Třetí díl se zaměřuje na další, poněkud temné aspekty spojené s činností stanice Svobodná Evropa a její spolupráce se CIA. Diskutuje o roli amerických agentů a bývalých fašistů v rámci této organizace, přičemž vykresluje jejich historické profily. Pořad pokračuje příběhem Pavla Minaříka a jeho působení ve Svobodné Evropě v 70. letech. Další kapitola podrobně popisuje tragický pumový útok na budovu Svobodné Evropy v roce 1981 a jeho důsledky. Dále se pořad věnuje činnosti Svobodné Evropy v 80. letech a její spolupráci s bývalými fašisty, a to jak v organizaci, tak i v rámci CIA. Zabývá se také vývojem Svobodné Evropy po roce 1989 a poskytuje náhled na to, jak se měnila role a činnost této organizace v digitální době. Závěrem pořad reflektuje přechod od akustické k digitální cenzuře dnes.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v předchozím díle. Pokračoval jsem rušičkami Svobodné Evropy. Válka v éteru byla totiž opravdu fascinující, a proto jsem se věnoval i technikám a způsobům rušení. Ty se samozřejmě lišily na různých vlnových pásmech. Podíval jsem se na dva převraty, ve kterých Svobodná Evropa hrála významnou roli. Pokus o převrat ve východním Německu v červnu 1953, a Maďarsko v říjnu a listopadu 1956. Potom jsem se podíval na agenty ve Svobodné Evropě. Velmi zajímavý byl další pokus západu o převrat, a to v bývalém Československu v roce 1968. Ten byl důmyslnější a rafinovanější, protože západ se z předchozích neúspěchů poučil. Ale ani tak to nevyšlo. Pak jsem se zaměřil na velmi podrobné informace o financování Svobodné Evropy CIA. K tomu CIA vytvořila ohromnou clonu fiktivních společností, ze kterých se různě přelévaly peníze do dalších společností. Následně dokonce skupina amerických Kongresmanů chtěla zrušit Svobodnou Evropu jako propagandistické vysílání. Je roztomilé, jak samotní Američané hodnotili Svobodnou Evropu jako propagandu, což jsem zdokumentoval na přesných výrocích. Pak jsem už začal nejslavnějším agentem, který působil ve Svobodné Evropě. Konkrétně Pavlem Minaříkem. Podíval jsem se na jeho začátky a jak se ho podařilo vysadit v zahraničí. Pavlem Minaříkem budu pokračovat právě teď.
Pavel Minařík: Působení ve Svobodné Evropě (70. léta)
Nejprve pod krycím jménem Ulyxes a od roku 1972 jako Pley podával do ledna 1976 Pavel Minařík I. správě ministerstva vnitra veškeré jemu dostupné informace o dění ve Svobodné Evropě, a později i exilových organizací, do jejichž činnosti se zapojil. Předával vlastní písemné zprávy, později zprávy namluvené na magnetofonových páscích, interní dokumenty Svobodné Evropy a fotografie, které tam osobně tajně pořizoval. Spojení bylo zajištěné prostřednictvím krátkých, předávacích schůzek jednou měsíčně v Mnichově, kam jezdili kádroví příslušníci z rezidentury ve Frankfurtu nad Mohanem. Dvakrát ročně pak ve Vídni probíhaly instruktážní a vytěžovací schůzky. Za dobu jeho působení se uskutečnilo 10 instruktážních a 53 předávacích schůzek. Navíc byl Pavel Minařík celkem třikrát tajně krátkodobě stažený do Československa. Tady s ním byly vedené dlouhodobé vytěžovací pohovory, dostal přesnější úkoly a byl školený v nových zpravodajských technikách. Poprvé byl Pavel Minařík na území Československa 14. až 17. prosince 1970 v konspiračním bytě rozvědky v obci Ládví, asi 10 km na jih od Prahy směrem na Benešov. Byl školený v tajnopise a překonávání detektoru lži. Školil ho Dr. Dufek v pražském kriminalistickém ústavu. Druhé podobné stažení proběhlo ve dnech 30. června až 5. července 1974, kdy pobýval v konspiračním objektu rozvědky ve Čtyřkolech na Sázavě. Při této návštěvě se dokonce 1. července ve večerních hodinách z nostalgie projel metrem a prošel starou Prahou. Naposledy byl krátkodobě stažený ve dnech 16. až 18. října 1975, kdy se především rozhodovalo o dalším postupu a o jeho trvalém stažení. Tehdy taky napsal Pavel Minařík svou žádost o přijetí k SNB a později i do KSČ. Jeho návštěvy vždycky organizovala rozvědka a hranice překračoval v diplomatickém autě s falešným diplomatickým pasem. Důležitější vždycky bylo zajistit mu solidní alibi pro nepřítomnost na území Rakouska a dbát na opatrnost při pohybu v Československu. Proto nikdy nepobýval v Brně, kde by ho mohl někdo poznat. Jeho postavení v Rádiu Svobodná Evropa bylo podřadné a sám přiznal, že jeho hlavní zdroj informací byla kantýna, kde zaměstnanci rádi popíjeli alkohol a hodně povídali. Stažení agenta Minaříka proběhlo podle návrhu z 22. října 1975. Čekalo se totiž, že v rámci úsporných opatřeních by byl stejně propuštěný, a proto sám 4. listopadu 1975 dal výpověď. Oficiálně se připravoval na vystěhování do Ameriky. 6. ledna 1976 odjel z Mnichova do Ameriky, odtud 16. ledna 1976 přiletěl do Vídně a hranice do Československa zase překročil v diplomatickém autě s falešným pasem v Hatích. Jeho přechod z Rakouska zajišťovalo 6 agentů a v záloze byl připravený i nouzový kanál přímo přes zelenou hranici. Na tiskové konferenci v Praze vystoupil 29. ledna 1976. Ještě před návratem do Československa poslal Minařík do Prahy v hotovosti 50000 marek. Na pražské vkladní knížce, kam peníze ukládala rozvědka, měl 72400 korun. Kromě toho měl přislíbené honoráře za svá vystoupení. Jeho spolupráce s rozvědkou byla formálně ukončena 14. prosince 1977. Na podzim roku 1976 odjel Pavel Minařík do Sovětského Svazu, kde studoval nejprve na Fakultě žurnalistiky Institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a pak na Fakultě mezinárodních vztahů a mezinárodního práva Kyjevské státní univerzity. Po studiu v roce 1982 byl přidělený do redakce časopisu Signál, kde od roku 1985 pracoval jako šéfredaktor. Od 31. března 1990 byl v civilu, kam odešel na vlastní žádost. Později se ukázalo, že tento agent plánoval pumový útok v budově Svobodné Evropy, ke kterému se ale StB neodhodlala. Odhodlal se k němu ale někdo jiný.
