Druhý díl pojednává o životě a činech nejznámějšího drogového krále světa Pabla Escobara. Po úvodu následují kapitoly o různých událostech a lidech spojených s jeho životem a činností, jako například Rodríguez Lara Bonilla, nebo kokainový pilot CIA Barry Seal. Popisuje se také útok na Nejvyšší soud, hon na Pabla a předstíraná válka proti drogám. Je také diskutováno o účasti CIA na obchodu s drogami v 80. letech a smrti Pabla Escobara. V závěru je také zmíněný jeho pohřeb.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v prvním díle. Po raných létech strávených na venkově se Pablo ve svých teenagerských letech přestěhoval s bratrem do Medellínu. Tam začal páchat první drobnou kriminalitu. Vypracoval se až do gangu autíčkářů. Potom ale Pablo přešel na jeho stěžejní obchod, bílý prášek. Na historii kokainu jsem se podíval z většího nadhledu. Pablo rozjel obchody s kokainem skutečně ve velkém a to v miliardách. Pokračoval jsem různými historkami dalších kumpánů, kteří s Pablem spolupracovali. Carlos Lehder a George Jung. Pablo měl také politické ambice, ale jeden politik se ho rozhodl zastavit.
Rodríguez Lara Bonilla
Nový kolumbijský prezident byl naštvaný, protože vměšování zvenčí narušilo mírová jednání s guerillami. Američané změnili strategii. Reaganova a Bushova administrativa nechala své emisary hledat kolumbijského politika, který by byl nakloněný jejich cílům. Rozhodli se pro Rodriga Laru Bonillu. Po studiu práv na Kolumbijské univerzitě, byl Bonilla ve svých třiadvaceti letech zvolený starostou svého rodného města. V srpnu 1983 se Bonilla stal ministrem spravedlnosti. Jeho kampaň proti korupci rozrušila jeho současníky závislé na úplatcích. Přitáhla zájem protidrogového úřadu, který mu nabídl pomoc a podporu, aby šel po pašerácích. Bonilla také získal nahrávku dokumentu televize ABC News o největších kolumbijských překupnících, včetně Pabla Escobara, o kterém tvrdili, že měl hodnotu 2 miliardy dolarů. Pustil tuto nahrávku v kolumbijském Kongresu. Pablo v rozhovoru vyvrátil Larova obvinění a uvedl, že jeho peníze pocházely ze stavebnictví. Bonilla odhalil, jak překupníci financovali hlavní kolumbijské fotbalové týmy. Snažil se zrušit licence na 300 malých letadel, která vlastnili. Pokusil se zabavit Pablova zvířata v zoo a jmenoval třicet politiků, kteří podle něj brali peníze z drog. 2. září 1983 byl na Carlose Lehdera vydaný zatykač potom, co Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch Ameriky. Lehder novinářům řekl, že jediná možnost, jak by mohl být vydán, je přes jeho mrtvolu. 10. září byl Pablo vyzván senátorem, aby odešel z politiky, vzdal se poslanecké imunity a zodpovídal se z obvinění, která proti němu byla vznesená. Pablo 11. září odmítl. Během dvou týdnů vydal soudce na Pabla zatykač. Bonilla požadoval, aby Kongres zrušil Pablovu imunitu proti vydání. 17. listopadu 1983 dostal Pablo pokutu 450 000 pesos za nelegální dovoz pětaosmdesáti zvířat, včetně velbloudů, slonů, losů a velkého amazonského hlodavce kapybary. Důkazy proti Pablovi byly tak zdrcující, že nemohl udělat nic pro záchranu své politické kariéry. Byl nucený vystoupit z Kolumbijské liberální strany. V lednu 1984 odešel z kolumbijského Kongresu. Média odhalila jeho kokainový byznys a policie se ho snažila dostat. Bojoval u soudů a 13. února 1984 se mu podařilo dosáhnout stažení zatykače na své vydání. Bonilla měl podezření, že ho Pablovi lidé sledují. Když zvedl telefon, přehrály se mu jeho vlastní hovory. Odmítal nabídky velkých částek. Přibývalo výhrůžek smrtí na jeho adresu. Vrátil úder a rozbil kokainové laboratoře po celé zemi. Kolumbijské úřady lokalizovaly obří laboratoř v džungli nazvanou Země klidu, která z velké části patřila vůdci kartelu Gachovi. Během dvou let se v ní vyprodukoval kokain v hodnotě 12 miliard dolarů. Žilo v ní téměř 200 lidí. Úřady o ní věděly, ale nechtěly nebo nemohly ji najít, protože ležela asi 400 kilometrů od nejbližší silnice. 10. března 1984 v šest hodin ráno odstartovaly z Bogoty vrtulníky. O hodinu později začaly monitorovat vysílač a zaměřily se na tóny. V poledne už se ploužily korunami stromů džungle a téměř jim došlo palivo, když spatřily přistávací dráhu a kouř stoupající ze stromů. Vrtulník se pokusil přistát a druhý vrtulník ho kryl. Vojáci vyzbrojení samopaly se při vystupování z prvního vrtulníku dostali pod palbu odstřelovačů. Potom, co střelba ustala, byli napadení drobnými komáry a moskyty. Desítky zbídačených dělníků nekladly žádný odpor a čekaly na zatčení. Někteří utekli do džungle. Vojáci našli v džungli obří komplex devatenácti laboratoří a osmi přistávacích ploch. V obavách z odplaty okamžitě přivolali posily. Následujícího dne zaútočili na další přistávací dráhy a laboratoře. Jednalo se o největší továrnu na výrobu kokainu ve světové historii. Přijel šéf kolumbijského protidrogového oddělení, plukovník Ramirez, Pablův úhlavní nepřítel. Plukovník Ramirez nařídil naházet galony éteru do každé místnosti. Když vojáci éter zapálili, explodoval a stromy shořely. Kartel přišel o 12 000 sudů s chemikáliemi a veškerý zpracovávaný kokain. Plukovníkova bezúhonnost ohrozila jeho rodinu. Jeho děti hlídaly svůj dům samopaly. Dokumenty nalezené na místě, nákladní listy, účtenky a účty, pomohly úřadům dát dohromady informace o kartelu. Odhalily, že největší hráči kombinovali své suroviny. Některé důkazy je upozornily na význam Rodrígueze Gachy. Po přepadení obří laboratoře v džungli se medellínský kartel rozhodl. Nastal čas, aby Bonilla odešel. Zakázku za půl milionu dolarů získal gang Los Quesitos, který ovládal Pablo Escobar. Tři polní velitelé gangu odjeli zeleným renaultem naloženým zbraněmi, granáty a neprůstřelnými vestami z Medellínu do Bogoty. Usadili se ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Zásah měl být provedený na motorce. Střelcem měl být jednatřicetiletý tulák Iván. Iván měl za sebou vraždy, loupeže a přepadení. Řidičem měl být teenager jménem Byron, který si chtěl vydobýt pověst mezi velkými hochy. Takoví chudí teenageři se snadno nechali naverbovat k provedení úderů. Nezaměstnaní nebo pracující na místech s platem 1 dolar týdně si mohli za každou vraždu vydělat tisíce. Několik dní tým čekal, volal do Medellínu a večeřel. Bonilla si byl vědomý hrozby nejen pro sebe, ale i pro svou ženu a tři malé děti a proto posílil ochranku. Bonilla zavolal na americké velvyslanectví a nadšeně prozradil, že ho přeloží ze země, aby pracoval jako velvyslanec v Československu. Mělo to ale jeden háček. Převoz by trval 30 dní. Bonilla řekl, že potřebuje místo, kde by se mohl se svou rodinou ukrýt, protože má pocit, že kolumbijská vláda ho už nedokáže ochránit. Americké velvyslanectví mu nabídlo, že ho umístí do texaského úkrytu, který vlastní bohatý podnikatel. Bylo 30. dubna 1984. Odpoledne Iván a Byron navštívili svatyni Santa María Auxiliadora nedaleko Medellínu, aby se pomodlili. V sedm hodin večer nasedli na motorku Yamaha a vydali se do Bogoty, vyzbrojení granáty a MAC-10. Vydali se na cestu. Bonilla seděl na zadním sedadle a vedle sebe měl neprůstřelnou vestu. Iván a Byron se zastavili na adrese, kterou jim předtím dali. Při pátrání po bílé limuzíně Mercedes-Benz zjistili, že silnice jsou stále ucpané. Stmívalo se, když Bonillu spatřili. Proplétali se kolem aut, zaměřili se zezadu a zpomalili. Potom, co Iván vytáhl z bundy MAC-10, zamířil na postavu v zadní části limuzíny. Během několika sekund vyprázdnil zásobník MAC-10, rozbil zadní okno a sedmkrát smrtelně zasáhl Bonillu do hlavy, hrudníku, paže a krku. Bonillova doprovodná limuzína útočníky pronásledovala. Kulka zasáhla palivovou nádrž Yamahy a zapálila ji. Motorka narazila do obrubníku. Střelba ze samopalu roztrhla Ivánovu hlavu. Vedle Yamahy padl mrtvý k zemi. Byron byl zasažený do ruky a zatčený.
