Tento pořad se zabývá tématem soukromých vojenských společností a jejich historií, srovnává je s žoldáctvím středověku a moderními výzvami, kterým čelíme. Prochází historií žoldáctví, jeho transformací během Třicetileté války a vykreslením mafie jako paralelní mocenské struktury proti státu. Dále se zaměřuje na státní nadsvětí a podsvětí, rozdíly mezi potulným banditou a státním banditou a vývoj od mírových smluv ke snaze o světový řád. Také zkoumá hrozby, které současné soukromé vojenské společnosti představují pro světový řád, a diskutuje o fenoménu neo-středověku a moderního žoldáctví. Na závěr vysvětluje, kdo má zájem o služby žoldáků a co můžeme z minulosti těchto jevů vyvodit dnes.
Žádní členové zpravodajských rozvědek. Žádní členové tajných vojenských jednotek. Ba dokonce žádní vládní zaměstnanci. Ale pracovníci soukromých vojenských společností. Pro mnohé jsou takoví zaměstnanci obyčejnými kontraktory. Pro jiné zase najatými žoldáky. Soukromé vojenské společnosti poskytují stále větší škálu služeb. Od oprav vojenských letadel přes ostrahu prezidentů, protidrogové mise až po prevenci možné genocidy, například v Africe. Velmoci, jako je například Amerika nebo Rusko, nemohou v některých místech válčit bez dodavatelů. Proto se dnes zahraniční politika stále častěji uskutečňuje prostřednictvím soukromých vojenských společností. Je to šedá zóna k prosazování zájmů mocností nelegálními prostředky. Fenomén, který si před časem nikdo nedokázal představit. Úkoly, které by kdysi byly výhradní doménou tajných služeb nebo armády, se běžně zadávají firmám kótovaným na newyorské burze. Nejznepokojivějším aspektem tohoto trendu je rozhodnutí outsourcovat smrtící sílu. To jsme mohli klasicky pozorovat v Iráku nebo Afghánistánu. Polovojenské ozbrojené civilní jednotky hlídkovaly v ulicích Bagdádu a Kábulu pro svého zaměstnavatele, Spojené státy americké. Tyto malé soukromé armády jsou organizované jako nadnárodní společnosti. Od 11 září 2001 se tento průmysl rozrostl z desítek milionů na desítky miliard dolarů v čachrech s válečnými zakázkami. Ziskoví válečníci vyvolávají obavy. Ovšem jaký je rozdíl mezi soukromým a státním žoldákem? Není to náhodou tak, že státy si svých vojáků necení zdaleka tolik, jako soukromý sektor, a proto stále více vojáků přechází právě k těmto společnostem? Jaký to má ale smysl, když si tyto soukromé agentury stejně ve výsledku najímá stát. Proč stát neplatí rovnou své vojáky tak dobře, aby nemuseli odcházet do soukromých agentur? Není lepší peníze vyplácet svým vojákům přímo, než oklikou přes soukromé agentury? Jaké mají smysl tyto převodní páky peněz? Jde o privatizaci válek, lukrativní odvětví, které odklání stále více veřejných peněz. Pro stát a daňové soustrastníky je to samozřejmě nevýhodné, ovšem pro partu zainteresovaných osob je to další schéma vyvádění peněz ze státních pokladen. Podobně jako soukromé zdravotnictví, soukromé školství nebo soukromé důchodové pilíře. Rafinované a důmyslné dobývání renty ze států ve prospěch vybraných partiček, které si to umějí ošéfovat. Spojení motivu zisku s válčením má v moderní době děsivé důsledky. Soukromé vojenské společnosti jsou notoricky neprůhledné. Jejich zaměstnavatelé se navíc zdráhají sdílet informace kvůli politicky citlivé povaze této práce. Tajnůstkářství obklopující soukromý vojenský průmysl jej zahalilo tajemstvím a mýty. Soukromé vojenské společnosti se rozrůstají jako houby po dešti. Už nyní hledají nové příležitosti v konfliktních oblastech v Africe, na Blízkém východě a v Latinské Americe. Agentury nabízejí stále výkonnější bojovou sílu. Háček je v tom, že pracují pro toho, kdo nabídne nejvíc. Existují ale i další obavy. Soukromé vojenské společnosti budou stále častěji využívat vojenskou robotiku, například ozbrojené drony. Ty jsou stále dostupnější a vyspělejší, takže i malé společnosti budou smrtící. Agentury se už zapojují do kybernetické války a nabízejí klientům útočné schopnosti zpětného hackingu proti narušitelům. Tito kybernetičtí žoldáci jsou v současné době v mnoha zemích nezákonní. Přesto jsou lidé a organizace, které potřebují chránit kritické informace, stále více rostoucím trhem. Další obavou je, že by soukromá vojenská společnost mohla zahájit ozbrojený konflikt, který musí ukončit jiní. Jednoduše rozdmýchá konflikt pro zisk, který pak musí ukončovat vláda opět za peníze svých občanů. Napětí, chaos a konflikty jako hnací palivo pro zisk. Nakonec se může objevit nový typ války. Smluvní válka, která válku podporuje, stejně jako v případě zabíjení na zakázku, by si bohatí klienti najímali soukromé armády, které by vedly války v jejich vlastním zájmu. V důsledku toho by jiné bohaté subjekty najímaly různé soukromé armády na sebeobranu. To by vytvářelo bezpečnostní dilema, protože obě strany by stupňovaly svůj arzenál žoldáckých sil. Vyhrál by ten, kdo by měl více peněz a díky tomu by protivníka vyčerpal. Smluvní válka je doslova volným trhem se silou, kde se soukromé armády a klienti navzájem vyhledávají, vyjednávají o cenách a vedou války za účelem osobního zisku. Před několika lety jsem natočil pořad Privatizace bezpečnosti. V tomto volném pokračování nebudu pokrývat historii a rozsah konkrétních společností, protože to jsem právě učinil v daném pořadu. Budu se spíše věnovat důsledkům tohoto rostoucího průmyslu. Tento fenomén se totiž okruhem vrací do středověké doby rytířů a žoldáků. Proč se silné země, jako je Amerika nebo Rusko, rozhodly zaměstnávat soukromé vojenské síly? Mění privatizace války způsob vedení války? A pokud ano, má vliv na strategické výsledky? Co privatizace vojenských sil předpovídá pro budoucnost mezinárodních vztahů?