Pumový útok na Svobodnou Evropu (1981)
Noc v sobotu 21. února 1981 byla v Mnichově typická pro polovinu zimy v Bavorsku. Teplota se pohybovala těsně pod bodem mrazu. Šedá obloha slibovala sníh, ale během dne spadlo jen několik vloček. V 9 hodin večer fungoval rozlehlý kancelářský komplex, ve kterém se nacházelo produkční středisko Svobodné Evropy a všeobecná administrativa, ve zkráceném víkendovém režimu. V budově bylo pouze 41 zaměstnanců. Na rozdíl od 400 nebo více, kteří tam měli být v pondělí ráno a začít svůj běžný pracovní týden. Hlavní činností byla příprava pravidelného hodinového zpravodajského vysílání do pěti východoevropských zemí. Československa, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska, a do Sovětského svazu. Ústřední zpravodajské oddělení fungovalo s kostrou čtyřčlenného týmu, který se hrbil nad klávesnicemi a vizuálními zobrazovacími terminály. Ingeborg Eberlová měla službu u telefonní ústředny v suterénu křídla B. Lothar Seidel z oddělení ochranných služeb měl stanoviště v hlavní hale, kde mohl obsluhovat bzučák, který odemykal vstupní dveře, a zároveň sledovat dlouhou centrální chodbu budovy. Smluvní strážný Christopher Pagget měl službu v kiosku u vjezdu na jižní parkoviště v přední části budovy. V 8:58 Pagget zahájil jednu ze svých nepravidelně plánovaných inspekčních obchůzek po budově. Mezi budovou a řekou Isar se nacházel tenisový klub a řada několikapatrových činžovních domů. Paggetovou funkcí bylo projít celý obvod, přibližně 1 km, a vložit klíč do časových hodin na různých místech na stěnách budovy. Kontroloval okna, blikal světlem do okolních stromů a živých plotů a dával pozor na všechno neobvyklé. Ve 21:08 otočil klíčem v hodinách na volném prostranství mezi křídly B a C. V místě, kde křídlo B protínalo hlavní centrální chodbu. Když se ujistil, že bylo všechno v pořádku, pokračoval v prohlídce. Ke kiosku na jižním parkovišti se vrátil ve 21:16. Ingeborg Eberlová seděla sama u rozvaděče v suterénu křídla B. Suterén byl mělký, takže úroveň podlahy nebyla více než 4 nebo 5 metrů pod úrovní země. Nepřicházely žádné hovory, a tak zapnula televizní přijímač a sledovala populární bavorský televizní pořad. Přímo nad ní, v prvním patře křídla B, se tři členové československého zpravodajského štábu připravovali na vysílání zpráv v 10 hodin večer. Byla mezi nimi například písařka Marie Puldová. Jejich zpravodajská kabina, kde se měl vysílat pořad ve 22:00, bezprostředně sousedila s jejich pracovním sídlem. Ve 21:46 zazvonil telefon na soukromé lince v československé redakci. Rudolf Skukalík ho zvedl, řekl "Dobrý den" a chvíli počkal, než řekl "Dobrý den" podruhé. Ticho přerušil ohlušující, uši drásající třesk. Trámy se prohýbaly a tříštily. Skla padala a tříštila se. Kusy zdiva se řítily prostorem. Střecha se zvedla o několik centimetrů a spadla zpátky na rám. Kancelářské vybavení divoce poskakovalo a zřítilo se na prohnutou podlahu. Ingeborg Eberlová byla ohromená náhlým hromovým rachotem. Neměla čas se pohnout, když kolem ní proletěly kusy skla a betonu a stěny kolem ní popraskaly. Rám velkého okna vedle ní jí visel kolem krku jako koňský obojek. Stále ještě téměř omámená se postavila na nohy a prodírala se troskami ke dveřím, přičemž vydatně krvácela z řezných ran na nosu a lokti. Chodba vedoucí k recepci byla skoro bez rozbitých trámů a zdiva, ale skleněné dveře byly zablokované, takže musela odsunout hromady trosek, aby dveře uvolnila a dostala se ven. Slyšela nad sebou hlasité výkřiky, ale její hlavní starostí byl tehdy hustý prach ve vzduchu. Plná síla výbuchu zasáhla československou redakci přímo nad její místností telefonní ústředny. Rudolf Skukalík byl sražený k zemi a přišpendlený k podlaze změtí stolů, kancelářského vybavení a částí stropu. Písařka Marie Puldová, která stála u okna, byla vážně zraněná. Její zranění způsobilo sklo, které obrovská síla výbuchu vymrštila z oken. Bez ohledu na svá zranění se ale Češi vydali chodbou směrem k recepci. V hlavní řídicí kabině byli oba technici silou výbuchu sražení k zemi. Hodiny byly sražené ze zdi a zastavily se na 21:46:27. Jižní stěna hlavní řídicí místnosti byla posunutá o více jak 10 cm. Vysílací zařízení ale bylo v pořádku: magnetofony běžely a signály vycházely na vysílací stanice. Technici klidně vložili do svých strojů další pásky, zavolali do Holzkirchenu a požádali tamní personál, aby předal informaci o výbuchu ostatním vysílacím stanicím. Strážný Lothar Seidel v hlavní přijímací místnosti byl výbuchem otřesený, ale nezranil se. Zkontroloval telefony a zjistil, že byly nefunkční. Vyběhl na ulici, aby našel použitelný telefon a zavolal policii a hasiče. Urazil jen krátkou vzdálenost, než se setkal s Juttou Bengsovou, vedoucí údržbářů. Bengsová, která bydlela v jedné z bytových jednotek obrácených směrem k budově Svobodné