Druhý díl pojednává o největší katastrofě v dějinách lodní dopravy – ztroskotání britského parníku Titanic v roce 1912. V pořadu jsou popsané podrobnosti o výrobě a konstrukci lodi, včetně luxusního vybavení a uspořádání na palubě. Dále se zabývá průběhem katastrofy, včetně srážky s ledovcem, posledních minut na palubě a záchrany cestujících. Pořad se také zaměřuje na různé spekulace a teorie o příčinách neštěstí, včetně vlivu centrální banky USA – FEDu. Zabývá se také pasažéry z Československa, kteří se plavili na palubě. Závěrem pořad přináší poselství o důležitosti respektování přírodních sil a opatrnosti vůči takovým rizikům.
Stručně zrekapituluju, co jsme se dozvěděli v první epizodě Poselství nepotopitelného Titanicu. Po zrození Titanicu, jsme prozkoumali nebývalý luxus, který Titanic poskytoval různým třídám pasažérů. Prošli jsme paluby Titanicu, podívali jsme se na záchranné čluny, a podrobně jsme se podívali na podmínky ubytování všech tří tříd. Seznámili jsme se s kapitánem, důstojníky a důležitou posádkou Titanicu. Podívali jsem se také na zajímavé předpovědi a předtuchy o Titanicu. Nastal den vyplutí Titanicu, středa 10. dubna 1912. Po velké slávě Titanic vyrazil na svou osudovou cestu do záhuby. Byla neděle 14. dubna. Dva pozorovatelé ve strážním koši spatřili ledovec přímo před Titanicem.
Srážka s ledovcem (neděle 14. dubna 1912)
Zbývalo už jen pár vteřin k naplnění osudu nejznámějšího parníku. Titanic se hnal setrvačností vpřed. Trvalo jistou dobu, než se jeho příď začala stáčet doleva. Tmavá masa připlouvajícího ledovce se postupně stále víc dostávala do pozice po pravoboku lodi. Fleetovi a Leeovi se zdálo, že může dojít k odvrácení střetu. Ledovec jenom těsně minul příď a sklouzl podél pravoboku. Jeho vrcholek se tyčil téměř 10 metrů nad úrovní strážního koše. K přímé srážce s ledovcem nedošlo. Led se jen zdánlivě otřel o pravobok. Odlamovaly se od něj velké kusy ledu a dopadaly na přední palubu jako by byly odmršťovány nějakými vibracemi hluboko uvnitř ledovce. Tmavá masa ledovce se sunula podél lodě a hluboko pod hladinou se o ni odírala. Přitom narážela do jejího 269 metrů dlouhého trupu. Trvalo to asi 10 vteřin. U kormidla seděl Robert Hichens, který vydal rozkaz prudce vpravo. Hichens ale zpanikařil a otočil kormidlem na druhou stranu. Jak se to mohlo stát, když za kormidlem seděl zkušený muž? Důvod je technický. Námořníci byli v té době na plachetnicích zvyklí na rozkazy kormidelníka. Zde ale fungovalo kormidlování opačně. Když chceme plout jedním směrem, otočíme kormidlem na druhou stranu. Zjednodušeně řečeno, když chceme plout doleva, zatočíme doprava. U parních lodí se používaly pokyny jako u řízení auta. Když chceme plout doleva, kormidlujeme doleva. To bylo velmi matoucí, protože i když byl Titanic parní loď, stále se tehdy používaly pokyny jako u plachetnic. Takže když Murdoch vydal rozkazy, Hichens je špatně pochopil a kormidloval špatným směrem. Ledovec, který Titanic zasáhl, byl obrovský kus. Očití svědci uvedli, že ledovec se tyčil 30 metrů nad palubou. Cestující se zpočátku neznepokojili. Ti, kteří spali, se neprobudili, když se loď otřásla. Ti, kteří byli stále vzhůru, netušili nic víc než drobnou námořní nehodu. Lady Lucile Duff-Gordonová, která se právě chystala do postele v kajutě A20, to vylíčila jako by někdo přejel obrovským prstem podél boku lodi. Paní J. Stuart Whiteová z kajuty C32 řekla:
"Vůbec mi to nepřipadalo jako nějaký velký náraz. Bylo to, jakobychom pluli přes nějakých tisíc balvanů."
Cestující druhou třídou, učitel Lawrence Beesley z kajuty D56 vzpomínal:
"Nebylo to o nic horší, než jako nějaké mimořádné zatížení motorů. Matrace, na které jsem seděl, jenom trochu víc poskakovala. Nic výraznějšího to nebylo. Neměl jsem vůbec žádný pocit nárazu, natož potom srážky, která by odpovídala prudkému střetu dvou těžkých těles."
Námořník W. Brice, který byl na obhlídce u námořnické kantýny, to pocítil jenom jako těžké vibrace, ale ne jako prudký náraz nebo otřes. Následoval rachot a praskání, který trval asi deset vteřin. Několik námořníků to popisovalo jako vrzavý nebo skřípavý zvuk na spodku lodi. Led poškodil palubu jen málo. Posádka ovšem nemohla vidět, že pod čarou ponoru ji ostří ledovce připomínající nůž prořízlo jako otvírák na konzervy. Přitom zanechalo řadu šrámů a děr, které procházely dlouhým trupem. Otevřel také pět vodotěsných komor směrem k moři, a tak se do lodi začala hrnout voda. V kotelně 5 a 6 v útrobách lodi vpředu na jejím pravoboku, topiči věděli, že Titanic byl odsouzený k záhubě. Boční stěna kotelny 6 byla ledovcem roztržená, a dovnitř vtrhla studená voda. Voda se valila do kotelny 5 a dělníci prchali jako o život. Vrchní topič Frederick Barrett slyšel náraz. Potom zepředu se přibližující burácivý zvuk. Před jeho vytřeštěnýma očima se najednou objevila voda, která začala proudit dovnitř úzkou štěrbinou v boku lodi, asi šedesát centimetrů nad podlahou kotelny. Barrett stěží unikl z pracoviště po žebříku, sloužícím v případě nouze. Kapitán Smith se vrátil na můstek a Murdoch mu oznámil, že loď narazila do ledovce. Kapitán okamžitě nařídil zavřít nouzové dveře, ale to už bylo ošetřeno. Další rozkaz kapitána Smithe zněl, aby tesař obhlédl loď. Zpráva byla tesaři předána, ale žádný tesař se nepřišel ohlásit. Byl pravděpodobně jedním z prvních, kdo zemřel.
11:45 až 11:50. V té době už byl Ismay vzhůru. Šel na můstek a zeptal se kapitána, jak moc je Titanic poškozený. Cestou dolů potkal hlavního inženýra, který předpokládal, že čerpadla udrží loď na hladině. Ismay se vrátil na můstek. Na můstek dorazil třetí důstojník Pitman. Dostal od kapitána Smithe rozkaz, aby šel dolů a zjistil, jak rychle voda Titanic zaplavuje. Dostal také příkaz, aby s sebou vzal několik ozbrojených strážců, kteří by dohlédli na to, aby topiči a strojníci zůstali na svých místech. Pitman se vrátil a ohlásil, že voda zaplňuje dno lodi. Paluba Orlop už byla zaplavená. Také zámky vodotěsných komor v důsledku tlaku povolily. Kapitán Smith potom požádal konstruktéra Titanicu Thomase Andrewse, aby zkontroloval škody. Andrews kapitánovi sdělil, že k potopení Titanicu dojde nejpozději za dvě hodiny. Veškerý luxus, který kolem sebe viděli, se stane minulostí pohřbenou necelé 4 km v hlubinách Atlantického oceánu.
Tragická noc Titanicu: pondělí 15. dubna 1912
Půlnoc. Kapitán Smith a Thomas Andrews zkontrolovali škody. Zjistili, že trup byl proražený, desky trupu se prohýbaly a nýty praskaly. Pět vodotěsných komor bylo zaplavených. Nevěděli přesně, jak velká byla díra, protože než dorazili na horní palubu, vodotěsné komory už byly zaplavené. Problém ještě zhoršovala skutečnost, že těchto pět vodotěsných komor bylo vedle sebe v přední části lodi. Andrews navrhl oddělení tak, aby v případě zaplavení dvou z nich zůstala loď na hladině. Pokud by jich ale bylo zatopených pět, jejich celková hmotnost by loď potopila. Jak jsem uvedl, Andrews potvrdil, že Titanicu zbývaly maximálně dvě hodiny, než se potopí.
