Pořad odhaluje temné a kontroverzní aspekty západních rozvědek a jejich úlohu ve světovém terorismu. Jednotlivé kapitoly se zabývají historií, událostmi a konkrétními případy, které naznačují, že zpravodajské služby západních zemí byly zapojené do podpory a využití teroristických skupin pro politické a ekonomické cíle. Pořad se zaměřuje na vybrané teroristické útoky, zpravodajské operace a vztahy se státními aktéry, a nabízí podnětný pohled na to, jak jsou terorismus, politika a byznys vzájemně propojené.
Nedávno jsem odvysílal pořad s názvem Západní vlády útočí. V něm jsem podnikl cestu do světa kouře a zrcadel, jak s oblibou říkávám. Je to svět tajných služeb a rozvědek. V pořadu jsem se vydal do minulosti, abych zjistil, kdo pravděpodobně stál za teroristickými útoky ve španělském Madridu v roce 2004 a britském Londýně v roce 2005. Jak je každému jasné, 11. září 2001 odstartovalo jakousi profesionální a téměř standardizovanou teroristickou kampaň, která se z New Yorku přes Madrid dostala až do Londýna. Odtud může šplhat na další vrcholy. Jedním z takových vrcholů byla operace Charlie Hebdo v roce 2015, která byla provedená profesionálním vojenským komandem. Důkazy jsem o tom přinesl ve stejnojmenném pořadu. Souručenství politiků, tajných služeb a podsvětí jsem dokumentoval nejen na Madridu nebo Londýně, ale také na 11. září a na pozadí německého terorismu RAF. I zde platí ono okřídlené přísloví: Kdo nepochopí minulost, bude nucený si ji v budoucnu zopakovat. V mém pátrání jsem se ovšem dostal k dalším stěžejním dokumentům, informacím a faktům, které mě zavedly do ještě hlubších vod. Původně to byly jen vedlejší fragmenty, ovšem při následném sestavování mě to všechno začalo dávat kontinuální souvislý vzorec. Aby tyto materiály nezůstaly nevyužité, rozhodl jsem se je zpracovat do tohoto pořadu. V určitém smyslu můžeme tento pořad považovat za to, co se do minulého dokumentu nevešlo.
Basama, Usáma (80. léta)
Než se vypravím do Velké Británie, je třeba provést lehký odskok do ne až tak dávné historie. V mém pořadu Operace 11. září jsem popsal historii rodiny bin Ládinových, kteří úzce spolupracovali s rodinou Bushových. Usáma bin Ládin, syn bohatého stavebního bosse Mohammeda bin Ládina, vedl velmi západní, ba přímo americký život. Američané byli v jeho rodině považovaní za přátele. Usámovi bratři dokonce pracovali jako obchodní partneři společně se synem George Bushe staršího. Ano, Georgem Bushem mladším, pozdějším prezidentem. George Bush starší se ale předtím stal na krátkou dobu šéfem CIA. A tak byl položený základ tohoto trojúhelníku Bushových a bin Ládinových se CIA. Na začátku 80. let potřebovala CIA pro svou nevyhlášenou válku proti Sovětům v Afghánistánu zástupce. Takový zástupce nesměl být podezřelý, ale zároveň musel být znalý této oblasti. Volba padla na mladého Usámu bin Ládina, jehož otec od počátku podporoval mudžahedíny. Student vyškolený a financovaný CIA se v roce 1980 prakticky přes noc vzdal své kosmopolitní existence v Saúdské Arábii a stal se fanatickým muslimem. Od té doby se proslavil jako finančník, náborář a hlavní školitel protisovětského osvobozeneckého boje. Následujících 10 let dostával Usáma rozkazy od CIA, stejně jako potřebné finanční prostředky k vybudování mocné síly. Američané k tomuto účelu odklonili celkem 5 miliard dolarů z takzvaných černých operačních fondů. V roce 1986 bin Ládin do Afghánistánu přivezl ze Saúdské Arábie také těžkou stavební techniku. Vyučený inženýr uplatnil své rozsáhlé technické znalosti, a tak byly vybudovány rozsáhlé výcvikové tábory spolu s přístupovými cestami. Tyto tábory byly vybudované ve spolupráci s CIA a pákistánskou zpravodajskou službou ISI. Afghánské bojovníky, včetně desítek tisíc žoldáků naverbovaných a placených bin Ládinem, vyzbrojovala CIA. Pákistán, Amerika a Británie poskytly vojenské instruktory. Londýnský Independent k tomu napsal:
"Byl to nejtajnější a nejbezpečnější způsob vedení války. Američané poskytli prostředky. Dodali také rakety Stinger, které nakonec rozhodly o osudu války."
Spolupráce byla úzká. Ke konci konfliktu se Usámovým mužům dostalo vojenského výcviku dokonce uprostřed Spojených států. Vedoucí amerického vízového úřadu v Džiddě mezi lety 1987 až 1989 Michael Springman řekl v pořadu BBC Newsnight:
"V Saúdské Arábii jsem byl opakovaně žádán vysokými úředníky ministerstva zahraničí, abych vydal víza nevhodným uchazečům ….. Byli to lidé, kteří neměli žádné vazby na Saúdskou Arábii ani na svou zemi. Tady jsem si stěžoval. Stěžoval jsem si ve Washingtonu na ministerstvu zahraničí, generálnímu inspektorovi a diplomatické bezpečnosti a byl jsem ignorovaný."
John Cooley, bývalý zpravodaj americké televizní stanice ABC, odhalil šokující skutečnost. Muslimové naverbovaní v Americe jako mudžahedíni byli převezení do Camp Peary, špionážního výcvikového tábora CIA ve Virginii. Tam se mladí Afghánci, Arabové z Egypta a Jordánska a dokonce i Afroameričané z hnutí černých muslimů, učili umění sabotáže. Tom Carew, bývalý britský voják SAS, který pracoval v utajení pro mudžahedíny, řekl britskému Observeru:
"Američané se pekelně snažili naučit Afghánce technikám městské gerily, bomby v autech a tak dál, aby mohli udeřit proti Rusům ve větších městech ….. Mnozí z nich dnes využívají svých znalostí a zkušeností k vedení války proti všemu, co nenávidí."
Londýnský zpravodaj listu The Daily Telegraph pro Afghánistán a Pákistán Ahmed Rašíd ve své knize o Tálibánu podrobně osvětluje temné obchody CIA na Blízkém východě v tomto období. Úryvky z ní vyvolaly v anglicky mluvícím světě rozruch po útoku z 11. září, kdy Washington široce popíral spolupráci s bin Ládinem.
"V roce 1986," píše Rašíd, "šéf CIA William Casey zintenzivnil válku proti Sovětskému svazu tím, že se uchýlil ke třem významným, ale v té době vysoce utajovaným prostředkům. Přesvědčil americký Kongres, aby mudžahedíny vybavil americkými raketami Stinger, kterými mohli sestřelovat sovětská letadla. A zařídil, aby američtí instruktoři cvičili partyzány. Do té doby nebylo ve válce přímo použité žádné americké vybavení ani personál. CIA, britská MI6 a pákistánská ISI se také dohodly na provokativním podniku, jehož cílem bylo provést útoky partyzánů do sovětských republik Tádžikistán a Uzbekistán. To mělo ochránit zranitelné podhoubí sovětského státu, z něhož by sovětská vojska čerpala zásoby. Popravou byl pověřený vůdce mudžahedínů Gulbuddín Hekmatjár. V březnu 1987 překročily malé jednotky řeku Ama Darju v severním Afghánistánu a vedly první raketové útoky proti městům v Tádžikistánu. William Casey byl touto zprávou nadšený. Při své další tajné cestě do Pákistánu překročil, po boku (tehdejšího pákistánského) prezidenta Zii ul-Haqa, hranice do Afghánistánu, aby zkontroloval bojové skupiny mudžáhedínů. Zatřetí Casey zahájil podporu CIA, jejímž cílem bylo rekrutovat radikální muslimy z celého světa do Pákistánu, aby se učili džihádu po boku afghánských mudžahedínů. Pákistánská ISI byla nositelem této myšlenky od roku 1982 a nyní si všechny ostatní strany vytvořily důvody, proč s ní souhlasit."
Do afghánského válečného dějiště byly ze všech částí světa pumpované zbraně, peníze a bojovníci. Touto cestou se do Pákistánu mezi lety 1982 až 1992 dostalo nejméně 100000 islámských fundamentalistů. Bin Ládin byl jedním ze tří vůdců. V roce 1989 byl původní zakladatel, jordánský Palestinec Abdulláh Azám, zabit při bombovém útoku. A protože osud chtěl, aby spolu s ním zemřeli i jeho dva synové, převzal nyní organizaci Usáma Bin Ládin. Bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook napsal 8. července v Guardianu:
"Bin Ládin byl produktem západních zpravodajských služeb. V 80. letech byl vyzbrojený CIA a placený Saúdy, aby vedl džihád proti ruské okupaci v Afghánistánu. Al-Káida, doslova databáze, byla původně počítačová složka obsahující tisíce mudžahedínů naverbovaných a vycvičených s pomocí CIA k boji proti Rusům."