Evropy, už zavolala policii a spěchala do budovy, aby udělala, co mohla, aby pomohla. Spolu se Seidelem utíkali k hlavnímu vchodu. Oba začali budovu pečlivě prohledávat a hledat oběti. V té době už začala přijíždět policie, hasičské vozy a sanitky. Marie Puldová byla naložená do sanitky a odvezená do nedaleké nemocnice. Ingeborg Eberlová byla na cestu usazená do osobního automobilu, protože její zranění byla vyhodnocená jako lehká. Stále panovaly obavy, že pro vážně zraněné bude potřeba více sanitek. Rudolf Skukalík byl nakonec vyproštěný, a odnesený do sanitky. Velký problém představovalo udržení komunikace. Vysílací základny byly včas informované, aby mohly do svých páskových jednotek vložit pohotovostní program. Jediné trvalé spojení, které bylo z velitelství k dispozici, bylo spojení přes Master Control do Holzkirchenu. Holzkirchen by musel předávat zprávy vysílacím základnám. Cesta k hlavnímu velínu byla tak posetá sutinami, že se po ní téměř nedalo projít. Také telefonní ústředna byla zcela rozbitá. Zůstala jen změť drátů, kabelů a stojanů s vybavením. Právě do této místnosti se Ingeborg Eberlová dívala, když seděla u telefonní ústředny. Kolem 11 hodiny večer, tedy více než hodinu po výbuchu, nařídila policie evakuaci budovy. To znamenalo, že operátoři Master Control museli opustit své páskové jednotky a hlasový okruh do Holzkirchenu. Jednotlivé sekce ale pokračovaly v natáčení bez obsluhy, dokud nebyly pásky přehrané. V té době už byly vysílací základny téměř připravené převzít zálohu s pohotovostním materiálem. Takže celkový počet ztracených minut u všech sekcí se omezil na méně než hodinu. V té době vysílalo 8 sekcí. 5 do východní Evropy, spolu s ruskými, ukrajinskými a turkmenskými sekcemi. Mnichovská a bavorská policie okamžitě zahájily intenzivní snahu zjistit příčinu výbuchu a vypátrat odpovědné osoby. Bylo jasné, že škodu způsobila bomba. Ta byla buď nastražená vedle budovy, nebo k ní byla připevněná. Bylo také jasné, že bomba byla uložená mezi 21:08 a 21:46. Je možné, že hovor, který Skukalík přijal ve 21:46, zavolal jeden z atentátníků v naději, že získá rychlý důkaz o úspěchu svého podniku. Bylo také možné, že atentátníci zůstali v autě zaparkovaném naproti tenisovým kurtům naproti budově Svobodné Evropy, zatímco Pagget ve 20:58 prováděl inspekční prohlídku. Jakmile Pagget kolem 21:12 zahnul za roh křídla A na severním konci budovy, bylo možné bombu přenést přes hustý živý plot, uložit ji, vrátit se k vozidlu a odjet. Takový manévr by nebyl z jižního parkoviště viditelný, i kdyby se Pagget vrátil včas. Porost mezi jižním parkovištěm a místem výbuchu byl tak hustý, že bylo nepravděpodobné, že by mohl ve tmě zahlédnout pohybující se postavy. Policie zjistila, že se jednalo o výbušný materiál, který nebyl k dispozici nikde v západní Evropě, snad s výjimkou vojenského personálu. Teroristické skupiny na Západě podle bavorské policie podobné výbušniny nikdy nepoužívaly, a ani k nim neměly přístup. Podezření rychle směřovalo na Východ. Hlavním cílem byla česká služba, a nikoliv Master Control, což by přípravu vysílání na několik dní vyřadilo z provozu. To posílilo teorii o zapojení českých agentů. Nakonec se ukázalo, že útok spáchala arabská organizace Ruce světové revoluce. Operaci vedl muž s přezdívkou Carlos nebo také Šakal. Ve skutečnosti se jmenoval Iljič Ramírez Sánchez. Atentát na Svobodnou Evropu spáchal Carlosův spolupracovník Johannes Weinrich.
Následky pumového útoku
Puma vybuchla v prostorách zpravodajské směny československé redakce. Při útoku utrpěli vážná zranění 3 lidé, ale vysílání navzdory tomu nebylo narušené. Nad tím se pozastavovaly dokonce některé noviny ze západního Německa.
"Jak se mohlo stát," divil se deník Westfalische Rundschau, "že přes neobvyklou sílu výbuchu se vysílání mnichovských rozhlasových stanic ani na okamžik nepřerušilo?"
A list Unsere Zeit psal doslova toto:
"Bavorští sedláci mají starou osvědčenou metodu. Když to s nimi jde s kopce, zapálí vlastní seník a pojišťovna to zaplatí."
Je možné, že se jednalo o false-flag, aby si Svobodná Evropa vymohla více peněz zpoza oceánu? Pravdou je, že v dalších letech se žádostem o přidělení více prostředků Svobodné Evropě vyhovovalo více než štědře. Tehdejší ministr zahraničních věcí Alexander Haig a ředitel americké Informační agentury Charles Wick v roce 1981 požádali, aby bylo uvolněno dalších 15 až 20 miliónů dolarů na modernizaci mnichovských rozhlasových studií a přijetí dalších pracovníků. Kromě toho požádali o dalších 280 miliónů dolarů na instalací nových vysílacích kapacit pro Svobodnou Evropu a také Hlasu Ameriky. List New York Times vyzýval vládu, aby s těmito návrhy vyslovila souhlas a napsal:
"Tyto částky představují pouze zlomek ceny jednoho amerického bombardéru B-1, a mohou přinést nemenší užitek, než všechny bombardéry B-1."