Prezident a jeho kabinet zůstali vzhůru až do tří hodin ráno a diskutovali o tom, co dělat. V Kolumbii ještě nikdy nebyl zavražděný žádný ministr. V mimořádném rozhlasovém vysílání prezident vyhlásil válku obchodníkům s drogami. 8. května 1984 podepsal prezident příkaz k vydání Carlose Lehdera. Okamžitě byly zatčeny a uvězněny stovky lidí, včetně otce bratrů Ochoaových, Fabia staršího. Na haciendě Nápoles přistály vrtulníky. Dovnitř vtrhli vojáci v zelených vojenských uniformách s puškami a pátracími psy, což vyvolalo bouřlivé krákání Pablových exotických ptáků. Vojáci zabavili zbraně a důkazy, zdemolovali pozemek a spoutali nízko postavené pracovníky, které postavili do řady u bazénu. Byla to obrovská razie. V reakci na to pašeráci vyhlásili Kolumbii válku. Následoval totální chaos. Bombové útoky, únosy, masové vraždy a eskadry smrti. Soudce, který vyšetřoval Bonillovu smrt, byl zabitý. Ani snad nemusíme hádat, kdo profitoval z nárustu objemu zbraní do Kolumbie? Američtí zbrojaři. Američtí zbrojaři prostřednictvím CIA, přijímali peníze z drog jako jednu z největších forem platby za zbraně. Na veřejnosti americká vláda vyzdvihovala Pabla Escobara na žebříčcích nepřátel ve válce proti drogám. Ovšem v tajnosti CIA usnadňovala pašování kokainu, aby mohla financovat válku v Nikaragui. Generál Pinochet nebyl jediný, kdo vedl válku proti drogám, aby z ní mohl osobně profitovat. Korumpovala vlády po celém světě. Taková tajná činnost potřebovala neustálé kouřové clony a masový vrah, jako Pablo Escobar byl ideální. V amerických médiích se díky svým zločinům stal ztělesněním kokainové metly. Novináři se ale jen zřídka zmiňovali o tom, že jeho impérium existuje díky černému trhu s kokainem v hodnotě miliard, který vznikl díky americkým zákonům o drogách. Nebo že jeho zbraně pocházely z Ameriky. Pro Reaganovu a Bushovu vládu to byla bezvýchodná situace.
Barry Seal
Pamatujete si na můj trojdílný pořad Clintonova vražedná mašinérie? Tady jsem popisoval, jak se ve velkém pašovaly drogy v letadlech na letiště Mena v Arkansasu. V té době byl guvernérem Arkansasu pozdější prezident Bill Clinton. Jako guvernér Arkansasu byl Bill Clinton podplacený CIA, aby přes jeho stát proudil kokain. K dispozici jsou svědectví mnoha amerických pilotů, kteří pro CIA dopravovali drogy do Ameriky. Například Beau Abbott, Tosh Plumlee nebo Terry Reed. Jedním z klíčových drogových pašeráků byl Barry Seal. Právě Barry Seal byl podporovatelem Billa Clintona. Pojďme ale od začátku jeho příběhu. Pablo Escobar se nějakou dobu skrýval v džungli, dokud bratři Ochoaové, Lehder a Gacha, neutekli do Panamy. Tady žili ve velkém domě u golfového klubu pod ochranou Manuela Noriegy, vojenského diktátora a informátora CIA, jehož pohostinnost je stála miliony. Manuel Noriega se dostal k vládě v Panamě díky bombě, kterou mu dodala CIA a která byla nastražená v letadle jeho předchůdce. Manuel Noriega, mistr hry na všechny strany, měl výhodné vztahy se CIA a kolumbijskými obchodníky. CIA a Kolumbijci spolupracovali v boji proti komunismu podporou nikaragujských povstalců. V roce 1982 uzavřel Pablo Escobar s Manuelem Noriegou dohodu, podle které Panama sloužila jako překladiště kokainu směřujícího do Ameriky. Noriega inkasoval šestimístné poplatky za každý náklad. Noriega také inkasoval poplatky z miliard, které drogové kartely a zpravodajské agentury jako CIA praly přes Panamu. Údajně se Jeb Bush napojil na část těchto horkých peněz tím, že navázal bankovní vztahy mezi CIA a kartely z Medellínu a Cali. Jeb Bush který pracoval ve Venezuele pro svého otce George Bushe staršího, ředitele CIA, údajně maskoval peníze z prodeje drog jako příjmy z ropného průmyslu od nastrčených společností, jako je Texas Commerce Bank, oblíbená banka kartelu. Vůdci kartelu, chránění tělesnými strážci, které jim přidělil Noriega, se bavili hraním fotbalu na golfovém hřišti, cvičením v posilovně a plaváním. Nakonec si pronajali vlastní domy. V té době v Panamě Pablo Escobar a Jorge Ochoa jednali s Barrym Sealem, který do Ameriky dopravoval kokain za miliardy. I když se nikdy nesetkali tváří v tvář, Barry Seal byl považovaný za velmi spolehlivého. Pocházel z Baton Rouge v Louisianě. Kolumbijci mu říkali Tlusťoch. Pablo Escobar naverboval Barryho Seala, aby odletěl s 600 kilogramy do Ameriky, ale drogy zabavil protidrogový úřad na Floridě. Pablo Escobar nevěděl, že Barry Seal byl pilot CIA a informátor protidrogového úřadu, který vystupoval pod falešným jménem Ellis MacKenzie. Barryho na misi vyslal George Bush starší, který chtěl přimět Pabla Escobara k uzavření kokainového obchodu s komunistickou nikaragujskou vládou. To chtěl Bush využít jako záminku k dalšímu vyzbrojování nikaragujských povstalců a rozdmýchání války, ze které profitovali jeho spolupracovníci. Pablo Escobar požádal Barryho Seala o přepravu 1 500 kg kokainu, ale Barry řekl, že musí nejprve zkontrolovat přistávací dráhu v Nikaragui. 20. května 1984 se Barry Seal znovu setkal s kartelem v Panamě, ve sklepě bílého štukového domu. O 8 dní později, 28. května 1984, letěli letadlem Learstar z Arkansasu do Medellínu nad kolumbijskou džunglí. Tam naložili tunu a půl kokainu v pytlích. Jenže náklad byl tak těžký, že se letadlo nemohlo z rozbahněné dráhy zvednout. Barry Seal nakonec 3. června odletěl letadlem Titan 404 z Kolumbie se 700 kilogramy kokainu na palubě. Zastávka pro palivo v nikaragujském Los Brasiles trvala déle, než se předpokládalo. Po startu za tmy letěl Barry bez světel nad hornatou oblastí. Severně od Managuy bylo letadlo osvětlené protiletadlovými značkovači. Jeho levý motor byl zasažený. Letadlo začalo rychle klesat. Aby se vyhnul havárii, vrátil se Barry do Los Brasiles. Po přistání bylo letadlo obklíčené vojáky. Barry Seal nakonec drogy nedovezl. Pablo řekl, že nová kokainová laboratoř se nachází na ranči jižně od Managuy. Do dvou týdnů bude připravena k plné výrobě. Lehder měl k dispozici téměř patnáct tun kokainové báze, což by vyprodukovalo přibližně pětinu kokainu, který se v Americe ročně spotřeboval.
