Pořad pojednává o fascinujícím historickém vývoji židovských obchodů a jejich vlivu na různé aspekty společnosti. Od 15. století až po současnost nás průvodce přenáší skrze éry a události spojené s židovským obchodem. Úvod pořadu nabízí kontext a vstup do tématu, představuje klíčové aspekty historie židovských obchodů a jejich význam v průběhu staletí. Následuje zkoumání role Kryptožidů a jejich vazby na obchod, jak byli Židé vyhnaní z jižní Evropy na sever a jaký měl toto vyhnání dopad na jejich obchodní aktivity Po přesunu do severní Evropy se posluchači dozvídají o vztahu mezi Židy a obchodem v této oblasti. Další část věnovaná židovskému vlivu na Kryštofa Kolumba nás zavádí do doby objevování nových světů. Pořad pokračuje zkoumáním role Židů v jižní a severní Americe a jejich postavení jako armádních kontraktorů. Dále se zabývá jejich úlohou jako finančníků a bankéřů a přináší pohled na vznik prvních bank a akcií na burzách. Následující část mapuje význam Židů při financování železničních projektů a podává náhled na jejich roli v dnešní době. Celkově pořad propojuje historické události s kontextem současné společnosti a poskytuje posluchačům komplexní vhled do židovského vlivu na obchodní sféru a společnost jako celek.
Čas od času se setkáváme s tvrzením, že Židé měli a mají drtivý vliv a kontrolu nad světovými financemi. Každý, kdo se dopustí takového prohlášení, je okamžitě zadupaný do země jako antisemita. Už jsme se ale někdy pokusili zamyslet nad hlubší podstatou těchto zvěstí? Jsou tyto zkazky opravdu založené na pravdě? Proč se někdo seriózně nevěnuje zkoumání tohoto fenoménu, aby takové nařčení buď potvrdil nebo vyvrátil? Nebo se dnes intuitivně vyhýbáme nepříjemným tématům? Proč jsou vlastně nepříjemná? Čeho se vlastně bojíme? Máme v sobě zakořeněný strach dotknout se kriticky tématu Židů? Potom se ale musíme vážně zamyslet nad tím, v jaké době to vlastně žijeme? Je doba, ve které se bojíme dotknout některých témat skutečně demokratická, nebo spíš totalitní? Proč jsou vůbec některá témata tabu? Kdosi zřejmě nechce, abychom se některým tématům široce věnovali, a tak je obestře bariérou zapovězení, cejchu a stigmatizace. Však o tom je ale svobodné historické bádání, nebo ne? Celou historii přece tvořili konkrétní lidé. Nemělo by být tedy těžké se dobrat pravdy.
Dnes máme díky moderním technologiím k dispozici analytické nástroje na prohledávání obrovských objemů dat. Máme také obrovské množství archivních dokumentů, které nám pomohou rozřešit tuto hádanku. Ke zjištění lze použít dvě možné metody. Jednou z nich je statistická. Druhou lze označit jako genetickou. Není pochyb o tom, že statistická metoda má mnoho matematických výhod. Ovšem ve statistice nelze nalézt všechny odpovědi. Statistika mlčí o dynamických účincích, které jsou patrné v ekonomickém, a ostatně v celém lidském životě. Najednou zjišťujeme, že obecný soubor čísel nestačí. Proto je třeba vedle statistické, doplnit i metodu genetickou. Co je to za metodu? Chceme zjistit, do jaké míry určitá skupina lidí, tedy Židé, ovlivnila podobu a vývoj hospodářství a finančnictví. Chceme tedy zjistit jejich kvalitativní nebo dynamický význam. To můžeme nejlépe udělat tak, že se budeme ptát, zda určité rysy, které charakterizují náš moderní hospodářský život, dostaly svou první podobu od Židů. Buď že určitou konkrétní formu finančnictví zavedli Židé, nebo že některé známé obchodní zásady jsou specifickým projevem židovského myšlení. To nutně vyžaduje, aby se historie sledovala až k jejich nejstarším počátkům. Jinými slovy, musíme studovat dětství moderního kapitalismu, nebo v každém případě dobu, ve které získal svou moderní podobu.
Kryptožidé a obchod
Židé dali určitým aspektům ekonomického života specifické rysy. Obecně můžeme konstatovat, že Židé většinově odmítali tvrdou manuální práci. Opakuji většinově, protože mnozí Židé samozřejmě vykonávali klasická řemesla. Jejich vrozeným povahovým rysem je ale sklon k obchodování. V obchodě a finančnictví jsou ve svém živlu. V hebrejských spisech byla lichva zakázaná pouze mezi bratry. Úročení cizinců se povolovalo a dokonce podporovalo. Židé se postupně stali výběrčími daní a lichvářskými bankéři. Jak za chvíli poznáme, Židé obchodovali s čímkoli. To je v příkrém rozporu s naší mentalitou, protože my přikládáme smysl pro hodnotu do každého činu. Snažíme se vytvářet něco hodnotného. Jídlo nebo oblečení, domy, stroje nebo cokoli jiného. Pro Židy je ale obchod něco posvátného. Peníze, finančnictví a půjčování na vysoký úrok je pro ně hodnotou. To, co my považujeme za tvůrčí a cenné, Židé přetvořili na zpeněžitelné. Jednoduše prodávají a kupují, ale neprodukují. Výrobu přenechávají dělníkům a zemědělcům hostitelského národa země, ve které se usadili. Při procházení historickými prameny je třeba dbát na přesnost. Když zjišťujeme vliv Židů na finančnictví, znovu a znovu se na scéně objevují muži, kteří se vydávali za křesťany, ale ve skutečnosti byli Židé. Jedná se o asimilaci ve druhé a třetí generaci, kdy jejich proměna dosáhla svého vrcholu. Navenek splynuli s příslušníky hostitelského národa včetně změny jejich jména tak, aby nevypadalo židovsky. To samozřejmě platilo i pro víru. Předpoklad, že mnozí Židé ve všech dobách změnili svou víru, není nijak vzdálený. Známé jsou dokonce případy z nejranějšího středověku, například v Itálii v 7. a 8. století. Ve stejném období ve Španělsku a v merovejských královstvích. A od té doby až dodnes je nacházíme u všech křesťanských národů. V poslední třetině 19. století se neustále vyskytovaly hromadné křty původních Židů. Například Jacob Fromer tvrdí, že ke konci 20. let 19. století přešla ke křesťanství něco kolem poloviny berlínských Židů. Také Dr. Wemer, rabín v Mnichově, ve svém článku uvedl, že v Berlíně bylo pokřtěno celkem 120000 Židů. Nebudu nás unavovat statistikami, třebaže je to velmi zajímavý fenomén. Naznačuje nám, jak je ošemetné označit někoho za Žida. Už ani nehovořím o židovském původu pouze jednoho z rodičů, případně prarodičů. Je takové Židovství poloviční, nebo čtvrtinové? Do jaké hloubky lze osobu ještě stále označit za Žida? Lidé, které mám na mysli, jsou kryptožidé, kteří sehráli tak důležitou roli v dějinách a s nimiž se setkáváme v každém století. V některých obdobích tvořili velmi početnou část židovstva. Jejich nežidovská póza byla tak obdivuhodně zachovaná, že vystupovali jako křesťané nebo mohamedáni. Vypráví se nám například o Židech v jižní Francii v 15. a 16. století, kteří pocházeli původně ze Španělska a Portugalska. Praktikovali všechny vnější formy katolicismu. Jejich narození, sňatky a úmrtí byly zapsané v církevních matrikách a přijímali svátosti křtu, manželství a pomazání. Někteří dokonce přijali kněžské svěcení a stali se kněžími. Není tedy divu, že se jako Židé neobjevují ve zprávách o obchodních nebo průmyslových podnicích. Kryptožidé svůj rasový původ skrývali tak obratně, že odborníci na židovské dějiny jsou dodnes na pochybách, zda určitá rodina byla židovská, či nikoli. V případech, kdy přijali křesťanská jména, je nejistota ještě větší. Mezi protestantskými uprchlíky v 17. století bylo také velké množství Židů. A konečně mé pátrání nebude moci zohlednit všechny ty Židy, kteří se před rokem 1848 aktivně účastnili hospodářského života své doby, ale kteří byli úřadům neznámí. Zákony předtím zakazovaly Židům vykonávat jejich povolání. Byli proto nucení tak činit buď pod krytím nějaké fiktivní křesťanské osoby, nebo pod ochranou privilegovaného Žida, nebo se uchylovali k nějakému jinému triku, aby zákon obešli. Spolehlivé autority se domnívají, že počet Židů, kteří v mnoha městech takto tajně žili, musel být nesmírně velký. Například ve 40. letech 19. století se prý ve Vídni nacházelo podle mírného odhadu kolem 12000 Židů. Velkoobchod s textilem byl v té době už v jejich rukou a celé čtvrti v centru města byly plné židovských obchodů. Úřední seznam obchodníků z roku 1845 ale obsahoval jména pouze šedesát tři Židů, kteří byli označení jako tolerovaní židovští obchodníci, a ti směli obchodovat pouze s omezeným počtem zboží. Ale to stačí. Jde mi o to, abychom pochopili, kolik různých faktorů musíme zvážit proto, abychom vůbec někoho mohli za Žida označit.