To jsou oficiální slova britského ministra zahraničí. Je škoda, že se Robin Cook, do jehož kompetence patřila i zpravodajská služba MI6, nedostal k CELÉ pravdě tím, že by rozluštil podstatu druhé éry spolupráce mezi službami a arabskými džihádisty. Kdyby tak učinil, dozvěděli bychom se, že Washington, stejně jako Londýn, pokračoval ve spolupráci s bin Ládinem i po porážce Sovětského svazu. V 90. letech se vesele pokračovalo v používání džihádismu z podzemí. V následujících kapitolách ukážu, že islámští teroristé na seznamech hledaných osob byli placení a chránění západními tajnými službami, primárně Británií a Amerikou.
Usáma na Balkáně (90. léta)
V listopadu 1998 britský Independent informoval, že podezřelý z útoků v Keni a Tanzanii v roce 1998, Ali Mohammed, v roce 1989 cvičil bin Ládinovy muže. Tito muži byli naverbovaní v uprchlickém centru al Kifah v Brooklynu, v oblasti New Yorku absolvovali polovojenský výcvik a poté byli s oficiální pomocí Ameriky převezení do Afghánistánu, kde obohatili Hekmatjárovy jednotky mudžahedínů. Mohammed plnil svou úlohu jako člen Zelených baretů, elitní divize americké armády.
Podle listu Independent byl program součástí operace Cyklon schválené Washingtonem. Mezi vycvičenými osobami Mohammedem byl i El Sayyid Nosair, který se v roce 1993 pokusil vyhodit do povětří Světové obchodní centrum v New Yorku. Vyšetřovací orgány tehdy obvinily z atentátu šejka Omara Abdel-Rahmána, náboženského vůdce z Egypta, jako dirigenta v pozadí. Ten byl také součástí operace Cyklon a v roce 1990 získal se souhlasem CIA povolení k pobytu v Americe. Důvěrná zpráva CIA dospěla k závěru, že za události z roku 1993 nese částečnou vinu i ona sama, psal Independent. Ve skutečnosti bin Ládin nadále pracoval proti Rusku a pro americké ekonomické a geostrategické zájmy. V nově vzniklých muslimských republikách starého Sovětského svazu, na Balkáně, na Kavkaze, vždycky tam, kde zuřily miliardové bitvy o distribuci ropy. V průběhu září a října 1994 došlo k proudu afghánských mudžahedínů, kteří se tajně vylodili v Ploče v Chorvatsku, jihozápadně od Mostaru, odkud odcestovali s falešnými doklady předtím, než byli nasazení u bosenských muslimských sil v oblasti Kupresu, Zenice a Banja Luky. Tyto síly koncem roku 1994 zaznamenaly značný vojenský úspěch. Podle zdrojů ze Sarajeva jim pomáhal prapor UNPROFOR v Bangladéši, který počátkem září 1994 převzal velení od francouzského praporu.
Mudžahedíny, kteří se vylodili v Ploče, údajně doprovázely americké speciální jednotky vybavené špičkovým komunikačním vybavením. Zdroje uvedly, že úkolem amerických jednotek bylo vytvořit velitelskou, řídicí, komunikační a zpravodajskou síť, která by koordinovala a podporovala ofenzívy bosenských muslimů, v součinnosti s mudžáhidy a bosenskými Chorvaty, v Kupresu, Zenici a Banja Luce. Některé ofenzívy byly také vedené z bezpečných útočišť zřízených OSN v oblasti Zenice a Banja Luky. Bývalý americký velvyslanec v Chorvatsku Peter Galbraith později v jednom rozhovoru přiznal, že americká administrativa věděla o malém počtu zvěrstev, která páchali zahraniční mudžahedíni v Bosně, ale odmítla tato zvěrstva, v rámci celé věci jako nevelký problém.
Jiné zdroje odhalily, že Washington dal tichou zelenou chorvatskému vyzbrojování a posilování muslimské přítomnosti ve Srebrenici. Brzy letadla C-130 Hercules, ze kterých některá, ale ne všechna, byla íránská, shazovala muslimům zbraně, čímž porušovala mezinárodní zbrojní embargo, které Spojené Státy oficiálně dodržovaly. Dorazili také další arabsko-afghánští mudžahedíni. Mnoho výsadků a někteří mudžahedíni se nacházeli v Tuzle, 70 kilometrů od Srebrenice. Podle londýnského listu The Spectator Pentagon při tomto toku zbraní a bojovníků využíval i další země, například Turecko a Írán. V letech 1992 až 1995 Pentagon pomáhal s přesunem tisíců mudžáhidů a dalších islámských živlů ze střední Asie do Evropy, aby bojovali po boku bosenských muslimů proti Srbům. V rámci vyšetřování nizozemské vlády masakru ve Srebrenici v červenci 1995 vypracoval profesor Cees Wiebes z Amsterodamské univerzity zprávu s názvem Zpravodajské služby a válka v Bosně, která byla zveřejněná v dubnu 2002. Podrobně v ní popsal tajné spojenectví mezi Pentagonem a radikálními islámskými skupinami z Blízkého východu, a jejich snahu pomoci bosenským muslimům. Do roku 1993 probíhalo přes Chorvatsko rozsáhlé pašování zbraní muslimům, které organizovaly tajné krycí firmy Spojených Států, Turecka a Íránu ve spojení s řadou islámských skupin. Mezi tyto islámské skupiny patřili afghánští mudžahedíni a proíránský Hizballáh. Zbraně nakoupené Íránem a Tureckem s finanční podporou Saúdské Arábie byly letecky přepravované z Blízkého východu do Bosny. Šlo o letecký transport, na kterém se velmi úzce podíleli Američané. Přesně to tvrdil profesor Cees Wiebes z Amsterodamské univerzity v jeho zprávě z července 1995. Podrobný popis Ceese Wiebese, založený na mnohaletém výzkumu, dokumentuje, jak Američané v tajné noční operaci letecky přiváželi zbraně bosenským muslimům:
"10. února 1995 stál v 17:45 hodin norský kapitán Ivan Moldestad, pilot norského vrtulníkového oddílu (NorAir), ve dveřích svého dočasného ubytování nedaleko Tuzly. Byla tma a náhle uslyšel zvuk vrtulí blížícího se dopravního letadla; byl to jednoznačně čtyřmotorový Hercules C-130. Ivan Moldestad si všiml, že Hercules doprovázely dvě stíhačky, ale ve tmě nedokázal určit jejich přesný typ. Existovala i další pozorování tohoto tajného nočního letu na leteckou základnu Tuzla. Strážný, který měl hlídkovou službu před norskou zdravotnickou jednotkou OSN v Tuzle, také slyšel a viděl světla Herculesu a doprovodných stíhaček. Další pozorovatelé OSN, kteří využívali zařízení pro noční vidění, rovněž viděli nákladní letoun a dotyčné stíhačky. Hlášení byla okamžitě předána kombinovanému středisku vzdušných operací NATO ve Vicenze a jednotce UNPF v Neapoli. Když Ivan Moldestad telefonoval do Vicenzy, bylo mu řečeno, že tu noc ve vzduchu nic nebylo a že se musel splést. Když Ivan Moldestad trval na svém, spojení bylo přerušeno.
Tajné lety nákladních letadel C-130 a noční shozy zbraní na Tuzlu vyvolaly v únoru a březnu 1995 velké rozrušení v rámci UNPROFOR a mezinárodního společenství. Na otázku po původu tajných dodávek odpověděl britský generál s velkou jistotou: Byly to americké dodávky zbraní. O tom není pochyb. A na těchto dodávkách se podílely americké soukromé společnosti. Nebyla to nijak překvapivá odpověď, protože tento generál měl přístup ke zpravodajským informacím, které shromažďovala jednotka britské speciální letecké služby SAS v Tuzle. Letadla se dostala do dosahu speciálního vybavení této jednotky pro noční vidění a Britové je viděli přistávat. Bylo to potvrzení, že proběhla tajná americká operace, při které byly dodány zbraně, munice a vojenské komunikační vybavení. Tyto noční operace vyvolaly v OSN a NATO velké zděšení a byly předmětem nesčetných spekulací."