"No, na to bude potřeba opravdu velké letadlo," řekl Barry. "Měl by sis koupit vojenské nákladní letadlo, jaké jsem viděl v leteckých časopisech."
Pablo chtěl, aby Barry takové letadlo získal a vyzvedl prvních 700 kilogramů. Jak už víme, Barry Seal byl kontraktorem CIA. Proto CIA poskytla Barrymu letoun Fairchild C-123K Provider. Mohutné maskovací zelené dvoumotorové vojenské nákladní letadlo z vietnamské války. Přezdívali mu Tlustá dáma. 18. června 1984 odletěl Barry s Tlustou dámou na leteckou základnu ve státě Ohio. Tady letadlo opravili. O 5 dní později odlěteli na Miami. Do letadla byl nainstalovaný odpovídač, který protidrogovému úřadu umožnil sledovat jeho let. CIA přidala do nosního křídla letadla skrytou 35mm kameru a další byla umístěná do falešné krabice s elektronikou v zadním nákladovém prostoru proti dveřím. Dírková čočka v krabici umožnila kameře natáčet kokain přicházející do zadní části letadla. Barry Seal dostal ke kamerám rádiem řízený spouštěč, ke kterému byla připojená dlouhá drátěná anténa. Ve 13 hodin 25. června 1984 Barry přistál na letišti Los Brasiles nedaleko Managuy a otevřel zadní část letadla. Za Pabla přivezl 444 000 dolarů. Vojáci začali nakládat pytle s kokainem do nákladového prostoru. Barry Seal to natáčel skrytou kamerou v nákladovém prostoru. Po naložení 700 kilogramů kokainu a 2 000 galonů paliva, což trvalo asi hodinu, letadlo vzlétlo. Následujícího rána přistála Tlustá dáma na letecké základně Homestead nedaleko Miami. Protidrogový úřad zabavil kokain a CIA si vzala film z kamery. Mise byla úspěšná. Po své úspěšné misi v Nikaragui se Barry Seal cítil Georgem Bushem starším velmi zklamaný. Vyhrožoval, že prozradí kokain, který pro CIA převážel do Meny v Arkansasu. Také se chlubil, že má videozáznam, na kterém je zachycený Jeb a George Bush starší při akci protidrogového úřadu. George Bush starší nechal nakonec Barryho Seala zavraždit prostřednictvím CIA. CIA na to využila kolumbijské nájemné vrahy, takže vina mohla být svalená přímo na medellínský kartel. Protidrogový úřad byl rozzuřený vraždou Barryho Seala. Byl totiž jedním z jejich klíčových agentů. Byl také na pokraji toho, aby jim pomohl zlikvidovat medellínský kartel, což by znamenalo největší zatčení drogového zločinu v historii. To CIA zmařila. Také krátká epizoda s Panamou skončila. 15. června 1984 kartel ztratil v Miami 1,2 tuny kokainu zabaleného v mrazicích boxech a krabicích od parfémů. Nákladní letadlo přepravující kokain vlastnila panamská charterová společnost. Následující týden panamské úřady zabavily 6 159 sudů s éterem. Pablo doporučil svým kolumbijským spoluobčanům, aby Panamu opustili. Přiletěla soukromá letadla a vrtulníky. Kolumbijci se rozprchli do Medellínu, Brazílie a Španělska. Podle Roberta, Pablo a jeho bratr odjeli do Nikaraguy. Pablo si s sebou vzal 1 100 kg kokainu s cílem přeměnit ho na hotovost. Pablo se ale chtěl vrátit do Kolumbie. Najal si proto guerillový zabijácký tým, aby vyhnal Američany z Kolumbie. Obrněná vozidla převážela zaměstnance amerického velvyslanectví. Jejich děti jezdily do školy autobusem chráněným armádními džípy s kulomety. Na silnicích si zaměstnanci dávali pozor na vrahy na motorkách. Ve svých střežených obytných prostorách slyšeli každou noc střelbu ze zbraní. Prázdné auto namířené na velvyslanectví se skutálelo z kopce, narazilo do obrubníku a explodovalo. Přitom vyšlehlo plameny tři sta metrů do vzduchu. Personál velvyslanectví byl zredukovaný na minimum. Nakonec Američané uzavřeli svou protidrogovou pobočku v Medellínu. Ve druhé polovině roku 1984 se Pablo domníval, že se může bezpečně vrátit domů. V Kolumbii to ale nebylo tak bezpečné, jak si Pablo myslel. Všude chodil s ochrankou, hodně se pohyboval a dbal na mimořádná bezpečnostní opatření.
Útok na Nejvyšší soud
Pablo Escobar začínal mít stále větší moc, kterou si uvědomoval. Chtěl ovládnout celou zemi. To se mu mohlo podařit, pokud by dokázal zastrašit nebo zničit kolumbijský justiční systém. Udělá nemyslitelné. Půjde po Nejvyšším soudu. Do září 1985 bylo vydáno šest Kolumbijců ze 105 uvedených na americkém seznamu. Devět jich bylo ve vězení. Pablo založil skupinu Extraditables s mottem:
"Lepší hrob v Kolumbii než vězeňská cela v Americe."
Vůdci kartelu uzavřeli krvavou dohodu, že raději spáchají sebevraždu, než aby shnili v americkém vězení. Bylo 6. listopadu 1985. V 11:40 vyskočily z nákladního auta desítky ozbrojenců s puškami, samopaly a granáty a vtrhly do paláce. Odstřelovali strážce a připojili se ke svým druhům, kteří do paláce vstoupili v noci předtím v civilním oblečení. V mžiku měli téměř 300 rukojmích, včetně většiny soudců. Mezi dalšími rukojmími byli právníci, sekretářky, prodavači a čističi bot. Partyzáni zablokovali schodiště nábytkem a nahoru namontovali kulomety. Vydali požadavek, aby nejvyšší soud v zemi postavil prezidenta před soud za nedodržení slibu o nastolení míru. Policie na místě zachránila několik rukojmích, ale byla odražená střelbou. Objevila se armáda s tanky, granátomety, vrtulníky a stovkami vojáků s pevnými přilbami a puškami, kteří se postavili do řad u různých zdí, aby se kryli. Na masivní budovu se zděnou fasádou vystřelovali rakety a dělali do zdí díry. Trosky zasypávaly chodník. Palba tanků a raket bušila do vstupních dveří. Na střeše přistávaly vrtulníky a vojáci vystupovali pod palbou odstřelovačů procházejících střešními okny. Vojáci, kterým se podařilo dostat dovnitř, se nemohli dostat přes zablokované schodiště a dostávali se do kulometné palby. Uplynul den a partyzáni měli budovu pod kontrolou. Kolem 19. hodiny se v budově začal šířit kouř. Hořící spisy zapálily oheň, který se rozšířil na dřevěné příčky budovy. Někteří lidé, kteří se skrývali v horním patře, se s dávením a kašlem vydali dolů, kde je partyzáni zajali. Vrhli se na šedesát rukojmích stlačených v koupelně, kteří byli traumatizovaní pravděpodobností blížící se smrti. Někteří krváceli. Jiní přestali dýchat. Místnost páchla potem a tělesnými tekutinami. Przident nechtěl vyjednávat s partizány o jejich podmínkách. Místo toho povolil vojenský útok. Potom, co do vchodových dveří vrazil tank, vtrhli vojáci dovnitř. Partyzáni prohledávali mrtvoly a hledali živé, kterým nařídili, aby vstali. Rukojmí vystrčení ze dveří byli armádou zlikvidovaní. Granáty některé z nich povalily a zanechaly je zraněné a krvácející nebo mrtvé. Partyzáni házeli mrtvoly ze schodiště. Při krvavé lázni zemřelo přibližně sto lidí. Bylo zastřeleno jedenáct soudců, polovina Nejvyššího soudu. Všichni partyzáni zemřeli, stejně jako jedenáct policistů a vojáků. Po tomto masakru, někteří lidé přestali pracovat pro Pabla Escobara, jiní pro vládu, včetně mnoha soudců. V roce 1986 se násilnosti stupňovaly. Nájemní vrazi na motorkách zabíjeli novináře, prokurátory a soudce. Pamatujete si na rozmetání obří kokainové laboratoře v džungli, o které jsem vyprávěl? Tento zásah měl nastarosti šéf kolumbijského protidrogového oddělení, plukovník Ramirez, Pablův úhlavní nepřítel. I ten byl nakonec zabitý v pondělí 17. listopadu 1986. Byli zabíjení investigativní novináři, političtí publicisté nebo redaktoři, kteří se kartelu stavěli do cesty. Veřejné mínění se začlo stavět proti drogovému kartelu. Úřady zatýkaly, ničily laboratoře a zabavovaly majetek, hotovost, zbraně a drogy, což sotva narušilo tok kokainu. Bylo třeba udělat něco víc.
