poradcem prvního ruského prezidenta, vzpomíná, že Rockefeller dal Jelcinovi k dispozici svůj osobní tryskáč, aby mohl letět přes Ameriku. Sledujeme tu zákulisní obrysy nejen klanu Rockefellerů, ale i jejich skupin jako Rada pro zahraniční vztahy. Je zcela evidentní, že skutečná politika probíhá kdesi hluboko v zákulisí za oponou. Oficiální fasáda před televizními kamerami je jen naaranžovanou výkladní skříní vyretušovaných tváří s make-upem.
Závěr: Přátelé a nepřátelé
Neexistuje téměř žádný segment sovětské ekonomiky, který by nebyl výsledkem amerických technologií, investic nebo výroby. Na těchto technologiích se podílely rodiny Rothschildových, Rockefellerových a Morganových. To jistě nebyla náhoda. Američané kšeftovali s ruským carem Mikulášem II., revolucionáři jako Trockým a Leninem, ale také s Josefem Stalinem nebo po něm Nikitou Chruščovem. Stejně tak Američané podporovali nacistické Německo Adolfa Hitlera, což jsem pokryl v mých pořadech Utajení démoni nacismu nebo Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Američané podporovali také italský fašismus Benita Mussoliniho, což jsem zase pokryl v mém dokumentu Americká pizza. Financovat obě strany konfliktu, které se navzájem mezi sebou zabíjejí, a pakovat se na obou frontách. Čím déle válka trvá, tím více zvoní pokladničky na Wall Streetu. Tím více peněz může americký vojensko-průmyslový komplex s bankami a Wall Streetem rýžovat. To je pravá podstata jakékoli války. Obří mašinérie peněz, zbraní, krve a smrti. Proto vždycky sledujme stopy peněz, ne žvanění politikářů. To je jen clona pro odstínování reality. Psychologická bariéra, která odvádí naši pozornost od skutečné zákulisní moci. Ta probíhá mimo politickou marketingovou fasádu. Politika je primitivní jarmark plný pouťového halekání a tribunového řečnění. Tato řvavá scéna má zaujmout všechny naše smysly, abychom nešmejdili ve stínu za maringotkami. Právě tam sedí zákulisní hráči, kteří ovládají kolotoče. Pokládejme si proto základní otázku. Proč američtí super kapitalisté z Wall Streetu mohutně podporovali svého úhlavního komunistického sovětského nepřítele? Opět to jde dohromady se spojením teze západního kapitalismu a antiteze východního komunismu. Výsledkem je syntéza současného hybridního systému, do kterého se tyto dva antagonismy spojily. Západní fašistický korporátní koncentrák, východní komunistický pracovní gulag. V mých pořadech jsem přinesl ranec důkazů o spolupráci Ameriky s Čínou. Jak dlouho bude trvat, než si tyto základní skutečnosti uvědomí většina? Tomu můžeme pomoci i my sdílením tohoto pořadu. Staňme se každý informační jednotkou, která bude přinášet novou nepřefiltrovanou historii. My všichni můžeme přispět svým drobným dílem k probouzení většiny. Máme na výběr.