Nizozemský profesor Ceese Wiebes uvádí možnost, že letouny C-130, ze kterých některé startovaly z americké letecké základny v Německu, byly ve skutečnosti řízeny tureckými úřady. Zapojení Spojených Států do promyšleného utajování ale bylo zjištěno z toho, že americké letouny AWACS, které měly poskytovat záznamy o tajných letech, byly v příslušných dobách buď staženy ze služby, nebo obsazeny americkými posádkami. Toto shrnutí Wiebesovy vyčerpávající zprávy bylo dokonce zveřejněno v britském deníku Guardian:
"Nizozemská zpráva odhaluje, jak Pentagon vytvořil tajné spojenectví s islamistickými skupinami v rámci operace ve stylu Írán-Contras. Americké, turecké a íránské zpravodajské skupiny spolupracovaly s islamisty na projektu, který nizozemská zpráva nazývá chorvatský plynovod. Zbraně nakoupené Íránem a Tureckem a financované Saúdskou Arábií byly do Chorvatska dopravované nejprve oficiální íránskou leteckou společností Iran Air a později flotilou černých letadel C-130 Hercules. Ve zprávě se uvádí, že do země byly dopravené také bojovníci mudžáhidů a že Spojené Státy byly do operace, která byla hrubým porušením embarga, velmi úzce zapojeny. Britské tajné služby získaly dokumenty, které dokazují, že Írán také zařídil dodávky zbraní přímo do Bosny, uvádí se ve zprávě."
V roce 1994 se respektovaná balkánská korespondentka časopisu Der Spiegel Renate Flottauová dvakrát setkala s Usámou bin Ládinem v čekárně kanceláře bosenského prezidenta Aliji Izetbegoviče. Usáma Bin Ládin, který se tehdy nacházel v Súdánu, obdržel podle bosensko-muslimského deníku Dani od rakouského velvyslanectví Bosny a Hercegoviny bosenský pas. Usáma Bin Ládin a jeho vojenský náčelník štábu Ajmán al-Zavahírí pomáhali vytvořit v Bosně bojovníky mudžáhidů, většinou jako speciální jednotky 7. sboru bosenské armády ve střední Bosně. Navzdory přítomnosti tohoto semeniště islámského extrémismu v Bosně, dala Clintonova vláda zelenou pro dodávky zbraní z Íránu. Tuto politiku pro nelegální dovoz zbraní, prosazovali americký poradce pro národní bezpečnost Anthony Lake a americký velvyslanec v Chorvatsku Peter Galbraith. Bosenská pobočka amerického centra Al-Kifah v chorvatském Záhřebu, sídlící v moderní dvoupatrové budově, byla v úzkém spojení se svým organizačním ústředím v New Yorku. Zástupce ředitele záhřebské kanceláře Hassan Hakim přiznal, že veškeré příkazy a finanční prostředky dostával přímo od hlavní americké kanceláře Al-Kifah na Atlantic Avenue, kterou kontroloval šejk Omar Abdel Rahmán. V tomto podpůrném programu pomáhal jeden z instruktorů al-Kifah, Američan Rodney Hampton, který rekrutoval bojovníky ze základen americké armády, jako je Fort Belvoir, a také je cvičil na bojovníky v New Jersey. Je ironií, že tajné vojensko-zpravodajské operace americké administrativy v Bosně byly plně zdokumentované Republikánskou stranou. Zpráva Republikánské strany Kongresu obvinila Clintonovu administrativu, že pomohla přeměnit Bosnu v základnu militantního islámu, což vedlo k náboru tisíců mudžahedínů z muslimského světa prostřednictvím takzvané militantní islámské sítě:
"Snad největší hrozbou pro misi SFOR, a co je důležitější, pro bezpečnost amerického personálu sloužícího v Bosně, byla neochota Clintonovy vlády přiznat se Kongresu a americkému lidu ke své spoluúčasti na dodávkách zbraní z Íránu muslimské vládě v Sarajevu. Tato politika, kterou v dubnu 1994 osobně schválil Bill Clinton na naléhání designovaného ředitele CIA a tehdejšího šéfa NSC Anthonyho Lakea a amerického velvyslance v Chorvatsku Petera Galbraitha, podle Los Angeles Times (s odvoláním na tajné zdroje ze zpravodajské komunity, sehrála hlavní roli v dramatickém nárůstu íránského vlivu v Bosně.“
Spolu se zbraněmi se do Bosny ve velkém počtu dostaly íránské Revoluční gardy a agenti zpravodajské služby VEVAK spolu s tisíci mudžahedíny, svatými bojovníky, z celého muslimského světa. Do tohoto úsilí se zapojilo také několik dalších muslimských zemí, včetně Bruneje, Malajsie, Pákistánu, Saúdské Arábie, Súdánu a Turecka, a řada radikálních muslimských organizací. Například role jedné humanitární organizace se sídlem v Súdánu, která se nazývá Third World Relief Agency, byla dobře zdokumentovaná. Clintonova administrativa se prakticky podílela na zbrojním potrubí islámské sítě, včetně inspekcí raket z Íránu prováděných americkými vládními úředníky. Third World Relief Agency, falešná humanitární organizace se sídlem v Súdánu byla hlavním článkem zbrojního potrubí do Bosny. Předpokládalo se, že Third World Relief Agency byla napojená na takové stálice islámské teroristické sítě, jako byl šejk Omar Abdel Rahman, odsouzený strůjce bombového útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993, a Usáma bin Ládin, bohatý saúdský emigrant, o kterém se předpokládalo, že financoval četné militantní skupiny. Jinými slovy, zpráva výboru Republikánské strany jednoznačně potvrdila spoluvinu Clintonovy administrativy s několika islámskými fundamentalistickými organizacemi včetně al-Káidy Usámy bin Ládina. Ještě v červenci 2001 si Usáma bin Ládin v americké nemocnici v Dubaji léčil nemocné ledviny. 12. července ho tam navštívil místní zástupce CIA Larry Mitchell a následujícího dne odletěl do Ameriky, pravděpodobně podat zprávu.
Británie jako centrum islámského terorismu (90. léta)
V mém pořadu Islámský stát jsem popisoval Velkou Británii jako centrum terorismu v Evropě. Britský zpravodajský svět totiž zcela infiltroval muslimský extremismus, který v zemi požíval azylu a nezřídka ho využívala, když bylo třeba provádět politiku tvrdšího postupu.
"Radikální islámské skupiny působí v Británii otevřeně a zcela svobodně," stěžoval si po 11. září jeden francouzský protiteroristický vyšetřovatel. Například podle francouzského deníku Le Figaro z 3. listopadu 1995, stopa Bouallema Bensaida, vůdce Alžírské ozbrojené islámské skupiny v Paříži, vedla přímo do Británie. Britské hlavní město sloužilo teroristům jako logistická a finanční základna. Následující den list Le Parisien uvedl, že původcem teroru této alžírské skupiny ve Francii byl bývalý vůdce afghánských mudžahedínů Abú Fares, který v roce 1992 získal povolení k trvalému pobytu v Londýně, ačkoli už byl odsouzený k trestu smrti za bombové útoky na alžírském letišti a hledaný policií. Byl také strůjcem bombových útoků na pařížském nádraží, stanici metra a tržišti.
Organizace Abú Farese se sídlem v Londýně, podle listu Le Parisien, rekrutovala islámskou mládež na chudých předměstích Paříže a posílala je do Afghánistánu, kde je cvičila na teroristy. Podle francouzských zdrojů měla tato alžírská skupina, která byla odpovědná za atentát na alžírského prezidenta Mohammeda Boudiafa, své mezinárodní ústředí v Londýně. Také Usáma bin Ládin si rovněž zřídil svou západní operační základnu na Temži. Celá řada saúdských funkcionářů a kontaktů si zvolila Londýn za své první sídlo. V červenci 1994, pouhý rok po prvním útoku v podzemních garážích Světového obchodního centra, tu Kháled al-Fawwáz otevřel politickou kancelář pro Usámu bin Ládina. Právě al-Fawwáz se později zapojil do bombových útoků na americká velvyslanectví v Tanzánii a Keni. A zdá se, že i samotný Usáma byl v zemi gentlemanů vítán.