Vyhnání Židů z jižní Evropy na sever (15. st.)
Jednou z nejdůležitějších skutečností je přesun centra hospodářské činnosti od národů jižní Evropy, tedy Italů, Španělů a Portugalců, k národům severozápadním, tedy Nizozemcům, Francouzům, Britům a severním Němcům. Epochální událostí v tomto procesu byl náhlý vzestup prosperity Nizozemska, který byl impulsem pro rozvoj hospodářských možností Francie a Británie. V mém pořadu Pavučina dluhů jsem líčil, jak právě lichváři z Nizozemska dobyli Británii pomocí Olivera Cromwella a spoutali impérium pomocí Bank of England.
A: Španělsko a Portugalsko. První událostí, kterou je třeba připomenout a která má celosvětový význam, je vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492, a z Portugalska v letech 1495 a 1497). Nikdy bychom neměli zapomínat, že den předtím, než Kryštof Kolumbus vyplul z Palosu, aby objevil Ameriku, tedy 3. srpna 1492, emigrovalo asi 300000 Židů ze Španělska do Navarry, Francie, Portugalska a na východ. Stejně jako to, že v letech, kdy Vasco da Gama hledal a našel námořní cestu do Východní Indie, se Židé vyháněli i z dalších částí Pyrenejského poloostrova. Pozoruhodným řízením osudu se tyto dvě události sešly ve stejnou dobu. Vyhnáním Židů z Pyrenejského poloostrova však jejich dějiny na tomto území zcela neskončily. Mnozí Židé tam zůstali jako pseudokřesťané a teprve když inkvizice od dob Filipa II. začala být stále neúprosnější, byli tito Židé nucení opustit rodnou zemi. Během následujících staletí, a zejména ke konci 16. století, se španělští a portugalští Židé usazovali v jiných zemích.
B: Německo. S 15. stoletím přišlo vyhnání Židů z německých obchodních měst. Z Kolína nad Rýnem (1424-25), z Augsburgu (1439-40), ze Štrasburku (1438), z Erfurtu (1458), z Norimberku (1498-99) a z Ulmu (1499).
C: Itálie. Stejný osud stihl Židy v 16. století v řadě italských měst. Byli vyhnáni ze Sicílie (1492), z Neapole (1540-41), z Janova a z Benátek (1550). Židé v Itálii ovládali velkou část hospodářství. Například jen v Benátkách ovládali obchod se španělskou vlnou, španělským hedvábím a karmazínem, cukrem, pepřem, indickým kořením a perlami. Velkou část veškerého vývozního obchodu prováděli Židé, kteří dodávali Benátčanům zboží na komisní prodej. Byli také směnárníky. Není proto divu, že ostatní obchodníci byli rozčarovaní z tohoto obchodního monopolu a dominance Židů. Všichni tito Židé přirozeně prchali na sever.
D: V Německu našli Židé útočiště ve dvou městech, Hamburk a Frankfurt. Jistě se nám vybaví dynastie Rothschildových, kteří například pocházejí právě z Hamburku. To ale byla jen špička ledovce, jak se později dozvíme. Ve zvláštní zprávě hamburského archivu se například můžeme dočíst:
"V roce 1733 se v Hamburku uskutečnila demonstrace. Ve směnárenství, v obchodu se šperky a prýmky a v ruční výrobě některých látek Židé téměř dokonale vládnou a předčili naše lidi. Dříve nebylo třeba si jich všímat, ale nyní jich přibývá. Neexistuje žádná část velké třídy obchodníků, výrobců a těch, kteří dodávají zboží denní potřeby, ale Židé v ní tvoří důležitý prvek. Stali se nutným zlem."
E: Ve Francii byla v 17. a 18. století na vzestupu města Marseille nebo Bordeaux, opět útočiště židovských exulantů.
F: V Nizozemsku došlo koncem 16. století také k náhlému vzestupu. První portugalští Židé se v Amsterdamu usadili v roce 1593 a velmi brzy se jejich počet zvýšil. První synagoga v Amsterdamu se otevřela v roce 1598 a přibližně v polovině 17. století existovaly židovské komunity v mnoha nizozemských městech. V Amsterdamu se na počátku 18. století odhadoval počet Židů na 2400. Sami Židé v té době nazývali Amsterdam svým velkolepým Novým Jeruzalémem.
G: Stejně tak tomu bylo i ve Velké Británii, kam byl patrný výrazný příliv Židů ze Španělska a Portugalska. Předpokládalo se, že od doby vypovězení Židů za Eduarda I. v roce 1290, až do jejich víceméně oficiálně uznaného návratu za Olivera Cromwella v letech 1654-56, v Británii žádní Židé nebyli. Byl to ale omyl. Židé byli v Británii vždycky, ale teprve v 16. století začali narůstat. Už za vlády Alžběty I. se jich vyskytovalo mnoho a sama královna měla zálibu ve studiu hebrejštiny a ve styku s Židy. Jejím vlastním lékařem byl Žid Rodrigo López, podle kterého Shakespeare vytvořil svého Shylocka. Později získali Židé, díky úsilí Manassese ben Israela, právo neomezeného pobytu. Jejich počet se zvyšoval dalšími proudy přistěhovalců, mezi nimiž byli po 18. století i Židé z Německa. Až podle autora Anglia Judaica, žilo v roce 1738 jen v Londýně 6000 Židů.