Hon na Pabla
Kolumbijská vláda sestavila tajný seznam 128 nejhledanějších pašeráků. Carlos Lehder dostal na útěku těžkou horečku v džungli. Pablo pro něj poslal vrtulník a nechal ho ošetřit v Medellínu, kde se uzdravil. Trávili spolu čas, cestovali po celé zemi a pobývali na rančích. Místo toho, aby dál pracoval jako Pablův osobní strážce, chtěl Lehder znovu získat své jmění. George Jung, Lehderův bývalý spoluvězeň, seděl ve federálním vězení a v hlavě mu kvasila pomsta. Za dovoz 300 kilogramů kokainu si odpykával patnáct let. Když FBI nabídla Jungovi, že ho dopraví do Kolumbie, aby Lehdera nalákal do pasti, Jung souhlasil. Ne proto, aby pomohl FBI, ale aby Lehdera zavraždil. Aby se mu pomstil, protože ho vytlačil z obchodu. Nakonec byl Carlos Lehder také zatčený. 5. února 1987 ve dvě hodiny ráno přistálo letadlo Aero Commander s Lehderem na palubě na mezinárodním letišti v Tampě. Okamžitě bylo obklíčené agenty s brokovnicemi a automatickými zbraněmi. Lehder byl nahnaný do auta. Kolona ozbrojených agentů doprovodila Lehdera do budovy federálního soudu. Byla pořízená jeho fotografie. Lehderovi byl přidělen veřejný obhájce a hrozil mu maximální trest doživotí plus 135 let nepodmíněně. Americký státní zástupce požadoval, aby nebyla stanovená kauce, protože soudcům bylo vyhrožováno smrtí. Propuštění na kauci bylo zamítnuté. Pablo Escobar připustil, že měl s Lehderem několikrát osobní spory, ale ty by ho nevedly k tak nízkému a zbabělému činu, jako je jeho vyzrazení úřadům. Jenže kolumbijský Nejvyšší soud 25. června 1987 rozhodl, že prezident jednal protiústavně, když znovu podepsal zákon o vydávání Kolumbijců do Ameriky. Kartel vyhrál svůj boj. Americké úřady byly zděšené. Ve vazbě Lehder označil tento den za nejšťastnější ve svém životě. Kartel začal znovu nabírat sílu. Osmatřicetiletý Carlos Lehder se dostavil k soudu 17. listopadu 1987. V obleku na míru a s čerstvě ostříhanými vlasy se usmíval na novináře. Během jednání si dělal poznámky a jedl sladkosti. Za ním seděli tři ozbrojení američtí šerifové. Během sedmi dnů porota jednala dvaačtyřicet hodin. V zaplněné soudní síni bylo očekávání verdiktu přímo hmatatelné. Soudce nakonec oznámil, že Lehder je vinen ve všech bodech obžaloby. Byl odsouzený na doživotí plus 135 let bez možnosti podmínečného propuštění. Carlos Lehder s prázdným výrazem hleděl na podlahu. Byl odsouzený 20. července 1988. 21. listopadu 1987 byl také zatčený Jorge Ochoa. Na rozdíl od Lehdera, jehož postavení v kartelu pokleslo, byl Jorge Ochoa dominantní silou a jedním z Pablových nejbližších přátel. Jeho vydání bylo třeba za každou cenu zabránit. To se také podařilo a do Ameriky vydaný nebyl. Potom začly kartely soupeřit mezi sebou. Kartel Cali uzavřel s vládou spojenectví. Dohoda zněla, že vláda nechá kartel Cali na pokoji výměnou za informace o Medellínském kartelu i Pablo Escobarovi. Proto se nesmíme nechat zmást válkou proti drogám proti Pablu Escobarovi. Při takových válkách si musíme uvědomovat základní věc. Když jeden hráč vyklidí prostor, vznikne vakuum, do kterého se ihned vtlačí hráč druhý. Většinou to bývá tak, že s tím druhým hráčem spolupracuje samotná vláda a politici. Přesně tak to bylo i v případě Pabla Escobara. Pablův bratranec byl s rodinou na farmě na dovolené, když se objevila policie. Bratranec prohlásil, že nevěděl, kde Pablo je. Byl pověšený hlavou dolů se zakrytýma očima, mučený elektřinou a do varlat mu byly vpichované jehly. Zemřel před očima své rodiny. Stejného zacházení se dostalo i Pablovým přátelům, spolupracovníkům a bodyguardům. Policie mučila a zabila mnoho jeho spolupracovníků. Pablo proto vypsal na jejich hlavy odměnu. Náctiletí nájemní zabijáci útočili na policejní stanice se samopaly a bombami, aby získali tisíce dolarů. Po večeři 12. ledna 1988 opustil Pablo svou rodinu v Monaku v osmipatrovém činžovním domě chráněném železnou konstrukcí. Ukryl se na farmě vzdálené deset kilometrů. Kolem půl šesté ráno vybuchla v Monaku bomba, která probudila lidi o 3 kilometry dál. Výbuch zabil dva noční hlídače, zanechal na ulici třináct metrů hluboký kráter, rozbil okna v celé čtvrti, přerušil vodovodní potrubí a způsobil popraskání celé čelní stěny budovy. Během několika minut dorazil Renault, aby odvezl Pablovu ženu a syna do bezpečí. U domu Pablovy matky v Kolumbii vybuchla bomba v autě. Byla pořezána sklem a hospitalizována. Ve čtvrtém patře spala i Pablova těhotná sestra. V nemocnici porodila dítě, které muselo několik týdnů žít v inkubátoru. Další sestra v pátém patře byla ošetřená kvůli zranění střepinami. V roce 1989 už téměř denně vybuchovaly bomby a do pátrání po Pablovi se zapojili mezinárodní žoldnéři, včetně bývalých členů SAS. Na Pabla Escobara byla vypsaná odměna 10 milionů dolarů. Pablo se dal na útěk bez ochrany, protože věřil, že taková částka může zlákat kohokoli. Osm měsíců pobýval na farmě vzdálené čtyřicet kilometrů od Medellínu ve společnosti svého bratra a manželského páru, který tam žil. Návštěvníci jako byli politici nebo právníci, byli k Pablovi přivádění se zavázanýma očima. Na sousedních farmách, které vlastnil, rozmístil hlídky. Čas si krátil koupáním v bazénu u jabloní a pomerančovníků, hraním domina venku u připravovaného grilu nebo se svým psem. Několik měsíců Pablo pobýval na jiné farmě se členy kartelu. Nacházela se u řeky tak čisté, že byly vidět všechny ryby. Jednou v noci měl Roberto špatný pocit, a tak se ujistil, že jejich loď má dostatek paliva. V šest hodin ráno je místní farmář vysílačkou varoval, aby utekli, protože na cestě jsou nákladní auta a vrtulníky. Museli si pospíšit. S kulkami svištícími kolem nich vyběhli z farmy a zamířili k mezkům a člunům. Bez bot a košile, s papíry v domě, se Pablo vrhl ven se samopalem. Kulky na ně pršely a protrhávaly vegetaci. Překupníci opětovali palbu na vrtulníky. Při pokusu dostat se k řece se Pablův švagr dostal pod těžkou palbu. Pablo střílel na vrtulníky a sledoval, jak jeho švagr umírá. Ostatní kteří se pokoušeli utéct, byli rozsekaní kulkami. Podařilo se jim utéct do lesa. Policie zatkla čtrnáct lidí, ale nikoho z vůdců. Když byli v bezpečí, Pablo známý tím, že za všech okolností zachovával klid se rozplakal nad ztrátou svého švagra. Tyto těsné situace trvaly několik měsíců. Překupníci nakonec přespávali ve stanech, které byly maskované porostem džungle. Mnozí z nich onemocněli. Pablo se z luxusního života stal válečným velitelem. Navzdory všem neúspěchům kokain tekl dál. Pablo byl v časopise Forbes uvedený jako jeden z nejbohatších mužů světa s majetkem ve výši 3 miliard dolarů. Jenže pak přišel další zdrcující zátah. 