00:05. Kapitán Smith se vrátil na můstek a nařídil čtvrtému důstojníkovi Josephu Boxhallovi, aby vypočítal polohu lodi. Potom nařídil operátorům Jacku Phillipsovi a Haroldu Brideovi, aby vyslali nouzový signál CQD. CQD znamená Come Quick Disaster a vyzývá všechna plavidla k poskytnutí okamžité pomoci. Voda dále zaplavovala kajuty topičů a poštovní místnost na spodní palubě. Kapitán Smith nařídil posádce, aby připravila záchranné čluny a opustila loď. Posádka ale nebyla vyškolena k nakládání a spouštění záchranných člunů. Vrchní palubní důstojník H. T. Wilde dal pokyn druhému důstojníku Lightollerovi, aby dohlédl na odstranění pokrývek člunů. Lightoller se vrhl k čtvrtému člunu na levém boku a sám z něj začal pokrývku strhávat. Když se dostavili další dva nebo tři námořníci, Lightoller jim předal svou práci. Členům posádky, kteří se postupně dostavili na palubu, vydal příkaz, aby připravili ke spuštění záchranné čluny na levoboku a pravoboku lodi. Příkazy předával signalizováním rukama, protože pekelný hluk unikající páry ústní příkazy znemožňoval.
00:15. Pozemní stanice mys Race, a lodě Mount Temple a La Provence, jako první přijaly nouzový signál CQD z Titanicu.
00:25. Operátoři vyslali další nouzový signál se správnou polohou: Tento signál přijala také loď Carpathia. Kapitán Smith se smířil s tím, že už nemohou udělat nic, aby loď zachránili nebo prodloužili dobu, než se potopí. Vydal rozkaz naložit a spustit záchranné čluny podle pravidla "ženy a děti první." Když cestující uslyšeli rozkaz "Všichni cestující na palubu se záchrannými vestami," tušili, co se děje. Zavládl pocit paniky a strachu; rodiny se shromáždily a čekaly na další pokyny. Ti, kteří spali, se probudili a spěchali na palubu. Důstojníci na první palubě nařídili všem mužům, aby se postavili stranou, a všem ženám, aby šly do podpalubí na palubu B. Ve stejné chvíli byl tento stejný rozkaz vydán i cestujícím ve třetí třídě. Ženy se měly postavit dopředu a muži dozadu. Vypukl zmatek. Někteří zdraví přistěhovalci se tlačili dopředu a snažili se zaplnit první záchranný člun. Podle výpovědí přihlížejících dali důstojníci jasně najevo, že ženy a děti mají jít první. Někteří muži se přesto pokusili do člunu vlézt. Pak uslyšeli výstřely. Jeden přistěhovalec spadl do vody, další se skácel na palubu s prostřelenou čelistí. Důstojníci prosazovali své rozkazy.
00:35. Ismay přešel na levobok lodní paluby. Záchranné čluny byly připraveny, ale nebyli tam žádní cestující, kteří by je mohli použít. Pak se vydal na pravobok, kde třetí důstojník Herbert Pitman připravoval záchranný člun. Pitman Ismaye nepoznal a byl přesvědčen, že lodi nehrozí žádné nebezpečí. Pokračoval v přípravě záchranného člunu obvyklým způsobem.
00:45.
Kromě vysílačky vysílal Titanic nouzové zprávy také prostřednictvím raket. Čtvrtý důstojník Boxhall odpálil rakety z paluby v 00:45, a pokračoval v tom ještě hodinu. Celkem bylo vystřeleno osm raket. Californian spatřil blikající bílá světla ze vzdálenosti 28 km, ale nevěděl, co si o nich má myslet. První záchranný člun byl spuštěn na vodu v 00:45. Záchranné čluny byly umístěny na lodní palubě. Posádka lodi pobíhala po palubách a instruovala cestující, aby si oblékli záchranné vesty a shromáždili se na palubě lodi. Důstojníci Harold Lowe, James Moody, William Murdoch, Charles Lightoller a Henry Wilde dohlíželi na nakládání záchranných člunů. Záchranný člun číslo 7 z pravoboku byl spuštěn jako první. Měl sice kapacitu 65 osob, ale nastoupilo do něj pouze osm žen, deset mužů a tři členové posádky.
00:55. Generální ředitel White Star Line, Joseph Bruce Ismay a pátý důstojník Lowe nakládali záchranný člun číslo 5 s pasažéry z pravoboku. Měl kapacitu 65 osob, ale vezl pouze 41 cestujících a jednoho člena posádky.
"Rychle spouštěj, rychle spouštěj!" křičel Ismay a mával přitom rukama.
Lowe byl z jeho vyvádění celý bez sebe.
"Zmiz a nepřekážej," zařval na něj, "pak budu rychle spouštět! Nebo chceš, abych je všechny utopil?"
Ismaye se to dotklo, otočil se a bez jediného slova se vydal k záchrannému člunu číslo 3. Záchranný člun číslo 6 na levoboku byl také spuštěn na vodu z levoboku a vezl 26 žen a dvě členky posádky. Jeho kapacita byla 65 osob. Denverská milionářka James Joseph Brownová, známější jako nepotopitelná Molly, se vydala na procházku po lodi, aby se podívala, co se děje jinde. Přesvědčovala několik svých bojácnějších přátel, aby nastoupili do záchranných člunů. Najednou však ji uchopili dva její známí, Edward Calderhead a James McGough, a přehodili ji přes zábradlí, takže z výšky kolem jednoho metru spadla do spouštěného člunu. V něm byli jen dva námořníci, pozorovatel Fleet a kormidelník Hichens. Když se člun ocitnul na hladině, využili mohutného hlasu Molly k vyžádání dalšího námořníka. Jako dobrovolník se přihlásil major Arthur Godfrey Peuchen. Kormidelník Hichens odmítl pádlovat. Peuchen a Fleet neměli tolik sily, aby spolu utáhli takto naložený člun. Molly Brownová si svlékla záchrannou vestu, vzala do ruky pádlo. Díky jejímu příkladu totéž udělalo i dalších 24 žen, takže se jim podařilo odrazit s člunem od potápějící se lodi. Později, když do člunu dostali dalšího muže, topiče, který byl v člunu číslo 16, paní Brownová poskytla tomuto lehce oděnému muži svůj kožich a pravděpodobně mu tak zachránila život. V průběhu celé této kalvárie právě její ochota a síla charakteru pomohly zabránit vzniku paniky.
1:00. Důstojník Pitman pracoval na záchranném člunu číslo 3 na pravoboku. Měl prostor pro 65 osob, ale vezl 25 žen a dětí, 10 mužů a 15 členů posádky. Na tomto člunu číslo 3 se plavil i extravagantní milionář a jeden z nejbohatších pasažérů Titanicu, Thomas Cardeza. Na Titanic dorazil ze slovenských Oponic u Topolčan. Část rodiny žila také ve slovenských Kovarcích. Matka Charlotte Cardezová s jejím synem Thomasem, a také Thomasova manželka Mary. Na Titanic se nalodili až ve francouzském Cherbourgu 12. dubna. Jejich zavazadla tvořilo 12 lodních kufrů, 4 cestovní tašky a 3 lodní koše. Charlotte Cardezová si přibalila i luxusní šperky v současné hodnotě asi 4 milionů dolarů. Proslýchá se, že právě Cardezovým patřil tmavomodrý diamant připomínající slavné Srdce oceánu. Jejich soukromé apartmá na Titanicu zahrnovalo dvě ložnice, velký obývák a soukromou terasu velkou 15 metrů. Cestovala s nimi služka i komorník. Když se začalo nastupovat na záchranný člun číslo 3, Thomas Cardez si sebou z paluby stihl vzít i svého psa, pekinského pinče. Nastoupila s ním i jeho matka Charlotte, služebná i komorník. Rodinné šperky ale zůstaly v lodním trezoru. Cardezova rodina dostala od pojišťovny za ztracené šperky v té době rekordní odškodné 37000 liber, což je dnes asi 17 milionů dolarů. Američané měli oprávněně za to, že na potopení lodi Cardezovi značně vydělali. Do slovenských Oponic a Kovarec se Thomas Cardeza vrátil asi rok po katastrofě. Cardezovi jezdili na Slovensko s přestávkami až do roku 1918. Jejich manželství zůstalo bez potomků. Mary Cardezová se nadále věnovala charitě, Thomas zase dobrodružným cestám a lovu zvířat. Thomas Cardeza přežil manželku o 9 let. Zemřel v roce 1952.