Francouzská internetová publikace Indigo uvedla, že vousatý vůdce fundamentalistů byl ještě v roce 1996 v Londýně jako host britské zahraniční zpravodajské služby MI6. Tuto šokující informaci zveřejnili oficiálně Francouzi. Důvod byl ohromující. MI6 si bin Ládina najala jako subdodavatele pro atentát na hlavu libyjského státu Muammara Kaddáfího, který měla provést buňka Al-Káidy, Libyjská islámská bojová skupina. Za neúspěšný útok zaplatila britská rozvědka bin Ládinovi 100000 liber. Mary Anne Weaverová, blízkovýchodní novinářka časopisu New Yorker, tehdy napsala, že kmotr teroru trávil čas střídavě v Chartúmu a v Londýně, kde měl luxusní nemovitosti a dával své obrovské bohatství k dispozici islámským militantním skupinám po celém světě. 25. ledna 1997 předložil konzervativní poslanec Nigel Waterson v britském parlamentu návrh zákona, podle kterého by příprava teroristických útoků z britské půdy byla trestným činem. Stalo se tak potom, co si Saúdská Arábie důrazně stěžovala, že britské ministerstvo vnitra vydalo čtyřleté vízum šéfovi saúdských teroristů Mohammedu Al-Massarímu jako uprchlíkovi. Návrh zákona byl kupodivu zamítnut, protože Majorova vláda byla proti němu stejně jako opoziční labouristé. Krátce potom dostal Egypt, další muslimská země, možnost se k otázce vývozu islámských teroristů Brity vyjádřit. 17. listopadu 1997 provedla skupina Džamaa-al-Islamíja masakr mezi turisty v prázdninovém letovisku Luxor a zabila 62 lidí. Od roku 1992 si útoky této skupiny vyžádaly 92 obětí. Podle egyptských úřadů byl jejich vůdcům udělen politický azyl ve Velké Británii a opakované žádosti o vydání se pokaždé setkaly s rezolutním odmítnutím. 14. prosince 1997 byl britský velvyslanec v Egyptě David Baltherwick předvolán k egyptskému ministru zahraničí Amru Mousovi, aby převzal oficiální nótu. Nóta vyzývala Velkou Británii, aby přestala ukrývat teroristy a spolupracovala s Egyptem v boji proti teroru. Rozumíme tomu paradoxu? Muslimská země peskovala Velkou Británii, aby přestala chránit muslimské teroristy. Toto byla prosím pěkně oficiální nóta Egypta! Ve výčtu faktů a informací proveďme krátkou mezizastávku. Když totiž pokládáme vedle sebe tyto zpravodajské informace, náhle nám mnoho souvislostí začne v hlavě „pocvakávat“. V této souvislosti nás opět odkážu na mé tři dokumenty:
A: V pořadu „Západní vlády útočí“ jsem líčil cestu mudžahedínů z Afghánistánu na Balkán v 90. letech. Asi 3000 Usámových mudžahedínů se zařadilo po bok bosenských muslimů a bojovali společně s Kosovskými Albánci. Podle zprávy International Media Corporation se sídlem v Londýně (jak symptomatické) byla část těchto mudžahedínů oddělena pro pozdější teroristické útoky v západní Evropě. Pasáž tohoto dokumentu jsem také citoval. Toto je jedna souvislost, ovšem druhá je ještě znepokojivější.
B: V pořadu „Windsorové a Saúdové“ se dozvídáme, jak islám pronikl do britské monarchie. Britské královské a saúdské rodiny pěstovaly neskutečně úzké a těsné vazby. Líčil jsem tu faktologické informace o králi Charlesovi a dalších zvláštních souvislostech kolem útoků z 11. září 2001. Tento pořad je kritický pro pochopení toho, proč se právě Británie stala centrem islámského teroru.
C: V pořadu „Islámský stát“ jsem popisoval historické souvislosti na Blízkém východě, jakým způsobem se Británie bezprecedentně vměšovala do vnitřních záležitostí arabských států.
Trojice těchto dokumentů tvoří jakýsi základ a informační prerekvizity, abychom pochopili celou šíři a kontext Británie coby centra islámského teroru.
Británie chrání teroristy (2000)
V roce 1998 došlo k ničivým útokům na americké ambasády v Keni a Tanzánii. Díky tomu se jistý Anás al-Liby dostal na seznam hledaných osob v Americe. Bílý dům nabídl za dopadení bin Ládinova důvěrníka, který byl už dříve prostřednictvím Libyjské islámské bojové skupiny zodpovědný za řízení atentátu na Kaddáfího, 25 milionů dolarů. Pikantní je, že to byli právě Britové, kdo v té době poskytl nejvyššímu představiteli al-Káidy politický azyl. Až do května 2000 tahal al-Liby za nitky mezinárodního teroristického byznysu ze svého domu v Manchesteru. A co Usáma bin Ládin? Američané provedli raketové útoky na Afghánistán a Súdán kvůli bombardování jejich afrických velvyslanectví. Bin Ládin měl svého mluvčího Omara Bakrího stále v Londýně. Bakrí zdůraznit pro místní arabský deník Al Sharq Al Awsát, že jsou mírovou aliancí, a že měli dokonce mírovou dohodu s britskou vládou. Tito teroristé měli dovoleno dál využívat bezpečné útočiště na Temži. V Británii si ani nemuseli hrát na schovávanou, jako tomu bylo ve většině ostatních států. 20. listopadu 1999 jsme se z Daily Telegraphu mohli například dozvědět, že Velká Británie byla mezinárodním centrem islámského válečného štvaní v obrovském měřítku a britský kapitál poskytoval zázemí ohromujícímu množství radikálních islámských fundamentalistických hnutí, z nichž mnohá se netajila svou ochotou zapojit se do násilí a terorismu. Ovšem několik měsíců před 11. zářím 2001 se i v Británii začalo schylovat k problémům. A tak Guardian 1. března 2001 napsal:
"Vláda včera zakázala dvacet jedna skupin, většinou islámských, které označila za teroristické, na základě nového zákona, který jí poprvé umožňuje postavit mimo zákon organizace zaměřené proti cizím státům."
Následoval výčet zakázaných skupin, například turečtí Kurdové z PKK, baskitská ETA, Al-Káida, Al- Džama’at al Islamiya, Tamilští tygři, Hizballáh, Hamás a další.
Terorismus: součást státního aparátu (2001)
Britská spolupráce s al-Káidou ale nebyla odložena. Zvláštní vztahy existovaly i nadále. Vyjednávalo se ale v tichosti, bez přípitků a oficiálních úřadů. Bin Ládinova poradní a reformní mise, která si zřídila své ústředí v Londýně, musela také oficiálně zavřít krám. Cháled al-Fawwáz, šéf Usámovy mise, se až do útoků 11. září 2001 stále mohl dostat k londýnskému bankovnímu účtu svého mezinárodně hledaného šéfa. Teprve 20. září 2001 úřady souhlasily se zablokováním zbývající částky na účtu. Počátkem července 2002 přinesl americký časopis Time s odvoláním na vysoce postavené evropské zpravodajské kruhy zprávu, že podezřelý duchovní vůdce sítě Al-Káida žil se svou ženou a dětmi na severu Anglie. Žil prý v zabezpečeném domě, který mu spolu s nemalým obnosem poskytla britská rozvědka. Abú Katada, považovaný za pravou ruku Usámy bin Ládina v Evropě, získal v roce 1994 v Británii politický azyl. Paradoxní je, že byl předtím v Jordánsku a Alžírsku v nepřítomnosti odsouzený k mnohaletým trestům vězení nebo smrti za podporu velkých bombových akcí. Vůdce al-Káidy, známý také pod pseudonymem šejk Omar žil až do několika týdnů po útocích z 11. září v Londýně, odkud řídil teroristy operující v Alžírsku a Francii. Vyšetřovací orgány v Americe, Španělsku, Francii a Alžírsku ho považovaly za klíčovou postavu útoku na Světové obchodní centrum. V hamburském bytě pilota Mohammeda Atty byly nalezeny videonahrávky s projevy tohoto duchovního. Žádosti Španělů, Francouzů, Italů a Němců o výslech abú Katady ohledně jeho vazeb na Al-Káidu byly zamítnuty. Kým jiným, než opět Brity. Soudce španělského nejvyššího soudu Baltasar Garzon, který měl na starosti národní stíhání Al Kajdy, označil Abú Katadu za hlavní britskou spojku španělského teroristy Abú Dahdah. Dahdah, který dříve navštívil Katadu v Londýně, patřil do skupiny osmi podezřelých z přípravy a provedení 11. září. Španělský soudce Garzon dodal, že Katada měl vazby na podezřelé teroristy v Británii, Německu, Francii, Itálii, Belgii a Španělsku. Soudce také uvedl, že aniž by byl stíhán, Katada v pořadu Today stanice BBC Radio 4 prohlásil, že bin Ládin se nemýlí, když chce Saúdskou Arábii zbavit jakéhokoli amerického vlivu.
"Věřím v džihád a věřím v potřebu osvobodit náš národ a vymanit ho z otroctví."
Vyšetřovací orgány se tehdy domnívaly, že mohou odsoudit Maročana Mohammeda al-Gerbouziho. Al-Gerbouzi byl zakladatelem a hlavním náborářem militantní islámské bojové skupiny, a byl dobrým známým Abú Katady. Za přípravu teroristických útoků v Casablance v roce 2003, při nichž několik sebevražedných atentátníků zabili 32 lidí, byl al-Gerbouzi ve své vlasti odsouzen k dvaceti letům vězení. Ovšem v nepřítomnosti, protože se od konce 80. let těší politickému azylu, ano, správně, ve Velké Británii. Maroko samozřejmě požadovalo, aby britská vláda al-Gerbouziho vydala. A jako obvykle tato zbožná žádost vyšla naprázdno. Mimochodem, Mohammed al-Gerbouzi se také dostal do podezření, že měl prsty v londýnských bombových útocích 7. července 2005. Už dva dny po útocích britské noviny informovaly, že po něm policie pátrala. Deník Independent uvedl, že Londýn požádal zpravodajské služby několika evropských zemí o informace o místě pobytu al-Gerbouziho. Jak se ukázalo, šlo o mystifikaci, protože muž se nijak neskrýval. Egyptský islámista Hani al-Sebai, který také žil v Londýně, řekl listu Al-Hayat, že al-Gerbouzi se jako obvykle objevil v mešitě na páteční modlitbě. Sám al-Gerbouzi řekl arabskému zpravodajskému kanálu Al-Džazíra:
"Britská policie mě nehledá, ví, kde jsem."