21. srpna 1989 úřady zatkly více než 10 000 lidí. Bylo zabaveno 1 000 budov a rančů, 350 letadel, 73 lodí a pět tun kokainu. Kolumbijci přikovaní k televizi sledovali zátah bezpečnostních složek na haciendu Nápoles. Zabavená byla i další Pablova nemovitost, dvoupatrová chata na vrcholu kopce. Uvnitř se našlo osmatřicet italských košil a zrcadlový strop nad Pablovou mosaznou postelí. Stejně působivé byly i razie na majetku Jorge Gacha. Před jedním z jeho sídel se nacházel kamenný most přes uměle vytvořený rybník. Uvnitř byly porcelánové kočky, křišťálové konferenční stolky, čínské vázy, kulečníkový stůl, bílá mramorová koupelna se zlatým vodovodním zařízením a italský toaletní papír s otisky nahých žen na každém listu. Nejhorší ale bylo, že bylo obnovené vydávání do Ameriky. To si ale kartely nenechaly líbit. 24. srpna byly v medellínském sídle liberální a sociálně konzervativní strany umístěné bomby. Domy některých politiků byly zapálené. Nové komuniké oznámilo, že nyní se bojuje krví:
"Vyhlašujeme totální a absolutní válku vládě, průmyslové a politické oligarchii, novinářům, kteří nás napadli a uráželi, soudcům, kteří se zaprodali vládě, soudcům, kteří nás chtějí vydat, odborovým předákům a všem, kteří nás pronásledovali a napadali. Nebudeme si vážit rodin těch, kteří si nevážili našich rodin. Budeme pálit a ničit průmysl, majetek a sídla oligarchie."
25. srpna medellínský kartel oznámil, že za každého vydaného Kolumbijce zemře deset soudců. Více než sto soudců rezignovalo. Během několika dní vybuchlo sedmnáct bomb, které byly všechny připsané Pablo Escobarovi.
Předstíraná válka proti drogám
George Bush starší poslal do Kolumbie 65 milionů dolarů na nouzovou pomoc. Ta zahrnovala dvacet vrtulníků, osm průzkumných a útočných letounů, pět dopravních letounů, protitankové zbraně, útočné čluny, kulomety a granátomety. S vybavením dorazily desítky amerických vojenských poradců. Na základě informací od devadesáti tří amerických advokátů vydali Američané seznam 12 nejhledanějších osob. Na prvních pěti místech byli Pablo Escobar, Jorge Ochoa, Fabio Ochoa, Juan David Ochoa a Gustavo Gaviria. Jenže skutečným cílem George Bushe staršího nebylo potlačit drogy. To byla jen zástěrka a kouřová clona. Všiměte si, že téměř žádné vlády masivně neinvestují do léčení všech závislých, do snížení poptávky. Právě snížení poptávky po drogách je pravá příčina. Když by nebyla poptávka, nebylo by logicky komu drogy prodávat. Nikdo by je nechtěl. Zdroj pašeráků by vyschl. Takzvaná válka proti drogám by byla zbytečná, protože nafouknutý balón by splaskl. Místo toho ale takzvaná válka proti drogám zvyšuje objem zbrojních zakázek. George Bush starší využíval Pabla a překupníky jako záminku, aby ospravedlnil přesun miliard výrobcům zbraní a vězeňskému průmyslu. Válka proti drogám je výnosná jak pro pašeráky, tak pro zbrojaře. Neřeší se ale příčina, tedy snižování poptávky. To by stálo rozhodně méně než masivní investice zbrojařům. Pablo Escobar byl tedy záminkou, která roztáčela obrovská kola pumpování peněz zbrojařům. Už jsem hovořil o Augsto Pinochetovi a dalších pravicových juntách, které pod krytím CIA vyráběly a profitovaly z drog. Zato falešná válka proti drogám se vedla pouze proti levicovým vládám. Ne proti pravicovým juntám, protože ty šly na ruku americkým korporacím. Opět když jeden hráč vyklidí pole, tak jen proto, aby se do vzniklého vakua vecpal jiný. V minulém díle jsem o tom přece hovořil. Když se poctiví protidrogoví agenti pokusili obžalovat kokainové krále, kteří přispívali k americkému tažení proti komunismu, zasáhla CIA a ve jménu národní bezpečnosti obžalobu zablokovala. Jednomu z informátorů protidrogového úřadu, tajnému agentovi Mikeu Levinovi, bylo tolikrát zabráněno zatknout velké ryby, že CIA označil za největší mafii na světě. Mike Levine a mnozí další zasvěcenci zjistili, že překupníci schválení CIA posílali svůj kokain do Ameriky letadly, která jim poskytovala CIA. CIA měla pro tento účel dokonce dvě letecké společnosti. Air America a Southern Air Transport. Na zpátečních cestách tato letadla dodávala zbraně skupinám bojujícím proti komunismu. Milian Rodríguez, finanční manažer medellínského kartelu, vypověděl, že v letech 1982 až 1985 převedl téměř 10 milionů dolarů nikaragujským povstalcům prostřednictvím bývalého agenta CIA Felixe Rodrígueze, přítele George Bushe staršího. Musíme pochopit válku proti drogám v Americkém stylu. Pravicové junty, které jdou na ruku americkým korporacím nevadí. Zato hodně vadí levicové junty, které americké korporace ohrožují. Právě proti těm Američané bojovali v rámci války proti drogám. Američané poskytovali klíčovým kolumbijským pašerákům podporu a školení. Například kurz kombinovaného strategického zpravodajství ve Washingtonu. Američané poskytli také zbraně. Hovořil jsem o tom také v minulém díle. Pablo Escobar byl jen záminkou pumpování dalších miliard zbrojařům. Proto Bushova administrativa zahájila proti Pablovi zpravodajskou činnost. Vyslali do Kolumbie tajnou sledovací a protiteroristickou jednotku. Jazykoví experti a technici se specializovali na odposlouchávání elektronické komunikace za účelem vyhledávání osob. Sledováním Pablových telefonátů zmapovali členy medellínského kartelu. Informace předali elitní kolumbijské policii a vojákům, kteří Pabla pronásledovali. Postupně se rozrostli na 700 členů. 12. srpna byl v jednom domě v Medellínu nalezený Pablův bratranec Gustavo. Pablo zničený ztrátou své pravé ruky začal mučit a zabíjet lidi uvnitř své organizace, o kterých se domníval, že spolupracují s úřady. Podle kolumbijské národní policie bylo v roce 1990 v Kolumbii spácháno 25 000 vražd. Byli mezi nimi soudci, politici, tři prezidentští kandidáti a mnoho Pablových spolupracovníků, přátel a rodinných příslušníků.