Celková částka na potřeby Svobodné Evropy dosáhla v roce 1982 výše 94,8 miliónu dolarů. Pro rozpočtový rok 1984 požadoval Úřad pro mezinárodní vysílání vyčlenění 106 miliónů dolarů. Útok spáchala arabská organizace. Jak víme, Američané už tehdy několik let mohutně podporovali arabské mudžahedíny v Afghánistánu. Přes Pákistán, Saúdskou Arábii a Omán je zásobovali penězi, výcvikem i zbraněmi. Zaplatit arabské organizaci, aby provedla pumový útok v nehlídaném prostoru proto nebylo tak složité. StB sice zjistila, že si útok objednala rumunská zpravodajská služba Securitate, ale to byla jen jedna stopa. Vidíme, že úvaha false-flag útoku není zase tak příliš "přepečená". Jak víme, zhruba 10 let před útokem probíhala široká kampaň odhalující tajné operace CIA, včetně činnosti v masových sdělovacích prostředcích. Hovořil jsem o tom v kapitole CIA v negližé, ale také v pořadu Krvavá historie CIA, jednalo se konkrétně o Churchův výbor. Mimochodem Frank Church se rozčiloval nad tím, že se ještě před svým vstupem do Senátu nechal naverbovat jako vedoucí kampaně Křížové výpravy za svobodu v Idahu, aniž by mu někdo řekl o tajném financování Svobodné Evropy ze strany CIA. Ukázalo se, že CIA vyčlenila na dezinformaci veřejného mínění obrovské částky. Výdaje na tuto operaci představovaly téměř čtvrtinu všech příspěvků, které CIA vyčlenila na tajné operace v zahraničí. Tyto údaje přinesl 25. dubna 1976 list Chicago Daily News s odvoláním na materiál z jednání v jednom senátním výboru, který pronikl na veřejnost. Jedním z prvních materiálů předložených novou administrativou Kongresu byla zpráva O mezinárodním vysílání. Označovala vysílání do zahraničí za jeden z klíčových prvků americké zahraniční politiky. Zpráva prohlašovala:
"Nejdůležitější okruh posluchačů našeho rozhlasového vysílání do zahraničí je v Sovětském svazu a ve východní Evropě. Mezi nejcennějšími nástroji, jimiž v tomto směru disponujeme," uváděl ve své zprávě Bílý dům, "je třeba jmenovat naše rozhlasové stanice vysílající do zahraničí. Hlas Ameriky a vysílače Svoboda a Svobodná Evropa."
Bylo tedy jasné, že Svobodná Evropa byla tvrdě podřízená kontrole ze strany vládních institucí.
Svobodná Evropa v 80. letech
V 80 letech se psychologická válka a diverze v éteru přetvářela do rozsáhlejších ploch. Jednalo se totiž o globální konfrontaci Ameriky se Sovětským Svazem. Tuto propagandu je proto třeba zhodnotit v kontextu křižáckého tažení za svobodu, se kterou vystoupil americký prezident Ronald Reagan 8. června 1982 v britském parlamentu. Podstatu tohoto křižáckého tažení lze definovat jako americkou strategii globální intervence. A v této intervence bylo dovolené použití téměř všech prostředků. V politickém rozměru šlo o vměšování se do vnitřních záležitostí všech států, které odmítaly diktát Washingtonu. Z vojenskostrategického hlediska šlo o vojenskou převahu, a rozšíření sítě amerických vojenských základen na všech kontinentech. V hospodářské oblasti šlo o podkopání ekonomické stability. Z hlediska propagandy a ideologie šlo o otevřenou psychologickou válku v éteru. Zároveň tu byl i patrný informační skok, který západní propagandu usnadňoval. Rozhodující byly tři činitelé: Zpracování informací počítači, široké využití družicových soustav při předávání informací a značný kvantitativní růst počtu rozhlasových a televizních přijímačů. Technologický skok se týkal také všech článků informačního koloběhu. Shromažďování informací, jejich zpracování, rozšiřování a přejímání. Tedy vyšší stupeň koordinace a fenoménu multiplikace zpravodajství. To dospělo k dokonalosti dnes. Ve svých mnohých pořadech jsem upozorňoval na to, že současný mainstream prosazuje jednotný zpravodajský étos a společný systémový narativ. Obrovský zpravodajský kolos agentur a mediálních sítí pro psychologickou a informační válku, manipulaci a ovlivňování mas. Americká vláda proto podnikla řadu kroků, které aktivizovaly propagandistickou činnost amerických státních institucí v zahraničí. To zahrnovalo i složky speciálních služeb, ale také široký okruh společenských organizací, think-tanků i komerčních masových sdělovacích prostředků. Stále větší úlohu hrála v globální psychologické válce Informační agentura Spojených států, anglicky United States Information Agency. Americká informační agentura měla pobočky ve 129 zemích. Její roční rozpočet přesáhl v roce 1984 710 miliónů dolarů, což bylo více než trojnásobek rozpočtu před 10 lety. Počet stálých pracovníků agentury dosáhl 9000 lidí. Pro rok 1985 se počítalo se zvýšením rozpočtu této instituce o 28%, čili na 908 miliónů dolarů. Formy práce této Informační agentury v zahraničí se stále rozšiřovaly. Vedle vydávání a distribuce časopisu Problémy komunismu a řady dalších časopisů a bulletinů rozšiřovala agentura v místních redakcích, ve státních úřadech a mezi společenskými organizacemi, další propagační brožury, texty komentářů Hlasu Ameriky, videokazety a jiné. Americká Informační agentura také výrazně zvýšila zahraniční distribuci literatury, která propagovala a vyzdvihovala základní americké hodnoty. K tomu je třeba dodat, že do okruhu působnosti agentury patřila také činnost tiskových oddělení amerických velvyslanectví, koordinace mezinárodních výměn, zejména na úseku vzdělávání a kultury, a také zastřešení činnosti zpravodajských a speciálních služeb. CIA samozřejmě také pokračovala ve variaci operace Mockingbird. Podle slov listu New York Times používala CIA k ovlivňování veřejného mínění v cizích zemích těch nejrafinovanějších metod všeho druhu. Od padělání historických dokumentů a tendenčního výkladu událostí a zpráv až po výrobu úplných podvrhů. Podle údajů téhož listu se v oblasti informací a propagandy angažovalo přes 800 pracovníků CIA. Podle informací amerického tisku ovlivňovala CIA obsah téměř tisíce různých titulů tisku a přes 40 rozhlasových stanic. Zpracováváním veřejného mínění se přímo zabývalo také přes 4500 pracovníků amerického ministerstva obrany. Informační impérium vytvořené tímto vládním úřadem zahrnovalo kolem 700 periodických publikací a přes 300 rozhlasových a televizních stanic, které byly rozeseté po celém světě. Pro Svobodnou Evropu byla důležitá nejen propaganda, ale také špionáž. Pro tento účel se využívala monitorovací stanice ve Schleissheimu u Mnichova. Toto zařízení Svobodné Evropy umožňovalo personálu například monitorovat a zaznamenávat relace asi 60 rozhlasových vysílačů Sovětského Svazu, analyzovat kolem 300 sovětských deníků a periodik, odposlouchávat hovory mezi jednotkami sovětských vojsk, radiotelegramy sovětských lodí a letadel i soukromé a služební hovory, které se uskutečňovaly radiotelefonicky. Vidíme, že šlo o obří mašinérii a kolos západní propagandy. Celé úsilí ale bylo potřeba o to více koordinovat. Za tím účelem vydal prezident Reagan 14 února 1983 vládní nařízení číslo 75, aby byl ustavený Výbor pro plánování zahraničně politické propagandy. Členy tohoto výboru se stali ministr zahraničních věcí George Schultz, ministr obrany Caspar Weinberger, ředitel Informační agentury Charles Wick, a ředitel Správy pro mezinárodní rozvoj Peter MacPherson. Oficiálním úkolem výboru bylo zdokonalovat organizaci plánování, a koordinaci akcí v různých aspektech veřejné diplomacie americké vlády.