Středověké žoldáctví
Když se řekne žoldák, mnozí z nás si automaticky vybavíme středověký prototyp takového bojovníka. Toto staré přirovnání ale není tak daleko od nové reality. Středověký svět byl neuspořádaný a široká řada politických aktérů jako papežové, králové, městské státy, bohaté rodiny a další, si činili nároky na svrchovanost nad pozemky a společností. Spory nevyhnutelně propukaly a často se řešily na bitevním poli, kde bojovali žoldáci obou stran. Z této středověké vřavy vyšel vítězně jeden politický aktér. Státy. Králové a další vládci států si monopolizovali trh s vojenskou silou tím, že investovali do vlastních stálých armád, které byly loajální pouze jim. Zároveň ale zakázali žoldáky, čímž ponechali své nestátní protivníky bezbranné. Z toho vznikl nový světový řád, kde pouze státy mají výsadu prosazovat svou politickou vůli násilím. Tento řád existuje dodnes. Tento řád se ale mění. Opětovný nástup soukromých armád je předzvěstí pomalého návratu ke středověkému status quo, kdy státy neměly v mezinárodní politice primát. Spolu se státy měly své žoldáky, tedy soukromé armády i jiné zájmové skupiny bohatých rodin, nebo pozemkové šlechty. Dnes můžeme tento trend označit jako militarizovaný neo-středověk. Nestátní a multipolární světový řád, který se vyznačuje překrýváním autorit a loajalit. Nepředpovídá zánik států ani nástup anarchie. Místo toho bude tento nový globální systém přetrvávat v trvalém chaosu, který problémy spíše rozdmýchává, než řeší. Tento militarizovaný neo-středověk bude formovat světové dění. Klíčovou výzvou je zpeněžování konfliktů, tedy převádění konfliktů na obchodovatelnou hodnotu. Čím více peněz máme, tím větší palebnou sílu si můžeme koupit. Pokud se trend bude ubírat tímto směrem, pak by se velké korporace a nejbohatší jednotlivci mohli stát novým druhem supervelmoci. Podívejme se ale na toto srovnání do větší hloubky. Možná teprve potom pochopíme, jak se historie v moderním žoldáctví vlastně znovu opakuje. Kulisy zůstávají stejné, jen technologie jsou lepší. Život v evropském středověku byl chaotický. Pokud jsme byli rolníkem, měli jsme pravděpodobně několik pánů, kteří vyžadovali naši loajalitu. Místního feudála, krále, sousední františkánský klášter, císaře Svaté říše římské, nebo papeže, abych jmenoval alespoň některé. A co hůř, často mezi sebou soupeřili a pod hrozbou smrti si současně nárokovali práva na nás, naši půdu i duši. Na rozdíl od dneška neexistovala na našem území jediná nejvyšší autorita jako v moderním státě. To vedlo k překrývání autorit a rozdělené loajalitě. Tato roztříštěná suverenita byla ústředním rysem středověkého uspořádání světa, protože papežové, císaři, králové, biskupové, šlechta, městské státy, mnišské řády, rytířské řády a vazalové často vznášeli souběžné a protichůdné nároky na stejný pozemek a lidi na něm. Není divu, že to vedlo k mnoha válkám. Stejně jako většina dějin, ani středověk neznal tabu proti žoldákům, protože žoldácké povolání bylo považované za legitimní řemeslo. O kariéru žoldáckých kapitánů často usilovali i méně významní šlechtičtí synové, například vévoda Werner z Urslingenu, hrabě Konrad von Landau nebo Giovanni de‘ Medici. Najímání soukromé armády nebylo nijak stigmatizované. Nepovažovalo se za nic jiného než najímání inženýrské firmy na opravu příkopu, nebo objednávání umělce na malování portrétů vlastní rodiny. Zpeněžování konfliktů vedla k prosperujícímu trhu se silou. Služby soukromých armád získával ten, kdo nabídl nejvyšší nebo nejmocnější cenu. Smluvní války byly ve středověku běžné, zejména v severní Itálii. Středověký světový řád měl své kořeny v době pádu Římské říše. Svého zenitu dosáhl pravděpodobně v období vrcholného středověku, přibližně mezi lety 1000 až 1300. V následujících staletích pomalu upadal. Historici konvenčně spojují konec středověku s obdobím kolem roku 1592, ale skutečnost není tak jasná. Soukromé žoldácké společnosti začaly ustupovat.
Třicetiletá válka: Od středověkých žoldáků po národní armády
Ve staletích mezi lety 1400 a 1700 docházelo k postupnému upevňování politické autority. Od roztříštěné suverenity středověku, kdy si církev, císař, král, knížata, městské státy, kláštery a podobně činily vzájemně konkurenční a překrývající se nároky na autoritu, k centralizovanému systému států, který se stal moderním světovým řádem. S tímto přechodem je ale spojené především jedno datum. 1648. V roce 1618 se povstání v Čechách změnilo ve válku v celé střední Evropě mezi katolíky, protestanty a politickými oportunisty. Tato válka trvala třicet hrůzných let. Ničivé následky této třicetileté války byly nezvratné. Téměř třetina obyvatel dnešního Německa a Čech byla vyhlazena. Vojska Švédska, tehdejší velmoci, zničila jen v Německu na dva tisíce hradů, osmnáct tisíc vesnic a tisíc pět set měst. Hospodářství bylo v troskách a mnohé malé vesnice a města se z toho vzpamatovávaly sto let. Vypukly nemoci a hladomor a desítky tisíc lidí se staly uprchlíky, kteří se potulovali po evropských pláních. Co do rozsahu zkázy byla třicetiletá válka pro střední Evropu srovnatelná se světovými válkami. Z třicetileté války vzešel moderní mezinárodní systém. Válka skončila v roce 1648 Vestfálským mírem, pojmenovaným podle dvou mírových smluv podepsaných ve vestfálských městech Osnabrück a Münster v dnešním Německu. Na tomto míru, který překreslil mapu Evropy a přepsal pravidla moci, se podílely všechny kontinentální velmoci. Standardní výklad této události tvrdí, že rok 1648 vyvedl lidstvo z anarchie středověku. Vytvořil nový světový řád, někdy nazývaný vestfálský řád. Vestfálský řád má tři základní charakteristiky.
A: Na rozdíl od středověku svěřuje veškerou moc jedinému politickému subjektu: státu. Vítězové třicetileté války vyřešili středověký problém překrývajících se pravomocí a loajalit tím, že vyhlásili, že legitimně vládnout mohou pouze subjekty, které kontrolují půdu. Jistě, pozemkové úřady existovaly i dříve, ale moderní stát se liší tím, že si nárokuje absolutní moc nad všemi lidmi a zdroji v rámci svých územních hranic s vyloučením nestátních subjektů, jako například papež.
B: Státy musí uznávat jiné státy jako sobě rovné.
C: Státy by neměly zasahovat do vnitřních záležitostí jiných států.