1:10. Záchranný člun číslo 8 z levoboku byl spuštěn na vodu. Záchranný člun číslo 8 měl kapacitu 65 osob, ale vezl pouze 28 žen a čtyři členy posádky. Když se na levoboku plnil člun číslo 8, dostavili se k němu Isidor a Ida Strausovi spolu se služebnou paní Strausové Ellenou Birdovou. Slečna Birdová nastoupila, ale Isidor Straus to odmítl udělat, dokud nebudou v bezpečí všechny ženy a děti. Ida Strausová se ale rozhodla, že za dané situace manžela neopustí. Usedli na zasklené verandě na proutěná křesla v naprostém klidu smíření s tím, že se potopí i s lodí. Lidé je pak viděli, jak se spolu vrací zpět na loď, asi do své kajuty, aby tam společně našli naplnění svého osudu. Přibližně v tutéž dobu se spouštěl člun číslo 1. Člun číslo 1 z pravoboku měl kapacitu 40 osob. Vyplul ale s pouhými 12 lidmi. Konkrétně dvěma ženami, třemi muži a sedmi členy posádky. Byl to nejhůře naplněný člun. První důstojník Murdoch nařídil několika topičům, aby do něj nastoupili. Bohatí pasažéři první třídy, Sir Cosmo a lady Lucile Duff-Gordonová, spolu s tajemnicí manželky, slečnou Laurou Francatelliovou, se dostavili k člunu a zeptali se, jestli mohou nastoupit. Murdoch, který v blízkosti nikoho neviděl, ani muže, ani ženy, pomohl těm třem na palubu právě tak jako dvěma Američanům, kteří se tam právě objevili. Pořád ještě nebyl nablízku nikdo jiný, a tak Murdoch dal příkaz ke spuštění člunu. Později šel už Titanic ke dnu, a výkřiky mrznoucích a topících se lidí doléhaly k jejich uším. Lady Duff-Gordonová i přesto navrhla, že by se neměli vracet. Odmítli se vrátit na místo neštěstí z obavy, že by se při zachraňování lidí nahrnula do člunu voda a všichni by se mohli utopit. Člen strážní hlídky George Symons, který teď měl zodpovědnost za to, co se na člunu děje a jak se zachová, nepronesl ani slovo.
1:15. Hladina vody dosáhla štítku se jménem na přídi lodi.
1:20. Záchranný člun číslo 10 z levoboku vezl 48 žen a dětí, dva muže a pět členů posádky. Záchranný člun číslo 9 z pravoboku byl také spuštěn na vodu a vezl s sebou 56 osob, konkrétně 42 žen, šest mužů a osm členů posádky. Oba záchranné čluny měly kapacitu 65 osob. Byla odpálena poslední nouzová raketa.
1:25. Záchranný člun číslo 12 z levoboku byl spuštěný na vodu se 40 ženami a dětmi a dvěma členy posádky. Když tento člun začali spouštět na hladinu, známý romanopisec a autor mysterií Jacques Futrelle odstoupil od zábradlí a zamával naposledy manželce. Před necelými šesti dny, 9. dubna večer, ti dva v jedné luxusní londýnské restauraci oslavovali 37. Jacquesovy narozeniny. Z druhé strany lodi byl přibližně v tomtéž čase záchranný člun číslo 11 naplněný 60 ženami a dětmi, jedním mužem a devíti členy posádky. Stevardi vytvořili řetěz z lidských těl a urychleně posouvali ženy a děti přes palubu do člunu. Pasažérka třetí třídy Leah Aksová čekala na nástup do člunu. Najednou jí někdo z náruče vyrval desetiměsíčního syna Franka. Začala bojovat o to, aby své dítě dostala zpátky a stevardi ji neomaleně odháněli, protože si mysleli, že se prodírá na člun. Malého Franka Phillipa Akse, přezdívaného Filly, vhodili do téměř obsazeného člunu. Jako fotbalový míč ho chytila Elizabeth Nyeová, která si naříkající dítě posadila na klín a později ho zabalila do hnědé lodní deky, aby ho chránila před zimou. Matka Leah Aksová byla také zachráněná na člunu číslo 13. Když se člun číslo 13 přibližoval k hladině, téměř byl stržený velkým proudem vody kterou z boku Titanicu chrlily pumpy, pracující hluboko v jeho útrobách. K ohrožení bezpečnosti člunu číslo 13 došlo ještě jednou, a to ve chvíli, kdy dosedl na hladinu. Začal se totiž okamžitě pohybovat směrem k zádi a téměř ho zavalil člun číslo 15, který byl spuštěný o chviličku později. Lana, na kterých člun číslo 13 visel, se přece jenom na poslední chvíli podařilo přeříznout.
1:30. Na palubě se objevil Benjamin Guggenheim a jeho osobní sluha Victor Giglio v gala večerním obleku. Předtím si svlékli huňaté svetry a záchranné vesty. Guggenheim měl říci:
"Oblékli jsme se do toho nejlepšího a jsme připravení jít ke dnu jako gentlemani."
Další legenda byla na světě. Záchranný člun číslo 14 s kapacitou 65 osob vezl 63 cestujících, z toho 53 žen, dva muže a osm členů posádky. Důstojník Wilde, když neviděl v blízkosti už žádnou ženu, nařídil, aby začali člun spouštět. Ten začal pomalu mizet pod úrovní paluby. V tom okamžiku se generální ředitel White Star Line Joseph Bruce Ismay rozhlédl, nikoho na blízku neviděl a tak skočil do člunu. Tímto počínáním se vystavil osočování a výčitkám. Zbývající cestující a posádka na lodi propadali panice. Titanic se nakláněl dopředu, takže bylo těžké stát. Pátý důstojník Lowe vypálil varovné výstřely revolverem, aby cestující neskákali na záchranný člun číslo 14, když byl spouštěný. Lowe se nakonec do člunu dostal a ujal se jeho řízení. Spojil dohromady několik dalších člunů, které pluly poblíž.
1:35. Byly spuštěné tři čluny, jeden z levoboku a dva z pravoboku. Záchranný člun číslo 16 vezl 49 žen, jednoho muže a šest členů posádky. Záchranný člun číslo 13 měl 55 žen a dětí, čtyři muže a pět členů posádky. Záchranný člun číslo 15 měl 57 cestujících a 13 členů posádky. Záchranné čluny 13 a 15 se téměř srazily. Tyto čluny byly spuštěny současně. Záchranný člun 13 dosáhl vody jako první, ale vplul do cesty záchrannému člunu 15. Důstojníci spouštějící záchranný člun 15 byli rychle upozornění. Zavěsili člun ve vzduchu, dokud záchranný člun 13 neodplul.
1:40. Ismay se domníval, že Englehardtův skládací člun C byl posledním člunem na lodi. Měl kapacitu 47 osob. Ismay do člunu naložil 31 žen a dětí, které byly pasažéry třetí třídy. Na dně lodi se také skrývali čtyři muži, o kterých se předpokládalo, že to byli černí pasažéři z Číny nebo Filipín. Do záchranného člunu nastoupilo šest členů posádky. Člun byl už téměř ze dvou třetin plný, když se přihrnula velká skupina mužů, kteří si vynucovali nástup. Hlavní pokladník Herbert McElroy, který Murdochovi pomáhal, dvakrát vystřelil z pistole. Výstřely vyděsily stále rozvášněnější dav. Muži ustoupili a kolem člunu se vytvořil široký prostor. Na poslední chvíli do člunu nastoupil sportovec jménem William Carter. Celkem bylo na palubě 43 lidí, i když některé záznamy tvrdí, že jich bylo celkem 71.
1:45. Z levoboku se do záchranného člunu číslo 2 dostalo 21 žen, jeden muž a čtyři členové posádky. Člun měl kapacitu 40 osob.