CIA a bývalí fašisté ve Svobodné Evropě (80. léta)
Důležitým byl také Úřad pro mezinárodní vysílání, anglicky Board for International Broadcasting. Výběrem kandidátů se zabýval Paul Hentze, který byl tehdy pracovníkem americké Rady národní bezpečnosti. Předtím byl rezidentem CIA v Turecku. Předsedou tohoto Úřadu byl jmenovaný bývalý ředitel americké Informační agentury Frank Shakespeare. Úřad pro mezinárodní vysílání analyzoval a hodnotil politickou orientaci a činnost Svobodné Evropy, a posuzoval kvalitu, efektivnost a profesionální úroveň jejich rozhlasových relací. Ovšem nyní byli členy tohoto úřadu současně ředitelé Svobodné Evropy. Novým předsedou Rady ředitelů Svobodné Evropy byl v září 1982 jmenovaný James Buckley. Buckley na první tiskové konferenci v San Francisku v listopadu 1982 prohlásil, že cíl své činnosti spatřoval v destabilizaci zemí socialistického společenství. James Buckley je zajímavou postavou. Backley byl známý jeho dlouhodobými vynikajícími vztahy k CIA. Jeho bratr William Buckley, ředitel časopisu National Review, pracoval také začátkem 60 let jako pracovník pobočky CIA v Mexiku. Tehdy byl jeho představeným Howard Hunt, pozdější hlavní protagonista aféry Watergate. Sestra Jamese Buckleye, Priscilla Langfordová-Buckleyová, stejně jako jeho žena Ann Francis Cooleyová-Buckleyová, byly koncem 50 let pracovnicemi CIA v Paříži. Inu, zpravodajská rodinka k pohledání. A právě James Buckley se stal předsedou rady ředitelů Svobodné Evropy. Ředitelem Svobodné Evropy byl jmenovaný kádrový pracovník CIA George Bailey. Ředitelem ruského vysílání se stal také kádrový příslušník CIA Gerd von Demming. Ve Svobodné Evropě působili agenti CIA od shora až dolů.
J. Lodeesen absolvoval americkou špionážní školu v Garmisch-Partenkirchenu v západním Německu. Koncem 60 let se jako druhý tajemník amerického velvyslanectví v Moskvě zabýval špionážní činností. Nyní pracoval jako jeden z vedoucích analytického odboru Svobodné Evropy.
A. Boiter byl vedoucím výzkumného odboru Svobodné Evropy, který se zabýval shromažďováním, analýzou a vyhodnocováním rozvědných informací o Sovětském svazu.
Max Ralis byl představitelem Svobodné Evropy u hlavního štábu NATO v Bruselu a později řídil pobočky CIA v západním Německu., Francii, Británii a dalších zemích západní Evropy. Jeho agenti měli za úkol vyhledávat kontakty se sovětskými občany a snažit se je získat do služeb americké rozvědky. Zabýval se také výběrem osob určených k vysílání Svobodné Evropy. Max Ralis zřídil v Paříži Kancelář pro studium posluchačů a efektivnosti vysílání. Tato kancelář podléhala CIA a byla přímo napojená na redakce Svobodné Evropy. Tato kancelář byla jedním z hlavních středisek pro zásobování agentů CIA v západní Evropě. Tady se prověřovali, třídili a vysílali agenti do různých institucí a organizací, jako například Svobodná Evropa.
R. Redlich byl vedoucím pro styk s veřejností Svobodné Evropy. Předtím byl náčelníkem špionážní školy CIA v Bad Homburgu v západním Německu.
Dobře informovaný americký deník Counter Spy napsal v listopadu 1982, že CIA tajně převezla desítky fašistů původem ze Sovětského Svazu a zemí východní Evropy do Ameriky a západního Německa. Tito fašisté podle Counter Spy nyní pracovali ve Svobodné Evropě. Pasáž ze Counter Spy rozhodně stojí za citaci:
"Někteří z těchto nacistů jsou vinní vraždami sovětských občanů, včetně židů, i tím, že vedli fašistické organizace, které spolupracovaly v zemích východní Evropy s nacisty."
Americký Counter Spy přinesl vyčerpávající portréty většiny těchto válečných zločinců, které teď Svobodná Evropa aktivně využívala. Jsem rád, že jsem se k těmto materiálům dostal, protože to jsou informační poklady. Bývalí fašisté ve Svobodné Evropě ještě v 80 letech, to je prostě bomba! Představím proto některé z nich. O. Krasovskij, redaktor ruského vysílání Svobodné Evropy. Na začátku války se vzdal fašistům do zajetí a začal s nimi spolupracovat. Velmi rychle získal funkci vedoucího speciální vojenské školy. Ve škole vychovával a učil další osoby. Krasovského v roce 1956 vyslala Svoboda do Maďarska, aby tam navázal spojení s povstaleckými skupinami. V době, kdy vyvrcholila americká agrese proti Vietnamu, byl Krasovskij vyslaný do jihovýchodní Asie, kde připravoval rozhlasové relace ve prospěch Američanů.
V. Cyganko, působil ve Svobodné Evropě. Za války se stal jedním z kumpánů generála Vlasova, který vedl jednotku nacistické armády složenou z přeběhlíků. Po válce ho CIA poslala do Svobodné Evropy v Mnichově, kde zpracovával sovětské občany přijíždějící do západní Evropy jako turisté nebo jako členové sportovních a jiných delegací. V době konání olympijských her v Sapporu a Mnichově byl Cyganko členem zvláštních skupin Svobodné Evropy, kteří měli za úkol ovlivňovat sportovce ze Sovětského Svazu a dalších zemí.