Na rozdíl od středověku tak byla jasně vymezena hranice mezi vnitřní a zahraniční politikou. Pokud jde o vnitřní politiku, státy mohly vládnout, jak chtěly, pokud dokázaly přesvědčit nebo přinutit své obyvatelstvo, aby se podřídilo jejich vládě. V následujících staletích se státy stále více podílely na vytváření občanství a národností. To až do té míry, že ve 20. století se většina obyvatel identifikovala v první řadě se svou národností a až v druhé řadě se svým náboženstvím, etnickou skupinou nebo jinou příslušností. Státy také zakázaly svou ozbrojenou konkurenci, například žoldáky, kteří by mohli fyzicky ohrozit existenci vlády. Státy tak mají výlučný nárok na násilí za účelem prosazení jeho vlády. Například v roce 1919 definoval významný německý sociolog Max Weber stát jako lidské společenství, které si nárokuje monopol na legitimní použití fyzické síly na daném území. Tato definice se hojně používá dodnes. Státy, které si nedokážou udržet monopol síly a trpí občanské války nebo časté násilné trestné činy, jsou běžně označovány za slabé, křehké nebo zkrachovalé státy. Pro zahraniční politiku státy uzavírají smlouvy s jinými státy. Někdy se snaží o násilnou expanzi na území svých sousedů. Postupem času si státy vytvořily silnější kontrolu nad vlastními hranicemi. Vybudovaly také stálé národní armády, aby mohly vést války proti jiným státům. Velký pruský válečný teoretik 17. století Carl von Clausewitz popisuje používání armád státy jako souboj ve větším měřítku k řešení mezistátních sporů. Válka je pro něj prostě pokračováním politiky jinými prostředky. Jeho stěžejní kniha O válce zůstává nejlepším zdůvodněním vestfálského způsobu vedení války. Jejím nejlepším příkladem jsou první a druhá světová válka. Vestfálská suverenita vyžadovala, aby státy vyřadily ze hry soukromé armády. Pokud měl stát vládnout jako jediná autorita na daném území, potřeboval monopol síly k udržení svého právního řádu. Žoldáci logicky představovali hrozbu tohoto státního monopolu moci. Vestfálský systém stanovil, že každý stát je odpovědný za přeshraniční násilí, které vychází z jeho území, i když režim toto násilí nepodporuje. Díky tomu státy zakazovaly soukromé armády z obavy, že by mohly rozpoutat válku se sousedem a zatáhnout oba státy do vzájemného ozbrojeného konfliktu. Středověký trh se silou skončil s rozšířením vestfálského systému, kdy veřejné armády nahradily soukromé. Žoldáci byli postavení mimo zákon. Toto stigma žoldáctví je silné až dodnes a promítá se v pohlížení na soukromé vojenské společnosti.
Mafie jako paralelní mocenská struktura
Vedle revolucí, pučů a občanských válek vybočuje z této řady jeden unikátní systém. Systém, který tvoří paralelní mocenskou strukturu proti státnímu monopolu moci. Tímto systémem je mafie. Metody, formy a styl mafie se vyvíjely několik století. Mafie má také své žoldáky, kteří na příkaz kmotrů uplatňují její kodex a pravidla. Historikům se dodnes nepodařilo zjistit alespoň přibližné datum jejího vzniku. Poprvé se termín mafia objevil v sicilsko-italském slovníku jako synonymum slova camorra. V názorech na vznik slova mafie se rozcházejí i filologové. Po léta byla Sicílie římskou kolonií, pak ale přišli Arabové a s nimi možná výraz mafia z arabského mahía, tedy drzost, zpupnost, nebo maehfil, tedy útočiště při útěku. Život na středověké Sicílii byl překvapivě poměrně bezpečný. Architektura královského paláce v Palermu, stejně jako společnost, která ho obklopovala, byla prosycena normanskými, arabskými a byzantskými vlivy. Při vstupu do jeho dveří mohl cestovatel v čase zaslechnout francouzštinu, latinu, řečtinu, arabštinu a hebrejštinu. Asi o dvě stě let později se dostalo slovo mafia podruhé do spisovného jazyka, a to z palermského dialektu. Označovalo skupinu lidí odvážných, fyzicky zdatných. I pro tento názor mají badatelé opodstatnění. Když Sicílii dobyli Španělé, uzákonilo místní obyvatelstvo přísná pravidla dokonalého a zdatného muže v odboji založeném na rodinné loajalitě. Mstitelé zabíjeli nepřátele a nedbali zákonů cizích vládců. Sicilané je neudávali, bránil jim strach i vybičované vlastenectví. Jisté je, že od vzpoury proti pánům z Anjou, která vznikla při palermských nešporech v březnu 1282, se traduje zákon mlčení, tedy omerta, stejně jako krevní msta, tedy vendetta. Mafiáni nepřetržitě vtloukali ostrovanům do hlavy: Bereme jen bohatým! Pravda, loupili v palácích a ve statcích, ovšem nikdy nepohrdli oslíkem, bečkou vína nebo úrodou chalupníka. Kdo nechtěl, aby ho takové neštěstí potkalo znovu, požádal ušlechtilou společnost o ochranu. Neustále vylepšovaný systém ochrany se postupně stal součástí života Sicilanů. Kdo ji neobjednal, kdo nezaplatil, přivolal na sebe pohromu. V takových poměrech vznikal zvláštní princip falešného přátelství. Falešného proto, že pouze mafie určovala kvalitu cti a přátelství a posuzovala jeho upřímnost. Na těchto pevných základech mafie vyrostla. Mafie začala vládnout způsobem sobě vlastním a zmocňovala se všeho, co jí cizinci tvrdošíjně odpírali. Hlavám takzvaných rodin neboli famiglií, složených z baronů, správců a mafiánů, příslušelo oslovení don. Stávali se kmotry svých přátel a slibovali, že je budou ochraňovat před každým nepřítelem, lhostejno, zda před banditou nebo státní mocí. Mafie se rozrostla v silnou organizaci spojenou se zájmy sicilských i francouzských a španělských pánů. Kodex mlčenlivosti se už vztahoval na celý ostrov. Od 19. století měla mafiánská poprava přísný rituál. To věděl každý Sicilan. Kmotry