1:55. Jako další byl spuštěný záchranný člun číslo 4, který nesl 40 osob, konkrétně 35 žen a dětí, jednoho muže a čtyři členy posádky. Spuštění tohoto člunu bylo dramatem samo o sobě. U spouštěcího jeřábu shromáždili malou skupinku prominentních pasažérů. Thayerovi, Widenerovi, Ryersonovi, Astorovi. Manželé se svými manželkami a rodinami. Některé se služkami a osobními komorníky. Záchranné vesty a lehké oblečení, které si ve spěchu navlékli, je pramálo ochraňovaly před mrazivým vzduchem. Jak minuty ubíhaly, některé dámy poslaly své služebné zpátky do svých apartmá pro teplejší oblečení: kožichy pro ženy, teplé svetry nebo kabáty pro muže. A všichni dál čekali. Když byl člun číslo 4 připravený k další manipulaci, Lightoller nařídil, aby ho spustili k palubě, kde se do něj měli nalodit připravení cestující. Nemohl ale uvolnit žádného námořníka, aby otevřel zasklený prostor, ve kterém se tato skupina lidí nalézala. Teprve po půl hodině, druhý stevard George Dodd vydal čekajícím pasažérům pokyn, aby se vydali po strmém schodišti na člunovou palubu. Skupina prominentních pasažérů čekala znovu. Teď k ní ale doléhala hudba lodního orchestru střechou palubního přístřešku na pravoboku lodi. Do toho zaznívalo svištění a výbuchy světelných nouzových raket. Jenže stále nebylo možné do člunu nastoupit. Thayerovi, Widenerovi, Ryersonovi a Astorovi byli i se svým doprovodem znovu posláni dolů na palubu A. Aby se dostali na palubu, tentokrát sklo oken rozbili. Vyvstal ale úplně nový problém. Naklonění Titanicu na levý bok vytvořilo mezeru mezi bokem a houpajícím se člunem. To se podařilo nakonec překonat, člun byl hákem přitažený k boku a dočasně zajištěný silným drátěným lanem. Zimprovizovaly se nouzové štafle. Ženy lezly nahoru po úzkých stupních štaflí, a neohrabaně prolézaly okny z osvětlené paluby do venkovní tmy. Třináctiletému Jacku Ryersonovi nejprve nedovolili doprovázet maminku. Na zásah otce se podařilo překonat námitky důstojníka, který dohlížel na naloďování. Astor pomohl své ženě Madeleine, která byla v pátém měsíci těhotenství, do záchranného člunu. Požádal zodpovědného důstojníka, jestli by jí mohl doprovázet. Ten ho ale odmítnul a tak se připojil k ostatním mužům na palubě a pomáhal ženám do člunů. Astor stál na palubě, usmíval se a lehce mával, když konečně v 1:55 byl záchranný člun číslo 4 spuštěný na hladinu moře. Poslední Astorův hrdinný čin spočíval v tom, že rychle sestoupil k psím kotcům, které byly umístěné hned vedle lodní kuchyně třetí třídy na palubě F. Tam vysvobodil z kotců své psy Airedale a Kitty a spolu s nimi i psy ostatní. Madelaine Astorová později uváděla, že když se dívala zpátky a snažila se zahlédnout manžela, uviděla najednou Kitty, jak se řítí po palubě stále více a více se naklánějícího Titanicu. John Jacob Astor nepřežil, ale jeho tělo bylo identifikováno jako první. Spuštění tohoto konkrétního člunu trvalo celou hodinu. Byl to jeden z posledních člunů, který byl spuštěn na hladinu. Člun sjížděl podél rozsvícených kruhových oken v boku lodi. Na úrovni hladiny už těmito okny proudila voda dovnitř. Bylo po druhé hodině. Příď Titanicu se nořila stále víc do vody. Záchranný člun číslo 4 byl asi tak 250 metrů od Titanicu. Jeho posádce se podařilo z moře vylovit osm členů posádky. Dva ze zachráněných později v člunu zemřeli.
2:05. Skládací člun D s kapacitou 47 osob s sebou vezl 40 žen a dětí, tři muže a tři členy posádky. Titanic se nadále potápěl. Hladina vody dosáhla můstkové paluby. Místnosti na promenádní palubě, včetně kavárny, salonku, kuřárny první třídy a čítárny a spisovny, byly zaplavené. Dva skládací záchranné čluny se uvolnily a spadly do vody. Kapitán Smith uvolnil ze služby operátory Phillipse a Bridea.
2:10. Záď, tedy zadní část lodi, se začala zvedat.
2:15 až 2:20. Operátoři vyslali poslední zprávu, která zněla:
"Rychle se potápíme. Pasažéři se naloďují do člunů."
Radiostanice ztratila napájení a operátoři už nemohli posílat zprávy. Skládací člun B s 30 muži odplul, a převrátil se, jak se Titanic dále potápěl. Třicet mužů se přitisklo ke člunu, když se příď Titanicu ponořila pod hladinu a záď se zvedla mnohem výš do vzduchu. Skládací člun A vezl jednu ženu, 10 mužů a pět členů posádky. Také odplul pryč, když se loď potopila. Všechna světla na palubě zhasla.
Poslední minuty Titanicu
Po srážce s ledovcem se voda z předních komor přelévala přes horní část přepážek do zadních komor, jedné po druhé. Příď Titanicu už byla ponořená a záď se zvedala vysoko do vzduchu, jak se loď stále propadala do vody.
2:10. Byly zaplaveny všechny komory. Elektrická energie, dodávaná dynamy, začala slábnout. Telegrafní signál se začal zadrhávat, a pak zmlknul nadobro.
2:15. Záď Titanicu, která vážila asi 30 000 tun, trčela stále více kolmo do výše. Uvnitř lodi veškeré věci a zařízení, stolní soupravy, sklenice, nádobí, všechno nepřichycené se hrnulo k přídi. Za kakofonického hřmotu do sebe a do stěn narážely židle, postele, lampy, stoly a pohovky. Ve 2:18 světla lamp, o jejichž napájení elektřinou se statečně a obětavě staral technický personál, najednou zčervenala, jednou dvakrát blikla a pak zhasla docela. Oblouk, který opsala záď Titanicu, dosáhl svého vrcholu. Titanic stál téměř vertikálně deset.,.dvacet.,.třicet vteřin.
2:20. Příď Titanicu byla pod vodou. Zbytek trupu lodi začal prudce sjíždět dolů do hlubiny. To bylo doprovázeno obrovským rachotem a hřmotem. Komíny lodi se při dopadu na hladinu odtrhávaly, a do vzduchu vylétaly mraky sazí a páry. Čtyři utržené a rozbité komíny se rozletěly do všech stran. Titanic ještě nezmizel celý pod hladinou, když se jeho trup za obrovského hřmotu rozlomil.
2:23. Záď Titanicu se začala řítit do ledových vod. Marschall Drew vzpomínal na konec Titanicu následovně:
"Řady světel na levoboku lodi, jedna po druhé mizely pod hladinou a to bylo téměř všechno, co člověk mohl vidět. Když se záď Titanicu zvedla před potopením do výše, všechna světla najednou zhasla. To tuny lodního zařízení dopadly do prostoru přídě. Znělo to jako výbuch, i když to výbuch nebyl. Když k tomu došlo, stovky a stovky lidí byly vymrštěny do moře. Určitě se nestane, že bych někdy zapomněl na výkřiky těchto lidí, kteří dopadali do vody, která byla naprosto mrazivá."
Titanic se řítil na mořské dno rychlostí 50 až 70 km/h. Při cestě dolů se jeho vybavení a interiér rozvlnily od základů. Poté odsouzená loď dopadla na mořské dno po pádu 3,8 km pod hladinou. Záď lodi se roztrhla kvůli vzduchu uvězněnému uvnitř. Proto pod hladinou vybouchla, a vibrace byly cítit až na hladině. Jak se oba kusy Titanicu potápěly, otáčely se v pomalých piruetách.,. Z potápějící se rozlomené lodi vystupovaly bílé pěnové bubliny. Rozbité a rozlámané pozůstatky věcí z útrob lodi se začaly objevovat na hladině. Brzy vytvořily pruh, který naznačoval směr, jímž se loď ubírala ke dnu. 20 záchranných člunů, jeden převrácený, jiné silně zaplavené vodou, pluly oceánem, který připomínal sklo. Asi 2 km od nich plul obrovský ledovec, připomínající skálu Gibraltaru. Nad hladinou se z počátku ozývaly spousty výkřiků, jak lidé volali o pomoc. Zoufalé volání ale stále víc sláblo, až pak najednou už nebylo ničeho takového.,. nic, jen 20 člunů a tiché moře a ticho. Titanic se potápěl 160 minut, tedy 2 hodiny a 40 minut. Od 23:40 do 2:20. Musíme si uvědomit ryzí hrdinství spousty lidí na palubě Titanicu, kteří se věnovali svým úkolům až dokonce, přestože věděli, že nepřežijí. Titanic je obrovská psychologická sonda do lidských duší. Hlavní stevard Andrew Latimer, který dal svoji záchrannou vestu jedné pasažérce, se vzdal veškeré naděje na svou vlastní záchranu. Pomáhal až do konce při obsazování a spouštění záchranných člunů. 34 důstojníků, kteří měli na starosti technické záležitosti. Inženýři strojaři a elektrikáři, vedoucí personálu kotelen a strojoven. Všichni, kteří se téměř do poslední chvilky starali o fungování strojních zařízení, zásobování elektřinou a osvětlení. Z těchto statečných mužů, pracujících často v obrovském horku a hluku u rozpálených kotlů, ani jeden neopustil své pracovní místo a také se nikdo z nich nezachránil. Díky nim fungovala i vysílačka, a telegrafisté mohli vysílat zoufalé prosby o pomoc. Díky nim zůstal Titanic osvětlený až do doby těsně před potopením. Pokud by byla neproniknutelná tma, nebylo by téměř možné nikoho zachránit. Aby jedni přežili, druzí za ně obětovali své životy. Lord Beresford ve svém výstižném holdu těmto statečným mužům napsal:
"Kdyby nebylo jejich neotřesitelné oddanosti svým povinnostem, mnohem více životů by bylo ztraceno."