Pozorujeme tedy mohutný přesun židovské komunity z jihu Evropy, odkud byli vyháněni, směrem na sever. Právě tady začínají Židé pokládat základy obchodu, jak ho známe dnes. Musíme si proto vytvořit vlastní úsudek na základě faktů, a proto musí být naším prvním cílem jejich vyhledání. To znamená, že musíme z původních pramenů zjistit, jakým dílem přispěli Židé k budování finančnictví od konce 15. století. Právě to budu zjišťovat v dalších kapitolách.
Židé a obchod v severní Evropě (16. – 18. st.)
Židé začali v severní Evropě monopolizovat obchod, i když přesné statistiky jsou omezené. Některá čísla se ale podařilo uchovat. V první polovině 17. století představoval obchod Židů jednu dvanáctinu celkového obchodu v Británii. Později, od konce 17. století, jejich podíl stále rostl. Například na lipských jarmarcích v Německu dosahovali Židé značného významu. Při porovnání židovských a křesťanských obchodníků na lipském jarmarku od roku 1756 vidíme, že Židé tvořili téměř čtvrtinu z celkového počtu obchodníků. Mezi lety 1766 až 1839 byla průměrná účast Židů na lipském jarmarku 24,49%. Židé se zpočátku specializovali na vývoz velkoobchodu, zejména v oblastech textilu, cukru a tabáku. Nechyběla také pšenice, vlna, len nebo alkohol. Židé také hráli klíčovou roli v obchodu s luxusními předměty, jako šperky, drahé kameny, perly a hedvábí. Na trzích se zlatými a stříbrnými šperky měli Židé vždycky mimořádné postavení. Prodávali také perly a drahokamy, protože se jako jedni z prvních usadili v Brazílii a dalších koloniích, kde se tyto drahokamy vyskytovaly. Nabízeli také hedvábí, protože měli odedávna kontakty s obchodními centry Orientu. Je obdivuhodné, jak Židé vždycky vycítili šanci opanovat trhy s nejdražšími a nejluxusnějšími komoditami. To se také přirozeně týkalo kolonií, kam Židé výrazně proudili.
Židé a Kryštof Kolumbus (16. st.)
Židé se stali koloniálními osadníky zejména v Novém světě, který jim připadal jako lepší možnost než Evropa. Ve Východní Indii žilo mnoho Židů už ve středověku. Když se evropské národy začaly po roce 1498 zmocňovat zemí starobylé civilizace, Židé se rozprchli do různých částí světa. Významnou roli hráli zejména v nizozemských osadách. Židé byli například velkými podílníky Nizozemské východoindické společnosti. Židé sehráli klíčovou úlohu v hospodářském rozvoji Austrálie nebo Jižní Afriky. Ve 20. a 30. letech 19. století přišli do Jižní Afriky Benjamin Norden a Simon Marks, kteří přispěli k průmyslovému rozvoji Kapské kolonie. Julius Mosenthal a jeho bratři Adolph a James založili obchod s vlnou, kůžemi a mohérem. Aaron a Daniel de Passovi si monopolizovali velrybářský průmysl. Lilienfeld z Hopetownu koupil první diamant. Podobné vedoucí pozice zaujímali Židé i v dalších jihoafrických koloniích, zejména v Transvaalu, kde je prý dnes usazeno 25000 z 50000 jihoafrických Židů. Podobně je tomu i v Austrálii, kde byl prvním velkoobchodníkem Montefiore. To jsem probíral v mém pořadu Farmaceutický průmysl. Dokonce velká část britského koloniálního lodního obchodu byla po značnou dobu v rukou Židů. Skutečnou sférou židovského vlivu v koloniálních osadách byla především západní polokoule. Studium pramenů musí každého dovést ke konstatování, že Amerika je skutečně zemí Židů. Samotné objevení Ameriky je s Židy mimořádně úzce spjaté. Abraham Zacuto, profesor matematiky a astronomie na univerzitě v Salamance, dokončil v roce 1473 své astronomické tabulky a diagramy. Na základě těchto tabulek objevili další dva Židé, José Vecuho, který byl dvorním astronomem a lékařem Jana II. portugalského, a jistý matematik Moyses, ve spolupráci se dvěma křesťanskými učenci, námořní astrolab. Byl to přístroj, pomocí něhož bylo možné z výšky Slunce změřit vzdálenost lodi od rovníku. José Vecuho dále přeložil Almanach svého mistra do latiny a španělštiny. Vědecká fakta, která připravila cestu pro Kolumbovu plavbu, tak poskytli Židé. Peníze, které byly stejně nezbytné, pocházely ze stejného zdroje, alespoň pokud šlo o jeho první dvě plavby. Na první plavbu získal Kolumbus půjčku od Louise de Santangela, který byl členem královské rady. Gabrielu Sanihegovi Marannovi, aragonskému státnímu pokladníkovi, Kolumbus adresoval první dva dopisy. Také druhá cesta byla podniknuta s pomocí židovských peněz, tentokrát ale ne dobrovolně. Při vyhnání ze Španělska v roce 1492 byli Židé nucení zanechat po sobě mnoho pokladů. Ty Ferdinand zabavil pro státní pokladnu a z části z nich byl Kolumbus financovaný. Ale nejen to. Mezi Kolumbovými společníky byla řada Židů a první Evropan, který vstoupil na americkou půdu, byl Žid Louis de Torres. Ale co víc, sám Kolumbus byl prý Žid. Na zasedání Madridské geografické společnosti přečetl Don Celso Garcia de la Riega, učenec proslulý svými výzkumy o Kolumbovi, referát, ve kterém uvedl, že Christobal Colon (nikoli Kolumbus) byl Španěl, který byl z matčiny strany židovského původu. S odkazem na dokumenty z města Pontevedra v provincii Galície ukázal, že Colonova rodina tu žila mezi lety 1428 až 1528 a že křestní jména, která se u nich vyskytovala, byla stejná jako jména rozšířená mezi příbuznými španělského admirála. Tito Colonové a rodina Fonterosů se vzájemně brali. Byli nepochybně Židé, nebo teprve nedávno konvertovali, a Christobalova matka se jmenovala Suzanna Fonterosa. Když v provincii Galície vypukly nepokoje, rodiče objevitele Ameriky se vystěhovali ze Španělska do Itálie. Tato fakta doložil don Celso z dalších pramenů a v jeho přesvědčení ho utvrzovaly zřetelné ozvěny hebrejské literatury, které se objevovaly v Kolumbových spisech.
Židé v jižní Americe (17. st.)