Podobně byl na tom i jeho kolega Abú Katada. I on byl po teroru v Londýně ušetřen zatčení. Místo toho byl podroben přísnějšímu dohledu.
Útoky v Londýně: A zase ti Bushové (2005)
Při sérii útoků v londýnské veřejné dopravě 7. července 2005 zahynulo přes padesát lidí a stovky byly zraněni. Motivy tohoto ohavného masakru zůstávají dodnes nejasné. Záhadné útoky v Londýně tvořily případ, který byl jednou provždy uzavřený. Existuje oficiální zájem na utajení? Položme si proto zásadní otázky, které dodnes nebyly zodpovězeny. Tyto otázky se nám na první pohled mohou zdát záhadné. Když ale začneme rozplétat zašmodrchané klubko, zjistíme, že všechno má svou logiku, podstatu a řád. V mém pořadu „Západní vlády útočí“ jsem hovořil o jakési tajné organizaci v Evropě, která převzala odpovědnost za útoky v londýnském metru. Útoky byly podle ní odvetou za britské vojenské operace v Afghánistánu a Iráku. Důvěryhodnost dokumentu ale byla nízká z několika důvodů. O této teroristické skupině nikdo předtím neslyšel, dokument neobsahoval žádný z podpisů běžných pro al-Káidu, v prohlášení byl chybně citovaný korán, ale hlavně prohlášení bylo zveřejněné na špatných internetových stránkách. Stránky al-qallah.com totiž spravoval server v texaském Houstonu. Společnost Everyone’s Internet založili bratři Robert a Roy Marshovi v roce 1998. Ukázalo se ale, že Roy Marsh mezi své přátele počítal bývalého prezidenta George Bushe, švagrovou Sharon Bushovou a prezidentova ministra námořnictva. Takže důvodů k pochybnostem bylo dost a dokument skutečně brzy opět zmizel v informační smršti.
Do prostoru a vědomí lidí ovšem bylo zaseto jméno Al-Káida a Usáma bin Ládin, tedy signál a spouštěč pěstovaný tehdy už čtyři roky, od 11. září 2001. Když stiskneme příslušné tlačítko v hlavách lidí, spustíme požadovanou reakci stáda. Osvědčeným signálem a spouštěčem byl právě Usáma bin Ládin a Al-Káida. Podobně jako dnešními signály a spouštěči jsou magická slůvka konspirace, dezinformace, hoax a fake. Při aktivaci těchto signálů a spouštěčů dojde k požadované odpovídající reakci stáda. Poplach, strach, hysterie, nenávist, nedůvěra. Záleží na emocích, jaká se k těmto magickým slůvkům přiřazují. Hovořil jsem o tom v mém pořadu „Západní vlády útočí“. Masmédia už neinformují, ale fungují jako spouštěče požadovaných signálů a spouštěčů. Napojení na přátele Bushových bylo jakousi třešničkou na dortu. Falešný web al-qallah.com byl zřejmě nastrčený CIA. Společnost, která ho spravovala, patřila přátelům Bushových.
Izrael: Věděli jsme to předem (2001 a 2005)
Londýn se tedy v roce 2001 na oko zřekl svých teroristických přátel, když zakázal dvacet jedna islámských skupin. Stalo se tak, když se v Izraeli dostal k moci zastánce tvrdé linie Ariel Šaron. Tentýž Šaron, který si tehdy získal Brity pro blízkovýchodní válečné plány, které byly stejně tajné jako vysoce výbušné. To otevírá další zlověstné otázky, a to zapojení Izraele do útoků 11. září 2001. Poslechněme si Andreje Kosjakova, který byl na počátku 90. let pobočníkem předsedy podvýboru pro kontrolu zpravodajské činnosti Sovětského Svazu. 14. září 2001 prozradil tento zasvěcenec polooficiální ruské zpravodajské službě:
"Izraelská vojenská rozvědka prováděla před půl rokem studie o využití leteckých úderů na cíle k provádění teroristických akcí."
Něco podobného se přihodilo kolem útoků v Londýně 7. července 2005. Izraelský ministr financí Benjamin Netanjahu byl totiž v době útoku v Londýně. Bezprostředně před samotnými útoky byl osobně varován londýnskými úřady. Agentura Associated Press to dokonce oznámila oficiálně přímo z Izraele. Zpráva zněla takto:
Britská policie informovala izraelské velvyslanectví v Londýně několik minut před čtvrtečními útoky, že měla varování před možnými teroristickými útoky ve městě, uvedl vysoký izraelský představitel. Izraelský ministr financí Benjamin Netanjahu se měl zúčastnit ekonomické konference, která se konala v hotelu přímo nad stanicí metra, kde došlo k jednomu z útoků. Varování ho ale přimělo zůstat v hotelovém pokoji, uvedli vysocí izraelští představitelé. Bezprostředně před výbuchy volal bezpečnostní pracovník izraelského velvyslanectví, že obdržel varování před možnými útoky, uvedl úředník, který si s ohledem na svůj úřad přál zůstat v anonymitě.
Tato oficiální zpráva izraelské sekce agentury Associated Press nebyla jediná. Arutz Sheva, IsraelNationalNewsCom totiž 8. července znovu zveřejnil původní zprávu, podle které byl Netanjahu varován Scotland Yardem ještě předtím, než vybuchla první nálož. Opět byl uvedený odkaz na izraelský armádní rozhlas. Navzdory tomu, náměstek londýnského policejního komisaře Brian Paddick hned ráno 7. července novináře ujistil, že britské úřady nedostaly žádné předběžné varování ani zpravodajské informace o možnosti takového útoku. Evidentně "kecal", nebo, což je pravděpodobnější, orchestr ještě nebyl sladěný. Hovořil jsem o tom v mém pořadu „Atentát na Jörga Haidera“. Chyby systému je třeba sledovat z bezprostředních zpráv těsně po těchto útocích. Systém ještě totiž nemá veškerý orchestr vyladěný a unikají falešné skřípavé tóny. Jak dny a týdny ubíhají, systémový orchestr se vyladí, chyby se odstraní a všechno se uvede do souladu. Naskriptovaný scénář se vyretušuje k dokonalosti. Vidíme, že Izrael měl zpravodajské informace o chystaném útoku, zatímco Britové lhali, že o ničem neměli ani tušení. Právě díky těmto protichůdným informacím můžeme vystopovat chyby. To si samozřejmě zpravodajské rozvědky uvědomovaly, a proto byl nakonec vydán plošný zákaz izraelským úředníkům hovořit s médii. Deník Jerusalem Post vydal 8. července článek s titulkem:
"Izrael přikazuje úředníkům, aby nemluvili s médii o bombách."
Ovšem snaha o zaretušování této skutečné zpravodajské bomby se nevydařila. Důkazem je ostatně tento pořad.
FBI předvídala londýnské útoky (2004)
Z dalších zpravodajských informací vyplývá, že Američané už dlouho tušili bombový útok ve Velké Británii. 17. listopadu 2004 časopis Newsweek s odvoláním na americké zpravodajské zdroje uvedl, že Al-Káida nechtěla zaútočit na Ameriku, ale na prominentní cíl v Londýně. Mimo jiné se uvádělo letiště Heathrow. Vyplynulo to prý z kódované komunikace mezi vysoce postavenými pákistánskými aktivisty a britskou teroristickou buňkou vedenou vůdcem Al-Káidy, který se podílel na 11. září 2001, Chálidem Šajchem Mohammedem. Newsweek se dozvěděl, že někteří američtí policisté působící v Londýně byli velmi znepokojení náznaky možných pokračujících plánů Al-Káidy zaútočit na cíle v Británii. Podle jednoho z amerických vládních úředníků vedly obavy z teroristických útoků úředníky FBI akreditované na americkém velvyslanectví v Londýně k tomu, aby se vyhýbali cestám oblíbenou londýnskou podzemní dráhou, kterou denně využívají miliony lidí. Článek Newsweeku ze 17. listopadu 2004 končil větou:
"Agenti FBI jsou známí tím, že se na schůzky po městě dostavují se zpožděním, protože trvají na používání taxíků navzdory neustálému přetížení povrchové dopravy."