chránila před nevolí úřadů vysoká zeď mlčení. Svědkové nikdy neslyšeli výstřely, natož aby spatřili pachatele. Důvod? Chtěli žít, a proto oslepli a ohluchli. Stejně se chovali střelci, vojáci, poručíci i kmotři při válce proti konkurenční rodině. Mafie zdokonalovala systém nabídky služeb každému, kdo měl peníze. První přelomové období přišlo v roce 1848. Mafie tehdy sympatizovala s revolucí, s králem, šlechtou i Garibaldim. Kmotři nevěděli, zda zvítězí Garibaldi, šlechta nebo lid. Vyhlédnutou kořistí mafie byli především šlechtici. Po jejich slávě, palácích, politickém vlivu, dcerách a sestrách kmotři mafie dávno prahli. Mafiáni pronikli do parlamentu jako strýcové a zeťové šlechty. Získali cestu k politické moci, byli vlivní a bohatí. Mafiánské podsvětí se mísilo se státním nadsvětím. Mafie začala pronikat také do Ameriky. Je ale chybou si myslet, že mafie byla v Americe první. Základ podsvětí v Americe vytvořili v 17. století Irové a Židé. Ti první děsili starousedlíky brutalitou, druzí, jako obávaní věřitelé, vychytralostí a spekulacemi. Židé a Irové měli privilegovaná místa v prvním působišti mafie v Americe, New Orleansu. Po dlouhém vzájemném pronásledování sjednotili říši zločinu sicilští mafiáni kodexem cti. Pilířem jejich podnikání se stal jako doma zákon mlčení, omerta. Z bezpečnostních důvodů měla v Americe zpočátku každá mafiánská rodina jen deset členů. Sicilská Cosa nostra neboli Naše věc, přesazená do Ameriky, se rozvíjela po linii New Orleans, Saint Louis, Chicago a New York, tedy přesně v tom směru, jak se měnil kurs emigrace. Od 17 ledna 1920 zavedla americká vláda prohibici. Bylo to nařízení zakazující vyrábět, dovážet a prodávat na americkém území alkoholické nápoje. Spekulanti vytvořili ilegální sítě pašeráků s lihovinami. Mafiáni je postupně sjednotili a opanovali. Obrovské zisky z černého obchodu jim umožnily investovat peníze do dalšího podnikání. Výroba a distribuce alkoholu přešla do rukou mafiánských rodin. Stát přišel o daně, zatímco zisky z prodeje předražovaného zboží putovaly ke kmotrům. Závratné sumy, které kmotři získali, jim umožnily proniknout v mnoha městech do nejvyšších míst společenské sféry. Postupně skoupili herny a nevěstince, měli spoluúčast v hotelích, prádelnách, garážích i mlékárnách. Mafie začala postupně pronikat do státního uspořádání a nabourávat tak monopol státního nadsvětí. V Americe byly jako dnes dvě hlavní politické strany, demokraté a republikáni. Mafiáni organizovali politické kluby, ve kterých sjednotili nevědomé čističe bot, kuplíře, drožkáře a vystrašené dušičky ze Sicílie. Jejich hlasy pak při volbách tvořily stále silnější kartu. Není úkolem tohoto pořadu popisovat do podrobností historii mafie. Mým cílem je ukázat, jak mafie získávala mocenské postavení ve střetu se státem. Samozřejmě, že ji k tomu nevedly žádné vznešené zájmy, ale čistý zisk pro hierarchii kmotrů. Mafie vytvářela jakousi paralelní mocenskou strukturu vlastních kodexů a pravidel. Měli také vlastní armádu pěšáků, kteří na příkazy kmotrů tato pravidla vymáhali. Oč jiná je tato paralelní mocenská struktura podsvětí od státního nadsvětí? Obě struktury přece používají stejné prostředky. Někdo by mohl namítnout, že ale máme přece demokracii, a že stát nedělá nic, co by si lidé většinově nezvolili. Tohle dnes může prohlásit jen slaboduchý jedinec, který ještě věří na cirkus politického jarmarku. Politika je jen clona pro odstínování reality. Psychologická bariéra, která odvádí naši pozornost od skutečné zákulisní moci. Ta probíhá mimo politickou marketingovou fasádu. Politika je primitivní jarmark plný pouťového halekání a tribunového řečnění. Tato řvavá scéna má zaujmout všechny naše smysly, abychom nešmejdili ve stínu za maringotkami. Právě tam sedí zákulisní hráči, kteří ovládají kolotoče. Tento princip jsem včetně bohatého důkazního materiálu pokryl v mém pořadu Bohatí a mocní. Příkladů paralelních mocenských struktur je celá spousta, více jsem to popisoval také v mém pořadu Západní terorismus a islámské bankovnictví. Za všechny jmenujme celkem nedávný příklad v Americe během půlročního chaosu Black Live Matters. Antifa ve čtvrti Capitol Hill města Siettle amerického státu Washington, ustavila autonomní stát, nezávislý na zbytku Ameriky. Levicové frakce se ale vyznačují svou touhou vnutit své představy zbytku světa, aniž by se ptaly, zda o ně ten svět vůbec stojí. Tato premisa předurčila pád Capitol Hill za několik týdnů bezpráví, anarchie a chaosu, tak typických pro levicová řádění. Byl to ale další ze šňůry pokusů paralelních mocenských struktur. Bohužel, tyto počiny nebývají vedené touhou ustavení lepšího, svobodnějšího světa, ale chronickou touhou psychopatů vládnout, kontrolovat a přivlastnit si co nejvíce bohatství. Ve vzniku takových počinů je tím pádem vepsaný už jejich pád. Jde vlastně o zrychlený proces průběhu říší. U říší se také postupně dostávali k moci nejsilnější dravci v touze po vládě, kontrole a bohatství. Mafie ale má vedle svých žoldáků na ulici i žoldáky v bankách, korporacích a politice. Postupně tak dochází k symbióze, sladění a synergii zájmů obou stran. Mafie podsvětí, i mafie státního nadsvětí chce totéž. Vládu, kontrolu a peníze. Politika a demokracie jsou jen kouřovou clonou a zastíracím manévrem k uchlácholení davu. Lidé mají pocit, že jsou to oni, kdo určuje dění. Přitom je to přesně naopak. Ten, kdo určuje dění, jsou kmotři mafie státního nadsvětí. Rozdíl mezi armádou a soukromou vojenskou společností se tak stírá.