Sotva se Evropanům otevřely dveře Nového světa, začaly se sem hrnout davy Židů. Proud židovských poutníků byl tak velký, že královna Johana v roce 1511 přijala opatření k jejímu zastavení. Její snahy byly ovšem bezvýsledné, protože počet Židů rostl. Nakonec byl 21. května 1577 zákon zakazující Židům emigrovat do španělských kolonií formálně zrušený. Prvními obchodníky v Americe byli Židé. První průmyslové podniky v Americe patřily také Židům. Už v roce 1492 se portugalští Židé usadili na ostrově Svatý Tomáš, kde byli prvními majiteli plantáží ve velkém měřítku. Založili mnoho cukrovarů, ve kterých pracovalo kolem 3000 černochů. V roce 1550 dosáhl tento průmysl na ostrově vrcholu svého rozvoje. Bylo tu 60 plantáží s cukrovary a rafineriemi. Ze Svatého Tomáše, nebo možná z Madeiry, kde se Židé už dlouho zabývali obchodem s cukrem, přenesli toto odvětví do Brazílie, největší z amerických kolonií. Brazílie tak vstoupila do svého prvního období prosperity. Růst cukrovarnického průmyslu s sebou přinesl i růst národního bohatství. V těchto prvních letech byla kolonie osídlená téměř výhradně Židy a zločinci, kteří se sem každoročně přiváželi dvěma loděmi z Portugalska. Židé se rychle stali dominantní třídou. Nemalý počet nejbohatších brazilských obchodníků byli novokřtěnci. Brazilská kolonie dosáhla zenitu své prosperity až po přílivu bohatých Židů z Holandska po roce 1642. Právě v tomto roce se několik amerických Židů spojilo, aby založili kolonii v Brazílii, a ne méně než 600 vlivných nizozemských Židů se k nim připojilo. Přibližně do poloviny 17. století patřily všechny velké cukrové plantáže Židům. Soudobí cestovatelé podávali zprávy o jejich činnosti a bohatství. Tak Nieuhoff, který cestoval po Brazílii mezi lety 1640 až 49, o nich uvedl:
"Mezi svobodnými obyvateli Brazílie, kteří nebyli ve službách nizozemské Západoindické společnosti, bylo nejvíce Židů, kteří tam přesídlili z Holandska. Měli rozsáhlý obchod nad rámec ostatních. Kupovali cukrovary a stavěli honosné domy v Receifu. Všichni byli obchodníky."
Podobně čteme v Cestách F. Pyrarda:
"Zisky, kterých dosahují po devíti či deseti letech pobytu v těchto zemích, jsou obdivuhodné, neboť se všichni vracejí bohatí."
Jednou, když řada nejvlivnějších obchodníků z Ria de Janeira padla do rukou inkvizice, se práce na tolika plantážích zastavila, že výroba a obchod provincie Bahio potřebovaly dlouhý čas, aby se z této rány vzpamatovaly. Později bylo dekretem z 2. března 1768 nařízeno zničit všechny matriky obsahující seznamy novokřtěnců a zákonem z 25. března 1773 byli novokřtěnci postavení na naprostou občanskou rovnost s pravověrnými. Je tedy zřejmé, že mnoho kryptožidů si muselo v Brazílii udržet své významné postavení i potom, co ji Portugalci v roce 1654 znovu ovládli. Přesto rok 1654 představoval epochu v análech americko-židovských dějin. V tomto roce se totiž značná část brazilských Židů usadila v jiných částech Ameriky a přesunula tak těžiště ekonomiky. Tato změna byla zvláště patrná pro několik ostrovů západoindického souostroví a také pro sousední pobřežní oblasti. Příkladem byl Barbados, který obývali téměř výhradně Židé. Pod britskou nadvládu se dostal v roce 1627. V roce 1641 se tu zavedla cukrová třtina a o 7 let později se začal vyvážet cukr. Cukrovarnický průmysl se ale nedokázal udržet. Vyrobený cukr byl tak nekvalitní, že jeho cena sotva stačila na zaplacení nákladů na dopravu do Británie. Teprve když vyhnaní Holanďané z Brazílie zavedli proces rafinace a naučili domorodce umění sušit a krystalizovat cukr, projevilo se zlepšení. V důsledku toho se vývoz cukru z Barbadosu skokově zvýšil. V roce 1661 mohl Karel II. udělit baronství třinácti plantážníkům, kteří z ostrova čerpali roční příjem 10000 liber. Kolem roku 1676 se tamní průmysl rozrostl natolik, že ročně odplulo nejméně 400 lodí, z nichž každá vezla 180 tun surového cukru. V roce 1664 zavedl Thomas Modyford výrobu cukru z Barbadosu na Jamajce, která v důsledku toho brzy zbohatla. V roce 1656, kdy Britové definitivně vybojovali ostrov od Španělska, byly na Jamajce pouze 3 malé rafinerie. V roce 1670 už pracovalo 75 mlýnů. V roce 1700 byl cukr hlavním vývozním artiklem Jamaiky a zdrojem jejího bohatství. Židé se tedy stali prvními obchodníky a kupci anglické kolonie na Jamajce a v 18. století ovládali téměř celý průmysl a obchod ostrova. Z ostatních britských kolonií dávali Židé zvláštní přednost Surinamu. Židé se tam usadili od roku 1644 a získali řadu privilegií. Jejich výsadní postavení pokračovalo i za Nizozemců, kterým Surinam připadl v roce 1667. Ke konci 17. století byl poměr Židů k ostatním obyvatelům jedna ku třem a v roce 1730 jim patřilo 115 z 344 cukrových plantáží. To platilo i pro další kolonie. První velkou plantáž a rafinerii na Martiniku založil v roce 1655 Benjamin Dacosta, který tam uprchl z Brazílie s 900 souvěrci a 1100 otroky. V San Domingu byl cukrovarnický průmysl zavedený už v roce 1587, ale úspěchu dosáhl až s příchodem holandských uprchlíků z Brazílie. Židé si obchod s cukrem téměř monopolizovali. Zejména francouzskou větev ovládala bohatá rodina Gradisů z Bordeaux.
Židé v severní Americe (17. st.)
Postavení, které si Židé vydobyli ve Střední a Jižní Americe, bylo tedy silné. Ještě více se však posílilo, když ke konci 17. století navázaly britské kolonie v Severní Americe obchodní vztahy se Západní Indií. Jako datum prvního výskytu Židů v Americe se obvykle uvádí rok 1655. V tomto roce zakotvila na řece Hudson loď s židovskými emigranty z Brazílie, která se stala portugalským majetkem. Cestující žádali o povolení přistát v kolonii, kterou tam založila Nizozemská západoindická společnost. Když loď dorazila, byl Nový Amsterdam pod vládou Stuyvesanta, který nebyl Židům přátelsky nakloněný. Z amsterodamského dvora Společnosti mu ale přišel dopis datovaný 26. března 1665, který obsahoval příkaz, aby se Židé mohli usadit a obchodovat v koloniích pod kontrolou Společnosti. Bylo to také kvůli velkému kapitálu, který investovali do akcií této Společnosti. Netrvalo dlouho a Židé si našli cestu na Long Island, do Albany, na Rhode Island a do Filadelfie. V mém dokumentu Pavučina dluhů jsem hovořil o tom, jak byli Židé navázaní na mateřskou Bank of England. Přes Olivera Cromwella se jim podařilo dobýt Británii a tuto centrální banku zprivatizovat pro soukromé zisky. Židé proto výrazně tlačili na zlatý standard. Nebylo v jejich zájmu, aby Američané měli svou vlastní měnu, která by nebyla krytá jejich zlatem. Židé v amerických koloniích udržovali aktivní obchodní vztahy se západoindickými ostrovy a s Brazílií. Zlato vytěžené v Jižní Americe se tak dostávalo do Severní Ameriky.