Taková božská předvídavost FBI v Londýně byla překvapivá zejména proto, že britské bezpečnostní složky, které působily na domácím hřišti, v té době takové poznatky neformulovaly. Nebo je důkladně tajily. Jak je možné, že Američané měli takové informace více jak půl roku před útokem a Izrael informoval Benjamina Netanjahua doslova pár minut před operací?
Snížení hrozby a finančníci z FEDu
To, že útoky v Británii byly očekávány, dokumentují i další informace. Čtyři měsíce před útoky získaly zvěsti na síle, když Omar Bakrí Muhammad prohlásil Británii za Dar al-Harb, tedy válečné území. Omar Bakrí Muhammad ale žil v Londýně a byl podporován britskými úřady. Připomeňme, že koncem 90. let jako britský mluvčí bin Ládina, respektive Al-Káidy, zdůraznil pro místní arabský deník Al Sharq Al Awsát, že měli s britskou vládou mírovou dohodu. Už jsem o tom hovořil v minulých kapitolách. Co bylo ale nejvíce zarážející. Britské úřady se rozhodly snížit bezpečnostní stupeň pro Velkou Británii. K tomuto neobvyklému kroku se odhodlaly v době, kdy Británie hostila summit velkých průmyslových mocností G8. Zpravodajskými informacemi o terorismu se zabývá Společné středisko pro analýzu terorismu JTAC MI5. V červnu 2005 JTAC snížilo stupeň varování, protože se domnívalo, že hrozba útoku klesla na nejnižší úroveň od 11. září 2001. To všechno se stalo v době, kdy FBI předvídala útok na prominentní cíle v Británii a mluvčí Al-Káidy prohlásil Británii za válečné území. Přesto Britové snížili stupeň bezpečnosti na minimum. Dává to někomu z nás smysl?
Financial Times upozornily, že sir Ian Blair, policejní šéf Londýna, se během kandidatury Londýna na olympijské hry setkal se zástupci olympijského výboru. Ujistil je, že neexistovala žádná teroristická hrozba. Je také zajímavé, že mezi kandidátskými městy byly New York, Moskva a Madrid. všechna města, která se v nedávné době stala terčem velkých teroristických útoků. New York 2001, Moskva 2002, Madrid 2004 a Londýn 2005. Také zajímavé náhodičky. Když jsem zkoumal hluboké zpravodajské vody, zarazila mě další věc. Šéf americké Federální rezervní banky (FED) Alan Greenspan uvedl do pohybu nápadný obchod. Za normálních okolností FED přiživuje finanční trhy tím, že zvyšuje likviditu, aby podpořil ohrožený akciový trh. Ostatně jako to udělal po 11. září. V tomto případě ale FED prudce zvýšil likviditu už 48 hodin před londýnskými útoky a včas dodal na trh 40 miliard dolarů. FED takto razantní zásah neprovedl už několik let. Skládejme si tedy dohromady zpravodajské základy:
A: FBI tušila už od 17. listopadu 2004 útok na prominentní britské cíle.
B: Mluvčí Al-Káidy prohlásil Británii za válečné území.
C: Americký FED vykonal 48 hodin před útoky neobvyklou finanční machinaci, kterou neprovedl celé dlouhé roky.
D: Benjamin Netanjahu byl pár desítek minut před útokem informovaný izraelskou rozvědkou o bezprostředním nebezpečí.
Sledujeme tu trhliny v systému, které dokumentují zapojení západních rozvědek do 7. července 2005. Neskutečné krytí a ochrana islámistů v Británii je naprosto ohromující zjištění.
Bomby, NATO a CIA: Stopy do establishmentu (2005)
Otázka kolem původu bomb v londýnských útocích z roku 2005 zůstává dodnes nepříjemnou záhadou. Superintendant Christophe Chaboud, šéf francouzské protiteroristické policie, která spolupracuje se Scotland Yardem, řekl agentuře AFP:
"S největší pravděpodobností byly použity výbušniny z vojenských zásob. Vzhledem k tomu, že bomby byly velmi malé, ale způsobily obrovské škody, ukazuje to na extrémně silnou výbušninu, jakou běžně používá armáda. Je to velmi matoucí. Ve skutečnosti jsme spíše zvyklí na buňky, které si vytvářejí vlastní výbušniny pomocí různých chemikálií. Jak se k nim dostaly?" zeptal se v rozhovoru pro deník Le Monde, a nabídl vysvětlení, že jim je dodával zasvěcený člověk z vojenského establishmentu. Pokud se na bombových útocích podílel vojensko-zpravodajský komplex NATO, měl si dobře připravit terén. Muž, kterému byla od ledna 2001 svěřena celková odpovědnost za veřejnou dopravu v Londýně, zmocněnec a předseda London Transport Bob Kiley, byl dříve odpovědný za systém metra v New Yorku. Kromě toho je také bývalým funkcionářem CIA, který v době svého aktivního působení ve funkci šéfa zpravodajských operací pracoval přímo pro ředitele CIA. V poslední době ho navíc také zastupoval jako výkonný asistent. Přímo jemu byl podřízený člověk odpovědný za systém londýnského metra, výkonný ředitel Tim O’Toole, pozor, také Američan!
Staré přísloví ve světě zpravodajských služeb zní:
"Jednou CIA, vždycky CIA."
Pamatujeme si na můj pořad „Tajná síť Gladio“? Gladio byla tajná skupina pod krytím NATO, která působila téměř ve všech státech západní Evropy od 50. let dvacátého století. Když hrozilo, že by se veřejné mínění přiklonilo příliš doleva, zpravidla spáchala teroristický útok, který svedla právě na krajní levici. Tím se veřejnost pacifikovala a přiklonila se zpátky k pravici. Skupina Gladio spáchala například krátce před Vánocemi 1969 útok na milánském náměstí Piazza Fontana, který zabil 16 lidí, nebo výbuch na boloňském nádraží 2. srpna 1980, který zabil 85 lidí. Londýn 2005 nese podobné náznaky. Původ výbušnin a zapojení vojensko-zpravodajského komplexu, tedy armády, MI6 a CIA, nese nepřímé indicie pokračování šňůry podobných útoků Gladio. K tomu přispívá i izraelský MOSSAD, který těsně před útoky varoval Benjamina Netanjahua v Londýně.
Cvičení souběžně s londýnskými útoky (2005)
V mém pořadu „Západní vlády útočí“ jsem popisoval cvičení, které probíhalo souběžně s těmito londýnskými útoky. BBC Radio Five Live přineslo 7. července večer rozhovor s Peterem Powerem, výkonným ředitelem poradenské společnosti Visor Consultants, která se zabývá krizovým řízením. Power byl dříve úředníkem Scotland Yardu, který tam pracoval v protiteroristickém oddělení. V rozhlase řekl:
"Dnes ráno v 9:30 jsme v Londýně prováděli cvičení pro společnost čítající více než 1000 lidí, aby se vypořádali se současným výbuchem bomby na přesně stejných stanicích metra, kde se to stalo dnes ráno. Proto mi ještě teď vstávají vlasy hrůzou na hlavě."
Když jsem prováděl další pátrání, zjistil jsem další ohromující souvislosti, které jsem v minulém pořadu ještě nevěděl. Peter Power měl obchodní kontakty s Rudolphem Giulianim, který byl součástí stálého amerického establishmentu, tehdy jako starosta New Yorku. Peter Power byl členem poradního sboru Kanadského centra pro připravenost na mimořádné události (CCEP). Na této pozici spolupracoval s Richardem Sheirerem, starším viceprezidentem společnosti Giuliani & Partners. O Sheirerovi jsme se na stránkách CCEP mohli dočíst:
"Donedávna vedl Úřad starosty New Yorku pro krizové řízení. Po katastrofě Světového obchodního centra hrál pan Sheirer v této funkci klíčovou roli při dohledu nad všemi záchrannými a obnovovacími pracemi města."
Giuliani & Partners samozřejmě také předsedala veškerému krizovému plánování předcházejícímu 11. září a všem pracím, které probíhaly ráno tento den. Bývalý starosta New Yorku už předtím využil události z 11. září 2001 jako podnikatel v oblasti bezpečnostních technologií. S viceprezidentem této společnosti spolupracoval Peter Power z londýnských útoků.