George Bush starší a obchod s drogami CIA
V 80. letech 20. století zahájila Reaganova a Bushova vláda válku proti drogám. Tato válka ale probíhala tak, že byli odvlečení chudí a nenásilní uživatelé marihuany. Vůbec se ale nešlo po hlavách drogové mafie. V roce 1982 vytvořil Ronald Regan pracovní skupinu pro jižní Floridu, kterou vedl George Bush starší. Ta spojovala složky FBI, armády a námořnictva, aby bojovala proti překupníkům, kteří nespolupracovali se CIA. Média zveřejňovala snímky vojáků, sledovacích letadel a vrtulníků u pobřeží Floridy, kteří vedli válku s pašeráky. Reagan a Bush pózovali na fotografiích uprostřed tun zabaveného kokainu a hlásali úspěch ve válce proti drogám. Nikdy se nezmínili o tom, že cena kokainu v Americe navzdory dělovým člunům klesala. To bylo neklamné znamení, že nabídka do Ameriky se zvyšovala. Dokonce i agenti protidrogového úřadu si stěžovali, že válka proti drogám byla jen předávání peněz armádě. Velmi podrobně jsem o tom hovořil v mém trojdílném pořadu Klan Bushů. Válka proti drogám v Kolumbii zahrnovala shazování chemických jedů na rolníky a jejich úrodu. Mnozí z nich museli opustit malé kousky půdy, které vlastnili, a byli nucení žebrat. Jejich půda často skončila v rukou bohatých a zahraničních korporací. V roce 1986 úředníci na Floridě přiznali, že množství drog dovážených do Ameriky prudce vzrostlo. Vládní účetní úřad uvedl, že dovoz kokainu se během jednoho roku zdvojnásobil. Jak je to jen možné, když Američané válčili proti drogám. Bojovali proti drogám tak mohutně, že se jejich množství do Ameriky zdvojnásobilo? Zatímco mezinárodní obchod s narkotiky vzkvétal, Reagan prohlásil válku proti drogám za jeden ze svých nejlepších úspěchů. V roce 1989 však skandál Írán-Contras odhalil, že americká vláda, prostřednictvím CIA, obchodovala s tvrdými drogami pro vojenské zbraně. Během vyšetřování stále slabší a senilnější Reagan předstíral nevědomost a většina lidí mu uvěřila. Po celou dobu Reaganova mandátu skutečně rozhodoval bývalý ředitel CIA George Bush starší. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 a po rozpadu Sovětského svazu Americe rychle docházely komunisté, proti kterým by mohly bojovat. Bush potřeboval nepřátele, aby si udržel popularitu u volebních uren a udržel válečnou mašinérii v chodu. Pablo Escobar byl ideální volbou. Pro některé lidi je těžké překousnout, že americká vláda současně vedla válku proti drogám a zároveň umožňovala jejich dovoz prostřednictvím CIA. Ale je třeba to prozkoumat hlouběji, abychom pochopili, proč byl Pablo Escobar odstraněný. Každý kdo se pokusil odhalit Bushovu falešnou válku proti drogám na to doplatil. Bývalý agent protidrogového úřadu Cele Castillo napsal knihu Kokain, kontrarozvědka a drogová válka. V knize podrobně popsal setkání s Georgem Bushem. Castillo byl v roce 1986 vyslaný do Salvadoru, aby vyšetřoval pilota, který skladoval své letadlo na letecké základně Ilopango. Castillo zjistil, že nikaragujští povstalci pašovali kokain do Ameriky a používali k tomu stejné piloty, letadla a hangáry jako CIA pod vedením Bushova předáka Olivera Northa. V Ilopangu se často vídal s Bushovým kamarádem Felixem Rodriguezem, kterého Castillo označil za amerického teroristu. Zmatený řekl svým šéfům o pašování kokainu. Ti mu nařídili, aby ve svých hlášeních používal slovo údajně a neuváděl věci jako fakta. Po Castillově prozrazení se s ním viceprezident Bush krátce setkal během návštěvy Guatemaly 14. ledna 1986 na koktejlové party v rezidenci amerického velvyslance. Bush chráněný družinou agentů tajné služby, hovořil s personálem velvyslanectví a guatemalskými hodnostáři. Bush přistoupil ke Castillovi a přečetl si visačku na jeho klopě, která ho identifikovala jako člena amerického velvyslanectví. Při podání ruky se Bush zeptal, co dělá.
"Jsem agent protidrogového úřadu přidělený do Guatemaly."
Bush se usmál, aniž by cokoli odpověděl a odešel. Castillo si uvědomil, že Bush jede v obchodu s drogami.
Po večírku v domě velvyslance poslal americký velvyslanec v Salvadoru zpětný telegram na ministerstvo zahraničí. O několik dní později protidrogový úřad Castillovo vyšetřování ukončil. Zprávy které vyplnil, zmizely v takzvané černé díře na ústředí úřadu. Cele Castillo byl natolik šikanovaný, že nakonec v roce 1990 z protidrogového úřadu odešel. George Bush starší byl zapletený do obchodu s drogami stejně jako Bill Clinton coby guvernér v Arkansasu. Hovořil jsem o tom v mé trilogii Clintonova vražedná mašinérie. Ten se stal jeho nástupcem. Kuriózně se tak v Bílém domě vystřídali prezidenti, kteří oba byli zapletení do obchodu s drogami. Pablo Escobar byl původně ve spojení se CIA díky příspěvkům medellínského kartelu nikaragujským povstalcům. Překupníci kteří tyto platby CIA odváděli, měli povolenou činnost. Pablovi neuniklo, že CIA pomohla v roce 1980 svrhnout bolívijskou vládu a dosadit do čela země obchodníky s kokainem. Ve jménu boje proti komunismu dosadila CIA do čela převratu v Bolívii Klause Barbiho. Nacistického válečného zločince zodpovědného za smrt až 14 000 lidí. Jeho argentinská eskadra smrti zmasakrovala mnoho civilistů. O Klausi Barbim jsem natočil dokument Klaus Barbie, nacistický řezník z Lyonu. Po převratu bolivijská vláda podporovaná CIA vyvážela surovou koku. Jedním z jejích zákazníků byl Medellínský kartel. CIA chránila tuto činnost tím, že bránila vyšetřování ostatních orgánů činných v trestním řízení. Vytvořila tak bezpečnou cestu, po které se kokainová pasta dostávala z Bolívie do Kolumbie. V Medellínu byla bolivijská pasta zpracovávaná a distribuovaná do Ameriky. Argentinské zpravodajské služby vydělaly na prodeji bolivijské pasty jmění. Část peněz byla vypraná v Miami a recyklovaná na další protikomunistické účely. Mezi tyto účely patřil nákup obrovského množství zbraní od amerických výrobců, které Bush spolu s bankovními zájmy zastupoval. Takto Bush použil peníze z drog k financování nikaragujských povstalců. Kokain chráněný CIA nepocházel pouze z Kolumbie. Pablo Escobar byl využíván jako zástěrka pro kokain pocházející z různých cest z Jižní Ameriky. V Salvadoru se na tom podílela armáda. Hlavním tranzitním bodem byl Honduras. Proticastrovští Kubánci působící v Kostarice posílali lodě s kokainem do Miami. CIA jako obvykle zastavila veškerá vyšetřování v těchto oblastech. Mainstreamová média se jim vyhýbala. Ještě dlouho po Pablově skonu proudí kokain spletitými kořeny této infrastruktury dodnes. Pablo Escobar začal spolupracovat s CIA. Jenže ochrana CIA vždycky trvala krátce. Panamský generál Manuel Noriega to poznal na vlastní kůži. Noriega sice přispíval nikaragujským povstalcům, ale zároveň udělal z Panamy ráj pro peníze z prodeje drog. Když George Bush starší v roce 1976 řídil CIA, platili Američané Noriegovi 200 000 dolarů ročně. V prosinci 1989 už Noriega nebyl užitečný. Bush se obrátil proti Noriegovi, který údajně natáčel vysoce postavené představitele CIA a USA na sexuálních večírcích s nezletilými chlapci a dívkami ve svém domě v Panamě. Američané vrthli do Panamy. Operace zahrnovala útok 27 684 vojáků a 300 letadel na Panamu. V lednu 1990 se Noriega vzdal. V Americe byl odsouzený na třicet let za pašování, vydírání a praní špinavých peněz. Pablo Escobar také upadl v nemilost CIA. Zřejmě se stal pro Bushe cennější jako nepřítel.