Musíme pochopit mentalitu Židů, kteří měli většinou odpor k těžké manuální práci, zatímco vychytralost v obchodu převažovala. Abychom tuto mentalitu pochopili, představme si scénář, jak to asi v každé takové kolonii probíhalo. Skupina odhodlaných mužů a žen, řekněme dvacet rodin, se vydala do divočiny, aby začala nový život. Devatenáct z nich mělo pluh a kosu a byli připravení mýtit lesy a obdělávat půdu, aby si vydělali na živobytí jako chovatelé. Dvacátá rodina si otevřela obchod, aby ostatní zásobila životními potřebami, které nebylo možné získat z půdy, a často je bezpochyby prodávala přímo u dveří. Brzy si tato dvacátá rodina dala za úkol zajistit distribuci produktů, které ostatních devatenáct rodin získalo z půdy. Byli to také oni, kdo vlastnili peníze, a v případě potřeby mohli ostatním peníze půjčovat na dluh a úroky. Velmi často měl obchod jako svůj doplněk jakousi zemědělskou záložnu, možná také kancelář pro nákup a prodej půdy. Tak se díky činnosti této dvacáté rodiny americký farmář udržoval v kontaktu s peněžním a úvěrovým systémem Starého světa. Městské metody se okamžitě dostaly i do nejvzdálenějších vesnic kolonií. Lze tedy říci, že americký hospodářský život byl od samého počátku prosycený kapitalismem. A kdo za to mohl? Dvacátá rodina v každé vesnici, která byla vždycky židovská. Tato dvacátá rodina se připojila ke skupině osadníků nebo je brzy vyhledala v jejich usedlostech. Asi takto to v hrubých rysech probíhalo. Opět se vracím k tomu, o čem jsem hovořil na začátku. Nic neprodukovat, ale jen prodávat nebo kupovat. K tomuto popisu mě vedlo i několik výroků. Například kalifornský guvernér Pardel v roce 1905 poznamenal, že byl on jako Žid, hlavním finančníkem tisíců prosperujících komunit. Byl podnikavý a agresivní. To samozřejmě není ojedinělý výrok. V roce 1785 se Abraham Mordccai usadil v Alabamě. Založil si obchodní stanici tři kilometry západně od Line Creeku, provozoval rozsáhlý obchod s indiány a směňoval své zboží za růžové kořeny, hikory, ořechový olej a kožešiny všeho druhu. Podobně v Albany. Už v roce 1661, kdy Albany bylo jen malou obchodní stanicí, se tam stal majitelem nemovitostí židovský obchodník jménem Asser Levi. Stejný příběh mělo i Chicago. První cihlový dům postavil Žid Benedict Schubert, který se stal prvním obchodním krejčím v Chicagu, zatímco jiný Žid, Philip Newburg, jako první zavedl obchod s tabákem. V Kentucky se dozvídáme o židovském osadníkovi už v roce 1816. Když v tomto roce otevřela druhá Americká banka pobočku v Lexingtonu, jistý pan Solomon, který přišel v roce 1808, byl jmenovaný pokladníkem. O první a druhé Americké bance jsem také hovořil v mém pořadu Pavučina dluhů. V Marylandu, Michiganu, Ohiu a Pensylvánii je zaznamenáno, že mezi prvními osadníky byli židovští obchodníci, i když o jejich činnosti není nic známo. Naproti tomu je mnoho známo o Židech v Texasu, kde patřili k průkopníkům kapitalismu. Tak například Jacob de Cordova byl až do roku 1856 zdaleka nejznámějším vyměřovačem půdy v Texasu. Cordova’s Land Agency se brzy stala slavnou nejen v Texasu, ale i v New Yorku, Filadelfii a Baltimoru, kde sídlili majitelé rozsáhlých pozemků v Texasu. Morris Koppore se zase v roce 1863 stal prezidentem Texaské národní banky.
Henry Castro byl imigračním agentem. Mezi lety 1843 až 1846 přivezl Castro do Texasu přes 5000 imigrantů. Přepravoval je na dvaceti sedmi lodích, převážně z porýnských provincií. Své kolonisty živil po dobu jednoho roku, zásoboval je kravami, zemědělským nářadím, osivem, léky, zkrátka vším, co potřebovali. Někdy se větve jedné a téže rodiny rozdělily do různých států, a tak mohly co nejúspěšněji podnikat. Snad nejlepším příkladem je historie rodiny Seligmanů. Bylo to osm bratrů, synů Davida Seligmana z Bayersdorfu v Bavorsku, kteří založili jeden z největších koncernů v Americe. Jejich příběh začal příchodem Josepha Seligmana do Ameriky v roce 1837. Další dva bratři ho následovali v roce 1839, třetí přišel o dva roky později. Čtveřice začala podnikat jako obchodníci s látkami v Lancasteru. V roce 1848 přijeli z Německa další dva bratři a celá šestice se přestěhovala na sever. Postupně rozšiřovali pobočky s obchody s oděvy. Myslím, že tyto ilustrativní příklady pro naši představu bohatě stačí. Vidíme, že v Americe bylo od jejího počátku mnoho Židů. Nesmíme zapomínat, že v prvních letech bylo obyvatelstvo rozptýlené a velmi řídké. Nový Amsterdam měl méně než tisíc obyvatel. Vzhledem k tomu měla hrstka Židů, kteří přišli z Brazílie, velký význam. Nebo si vezměme jiný příklad. Když byla založená první osada v Georgii, bylo mezi osadníky čtyřicet Židů. Tento počet se může zdát zanedbatelný, ale vezmeme-li v úvahu skromný počet obyvatel kolonie, musíme židovský vliv považovat za silný. Stejně tak v Savannah, kde v roce 1733 žilo v tehdejším malém obchodním centru už dvanáct židovských rodin. Že se Amerika brzy stala cílem německých a polských židovských emigrantů, je také dobře známo.
Židé jako armádní kontraktoři (15. – 18. st.)