Business ze státního terorismu
Poučení z historie je, že demokracie nerozpoutávají války. Války rozpoutávají tyrani, kteří mají naprostou kontrolu a mohou plýtvat prostředky svých národů na budování válečné mašinérie. Typickou zemí, která splňuje tyto předpoklady, je Amerika. Bezprostředně po Bushově nástupu do Bílého domu v lednu 2001 vznikla v Radě pro zahraniční vztahy zpráva s názvem Strategická energetická politika – výzvy pro 21. století. Vyzývala k agresivní zahraniční politice USA a v této souvislosti k většímu důrazu na energetickou politiku. Zároveň Američané zahájily jednání s afghánskou vládou Tálibánu. Chtěli totiž získat ropnou trasu, která by přivedla ropná pole v kazašské oblasti ke světovým oceánům. Tuto etapu jsem podrobně pokryl v mém pořadu „Západní terorismus a islámské bankovnictví“. Když Tálibán v roce 1996 obsadil Kábul, Washington mlčel. Proč? Z jednoduchého důvodu. Vůdci Tálibánu byli brzy na cestě do texaského Houstonu, kde se s nimi setkávali manažeři ropné společnosti Unocal. S tajným souhlasem americké vlády jim společnost Unocal nabídla štědrý podíl na zisku z ropy a plynu čerpaného ropovodem, který chtěli Američané postavit přes Afghánistán. Mělo jít o podzemní dálnici, která by spojila bohatá energetická pole Turkmenistánu s pobřežím Pákistánu a Indie. Američané by nad ním samozřejmě měli plnou kontrolu. Neuhodli bychom, kdo se na těchto jednáních Tálibánu s Američany podílel. Hamíd Karzáí! Hamíd Karzáí byl totiž v 90. letech hlavním poradcem a lobbistou kalifornské ropné společnosti Unocal. Ještě méně lidí si pamatuje, že Karzáí byl jako vůdce paštunského kmene Dúrí během protisovětského džihádu členem mudžahedínů. Na počátku 90. let se díky svým vynikajícím kontaktům s pákistánskou rozvědkou přestěhoval do Ameriky, kde spolupracoval se CIA na podpoře politického dobrodružství Tálibánu. Hamíd Karzáí, který absolvoval americký program International Visitors Leadership, se stal v listopadu 2001 prozatímním premiérem v Afghánistánu. Mudžahedín, CIA a ropná korporace Unocal. To ale není všechno. Zvláštním vyslancem prezidenta Bushe pro Afghánistán byl muž jménem Zalmay Chálilzád, další bývalý zaměstnanec společnosti Unocal. Chálilzád pracoval pro Unocal také jako lobbista, a proto Karzáího velmi dobře znal. V 80. letech, v době protisovětského džihádu, jmenoval prezident Reagan Chalilzada zvláštním poradcem ministerstva zahraničí. Právě díky jeho vlivu Američané urychlili dodávky vojenské pomoci mudžahedínům. Unocal se navíc spojila saúdskou Delta Oil Corporation a vytvořila konsorcium CentGas. Jenže Delta Oil vlastnily rodiny bin Mahfúzů a al-Amúdíů, saúdské klany, které měly silné vazby na rodinu Usámy bin Ládina. Sestra Chálida bin Mahfúze byla například jednou z Usámových manželek. Mahfúz sponzoroval charitativní instituce, které bin Ládinovi spolupracovníci používali jako zástěrky, a to prostřednictvím Národní komerční banky, kterou jeho rodina ovládala. Ironií osudu je, že právě prostřednictvím konsorcia CentGas se lidé blízcí bin Ládinovi dostali ke spolupráci s lidmi blízkými rodině Bushů.
Studii proveditelnosti projektu středoasijského plynovodu vypracoval Enron, americký ropný gigant, který v roce 2002 vyhlásil bankrot. Generální ředitel Enronu Ken Lay byl starým přítelem rodiny Bushů. Donald Rumsfeld, Bushův ministr obrany, byl velkým akcionářem Enronu. A Thomas White, bývalý místopředseda Enronu, byl ministrem armády prezidenta Bushe. Hlavním mecenášem v obchodu s CentGasem měl být Halliburton, obrovská firma na výstavbu ropovodů. V té době stál v čele Halliburtonu Dick Cheney, pozdější Bushův viceprezident. Při jedné příležitosti se skupina Tálibánu setkala s vysokými manažery společnosti Unocal v Texasu. Pořádaly se večírky, večeře a výlety do místních nákupních center. V té době Zalmay Chálilzád, který pracoval pro společnost Unocal, lobboval u Clintonovy administrativy, aby se s Tálibánem dohodla. O tom informoval například Guardian:
"Vysocí představitelé Tálibánu se v polovině roku 1996 zúčastnili konference ve Washingtonu a američtí diplomaté pravidelně jezdili do sídla Tálibánu."
Po obnovených jednáních v lednu 2001 se objevili další lobbisté. Třeba člen Bushovy administrativy, konkrétně náměstek ministra zahraničí Richard Armitage, který dříve pracoval jako lobbista pro Unocal. Tálibán zase zaměstnal jako svou PR pracovnici v Americe Lailu Helmsovou, neteř Richarda Helmse, bývalého ředitele CIA a bývalého amerického velvyslance v Íránu. To je panečku zjištění. Neteř bývalého ředitele CIA má takto významné a přímé vazby na Tálibán. Neuvěřitelné! Inu, svět je malý. V březnu 2001 se Helmsové podařilo přivést do Washingtonu Rahmatulláha Hašamího, poradce mully Omara. Ten dokonce přivezl koberec jako dárek pro George Bushe od tálibánského vůdce. Dohoda Unocalu s Tálibánem nakonec ztroskotala. Když Tálibán nebyl vstřícný k politickým požadavkům, Pentagon začal plánovat válku, která byla uvedena v život na podzim téhož roku. Tato agresivní politika Ameriky na Blízkém východě byla vypracovaná už na konci 90. let v kruhu neokonzervativců. Určité stopy jsme mohli najít například v dopise z 26. ledna 1998. Právě v tento den napsali neokonzervativci Paul Wolfowitz, Richard Perle a Donald Rumsfeld dopis tehdejšímu americkému prezidentovi Billu Clintonovi, ve kterém ho žádali, aby konečně zahájil ofenzivnější politiku na Blízkém východě a odstranil Saddáma Husajna z úřadu. Následovala pracovní skupina, která se nazývala Projekt pro nové americké století. Jejími zakladateli byly Bushovy horké hlavy, především viceprezident Dick Cheney, šéf jeho štábu Lewis Libby, ministr války Donald Rumsfeld a jeho zástupce Paul Wolfowitz. Ve zprávě sepsané v roce 2000 těsně před Bushovým zvolením skupina oznámila, že přechod k této nové politice bude pomalý, pokud nedojde k nějaké katastrofické a katalytické události, jako je nový Pearl Harbor. 11. září tento požadavek splnilo do puntíku. Následoval Afghánistán a hlavně nepoddajný Irák s velkolepou zásobou ropy.
Největším sponzorem volebních kampaní George Bushe byl ropný průmysl. Tito lidé buď pracovali pro ropné společnosti, nebo byli zařazeni na výplatní listinu. Jen namátkou. Dick Cheney (Halliburton), bývalá bezpečnostní poradkyně a později ministryně zahraničí Condolezza Riceová (Chevron), ministr obchodu Donald Evans (Tom Brown), ministr energetiky Stanley Abraham (Tom Brown) a další. To nám poskytuje odpověď na otázky, kdo nejvíce vydělává na státním terorismu. Podívejme se na některé hlavní osoby z této skupiny. Richard Perle byl jedním z předních neokonů a strategických válečných plánovačů v Bushově vládě. Richard Perle byl členem několika strategických think-tanků, včetně Rady pro zahraniční vztahy a Projektu pro nové americké století. Právě tento projekt je považován za jádro neokonů. Kosher Nostra byla prý přezdívka pro Paula Wolfowitze (narážka na židovskou mafii), dalšího neokona a zlověstného stratéga. Wolfowitz, původně náměstek ministra obrany v Bushově administrativě, byl považován za tahouna války v Iráku. Paul Wolfowitz měl jako americký Žid silně proizraelský postoj. Jako hlavní stratég Bushovy administrativy "prosazoval svou vizi americké nadřazenosti. Wolfowitz byl v roce 2005 odvelený na post prezidenta Světové banky. Jde o takzvanou metodu otáčivých dveří. Globální elity si navzájem poskytují posty bez ohledu na jakoukoli kvalifikaci nebo schopnosti. Ve Světové bance například seděla i Wolfowitzova přítelkyně Shaha Rizová. Dalším neokonem byl Bushův ministr obrany a válečný stratég Donald Rumsfeld. Rumsfeld vydělal balík nejen na válce, ale také na chřipkové panice, kterou neustále rozdmýchávaly agentury OSN. Rumsfeld byl totiž akcionářem farmaceutické společnosti Gilead Sciences, vynálezce údajného léku proti chřipce Tamiflu, který si preventivně koupilo nespočet států světa za miliony dolarů. Každá nová celosvětová chřipková panika, rozdmýchávaná Světovou zdravotnickou organizací a propagovaná mediálními korporacemi, je tou nejčistší PR kampaní pro tyto světové jestřáby. Uvedu jen jeden příklad, jak tito jestřábi ovládají informační toky díky svým masmédiím.