Musíme také vzpomenout na členy lodního orchestru. Krátce po půlnoci se sešel orchestr u předního vchodu do první třídy, kde se soustřeďovali cestující před nástupem do člunů. Kapela nasadila rychlé svižné tempo do kroku pasažérů, kteří směřovali k záchranným člunům. Nějaké podezření nebo dokonce panika se tak díky muzikantům rychle rozplývaly. Když tady tak vyhrávají, pak přece nemůže být tak zle. Později, když pasažéři vyšli na promenádu a na člunovou palubu, orchestr se přemístil ven před tělocvičnu u vchodu do první třídy na pravoboku lodi. Kolem 0:45, když byl první záchranný člun číslo 7 spuštěn na hladinu oceánu, hudebníci začali hrát melodie, které zvedaly hlavu a ostře kontrastovaly se šouravým krokem a zvyšujícím se hudráním zmatených pasažérů. Hudba pomáhala v dané chvíli udržet pořádek. Repertoár pochodů, quickstepů a sem tam valčíků hráli členové orchestru s prokřehlými prsty celou další hodinu a dvacet minut. Sklon paluby se stále zvětšoval, ale ani jeden z hudebníků neprojevil snahu odejít. Dokonce i ti, kteří se najednou ocitli bez svých hudebních nástrojů, jako pianisté Taylor a Brailey, zůstali se svými kamarády. Když se kolem 2:10 osud lodi už téměř naplnil, kapelník Wallace Hartley oznámil, že hudebníci splnili svoje poslání a pokud chtějí, že se mohou pokusit o záchranu. Ani jeden neodešel. Stáli spolu na svažující se palubě, snažili se udržet na nohou a hráli hymnus, důstojné vznešené rekviem na počest neblahého osudu slavné lodi a lidí na ní. Podle mnohých svědectví to byla vznešená, chorálová melodie Nearer, My God, to Thee, Blíž k Tobě, Bože, blíž. Hudebníci hráli až do chvíle, kdy už nebylo naděje na záchranu. Kdo může říci, kolik životů tím zachránili? Kdo může podat svědectví o posledních momentech, pro kolik lidí byla jejich hudba povzbuzením a povznesením? Památka členů kapely a jejich hudba bude žít navždy.
Záchrana: Californian, příliš pozdě
V době, kdy se Titanic potopil, se v severním Atlantiku nacházelo asi 35 lodí. Z těchto lodí byly nejblíže Californian, Carpathia, Baltic a Olympic, které mohly potenciálně přijít na pomoc. Californian se v době katastrofy nacházel 27 až 31 km od Titanicu. Loď byla dostatečně blízko, aby mohla přijmout nouzový signál, ale na pomoc nepřiplula. V důsledku toho bylo jednání posádky lodi považováno za zavrženíhodné, protože nereagovala na nouzové signály Titanicu. Californian byl nákladním parníkem. V noci, kdy se Titanic potopil, byl Californian na cestě z Anglie do Massachusetts a nevezl žádné cestující. Její kapitán Stanley Lord nařídil zastavit loď na noc v reakci na zprávy o ledových horách, které se nacházely na trase, po níž loď plula. Nechtěl ohrozit plavbu, protože byli obklopení ledovými poli. Kapitán Lord nařídil svému operátorovi, aby na Titanic poslal zprávu o ledovém poli. Operátoři Titanicu zprávu obdrželi krátce po 11 hodině večer, ale zpráva byla ignorována. V tu noc 15. dubna kolem 00:45 kapitán Lord spal ve své kajutě, zatímco učedník James Gibson a druhý důstojník Herbert Stone stáli ve službě. Druhý jmenovaný měl na starosti můstek. Oba spatřili v dálce dva záblesky bílého světla. Dříve v noci si Stone všiml velké lodi na obzoru a napadlo ho, zda světla nejsou nouzové signály z téže lodi. Upozornil tedy kapitána na bílé záblesky. Kapitán Lord předpokládal, že záblesky jsou firemní rakety, a tak jen nařídil Stoneovi, aby lodi signalizoval pomocí Morseovy lampy. Dvacet minut před potopením Titanicu si Stone a Gibson všimli, že světla z lodi slábnou. Bylo pět hodin ráno, když se Californian dozvěděl o osudu Titanicu. Loď se řítila k poslední hlášené poloze Titanicu a dorazila v 7:45 ráno. Carpathia už tam byla a zachránila všechny cestující a posádku ze záchranných člunů. Senátor William Alden Smith, jeden z členů výboru během slyšení o Titanicu, odsoudil kapitána Lorda za to, že nepřišel na pomoc, když Californian měl možnost k Titanicu včas doplout. Senátor Smith dodal, že kdyby kapitán Lord připlul Titanicu na pomoc, existovala velká pravděpodobnost, že by se podařilo zachránit všechny lidi na palubě Titanicu.
Záchrana: Carpathia, úspěšná mise
Carpathia byla osobní parník patřící společnosti Cunard Line. Carpathia byla na cestě z New Yorku do Středozemního moře a nouzový signál Titanicu přijala 107 km od lodi. Titanic vyslal nouzový signál v 00:25 a ten přijal operátor Carpathie Harold Thomas Cottam. Jedenadvacetiletý Cottam považoval za štěstí, že zprávu dostal. Vždyť ani nebyl ve službě. Předtím sloužil celou neděli od 7 hodin ráno. Byl unavený a plánoval, že se ten večer uloží ke spánku dříve. Napadlo ho, že by si mohl poslechnout zprávy o stávce za uhlí v Anglii. Pak si všiml, že ze stanice na mysu Cod přicházela várka zpráv pro Titanic. Dozvěděl se, že operátor Titanicu byl zavalený prací, a tak velkoryse přiložil ruku k dílu a zprávy převzal. Plánoval, že je druhý den znovu odešle. Zapnul vysílačku, a spojil se s operátorem Titanicu. Cottam se operátora zeptal:
"Hlásím ti, starouši, jestlipak víš, že máš balík vzkazů z mysu Cod."
Operátor Titanicu Phillips odpověděl:
"Připlujte ihned. Narazili jsme na ledovec."