Vedle ostatního obchodu se Židé zaměřovali na financování armád, ideálně obou stran. Velmi rychle si uvědomili, že čím více války, tím více peněz. Proto podporovali takové panovníky, kteří si od nich půjčovali a zadlužovali se kvůli válkám a bojům. Typickým příkladem byl Oliver Cromwell. Židé podporovali armádu v každé zemi dvojím způsobem. Na jedné straně Židé zásobovali armádu v době války zbraněmi, municí a potravinami. Na druhé straně poskytovali peníze nejen pro vojenské účely, ale i pro obecné potřeby soudů a vlád. Židé měli po celé 16., 17. a 18. století největší vliv jako armádní peněžníci, u kterých knížata hledala finanční podporu. V 17. a 18. století už Židé získali věhlas jako armádní dodavatelé. Za Commonwealthu byl nejznámějším armádním dodavatelem Antonio Fernandez Carvajal, velký Žid, který přišel do Londýna někdy mezi lety 1630 a 1635 a velmi brzy se zařadil mezi nejvýznamnější obchodníky v zemi. V roce 1649 byl jedním z pěti londýnských obchodníků, kterým Státní rada svěřila armádní zakázku na obilí. Uvádí se, že ročně dovážel do Británie stříbro v hodnotě 100000 liber. V následujícím období, zejména za válek Viléma III., byl Solomon Medina velkým dodavatelem. Za své služby byl povýšený do rytířského stavu, přičemž byl prvním Židem, kterému byla tato výsada udělena. Stejně tomu bylo i ve válkách o španělské dědictví. I tady byli Židé hlavními armádními kontraktory. V roce 1716 štrasburští Židé prokázali služby armádám Ludvíka XIV. poskytováním informací a dodávkami zásob. Vrchním armádním dodavatelem Ludvíka XIV. byl Žid, jménem Jacob Worms. V 18. století se Židé postupně na této práci podíleli stále více. V roce 1727 přivezli Židé z Metz do města během šesti týdnů 2000 koní na jídlo a více než pět tisíc koní na přepravu. Polní maršál Maurice Saský, vítěz u Fontenoy, vyjádřil názor, že jeho armády nebyly nikdy lépe zásobované, než když byli dodavateli Židé. Jedním z nejznámějších židovských armádních dodavatelů v době posledních dvou Ludvíků byl Cerf Beer. Podobně i rod Gradisů z Bordeaux byl v 18. století podnikem s mezinárodním renomé. Abraham Gradis zřídil v Quebecu velké sklady pro potřeby tamních francouzských vojsk. Za revoluční vlády a za napoleonských válek to byli vždycky Židé, kteří působili jako zásobovači. Stejně tak tomu bylo i v Německu. Vyjmenujme si několik z nich. V 16. století to byl Izák Meyer, který, když ho kardinál Albrecht roku 1537 přijal za obyvatele Halberstadtu, dostal od něj příkaz, aby jeho klášter zásoboval dobrými zbraněmi a zbrojí. Joselman von Rosheim v roce 1548 obdržel císařský ochranný list, protože dodával peníze i zásoby pro armádu. Existuje záznam o českých Židech z roku 1546, kteří poskytli skvělé kabáty a přikrývky pro armádu. V následujícím století v roce 1633 obdržel další český Žid, jménem Lazar, oficiální prohlášení, že buď osobně, nebo na vlastní náklady získal cenné informace pro císařské vojsko a že se postaral o to, aby armáda měla dobré zásoby střeliva a oblečení. Velký kurfiřt se pro své vojenské potřeby obracel také na Židy. Leimann Gompertz a Salomon Elias byli jeho dodavateli děl, prachu atd. Byli tu i mnozí další. Jak to jadrně vyjádřil jeden dobový spisovatel:
"všichni kontraktoři jsou Židé a všichni Židé jsou kontraktoři."
Rakousko se v tomto ohledu nelišilo od Německa, Francie a Británie. Bohatí Židé, kteří za vlády císaře Leopolda, dostali povolení znovu se usadit ve Vídni v roce 1670, byli všichni armádní kontraktoři. Byly to rodiny Oppenheimerových, Wertheimerových, rod Mayer Herschel a další.
Židé jako finančníci a bankéři (17. – 18. st.)
Už ve středověku byly daně, solné doly a královská panství propachtovaná Židům. Židé byli královskými pokladníky a půjčovateli peněz, nejčastěji na Pyrenejském poloostrově. To samozřejmě pokračovalo i v novověku. Typicky v Nizozemsku Židé velmi rychle obsadili významné pozice. Vzpomeňme na Moysese Machada, oblíbence Viléma III., který v roce 1688 půjčil Vilémovi dva miliony guldenů. Nizozemsko bylo v 17. a 18. století zásobárnou, ze které čerpalo peníze mnoho evropských knížat. Židé jako Pintos, Delmontes, Bueno de Mesquita, Francis Mels a mnozí další byli předními finančníky severní Evropy v tomto období. Britské finančnictví bylo v této době také velmi rozsáhle ovládané Židy. Už dlouho před Cromwellem se tam přes Amsterdam stěhovali bohatí kryptožidé, zejména ze Španělska a Portugalska. V roce 1643 jich tam byl mimořádně velký počet. Jejich shromaždištěm byl dům portugalského velvyslance v Londýně Antonia de Souzy, který byl sám Židem. Mezi nimi vynikal Antonio Fernandez Carvajal, o kterém jsem se už zmínil. Ten byl jak finančníkem, tak i armádním kontraktorem. Právě on zásoboval Commonwealth finančními prostředky. Židovská kolonie se dále rozrůstala za pozdějších Stuartovců, zejména za Karla II. V družině jeho portugalské nevěsty Kateřiny z Braganzy bylo poměrně hodně Židů s penězi. Mezi nimi i bratři Da Sylva, portugalští bankéři z Amsterdamu, kteří byli pověření správou královnina věna. Současně s nimi přišli ze Španělska a Portugalska Mendesové a Da Costové, kteří spojili své rodiny pod jménem Mendes da Costa. Přibližně ve stejném období začali do Británie přicházet aškenázští němečtí Židé. Ti se celkově mohli svým bohatstvím jen stěží srovnávat se svými sefardskými španělskými bratry, ale i oni měli své kapitalistické magnáty, jako byl například Benjamin Levy. Za Viléma III. se jejich počet ještě zvýšil a vazby mezi dvorem a bohatými Židy se posílily. Sir Salomon Medina, o kterém jsem se už také zmínil, přišel za králem z Nizozemska jako jeho bankéř. S ním přišli Suassové, další z židovských rodin. Za vlády královny Anny byl jedním z nejvýznamnějších finančníků v Británii Menasseh Lopez. V tomto období byla hlavní rodinou rodina Gideonů. Její představitel Sampson Gideon byl důvěryhodným poradcem vlády a pilířem státního úvěru. V roce 1745 získal Sampson na pomoc vládě půjčku ve výši 1,7 milionu liber. Po jeho smrti přešel jeho vliv na společnost Francise a Josepha Salvadorových, která si jej udržela až do počátku 19. století, kdy finanční vedení převzali Rothschildové. Stejný příběh se odehrál ve Francii, kde měl vliv a postavení mocný Samuel Bernard. Ludvík XIV. se procházel ve své zahradě s tímto bohatým Židem, jehož jedinou zásluhou, podle názoru jednoho cynického spisovatele, bylo, že podporoval stát jako provaz oběšence. Financoval války o španělské dědictví. Pomáhal francouzskému kandidátovi na polský trůn. Radil regentovi ve všech peněžních záležitostech. Markýz de Dangeau asi nepřeháněl, když o něm v jednom ze svých dopisů hovořil jako o největším bankéři v současné Evropě. Skutečně vedoucí postavení ve finančních kruzích ve Francii si ale Židé vydobyli až v 19. století. Významná jména tu představovali Rothschildové, Helphenové, Fouldové, Cerfbeerové, Dupontové, Godchauxové, Dalembertové, Pereirové a další. Židovský vliv ve finančnictví v Německu a Rakousku lze snáze vysledovat prostřednictvím takzvaného statusu dvorního Žida. Ačkoli zákony v těchto zemích zakazovaly Židům usazovat se v jejich pohraničí, přesto si knížata a panovníci ponechávali u svých dvorů řadu privilegovaných Židů. Status dvorního Žida zavedli němečtí císaři během třicetileté války. V podstatě každý stát v Německu měl po celé 17. a 18. století svého dvorního Žida nebo Židy, na jejichž podpoře závisely finance země. Pro ilustraci uvedu několik příkladů. V 17. století najdeme u císařského dvora Josefa Pinkherleho z Goerzu, Moysese a Jacoba Marburgery z Gradisca, Venturu Parenteho z Terstu a další. Marie Terezie využívala služeb Schlesingera a dalších, zejména Wertheimerových, Amsteinových a Eskeleových. Dvorními bankéři ve Vídni byli skutečně po více než sto let Židé. Jejich ekonomický vliv můžeme odhadnout ze skutečnosti, že když ve Frankfurtu nad Mohanem vypukly protižidovské nepokoje, považovaly místní úřady za moudré vyzvat císařskou kancelář, aby zasáhla a ochránila frankfurtské Židy, kteří měli velmi úzké obchodní vztahy se svými bratry ve Vídni. Nejinak tomu bylo i na menších německých dvorech. Frankfurt a Hamburk s početným židovským obyvatelstvem měly mnoho takových finančních agentů, kteří jednali pro vládnoucí knížata. Například portugalský Žid Daniel Abensur, který zemřel v Hamburku roku 1711. Byl ministrem polského krále v tomto městě a polská koruna mu byla zavázaná za mnoho půjček. Židů byla ale celá řada. Leffmann Berentz z Hannoveru, J. Meyer z Hamburku, Berend Lehmann z Halberstadtu, který poskytl zálohu na volbu polského krále a další. V Hannoveru byli zase Behrendové hlavními dvorními peněžníky a agenty státní pokladny. Podobně působili v Ansbachu Modelové, Fraenkelové a Nathanové. Ve Falci se setkáváme s Lemte Moysesem a Michelem Mayem, kteří v roce 1719 zaplatili dluh dvacet jedna milionů guldenů, který kurfiřt dlužil císaři. Nejslavnějším z německých dvorních Židů byl Suess-Oppenheimer, který působil na dvoře Karla Alexandra z Würtembergu. V průběhu 18. století hráli Židé velkou roli jako finančníci v Americe. Haym Salomon se v Georgii zařadil po bok Morrisů a Cohenů. Nejvýznamnější z nich byl Robert Morris, finančník americké revoluce.