Státní nadsvětí a podsvětí
Moderní státy si monopolizovaly násilí jako prostředek kontroly nad občany. Není proto divu, že se proti takové nadvládě lidé stavějí na odpor. Tento vzdor můžeme nejlépe vykreslit na italské mafii z polofeudální Sicílie, která nesnesla, aby daleký Řím zasahoval do jejich věcí. Italská mafie postupně zapouštěla kořeny jak v Evropě, tak v Americe. Tvoří mlhavou šedou clonu mezi státem a takzvaným podsvětím. Ovšem co vlastně znamená podsvětí? Není takhle náhodou podsvětí jen opačnou stranou mince státního nadsvětí? Státní nadsvětí uplatňuje monopol násilí jako prostředek své kontroly nad občany. Oč horší je násilí podsvětí, které páchá v podstatě totéž? Státní nadsvětí si jen tento monopol kodifikovalo do legislativy. Státní korupce, úplatky, nebo podvody jsou povýšené justicí jako lobbing. Státní krádeže v podobě stále vyšších daní nebo snížení valorizace důchodů kvůli inflaci, jsou vydávané za rozpočtovou zodpovědnost. Státní vraždy jsou legalizované vojáky nebo ve vyhrocených případech policisty. Všechno probíhá lege artis, podle zákona nejvyšší autority, s monopolem násilí státního nadsvětí. Podsvětí tvoří jen opačnou stranu mince stejných prostředků. Brutalita je tu více vidět jen proto, že nemůže být posvěcená vznešenými zákony. Když kriminálník podsvětí okrade důchodce na ulici o tisíc korun, je zločinec, který patří za mříže. Když totéž udělá státní nadsvětí, už to není krádež, ale rozpočtová zodpovědnost. Když gangster podsvětí s kuklou a luparou vpadne do banky a pod hrozbou zastřelením uloupí peníze, je to zločinec, který patří za mříže. Ovšem když státní nadsvětí zvýší třeba spotřební daň na palivo, aby z občanů vyždímal dalších několik miliard, už to není podvod, ale zákonné opatření. Když pašuje drogy Pablo Escobar z podsvětí, je to zločinec, který patří za mříže. Když ale jiné drogové kartely koordinují trasy a distribuci se CIA, už to není zločin, ale financování černých fondů této služby státního nadsvětí. Jaký je tedy rozdíl mezi podsvětím a státním nadsvětím? A položme si ještě jednu otázku. Proč státní nadsvětí proti podsvětí bojuje? Protože podsvětí znamená konkurenci pro jeho mocenský monopol. Samozřejmě, opět tu jsou prvky brutality, násilí a chaosu, ovšem jenom proto, že tyto prvky nejsou citlivě včleněny do stínové mašinérie armád, policie a rozvědek. Tedy státních kolosů, které tyto prvky během staletí zapracovaly do hladkého chodu ozubených koleček jejich mocenských strojů. Podsvětí tyto prvky uplatňuje nahodile a bez koncepce, zatímco státní nadsvětí má tyto prvky vyladěné v citlivém mechanismu hodinových strojků legislativy. Můžeme tak vlastně hovořit o něčem, co bychom mohli nazvat státním gangsterismem. Proto vznikla mafie, jako vzdor vůči tomuto státnímu gangsterismu. Proto je trh soukromých vojenských společností znovu na výsluní zájmu.
Potulný bandita a státní bandita
Podle historického sociologa Charlese Tillyho vznikly státy jako určitý druh bezpečnostního raketýringu podobného mafii, který za poplatek nebo daň poskytuje občanům ochranu. Postupem času se státy stávaly mocnými díky násilnému cyklu: vytvářely silné bezpečnostní složky, aby od obyvatelstva získávaly bohatství, z něhož se tyto bezpečnostní složky platily. Kromě toho státy potřebovaly bezpečnostní síly k likvidaci soupeřů, a to jak zahraničních, tak domácích. Ozbrojená síla byla významným faktorem vzestupu moci států. Abych parafrázoval Tillyho, násilí vytváří státy a státy vytvářejí násilí. Americký ekonom Mancur Olson popisuje vznik států jiným způsobem, a to pomocí metafory banditismu. Bandité přežívají díky tomu, že drancují majetek ostatních a přesouvají se k dalším obětem. V určitém okamžiku se bandita rozhodne, že potulovat se krajinou a hledat kořist je příliš únavné. Místo toho se rozhodne loupit na místě tím, že násilím ovládne nějakou komunitu a vydírá místní obyvatele o bohatství na základě tyranie. Tento bandita už není na útěku a stává se z něj jakýsi stacionární bandita. Tento stacionární bandita poskytuje určité zdání vlády, která zajistí, že lidé budou i nadále produkovat bohatství, a také je ochrání před toulavými bandity. Stát je tak stacionárním banditou, který se vyvinul z toulavých banditů. Státy tak vznikly díky své nadřazené schopnosti používat sílu a eliminovat nestátní soupeře. Tím se rozdíl mezi legitimní a nelegitimní silou stal nejednoznačným, pružným a vymyšleným. Státy se staly dominantní politickou autoritou v Evropě a neuznávaly žádnou jinou autoritu kromě jiných států. Postupně si pro obhájení své moci vypracovaly termíny jako legitimní, demokratický nebo spravedlivý. Přesně o tom jsem hovořil v minulé kapitole. Za několik století si tyto státy nadsvětí vytvořily jemné mechanismy soukolí zákonů, které povýšily zločin na spravedlnost, korupci na lobbing a podvod na legitimitu. Státní gangsterismus nadsvětí. Tam, kde státy nemohou operovat legálně tam si najímají soukromé vojenské společnosti.
Od mírové smlouvy ke světovému řádu
Důsledky Vestfálské mírové smlouvy z roku 1648 jsou pro mezinárodní vztahy hluboké. Posloužily jako počátek nového světového řádu řízeného státy. Vyřešil středověký problém překrývajících se autorit a loajalit. Do konce 19. století vestfálský státní systém zcela nahradil středověký řád. Na počátku 20. století byly evropské státy natolik silnými impérii, že si mohly úspěšně činit nároky na kontrolu území za svými hranicemi, a to i v Africe, Asii a Americe. Od roku 1880 do roku 1914 se evropská státní politika odehrávala v globálním měřítku. V různých balkánských válkách na habsbursko-osmanské hranici, Velké hře anglo-ruského soupeření ve střední Asii, ekonomickém soupeření v Číně a berlínské konferenci v letech 1884 až 1885, která vyřešila boj o Afriku. O místo v novém světovém řádu usilovaly i nové a mimoevropské státy. Amerika a Japonsko se pustily do koloniálních výbojů a občas dokonce evropské mocnosti porazily. Například ve španělsko-americké válce v roce 1898 a rusko-japonské válce mezi lety 1904 až 1905. Hegemonie evropských států šla tak daleko, že Francie za druhé republiky prohlásila Alžírsko za nedílnou součást svého území. První a druhá světová válka zůstaly největším projevem vestfálského řádu. Jejich bojiště se rozprostírala po celém světě, do té doby většinou kolonizovaném evropskými státy. Kromě strašlivých ztrát na životech si první světová válka vyžádala také oběti z řad Habsburků a Osmanské říše. Také Versailleská smlouva vážně oslabila Německo. Během jedné generace se Japonsko díky svým imperiálním snahám dostalo do přímého soupeření s Amerikou. Itálie se díky svým imperiálním výbojům dostala hluboko do severovýchodní Afriky. Německo se vzpamatovalo, aby pod vládou nacistického režimu znovu ohrožovalo evropské mocnosti. 1 září 1939 vypukla druhá světová válka, která pravděpodobně znamenala zenit vestfálského řádu. Země Osy, Německo a Japonsko, utrpěly totální porážku a byly okupované jinými státy. Itálie se stala neúčinnou světovou mocností. Spojenecké země, Velká Británie a Francie, byly také těžce poškozeny a v následujících desetiletích se stáhly ze svých kolonií. Krize kolem Suezského průplavu v roce 1956 ukázala, že Británie a Francie, poslední ze starých evropských mocností, už nebyly hlavními aktéry na světové scéně. Byly nahrazeny mladší Amerikou a Sovětským svazem. Mezinárodní vztahy se ale ve studené válce změnily. Měnily se také pracovní nástroje jednotlivých států, i když tehdy ještě soukromé vojenské společnosti teprve začínaly.