K. Jeršov, redaktor ruského vysílání Svobodné Evropy. Na začátku války přešel k Hitlerovým nacistům a byl zařazený ke špionážní jednotce nacistické armády Abwehr-Gruppe-312. Jeho úkolem bylo vyhledávat a identifikovat mezi sovětskými válečnými zajatci velitele, členy komunistické strany a organizátory odporu. V roce 1943 se jako člen speciálních oddílů Schwarz a Schubko aktivně podílel na trestných operacích proti partyzánům na území pobaltských republik, okupovaném nacisty.
Igor Gordijevskij, redaktor Svobodné Evropy. Jeho otec byl už před druhou světovou válkou členem organizace ukrajinských nacionalistů Svaz osvobození Ukrajiny. Předával špionážní zprávy pracovníkům německého konzulátu v Oděse. Syn kráčel v otcových šlépějích. V době dočasného obsazení Oděsy přešel Igor na stranu nacistů. Po osvobození Oděsy utekl na Západ, kde začal po válce pracovat v americké špionážní službě. Ta ho vyslala do jedné z protisovětských emigrantských organizací. Později přešel pod jménem Andrej Kulickij do Svobodné Evropy.
B. Bernatovič, pracovník monitorovacího odboru Svobodné Evropy. Jednalo se o útvar, který se zabýval odposlechem a zachycováním sovětských rozhlasových relací. Za války sloužil u fašistické policie a zúčastnil se trestných operací. V letech 1944 až 45 absolvoval instruktážní kurs v nacistické špionážní škole v Rakousku. Když po válce přešel k americké špionáži, absolvoval její speciální kurs radistů v západním Německu.
M. Kartašjan, stál v čele arménské redakce Svobodné Evropy. V roce 1942 přešel k nacistům, a rok nato byl vyslaný do fašistické špionážní školy v Polsku. V době výuky v této škole plnil různé úkoly gestapa. Po absolvování školy obdržel poddůstojnickou hodnost a byl přeložený do Francie, kde se osobně podílel na popravách bojovníků francouzského hnutí odporu. Po válce si ho všimla CIA a vyslala ho do Svobodné Evropy, kde vystupoval pod jménem Mkrtčjan.
Myslím, že pro ilustraci "dárečků", kteří působili jako majáky Svobodné Evropy to bohatě stačí. Vysocí kádři CIA a někdejší tvrdí fašisté na jedné hromadě. Tato plejáda starých fašistů navazuje na sérii stejných kádrů během maďarského puče v roce 1956. Tuto fašistickou síť Die Spinne jsem probíral v příslušné kapitole.
Svobodná Evropa ve 2. pol. 80. let
Vidíme, samí vysocí a tvrdí kádři CIA. V roce 1983 bylo Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky přiděleno navíc kolem 20 miliónů dolarů, které měly být použité na rozšíření geografie relací. Předpokládalo se vybudování vysílačů v Turecku, na severu Pákistánu, v jednom úseku Tichého oceánu, což by umožnilo vysílat do Afghánistánu, do zemí Blízkého východu, které nebyly přátelsky nakloněné Americe, a do socialistických zemí jihovýchodní Asie. 10 miliónů dolarů bylo vyžádáno na vysílání proti Kubě. Zpočátku se jednalo o relace na středovlnné komerční stanici WBT v Charlotte v Severní Karolíně. Tento kurs Washingtonu se ale setkal s odporem dokonce i v táboře jeho vlastních spojenců. Turecká vláda například odmítla americkou žádost o souhlas s umístěním 11 retranslačních stanic Svobody a Svobodné Evropy na území Turecka. Podle tureckého deníku Milliet vyjádřila Ankara obavy, že poskytnutí tureckého území pro podobnou aparaturu by mohlo negativně ovlivnit dobré sousedské vztahy mezi Tureckem a Sovětským Svazem. Následně byly vydané další směrnice a nařízení, stejně jako proběhly koordinační schůzky a setkání. Těmi nás nebudu unavovat, protože jde o nezáživné vršení technických detailů. Chci jen, abychom měli představu této komplexní zpravodajské propagandy a psychologické války. Svobodná Evropa byla jen dobře zasazeným kamínkem v celé této kolosální mozaice. Psychologická válka se ale netýkala pouze médií. Do propagandy se aktivně zapojovali zástupci akademického světa, různé mozkové trusty, např. Hooverův ústav války, revoluce a míru při Stanfordské univerzitě, Středisko pro strategický a mezinárodní výzkum při Georgetownské univerzitě, Kalifornský ústav současného výzkumu atd. Důvodem bylo vtisknout propagandě intelektuální rozměr, aby oslovila širší masy. Mohl bych tu uvádět řadu konferencí, ale opět nás tím nebudu unavovat. Do arzenálu moderních křižáků patřilo vydávání a šíření literatury, množství publikací a časopisů, vydávání novin, různých tiskových bulletinů a tiskových zpráv, televizní a rozhlasová propaganda a tak dál. Dále pak pořádání tiskových konferencí, sympozií, diskusí kolem kulatého stolu, propagandistické využívání mezinárodních výměn a podobně. To bylo patrné z přípravy revolucí u nás i v sousedních zemích. V této souvislosti byla také důležitá polská Solidarita. Polská Solidarita se celá 80. léta scházela s pracovníky Svobodné Evropy i CIA. Pro ilustraci uvedu schůzku na mnichovském předměstí 11. srpna 1981. Solidaritu zastupovali Waclaw Kenczik, Barbara Torunczikova a Bogdan Lis. Za Svobodnou Evropu se schůzky zúčastnili tři zástupci. Mezi nimi Michajlowski a sám plukovník CIA Rusell Pool. Polská Solidarita byla také financovaná skrze známou vatikánskou pračku peněz, tedy Vatikánskou banku. Ihned po zvolení Jana Pavla II. se papež soukromě sešel s ředitelem Vatikánské banky Calvim a požadoval, aby byl dostatečný podíl peněz poukázaný Lechu Wałęsovi. Takové platby se setkaly se souhlasem Zbigniewa Brzezinského, poradce prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, a generála Vernona Walterse, amerického velvyslance ve Washingtonu. Do roku 1981 přiteklo do pokladny Solidarity přes 100 milionů dolarů z drogových kartelů a nelegálních bankovních úvěrů. To z nového papeže udělalo v jeho rodné zemi velkého hrdinu. Jen málokdo, včetně Wałęsy , se rozhodl podívat darovanému koni na zoubek, aby rozpoznal, že skutečným zdrojem many nebeské byl obchod s drogami. Úhrnem získala Solidarita kolem 200 milionů dolarů z černých fondů. Elizabeth Wasiutynská, která vedla kancelář Solidarity v Bruselu, vyjádřila údiv nad galaktickými částkami, které denně protékaly její malou kanceláří. To jsem podrobně pokryl v mém pořadu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA. Na základě těchto obřích mezinárodních pračkách peněz si proto musíme uvědomit, o jak velkou hru ve skutečnosti šlo. Opět, šlo o obří schémata praní peněz z drog v rámci skořápek přes daňové ráje a offshory, takže západ ve skutečnosti investoval velmi málo. Tedy znovu minimální náklady, maximální zisk. Zde už hrálo roli nové uspořádání, které bylo dohodnuté CIA a KGB, a instalací politických loutek, které posvětily tento organizovaný přerod. Tento rámec ale už přesahuje téma pořadu, tedy roli Svobodné Evropy.