Cottam rychle upozornil na zprávu prvního důstojníka H. V. Deana. Dean šel upozornit Arthura Henryho Rostrona, kapitána Carpathie. Ten se právě uložil ve své kajutě na lůžko. Dean a Cottam vrazili bez zaklepání dovnitř, takže kapitán byl v první chvíli po právu dotčený. Když vyslechl zprávu, rychle na sebe hodil uniformu a pospíchal na můstek, aby nad námořní mapou rozhodl o dalších navigačních příkazech. Kapitán Rostron nařídil, aby se Carpathia otočila. Ta plula maximální rychlostí, a nacházela se asi 93 km jihovýchodně od Titanicu. Nařídil vyrazit k Titanicu severozápadním směrem. Zatímco loď byla na cestě, kapitán Rostron plnil rozkazy v rámci příprav na vylovení trosečníků. Nařídil, že každý lékař musí mít dostatečné zásoby všeho potřebného k ošetření raněných nebo nemocných. Určil průvodčího s asistentem a vrchního stevarda, aby přijímali cestující u lávek a zjistili jména všech přeživších. Nařídil, aby u každé lávky bylo zavěšeno křeslo pro raněné, nemocné a děti. Nařídil, aby byly v salonech a uličkách umístěné dostatečné zásoby kávy, polévky, čaje a přikrývek. Nařídil, aby byla vydaná jeho kajuta a kajuty všech důstojníků. Ostatní místnosti lodi, jako například kuřárna a knihovna, měly být využity k ubytování zachráněných. Především kapitán Rostron dal jasně najevo, že je třeba udržovat pořádek, kázeň a klid, aby nedocházelo ke zmatkům. Ve čtyři hodiny ráno dorazila Carpathia na místo, kde se nacházel Titanic, a zastavila motory. Trosečníci museli veslovat směrem k lodi. Záchranné čluny měly zásoby sucharů a vody, ale trosečníci o nich nevěděli. Jen několik z nich objevilo suchary a vodu. Záchranné čluny byly roztroušené na ploše 7 km. Carpathii trvalo čtyři hodiny, než zachránila všechny trosečníky. Carpathia vyzvedla první záchranný člun číslo 2 ve 4:10 ráno. Čtvrtý důstojník Titanicu Boxhall, který převzal velení člunu, oznámil kapitánu Rostronovi chmurný osud lodi. Záchranné čluny jeden po druhém přirážely k bokům Carpathie. Mnoho žen bylo vyzdviženo na palubu ve smyčce lana nebo na loďmistrově závěsné sedačce, děti v plátěném vaku. Muži, členové posádky a další pasažéři, pomalu šplhali po provazových žebřících a sítích, spuštěných na boku lodi. Jakmile se ocitli na palubě, byli odvádění do vyhřátých útrob lodi, kde pro ně bylo připraveno občerstvení, koňak a horká káva. Bylo ticho, ve kterém se ozývalo jen šoupání nohou, občasné tlumené zavzlykání nebo polohlasně vyslovená instrukce nebo podpora. Zavrzání lanoví a kladek, když námořníci vytahovali další sedátko nebo vak na palubu. V 6:15 vytáhli na palubu skládací člun C. V 7:00 k boku Carpathie dorazil záchranný člun číslo 14, jemuž rázně velel pátý důstojník Lowe. Ve vleku měl skládací člun D. Během noci do něj přemístil dvanáct mužů a jednu ženu (Rosu Abbottovou) z polozaplaveného skládacího člunu A. Poslední záchranný člun číslo 12 byl vyzvednut v 8:30 ráno. Velel mu důstojník Lightoller. Ten nakonec vylezl po žebříku po všech pasažérech. Stal se tak posledním člověkem z Titanicu, kterého Carpathia zachránila. Když Carpathia obeplula znovu celý prostor, pro jistotu, že už na hladině nejsou žádní další trosečníci, kapitán Rostron přikázal vydat se na zpáteční plavbu k americkým břehům. Bylo pondělí kolem poledne 15. dubna 1912. Spousta žen, které jejich manželé doprovodili k záchranným člunům, a vzájemně se loučili v naději, že se spolu setkají, si v té chvíli uvědomila, že se s nimi už nikdy nespatří. Tyto ženy pečlivě pozorovaly připlouvající záchranné čluny a vyhlížely své manžele. Už se s nimi nikdy nesetkaly. Pouze záchranný člun číslo 14 pod velením pátého důstojníka Lowea se vrátil, aby na vodě hledal trosečníky. Podařilo se mu z moře vytáhnout čtyři osoby. Přestože na některých člunech bylo ještě místo pro další osoby, z vody jich bylo vyzvednuto pouze 12. Carpathia vyzvedla 705 přeživších. Mackay-Bennett, Mina a lodě Montmagny a Algerine už vyzvedly pouze 326 mrtvých těl. I další lodě prozkoumávaly oblast. Jedna z cestujících první třídy na lodi Bremen, Johanna Stunkeová, později řekla novinářům:
"Viděli jsme tělo jedné ženy, oblečené jenom v noční košili, tisknoucí k sobě dítě. Poblíž plavalo tělo jiné ženy, která zase svírala chlupatého psa.,. Viděli jsme skupinku těl tří mužů, jejichž ruce se držely dřevěné židle. A nedaleko od nich byla těla asi tuctu mužů, kteří všichni měli záchranné vesty a křečovitě se drželi jeden druhého, jako by sváděli poslední boj o život."
O kus dál k severu se podle ní leskla velká masa ledovce. Hladinu oceánu pokrývaly palubní sedačky a jiné trosky lodi. Nejrůznějších pozůstatků po katastrofě bylo hodně. Kuchyňský nábytek a zařízení jídelny včetně židlí, psací stoly a sedačky, bylo v jednom hlášení. Nábytek a zařízení ložnice, větší množství bílého dřevěného nábytku a mezi ním kabinové dveře a futra, obsahovala jiná zpráva. Dubový sloupek zábradlí, čapky, hlazené a bíle natřené kusy dřeva a velká čtvercová deska s jednou stranou delší než 10 metrů, která je možná částí paluby Titanicu, se ohlašovalo v třetí zprávě. První vyžádané a vydané tělo mělo číslo 124 a byl to John Jacob Astor. Ověření jeho totožnosti bylo poměrně snadné. V záznamech o něm se uvádělo, že měl na sobě modrý seržový oblek, modrý kapesník s monogramem A.V., řemen se zlatou přezkou, hnědé boty s červenými gumovými podrážkami a hnědou flanelovou košili s monogramem J.J.A. na límci. Mezi Astorovými cennostmi byly zlaté hodinky, zlaté manžetové knoflíčky s diamanty, diamantový prsten s třemi kameny, 225 liber v anglických bankovkách, 2440 dolarů v amerických bankovkách, 5 liber ve zlatých a 7 šilinků ve stříbrných mincích, zlatá tužka a zápisník.
Eleanor Smithová, manželka kapitána Smithe:
"Mým ubohým spolutrpitelům. Mé srdce přetéká zármutkem nad vámi všemi a je obtížené lítostí, že jste zatížení tímto strašlivým břemenem, které na nás bylo uvaleno. Kéž je Bůh s námi a všechny nás potěší."
Titanic a FED
Mohl bych širokosáhle vyprávět o následné plavbě Carpathie do New Yorku, stejně jako o vysílání jmen zachráněných nebo přijetí trosečníků v americkém přístavu 18. dubna večer. Také tuny výpovědí svědků trosečníků nebo podrobné líčení soudu byly fascinující. Obávám se ale, že bych tento dvoudílný pořad o zkáze Titanicu učinil nekonečným. Původní materiál na 4 díly se mě s vypětím všech sil podařilo osekat na díly dva. Myslím, že je to rozumný kompromis mezi příliš rozvleklým dokumentem a zase příliš krátkým vyprávěním, ve kterém by se ztratilo mnoho podstatných detailů. V této části se ale musíme podívat na teorii, která se stále více dere do popředí. Existuje mnoho teorií o potopení Titanicu. V této části se budu věnovat teorii, která je sice spekulací, ovšem její části jsou pravdivé. Teorie je provokativní ve své prostořekosti. Bylo potopení Titanicu naplánováno? Předtím, než začneme hlasitě protestovat, vyslechněme si prosím jednotlivé střípky skládačky. Sami potom rozhodněme, do jaké míry je celý konstrukt pravdivý či nikoli. Titanic se začal stavět od roku 1909. O rok později, tedy v roce 1910, se na Jekyll Island na pobřeží Georgie sešlo sedm mužů, aby naplánovali založení amerického Federálního rezervního systému. Mnoho lidí dodnes neví, co přesně tento Federální rezervní systém znamená. Více jsem se tomu věnoval v mém pořadu Centrální banky jako trojské koně. Je to nejznámější a pravděpodobně nejnenáviděnější ze všech soukromých centrálních bank. FED vznikl na základě nezákonné legislativy v roce 1913, čímž získal plnou kontrolu nad peněžní zásobou a úvěry v Americe a víceméně i nad celou ekonomikou. Přitom jeho existence je v rozporu se samotnou ústavou Spojených států. Americká vláda nemůže na základě této legislativy tisknout vlastní peníze ani vydávat vlastní úvěry. Když americká vláda potřebuje peníze, musí si je půjčit od FEDu a splatit je s miliardou úroků.