Židé, první banky a akcie (17. a 18. st.)
Židé byly významnými a aktivními osobnostmi všude tam, kde v 17. století vznikaly banky. Podíleli se na založení tří velkých bank té doby. Amsterdamské banky, Anglické banky a Hamburské banky. Zkušenosti, které Židé získali při založení Amsterodamské banky, jim dobře posloužily, když v roce 1619 vznikla Hamburská banka. Podíly v novém koncernu získalo kolem čtyřicet židovských rodin. Pokud jde o Bank of England, obecně se má za to, že podnět k založení banky vzešel od židovských přistěhovalců z Nizozemska. Obecně řečeno, nizozemští Židé byli v 18. století nejintenzivněji zapojeni do evropských financí. Více jsem toto rozebíral v mém pořadu Pavučina dluhů. Nizozemští bankéři zhruba od poloviny 18. století poskytovali koloniálním plantážníkům peníze na zástavu jejich plantáží. Většina obchodů v oblasti hypotečního bankovnictví se prováděla s kolonií Surinam. Ze sta milionů guldenů hypotečních úvěrů pocházelo šedesát milionů guldenů ze Surinamu. Jak jsem uvedl před nějakou chvílí, Surinam byl židovskou kolonií par excellence. Možnost, že by úvěrový vztah mezi Surinamem a Nizozemskem udržovaly jiné než židovské domy, je téměř vyloučená. Podobné to bylo také na trhu s akciemi. Rozmach akciového trhu v letech 1800 až 1850 byl rozmachem domu Rothschildů a jeho poboček. Jméno Rothschild označovalo více než jen firmu. Znamenalo celý židovský vliv na burzu. Pomocí tohoto vlivu mohli Rothschildové dosáhnout svého silného postavení na trhu se státními cennými papíry. Bez nadsázky lze tvrdit, že v mnoha zemích mohl ministr financí, který se s touto firmou nedohodl, rovnou zavřít dveře své státní pokladny.
"V Evropě je jen jedna mocnost," zněl známý výrok kolem poloviny 19. století, "a tou je Rothschild. Tucet dalších bank jsou jeho podřízení, jeho vojáci jsou všichni poctiví obchodníci a dělníci a spekulace je jeho meč."
Protože jsem natočil pořad Bankéřská dynastie Rothschildů, nebudu líčit jejich životopis. Omezím se jen na několik faktů, abychom pochopili jejich vliv. Do roku 1798 existovala pouze frankfurtská společnost. V tomto roce jeden ze synů Mayera Amschela založil pobočku v Londýně, další syn se usadil v Paříži v roce 1812, třetí ve Vídni v roce 1816 a čtvrtý v Neapoli v roce 1820. Když se v roce 1808 Nathan Rothschild v Londýně zavázal, že se bude starat o výplatu anglické armády ve Španělsku, jeho čin se považoval za ohromný úspěch. Od doby, kdy se objevili Rothschildové, se burza stala mezinárodní. Rothschildové také objevili kouzlo státních dluhopisů, na kterém pohádkově zbohatli. Vydání rakouských dluhopisů Rothschildy v roce 1821 bylo epochální událostí jak v oblasti veřejných půjček, tak v burzovních obchodech. Začaly spekulace s vládními akciemi. Pomocí systematických nákupů a prodejů se prováděly změny cen. A Rothschildové se tomuto obchodu věnovali od samého počátku. Ve skutečnosti Rothschildové pouze převzali metody amsterodamských Židů pro umělé ovlivňování trhu. Není proto divu, že se proti těmto židovským metodám v obchodu zvedaly vlny odporu z řad křesťanských obchodníků. Jejich živobytí, jak se dozvídáme, bylo ohrožené, Židé je připravili o zisky, jejich šance na existenci se snížily, protože jejich zákazníci odešli k Židům, a tak dále. Například v roce 1672 si braniborští stavové stěžovali, že Židé brali ostatním obyvatelům chléb z úst. Téměř stejnou větu najdeme v petici obchodníků z Gdaňska z 19. března 1717. Mezi lety 1712 až 1717 se dobří občané starého města Magdeburku ohradili proti přijímání Židů do svého středu, protože blahobyt města a úspěch obchodníků závisel na tom, že tu nebylo povolené žádné židovské obchodování. V roce 1740 učinil Ettenheim sdělení svému biskupovi, ve kterém se uvádělo, že jak je známo, nízké způsoby Židů přinášejí jen ztráty a zkázu. V preambuli pruského ediktu z roku 1750 byla zmínka o tom, že "velcí obchodníci našeho města si stěžují, že Židé, kteří obchodují se stejným zbožím jako oni, jim značně ubírají na obchodu."
Židé se po celé 18. století nesměli přijímat do kupeckých a řemeslnických cechů. V Británii tomu nebylo jinak. Josiah Child uváděl:
"Židé jsou lstivý národ. Připravují anglického obchodníka o zisk, který by jinak získal"; provozují své obchody "na úkor anglických obchodníků."
Od Marseille po Nantes se ve Francii ozývala stejná slova. Obchodníci z Nantes si v roce 1752 stěžovali následujícími slovy:
"Zakázaný obchod, který tito cizinci provozují, způsobil obchodníkům v tomto městě značné ztráty, a to do té míry, že pokud jim šlechta nebude nakloněná, dostanou se do svízelné situace, kdy nebudou schopní ani uživit své rodiny, ani zaplatit daně."
O 7 let dříve, v roce 1745, křesťanští obchodníci v Toulouse s lítostí prohlásili:
"Všichni utíkají k židovským obchodníkům. Prosíme vás, abyste zabránili dalšímu postupu tohoto národa, který jinak jistě zničí celý obchod." Tak zněla žádost montpelierské obchodní komory.