Ohrožení světového řádu
Pro supervelmoci je charakteristické, že drancují a plení přírodní zdroje slabších států, které se proti tomu nemohou bránit. Je tím sice nabourávaný jeden ze stavebních kamenů Vestfálského řádu, tedy nevměšování se do vnitřních záležitostí cizích států, ale to už dnes nehraje žádnou roli. Díky tomu mnoho slabších států ještě více ochabuje. Některé státy ztratily kontrolu nad svým územím, jako tomu bylo v konfliktech na Balkáně, v Indonésii a Súdánu. Jiné státy, jako například Libérie a Somálsko, selhaly úplně. Mnohé z nich ztratily monopol moci, což vedlo k občanským válkám a rozsáhlým oblastem bez vlády. V těchto oblastech měli ozbrojení nestátní aktéři, separatistické skupiny v severním Mali, válečníci ve východním Kongu a násilní extremisté v Jemenu, téměř volnou ruku. Některé státy, jako například Guinea Bissau v západní Africe, byly kooptovány drogovými kartely a staly se narkostáty. To je doslovný projev Olsonova stacionárního bandity. Guinea-Bissau je pátou nejchudší země na světě, která je prolezlá korupcí. To z ní činí ideální tranzitní uzel pro drogy putující z Latinské Ameriky do Evropy. To bych ale přecházel příliš do podrobností. Do tohoto chaosu ještě vstoupili mezinárodní teroristé z muslimských zemí. Suverenita se nenarušuje pouze uvnitř států, ale je narušovaná i zvenčí. Po skončení studené války začali nestátní aktéři, jako je OSN, zasahovat do vnitřní politiky zemí. To je v přímém rozporu s její vlastní chartou, která v článku dvě zakotvuje základní vestfálské principy. Teoreticky OSN a podobné instituce reprezentují kolektivní vůli států, které tvoří členskou základnu OSN. Ve skutečnosti se ale některé z těchto mezinárodních organizací přerodily v diktátorské globální aktéry. OSN schválila vojenské zásahy na území států proti jejich vůli, což je porušení vestfálské suverenity. Například v severním Iráku, Rwandě, Somálsku, bývalé Jugoslávii (Bosně), na Haiti, v Libérii, Kosovu a Sieře Leone. Mezi lety 1945 až 1989 schválila OSN sedmnáct takových intervencí, ovšem mezi lety 1990 až 2006 jich schvalovala více než dvacet ročně. Takové akce by byly v silném vestfálském systému nemyslitelné. Státní Vestfálská suverenita díky diktátorské OSN koroduje. Jednoduše princip Vestfálské suverenity států odumírá. Místo ní nastupuje tvrdá globální politika OSN. Státy už nejsou jedinou autoritou v mezinárodních vztazích. Politickými aktéry na světové scéně jsou dnes také nestátní aktéři. Zároveň se znovu objevují alternativní a často starší koncepce politického uspořádání. Ty se odvíjejí podle etnických, kulturních, kmenových a náboženských linií, které dokonce zastiňují samotné státy. Svět se pomalu vrací k militarizovanému středověkému status quo. Mnozí nestátní aktéři se této nové realitě začínají přizpůsobovat. Samotné státy ale také nezůstávají pozadu. Státní nadsvětí i nestátní podsvětí se proto uchyluje ke středověkým žoldákům. Na scénu přicházejí soukromé vojenské společnosti.
Neo-středověk a moderní žoldáctví
Středověký světový řád, ačkoli byl možná chaotičtější než ten náš, se nezhroutil do anarchie kvůli nedostatku silného státu. Ve skutečnosti byl relativně stabilní a trval přibližně tisíc let. Na rozdíl od vestfálského uspořádání byla středověká suverenita roztříštěná, o čemž jsem hovořil před nějakou dobou. Různí političtí aktéři, jako církev, císař, král, knížata, městské státy, kláštery a tak dál, si činili překrývající se nároky na moc nad lidmi, místy a věcmi. Byly to nadnárodní subjekty. Oč jiné jsou dnes EU, NATO nebo OSN? Jsou to stejné nadnárodní subjekty jako ve středověku. Ve středověku si panovníci jen zřídkakdy udrželi absolutní moc na velkém území. To vedlo k rozdělení loajality. Ve vestfálském zřízení státy požadovaly, aby lidé byli především vlastenci a všechno ostatní až na druhém místě. Ve středověku měli jednotlivci loajalitu roztříštěnou. Například k církvi, království, regionu, rodinnému rodu, etnické skupině, klášternímu řádu, rytířskému řádu a tak dál. Neexistoval žádný státní monopol na identitu a loajalitu. Tyto překrývající se autority a loajality ve středověkém světě vytvářely trvalý chaos. Díky globalizace se paradoxně podobná situace vyvíjí i dnes. Před sto lety státy jednaly pouze mezi státy. Dnes státy sdílejí světovou scénu s množstvím nestátních aktérů. Organizacemi, jako je OSN, neziskovými skupinami, jako je Amnesty International, korporacemi, jako je Exxon Mobil, nebo drogovými kartely a teroristickými organizacemi. Mnozí z těchto nestátních aktérů mají mezinárodní vliv srovnatelný se státy. To znemožňuje státní monopol moci. Světový řád se tím pádem pomalu vrací ke středověkému status quo. Ten můžeme nejlépe popsat jako militarizovaný neo-středověk. Nestátní, multipolární mezinárodní systém překrývajících se autorit a loajalit na stejném území. Žijeme už v takovém světě? Představa nového středověku může u někoho vyvolat instinktivní odpor, protože nám v hlavě asociuje nevědomost, stagnaci a barbarství. To je ale nespravedlivé hodnocení. Ve skutečnosti byl středověk složitý, bohatý a živý. Částečně tato mylná představa pramení z toho, že ji osvícenství označilo za temný středověk. Byla to propagandistická snaha odlišit své myšlenky od těch minulých. Nešťastný je i termín středověk, který vznikl až dlouho potom, co tato doba pominula. Jeho obyvatelé by si jistě nemysleli, že žijí ve středověku. Věřili, stejně jako my všichni, že pobývali na vrcholu dějin. Paradoxně díky středověku můžeme lépe pochopit dnešní, zdánlivě nesourodý a chaotický světový řád. Jde v podstatě o opakující se model, vylepšený o technické inovativní prvky. Proto je militarizovaný neo-středověk nejpřiléhavější označení. Z popela minulosti se zhmotňuje a oprašuje stejný model. Dochází k zásadní redistribuci moci od státních k nestátním aktérům. Probíhá fragmentace suverenity od státního centralismu k nestrukturovanému systému, ve kterém se autority a loajality překrývají. Politici se už nezpovídají vlastním občanům, ale nadnárodním celkům, a hlavně bankovním kartelům. Mezinárodní banky jsou věřiteli státních dluhů. Ten, kdo drží kasu, určuje podmínky. Slaboduché předstírání demokracie je v tomto