Proč by americká vláda souhlasila s tak hloupým návrhem? Protože americká vláda ve skutečnosti Ameriku nevede. Vede ji ten, kdo vlastní a tiskne peníze. A to je Federální rezervní banka. FED navíc nemusí zveřejňovat účty ani odhalovat mnohamiliardové zisky, které inkasoval z veřejných rozpočtů. Píše se rok 1910. V tomto roce se začalo formovat hnutí za kontrolu financí ze strany velkých majetků. Jak jsem uvedl, šlo o rodinné organizace Morganů, Rockefellerů a Rothschildů, kteří chtěli vytvořit americký Federální rezervní systém. Proto došlo k významné schůzce na vysoké úrovni. Zároveň se v tomto roce na Jekyll Island na pobřeží Georgie sešlo sedm mužů, aby naplánovali založení Fedu. Nelson Aldrich a Frank Vanderclip, kteří představovali Rockefellerovské finanční království. Henry Davidson, Charles Norton a Benjamin Strong, kteří reprezentovali J. P. Morgana. Paul Warburg, který zastupoval Rothschildovu bankovní dynastii v Evropě. Tedy klasický vzorec Rockefellerové, Morganové a Rothschildové. Možná si vzpomínáte na pasáž, ve které jsem uvedl, že právě J. P. Morgan vlastnil společnost White Star Line, kterou koupil v roce 1903. Federální rezervní systém měl ale před svým vznikem mocnou konkurenci. Lidé, kteří tušili, že soukromý FED převezme kontrolu nad celou Amerikou. Pár chamtivců bude prostřednictvím FEDu držet celou Ameriku jako rukojmí. Tři z těchto hlasitých a nesmlouvavých odpůrců Federálního rezervního systému byli pozváni, aby se plavili na první cestě Titanicem. Těžařský magnát Benjamin Guggenheim, jeden z nejbohatších mužů své doby. Byl to člen americké multimilionářské rodiny ovládající rozsáhlé impérium dolů a hutí. Vzpomínáme si na jeho legendární větu:
"Oblékli jsme se do toho nejlepšího a jsme připravení jít ke dnu jako gentlemani."
Nepřežil. Vlivný německo-americký podnikatel a politik Isador Strauss, ředitel obchodních domů Macy, největší síti obchodů v té době. Ten spolu s manželkou Idou zůstal na lodi a nepřežili. A realitní magnát John Jacob Astor, snad nejbohatší muž světa, který byl původním majitelem slavné Empire State Building v New Yorku. Také zůstal na lodi a nepřežil. Byl dobrým přítelem Nikoly Tesly, považovaného za největšího vynálezce všech dob. Dokonce jeho vynálezy financoval. Tesla totiž objevil volnou energii, díky které by lidstvo mohlo získat energii prakticky zadarmo. Nicméně lidé ovládající korporace a bankovnictví nám chtějí energii prodávat. Proto se jim hodí, když jim platíme za drátovou energii, kterou dnes používáme. Celkové jmění těchto tří osob by se dalo spočítat na více než 500 milionů dolarů. Dnes by tato částka dosahovala skoro 11 miliard dolarů. Tito tři muži byli pozváni, aby se nalodili na plovoucí palác, Titanic. Museli být odstraněni, protože Rockefellerové, Morganové a Rothschildové věděli, že by své bohatství použili proti vytvoření Federálního rezervního systému? Titanic stál 7,5 milionů dolarů. Ovšem zde se hrálo o všechny peníze Ameriky. O miliardy dolarů každý rok. O výsadu vlastnit, tisknout a půjčovat peníze na dluh. Nekonečné dluhy jako klíč k věčnému bohatství. Soukromá organizace FED jako majstrštyk a monopol na peníze Rockefellerů, Morganů a Rothschildů. Však si vzpomeňme na můj dokument Americká častuška a stoleté tajemství. Právě tyto rodiny financovaly ruskou revoluci o pár let později, v roce 1917. Shromáždil jsem čísla, data, osoby a dokumenty. Ruskou revoluci podporovaly přední osoby právě tohoto FEDu. Prezident, viceprezident a další vrcholoví představitelé FEDu. Likvidace ruského konkurenta. Ostatně i objevení volné energie Nicolou Teslou, kterou měl financovat John Jacob Astor, mohlo být také důvodem ke zbavení se nepohodlných lidí. Kdo vlastnil společnost General Electric, která chtěla energii lidem prodávat? Inu, nikdo menší než sám J. P. Morgan, držitel monopolu na elektřinu. Rozvoj Teslovy volné energie poskytované zdarma by ho finančně zcela zruinoval. Jejich odstranění muselo být provedeno tak, aby nikdo v žádném případě nikoho nepodezříval z vraždy. Nebyli to ale pouze tito tři lidé, kteří se kategoricky stavěli proti FEDu. Na Titanicu cestovalo na 600 dalších velmi důležitých vlivných lidí. Obchodníci, stavitelé, majitelé bank, kteří také ostře odmítali zavedení Fedu, tedy soukromé centrální banky v Americe. Je také zvláštní, že 55 cestujících z vyšší společnosti zrušilo své lístky na Titanic těsně před vyplutím. Shodou okolností byli všichni přáteli nebo kolegy J. P. Morgana. Henry Clay Frick, americký ocelářský baron, si zabukoval apartmá na lodi v únoru 1912, ale rezervaci zrušil. Rezervaci po něm převzal J. P. Morgan, který ji ale také zrušil. Totéž apartmá si potom zabukoval jiný bohatý Američan J. Horace Harding. I on rezervaci zrušil a rozhodl se pro loď Mauretania. (O dalším osudu tohoto apartmá neexistují záznamy). Pravděpodobně se tam nakonec nastěhoval generální ředitel White Star Line Joseph Bruce Ismay. George Vanderbilt s manželkou si rezervovali místo na Titanicu, ale zrušili ho. Je možné, že Morganovi přátelé věděli, co se stane? Dokonce i sám majitel společnosti J. P. Morgan, se na Titanic také měl nalodit, ale na poslední chvíli svou plavbu zrušil s tím, že byl nemocný. O dva dny později byl ale spatřen ve francouzském hotelu se svou milenkou ve zjevně dobrém zdravotním stavu. Stejně tak i Lord William James Pirrie, ředitel loděnice, kde se Titanic postavil, jasně na poslední chvíli odmítl vyplout. Byl právě kapitán E. J. Smith vybrán, aby Titanic potopil? Rychlost Titanicu pod vedením tohoto ostříleného veterána ledových vod, který se plnou parou řítil mezi ledovci, je naprosto absurdní. Každý rozumný kapitán zpomalí, nebo úplně zastaví jako nedaleká Californian. I když ho stavitel lodi přemlouvá, aby plul rychleji. Všichni tři muži, kteří se ostře stavěli proti FEDu, v tu osudovou noc zemřeli. J. P. Morgan samozřejmě inkasoval z Titanicu tučnou pojistku od Lloydovy banky. Právě peníze i z této pojistky použil Morgan na založení FEDu. Zkrátka použil krvavé peníze, obětované za všechny, kteří byli na lodi obětovaní. Byl tedy potopení Titanicu plán, který předem připravili ti samí lidé, kteří se později stali nejbohatšími a nejmocnějšími lidmi na světě? Zní to jako dostatečně ztřeštěná teorie? Jednotlivé střípky jsou ale pravdivé. Proč by nemohl být pravdivý celek složený ze všech těchto pravdivých částí? Od potopení Titanicu uplynul pouhý rok, když byl v roce 1913 v americkém Kongresu přijat zákon, který umožnil vznik Federální rezervní banky, a to se souhlasem prezidenta Woodrowa Wilsona, který později bez skrupulí přiznal, že tímto rozhodnutím zničil svou zemi. Co je výsledkem soukromé banky FEDu, která kontroluje americkou ekonomiku? Rockefellerové, Morganové a Rothschildové spojili své síly, aby vytvořili dluhový systém, který by je učinil ještě bohatšími na úkor stále chudších občanů. Ti by byli nucení tento dluh splácet prostřednictvím stále vyšších daní. To se také nakonec stalo, a trpíme tím dodnes. Mocní tohoto světa použijí veškerou svou sílu a moc pro to, aby dosáhli svých cílů. Jako nástroj používají i masmédia, aby ošálili zbytek světa a svedli jej na svou stranu. Je toto zákulisí falešnou stopou, nebo se katastrofa Titanicu odehrávala na pozadí velké hry a tahanice o světovou moc? O moc nad penězi FEDu? O moc nad nekonečnými dluhy jako klíče k věčnému bohatství? Vždyť jak dopadla mocná říše Velké Tartárie, o které jsem nedávno natočil dokument? Je vymazaná z dějin civilizace. Titanic je mnohem menším soustem. To není třeba vymazat z dějin, což ani nelze. Je třeba celou událost důmyslně překreslit a znovu převyprávět. Stejně jako Bibli, ze které Římský koncil vymazal nepohodlné pasáže, aby sledovali žádoucí narativ. Nelze popřít, že někteří lidé z osudové tragédie Titanicu značně profitovali. Je podezřelé, že se Morgan a jeho přátelé na poslední chvíli rozhodli na palubu nenastoupit. Věděli, že Titanic nedopadne dobře? Rok po potopení Titanicu vznikl FED. Kartel Rothschild Morgan Rockefeller je od té doby na vrcholu světové ekonomiky a moci. My, občané všech zemí světa, zatím zůstáváme v nevědomosti. Svými penězi a prací přispíváme k tomu, aby se udrželi na vrcholu pyramidy. Ale lži a podvody jsou stále viditelnější. Právě to je děsí, protože se všechno může v blízké budoucnosti obrátit proti nim.