Smrt Pabla Escobara
Počátkem roku 1991 se v Kolumbii vystupňovalo násilí. Vedle násilí kartelů docházelo k bombovým útokům, únosům a vraždám ze strany guerillových skupin. Pablo stále vyčkával, ale nakonec se vzdal v roce 1990 za určitých podmínek. Ty prezident a armáda porušili a Pablovi se podařilo z luxusního vězení uprchnout. Rozebíral bych tu podrobnosti, ale do tohoto dílu by se to už nevešlo. V podstatě šlo o to, že Pablo začal překážet kolumbijské vládě do té míry, že byla nucená Pabla přesunout někam jinam. Místo toho, aby tam přijeli, obsadili vězení a dali Pabla pod dohled, poslali k němu dva vládní úředníky, kteří mu měli sdělit, že ho přemístí někam jinam. Pablo je ale vzal jako rukojmí a z vězení uprchl. Bylo to přibližně rok potom, co se do luxusního vězení vzdal. Teď byl ovšem skutečně na útěku. Věci se ale změnily. Jeho soupeři byli silnější, přišel o své pozemky i luxusní domy. George Bush starší schválil odměnu 2 miliony dolarů za informace vedoucí k Pablovi. Americké velvyslanectví v Kolumbii nabídlo 200 000 dolarů a přesídlení do Ameriky za jakékoli užitečné informace. Odposlechy americké sledovací jednotky umožnily úřadům zjistit, že Pablo používal nejméně osm mobilních telefonů. Když Pablo telefonoval, dostávali Kolumbijci mapové souřadnice z americké sledovací jednotky. Začali se zaměřovat na čtvrť zvanou Tři rohy. Při dalším telefonátu Pabla lokalizovali a vyfotografovali jeho polohu. Po obdržení informací od Delta Force je kolumbijský velitel zamítl. Američané se spojili s prezidentem a navrhli mu vyslat malou tajnou jednotku. Místo toho nařídil plný útok speciálních jednotek Pátracího bloku. Jenže operace se nevydařila, Pablo už na ranči nebyl. Američané potřebovali někoho, s kým by se mohli spojit. Tou osobou byl plukovník Martinez, šéf Pátracího bloku, jehož jednotky zabily Pablova milovaného bratrance Gustava. Jenže i tuto jednotku se Pablovi podařilo infiltrovat. Martinez a Pablo se navzájem zkoušeli jako šachisté. Martinez se snažil Pablovi znemožnit komunikaci a řízení jeho organizace a proto v Medellínu zakázal používání mobilních telefonů. Pablo přešel na rádio a kurýry. Pablo věděl, že Martinez jeho hovory odposlouchává a tak projevil pozoruhodnou schopnost používat kódová slova a čísla ve styku se svými podřízenými. Pabla nic nerozhodilo. Pokaždé když Martinez zkusil něco nového, Pablo změnil strategii s lhostejností velmistra. Jenže navzdory tomu všemu se Pablo dostával do kouta. Přestože po něm šlo tolik agentur včetně Los Pepes, cítil se Pablo natolik sebevědomý, že v polovině roku 1992 poskytl rozhlasový rozhovor. V něm Pablo trefně uvedl podstatnou věc:
"Zdá se, že můj problém se stal politickým a mohl by být důležitý pro znovuzvolení prezidenta Spojených států."
O Vánocích 1992 napsal Pablo dvěma senátorům dopis, ve kterém nabídl, že se vzdá, pokud bude moci být umístěn na policejní akademii v Medellínu pod dohledem armády. Chtěl aby byl pátrací blok rozpuštěný a tvrdil, že Martinez mučil lidi, aby získal informace.
"Plukovníku, já vás zabiju. Zabiju celou vaši rodinu až do třetí generace, pak vykopám vaše prarodiče, zastřelím je a znovu pohřbím," oznámil Pablo Martinezovi. Tři policejní bodyguardi byli na cestě vyzvednout jednoho z plukovníkových synů ze školy, když je nájemní vrazi zavraždili. Navzdory ohrožení Martinez odmítl ustoupit. Jeden z jeho synů, Hugo, byl členem speciální jednotky kolumbijské policie, která experimentovala s novými technologiemi, aby Pabla našla. Hugův tým vyrazil v dodávkách. Zaparkované na kopcích se zdviženými anténami mohly dodávky triangulovat polohu. Jakmile byl signál zachycený, Hugo se rozjel v tajném vozidle s monitorem, který vydával zvuky, když zachytil sílu signálu. Protože šlo o novou technologii, tým si na ni těžko zvykal. Hugo skončil u pronásledování signálů, které nikam nevedly. Kvůli hrozbě ze strany Los Pepes byl Pablo v kontaktu se svou rodinou častěji než obvykle. Potom co jim bylo znemožněné opustit zemi, byli ubytovaní ve vládní budově a obávali se, že je Los Pepes každou chvíli přijdou zabít. Pablova manželka mu napsala dopis:
"Stýská se mi po tobě tak moc, že se cítím slabá. Někdy cítím, jak se mého srdce zmocňuje nesmírná samota. Proč nás život musí takhle rozdělit? Srdce mě bolí. Jak se máš? Jak se cítíš? Nechci tě opustit, má lásko. Tolik tě potřebuji, chci plakat s tebou… Nechci na tebe tlačit. Ani tě nechci nutit k chybám, ale pokud náš odchod není možný, cítila bych se s tebou bezpečněji. Zavřeme se, pozastavíme poštu, cokoli budeme muset. Začíná to být příliš napjaté."
Martinez a jeho syn Hugo spoléhali na to, že Pablo zavolá své rodině, aby mohli hovory vystopovat. Pablo mnohokrát volal svému synovi Juanu Pablovi, urostlému dvoumetrovému teenagerovi, který pomocí dalekohledu sledoval Los Pepes. Jednoho dne viděl muže, který vystřelil raketový granát na budovu, ve které bydlela Pablova nejbližší rodina. Juan Pablo fotografoval podezřelé a zapisoval si čísla registračních značek. Pablo mu posílal dopisy psané v šifrách s pokyny, jak jednat s právníky a úředníky. Pátrací blok se naladil na Pablovy telefonáty jeho synovi. Zpočátku jim dělala problémy používaná kódová slova a střídání rádiových frekvencí. S pomocí CIA Hugo zjistil, že Pablo se svým synem mluvil každý večer hodinu, počínaje 19:15. Poslechem hovorů Hugo dekódoval slova, kterými dával najevo, že je čas přepnout frekvenci. Byl tak přesvědčený, že Pabla našel, že byly zahájené nálety na nesprávné budovy. Hugo byl degradovaný z pozice velitele sledovacího týmu. Navzdory neúspěchu a patnácti měsícům pátrání byl Martinez přesvědčený, že Pablo bude brzy nalezený. Odposlouchávací technologie shromažďovala další informace a její lokalizační techniky se zdokonalovaly. Přestože Pablo hovořil v jedoucím taxíku, pátrací blok vystopoval jeho hovory do Los Olivos, medellínské čtvrti nedaleko fotbalového stadionu, kterou tvoří převážně dvoupatrové domy. Pátrací blok zavedl v Los Olivos sledování. Hugo v autě poslouchal Pablův hlas. Několik dní jedl a spal ve vozidle. Pablo si byl vědom blížícího se konce. Zanechal své dceři nahrávku, na které jí říká, aby byla hodná holčička a že ji bude chránit před nebem. Svému bratrovi koupil výtisk Guinnessovy knihy rekordů. Napsal osobní vzkaz Robertovi, kterého označil za svého bratra duší a vložil ho do knihy. Pablo strávil své čtyřiačtyřicáté narozeniny 1. prosince 1993 v domě číslo 45D-94 na ulici 79A. Byl to dvoupatrový dům, který vlastnil. Měl jednoho bodyguarda, Limóna. Jeho sestřenice Luzmila mu dělala kuchařku. Když chtěl Pablo telefonovat, Limón ho vozil žlutým taxíkem, což Pablovi dodávalo falešný pocit bezpečí. Díky narozeninovým gratulacím Pablo telefonoval se svou rodinou déle než obvykle. Oslavoval jídlem v restauraci a šampaňským. Hugo zachytil signál 1. prosince. Rozjel se na místo, které ho přivedlo na kruhový objezd, kde nikdo nebyl. Byl přesvědčený, že Pabla právě minul a byl zklamaný. Druhý den se vrátil do svého bytu, aby si odpočinul. Pablo se rozhodl ukrýt v džungli, aby své pronásledovatele svedl ze stopy. Nejdřív se chtěl rozloučit s matkou a tak riskoval, že se brzy ráno vydá do jejího bytu. Řekl jí, že ji v Medellínu vidí naposledy. Jeho plánem teď bylo vytvořit novou skupinu, založit nezávislý stát a stát se jeho prezidentem. Matka se s ním bez pláče rozloučila. 