Svobodná Evropa po roce 1989
Režimu před rokem 1989 se neustále vytýká, že šířil propagandu. Ano, bez pochyby tomu tak bylo. Ovšem, ti "svatí", kteří tyto výroky pronášeli, nebyli o nic horší. Jako příklad uvedu citaci tehdejšího velitele spojených ozbrojených sil NATO v Evropě, generála Bernarda Rogerse:
"V zásadě lze propagandu považovat za strategickou zbraň. Ve skutečnosti je ale účinnou taktickou zbraní."
Když se propagandou chlubí šéf ozbrojených sil NATO, je všechno v pořádku. Ale přece víme, že jediný režim, který šířil propagandu, byl výhradně ten předlistopadový u nás. Situace ale rychle spěla do svého finále. Poradce amerického presidenta John Whitehead na podzim 1988 po své 12-denní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace uzrála pro zahájení příprav k převratům. Pro Československo to znamenalo postupné založení řady skupin, které nazývali nezávislé iniciativy. A že jich bylo požehnaně. Například Společnost přátel USA, Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa, svaz bývalých komunistů z roku 1968 a tak dál. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu velkého nárůstu opozice, i když to byl dojem pouze optický. Byla to ale další součást rafinované psychologické války z 80 let, která právě vrcholila. Charta 77 bez jakéhokoli omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC. V posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraničí, kde vedli politické rozhovory. Například Jiří Hájek, Dana Němcová a další. Role Svobodné Evropy, která "zpíárovala" mrtvého agenta StB Ludvíka Zifčáka na Národní třídě je notoricky známá tak, že ji netřeba rozvádět. Informační válka přinesla západu ještě jedno vítězství, které je třeba zdůraznit. Západ totiž získal nová území bez boje. To znamená, že nebyl zničený ekonomický potenciál, výrobní kapacity ani surovinová základna. Po druhé světové válce bylo třeba budovat všechny továrny, silnice, školy a nemocnice, jednoduše kompletní infrastrukturu. O 45 let později se už válčilo ekonomickou a informační válkou. Západ získal bez boje, a tedy i bez materiálních investic, obrovskou výrobní kapacitu, ekonomický potenciál a surovinovou základnu zemí východního bloku. Trvalo jen pár let, než došlo k jejich privatizaci a díky bankovním kartelům k věčnému zadlužení a nekonečnému vazalství. Rothschildovské magické půjčky a hlavně úroky. To všechno díky ekonomické a informační válce takových stanic, jako byla třeba Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Informační válka byla tedy pro západ velmi perspektivní. S minimálními náklady dosáhli maximálních zisků. Seřaďme si chronologii pokusů o převraty, které byly vydatně živené Svobodnou Evropou. Východní Německo 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968 a nakonec soustavné podněcování Polska. Západ to prostě zkoušel popichováním různých zemí východního bloku, až se to nakonec podařilo přes Polsko. V květnu 1990 se za přítomnosti prezidenta Václava Havla a americké velvyslankyně v Praze Shirley Temple-Blackové slavnostně otevřela pražská kancelář Svobodné Evropy. Tehdy ještě nikdo netušil, že z Mnichova do Prahy se o 5 let později přestěhuje celá Svobodná Evropa. S rozdělením Československa se Svobodná Evropa rozštěpila na dvě samostatná studia. Na jaře 1995 se Svobodná Evropa přestěhovala z Mnichova do Prahy. Nejprve přesídlila do budovy bývalého Federálního shromáždění na Václavském náměstí, na frekventované severojižní magistrále. Dnes je tam Národní muzeum. Nakonec se 30. září 2002 její česká sekce zrušila docela. Její ředitelkou byla tehdy Olga Kopecká. Svobodná Evropa se pak včlenila do Českého Rozhlasu 6. Spojené státy na české vysílání platily ročně 650000 dolarů, tedy asi 19,5 milionů korun. Český rozhlas 6 poskytoval techniku, frekvenci a vysílací čas. Každodenní devítihodinovou relaci zajišťovalo 10 stálých a 30 externích pracovníků. Oficiálně od 12. května 2009 sídlí ve své nové budově na Hagiboru. Nová budova se nachází na pomezí Žižkova, Vinohrad a Strašnic, mezi Izraelskou ulicí a Vinohradskou třídou. Pětipatrová budova ve tvaru krychle od architekta Jakuba Ciglera představuje hotovou pevnost. Vysoký plot, zátarasy, kamery a ochranka. Návštěvníci musí projet přes dvoje masivní ocelová vrata, před kterými jsou velké betonové zátarasy. Mezi nimi jsou auta nasvěcovaná zespodu, aby strážci mohli lépe kontrolovat jejich pasažéry. Kdyby se nějakému autu podařilo obě brány prorazit, objeví se těžká kovová zábrana. Vstupní dveře neotevřou ani samotní zaměstnanci. Pro otevření dveří mezi jednotlivými patry musí zadávat bezpečnostní kódy. Celý areál nabízí zhruba 50 studií a 19 ministudií. O vysílání se stará 530 zaměstnanců, z toho 200 cizinců. Budova ale prošla zajímavým vývojem. Nejprve ji vlastnila společnost Hagibor Office Building. Jenže během finanční krize tuto Hagibor Office Building ovládla developerská společnost CPI miliardáře Radovana Vítka. Hagibor Office Building budovu v roce 2012 prodala společnosti L88 Investments Prague z amerického státu Delaware. Jenže tato společnost se dostala do finančních potíží kvůli soudnímu sporu s Vítkovou společností CPI o vlastnictví budovy. Hagibor Office Building respektive CPI tvrdily, že za