kontextu naprosto směšné. Politici si mohou vyskakovat jen do takové výšky, kam jim to mezinárodní banky dovolí. Jednoduše do výše státních dluhů, nebo ještě hůř, do výše úroků státních dluhů. O tom jsem hovořil v mém pořadu Bankéřská dynastie Rothschildů. Magické půjčky a nekonečné úroky jako zdroj věčného bohatství. A hlavně státy navěky uvázané na řetěz svých dluhů. Militarizovaný neo-středověk je metafora volně vycházející ze světového řádu evropského vrcholného středověku. Neznamená ale doslovný návrat do středověku. Neznamená ani eurocentrismus, protože hlavní rysy tohoto neo-středověku lze snadno nalézt v historické Asii, Indii, Africe i jinde. Evropský středověk je pouze ilustrativním příkladem tohoto druhu uspořádání světa. Neo-středověk nenaznačuje celosvětový atavismus. Státy nezmizí, ale budou mít menší význam než před sto lety. Neo-středověk ale naznačuje chaos a anarchii. Globální systém bude přetrvávat v trvalém chaosu, který problémy spíše rozdmýchává, než řeší. Zvyšuje se sledování, ale ruku v ruce s tím se zvyšuje i sofistikovaná kriminalita. Nemělo by to být spíš naopak? Zvyšuje se šmírování, ale migrační krize v Evropě od roku 2015 nám ukázala, že to bezpečnost neřeší. Nemělo by to být spíš naopak? Zvyšuje se systém dohledu, ale lidská práva a svobody pro většinu se stále zplošťují. Nemělo by to být spíš naopak? Vidíme, že globalizace vůbec nepřináší růst životní úrovně, perspektivní výhled do budoucnosti nebo méně práce díky robotizaci a automatizaci. Místo toho nás vrhá zpět do středověkého trvalého chaosu, životní nejistoty, válek, napětí a stále více práce za méně peněz. Nové technologie tak nepřinášejí primární užitek běžným lidem, ale stále více se stávají výsadní doménou pro mocenské globální elity. Sofistikované šmírovací systémy, bezpilotní drony nebo digitalizace našich životů od sociálních sítí, přes platby kartou po čipy pro otisky prstů, nejsou primárně pro náš blahobyt, ale zvyšování represe a totálního dohledu. Zatímco nové technologie se budou stávat výdobytkem globálních elit, lidé se budou vracet zpět do středověku. Mocenské nůžky se tak budou stále rozevírat. Korporace a jednotlivci se nebudou cítit bezpečně a budou si proto najímat soukromé vojenské společnosti. Tím se nastartuje obchod se žoldáky. Po celém světě se objevují noví odběratelé soukromých sil, a nejsou to jen vlády. Ropné a těžební společnosti, které střeží svá těžební místa před milicemi. Lodní společnosti, které brání svá plavidla před piráty. Humanitární organizace, které chrání své pracovníky v nebezpečných lokalitách. Země bojující v občanských válkách. Nebo partyzáni, kteří se brání. Škála zaměření soukromých vojenských společností je opravdu široká.
Plíživé tříštění států
Pro Benátčany 13. století byl svět plochý v tom smyslu, že byl globálně propojený přes hranice a ohraničení. A to jak přírodní, tak umělé. Geografie jejich představ viděla planetu nekonečně se měnících obchodních cest, sítí a příležitostí, které se rozprostíraly po souši i po moři. Benátští obchodníci, jako byl Marco Polo, cestovali na lodích nebo karavanách po známém světě i mimo něj. Hledali nové trhy a zboží od koření a drahokamů po sůl a otroky. Do Benátek přicházel také celý svět, protože byly centrem mezinárodního obchodu a překladištěm zboží z Afriky, Blízkého východu a západní Evropy. Takový kosmopolitní ruch přiměl Shakespeara, aby prostřednictvím Antonia v Kupci benátském zvolal, že obchod a zisk města tvoří všechny národy. Benátský obchod byl synonymem globalizace. Obchodníci ve městě navazovali partnerství a vytvářeli složité sítě se vzdálenými zeměmi, které překračovaly etnické a náboženské rozdíly. Arabové, Židé, Turci, Řekové a Mongolové se stali obchodními partnery, i když se zdálo, že jsou politickými nepřáteli. Kultury, zvyky a jazyky se prolínaly způsobem, který přetrvává dodnes. O osm set let později je svět opět plochý. Srovnaný nikoliv loděmi a karavanami, ale tryskovými letadly a telekomunikacemi. Technologické sjednocování světa. Schopnost informací překračovat hranice snížila význam národních hranic a států, které je kontrolují. Státy a celky se sice snaží uplatňovat cenzorské praktiky středověku, ovšem to, jak víme z minulosti, vždycky vedlo k ještě prudšímu protiúderu. Samotná globalizace je motorem neo-středověku v několika směrech. Moderní technologie vytvořily jednotný světový trh, který propojuje osudy států i nestátů. Vliv států se snižuje. Moderní komunikační technologie sjednocují svět a tím snižují význam státních hranic, a tedy i moc států. Jak jsem zmínil, vstupují do toho nadnárodní organizace, které vynucují poslušnost po ostatních státech na základě silnějšího, nadřazeného celku. OSN a další mezinárodní organizace umožňují státům spojit svou svrchovanost a nárokovat si autoritu nad jednotlivými členskými státy ve prospěch "vyššího dobra". Tento trend je stále silnější. Dalším příkladem může být Mezinárodní trestní soud. Mezinárodní trestní soud existuje proto, aby posílil mezinárodní právo a tím zpochybnil vnitrostátní zákony států. Mezinárodní trestní soud a nadnárodní právo fungují v mnoha ohledech podobně jako středověká církev, která vytvářela překrývající se orgány na jednom území. Bylo silnější právo církve, nebo právo státu? Obojí se překrývalo na stejném území. Jako samozvaný ochránce lidských práv si Mezinárodní trestní soud nárokuje univerzální jurisdikci nad všemi lidmi na celém světě. Stejně jako to dělala církev ve středověku. Ve světě tak vznikají smíšené autority, které staví státní právo proti právu nadnárodnímu. Mezinárodní trestní soud není sám. Je představitelem širšího trendu vytváření nadnárodních autorit, které nahrazují národní státy. Státy stále více prosazují zákony stanovené mezinárodními organizacemi než své vlastní. Tento proces komunitárního práva probíhá plíživě a nenápadně. Dnes už nelze rozlišit, co je výsostně státní zákon, a co legislativní kukaččí vejce mezinárodního práva, například EU, NATO nebo OSN. Tyto mezinárodní organizace prosazují svou vlastní autoritu vedle států na stejném území, čímž vytvářejí podmínky neo-středověku. Je silnější právo státu, středověké církve nebo novověké OSN?