Jejich kolegové v Paříži přirovnávali Židy k vosám, které si razí cestu do úlu jen proto, aby zabily včely, rozpáraly jejich těla a vytáhly med uložený v jejich útrobách. Nebyli to ale jen obchodníci, o Židech se nelichotivě psalo i v tehdejších publikacích. Na stránkách Philandera von Sittewalda se například můžeme dočíst:
"Židé mají jeden zákon a zvyk, kdykoli se jim to vyplatí; říká se tomu lhaní a podvádění."
Stejně "lichotivý" je i Komický lexikon podvodů, který sestavil Georg Paul Hönn. Pod heslem Žid je v celé knize napsáno:
"Židé jsou podvodníci, kolektivně i individuálně."
Sledujeme tu opět radikálně odlišný pohled na obchod v mentalitě Židů a křesťanů. Židovský obchodník je determinovaný svou bezdomoveckou diasporou. Nemá vypěstovaný cit a sounáležitost s hostitelským národem. Proto ani není uzpůsobený přispívat ke všeobecnému blahobytu hostitelského národa. Žid přijde, obhlédne terén, zjistí, na čem by se dalo vydělat a to zobchoduje. Když už je zisk vyčerpaný, přesune se jinam. Není prostě svázaný s národem a nesouzní s ním, nic ho k dané lokalitě nepoutá. Něco jako národní identita mu nic neříká. Je to vrozená determinace bezdomovecké diaspory. Zatímco křesťanští obchodníci jsou rodově srostlí se svým městem a národem po mnoho generací. Vědí, že vedle obchodu musí také zvelebovat i půdu, na které jejich zboží roste. Není to pro ně jen obchod, ale znají i hodnotu práce. Setí, zalévání, sklízení, orbu, mletí. Vědí, že na té půdě žili, žijí a žít budou, zatímco Žida k půdě nic neváže. Pro něj je to jen obchod. Není zvyklý produkovat, ale jen obchodovat, půjčovat, směňovat, prodávat nebo kupovat. I když se židovská komunita usadí na nějakém území po několik generací, stále si drží od nežidovských obyvatel jistý odstup a pohybuje se ve své sociální skupině. Židovský obchodník je ryzím extraktem konkurenční chamtivosti, nikoli kooperativní hojnosti. Jde o pohled na nejniternější přístup k systému peněz, který jsem již řešil v mém pořadu Pavučina dluhů.
Židé, králové železnic (19. st.)
V 19. století bylo jasné, že železnice představovala nejrychlejší způsob přepravy zboží. To přirozeně vycítili i Židé, kteří po této šanci bystře skočili. Opět se vracím k tomu, o čem jsem hovořil na začátku. Nic neprodukovat, ale jen prodávat nebo kupovat. Židé rozpoznali, že monopol železničního distribučního kanálu jim vynese pohádkové zisky. Zboží se bude přepravovat přes železnice, které budou kontrolovat oni. Z každého kilogramu budou mít procentuální provizi, jinak vlak přes své železnice prostě nepustí. Příležitost, jaká se vyskytne jednou za sto let. Železniční boom ve 30. letech 19. století umožnil pokračovat v distribuci zboží ve velkém měřítku. Rothschildové, stejně jako další židovské rody, například d’Eichthalové nebo Fouldové, byli v tomto oboru první. Rozsah účasti lze vyčíst z délky postavených tratí nebo výše upsaného kapitálu. Rothschildové "postavili" Severní dráhu ve Francii, Severní dráhu v Rakousku, Rakousko-italskou železnici a mnoho dalších. Rothschildové byli skutečně prvními "králi železnic". V roce 1843 napsal list Augsburger Allgemeine Zeitung:
"Když se v posledních letech rozmohly spekulace s průmyslovými podniky a železnice se staly pro kontinent nezbytností, Rothschildové se chopili iniciativy a postavili se do čela nového hnutí." Rod Rothschildů určoval módu ve stavbě železnic stejně jako předtím ve veřejných půjčkách. "Sotva existovala společnost, která byla v Německu založená, ale vzhlížela k dobré vůli Rothschildů. Ty, ve kterých neměli žádné slovo, nebyly příliš úspěšné a dalo se z nich vytěžit jen málo."
Vidíme, že Židé se rekrutovali také jako průmyslníci. Tu založili tabákový průmysl (Meklenbursko, Rakousko), tam destilaci whisky (Polsko, Čechy), v některých zemích byli výrobci kůže (Francie, Rakousko), v jiných hedvábí (Prusko, Itálie a Rakousko), v Hamburku vyráběli punčochy, ve Fürthu vyráběli brýle, ve Francii škrob, na Moravě bavlnu. A téměř všude byli průkopníky v krejčovském řemesle.
Závěr: Židé dneška
Židé postupně opanovali finanční toky na světové úrovni. Od pěti bratrů Rothschildových, kteří ovládli pět stěžejních metropolí v Evropě, jejich vliv silně vzrostl. Moderní cenzoři a drábové nesvobody se do nás neustále navážejí, že prý nezdrojujeme. Pojďme si tedy tvrdě nazdrojovat jména, když to po nás ustavičně požadují. Samozřejmě, že ani tak nebudou spokojení, protože to nejsou jejich certifikované zdroje, a navíc jde o tabuizované téma, ale to už je jejich problém. Na newyorské burze cenných papírů, finančním centru světa, se usazovaly židovské bankovní rodiny. Kuhn, Loeb, Warburgové, Hanauerové, Wertheimové, Levisonové, Seligmannové, Guggenheimové, Wolfové, Schiffové, Straussové, Sternové a další. Mohu jmenovat i další vlivné Židy té doby, přičemž začnu rovnou od samotného vrcholu. Bernard Baruch, židovský finanční poradce a přítel amerického prezidenta Franklina Roosevelta. Profesor Felix Frankfurter, židovský právní poradce téhož amerického prezidenta. Henry Morgenthau, židovský ministr financí Ameriky za Roosevelta. Herbert Lehman, židovský guvernér státu New York. Otto Kahn, židovský bankéř z Wall Streetu. Další židovský bankéř Felix Warburg nebo Mortimer Schiff. Také vlivný židovský právník Samuel Untermeier. Leon Blum, někdejší francouzský premiér. Žid Hore Belisha, bývalý britský ministr obrany. Nebo si vezměme dobu takzvaného Výmarského Německa, tedy 20. léta 20. století. Šéfredaktorem berlínského deníku byl tehdy Žid Theodor Wolf. Šéfem nakladatelství Ullstein byl také Žid, Georg Bernhard. Dokonce tvůrcem německé ústavy byl také Žid, Hugo Preuss. Německým ministrem zahraničí byl Žid, Walter Rathenau. Německým ministrem financí byl, jak jinak, také Žid, Hilferding. Policejním viceprezidentem pro Berlín byl také Žid, Bernard Isidor Weiss. A tak bych mohl pokračovat dál. Je proto nutné do hloubky studovat nejen samotnou historii, ale i tyto rodové dynastie. Je nutné nejen zdrojovat, ale také pečlivě data třídit a analyzovat je. Vedle toho všeho využívám metody, které jsem uvedl na začátku. Statistickou a genetickou. Vracím se tedy k otázce, kterou jsem kladl na začátku. Mají Židé skutečně většinový vliv a kontrolu nad světovými financemi? Pokud jsme doposlouchali nebo dočetli tento pořad až do konce, máme v rukou jedinečný nástroj, díky kterému si může na tuto otázku kvalifikovaně odpovědět každý z nás.