Československá stopa na Titanicu
Titanic nás asi nikdy nepřestane fascinovat, a to nejen proto, že se na jeho palubě plavilo 49 občanů československé národnosti. 44 jich bylo ve třetí třídě, 4 ve druhé třídě a jeden cestoval dokonce první třídou. Zachránilo se jich pouze osm. Cestující v první třídě se jmenoval Jakob Birnbaum. Narodil se roku 1887 v Krakově, tedy na území Rakouska-Uherska. Cestoval zpět do Ameriky z obchodního jednání v Antverpách. V seznamu měl jako povolání uvedeno obchodník s diamanty. Bohužel nepřežil. Mezi cestujícími najdeme dalšího. Doktor Ernest Moraweck se sice narodil v Iowě, ale rodiče Anton Moraweck a Klaudina Morawecková pocházeli ze Zábřehu na Moravě. Doktor Morávek, snad ho tak můžeme pojmenovat, patřil mezi přední odborníky. Pracoval na prestižních klinikách v Berlíně i ve Vídni a neustále putoval mezi oběma kontinenty. Patřil mezi ty, kteří nepřežili a jejichž tělo nebylo nalezeno. Nejznámějším ze všech českých pasažérů se stal jistý Josef Kielbasa. Dalším Čechem, který přežil potopení Titanicu, byl Viktor Halva. Tím ovšem spojení Čechů a Titanicu nekončí. Část servírovacího nádobí vyrobila česká porcelánka Pirkenhammer z Březové na Karlovarsku. Na Titanicu se také plavil český číšník Stanislav Englert. Zajímavý je i další příběh. 17. ledna 1913 se mohli překvapení čtenáři Třeboňských listů dočíst o zázračném zachránění svého spoluobčana. Místní soustružník pan Vališ obdržel zprávu z New Yorku, že v tamní nemocnici se nalézá jeho syn Stanislav Vališ, zachráněný při katastrofě Titanicu. Onen syn byl velký světoběžník a polyglot, protože uměl francouzsky, anglicky, německy, italsky, španělsky, holandsky, vlámsky a rusky. Na Titanicu prý pracoval jako číšník-překladatel. Po ztroskotání ztratil paměť a teprve od prosince se mu počala vracet. Před naloděním na Titanic prý ještě stihnul cestu k severní točně. Inu, třeboňský světoběžník. A jediný známý snímek ledovce, který Titanic potopil, pořídil český námořník Štěpán Řehořek. Ten plul na palubě německé lodi Bremen, která připlula na místo katastrofy. Právě tady Řehořek ledovec vyfotil. Jako pomocnice v kuchyni byla na Titanicu Mária Lovasiková, které se stýskalo po bratrovi ve Philadelphii. V seznamu členů posádky ale její jméno uvedeno nebylo. Mária nepřežila. Známý je také příběh Slováka ze Seredě Michala Navrátila. Povoláním krejčí se nejdříve přestěhoval blíže k Budapešti a nakonec zakotvil v Nice ve Francii. Byl trochu světoběžník, a tak se ženil v krásném jarním měsíci květnu 1907 v Londýně. V manželství se mu narodili dva synové Michel a Edmond. Protože živnost nevzkvétala, ba právě naopak, přišla deziluze. Po rozvodu přiřkl soud děti matce. Když si je po Velikonocích přišla bývalá manželka vyzvednout, byli už oba synové s otcem pryč. Na Titanic se nalodil pod falešným jménem Luis M. Hoffman. Syny překřtil na Lota a Louise. On sám nepřežil, ale oba synové ano. Při ohledání kromě účtu z hotelu Charing Cross, našli v jeho kapse i ostře nabitý revolver. Matka později poznala své děti ze zveřejněné fotografie. Za zmínku stojí ještě jedno jméno: Alois Jelitík z Mohelnice. I když se Jelitík na palubu Titanicu nikdy nepodíval, byl to právě on, kdo z parníku Carpathia pomáhal zachránit trosečníky na záchranných člunech.
Závěr: Poselství
Titanic leží na dně Atlantického oceánu více než jedno století. Materiály, ze kterých byl vyroben, ač umělé, pocházely z přírody. A příroda si Titanic postupně bere zpátky. Kovový vrak požírají bakterie, mořská sůl urychluje korozi a silné oceánské proudy unášejí odlomené části. Zásadně poškozená jsou už i ta nejikoničtější místa lodi, například kapitánova kajuta. Její interiér moře v podstatě rozpustilo, stejně jako celou palubu na této straně. Zábradlí pokrývají kovové rampouchy vznikající rozkladem kovu požíraného bakteriemi. Pro složitější život je Titanic příliš hluboko. Ale bakterie a organismy jsou všude. Mění 50 tisíc tun vážící plavidlo na rez, která se pomalu proměňuje v prach a ten pak mořské proudy roznášejí dál. Předpokládá se, že do roku 2030 z Titanicu nezbude vůbec nic. Titanic se vrací do přírody. Příroda si bere zpět to, co z ní člověk vytvořil. Člověk, který chtěl přírodu i Boha pokořit. Příroda nám ukázala, že je všemocná. Nejen že její vyzyvatel, člověk, svou domýšlivostí Titanic potopil. Trpělivá příroda má na své straně také čas. Čas věčnosti. A ten právě odkrajuje poslední zbytky této bájné, ikonické lodi. Spolu s mořským hřbitovem pro 1523 lidí, kteří měli tu tragickou čest se na Titanicu plavit. Na jejich záchranu ale nebylo dost člunů. Mohlo se jich zachránit víc, ale i tak nebylo dost člunů pro všechny. Kapela na palubě Titanicu hrála, zatímco loď se potápěla. To si někteří mylně vykládají tak, že si bohatá smetánka myslela, že je všechno v pořádku. Naopak. Věděli zatraceně dobře, že Titanic jde ke dnu. Všechny peníze světa nám nepomohou, když si příroda usmyslí, že máme zemřít. Statečná kapela na palubě hrála, aby cestující uklidnila, aby nepodléhali panice. I dnes nás globální mocenská klika uklidňuje, že bude líp. Že se stačí jen podřídit jejich vůli, a všechno bude v pořádku. Jako kapela na Titanicu. Nenechme se uchlácholit sladkými sliby globální elity. Stejně jako sladkými tóny kapely na palubě Titanicu. Jsou to tóny, které zvěstují zkázu. Toto poselství nám Titanic z hloubky oceánu posílá. Než se rozpadne. Než upadne v zapomnění. Než se stane jen dávným přízrakem. Nenechme naši civilizaci, aby ho následovala. Aby následovala organizovaný plán nejmocnějších elit světa, které nemilosrdně likvidují menší konkurenci. Na každé světové krizi vydělají ti nejbohatší, kteří za pakatel skupují ty menší. Stejně tak je tomu i u válek. Jedna taková válka začala 2 roky po potopení Titanicu. Z války mají prospěch soukromí bankéři, kteří se obohacují na půjčkách na vojenské výdaje všech států bez ohledu na to, ke které straně patří. Pokud konkurenci nelze zlikvidovat ekonomicky, stane se nehoda. Bylo to tak v případě Titanicu? Tuto otázku nám Titanic už asi nikdy nezodpoví. Jeho tajemství je pohřbeno spolu s jeho nositeli na dně Atlantického oceánu.