2. prosince 1993 se Pablo probudil kolem poledne a snědl špagety. Poslal svého bratrance, aby nakoupil zásoby, které bude v džungli potřebovat. Psací potřeby a toaletní potřeby. V taxíku telefonoval. Při telefonování vystoupil z taxíku a vrátil se do bytu. Přitom udělal chybu, že mluvil déle než pět minut. Martinez oznámil synovi, že Pablo mluví. Hugo spěchal zpět ke svému týmu. Ve 13 hodin Pablo zavolal své rodině. Jeho žena Maria Victoria plakala. Los Pepes zabili mnoho členů jejich rodiny a spolupracovníků. Rodina byla zoufalá. Když se pátrací skupina snažila zaměřit přesnou polohu, zavolal Juan Pablo. Chtěl aby mu otec pomohl zformulovat odpovědi na otázky novináře. Pátrací blok čekal na další hovor. Ve tři hodiny odpoledne zavolal Pablo znovu svému synovi. Ten mu řekl, že novinář chce vědět, s jakými podmínkami by se Pablo spokojil, aby se mohl vzdát. Členové pátracího bloku začali chodit od ulice k ulici v naději, že zjistí Pablovu polohu. Hugův skener ho dovedl k jedné kancelářské budově. V přesvědčení, že Pablo je uvnitř, vtrhli vojáci dovnitř, ale Pablo stále mluvil, jako by se nic nestalo. Jenže délka hovoru překročila Pablovy bezpečnostní limity. Díky času, který Pablo strávil na telefonu, Hugovo skenovací zařízení zúžilo Pablovu polohu. Členové pátracího bloku pod Hugovým vedením dorazili k potoku u Pablova domu. Pablo během telefonování přistoupil k oknu ve druhém patře, prohlédl si ulici a zkontroloval auta. Hovor trval tak dlouho, že Hugo a pátrací blok byli v Pablově ulici a jezdili sem a tam. Hugo přestal studovat své vybavení a začal pozorovat domy. Za oknem ve druhém patře si všiml vousatého muže, který s telefonem v ruce sledoval provoz. Po několika vteřinách muž zmizel v domě. Hugo se vyklonil z okna.
"Tady je ten dům!" křikl na vozidlo za sebou.
V podezření, že si Pablo všiml jeho bílé dodávky, Hugo řekl řidiči, aby pokračoval v jízdě. Vysílačkou otci řekl:
"Mám ho na místě. Je v tomhle domě."
V domnění, že Pablovi zabijáci jsou na cestě, chtěl Hugo odjet.
"Zůstaň přesně tam, kde jsi!" Plukovník Martinez zařval. "Postavte se před a za dům. Nenechte ho vyjít ven!"
Zatímco se všechny jednotky pátracího bloku rozjely k domu, Hugo zaparkoval v zadní uličce a připravil si zbraň. Kladivo vyrazilo vchodové dveře. Dovnitř vtrhlo šest členů pátracího bloku a střílelo na prázdnou garáž s taxíkem. Při nabíhání na schody jeden člen týmu spadl jako postřelený, čímž ostatní vyděsil, ale pouze uklouzl. Úřady oznámily, že Limón utekl oknem na střechu z oranžových tašek. Když utíkal, členové pátracího bloku za domem stříleli. Po několikanásobném výstřelu spadl ze střechy na trávu. Pablo odhodil sandály a seskočil na střechu. Nechtěl skončit jako Limón a tak zůstal opřený o zeď, která blokovala jasné střely na něj, přestože všude kolem byli střelci. S cílem uniknout zadní ulicí spěchal Pablo podél zdi. Ozvaly se výstřely. Střelba ze všech stran domu byla tak intenzivní, že trhala cihly a střechu a někteří členové pátracího bloku si mysleli, že na ně útočí Pablovi bodyguardi a vysílačkou volali o pomoc. Pablo spadl. Střelba ustala.
"To je Pablo! To je Pablo!"
Vojáci přistoupili ke zkrvavené mrtvole a převrátili ji.
"Ať žije Kolumbie! Právě jsme zabili Pabla Escobara!"
Závěr: Pohřeb
Krátce po Pablově smrti přijela jeho matka a dvě sestry. Pablova matka později popsala, co se stalo, když našla Pablovu mrtvolu:
"Cítila jsem něco, co jsem nikdy v životě necítila. Bylo to strašné. Od té doby je moje duše zničená, protože už nikdy nebude nikdo jako Pablo."
Zatímco vyšší vrstvy oslavovaly, chudé tato zpráva zdrtila. Na pohřbu se více než 5 000 lidí vrhlo na rakev. Pablova manželka musela být evakuovaná. V ulicích se k průvodu připojilo deset tisíc lidí. První rok měl jeho hrob ozbrojenou stráž. Pablova smrt neměla na přísun kokainu do Ameriky žádný vliv. Pablův příběh je příkladem rozporů, absurdit, korupce a úmrtí způsobených válkou proti drogám. Pablovo impérium bylo výtvorem amerických drogových zákonů, které učinily vedlejší produkt rostliny koky obrovsky cenným. Miliardy které Pablo vydělal, přilákaly dravce, jako byl kartel Cali a George Bush starší. Po Pablově smrti se kokain dostával do Ameriky tradičními cestami. Vlády se zločineckými organizacemi, ze kterých některé měly přátelské vztahy se CIA, ho vyvážely tuny. Včetně kartelu Cali ve spolupráci s vysokými představiteli kolumbijské vlády. Pablova síla se nemohla rovnat obrovským zdrojům, které měl George Bush starší k dispozici. Jakmile se Bush rozhodl udělat z Pabla světového strašáka kokainu, byl jeho konec nevyhnutelný. CIA dodnes odmítá zveřejnit informace o svém zapojení do projektu Los Pepes a Pablově smrti. Kdo měl prospěch ze smrti Pabla Escobara? Profitovaly z toho bankovní, korporátní a vojenské zájmy reprezentované Georgem Bushem starším, který využil válku proti drogám jako zástěrku. Všichni hlavní aktéři konfliktu, tedy kartely, policie, kolumbijské jednotky, bojovali zbraněmi vyrobenými převážně v Americe. Bývalý pilot CIA Chip Tatum tvrdil, že část Pablových miliard v Panamě skončila v rukou George Bushe staršího. Šlo o případ, kdy velký gangster zlikvidoval menšího. Vzhledem k tomu, že CIA usnadňovala dovoz kokainu do Ameriky, nebylo divu, že jeho množství po Pablově smrti vzrostlo. Skutečný příběh pilota CIA, který pašoval kokain, Barryho Seala, jsem zdokumentoval v tomto pořadu, stejně jako v mé trilogii Clintonova vražedná mašinérie. Barry Seal operoval za plné spolupráce s Bushovým klanem a také s Clintonovými. Boj proti Pablo Escobarovi byl velký business. Tento boj maskoval podstatu. Tento boj byl kouřovou clonou pro praní špinavých peněz z drog. Businessu, který uvádějí do chodu tajné rozvědky. Businessu, na kterém profitují někteří vrcholoví politici. Businessu, který financuje velké politické partaje. Businessu, který udržují největší bankovní kartely. Businessu, který zastřešuje celý zkorumpovaný západní systém. Toto poselství nám posmrtně sděluje Pablo Escobar, který se stal jeho obětí.