Kdo potřebuje žoldáky
Věřme tomu nebo ne, ale soukromé vojenské společnosti si najímají i mezinárodní neziskovky. Save the Children, CARE, CARITAS, GOAL, IRC a Worldvision. Ty všechny, a nejen ty, si najaly soukromé vojenské společnosti k ochraně svých operací v zahraničí. Humanitární organizace jsou pro soukromý vojenský průmysl velkým byznysem. Mezi tyto společnosti patří ArmorGroup, Control Risks Group, Global Risk Strategies, Erinys, Hart Security, KROLL, Lifeguard, Military and Professional Resources International, Olive, RONCO, Triple Canopy, DynCorp International a Southern Cross. Dokonce americká USAID požadovala, aby si nevládní organizace, se kterými uzavřela smlouvu v Iráku, najímaly soukromou ochranku. Do mezinárodních vztahů se zapojily i velké korporace, které zaměstnávají soukromé vojenské společnosti. Nadnárodní korporace zaměstnávají soukromé vojenské společnosti zejména v těžebním průmyslu. Například těžařský gigant Freeport McMoRan zaměstnával společnost Triple Canopy, aby chránila jeho rozsáhlý důl v Indonésii. Chevron si najal Outsourcing Services v deltě Nigeru. Ochranky G4S jsou prakticky všudypřítomné. Mezinárodní lodní společnosti se stále častěji obracejí na ozbrojené stráže v boji proti pirátům, což je velmi středověký problém, u pobřeží Somálska, Malackého průlivu nebo Guinejského zálivu. Námořní soukromé vojenské společnosti, jako jsou Special Tactical Services a Armed Maritime Security, umisťují ozbrojené smluvní pracovníky na nákladní lodě a jachty, které proplouvají těmito nebezpečnými vodami. Nadnárodní korporace dokonce zajišťují soukromou správu namísto slabých států. Tím vytvářejí překrývající se orgány a loajality. Státy tomuto globálnímu parnímu válci obřích finančních budgetů nemohou odolat. Dříve či později stejně podlehnou. Jak jsem uvedl, politici těchto států se zpovídají globálním korporacím, ne vlastním občanům. Demokracie je divadlem pro hlupáky, jakýmsi reliktem a anachronismem dávnějších časů, kdy jsme ještě nějaká práva měli. Dnes jsou demokracie, svobody a práva zadupány pod kolosem globálních korporátních titánů, kteří se jako bájní obři procházejí po celé planetě. Šlapou po dobytém národním území, rozdupávají zbytečky suverénních států a sfoukávají ohníčky vlastenectví. Ti nejsilnější si najímají soukromé vojenské společnosti, aby hájily jejich zájmy silou. Neo-středověké uspořádání se opět navrací.
Závěr: Učme se z minulosti
Neomezené politické soupeření, šíření válečníků a žoldáků, slabé státy, slabí vládci, zbabělé obyvatelstvo a malý nebo žádný právní stát vytvořily smršť, kterým byla severní Itálie ve vrcholném středověku. Při absenci kompetentní občanské autority se z vládců stávali tyrani a z lidí kořist a oběť. Ve Florencii a Ravenně vznikaly pevnosti, ve vesnicích rostly hradby, castelli, a vrcholky kopců zdobily hrady na ochranu mocných. Krvavé vendety mezi rody, jako byli Montefeltriové a Malatestiové, trvaly celá staletí a vyžádaly si nespočet obětí. Neustálé války mezi státy, městskými státy, církví a každým, kdo si mohl zaplatit soukromou armádu, zanechávaly na venkově bídu, hlad a strach. Stejně jako ve středověku, může být život v moderním zhrouceném státě stále obtížnějším. Nehovořím o státech, kde nefungují základní občanské potřeby, sociální infrastruktura a celkový chod. Hovořím o státech, které se rozpadají tiše, plíživě a nenápadně. Hovořím o státech, které unesli kmotři mafie státního nadsvětí. Hovořím o státech, které synergicky slaďují své zájmy se zločineckým podsvětím. Tím se stávají zločineckými i samotné státy a jejich vlády. Hovořím o státech, které stále více ždímou své obyvatele na vyšších daních jako výpalném, a přitom nenabízejí kvalitnější protihodnotu. Lepší školy pro děcka, vyšší efektivitu lékařské péče nebo kvalitnější silnice pro naše auta. Hovořím o státech, které se zpovídají nadnárodním bankám a korporacím, ne vlastním občanům. Hovořím o státech, které odevzdávají svou vlastní suverenitu a autonomii do rukou mezinárodních orgánů, jako EU, NATO nebo OSN. Hovořím o procesu neo-středověku, kde byly žoldácké skupiny běžnou denní praxí. Dnešní chaos, napětí a zmar nutí stále více nestátních korporací k tomu, aby si pronajímaly soukromé vojenské společnosti. V těsném závěsu za nimi jsou i státy, díky práskaným partičkám, které odklánějí státní peníze do soukromých kočičích pracek. Místo placení Rychlých šípů státní armády, se platí oklikou Tonda Plíhal, Dlouhé bydlo, Štětináč a Bohouš ze Dvorců. A sjednocení Stínadelští se smějí. Neo-středověk představuje střet suverenity nejen mezi státy, ale také mezi nestátními orgány. Ty jsou dnes de facto rovnocennými aktéry států. Přestanou být soukromé vojenské společnosti stinnou stránkou nestátních hráčů? Stanou se naopak běžnou součástí těch nejbohatších? Bojovým arzenálem a palebnou silou hájící zájmy těch nejsilnějších? A hájí vůbec samotné státy naše zájmy, nebo jsou uneseny kmotry mafie státního nadsvětí? Přesně v intencích středověkého systému. Učme se proto z minulosti, abychom ji znovu neopakovali. My sami v tomto globálním chaosu nic nezmůžeme. Ovšem musíme umět pojmenovat to, co dnes probíhá. To je první krok na trajektorii k celkovému ozdravnému procesu.