Dalším stálým členem amerického establishmentu byl známý Henry Kissinger. V roce 1982 založil poradenskou firmu Kissinger Associates, která přes italskou banku finančně podporovala Saddáma Husajna. Podrobnosti jsem uvedl ve stejnojmenném dokumentu „Saddám Husajn“. Kissinger byl ale také jedním z ředitelů mediální skupiny Hollinger International, později Sun Times Media Group známého mediálního magnáta Conrada Blacka. Vedoucí pozici v této mediální skupině zastával také už zmíněný Richard Perle. Kissinger a Perle tak mohli ovlivňovat světové veřejné mínění. Sun Times, vlastnila desítky novin po celém světě, například Daily Telegraph, Chicago Sun Times, Spectator a Jerusalem Post. Mediální skupina Sun Times zkrachovala v roce 2009. Příkladů je samozřejmě mnohem více, ale příliš bych se vzdálil od hlavní osy tohoto pořadu – terorismu. Jak těžké je "zpíárovat" válku nebo virovou pandemii, kterou chceme vyvolat? Vlastníme světové mediální korporace. Kontrolujeme informační pole, ovládáme kanály informačních toků a ovlivňujeme světové informační vědomí. Když to nejde po dobrém a lidé příliš remcají, zapráskáme bičem. Pár teroristických útoků zažene vyděšené stádo zpět do ohrady, aby se ve strachu semklo kolem svých globálních pastýřů. A ještě na tom pekelně vyděláme.
Teror shora: Bomby v Rusku (1999)
Viděli jsme, že nejpozději od poloviny 90. let se teroristické útoky nemilosrdně využívají k politikaření. I v Rusku se vyhazují do povětří domy a zabíjí mnoho lidí. A je zajímavé, že září je také vrcholem sezóny tamních demoličních expertů. 4. září 1999 vyhodili teroristé do povětří pětipatrový obytný dům v Dagestánu. Zahynulo 64 lidí. Za pár dní, také v září, vyhodili teroristé do povětří dva obytné domy v Moskvě. Zahynulo 216 lidí. Jen o několik dní později, 16. září, vyletěl do povětří malý nákladní automobil s výbušninami před obytným domem ve Volgodonsku v jižním Rusku. Kdo měl tedy z útoků prospěch? Tehdy se schylovalo k parlamentním a hlavně prezidentským volbám. Jejich vítězem se stal Vladimír Putin. Ten se mohl prezentovat jako silný muž, který ochrání národ proti terorismu. Na setkání ministrů obrany Společenství nezávislých států v Moskvě Putin prohlásil, že země SNS čelily koordinované hrozbě ze strany mezinárodních extremistů, kteří chtěli převzít kontrolu nad jižními okraji bývalého Sovětského svazu. Všechno ale budilo dojem, že Putinova spřátelená tajná služba FSB nastražila ničivé bomby sama. 23. září 1999 byli příslušníci ruské tajné služby FSB přistižení při pokládání bomby ve dvanáctipatrovém obytném domě v Rjazani, 200 km jihovýchodně od Moskvy. Šéf FSB Nikolaj Patrušev, Putinův dobrý přítel, okamžitě prohlásil, že bomba v Rjazani byla pouze atrapou a že ji nastražila sama FSB v rámci bezpečnostního školení. V březnu 2000 byla tato událost některými médii interpretovaná tak, že autorem bombových útoků byla sama FSB. V Rjazani ale FSB selhala kvůli ostražitosti obyvatel domu a cvičení pak zfalšovala. Terorismus je tedy spolehlivou metodou k upevnění moci establishmentu, který se využívá ve všech globálních mocnostech. V Rusku, Americe, Španělsku nebo Velké Británii.
Závěr: Pachatelé a oběti
Terorismus v novodobých dějinách nebyl zpočátku nástrojem tmářů a rebelů, ale především nástrojem státu. Na počátku byl tedy terorismus státní. Terorismus zpočátku nepopisuje fyzickou, ale psychologickou metodu. Ve francouzštině slovo terreur znamená strach a hrůza. Jakobínský terorismus ve Francii se používal k zastrašování a manipulaci obyvatelstva určitým směrem. Totiž k ustrašené poslušnosti vládě. Robespierre v jakobínské hrůzovládě například prohlásil:
"Teror není nic jiného než spravedlnost, rychlá, ostrá a neúprosná. Je tedy výrazem ctnosti."
Pozdějšími příklady režimů teroru byl sovětský stalinismus a německá Třetí říše. Velkou nevýhodou strachu jako nástroje vlády je zpětná reakce. Zvěst o dalším zákonu teroru vedla 27. července 1794 k pádu Robespierra a jeho popravě následujícího dne. Adolf Hitler se stal terčem nejméně třiceti devíti pokusů o atentát, přičemž pokus z 20. července 1944 byl jen tím nejvýznamnějším. Stalin se nakonec stal obětí atentátu. Alespoň pokud budeme věřit vzpomínkám Vjačeslava Molotova, po určitou dobu šéfa vlády a ministra zahraničí Sovětského svazu. Po večeři 1. března 1953, na které byli mimo jiné přítomni šéf jeho rozvědky Lavrentij Berija a Nikita Chruščov, se Stalin náhle zhroutil. K jeho lůžku přispěchal Vjačeslav Molotov. Oficiálně Stalin utrpěl mrtvici. Molotov ale ve svých pamětech tvrdil, že se mu Berija svěřil, že Stalina otrávil. Stalin zemřel o čtyři dny později, 5. března 1953. Chruščov, který byl 1. března večer také přítomen, zdědil Stalinovu funkci generálního tajemníka ÚV KSSS. Chruščov skoncoval s teroristickým stalinismem a zahájil období uvolnění a destalinizace.
Terorismus má tedy určitou vadu pro stát. Jsou to mechanismy akce a reakce. Teror sice vyvolává strach a hrůzu, ale také nenávist vůči pachateli. To znamená, že z hlediska původců, ať už jde o vlády, zpravodajské služby nebo povstalce, terorismus vyvolává žádoucí i nežádoucí reakci. Nahromaděná nenávist je při nejbližší příležitosti namířena proti pachatelům. V zásadě je to jako se střelnou zbraní. I tam dochází nejen k výstřelu, ale i k zpětnému rázu. A tento zpětný ráz může střelce také srazit. Dnešní vlády terorismus modernizují. Vidíme, že Rusko 1999, 11. září 2001, Madrid 2004, Londýn 2005 nebo Charlie Hebdo ve Francii 2015 nabývají stále ostřejší podoby státního terorismu. Profesionálně organizovaný teroristický čin má dnes dvě cílové skupiny. Primární a sekundární. Primární cílová skupina je ta, na kterou je útok zaměřen. Sekundární cílová skupina je ta, která dostane zpětný úder. Vezměme si jako příklad 11. září 2001. Primární cílovou skupinou byli lidé ve věžích Světového obchodního centra. Sekundární cílovou skupinou byli obyvatelé Afghánistánu a Iráku, šířeji všichni muslimové. Koncentrovaný veřejný hněv jako energie, která je odšpuntovaná tím správným směrem. Přitom skutečnými pachateli jsou západní vlády, které chtějí veřejnost poštvat proti novému nepříteli. Nepříteli, proti kterému chtějí bojovat. Naším skutečným nepřítelem a pachatelem je ale globální establishment, který nám hypnoticky sugeruje nekonečný terorismus a nekonečné viry. Útočí na naše podprahové reakce a podvědomí, které nasakuje tímto důmyslným sociálním inženýrstvím. Formy této propagandy jsem popisoval v mém pořadu „Tavistockův institut“.
Je tedy otázkou, jak dlouho bude trvat naše zpětná reakce, abychom se konečně vzpamatovali a dali si dohromady dvě a dvě. Jak dlouho bude trvat, než si uvědomíme, že skutečnými pachateli terorismu jsou západní vlády. Jak dlouho bude trvat, než pojmenujeme příčinu zla, nikoli následek. Zkoumání anatomie hlavních útoků odhaluje fakta, která přímo křičí pod kobercem. Střelný prach, který je pod ním zametený, se ale přece jednou musí dostat ven. Snad k tomu přispějí i mé pořady. Ze srdce si přeji, aby čistá pravda vybublala na hladinu. Upřímná touha po hledání pravdy je totiž jedinou formou samočistícího mechanismu a ozdravného procesu společnosti. V minulosti nám politici nabízeli sny o lepší budoucnosti. Dnes nám slibují záchranu před nočními můrami. Ale stejně jako krásné sny nebyly pravdivé, nejsou pravdivé ani tyto noční můry. Tato noční můra je z velké části fantazie, přehánění a překrucování ze strany politiků. Je to temná iluze, která se šíří vládami, bezpečnostními službami a masmédii po celém světě. Uvědomme si, že sami politici jsou naší noční můrou. Nepotřebujeme politiky, aby nás buzerovali, šikanovali, kontrolovali a terorizovali. Musíme si vzít naše země opět zpátky, abychom mohli jako dřív snít znovu o lepší budoucnosti.