budovu nedostaly celou kupní cenu. Nakonec na sebe na jaře 2019 vyhlásila insolvenci. S prodejem budovy Svobodné Evropy souhlasil i její největší věřitel, americká banka Wells Fargo. Nyní se původní firma jmenuje Wl Vynohradská, s.r.o. Svobodná Evropa postupně začala spolupracovat s projekty v Česku. Mezi takové programy patří například novinářské stipendium Václava Havla. Jedná se o ceny pro začínající novináře. Samozřejmě v duchu nekritického obdivu k západu, který už nasávají spolu s mateřským mlékem. V květnu 2021 jsme možná zaznamenali kauzu, kdy bylo vrácené letadlo do běloruského Minsku, ze kterého byl vyvedený Roman Protasevič. Právě on byl jednou z klíčových osob, která se podílela na barevném puči v Bělorusku v květnu 2021. Protasevič působil od prosince 2017 v Česku pod dozorem americké filiálky BIS, a právě zde získal novinářské stipendium Václava Havla. Po návštěvě Washingtonu se vrátil jako spolupracovník pod americkou neziskovkou USAID, která funguje jako krytí pro operace CIA. Protasevič tedy obdržel novinářské stipendium Václava Havla, které se Svobodnou Evropou spolupracuje. Takové jsou zřejmě její hodnoty. S Václavem Havlem byl například spojený i Jefin Fištejn, který také dlouhé roky působil ve Svobodné Evropě. Jefina Fištejna najdeme v klasických "pravdoláskařských" think-tancích, jako třeba už zaniklý Prague Twenty, který založil Vladimír Dlouhý v roce 2009. Jefim Fištejn psal také do Fóra24 Pavla Šafra. Pro Svobodnou Evropu pracoval také legendární Tomáš Klvaňa, který se stal vládním zmocněncem pro americký radar v Brdech od 25. května 2007. Pro vládní PR kampaň, která měla českou veřejnost přesvědčit o pozitivech amerického radaru v Brdech, byla tehdy najatá PR agentura AMI Communications. Právě v ní Tomáš Klvaňa působil. Pro Svobodnou Evropu pracoval také Petr Brod. Brod v roce 1969 emigroval do Německa a ve Svobodné Evropě pracoval jako redaktor od roku 1987. Najdeme ho zase v proslulém Česko-německém fondu budoucnosti, který prosazuje německé zájmy v Česku, zejména sudetský tlak na revizionismus Benešových dekretů. Petr Brod působil také v německém Süddeutsche Zeitung. Ve slovenské Svobodné Evropě také pracoval Marián Leško, který tu měl pravidelné komentáře. Marián Leško dokonce dvakrát získal novinářskou cenu od Sorosovy Open Society Foundation v kategorii komentáře. Ve Svobodné Evropě najdeme stovky dalších jmen s podobným zaměřením. Ovšem tento výčet pro ilustraci bohatě stačí. Havlovy nadace, americký radar v Brdech, Česko-německý fond budoucnosti nebo Sorosovy nadace. Na takovou koncentraci psychologické války by byly krátké i Havlovy "sametové" kalhoty.
Závěr: Z akustické do digitální cenzury
Projekt Svobodné Evropy byl stejným výhonkem činnosti rozvědek, jako projekt Wikileaks. Když totiž pátráme dál, zjišťujeme zajímavá protnutí na bázi osob. Tyto osoby se totiž pohybovaly jak ve Svobodné Evropě, tak i Wikileaks. Jedním z klíčových čínských disidentů zapojených do projektu Wikileaks byl Siao Čchiang, zakladatel a redaktor China Digital Times, grantu provařené National Endowment for Democracy. Byl ale také komentátorem Rádia Svobodná Asie, financovaného agenturou Broadcasting Board of Governors, později Agency for Global Media. Tato agentura pokrývá veškeré mezinárodní civilní americké vysílání, včetně Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy, a Svobodné Asie. Tento čínský disident působil ve Svobodné Asii, ale byl také členem poradního sboru Wikileaks. Svobodná Evropa a Wikileaks, oba projekty amerického hlubokého státu a rozvědek. Takto bychom mohli křížově prověřovat mnoho osob, které se pohybovaly v těchto projektech. Toto je pravdivý příběh Svobodné Evropy, která působila jako beranidlo v prosazování zájmů amerického impéria. Svobodná Evropa představovala dvě války. Válku v éteru, ale také válku psychologickou. Západ mnoho desetiletí precizoval PR a propagandu už od Edwarda Bernayse za první světové války. Nikdo neumí vytvářet rafinovanější a důmyslnější propagandu než právě západ. Mějme na paměti základní poučku. Nejlepší propaganda je ta, kterou nepoznáme. Tyto nástroje se zdokonalily a vetkaly do Svobodné Evropy. Její zapojení do pokusů o převraty je dnes bez pochyby zdokumentované. Ovšem to, co ji nejvíce charakterizovalo, byl základ všech tajných služeb na světě. Rozvědná a rozkladná činnost. Právě to nakonec vedlo k pádu Železné opony, drancování a věčnému zadlužení zbytku Evropy neokoloniální sféry. Hlas svobodné Evropy k tomu výrazně přispěl. Psychologická válka přešla do nové dimenze. Sociálního inženýrství, sugerované propagandy a hry na emoce. Po více jak 30 letech začal současný totalitní režim opět vypínat tvrdě opoziční webové stránky, blokovat kritické kanály a cenzurovat odlišné názory na sociálních sítích. Kruh se znovu uzavírá. Digitalizace přináší nové formy rušení, které už nelze tak snadno akusticky odhalit jako někdejší rušičky. Proto mějme opravdovou Svobodnou Evropu v našich srdcích. Svobodnou Evropu, kterou řídíme my, ne korporace. Svobodnou Evropu, kterou ovládají národní zájmy, ne nové bruselské politbyro. Svobodnou Evropu, která dýchá svobodně v míru, klidu, pokoji a harmonii. Toto by měla být naše skutečná Svobodná Evropa.